ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE
(druhého senátu)
21. července 2016
Věc F‑82/15
Carlo De Nicola
v.
Evropská investiční banka (EIB)
„Veřejná služba – Zaměstnanci EIB – Zdravotní pojištění – Odmítnutí nahradit léčebné náklady – Laserová terapie – Neexistence vědecké platnosti léčby – Pravidla pro jmenování nezávislého lékaře – Příslušná lékařská komora – Vyjádření nezávislého lékaře – Rozsah soudního přezkumu – Důvody odmítnutí vyplatit náhradu – Vnitřní ustanovení v oblasti zdravotního pojištění – Cíl laserové terapie – Utišující účinky na bolest – Předběžné povolení posudkovým lékařem – Majetková újma – Předčasné závěry – Morální újma – Neupřesněná částka – Nepřípustnost“
Předmět: Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, kterou se C. De Nicola v podstatě domáhá zaprvé zrušení rozhodnutí ze dne 4. prosince 2014, kterým mu Evropská investiční banka (EIB nebo dále jen „Banka“) odmítla nahradit léčebné náklady na terapii vysokovýkonným laserem typu FP3, jakož i zrušení „všech souvisejících, následujících a předcházejících aktů“, včetně několika dopisů Banky, které se k nim vztahují, a zadruhé uložení Bance a Evropské unii náhrady újmy, kterou podle svého tvrzení utrpěl.
Rozhodnutí: Rozhodnutí Evropské investiční banky ze dne 4. prosince 2014, kterým jmenovaná odmítla Carlovi De Nicolovi nahradit náklady na laserovou terapii FP3, se zrušuje. Ve zbývající části se žaloba zamítá. Evropská investiční banka ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené C. De Nicolou.
Shrnutí
1. Soudní řízení – Návrh na zahájení řízení – Formální požadavky – Určení předmětu sporu – Nedostatečně jasný a přesný návrh na zahájení řízení – Nepřípustnost
[Statut Soudního dvora, čl. 21 první pododstavec a příloha I, čl. 7 odst. 1; jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 50 odst. 1 písm. d)]
2. Žaloby úředníků – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Akt nepříznivě zasahující do právního postavení – Pojem – Vyjádření třetího lékaře získané v návaznosti na neshodu mezi posudkovým lékařem a ošetřujícím lékařem – Přípravný akt – Vyloučení
(Pracovní řád zaměstnanců Evropské investiční banky, článek 41)
3. Úředníci – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Sociální zabezpečení – Zdravotní pojištění – Lékařský posudek – Jmenování třetího lékaře – Povinnost Banky požadovat jmenování třetího lékaře u lékařské komory, kterého navrhl dotyčný zaměstnanec – Neexistence
(Pracovní řád zaměstnanců Evropské investiční banky, článek 35)
4. Úředníci – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Sociální zabezpečení – Zdravotní pojištění – Lékařský posudek – Vyjádření třetího lékaře – Soudní přezkum – Meze – Zpochybnění lékařských posudků, které byly řádně vyhotoveny – Vyloučení
(Služební řád, článek 72)
5. Evropská investiční banka — Pravomoci předsedy — Rozhodnutí mající dopady na pracovní poměry — Delegace — Přípustnost — Podmínky
(Statut Evropské investiční banky, čl. 13 odst. 7)
6. Úředníci – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Sociální zabezpečení – Zdravotní pojištění – Léčebné náklady – Náhrada nákladů – Bezpodmínečný nárok – Neexistence – Důvody odmítnutí – Neexistence terapeutické užitečnosti léčby – Zahrnutí
(Pracovní řád zaměstnanců Evropské investiční banky, článek 35)
7. Úředníci – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Sociální zabezpečení – Zdravotní pojištění – Léčebné náklady – Náhrada nákladů – Odmítnutí – Neexistence terapeutické užitečnosti léčby – Vyjádření třetího lékaře – Nepřesnost jemu položené otázky – Absence užitečného posouzení případných účinků dotčené léčby na pojištěnce – Nepřípustnost – Zrušení
(Služební řád, článek 72)
8. Evropská unie – Zastupování před unijními soudy – Žaloba proti Unii na náhradu škody znějící na náhradu újmy údajně utrpěné v důsledku odmítnutí Evropské investiční banky nahradit léčebné náklady – Zastupování Unie Bankou
(Článek 268 SFEU a čl. 340 druhý pododstavec SFEU)
9. Soudní řízení – Návrh na zahájení řízení – Formální požadavky – Stručný popis žalobních důvodů – Žaloba na náhradu újmy způsobené unijním orgánem – Neuvedení údajů o způsobené újmě – Nepřípustnost
[Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 50 odst. 1 písm. d)]
1. Podle čl. 21 prvního pododstavce statutu Soudního dvora, jenž je použitelný na řízení před Soudem pro veřejnou službu na základě čl. 7 odst. 1 přílohy I téhož statutu, a čl. 50 odst. 1 písm. d) jednacího řádu musí žaloba obsahovat zejména předmět sporu a návrhové žádání žalobce. Žaloba tak představuje návrh na zahájení řízení, ve kterém je žalobce povinen vymezit předmět sporu.
V tomto ohledu musí vymezení předmětu sporu v žalobě umožnit Tribunálu přesně identifikovat akty, jejichž zrušení se žalobce domáhá, přičemž Tribunál nemůže každopádně rozhodnout ultra petita tím, že rozhodne o zrušení, které jde nad rámec zrušení požadovaného žalobcem. Návrhová žádání směřující ke zrušení, která se výslovně netýkají aktu nebo aktů, jejichž zrušení je požadováno, a neumožňují s dostatečnou přesností identifikovat dotčené akty, tak nemohou splňovat požadavky uložené článkem 50 odst. 1 písm. d) jednacího řádu.
Jestliže se tedy návrhová žádání směřující ke zrušení týkají všech aktů souvisejících, následujících a předcházejících napadenému rozhodnutí, musí být tato návrhová žádání odmítnuta jako zjevně nepřípustná.
(viz body 55 až 57)
Odkazy:
Soudní dvůr: rozsudek ze dne 14. září 1999, Komise v. AssiDomän Kraft Products a další, C‑310/97 P, EU:C:1999:407, bod 52
Tribunál Evropské unie: rozsudek ze dne 20. května 2010, Komise v. Violetti a další, T‑261/09 P, EU:T:2010:215, bod 30
Soud pro veřejnou službu: rozsudek ze dne 11. listopadu 2014, De Nicola v. EIB, F‑55/08 RENV, EU:F:2014:244, bod 42
2. Do právního postavení nepříznivě zasahují pouze akty nebo opatření, které mají závazné právní účinky, jimiž mohou být přímo a bezprostředně dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem změní jeho právní postavení. Pokud jde o akty nebo rozhodnutí, která jsou vypracována v několika fázích, zejména na závěr vnitřního řízení, jsou v zásadě za napadnutelné akty považována jen ta opatření, která vyjadřují konečné stanovisko orgánu na konci řízení, nikoliv mezitímní opatření, jejichž cílem je příprava konečného rozhodnutí. Přípravné akty pro rozhodnutí nezasahují do právního postavení, takže žalobce může namítat vady aktů, které konečnému rozhodnutí předcházely a jsou s ním úzce spjaty, pouze v rámci žaloby, kterou je napadáno rozhodnutí, které je výsledkem řízení. Ačkoli některá čistě přípravná opatření mohou nepříznivě zasáhnout do právního postavení žalobce tím, že mohou ovlivnit obsah pozdějšího napadnutelného aktu, nemohou být předmětem samostatné žaloby a musí být napadena v rámci žaloby směřující proti tomuto aktu.
V souvislosti s řízením vedeným v souladu s vnitřními ustanoveními Evropské investiční banky v oblasti zdravotního pojištění, které se týká získání vyjádření třetího lékaře v případě neshody mezi posudkovým lékařem a lékařem ošetřujícím dotyčného zaměstnance, platí, že vzhledem k tomu, že ze znění těchto ustanovení jasně vyplývá, že konečné rozhodnutí týkající se náhrady léčebných nákladů vzniklých zaměstnanci přijímá Banka na základě vyjádření třetího lékaře, je právní postavení zaměstnance dotčeno teprve v okamžiku přijetí tohoto rozhodnutí, a nikoli v okamžiku vyhotovení vyjádření třetího lékaře, a tím spíše ne v okamžiku zaslání dopisu za účelem získání takového vyjádření.
(viz body 59 až 61)
Odkazy:
Soud prvního stupně: rozsudek ze dne 8. března 2005, D v. EIB, T‑275/02, EU:T:2005:81, body 43 a 44 a citovaná judikatura
Tribunál Evropské unie: rozsudek ze dne 20. května 2010, Komise v. Violetti a další, T‑261/09 P, EU:T:2010:215, bod 46
Soud pro veřejnou službu: rozsudek ze dne 23. listopadu 2010, Marcuccio v. Komise, F‑65/09, EU:F:2010:149, bod 42
3. Vzhledem k tomu, že vnitřní ustanovení Evropské investiční banky v oblasti náhrady léčebných nákladů neobsahují žádné ustanovení o příslušné vnitrostátní lékařské komoře, na kterou se Banka musí obrátit v případě neshody mezi posudkovým lékařem a ošetřujícím lékařem zaměstnance, není Banka každopádně povinna požadovat jmenování třetího lékaře od vnitrostátní lékařské komory, do jejíž působnosti spadá odborník, který poskytl zdravotní péči nebo provedl dotyčnou léčbu.
Kromě toho z uvedených vnitřních ustanovení vyplývá, že jmenování třetího lékaře vychází sice ze žádosti pojištěnce, avšak na dotyčnou lékařskou komoru se má obrátit Banka, a nikoli samotný pojištěnec. Podle těchto ustanovení má Banka při výběru lékařské komory určitou volnost. I když v této souvislosti může dotyčný zaměstnanec navrhnout Bance, aby se obrátila na danou lékařskou komoru, takový návrh nemůže mít sám o sobě za následek žádnou povinnost Banky vyhovět mu.
(viz body 71 a 72)
4. Opravné prostředky, které mají unijní zaměstnanci k dispozici, nemohou být v zásadě použity ke zpochybnění lékařských posudků ve vlastním slova smyslu, které musí být považovány za konečné, pokud byly vyhotoveny za řádných podmínek. Unijní soud nemá totiž v lékařské oblasti potřebné odborné znalosti, které by mu umožňovaly potvrdit nebo vyvrátit lékařský posudek, či dokonce rozhodnout mezi několika vzájemně si odporujícími lékařskými posudky.
V této souvislosti musí být lékařské posudky jako takové, vypracované třetím lékařem jmenovaným podle vnitřních ustanovení Evropské investiční banky v oblasti zdravotního pojištění, považovány za definitivní, pokud byly vydány za řádných podmínek. Unijní soud je tak oprávněn pouze ověřit, zda byl tento třetí lékař jmenován řádným způsobem a zda jeho vyjádření splňuje všechny náležitosti, zejména zda obsahuje odůvodnění umožňující posoudit důvody, na nichž je založeno, a zda uvádí pochopitelnou souvislost mezi lékařskými zjištěními, která obsahuje, a závěry, k nimž dochází. V tomto kontextu může unijní soud rovněž přezkoumat, zda závěry vypracované třetím lékařem spočívají na správně nastaveném předpokladu, a jsou tedy relevantní.
(viz body 104 a 105)
Odkazy:
Tribunál Evropské unie: rozsudek ze dne 9. prosince 2009, Komise v. Birkhoff, T‑377/08 P, EU:T:2009:485, bod 68
Soud pro veřejnou službu: rozsudky ze dne 18. září 2007, Botos v. Komise, F‑10/07, EU:F:2007:161, bod 39; ze dne 14. září 2010, AE v. Komise, F‑79/09, EU:F:2010:99, bod 64; ze dne 28. září 2011, Allen v. Komise, F‑23/10, EU:F:2011:162, bod 71, a ze dne 29. února 2012, AM v. Parlament, F‑100/10, EU:F:2012:24, bod 65
5. Ačkoli čl. 13 odst. 7 protokolu o statutu Evropské investiční banky stanoví, že její předseda má pravomoc přijímat a propouštět zaměstnance této instituce, z tohoto ustanovení nevyplývá, že všechna rozhodnutí, která mají dopad na pracovní poměry v Bance, musí být nutně přijata osobně předsedou Banky. Účinnost organizace Banky právě naopak vyžaduje, aby podobně jako v kterémkoli jiném orgánu nebo kterékoli jiné instituci Unie, a obecně u kteréhokoli zaměstnavatele, mohlo být přijímání takových rozhodnutí delegováno na určité orgány nebo osoby v rámci těchto orgánů nebo institucí.
V unijním právu je v této souvislosti delegování pravomocí přípustné za podmínky, že není právními předpisy výslovně zakázáno.
(viz body 115 a 116)
Odkazy:
Soud prvního stupně: rozsudky ze dne 18. října 2001, X v. EIB, T‑333/99, EU:T:2001:251, bod 102 a citovaná judikatura, a ze dne 16. prosince 2004, De Nicola v. EIB, T‑120/01 a T‑300/01, EU:T:2004:367, body 97 a 98
6. Pojištěnci zdravotní pojišťovny Evropské investiční banky nemají automatický nárok na náhradu všech svých léčebných nákladů. Za účelem zajištění finanční rovnováhy své zdravotní pojišťovny Banka totiž ve svých vnitřních ustanoveních v oblasti zdravotního pojištění zejména stanovila případy odmítnutí náhrady určitých kategorií léčebných nákladů nebo zvláštní podmínky pro vznik nároku na náhradu určitých výkonů.
Ačkoli tak pojištěnec zdravotní pojišťovny Banky může mít oprávněně za to, že jeho léčebné náklady budou v zásadě nahrazeny v mezích jednotlivých horních hranic stanovených ve vnitřních ustanoveních v oblasti zdravotního pojištění, náhrada některých nákladů může být Bankou legálně zamítnuta, pokud má Banka na základě vyjádření posudkového lékaře a případně vyjádření třetího lékaře za to, že jsou tyto náklady nadměrné nebo se týkají léčby nebo výkonů, které podle všeho nejsou nezbytné, nebo pokud pojištěnec nepožádal o předběžné povolení posudkového lékaře pro výkony neuvedené v ceníku náhrad. Mimoto je plně odůvodněné, aby náklady na léčbu či výkony, jejichž terapeutická užitečnost je z vědeckého hlediska sporná, nebyly neseny zdravotní pojišťovnou, na jejímž financování se podílejí všichni pojištěnci a samotná Banka.
V tomto kontextu se na neexistenci terapeutické užitečnosti léčby vztahují vnitřní ustanovení v oblasti zdravotního pojištění, jelikož tato ustanovení umožňují Bance legálně odmítnout náhradu léčebných nákladů, které nepovažuje za nezbytné, což a fortiori zahrnuje náklady na léčbu kvalifikovanou jako neužitečnou v tom smyslu, že tato léčba nemá léčebný přínos.
Kromě toho vnitřní ustanovení v oblasti zdravotního pojištění nikterak nestanoví, že by Banka byla v případě, kdy má za to, že některé léčebné náklady nejsou nezbytné, povinna nahradit je alespoň zčásti. Takový výklad, který by vedl k tomu, že by Banka byla nucena vyhovět v různé míře všem žádostem o náhradu nákladů, které nejsou výslovně vyloučené podle bodu II přílohy II vnitřních ustanovení v oblasti zdravotního pojištění, by byl v rozporu s řádnou správou systému zdravotního pojištění a narušoval by rovnováhu, která musí být nastolena, a kterou je nadto obtížné udržet, mezi náklady na lékařskou péči, která musí být uhrazena, a příspěvky pojištěnců.
(viz body 123 až 125, 127 a 128)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: rozsudek ze dne 18. září 2007, Botos v. Komise, F‑10/07, EU:F:2007:161, bod 63
7. Pokud v oblasti náhrady léčebných nákladů Evropská investiční banka odmítne nahradit náklady na danou léčbu z důvodu, že není užitečná, aniž její případné účinky na bolest dotyčného pojištěnce mohly být užitečně posouzeny ve vyjádření třetího lékaře z důvodu nepřesnosti otázky, kterou mu v tomto ohledu položila samotná Banka, pak je rozhodnutí o zamítnutí náhrady nákladů stiženo vadou, která má za následek jeho neplatnost.
(viz bod 140)
8. V případě vzniku odpovědnosti Evropské unie v důsledku aktu jednoho z jejích orgánů ji zastupuje před unijními soudy orgán či orgány, kterým je akt vedoucí ke vzniku odpovědnosti vytýkán.
Jestliže návrhová žádání znějící na náhradu morální újmy, kterou zaměstnanec Evropské investiční banky údajně utrpěl z důvodu, že Banka odmítla náhradu léčebných nákladů, směřují proti Evropské unii bez dalšího upřesnění, musí být v této souvislosti na ně nahlíženo tak, že směřují proti samotné Bance.
(viz bod 156)
Odkazy:
Tribunál Evropské unie: usnesení ze dne 6. ledna 2015, Kendrion v. Evropská unie, T‑479/14, EU:T:2015:2, bod 15 a citovaná judikatura
9. Aby byly splněny požadavky stanovené článkem 50 odst. 1 písm. d) jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu, musí žaloba směřující k náhradě újmy údajně způsobené unijním orgánem obsahovat skutečnosti, které umožní identifikovat jednání, které žalobce orgánu vytýká, důvody, pro které se domnívá, že existuje příčinná souvislost mezi jednáním a újmou, kterou údajně utrpěl, jakož i povahu a rozsah této újmy. Naproti tomu žaloba směřující k získání libovolné náhrady škody postrádá nezbytné upřesnění, a musí být tedy považována za nepřípustnou.
V určitých zvláštních případech, zejména pokud je složité vyčíslit tvrzenou újmu, zajisté není nezbytné upřesnit v žalobě přesný rozsah ani vyčíslit výši navrhované náhrady. Nicméně žaloba musí být odmítnuta jako nepřípustná, pokud žalobce neprokázal ani se nedovolával existence zvláštních okolností odůvodňujících nevyčíslení této újmy v žalobě.
(viz body 158 a 160)
Odkazy:
Soudní dvůr: rozsudek ze dne 23. září 2004, Hectors v. Parlament, C‑150/03 P, EU:C:2004:555, bod 62 a citovaná judikatura
Soud prvního stupně: rozsudek ze dne 7. února 2007, Gordon v. Komise, T‑175/04, EU:T:2007:38, bod 42 a citovaná judikatura