ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého senátu)
15. prosince 2021(*)
„Kasační opravný prostředek – Veřejná služba – Úředníci – Přidělení k výkonu služby ve třetí zemi – Rodinný byt poskytnutý správou – Nesplnění povinnosti pobývat v něm s rodinou – Disciplinární řízení – Disciplinární sankce odložení postupu do vyššího platového stupně – Náhrada škody vzniklé Unii – Článek 22 služebního řádu – Zamítnutí žaloby ve věci samé – Zrušení v rámci kasačního opravného prostředku – Přezkum a zrušení rozsudku o kasačním opravném prostředku Soudním dvorem – Vrácení věci Tribunálu“
Ve věci T‑693/16 P-RENV-RX,
HG, zastoupený L. Levi, advokátkou,
účastník řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatel),
přičemž další účastnicí řízení je
Evropská komise, zastoupená T. Bohrem, jako zmocněncem, ve spolupráci s A. Dal Ferrem, advokátem,
žalovaná v prvním stupni,
jejímž předmětem je kasační opravný prostředek podaný proti rozsudku Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (druhý senát) ze dne 19. července 2016, HG v. Komise (F‑149/15, EU:F:2016:155), a znějící na zrušení uvedeného rozsudku,
TRIBUNÁL (čtvrtý senát),
ve složení S. Gervasoni, předseda, L. Madise (zpravodaj), P. Nihoul, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: L. Ramette rada,
s přihlédnutím k rozsudku Soudního dvora ze dne 26. března 2020,
po jednání konaném dne 17. června 2021,
vydává tento
Rozsudek(1)
[omissis]
2 Svým kasačním opravným prostředkem podaným na základě článku 9 přílohy I statutu Soudního dvora Evropské unie se navrhovatel, HG, úředník Evropské komise, domáhá zrušení napadeného rozsudku, kterým Soud pro veřejnou službu zamítl jeho žalobu na neplatnost rozhodnutí Komise ze dne 10. února 2015, jímž byla navrhovateli uložena disciplinární sankce spočívající v odložení jeho postupu do vyššího platového stupně na dobu 18 měsíců, a náhrada škody ve výši 108 596,35 eura kterou svým jednáním údajně způsobil Komisi (dále jen „sporné rozhodnutí“), případně na neplatnost rozhodnutí, jímž se zamítá jeho stížnost proti spornému rozhodnutí, dále podpůrně na snížení peněžité sankce uložené uvedeným rozhodnutím, a konečně na uložení povinnosti Komisi nahradit nemajetkovou újmu a újmu na dobré pověsti, které údajně utrpěl, vyčíslené ve výši 20 000 eur, a nahradit náklady řízení.
[omissis]
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
[omissis]
39 První rozsudek o kasačním opravném prostředku, kterým byl napadený rozsudek zrušen z důvodu pochybení ve složení soudního kolegia Soudu pro veřejnou službu, v němž uvedený soud rozhodoval, byl vydán v návaznosti na uvedené řízení, ale Soudní dvůr jej zrušil, jak je uvedeno v bodech 1 a 3 výše, a kasační opravný prostředek vrátil Tribunálu. Z tohoto důvodu byla věc, jež byla vrácena Tribunálu na základě prvního rozsudku o kasačním opravném prostředku, aby rozhodl o žalobě podané navrhovatelem k Soudu pro veřejnou službu (věc T‑440/18 RENV), uzavřena rozhodnutím soudní kanceláře ze dne 26. března 2020.
[omissis]
45 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 17. června 2021. Ústní část řízení byla ukončena téhož dne.
46 Navrhovatel navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadený rozsudek;
– zrušil sporné rozhodnutí;
– případně zrušil rozhodnutí o zamítnutí stížnosti;
– podpůrně snížil peněžitou sankci uloženou ve sporném rozhodnutí,
– uložil Komisi náhradu jeho nemajetkové újmy a újmy na dobré pověsti ve výši 20 000 eur;
– uložil Komisi náhradu veškerých nákladů řízení v obou stupních.
47 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– kasační opravný prostředek zamítl,
– uložil navrhovateli náhradu veškerých nákladů řízení.
Právní otázky
Ke kasačnímu opravnému prostředku
[omissis]
K důvodům vzneseným proti napadenému rozsudku, pokud jde o finanční odpovědnost navrhovatele určenou ve sporném rozhodnutí
[omissis]
– K důvodu vycházejícímu z nesprávného právního posouzení soudem rozhodujícím ve věci samé, pokud jde o finanční odpovědnost navrhovatele určenou ve sporném rozhodnutí
83 Navrhovatel především v bodě 11 kasačního opravného prostředku uvádí, že Soud pro veřejnou službu měl při přezkumu jeho argumentů „o neexistenci věcné podstaty údajného porušení povinnosti loajality“ v bodě 151 napadeného rozsudku za to, že jelikož povinnost loajality unijního úředníka vůči Unii platí obecně a objektivně, nemají význam důvody, které vedly navrhovatele k porušení této povinnosti, za předpokladu, že by tyto důvody byly prokázány. Podle navrhovatele však platí, že pokud OOJ použije článek 22 služebního řádu, který může založit finanční odpovědnost úředníka vůči Unii z důvodu vážného porušení úřední povinnosti při výkonu nebo v souvislosti s výkonem jeho funkce, musí zohlednit případné polehčující okolnosti, které mohou spočívat v důvodech vysvětlujících porušení povinnosti tímto úředníkem. Jinak by byla porušena zásada proporcionality. Soud pro veřejnou službu se tedy tím, že rozhodl, že důvody vysvětlující jednání navrhovatele neměly význam, dopustil nesprávného právního posouzení z hlediska jak článku 22 služebního řádu, tak zásady proporcionality.
[omissis]
86 Článek 22 první pododstavec služebního řádu stanoví, že „[ú]ředník může být vyzván k náhradě, celkové nebo částečné, jakýchkoli škod, které Unii vznikly v důsledku vážného porušení úřední povinnosti při výkonu nebo v souvislosti s výkonem jeho funkce“.
[omissis]
90 První věta prvního pododstavce článku 11 služebního řádu, podle níž „úředník plní své služební povinnosti a řídí se výhradně zájmy Unie“, zakotvuje povinnost loajality unijních úředníků vůči Unii. Tato povinnost je výslovně uvedena dále v tomto pododstavci ve třetí větě, která upřesňuje, že úředník vykonává služební povinnosti, které mu byly uloženy, objektivně, nestranně a v souladu se zásadou loajality k Unii. Tato povinnost je rovněž výslovně zmíněna v článku 17a služebního řádu týkajícím se mezí svobody projevu úředníků. Podmínky dodržování povinnosti loajality jsou s ohledem na určité aspekty nebo okolnosti upřesněny v několika ustanoveních služebního řádu, jako jsou články 12, 12b nebo 17a.
[omissis]
93 Otázkou tedy je, zda důvody, které mohou vést úředníka k tomu, aby zcela nebo zčásti jednal podle jiných zájmů, než jsou zájmy Unie, nebo dokonce v rozporu se zájmy Unie, jako je například vůle škodit, korupce, lhostejnost, politická motivace, vůle obstarat výhodu sobě nebo jiným, nepřekonatelný vnější tlak či osobní potřeba, musí být zohledněny pro účely posouzení, zda takové jednání představuje, či nepředstavuje známku neloajality vůči Unii.
94 V bodě 151 napadeného rozsudku Soud pro veřejnou službu odpověděl záporně a opřel se o rozsudek ze dne 23. října 2013, Gomes Moreira v. ECDC (F‑80/11, EU:F:2013:159). V uvedeném rozsudku bylo v bodech 65 a 66 v podstatě rozhodnuto, že konstatování porušení několika povinností stanovených služebním řádem, jejichž cílem je zejména zaručit loajalitu úředníků, nezávisí na okolnosti, že dotyčný úředník způsobil Unii škodu nebo že jeho jednání bylo předmětem stížností. Uvedené posouzení bylo samo založeno na precedenčním soudním rozhodnutí (rozsudek ze dne 3. července 2001, E v. Komise, T‑24/98 a T‑241/99, EU:T:2001:175, bod 76), ve kterém bylo rozhodnuto, že ke konstatování porušení několika povinností stejného druhu není nezbytné, aby se dotyčný úředník snažil osobně využít svého jednání nebo aby toto jednání způsobilo orgánu újmu. V jiné věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 19. března 1998, Tzoanos v. Komise (T‑74/96, EU:T:1998:58, bod 66), který byl sám zmíněn jako precedenční soudní rozhodnutí v rozsudku ze dne 3. července 2001, E v. Komise (T‑24/98 a T‑241/99, EU:T:2001:175), pokud jde o možné porušení povinnosti úředníka požádat o povolení k výkonu externí činnosti, která je součástí povinnosti loajality a má obecný dosah, bylo rozhodnuto, že k posouzení existence takového porušení povinnosti bylo zbytečné vědět, zda tato činnost mohla vést s ohledem na funkce vykonávané tímto úředníkem ke střetu zájmů.
95 Na rozdíl od toho, co uvedl Soud pro veřejnou službu, z takových precedenčních rozhodnutí nevyplývá, že by důvody, které úředníka vedly k porušení některé z jeho povinností vůči Unii, nesměly být při určování toho, zda byl vůči Unii neloajální, v žádném případě zohledněny.
96 Ačkoli jsou určité okolnosti, jako jsou okolnosti zmíněné v rozsudcích uvedených v bodě 94 výše, v tomto ohledu z povahy věci irelevantní, otázka, zda bylo jednání neloajální, závisí právě na kontextu, do něhož zapadá. Úředník se může například domnívat, že při výkonu svých služebních povinností jedná v zájmu Unie, ale ve skutečnosti může jednat proti němu, jelikož se nevypořádá se zvláště složitou a novou situaci, což nutně neznamená nedostatek jeho loajality, i když v daném okamžiku ztratil zájmy Unie ze zřetele. Vážný osobní problém úředníka jej může přimět, aby při svém jednání považoval momentálně zájmy Unie za druhořadé, aniž by bylo vždy možné mu v závislosti na okolnostech z tohoto důvodu vytýkat nedostatek loajality. Naopak, pokud úředník tvrdí, že porušil zájmy Unie, protože se nevypořádal s určitou situací, nebo že považoval zájmy Unie za druhořadé z důvodu vážných osobních problémů, není pro posouzení jeho loajality vůči Unii irelevantní, zda o svých potížích uvědomil nadřízené a jaký postoj v této souvislosti zaujal.
97 Posoudit loajalitu osoby tedy znamená posoudit její jednání ve vztahu k entitě nebo osobě, vůči níž je touto loajalitou v závislosti na kontextu vázána. Článek 11 první pododstavec první věta služebního řádu, který stanoví, že „[ú]ředník plní své služební povinnosti a řídí se výhradně zájmy Unie“, v tomto ohledu zakotvuje obecné chování, které charakterizuje loajalitu vůči Unii, ale nepředstavuje její absolutní definici, která by vylučovala zohlednění kontextu, v němž musí být tato loajalita na základě čl. 11 prvního pododstavce třetí věty služebního řádu, ve které je zmíněna povinnost úředníků Unie plnit své služební povinnosti „v souladu se zásadou loajality k Unii“, posuzována.
98 V tomto ohledu se v rozsudcích, o které se Soud pro veřejnou službu přímo, či nepřímo opřel v bodě 151 napadeného rozsudku, týká posouzení, podle kterého jsou v podstatě různé povinnosti stanovené služebním řádem obecně a objektivně závazné, těchto povinností jako takových, ale neznamená, že z obecnějšího pohledu je třeba loajalitu nebo neloajalitu unijního úředníka posuzovat nezávisle na okolnostech, za kterých jednal, a důvodech, proč jednal daným způsobem. Soud pro veřejnou službu se tedy dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že důvody, které vedly navrhovatele k danému jednání, nejsou pro konstatování porušení jeho povinnosti loajality relevantní.
99 Dále navrhovatel správně tvrdí, že ke kvalifikaci jednání úředníka jako vážného porušení úřední povinnosti, v rámci použití článku 22 služebního řádu, musí OOJ zohlednit okolnosti a nemůže se spokojit s konstatováním, že dotčený úředník porušil pravidla, kterým podléhá, nebo jinak řečeno, nemůže se spokojit s konstatováním, že nesplnil některé své povinnosti.
[omissis]
102 Soud rozhodující ve věci samé může v rámci přezkumu legality za účelem zamítnutí důvodů nebo argumentů navrhovatele vycházet ze zjištění, posouzení a kvalifikací uvedených v napadeném aktu, jsou-li legální, a vedle toho odůvodnit zamítnutí těchto důvodů a argumentů vlastními právními úvahami (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 27. září 2004, UER v. M6 a další, C‑470/02 P, nezveřejněné, EU:C:2004:565, body 69 a 70, a rozsudek ze dne 21. září 2010, Švédsko a další v. API a Komise, C‑514/07 P, C‑528/07 P a C‑532/07 P, EU:C:2010:541, bod 65). Naproti tomu soud rozhodující ve věci samé nemůže v rámci přezkumu legality nahradit vlastním posouzením nebo úvahami posouzení nebo úvahy autora napadeného aktu za účelem jeho odůvodnění (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. ledna 2000, DIR International Film a další v. Komise, C‑164/98 P, EU:C:2000:48, bod 38, a ze dne 24. ledna 2013, Frucona Košice v. Komise, C‑73/11 P, EU:C:2013:32, body 88 a 89). Vykonává-li však soud rozhodující ve věci samé pravomoc rozhodnout v plné jurisdikci, jako ve sporech majetkoprávní povahy mezi Unií a jejími úředníky na základě čl. 91 odst. 1 služebního řádu, a zejména ve sporech týkajících se finanční odpovědnosti úředníků vůči Unii na základě čl. 22 třetího pododstavce služebního řádu, může sám zohlednit všechny okolnosti věci, a v tomto ohledu tedy provést vlastní posouzení nebo uvést důvody k odůvodnění zaplacení určité částky jednou stranou straně druhé (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. října 1987, Houyoux a Guery v. Komise, 176/86 a 177/86, EU:C:1987:461, bod 16, a ze dne 20. května 2010, Gogos v. Komise, C‑583/08 P, EU:C:2010:287, bod 44 a citovaná judikatura).
103 V projednávané věci je třeba konstatovat, že Soud pro veřejnou službu tím, že v bodě 159 napadeného rozsudku uvedl, že situace navrhovatele byla od září 2008 protiprávní, převzal posouzení uvedené ve sporném rozhodnutí v bodech 22 a 37 odůvodnění. Převzetí tohoto posouzení přitom, jak vyplývá z bodu 160 napadeného rozsudku, směřovalo jen k vyvrácení argumentů navrhovatele ohledně hodnocení škody, kterou mohl způsobit Unii a jejíž samotnou existenci, pokud jde o období do září 2009, popíral, ale jeho cílem nebylo na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatel, tvrdit, že podmínky pro použití článku 22 služebního řádu byly od září 2008 splněny. Soud pro veřejnou službu tak nekvalifikoval jednání navrhovatele mezi zářím 2008 a prosincem 2008 jako vážné porušení úřední povinnosti, a ostatně ani nezavdal dojem, že by OOJ shledal vážné porušení úřední povinnosti pro období od září 2008, a v tomto ohledu tedy nezkreslil spis, jak také tvrdí navrhovatel v bodě 14 kasačního opravného prostředku.
104 Kromě toho Soud pro veřejnou službu tím, že v tomtéž bodě 159 napadeného rozsudku uvedl, že delegace byla od ledna 2009 zbavena možnosti použít služební byt navrhovatele k novým účelům, sice doplnil, a to i s ohledem na rozhodnutí o zamítnutí stížnosti navrhovatele, důvod ve vztahu ke spornému rozhodnutí, v němž bylo pouze uvedeno, že škoda vyplývala z toho, že Unie hradila náklady na neoprávněný pronájem rodinného bytu, který byl poskytnut navrhovateli. Nicméně tento dodatečný důvod uvedený Soudem pro veřejnou službu spočívá pouze v tvrzení, že jednání navrhovatele neumožnilo snížit škodu určenou ve sporném rozhodnutí, ale neoznačuje další škodu. Navíc toto posouzení může spadat do výkonu pravomoci Soudu pro veřejnou službu přezkoumat v plné jurisdikci finanční odpovědnost navrhovatele, jejíž výkon ostatně navrhovatel požadoval. Nesprávné právní posouzení vycházející z toho, že Soud pro veřejnou službu v bodě 159 napadeného rozsudku údajně určil novou hypotetickou škodu, která nemůže založit finanční odpovědnost navrhovatele, tedy není prokázáno. Je třeba rovněž konstatovat, že doplňující důvod předložený Soudem pro veřejnou službu nemůže představovat zkreslení spisu, jak je definováno v bodě 67 výše.
105 Navrhovatel má dále v bodech 21 až 23 kasačního opravného prostředku za to, že Soud pro veřejnou službu se tím, že přezkoumal jeho argumenty týkající se „porušení pětileté promlčecí lhůty nebo přiměřené lhůty“ dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že se pětiletá promlčecí lhůta stanovená v čl. 85 druhém pododstavci služebního řádu, dovolávaná v žalobě, na jeho situaci nepoužije.
[omissis]
107 V bodech 167 a 168 napadeného rozsudku Soud pro veřejnou službu, s odkazem na rozsudek ze dne 27. ledna 2016, DF v. Komise (T‑782/14 P, EU:T:2016:29, bod 54), zdůraznil, že účelem článku 85 služebního řádu je vrácení částek neoprávněně obdržených úředníkem a v projednávaném případě navrhovatel od orgánu neobdržel žádnou částku, ale způsobil mu finanční újmu a že částky zaplacené tímto orgánem pronajímateli nebyly neoprávněné.
[omissis]
109 Pokud jde o věc samou, je třeba zdůraznit, že na základě rozsudku ze dne 27. ledna 2016, DF v. Komise (T‑782/14 P, EU:T:2016:29), kterého se dovolává Soud pro veřejnou službu a který je uveden v bodě 107 výše, nelze mít za to, že se článek 85 služebního řádu nepoužije na situaci, v níž je poskytnuta věcná výhoda. Tribunál totiž tím, že v bodě 54 uvedeného rozsudku, jenž byl vyhlášen ve věci, ve které úředník, který podal žalobu a od něhož bylo vyžadováno vrácení neoprávněně vyplacené náhrady, tvrdil, že nemůže získat zpět část převedenou na jeho bývalou manželku v rámci výživného, pouze rozhodl, že se článek 85 služebního řádu týká jen finančního vztahu mezi úředníkem, jenž byl příjemcem neoprávněných plateb, a dotyčným orgánem, přičemž nezáleží na případných důsledcích, které pro úředníka vyplynuly z jeho nároku na vrácení vůči jiným osobám, které mohly mít přímý či nepřímý prospěch z neoprávněně vyplacených částek, které jsou tímto orgánem vymáhány, neboť tyto otázky spadají do soukromého práva. Uvedený rozsudek se tedy nezabývá otázkou, zda lze takovou věcnou výhodu, jako je poskytnutí služebního bytu, považovat za součást finančního vztahu mezi úředníkem a jeho orgánem a zda může být taková výhoda předmětem žaloby na vrácení neoprávněně vyplacených částek. Ostatně nic nebrání tomu, aby neoprávněně získaná výhoda, která odpovídá nepřímému vyplacení určité částky, byla předmětem žaloby na vrácení. V opačném případě by orgány nemohly tyto neoprávněné výhody nikdy získat zpět, ledaže by zahájily řízení stanovené v článku 22 služebního řádu a prokázaly vážné porušení úřední povinnosti dotčených úředníků, což by za určitých okolností bylo nepatřičné a vedlo by to k nerovnému zacházení mezi úředníky, kteří získali neoprávněnou výhodu v podobě přímého vyplacení určité peněžité částky, a těmi, kteří získali neoprávněnou výhodu ve formě věcné výhody. Soud pro veřejnou službu se tedy tím, že rozhodl, že jelikož navrhovatel přímo neobdržel žádnou částku od svého orgánu, nemůže se tento dovolávat článku 85 služebního řádu, dopustil nesprávného právního posouzení.
110 Vykazuje-li odůvodnění rozsudku soudu rozhodujícího ve věci samé porušení unijního práva, avšak jeho výrok se z jiných právních důvodů jeví jako opodstatněný, musí být kasační opravný prostředek zamítnut. Stejný postup platí i pro rozbor, provedený soudem rozhodujícím ve věci samé, žalobního důvodu nebo části žalobního důvodu posuzovaných samostatně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. června 1992, Lestelle v. Komise, C‑30/91 P, EU:C:1992:252, body 27 až 29).
111 V projednávané věci Soud pro veřejnou službu v bodě 167 napadeného rozsudku rovněž připomněl, že navrhovatel svým jednáním způsobil svému orgánu finanční újmu. Toto připomenutí vede ke zdůraznění, že OOJ neprokázal finanční odpovědnost navrhovatele na základě článku 85 služebního řádu týkajícího se vrácení neoprávněně vyplacených částek na základě zjištění neoprávněné výhody, ale na základě článku 22 služebního řádu týkajícího se náhrady škod, které Unii vznikly v důsledku vážného porušení úřední povinnosti jejími úředníky při výkonu nebo v souvislosti s výkonem jejich funkcí, a to na základě zjištění škody vzniklé Unii vážným porušením úřední povinnosti navrhovatele.
112 Je třeba zdůraznit, že podmínky pro použití článku 85 a článku 22 služebního řádu se výrazně liší, stejně jako jejich kontext. Rozhodnutí o vrácení neoprávněně vyplacených částek podle článku 85 služebního řádu předpokládá pouze prokázání toho, že dotyčnému úředníkovi byla neoprávněně vyplacena částka nebo poskytnuta rovnocenná výhoda a tento úředník o této nesrovnalosti věděl nebo že tato nesrovnalost byla tak zjevná, že o ní nemohl nevědět, zatímco rozhodnutí uložit náhradu škody na základě článku 22 služebního řádu předpokládá prokázání vážného porušení úřední povinnosti úředníka, které k této škodě vedlo. Rozhodnutí o vrácení neoprávněně vyplacených částek může být přijato, jakmile je poté, co byly případně shromážděny skutkové poznatky nebo získány připomínky dotyčného úředníka, prokázáno splnění podmínek stanovených v článku 85 služebního řádu, zatímco rozhodnutí požadovat náhradu škody na základě článku 22 služebního řádu může být podle druhého pododstavce tohoto ustanovení přijato pouze po dodržení formálních náležitostí stanovených v disciplinární oblasti, to znamená, s ohledem na nezbytnost určit znaky vážného pochybení, v zásadě v návaznosti na vyšetřování, řízení před disciplinární komisí a konečnou kontradiktorní fázi s OOJ zakotvenou v příloze IX služebního řádu. Tyto rozdíly v povaze a ve věcných podmínkách a podmínkách pro přijímání dotčených rozhodnutí odůvodňují, aby OOJ mohl podle okolností jednat na základě článku 22 služebního řádu, zatímco by mohl jednat na základě článku 85 služebního řádu, i když pravidla nebo zásady týkající se lhůt nejsou v obou případech totožné, což může být ostatně rovněž odůvodněno těmito rozdíly.
113 S ohledem na důvody uvedené v bodech 111 a 112 výše Soud pro veřejnou službu správně odmítl zvláštní pravidlo promlčení stanovené v článku 85 služebního řádu, kterého se navrhovatel dovolával.
114 Navrhovatel má dále v bodech 24 a 25 kasačního opravného prostředku za to, že Soud pro veřejnou službu se při přezkumu jeho argumentů týkajících se „porušení pětileté promlčecí lhůty nebo přiměřené lhůty“ dopustil rovněž nesprávného právního posouzení, když odmítl podpůrné argumenty uvedené v žalobě, podle kterých, pokud by se pětiletá promlčecí lhůta stanovená v čl. 85 druhém pododstavci služebního řádu nepoužila, bylo by třeba zohlednit „rovněž jako parametr přiměřené lhůty“ pro účely použití článku 22 služebního řádu, pětiletou promlčecí lhůtu stanovenou v článku 81 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012 ze dne 25. října 2012, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie a kterým se zrušuje nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 (Úř. věst. 2012, L 298, s. 1).
[omissis]
127 Je třeba uvést, že jak navrhovatel, tak Soud pro veřejnou službu se v projednávané věci zmýlili ohledně působnosti právního předpisu, když se navrhovatel v bodě 130 žaloby dovolával ustanovení článku 81 nařízení č. 966/2012, aby uplatnil promlčení nebo nedodržení přiměřené lhůty, a když Soud pro veřejnou službu v bodě 170 napadeného rozsudku odkázal na ustanovení čl. 93 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, která byla přijata k provedení prvně uvedených ustanovení, aby vznesl otázku přerušení uplatněné lhůty.
128 V nařízení č. 966/2012, které bylo v okamžiku přijetí sporného rozhodnutí nařízením, jímž se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie, se totiž článek 81 nachází v kapitole „Příjmové operace“ a navazuje v téže kapitole na články 78, 79 a 80, které stanoví zásady, podle nichž jsou stanovovány pohledávky, je přikazováno jejich inkasování a jsou stanovena pravidla pro toto inkasování. Uvedený článek 81 v odstavci 1 mimo jiné stanoví, že aniž jsou dotčena ustanovení zvláštních předpisů, která nejsou v projednávané věci relevantní, promlčují se nároky Unie vůči třetím osobám po pěti letech, a v odstavci 2, že Komisi je svěřena pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci, kterými stanoví podrobná pravidla týkající se promlčecí lhůty. Článek 80 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, který byl přijat k provedení článku 78 nařízení č. 966/2012, v odstavci 3 stanoví, že schvalující osoba, která pohledávku stanovila, informuje dlužníka výzvou k úhradě, přičemž tato výzva musí upřesnit lhůtu k úhradě, jejímž uplynutím nabíhají úroky z prodlení v případě, že dluh ještě není uhrazen. Článek 93 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, přijatý k provedení článku 81 nařízení č. 966/2012, v odstavci 1 mimo jiné stanoví, že promlčecí lhůta nároků Unie vůči třetím osobám počíná běžet uplynutím uvedené lhůty k úhradě a v odstavci 2, že se běh této lhůty přerušuje úkonem orgánu nebo členského státu jednajícího na žádost orgánu, který byl třetí osobě oznámen a jehož účelem je inkasovat pohledávku.
129 Z toho vyplývá, že za stavu práva použitelného v projednávané věci se promlčení dovolávané navrhovatelem na základě článku 81 nařízení č. 966/2012, může týkat pouze fáze následující po stanovení pohledávky, která začíná konkrétně dnem uplynutí lhůty k úhradě uvedené ve výzvě k úhradě zaslané dlužníkovi-třetí osobě, a nemůže být tedy uplatněno ve vztahu k předchozím fázím vedoucím ke stanovení pohledávky (obdobně viz rozsudek ze dne 14. června 2016, Marchiani v. Parlament, C‑566/14 P, EU:C:2016:437, body 86 až 89). V projednávané věci přitom navrhovatel za nepřiměřeně dlouhé považuje období mezi vznikem skutečností zakládajících pohledávku a okamžikem, kdy byla pohledávka stanovena ve sporném rozhodnutí, tedy ještě před jejím stanovením ve smyslu článku 78 nařízení č. 966/2012. Proto se pětiletá promlčecí lhůta stanovená v článku 81 nařízení č. 966/2012 nemohla ve prospěch navrhovatele uplatnit, ať již přímo nebo jako parametr přiměřené lhůty.
130 Soud pro veřejnou službu tedy nesprávně uvedl ustanovení čl. 93 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, jímž se provádí článek 81 nařízení č. 966/2012, v odpověď na argumentaci navrhovatele týkající se promlčení na základě posledně uvedeného článku. Závěr, ke kterému dospěl Soud pro veřejnou službu, podle kterého pohledávka týkající se předmětného nájemného nebyla promlčena na základě pravidel spadajících do finanční právní úpravy, je nicméně opodstatněný z právních důvodů uvedených v bodě 129 výše.
131 Za těchto podmínek je s ohledem na úvahy vyjádřené v bodě 110 výše a týkající se možnosti nahradit právní odůvodnění soudem rozhodujícím o kasačním opravném prostředku a na skutečnost, že navrhovatel ve svém kasačním opravném prostředku nepředložil další argumenty směřující ke zpochybnění rozboru, provedeného Soudem pro veřejnou službu, žalobního důvodu vycházejícího z porušení pětileté promlčecí lhůty nebo přiměřené lhůty, třeba zamítnout důvod kasačního opravného prostředku vycházející z nesprávného právního posouzení finanční odpovědnosti navrhovatele v rozsahu, v němž se týká použití článku 81 nařízení č. 966/2012.
[omissis]
K důvodům uplatněným proti napadenému rozsudku, pokud jde o procesní vady a porušení práva na obhajobu, namítané před soudem rozhodujícím ve věci samé
[omissis]
– K důvodu vycházejícímu z nesprávného právního posouzení, kterého se dopustil soud rozhodující ve věci samé, pokud jde o procesní vady a porušení práva na obhajobu, které jsou před ním namítány
[omissis]
156 V bodě 28 kasačního opravného prostředku navrhovatel nejprve zpochybňuje zásadní posouzení v bodě 70 napadeného rozsudku, když tvrdí, že výtky vůči úředníkovi se nemohou v průběhu řízení vyvíjet tak, že se přizpůsobí jeho odpovědím, nikoliv proto, aby byly zmírněny, ale aby bylo vůči němu za každou cenu zachováno disciplinární řízení. Tento postup dotyčnému úředníkovi neumožňuje bránit se včas. Soud pro veřejnou službu se tedy údajně dopustil nesprávného právního posouzení.
[omissis]
159 Pokud jde o argumenty kasačního opravného prostředku uvedené v bodě 156 výše a týkající se zásadního posouzení citovaného na konci bodu 155 výše, z přílohy IX služebního řádu týkající se disciplinárního řízení vyplývá, že tomuto řízení předchází fáze vyšetřování vedená OLAF nebo OOJ, který může mít v tomto ohledu k dispozici specializovaný útvar, jako je úřad IDOC v rámci Komise. Teprve po skončení této fáze vyšetřování, jak je zmíněno v článku 3 uvedené přílohy, se případně zahájí disciplinární řízení s účastí či bez účasti disciplinární komise v závislosti na stupni možné sankce. V případě, že je konzultována disciplinární komise, je tedy tvrzené pochybení dotčeného úředníka definováno ve zprávě OOJ doprovázející předložení věci této komisi, jak potvrzuje čl. 12 odst. 1 téže přílohy, podle kterého tato zpráva „musí jasně uvádět vytýkané skutečnosti a případně okolnosti, za kterých k nim došlo, včetně přitěžujících a polehčujících okolností“. Právě ve vztahu k pochybení zjištěnému v této zprávě, která byla dotyčnému úředníkovi předána podle čl. 12 odst. 2 téže přílohy, bude s ohledem také na skutečnosti doplněné v této disciplinární fázi posouzeno jednání dotčeného úředníka jak disciplinární komisí, tak OOJ, a tomuto úředníkovi bude případně uložena sankce. Ve vztahu k témuž pochybení, které dotčenému úředníkovi po fázi vyšetřování vytýká OOJ, bude moci tento úředník pokračovat ve výkonu svého práva na obhajobu za podmínek stanovených v článcích 12 až 22 téže přílohy, zejména tak, že se seznámí s celým spisem a poskytne písemná a ústní vyjádření disciplinární komisi a poté, co tato komise vydá své stanovisko, OOJ. V důsledku toho případné úpravy obsahu pochybení ve fázi vyšetřování, během níž vyšetřovací útvary provádějí šetření na základě možného pochybení, nemohou představovat zásah do práva na obhajobu, jak právem rozhodl Soud pro veřejnou službu, a to ani tehdy, je-li pochybení zjištěné na konci vyšetřování s ohledem na provedené šetření širší nebo závažnější než případné původně vytýkané pochybení. Články 1 a 2 přílohy IX služebního řádu, které se oba týkají fáze vyšetřování, v tomto ohledu uvádějí, že prokáže-li se vyšetřováním možnost osobní účasti úředníka, bude uvedená osoba informována, pokud tím nebude narušen další průběh vyšetřování. To nijak nezavazuje k tomu, aby znaky možného pochybení vyvstaly již na začátku vyšetřování (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. května 1997, N v. Komise, T‑273/94, EU:T:1997:71, bod 79). Nesprávné právní posouzení tvrzené v kasačním opravném prostředku s ohledem na bod 70 napadeného rozsudku tedy není prokázáno.
[omissis]
162 Důvody uvedené v bodě 161 výše však z právního hlediska nestačí k zamítnutí výtky navrhovatele týkající se neuvedení – ve spise, který OOJ předal disciplinární komisi, a v jeho osobním spise, ke kterému měl přístup – výsledku vyšetřovacího opatření provedeného úřadem IDOC ohledně existence tohoto pravidla nepřiznání služebního ubytování za okolností, v nichž se nacházel navrhovatel.
163 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že toto vyšetřovací opatření bylo skutečně provedeno, jak vyplývá z rozhodnutí OOJ ze dne 10. září 2015 o zamítnutí stížnosti navrhovatele, které uvádí, že „komunikace s ESVČ neumožnila s jistotou potvrdit existenci takového pravidla a praxe v rámci ESVČ“ a že „existence takového pravidla [není] prokázána“. Sám navrhovatel ve své stížnosti proti spornému rozhodnutí uvedl podobné vysvětlení podané zástupci OOJ na jednání disciplinární komise. Článek 13 odst. 1 přílohy IX služebního řádu přitom stanoví, že po obdržení zprávy předložené OOJ disciplinární komisi má dotčený úředník právo nahlédnout do svého úplného osobního spisu a pořídit si opisy veškerých dokumentů týkajících se řízení. Toto ustanovení má zajistit dodržování práva na obhajobu po ukončení fáze vyšetřování. Je třeba připomenout, že dodržování práva na obhajobu ve všech řízeních, která mohou vést k uložení sankcí, je základní zásadou unijního práva, která musí být dodržována i v řízení správní povahy (rozsudek ze dne 13. února 1979, Hoffmann-La Roche v. Komise, 85/76, EU:C:1979:36, bod 9). Kromě toho bylo rozhodnuto, že v rámci disciplinárního řízení musí mít dotyčný úředník možnost vyjádřit se ke každému dokumentu, který vůči němu orgán hodlá použít, ledaže, pokud jde o legalitu rozhodnutí přijatého na základě tohoto řízení, není tento dokument v konečném důsledku určující (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. července 2001, E v. Komise, T‑24/98 a T‑241/99, EU:T:2001:175, body 92 a 93). Článek 13 odst. 1 přílohy IX služebního řádu nyní rovněž přispívá k dodržování zásady zakotvené v čl. 41 odst. 2 písm. b) Listiny základních práv, jejímž cílem je zaručit právo na řádnou správu, podle níž má každá osoba právo na přístup ke spisu, který se jí týká. Z toho vyplývá, že vyšetřovací opatření přijaté vyšetřovacími útvary, ať je jeho výsledek jakýkoliv, musí být součástí spisu předaného disciplinární komisi a dotčené osobě. V projednávaném případě je třeba navíc poznamenat: nejprve že OOJ použil na jednání disciplinární komise výsledek tohoto vyšetřovacího opatření, když uvedl, že existence pravidla, kterého se navrhovatel dovolává, nebyla potvrzena, a to aniž předtím navrhovatele o tomto výsledku uvědomil ve spisu; dále že disciplinární komise v bodě 38 odůvodnění svého stanoviska v podstatě tento závěr převzala; konečně že tento závěr byl znovu zopakován v rozhodnutí OOJ o zamítnutí stížnosti navrhovatele ze dne 10. září 2015. Nelze vyloučit, že pokud by se navrhovatel mohl po předložení věci disciplinární komisi seznámit s obsahem vyšetřovacího opatření provedeného úřadem IDOC, mohl by zejména v případě, že by se toto opatření ukázalo strohým, neformálním nebo nedostatečně doloženým, prohloubit svou argumentaci v tomto ohledu a například požadovat přesvědčivěji, než jak učinil ve své zprávě disciplinární komisi ze dne 23. září 2014, aby bylo vyšetřování v této věci obnoveno, zejména tak, že by požádal o kontradiktorní šetření nařizované disciplinární komisí na základě čl. 17 odst. 1 přílohy IX služebního řádu.
[omissis]
169 Soud pro veřejnou službu se totiž tím, že v bodě 80 napadeného rozsudku rozhodl, že výtky navrhovatele týkající se posouzení skutkového stavu disciplinární komisí jsou irelevantní, dopustil nesprávného právního posouzení.
170 Je-li do disciplinárního řízení zapojena disciplinární komise, tedy pokud s ohledem na ustanovení článků 3 a 11 přílohy IX služebního řádu, zahájí OOJ disciplinární řízení s tím, že toto řízení může vést k uložení přísnější sankce, než je písemné upozornění nebo důtka, je účast disciplinární komise podstatnou náležitostí řízení, neboť představuje okamžik důkladné kontradiktorní diskuze případně doprovázené šetřením doplňujícím již dříve uskutečněná šetření a OOJ následně rozhoduje s ohledem na práci disciplinární komise, tedy s ohledem na její většinové odůvodněné stanovisko, a i na případné rozdílné názory jejích jednotlivých členů, jak vyplývá z článků 12 až 18 téže přílohy. Navrhovatel v tomto ohledu správně zdůrazňuje, že pokud se OOJ od stanoviska disciplinární komise odchýlí, musí to podrobně odůvodnit, jak opakovaně rozhodl Soud pro veřejnou službu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. června 2015, Bedin v. Komise, F‑128/14, EU:F:2015:51, bod 29; ze dne 18. června 2015, CX v. Komise, F‑27/13, EU:F:2015:60, body 57 a 58, a ze dne 10. června 2016, HI v. Komise, F‑133/15, EU:F:2016:127, bod 147). Zapojení disciplinární komise tedy představuje, je-li jí třeba věc předložit, jako v projednávané věci, podstatnou náležitost řízení, přičemž úředník, jemuž je na základě tohoto řízení ukládána sankce, musí mít v zásadě možnost zpochybnit stanovisko disciplinární komise, pokud OOJ přihlíží k jejímu posouzení skutkového stavu. Soudní dvůr ostatně rozhodl, že samotné stanovisko disciplinární komise může být předmětem přípustného návrhu na zrušení (rozsudek ze dne 29. ledna 1985, F. v. Komise, 228/83, EU:C:1985:28, bod 16). V případě žaloby, jako je žaloba v projednávané věci, která směřuje jen ke zrušení konečného rozhodnutí OOJ ukládajícího sankci, by bylo možné pouze, pokud by se OOJ ve svém konečném rozhodnutí jasně odchýlil nebo nezohlednil posouzení provedené disciplinární komisí nebo některým z jejích členů, rozhodnout, že žalobní důvod nebo výtka směřující proti tomuto posouzení není relevantní, jelikož napadeným aktem je totiž konečné rozhodnutí, a nikoliv stanovisko disciplinární komise nebo názor některých z jejích členů. V ostatních případech by bylo příliš formalistické od navrhovatele požadovat, aby za účelem zpochybnění posouzení provedeného v rámci činnosti disciplinární komise, které OOJ při přijímání svého rozhodnutí zohlednil, směřoval své žalobní důvody a výtky na konkrétní části sporného rozhodnutí.
[omissis]
K žalobě na neplatnost sporného rozhodnutí a k souvisejícím návrhům
[omissis]
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z procesních vad postihujících přípravné akty ke spornému rozhodnutí
[omissis]
239 Jak již bylo uvedeno v bodě 147 výše, navrhovatel disciplinární komisi zaprvé vytýká v bodě 59 žaloby, že nerozhodla o řádnosti svého zapojení a obecně o procesních otázkách, které navrhovatel vznesl ve sdělení obhajoby, které jí zaslal a které bylo zmíněno v bodě 19 výše.
240 V tomto ohledu disciplinární komise v bodech 1 a 2 svého stanoviska v podstatě správně uvedla, že jí nepřísluší kontrolovat řádnost vyšetřování, ale pouze řádný průběh řízení před ní. Jak totiž uvedl Soud pro veřejnou službu v bodě 78 napadeného rozsudku, podle článku 18 přílohy IX služebního řádu je úlohou disciplinární komise vydat odůvodněné stanovisko k pravdivosti vytýkaných skutečností, a případně k sankci, která podle ní může být za vytýkané skutečnosti uložena. Právě OOJ, který je oprávněn uložit dotyčnému úředníkovi sankci, přísluší ověřit, že vyšetřovací řízení a disciplinární řízení byla jako celek řádná, což případně přísluší ověřit i soudu, který rozhoduje o žalobě proti rozhodnutí přijatému OOJ. Disciplinární komise musí stejně jako každý správní nebo poradní orgán dbát na řádnost řízení, které vede a které je jednou z fází disciplinárního řízení. Navíc, má-li za to, že před tím, než jí byla věc předložena, bylo provedeno nedostatečné vyšetřování, musí toto vyšetřování doplnit nad rámec písemných či ústních prohlášení, která před ní učinil dotčený úředník a OOJ, tak, že vznese vlastní otázky, či dokonce provede kontradiktorní šetření, jak je stanoveno v článku 17 přílohy IX služebního řádu. V projednávané věci disciplinární komise v bodech 1 a 2 svého stanoviska uvedla, že nemá pravomoc postihovat případné procesní vady, k nimž došlo před tím, než jí byla věc předložena, ale ujistila se, že zpráva úřadu IDOC ze dne 31. října 2013, kterou bylo zahájeno vyšetřování finanční odpovědnosti navrhovatele a která musela být součástí spisu předloženého disciplinární komisi, mohla být předmětem připomínek navrhovatele a připomněla, že se s ní mohl navrhovatel sám včas seznámit. Kromě toho je třeba poznamenat, že navrhovatel v žalobě nevytýká disciplinární komisi, že neprovedla dodatečné šetření prostřednictvím otázek nebo vyšetřování. Je tedy třeba odmítnout argumenty navrhovatele uvedené v bodě 59 žaloby a připomenuté v bodě 74 napadeného rozsudku, které disciplinární komisi vytýkají, že nerozhodla o některých tvrzených procesních vadách.
[omissis]
K žalobním důvodům týkajícím se finanční odpovědnosti navrhovatele (čtvrtá část čtvrtého důvodu a šestý důvod)
286 Článek 22 služebního řádu stanoví, že úředník Unie může být vyzván k náhradě, celkové nebo částečné, jakýchkoli škod, které Unii vznikly v důsledku vážného porušení úřední povinnosti při výkonu nebo v souvislosti s výkonem jeho funkce.
[omissis]
295 Navrhovatel věděl, že neobývání se svou rodinou služebního bytu o velikosti určené k rodinnému bydlení, o který požádal, nemůže pokračovat, i když jej vedoucí správy delegace nenutila k tomu, aby svůj služební byt vrátil. Zejména při svém druhém slyšení před OLAF navrhovatel připustil, že vedoucí správy delegace trvala na tom, aby se za ním jeho rodina do tohoto bytu nastěhovala, a nepopírá, že služební byt určený k rodinnému bydlení musí být obvykle takto obýván. V tomto ohledu mohou být příslušná ustanovení přílohy X služebního řádu a jejich prováděcí pravidla vykládána, za současného zohlednění zájmů Unie, kterými se musí řídit její úředníci podle článku 11 služebního řádu, pouze v tom smyslu, že úředník, který požádal o služební byt o velikosti určené pro potřeby jeho rodiny, jej obývá se svou rodinou, nebo oznámí, že jej musí vrátit, jestliže přetrvávající obtíže brání tomu, aby se tam jeho rodina v přiměřené době nastěhovala. Je to otázka loajality dotčeného úředníka.
296 Pokud v projednávané věci vadné nalakování parketové podlahy neumožňovalo pobyt rodiny, což by tedy spadalo do odpovědnosti vlastníka bytu, měl navrhovatel odmítnout vstoupit do bytových prostor nebo podniknout jiné vhodné kroky u delegace, aby tato mohla od vlastníka požadovat splnění jeho povinností.
297 Konečně, i když přítomnost přítele jako „strážce bytu“ mohla odpovědět na obavu navrhovatele, aby jeho služební byt nebyl nemístně obýván třetími osobami, dlouhodobé ujednání o „dohledu nad bytem“ bylo odůvodněno právě pouze tím, že navrhovatel v něm trvale nepobýval, jelikož se k němu nepřipojila jeho rodina.
298 Žádný z důvodů souvisejících se zdravotními problémy jeho manželky a jeho dítěte, se závadami v bytě nebo postojem vedoucí správy delegace tak nemohou odůvodnit osobní chování navrhovatele a nemohou prokazovat, že vůči Unii zůstával loajální od ledna 2009, tedy po prvních čtyřech měsících nájmu, kdy nenavrhl odevzdání rodinného bytu, který užíval a ponechal si jej k vlastnímu prospěchu, přestože poskytl vedoucí správy delegace jisté zprůhlednění dané situace.
[omissis]
300 V této fázi analýzy je tedy třeba připustit, že s ohledem na nikoliv nezbytné veřejné finanční výdaje způsobené postojem navrhovatele a na jeho nepřiměřeně dlouhé užívání služebního bytu, OOJ správně rozhodl, že porušení úřední povinnosti navrhovatele je vážné, neboť od ledna 2009, čtyři měsíce po začátku nájmu, až do jeho ukončení v srpnu 2010, jeho neoprávněné užívání služebního bytu přetrvávalo, aniž by vůči delegaci podnikl jakékoliv kroky s cílem tento byt vrátit. Pochybení, které je způsobilé založit finanční odpovědnost navrhovatele na základě článku 22 služebního řádu, tedy bylo pro toto období právem určeno.
[omissis]
302 Pokud jde o škodu, která byla způsobena postojem navrhovatele, je třeba nejprve odmítnout jeho argument vyjádřený v bodech 120 až 123 žaloby, založený na skutečnosti, že nájem nemohl být v prvním roce zrušen, aniž by nicméně muselo být zaplaceno nájemné za celý tento rok, což údajně vyloučilo jakoukoli škodu Unie během prvního roku nájmu od září 2008 do srpna 2009. Unie byla poškozována během celého období, v němž se navrhovatel podle sporného rozhodnutí dopustil pochybení, tedy od ledna 2009 do srpna 2010, zvláště od ledna do srpna 2009, neboť Unie během této doby platila služební rodinný byt úředníkovi, který v něm pobýval jen sám a část týdnu, i když měl v blízkosti jiný rodinný byt, v němž pobývala jeho rodina a kde částečně pobýval on sám. Kromě toho byla tato škoda způsobena navrhovatelem, který poté, co o takový služební byt požádal, neukončil shora uvedenou situaci, když po několika měsících nenavrhl, že by tento byt vrátil. Jak je uvedeno v bodě 296 výše, pokud by dlouhodobý problém vadného nalakování parketové podlahy skutečně znemožňoval pobyt rodiny ve služebním bytě, což by spadalo do odpovědnosti vlastníka bytu, měl navrhovatel bez dalšího odmítnout vstoupit do bytových prostor nebo podniknout vhodné kroky u delegace, aby tato mohla od vlastníka neprodleně a neústupně požadovat splnění jeho povinností. Trvání této škody až do konce nájemního vztahu je rovněž prokázáno, neboť navrhovatel tím, že svůj služební byt nevrátil delegaci, zabránil Komisi tento byt užívat, zatímco za jeho nájem platila nájemné, zejména tak, že by jej využila jiným způsobem, jak uvedl Soud pro veřejnou službu v bodě 159 napadeného rozsudku, nebo přinejmenším nájemní vztah od září 2009 bez pokuty vypovědět, což mohlo ve skutečnosti snížit škodu Unie. V tomto ohledu skutečnost, že nájemní smlouva nájemci neumožňovala během prvního roku nájem vypovědět, ledaže by zaplatil nájemné za celý tento rok, nemůže na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatel, vést k závěru, že za toto období nevznikla škoda. Během tohoto období delegace na základě žádosti navrhovatele platila rodinný byt, aniž to bylo odůvodněné a mohla z toho mít jakýkoli užitek.
303 Navrhovatel dále v bodě 125 žaloby tvrdí, že jelikož měl právo na menší služební byt pro svobodnou osobu, unijní škoda se omezila na rozdíl mezi nájemným za rodinný byt a nájemným za takový menší služební byt. Tento argument by mohl obstát pouze, kdyby navrhovatel skutečně požádal o služební byt pro svobodnou osobu v průběhu nájmu rodinného bytu, ale jelikož k této čistě spekulativní okolnosti nedošlo, ba navíc jeho manželka vlastnila v New Yorku byt, v němž bydlela jeho rodina, je třeba konstatovat, že Unie za celé období nájmu skutečně utrpěla škodu odpovídající veškerému nájemnému placenému za služební byt přidělený navrhovateli, zatímco nájem tohoto bytu nebyl nutný. Tato škoda se tedy vztahuje, jak uvedla Komise ve sporném rozhodnutí, k období od ledna 2009 do srpna 2010, ve kterém se, jak bylo rozhodnuto výše v bodě 300, navrhovatel dopustil vážného porušení úřední povinnosti.
[omissis]
307 Jak je uvedeno v bodech 106 a 114 výše, navrhovatel uplatňuje pětiletou promlčecí lhůtu stanovenou v čl. 85 druhém pododstavci služebního řádu a podpůrně, jako parametr přiměřené lhůty pro účely použití článku 22 služebního řádu, pětiletou promlčecí lhůtu stanovenou v článku 81 nařízení č. 966/2012. Jak bylo rozhodnuto v bodech 113 a 129 výše, žádné z těchto dvou ustanovení se na projednávanou věc nepoužije. Žádné ustanovení unijního práva totiž neupřesňuje lhůtu, ve které musí být ve vztahu k dotčeným skutkovým okolnostem uskutečněno vyšetřování, disciplinární řízení a přijato rozhodnutí stanovící finanční odpovědnost úředníka podle článku 22 služebního řádu. Lze nicméně vzít v úvahu, že čl. 85 druhý pododstavec služebního řádu představuje příklad promlčecí lhůty stanovené normotvůrcem pro určité vztahy mezi Unií a jejími úředníky, i když s ohledem na rozdíly charakterizující použití článku 22 služebního řádu oproti použití článku 85 služebního řádu, zdůrazněné v bodě 112 výše, nemůže být lhůta s obdobnou délkou, kterou je třeba dodržet v rámci použití článku 22 služebního řádu, nepřerušitelnou lhůtou, jako je lhůta stanovená v čl. 85 druhém pododstavci služebního řádu.
308 Z judikatury vyplývá, že pokud normotvůrce nestanovil promlčecí lhůtu, požadavek právní jistoty vyžaduje, aby unijní orgány vykonávaly své pravomoci v přiměřené lhůtě (viz rozsudek ze dne 14. června 2016, Marchiani v. Parlament, C‑566/14 P, EU:C:2016:437, bod 96 a citovaná judikatura). Je tedy třeba ověřit, zda útvary Komise a OOJ tím, že provedly vyšetřování, zahájily disciplinární řízení a s konečnou platností stanovily finanční odpovědnost navrhovatele za období od ledna 2009 do srpna 2010, porušily při výkonu svých pravomocí zásadu přiměřené lhůty k jednání.
309 Přiměřenost lhůty se posuzuje v závislosti na všech okolnostech každé věci, a zejména na významu sporu pro dotčenou osobu, složitosti věci, na různých procesních stadiích postupu unijního orgánu, jakož i jednání dotčených účastníků v průběhu řízení. Přiměřenost lhůty totiž nemůže být stanovena odkazem na konkrétní maximální délku určenou abstraktním způsobem (viz rozsudek ze dne 14. června 2016, Marchiani v. Parlament, C‑566/14 P, EU:C:2016:437, body 99 a 100 a citovaná judikatura).
310 V projednávané věci trvalo období, za které bylo zjištěno vážné pochybení navrhovatele, od ledna 2009 do srpna 2010. OLAF informoval navrhovatele, že vůči němu zahájil vyšetřování užívání jeho služebního bytu, v březnu 2012, tedy méně než dva roky po skončení tohoto trvajícího období. Po skončení fáze vyšetřování, které bylo postupně vedeno OLAF a úřadem IDOC, zahájil OOJ v červenci 2014 vůči navrhovateli disciplinární řízení a v únoru 2015 přijal sporné rozhodnutí, v němž byla stanovena finanční odpovědnost navrhovatele. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno v září 2015 zamítnutím stížnosti navrhovatele. S ohledem na tento sled událostí je třeba mít za to, že správní orgán nevykonal své pravomoci v nepřiměřených lhůtách.
[omissis]
K novým důvodům uplatněným navrhovatelem v řízení o kasačním opravném prostředku
[omissis]
315 Navrhovatel oznámil podvodné jednání jednoho ze svých kolegů v New Yorku prostřednictvím elektronické zprávy ze dne 13. května 2013 určené úřadu IDOC, která byla předložena v příloze 36 žaloby. Tato zpráva byla zaslána v době, kdy byl navrhovatel již vyšetřován pro užívání jeho služebního bytu, a jejím prvořadým cílem bylo zpochybnit věrohodnost dvou svědectví v jeho neprospěch, která byla zohledněna OLAF. Právě v tomto kontextu navrhovatel poukázal na případné, z různých důvodů protiprávní jednání tohoto kolegy, které údajně souviselo s dvěma svědky. Z této elektronické zprávy vyplývá, že se oznámení učiněné navrhovatelem zčásti týkalo skutků, o nichž již nějakou dobu zjevně věděly vedoucí osoby z delegace a on sám, a částečně skutků, se kterými OLAF seznámily jiné osoby z delegace, před tím, než o nich navrhovatel informoval úřad IDOC několik měsíců poté, co se o nich náhodně dozvěděl. Oznámení navrhovatelem tedy nespadá do rámce informování o skutcích, které mohou založit předpoklad protiprávní činnosti, se kterou se úředník setká, jak je stanoveno v článku 22a služebního řádu, ale spadá pouze do rámce ochrany vlastních zájmů úředníkem. Navrhovatel se tedy nemůže dovolávat postavení informátora za předpokladu, že by takové postavení mohlo představovat polehčující okolnost ve vztahu ke skutkům, které nesouvisely se skutky, které oznámil, i kdyby se ukázalo, že posledně uvedené skutky odpovídají skutečnosti.
[omissis]
317 Z výše uvedeného vyplývá, že jelikož žádný z důvodů směřujících ke zrušení sporného rozhodnutí nemohl obstát, je třeba návrhová žádání směřující ke zrušení předložená navrhovatelem, včetně návrhových žádání směřujících proti rozhodnutí o zamítnutí jeho stížnosti, zamítnout. V tomto ohledu Tribunál odkazuje na důvody uvedené Soudem pro veřejnou službu v bodech 43 až 45 napadeného rozsudku.
K návrhu na snížení částky finanční náhrady požadované po navrhovateli
318 Je třeba konstatovat, že když navrhovatel ve svých návrhových žádáních požadoval, aby soud vykonal pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci stanovenou v čl. 22 třetím pododstavci služebního řádu za účelem snížení finanční náhrady, která se od něj požaduje ve sporném rozhodnutí, nepředložil konkrétní argument k odůvodnění požadovaného snížení nad rámec těch, které uvedl na podporu důvodů směřujících ke zrušení. Jak však uvedla generální advokátka Kokott v bodě 60 svého stanoviska ve věci Gogos v. Komise (C‑583/08 P, EU:C:2010:118), pokud jde o čistě finanční aspekty sporu mezi Unií a jedním z jejích úředníků, unijní soud není povinen přezkoumat pouze legalitu dotčených aktů, ale může rovněž přezkoumat jejich účelnost, a nahradit tak svým posouzením posouzení OOJ. V tomto ohledu čl. 91 odst. 1 druhá věta služebního řádu unijnímu soudu umožňuje ve sporech majetkoprávní povahy a v rámci výkonu své pravomoci přezkumu v plné jurisdikci z moci úřední posoudit způsobenou újmu ex æquo et bono s ohledem na všechny okolnosti věci (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 20. května 2010, Gogos v. Komise, C‑583/08 P, EU:C:2010:287, bod 44 a citovaná judikatura). Taková pravomoc může být navíc vykonána i bez jakéhokoliv návrhu v tomto směru (v tomto smyslu viz stanovisko generální advokátky Kokott ve věci Gogos v. Komise, C‑583/08 P, EU:C:2010:118, bod 61), a a fortiori v případě, že takový návrh podán je bez jakékoli konkrétní argumentace vznesené na jeho podporu. S ohledem na požadavky na dodržení kontradiktornosti byla v projednávané věci otázka úlohy vedoucí správy delegace široce pojednána jak v písemnostech účastníků řízení, tak na jednání, zejména na základě otázek položených při této příležitosti Tribunálem.
319 Z této diskuze a písemností ve spise vyplývá, že vedoucí správy delegace nevyžadovala, aby se navrhovatel ze svého služebního bytu vystěhoval, ale pouze mu připomněla protiprávnost jeho situace (viz bod 274 výše). Tato okolnost, i když nezpochybňuje existenci vážného pochybení navrhovatele, které spočívalo v pokračujícím protiprávním užívání jeho služebního bytu od ledna 2009 do srpna 2010 (viz bod 300 výše), svědčí o tom, že z důvodu nepodniknutí vhodných kroků na místě zástupkyní Komise, která o dané situaci věděla, přispěla Komise k naplnění své újmy, ačkoli mohla její rozsah snížit, neboť takovým krokům by patrně nemohlo nic zabránit, zejména pokud by spočívaly ve vyzvání navrhovatele, aby svůj služební byt z důvodu nesplnění podmínek jeho užívání uvolnil. S ohledem na všechny okolnosti projednávaného případu má tedy Tribunál ex æquo et bono za to, že náhrada škody způsobené Unii navrhovatelem musí být snížena (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. listopadu 1985, Adams v. Komise, 145/83, EU:C:1985:448, body 53 a 54, a ze dne 11. července 2007, Schneider Electric v. Komise, T‑351/03, EU:T:2007:212, body 332 a 334).
320 V souladu s článkem 22 služebního řádu je tedy třeba stanovit náhradu, kterou musí navrhovatel Unii zaplatit za škodu, kterou jí způsobil vážným porušením úřední povinnosti tak, že od ledna 2009 nepodnikl žádný krok k vrácení svého služebního bytu, na částku 80 000 eur ke dni vyhlášení tohoto rozsudku, což znamená, buď že částky, včetně případných úroků, které již navrhovatel zaplatil a které tuto částku přesahují, mu Komise vrátí, nebo že Komise požádá navrhovatele o případné dodatečné platby až do výše uvedené částky. V obou případech by měly být požadované částky, které jsou předmětem plateb nebo vrácení, navýšeny o úroky ve výši sazby stanovené Evropskou centrální bankou (ECB) pro hlavní refinanční operace, počítané od vyhlášení tohoto rozsudku.
[omissis]
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (čtvrtý senát)
rozhodl takto:
1) Rozsudek Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (druhého senátu) ze dne 19. července 2016, HG v. Komise (F‑149/15), se zrušuje.
2) Náhrada škody, kterou je HG povinen zaplatit Evropské unii, se stanoví na částku 80 000 eur ke dni vyhlášení tohoto rozsudku.
3) Žaloba ve věci F‑149/15 se ve zbývající části zamítá.
4) HG a Evropská komise ponesou ve věcech F‑149/15, T‑693/16 P, T‑440/18 RENV a T‑693/16 P-RENV-RX vlastní náklady řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 15. prosince 2021.
Podpisy.