USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(prvního senátu)

21. dubna 2015

Věc F‑31/11 DEP

BI

v.

Evropské středisko pro rozvoj odborného vzdělávání (Cedefop)

„Veřejná služba – Řízení – Určení výše nákladů řízení – Zastoupení unijní agentury advokátem – Paušální odměna – Nahraditelné náklady řízení – Ekonomická situace žalobce“

Předmět:      Návrh na určení výše nákladů řízení podaný Evropským střediskem pro rozvoj odborného vzdělávání (Cedefop) po vydání usnesení Soudu pro veřejnou službu ze dne 7. března 2012, BI v. Cedefop (F‑31/11, EU:F:2012:28).

Rozhodnutí:      Výše nákladů řízení, které může Evropské středisko pro rozvoj odborného vzdělávání vymáhat od BI v rámci věci F‑31/11, se stanovuje na 5 000 eur.

Shrnutí

1.      Soudní řízení – Náklady řízení – Návrh na určení výše nákladů řízení – Lhůta pro podání – Povinnost předložit návrh na určení výše nákladů řízení v přiměřené lhůtě

(Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 92 odst. 1)

2.      Soudní řízení – Náklady řízení – Určení – Nahraditelné náklady řízení – Nutné výdaje vynaložené účastníky řízení – Pojem – Odměna vyplacená orgánem, institucí nebo jiným subjektem Unie svému advokátovi – Zahrnutí – Porušení zásady rovného zacházení mezi žalobci na základě využití služeb advokáta jen v některých věcech – Neexistence

[Statut Soudního dvora, čl. 19 první pododstavec, a příloha I, čl. 7 odst. 1; jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 91 písm. b)]

3.      Soudní řízení – Náklady řízení – Určení – Nahraditelné náklady řízení – Nutné výdaje vynaložené účastníky řízení – Odměna vyplacená orgánem svému advokátovi – Zahrnutí – Skutečnosti, jež je třeba zohlednit pro účely určení výše nákladů řízení – Ekonomická situace účastníka řízení, jemuž byla uložena náhrada nákladů řízení – Vyloučení

[Statut Soudního dvora, čl. 19 první pododstavec, a příloha I, čl. 7 odst. 1; jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 91 písm. b)]

1.      Návrh na určení výše nákladů řízení musí být podán v přiměřené lhůtě, po jejímž uplynutí může mít účastník řízení, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, důvodně za to, že se oprávněný účastník řízení vzdal svého práva. Přiměřený charakter lhůty musí být mimoto posouzen v závislosti na všech okolnostech každé věci, zejména na významu sporu pro dotčenou osobu, složitosti věci a chování dotčených účastníků řízení.

Pokud jde o chování účastníků řízení, přestože podání kasačního opravného prostředku nemá odkladný účinek, je pochopitelné, že účastník řízení, který má nárok na úhradu nákladů řízení, může vyčkat uplynutí lhůty pro podání kasačního opravného prostředku předtím, než předloží svůj návrh na náhradu nákladů.

(viz body 14 a 16)

Odkazy:

Soudní dvůr: rozsudek Přezkum ve věci Arango Jaramillo a další v. EIB, C‑334/12 RX‑II, EU:C:2013:134, body 28, 30 a 33, a usnesení Dietz v. Komise, 126/76 DEP, EU:C:1979:158, bod 1

Soud prvního stupně: usnesení Air Francie v. Komise, T‑2/93 DEP, EU:T:1996:48, body 10 a následující

Soud pro veřejnou službu: usnesení BI v. Cedefop, F‑31/11, EU:F:2012:28

2.      Z článku 19 prvního pododstavce statutu Soudního dvora, který se na Soud použije na základě čl. 53 prvního pododstavce uvedeného statutu, plyne, že orgány Evropské unie se mohou, pokud jde o způsob, jak chtějí být zastupovány nebo jak jim má být napomáháno před unijním soudem, svobodně rozhodnout pro využití služeb advokáta. V tomto ohledu spadá odměna tohoto advokáta pod pojem „nutné výdaje vynaložené v souvislosti s řízením“, aniž by byl orgán povinen prokázat, že služby tohoto advokáta byly objektivně odůvodněné. Pro účely použití uvedeného ustanovení statutu Soudního dvora je třeba stavět unijní instituce na roveň s uvedenými orgány.

Krom toho skutečnost, že unijní instituce využila zmocněnce a externího advokáta, nemá vliv na potenciálně nahraditelnou povahu dotčených nákladů řízení, jelikož neexistuje nic, co by jejich nahrazení v zásadě vylučovalo. Může však mít vliv na určení výše nákladů řízení vynaložených v souvislosti s řízením, které mají být v konečném důsledku nahrazeny. Pokud se unijní orgán nebo instituce v některých věcech rozhodne využít služeb advokáta, zatímco v jiných věcech je zastupují jejich zmocněnci, nemůže se v tomto ohledu jednat o porušení zásady rovnosti zacházení mezi žalobci.

Jakýkoliv jiný závěr, který by právo unijního orgánu nebo instituce vymáhat celou odměnu vyplacenou advokátovi nebo její část podmiňovalo prokázáním objektivní potřeby využít jeho služeb, by ve skutečnosti představovalo nepřímé omezení svobody zaručené čl. 19 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora a pro unijní soudy by znamenalo povinnost nahradit svým posouzením posouzení orgánů a institucí, které odpovídají za organizaci svých útvarů. Tento úkol přitom není slučitelný s čl. 19 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora ani s vnitřní organizační pravomocí, kterou mají unijní orgány a instituce při vedení svých věcí před unijními soudy. Z toho plyne, že okolnost, že unijní instituce má k dispozici svůj právní útvar, nemá vliv na nahraditelnost výdajů představovaných odměnou advokáta, který není zaměstnancem této instituce.

(viz body 30 až 33)

Odkazy:

Soudní dvůr: usnesení Internationaler Hilfsfonds v. Komise, C‑554/11 P‑DEP, EU:C:2013:706, bod 17

Tribunál Evropské unie: usnesení Longinidis v. Cedefop, T‑283/08 P‑DEP, EU:T:2014:1083, body 24 až 26 a citovaná judikatura

Soud pro veřejnou službu: usnesení Chatzidoukakis v. Komise, F‑84/10 DEP, EU:F:2014:41, bod 21

3.      V rámci určení výše nahraditelných nákladů řízení není unijní soud oprávněn určovat odměny, které mají účastníci řízení zaplatit vlastním advokátům, nýbrž výši, ve které lze náhradu těchto odměn žádat po účastníkovi řízení, kterému byla uložena náhrada nákladů řízení. Při rozhodování o návrhu na určení výše nákladů řízení není unijní soud povinen vzít v úvahu vnitrostátní sazebník, podle něhož se stanovují odměny advokátů, ani případnou dohodu uzavřenou v této záležitosti mezi dotčeným účastníkem řízení a jeho zmocněnci nebo poradci.

Krom toho, jelikož neexistují ustanovení unijního práva, která by měla povahu sazebníku, musí soud okolnosti věci posoudit volně s přihlédnutím k účelu a povaze sporu, k jeho významu z hlediska unijního práva, jakož i k obtížnosti věci, rozsahu práce, kterou si soudní řízení mohlo vyžádat od zúčastněných zmocněnců nebo poradců, a k hospodářským zájmům, které spor pro účastníky řízení představoval.

V tomto ohledu lze i při neexistenci přehledu služeb poskytnutých advokátem a času přitom stráveného, kdy je odměna stanovena paušálně, z pouhé skutečnosti, že advokát sepsal žalobní odpověď, vyvodit, že tento skutečně podnikl kroky a odvedl služby nezbytné pro řízení před Soudem pro veřejnou službu. Paušální povaha odměny nemá ostatně vliv na posouzení částky vymahatelné z titulu náhrady nákladů řízení Soudem, jelikož tento se opírá o ustálená kritéria stanovená judikaturou a o přesné údaje, které mu musí poskytnout účastníci řízení. I když neposkytnutí takových informací nebrání Soudu v tom, aby na základě spravedlivého posouzení stanovil výši nahraditelných nákladů řízení, dostává se tím do situace, ve které nevyhnutelně musí požadavky navrhovatele posoudit striktně.

Krom toho, ekonomická situace účastníka řízení, jemuž byla uložena náhrada nákladů řízení, nepatří mezi kritéria, na jejichž základě je unijním soudem v rámci řízení o určení výše nákladů řízení stanovována výše nahraditelných nákladů.

(viz body 35, 36, 41, 42 a 48)

Odkazy:

Tribunál Evropské unie: usnesení Marcuccio v. Komise, T‑278/07 P‑DEP, EU:T:2013:269, bod 20, a Longinidis v. Cedefop, EU:T:2014:1083, bod 67

Soud pro veřejnou službu: rozsudek Blais v. ECB, F‑6/08, EU:F:2008:160, body 111 až 116; usnesení Martinez Erades v. ESVČ, F‑64/12 DEP, EU:F:2013:111, bod 21, a Chatzidoukakis v. Komise, EU:F:2014:41, body 22 a 23 a citovaná judikatura