USNESENÍ TRIBUNÁLU (třetího senátu)
2. října 2014(*)
„Ochranná známka Společenství – Řízení o prohlášení neplatnosti – Obrazová ochranná známka Společenství MANUFACTURE PRIM 1949 – Starší mezinárodní ochranná známka PRIM a starší národní ochranné známky PRIM – Nedostatek dobré víry – Článek 165 odst. 4 nařízení (ES) č. 207/2009 – Články 41 a 56 nařízení č. 207/2009 – Článek 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 – Absence řádného užívání starší ochranné známky – Žaloba zčásti zjevně nepřípustná a zčásti zjevně postrádající jakýkoli právní základ“
Ve věci T‑215/12,
MPM-Quality v.o.s., se sídlem ve Frýdku-Místku (Česká republika),
Eutech a.s., se sídlem ve Šternberku (Česká republika),
zastoupené M. Kyjovským, advokátem,
žalobkyně,
proti
Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM), zastoupenému D. Gájou a D. Botisem, jako zmocněnci,
žalovanému,
přičemž další účastnicí řízení před odvolacím senátem OHIM, vystupující jako vedlejší účastnice v řízení před Tribunálem, je
Elton Hodinářská, a.s., se sídlem v Novém Městě nad Metují (Česká republika), zastoupená T. Matouškem, advokátem,
jejímž předmětem je žaloba podaná proti rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu OHIM ze dne 5. března 2012 (věc R 826/2010-4), týkajícímu se řízení o prohlášení neplatnosti mezi společnostmi MPM-Quality v.o.s. a Eutech a.s. na jedné straně a společností Elton Hodinářská, a.s. na straně druhé,
TRIBUNÁL (třetí senát),
ve složení S. Papasavvas, předseda, N. J. Forwood a E. Bieliūnas (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
s přihlédnutím k žalobě došlé kanceláři Tribunálu dne 22. května 2012,
s přihlédnutím k vyjádření OHIM k žalobě došlému kanceláři Tribunálu dne 24. října 2012,
s přihlédnutím k vyjádření vedlejší účastnice k žalobě došlému kanceláři Tribunálu dne 22. října 2012,
s přihlédnutím k replikám došlým kanceláři Tribunálu ve dnech 11. a 12. března 2013,
s přihlédnutím k duplice vedlejší účastnice došlé kanceláři Tribunálu dne 3. června 2013,
vydává toto
Usnesení
Skutečnosti předcházející sporu
1 Dne 31. října 2003 podala vedlejší účastnice, společnost Elton Hodinářská, a.s., u Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) přihlášku ochranné známky Společenství na základě nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146), ve znění pozdějších předpisů [nahrazeného nařízením Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. L 78, s. 1; oprava v Úř. věst. 2011, L 161 s. 34)].
2 Ochrannou známkou, jejíž zápis byl požadován, je následující obrazové označení:
3 Výrobky, pro které byl zápis požadován, náležejí do tříd 9, 14 a 35 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků, a pro každou z těchto tříd odpovídají následujícímu popisu:
– třída 9: „Přístroje a nástroje elektronické, vědecké (nikoli pro lékařské účely), námořní, geodetické, fotografické, filmové, přístroje pro vážení, měření, signalizaci, kontrolu (inspekci), záchranu a přístroje a nástroje pro vyučování; aktivní elektronické komponenty“;
– třída 14: „Vzácné kovy a jejich slitiny, nikoli pro stomatologické účely; klenoty, bižuterie, drahokamy; hodinářské potřeby; chronometrické přístroje; chronografy, chronometry, chronoskopy, pérovníky (hodinářské potřeby); hodinky pro děti“;
– třída 35: „Propagační činnost a reklama v oblasti vzácných kovů a jejich slitin, nikoli pro stomatologické účely, klenotů, bižuterie, drahokamů, hodinářských potřeb, chronometrických přístrojů, chronografů, chronometrů, chronoskopů, pérovníků (hodinářských potřeb) a hodinek pro děti“.
4 Přihláška ochranné známky Společenství byla zveřejněna ve Věstníku ochranných známek Společenství č. 2004/038 ze dne 20. září 2004.
5 Předmětná ochranná známka byla zapsána dne 17. března 2005 pod číslem 3531662 pro všechny výrobky uvedené v bodě 3 výše.
6 Dne 18. září 2007 podaly žalobkyně, společnosti MPM-Quality v.o.s. a Eutech a.s., návrh na prohlášení uvedené ochranné známky Společenství za neplatnou podle čl. 51 odst. 1 písm. b) a čl. 52 odst. 1 nařízení č. 40/94 [nyní čl. 52 odst. 1 písm. b) a čl. 53 odst. 1 nařízení č. 207/2009] ve vztahu ke všem výrobkům, pro které byla zapsána.
7 Návrh na prohlášení neplatnosti byl založen na následujících starších ochranných známkách:
– níže vyobrazená mezinárodní obrazová ochranná známka zapsaná dne 7. května 1956 pod číslem 192567 s vyznačením států Beneluxu, Německa, Španělska, Francie, Itálie, Maďarska a Rakouska, pro výrobky ve třídě 14; tato ochranná známka je zapsána na jméno MPM-Quality v.o.s.:
– české ochranné známky obsahující prvek „prim“, zapsané před 1. květnem 2004 pod čísly 165917, 200216, 231447, 152529, 153324, 208817, 249929 a slovenské ochranné známky obsahující prvek „prim“, zapsané před 1. květnem 2004 pod čísly 192239, 192238, 192237; všechny tyto ochranné známky jsou zapsány buď na jméno MPM-Quality v.o.s., nebo na jméno Eutech a.s.
8 Rozhodnutím zrušovacího oddělení OHIM ze dne 30. března 2010 byl návrh na prohlášení neplatnosti zamítnut v celém rozsahu.
9 Dne 11. května 2010 podaly žalobkyně proti rozhodnutí zrušovacího oddělení k OHIM odvolání na základě článků 58 až 64 nařízení č. 207/2009.
10 Rozhodnutím ze dne 5. března 2012 (dále jen „napadené rozhodnutí“) čtvrtý odvolací senát OHIM odvolání zamítl.
11 Odvolací senát zaprvé uvedl, že argumenty žalobkyň týkající se začlenění letopočtu 1949 do napadené ochranné známky se týkají klamavosti ochranné známky. Návrh na prohlášení neplatnosti však na důvodu klamavosti ochranné známky založen nebyl.
12 Zadruhé měl odvolací senát za to, že namítané české a slovenské ochranné známky nejsou „staršími ochrannými známkami“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 nařízení č. 207/2009. Podle čl. 165 odst. 4 písm. b) nařízení č. 207/2009 totiž napadená ochranná známka, jejíž přihláška byla podána přede dnem přistoupení České republiky a Slovenska k Evropské unii dne 1. května 2004, nesmí být prohlášena za neplatnou na základě českých a slovenských ochranných známek zapsaných přede dnem přistoupení. Odvolací senát rovněž shledal, že nebyla splněna jedna z hmotněprávních podmínek pro připuštění návrhu na prohlášení neplatnosti v části, v níž je založen na relativních důvodech pro zamítnutí zápisu, neboť žádná z českých a slovenských ochranných známek namítaných na podporu návrhu na prohlášení neplatnosti nebyla ve společném vlastnictví obou žalobkyň. Podle pravidla 15 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 2868/95 ze dne 13. prosince 1995, kterým se provádí nařízení č. 40/94 (Úř. věst. L 303, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 189), kteréžto pravidlo se vztahuje přiměřeně na návrhy na prohlášení neplatnosti založené na relativních důvodech, totiž musí všechna starší práva patřit stejnému majiteli nebo majitelům.
13 Pokud jde zatřetí o starší mezinárodní ochrannou známku, bylo odvolání zamítnuto ze tří důvodů: předně rozsah ochrany vyplývající z ochranné známky nebyl prokázán v jazyce řízení, dále ochranná známka nebyla ve společném vlastnictví obou žalobkyň a konečně důkazy předložené v řízení nejsou dostatečné pro prokázání řádného užívání ochranné známky pro období mezi lety 2002 a 2007.
14 Odvolací senát začtvrté dospěl k závěru, že pouhá znalost starších ochranných známek není dostatečná k prokázání nedostatku dobré víry na straně vedlejší účastnice. Odvolání totiž neobsahovalo žádná jiná tvrzení o nepoctivých úmyslech na straně vedlejší účastnice.
15 Zapáté odvolací senát dospěl též k závěru, že na základě skutečnosti, že zde byla v minulosti licenční smlouva uzavřená ohledně jedné jejich starší ochranné známky, nemohly žalobkyně uplatňovat více práv než ta, která jim poskytuje vlastnictví této ochranné známky. Konečně pouhá skutečnost, že přihláška napadené ochranné známky byla podána v určitý den, nemůže sama o sobě ukazovat na nedostatek dobré víry na straně vedlejší účastnice.
Návrhová žádání účastníků řízení
16 Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:
– napadené rozhodnutí zrušil;
– uložil OHIM náhradu nákladů řízení.
17 OHIM a vedlejší účastnice navrhují, aby Tribunál:
– žalobu zamítl;
– uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
18 Článek 111 jednacího řádu Tribunálu stanoví, že je-li návrh zjevně nepřípustný nebo zjevně postrádá jakýkoli právní základ, může Tribunál, aniž by pokračoval v řízení, rozhodnout usnesením obsahujícím odůvodnění.
19 Tribunál pokládá na základě písemností ve spise projednávanou věc za dostatečně objasněnou a podle tohoto článku rozhodne, aniž by pokračoval v řízení.
20 Je třeba připomenout, že na základě čl. 21 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, který se v souladu s čl. 53 prvním pododstavcem téhož statutu použije na řízení před Tribunálem, a na základě čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu musí žaloba obsahovat mimo jiné předmět sporu a stručný popis žalobních důvodů. Tyto údaje musí být dostatečně jasné a přesné, aby umožnily žalovanému připravit svou obranu a Tribunálu rozhodnout o žalobě, případně i bez dalších informací. Za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti je k tomu, aby byla žaloba přípustná, nezbytné, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly přinejmenším stručně, ale uceleně a srozumitelně z textu samotné žaloby (usnesení ze dne 21. května 1999, Asia Motor France a další v. Komise, T‑154/98, Recueil, EU:T:1999:109, bod 49, a rozsudek ze dne 15. června 1999, Ismeri Europa v. Účetní dvůr, T‑277/97, Recueil, EU:T:1999:124, bod 29).
21 OHIM má pochybnosti o přípustnosti žaloby, námitku nepřípustnosti však formálně nevznesl. Celková prezentace žaloby a vylíčené argumenty podle něj nejsou jasné a přesné, což brání plnému porozumění argumentaci žalobkyň.
22 V projednávané věci je nutno konstatovat, jak správně uvádí OHIM, že celková prezentace žaloby je nejasná a chybí jí ucelená struktura. Ve třech částech žaloby nadepsaných „Žalobní důvody a hlavní argumenty“, „Existence starších ochranných známek“ a „Zlá víra“ jsou totiž na podporu návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí uvedeny zároveň různorodé, shodné a strohé úvahy, které nebyly sepsány dostatečně jasným způsobem, aby z nich přesně vyplývalo, vůči kterým částem tohoto rozhodnutí výhrady směřují a o jaké právní argumenty se tento návrh na zrušení konkrétně opírá. Repliky nejsou o nic víc jasné, neboť jsou strukturovány podobně.
23 Tribunál však má za to, že z argumentů žalobkyň vyplývá, že na podporu své žaloby uplatňují v podstatě šest žalobních důvodů, z nichž první vychází z porušení čl. 8 odst. 1 písm. a) a b) nařízení č. 207/2009, druhý z porušení čl. 8 odst. 5 téhož nařízení, třetí z porušení článku 54 a čl. 165 odst. 4 uvedeného nařízení, čtvrtý z porušení článku 56 v návaznosti na článek 41 nařízení č. 207/2009, pátý z nesprávného posouzení důkazů ohledně řádného užívání starší mezinárodní ochranné známky a šestý z porušení čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009.
K prvnímu a druhému žalobnímu důvodu, vycházejícím z porušení čl. 8 odst. 1 písm. a) a b) a čl. 8 odst. 5 nařízení č. 207/2009
24 Je třeba poznamenat, že tu část odvolání, jež se zakládala na čl. 8 odst. 1 písm. a) a b) a na čl. 8 odst. 5 nařízení č. 207/2009, odvolací senát meritorně nezkoumal, a to zaprvé z důvodu, že žádná z českých a slovenských ochranných známek nebyla ve společném vlastnictví obou žalobkyň, a zadruhé z důvodu, že žalobkyněmi namítané české a slovenské ochranné známky nejsou „staršími ochrannými známkami“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 a čl. 165 odst. 4 písm. b) nařízení č. 207/2009 (viz bod 12 výše).
25 V tomto ohledu stačí konstatovat, že prvním a druhým žalobním důvodem, které ostatně nejsou podložené, žalobkyně vyzývají Tribunál, aby provedl meritorní posouzení, jež nebylo provedeno odvolacím senátem.
26 Za těchto podmínek jsou první dva žalobní důvody irelevantní.
Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 54 a čl. 165 odst. 4 nařízení č. 207/2009
27 Žalobkyně odvolacímu senátu vytýkají, že nesprávně pojal důkazní břemeno podle článku 54 a čl. 165 odst. 4 nařízení č. 207/2009.
28 V tomto ohledu je nutno poznamenat, že se odvolací senát v napadeném rozhodnutí nijak neodvolává na článek 54 nařízení č. 207/2009 týkající se zániku práva v důsledku strpění.
29 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že je v rozporu se známkoprávními předpisy Společenství, aby majitelé starších národních ochranných známek z členských států, které k Unii přistoupily počínaje rokem 2004 (dále jen „nové členské státy“), museli akceptovat přihlášky ochranných známek Společenství podané po zápisu národních ochranných známek v nových členských státech. Podle žalobkyň by jim totiž měla být naopak přiznána zvýšená ochrana. Dále bylo podle nich podáním uvedené přihlášky legalizováno protiprávní jednání přihlašovatele napadené ochranné známky.
30 Toto tvrzení je nutno považovat za zjevně neopodstatněné. Z ustanovení čl. 165 odst. 5 nařízení č. 207/2009 jasně vyplývá, že majitelé starších práv v nových členských státech jsou oprávněni zakázat podle článků 110 a 111 téhož nařízení užívání ochranných známek Společenství automaticky rozšířených na území uvedených států. Majitelé starších ochranných známek z nových členských států tedy nejsou nuceni akceptovat později přihlášené ochranné známky Společenství.
31 Tyto ochranné známky Společenství ale nesmí být prohlášeny za neplatné na celém území Unie na základě starších práv zapsaných, přihlášených nebo nabytých v novém členském státě přede dnem jeho přistoupení, jak jasně vyplývá z ustanovení čl. 165 odst. 4 písm. b) nařízení č. 207/2009 a jak také správně připomněl odvolací senát v napadeném rozhodnutí.
32 Proto je třeba učinit závěr, že třetí žalobní důvod musí být zamítnut jako zjevně postrádající jakýkoli právní základ.
Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 56 v návaznosti na článek 41 nařízení č. 207/2009
33 Na úvod je nutno podotknout, že se odvolací senát dopustil chyby v psaní, když v napadeném rozhodnutí odkázal na čl. 55 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009, a že pak žalobkyně tuto chybu převzaly v žalobě. Z kontextu napadeného rozhodnutí totiž zjevně vyplývá, že odvolací senát měl na mysli odkaz na článek 56 uvedeného nařízení. To je o to zřejmější, že odstavec 1 článku 55 nařízení č. 207/2009 neobsahuje žádné písmeno a).
34 Žalobkyně odvolacímu senátu vytýkají, že nesprávně aplikoval článek 56 v návaznosti na článek 41 nařízení č. 207/2009, když tvrdil, že starší práva musí patřit stejnému majiteli (viz bod 12 výše).
35 Na podporu čtvrtého žalobního důvodu předkládají žalobkyně pouze jediný argument, a sice že tvrzení OHIM ohledně skutečnosti, že starší ochranné známky nejsou ve společném vlastnictví obou žalobkyň, je nepodložené a zcela nepodstatné.
36 V tomto ohledu je třeba poznamenat, že argument žalobkyň je neurčitý a nepřesný a není z něj zřejmé, v čem spočívá pochybení, jehož se měl OHIM dopustit.
37 Proto je třeba učinit závěr, že jelikož tento žalobní důvod v podstatě není podložený, neumožňuje, aby OHIM připravil svou obranu a Tribunál rozhodl, a musí být tedy odmítnut jako nepřípustný.
38 Pro úplnost je nutno uvést, že tento žalobní důvod je též irelevantní. Je totiž třeba připomenout, jak již bylo uvedeno v bodě 24 výše, že tu část odvolání, jež se zakládala na čl. 8 odst. 1 písm. a) a b) a na čl. 8 odst. 5 nařízení č. 207/2009, odvolací senát meritorně nezkoumal, a to zaprvé z důvodu, že žádná z českých a slovenských ochranných známek není ve společném vlastnictví obou žalobkyň, a zadruhé z důvodu, že žalobkyněmi namítané české a slovenské ochranné známky nejsou „staršími ochrannými známkami“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 a čl. 165 odst. 4 písm. b) nařízení č. 207/2009.
39 Jak bylo shledáno v bodě 31 výše, žalobkyně ve své žalobě nezpochybnily platným způsobem druhý důvod, který odvolací senát uplatnil na podporu svého rozhodnutí nezkoumat meritorně tu část odvolání, jež se zakládala na čl. 8 odst. 1 písm. a) a b) a na čl. 8 odst. 5 nařízení č. 207/2009. Z výše uvedeného vyplývá, že i kdyby mělo být čtvrtému žalobnímu důvodu vyhověno, rozhodnutí odvolacího senátu i tak zůstane podloženo druhým důvodem, který je připomenut v bodě 38 výše.
40 Proto je třeba rovněž učinit závěr, že čtvrtý žalobní důvod je zjevně nepřípustný nebo že musí být každopádně zamítnut jako irelevantní.
K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného posouzení důkazů ohledně řádného užívání starší mezinárodní ochranné známky
41 Ačkoli žalobkyně pátý žalobní důvod jako takový neuplatňují, má Tribunál za to, že z jejich argumentace obsažené v žalobě v podstatě vyplývá, že se dovolávají nesprávného posouzení důkazů ohledně řádného užívání starší mezinárodní ochranné známky.
42 Žalobkyně totiž v podstatě uvádějí, že jsou přesvědčeny, že v řízení před OHIM dostatečným způsobem prokázaly řádné užívání starší mezinárodní ochranné známky v období let 1999–2009 v několika členských státech Unie. Odvolacímu senátu například vytýkají, že prohlášení generálního ředitele společnosti S., podle kterého jí společnost Eutech a.s. dodávala v letech 1999 až 2007 hodinářské výrobky, které byly prodávány v Německu a byly označeny známkou odpovídající starší mezinárodní ochranné známce, nepovažoval za dostatečně významné, a nepřikládal mu tedy význam, jenž mu náleží. Žalobkyně se domnívají, že tímto OHIM zásadně pochybil. Dále tvrdí, že povinností předkládat doklady o užívání starší mezinárodní ochranné známky jednou z žalobkyň, a sice společností MPM-Quality v.o.s., jim OHIM pouze vytvářel další překážky, aby našel důvod, proč napadenou ochrannou známku neprohlásit za neplatnou.
43 Žalobkyně v replice tvrdí, že prohlášení společnosti S. naplňuje veškeré podmínky, které má doklad o řádném užívání starší mezinárodní ochranné známky splňovat, a odvolacímu senátu vytýkají, že toto prohlášení necituje v plném rozsahu.
44 V tomto ohledu je předně nutné považovat tu část argumentace, která se týká důkazů obecně a v níž je poukazováno na „zásadní pochybení“, za příliš obecnou na to, aby OHIM mohl účinně připravit svou obranu a Tribunál mohl rozhodnout, a proto je tato část argumentace nepřípustná.
45 Pokud jde dále o výtku týkající se skutečnosti, že OHIM nutil žalobkyně k předkládání dokladů o řádném užívání, stačí konstatovat, že OHIM jen plnil požadavek stanovený v článku 57 nařízení č. 207/2009.
46 Rovněž je nutno poznamenat, že závěr odvolacího senátu, podle něhož je výše uvedené prohlášení jediným důkazem vztahujícím se k období, pro které měly být předloženy důkazy o řádném užívání, není v žalobě napaden.
47 Konečně jedinou výtku, která je v této argumentaci rozpoznatelná, tj. že prohlášení společnosti S. bylo údajně nesprávně posouzeno, je nutno považovat za zjevně neopodstatněnou.
48 Žalobkyně totiž neuvádějí, jakého konkrétního pochybení se měl odvolací senát ve svém posouzení v souvislosti s prohlášením společnosti S. dopustit, ale pouze mu vytýkají, že uvedené prohlášení nepovažoval za dostatečně významné, nepřikládal mu význam, jenž mu náleží, a nevyhodnotil je řádně a správně.
49 Ze znění napadeného rozhodnutí přitom vyplývá, že před tím, než odvolací senát vyslovil závěr, že uvedené prohlášení není dostačující k prokázání řádného užívání za předmětné období, toto prohlášení náležitě přezkoumal. Odvolací senát v tomto ohledu nejprve poukázal na pasáž věnovanou tomuto prohlášení v rozhodnutí zrušovacího oddělení. Zrušovací oddělení ve svém rozhodnutí totiž učinilo závěr, že je toto prohlášení vágní, pokud jde o povahu, místo a rozsah užívání, a že v podstatě zdůrazňuje fakt, že společnost prodává výrobky v Německu. Odvolací senát dále mimo jiné konstatoval, že pouhé prohlášení, že ochranná známka byla užívána, je příliš málo specifické pro ověření, zda byly splněny podmínky užívání podle pravidla 22 odst. 3 nařízení č. 2868/95.
50 V důsledku toho musí být tento žalobní důvod zčásti odmítnut jako zjevně nepřípustný a zčásti zamítnut jako zjevně neopodstatněný.
K šestému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009
51 V rámci šestého žalobního důvodu žalobkyně v podstatě tvrdí, že vedlejší účastnice nejednala při podání přihlášky napadené ochranné známky v dobré víře. Na podporu tohoto žalobního důvodu uvádějí několik argumentů.
52 Úvodem je třeba konstatovat, že argumenty žalobkyň jsou velmi stručné a nejsou vylíčeny jasně a přesně.
53 Pokud jde zaprvé o argument, kterým je OHIM vytýkáno, že nepřihlédl ke skutečnostem a důkazům předloženým žalobkyněmi, nepřikládal těmto důkazům jejich význam a s některými důkazy, jako například s licenčními smlouvami, se vůbec nevypořádal, je nutno konstatovat, že s výjimkou licenčních smluv poukazují žalobkyně na skutečnosti a důkazy obecně, což neumožňuje žalovanému připravit svou obranu a Tribunálu o tomto argumentu rozhodnout. O tvrzení, že se odvolací senát vůbec nevypořádal s licenčními smlouvami, je nutno konstatovat, že je mylné, neboť odvolací senát se otázkou licenčních smluv zabýval v bodě 41 napadeného rozhodnutí.
54 Pokud jde zadruhé o argument žalobkyň o využití, známosti a řádném užívání starší mezinárodní ochranné známky, je třeba nejprve poukázat na to, že „podstatné využití“ je příliš neurčitý a nepřesný pojem, dále že odvolací senát učinil závěr, že řádné užívání starší mezinárodní ochranné známky nebylo prokázáno, a konečně že známost a řádné užívání starší mezinárodní ochranné známky nejsou rozhodné pro posouzení nedostatku dobré víry na straně vedlejší účastnice.
55 Pokud jde zatřetí o argument žalobkyň, že OHIM nevzal za významné, že si vedlejší účastnice byla vědoma existence starších ochranných známek, o argumenty týkající se četných soudních sporů mezi žalobkyněmi a vedlejší účastnicí a o argumenty týkající se existence licenční smlouvy mezi vedlejší účastnicí nebo jejím údajným právním předchůdcem a jednou z žalobkyň, je nutno konstatovat, že jsou zjevně neopodstatněné.
56 Předně, jak správně tvrdí OHIM, skutečnost, že si byla vedlejší účastnice vědoma starších práv žalobkyň, se stala zjevnou v průběhu řízení před OHIM. Uvedená skutečnost byla mimoto odvolacím senátem vzata na vědomí v napadeném rozhodnutí a rovněž potvrzena vedlejší účastnicí. Je rovněž třeba konstatovat, že odvolací senát v bodě 37 napadeného rozhodnutí učinil závěr, že znalost starších práv není sama o sobě dostatečná k prokázání neexistence dobré víry na straně vedlejší účastnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. června 2009, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli, C‑529/07, Sb. rozh., EU:C:2009:361, bod 40).
57 Pokud jde dále o argument týkající se existence sporů mezi vedlejší účastnicí a žalobkyněmi, je třeba konstatovat, že odvolací senát tento argument řádně zkoumal a dále že tato okolnost jako taková nepřidává nic k pouhému konstatování objektivní znalosti starších práv na straně vedlejší účastnice.
58 Pokud jde konečně o existenci licenční smlouvy, je nutno konstatovat, že žalobkyně odvolacímu senátu nic nevytýkají a jen poznamenávají, že vedlejší účastnice užívala jednu starší ochrannou známku jedné z žalobkyň před podáním přihlášky napadené ochranné známky. V každém případě je nutno připomenout, že se odvolací senát s argumentem týkajícím se existence licenčních smluv vypořádal (viz bod 53 výše).
59 Začtvrté mají žalobkyně za to, že odvolací senát pochybil, když uvedení letopočtu 1949 v napadené ochranné známce nepovažoval za klamavé a učiněné ve zlé víře. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že se tento argument podle odvolacího senátu týká klamavosti napadené ochranné známky a nesouvisí s otázkou nedostatku dobré víry. Odvolací senát se přitom otázkou klamavosti meritorně nezabýval, neboť argument týkající se této údajné klamavosti napadené ochranné známky nebyl jako takový uplatněn jakožto samostatný důvod v návrhu na prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky. Pokud jde dále o skutečnost, že uvedení zmíněného letopočtu nebylo zohledněno jako důkaz o nedostatku dobré víry, je každopádně třeba poznamenat, že tento argument není podložený. Pouhé začlenění letopočtu do napadené ochranné známky totiž nemůže samo o sobě prokazovat nedostatek dobré víry na straně vedlejší účastnice.
60 Pokud jde zapáté o argumenty uplatněné žalobkyněmi v replice a týkající se úmyslu vedlejší účastnice a užívání starší mezinárodní ochranné známky po dlouhou dobu, je tyto argumenty třeba považovat za opožděné a každopádně za nepodložené. První argument spočívá na pouhých domněnkách a druhý v podstatě souvisí s argumentem týkajícím se znalosti starších ochranných známek, který již byl zkoumán v bodě 56 výše.
61 Žaloba proto musí být zčásti odmítnuta jako zjevně nepřípustná a zčásti zamítnuta jako zjevně postrádající jakýkoli právní základ.
K nákladům řízení
62 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že OHIM a vedlejší účastnice požadovaly náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (třetí senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zčásti odmítá a zčásti zamítá.
2) Společnostem MPM-Quality v.o.s. a Eutech a.s. se ukládá náhrada nákladů řízení.
V Lucemburku dne 2. října 2014.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |