ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (devátého senátu)
19. října 2017 (*)
„Řízení o předběžné otázce – Duševní a průmyslové vlastnictví – Ochranná známka Evropské unie – Nařízení (ES) č. 207/2009 – Článek 96 písm. a) – Žaloba pro porušení – Článek 99 odst. 1 – Domněnka platnosti – Článek 100 – Protinávrh na neplatnost – Vztah mezi žalobou pro porušení a protinávrhem na neplatnost – Procesní autonomie“
Ve věci C‑425/16,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) ze dne 12. července 2016, došlým Soudnímu dvoru dne 1. srpna 2016, v řízení
Hansruedi Raimund
proti
Michaele Aigner,
SOUDNÍ DVŮR (devátý senát),
ve složení E. Juhász, vykonávající funkci předsedy senátu, K. Jürimäe a C. Lycourgos (zpravodaj), soudci,
generální advokát: M. Campos Sánchez-Bordona,
vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za H. Raimunda C. Hadeyerem, Rechtsanwalt,
– za M. Aigner F. Gütlbauerem, S. Sieghartsleitnerem a M. Pichlmairem, Rechtsanwälte,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 20. června 2017,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 99 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2009, L 78, s. 1).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Hansruedim Raimundem a Michaelou Aigner o žalobě pro porušení slovní ochranné známky EU a o protinávrhu na neplatnost této známky.
Právní rámec
3 V bodě 16 odůvodnění nařízení č. 207/2009 se uvádí, že „[r]ozhodnutí týkající se platnosti a porušení ochranných známek [EU] by mělo mít účinky a vztahovat se na celé území [Unie], neboť je to jediný způsob, jak zabránit vydání odporujících si rozhodnutí ze strany soudů a [Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO)] a zajistit, aby nebyla ohrožena jejich jednotná povaha“.
4 Článek 1 odst. 2 tohoto nařízení stanoví:
„Ochranná známka [EU] má jednotnou povahu. Má stejné účinky v celé[ Unii]: může být zapsána, převedena, lze se jí vzdát, být zrušena nebo prohlášena za neplatnou a její užívání může být zakázáno pouze pro území celé[ Unie]. Tato zásada platí, nestanoví-li toto nařízení jinak.“
5 Podle článku 6 uvedeného nařízení lze ochrannou známku EU nabýt zápisem do rejstříku.
6 Článek 52 nařízení č. 207/2009, nadepsaný „Absolutní důvody neplatnosti“, v odst. 1 písm. b) stanoví:
„1. Ochranná známka [EU] se prohlásí za neplatnou na základě návrhu podaného u [EUIPO] nebo na základě protinávrhu v řízení o porušení:
[…]
b) pokud přihlašovatel v době podání přihlášky nebyl v dobré víře.
[…]“
7 Článek 96 písm. a) a d) tohoto nařízení stanoví:
„Soudy pro ochranné známky [EU] mají výlučnou příslušnost:
a) ve věcech všech žalob pro porušení, a pokud to připouští vnitrostátní právní předpisy, pro hrozící porušení ochranné známky [EU];
[…]
d) ve věcech protinávrhů na zrušení nebo prohlášení ochranné známky [EU] za neplatnou podle článku 100.“
8 Článek 99 uvedeného nařízení, nadepsaný „Domněnka platnosti – obhajoba ve věci“, v odstavci 1 stanoví:
„Soudy pro ochranné známky [EU] pohlížejí na ochrannou známku [EU] jako na známku platnou, pokud by žalovaný nezpochybnil [pokud žalovaný nezpochybní] její platnost protinávrhem na zrušení nebo neplatnost.“
9 Článek 100 nařízení č. 207/2009 stanoví:
„1. Protinávrh na zrušení nebo prohlášení neplatnosti může být založen jen na důvodech pro zrušení nebo neplatnost uvedených v tomto nařízení.
2. Soud pro ochranné známky [EU] zamítne protinávrh na zrušení nebo na prohlášení neplatnosti, pokud rozhodnutí [EUIPO] v téže věci, z téhož důvodu a mezi týmiž účastníky již nabylo právní moci.
[…]
4. Soud pro ochranné známky [EU], u kterého byl podán protinávrh na zrušení nebo prohlášení ochranné známky [EU] za neplatnou, sdělí [EUIPO] den, kdy byl protinávrh podán. [EUIPO] zapíše tuto skutečnost do rejstříku ochranných známek [EU].
[…]
6. Pokud soud pro ochranné známky [EU] rozhodl o protinávrhu na zrušení nebo prohlášení ochranné známky [EU] za neplatnou a rozhodnutí nabylo právní moci, zašle kopii rozhodnutí [EUIPO]. Každý z účastníků může požadovat, aby byl o tomto předání informován. [EUIPO] podle ustanovení prováděcího nařízení zapíše do rejstříku ochranných známek [EU] údaj o rozhodnutí.
[…]“
10 Článek 104 odst. 1 a 2 tohoto nařízení stanoví:
„1. Neexistují-li zvláštní důvody pokračovat v řízení, soud pro ochranné známky [EU], který projednává žalobu uvedenou v článku 96 s výjimkou žaloby na určení, že nedochází k porušení práv ze známky, přeruší řízení buď z úřední moci po vyslechnutí účastníků, nebo na návrh účastníka a po vyslechnutí ostatních účastníků, byla-li platnost ochranné známky [EU] již zpochybněna před jiným soudem pro ochranné známky [EU] cestou protinávrhu nebo byl-li již podán u [EUIPO] návrh na zrušení nebo prohlášení ochranné známky za neplatnou.
2. Neexistují-li zvláštní důvody pokračovat v řízení, [EUIPO] při projednávání návrhu na zrušení nebo prohlášení neplatnosti přeruší řízení buď z úřední moci po vyslechnutí účastníků, nebo z podnětu účastníka a po vyslechnutí ostatních účastníků, byla-li platnost ochranné známky [EU] již zpochybněna cestou protinávrhu u soudu pro ochranné známky [EU]. Pokud však o to některý z účastníků řízení před soudem pro ochranné známky [EU] požádá, může soud po vyslechnutí ostatních účastníků přerušit řízení. V tomto případě [EUIPO] v řízení pokračuje.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
11 Majitel slovní ochranné známky EU Baucherlwärmer, H. Raimund, uvádí přibližně od roku 2000 pod touto ochrannou známkou na trh směs bylin určenou k výrobě přípravku na bázi alkoholu. Také M. Aigner nabízí k prodeji směs bylin určenou k louhování ve vysokoprocentním alkoholu, kterou shodně označuje Baucherlwärmer.
12 Hansruedi Raimund podal k Handelsgericht Wien (Obchodní soud ve Vídni, Rakousko) žalobu pro porušení ochranné známky EU, jíž je majitel, aby se M. Aigner zdržela používání označení „Baucherlwärmer“ pro výrobky a služby zařazené do tříd, kterých se týká uvedená ochranná známka. Michaela Aigner, žalovaná v původním řízení, měla mimo jiné za to, že H. Raimund získal uvedenou ochrannou známku v rozporu s dobrými mravy a s dobrou vírou, a tak podala k témuž soudu protinávrh na neplatnost téže ochranné známky.
13 Handelsgericht Wien (Obchodní soud ve Vídni) rozhodl o přerušení řízení o tomto protinávrhu až do pravomocného rozhodnutí o žalobě pro porušení, která je předmětem věci v původním řízení. Usnesení o přerušení řízení o protinávrhu bylo nicméně zrušeno, a tak toto řízení v prvním stupni pokračuje. Žalobu pro porušení Handelsgericht Wien (Obchodní soud ve Vídni) z důvodu, že H. Raimund nepodal přihlášku k ochranné známce EU v dobré víře, zamítl.
14 Oberlandesgericht Wien (Vrchní zemský soud ve Vídni, Rakousko) v odvolacím řízení potvrdil prvostupňový rozsudek, proto H. Raimund podal k Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) opravný prostředek „Revision“.
15 Předkládající soud má za to, že navrhovatel v původním řízení vskutku nenabyl ochrannou známku EU dotčenou v původním řízení v dobré víře, takže by podle čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 měla být prohlášena neplatnost této ochranné známky. Klade si nicméně otázku, vznesenou H. Raimundem v podaném opravném prostředku, zda soudy prvního a druhého stupně mohly rozhodnout o nedostatku dobré víry v rámci řízení o žalobě pro porušení, aniž bylo již pravomocně rozhodnuto v řízení o protinávrhu na neplatnost ochranné známky.
16 Vzhledem k tomu, že se žalovaná v původním řízení dovolává absolutního důvodu neplatnosti ve smyslu čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009, kterého se lze v řízení o žalobě pro porušení – jak stanoví čl. 99 odst. 1 tohoto nařízení – platně dovolávat jen tehdy, podá-li žalovaný protinávrh založený na témže důvodu, táže se Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud), zda k zamítnutí žaloby pro porušení dříve, než je rozhodnuto o protinávrhu založeném na nabytí práv k ochranné známce bez dobré víry, postačí, aby byl takový protinávrh podán (první možnost); nebo zda lze žalobu pro porušení zamítnout z tohoto důvodu jen tehdy, když je dotčená ochranná známka přinejmenším v týž okamžik prohlášena za neplatnou na základě protinávrhu (druhá možnost); anebo zda lze námitce vycházející ze získání práv k ochranné známce bez dobré víry, vznesené v řízení o žalobě pro porušení, vyhovět teprve tehdy, když ochranná známka byla již pravomocně prohlášena za neplatnou na základě protinávrhu (třetí možnost).
17 Předkládající soud uvádí, že v daném případě závisí úspěšnost žaloby pro porušení jen na námitce neplatnosti. Navrhuje, aby se Soudní dvůr přiklonil ke druhé možnosti, neboť z čl. 99 odst. 1 nařízení č. 207/2009 plyne, že žaloba pro porušení může být pro existenci některého z důvodů neplatnosti zamítnuta jen tehdy, když je přinejmenším v týž okamžik vyhověno protinávrhu z téhož důvodu. Má za to, že pouhé podání takového protinávrhu by nemělo být dostatečné, ale na druhou stranu by nemělo být nezbytné vyčkávat, než rozhodnutí o tomto protinávrhu nabude právní moci. Upřesňuje, že případná povinnost vyčkat právní moci rozhodnutí o protinávrhu, případné spojování řízení o žalobě pro porušení s řízením o protinávrhu, jakož i procesní podmínky týkající se opravných prostředků by se měly posuzovat výhradně podle vnitrostátního procesního práva.
18 Předkládající soud také uvádí, že možnost, ke které by se podle jeho návrhu měl Soudní dvůr přiklonit, může zajistit, aby námitka neplatnosti nebo zrušení inter partes vznesená v řízení o porušení měla úspěch pouze tehdy, když ochranná známka bude ze stejného důvodu prohlášena v řízení o protinávrhu za neplatnou nebo zrušenou s účinkem erga omnes. Konkrétně by pak žalobce v původním řízení o porušení, který by v prvním stupni nebyl úspěšný, musel za účelem dosažení úspěchu v řízení o opravném prostředku napadnout nejen rozhodnutí o žalobě pro porušení, ale také rozhodnutí o protinávrhu. Kdyby napadl jen rozhodnutí o žalobě pro porušení, nemohl by jeho opravný prostředek mít úspěch, protože pravomocné rozhodnutí o protinávrhu by bez dalšího bránilo úspěchu žaloby pro porušení.
19 Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) nicméně připouští, že doslovný smysl či účel článku 99 nařízení č. 207/2009 mohou vést i k jinému výkladu, než který navrhuje.
20 Za těchto podmínek se Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Může být žaloba pro porušení ochranné známky EU [čl. 96 písm. a) nařízení č. 207/2009] zamítnuta na základě námitky, že k přihlášení práv k ochranné známce nedošlo v dobré víře [čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009], když žalovaný sice podal takto zdůvodněný protinávrh na neplatnost ochranné známky EU (čl. 99 odst. 1 nařízení č. 207/2009), ale soud o tomto protinávrhu zatím nerozhodl?
2) Pokud tomu tak není, může soud zamítnout žalobu pro porušení na základě námitky, že k přihlášení práv k ochranné známce nedošlo v dobré víře, když přinejmenším v týž okamžik vyhoví protinávrhu na neplatnost, nebo má s rozhodnutím o žalobě pro porušení v každém případě vyčkat právní moci rozhodnutí o protinávrhu?“
K předběžným otázkám
K první otázce
21 Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 99 odst. 1 nařízení č. 207/2009 vykládán v tom smyslu, že žaloba pro porušení podaná k soudu pro ochranné známky EU podle čl. 96 písm. a) tohoto nařízení může být zamítnuta z některého z absolutních důvodů neplatnosti podle čl. 52 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení, aniž týž soud již vyhověl protinávrhu na neplatnost podanému žalovaným proti této žalobě pro porušení na základě čl. 100 odst. 1 uvedeného nařízení a vycházejícímu z téhož důvodu neplatnosti.
22 Podle ustálené judikatury Soudního dvora je při výkladu ustanovení unijního práva třeba přihlížet nejen k jejich znění, ale rovněž k jejich kontextu a cílům sledovaným právní úpravou, jejíž jsou součástí (rozsudky ze dne 19. září 2000, Německo v. Komise, C‑156/98, EU:C:2000:467, bod 50; ze dne 25. října 2011, eDate Advertising a další, C‑509/09 a C‑161/10, EU:C:2011:685, bod 54, jakož i ze dne 26. července 2017, Jafari, C‑646/16, EU:C:2017:586, bod 73).
23 Stran znění článku 99 nařízení č. 207/2009, nadepsaného „Domněnka platnosti – obhajoba ve věci“ a zařazeného do oddílu 2 tohoto nařízení, upravujícího spory týkající se porušení a platnosti ochranných známek EU, je třeba konstatovat, že ten v odstavci 1 stanoví, že soudy pro ochranné známky EU pohlížejí na ochrannou známku EU jako na známku platnou, pokud žalovaný nezpochybní její platnost protinávrhem na zrušení nebo neplatnost.
24 Ačkoli je pravda, že na ochrannou známku EU se podle tohoto ustanovení vztahuje domněnka platnosti, kterou lze v řízení o žalobě pro porušení vyvrátit prostřednictvím protinávrhu na neplatnost, je nutné zároveň konstatovat, že jen na základě znění tohoto ustanovení nelze určit, zda v případě, kdy žalovaný vznese vůči této žalobě pro porušení námitku vycházející z některého z důvodů neplatnosti ochranné známky a vedle toho podá i protinávrh na neplatnost vycházející z téhož důvodu neplatnosti, musí soud pro ochranné známky EU nejprve vyhovět zmíněnému protinávrhu, a teprve poté může zamítnout žalobu pro porušení.
25 Ke kontextu, jehož je čl. 99 odst. 1 nařízení č. 207/2009 součástí, je nutné poznamenat, že čl. 104 odst. 1 tohoto nařízení vyžaduje, aby v případě, kdy neexistují zvláštní důvody pokračovat v řízení, přerušil soud pro ochranné známky EU, který projednává žalobu uvedenou v článku 96 uvedeného nařízení, řízení, byla-li platnost ochranné známky EU již zpochybněna před jiným soudem pro ochranné známky EU nebo byl-li již podán u EUIPO návrh na zrušení nebo prohlášení ochranné známky za neplatnou.
26 Výklad čl. 99 odst. 1 nařízení č. 207/2009, podle kterého by k tomu, aby soud pro ochranné známky EU mohl o žalobě pro porušení podané na základě čl. 96 písm. a) tohoto nařízení rozhodnout na základě téhož důvodu neplatnosti, který byl vznesen v protinávrhu na neplatnost, i dříve, než rozhodne o tomto protinávrhu, postačovalo, aby takový protinávrh byl k takovému soudu podán, by tak vedl k nelogickému důsledku, a sice že ustanovení uvedeného nařízení pro související věci projednávané různými soudy pro ochranné známky EU budou přísnější než ustanovení pro související věci projednávané týmž soudem pro ochranné známky EU.
27 Stran cíle sledovaného nařízením č. 207/2009 je třeba připomenout, že čl. 1 odst. 2 tohoto nařízení přiznává ochranné známce EU jednotnou povahu. Vzhledem k tomu, že ochranná známka EU má stejné účinky v celé Unii, může být podle tohoto ustanovení zapsána, převedena, lze se jí vzdát, může být zrušena nebo prohlášena za neplatnou a její užívání může být zakázáno pouze pro území celé Unie.
28 V tomto ohledu se v bodě 16 odůvodnění tohoto nařízení uvádí, že rozhodnutí týkající se platnosti ochranných známek EU by mělo mít účinky a vztahovat se na celé území Unie, neboť je to jediný způsob, jak zabránit vydání odporujících si rozhodnutí ze strany soudů a EUIPO a zajistit, aby nebyla ohrožena jejich jednotná povaha.
29 Z cíle uvedeného nařízení tak plyne, že k zajištění jednotné povahy ochranné známky EU má rozhodnutí soudu pro ochranné známky EU, jímž je v řízení o protinávrhu na neplatnost podaném podle čl. 100 odst. 1 téhož nařízení prohlášena neplatnost ochranné známky EU, nevyhnutelně účinky erga omnes v celé Unii.
30 Účinek erga omnes takového rozhodnutí ostatně potvrzuje jak čl. 100 odst. 6 nařízení č. 207/2009, podle kterého musí soud pro ochranné známky EU zaslat EUIPO kopii pravomocného rozhodnutí o protinávrhu na zrušení nebo neplatnost ochranné známky EU, tak ustanovení pro související žaloby obsažená v článku 104 tohoto nařízení a připomenutá výše v bodě 25 tohoto rozsudku.
31 Naproti tomu rozhodnutí takového soudu o žalobě pro porušení má – jak podotkl generální advokát v bodě 64 svého stanoviska – účinky jen inter partes, takže takové rozhodnutí je po nabytí právní moci závazné jen pro účastníky řízení o dané žalobě.
32 Tak je tomu v případě, kdy soud pro ochranné známky EU – stejně jako ve věci v původním řízení – zamítne žalobu pro porušení v důsledku existence některého z absolutních důvodů neplatnosti, jako je nedostatek dobré víry přihlašovatele v době podání přihlášky ve smyslu čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009, aniž předtím rozhodne o protinávrhu na neplatnost podaném žalovaným proti této žalobě.
33 Je nicméně nutné poukázat na to, že s ohledem na jednotnou povahu ochranné známky EU i na cíl vyvarovat se toho, aby byla v této oblasti vydávána odporující si rozhodnutí, musí být prohlášení neplatnosti ochranné známky EU založené na takovém absolutním důvodu neplatnosti platné pro celé území Unie, a nikoli jen pro účastníky řízení o žalobě pro porušení. Z tohoto požadavku plyne, že dotyčný soud pro ochranné známky EU musí o protinávrhu na neplatnost rozhodnout dříve, než rozhodne o žalobě pro porušení.
34 Soud pro ochranné známky EU musí tudíž nejprve vyhovět protinávrhu na neplatnost ochranné známky EU podanému podle čl. 100 odst. 1 nařízení č. 207/2009 v rámci řízení o žalobě pro porušení téže ochranné známky ve smyslu čl. 96 písm. a) tohoto nařízení, a teprve poté může z téhož absolutního důvodu neplatnosti tuto žalobu zamítnout.
35 Z výše rozvedených úvah plyne, že čl. 99 odst. 1 nařízení č. 207/2009 musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba pro porušení podaná k soudu pro ochranné známky EU podle čl. 96 písm. a) tohoto nařízení nemůže být zamítnuta z některého z absolutních důvodů neplatnosti podle čl. 52 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení, aniž týž soud již vyhověl protinávrhu na neplatnost podanému žalovaným proti této žalobě pro porušení na základě čl. 100 odst. 1 téhož nařízení a vycházejícímu z téhož důvodu neplatnosti.
K druhé otázce
36 Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být ustanovení nařízení č. 207/2009 vykládána v tom smyslu, že soud pro ochranné známky EU může zamítnout žalobu pro porušení ve smyslu čl. 96 písm. a) tohoto nařízení z některého z absolutních důvodů neplatnosti uvedených v čl. 52 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení, i když rozhodnutí o protinávrhu na neplatnost podaném podle čl. 100 odst. 1 téhož nařízení a vycházejícím z téhož důvodu neplatnosti zatím nenabylo právní moci.
37 Z odpovědi na první otázku plyne, že za účelem zajištění jednotné povahy ochranné známky EU a zabránění riziku vydávání odporujících si rozhodnutí stanoví čl. 99 odst. 1 nařízení č. 207/2009, že soud pro ochranné známky EU musí nejprve vyhovět protinávrhu podanému na základě čl. 100 odst. 1 tohoto nařízení, a teprve poté může zamítnout žalobu pro porušení ve smyslu čl. 96 písm. a) uvedeného nařízení.
38 Nicméně, jak podotkl generální advokát v bodě 80 svého stanoviska, nařízení č. 207/2009 neobsahuje žádné pravidlo, z něhož by vyplývalo, že by soud pro ochranné známky EU musel k tomu, aby mohl zamítnout žalobu pro porušení, vyčkat okamžiku, kdy rozhodnutí o vyhovění protinávrhu nabude právní moci, ani žádné pravidlo, které by pro účely zamítnutí žaloby pro porušení zakazovalo tomuto soudu vyčkávat, než rozhodnutí o vyhovění protinávrhu na neplatnost nabude právní moci.
39 Žádné ustanovení tohoto nařízení nepodmiňuje totiž možnost soudu pro ochranné známky EU zamítnout žalobu pro porušení ochranné známky z některého z důvodů neplatnosti tím, aby rozhodnutí, kterým se z téhož důvodu neplatnosti vyhovuje protinávrhu na neplatnost této ochranné známky, bylo již pravomocné, zatímco pro jiné případy je v článku 100 uvedeného nařízení takový požadavek stanoven.
40 V takovém kontextu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je při neexistenci unijní právní úpravy v dané oblasti na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby podle zásady procesní autonomie určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, přičemž členské státy jsou odpovědné za zajištění účinné ochrany těchto práv v každém případě (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. září 2003, Köbler, C‑224/01, EU:C:2003:513, bod 47, a ze dne 27. června 2013, Agrokonsulting, C‑93/12, EU:C:2013:432, bod 35).
41 Podle zásady loajální spolupráce zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU nesmějí být z tohoto důvodu procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a nesmějí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) (rozsudky ze dne 16. prosince 1976, Rewe-Zentralfinanz a Rewe-Zentral, 33/76, EU:C:1976:188, bod 5; ze dne 14. prosince 1995, Peterbroeck, C‑312/93, EU:C:1995:437, bod 12, jakož i ze dne 27. června 2013, Agrokonsulting, C‑93/12, EU:C:2013:432, bod 36).
42 Z judikatury Soudního dvora plyne, že požadavky vyplývající ze zásad rovnocennosti a efektivity platí mimo jiné pro stanovení procesních podmínek upravujících žaloby založené na unijním právu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. června 2013, Agrokonsulting, C‑93/12, EU:C:2013:432, bod 37 a citovaná judikatura).
43 V projednávaném případě vyplývá z předkládajícího usnesení, že v rakouském právu lze podle judikatury Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) zamítnout žalobu pro porušení z důvodu neplatnosti ochranné známky EU jen tehdy, když je ochranná známka EU přinejmenším v týž okamžik prohlášena za neplatnou na základě protinávrhu. Takový požadavek podle uvedeného soudu zaručuje možnost vyhovět námitce neplatnosti v řízení o žalobě pro porušení, která působí výlučně inter partes, jen tehdy, je-li ochranná známka EU prohlášena z téhož důvodu za neplatnou v řízení o protinávrhu s účinky erga omnes.
44 V tomto ohledu je třeba poukázat na to, jak podotkl generální advokát v bodě 86 svého stanoviska, že v případě, kdy stejně jako ve věci v původním řízení musí týž soud rozhodnout zároveň o žalobě pro porušení ochranné známky i o protinávrhu na neplatnost téže ochranné známky, brání soudržnost s rozhodnutím tohoto soudu v řízení o protinávrhu tomu, aby v řízení o žalobě pro porušení vydal tento soud rozhodnutí odporující prvně uvedenému rozhodnutí.
45 Je pravda, že soud pro ochranné známky EU musí s vydáním rozhodnutí o žalobě pro porušení vyčkat výsledku řízení o protinávrhu na neplatnost. Nicméně, jak správně podotkl předkládající soud, kdyby bylo ukončení řízení o žalobě pro porušení vázáno na postup účastníků řízení v souvislosti s opravnými prostředky proti rozhodnutí, jímž bylo vyhověno protinávrhu na neplatnost, vedlo by to velmi pravděpodobně k výrazným průtahům v daném řízení. V tomto ohledu je třeba připomenout, jak poznamenal generální advokát v bodě 89 svého stanoviska, že účastníci obou řízení mají vzhledem k tomu, že jde o tytéž osoby, shodné prostředky obrany a musí nést následky vlastních činů. Možnost, že některý z účastníků řízení případně bude následně podávat opravné prostředky, aby oddálil účinky právní moci prvostupňových rozhodnutí, tak nesmí převážit nad povinností soudu vyřešit spor, který mu byl předložen.
46 Vše proto nasvědčuje tomu, že společné projednání protinávrhu na neplatnost založeného na čl. 100 odst. 1 nařízení č. 207/2009 a žaloby pro porušení podle čl. 96 písm. a) tohoto nařízení soudem pro ochranné známky EU může být zárukou zásady efektivity.
47 V souvislosti se zásadou rovnocennosti je nutné poukázat na to, že v projednávané věci není Soudnímu dvoru známa žádná skutečnost, která by mohla vyvolat pochybnosti o souladu takové judikatorní praxe, jako je judikatura Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) připomenutá výše v bodě 43 tohoto rozsudku, s touto zásadou, což ovšem musí ověřit zmíněný soud.
48 Za těchto podmínek je třeba na druhou otázku odpovědět, že ustanovení nařízení č. 207/2009 musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání možnosti soudu pro ochranné známky EU zamítnout žalobu pro porušení ve smyslu čl. 96 písm. a) tohoto nařízení z některého z absolutních důvodů neplatnosti uvedených v čl. 52 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení, i když rozhodnutí o protinávrhu na neplatnost podaném podle čl. 100 odst. 1 téhož nařízení a vycházejícím z téhož důvodu neplatnosti zatím nenabylo právní moci.
K nákladům řízení
49 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (devátý senát) rozhodl takto:
1) Článek 99 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba pro porušení podaná k soudu pro ochranné známky EU podle čl. 96 písm. a) tohoto nařízení nemůže být zamítnuta z některého z absolutních důvodů neplatnosti podle čl. 52 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení, aniž týž soud již vyhověl protinávrhu na neplatnost podanému žalovaným proti této žalobě pro porušení na základě čl. 100 odst. 1 téhož nařízení a vycházejícímu z téhož důvodu neplatnosti.
2) Ustanovení nařízení č. 207/2009 musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání možnosti soudu pro ochranné známky EU zamítnout žalobu pro porušení ve smyslu čl. 96 písm. a) tohoto nařízení z některého z absolutních důvodů neplatnosti uvedených v čl. 52 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení, i když rozhodnutí o protinávrhu na neplatnost podaném podle čl. 100 odst. 1 téhož nařízení a vycházejícím z téhož důvodu neplatnosti zatím nenabylo právní moci.
Podpisy.