ROZSUDEK TRIBUNÁLU (devátého rozšířeného senátu)

28. října 2020(*)

„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vzhledem k situaci v Tunisku – Opatření přijatá vůči osobám odpovědným za zneužití veřejných finančních prostředků a přidruženým osobám a subjektům – Seznam osob, subjektů a orgánů, na něž se vztahuje zmrazení finančních prostředků – Ponechání jména žalobce na seznamu – Právo na obhajobu – Právo na účinnou soudní ochranu – Přiměřená lhůta soudního rozhodování – Dostatečný skutkový základ – Lhůty pro podání žaloby – Právní pomoc – Odkladný účinek – Přípustnost – Podmínky“

Ve věci T‑151/18,

Slim Ben Tijani Ben Haj Hamda Ben Ali, s bydlištěm ve Verneuil‑l’Étang (Francie), zastoupenému K. Lara, advokátem,

žalobce,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené S. Lejeune, A. Jaume a V. Piessevauxem, jako zmocněnkyněmi,

žalované,

jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článku 263 SFEU a znějící na zrušení rozhodnutí Rady (SZBP) 2018/141 ze dne 29. ledna 2018, kterým se mění rozhodnutí Rady 2011/72/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám a subjektům vzhledem k situaci v Tunisku (Úř. věst. 2018, L 25, s. 38), rozhodnutí Rady (SZBP) 2019/135 ze dne 28. ledna 2019, kterým se mění rozhodnutí 2011/72/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám a subjektům vzhledem k situaci v Tunisku (Úř. věst. 2019, L 25, s. 23), a rozhodnutí Rady (SZBP) 2020/117 ze dne 27. ledna 2020, kterým se mění rozhodnutí 2011/72/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám a subjektům vzhledem k situaci v Tunisku (Úř. věst. 2020, L 22, s. 31), v rozsahu, v němž se tyto akty týkají žalobce,

TRIBUNÁL (devátý rozšířený senát),

ve složení M. J. Costeira, předsedkyně, D. Gratsias (zpravodaj), M. Kančeva, B. Berke a T. Perišin, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: L. Ramette, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 22. června 2020,

vydává tento

Rozsudek

I.      Skutečnosti předcházející sporu a skutkový rámec

1        V návaznosti na politické události, ke kterým došlo v prosinci 2010 a lednu 2011 v Tunisku, přijala Rada Evropské unie dne 31. ledna 2011 na základě článku 29 SEU rozhodnutí 2011/72/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám a subjektům vzhledem k situaci v Tunisku (Úř. věst. 2011, L 28, s. 62).

2        Body 1 a 2 odůvodnění rozhodnutí 2011/72 uvádějí:

„(1)      Rada dne 31. ledna 2011 znovu zdůraznila svou naprostou solidaritu s Tuniskem a jeho občany a podporu jejich úsilí zavést stabilní demokracii, právní stát, demokratický pluralismus a plné dodržování lidských práv a základních svobod.

(2)      Rada dále rozhodla o přijetí omezujících opatření vůči osobám odpovědným za zneužití tuniských státních prostředků, neboť tím připravují tuniské občany o přínosy udržitelného rozvoje jejich hospodářství a společnosti a narušují demokratický rozvoj v této zemi.“

3        Článek 1 odstavec 1 rozhodnutí 2011/72 stanoví:

„Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží nebo jsou vlastněny, drženy či ovládány osobami odpovědnými za zneužití tuniských státních prostředků a fyzickými nebo právnickými osobami nebo subjekty s nimi spojenými, jak jsou uvedeny v příloze.“

4        Článek 2 rozhodnutí 2011/72 stanoví:

„1.      Rada na návrh členského státu nebo vysoké představitelky Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku sestavuje a mění seznam uvedený v příloze.

2.      Rada své rozhodnutí o zařazení na seznam včetně odůvodnění sdělí dotčené osobě či subjektu, a to buď přímo, je-li známa adresa, nebo zveřejněním oznámení, a tím umožní této osobě nebo subjektu se k záležitosti vyjádřit.

3.      Jsou-li předloženy připomínky nebo nové podstatné důkazy, Rada své rozhodnutí přezkoumá a dotčenou osobu nebo subjekt o této skutečnosti informuje.“

5        Článek 3 odstavec 1 rozhodnutí 2011/72 stanoví:

„Příloha obsahuje důvody pro zařazení osob a subjektů na seznam.“

6        Článek 5 rozhodnutí 2011/72 v původním znění stanovil:

„Toto rozhodnutí se použije po dobu 12 měsíců. Je průběžně přezkoumáváno. Pokud bude mít Rada za to, že jeho cílů nebylo dosaženo, odpovídajícím způsobem se prodlouží nebo změní.“

7        Na seznamu, který byl původně přiložen k rozhodnutí 2011/72, bylo uvedeno pouze jméno bývalého prezidenta Tuniské republiky a jeho manželky, v závislosti na událostech uvedených v bodě 1 výše.

8        Dne 4. února 2011 přijala Rada na základě čl. 2 odst. 1 rozhodnutí 2011/72 a čl. 31 odst. 2 SEU prováděcí rozhodnutí 2011/79/SZBP, kterým se provádí rozhodnutí 2011/72 (Úř. věst. 2011, L 31, s. 40). Článek 1 tohoto prováděcího rozhodnutí stanovil, že příloha rozhodnutí 2011/72 se nahrazuje zněním uvedeným v příloze tohoto rozhodnutí. Tato příloha obsahovala jména 48 fyzických osob, mezi kterými byla uvedena zejména na prvním a druhém řádku jména dvou osob uvedených v bodě 7 výše a na čtyřicátém sedmém řádku této přílohy bylo uvedeno jméno žalobce, Slim Ben Tijani Ben Haj Hamda Ben Aliho. Na stejném čtyřicátém sedmém řádku této přílohy byly uvedeny také „identifikační údaj[e]“ týkající se tuniské státní příslušnosti žalobce, jeho rodinného stavu a bydliště v Tunisku, jakož i odůvodnění jeho zařazení do této přílohy, v tomto znění:

„Osoba je soudně vyšetřována tuniskými orgány v souvislosti s nabýváním movitého a nemovitého majetku, otevíráním bankovních účtů a držbou aktiv v několika zemích, a to v souvislosti s transakcemi praní špinavých peněz.“

9        Na základě čl. 215 odst. 2 SFEU a rozhodnutí 2011/72 přijala Rada nařízení (EU) č. 101/2011 ze dne 4. února 2011 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci v Tunisku (Úř. věst. 2011, L 31, s. 1). Toto nařízení v podstatě přebírá ustanovení rozhodnutí 2011/72 a seznam uvedený v příloze I tohoto nařízení je totožný se seznamem, který je přílohou tohoto rozhodnutí, ve znění prováděcího rozhodnutí 2011/79.

10      Podle článku 5 rozhodnutí 2011/72 Rada několikrát prodloužila platnost tohoto rozhodnutí o období jednoho roku tím, že postupně přijala rozhodnutí 2012/50/SZBP ze dne 27. ledna 2012 (Úř. věst. 2012, L 27, s. 11), rozhodnutí 2013/72/SZBP ze dne 31. ledna 2013 (Úř. věst. 2013, L 32, s. 20), rozhodnutí 2014/49/SZBP ze dne 30. ledna 2014 (Úř. věst. 2014, L 28, s. 38), rozhodnutí (SZBP) 2015/157 ze dne 30. ledna 2015 (Úř. věst. 2015, L 26, s. 29), rozhodnutí (SZBP) 2016/119 ze dne 28. ledna 2016 (Úř. věst. 2016, L 23, s. 65), rozhodnutí (SZBP) 2017/153 ze dne 27. ledna 2017 (Úř. věst. 2017, L 23, s. 19), rozhodnutí (SZBP) 2018/141 ze dne 29. ledna 2018 (Úř. věst. 2018, L 25, s. 38), rozhodnutí (SZBP) 2019/135 ze dne 28. ledna 2019 (Úř. věst. 2019, L 25, s. 23) a rozhodnutí (SZBP) 2020/117 ze dne 27. ledna 2020 (Úř. věst. 2020, L 22, s. 31).

11      Uvedení jména žalobce na seznamu, který je přílohou rozhodnutí 2011/72 (dále jen „sporný seznam“), a v důsledku toho i na seznamu uvedeném v příloze I nařízení č. 101/2011, bylo na základě těchto po sobě jdoucích prodloužení ponecháno. Rozhodnutí 2016/119 navíc doplnilo identifikační údaje týkající se žalobce uvedením jeho francouzské státní příslušnosti a bydliště ve Francii.

12      V návaznosti na rozsudky ze dne 28. května 2013, Trabelsi a další v. Rada (T‑187/11, EU:T:2013:273), ze dne 28. května 2013, Chiboub v. Rada (T‑188/11, nezveřejněný, EU:T:2013:274), a ze dne 28. května 2013, Al Matri v. Rada (T‑200/11, nezveřejněný, EU:T:2013:275), bylo rozhodnutím 2014/49 změněno odůvodnění pro zařazení jména žalobce na seznam následovně:

„Osoba je soudně vyšetřovaná tuniskými orgány v souvislosti se spoluúčastí na zpronevěře veřejných finančních prostředků veřejným činitelem, spoluúčastí na zneužití pravomoci veřejného činitele za účelem neoprávněného zvýhodnění třetí strany, čímž státní správě vznikla škoda, a spoluúčastí na nezákonném ovlivňování veřejného činitele za účelem přímého či nepřímého získání výhod ve prospěch jiných osob.“

13      Toto odůvodnění bylo znovu změněno rozhodnutím 2016/119 následovně:

„Osoba je soudně vyšetřována tuniskými orgány v souvislosti se spoluúčastí na zpronevěře veřejných finančních prostředků veřejným činitelem, spoluúčastí na zneužití pravomoci veřejného činitele za účelem neoprávněného zvýhodnění třetí strany, čímž státní správě vznikla škoda, a s nezákonným ovlivňováním veřejného činitele za účelem přímého či nepřímého získání výhod ve prospěch jiných osob.“

14      Rozhodnutí 2020/117 nahradilo přílohu rozhodnutí 2011/72 textem uvedeným v příloze, který obsahuje část A týkající se seznamu osob a subjektů podle článku 1 rozhodnutí 2011/72 a část B s nadpisem „Právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu podle tuniského práva“. V části A této nové přílohy bylo odůvodnění pro ponechání jména žalobce na seznamu opět změněno následovně: „Osoba, proti níž je tuniskými orgány vedeno soudní řízení nebo proces vyhledávání majetku z trestné činnosti v návaznosti na konečné rozhodnutí soudu v souvislosti se spoluúčastí na zpronevěře veřejných finančních prostředků veřejným činitelem, se spoluúčastí na zneužití pravomoci veřejného činitele za účelem neoprávněného zvýhodnění třetí strany, čímž státní správě vznikla škoda, a s nezákonným ovlivňováním veřejného činitele za účelem přímého či nepřímého získání výhod ve prospěch jiné osoby“. Část B této přílohy týkající se žalobce uvádí následující:

„Vyšetřování nebo soudní řízení týkající se zpronevěry veřejných prostředků nebo majetku stále probíhá. Rada nezjistila žádnou skutečnost, která by naznačovala, že nebylo respektováno právo pana Slim Ben Tijani Ben Haj Hamda Ben Aliho na obhajobu nebo jeho právo na účinnou soudní ochranu.“

15      Tytéž změny, jako jsou změny uvedené v bodech 11 až 14 výše, byly provedeny v příloze I nařízení č. 101/2011.

II.    Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

16      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 5. března 2018 podal žalobce žádost o poskytnutí bezplatné právní pomoci. Rada předložila vyjádření dne 26. dubna 2018. Usneseními ze dnů 14. září 2018 a 3. května 2019 vyhověl předseda pátého senátu Tribunálu této žádosti a ustanovil advokáta.

17      Dne 24. června 2019 podal žalobce projednávanou žalobu, jakož i návrh, aby Tribunál rozhodl ve zrychleném řízení na základě článku 151 jeho jednacího řádu. Tribunál tento návrh rozhodnutím ze dne 18. července 2019 zamítl.

18      Dne 10. září 2019 předložila Rada žalobní odpověď.

19      Vzhledem k tomu, že se změnilo složení senátů Tribunálu, byla věc na základě čl. 27 odst. 5 jednacího řádu nově přidělena devátému senátu rozhodnutím ze dne 16. října 2019.

20      Replika byla předložena dne 24. října 2019 a duplika dne 6. prosince 2019.

21      Dne 13. prosince 2019 vyzval Tribunál v rámci organizačního procesního opatření účastníky řízení, aby se vyjádřili k případným důsledkům, které je třeba pro projednávanou věc vyvodit z rozsudků ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031, body 29 a 30), ze dne 11. července 2019, Azarov v. Rada (C‑416/18 P, nezveřejněný, EU:C:2019:602, body 30 a 31), jakož i z usnesení ze dne 22. října 2019, Azarov v. Rada (C‑58/19 P, nezveřejněné, EU:C:2019:890, body 30, 31 a 44), a zejména, aby s ohledem na tyto rozsudky a usnesení uvedli, zda a v jakém rozsahu splňují rozhodnutí 2018/141 a 2019/135 povinnost uvést odůvodnění. Písemná vyjádření předložili žalobce dne 27. prosince 2019 a Rada dne 16. ledna 2020.

22      Na návrh devátého senátu rozhodl Tribunál dne 7. února 2020 na základě článku 28 jednacího řádu předat věc rozšířenému senátu.

23      Organizačním procesním opatřením ze dne 28. února 2020 vyzval Tribunál žalobce, aby písemně odpověděl na jednu otázku, a Radu, aby předložila některé doplňující dokumenty. Účastníci řízení na tyto žádosti odpověděli dne 9. března a 16. března 2020. Tribunál kromě toho vyzval účastníky řízení, aby na jednání zaujali stanovisko k otázce, zda se na rozhodnutí 2019/135 použije stavení lhůty pro podání žaloby vyplývající z žádosti žalobce o bezplatnou právní pomoc.

24      Jednání se konalo dne 22. června 2020. Rada na základě čl. 85 odst. 3 jednacího řádu požádala o možnost předložit dokumenty týkající se doručení rozhodnutí 2019/135.

25      Dne 24. června 2020 podal žalobce návrh na úpravu žaloby s cílem rozšířit návrhová žádání a žalobní důvody i na rozhodnutí 2020/117 v rozsahu, v němž se jej týká.

26      Dne 25. června 2020 předložila Rada dokumenty týkající se doručení rozhodnutí 2019/135. Žalobce předložil svá vyjádření k těmto dokumentům dne 8. července 2020.

27      Dne 24. července 2020 předložila Rada svá vyjádření k návrhu na úpravu žaloby.

28      Dne 3. srpna 2020 byla ústní část řízení ukončena.

29      Žalobce navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil rozhodnutí 2018/141, 2019/135 a 2020/117 v rozsahu, v němž se ho tyto akty týkají;

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení.

30      Rada navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu v plném rozsahu;

–        podpůrně, v případě zrušení napadených rozhodnutí, zachoval účinky vůči žalobci až do uplynutí lhůty pro podání kasačního opravného prostředku, nebo, bude-li podán kasační opravný prostředek, do jeho zamítnutí;

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

III. Právní otázky

A.      K přípustnosti návrhových žádání směřujících ke zrušení rozhodnutí 2019/135 a 2020/117

1.      K přípustnosti návrhových žádání směřujících ke zrušení rozhodnutí 2019/135

31      Podle ustálené judikatury platí, že otázka, zda byla žaloba podána po uplynutí lhůty stanovené v čl. 263 šestém pododstavci SFEU představuje nepominutelnou podmínku řízení, kterou musí Tribunál zkoumat i bez návrhu (viz usnesení ze dne 25. listopadu 2008, S.A.BA.R. v. Komise, C‑501/07 P, nezveřejněný, EU:C:2008:652, bod 19 a citovaná judikatura).

32      Podle čl. 147 odst. 7 jednacího řádu staví podání žádosti o bezplatnou právní pomoc ve vztahu k tomu, kdo ji podal, lhůtu stanovenou pro podání žaloby až do doručení usnesení, kterým se o této žádosti rozhodne, nebo v případech uvedených v čl. 148 odst. 6 tohoto řádu až do doručení usnesení o určení advokáta pověřeného zastupováním žadatele. Článek 148 odst. 6 stanoví, že aniž je dotčeno ustanovení odstavce 4 tohoto článku, které stanoví, že v usnesení o poskytnutí bezplatné právní pomoci může být určen advokát, byl-li tento advokát navržen žadatelem v žádosti o bezplatnou právní pomoc a souhlasil-li se zastupováním žadatele před Tribunálem, bude tento advokát pověřený zastupováním žadatele určen usnesením s přihlédnutím k návrhům dotyčné osoby nebo s přihlédnutím k návrhům předloženým příslušným vnitrostátním orgánem.

33      V projednávané věci je třeba konstatovat, že žádost žalobce o bezplatnou právní pomoc, podaná dne 5. března 2018, se týkala pouze rozhodnutí 2018/141. K tomuto datu bylo totiž v platnosti toto rozhodnutí, zatímco rozhodnutí 2019/135, které jej nahradilo, bylo přijato až 28. ledna 2019 a nabylo účinnosti až 30. ledna 2019 v souladu s článkem 2 tohoto nového rozhodnutí. V projednávané žalobě podané dne 24. června 2019 se přitom žalobce domáhá zrušení obou těchto rozhodnutí.

34      Vyvstává tedy otázka, zda je pro posouzení dodržení lhůty pro podání žaloby třeba posoudit, či nikoli, zda žádost o bezplatnou právní pomoc pozastavila běh lhůty nejen s ohledem na rozhodnutí 2018/141, ale rovněž s ohledem na rozhodnutí 2019/135. Vzhledem k tomu, že se účastníci řízení v průběhu písemné části řízení sami touto otázkou nezabývali, Tribunál je vyzval, aby se k této otázce vyjádřili na jednání.

35      Na jednání žalobce tvrdil, že žádost o bezplatnou právní pomoc staví běh lhůty pro podání žaloby proti rozhodnutí 2019/135. Zaprvé žalobce uvedl, že mezi rozhodnutím 2018/141 a pozdějším rozhodnutím je dána totožnost předmětu, účastníků řízení a odůvodnění. Zadruhé má žalobce za to, že žalobní důvody vznesené proti těmto dvěma rozhodnutím jsou rovněž totožné, takže tím, že se domáhal zrušení druhého rozhodnutí, se omezil pouze na změnu své žaloby, která byla původně namířena proti prvně uvedenému rozhodnutí. Zatřetí v souvislosti se zásadou účinné soudní ochrany by neměl přístup žalobce k soudu Evropské unie podléhat nepřiměřeným procesním požadavkům, zejména s ohledem na jeho situaci příjemce bezplatné právní pomoci a značnou délku řízení o této pomoci.

36      Rada uvedla, že jelikož rozhodnutí 2019/135 nebylo uvedeno v žádosti o bezplatnou právní pomoc, nemůže mít tato žádost za následek stavení lhůty pro podání žaloby proti tomuto rozhodnutí. Za tímto účelem Rada poukazuje na rozsudek ze dne 18. června 2015, Ipatau v. Rada (C‑535/14 P, EU:C:2015:407), zejména na body 15 až 18 tohoto rozsudku. Navíc tvrdila, že má k dispozici dokumenty prokazující, že rozhodnutí 2019/135 bylo žalobci doručeno dne 4. února 2019, takže žaloba byla podána opožděně, a požádala Tribunál, aby na základě čl. 85 odst. 3 jednacího řádu souhlasil s předložením těchto důkazů. Rada dodala, že s ohledem na judikaturu má použití lhůt pro podání žaloby striktní povahu. Zdůraznila také, že žalobce je obeznámen s mechanismem prodlužování platnosti omezujících opatření a že má možnost podat novou žádost o bezplatnou právní pomoc nebo v žádosti, kterou předložil, stručně uvést, že zamýšlí rovněž napadnout pozdější prodloužení platnosti rozhodnutí uvedeného v žádosti. Podle Rady tak v projednávaném případě nešlo o případ vyšší moci. Kromě toho dne 25. června 2020 předložila na základě čl. 85 odst. 3 uvedeného jednacího řádu dokumenty, které se vztahují k datu doručení rozhodnutí 2019/135 žalobci.

37      Pokud jde o dokumenty předložené Radou, je třeba připomenout, že podle čl. 85 odst. 3 jednacího řádu mohou výjimečně hlavní účastníci řízení předložit nebo navrhnout další důkazy před ukončením ústní části řízení nebo před rozhodnutím Tribunálu, že rozhodne bez konání ústní části řízení, za podmínky, že je toto prodlení odůvodněné.

38      V projednávané věci je třeba uvést, že tyto dokumenty mají za cíl poskytnout Tribunálu informace v návaznosti na výzvu zaslanou tímto soudem účastníkům řízení, aby se na jednání zabývali otázkou stavení lhůt pro podání žaloby v souvislosti s rozhodnutím 2019/135. Z toho vyplývá, že opožděné předložení těchto dokumentů musí být považováno za odůvodněné (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 24. října 2018, Epsilon International v. Komise, T‑477/16, nezveřejněný, EU:T:2018:714, bod 57).

39      V projednávaném případě tyto dokumenty obsahují jednak výpis z online sledování zásilky, v němž je uvedeno doručení tohoto dopisu žalobci dne 4. února 2019, a jednak doručenku zásilky zaslané Radou žalobci dne 30. ledna 2019, která dorazila na adresu určení dne 5. února 2019. V této souvislosti žalobce zpochybňuje skutečnost, že Rada předložila důkaz o doručení rozhodnutí 2019/135 z důvodu, že v doručence je uvedena jiná adresa než jeho. Je však třeba uvést, že i když tento druhý dokument zmiňuje adresu, která není adresou uvedenou žalobcem v jeho žalobě, kolonka týkající se údaje „adresát zásilky neznámý“ je ostatně zaškrtnuta, žalobce nezpochybňuje údaje obsažené v prvním dokumentu, který jasně odkazuje na adresu, kterou uvedl ve své žalobě, a uvádí doručení dne 4. února 2019. Je tedy třeba mít za to, že se žalobce s dopisem Rady seznámil k tomuto datu.

40      Pokud jde o otázku, zda se žádost žalobce o bezplatnou právní pomoc mohla vztahovat na žalobu proti rozhodnutí 2019/135, a mít tak za následek stavení lhůty v této souvislosti, je třeba zaprvé připomenout, že čl. 147 odst. 4 jednacího řádu stanoví, že je-li žádost o bezplatnou právní pomoc podána před podáním žaloby, musí žadatel stručně vyložit předmět zamýšlené žaloby, skutkové okolnosti případu a argumentaci na podporu žaloby.

41      Ze znění čl. 147 odst. 4 jednacího řádu a zejména z výrazu „předmět zamýšlené žaloby“ je třeba vyvodit, že v projednávané věci bylo na žalobci, aby označil akt, jehož zrušení měl v úmyslu se domáhat v rámci své budoucí žaloby. Tento akt však musí být nutně již přijat, jelikož podle ustálené judikatury může být k Tribunálu platně podána pouze žaloba znějící na zrušení již existujícího aktu, který nepříznivě zasahuje do právního postavení, a Tribunál tak nemůže provádět spekulativní přezkum legality hypotetických aktů, které ještě nebyly přijaty (viz rozsudek ze dne 5. října 2017, Ben Ali v. Rada, T‑149/15, nezveřejněný, EU:T:2017:693, bod 59 a citovaná judikatura). V důsledku toho musí být v souladu s čl. 146 odst. 2 jednacího řádu žádost o bezplatnou právní pomoc, která označuje takový hypotetický akt v rámci předmětu zamýšlené žaloby, zamítnuta, jestliže se žaloba jeví jako zjevně nepřípustná.

42      To platí tím spíše v projednávané věci, když – jak vyplývá z článku 5 rozhodnutí 2011/72 v původním znění (viz bod 6 výše) – Rada přezkoumává každých dvanáct měsíců, zda je třeba toto rozhodnutí prodloužit, či dokonce změnit. V důsledku toho ke dni, kdy žalobce podal žádost o bezplatnou právní pomoc, neexistoval žádný důvod se domnívat, že po rozhodnutí 2018/141 bude následovat nové rozhodnutí, kterým se prodlužuje platnost rozhodnutí 2011/72 o další rok. Nelze mu tedy vytýkat, že takové nové rozhodnutí ve své žádosti o bezplatnou právní pomoc předem nezmínil.

43      Naopak čl. 147 odst. 4 jednacího řádu nemůže vyloučit možnost žalobce upravit žalobu podle čl. 86 odst. 1 tohoto jednacího řádu v případě, že je rozhodnutí, které je „předmětem zamýšlené žaloby“, nahrazeno nebo změněno jiným rozhodnutím se stejným předmětem.

44      Z toho vyplývá, že ačkoli ke dni, kdy žalobce podal žádost o bezplatnou právní pomoc, nemohl již z podstaty věci označit rozhodnutí, které nahrazuje nebo mění rozhodnutí 2018/141, neboť ještě neexistovalo, tato okolnost nemohla bránit tomu, aby poté, co podal žalobu proti uvedenému rozhodnutí 2018/141, tuto žalobu následně upravil a zohlednil přijetí rozhodnutí 2019/135. Jak totiž uvedl žalobce na jednání, návrhová žádání směřující proti rozhodnutím 2018/141 a 2019/135 mají v podstatě stejný předmět, jelikož míří na výmaz jména žalobce ze sporného seznamu a jsou založena na stejných žalobních důvodech. Kromě toho taková úprava žaloby nemůže pro žalobce znamenat povinnost podat novou žádost o bezplatnou právní pomoc, pokud je provedena prostřednictvím návrhu na úpravu žaloby v souladu s čl. 86 odst. 1 jednacího řádu v rámci žaloby, pro kterou získal uvedenou právní pomoc, a nikoli v rámci samostatné žaloby.

45      V projednávané věci však šlo o zvláštní případ, kdy byl akt, který nahrazuje nebo mění rozhodnutí uvedené v žádosti o bezplatnou právní pomoc, přijat před tím, než bylo řízení o této žádosti ukončeno, a dříve, než mohl žalobce podat návrh na zahájení řízení. V takovém případě totiž žalobce, jak v podstatě uvedl na jednání, neměl jinou možnost než „upravit“ předmět původní žaloby tím, že v rámci samotné žaloby předloží návrhová žádání směřující ke zrušení jak rozhodnutí 2018/141, tak rozhodnutí 2019/135.

46      Zadruhé je třeba uvést, že ustanovení jednacího řádu týkající se bezplatné právní pomoci musí být vykládána ve světle článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), který ve třetím pododstavci výslovně stanoví poskytnutí takové pomoci v případě, že je to nezbytné k zajištění účinného přístupu ke spravedlnosti. Zejména je třeba zajistit, aby výklad těchto ustanovení nepředstavoval nepřiměřené omezení práva na přístup k soudu, které zasahuje do podstaty tohoto práva (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 22. prosince 2010, DEB, C‑279/09, EU:C:2010:811, bod 60).

47      V této souvislosti je pravda, že se lhůty pro podání žaloby uplatní striktně (viz rozsudek ze dne 13. prosince 2016, Al-Ghabra v. Komise, T‑248/13, EU:T:2016:721, bod 43 a citovaná judikatura). Výklad ustanovení článku 147 jednacího řádu, a zejména jeho odstavce 7, který se týká stavení těchto lhůt, však nesmí vést k tomu, že s žalobcem bude zacházeno méně příznivě než s jiným příjemcem bezplatné právní pomoci, který by mohl zejména podat žalobu proti rozhodnutí uvedenému v žádosti o bezplatnou právní pomoc před přijetím aktu nahrazujícího nebo pozměňujícího toto rozhodnutí.

48      Zatřetí je třeba konstatovat zvláštní povahu okolností, za kterých žalobce podal dne 24. června 2019 návrh na zahájení řízení.

49      Zaprvé, jak vyplývá z písemností předložených na podporu žádosti žalobce o bezplatnou právní pomoc, žalobce obdržel dopis Rady, kterým mu bylo doručeno rozhodnutí 2018/141 dne 10. února 2018. Uvedenou žádost podal dne 5. března 2018. Z obsahu této žádosti navíc vyplývá, že žalobce si neurčil advokáta. Z toho tedy vyplývá, že v souladu s čl. 147 odst. 7 jednacího řádu byla lhůta stanovená pro podání žaloby pozastavena od 5. března 2018 do doručení usnesení o ustanovení advokáta pověřeného zastupováním žalobce, a sice do 29. května 2019, jak vyplývá z písemností ve spise. Podání žaloby, k němuž došlo dne 24. června téhož roku, je tedy v souladu s ustanoveními čl. 263 šestého pododstavce SFEU a článku 60 tohoto jednacího řádu v rozsahu, v němž se týká rozhodnutí 2018/141, což ostatně Rada nepopírá.

50      Zadruhé ze zjištění učiněných v bodě 49 výše vyplývá, že ke dni, kdy bylo rozhodnutí 2019/135 doručeno žalobci, a sice podle informací poskytnutých Radou dne 4. února 2019, byla lhůta stanovená pro podání žaloby pozastavena, pokud jde o rozhodnutí 2018/141. Navíc je třeba uvést, že běh této lhůty byl i nadále pozastaven ke dni, kdy měl žalobce nejpozději podat žalobu proti rozhodnutí 2019/135, a sice dne 15. dubna 2019, v případě, že by jeho žádost o bezplatnou právní pomoc neměla za následek stavení běhu uvedené lhůty pro podání žaloby proti tomuto druhému rozhodnutí. Z toho vyplývá, že v takovém případě by žalobce neměl jinou možnost než podat druhou žádost o bezplatnou právní pomoc uvádějící toto druhé rozhodnutí, aby se na jeho žalobu proti tomuto druhému rozhodnutí vztahovalo rovněž stavení lhůt pro podání žaloby do okamžiku ustanovení jeho advokáta.

51      Jak bylo totiž uvedeno v bodě 44 výše, z čl. 147 odst. 4 ve spojení s čl. 86 odst. 1 jednacího řádu vyplývá, že příjemce bezplatné právní pomoci nemůže být povinen podat druhou žádost o takovou právní pomoc, aby v rámci návrhu na úpravu žaloby napadl akt, který nahrazuje nebo mění akt původně uvedený v žalobě. V důsledku toho Tribunál nemůže jednat s žalobcem méně příznivě, a to tak, že mu uloží povinnost podat takovou druhou žádost. Rozhodnutí 2019/135 totiž představuje akt nahrazující rozhodnutí 2018/141, který by mohl žalobce napadnout v rámci takového návrhu na úpravu žaloby, pokud by mohl podat návrh na zahájení řízení před přijetím tohoto nového rozhodnutí.

52      Kromě toho by druhá žádost o bezplatnou právní pomoc neměla jiný předmět než umožnit stavení lhůt pro podání žaloby proti rozhodnutí 2019/135. V době, kdy bylo toto rozhodnutí přijato, byl žalobce již příjemcem bezplatné právní pomoci a mohl se domáhat zrušení tohoto rozhodnutí v rámci úpravy žaloby podané proti rozhodnutí 2018/141, pro niž tuto pomoc obdržel. Za těchto okolností představuje povinnost podat takovou druhou žádost nadbytečnou formalitu, která nesouvisí s cílem bezplatné právní pomoci, jímž je podle článku 146 jednacího řádu umožnit osobám, které nemohou nést náklady řízení, aby byly zastoupeny před Tribunálem, a měly tak přístup k soudu Evropské unie.

53      Zatřetí je třeba poukázat na to, že mezi usnesením ze dne 14. září 2018, jímž byl žalobci přiznán nárok na bezplatnou právní pomoc, a usnesením ze dne 3. května 2019, jímž mu byl ustanoven advokát, uplynulo období téměř osmi měsíců, během něhož žalobce nemohl podat žalobu, pro niž podal žádost o bezplatnou právní pomoc. Z písemností ve spise přitom vyplývá, že po většinu tohoto období nelze žalobci tuto lhůtu přičítat k tíži.

54      Po vyhlášení usnesení ze dne 14. září 2018 totiž žalobce sdělil Tribunálu až dne 14. listopadu 2018, že nebyl schopen si zvolit advokáta, aby jej zastupoval, a požádal Tribunál, aby toto ustanovení právního zástupce provedl sám. V souladu s čl. 148 odst. 5 jednacího řádu však kancelář Tribunálu v návaznosti na tento dopis zaslala dne 28. listopadu 2018 příslušnému vnitrostátnímu orgánu kopii žádosti žalobce o bezplatnou právní pomoc a výše uvedeného usnesení, aby tento orgán toto ustanovení provedl. Vnitrostátní orgán přitom kanceláři Tribunálu odpověděl až dne 23. dubna 2019, tedy téměř pět měsíců po odeslání jejího dopisu, a sdělil jí jména několika advokátů, kteří by souhlasili se zastupováním žalobce. V této souvislosti je třeba uvést, že rozhodnutí 2019/135 bylo přijato právě během tohoto období téměř pěti měsíců a že lhůta pro podání žaloby proti tomuto rozhodnutí by v případě, že by nebyla pozastavena, již uplynula.

55      Z toho vyplývá, že kdyby nedošlo ke stavení lhůt pro podání žaloby proti rozhodnutí 2019/135, byla by přípustnost návrhových žádání žalobce směřujících proti tomuto rozhodnutí v projednávané věci zpochybněna z důvodu délky trvání řízení o ustanovení advokáta, ačkoli mu tato doba z větší části není přičitatelná k tíži. Jak v podstatě uvedl žalobce na jednání, nelze s ohledem na cíl bezplatné právní pomoci, jak je zakotven v čl. 47 třetím pododstavci Listiny, souhlasit s tím, aby lhůty pro vyřízení žádosti žalobce o bezplatnou právní pomoc posuzované jako celek jej zbavily práva přístupu k soudu Evropské unie, nebo přinejmenším mu tento přístup omezily, neboť tomu má právě za cíl stavení lhůt pro podání žaloby podle čl. 147 odst. 7 jednacího řádu předejít.

56      Je pravda, že ke dni podání žaloby si žalobce zachoval právní zájem na zrušení rozhodnutí 2018/141 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise, C‑239/12 P, EU:C:2013:331, body 79 a 80). Avšak jelikož bylo k tomuto datu označení žalobce na sporném seznamu ponecháno na základě rozhodnutí 2019/135, mělo toto rozhodnutí právní účinky na jeho postavení a závažný nepříznivý dopad na jeho svobody a práva (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 27. září 2018, Ezz a další v. Rada, T‑288/15, EU:T:2018:619, bod 71 a citovaná judikatura). Pokud by tedy toto pozdější rozhodnutí nebylo možné napadnout v rámci žaloby proti rozhodnutí 2018/141, ztratila by žaloba v okamžiku svého podání podstatnou část své užitečnosti.

57      Vzhledem ke zvláštním okolnostem projednávané věci tedy žalobce oprávněně tvrdí, že se stavení lhůt pro podání žaloby upravené v čl. 147 odst. 7 jednacího řádu vztahuje na návrhová žádání obsažená v návrhu na zahájení řízení proti rozhodnutí 2019/135, jelikož – jak uvedl žalobce na jednání – návrhová žádání proti tomuto rozhodnutí a návrhová žádání proti rozhodnutí 2018/141 mají v podstatě stejný předmět a doba vyřizování jeho žádosti o bezplatnou právní pomoc, posuzovaná jako celek, nemůže mít za následek nepřiměřené omezení jeho přístupu k soudu Evropské unie. A proto byly v rámci žaloby podané dne 24. června 2019 dodrženy lhůty pro podání žaloby ve vztahu k rozhodnutí 2018/141, a vzhledem ke stavení těchto lhůt po dobu od 5. března 2018 do 29. května 2019 (viz bod 49 výše), je třeba mít za to, že tyto lhůty byly rovněž dodrženy ve vztahu k rozhodnutí 2019/135. Návrhová žádání směřující proti těmto dvěma rozhodnutím jsou tedy přípustná.

58      Tvrzení Rady nemohou tento závěr zpochybnit.

59      Zaprvé je nutno konstatovat, že okolnosti věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 18. června 2015, Ipatau v. Rada (C‑535/14 P, EU:C:2015:407), kterého se dovolává Rada, jsou odlišné od okolností projednávané věci.

60      V této věci totiž navrhovatel tvrdil, že Tribunál porušil jeho právo na účinnou soudní ochranu z důvodu, že odmítl jeho žalobu jako nepřípustnou v rozsahu, v němž směřovala proti dopisu Rady ze dne 14. listopadu 2011. Soudní dvůr konstatoval, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že tento dopis nebyl zmíněn v žádosti navrhovatele o bezplatnou právní pomoc jako akt, kterého se má týkat žaloba, jež bude podána, a tudíž jako součást předmětu zamýšlené žaloby. Na rozdíl od rozhodnutí 2019/135 tak byl v této věci tento dopis vydán před podáním žádosti o bezplatnou právní pomoc a navrhovatel jej v rámci žádosti zmínil. Z analýzy provedené Tribunálem však vyplynula jasná a přesná formulace této žádosti, že navrhovatel neprojevil záměr domoci se zrušení tohoto dopisu, ale spíše aktů, které byly předmětem žádosti o přezkum, kterou tento dopis Rady zamítl, a dále následných aktů, které tento dopis obsahoval (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. června 2015, Ipatau v. Rada, C‑535/14 P, EU:C:2015:407, body 16 až 20).

61      Naopak v projednávaném případě se žalobce nemohl již z podstaty věci vyjádřit ke svému záměru napadnout rozhodnutí 2019/135, které ještě nebylo přijato, takže rozšíření předmětu žaloby na toto rozhodnutí nemohlo být předem vyloučeno. Rozsudek citovaný Radou tedy není relevantní.

62      Zadruhé, pokud jde o tvrzení Rady vycházející ze striktního uplatňování lhůt pro podání žaloby, v bodě 47 výše bylo konstatováno, že tato zásada, která je ostatně založena na úvahách o právní jistotě a rovnosti mezi jednotlivci, nemůže mít za následek to, že by se žalobce dostal do méně příznivého postavení, než je postavení příjemce právní pomoci, který by mohl podat žalobu proti rozhodnutí uvedenému v žádosti o bezplatnou právní pomoc před tím, než byl přijat akt, který nahrazuje nebo mění toto rozhodnutí, přičemž by tedy tento příjemce mohl podat návrhová žádání proti tomuto pozdějšímu aktu na základě návrhu na úpravu žaloby.

63      Zatřetí, pokud jde o tvrzení Rady, podle něhož byl žalobce obeznámen s mechanismem prodlužování platnosti omezujících opatření a měl možnost podat novou žádost o bezplatnou právní pomoc nebo v žádosti, kterou předložil, stručně uvést, že zamýšlí rovněž napadnout pozdější prodloužení platnosti tohoto rozhodnutí, stačí připomenout, že z důvodů uvedených v bodech 41 a 42 výše žalobce nemohl v žádosti o bezplatnou právní pomoc uvést svůj záměr napadnout dosud nepřijatý akt, a to tím spíše, že k okamžiku podání jeho žádosti neexistoval žádný důvod se domnívat, že bude přijat tento nový akt.

64      Začtvrté, pokud jde o tvrzení Rady vycházející z neexistence případu vyšší moci, stačí připomenout, že judikatura týkající se pojmu „případ vyšší moci“ se použije pouze za zcela výjimečných okolností, kdy se lze odchýlit od procesních lhůt (viz usnesení ze dne 11. června 2020, GMPO v. Komise, C‑575/19 P, nezveřejněné, EU:C:2020:448, bod 33 a citovaná judikatura). V projednávaném případě přitom byl v bodě 57 výše učiněn závěr, že se stavení lhůt pro podání žaloby, upravené v čl. 147 odst. 7 jednacího řádu, vztahuje i na návrhová žádání obsažená v žalobě proti rozhodnutí 2019/135, a že v důsledku toho byly tyto lhůty dodrženy. Výše uvedená judikatura je tedy nepoužitelná, z čehož plyne, že toto tvrzení není relevantní.

65      Z výše uvedeného vyplývá, že žaloba je přípustná v rozsahu, v němž směřuje proti rozhodnutí 2019/135.

2.      K přípustnosti návrhových žádání směřujících ke zrušení rozhodnutí 2020/117

66      Žalobce tvrdí, že mu judikatura umožňuje předložit návrh na úpravu žaloby proti rozhodnutí 2020/117 tím, že se vztahuje k žalobním důvodům a argumentům předloženým v rámci žaloby. Tvrdí, že mu toto rozhodnutí nebylo doručeno v plném rozsahu a s poučením o opravných prostředcích a lhůtách pro jejich podání.

67      Rada tvrdí, že jak potvrzuje doručenka podepsaná žalobcem, rozhodnutí 2020/117 bylo žalobci oznámeno dne 4. února 2020, a že v důsledku toho jsou návrhová žádání proti tomuto rozhodnutí zjevně opožděná. Dále tvrdí, že tuto analýzu nelze zpochybnit z důvodu uplatnění zásady účinné soudní ochrany. Konečně Rada tvrdí, že její záměr prodloužit platnost omezujících opatření vůči žalobci výslovně vyplývá z jejího dopisu ze dne 28. ledna 2020 a že rozhodnutí 2020/117 je v něm konkrétně uvedeno.

68      Úvodem je třeba připomenout, že jak již bylo uvedeno v bodech 47 a 56 výše, lhůty pro podání žaloby se uplatňují striktně, což odpovídá požadavku právní jistoty a nutnosti zabránit jakékoli diskriminaci nebo jakémukoli svévolnému zacházení při výkonu spravedlnosti.

69      Kromě toho podle judikatury lhůta pro podání žaloby na neplatnost aktu, kterým se ukládají omezující opatření, začíná běžet až ode dne, kdy je tento akt dotčené osobě oznámen, a to pouze tehdy, pokud je známa její adresa, a nikoli ke dni zveřejnění aktu, vzhledem k tomu, že se tento akt podobá souboru individuálních rozhodnutí (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 5. října 2017, Ben Ali v. Rada, T‑149/15, nezveřejněný, EU:T:2017:693, body 44 a 47 a citovaná judikatura). Tato judikatura se použije na návrh na úpravu žaloby, který byl podán proti prodloužení platnosti těchto omezujících opatření, jež následovala po přijetí aktu napadeného v žalobě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. října 2016, Sina Bank v. Rada, T‑418/14, EU:T:2016:619, body 51, 56 a 57 a citovaná judikatura).

70      V projednávané věci je třeba uvést, že na rozdíl od lhůty pro podání žaloby týkající se rozhodnutí 2018/141 a 2019/135 nebyla lhůta týkající se rozhodnutí 2020/117 pozastavena zejména z důvodu podání žádosti o bezplatnou právní pomoc. Je tedy třeba určit, zda doručení tohoto posledně uvedeného rozhodnutí žalobci bylo takové povahy, že mohlo vyvolat počátek běhu této lhůty, a dále, zda byl návrh na úpravu žaloby podán při dodržení této lhůty, která v souladu s čl. 263 šestým pododstavcem SFEU a článkem 60 jednacího řádu uplynula po dvou měsících a deseti dnech.

71      V souvislosti s otázkou, zda doručením písemnosti Rady žalobci začala běžet lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí 2020/117, z dokumentů ve spise vyplývá, že dopis Rady ze dne 28. ledna 2020 byl žalobci doručen dne 1. února 2020. Žalobce nezpochybňuje, že k tomuto doručení došlo, ale zpochybňuje spíše jeho bezvadnost z důvodu, že mu uvedené rozhodnutí nebylo doručeno v plném rozsahu a že dotčený dopis Rady neuvádí poučení o opravných prostředcích ani lhůtách k podání žaloby.

72      Pokud jde o výtku žalobce, že rozhodnutí 2020/117 nebylo doručeno v plném rozsahu, je třeba uvést, že jak uvádí Rada, její dopis ze dne 28. ledna 2020 výslovně zmiňuje přijetí tohoto rozhodnutí a ponechání omezujících opatření vůči žalobci v platnosti na základě tohoto rozhodnutí. Tento dopis kromě toho uvádí odkazy na Úřední věstník Evropské unie a internetovou adresu, na níž je dotčené rozhodnutí přístupné. Tento dopis navíc uvádí důvody, proč se Rada rozhodla ponechat tato opatření vůči žalobci v platnosti. I když tedy Rada neposkytla současně s tímto dopisem kopii dotčeného rozhodnutí, poskytla nicméně dostatek informací k tomu, aby se žalobce seznámil s tímto rozhodnutím v plném rozsahu, jakož i s důvody, které rozhodnutí dokládají. V důsledku toho bez ohledu na to, že žalobci nebyla předána taková kopie, nelze mít za to, že toto rozhodnutí nebylo žalobci platně doručeno. Tato okolnost tedy nemůže zabránit tomu, aby lhůty pro podání žaloby proti tomuto rozhodnutí začaly běžet.

73      Pokud jde o výtku žalobce vycházející z toho, že není uvedena žádná zmínka poučení o opravných prostředcích a lhůtách k podání žaloby, stačí uvést, že bez ohledu na to, zda tento nedostatek mohl postihnout bezvadnost doručení rozhodnutí 2020/117, nemohl žalobce, který byl ostatně ke dni doručení tohoto rozhodnutí zastoupen advokátem, nevědět o opravných prostředcích a lhůtách k podání žaloby proti uvedenému rozhodnutí, jelikož již podal takovou žalobu k Tribunálu proti obdobným dřívějším rozhodnutím. Takový nedostatek proto nemůže být v žádném případě důvodem, který by bránil tomu, aby začaly běžet lhůty pro podání žaloby, a nemůže být takové povahy, aby vedl k omluvitelnému omylu žalobce ve smyslu judikatury, který by mohl odůvodnit odchylku od těchto lhůt (v tomto smyslu obdobně viz usnesení ze dne 10. prosince 2015, NICO v. Rada, C‑153/15 P, nezveřejněné, EU:C:2015:811, body 55 až 61).

74      Je třeba dodat, že tvrzení žalobce týkající se toho, že Rada doručila rozhodnutí 2020/117 na nesprávnou adresu, jak je uvedeno ve vyjádření žalobce ze dne 8. července 2020, nemohou obstát, jelikož z dokumentů poskytnutých tímto orgánem vyplývá, že Rada doručila rozhodnutí na stejnou adresu, jako je adresa bydliště žalobce uvedená ve všech procesních podáních, která předložil kanceláři Tribunálu, včetně uvedeného vyjádření.

75      V důsledku toho je třeba mít za to, že lhůty pro podání žaloby proti rozhodnutí 2020/117 začaly vůči žalobci běžet od okamžiku, kdy Rada toto rozhodnutí oznámila, k čemuž došlo dne 1. února 2020.

76      Co se týče dodržení lhůty pro podání žaloby, je třeba uvést, že tato lhůta dvou měsíců a deseti dnů uplynula dne 13. dubna 2020. V důsledku toho je podání návrhu na úpravu žaloby proti rozhodnutí 2020/117 dne 24. června 2020 opožděné, a návrhová žádání proti tomuto rozhodnutí jsou tedy nepřípustná. Z toho vyplývá, že žaloba musí být zamítnuta v rozsahu, v němž směřuje proti tomuto rozhodnutí.

B.      K věci samé

77      Na podporu svých návrhových žádání směřujících ke zrušení rozhodnutí 2018/141 a 2019/135 uplatňuje žalobce formálně tři žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z porušení Úmluvy Organizace spojených národů o boji proti korupci, přijaté Valným shromážděním Spojených národů dne 31. října 2003 v New Yorku. Druhý žalobní důvod vychází ze „zjevně“ nesprávného posouzení skutkového stavu a skládá se ze tří částí, které se týkají zaprvé porušení zásady proporcionality, zadruhé porušení práva žalobce na projednání věci soudem v přiměřené lhůtě ze strany tuniských orgánů a zatřetí toho, že Rada neprovedla dodatečný přezkum. Třetí žalobní důvod vychází ze zneužití pravomoci v rozsahu, v němž trestní řízení, na němž je založeno ponechání jména žalobce na sporném seznamu, má ve skutečnosti za cíl dodatečně odůvodnit zabavení jeho majetku a jeho aktiv v Tunisku.

78      Nejprve je třeba přezkoumat druhý žalobní důvod.

1.      Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze „zjevně“ nesprávného posouzení

a)      Úvodní poznámky

79      Úvodem je třeba uvést, že i přes odlišnosti ve formulaci, které jsou v žalobě a replice, je třeba poukázat na to, že tento žalobní důvod, pokud jde o jeho druhou a třetí část, vychází z nesprávného posouzení, a nikoli ze zjevně nesprávného posouzení. Rada totiž neměla žádný prostor pro uvážení, aby určila, zda je dán dostatek důkazů pro posouzení toho, zda tuniské orgány dodržely právo žalobce na projednání věci soudem v přiměřené lhůtě, a zda tyto důkazy mohly vyvolat legitimní pochybnosti o dodržení tohoto práva (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 27. září 2018, Ezz a další v. Rada, T‑288/15, EU:T:2018:619, bod 215).

80      Dále se v rámci tohoto žalobního důvodu jeví jako nezbytné zamyslet se nad otázkou případných důsledků, které je třeba vyvodit z rozsudků ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), a ze dne 11. července 2019, Azarov v. Rada (C‑416/18 P, nezveřejněný, EU:C:2019:602), jakož i z usnesení ze dne 22. října 2019, Azarov v. Rada (C‑58/19 P, nezveřejněné, EU:C:2019:890). Na základě organizačního procesního opatření ze dne 13. prosince 2019 vyzval Tribunál účastníky řízení, aby se k této otázce vyjádřili, a zejména aby uvedli, zda a v jakém rozsahu mají za to, že rozhodnutí 2018/141 a 2019/135 splňují povinnost uvést odůvodnění, zejména s ohledem na tyto rozsudky a toto usnesení.

81      V písemné odpovědi ze dne 27. prosince 2019 žalobce v podstatě uvedl, že požadavky vymezené v rozsudcích ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), a ze dne 11. července 2019, Azarov v. Rada (C‑416/18 P, nezveřejněný, EU:C:2019:602), jakož i v usnesení ze dne 22. října 2019, Azarov v. Rada (C‑58/19 P, nezveřejněné, EU:C:2019:890), jsou v projednávané věci použitelné. Prohlásil, že tyto požadavky souvisí s povinností Rady přezkoumat důkazy poskytnuté tuniskými orgány, přičemž tuto povinnost zdůraznil v rámci jím uplatněných meritorních žalobních důvodů. Žalobce uvedl, že rozhodnutí 2018/141 a 2019/135 neobsahují žádné odůvodnění, proč měla Rada za to, že rozhodnutí tuniského státu, na němž se zakládají tato rozhodnutí, bylo přijato v souladu s právem na obhajobu a právem na účinnou soudní ochranu. Na základě toho podpůrně dospěl k závěru, že žalobní důvod vycházející z neexistence takového odůvodnění musí vést ke zrušení těchto rozhodnutí.

82      V písemné odpovědi ze dne 16. ledna 2020 Rada zaprvé uvedla, že z výkladu rozsudků ze dne 18. února 2016, Rada v. Bank Mellat (C‑176/13 P, EU:C:2016:96), ve spojení s rozsudkem ze dne 21. dubna 2016, Rada v. Bank Saderat Iran (C‑200/13 P, EU:C:2016:284), a rozsudkem ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), vyplývá, že Rada může být někdy vázána povinností přezkoumat, zda bylo dodrženo právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu, a s ní logicky spojenou povinností uvést to v odůvodnění dotčených aktů, zatímco jindy se na ni tyto povinnosti nevztahují. Podle ní rozdíl mezi věcmi C‑176/13 P a C‑200/13 P na jedné straně a věcí C‑530/17 P na straně druhé spočívá ve skutečnosti, že v kontextu prvních dvou věcí nepředložily dotčené entity v tomto smyslu žádná vyjádření Radě, zatímco v kontextu třetí věci se dotčená osoba před přijetím napadeného rozhodnutí dovolávala výše uvedených povinností. V projednávaném případě přitom žalobce taková vyjádření nepředložil. Zadruhé Rada tvrdila, že odůvodnění rozhodnutí 2018/141 a 2019/135 obsahuje dostatečné informace, které umožňují přezkoumat jeho opodstatněnost a umožňují soudu Evropské unie přezkoumat legalitu těchto rozhodnutí v souladu s judikaturou. Kromě toho byla tato rozhodnutí přijata v kontextu, který byl žalobci znám. Zatřetí Rada tvrdí, že články 27, 29 a 108 tuniské ústavy a články 13, 47, 50, 59, 66 a 175 tuniského trestního zákoníku poskytují záruky týkající se práva žalobce na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě a záruky dodržování jeho práva na obhajobu. Tato ustanovení podle ní dokazují, že Tuniská republika má právní rámec chránící tato práva a je součástí odůvodnění těchto rozhodnutí v tom smyslu, že tato ustanovení spadají do kontextu, který je žalobci znám, nebo o němž přinejmenším nemohl nevědět.

83      Nejprve je třeba připomenout, že v kontextu kasačního opravného prostředku proti rozsudku Tribunálu, jímž bylo rozhodnuto o legalitě ponechání zařazení entity do seznamu podle čl. 2 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 2580/2001 ze dne 27. prosince 2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených vůči některým osobám a subjektům v rámci boje proti terorismu (Úř. věst. 2001, L 344, s. 70; Zvl. vyd. 18/01, s. 207), měl Soudní dvůr za to, že je na Radě, aby než se opře o rozhodnutí orgánu třetí země, ověřila, zda bylo toto rozhodnutí přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu (rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 24).

84      V této souvislosti Soudní dvůr připomněl, že opakovaně rozhodl, že Rada je povinna při přijímání omezujících opatření dodržovat základní práva, která jsou nedílnou součástí unijního právního řádu, mezi něž patří zejména dodržování práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu (viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 25 a citovaná judikatura).

85      Soudní dvůr navíc uvedl, že nezbytnost provést takové ověření vyplývá zejména ze skutečnosti, že cíle ochrany dotčených osob nebo entit tím, že se zajistí, aby k jejich prvotnímu zařazení do sporného seznamu docházelo pouze na dostatečně pevném skutkovém základě, lze dosáhnout pouze tehdy, jsou-li rozhodnutí třetích států, na jejichž základě provádí Rada prvotní zařazení, přijímána při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 26 a citovaná judikatura).

86      Soudní dvůr z toho vyvodil, že záruka, že rozhodnutí orgánu třetího státu bylo přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu, má podstatný význam v systematice tohoto zařazení i v systematice následných rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků, a že v důsledku toho je Rada povinna poskytnout v odůvodnění k těmto rozhodnutím údaje, na jejichž základě bude možné se domnívat, že dodržení těchto práv ověřila (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 31).

87      Konečně Soudní dvůr odpověděl i na argument Rady, která tvrdila, že jelikož by třetí stát mohl považovat vyjádření v těchto odůvodněních k rozhodnutím o zmrazení aktiv, týkající se otázky, zda dodržuje právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu, či nikoli, za vměšování se do jeho vnitřních záležitostí, odůvodnění vyžadované Tribunálem by Radě bránilo v možnosti opírat se o rozhodnutí třetích států. V této souvislosti Soudní dvůr uvedl, že za tímto účelem stačí, uvede-li Rada stručně v odůvodnění k rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků důvody, proč má za to, že rozhodnutí třetího státu, o něž se hodlá opřít, bylo přijato při dodržení těchto práv (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, body 20, 32 a 33).

88      Dále je třeba připomenout, že v rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), se Soudní dvůr vyslovil k podobné otázce v rámci kasačního opravného prostředku proti rozsudku Tribunálu, jímž bylo rozhodnuto o legalitě ponechání zařazení fyzické osoby do seznamů obsažených v příloze rozhodnutí Rady 2014/119/SZBP ze dne 5. března 2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 66, s. 26), ve znění rozhodnutí Rady (SZBP) 2015/143 ze dne 29. ledna 2015 (Úř. věst. 2015, L 24, s. 16) a v příloze I nařízení Rady (EU) č. 208/2014 ze dne 5. března 2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 66, s. 1), ve znění nařízení Rady (EU) 2015/138 ze dne 29. ledna 2015 (Úř. věst. 2015, L 24, s. 1).

89      V rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), měl Soudní dvůr za to, že zásady připomenuté v bodech 83 až 87 výše jsou použitelné na situaci navrhovatele v dotčené věci, jelikož omezující opatření, která vůči němu byla přijata, vycházejí z rozhodnutí orgánu třetího státu, který je v tomto ohledu příslušný zahájit a vést trestní vyšetřování pro trestný čin zneužití veřejných finančních prostředků. V této souvislosti Soudní dvůr uvedl, že je irelevantní okolnost uvedená v napadeném rozsudku, že existence takového rozhodnutí není kritériem pro zařazení na seznam, stanoveným v čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/119, ale skutkovým základem, na němž se zakládají dotčená omezující opatření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada, C‑530/17 P, EU:C:2018:1031, body 25 až 30).

90      Soudní dvůr na základě toho dospěl k závěru, že úvahy, z nichž Tribunál vycházel, že přístup přijatý v rozsudku ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada (T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885), nelze použít na projednávanou věc, jsou stiženy vadou spočívající v nesprávném právním posouzení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada, C‑530/17 P, EU:C:2018:1031, body 31 až 33).

91      Rada totiž může mít za to, že rozhodnutí o zařazení na seznam je založeno na dostatečně pevném skutkovém základě teprve poté, co ověří, zda při přijetí rozhodnutí dotčeného třetího státu, na němž hodlá založit přijetí omezujících opatření, bylo dodrženo právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu (rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada, C‑530/17 P, EU:C:2018:1031, bod 34).

92      Dále měl Soudní dvůr za to, že rozdíly ve znění, systematice a cílech, které Tribunál identifikoval mezi modelem omezujících opatření stanovených v oblasti boje proti terorismu na straně jedné a modelem omezujících opatření přijatých vzhledem k situaci na Ukrajině na straně druhé, nemohou mít za následek, že se záruky vyplývající z přístupu přijatého v rozsudku ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada (T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885), uplatní pouze na omezující opatření přijatá v oblasti boje proti terorismu, s vyloučením těch, která byla přijata Radou v rámci spolupráce se třetím státem na základě politické volby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada, C‑530/17 P, EU:C:2018:1031, bod 37).

93      V této souvislosti je třeba konstatovat, že úvahy uvedené v rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), připomenuté v bodech 89 až 92 výše, lze použít i na okolnosti projednávaného případu, a to bez ohledu na rozdíly v kontextu. Model omezujících opatření přijatých vzhledem k situaci v Tunisku je totiž nepochybně podobný modelu omezujících opatření přijatých vzhledem k situaci na Ukrajině. Zmrazení aktiv osob uvedených na sporném seznamu, zejména žalobce, tak vychází rovněž z rozhodnutí orgánů třetího státu, které jsou v této souvislosti příslušné, v daném případě orgánů Tuniské republiky, zahájit a vést soudní vyšetřování pro trestný čin, který spadá pod pojem „zneužití veřejných finančních prostředků“.

94      Z toho je třeba v projednávaném případě vyvodit, že Rada měla jednak povinnost ověřit, že právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu žalobce bylo dodrženo v rámci soudních řízení vedených proti němu v Tunisku, a dále povinnost uvést důvody, proč má za to, že tato práva byla dodržena.

95      Takové povinnosti se navíc jeví o to naléhavější, jak vyplývá z bodu 1 odůvodnění rozhodnutí 2011/72, že toto rozhodnutí a rozhodnutí na něj navazující byla přijata v rámci politiky podpory Tuniska založené zejména na cílech podpory dodržování lidských práv a ochraně právního státu, tj. cílech, které jsou uvedeny v čl. 21 odst. 2 písm. b) SEU. V důsledku toho by předmět těchto rozhodnutí, jímž je usnadnit tuniským orgánům zjištění zneužití veřejných finančních prostředků a ponechat jim možnost získat zpět výnosy z těchto zneužití, byl s ohledem na tyto cíle irelevantní, pokud by toto zjištění bylo stiženo vadou spočívající v odepření spravedlnosti, či dokonce ve svévoli (v tomto smyslu obdobně viz rozsudky ze dne 5. října 2017, Mabrouk v. Rada, T‑175/15, EU:T:2017:694, bod 64, a ze dne 27. září 2018, Ezz a další v. Rada, T‑288/15, EU:T:2018:619, bod 68).

96      Je pravda, že v bodech 65 a 72 rozsudku ze dne 5. října 2017, Mabrouk v. Rada (T‑175/15, EU:T:2017:694), který se týkal sporu ohledně ponechání jména osoby na sporném seznamu, Tribunál zejména uvedl, že Rada byla povinna za účelem takového ponechání v platnosti pouze shromáždit důkazy o probíhajícím soudním řízení týkajícím se navrhovatele za skutky, které lze kvalifikovat jako zneužití veřejných finančních prostředků, a že pouze v případě, že budou dány objektivní, věrohodné, přesné a shodující se důkazy, které jsou s to vyvolat legitimní pochybnosti o tom, zda bylo v rámci soudního vyšetřování probíhajícího vůči navrhovateli, sloužícího jako základ pro zmrazení jeho aktiv v Unii, dodrženo jeho právo na přiměřenou délku soudního řízení, je Rada povinna provést v této souvislosti nezbytná ověření.

97      Tribunál použil obdobné úvahy ve vztahu k ověření dodržení práva na spravedlivý proces a ochrany presumpce neviny ze strany egyptských orgánů, týkající se osob, jejichž označení na seznamu uvedeném v příloze rozhodnutí Rady 2011/172/SZBP ze dne 21. března 2011 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci v Egyptě (Úř. věst. 2011, L 76, s. 63, oprava v Úř. věst. 2014, L 203, s. 113) bylo ponecháno v platnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. září 2018, Ezz a další v. Rada, T‑288/15, EU:T:2018:619, body 70, 214 a 215).

98      Nicméně v době, kdy byly vydány rozsudky citované v bodech 96 a 97 výše, rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), nebyl dosud vyhlášen. Soudní dvůr tedy ještě nerozhodl o otázce, zda lze přístup přijatý v rozsudku ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada (T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885), jako takový použít na model omezujících opatření přijatých v rámci spolupráce se třetím státem, jejímž cílem je pomáhat tomuto státu v boji proti zneužívání veřejných finančních prostředků, s ohledem na soudní řízení zahájená orgány tohoto státu v souvislosti s trestnými činy, které mohou být takto kvalifikovány.

99      Kromě toho v rozsudcích citovaných v bodech 96 a 97 výše Tribunál přezkoumal žalobní důvody nebo výtky, které se zakládaly na údajném opomenutí Rady provést dodatečná ověření poté, co jí navrhovatelé předložili důkazy, které podle nich mohou odhalit porušení práv chráněných zásadou účinné soudní ochrany zakotvenou v článku 47 Listiny. Tyto žalobní důvody nebo výtky tedy samy o sobě nevznesly otázku, zda měla Rada i bez návrhu provést ověření v této souvislosti, aniž by čekala na to, až dotyčné osoby předloží vyjádření, která by tato ověření mohla odůvodnit, a tím spíše ani otázku, zda měla Rada výslovně odůvodnit závěry, které z těchto ověření vyvozuje.

100    Tyto úvahy nejsou zpochybněny analýzou judikatury, kterou Rada provedla v písemné odpovědi ze dne 16. ledna 2020.

101    Zaprvé srovnání, které Rada provedla mezi judikaturou zakotvenou v rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), a judikaturou vyplývající z rozsudků ze dne 18. února 2016, Rada v. Bank Mellat (C‑176/13 P, EU:C:2016:96), a ze dne 21. dubna 2016, Rada v. Bank Saderat Iran (C‑200/13 P, EU:C:2016:284), není přesvědčivé.

102    V této souvislosti stačí uvést, že body 88 až 91 rozsudku ze dne 18. února 2016, Rada v. Bank Mellat (C‑176/13 P, EU:C:2016:96), a body 81 až 84 rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Rada v. Bank Saderat Iran (C‑200/13 P, EU:C:2016:284), kterých se dovolává Rada, se týkají otázky, zda je před přijetím aktů, jimiž se vůči žalobci ukládají omezující opatření, Rada povinna ověřit relevanci a opodstatněnost skutečností týkajících se dotčené entity, a uvést v odůvodnění těchto aktů, že toto ověření provedla. Naopak na rozdíl od bodů 25 až 37 rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), se tyto body netýkají otázky existence povinnosti Rady před přijetím takových aktů ověřit, zda právo žalobce na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu byly dodrženy v rámci řízení, na nichž jsou tyto akty založeny, a v logickém důsledku toho uvést výsledek těchto ověření v odůvodnění těchto aktů. Stejně tak je třeba uvést, že v rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), Soudní dvůr nijak nekonstatoval, že Rada byla povinna před přijetím dotčených aktů systematicky ověřovat relevanci a opodstatněnost řízení zahájených třetími zeměmi, o něž se opírá, a uvést je v odůvodnění těchto aktů.

103    Dále je třeba uvést, že ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky ze dne 18. února 2016, Rada v. Bank Mellat (C‑176/13 P, EU:C:2016:96), a ze dne 21. dubna 2016, Rada v. Bank Saderat Iran (C‑200/13 P, EU:C:2016:284), vycházela omezující opatření, jejichž legalita byla Tribunálem přezkoumána v rozsudcích, které byly předmětem dotčených kasačních opravných prostředků, z dokumentů poskytnutých členskými státy, které se týkaly podpory dotyčných entit jaderných činností Íránu představujících riziko šíření, a kteréžto dokumenty měly podpořit návrh zařazení těchto entit na seznam osob, subjektů nebo orgánů, na něž se tato opatření vztahují. Tato opatření se tedy na rozdíl od věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), nezakládala na takových rozhodnutích správní nebo soudní povahy, jako je zahájení trestního stíhání.

104    Zadruhé, na rozdíl od toho, co tvrdí Rada, z rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), nevyplývá, že by povinnost ověřit, zda právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu dotčené osoby byly dodrženy v rámci soudního řízení zahájeného vůči ní ve třetí zemi, existovala pouze v případě vyjádření předložených navrhovatelem před přijetím sporných opatření. Z bodů 25 až 37 tohoto rozsudku, shrnutých v bodech 89 až 92 výše, spíše vyplývá, že Soudní dvůr zamýšlel přiznat takové povinnosti bezpodmínečný charakter. Jak totiž vyplývá zejména z bodu 28 uvedeného rozsudku, Soudní dvůr měl v podstatě za to, že dodržování práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu v rámci soudních řízení, která slouží jako základ pro omezující opatření přijatá Radou, představuje součást skutkového základu těchto opatření. Z ustálené judikatury připomenuté v tomtéž bodě přitom vyplývá, že Rada musí systematicky předem ověřovat, zda má tento skutkový základ dostatečně pevný charakter.

105    Tento výklad rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), není zpochybněn bodem 39, citovaným Radou, který připomíná ustálenou judikaturu, podle níž je úkolem příslušného unijního orgánu, aby v případě zpochybnění legality prokázal, že jsou důvody uplatňované vůči dotyčné osobě podložené, přičemž tato osoba není povinna předložit důkazy o opaku svědčící o tom, že uvedené důvody podložené nejsou (rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, bod 121, a rozsudek ze dne 28. listopadu 2013, Rada v. Fulmen a Mahmoudian, C‑280/12 P, EU:C:2013:775, bod 66).

106    Úvahy uvedené v bodě 39 rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), totiž uvádějí dodatečný důvod, avšak nejsou v úvahách Soudního dvora rozhodující, na rozdíl od úvah uvedených v bodech 25 až 37 tohoto rozsudku. Dále je třeba připomenout, že zásada připomenutá v projednávaném případě Soudním dvorem byla poprvé vyjádřena v kontextu, kdy v případě zpochybnění osoby, vůči níž jsou namířena omezující opatření, v rámci žaloby podané k Tribunálu, Soudní dvůr rozhodl, že je na Radě, aby předložila informace nebo důkazy, a umožnila Tribunálu přezkoumat, zda jsou důvody, na nichž jsou tato opatření založena, podložené (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, body 119 a 120). Z této judikatury tedy nelze nijak vyvodit, že takto vymezená zásada, která se týká důkazního břemene a provádění důkazů před unijním soudem, se uplatní pouze tehdy, pokud navrhovatel v rámci správního řízení předložil vyjádření směřující ke zpochybnění skutkového základu opatření, která napadá, a to před tím, než byla tato opatření přijata.

107    V projednávaném případě sice žalobce nevznáší žalobní důvod týkající se porušení povinnosti uvést odůvodnění, pokud jde o rozhodnutí 2018/141 a 2019/135, avšak druhá a třetí část druhého žalobního důvodu nastolují otázku, jednak jak Rada posoudila, zda bylo dodrženo právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je součástí práva na účinnou soudní ochranu, a jednak otázku ověření provedených v této souvislosti tímto orgánem. Nyní je tedy třeba přezkoumat tyto části žalobního důvodu ve světle zásad uvedených v bodech 83 až 106 výše.

b)      Ke druhé části druhého žalobního důvodu, vycházející z toho, že Rada nesprávně posoudila, zda tuniské orgány dodržely právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě

108    Žalobce tvrdí, že od roku 2011 neprobíhala v rámci soudního řízení vedeného proti němu žádná procesní činnost, přestože tuniské orgány jeho bydliště znaly a měly jej i k dispozici. Tvrdí, že nikdy nebyl vyslechnut, předvolán ani nebyl předmětem žádného vyšetřovacího úkonu. Tvrdí, že z tohoto důvodu musí Tribunál s ohledem na bod 172 rozsudku ze dne 30. června 2016, CW v. Rada (T‑516/13, nezveřejněný, EU:T:2016:377), a body 64, 65, 71, 222 a 223 rozsudku ze dne 5. října 2017, Mabrouk v. Rada (T‑175/15, EU:T:2017:694), konstatovat, že se Rada dopustila nesprávného posouzení, pokud jde o dodržení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. V replice dále tvrdí, že pravdivost a věrohodnost dokumentů, které předaly tuniské orgány Radě dne 1. srpna 2019, jsou sporné. Závěrem žalobce uvádí, že Rada neprovedla nezbytná ověření od roku 2011, přestože jí řádně předložil vyjádření ke zpochybnění základu soudních řízení, která se na něj vztahovala.

109    Rada tvrdí, že v době přijetí rozhodnutí 2018/141 a 2019/135 neexistoval žádný objektivní, věrohodný, přesný a shodující se důkaz, který by byl s to vyvolat legitimní pochybnosti ve smyslu bodů 64 a 65 rozsudku ze dne 5. října 2017, Mabrouk v. Rada (T‑175/15, EU:T:2017:694), týkající se dodržování práva žalobce na projednání věci tuniskými soudními orgány v přiměřené lhůtě v rámci soudních řízení, která vůči němu zahájily. Konkrétně tvrdí, že před přijetím těchto rozhodnutí žalobce nepředložil žádný takový dokument, který by se týkal naprosté procesní nečinnosti v rámci soudního vyšetřování vedeného proti němu. Dále tvrdí, že argument žalobce týkající se této nečinnosti nemůže sám o sobě vést k závěru, že se Rada sama dopustila nesprávného posouzení toho, zda tuniské orgány dodržely právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě s ohledem na okolnosti, které mohou odůvodnit délku vyšetřování, vyjádřené v bodech 221 a 222 rozsudku ze dne 5. října 2017, Mabrouk v. Rada (T‑175/15, EU:T:2017:694), a v bodě 52 rozsudku ze dne 15. listopadu 2018, Mabrouk v. Rada (T‑216/17, nezveřejněný, EU:T:2018:779). Rada dodává, že zpráva o činnosti ze dne 1. srpna 2019 předložená tuniskými orgány potvrzuje, že tuniské nařízení s mocí zákona č. 2011‑13 ze dne 14. března 2011 o zabavení aktiv a movitého a nemovitého majetku je na žalobce stále použitelné a ukazuje na jeho zapojení do určitých trestných činů.

110    Rada v duplice odpovídá na tvrzení žalobce týkající se věrohodnosti dokumentů poskytnutých tuniskými orgány. V příloze k ní předkládá zejména tabulku mezinárodních dožádání pro ilustraci složitosti tohoto řízení a uvádí, že s ohledem na tabulku projednávaných věcí, která je rovněž přiložena, je žalobce považován za osobu, která uprchla.

111    Úvodem je třeba připomenout, že zásada přiměřené lhůty soudního rozhodování je součástí práva na účinnou soudní ochranu, které je chráněno čl. 47 druhým pododstavcem Listiny a ustanoveními několika právně závazných nástrojů mezinárodního práva chránících právo na spravedlivý proces, jehož podstata je obdobná. Tak je tomu zejména v případě čl. 14 odst. 3 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který byl přijat Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 16. prosince 1966, jehož smluvní stranou je i Tuniská republika (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. října 2017, Mabrouk v. Rada, T‑175/15, EU:T:2017:694, bod 64).

112    V této souvislosti je třeba ještě upřesnit, že s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva musí být dodržování práva na přiměřenou lhůtu soudního rozhodování, jak je zakotveno v mezinárodním právu, posuzováno ve světle okolností projednávané věci, které musí být posouzeny celkově na základě kritérií zohledňujících složitost věci, jednání žalobce a příslušných orgánů. Obdobnými zásadami se řídí při posuzování toho, zda bylo dodrženo právo na přiměřenou lhůtu soudního rozhodování zakotvené v článku 47 Listiny, i unijní soudy ve své judikatuře (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. října 2017, Mabrouk v. Rada, T‑175/15, EU:C:2017:694, bod 71 a citovaná judikatura).

113    Kromě toho, jak bylo konstatováno v bodě 104 výše, body 25 až 37 rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), jejichž obsah je převzat v bodech 89 až 92 výše, musí být vykládány v tom smyslu, že povinnost zajistit dodržování práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu v rámci soudního vyšetřování, které je vůči němu vedeno, je bezpodmínečného charakteru. Rada proto může rozhodnout o prodloužení platnosti označení osoby na sporném seznamu pouze tehdy, pokud se předtím mohla ujistit o tom, že byla tato práva dodržena, zejména právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to i bez návrhu a aniž by vyčkala, až jí dotčená osoba předloží objektivní, věrohodné, přesné a shodující se důkazy, které jsou s to vyvolat legitimní pochybnosti o dodržení těchto práv.

114    Navíc, pokud jde konkrétněji o ověření toho, zda bylo dodrženo právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, lze uvést, že čím déle trvá soudní řízení, které slouží jako skutkový základ omezujícího opatření, tím více se toto ověření může pro Radu jevit jako nezbytné před tím, než rozhodne, zda je třeba toto opatření znovu prodloužit, či nikoli (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 30. ledna 2019, Stavytskyi v. Rada, T‑290/17, EU:T:2019:37, bod 132).

115    V projednávané věci je třeba zejména připomenout zajišťovací charakter zmrazení aktiv žalobce a jeho předmět, a sice usnadnit tuniským orgánům zjišťování případů zneužití veřejných finančních prostředků, k němuž došlo na základě zahájených soudních řízení, a ponechat těmto orgánům možnost získat zpět v konečném důsledku výnosy, kterých bylo dosaženo zneužitím takových veřejných finančních prostředků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. října 2017, Mabrouk v. Rada, T‑175/15, EU:C:2017:694, bod 33 a citovaná judikatura). Je tedy na Radě, aby zabránila zbytečnému prodlužování platnosti tohoto opatření na úkor práv a svobod žalobce, na něž má významný nepříznivý dopad, pouze proto, že trvání soudního řízení, na němž je opatření založeno, bylo ponecháno na dobu neurčitou bez jakéhokoliv skutečného odůvodnění (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. října 2017, Mabrouk v. Rada, T‑175/15, EU:T:2017:694, bod 48, a ze dne 27. září 2018, Ezz a další v. Rada, T‑288/15, EU:T:2018:619, bod 71).

116    Je pravda, že Rada nemůže být povinna ukončit platnost zmrazení aktiv žalobce pouze z toho důvodu, že existují důkazy, které mohou vyvolat legitimní pochybnosti o tom, zda tuniské orgány dodržují právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, a zejména důkazy týkající se odůvodněné povahy délky trestního řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. října 2017, Mabrouk v. Rada, T‑175/15, EU:T:2017:694, body 67 až 75). Před tím, než však přistoupí k prodloužení platnosti tohoto zmrazení aktiv, jí přinejmenším přísluší se ujistit, že má k dispozici dostatečné poznatky o stavu a průběhu tohoto řízení k posouzení rizika porušení tohoto práva, a dále provést takové posouzení pečlivě a nestranně, aby z toho případně vyvodila patřičné důsledky (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 27. září 2018, Ezz a další v. Rada, T‑288/15, EU:T:2018:619, body 71 a 79).

117    Tuto část druhého žalobního důvodu je tedy třeba zkoumat ve světle těchto zásad.

118    Zaprvé je třeba předeslat, že dokumenty pocházející od tuniských orgánů, které Rada přiložila k žalobní odpovědi a duplice, nemohou být Tribunálem zohledněny pro účely posouzení splnění povinnosti tohoto orgánu ověřit, zda tuniské orgány dodržely právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.

119    V této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že legalita napadeného aktu se musí v rámci žaloby na neplatnost posuzovat podle skutkových a právních okolností existujících k datu, kdy byl akt přijat (viz rozsudek ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada, C‑123/18 P, EU:C:2019:694, bod 37 a citovaná judikatura).

120    V projednávaném případě z písemností ve spise nevyplývá, že by se Rada s dotčenými dokumenty seznámila před přijetím rozhodnutí 2018/141 nebo rozhodnutí 2019/135.

121    Pokud jde totiž o dokumenty přiložené k žalobní odpovědi, z dopisu velvyslanectví Tuniské republiky v Bruselu (Belgie) ze dne 10. srpna 2019 vyplývá, že byly zaslány v příloze tohoto dopisu. Dále, pokud jde o přílohy k duplice, z jejich titulní stránky vyplývá, že se jedná o sdělení Evropské služby pro vnější činnost (ESVČ) provedená v období od října do prosince 2019.

122    Rada navíc netvrdí, že by se seznámila k dřívějšímu datu s informacemi obsaženými v těchto dokumentech, a to ani částečně.

123    V této souvislosti z písemné odpovědi Rady ze dne 16. března 2020 vyplývá, že v říjnu 2017 a v říjnu 2018 získala od tuniských orgánů informace o aktuálním stavu věci s referenčním číslem 19592/1, které se týkaly soudního vyšetřování vedeného vůči žalobci. Tyto informace měly formu listiny uvádějící jméno žalobce a obsahující tabulku, v níž byly uvedeny zejména postupy a přijatá opatření. Byly doplněny o poznámky, v nichž bylo zejména upřesněno, že bylo vydáno několik mezinárodních dožádání, dále že případ vyžadoval přijetí několika opatření týkajících se ostatních obviněných a že vyšetřování stále probíhají. Naopak, procesní opatření uvedená v těchto listinách se týkala jiných osob v rámci téhož vyšetřování a žádné z nich se konkrétně netýkalo žalobce.

124    Rada kromě toho na jednání potvrdila, že se dozvěděla o informacích ohledně procesních úkonů týkajících se konkrétně žalobce pouze v rámci dokumentů, které tuniské orgány předaly po přijetí rozhodnutí 2019/135, a to v návaznosti na otázky, jež jim v tomto smyslu položila.

125    Vzhledem k tomu, že se Rada seznámila s informacemi obsaženými v těchto dokumentech až po přijetí rozhodnutí 2018/141 a 2019/135, musí být její argumenty i argumenty žalobce týkající se těchto dokumentů zamítnuty.

126    Zadruhé je třeba uvést, že na podporu této části žalobního důvodu žalobce tvrdí, že od roku 2011 v rámci soudního řízení vedeného vůči němu neprobíhala žádná procesní činnost, a že zejména nebyl nikdy vyslýchán ani předvolán a nikdy nebyl předmětem žádného vyšetřovacího úkonu.

127    Rada přitom tato tvrzení nezpochybňuje, ale omezuje se na tvrzení, že v době přijetí rozhodnutí 2018/141 a 2019/135 neexistoval žádný objektivní, věrohodný, přesný a shodující se důkaz, který by byl s to vyvolat legitimní pochybnosti o tom, zda tuniské orgány dodržely právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, jelikož žalobce v této souvislosti nepředložil žádný důkaz.

128    V této souvislosti je třeba připomenout, jak již bylo konstatováno v bodě 113 výše, že povinnost Rady ujistit se o tom, že tuniské orgány dodržovaly právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě před prodloužením platnosti jeho zařazení na sporný seznam, je bezpodmínečného charakteru a musí být případně provedena i bez návrhu, aniž Rada vyčká, až jí dotčená osoba předloží objektivní, věrohodné, přesné a shodující se důkazy, které jsou s to vyvolat legitimní pochybnosti o dodržení tohoto práva. Rada se proto nemůže v odpovědi na tvrzení žalobce dovolávat skutečnosti, že jí žalobce takové důkazy před přijetím rozhodnutí 2018/141 a 2019/135 nikdy nepředložil.

129    Dále pak důkazy, z nichž Rada vycházela při ponechání jména žalobce na sporném seznamu vedeném od roku 2011, jí neumožňovaly vyloučit jakékoli riziko porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.

130    V této souvislosti je třeba uvést, že Rada při ponechání jména žalobce na sporném seznamu vycházela zejména z osvědčení tuniských orgánů ze dne 4. listopadu 2013, 19. prosince 2014, 20. října 2015, 2. září 2016, 18. října 2017 a 13. září 2018, která žalobci sdělila během postupného přijetí rozhodnutí 2014/49, 2015/157, 2016/119, 2017/153, 2018/141 a 2019/135.

131    Tato osvědčení se přitom omezují na potvrzení toho, že vyšetřování ve věci s referenčním číslem 19592/1, která se týká žalobce, stále probíhá, a na uvedení výčtu trestných činů, pro které je žalobce stíhán. Tyto informace tedy zjevně nepostačují k tomu, aby Radě umožnily posoudit riziko porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, a proto nemohou podpořit tvrzení tohoto orgánu, že neexistuje žádný objektivní, věrohodný, přesný a shodující se důkaz, který by mohl v této souvislosti vyvolat legitimní pochybnosti.

132    V každém případě je třeba uvést, že i za předpokladu, že by rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), měl být vykládán v tom smyslu, že povinnost Rady zajistit dodržování práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu by nebyla bezpodmínečná, měla Rada v okamžiku přijetí rozhodnutí 2018/141 a 2019/135 k dispozici objektivní, věrohodné, přesné a shodující se důkazy, které mohly vyvolat legitimní pochybnosti o tom, zda byla délka soudního vyšetřování vůči žalobci v Tunisku odůvodněná. Délka soudního řízení je přitom ústředním prvkem, i když ne jediným prvkem pro posouzení dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

133    V této souvislosti, jak ostatně zdůraznil žalobce ve svém dopise Radě ze dne 20. prosince 2018, je třeba uvést, že soudní vyšetřování vedené vůči jeho osobě tuniskými orgány, na němž je založeno zařazení jeho jména na sporný seznam, probíhá od roku 2011, aniž bylo vydáno soudní rozhodnutí. Je třeba konstatovat, že tato jediná okolnost představuje skutečnost, jež může vyvolat pochybnosti o důvodech, proč toto vyšetřování ve vztahu k žalobci neskončilo po uplynutí sedmi nebo osmi let.

134    Na druhé straně, jak již bylo konstatováno v bodě 123 výše, z písemné odpovědi Rady ze dne 16. března 2020 vyplývá, že v říjnu 2017 a v říjnu 2018 získala od tuniských orgánů informace o aktuálním stavu věci s referenčním číslem 19592/1, která se týkala soudního vyšetřování vedeného vůči žalobci.

135    Jak však již bylo uvedeno v témže bodě 123 výše, procesní opatření uvedená v listině, kterou předaly tuniské orgány, se týkala jiných osob v rámci téhož vyšetřování a žádná z nich se konkrétně netýkala žalobce. Tyto informace, které podle vlastních prohlášení Rady nebyly žalobci sděleny, tedy mohly vyvolat pochybnosti ohledně otázky, zda byly od roku 2011 učiněny procesní kroky konkrétně vůči žalobci, a případně z jakých důvodů tomu tak nebylo.

136    Rada proto měla v každém případě k dispozici důkazy, které mohly z její strany vyvolat legitimní pochybnosti o délce vyšetřování a existenci účinné procesní aktivity tuniských orgánů konkrétně vůči žalobci, a které tedy mohly odůvodnit, že Rada provede vhodná ověření.

137    Zatřetí, jak bylo připomenuto v bodě 105 výše, podle ustálené judikatury v oblasti omezujících opatření, je úkolem příslušného unijního orgánu, aby v případě zpochybnění legality prokázal, že důvody uplatňované vůči dotyčné osobě jsou podložené, a nikoli, aby tato osoba byla povinna předložit důkazy o opaku svědčící o tom, že uvedené důvody podložené nejsou.

138    V projednávané věci je pravda, jak tvrdí Rada, že argument žalobce vycházející z neexistence jakékoli procesní činnosti vůči němu od roku 2011 ze strany tuniských soudních orgánů, nemůže sám o sobě vést k závěru, že tyto orgány porušily jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.

139    Je však nutno konstatovat, že z žádného z dokumentů týkajících se stavu řízení v Tunisku, které byly Radě sděleny před přijetím rozhodnutí 2018/141 a 2019/135, nevyplývá existence procesní činnosti týkající se konkrétně žalobce. Neexistence takové činnosti během období sedmi nebo osmi po sobě jdoucích let přitom vyžaduje, aby byla odůvodněna zvláštními okolnostmi, které jsou specifické pro případ, v němž je žalobce zapojen, či dokonce specifickými pro samotného žalobce. Konkrétně je nezbytné určit, zda – jak tvrdí žalobce – nebyl nikdy vyslechnut, ba ani předvolán, a nikdy nebyl předmětem žádného vyšetřovacího úkonu, a pokud je to pravda, z jakých důvodů nebyla taková opatření ve vztahu k němu dosud uskutečněna. Při neexistenci takového odůvodnění totiž nemůže tento nedostatek průběhu soudního řízení ve vztahu k žalobci po tak dlouhé období nevyvolávat, jak již bylo uvedeno v bodě 133 výše, legitimní pochybnosti o dodržení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

140    Vzhledem k tomu, že Rada nepředložila žádný důkaz o tom, že měla při přijímání rozhodnutí 2018/141 a 2019/135 k dispozici informace takové povahy, jako jsou informace popsané v bodě 139 výše, je třeba mít za to, že nemohla řádně posoudit, zda tuniské orgány dodržely právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Rada se tedy tím, že měla za to, že v okamžiku přijetí uvedených rozhodnutí neexistovaly žádné objektivní, věrohodné, přesné a shodující se důkazy, které by mohly v této souvislosti vyvolat legitimní pochybnosti, dopustila nesprávného posouzení, které by mohlo vést ke zrušení těchto rozhodnutí.

141    Rada sice v rámci své odpovědi na třetí část druhého žalobního důvodu odkazuje na zjištění v bodě 224 rozsudku ze dne 5. října 2017, Mabrouk v. Rada (T‑175/15, EU:T:2017:694), a na zjištění v bodě 55 rozsudku ze dne 15. listopadu 2018, Mabrouk v. Rada (T‑216/17, nezveřejněný, EU:T:2018:779), založených na dokumentech týkajících se stavu a průběhu soudního řízení ve věci s referenčním číslem 19592/1, která se týká velkého počtu osob, včetně žalobce ve věcech, v nichž byly vydány tyto rozsudky, a žalobce v projednávané věci.

142    V této souvislosti je třeba uvést, že dotčená zjištění, podle nichž Rada důkladně ověřila stav soudního vyšetřování vedeného vůči navrhovateli v těchto věcech před tím, než prodloužila zařazení jeho jména na sporný seznam, vycházela zejména z toho, že předložila dokumenty pocházející od tuniských orgánů, které prokazovaly, že tyto orgány podnikly relativně nedávné procesní kroky, a to s ohledem na datum vydání sporných rozhodnutí v těchto věcech, které se konkrétně týkaly navrhovatele.

143    Tribunál tak v bodě 204 rozsudku ze dne 5. října 2017, Mabrouk v. Rada (T‑175/15, EU:T:2017:694), konstatoval, že dokumenty pocházející od tuniských orgánů odkazovaly na výslech žalobce v této věci příslušným vyšetřujícím soudcem ze dnů 15. a 21. února 2012 a 14. května 2014.

144    Stejně tak v bodě 54 rozsudku ze dne 15. listopadu 2018, Mabrouk v. Rada (T‑216/17, nezveřejněný, EU:T:2018:779), Tribunál konstatoval, že z dokumentů, které měla Rada k dispozici před přijetím sporných rozhodnutí v této věci, vyplývá, že žalobce byl v projednávané věci vyslechnut příslušným tuniským vyšetřujícím soudcem dne 27. září 2016 poté, co francouzské orgány dne 23. května 2016 předaly procesní písemnosti z úkonů, které provedly v rámci dožádání na žádosti tuniských orgánů ze dne 19. ledna 2011 a 10. ledna 2012.

145    V projednávané věci však Rada netvrdí, že se před přijetím rozhodnutí 2018/141 a 2019/135 mohla seznámit s dokumenty odkazujícími na podobné procesní písemnosti, které se týkají konkrétně žalobce. Jak bylo zejména opakovaně uvedeno (viz body 123, 135 a 139 výše) z dokumentů předaných tuniskými orgány v říjnu 2017 a v říjnu 2018, které Rada založila do spisu ve věci v rámci své písemné odpovědi ze dne 16. března 2020, nevyplývá žádná konkrétní procesní činnost ve vztahu k osobě žalobce.

146    Je pravda, že zjištění uvedená v bodě 224 rozsudku ze dne 5. října 2017, Mabrouk v. Rada (T‑175/15, EU:T:2017:694), a v bodě 55 rozsudku ze dne 15. listopadu 2018, Mabrouk v. Rada (T‑216/17, nezveřejněný, EU:T:2018:779), kterých se dovolávala Rada, se rovněž zakládala na zohlednění procesní činnosti obecně vykonávané v rámci soudního vyšetřování ve vztahu k žalobci v této věci, které se týkalo také velkého počtu dalších osob, a nebyla založena pouze na procesních aktech, které se konkrétně týkají tohoto žalobce. Tribunál z toho zejména vyvodil závěr, že dokumenty, které byly Radě předány tuniskými orgány, mají tendenci zdůrazňovat existenci účinné procesní činnosti v rámci vyšetřování případu, do něhož byl dotčený žalobce zapojen, jakož i jeho složitost z důvodu počtu dotčených osob a požadovaných vyšetřovacích opatření, zejména mezinárodních dožádání (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. října 2017, Mabrouk v. Rada, T‑175/15, EU:T:2017:694, body 205 a 222, a ze dne 15. listopadu 2018, Mabrouk v. Rada, T‑216/17, nezveřejněný, EU:T:2018:779, bod 52).

147    To však není procesní činnost vykonávaná obecně tuniskými orgány, která sama o sobě umožnila Tribunálu dospět k závěru o existenci účinné procesní činnosti, ale také procesní akty konkrétní pro žalobce v dotčených věcech. Z důvodů opakovaně uvedených výše, přitom neexistence odkazu na takové konkrétní procesní akty v projednávaném případě neumožňuje dospět k obdobnému závěru.

148    Je tedy třeba dospět k závěru, že se Rada dopustila nesprávného posouzení otázky, zda bylo dodrženo právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, které může vést ke zrušení rozhodnutí 2018/141 a 2019/135. Je však třeba přezkoumat i třetí část druhého žalobního důvodu.

c)      Ke třetí části druhého žalobního důvodu, vycházející z neexistence dalších ověření ze strany Rady

149    Žalobce tvrdí, že následná rozhodnutí o prodloužení platnosti jeho označení na sporném seznamu jsou založena na stručných a neúplných osvědčeních vydaných tuniskými orgány, která jsou v některých případech nepodepsaná. Tvrdí, že navzdory jeho vyjádření, podle něhož soudní řízení, které se ho týkalo, formálně neprobíhalo, Rada od roku 2011 neprovedla žádné ověření stavu vyšetřování ani nepožadovala dodatečné informace. Podle něj přitom v takové situaci existuje riziko prodloužení omezujících opatření na dobu neurčitou. Navíc skutečnost, že tuniské orgány každý rok opakovaly tytéž informace bez jakéhokoli nového důkazu o průběhu daného soudního řízení, oslabuje spolehlivost těchto informací. Podle žalobce měla Rada zejména požádat o informace týkající se důvodů pozastavení tohoto řízení a délky řízení. Dochází tak k závěru, že se Rada dopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že není povinna provést dodatečná ověření. V replice se žalobce opírá o stejné argumenty, jako jsou argumenty předložené na podporu druhé části třetího žalobního důvodu.

150    Rada má za to, že provedla požadovaná ověření, zejména pokud jde o probíhající soudní vyšetřování zahájené proti žalobci pro skutky, které lze kvalifikovat jako zneužití tuniských veřejných finančních prostředků ve smyslu čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2011/72. Tvrdí, že žalobce existenci takového vyšetřování nezpochybňuje. Rada dále tvrdí, že při přijetí rozhodnutí 2018/141 a 2019/135 vycházela z osvědčení tuniských orgánů týkajících se těchto vyšetřování. Kromě toho tvrdí, že v bodě 224 rozsudku ze dne 5. října 2017, Mabrouk v. Rada (T‑175/15, EU:T:2017:694), a v bodě 55 rozsudku ze dne 15. listopadu 2018, Mabrouk v. Rada (T‑216/17, nezveřejněný, EU:T:2018:779), Tribunál konstatoval, že Rada provedla důkladné ověření stavu vyšetřování ve věci s referenčním číslem 19592/1, v níž byl žalobce rovněž zapojen. Nakonec Rada opakuje argumenty předložené v rámci své odpovědi na druhou část třetího žalobního důvodu.

151    Úvodem je třeba uvést, že i když se žalobce a Rada zabývali druhou a třetí částí třetího žalobního důvodu žaloby v replice a duplice, tyto části se nicméně týkají dvou odlišných nesprávných posouzení, z nichž první se týká posouzení, zda tuniské orgány dodržely právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, a druhé se v podstatě týká otázky, zda Rada měla v okamžiku přijetí rozhodnutí 2018/141 a 2019/135 dostatečný skutkový základ pro rozhodnutí o ponechání označení jména žalobce na seznamu.

152    S ohledem zejména na úvahy uvedené v bodech 25 až 30, 34 a 37 rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), zmíněné v bodě 113 výše, tyto dvě otázky spolu úzce souvisejí a z důvodů obdobných důvodům uvedeným v bodech 118 až 147 výše je tato část druhého žalobního důvodu opodstatněná.

153    V této souvislosti stačí uvést, že zejména z bodu 28 rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), vyplývá, že aby se Rada ujistila, že ponechání zařazení jména žalobce na sporném seznamu bude spočívat na dostatečně pevném skutkovém základě, musí ověřit nejen to, zda proti žalobci probíhá soudní řízení pro skutky, které lze kvalifikovat jako zneužití veřejných finančních prostředků, ale i to, zda bylo v rámci těchto řízení dodrženo jeho právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu.

154    Co se týče konkrétně práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, v bodě 116 výše bylo uvedeno, že Radě přísluší ujistit se, že má k dispozici dostatečné informace o stavu a průběhu soudního řízení vedeného proti žalobci, aby posoudila riziko případného porušení tohoto práva.

155    V rámci této části druhého žalobního důvodu přitom žalobce Radě vytýká právě to, že neprovedla ověření stavu a průběhu soudního řízení vedeného proti němu, ačkoli podle jeho názoru toto řízení ve vztahu k němu neprobíhalo a trvalo od roku 2011.

156    V projednávané věci se tedy Rada nemůže v odpovědi na tvrzení žalobce omezit na tvrzení, že je pouze povinna ověřit existenci probíhajícího soudního vyšetřování vedeného vůči žalobci pro skutky, které lze kvalifikovat jako zneužití veřejných finančních prostředků ve smyslu čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2011/72 a taková argumentace musí být bez dalšího zamítnuta.

157    Pokud jde o odkaz na zjištění učiněná v bodě 224 rozsudku ze dne 5. října 2017, Mabrouk v. Rada (T‑175/15, EU:T:2017:694), a v bodě 55 rozsudku ze dne 15. listopadu 2018, Mabrouk v. Rada (T‑216/17, nezveřejněný, EU:T:2018:779), stačí uvést, že z důvodů obdobných těm, které jsou uvedeny v bodech 142 až 147 výše, tento odkaz nemůže prokázat, že Rada dostatečně ověřila stav a průběh soudního řízení vedeného proti žalobci.

158    Z výše uvedeného proto vyplývá, že Rada neprokázala, že měla v okamžiku přijetí rozhodnutí 2018/141 a 2019/135 dostatečný skutkový základ k prodloužení platnosti označení žalobce, jelikož neměla k dispozici žádné informace o stavu a průběhu soudního řízení, které se žalobce konkrétně týkalo. Je tedy třeba dospět k závěru, že se Rada dopustila nesprávného posouzení, když měla za to, že v této souvislosti není povinna provést dodatečná ověření. Třetí část druhého žalobního důvodu je tedy opodstatněná.

159    Přezkum druhé a třetí části druhého žalobního důvodu vede k závěru, že tyto části jsou opodstatněné, pokud jde jak o rozhodnutí 2018/141, tak o rozhodnutí 2019/135. V důsledku toho, aniž je třeba zkoumat první část druhého žalobního důvodu nebo první a třetí žalobní důvod, nebo ověřit i bez návrhu s ohledem na zásady uvedené v bodech 83 až 106 výše, zda byla ve vztahu k těmto rozhodnutím splněna povinnost uvést odůvodnění, je třeba tato rozhodnutí zrušit v rozsahu, v němž se týkají žalobce.

160    Nyní je třeba přezkoumat návrh Rady na zachování účinků napadených rozhodnutí, přinejmenším v rozsahu, v němž se tento návrh týká rozhodnutí 2018/141 a 2019/135, přičemž tento návrh je kromě toho bezpředmětný, pokud jde o rozhodnutí 2020/117, jelikož Tribunál v bodě 76 výše konstatoval, že je třeba žalobu zamítnout v rozsahu, v němž směřuje proti tomuto rozhodnutí.

2.      K návrhu Rady, aby Tribunál zachoval účinky napadených rozhodnutí vůči žalobci až do uplynutí lhůty pro podání kasačního opravného prostředku, nebo v případě, že bude podán kasační opravný prostředek, až do jeho zamítnutí v rozsahu, v němž se tento návrh týká rozhodnutí 2018/141 a 2019/135

161    Rada tvrdí, že v případě zrušení rozhodnutí 2018/141 a 2019/135 by mohl okamžitý účinek tohoto zrušení nezvratně narušit účinnost jakéhokoli případného pozdějšího zmrazení aktiv žalobce tím, že by mu umožnil převést veškerá jeho aktiva nebo jejich část mimo Unii. Kromě toho má za to, že nelze vyloučit, že by bylo v budoucnu odůvodněné znovu zařadit žalobce na sporný seznam. V duplice Rada uvádí, že existuje riziko narušení právní jistoty z důvodu rozdílu mezi datem částečného zrušení rozhodnutí 2018/141 a 2019/135 a datem částečného zrušení nařízení č. 101/2011.

162    Žalobce nesouhlasí s tím, aby Tribunál omezil účinky zrušení rozhodnutí 2018/141 a 2019/135 ve smyslu navrhovaném Radou. Tvrdí, že napadá zmrazení svých aktiv od roku 2011 a že požádal o projednání věci ve zrychleném řízení s ohledem na délku tohoto řízení a své nejisté majetkové poměry. Zachování účinků těchto rozhodnutí by v případě zrušení představovalo zásah do jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a neodůvodněné prodloužení samotných opatření. Kromě toho žalobce tvrdí, že nemá aktiva, která by mohla být převedena, a nemůže sám vycestovat z Unie.

163    V této souvislosti vyvstává otázka, zda – jak tvrdí Rada – mohou důsledky zrušení rozhodnutí 2018/141 a 2019/135 nezvratně narušit účinnost případného pozdějšího zmrazení aktiv žalobce v případě, že by tento orgán považoval za odůvodněné takové opatření znovu provést.

164    Je třeba připomenout, že rozsudky, kterými Tribunál ruší rozhodnutí unijního orgánu nebo instituce, mají v zásadě okamžitý účinek, ledaže Tribunál rozhodne na základě čl. 264 druhého pododstavce SFEU o dočasném zachování účinků zrušeného rozhodnutí. Při nepoužití těchto ustanovení je tak zrušené rozhodnutí se zpětnou účinností odstraněno z právního řádu a má se za to, že nikdy neexistovalo (rozsudek ze dne 2. dubna 2014, Ben Ali v. Rada, T‑133/12, nezveřejněný, EU:T:2014:176, bod 83).

165    V projednávaném případě však musí být zrušena pouze rozhodnutí 2018/141 a 2019/135 a žaloba musí být zamítnuta v rozsahu, v němž se týká rozhodnutí 2020/117 z důvodů uvedených v bodech 68 až 76 výše, přičemž posledně uvedené rozhodnutí zůstane v platnosti i po vyhlášení tohoto rozsudku.

166    Rozhodnutí 2020/117 se přitom neomezilo jen na prodloužení platnosti zápisu žalobce na sporném seznamu, ale jak je uvedeno v bodě 14 výše, nahradilo přílohu rozhodnutí 2011/72, a tedy zejména uvedený seznam, novou přílohou. Je proto třeba mít za to, že zrušení rozhodnutí 2018/141 a 2019/135 nebude mít za následek, s okamžitým účinkem ode dne vyhlášení rozsudku, výmaz jména žalobce ze seznamu osob a entit uvedených v článku 1 rozhodnutí 2011/72, který byl vložen do části A této nové přílohy.

167    Je pravda, že s ohledem na odůvodnění tohoto rozsudku, které představuje nezbytný podklad pro zrušení rozhodnutí 2018/141 a 2019/135, uvedených v bodech 111 až 158 výše, musí Rada ke dni vyhlášení tohoto rozsudku přijmout v souladu s článkem 266 SFEU opatření nezbytná k zajištění splnění povinností vyplývajících z tohoto rozsudku, tedy v projednávaném případě znovu přezkoumat zápis žalobce na seznam uvedený v příloze rozhodnutí 2011/72 s ohledem na tyto důvody. Rada tak může po provedení tohoto opětovného přezkumu tento zápis odstranit, pokud dosud nenapravila nedostatky zjištěné Tribunálem v tomto odůvodnění.

168    Takový výmaz však nemůže automaticky vyplývat z tohoto rozsudku a je na Radě, aby tak případně učinila. Kdyby Rada již před přijetím rozhodnutí 2020/117 napravila nedostatky zjištěné v odůvodnění tohoto rozsudku, mohla by po provedení téhož opětovného přezkumu rozhodnout o ponechání jména žalobce na seznamu uvedeném v příloze rozhodnutí 2011/72. Je pravda, že takové rozhodnutí, které by Rada ostatně musela sdělit žalobci a právně dostačujícím způsobem odůvodnit, by nebylo čistě potvrzujícím aktem, a bylo by tedy napadnutelné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. října 2017, Mabrouk v. Rada, T‑175/15, EU:T:2017:694, bod 155 a citovaná judikatura). Zápis jména žalobce na uvedený seznam by však mohl být ukončen pouze v rámci případné další žaloby proti tomuto rozhodnutí.

169    Z výše uvedeného vyplývá, že Rada neprokázala, že by zrušení rozhodnutí 2018/141 a 2019/135 s okamžitým účinkem mohlo nezvratně narušit účinnost zmrazení aktiv žalobce. Zachování účinků uvedených rozhodnutí se tedy nejeví jako odůvodněné. V důsledku toho není namístě vyhovět návrhu Rady v této souvislosti.

 K nákladům řízení

170    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl ve věci úspěch, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

171    Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval náhradu nákladů řízení a Rada neměla v podstatné části ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů,

TRIBUNÁL (devátý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí Rady (SZBP) 2018/141 ze dne 29. ledna 2018, kterým se mění rozhodnutí 2011/72/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám a subjektům vzhledem k situaci v Tunisku, a rozhodnutí Rady (SZBP) 2019/135 ze dne 28. ledna 2019, kterým se mění rozhodnutí 2011/72/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám a subjektům vzhledem k situaci v Tunisku, se zrušují v rozsahu, v němž se týkají pana Slim Ben Tijani Ben Haj Hamda Ben Aliho.

2)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

3)      Rada Evropské unie ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené panem Ben Alim.

Costeira Gratsias Kančeva

Berke       Perišin

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 28. října 2020.

Vedoucí soudní kanceláře Předsedkyně

E. Coulon M. J. Costeira

*      Jednací jazyk: francouzština.