ROZSUDEK TRIBUNÁLU (sedmého senátu)
5. května 2015(*)
„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření vůči Íránu s cílem zamezit šíření jaderných zbraní – Zmrazení finančních prostředků – Povinnost odůvodnění – Nesprávné posouzení – Námitka protiprávnosti – Právo na výkon hospodářské činnosti – Právo na vlastnictví – Ochrana veřejného zdraví, bezpečnosti a životního prostředí – Zásada předběžné opatrnosti – Proporcionalita – Právo na obhajobu“
Ve věci T‑433/13,
Petropars Iran Co., se sídlem v Kish Island (Írán),
Petropars Oilfields Services Co., se sídlem v Kish Island (Írán),
Petropars Aria Kish Operation and Management Co., se sídlem v Teheránu (Írán),
Petropars Resources Engineering Kish Co., se sídlem v Teheránu (Írán),
zastoupené S. Zaiwallou, P. Reddy, Z. Burbeza, solicitors, R. Blakeleym, G. Beckem, barristers, a M. Brindlem, QC,
žalobkyně,
proti
Radě Evropské unie, zastoupené V. Piessevauxem a M. Bishopem, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je jednak návrh na zrušení rozhodnutí Rady 2013/270/SZBP ze dne 6. června 2013, kterým se mění rozhodnutí 2010/413/SZBP o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 156, s. 10), jakož i nařízení Rady (EU) č. 522/2013 ze dne 6. června 2013, kterým se provádí nařízení (EU) č. 267/2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 156, s. 3), a jednak návrh na určení, že se na žalobkyně nevztahují čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí Rady ze dne 26. července 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP (Úř. věst. L 195, s. 39) ani čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení Rady (EU) č. 267/2012 ze dne 23. března 2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení (EU) č. 961/2010 (Úř. věst. L 88, s. 1),
TRIBUNÁL (sedmý senát),
ve složení M. Jaeger, předseda, M. van der Woude (zpravodaj) a E. Buttigieg, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: C. Kristensen, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 19. listopadu 2014,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Žalobkyně, Petropars Iran Co. (dále jen „PPI“), Petropars Oilfields Services Co. (dále jen „POSCO“), Petropars Aria Kish Operation and Management Co. (dále jen „POMC“) a Petropars Resources Engineering Kish Co. (dále jen „PRE“), jsou íránskými společnostmi působícími v odvětví ropy, plynu a petrochemického průmyslu.
2 Projednávaná věc spadá do rámce omezujících opatření zavedených za účelem vytvoření tlaku na Íránskou islámskou republiku, aby skoncovala s jadernými činnostmi, které představují riziko šíření jaderných zbraní, a s vývojem nosičů jaderných zbraní.
3 Dne 9. června 2010 přijala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů (dále jen „Rada bezpečnosti“) rezoluci č. 1929 (2010), která rozšířila působnost omezujících opatření uložených rezolucemi č. 1737 (2006), 1747 (2007) a 1803 (2008) a zavedla další omezující opatření vůči Íránské islámské republice.
4 Dne 17. června 2010 zdůraznila Evropská rada, že je stále více znepokojena íránským jaderným programem a uvítala přijetí rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1929 (2010). Evropská rada připomněla své prohlášení ze dne 11. prosince 2009 a vyzvala Radu, aby přijala opatření k provedení opatření uvedených v rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1929 (2010), jakož i doprovodná opatření s cílem napomoci prostřednictvím jednání k vyřešení všech existujících obav týkajících se vývoje citlivých technologií Íránem na podporu jeho jaderného a raketového programu. Tato opatření se měla týkat oblasti obchodu, finančního sektoru, odvětví íránské dopravy a klíčových odvětví ropného a plynárenského průmyslu, jakož i určení dalších osob, zejména příslušníků islámských revolučních gard.
5 Dne 26. července 2010 přijala Rada rozhodnutí 2010/413/SZBP o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP (Úř. věst. L 195, s. 39), jehož příloha II obsahuje seznam osob a subjektů – odlišných od osob a subjektů určených Radou bezpečnosti nebo Výborem pro sankce, zřízeným rezolucí 1737 (2006), uvedených v příloze I – jejichž finanční prostředky se zmrazují. Bod 22 odůvodnění uvedeného rozhodnutí odkazuje na rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1929 (2010) a uvádí, že daná rezoluce poukazuje na možnou souvislost mezi příjmy Íránské islámské republiky plynoucími z odvětví energetiky a financováním jaderných činností potenciálně ohrožujících nešíření jaderných zbraní.
6 Dne 23. ledna 2012 přijala Rada rozhodnutí 2012/35/SZBP, kterým se mění rozhodnutí 2010/413/SZBP (Úř. věst. L 19, s. 22). Podle bodu 13 odůvodnění uvedeného rozhodnutí se omezení týkající se vstupu a zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů měla vztahovat i na další osoby a subjekty poskytující íránské vládě podporu, která jí umožňuje vyvíjet jaderné činnosti potenciálně ohrožující nešíření nebo vedoucí k vývoji nosičů jaderných zbraní, především na osoby a subjekty poskytující íránské vládě finanční, logistickou či materiální pomoc.
7 Článek 1 odst. 7 písm. a) bod ii) rozhodnutí 2012/35 doplnil do čl. 20 odst. 1 rozhodnutí 2010/413, který upravuje zmrazení finančních prostředků dále uvedených osob a subjektů, následující písmeno:
„c) jinými osobami a subjekty, které nejsou uvedeny v příloze I a které poskytují podporu íránské vládě, a osobami a subjekty, které jsou s nimi spojeny, jak jsou uvedeny v příloze II“.
8 V důsledku toho Rada dne 23. března 2012 přijala nařízení (EU) č. 267/2012 ze dne 23. března 2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení (EU) č. 961/2010 (Úř. věst. L 88, s. 1). K provedení čl. 1 odst. 7 písm. a) bodu ii) rozhodnutí 2012/35 stanoví čl. 23 odst. 2 tohoto nařízení zmrazení finančních prostředků osob, subjektů a orgánů uvedených v příloze IX, které byly uznány jako:
„d) další osoby, subjekty nebo orgány, které poskytují íránské vládě podporu, například finanční, logistickou či materiální pomoc, nebo osoby a subjekty, které jsou s nimi spojeny“.
9 Dne 15. října 2012 přijala Rada rozhodnutí 2012/635/SZBP, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. L 282, s. 58). Podle bodu 16 odůvodnění uvedeného rozhodnutí měly být na seznam osob a subjektů, na něž se vztahují omezující opatření, obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413 zařazeny další osoby a subjekty, zejména íránským státem vlastněné subjekty působící v odvětví ropy a plynu, neboť tyto subjekty představují významný zdroj příjmů íránské vlády.
10 Článek 1 odst. 8 písm. a) rozhodnutí 2012/635 pozměnil čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413, který nyní stanoví, že omezující opatření se vztahují na:
„c) jin[é] osob[y] a subjekty, které nejsou uvedeny v příloze I a které poskytují podporu íránské vládě, a osob[y] a subjekty, které jsou vlastněny nebo ovládány, jak jsou uvedeny v příloze II“.
11 Článek 2 rozhodnutí 2012/635 zařadil do přílohy II rozhodnutí 2010/413 jméno označeného subjektu National Iranian Oil Co. (dále jen „NIOC“), protože uvedený subjekt, vlastněný a provozovaný Íránským státem, poskytoval finanční zdroje íránské vládě, jakož i označený subjekt Naftiran Intertrade Co. (dále jen „NICO“), 100% dceřinou společnost společnosti NIOC, a označený subjekt Petropars Ltd (dále jen „PPL“), dceřinou společnost společnosti NICO.
12 Z toho důvodu Rada téhož dne přijala nařízení (EU) č. 945/2012, kterým se provádí nařízení č. 267/2012 (Úř. věst. L 282, s. 16). Článek 1 uvedeného prováděcího nařízení zařazuje do přílohy IX nařízení č. 267/2012 jména označených subjektů NIOC, NICO a PPL ze stejných důvodů, jaké byly uvedeny v rozhodnutí 2012/635.
13 Dne 21. prosince 2012 přijala Rada nařízení (EU) č. 1263/2012, kterým se mění nařízení č. 267/2012 (Úř. věst. L 356, s. 34). Článek 1 odst. 11 uvedeného nařízení změnil čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012, který nyní stanoví, že se zmrazují finanční prostředky, které patří osobám, subjektům a orgánům uvedeným v jeho příloze IX, které byly označeny jako:
„d) další osoby, subjekty nebo orgány, které poskytují íránské vládě podporu, například materiální, logistickou či finanční pomoc, nebo subjekty, které jsou jimi vlastněny nebo ovládány, nebo osoby a subjekty s nimi spojené“.
14 Dne 6. června 2013 přijala Rady rozhodnutí 2013/270/SZBP, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. L 156, s. 10; dále jen „napadené rozhodnutí“). Článek 1 uvedeného rozhodnutí zařadil jména žalobkyň do přílohy II rozhodnutí 2010/413, která obsahuje seznam „[o]sob[…] a subjekt[ů] zapojen[ých] do činností souvisejících s jadernými technologiemi nebo balistickými raketami a osob[…] a subjekt[ů] poskytující[ch] podporu íránské vládě“.
15 Z toho důvodu Rada téhož dne přijala nařízení (EU) č. 522/2013, kterým se provádí nařízení č. 267/2012 (Úř. věst. L 156, s. 3; dále jen „napadené nařízení“). Článek 1 uvedeného prováděcího nařízení zařadil jména žalobkyň do přílohy IX nařízení č. 267/2012, která obsahuje seznam „osob[…] a subjekt[ů] zapojen[ých] do činností souvisejících s jadernými technologiemi nebo balistickými raketami a osob[…] a subjekt[ů] poskytující[ch] podporu íránské vládě“.
16 Společnost PPI byla zařazena na seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413, jakož i na seznam obsažený v příloze IX nařízení č. 267/2012 (dále jen společně „seznamy“) napadeným rozhodnutím a napadeným nařízením (dále jen společně „napadené akty“), protože je „dceřinou společností označeného subjektu Petropars Ltd“. Pokud jde o ostatní tři žalobkyně, uvedla Rada následující odůvodnění: „[d]ceřiná společnost označeného subjektu [PPI]“.
17 Napadené akty byly žalobkyním oznámeny dopisy ze dne 10. června 2013.
18 Dopisem ze dne 7. srpna 2013 žalobkyně zpochybnily vůči nim přijatá omezující opatření a požádaly Radu, aby uvedla právní základ jejich zařazení, uvedla důvody uvedeného zařazení, předložila kopie všech informací a důkazů, na jejichž základě přijala napadené akty, jakož i všech dokumentů obsažených ve spisu. Dále v dopise zdůraznily, že uvedené akty byly oznámeny pouze společnosti PPI.
19 Dne 12. srpna 2013 potvrdila Rada přijetí dopisu žalobkyň ze dne 7. srpna 2013 a uvedla, že se jím zabývá.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
20 Žalobkyně podaly projednávanou žalobu návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 20. srpna 2013.
21 Při změně složení senátů Tribunálu byl soudce zpravodaj přidělen k sedmému senátu, kterému byla tudíž přidělena tato věc.
22 Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:
– zrušil napadené akty v rozsahu, v němž se jich týkají;
– určil, že se na ně čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413, ani čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 nevztahují;
– uložil Radě náhradu nákladů řízení.
23 Rada navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.
24 Vzhledem k překážce na straně dvou soudců senátu určil předseda Tribunálu na základě čl. 32 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu pro doplnění senátu jiného soudce.
Právní otázky
25 Na podporu své žaloby uplatňují žalobkyně pět žalobních důvodů. První žalobní důvod vychází z neexistence právního základu pro označení žalobkyň. Druhý žalobní důvod vychází z nesprávného posouzení skutkového stavu. Třetí žalobní důvod vychází z protiprávnosti čl. čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 a čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 v rozsahu, v němž se uvedená ustanovení týkají dceřiných společností označených subjektů. Čtvrtý žalobní důvod vychází z porušení práva na vlastnictví, práva na výkon hospodářské činnosti, zásady ochrany životního prostředí, jakož i humanitárních hodnot Evropské unie, a v každém případě zásady proporcionality a zásady předběžné opatrnosti. Pátý žalobní důvod, uplatněný podpůrně, vychází z neoznámení napadených aktů dvěma ze žalobkyň a z porušení povinnosti odůvodnění, práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu.
26 Na jednání vzaly žalobkyně třetí žalobní důvod zpět, což bylo zaznamenáno do protokolu z uvedeného jednání. Vzhledem k tomu, že třetí žalobní důvod byl jediným důvodem vzneseným na podporu druhého návrhového žádání, musí být uvedené návrhové žádání zamítnuto jako nepřípustné.
K prvnímu žalobnímu důvodu, který vychází z neexistence právního základu pro označení žalobkyň
27 Žalobkyně tvrdí, že zařazení jejich jmen na seznamy nemá žádný právní základ. Podle nich skutečnost, že jsou dceřinými společnostmi označeného subjektu, nepatří mezi kritéria stanovená v čl. 20 odst. 1 rozhodnutí 2010/413 ani v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 267/2012.
28 V replice žalobkyně především tvrdí, že Rada teprve v žalobní odpovědi odůvodnila zařazení jejich jmen na seznamy skutečností, že jsou vlastněny a ovládány společností NIOC.
29 Dále žalobkyně tvrdí, že skutečnost, že jsou dceřinými společnostmi subjektu označeného jako subjekt, který poskytuje podporu íránské vládě, není důvodem umožňujícím zařazení jejich jmen na seznamy, protože to neznamená, že dceřiná společnost je vlastněna či ovládána uvedeným subjektem.
30 Konečně žalobkyně tvrdí, že Rada může zařadit na seznamy jméno subjektu, který je vlastněn či ovládán jiným subjektem, pouze pokud je posledně jmenovaný sám o sobě zařazen na základě právního kritéria umožňujícího přijetí omezujícího opatření. V projednávané věci přitom jména společností PPL a PPI nebyla na seznamy zařazena na základě takového kritéria.
31 Tribunál má za to, že v rámci prvního žalobního důvodu byla vznesena otázka, zda napadené akty umožnily žalobkyním určit kritérium, které představuje právní podklad, na jehož základě byly zařazeny na seznamy. Tato otázka tedy musí být přezkoumána s ohledem na judikaturu týkající se povinnosti odůvodnění, která přísluší Radě při přijímání omezujících opatření. Argumenty týkající se materiální legality napadených aktů, zejména argumenty týkající se neexistence kontroly vykonávané společností PPI vůči jejím dceřiným společnostem a privatizace PPL, tedy budou přezkoumány spolu s druhým žalobním důvodem vycházejícím z nesprávného posouzení.
32 Nejprve je nutno připomenout, že podle ustálené judikatury je cílem povinnosti uvést odůvodnění aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení osoby, jež je logickým důsledkem zásady dodržování práva na obhajobu, jednak poskytnout dotyčné osobě dostatečné informace pro zjištění, zda je akt opodstatněný, nebo je případně stižen vadou, která umožňuje napadnout jeho platnost před unijním soudem, a jednak umožnit tomuto soudu provést přezkum legality tohoto aktu (viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Rada v. Bamba, C‑417/11 P, bod 49 a citovaná judikatura).
33 Z odůvodnění vyžadovaného článkem 296 SFEU musí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, aby se dotčená osoba mohla seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a unijní soud mohl provést přezkum (rozsudek Rada v. Bamba, bod 32 výše, EU:C:2012:718, bod 50). Odůvodnění tudíž musí být dotyčné osobě v zásadě sděleno současně s aktem, který nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení, a jeho neexistence nemůže být zhojena skutečností, že se dotyčná osoba dozví důvody aktu v průběhu řízení před soudem Unie (rozsudek ze dne 12. prosince 2006, Organizace Mudžáhidů íránského lidu v. Rada, zvaný „OMPI I“, T‑228/02, Sb. rozh., EU:T:2006:384, bod 139).
34 Dále je stran omezujících opatření přijatých v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky nutno zdůraznit, že vzhledem k tomu, že dotčená osoba nemá právo na slyšení před přijetím původního rozhodnutí o zařazení, je dodržování povinnosti uvést odůvodnění o to důležitější, že představuje jedinou záruku umožňující dotčené osobě – přinejmenším po přijetí tohoto rozhodnutí – uplatnit užitečně procesní prostředky, které má k dispozici, k napadení legality uvedeného rozhodnutí (rozsudky Rada v. Bamba, bod 32 výše, EU:C:2012:718, bod 51, a OMPI I, bod 33 výše, EU:T:2006:384, bod 140).
35 Odůvodnění aktu Rady, kterým se ukládá omezující opatření, tedy musí nejen identifikovat právní základ uvedeného opatření, ale rovněž specifické a konkrétní důvody, na základě kterých Rada při výkonu své diskreční posuzovací pravomoci dospěla k závěru, že se takové opatření musí uplatnit na dotyčnou osobu (v tomto smyslu viz rozsudky Rada v. Bamba, bod 32 výše, EU:C:2012:718, bod 52; OMPI I, bod 33 výše, EU:T:2006:384, bod 146; a rozsudek ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, T‑390/08, Sb. rozh., EU:T:2009:401, bod 83).
36 Odůvodnění však musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a kontextu, ve kterém byl přijat. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze uváděných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož dostatečnost odůvodnění musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast. Konkrétně je akt nepříznivě zasahující do právního postavení dostatečně odůvodněn, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou dotčené osobě známy a které jí umožňují pochopit dosah opatření, které vůči ní bylo přijato (rozsudky Rada v. Bamba, bod 32 výše, EU:C:2012:718, body 53 a 54; OMPI I, bod 33 výše, EU:T:2006:384, bod 141, a Bank Melli Iran v. Rada, bod 35 výše, EU:T:2009:401, bod 82).
37 V projednávané věci je třeba připomenout, že jméno PPI bylo zařazeno do seznamů proto, že je dceřinou společností označeného subjektu PPL, kdežto ostatní tři žalobkyně byly označeny proto, že jsou dceřinými společnostmi PPI.
38 Je nutno konstatovat, že toto odůvodnění výslovně neuvádí právní základ napadených aktů. Jak nicméně plyne z judikatury uvedené v bodě 36 výše, požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu. Je tedy třeba přezkoumat odůvodnění napadených aktů s ohledem na jejich znění, ale rovněž s ohledem na kontext, ve kterém byly uvedené akty přijaty, jakož i na důvody uplatněné vůči společnosti NIOC a dalším společnostem náležejícím do skupiny ovládané uvedenou společností.
39 V tomto ohledu je zaprvé třeba připomenout, že čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 a čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 stanoví zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů subjektů, které poskytují podporu íránské vládě. Výše uvedená ustanovení rovněž stanoví přijetí omezujících opatření vůči subjektům vlastněným a ovládaným subjektem, který poskytuje podporu uvedené vládě. Jak zdůrazňují žalobkyně, subjekt může být na seznamy zařazen na základě posledně uvedeného kritéria, pouze pokud mateřská společnost, která jej vlastní či ovládá, takovou podporu poskytuje, což Rada nezpochybňuje.
40 Zadruhé je třeba uvést, že užití pojmu „dceřiná společnost“ v odůvodnění zařazení jmen jednotlivých žalobkyň umožňuje posledně uvedeným pochopit, že Rada rozhodla o zařazení jejich jmen na seznamy nikoli na základě kritéria pro zařazení, které se týká subjektů poskytujících podporu íránské vládě, ale na základě kritéria pro zařazení, které se týká subjektů vlastněných či ovládaných subjektem, který poskytuje podporu uvedené vládě. Tento pojem totiž nezbytně odkazuje na ovládání ze strany mateřské společnosti, která může plynout zejména z kapitálových vazeb mezi mateřskou společností a danou dceřinou společností. Uvedením, že žalobkyně jsou „dceřiné společnosti“, tedy odůvodnění jasně odkazuje na vlastnictví či ovládání ve smyslu rozhodnutí 2010/413 a nařízení č. 267/2012.
41 Zatřetí je třeba konstatovat, že napadené akty skutečně výslovně neuvádějí, který subjekt, jehož jméno je zařazeno na seznamy z důvodu poskytování podpory íránské vládě, žalobkyně vlastní či ovládá. Jméno společnosti PPI, mateřské společnosti ostatních tří žalobkyň, není totiž na seznamy zařazeno, protože by uvedené vládě poskytovala podporu, ale protože je dceřinou společností PPL, jejíž jméno bylo samo o sobě na seznamy zařazeno, protože je dceřinou společností společnosti NICO.
42 Nicméně s ohledem na kontext, ve kterém byly napadené akty přijaty, a zejména na zařazení jména společnosti NIOC na seznamy, jakož i zařazení jmen dalších subjektů vlastněných či ovládaných uvedeným subjektem, je v projednávané věci třeba mít za to, že žalobkyně mohly rozumně identifikovat společnost NIOC jako mateřskou společnost, která je vlastní či ovládá, a tudíž právní podklad jejich zařazení, aniž obdržely další vysvětlení.
43 Zaprvé je třeba uvést, že seznamy, na které byly žalobkyně zařazeny, obsažené v příloze II rozhodnutí 2010/413 a v příloze IX nařízení č. 267/2012, uvádějí jména „osob a subjektů zapojených do činností souvisejících s jadernými technologiemi nebo balistickými raketami a osob a subjektů poskytujících podporu íránské vládě“. Mezi nimi se nachází nejen jméno společnosti NIOC, jejíž zařazení je odůvodněno skutečností, že daná společnost uvedené vládě poskytuje finanční zdroje, ale rovněž jména velkého počtu subjektů, které uvedená společnost přímo či nepřímo vlastní. Společnost NIOC je tedy v čele velké skupiny společností a řetězec vlastnických vztahů, které tuto společnost spojují s žalobkyněmi, bylo možné snadno identifikovat z pohledu důvodů pro zařazení jednotlivých subjektů patřících do této skupiny na seznamy.
44 Zejména skutečnost, že na seznamy bylo zařazeno jméno PPL, jež byla identifikována jako mateřská společnost společnosti PPI, jelikož byla dceřinou společností společnosti NICO, jejíž jméno bylo také zařazeno na seznamy, protože posledně uvedená byla dceřinou společností NIOC, umožnila společnosti PPI, jakož i ostatním žalobkyním pochopit, že omezující opatření se na ně vztahuje proto, že byly nepřímo vlastněny či ovládány společností NIOC, tj. jedinou společností v rámci skupiny, jejíž jméno byla na seznamy zařazeno z důvodu poskytování podpory íránské vládě, jak stanoví čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413, jakož i čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012. Odůvodnění napadených aktů přezkoumané ve světle uvedených seznamů tedy žalobkyním umožňovalo identifikovat kritérium stanovené ve výše uvedených ustanoveních, které posloužilo jako právní podklad pro zařazení jejich jmen na seznamy.
45 Zadruhé je třeba mít za to, že žalobkyně si vzhledem k tomu, že patří do skupiny ovládané společností NIOC, musely být vědomy omezujících opatření přijatých vůči dalším subjektům patřícím to uvedené skupiny, a mohly tedy chápat, jako ostatní uvedené subjekty, že zařazení jejich jmen na seznamy bylo odůvodněno s ohledem na vlastnické vztahy či vztahy ovládání mezi nimi a společností NIOC.
46 Zatřetí z žaloby vyplývá, že při přijímání napadených aktů měly žalobkyně k dispozici informace nezbytné k pochopení důvodů pro zařazení jejich jmen na seznamy, a tudíž k identifikaci právního podkladu uvedeného zařazení. V žalobě je totiž zobrazeno schéma jasně uvádějící kritérium odůvodňující zařazení společnosti NIOC, tedy kritérium pro zařazení týkající se subjektů, které poskytují podporu íránské vládě, jakož i řetězec vlastnických vztahů, které pojí posledně uvedenou společnost s jednotlivými žalobkyněmi.
47 S ohledem na uvedené okolnosti je třeba učinit závěr, že odůvodnění napadených aktů, ačkoli byla stručná a neuváděla všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, nicméně žalobkyním umožnila identifikovat kritérium stanovené v čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413, jakož i v čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012, které sloužilo jako právní podklad pro zařazení jejich jmen na seznamy. Jednak totiž použití pojmu „dceřiná společnost“ jasně indikuje, že zařazení žalobkyň se zakládá na kritériu pro zařazení, které se týká subjektů vlastněných a ovládaným subjektem, který poskytuje podporu uvedené vládě, a jednak kontext, v němž byly napadené akty přijaty, umožňoval identifikovat dotčený subjekt, který je podle Rady vlastnil či ovládal, tedy společnost NIOC, přičemž zařazení jejího jména, o kterém žalobkyně věděly, se zakládalo na kritériu pro zařazení, které se týká subjektů, které poskytují podporu uvedené vládě, jak je stanoveno ve výše uvedených ustanoveních.
48 Vzhledem k předchozímu je nutno první žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.
Ke druhému žalobnímu důvodu, který vychází z nesprávného posouzení
49 Žalobkyně tvrdí, že se Rada dopustila nesprávného posouzení, když měla za to, že bylo splněno kritérium pro zařazení stanovené v čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413, jakož i v čl. 23 odst. 3 písm. d) nařízení č. 267/2012.
50 V tomto ohledu žalobkyně uvádí, že společnosti POSCO, POMC a PRE jsou společností PPI vlastněny pouze z 97 %, 48 % a 49 %, takže nelze mít za to, že společnosti POSCO, POMC a PRE jsou společností PPI vlastněny či ovládány.
51 Mimoto žalobkyně zdůrazňují, že společnost PPL již od března 2012 není vlastněna společností NIOC ani společností NICO, neboť veškerý základní kapitál první z uvedených společností byl převeden íránskému národnímu penzijnímu fondu a orgánu sociálního zabezpečení. Mají tedy za to, že nemohly být považovány za vlastněné či ovládané společností NIOC v okamžiku zařazení jejich jmen na seznamy vzhledem k tomu, že Rada nepředložila jiné důkazy.
52 Úvodem je třeba zdůraznit, že žalobkyně v žalobě velmi stručně uvádějí, že společnost PPL, mateřská společnost PPI, je nezávislá na subjektech, které stojí nad ní, tedy společnostech NICO a NIOC, ale neuvedly v tomto ohledu žádné upřesnění. Teprve v replice se žalobkyně opírají o uvedený převod majetku, aby prokázaly, že při zařazení jejich jmen na seznamy již nebyly společností NIOC vlastněny.
53 Rada v duplice tvrdí, že argument žalobkyň, podle kterého již PPL není součástí skupiny ovládané společností NIOC, je v rozporu s obsahem žaloby.
54 Je třeba připomenout, že z ustanovení čl. 44 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 48 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu vyplývá, že žaloba musí uvádět předmět sporu a stručný popis žalobních důvodů a že nové důvody nelze předkládat v průběhu řízení, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení. Nicméně žalobní důvod, který je rozšířením důvodu dříve přímo nebo implicitně uvedeného v žalobě a je s ním úzce spjat, musí být prohlášen za přípustný (rozsudek ze dne 20. září 1990, Hanning v. Parlament, T‑37/89, Recueil, EU:T:1990:49, bod 38). Obdobné požadavky platí, pokud je na podporu žalobního důvodu uplatňována určitá výtka (viz například rozsudek ze dne 14. května 1998, Mo och Domsjö v. Komise, T‑352/94, Recueil, EU:T:1998:103, bod 333).
55 V projednávané věci je třeba konstatovat, že argumentace žalobkyň uvedená v replice, která zpochybňuje vlastnictví společnosti PPL ze strany společnosti NICO, se nezakládá na žádné nové skutečnosti odhalené v průběhu řízení. Rovněž tuto argumentaci nelze považovat za rozšíření důvodu dříve uvedeného v žalobě, neboť vůbec nekoresponduje se skutkovým stavem vylíčeným žalobkyněmi při podání žaloby.
56 Zaprvé žalobkyně k žalobě přiložily schéma hierarchické struktury skupiny ovládané společností NIOC, podle kterého posledně uvedená vlastnila veškerý základní kapitál společnosti NICO, která pak vlastnila 100 % základního kapitálu společnosti PPL, která vlastnila veškerý základní kapitál společnosti PPI, která vlastnila základní kapitál ostatních žalobkyň ve výši 97 % v případě společnosti POSCO, 48 % v případě společnosti POMC a 49 % v případě společnosti PRE. Je přitom třeba konstatovat, že takto popsaný řetězec vlastnictví nevykazuje žádné přerušení vlastnických vztahů spojujících žalobkyně se společností NIOC.
57 Zadruhé žalobkyně v žalobě nikdy neuvedly, že vztahy existující mezi nimi a společností NIOC byly v březnu 2012 ukončeny, ale pouze uvedly, že uvedené vztahy byly příliš vzdálené na to, aby splňovaly kritérium pro zařazení stanovené v čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 a v čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012.
58 Zatřetí, když žalobkyně v žalobě uvádí, že jméno společnosti PPL bylo na seznamy zařazeno, protože byla dceřinou společností společnosti NICO, nepředkládají žádný argument zpochybňující dané odůvodnění. Žalobkyně tuto skutečnost naopak používají na podporu argumentace, podle které nemohou být považovány za subjekty spojené se subjektem poskytujícím podporu íránské vládě, jelikož jméno jejich mateřské společnosti nebylo zařazeno na seznamy z důvodu poskytování takové podpory, ale jako jméno subjektu vlastněného či ovládaného subjektem, který takovou podporu poskytuje.
59 Je tudíž třeba odmítnout tvrzení, podle kterého společnost PPL od března 2012 nepatřila do skupiny ovládané společností NIOC, a přezkoumat opodstatněnost napadených aktů výhradně s ohledem na řetězec vlastnictví popsaný v bodě 56 výše.
60 Je třeba připomenout, že účinnost soudního přezkumu zaručená v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie zejména vyžaduje, aby se unijní soud při přezkumu legality důvodů, z nichž vychází rozhodnutí o zápisu nebo ponechání jména určité osoby na seznamech, ujistil o tom, že se toto rozhodnutí opírá o dostatečně pevný skutkový základ. To znamená ověřit skutečnosti uváděné v odůvodnění, ze kterého uvedené rozhodnutí vychází, tak aby se soudní přezkum neomezoval na abstraktní posouzení pravděpodobnosti uváděných důvodů, ale aby se zaměřil na otázku, zda jsou tyto důvody, nebo alespoň jeden z nich, který sám o sobě postačuje k odůvodnění tohoto rozhodnutí, podložené (rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, zvaný „Kadi II“, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, Sb. rozh., EU:C:2013:518, bod 119).
61 V případě zpochybnění legality je úkolem příslušného unijního orgánu prokázat, že jsou důvody uplatňované vůči dotyčné osobě opodstatněné, a nikoli úkolem této osoby předložit důkazy o opaku svědčící o tom, že uvedené důvody opodstatněné nejsou. Je třeba, aby předložené informace a důkazy podporovaly důvody použité proti dotyčné osobě. Pokud tyto skutečnosti neumožňují konstatovat opodstatněnost některého z důvodů, unijní soud ho nemůže přijmout jako důvod pro dotčené rozhodnutí o zápisu nebo ponechání zápisu (rozsudek Kadi II, bod 60 výše, EU:C:2013:518, body 121 až 123).
62 Dále podle judikatury platí, že jsou-li zmrazeny finanční prostředky subjektu označeného za subjekt poskytující podporu íránské vládě, existuje nezanedbatelné riziko, že tento subjekt bude vyvolávat tlak na subjekty, které vlastní nebo ovládá nebo které mu patří, za účelem obcházení účinku opatření, která se ho týkají. Zmrazení finančních prostředků těchto subjektů, které je Rada povinna provést na základě čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 a čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012, je proto nezbytné a vhodné k zajištění účinnosti přijatých opatření a toho, aby tato opatření nebyla obcházena (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 13. března 2012, Melli Bank v. Rada, C‑380/09 P, Sb. rozh., EU:C:2012:137, body 39 a 58).
63 Při přijímání rozhodnutí na základě výše uvedených ustanovení tudíž Rada musí posoudit okolnosti daného případu, aby mohla určit, které subjekty jsou vlastněné nebo ovládané. Naproti tomu povaha činnosti dotčeného subjektu a případná neexistence vztahu mezi touto činností a poskytováním podpory íránské vládě nejsou v tomto kontextu relevantními kritérii, neboť přijetí rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků týkající se vlastněného či ovládaného subjektu není odůvodněno skutečností, že sám přímo poskytuje podporu uvedené vládě (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek Melli Bank v. Rada, bod 62 výše, EU:C:2012:137, body 40 až 42).
64 Dále podle judikatury platí, že pokud je základní kapitál subjektu zcela vlastněn subjektem, který poskytuje podporu íránské vládě, je splněno kritérium pro zařazení stanovené v čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413, jakož i v čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek Melli Bank v. Rada, bod 62 výše, EU:C:2012:137, bod 79).
65 V projednávané věci měla Rada za to, že na základě skutečnosti, že společnost NIOC vlastnila 100 % základního kapitálu společnosti NICO, která vlastnila 100 % základního kapitálu společnosti PPL, která vlastnila veškerý základní kapitál společnosti PPI, která vlastnila kapitál ostatních žalobkyň ve výši 97 % v případě společnosti POSCO, 48 % v případě společnosti POMC a 49 % v případě společnosti PRE, je třeba každou ze žalobkyň považovat za subjekt vlastněný či ovládaný společností NIOC ve smyslu čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 a čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012.
66 Je tedy třeba u každé ze žalobkyň zvlášť zkoumat, zda se Rada s ohledem na tento řetězec vlastnictví dopustila nesprávného posouzení, když měla za to, že bylo splněno kritérium pro zařazení týkající se subjektů vlastněných subjektem, který poskytuje podporu íránské vládě.
67 Zaprvé je třeba mít za to, že u společnosti PPI, která je dceřinou společností NIOC, se Rada nedopustila nesprávného posouzení, když zařadila jméno tohoto subjektu na seznamy.
68 S ohledem na judikaturu citovanou v bodě 64 výše totiž vlastnictví veškerého základního kapitálu subjektu ze strany subjektu, který poskytuje podporu íránské vládě, samo o sobě znamená, že je splněno kritérium pro zařazení stanovené v čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413, jakož i v čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012. Mimoto je třeba uvést, že v oblasti práva hospodářské soutěže, které se rovněž zabývá otázkou vztahů mezi dceřinou a mateřskou společností, výskyt mezičlánků mezi uvedenými dvěma společnostmi nijak neovlivňuje uplatnění vyvratitelné domněnky, podle které dotčená mateřská společnost vykonává určující vliv na jednání své dceřiné společnosti. Má se totiž za to, že takový vliv lze vykonávat nepřímo, prostřednictvím společností, které hrají roli mezičlánků (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. ledna 2011, General Química a další v. Komise, C‑90/09 P, Sb. rozh., EU:C:2011:21, bod 88, a ze dne 27. září 2012, Shell Petroleum a další v. Komise, T‑343/06, Sb. rozh., EU:T:2012:478, bod 52).
69 Je tudíž třeba mít za to, že kritérium pro zařazení stanovené v čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413, jakož i v čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012, je splněno, pokud je základní kapitál subjektu nepřímo vlastněn subjektem poskytujícím podporu íránské vládě, a to nezávisle na přítomnosti a počtu mezičlánků mezi danou mateřskou společností a vlastněným subjektem, pokud je každý ze subjektů v řetězci vlastnictví zcela vlastněn příslušnou mateřskou společností. Za takových okolností si totiž mateřská společnost jako jediná zachovává výhradní kontrolu nad všemi svými dceřinými společnostmi, a může tedy prostřednictvím mezičlánků vykonávat tlak na subjekt, který nepřímo vlastní, aby obcházel účinky opatření, která se jí týkají, což odůvodňuje přijetí omezujících opatření proti tomuto nepřímo vlastněnému subjektu.
70 V projednávané věci je tedy třeba učinit závěr, že zařazení na seznamy jména společnosti PPI, jejíž základní kapitál byl ve výši 100 % vlastněn společností PPL, jejíž veškerý základní kapitál vlastnila společnost NICO, jejíž základní kapitál byl ve výši 100 % vlastněn společností NIOC, je odůvodněno s ohledem na kritérium týkající se subjektů vlastněných či ovládaných subjektem poskytujícím podporu íránské vládě.
71 Zadruhé je ohledně společnosti POSCO třeba připomenout, že téměř veškerý základní kapitál, tedy 97 % základního kapitálu tohoto subjektu vlastnila společnost PPI.
72 V tomto ohledu vyplývá z judikatury v oblasti práva hospodářské soutěže, že mateřská společnost je schopna vykonávat rozhodující vliv na chování dceřiné společnosti, pokud vlastní veškerý, ale rovněž pokud vlastní téměř veškerý základní kapitál dané dceřiné společnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. září 2009, Arkema v. Komise, T‑168/05, EU:T:2009:367, bod 71).
73 Je tudíž třeba mít za to, že kritérium pro zařazení stanovené v čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 a v čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 je splněno, pokud je veškerý nebo téměř veškerý základní kapitál subjektu vlastněn subjektem poskytujícím podporu íránské vládě.
74 V projednávané věci, navzdory přítomnosti tří mezičlánků mezi společností NIOC a společností POSCO a navzdory skutečnosti, že společnost PPI není výhradním vlastníkem společnosti POSCO, se Rada nedopustila nesprávného posouzení, když přijala omezující opatření týkající se posledně uvedené.
75 Jak bylo totiž uvedeno v bodech 68 a 69 výše, počet mezičlánků nemá vliv na schopnost mateřské společnosti určujícím způsobem ovlivňovat jednání dceřiné společnosti, pokud je základní kapitál posledně jmenované, jakož i základní kapitál jednotlivých zprostředkujících společností, zcela vlastněn uvedenou mateřskou společností. Tentýž závěr se uplatní, pokud jde o vlastnictví téměř veškerého základního kapitálu dceřiné společnosti a uvedených zprostředkujících společností, jako je tomu v projednávané věci, kde společnost NIOC vlastní prostřednictvím PPI 97 % základního kapitálu společnosti POSCO. Na základě výhradního či téměř výhradního vlastnictví mezi společnostmi NIOC a PPI se totiž lze rozumně domnívat, že posledně uvedená je ovládána výhradně a pouze uvedenou mateřskou společností.
76 Je tedy třeba učinit závěr, že Rada se nedopustila nesprávného posouzení, když měla za to, že společnost POSCO byla vlastněna společností NIOC, zamítnout druhý žalobní důvod v rozsahu, v němž se týká této žalobkyně, jako neopodstatněný.
77 Zatřetí Rada ohledně společností POMC a PRE tvrdí, že podle judikatury týkající se práva hospodářské soutěže se domněnka skutečného uplatňování rozhodujícího vlivu mateřské společnosti na dceřinou společnost uplatní rovněž tehdy, pokud se dvě společnosti nacházejí v situaci obdobné situaci, kdy jediná společnost vlastní veškerý základní kapitál své dceřiné společnosti. V projednávané věci vzhledem k tomu, že základní kapitál společnosti POMC je společně vlastněn společností PPI ve výši 48 % a společností Global O & M Company ve výši 47 %, a že společnost PRE je společným podnikem, jehož základní kapitál byl vlastněn společností PPI ve výši 49 % a společností Telford International ve výši 47 %, má Rada za to, že judikatura citovaná v bodě 64 je relevantní, a společnosti POMC a PRE tedy musí být považovány za přímo ovládané společností NIOC zejména prostřednictvím společnosti PPI.
78 Mimoto Rada na jednání uvedla, že vzhledem k tomu, že společnost PPI vlastní větší procentní podíl základního kapitálu společnosti POMC než společnost Global O & M Company a že vlastní větší procentní podíl základního kapitálu společnosti PRE než společnost Telford International, lze předpokládat, že uvedený subjekt měl poslední slovo a mohl prosazovat rozhodnutí vůči společnostem POMC a PRE.
79 Tribunál má nicméně za to, pokud jde v projednávané věci o společnosti POMC a PRE, že nelze uplatnit domněnku skutečného uplatňování rozhodujícího vlivu na uvedené společnosti ze strany jejich mateřské společnosti.
80 K argumentu týkajícímu se společného vlastnictví základních kapitálů společností POMC a PRE, je především třeba poznamenat, že společnosti Global O & M Company a Telford International na rozdíl od společnosti PPI nebyly předmětem omezujících opatření. Za daných okolností přitom není v zájmu uvedených dvou společností pomáhat společnosti PPI vykonávat tlak na jejich společnou dceřinou společnost, aby obcházela účinky omezujících opatření týkajících se výhradně společnosti PPI. Nelze mít tudíž za to, že situace je obdobná situaci, kdy jediný subjekt vlastní veškerý základní kapitál své dceřiné společnosti, jelikož v projednávané věci může společné ovládání bránit společnosti PPI, a v důsledku toho společnosti NIOC, aby vykonávala tlak na společnosti POMC a PRE za účelem obcházení účinků omezujících opatření, která se jí týkají.
81 Dále je třeba připomenout, že podle judikatury vlastnictví 60 % základního kapitálu subjektu samo o sobě neznamená, že bylo splněno kritérium pro zařazení stanovené v čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 a v čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 (rozsudek ze dne 6. září 2013, Persia International Bank v. Rada, T‑493/10, Sb. rozh. (výňatky), EU:T:2013:398, bod 106). Tím spíše v projednávané věci vlastnictví ve výši 48 % a 49 % základního kapitálu společností POMC a PRE nepostačuje k tomu, aby s ohledem na judikaturu uvedenou v bodě 64 výše samo o sobě odůvodnilo přijetí omezujících opatření týkajících se uvedených subjektů.
82 Vzhledem k tomu, že společnost PPI nevlastní veškerý nebo téměř veškerý základní kapitál společností POMC a PRE, je třeba zkoumat, zda s ohledem na okolnosti projednávané věci existuje nezanedbatelné riziko, že tyto dvě posledně uvedené společnosti budou nuceny k obcházení účinku omezujících opatření týkajících se společnosti NIOC.
83 Je přitom třeba konstatovat, že Rada nepředložila žádný důkaz umožňující Tribunálu učinit závěr, že společnost PPI mohla ovládat společnost POMC či společnost PRE. Ačkoli je totiž podíl základního kapitálu posledně uvedených vlastněný společností PPI mírně vyšší, než podíl vlastněný jinými velkými akcionáři uvedených subjektů, zůstává menšinový. Nelze tedy předpokládat, že společnost PPI měla moc jmenovat více než polovinu členů správní rady společnosti POMC či polovinu členů správní rady společnosti PRE, nebo že měla jakýmkoli jiným způsobem poslední slovo v rámci správních rad uvedených subjektů.
84 Je tedy třeba učinit závěr, že se Rada dopustila nesprávného posouzení, když měla za to, že společnosti POMC a PRE byly vlastněny či ovládány společností NIOC.
85 S ohledem na vše výše uvedené je třeba zamítnout druhý žalobní důvod jako neopodstatněný v rozsahu, v němž se týká společností PPI a POSCO, a vyhovět mu ve vztahu ke společnostem POMC a PRE. V důsledku toho je namístě zrušit napadené akty v rozsahu, v němž se týkají uvedených dvou žalobkyň.
Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, který vychází z porušení práva na vlastnictví, práva na výkon hospodářské činnosti, zásady ochrany životního prostředí, jakož i humanitárních hodnot Unie, a v každém případě zásady proporcionality a zásady předběžné opatrnosti
86 Žalobkyně tvrdí, že napadené akty představují porušení základních svobod a práv.
87 Především žalobkyně v zásadě tvrdí, že napadené akty porušují jejich právo na vlastnictví a jejich právo na výkon hospodářské činnosti a jsou nepřiměřené sledovanému cíli.
88 Dále žalobkyně uvádí, že napadené akty mohou způsobit značné škody na životním prostředí, jakož i na zdraví a bezpečnosti íránských pracovníků a občanů, včetně dětí. Tvrdí totiž, že kvůli sankcím nebudou moci úspěšně provést fázi 19 projektu těžebního projektu South Pars, jejíž provedení je zásadní pro předejití nedostatku zásob zemního plynu v Íránu v zimním období. Mimoto v replice uvádí, že většina použitého materiálu a technických služeb pochází ze zemí Unie. Nemožnost získat uvedený materiál tedy Iránskou islámskou republiku nutí uchýlit se k jiným topným palivům škodlivějším pro životní prostředí a zvyšuje rizika pro zdraví a bezpečnost osob žijících a pracujících v okolí těžebních projektů.
89 S ohledem na uvedená rizika mají žalobkyně za to, že Rada porušila zásadu předběžné opatrnosti. Měla totiž před přijetím napadených aktů zohlednit účinky zmrazení jejich majetku.
90 Konečně žalobkyně uvádějí, že Radou přijatá opatření jsou nepřiměřená sledovanému cíli.
91 Tribunál má za to, že všechny argumenty předložené žalobkyněmi je třeba odmítnout.
92 Zaprvé, k právu na vlastnictví a právu na výkon hospodářské činnosti žalobkyň je třeba především poznamenat, že uvedená práva jsou součástí základních práv zakotvených v článku 17 a článku 16 Listiny základních práv, jejíž dodržování unijní soud zajišťuje. Nicméně je třeba připomenout, že základní práva nejsou absolutními výsadami a jejich výkon může být předmětem omezení odůvodněných cíli obecného zájmu sledovaných Unií (rozsudek ze dne 16. listopadu 2011, Bank Melli Iran v. Rada, C‑548/09 P, Sb. rozh., EU:C:2011:735, bod 113).
93 Dále podle ustálené judikatury platí, že zásada proporcionality, jež představuje jednu z obecných zásad unijního práva, vyžaduje, aby akty orgánů nepřekročily meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nepříznivé následky nesmí být nepřiměřené sledovaným cílům (rozsudek ze dne 18. listopadu 1987, Maizena a další, 137/85, Recueil, EU:C:1987:493, bod 15).
94 V projednávané věci je právo žalobkyň na výkon hospodářské činnosti, jakož i právo žalobkyň na vlastnictví přijetím napadených aktů značně omezeno, jelikož nemohou disponovat finančními prostředky nacházejícími se na území Unie, s výjimkou zvláštních povolení, a žádné finanční prostředky ani hospodářské zdroje jim na základě čl. 23 odst. 3 nařízení č. 267/2012 nesmí být přímo ani nepřímo poskytnuty k dispozici. Nicméně vzhledem k prvořadé důležitosti zachování míru a mezinárodní bezpečnosti mohla mít Rada právem za to, že újma na výše uvedených právech plynoucí ze zařazení na seznamy subjektů vlastněných subjektem poskytujícím podporu íránské vládě byla vhodná a nezbytná k vyvinutí tlaku na uvedenou vládu s cílem donutit ji k ukončení jejích činností šíření jaderných zbraní (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek Melli Bank v. Rada, bod 62 výše, EU:C:2012:137, bod 61).
95 Takovou újmu tudíž nelze s ohledem na sledované cíle považovat za nepřiměřený a neúnosný zásah, jímž by byla dotčena samotná podstata práva na vlastnictví a práva na výkon hospodářské činnosti (v tomto smyslu viz rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 92 výše, EU:C:2011:735, body 114 a 115).
96 Mimoto v rozporu s tvrzením žalobkyň nelze zmrazení finančních prostředků kvalifikovat jako nepřiměřené z důvodu údajného porušení jejich práva předložit své argumenty Radě. Jak bude konstatováno v rámci přezkumu pátého žalobního důvodu (viz body 123 a následující níže), žalobkyně měly příležitost své stanovisko uplatnit.
97 Argumenty vycházející z porušení práva na vlastnictví a práva na výkon hospodářské činnosti a z nepřiměřenosti dotčených opatření je tudíž třeba odmítnout jako neopodstatněné.
98 Zadruhé, k rizikům škody na životním prostředí, jakož i na zdraví a bezpečnosti íránských pracovníků a občanů je především třeba poznamenat, že nemožnost získat klíčový materiál a technické služby od podniků usazených v Unii, uváděná jako příčina uvedených rizik, nijak neplyne z omezujících opatření zaměřených na žalobkyně.
99 Z argumentace žalobkyň, jakož i z dokumentů připojených k replice a předložených na podporu této argumentace, totiž plyne, že rizika nedostatku zemního plynu či rizika spojená s uchýlením se k jiným topným palivům nejsou důsledkem případných finančních obtíží, které by postihly žalobkyně po zmrazení finančních prostředků a které by jim bránily získat materiál nezbytný k pokračování v činnosti, nýbrž jsou výsledkem omezení uložených Unií na dodávky zboží či technologií zásadního významu, jakož i technických služeb ve vztahu k uvedenému zboží určenému pro íránské plynárenské odvětví íránským subjektům.
100 Jak přitom uvádí Rada, uvedená omezení stanovená zejména v článku 4 rozhodnutí 2010/413, jakož i v článcích 8 a 9 nařízení č. 267/2012, se týkají všech íránských subjektů, a mohou se tedy žalobkyň dotknout bez ohledu na zařazení jejich jmen na seznamy. Mimoto legalita uvedených ustanovení nemůže být zpochybněna v rámci projednávané věci, jelikož posledně uvedená ustanovení nepředstavují právní základ napadených aktů.
101 Je tedy třeba učinit závěr, že tvrzení, podle kterého napadené akty vyvolávají riziko pro životní prostředí, jakož i pro zdraví a bezpečnost pracovníků a íránských občanů, není podložené.
102 Zatřetí, k zásadě předběžné opatrnosti je třeba připomenout, že uvedená zásada je obecnou zásadou unijního práva, která ukládá dotčeným orgánům, aby v přesně vymezeném rámci výkonu pravomocí, které jsou jim přiznány relevantními právními předpisy, přijaly vhodná opatření za účelem předejití určitým potenciálním rizikům pro veřejné zdraví, bezpečnost a životní prostředí a přitom upřednostnily požadavky spojené s ochranou těchto zájmů na úkor hospodářských zájmů (viz rozsudky ze dne 26. listopadu 2002, Artegodan a další v. Komise, T‑74/00, T‑76/00, T‑83/00 až T‑85/00, T‑132/00, T‑137/00 a T‑141/00, Recueil, EU:T:2002:283, body 183 a 184, a ze dne 21. října 2003, Solvay Pharmaceuticals v. Rada, T‑392/02, Recueil, EU:T:2003:277, bod 121 a citovaná judikatura).
103 Jak plyne z bodů 98 až 101 výše, žalobkyně v projednávané věci neprokázaly existenci případných rizik pro zdraví, bezpečnost či životní prostředí, která by mohla plynout ze zmrazení jejich finančních prostředků. Nelze tudíž vytýkat Radě, že se při přijetí napadených aktů nezabývala uplatněním zásady předběžné opatrnosti.
104 S ohledem na vše výše uvedené je tedy namístě čtvrtý žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.
K pátému žalobnímu důvodu, který vychází z neoznámení napadených aktů dvěma ze žalobkyň a z porušení povinnosti odůvodnění, práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu
105 Žalobkyně mají za to, že Rada se vůči nim dopustila četných porušení procesních práv, práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu.
106 Zaprvé žalobkyně tvrdí, že Rada napadené akty neoznámila individuálně společnostem POMC a PRE.
107 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že Rada neodůvodnila rozhodnutí přijmout vůči nim omezující opatření, a neinformovala je tedy o důvodech zařazení jejich jmen na seznamy. V replice upřesňují, že odůvodnění, podle kterého byly vlastněny či ovládány společností NIOC, neodpovídá odůvodnění uvedenému v napadených aktech.
108 Zatřetí žalobkyně tvrdí, že jim Rada navzdory jejich žádosti nesdělila informace a důkazy, o které se při přijetí napadených aktů opírala. Mají tedy za to, že nemohly předložit své argumenty a uspokojivý způsobem zpochybnit zařazení jejich jmen na seznamy.
109 Nejprve je namístě uvést, že žalobkyně požádaly Tribunál o přezkum argumentů vznesených v rámci pátého žalobního důvodu výhradně pro případ, že budou zamítnuty první čtyři žalobní důvody. Vzhledem k tomu, že druhému žalobnímu důvod bylo ve vztahu ke společnostem POMC a PRE vyhověno, je tedy třeba pátý žalobní důvod přezkoumat pouze ve vztahu ke společnostem PPI a POSCO (dále jen „první dvě žalobkyně“). Argument týkající se neoznámení napadených aktů společnostem POMC a PRE tudíž nebude v rámci pátého žalobního důvodu zkoumán.
110 Pokud jde o povinnost odůvodnění, z přezkumu prvního žalobního důvodu (viz body 27 až 48 výše) jasně vyplývá, že odůvodnění napadených aktů je dostačující, neboť prvním dvěma žalobkyním v souladu s judikaturou citovanou v bodě 35 výše umožnilo nejen identifikovat právní základ uvedených aktů, ale rovněž specifické a konkrétní důvody, na základě kterých Rada dospěla k závěru, že mají být předmětem omezujících opatření.
111 Dále, k právu na obhajobu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je dodržování práva na obhajobu a zejména práva být vyslechnut v každém řízení zahájeném vůči subjektu, které může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do jeho právního postavení, základní právní zásadou Unie a musí být zajištěno i při neexistenci jakéhokoliv předpisu týkajícího se dotčeného postupu (rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 35 výše, EU:T:2009:401, bod 91).
112 Zásada dodržování práva na obhajobu na jedné straně vyžaduje, aby byly dotyčnému subjektu sděleny skutečnosti, na jejichž základě má být vůči němu vydán akt nepříznivě zasahující do jeho právního postavení. Na druhé straně mu musí být umožněno užitečně vyjádřit stanovisko k těmto skutečnostem (obdobně viz rozsudek OMPI I, bod 33 výše, EU:T:2006:384, bod 93).
113 Proto v případě prvního aktu, kterým se určitému subjektu zmrazují finanční prostředky, musí být tomuto subjektu skutečnosti zohledněné v jeho neprospěch sděleny současně s přijetím daného aktu nebo co možná nejdříve po jeho přijetí, ledaže tomu brání bezpečnostní imperativy Unie nebo členských států nebo důvody spojené s jejich mezinárodními vztahy. Na základě vlastní žádosti má dotyčný subjekt rovněž právo vyjádřit stanovisko k těmto skutečnostem po přijetí aktu (viz obdobně rozsudek OMPI I, bod 33 výše, EU:T:2006:384, bod 137).
114 Dále je třeba poznamenat, že byly-li sděleny dostatečně přesné informace umožňující dotyčnému subjektu účelně vyjádřit stanovisko ke skutečnostem zohledněným Radou v jeho neprospěch, nezahrnuje zásada dodržování práva na obhajobu povinnost Rady poskytnout z vlastního podnětu přístup k dokumentům obsaženým v jejím spise. Rada je povinna poskytnout přístup ke všem nedůvěrným správním dokumentům týkajícím se dotčeného opatření pouze na žádost dotyčné osoby (viz rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 35 výše, EU:T:2009:401, bod 97 a citovaná judikatura).
115 Konečně zásada účinné soudní ochrany znamená, že příslušný unijní orgán má povinnost sdělit důvody omezujícího opatření dotčenému subjektu v nejširším možném rozsahu, a to buď v okamžiku, kdy je uvedené opatření přijato, nebo alespoň co nejdříve poté, aby bylo dotčenému subjektu umožněno využít v příslušných lhůtách práva takové opatření napadnout. Dodržení této povinnosti sdělit uvedené důvody je nezbytné jak k tomu, aby adresátům omezujících opatření bylo umožněno hájit svá práva za co nejpříznivějších podmínek a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je účelné obrátit se na unijní soud, tak i k tomu, aby byl unijní soud plně schopen přezkoumat legalitu dotčeného aktu, jak mu přísluší (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise, C‑402/05 P a C‑415/05 P, Recueil, EU:C:2008:461, body 335 až 337 a citovaná judikatura).
116 Zaprvé je v projednávané věci třeba připomenout, pokud jde o úvodní oznámení skutečností zohledněných v jejich neprospěch, že napadené akty byly dvěma prvním žalobkyním sděleny dopisy ze dne 10. června 2013 a ze zkoumání prvního žalobního důvodu, jakož i z bodu 110 výše, který se týká povinnosti odůvodnění, vyplývá, že napadené akty jsou dostatečně odůvodněny, neboť prvním dvěma žalobkyním umožnily pochopit důvody, na základě kterých byly zařazeny na seznamy.
117 Proto je nutno konstatovat, že Rada v souvislosti s úvodním oznámením skutečností zohledněných v neprospěch prvních dvou žalobkyň neporušila jejich právo na obhajobu.
118 Zadruhé, pokud jde o přístup k dokumentům, je třeba mít za to, že Rada neporušila práva na obhajobu prvních dvou žalobkyň, a není třeba rozhodnout o tvrzení, podle kterého jim Rada včas nesdělila skutečnosti uvedené v jejich spisu.
119 Je třeba připomenout, že opožděné sdělení dokumentu, z něhož Rada vycházela při přijímání omezujících opatření vztahujících se na určitý subjekt nebo při ponechání těchto opatření v platnosti, představuje porušení práva na obhajobu odůvodňující zrušení dříve přijatých aktů jen v případě, že se prokáže, že by dotčená omezující opatření nemohla být legitimně přijata nebo ponechána v platnosti, pokud by dokument sdělený opožděně musel být vyloučen z důkazů zohledněných v neprospěch onoho subjektu (rozsudek Persia International Bank v. Rada, bod 81 výše, EU:T:2013:398, bod 85).
120 V projednávané věci by proto i za předpokladu, že by Rada sdělila skutečnosti obsažené ve spisu žalobkyň opožděně, mohla tato skutečnost odůvodnit zrušení napadených aktů, pouze pokud by bylo mimo jiné prokázáno, že přijetí omezujících opatření vůči prvním dvěma žalobkyním by nemohlo být odůvodněno skutečnostmi sdělenými posledně jmenovaným včas, tedy důvody uvedenými v napadených aktech.
121 Na jedné straně je přitom třeba konstatovat, že dokumenty předané při podání žalobní odpovědi neobsahují žádnou novou informaci užitečnou pro obranu prvních dvou žalobkyň, neboť jejich obsah neodhaluje žádnou novou skutečnost, která by se jich týkala. Na druhé straně z přezkumu druhého žalobního důvody vyplývá, že důvody obsažené v napadených aktech, jak byly sděleny prvním dvěma žalobkyním, byly dostačující pro odůvodnění přijetí omezujících opatření, která se jich týkají.
122 Za uvedených okolností je namístě učinit závěr, že Rada neporušila právo na obhajobu prvních dvou žalobkyň, pokud jde o přístup k dokumentům.
123 Zatřetí je k možnosti prvních dvou žalobkyň užitečně uplatnit stanovisko třeba uvést, že po přijetí napadených aktů žalobkyně dne 9. srpna 2013 zaslaly dopis, ve kterém uvedly své stanovisko a požádaly, aby jim byly sděleny důvody jejich zařazení na seznamy, jakož i důkazy obsažené v jejich spisu.
124 První dvě žalobkyně tudíž měly příležitost užitečně uplatnit své stanovisko, takže nelze Radě vytýkat, že v tomto ohledu porušila jejich právo na obhajobu.
125 Za uvedených okolností má Tribunál za to, že první dvě žalobkyně mohly hájit svá práva a že mohl plně vykonat přezkum legality napadených aktů. První dvě žalobkyně tedy Radě vytýkají porušení jejich práva na účinnou soudní ochranu neprávem.
126 V důsledku toho, pokud jde o první dvě žalobkyně, je namístě zamítnout pátý žalobní důvod jako neopodstatněný.
127 S ohledem na vše výše uvedené je tedy třeba zamítnout žalobu v rozsahu, v němž se týká společností PPI a POSCO, a vyhovět jí v rozsahu, v němž se týká společností POMC a PRE.
K časovým účinkům zrušení napadených aktů v rozsahu, v němž se týkají POMC a PRE
128 Podle čl. 264 druhého pododstavce SFEU Tribunál může, považuje-li to za nezbytné, uvést ty účinky aktu prohlášeného za neplatný, které jsou nadále považovány za zachované. Z judikatury vyplývá, že unijní soud může na základě tohoto ustanovení rozhodnout o okamžiku, kdy jeho rozsudky, jimiž se prohlašuje neplatnost aktu, nabydou účinků (rozsudek ze dne 12. prosince 2013, Nabipour a další v. Rada, T‑58/12, EU:T:2013:640, body 250 a 251).
129 Za okolností projednávaného případu má Tribunál z důvodů uvedených níže za to, že je nezbytné zachovat účinky napadených aktů až do doby uplynutí lhůty pro podání opravného prostředku uvedené v článku 56 prvním pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie anebo, pokud bude opravný prostředek v této lhůtě podán, až do jeho zamítnutí.
130 Je třeba připomenout, že jaderný program vyvíjený Íránskou islámskou republikou je zdrojem vážného znepokojení na mezinárodní i evropské úrovni. Rada proto v této souvislosti postupně rozšířila počet omezujících opatření přijatých vůči tomuto státu, aby v rámci provádění rezolucí Rady bezpečnosti zabránila rozvoji činnosti ohrožující mír a mezinárodní bezpečnost.
131 Zájem POMC a PRE, aby tento rozsudek prohlašující neplatnost napadených aktů v rozsahu, v němž se jich týká, nabyl okamžitého účinku, musí být proto vyvážen s cílem obecného zájmu sledovaným unijní politikou na poli omezujících opatření přijatých vůči Íránské islámské republice. Posun časových účinků zrušení omezujícího opatření může být tedy odůvodněn nezbytností zajistit účinnost omezujících opatření, a v konečném důsledku bezpečnostními imperativy nebo důvody spojenými s mezinárodními vztahy Unie a jejích členských států (obdobně v souvislosti s neexistencí povinností sdělit dotčené osobě předem důvody pro její původní zápis na seznamy viz rozsudek ze dne 21. prosince 2011, Francie v. Organizace Mudžáhidů íránského lidu, C‑27/09 P, Sb. rozh., EU:C:2011:853, bod 67).
132 Zrušení napadených aktů v rozsahu, v němž se týkají POMC a PRE, s okamžitým účinkem by přitom posledně uvedeným umožnilo převést celý majetek nebo jeho část mimo Unii, aniž by Rada případně mohla účinně uplatnit článek 266 SFEU k nápravě nesrovnalostí konstatovaných v tomto rozsudku, čímž by mohla být závažně a nenávratně ohrožena účinnost jakéhokoli zmrazení finančních prostředků, o němž by Rada mohla v budoucnu vůči uvedeným subjektům rozhodnout.
133 K uplatnění článku 266 SFEU v projednávaném případě je třeba uvést, že zrušení zápisu jména POMC a PRE na seznamy tímto rozsudkem vychází ze skutečnosti, že důvody tohoto zápisu nejsou podpořeny dostatečnými důkazy (viz body 77 až 84 výše). Ačkoli je na Radě, aby rozhodla o opatřeních, která přijme k vyhovění tomuto rozsudku, nelze automaticky vyloučit případné nové zařazení jmen žalobkyň na seznamy. V rámci uvedeného nového posouzení má Rada na základě důvodů, jež budou dostatečně právně podepřeny, možnost tato jména na seznam opět zařadit.
134 Z toho vyplývá, že účinky napadených aktů musí být zachovány vůči POMC a PRE až do data uplynutí lhůty pro podání opravného prostředku, nebo bude-li v této lhůtě podán opravný prostředek, až do jeho zamítnutí.
K nákladům řízení
135 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Na základě čl. 87 odst. 3 jednacího řádu může Tribunál rozdělit náklady mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch, nebo pokud jsou k tomu dány výjimečné důvody.
136 Za okolností projednávaného případu je namístě rozhodnout, že každá účastnice řízení ponese vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (sedmý senát)
rozhodl takto:
1) V rozsahu, v němž se týkají společností Petropars Aria Kish Operation and Management Co. a Petropars Resources Engineering Kish Co., se zrušují:
– rozhodnutí Rady 2013/270/SZBP ze dne 6. června 2013, kterým se mění rozhodnutí 2010/413/SZBP o omezujících opatřeních vůči Íránu;
– prováděcí nařízení Rady (EU) č. 522/2013 ze dne 6. června 2013, kterým se provádí nařízení (EU) č. 267/2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu.
2) Účinky rozhodnutí 2013/270 a nařízení č. 522/2013 jsou ve vztahu ke společnostem Petropars Aria Kish Operation and Management Co. a Petropars Resources Engineering Kish Co. zachovány až do doby uplynutí lhůty pro podání opravného prostředku uvedené v článku 56 prvním pododstavci statutu Soudního dvora anebo, pokud bude opravný prostředek v této lhůtě podán, až do jeho zamítnutí.
3) Ve zbývající části se žaloba zamítá.
4) Každá účastnice řízení ponese vlastní náklady řízení.
Jaeger | Van der Woude | Buttigieg |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 5. května 2015.
Podpisy.