ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu)
13. prosince 2016 (1)
„ECB – Zaměstnanci ECB – Zaměstnanci agentur práce – Omezení maximální doby působení zaměstnance agentury práce – Žaloba na neplatnost – Napadnutelný akt – Bezprostřední a osobní dotčení – Právní zájem na podání žaloby – Lhůta k podání žaloby – Přípustnost – Neinformování žalující odborové organizace a neprojednání věci s ní – Mimosmluvní odpovědnost“
Ve věci T‑713/14,
Organizace zaměstnanců pracujících u evropských a mezinárodních orgánů ve Spolkové republice Německo (IPSO), se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem (Německo), zastoupená L. Levi, advokátkou,
žalobkyně,
proti
Evropské centrální bance (ECB), původně zastoupené B. Ehlers, I. Köpfer a M. López Torres, poté B. Ehlers, P. Pfeifhoferem et F. Malfrèrem, jako zmocněnci, ve spolupráci s B. Wägenbaurem, advokátem,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na základě článku 263 SFEU znějící na zrušení rozhodnutí Výkonné rady ECB ze dne 20. května 2014 stanovujícího maximální dobu výkonu činnosti zaměstnance agentury práce pověřeného sekretářskými a administrativními úkoly u ECB na dva roky a dále návrh na základě článku 268 SFEU znějící na získání náhrady za utrpěnou nemajetkovou újmu,
TRIBUNÁL (první senát),
ve složení H. Kanninen, předseda, I. Pelikánová a E. Buttigieg (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: G. Predonzani, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 2. června 2016,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Žalobkyně, Organizace zaměstnanců pracujících u evropských a mezinárodních orgánů ve Spolkové republice Německo (International and European Public Services Organisation, IPSO), je oborovou odborářskou organizací, která dle svých stanov zastupuje zájmy osob zaměstnávaných evropskými a mezinárodními orgány ve Spolkové republice Německo nebo pro tyto orgány pracujících.
2 Dne 3. července 2008 žalobkyně a Evropská centrální banka (ECB) podepsaly rámcovou dohodu nazvanou „Memorandum o porozumění mezi [ECB] a [IPSO] ohledně uznávání, sdílení informací a projednávání“, která byla doplněna dodatkem ze dne 23. března 2011 (dále jen „rámcová dohoda“).
3 Rámcová dohoda v bodě 2 stanoví podmínky pro informování IPSO, její včasné zapojení a projednání s ní, pokud jde o opatření, která mohou mít dopad na situaci nebo zájmy zaměstnanců ECB.
4 Z podnětu žalobkyně s ní ECB zahájila jednání týkající se situace u ní působících zaměstnanců agentur práce.
5 Na schůzce ze dne 29. ledna 2014 bylo na základě návrhu jednoho z členů Výkonné rady ECB, pověřeného oblastí lidských zdrojů, smluveno vytvoření pracovní skupiny pro zaměstnance agentur práce (dále jen „pracovní skupina“). Strany se zavázaly předat uvedenému členovi zprávu o závěrech, k nimž dojdou na základě těchto jednání.
6 Mezi žalobkyní a ECB, zastoupenou členy generálního ředitelství (GŘ) „Lidské zdroje, rozpočet a organizace“, proběhlo ohledně zaměstnanců agentur práce mezi 18. únorem 2014 a 5. prosincem 2014 několik dalších schůzek v rámci pracovní skupiny a ty následně pokračovaly i po posledně uvedeném datu.
7 Na zasedání konaném dne 20. května 2014 zaujala Výkonná rada stanovisko k některým otázkám ohledně využívání služeb zaměstnanců agentur práce v ECB, a zejména k omezení maximální doby působení zaměstnance agentury práce pověřeného sekretářskými a administrativními úkoly u ECB na dva roky (dále jen „napadený akt“). Napadený akt, přijatý ve formě zápisu z uvedené schůze, stanoví následující:
„S ohledem na informace uvedené v příslušných dokumentech a zejména na to, že GŘ [„Lidské zdroje, rozpočet a organizace“] pokračuje v jednáních s dotčenými útvary za účelem postupného snižování závislosti ECB na zaměstnancích agentur práce, pokud jde o úkoly trvalé povahy, Výkonná rada: a) rozhodla, že: i) od této chvíle budou služby zaměstnanců agentur práce pověřených sekretářskými a administrativními úkoly využívány pouze k uspokojení dočasných potřeb, přičemž celková délka jejich po sobě jsoucích smluv by neměla překročit dvacet čtyři měsíců […].“
8 Pro uplatňování tohoto opatření byla stanovena určitá přechodná opatření. Výkonná rada vzala rovněž na vědomí zejména skutečnost, že GŘ „Lidské zdroje, rozpočet a organizace“ připraví zvláštní zprávu týkající se budoucnosti zaměstnanců agentur práce zajišťujících počítačovou podporu.
9 Na schůzi pracovní skupiny ze dne 5. června 2014 byla žalobkyně zástupci GŘ „Lidské zdroje, rozpočet a organizace“ informována o přijetí napadeného aktu Výkonnou radou.
10 Dne 16. července 2014 se konala informační schůzka určená zaměstnancům agentur práce a týkající se opatření přijatých napadeným aktem, na niž navázalo zveřejnění relevantních informací na intranetu ECB, a to v následujícím znění:
„Výkonná rada ECB rozhodla o stanovení stropu v délce dvou let pro působení zaměstnanců agentur práce pověřených sekretářskými a administrativními úkoly […]. Napříště budou moci tito pracovníci (využívaní k pokrytí dočasných potřeb, zástupů nebo práce na specifických projektech) pracovat pro ECB pouze po dobu dvou let, ať již se jedná o jednorázové, nebo po sobě jdoucí smlouvy na dočasný výkon práce. Počítá se nicméně s přechodným opatřením […]. Rozhodnutí Výkonné rady se netýká subdodavatelů GŘ-IS ani kolegů plnících úkoly technické povahy, například inženýrů.“
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
11 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 10. října 2014 podala žalobkyně projednávanou žalobu.
12 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– prohlásil žalobu za přípustnou a opodstatněnou,
– zrušil napadený akt,
– uložil ECB náhradu nemajetkové újmy odhadované ex aequo et bono na 15 000 eur,
– uložil ECB náhradu nákladů řízení.
13 ECB navrhuje, aby Tribunál:
– odmítl žalobu jako nepřípustnou nebo podpůrně tuto žalobu zamítl jako neopodstatněnou,
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
1. K přípustnosti
14 ECB, aniž vznesla formální námitku nepřípustnosti podle článku 114 jednacího řádu Tribunálu, zpochybňuje přípustnost žaloby a uvádí, jak potvrdila na jednání, čtyři námitky nepřípustnosti založené na neexistenci aktu napadnutelného žalobou, absenci aktivní legitimace žalobkyně, absenci jejího právního zájmu na podání žaloby a nedodržení lhůty pro podání žaloby.
K neexistenci aktu napadnutelného žalobou
15 ECB tvrdí, že napadený akt není napadnutelný žalobou ve smyslu judikatury, jelikož nemá právní účinky vůči třetím osobám. V tomto ohledu tvrdí, že napadený akt představuje interní směrnici nebo pokyn určené výhradně vedoucím jednotlivých oddělení ECB za účelem sjednocení rozhodnutí, která musí přijímat v rámci „decentralizovaného řízení“ zadávání zakázek v souvislosti s výběrem nabídek předložených agenturami práce, a jeho cílem je sblížit interní kritéria výběru s budoucí změnou použitelných německých právních předpisů [Arbeitnehmerüberlassungsgesetz ze dne 7. srpna 1972 (zákon o zapůjčování zaměstnanců agentur práce, BGBl I p. 1393, dále jen „AÜG“)]. Podle ECB je tedy pro určení právního rámce použitelného na projednávaný případ relevantní pouze AÜG, a nikoliv napadený akt, jelikož ECB musí respektovat každou změnu tohoto zákona.
16 Žalobkyně tvrdí, že napadený akt je napadnutelný žalobou, jelikož stanovil nový závazný právní rámec využívání zaměstnanců agentur práce plnících sekretářské a administrativní úkoly ze strany ECB a má účinky jdoucí nad rámec interní organizace oddělení ECB vzhledem k tomu, že podstatným způsobem mění právní situaci agentur práce i jejich zaměstnanců, u nichž dochází k omezení délky přidělení k ECB.
17 Podle ustálené judikatury mohou být předmětem žaloby na neplatnost pouze opatření vyvolávající právně závazné účinky, kterými jsou dotčeny zájmy třetích osob tím, že mění podstatným způsobem jejich právní postavení (rozsudky ze dne 31. března 1971, Komise v. Rada, 22/70, EU:C:1971:32, bod 42; ze dne 6. dubna 2000, Španělsko v. Komise, C‑443/97, EU:C:2000:190, bod 27, a usnesení ze dne 12. února 2010, Komise v. CdT, T‑456/07, EU:T:2010:39, bod 52).
18 Pro určení, zda akt, jehož zrušení je požadováno, má takové účinky, je třeba se za účelem jeho kvalifikace zaměřit na jeho podstatu (rozsudek ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, EU:C:1981:264, bod 9), na okolnosti, za nichž byl vypracován (rozsudek ze dne 17. února 2000, Stork Amsterdam v. Komise, T‑241/97, EU:T:2000:41, bod 62), jakož i na úmysl jeho autora (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. července 2008, Athinaïki Techniki v. Komise, C‑521/06 P, EU:C:2008:422, body 42, 46 a 52, a ze dne 26. ledna 2010, Internationaler Hilfsfonds v. Komise, C‑362/08 P, EU:C:2010:40, bod 52). Naproti tomu forma, v níž je akt přijat, je pro posuzování přípustnosti žaloby na neplatnost v zásadě nerozhodná (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, EU:C:1981:264, bod 9, a ze dne 7. července 2005, Le Pen v. Parlament, C‑208/03 P, EU:C:2005:429, bod 46). Nelze však vyloučit, že Tribunál zohlední formu, v níž byly akty, jejichž zrušení je po něm požadováno, přijaty, a to pokud tato forma může přispět k určení jejich povahy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. května 1982, Německo a Bundesanstalt für Arbeit v. Komise, 44/81, EU:C:1982:197, bod 12, a usnesení ze dne 12. února 2010, Komise v. CdT, T‑456/07, EU:T:2010:39, bod 58).
19 Mimoto z judikatury plyne, že napadnutelným aktem ve smyslu článku 263 SFEU není opatření přijaté orgánem, které vyjadřuje pouze záměr orgánu nebo některého z jeho útvarů dodržovat v určité oblasti určitý přístup (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. září 1988, Spojené království v. Komise, 114/86, EU:C:1988:449, bod 13, a ze dne 5. května 1998, Spojené království v. Komise, C‑180/96, EU:C:1998:192, bod 28). Takové vnitřní pokyny, které obsahují obecná vodítka, na jejichž základě orgán zamýšlí následně přijmout podle příslušných ustanovení individuální rozhodnutí, jejichž legalita bude moci být napadena postupem upraveným v článku 263 SFEU, mají účinky pouze v interní sféře administrativy a pro třetí osoby nevytvářejí žádná práva nebo povinnosti. Takové akty tedy nepředstavují akty nepříznivě zasahující do právního postavení, které jako takové mohou být předmětem žaloby na neplatnost podle článku 263 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. dubna 2000, Španělsko v. Komise, C‑443/97, EU:C:2000:190, bod 28 a citovaná judikatura a body 33 a 34, a ze dne 20. listopadu 2008, Itálie v. Komise, T‑185/05, EU:T:2008:519, bod 41).
20 Pouze akt, kterým jeho původce vymezuje svůj postoj jednoznačným a konečným způsobem ve formě umožňující identifikovat jeho povahu, představuje rozhodnutí, které může být předmětem žaloby na neplatnost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. května 1982, Německo a Bundesanstalt für Arbeit v. Komise, 44/81, EU:C:1982:197, bod 12, a usnesení ze dne 12. února 2010, Komise v. CdT, T‑456/07, EU:T:2010:39, bod 54).
21 V projednávaném případě se napadený akt liší od pouhé instrukce nebo pokynu pro útvary, a to jak svým obsahem, tak okolnostmi, za nichž byl přijat, jakož i způsobem, jakým byly sepsán a oznámen příslušným osobám.
22 Vzhledem ke svému jasnému a jednoznačnému obsahu představuje napadený akt rozhodnutí Výkonné rady ECB omezit s výhradou přechodných opatření dobu, po kterou bude ECB moci využívat služeb konkrétního zaměstnance agentury práce pověřeného plněním sekretářských a administrativních úkolů k pokrytí dočasných potřeb, na dva roky. Na rozdíl od tvrzení ECB Výkonná rada zaujetím tohoto stanoviska šla nad rámec toho, co by znamenalo udělení interních pokynů oddělením ECB ohledně vytvoření dokumentace pro zadávací řízení, na jejichž základě by byly vybírány nabídky předložené agenturami práce. Výkonná rada se totiž neomezila na formulování nezávazných rad nebo pokynů, ale rovnou přijala obecně použitelná pravidla stanovující s konečnou platností přinejmenším některá z kritérií pro zaměstnávání zaměstnanců agentur práce dotčeným orgánem, a sice maximální dobu, po kterou může pro ECB pracovat konkrétní zaměstnanec agentury práce pověřený sekretářskými a administrativními úkoly.
23 Takový akt má závazné právní účinky, jelikož se od něj nemůže ECB při posuzování nabídek předložených agenturami práce v rámci zadávacího řízení na nábor zaměstnanců agentur práce orgánem odchýlit, pokud v něm stanovené pravidlo nebude formálně změněno nebo zrušeno.
24 Povahu napadeného aktu jako rozhodnutí potvrzuje i forma, jakou bylo opatření přijato. Používá totiž výraz „Výkonná rada rozhodla“ (viz bod 7 výše) a v informaci uvedené na intranetu ECB je dále na napadený akt odkazováno následovně: „Výkonná rada […] rozhodla o stanovení“ a „rozhodnutí Výkonné rady“ (viz bod 10 výše). Stejně tak ve svém dopise ze dne 30. září 2014 zaslaném žalobkyni prezident ECB na napadený akt odkazuje použitím výrazu „Výkonná rada rozhodla“.
25 Jak plyne z ustálené judikatury připomenuté v bodě 18 výše, i když je k určení toho, zda má akt právní účinky, třeba se soustředit na jeho podstatu, jeho forma představuje jedno z vodítek, které může být soudem Evropské unie zohledněno při určování podstaty dotčeného aktu, i když by mu sama o sobě neumožnila kvalifikovat tento akt jako nepříznivě zasahující do právního postavení ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU. Je třeba konstatovat, aniž je tomuto konstatování přičítán rozhodující význam, že použití výrazů „Výkonná rada rozhodla“ a „rozhodnutí Výkonné rady“ v souvislosti s napadeným aktem ze strany ECB je s to podpořit výklad jeho obsahu, který byl uveden v bodě 22 výše, umožňující dojít k závěru, že má povahu rozhodnutí.
26 Okolnosti spojené s přijetím napadeného aktu a způsob oznámení jeho dosahu zaměstnancům ECB podporují závěr, že má povahu rozhodnutí.
27 Zaprvé je třeba zdůraznit, že postoj zaujatý Výkonnou radou ECB v napadeném aktu je v souladu se záměrem tohoto orgánu „postupně snížit využívání zaměstnanců agentur práce pro úkoly trvalé povahy“, jak plyne z napadeného aktu a z dokumentu nazvaného „Zpráva o i) aktualizovaných informacích o využívání zaměstnanců agentur práce v ECB; ii) krátko a střednědobé snaze o snížení závislosti ECB na zaměstnancích agentur práce“, připraveného GŘ „Lidské zdroje, rozpočet a organizace“ pro Výkonnou radu, kterou tato zohlednila při přijímání napadeného aktu (dále jen la „zpráva GŘ ‚Lidské zdroje, rozpočet a organizace‘ “). Z toho plyne, že Výkonná rada napadený akt přijímala jako součást obecné politiky směřující k menšímu využívání zaměstnanců agentur práce v ECB.
28 ECB nicméně tvrdí, že napadený akt měl s předstihem zohlednit, v souladu se zásadou řádné správy, změnu německých právních předpisů upravující agenturní zaměstnávání, a sice AÜG, který se uplatní na smlouvy, které ECB uzavírá s agenturami práce.
29 V tomto ohledu je třeba uvést, že návrh německé vlády na provedení novelizace AÜG za účelem omezení délky smluv zaměstnanců agentur práce na osmnáct měsíců je sice ve zprávě GŘ „Lidské zdroje, rozpočet a organizace“, jakož i v informaci o napadeném aktu zveřejněné na intranetu ECB dne 16. července 2014 zmíněn. Nicméně pouhá skutečnost, že takový návrh existoval v okamžiku přijetí napadeného aktu, nemůže podpořit argument ECB, podle něhož uvedený akt představuje opatření přijaté v očekávání změny relevantních německých právních předpisů.
30 Zaprvé je totiž třeba poznamenat, že změna německých právních předpisů, na niž ECB odkazuje, nebyla ještě v okamžiku přijetí napadeného aktu schválena a že její obsah ještě nemohl být v té chvíli s jistotou určen. Bylo-li by záměrem ECB skutečně předjímat přijetí změny AÜG, sladila by vstup opatření přijatých napadeným aktem v platnost s nabytím účinnosti uvedené změny. Opatření stanovená napadeným aktem se přitom použila od 16. července 2014, jak plyne z informace vyvěšené téhož dne na intranetu orgánu, zatímco změna AÜG v daném okamžiku ještě nebyla přijata, ba co více, nebyla, jak ECB potvrdila, přijata ještě ani v den jednání v projednávané věci.
31 Zadruhé je třeba uvést, že návrh změny AÜG, který je zmíněn ve zprávě GŘ „Lidské zdroje, rozpočet a organizace“, počítal s omezením délky smluv zaměstnanců agentur práce na osmnáct měsíců, zatímco napadený akt stanovil maximální dobu působení takového zaměstnance u ECB na dvacet čtyři měsíců. Nelze tady v žádném případě mít za to, že by napadený akt byl přijat čistě v očekávání opatření zamýšlených na vnitrostátní úrovni.
32 Zatřetí opatření přijaté napadeným aktem se, jak zdůrazňuje žalobkyně, uplatní toliko na jednu kategorii zaměstnanců agentur práce v ECB, tedy těch, kteří jsou pověření sekretářskými a administrativními úkoly, jelikož situace zaměstnanců agentur práce pověřených jinými úkoly, zejména počítačovou podporou, má být předmětem samostatné zprávy GŘ „Lidské zdroje, rozpočet a organizace“, jak plyne z písm. b) bodu i) napadeného aktu a jak o tom svědčí informace vyvěšená na intranetu ECB (viz bod 10 výše). Nelze tady mít za to, že by napadený akt byl přijat v očekávání změny AÜG, jelikož nelze předpokládat, že by se tato změna týkala pouze uvedené skupiny, a nikoliv všech zaměstnanců agentur práce.
33 V důsledku toho žalobkyně v podstatě správně tvrdí, že jelikož v tomto směru nedošlo ke změně použitelných německých právních předpisů, byl právní rámec omezující délku působení konkrétního zaměstnance agentury práce pověřeného sekretářskými a administrativními úkoly dočasné povahy u ECB na dva roky stanoven napadeným aktem.
34 Dále je třeba podotknout, že opatření přijaté napadeným aktem bylo zaměstnancům ECB, a zejména zaměstnancům agentur práce, sděleno nejen na intranetu orgánu, ale rovněž na informační schůzce pro zaměstnance agentur práce v ECB, konané právě za tímto účelem. Jak zdůraznil prezident ECB ve svém dopise ze dne 30. září 2014 zaslaném žalobkyni, cílem této informační schůzky bylo podat zaměstnancům agentur práce „jasné informace o jejich smluvní situaci“.
35 ECB se tak neomezila na zveřejnění této informace pouze za účelem zajištění transparentnosti, rovného zacházení nebo efektivity správy, jak tvrdí, ale považovala mimo jiné, a zcela správně, za nezbytné uspořádat informační schůzku týkající se významu napadeného aktu a jeho dopadu na situaci zaměstnanců agentur práce v ECB.
36 Z výše uvedeného plyne, že ECB hodlala s napadeným aktem spojit závazné právní účinky, jelikož omezila délku působení zaměstnanců agentur práce pověřených dočasnými sekretářskými a administrativními úkoly v ECB na dva roky, což mohlo zasáhnout do jejich zájmů tím, že by je zbavilo možnosti působit v ECB i po uplynutí této doby.
37 Tento závěr není ostatními argumenty ECB vyvrácen.
38 Zaprvé ECB připomíná, že právní rámec projednávaného sporu je tvořen dvěma smluvními vztahy: vztahem mezi ECB a agenturami práce a vztahem mezi těmito agenturami a jejich zaměstnanci. Jelikož se jedná o dva různé smluvní vztahy a zaměstnanci agentur práce a ECB nejsou smluvně vázáni, nemůže mít napadený akt v žádném případě právní účinky na situaci zaměstnanců agentur práce, jejichž zájmy jsou zastupovány žalobkyní, ale pouze na smluvní situaci existující mezi ECB a agenturami práce.
39 V tomto ohledu je třeba uvést, že napadený akt neovlivňuje pouze smluvní vztah mezi ECB a agenturami práce, ale představuje akt obecné povahy působící i mimo rámec těchto vztahů. Jak totiž bylo uvedeno v bodech 22 a 36 výše, stanoví právní rámec podmínek využívání zaměstnanců agentur práce ze strany ECB, v důsledku čehož dochází k omezení možnosti působení zaměstnance agentury práce u tohoto orgánu po dobu delší než dva roky, čímž dochází k zásahu do jeho právní situace.
40 Zadruhé je třeba rovněž odmítnout argument ECB, podle něhož omezení doby působení zaměstnance agentury práce v ECB mu nebrání v tom, aby byl následně přidělen na jiné místo, pokud to umožňuje smlouva, kterou uzavřel s agenturou práce. Takový argument, přestože není zcela neopodstatněný, se totiž netýká toho, zda má napadený akt právní účinky v tom, že omezuje maximální dobu působení zaměstnance agentury práce v ECB na dva roky, a to nezávisle na jiných pracovních místech, na něž by mohl být agenturou práce přidělen.
41 S ohledem na judikaturu připomenutou v bodech 17 až 20 výše představuje napadený akt tudíž akt nepříznivě zasahující do právního postavení, a je tedy aktem napadnutelným žalobou ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU. První námitku nepřípustnosti vznesenou ECB je proto třeba zamítnout.
K neexistenci bezprostředního a osobního dotčení zájmů žalobkyně
42 ECB podpůrně tvrdí, že napadený akt se bezprostředně a osobně nedotýká zájmů žalobkyně, jelikož ta není jeho adresátem a rovněž nemá žádné právo na projednání nebo informování v rámci přijetí takového aktu, jako je napadený akt týkající se situace zaměstnanců agentur práce v ECB.
43 Žalobkyně tvrdí, že je napadeným aktem bezprostředně a osobně dotčena ve smyslu judikatury, jelikož v rámci přijetí napadeného aktu nebyla respektována její vlastní práva jakožto partnera v sociálním dialogu ani její procesní práva plynoucí z rámcové dohody a z jednání, která zahájila s ECB v rámci pracovní skupiny a která považuje za „ad hoc dohodu“.
44 Podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU může každá fyzická nebo právnická osoba za podmínek uvedených v prvním a druhém pododstavci tohoto článku podat žalobu proti aktům, které jsou jí určeny nebo se jí bezprostředně a osobně dotýkají, jakož i proti nařizovacím aktům, které se jí bezprostředně dotýkají a nevyžadují přijetí prováděcích opatření.
45 Je nesporné, že žalobkyni není napadený akt určen. Navíc vzhledem k tomu, že tato netvrdí, že je napadený akt nařizovacím aktem, který by se jí bezprostředně dotýkal a nevyžadoval přijetí prováděcích opatření, nýbrž že je tímto aktem bezprostředně a osobně dotčena, je třeba nejprve zkoumat, zda jsou v projednávaném případě splněny obě tyto podmínky, stanovené v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU pro podání žaloby na neplatnost.
46 V tomto ohledu je zaprvé třeba připomenout, že co se týče podmínky bezprostředního dotčení, z ustálené judikatury plyne, že podmínka, podle které musí být fyzická nebo právnická osoba bezprostředně dotčena aktem, který je předmětem žaloby, vyžaduje, aby měl tento akt bezprostřední účinky na její právní postavení jednotlivce a aby osobám, jimž je určen, pověřeným jeho provedením, neponechával žádnou volnost uvážení, ale naopak aby toto provedení bylo čistě automatické povahy a vyplývalo výlučně z unijní právní úpravy, aniž bylo třeba použít další prováděcí předpisy (viz rozsudek ze dne 13. března 2008, Komise v. Infront WM, C‑125/06 P, EU:C:2008:159, bod 47 a citovaná judikatura).
47 Zadruhé, pokud jde o osobní dotčení, podle ustálené judikatury může jiná fyzická nebo právnická osoba než adresát aktu tvrdit, že je osobně dotčena ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU pouze tehdy, je-li dotyčným aktem zasažena z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ni zvláštní, nebo faktické situace, která ji vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím ji individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát aktu (rozsudek ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, 25/62, EU:C:1963:17, s 223; viz rovněž rozsudek ze dne 27. února 2014, Stichting Woonlinie a další v. Komise, C‑133/12 P, EU:C:2014:105, bod 44 a citovaná judikatura).
48 Taková organizace, jako je žalobkyně, založená k ochraně společných zájmů jedné kategorie jednotlivců, nemůže být považována za bezprostředně a osobně dotčenou aktem dotýkajícím se obecných zájmů této kategorie (rozsudky ze dne 14. prosince 1962, Confédération nationale des producteurs de fruits et légumes a další v. Rada, 16/62 a 17/62, nezveřejněný, EU:C:1962:47, s. 919, a ze dne 18. března 1975, Union syndicale-Service public européen a další v. Rada, 72/74, EU:C:1975:43, bod 17).
49 Žaloby podané sdruženími, jako je žalobkyně, pověřenými ochranou kolektivních zájmů osob, jsou však podle judikatury přípustné ve třech situacích, a to zastupují-li zájmy osob, které jsou samy aktivně legitimovány, nebo jsou-li individualizována z důvodu dotčení vlastních zájmů jakožto sdružení zejména proto, že jejich postavení vyjednavače bylo dotčeno aktem, jehož zrušení se domáhají, nebo také přiznává-li jim právní předpis výslovně řadu oprávnění procesního charakteru (viz rozsudek ze dne 18. března 2010, Forum 187 v. Komise, T‑189/08, EU:T:2010:99, bod 58 a citovaná judikatura).
50 I když v projednávaném případě žalobkyně tvrdí, že změna situace třetích osob, tedy zaměstnanců ECB a zaměstnanců agentur práce, v důsledku napadeného aktu je relevantní pro prokázání toho, že se změnila její právní situace, a to vzhledem k její roli odborové organizace, jejímž předmětem činnosti je hájit kolektivní zájmy osob zaměstnaných evropskými a mezinárodními organizacemi v Německu nebo pro tyto organizace pracující, netvrdí, že by tyto osoby samotné byly aktivně legitimovány. Tvrdí naopak, že má aktivní legitimaci z důvodu, že ze strany ECB nebyly respektovány její vlastní zájmy jako sociálního partnera a partnera v jednáních týkajících se situace zaměstnanců agentur práce v ECB a dále že byla porušena její procesní práva.
51 Pokud jde o to, zda bylo v projednávaném případě napadeným aktem dotčeno postavení žalobkyně jako vyjednavače ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 49 výše, plynoucí z její účasti na jednáních pracovní skupiny, ECB tvrdí, že tomu tak není, jelikož napadený akt je interním dokumentem určeným pro jednotlivá oddělení ECB a žalobkyně nemůže při neexistenci jakéhokoliv řádně podepsaného dokumentu tvrdit, že ustavení pracovní skupiny je možno považovat za dohodu, z níž by jí plynula práva, jichž se domáhá.
52 V tomto ohledu je třeba připomenout, že pouhá okolnost, že odborová organizace zastupující zaměstnance se účastnila jednání, která vedla k přijetí aktu, nepostačuje k tomu, aby změnila povahu práva podat žalobu, kterou může v rámci článku 263 SFEU ve vztahu k tomuto aktu mít (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. března 1975, Union syndicale-Service public européen a další v. Rada, 72/74, EU:C:1975:43, bod 19).
53 Žaloba sdružení však může být prohlášena za přípustnou, pokud toto sdružení hájí vlastní zájmy, odlišné od zájmů svých členů, zejména tehdy, byla-li napadeným aktem dotčena jeho pozice vyjednávače (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 2. února 1988, Kwekerij van der Kooy a další v. Komise, 67/85, 68/85 a 70/85, EU:C:1988:38, body 21 až 24; ze dne 24. března 1993, CIRFS a další v. Komise, C‑313/90, EU:C:1993:111, body 29 a 30, a usnesení ze dne 23. listopadu 1999, Unión de Pequeños Agricultores v. Rada, T‑173/98, EU:T:1999:296, bod 54), a to ve zvláštních situacích, kdy sdružení zaujímalo jasně vymezené postavení vyjednavače úzce spjaté se samotným předmětem rozhodnutí, které jej stavělo do faktické situace, jež ho odlišovala od všech ostatních osob (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. května 2000, Comité d’entreprise de la Société française de production a další v. Komise, C‑106/98 P, EU:C:2000:277, bod 45, a usnesení ze dne 3. dubna 2014, CFE-CGC France Télécom-Orange v. Komise, T‑2/13, nezveřejněné, EU:T:2014:226, bod 35).
54 V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, že její zájmy jako sociálního partnera ECB a vyjednavače v rámci jednání týkajících se situace zaměstnanců agentur práce v tomto orgánu byly napadeným aktem dotčeny, a to s ohledem zejména na skutečnost, že tento akt byl předmětem mandátu pracovní skupiny, která v okamžiku přijetí napadeného aktu ještě nepřijala svou zprávu, a že byla jediným sociálním partnerem účastnícím se této pracovní skupiny a signatářem rámcové dohody.
55 Okolnosti zdůrazňované žalobkyní, které byly shrnuty v bodě 54 výše, ji mohou v projednávaném případě individualizovat ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 53 výše ve vztahu ke všem odborovým organizacím zastupujícím osoby zaměstnané v ECB nebo pro ni pracující, a to vzhledem k její roli sociálního partnera, kterou sehrála při jednáních s administrativou ECB, pokud jde o situaci zaměstnanců agentur práce v tomto orgánu, která byla jasně vymezená a spjatá se samotným předmětem napadeného aktu.
56 V tomto ohledu je třeba uvést, že mezi stranami je nesporné, že žalobkyně je jedinou organizací zastupující osoby zaměstnané v ECB nebo pro ni pracující, která zahájila jednání s administrativou ECB ohledně situace zaměstnanců agentur práce v tomto orgánu, zejména prostřednictvím účasti v pracovní skupině zřízené za tímto účelem. V těchto jednáních aktivně pokračovala a byla v úzkém styku s příslušnými odděleními zejména tím, že se účastnila různých schůzek a vyměňovala si s nimi např. přípravné dokumenty ke schůzkám a zápisy z nich (viz body 5, 6 a 9 výše). Jak plyne zejména ze seznamu témat, která měla být projednána v rámci pracovní skupiny a zápisů z její schůzky ze dne 18. února 2014, probíhající jednání se týkala zejména maximální doby působení zaměstnance agentury práce v ECB související právě se samotným předmětem napadeného aktu.
57 V této fázi není třeba rozhodovat o tom, zda mají být jednání a kontakt udržovaný v rámci pracovní skupiny zmíněné v bodě 56 výše považovány za „ad hoc dohodu“, jak tvrdí žalobkyně, nicméně je třeba z toho vyvodit, že ECB přiznala žalobkyni postavení partnera v jednáních přezkoumávajících otázky týkající se zaměstnanců agentur práce, zejména maximální doby jejich působení v ECB (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 24. března 1993, CIRFS a další v. Komise, C‑313/90, EU:C:1993:111, bod 29).
58 Pozice partnera ECB v sociálním dialogu v rámci jednání týkajících se zaměstnanců agentur práce, věnujících se zejména otázce doby jejich působení v ECB, postačuje v projednávaném případě k prokázání, že je osobně dotčena napadeným aktem, ve smyslu čl. 263 šestého pododstavce SFEU. Toto její postavení je totiž jedinečné ve smyslu judikatury, jelikož mezi jednotlivými odborovými organizacemi případně činnými v oblasti ochrany zájmů osob zaměstnaných v ECB nebo pro ni pracujících to byla ona, kdo zahájil jednání s ECB týkající se právě otázek, jichž se týká napadený akt, což ji individualizuje ve vztahu ke všem ostatním odborovým organizacím (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. července 2009, 3F v. Komise, C‑319/07 P, EU:C:2009:435, body 92 a 93, a usnesení ze dne 18. dubna 2002, IPSO a USE v. ECB, T‑238/00, EU:T:2002:102, bod 55).
59 Stejně tak je žalobkyně napadeným aktem bezprostředně dotčena ve smyslu judikatury, jelikož jeho bezprostředním účinkem je dopad na její pozici partnera v sociálním dialogu, kterou měla v rámci jednání týkajících se zaměstnanců agentur práce, jelikož přišla o možnost účasti na přijímání rozhodnutí a ovlivnění jeho obsahu.
60 Proto je třeba zamítnout námitku nepřípustnosti vycházející z nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, aniž je v této fázi třeba rozhodnout o existenci procesních záruk, kterých by se žalobkyně případně mohla dovolávat v rámci přijímání napadeného aktu.
K neexistenci právního zájmu na podání žaloby
61 ECB podpůrně tvrdí, že zájem žalobkyně na zrušení napadeného aktu „je spíše politický nežli právní“. Žalobkyně tedy podle ní nemá právní zájem na podání žaloby ve smyslu judikatury, jelikož z důvodů uvedených v rámci zpochybnění napadnutelnosti napadeného aktu (viz bod 15 výše) ECB neměla povinnost akt před jeho přijetím Výkonnou radou z žalobkyní projednat.
62 Žalobkyně tvrdí, že právní zájem na podání žaloby má, jelikož účelem projednávané žaloby je ochrana jejího práva na informování a projednání.
63 Podle ustálené judikatury je žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou přípustná pouze v případě, že má tato osoba zájem na zrušení napadeného aktu. Předpokladem takového zájmu je, že samotné zrušení daného aktu může vyvolat právní následky, a tak žaloba může ve svém výsledku přinést prospěch straně, která ji podala (viz rozsudek ze dne 17. září 2015, Mory a další v. Komise, C‑33/14 P, EU:C:2015:609, bod 55 a citovaná judikatura, a usnesení ze dne 4. prosince 2014, Talanton v. Komise, T‑165/13, nezveřejněné, EU:T:2014:1027, body 34 a 35 a citovaná judikatura).
64 Právní zájem žalobce na podání žaloby musí vzniknout a trvat (viz rozsudek ze dne 17. září 2015, Mory a další v. Komise, C‑33/14 P, EU:C:2015:609, bod 56 a citovaná judikatura).
65 Jak tvrdí žalobkyně, projednávanou žalobou hodlá právě chránit své procesní právo na informování a projednání. Z toho plyne, že důsledkem zrušení napadeného aktu může být pro ECB to, že bude povinna zajistit dodržování těchto práv před přijetím takových aktů, jako je napadený akt. Předpokladem existence takového právního zájmu na podání žaloby však je, že se žalobkyně může v projednávaném případě těchto práv dovolávat, což je třeba posoudit společně s žalobními důvody.
K dodržení lhůty k podání žaloby
66 ECB ještě podpůrněji tvrdí, že žaloba je nepřípustná z důvodu nedodržení lhůty pro podání žaloby. Jelikož je napadený akt interní směrnicí určenou různým útvarům orgánu, nemusela být dle ECB předmětem zveřejnění a jeho vyvěšení na intranetu orgánu každopádně není možné považovat za zveřejnění. V důsledku toho se v projednávaném případě neuplatní dodatečná lhůta čtrnácti dnů pro podání žaloby stanovená v čl. 102 odst. 1 jednacího řádu ze dne 2. května 1991. Lhůta pro podání žaloby tak počala běžet dnem, kdy se o napadeném aktu žalobkyně dozvěděla, tedy 16. červencem 2014, to znamená dnem vyvěšení napadeného aktu na intranetu ECB a konání informační schůzky, které se žalobkyně zúčastnila. V důsledku toho byla žaloba dne 10. října 2014 podána opožděně.
67 Žalobkyně tvrdí, že při podání žaloby lhůtu dodržela.
68 V tomto ohledu je třeba připomenout že podle ustálené judikatury lhůta pro podání žaloby podle článku 263 SFEU je lhůtou pevnou, která byla stanovena v zájmu zajištění jasnosti a jistoty právních situací a v zájmu předcházení jakékoli diskriminaci nebo svévolnému zacházení při výkonu spravedlnosti, a je na unijním soudu, aby i bez návrhu ověřil, zda byla dodržena (rozsudky ze dne 23. ledna 1997, Coen, C‑246/95, EU:C:1997:33, bod 21, a ze dne 18. září 1997, Mutual Aid Administration Services v. Komise, T‑121/96 a T‑151/96, EU:T:1997:132, body 38 a 39).
69 Žaloby na neplatnost musí být podle čl. 263 šestého pododstavce SFEU podány ve lhůtě dvou měsíců. Tato lhůta běží podle okolností ode dne vyhlášení příslušného aktu, ode dne jeho oznámení žalobci nebo ode dne, kdy se o něm žalobce dozvěděl.
70 Z vlastního znění tohoto ustanovení vyplývá, že kritérium data, kdy se žalobce o aktu dozvěděl, považovaného za počátek lhůty k podání žaloby, má vzhledem ke kritériím vyhlášení aktu nebo jeho oznámení podpůrnou povahu (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. března 1998, Německo v. Rada, C‑122/95, EU:C:1998:94, bod 35; viz rovněž rozsudek ze dne 27. listopadu 2003, Regione Siciliana v. Komise, T‑190/00, EU:T:2003:316, bod 30 a citovaná judikatura).
71 V projednávaném případě je mezi účastnicemi řízení nesporné, že napadený akt nebyl žalobkyni oznámen. Nebyl ani předmětem vyhlášení, neboť jediná informace o něm byla vyvěšena na intranet ECB. Za těchto okolností je třeba za počátek běhu lhůty pro podání žaloby považovat den, kdy se žalobkyně o napadeném aktu dozvěděla.
72 V tomto ohledu je třeba připomenout, že z judikatury vyplývá, že pokud se akt nevyhlašuje nebo neoznamuje, přísluší tomu, kdo se dozvěděl o existenci aktu, jenž se ho dotýká, aby si v přiměřené lhůtě vyžádal jeho úplné znění, avšak s touto výhradou může lhůta k podání žaloby začít běžet až od okamžiku, kdy se dotčená třetí osoba o obsahu a důvodech dotčeného aktu dozvěděla takovým způsobem, aby mohla využít svého práva podat žalobu (rozsudky ze dne 6. července 1988, Dillinger Hüttenwerke v. Komise, 236/86, EU:C:1988:367, bod 14, a ze dne 19. února 1998, Komise v. Rada, C‑309/95, EU:C:1998:66, bod 18).
73 ECB tvrdí, že za počátek běhu lhůty pro podání žaloby je třeba považovat 16. červenec 2014, tedy den, kdy byla informace týkající se napadeného aktu zveřejněna na intranetu ECB a kdy se za přítomnosti žalobkyně konala informační schůzka.
74 Je však nutno konstatovat, že k tomuto dni nebyla žalobkyně přesně seznámena s obsahem a důvody napadeného aktu. Jak totiž plyne ze spisu, přesný obsah aktu byl žalobkyni oznámen až 24. října 2014, tedy až po podání žaloby, a jeho kopii získala až současně s žalobní odpovědí, což ostatně ECB nezpochybňuje. Tvrzení ECB, že informace na intranetu orgánu odrážela „v podstatě“ informace, které žalobkyně získala od administrativy ECB dne 24. října 2014, nepostačuje k tomu, aby bylo možno mít za to, že se žalobkyně dozvěděla o přesném obsahu a důvodech napadeného aktu, ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 72 výše, dne 16. července 2014.
75 V důsledku toho byla žalobkyně nucena podat projednávanou žalobu, aniž si byla jista tím, že zná všechny relevantní prvky napadeného aktu (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 6. července 1988, Dillinger Hüttenwerke v. Komise, 236/86, EU:C:1988:367, bod 15).
76 Mimoto je třeba uvést, že žalobkyně splnila svou povinnost, která vyplývá z judikatury (viz bod 72 výše), a požádala v rozumné lhůtě o úplné znění napadeného aktu. Ze spisu totiž plyne, že žalobkyně adresovala administrativě ECB několik žádostí o kopii napadeného aktu, přičemž ta poslední před podáním žaloby pochází z 8. října 2014.
77 Za těchto okolností nelze podání žaloby považovat za opožděné.
78 V důsledku toho je třeba čtvrtou námitku nepřípustnosti vznesenou ECB zamítnout, aniž je třeba rozhodovat o argumentech účastnic řízení týkajících se počítání lhůty pro podání žaloby v závislosti na okamžiku zveřejnění informací o napadeném aktu na intranetu ECB.
2. K věci samé
K návrhu na zrušení
79 Na podporu své žaloby na neplatnost žalobkyně uplatňuje dva žalobní důvody, z nichž první vychází z porušení práva na informování a projednávání, tak jak je zakotveno článkem 27 Listiny základních práv Evropské unie a směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/14/ES ze dne 11. března 2002, kterou se stanoví obecný rámec pro informování zaměstnanců a projednávání se zaměstnanci v Evropském společenství – Společné prohlášení Evropského parlamentu, Rady a Komise o zastupování zaměstnanců (Úř. věst. 2002, L 80, s. 29; Zvl. vyd. 05/04, s. 219), a upřesněno a provedeno rámcovou dohodou a jednáními v rámci pracovní skupiny, která žalobkyně považuje za „ad hoc dohodu“, jakož i z porušení této údajné „ad hoc dohody“ a rámcové dohody, a druhý z porušení článku 41 Listiny základních práv.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na informování a projednávání, které je zakotveno článkem 27 Listiny základních práv a směrnicí 2002/14 a upřesněno a provedeno rámcovou dohodou a údajnou „ad hoc dohodou“, jakož i z porušení této „ad hoc dohody“ a rámcové dohody
80 Žalobkyně tvrdí, že ECB přijetím napadeného aktu bez sociálního dialogu s žalobkyní porušila právo na informování zaměstnanců a projednávání záležitostí s těmito zaměstnanci, zakotvené v článku 27 Listiny základních práv a v článku 4 směrnice 2002/14, které bylo provedeno sjednanými dohodami ve smyslu článku 5 uvedené směrnice, tedy rámcovou dohodou a údajnou „ad hoc dohodou“.
81 ECB zpochybňuje, že by právo žalobkyně na projednání a informování porušila, jelikož ustanovení, kterého se dovolává, jí v projednávaném případě taková práva nepřiznává.
82 Nejprve je třeba zkoumat, zda je v projednávaném případě žalobkyně oprávněna dovolávat se na základě ustanovení, která uplatňuje, procesních záruk, které by jí umožnily domáhat se informování, projednání a zapojení před přijetím napadeného aktu, a případně to, zda mohla být tato procesní práva nerespektováním těchto záruk porušena.
– Článek 27 Listiny základních práv
83 Žalobkyně nejprve odkazuje na právo zaměstnanců na informování a projednávání, uvedené v článku 27 Listiny základních práv.
84 V tomto ohledu je třeba uvést, že článek 27 Listiny základních práv zakotvuje právo pracovníka na informování a na projednávání v podniku. Podle judikatury se tato ustanovení mohou uplatňovat ve vztazích mezi unijními orgány a jejich zaměstnanci, jak plyne z rozsudku ze dne 19. září 2013, Přezkum Komise v. Strack (C‑579/12 RX-II, EU:C:2013:570).
85 Podle samotného znění článku 27 Listiny základních práv se však výkon práv, která zakotvuje, omezuje na případy a podmínky, které stanoví unijní právo a vnitrostátní právní předpisy a zvyklosti (rozsudek ze dne 15. ledna 2014, Association de médiation sociale, C‑176/12, EU:C:2014:2, bod 45, a usnesení ze dne 11. listopadu 2014, Bergallou v. Parlament a Rada, T‑22/14, nezveřejněné, EU:T:2014:954, bod 33).
86 Z toho plyne, že článek 27 Listiny základních práv, který nestanoví žádné přímo použitelné právní pravidlo, sám o sobě nestačí k poskytnutí subjektivního práva na projednání a informování, kterého by se mohli jednotlivci jako takového domáhat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. ledna 2014, Association de médiation sociale, C‑176/12, EU:C:2014:2, bod 47).
87 V důsledku toho se žalobkyně nemůže v projednávaném případě práv na projednání a na informování domáhat na základě článku 27 Listiny základních práv.
88 Podle vysvětlení k článku 27 Listiny základních práv, k nimž má být podle čl. 6 odst. 1 třetího pododstavce SEU a čl. 52 odst. 7 Listiny základních práv přihlíženo při jeho výkladu, unijní acquis v oblasti, jíž se článek 27 Listiny základních práv týká, upřesňující podmínky, za nichž se použije, je tvořeno především směrnicí 2002/14, na kterou se žalobkyně odvolává v projednávaném případě.
89 Proto je třeba určit, zda žalobkyně mohla v projednávaném případě práva, která uplatňuje, vyvodit z článku 27 Listiny základních práv, jak byl upřesněn ustanoveními směrnice 2002/14.
– Ke směrnici 2002/14
90 Žalobkyně se odvolává na oblasti informování a projednávání definované článkem 4 směrnice 2002/14 a tvrdí, že tato neomezuje právo na projednání pouze na pracovníky s pracovní smlouvou uzavřenou přímo s podnikem. Zaměstnanci agentur práce tak mají v ECB dle žalobkyně rovněž nárok na kolektivní práva a na právo být zastupováni.
91 Podle ECB pro ni nemůže být článek 27 Listiny základních práv, tak jak byl upřesněn ustanoveními směrnice 2002/14, základem pro povinnost na informování a projednání před přijetím napadeného aktu ve vztahu k zástupcům zaměstnanců agentur práce, jelikož z judikatury plyne, že směrnice 2002/14 neukládá povinnosti orgánům v jejich vztazích s jejich zaměstnanci a dále že tato směrnice tyto povinnosti ukládá „zaměstnavatelům“; ECB přitom není zaměstnavatelem zaměstnanců agentur práce. A konečně, i za předpokladu, že by se tato ustanovení na ni použila, má ECB za to, že napadený akt nespadá pod čl. 4 odst. 2 směrnice 2002/14.
92 Úvodem je třeba posoudit, zda směrnice 2002/14 stanoví práva na projednání a na informování ve prospěch zaměstnanců agentur práce a jejich zástupců, jak tvrdí žalobkyně.
93 Podle bodu 18 odůvodnění a čl. 1 odst. 1 směrnice 2002/14 je cílem této směrnice „zavedení obecného rámce, kterým se stanoví minimální požadavky pro právo na informování zaměstnanců a projednávání se zaměstnanci v podnicích nebo závodech [v Unii]“. Z jejích ustanovení mimoto plyne, že informování zaměstnanců a projednávání s nimi je organizováno prostřednictvím jejich zástupců stanovených vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.
94 Podle čl. 2 písm. f) a g) směrnice 2002/14 se „informováním“ rozumí „předávání údajů zaměstnavatelem zástupcům zaměstnanců, aby se seznámili s určitou záležitostí a posoudili ji“, a „projednáváním“ „výměna názorů a zavedení dialogu mezi zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelem“. Podle čl. 2 písm. c) a d) téže směrnice je třeba pojmem „zaměstnavatel“ rozumět „fyzickou nebo právnickou osobu, která je stranou pracovní smlouvy nebo pracovního poměru se zaměstnanci v souladu s vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi“, a „zaměstnancem“ „jakoukoli osobu, která je v dotyčném členském státě chráněna jako zaměstnanec podle vnitrostátního pracovního práva a v souladu s vnitrostátními zvyklostmi“.
95 V tomto ohledu je zaprvé třeba uvést, že systém zavedený směrnicí 2002/14 má být, mimo některé výjimky stanovené v jejím čl. 3 odst. 2 a 3, použit na všechny zaměstnance uvedené v čl. 2 písm. d) této směrnice (rozsudek ze dne 18. ledna 2007, Confédération générale du travail a další, C‑385/05, EU:C:2007:37, bod 37). ECB mimoto nezpochybňuje, že zaměstnanci agentur práce jsou v Německu chráněni jako zaměstnanci ve smyslu čl. 2 písm. d) směrnice 2002/14, jak plyne zejména z bodů 1 a 23 odůvodnění a článku 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/104/ES ze dne 19. listopadu 2008 o agenturním zaměstnávání (Úř. věst. 2008, L 327, s. 9), kterou do německého práva provedl AÜG.
96 Dále je mezi účastnicemi řízení nesporné, že ECB a jí poskytnutí zaměstnanci agentur práce nejsou smluvně vázáni. Nicméně, jak v podstatě tvrdí žalobkyně, ECB a zaměstnanci agentur práce jsou vázáni „pracovním poměrem“ ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice 2002/14, takže ECB musí být považována za zaměstnavatele ve smyslu tohoto ustanovení.
97 Zaprvé totiž z ustálené judikatury plyne, že „pracovní poměr“ je charakterizován především okolností, že určitá osoba vykonává po určitou dobu ve prospěch jiné osoby a pod jejím vedením, zejména pokud jde o možnost volby pracovní doby, místa a náplň práce, činnosti, za které protihodnotou pobírá odměnu. Této kvalifikaci obvykle v unijním právu odpovídá splnění výše uvedených podmínek, nezávisle na tom, zda dotyčná osoba uzavřela pracovní smlouvu (viz rozsudky ze dne 13. února 2014, Komise v. Itálie, C‑596/12, nezveřejněný, EU:C:2014:77, bod 17 a citovaná judikatura, a ze dne 4. prosince 2014, FNV Kunsten Informatie en Media, C‑413/13, EU:C:2014:2411, body 34 a 36 a citovaná judikatura).
98 V projednávaném případě vztah mezi ECB a zaměstnanci agentur práce všechny tyto podmínky splňuje, jelikož posledně uvedení vykonávají pracovní činnost ve prospěch ECB a pod jejím vedením, když jsou ECB na určitou dobu poskytnutí agenturou práce, která jim za to protihodnotou poskytuje odměnu.
99 Tento závěr potvrzuje judikatura, podle níž dočasné přidělování pracovníků agentury práce je komplexním a specifickým institutem pracovního práva, jenž v sobě zahrnuje dvojí pracovní poměr, a to mezi agenturou práce a pracovníkem agentury práce a mezi takovým pracovníkem a uživatelem, jakož i vztah vyplývající z dohody o dočasném přidělení mezi agenturou práce a uživatelem (rozsudek ze dne 11. dubna 2013, Della Rocca, C‑290/12, EU:C:2013:235, bod 40).
100 Pracovní poměr plynoucí přímo ze smlouvy uzavřené mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem je tak třeba odlišovat od pracovního poměru představovaným vztahem mezi uživatelem, v tomto případě ECB, a zaměstnanci poskytnutými mu agenturou práce.
101 Zadruhé pojem „zaměstnavatel“ obsažený v čl. 2 písm. c) směrnice 2002/14 nestanoví, jak tvrdí žalobkyně, že by do její působnosti spadaly pouze pracovní poměry řídící se pracovní smlouvou uzavřenou přímo mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, na rozdíl od toho, co stanoví zejména směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. 1999, L 175, s. 43), která se tak nevztahuje na zaměstnance přijaté na dobu určitou a poskytnuté uživateli (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. dubna 2013, Della Rocca, C‑290/12, EU:C:2013:235, body 36 a 39).
102 Zatřetí je třeba uvést, že článek 8 směrnice 2008/104, která je právě právní úpravou agenturního zaměstnávání, ukládá uživateli při informování orgánů zastupujících zaměstnance o situaci daného podniku v oblasti zaměstnanosti poskytnout zástupcům zaměstnanců informace o využívání zaměstnanců agentur práce. Toto ustanovení, které jasným způsobem ukládá uživateli, v tomto případě ECB, informační povinnost týkající se využívání služeb zaměstnanců agentur práce, rovněž upřesňuje, že se směrnice 2008/104 použije, „aniž jsou dotčena ustanovení vnitrostátních [a unijních] právních předpisů […] o informování a projednávání, která jsou přísnější nebo podrobnější, a zejména směrnice [2002/14]“.
103 Z výše uvedeného plyne, že na rozdíl od tvrzení ECB musí být směrnice 2002/14 považována za použitelnou na povinnosti uživatele týkající se informování zástupců zaměstnanců agentur práce a projednávání s nimi.
104 Je třeba dát ECB za pravdu v tom, že podle ustálené judikatury platí, že směrnice jsou určeny členským státům, a nikoli unijním orgánům, takže ustanovení směrnice 2002/14 nelze považovat za ustanovení, která jako taková ukládají povinnosti orgánům v jejich vztazích s jejich zaměstnanci (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 9. září 2003, Rinke, C‑25/02, EU:C:2003:435, bod 24, a ze dne 21. května 2008, Belfass v. Rada, T‑495/04, EU:T:2008:160, bod 43).
105 Nicméně, jak již bylo rozhodnuto, skutečnost, že směrnice jako taková nezavazuje orgány, ještě nevylučuje možnost dovolávat se vůči orgánům pravidel nebo zásad zakotvených v této směrnici, jestliže se samy jeví být pouze konkrétním výrazem základních pravidel Smlouvy a obecných zásad, jež pro orgány platí přímo. Ve společenství práva je totiž jednotné použití práva základním požadavkem a na všechny právní subjekty se vztahuje zásada dodržování legality. Orgány tak mají, stejně jako jakýkoli jiný právní subjekt, povinnost dodržovat pravidla Smlouvy o FEU i obecné právní zásady, které se na ně vztahují (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. září 2003, Rinke, C‑25/02, EU:C:2003:435, body 25 až 28, a ze dne 21. září 2011, Adjemian a další v. Komise, T‑325/09 P, EU:T:2011:506, bod 56 a citovaná judikatura).
106 Stejně tak by mohla směrnice zavazovat orgán, pokud tento orgán zejména v rámci své organizační autonomie zamýšlel provést specifickou povinnost vyjádřenou směrnicí, nebo případně pokud interní opatření obecné povahy odkazuje samo o sobě výslovně na opatření přijatá unijním normotvůrcem na základě Smluv. A konečně orgány musí v souladu se svou povinností loajality, vystupují-li v postavení zaměstnavatele, přihlížet k právním předpisům přijatým na úrovni Unie (rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Komise v. Strack, T‑268/11 P, EU:T:2012:588, body 43 a 44).
107 Proto je třeba určit, zda a za jakých podmínek může být směrnice 2002/14 uplatňována za účelem určení existence, a případně upřesnění jejího dosahu, povinnosti informování žalující odborové organizace a projednání napadeného aktu před jeho přijetím s touto organizací, která je ECB případně uložena.
108 Zaprvé je třeba konstatovat, že stanovení obecného rámce pro informování zaměstnanců a projednávání se zaměstnanci směrnicí 2002/14 je sice výrazem základních práv zakotvených článkem 27 Listiny základních práv. Jak však bylo uvedeno v bodě 86 výše, tato základní pravidla plynoucí z článku 27 Listiny základních práv neplatí přímo pro ECB, ve smyslu judikatury uvedené v bodě 105 výše, jelikož musí být upřesněna unijním nebo vnitrostátním právem, jak plyne z uvedeného ustanovení.
109 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že ECB je vázána nařízeními a směrnicemi týkajícími se sociální politiky EU na základě čl. 9 písm. c) pracovního řádu pro zaměstnance ECB (dále jen „pracovní řád“).
110 Článek 9 písm. c) pracovního řádu stanoví:
„Pracovní řád se neřídí žádným konkrétním vnitrostátním právem. ECB uplatňuje i) obecné zásady společné právním řádům členských států, ii) obecné zásady [unijního] práva a iii) pravidla obsažená v [unijních] nařízeních a směrnicích, týkající se sociální politiky určené členským státům. Pokaždé, kdy to bude nezbytné, budou tyto právní akty ECB uplatněny. V tomto ohledu budou řádně vzata v úvahu doporučení [Unie] v oblasti sociální politiky. Zásady zakotvené v nařízeních, pravidlech a judikatuře použitelné na zaměstnance [unijních] orgánů jsou náležitě brány v úvahu při výkladu práv a povinností stanovených tímto pracovním řádem.“
111 V rozsahu, v němž se tento argument žalobkyně týká situace, v níž interní opatření obecné povahy odkazuje samo o sobě výslovně na opatření přijatá unijním normotvůrcem na základě Smluv, ve smyslu judikatury uvedené v bodě 106 výše, je třeba uvést, že i když toto ustanovení pracovního řádu odráží obecnou zásadu, podle níž jednotné použití práva vyžaduje, aby unijní orgány respektovaly unijní právní předpisy, včetně směrnic (viz bod 105 výše), a aby unijní akty byly vykládány co možná nejvíce v souladu s veškerým primárním právem (viz rozsudek ze dne 19. září 2013, Přezkum Komise v. Strack, C‑579/12 RX-II, EU:C:2013:570, bod 40 a citovaná judikatura), neobsahuje závazek ECB „provést konkrétní povinnost“, zejména povinnost informování zástupců zaměstnanců a projednávání s nimi ve smyslu směrnice 2002/14.
112 Zatřetí žalobkyně tvrdí, že ustanovení článku 27 Listiny základních práv, jakož i čl. 4 odst. 2 směrnice 2002/14 byla provedena rámcovou dohodou a jednáními v rámci pracovní skupiny, která považuje za „ad hoc dohodu“. Žalobkyně tak zřejmě odkazuje na situaci, v níž by ECB zamýšlela zejména v rámci své organizační autonomie provést specifickou povinnost vyjádřenou touto směrnicí ve smyslu judikatury uvedené v bodě 106 výše.
113 Je tedy třeba posoudit, zda rámcová dohoda a zřízení pracovní skupiny v lednu 2014 za účasti žalobkyně by mohly být považovány za konkretizaci práv stanovených směrnicí 2002/14 ve prospěch žalobkyně v rámci přijímání napadeného aktu.
– K rámcové dohodě
114 Podle žalobkyně se bod 2 rámcové dohody týká oblastí informování a projednávání definovaných článkem 4 směrnice 2002/14. Podle bodu 2 rámcové dohody, použitelného na otázky týkající se zaměstnanců agentur práce na základě údajné „ad hoc dohody“, disponuje právem na informování, projednání a včasné zapojení do postupu k přijetí takových opatření, jako je napadený akt, která vedou k věcným změnám organizace práce a změnám ve smluvních vztazích nebo zaměstnaneckých politikách majících dopad na situaci zaměstnanců ECB.
115 ECB tvrdí, že rámcová dohoda se v projednávaném případě, pokud jde o práva žalobkyně na informování a projednání, nepoužije, neboť se zaměstnanců agentur práce netýká, jelikož nejsou považováni za zaměstnance ECB ve smyslu bodu 1 písm. a) první odrážky uvedené dohody a jelikož účinkem jejího bodu 2 písm. a) nemůže být rozšíření působnosti tohoto ustanovení.
116 Je třeba uvést, že předmětem rámcové dohody uzavřené mezi ECB a žalobkyní je, jak plyne z jejího názvu, „uznávání, sdílení informací a projednávání“. V jejím bodě 3 odůvodnění se upřesňuje, že „rozvoj vyspělého sociálního dialogu mezi ECB a odbory umožňujícího účinnější zapojení zaměstnanců ECB do otázek, jež se jich přímo týkají, vyžaduje sdílení informací a projednávání“.
117 Podle bodu 1 písm. a) rámcové dohody je třeba „informováním“ rozumět „předávání údajů [IPSO] ze strany ECB, tak aby se [prvně uvedená] mohla seznámit s danou problematikou a posoudit ji, jakož i předávání údajů ECB ze strany [IPSO] za týmž účelem“, a „projednáváním“ je třeba rozumět „výměnu stanovisek mezi ECB a [IPSO]“.
118 Podle svého bodu 2 rámcová dohoda poskytuje žalobkyni procesní záruky týkající se informování, včasného zapojení a projednání v oblastech vymezených v jejím bodě 2 písm. a), a to za podmínek stanovených v jejím bodě 2 písm. d) až f). Cílem těchto záruk je podle bodu 2 písm. b) rámcové dohody „umožnit a podporovat obousměrný tok návrhů a informací mezi ECB a [IPSO], tak aby se zajistilo, že obě strany co nejlépe porozumí postoji druhé ohledně otázek, jichž se tato […] dohoda týká“. Mimoto podle tohoto ustanovení, „i když včasné zapojení a projednání nesměřují k dosažení vzájemné shody, představují pro odbory příležitost ovlivnit rozhodovací proces“.
119 Bod 2 písm. a) rámcové dohody stanoví následující:
„[IPSO] bude informován[a] o nejnovějším a budoucím vývoji ECB, jejích činnostech, jakož i její ekonomické a finanční situaci v rozsahu, v jakém tyto mohou ovlivňovat situaci a zájmy zaměstnanců.
[IPSO] se bude účastnit postupu včasného zapojení a budou s ní projednány strukturální změny v ECB, jakož i navrhovaná opatření vedoucí k významným změnám organizace práce a opatření vedoucí ke změnám ve smluvních vztazích nebo politikách souvisejících se zaměstnaností.“
120 Žalobkyně tvrdí, že oblasti informování a projednávání, tak jak jsou vymezeny v bodě 2 písm. a) rámcové dohody, se prolínají s oblastmi vymezenými v článku 4 směrnice 2002/14.
121 Podle čl. 4 odst. 2 směrnice 2002/14 informování a projednávání zahrnuje:
„a) informování o nejnovějším a pravděpodobném vývoji činností podniku nebo závodu a o jeho hospodářské situaci;
b) informování a projednávání o situaci, struktuře a pravděpodobném vývoji zaměstnanosti uvnitř podniku nebo závodu a o zamýšlených předběžných opatřeních, zejména pokud je ohrožena zaměstnanost;
c) informování a projednávání o rozhodnutích, která pravděpodobně povedou k podstatným změnám v organizaci práce nebo ve smluvních vztazích, včetně rozhodnutí, na která se vztahují ustanovení Společenství uvedená v čl. 9 odst. 1 [směrnice 2002/14].“
122 Porovnání obsahu a rozsahu práv na „informování“ zástupců zaměstnanců a „projednávání“ s nimi, stanovených směrnicí 2002/14 (viz bod 94 výše) s právy stanovenými ve prospěch žalobkyně rámcovou dohodou (viz bod 117 výše), jakož i oblastí informování a projednávání stanovených oběma akty (viz body 119 a 121 výše) vede k závěru, že rámcová dohoda je provedením směrnice 2002/14, pokud jde o práva žalobkyně na informování a na projednání v jejích vztazích s ECB. Z toho plyne, že ECB uzavřením rámcové dohody s žalobkyní zamýšlela v rámci své organizační autonomie provést specifickou povinnost, ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 106 výše, a sice povinnost informování zástupce zaměstnanců a projednávání s ním, zavedenou ve směrnici 2002/14. Z toho plyne, že ECB je ve svých vztazích s žalobkyní v zásadě vázána pravidly a zásadami stanovenými v dané směrnici.
123 Je třeba nicméně uvést, že jak tvrdí ECB, podle bodu 1 písm. a) rámcové dohody tato dohoda ze své působnosti výslovně vylučuje otázky týkající se zaměstnanců agentur práce.
124 V důsledku toho se žalobkyně nemůže prostřednictvím rámcové dohody směrnice 2002/14 projednávaném případě dovolávat, jelikož napadený akt se týká právě situace zaměstnanců agentur práce.
125 Žalobkyně však tvrdí, že by se v projednávaném případě mohla dovolávat procesních práv zaručených směrnicí 2002/14, která byla provedena rámcovou dohodou, a to v rozsahu, v němž přijetí napadeného aktu ovlivňuje situaci a zájmy jiných zaměstnanců ECB než zaměstnanců agentur práce. Podle žalobkyně má rozhodnutí přijaté Výkonnou radou, představující změnu v řízení a přidělování zaměstnanců agentur práce, významné důsledky pro organizaci práce, jelikož z ní plyne zejména zvýšení pracovní zátěže, zátěž spojenou s opakovaným a častým školením zaměstnanců agentur práce, kteří budou moci u ECB zůstat jen po omezenou dobu, a změnu priorit v obsahu práce zaměstnanců, a představuje „změnu politiky v oblasti zaměstnanosti“ ve smyslu bodu 2 písm. d) rámcové dohody.
126 ECB tvrdí, že ustanovení bodu 2 písm. a) rámcové dohody se týká pouze činností a návrhů ECB majících dopad na situace a zájmy jejích zaměstnanců nebo opatření, která se jich „bezprostředně a konkrétně“ týkají. Podle ní jsou přitom důsledky pro situaci zaměstnanců, které žalobkyně uvádí, pouze nepřímé a hypotetické. Napadený akt tak neobsahuje ani nemá za následek věcné změny ve smyslu bodu 2 písm. a) druhého pododstavce rámcové dohody.
127 V tomto ohledu je třeba uvést, že GŘ „Lidské zdroje, rozpočet a organizace“ ve zprávě, kterou Výkonná rada vzala v potaz při přijetí napadeného aktu, sice počítalo s „dodatečnými náklady [plynoucími z přijetí napadeného aktu] pro ECB jakožto organizaci vzhledem k tomu, že větší rotace zaměstnanců agentur práce si vyžádá rozsáhlejší předávání znalostí a větší nároky na školení těchto zaměstnanců“, a počítalo tak s tím, že toto může mít určité následky na situaci zaměstnanců ECB. Tyto důsledky však nelze považovat za změnu politiky v oblasti zaměstnanosti, která by se jich týkala, změnu smluvního vztahu s ECB nebo věcné změny organizace práce ve smyslu bodu 2 písm. a) rámcové dohody.
128 Z toho plyne, že žalobkyně se nemůže domáhat procesních záruk stanovených směrnicí 2002/14, upravených ve vztahu k ní rámcovou dohodou, s poukazem na to, že přijetí napadeného aktu bude mít za následek změnu situace zaměstnanců ECB nebo dopad na jejich zájmy.
129 Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně se v rámci přijetí napadeného aktu může dovolávat ustanovení směrnice 2002/14, která byla provedena rámcovou dohodou, pouze pokud lze prokázat, že, jak tvrdí, její zapojení do jednání s administrativou ECB ve věcech týkajících se zaměstnanců agentur práce je třeba považovat za směřující k upřesnění dosahu rámcové dohody a rozšíření jejího použití na zaměstnance agentur práce, což bude zkoumáno v bodech 130 až 142 níže.
– K mandátu pracovní skupiny
130 Žalobkyně tvrdí, že se procesních práv uvedených v bodě 2 rámcové dohody může dovolávat, jelikož jsou na otázky týkající se zaměstnanců agentur práce použitelná na základě jednání, které zahájila s ECB v rámci pracovní skupiny a které považuje za „ad hoc dohodu“. Rovněž tvrdí, že tato údajná „ad hoc dohoda“ provádí ustanovení směrnice 2002/14.
131 ECB tvrdí, že žádná „ad hoc dohoda“ uzavřená s žalobkyní ohledně otázek týkajících se zaměstnanců agentur práce neexistuje, jelikož v souladu se zásadou právní jistoty uzavírá pouze písemné dohody s připojenými podpisy stran. Při neexistenci dohody v řádné formě přitom žalobkyně nemůže tvrdit, že existuje takováto „ad hoc dohoda“. ECB mimoto zdůrazňuje, že výměna stanovisek s žalobkyní nemůže znamenat, že by se zapojila do dobrovolného projednávání.
132 V tomto ohledu je třeba uvést, že mezi účastnicemi řízení je nesporné, že na schůzce konané dne 29. ledna 2014 bylo žalobkyní a ECB na popud člena Výkonné rady ECB pověřeného oblastí lidských zdrojů domluveno zřízení pracovní skupiny k otázkám týkajícím se zaměstnanců agentur práce (viz bod 5 výše). Každá z účastnic sepsala seznam témat k projednání, mezi nimiž byla i maximální doba působení zaměstnanců agentur práce u ECB (viz rovněž bod 56 výše). Účastnice se zavázaly předložit členovi Výkonné rady ECB pověřeného oblastí lidských zdrojů zprávu o závěrech, k nimž dojdou v rámci těchto jednání.
133 Taková komunikace s žalobkyní představuje pro ECB závazek, že žalobkyni zapojí do diskuzí ohledně politiky orgánu vůči zaměstnancům agentur práce a do vypracování na ně použitelných zásad, které měly být formalizovány ve společné zprávě obsahující závěry, k nimž účastnice došly.
134 ECB nemůže užitečně uplatňovat nedostatečnou formálnost, tedy absenci písemné formy a podpisů, k tomu, aby se zprostila závazků, které ve vztahu k žalobkyni přijala. Jak v podstatě tvrdí žalobkyně, i když nebyl podepsán žádný dokument zřizující pracovní skupinu a nebyl formálně potvrzen žádný konkrétní mandát, předmět a poslání pracovní skupiny byly stanoveny písemně, takže záměrem účastnic bylo skutečně jednat o situaci zaměstnanců agentur práce v ECB, zejména o délce jejich působení u ECB, což jasně vyplývá z vyměněných písemností, například ze seznamu témat k projednání a zápisů ze schůzek (viz rovněž bod 56 výše). Zejména ze zápisů ze schůzky pracovní skupiny konané dne 18. února 2014 totiž plyne, že žalobkyně a administrativa ECB se shodly na vypracování souboru obecných zásad řízení zaměstnanců agentur práce u ECB („situace de lege ferenda“).
135 Mimoto skutečnost, že pracovní skupina byla zřízena na popud člena Výkonné rady pověřeného oblastí lidských zdrojů a ten si přál obdržet zprávu o závěrech, k nimž její členové dojdou, poskytuje uvedené pracovní skupině zvláštní váhu a umožňuje potvrdit plnohodnotný závazek ECB vůči žalobkyni, že jednání pracovní skupiny nebudou předčasně ukončena a že orgán nepřijme akt týkající se témat spadajících právě do předmětu jednání uvedené skupiny s tím, že pomine existenci těchto jednání.
136 Kromě toho je třeba uvést, že je sice pravda, že z jednotlivých dokumentů, které si účastnice vyměnily, neplyne, že zřízením pracovní skupiny v lednu 2014 hodlaly přinejmenším dočasně rozšířit působnost rámcové dohody na zaměstnance agentur práce.
137 Jak však správně zdůrazňuje žalobkyně, dodatek rámcové dohody ze dne 23. března 2011 ve svém bodě 2 písm. e) stanoví možnost ECB a žalobkyně na přechodnou dobu zřizovat výbory a pracovní skupiny týkající se specifických otázek. Toto ustanovení rámcové dohody tedy stanoví smluvní právní základ pro zřizování pracovních takových skupin, jakou byla v projednávaném případě pracovní skupina zřízená v lednu 2014 a týkající se zaměstnanců agentur práce.
138 Mimoto je třeba uvést, že žalobkyně byla ECB uznána za sociálního partnera, jak o tom svědčí rámcová dohoda. ECB tedy nemohla nevědět, že žalobkyně v rámci pracovní skupiny působí jako odborová organizace, jejímž úkolem je právě hájení kolektivních zájmů osob zaměstnaných mj. ECB nebo pro ni pracujících. Jelikož ECB žalobkyni rámcovou dohodou přiznala práva na informování a na projednávání, nemůže jí ECB tato práva upírat, pokud jde o otázky, které byly předmětem jednání v rámci pracovní skupiny, aniž by účast žalobkyně v uvedené skupině zbavila její podstaty.
139 Z toho je třeba vyvodit, že účastnice řízení tím, že zahájily sociální dialog týkající se otázek upravených napadeným aktem, implicitně zamýšlely rozšířit práva žalobkyně na informování a projednávání plynoucí z rámcové dohody i na otázky týkající se zaměstnanců agentur práce, přinejmenším do skončení činnosti pracovní skupiny zřízené v lednu 2014. Jelikož napadený akt spadá do rámce obecné politiky ECB směřující k menšímu využívání zaměstnanců agentur práce, jak plyne z bodu 27 výše, je třeba ho považovat za akt spadající pod bod 2 písm. a) rámcové dohody v rozsahu, v němž obsahuje opatření vedoucí ke změnám v pracovních vztazích mezi ECB a zaměstnanci agentur práce a v politice jejich využívání v rámci orgánu ve smyslu uvedeného ustanovení.
140 Za těchto okolností není nutné zkoumat, zda by mohlo být zřízení pracovní skupiny v projednávaném případě považováno za přímé provedení ustanovení směrnice 2002/14 ve vztahu k žalobkyni jakožto zástupci zaměstnanců agentur práce.
141 Jak plyne z bodu 65 výše, žalobkyně tak má právní zájem na podání žaloby na neplatnost napadeného aktu za účelem ochrany svých procesních práv. Námitka nepřípustnosti vycházející z absence právního zájmu žalobkyně na podání žaloby proto musí být zamítnuta.
142 Je tedy třeba zkoumat, zda práva takto přiznaná žalobkyni byla v projednávaném případě ze strany ECB porušena, jak tvrdí prvně uvedená.
– K porušení práva žalobkyně na informování a na projednávání
143 Podle žalobkyně ECB porušila její práva, která vyplývají z rámcové dohody a z jednání, která zahájila s ECB v rámci pracovní skupiny, a to z důvodu, že zaprvé žalobkyně neobdržela informace, které jí měly být předány v souvislosti s návrhem rozhodnutí plynoucího z napadeného aktu, zadruhé nebyla vyzvána k včasnému zapojení se a zatřetí napadený akt spadající do mandátu pracovní skupiny byl přijat, aniž ECB vyčkala na závěrečnou zprávu této skupiny. ECB tak ohrozila sociální dialog a nepostupovala ve vztahu k žalobkyni, jakožto sociálnímu partnerovi, v dobré víře.
144 ECB nezpochybňuje, že napadený akt byl přijat, aniž Výkonná rada počkala na zprávu pracovní skupiny. Nezpochybňuje ani to, že se náplň této pracovní skupina týkala zejména doby působení zaměstnanců agentur práce v ECB, což je právě předmětem napadeného aktu, jak potvrdila na jednání v odpovědi na otázku Tribunálu.
145 K zajištění užitečného účinku práva na informování a projednávání, plynoucího z článku 27 Listiny základních práv, tak jak bylo upřesněno směrnicí 2002/14, provedenou rámcovou dohodou, jejíž působnost byla rozšířena na otázky týkající se zaměstnanců agentur práce zřízením pracovní skupiny, měla přitom ECB poskytnout žalobkyni přístup ke všem relevantním informacím týkajícím se napadeného aktu ještě před jeho přijetím, tak aby jí umožnila připravit si vhodnou reakci na změny v politice orgánu týkající se zaměstnanců agentur práce, které tento akt obsahuje, a zorganizovat případné dohodování v této věci nebo alespoň poskytnout žalobkyni možnost formulovat její názor v rámci zprávy pracovní skupiny, a podílet se tak na přijímání rozhodnutí, které může mít důsledky pro osoby, jejichž zájmy hájí.
146 V tomto ohledu je třeba ještě zdůraznit, že jak připomíná žalobkyně a jak plyne z cíle rámcové dohody, jak je definován v jejím bodě 2 písm. b) (viz bod 118 výše), právo žalobkyně na projednání a na informování neznamená pro sociální partnery, že by se museli shodnout na předmětu podléhajícím těmto procesním zárukám, ale pouze to, že je odborovým organizacím poskytnuta možnost ovlivnit přijetí rozhodnutí. Jak plyne z judikatury, jedná se o jednu z nejskromnějších forem účasti na rozhodování, jelikož administrativě v žádném případě neukládá povinnost vyhovět vzneseným připomínkám, ale pouze umožnit dotyčným se prostřednictvím zástupce hájícího jejich zájmy vyjádřit před tím, než jsou akty s obecnou působností, které se jich týkají, přijaty či změněny (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 20. listopadu 2003, Cerafogli a Poloni v. ECB, T‑63/02, EU:T:2003:308, bod 23 a citovaná judikatura a bod 24), a to zejména umožněním přístupu k veškerým relevantním informacím v průběhu celého postupu přijímání takových aktů s cílem umožnit takovým odborovým organizacím, jakou je i žalobkyně, co nejširší a nejúčinnější účast na projednávání (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 4. května 2016, Andres a další v. ECB, T‑129/14 P, EU:T:2016:267, bod 57).
147 Nemá-li tak být dotčen užitečný účinek povinnosti projednání, musí administrativa dodržet tuto povinnost pokaždé, když může projednání se zástupci zaměstnanců ovlivnit obsah přijímaného aktu (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 20. listopadu 2003, Cerafogli a Poloni v. ECB, T‑63/02, EU:T:2003:308, bod 23).
148 Z toho plyne, že ECB tím, že přijala napadený akt bez předchozího zapojení žalobkyně, přestože jeho předmět spadá do předmětu jednání v rámci pracovní skupiny, a nevyčkala zprávu této pracovní skupiny, nedodržela práva žalobkyně na informování a na projednávání, která jsou součástí jejích výsad jakožto odborové organizace zastupující zájmy dotčených osob, a to v rozporu s článkem 27 Listiny základních práv, tak jak je upřesněn směrnicí 2002/14, provedenou rámcovou dohodou, jejíž působnost byla rozšířena na zaměstnance agentur práce zřízením pracovní skupiny.
149 Tento závěr není popřen argumentem ECB, dle něhož byl napadený akt v souladu se zásadou řádné správy přijat v očekávání budoucí změny AÜG, které by se ECB musela každopádně přizpůsobit.
150 Jak totiž bylo uvedeno v bodech 29 až 32 výše, nelze mít za to, že napadený akt byl přijat jako pouhá předzvěst budoucí změny AÜG.
151 Prvnímu žalobnímu důvodu je tudíž třeba vyhovět, aniž je nezbytné zkoumat výtky žalobkyně vycházející z porušení směrnice 2008/104 ani rozhodovat o jejich přípustnosti, zpochybňované ze strany ECB. Napadený akt tak musí být zrušen, aniž je třeba dále zkoumat druhý žalobní důvod.
K návrhu na náhradu škody
152 Žalobkyně tvrdí, že utrpěla nemajetkovou újmu, oddělitelnou od protiprávnosti, která byla důvodem pro zrušení napadeného aktu, jež nemůže být tímto zrušením plně nahrazena, a požaduje zaplatit 15 000 eur z titulu náhrady škody. Tvrdí, že bylo popřeno její postavení sociálního partnera, jelikož při přijetí napadeného aktu byl porušen sociální dialog. Zdůrazňuje, že vznášela žádosti o zrušení aktu ab initio nebo odkladu jeho účinků do doby, než budou ukončeny práce v rámci pracovní skupiny.
153 ECB tvrdí, že návrh je nepřípustný a neopodstatněný, jelikož neexistuje žádný právní základ umožňující požadovat náhradu škody.
154 Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU nahradí Unie v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jejími orgány nebo jejími zaměstnanci při výkonu jejich funkce. Nicméně podle třetího pododstavce uvedeného článku zakládajícího výjimku z druhého pododstavce nahradí ECB v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody, které způsobila ona nebo její zaměstnanci při výkonu funkce.
155 Z ustálené judikatury, která se použije mutatis mutandis na mimosmluvní odpovědnost ECB ve smyslu čl. 340 třetího pododstavce SFEU, vyplývá, že vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU za protiprávní jednání jejích orgánů je vázán na splnění souboru podmínek, kterými jsou protiprávnost jednání vytýkaného orgánům, skutečná existence škody a existence příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a uplatňovanou škodou (viz rozsudky ze dne 27. listopadu 2007, Pitsiorlas v. Rada a ECB, T‑3/00 a T‑337/04, EU:T:2007:357, bod 290 a citovaná judikatura; ze dne 23. května 2014, European Dynamics Luxembourg v. ECB, T‑553/11, nezveřejněný, EU:T:2014:275, bod 342 a citovaná judikatura, a ze dne 7. října 2015, Accorinti a další v. ECB, T‑79/13, EU:T:2015:756, bod 65 a citovaná judikatura).
156 V projednávaném případě z bodu 148 výše plyne, že napadený akt je protiprávní, jelikož při jeho přijímání byla porušena práva žalobkyně na informování a projednání, čímž došlo k porušení článku 27 Listiny základních práv, tak jak byl upřesněn směrnicí 2002/14, provedenou rámcovou dohodou, rozšířenou na zaměstnance agentury práce zřízením pracovní skupiny.
157 Není nutné rozhodovat o tom, zda takové protiprávní jednání ECB je dostatečně závažným porušením ve smyslu judikatury (rozsudek ze dne 4. července 2000, Bergaderm a Goupil v. Komise, C‑352/98 P, EU:C:2000:361, bod 42) či zda jsou v projednávaném případě splněny ostatní podmínky založení mimosmluvní odpovědnosti ECB připomenuté v bodě 155 výše, avšak je třeba uvést, že i za předpokladu, že tomu tak bylo, zrušení napadeného aktu představuje na rozdíl od tvrzení žalobkyně odpovídající a dostatečnou náhradu nemajetkové újmy plynoucí z přerušení sociálního dialogu a jejího postavení sociálního partnera.
158 Vzhledem k tomu, že nemajetková újma, již se žalobkyně dovolává, plyne z protiprávnosti napadeného aktu, je podle ustálené judikatury tato újma v zásadě dostatečně napravena tím, že soud konstatuje, že došlo k uvedené protiprávnosti, pakliže žalobce neprokáže, že utrpěl nemajetkovou újmu, kterou lze oddělit od protiprávnosti, na jejímž základě byl akt zrušen a která nemůže být tímto zrušením zcela nahrazena (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise, C‑239/12 P, EU:C:2013:331, bod 72 a citovaná judikatura, a ze dne 6. června 2006, Girardot v. Komise, T‑10/02, EU:T:2006:148, bod 131 a citovaná judikatura).
159 Žalobkyně nepředložila žádný důkaz na podporu svého tvrzení, že nemajetková újma, kterou utrpěla, je v projednávaném případě oddělitelná od protiprávnosti napadeného aktu.
160 Naopak, jelikož následkem zrušení napadeného aktu bude, že ECB bude povinna přijmout podle článku 266 SFEU opatření, která vyplývají z tohoto rozsudku, a zahájit sociální dialog s žalobkyní týkající se otázek, které jsou předmětem napadeného aktu, dojde k úplné nápravě údajné nemajetkové újmy žalobkyně plynoucí z porušení sociálního dialogu a jejího postavení sociálního partnera.
161 V důsledku toho musí být návrh na náhradu škody zamítnut.
K nákladům řízení
162 Podle čl. 134 odst. 3 svého jednacího řádu může Tribunál rozdělit náklady mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch. Jeví-li se to však vzhledem k okolnostem v projednávané věci jako odůvodněné, může Tribunál rozhodnout, že účastník řízení ponese vlastní náklady řízení a nahradí část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení.
163 V projednávaném případě měla ECB neúspěch v části týkající se návrhu na zrušení napadeného aktu, zatímco žalobkyně měla neúspěch v části týkající se návrhu na náhradu škody. Za těchto okolností je třeba rozhodnout, že ECB ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí náhrada tří čtvrtin nákladů řízení vynaložených žalobkyní, která ponese zbývající čtvrtinu vlastních nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (první senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Výkonné rady Evropské centrální banky (ECB) ze dne 20. května 2014 stanovující maximální dobu působení zaměstnance agentury práce pověřeného sekretářskými a administrativními úkoly u ECB na dva roky se zrušuje.
2) Ve zbývající části se žaloba zamítá.
3) ECB ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí náhrada tří čtvrtin nákladů řízení vynaložených Organizací zaměstnanců pracujících u evropských a mezinárodních orgánů ve Spolkové republice Německo (IPSO). IPSO ponese čtvrtinu vlastních nákladů řízení.
Kanninen | Pelikánová | Buttigieg |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 13. prosince 2016.
Podpisy
Obsah
1. Skutečnosti předcházející sporu
2. Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
3. Právní otázky
K přípustnosti
K neexistenci aktu napadnutelného žalobou
K neexistenci bezprostředního a osobního dotčení zájmů žalobkyně
K neexistenci právního zájmu na podání žaloby
K dodržení lhůty k podání žaloby
K věci samé
K návrhu na zrušení
– K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na informování a projednávání, které je zakotveno článkem 27 Listiny základních práv a směrnicí 2002/14 a upřesněno a provedeno rámcovou dohodou a údajnou „ad hoc dohodou“, jakož i z porušení této „ad hoc dohody“ a rámcové dohody
Článek 27 Listiny základních práv
Ke směrnici 2002/14
K rámcové dohodě
K mandátu pracovní skupiny
K porušení práva žalobkyně na informování a na projednávání
K návrhu na náhradu škody
K nákladům řízení