STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

MICHALA BOBKA

přednesené dne 6. října 2021(1)

Spojené věci C‑106/19 a C‑232/19

Italská republika (C‑106/19)

Comune di Milano (C‑232/19)

proti

Radě Evropské unie

Evropskému parlamentu

„Žaloba na neplatnost – Přípustnost – Aktivní legitimace – Bezprostřední a osobní dotčení – Nařízení (EU) 2018/1718 o změně nařízení (ES) č. 726/2004, pokud jde o umístění sídla Evropské agentury pro léčivé přípravky – Výsady Evropského parlamentu – Rozhodnutí o umístění sídla agentury přijaté zástupci členských států na zasedání Rady – Neexistence závazných účinků v unijním právním řádu – Diskreční pravomoc vykonávaná Evropským parlamentem v rámci řádného legislativního postupu – Meze“

I.      Úvod

1.        Právo nerado ponechává věci náhodě. Neznamená to však, že právníci, stejně jako členové jakýchkoliv jiných profesí, občas nepotřebují trochu štěstí. Uvedené tvrzení spíše naznačuje, že to, co leží v kolébce moderních právních systémů, je (příslib) racionality a rozumu. Dokonce i tehdy, když se uchýlíme k losování, jež vlastně může vést k výsledkům, které jsou nestranné i nákladově efektivní, jsme stále znepokojeni iracionalitou, která je s nimi neodmyslitelně spjata. Důvodem je, že dosažení výsledku není samo o sobě dostačující. Namísto toho se dnes jako výsledek právního rozhodování očekává rozhodnutí, které je někomu přičitatelné, a tedy za něj někdo nese odpovědnost, a je přezkoumatelné(2).

2.        Comune di Milano (obec Milán, Itálie) a Italská republika, aniž se přímo zabývaly filozofickými důsledky rozhodování losem(3), však bezpochyby mají výhrady vůči výsledku takového postupu v projednávané věci: výběru města Amsterodam (Nizozemsko), jakožto nového sídla Evropské agentury pro léčivé přípravky (dále jen „EMA“) na zasedání Rady Evropské unie, losováním. Tento výběr vedl ke dvěma řízením před Soudním dvorem.

3.        Zaprvé v řízení o spojených věcech C‑59/18 a C‑182/18 Italská republika a Comune di Milano napadly rozhodnutí zástupců členských států o umístění nového sídla EMA do Amsterodamu. Otázkami nastolenými v těchto věcech, zejména otázkou, zda rozhodnutí zástupců členských států může být předmětem žaloby na neplatnost podle článku 263 SFEU, se zabývám v paralelním stanovisku, které zahrnuje spojené věci C‑59/18 a C‑182/18 a věc C‑743/19 [ve které Evropský parlament napadl rozhodnutí zástupců členských států umístit sídlo Evropského úřadu práce (dále jen „ELA“) do Bratislavy (Slovensko)](4).

4.        Následně nařízení (EU) 2018/1718 stanovilo, že nové sídlo EMA bude v Amsterodamu (dále jen „napadené nařízení“)(5). Italská republika a Comune di Milano těmito žalobami směřujícími proti Radě a Parlamentu primárně napadají legalitu tohoto nařízení.

II.    Právní rámec

5.        Nařízení 2018/1718 přijaté dne 14. listopadu 2018 a založené na článku 114 a čl. 168 odst. 4 písm. c) SFEU obsahuje následující ustanovení:

„Článek 1

V nařízení (ES) č. 726/2004 se vkládá nový článek, který zní:

‚Článek 71a

Sídlo agentury je v Amsterodamu v Nizozemsku.

Příslušné orgány Nizozemska přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění toho, aby se agentura mohla do dočasných prostor přemístit nejpozději do 1. ledna 2019 a do svých stálých prostor nejpozději do 16. listopadu 2019.

Do 17. února 2019 a poté každé tři měsíce, dokud se agentura nepřemístí do svých stálých prostor, předloží příslušné orgány Nizozemska Evropskému parlamentu a Radě písemnou zprávu o pokroku úprav dočasných prostor a o výstavbě stálé budovy.‘

Článek 2

Toto nařízení vstupuje v platnost dnem vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

Toto nařízení se použije ode dne 30. března 2019.

Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.“

6.        V průběhu legislativního procesu, který vedl k přijetí nařízení 2018/1718, přijal Evropský parlament legislativní usnesení ze dne 25. října 2018 k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se mění nařízení (ES) č. 726/2004, pokud jde o umístění sídla Evropské agentury pro léčivé přípravky(6). V tomto usnesení Parlament mimo jiné:

„2.      staví se proti společnému prohlášení Evropského parlamentu, Rady [Evropské unie] a Evropské komise o decentralizovaných agenturách ze dne 19. července 2012 a proti společnému přístupu, který je k němu připojen, a […] vyzývá k tomu, aby byl úzce zapojován do rozhodovacího procesu o umístění a přemístění agentur“ a

„5.      vyjadřuje politování nad tím, že Evropský parlament – a v konečném důsledku tedy zástupci občanů Unie – nebyli plně zapojeni do postupu pro výběr nového sídla [EMA], jenž byl nakonec uzavřen losováním, i přesto, že se jedná o tak důležité rozhodnutí; rozhodnutí týkající se umístění institucí a agentur by měla – a z právního hlediska musí – být přijímána v rámci řádného legislativního postupu a v plném souladu s výsadami Evropského parlamentu, podle nichž jsou Evropský parlament a Rada rovnocennými spolunormotvůrci“.

7.        Přílohy k usnesení obsahují následující prohlášení Parlamentu:

„Evropský parlament vyjadřuje politování nad tím, že jeho úloha spolunormotvůrce nebyla řádně zohledněna, jelikož nebyl zapojen do procesu, jenž vedl k výběru nového sídla [EMA].

Evropský parlament by rád připomněl své výsady coby společného normotvůrce a trvá na bezvýhradném dodržování řádného legislativního postupu, pokud jde o sídla orgánů a agentur.

Jakožto jediný přímo volený orgán Unie a zástupce občanů Unie je prvním garantem dodržování demokratických zásad v Unii.

Evropský parlament odsuzuje postup, jakým bylo nové sídlo vybráno a jenž de facto připravil Evropský parlament o jeho výsady, neboť jej prakticky opomenul, ale nyní se očekává, že Parlament výběr nového sídla jednoduše potvrdí prostřednictvím řádného legislativního postupu.

Evropský parlament připomíná, že společný přístup připojený ke společnému prohlášení Evropského parlamentu, Rady a Evropské komise o decentralizovaných agenturách, který byl podepsán v roce 2012, není právně závazný, jak je uvedeno v samotném prohlášení, a že byl schválen, aniž by byly dotčeny legislativní pravomoci orgánů EU.

Evropský parlament proto trvá na tom, aby byl postup pro výběr nového sídla agentur v budoucnu revidován a aby už nebyl v této podobě uplatňován.

Evropský parlament si na závěr přeje rovněž připomenout, že v interinstitucionální dohodě o zdokonalení tvorby právních předpisů ze dne 13. dubna [2016] se tyto tři orgány zavázaly k loajální a transparentní spolupráci, a připomíná rovnoprávné postavení obou spolunormotvůrců zakotvené ve Smlouvách.“

III. Skutkový rámec

8.        Evropská agentura pro hodnocení léčivých přípravků byla vytvořena nařízením Rady (EHS) č. 2309/93 ze dne 22. července 1993, kterým se stanoví postupy Společenství pro registraci a dozor nad humánními a veterinárními léčivými přípravky a kterým se zakládá Evropská agentura pro hodnocení léčivých přípravků(7).

9.        Dne 29. října 1993 se hlavy států a předsedové vlád členských států na základě vzájemné dohody rozhodli, že se její sídlo zřizuje v Londýně (Spojené království)(8).

10.      Nařízení č. 2309/93 bylo následně zrušeno a nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 726/2004 ze dne 31. března 2004, kterým se stanoví postupy Společenství pro registraci humánních a veterinárních léčivých přípravků a dozor nad nimi a kterým se zřizuje Evropská agentura pro léčivé přípravky(9). Tímto nařízením byla Evropská agentura pro hodnocení léčivých přípravků přejmenována na EMA. Nařízení neobsahovalo žádné ustanovení týkající se umístění sídla EMA.

11.      Dne 29. března 2017 oznámilo Spojené království v souladu s čl. 50 odst. 2 SEU Evropské radě svůj záměr vystoupit z Evropské unie.

12.      Dne 22. června 2017 hlavy států nebo předsedové vlád ostatních 27 členských států během zasedání Evropské rady (článek 50) na návrh předsedy Evropské rady a předsedy Evropské komise souhlasili s postupem přemístění sídla EMA a Evropského orgánu pro bankovnictví (dále jen „pravidla pro výběr“)(10).

13.      Tato pravidla stanovila, že rozhodnutí o tom, kde by se budoucí sídla obou agentur měla nacházet, by měla být přijata spravedlivým a transparentním rozhodovacím postupem zahrnujícím vyhlášení výzvy k předkládání nabídek, založené na šesti kritériích stanovených v oddílu 3 pravidel výběru.

14.      Bylo rovněž stanoveno, že v případě nerozhodného výsledku ve třetím (a konečném) kole hlasování, rozhodne losování z nabídek se shodným počtem hlasů, které provede předsednictví.

15.      Dne 20. listopadu 2017 získaly nabídka Italské republiky a nabídka Nizozemského království v rámci třetího kola hlasování shodný počet hlasů. Losováním byla následně vybrána nabídka Nizozemského království.

16.      V důsledku výše uvedeného zástupci členských států téhož dne vybrali v rámci 3579. zasedání Rady pro obecné záležitosti město Amsterodam jako nové sídlo EMA (dále jen „rozhodnutí zástupců členských států“). Toto rozhodnutí bylo oznámeno v zápise ze zasedání Rady(11) a bylo zveřejněno formou tiskové zprávy(12). V tiskové zprávě bylo uvedeno, že „Komise nyní připraví legislativní návrhy, které zohlední [toto] hlasování, k přijetí řádným legislativním postupem za účasti Evropského parlamentu. […]“.

17.      Dne 29. listopadu 2017 přijala Komise návrh nařízení o změně nařízení č. 726/2004, pokud jde o umístění sídla EMA. V důvodové zprávě návrhu nařízení bylo uvedeno, že „[členské státy] v rámci zasedání Rady pro obecné záležitosti (článek 50) [zvolily] za nové sídlo [EMA] nizozemský Amsterodam“(13).

18.      Na tomto základě bylo nařízením 2018/1718 změněno nařízení č. 726/2004 v tom smyslu, že nyní stanoví, že „[s]ídlo agentury je v Amsterodamu v Nizozemsku“(14).

19.      Následně byly podány čtyři žaloby na neplatnost.

20.      Zaprvé italská vláda ve své žalobě, která je v současné době projednávána pod číslem C‑59/18, navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil rozhodnutí zástupců členských států v rozsahu, v němž stanovilo, že novým sídlem EMA je Amsterodam, a v důsledku toho určil, že toto sídlo bude ve městě Milán (Itálie).

21.      Zadruhé Comune di Milano, podporovaná Italskou republikou a Regione Lombardia (region Lombardie, Itálie), ve věci C‑182/18 navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil rozhodnutí zástupců členských států v rozsahu, v němž konstatovalo, že novým sídlem EMA je Amsterodam.

22.      Rozhodnutím ze dne 19. listopadu 2019 nařídil předseda Soudního dvora spojení věcí C‑59/18 a C‑182/18 pro účely ústní části řízení a pro účely rozsudku.

23.      Zatřetí se Italská republika ve věci C‑106/19 domáhá zrušení napadeného nařízení.

24.      Začtvrté se Comune di Milano ve věci C‑232/19 domáhá zrušení napadeného nařízení a prohlášení, že rozhodnutí zástupců členských států nevyvolává právně závazné účinky.

25.      Rozhodnutím ze dne 19. prosince 2019 rozhodl předseda Soudního dvora o spojení věcí C‑106/19 a C‑232/19 (dále jen „projednávané věci“) pro účely ústní části řízení a pro účely rozsudku.

IV.    Řízení před Soudním dvorem

26.      Na rozdíl od žalob ve spojených věcech C‑59/18 a C‑182/18, které se týkají legality rozhodnutí zástupců členských států, se v projednávaných věcech jedná především o otázku legality napadeného nařízení přijatého po rozhodnutí zástupců členských států.

a)      Věc C‑106/19

27.      Italská vláda navrhuje, aby Soudní dvůr napadené nařízení zrušil a uložil Radě a Parlamentu náhradu nákladů řízení. Rada a Parlament navrhují, aby Soudní dvůr žalobu zamítl a uložil italské vládě náhradu nákladů řízení. Nizozemská vláda a Komise, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastnice na podporu Rady a Parlamentu, navrhují, aby Soudní dvůr žalobu zamítl. Nizozemská vláda dále navrhuje, aby Soudní dvůr uložil italské vládě náhradu nákladů řízení.

28.      Italská vláda uplatňuje v žalobě dva žalobní důvody na podporu své námitky protiprávnosti napadeného nařízení. První žalobní důvod vychází z porušení článků 10, 13 a 14 SEU, jakož i článku 114, čl. 168 odst. 4 písm. c) a článků 289 a 294 SFEU. Druhý žalobní důvod vychází z toho, že i kdyby bylo rozhodnuto, že nedošlo k porušení výsad Parlamentu, protiprávnost napadeného nařízení vyplývá z protiprávnosti rozhodnutí zástupců členských států. V této souvislosti italská vláda tvrdí, že došlo k zneužití pravomoci z důvodu neprovedení šetření a zkreslení důkazů. Pokud jde o hlubší rozvinutí argumentů vznesených v této souvislosti, italská vláda odkazuje na svou žalobu ve věci C‑59/18 týkající se legality rozhodnutí zástupců členských států(15).

29.      Pokud jde o první žalobní důvod žaloby, italská vláda zaprvé tvrdí, že byl porušen článek 10 SEU, jelikož postup zvolený při výběru nového sídla EMA neumožnil evropským občanům zúčastnit se této volby. V tomto ohledu vedl uvedený postup podle italské vlády rovněž k porušení čl. 14 odst. 1 SEU, který stanoví, že zákonodárná funkce je vykonávána Parlamentem. Komise a Rada měly podle italské vlády v každém případě umožnit účast Parlamentu. Samotná skutečnost, že tak neučinily, vedla podle italské vlády k porušení institucionální rovnováhy a loajální a transparentní spolupráce vyjádřené v článku 13 SEU. Pokud jde o články 289 a 294 SFEU ve spojení s právním základem napadeného nařízení, jejich porušení bylo podle italské vlády způsobeno tím, že řádný legislativní postup byl dodržen čistě formálně, aniž Parlament mohl skutečně ovlivnit volbu nového sídla EMA.

30.      Ve své žalobní odpovědi Rada tvrdí, že legislativní proces proběhl standardně. Parlament projednal možnosti přemístění sídla jinam, především do Milána, předtím, než tuto možnost odmítl. Parlament poté předložil (a dokonce obdržel) několik pozměňovacích návrhů k návrhu nařízení. Rada mimoto tvrdí, že pravomoc zvolit sídlo agentury náleží členským státům jednajícím vzájemnou dohodou. Návrh je založen na článku 341 SFEU. Určení nového sídla EMA v napadeném nařízení je podle Rady čistě deklaratorní, jelikož se spolunormotvůrce nemohl odchýlit od volby učiněné v tomto ohledu členskými státy. Parlament však mohl zároveň (spolu)definovat podmínky pro přemístění, což učinil tím, že do nového článku 71a nařízení č. 726/2004 doplnil dvě nové odrážky týkající se lhůty pro přemístění, doby dočasného umístění a povinnosti orgánů Nizozemského království předložit Parlamentu a Radě písemnou zprávu.

31.      Parlament ve své žalobní odpovědi sdílí názor italské vlády, podle kterého rozhodnutí zástupců členských států nemohlo omezit pravomoci Parlamentu. Parlament má však za to, že výsledkem dotčené situace není protiprávnost napadeného nařízení z důvodu, že zástupci členských států nemají pravomoc určit sídlo EMA. Tato pravomoc náleží podle Parlamentu unijnímu normotvůrci, který se nesmí zdržet výkonu svých funkcí. Nemůže tedy jednoduše schválit předchozí návrh členských států, aniž jej zkontroluje. Rozhodnutí zástupců členských států bylo čistě politické, bez závazných účinků. Skutečnost, že volba učiněná na základě tohoto rozhodnutí byla přijata v návrhu Komise, je podle Parlamentu projevem diskreční pravomoci Komise. Při schválení této volby Parlament rovněž vykonal svou diskreční pravomoc jako spolunormotvůrce.

32.      Italská vláda ve své replice zdůrazňuje rozdíly v postojích Rady a Parlamentu, pokud jde o ústřední otázku pravomoci vybrat sídlo agentury. Tyto orgány podle všeho podle italské vlády nevěděly, nebo v každém případě měly odlišné názory na to, které pravomoci jsou vykonávány. Z důvodu této nejasnosti italská vláda ve své žalobě nezaujala stanovisko k povaze této pravomoci, avšak vyloučila, že tato pravomoc spadá do výlučné pravomoci členských států. Popis účasti Parlamentu je podle italské vlády formální a nepřijatelný. Podle jejího názoru neprokazuje, že Parlament vykonával rozhodující úlohu při výběru nového sídla EMA.

33.      Ve své duplice zaměřené na první žalobní důvod žaloby Rada zdůrazňuje, že její postoj k otázce pravomoci, stejně jako postoj Parlamentu, je v každém případě irelevantní, neboť oba orgány se shodují na tom, že výsady Parlamentu byly dodrženy. Rada rovněž připomíná, že projevem výkonu funkcí orgánu jsou akty, které přijímá. Na základě politických prohlášení nelze podle jejího názoru posuzovat, zda byly pravomoci správně vykonány. Přezkum legality aktu se podle Rady nemůže vztahovat na politické důvody, proč byl určitý akt přijat. Mimoto Rada připomíná, že pravomoc vybrat sídlo agentur je výlučnou pravomocí členských států. Rada zdůrazňuje, že pravomoc určit sídlo agentury není stejná jako pravomoc regulovat danou oblast. Liší se svou politickou a symbolickou povahou a je zakotvena v článku 341 SFEU.

34.      Parlament ve své duplice zdůrazňuje, že během legislativního procesu, který vedl k přijetí napadeného nařízení, usiloval o ochranu svého institucionálního postavení všemi dostupnými prostředky, přičemž sledoval hlavní cíl spočívající v zajištění kontinuity činností agentury EMA v průběhu přemisťování jejího sídla. Díky iniciativě Parlamentu je napadené nařízení doplněno o mechanismus monitorování a harmonogram. Přijetí přísnějšího postoje ze strany Parlamentu v rámci tohoto legislativního procesu by nebylo slučitelné s cílem ochrany veřejného zdraví. Způsob, jakým Parlament v průběhu legislativního postupu vykonal své výsady, byl tedy podle jeho názoru založen na doporučené volbě a nepředstavoval zřeknutí se jeho úlohy.

35.      Nizozemská vláda podporuje, pokud jde o první žalobní důvod žalob, argumenty Rady a Parlamentu.

36.      Komise je toho názoru, že přijetí rozhodnutí zástupců členských států nemohlo být na překážku pravomocem Komise nebo spolunormotvůrců. Komise ani Parlament nejsou vázány politickou volbou členských států ohledně sídla agentury. Pravomoc vybrat sídlo agentury spadá do výlučné pravomoci Unie. V průběhu diskusí, které vedly k přijetí napadeného nařízení, se jednalo i o možnosti umístit nové sídlo EMA do Milána, tato možnost však byla vyloučena.

37.      Pokud jde o druhý žalobní důvod žaloby, italská vláda podpůrně tvrdí, že i kdyby měl být učiněn závěr, že nedošlo k porušení úlohy Parlamentu, protiprávnost napadeného nařízení vyplývá z protiprávnosti rozhodnutí zástupců členských států. Toto rozhodnutí je podle italské vlády stiženo vadou spočívající ve zneužití pravomoci v důsledku nedostatečného přezkumu a zkreslení skutkových okolností. Italská vláda shrnuje své argumenty v žalobě v souběžné věci C‑59/18. Dále uvádí dodatečné body na podporu svého tvrzení, že nabídka Nizozemského království neodpovídala skutečnosti a v každém případě nesplňovala kritéria stanovená ve výběrovém řízení.

38.      Rada ve své žalobní odpovědi tvrdí, že se normotvůrce nemůže odchýlit od volby provedené zástupci členských států. Normotvůrce však podle jejího názoru musí ověřit, zda byl dotčený akt přijat v souladu s platnými pravidly. V tomto ohledu může být napadené nařízení předmětem soudního přezkumu. Normotvůrce však podle Rady nemůže ověřit meritorní stránku provedeného výběru, ani kritéria nebo postup posuzování této meritorní stránky, ani posoudit skutkovou situaci.

39.      Rada má dále za to, že důvod týkající se zneužití pravomoci je nepřípustný a v každém případě neopodstatněný, neboť nebylo prokázáno, že rozhodnutí zástupců členských států bylo přijato s cílem nebo za účelem dosažení jiného výsledku, než který výběrové řízení skutečně sledovalo. Zaprvé Komise podle jejího názoru nebyla povinna ověřovat informace obsažené v příslušných nabídkách. Zadruhé údajný rozdíl mezi nabídkou a stavem věcí po výběru není podle Rady relevantní pro závěr, že nabídka Nizozemského království byla během výběrového řízení zkreslena. Zatřetí je Rada tohoto názoru, že v žádném případě nebylo prokázáno, že údajné zkreslení nabídky Nizozemského království vedlo k nesprávnému posouzení takové povahy a závažnosti, že by odůvodňovalo prohlášení výběrového řízení za neplatné.

40.      Ve své žalobní odpovědi je Parlament toho názoru, že jelikož italská vláda odkazuje na své argumenty předložené v jiné věci, v níž Parlament není účastníkem řízení, nesplňuje tento žalobní důvod podmínky článku 21 statutu Soudního dvora a čl. 120 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora. Z meritorního hlediska mezi rozhodnutím zástupců členských států a napadeným nařízením neexistuje podle Parlamentu žádná procesní či právní spojitost. I za předpokladu, že by byl učiněn závěr, že rozhodnutí zástupců členských států bylo stiženo vadami, tak tato okolnost podle názoru Parlamentu nemůže mít vliv na platnost napadeného nařízení.

41.      Ve své replice italská vláda uvádí, že neodkazuje pouze na své argumenty ve věci C‑59/18. Opakuje, že výběr učiněný Parlamentem nebyl svobodný, a tudíž vzhledem k tomu, že tento výběr byl spojen s rozhodnutím, které už předtím učinily členské státy, výsady Parlamentu byly porušeny.

42.      Ve své duplice Parlament rovněž opakuje své stanovisko k neexistenci právního vztahu mezi rozhodnutím zástupců členských států a napadeným nařízením. Kromě přípustnosti druhého žalobního důvodu, proti které Parlament nadále uplatňuje námitky, italská vláda podle názoru Parlamentu neuvádí žádné jiné argumenty proti napadenému nařízení kromě těch, které byly vzneseny v rámci prvního žalobního důvodu. Argumenty vznesené v rámci druhého žalobního důvodu jsou tedy podle Parlamentu irelevantní.

43.      Komise uvádí, že druhý žalobní důvod je založen na předpokladu, že se spolunormotvůrce spokojil s „osvědčením“ politického rozhodnutí. Tak tomu však jednoduše nebylo. Navzdory komplexnosti jeho přijetí a účasti Komise na postupu není podle Komise politické rozhodnutí závazné. Komise tvrdí, že uvedené rozhodnutí proto nemohlo předurčit výsledek řádného legislativního postupu.

44.      Nizozemská vláda tvrdí, že druhý žalobní důvod je založen na předpokladu, že nedodržela své závazky z nabídky ze dne 28. července 2017. Nizozemská vláda zdůrazňuje, že ke všem skutkovým okolnostem, kterých se dovolává italská vláda, došlo ve skutečnosti po přijetí rozhodnutí zástupců členských států, přičemž jeho legalita musí být posouzena s ohledem na skutečnosti existující v okamžiku jeho přijetí. Italská vláda podle názoru nizozemské vlády každopádně neprokázala, že došlo k nesprávnému posouzení, jehož povaha a závažnost vedou k protiprávnosti rozhodnutí zástupců členských států. Nizozemská vláda konečně tvrdí, že argumenty předložené italskou vládou neprokazují, jakým způsobem Nizozemské království nedodrželo své závazky.

45.      Italská vláda ve své odpovědi na vyjádření nizozemské vlády a Komise upozorňuje Soudní dvůr na to, že Parlament podal žalobu ve věci C‑743/19, ve které Parlament zpochybňuje rozhodnutí (EU) 2019/1199 zástupců členských států, přijaté vzájemnou dohodou o umístění sídla ELA do Bratislavy(16). Podle italské vlády Parlament v rámci uvedené žaloby tvrdí, že dotčené rozhodnutí nebylo přijato členskými státy, nýbrž Radou, a že jeho přijetí zasahuje do pravomocí unijního normotvůrce. Z těchto argumentů podle jejího názoru vyplývá, že Parlament není přesvědčen o svém stanovisku v projednávané věci, které hájí. V každém případě je postoj Parlamentu podle italské vlády neslučitelný s výtkou týkající se výlučné pravomoci Unie v tomto ohledu.

46.      Ve své odpovědi na vyjádření nizozemské vlády jako vedlejšího účastníka má Parlament za to, že nemůže zaujmout stanovisko k nabídce Nizozemského království. Parlament ve své odpovědi na vyjádření Komise jako vedlejšího účastníka souhlasí s tím, že Smlouvy nevyhrazují pravomoc vybrat sídlo agentur členským státům. Politický význam rozhodnutí o umístění sídla agentury nemůže vést k závěru, že pravomoc náleží členským státům. Parlament rovněž souhlasí s tím, že komplexnost a struktura spolupráce mezi členskými státy, jakož i účast orgánů na výběrovém řízení nesvěřují výsledku této spolupráce závaznou povahu.

47.      Rada ve své odpovědi na vyjádření Komise jako vedlejšího účastníka souhlasí s tím, že Parlament plně vykonal své výsady a měl významný vliv na obsah napadeného nařízení. Rada nicméně nesouhlasí s tvrzením, že rozhodnutí zástupců členských států obsahuje pouze politické rozhodnutí bez závazných právních účinků.

48.      Dne 11. února 2019 požádala italská vláda, aby byla věc C‑106/19 projednána ve zrychleném řízení podle článku 133 jednacího řádu. Rozhodnutím ze dne 15. února 2019 předseda Soudního dvora tuto žádost zamítl.

b)      Věc C‑232/19

49.      Comune di Milano navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadené nařízení, určil, že rozhodnutí zástupců členských států nevyvolává žádné právní účinky, a uložil Radě a Parlamentu náhradu nákladů tohoto řízení(17).

50.      Samostatným podáním Parlament vznesl námitku nepřípustnosti, na kterou Comune di Milano odpověděla a o níž bude rozhodnuto spolu s věcí samou.

51.      Rada a Parlament ve svých odpovědích navrhují, aby Soudní dvůr odmítl žalobu jako nepřípustnou nebo ji každopádně zamítl jako neopodstatněnou a uložil Comune di Milano náhradu nákladů tohoto řízení.

52.      Komise vstupující do řízení jako vedlejší účastník na podporu Rady a Parlamentu navrhuje, aby Soudní dvůr odmítl žalobu jako nepřípustnou a podpůrně ji zamítl jako neopodstatněnou. Nizozemská vláda jako vedlejší účastnice podporující Radu a Parlament navrhuje, aby Soudní dvůr žalobu zamítl a uložil Comune di Milano náhradu nákladů řízení.

53.      Comune di Milano v žalobě uplatňuje čtyři žalobní důvody. Jeden z žalobních důvodů směřuje proti napadenému nařízení. Ostatní tři směřují proti rozhodnutí zástupců členských států.

54.      Pokud jde o první žalobní důvod směřující proti napadenému rozhodnutí, Comune di Milano tvrdí, že zaprvé byly porušeny zásady zastupitelské demokracie (článek 10 SEU) a institucionální rovnováhy a loajální spolupráce (článek 13 SEU). Comune di Milano se rovněž dovolává porušení podstatných procesních náležitostí a článku 14 SEU. Tvrdí, že Parlament byl zbaven svých pravomocí a možnosti účastnit se procesu výběru nového sídla EMA. Nové sídlo vybrala podle názoru Comune di Milano pouze Rada, a to mimo řádný legislativní postup. Parlament podle Comune di Milano neměl v rámci řádného legislativního postupu žádný prostor pro vstoupení do postupu, aby posoudil či dokonce zpochybnil toto rozhodnutí. Comune di Milano je toho názoru, že pokud by Parlament zablokoval určení Amsterodamu jako nového sídla EMA, způsobilo by to politickou krizi, která by poškodila agenturu zastávající klíčovou úlohu pro ochranu zdraví evropských občanů a která by mohla mít za následek to, že úředníci EMA a jejich rodiny by byli ponecháni na území třetí země.

55.      Pokud jde o druhý, třetí a čtvrtý žalobní důvod směřující proti rozhodnutí zástupců členských států, Comune di Milano se dovolává zneužití pravomoci, porušení zásad transparentnosti, řádné správy a spravedlnosti (druhý žalobní důvod), porušení zásady řádné správy, transparentnosti a loajální spolupráce (třetí žalobní důvod) a porušení rozhodnutí Rady ze dne 1. prosince 2009(18) a „jednacího řádu Rady ze dne 31. října 2017“(19) (čtvrtý žalobní důvod).

56.      Konkrétněji v rámci druhého žalobního důvodu Comune di Milano zpochybňuje použití rozhodovacího postupu losem, protože takový postup neumožňuje zohlednit stanovená technická kritéria a vybrat nejlepší nabídku. Comune di Milano rovněž tvrdí, že Komise ve skutečnosti nabídky neposoudila, což pravidla pro výběr předpokládala. Nedostatečné posouzení ze strany Komise vedlo podle Comune di Milano k zjevnému porušení zásady řádné správy. Ovlivnilo hlasování členských států, během kterého byla zkreslena nabídka Nizozemského království. Mimoto pozdější změny této nabídky, které byly projednány mezi Nizozemským královstvím a EMA, porušily podle Comune di Milano zásady transparentnosti a řádné správy.

57.      Pokud jde o třetí žalobní důvod, Comune di Milano připomíná, že rozhodování losem je protiprávní. Kromě toho kritizuje neexistenci zápisů zachycujících proces hlasování a zdůrazňuje, že hlavní prvky postupu nebyly zveřejněny. Komise a členské státy podle Comune di Milano tyto hlavní prvky nepochopily (jak vyplývá z chybějícího šetření) a nebyly o nich informovány (pokud jde o následné změny). Konečně subjekty, které podaly přihlášku, neměly žádnou možnost provést kontrolu.

58.      Pokud jde o čtvrtý žalobní důvod, Comune di Milano tvrdí, že charakteristické rysy hlasování a přijetí rozhodnutí zástupců členských států porušily několik procesních pravidel Rady (které je, podle Comune di Milano, toto rozhodnutí přičitatelné). V této souvislosti Comune di Milano tvrdí, že neexistence zápisu představuje porušení článku 13 rozhodnutí Rady ze dne 1. prosince 2009(20). Comune di Milano rovněž poukazuje na nedodržení formálních náležitostí vymezených v „jednacím řádu Rady ze dne 31. října 2017“(21), a sice: chybějící odůvodnění, nemožnost zástupců členských států zůstat při sčítání hlasů v místnosti, jakož i nevyhlášení přestávky mezi třetím kolem hlasování a losováním, což by umožnilo další posouzení nabídek.

59.      Rada ve své žalobní odpovědi tvrdí, že žaloba je zjevně nepřípustná z důvodu nedostatku aktivní legitimace Comune di Milano na základě článku 263 SFEU. Pokud jde o věc samou, Rada zdůrazňuje, pokud jde o první žalobní důvod, že nebylo prokázáno, že výsady Parlamentu nebyly dodrženy. Parlament se podle jejího názoru zúčastnil legislativního procesu a jednal o jiných možnostech, než je město Amsterodam, předtím, než je odmítl. Parlament podle Rady rovněž vypracoval a obdržel několik pozměňovacích návrhů k návrhu nařízení. Kromě toho pravomoc vybrat sídlo agentury je podle Rady pravomocí členských států. Určení nového sídla EMA v napadeném nařízení je podle Rady pouze deklaratorní.

60.      Pokud jde o druhý, třetí a čtvrtý žalobní důvod směřující proti postupu, který vedl k přijetí rozhodnutí členských států, Rada tvrdí, že nic nesvědčí o tom, že losování bylo použito k dosažení jiného cíle, než je výběr nového sídla EMA. Podle názoru Rady je nesprávné tvrdit, že výběr byl proveden bez ohledu na jakékoliv kvalitativní srovnání. Komise podle názoru Rady rovněž nebyla povinna ověřit skutkové okolnosti. Údajné rozdíly mezi nabídkou Nizozemského království a skutečnostmi, které vyšly najevo po konání výběrového řízení, nevedou k závěru, že nabídka Nizozemského království byla zkreslena. Údajné zkreslení totiž podle Rady nebylo natolik závažné ani takové povahy, aby vedlo k neplatnosti výběrového řízení. Kromě toho ve zprávě Rady ze dne 31. října 2017 nebyla naplánována přestávka mezi třetím kolem hlasování a losováním.

61.      Parlament ve své žalobní odpovědi vysvětluje, že rozhodnutí zástupců členských států nelze považovat za rozhodnutí omezující jeho pravomoci, ale spíše za náznak politické povahy tohoto rozhodnutí. Uvedené rozhodnutí nelze podle Parlamentu považovat ani za přípravnou fázi pozdějšího řádného legislativního postupu. Smlouvy podle názoru Parlamentu nepřiznávají pravomoc rozhodovat o sídle agentur členským státům. Orgány se podle názoru Parlamentu nemohou zdržet výkonu svých funkcí ve prospěch členských států. Parlament schválení výběru města Amsterodamu učinil podle svého názoru v rámci výkonu diskreční pravomoci. Parlament má za to, že nebyl nikdy vázán volbou členských států. Kromě toho podle něj neexistuje žádný právní vztah mezi rozhodnutím zástupců členských států a napadeným nařízením.

62.      Comune di Milano ve své replice odmítá argumenty směřující proti přípustnosti její žaloby ratione personae a k věci samé tvrdí, že existuje vztah mezi rozhodnutím členských států a napadeným nařízením a že Parlament nemohl účinně ovlivňovat výběr nového sídla EMA.

63.      Parlament a Rada předložily dupliky. Parlament poznamenává, že rozhodnutí členských států bylo zdrojem nejednoznačnosti v průběhu legislativních diskusí, které vedly k přijetí napadeného nařízení, což rovněž vysvětluje odlišné názory Parlamentu a Rady, pokud jde o právní povahu uvedeného nařízení. V této souvislosti Parlament přijal své prohlášení, které je přílohou k legislativnímu usnesení ze dne 25. října 2018, aby objasnil, kde se skutečně nachází pravomoc určit sídlo agentury. Rada uvádí, že neshoda na této otázce vedla k probíhající věci C‑743/19, Parlament v. Rada (sídlo ELA), a k čtvrtému žalobnímu důvodu žaloby dodává, že její jednací řád se nevztahuje na rozhodnutí zástupců členských států.

64.      Ve svém spisu vedlejšího účastníka Komise tvrdí, že rozhodnutí zástupců členských států je čistě politické. Komise má za to, že uvedené rozhodnutí nemá závaznou povahu, a nemůže tedy předurčovat legislativní proces. Právě skrze legislativní proces získávají podle názoru Komise politické vize právní účinky. Prohlášení Parlamentu ze dne 25. října 2018 není podle Komise rozhodující. Rozhodujícím projevem politické vůle Parlamentu je podle Komise hlasování ve prospěch napadeného nařízení. Důvody namířené proti rozhodnutí zástupců členských států spočívají na předpokladu, že členské státy předem určily rozhodnutí o novém sídle EMA v napadeném nařízení. Takové tvrzení Komise odmítá.

65.      V odpověď na druhý, třetí a čtvrtý žalobní důvod nizozemská vláda napadá tvrzení Comune di Milano, že výběrové řízení bylo stiženo vadou.

66.      Rada ve své odpovědi na spis Komise odmítá tvrzení, že rozhodnutí zástupců členských států je čistě politické. Nové sídlo EMA bylo podle jejího názoru určeno tímto rozhodnutím, a nikoli napadeným nařízením.

67.      Parlament a Comune di Milano rovněž odpověděly na spisy vedlejších účastníků řízení.

c)      Další řízení před Soudním dvorem

68.      Projednávané věci byly rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 19. prosince 2019 spojeny pro účely ústní části řízení a rozsudku.

69.      Písemná vyjádření v projednávaných spojených věcech předložily italská vláda, Comune di Milano, Parlament, Rada, nizozemská vláda a Komise.

70.      Italská vláda, Comune di Milano, Regione Lombardia, Parlament, Rada, česká vláda, Irsko, španělská, francouzská, lucemburská, nizozemská a slovenská vláda, jakož i Komise přednesly ústní vyjádření na jednání konaném dne 8. června 2021. Toto jednání se konalo společně pro spojené věci C‑59/18 a C‑182/18, projednávané spojené věci C‑106/19 a C‑232/19, jakož i pro věc C‑743/19, Parlament v. Rada (sídlo ELA).

V.      Posouzení

71.      Toto stanovisko je strukturováno následovně. Nejprve se budu zabývat přípustností žaloby, kterou ve věci C‑232/19 podala Comune di Milano. Poté, co navrhnu, že Comune di Milano má podle mého názoru aktivní legitimaci k podání žaloby proti napadenému nařízení (A), se budu dále zabývat meritem projednávaných spojených věcí, přinejmenším v rozsahu, v němž je v těchto věcech skutečně zpochybňováno napadené nařízení. Podle mého názoru žádný z argumentů uplatněných v tomto ohledu italskou vládou a Comune di Milano nemůže obstát (B).

A.      K přípustnosti žaloby ve věci C‑232/19

72.      Parlament, Rada a Komise tvrdí, že žaloba podaná Comune di Milano je nepřípustná. Podle jejich názoru není tato obec bezprostředně ani osobně dotčena. Nemá ani právní zájem na podání žaloby.

73.      Comune di Milano je entita s právní subjektivitou založená podle italského práva. Územní celek členského státu, který má podle vnitrostátního práva právní subjektivitu, může v zásadě podat žalobu na neplatnost podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU(22). Podle tohoto ustanovení existují tři situace, kdy fyzické a právnické osoby mohou podat žalobu na neplatnost: zaprvé, pokud je jim napadený akt určen; zadruhé, pokud se této osoby daný akt bezprostředně a osobně dotýká; a zatřetí, pokud je napadený akt nařizovacím aktem, který nevyžaduje přijetí prováděcích opatření a bezprostředně se této osoby dotýká.

74.      V projednávané věci není napadené nařízení určeno Comune di Milano. Toto nařízení není ani nařizovacím aktem. Aktivní legitimace Comune di Milano musí být tudíž posouzena s ohledem na požadavky druhého případu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU: Comune di Milano musí být aktem bezprostředně (1) a osobně dotčena (2). Obecnou podmínkou je kromě toho to, že Comune di Milano musí prokázat, že má právní zájem na podání žaloby (3).

75.      Podle mého názoru Comune di Milano splňuje v projednávané věci všechny tyto podmínky.

1.      Bezprostřední dotčení

76.      Podle ustálené judikatury vyžaduje „bezprostřední dotčení“, aby byla splněna dvě kumulativní kritéria: napadené opatření vyvolává bezprostřední účinky na právní postavení jednotlivce a neponechává žádnou diskreční pravomoc adresátům pověřeným jeho provedením, přičemž toto provedení je čistě automatické povahy a vyplývá výlučně z unijní právní úpravy, aniž je třeba použít další zprostředkující předpisy(23). Nejprve se budu věnovat posledně uvedenému kritériu (a) a poté se budu zabývat otázkou, zda byla právní situace Comune di Milano dotčena (b).

a)      Neexistence diskreční pravomoci nebo prováděcích opatření

77.      Comune di Milano tvrdí, že napadené nařízení, které stanoví erga omnes, že EMA má sídlo v Amsterodamu, je závazným a přímo použitelným aktem podle článku 288 SFEU. Použití napadeného nařízení není vázáno na přijetí pozdějších prováděcích opatření.

78.      Je pravda, jak tvrdí Parlament a Rada, že skutečnost, že napadeným aktem je nařízení, které je obecné a přímo použitelné, sama o sobě nepostačuje k tomu, aby byly splněny požadavky týkající se aktivní legitimace(24). „Bezprostřední dotčení“ totiž nelze zaměňovat s „přímou použitelností“ nařízení(25). K prokázání, že uvedené nařízení vyvolává bezprostřední účinky na právní postavení Comune di Milano, musí být provedeno odlišné posouzení.

79.      Je přitom nesporné, že napadené nařízení neponechává žádný prostor pro volné uvážení, pokud jde o výběr Amsterodamu jako nového sídla EMA. Určení sídla EMA je automatické a vyplývá pouze z tohoto samotného nařízení, aniž jsou nezbytné další zprostředkující předpisy. Kritérium související s „neexistencí diskreční pravomoci nebo prováděcích pravidel“ je tedy v projednávané věci zjevně splněno.

b)      Právní účinky napadeného nařízení

80.      Comune di Milano tvrdí, že její právní postavení je bezprostředně dotčeno, jelikož se prostřednictvím nabídky Italské republiky, která Milán představila jako kandidátské město, zúčastnila řízení, které vedlo k určení sídla EMA, a získala nejvyšší počet hlasů. Napadeným nařízením je oficiálně odmítnuta nabídka žalobce a je jím potvrzeno, že se sídlo EMA nebude nacházet na jeho území.

81.      Rada a Parlament, podporované Komisí, tvrdí, že Comune di Milano není napadeným nařízením bezprostředně dotčena.

82.      Podle názoru Parlamentu přísluší rozhodnutí o sídle EMA normotvůrci. V tomto ohledu nevyvolává rozhodnutí zástupců členských států ze dne 20. listopadu 2017 závazné právní účinky. Vzhledem k tomu, že mezi tímto rozhodnutím zástupců členských států a návrhem Komise, který vedl k přijetí napadeného nařízení, neexistuje žádný právní vztah, nemůže skutečnost, že na základě společného jednání členských států byl přijat výběr města Amsterodam, sama o sobě vést k bezprostřednímu dotčení Comune di Milano. Napadené nařízení pouze stanoví, že sídlo EMA bude v Amsterodamu. Normotvůrci nebyl nikdy předložen návrh na určení města Milán jako sídla EMA namísto Amsterodamu.

83.      Pokud jde o Radu, Comune di Milano neprokázala, že z důvodu přijetí napadeného nařízení utrpěla újmu, jelikož toto nařízení má čistě deklaratorní povahu. Rozhodnutí o sídle EMA totiž přísluší členským státům a v tomto ohledu je rozhodnutí zástupců členských států závazné. Argumenty týkající se účasti města Milán ve výběrovém řízení se týkají interních možností výběru členského státu. Takové argumenty proto nemohou vést k závěru o bezprostředním dotčení Comune di Milano. Skutečnost, že město Milán jako zeměpisné místo bylo vybráno Italskou republikou v rámci její nabídky, neznamená, že Comune di Milano představuje jakožto územní celek bezprostředně dotčenou osobu.

84.      I přes diametrálně odlišné postoje Parlamentu a Rady, pokud jde o právní povahu rozhodnutí zástupců členských států, oba orgány podle všeho souhlasí s tím, že se určení Amsterodamu v napadeném nařízení bezprostředně nedotýká Comune di Milano. Předložené argumenty by na první pohled mohly snadno vést k odmítnutí „bezprostředního dotčení“ žalobce. Na jedné straně, jestliže rozhodnutí zástupců členských států není pro normotvůrce právně závazné, nabídkové řízení, které k němu vedlo, nemá žádný dopad na právní postavení žalobce. Skutečnost, že Italská republika prezentovala město Milán jako kandidátské město, nepřináší Comune di Milano žádný právní zájem, neboť z pohledu unijního normotvůrce tato nabídka jednoduše nikdy neexistovala. Na druhé straně, pokud je rozhodnutí zástupců členských států závazné, pak má napadené nařízení čistě deklaratorní povahu. Z této argumentace podle všeho vyplývá, že v takové situaci může být napadené nařízení považováno za potvrzující akt, což má rovněž za následek nepřípustnost žaloby(26).

85.      Kombinace těchto dvou alternativních argumentačních směrů představuje pozoruhodný logický klam: volba Amsterodamu jako sídla EMA nemůže být zpochybněna, protože (i) o ní bylo rozhodnuto nezávazným aktem, (ii) který byl následně začleněn do závazného aktu, který je sám o sobě čistě potvrzující. Rozhodnutí tak podle všeho není ničím jiným než zázrakem: jednoduše se zhmotnilo v čase a prostoru, aniž jej kdokoli přijal a nesl za něj odpovědnost. Netřeba dodávat, že takový (božský) výtvor nechává potenciálního žalobce ve vzduchoprázdnu, což je poměrně těžká pozice, zejména s ohledem na nařízení, které je zjevně aktem unijních orgánů.

86.      Z důvodů, které jsem podrobně rozvedl v mém paralelním stanovisku ve věci EMA 1/ELA(27), opravdu souhlasím s tím, že rozhodnutí zástupců členských států je aktem, který v unijním právním řádu nevyvolává žádný právní účinek. Nemůže být tedy předmětem přezkumu podle článku 263 SFEU.

87.      Napadené nařízení je nicméně aktem unijních orgánů. V zásadě proto podléhá úplnému přezkumu ze strany Soudního dvora. Jinak tomu nemůže být: s (velkou) mocí přichází (velká) odpovědnost. Mít moc něco rozhodnout jde totiž ruku v ruce s tím nést odpovědnost za toto rozhodnutí.

88.      Dopad na právní postavení Comune di Milano musí být tedy posouzen výlučně s ohledem na napadené nařízení. Existuje přímá souvislost mezi napadeným nařízením a právním postavením žalobce?

89.      Podle mého názoru vskutku existuje. Město Milán, zastoupené Comune di Milano jako územním celkem s právní subjektivitou, bylo přímým konkurentem v soutěži o určení sídla EMA.

90.      V jiných oblastech práva Soudní dvůr prohlásil, že konkurenti mohou být bezprostředně dotčeni akty unijního práva, v kterých se rozhoduje o výsledcích takových soutěží. K takovýmto oblastem patří především oblasti, jako je například antidumping, státní podpory nebo dokonce věci napadající rozhodnutí, kterými jsou prohlašována spojení za slučitelná s vnitřním trhem(28). Nejedná se však o pouhou skutkovou okolnost(29), naopak, účast na hospodářské soutěži často definuje právní postavení v jednotlivých oblastech unijního práva. Soudní dvůr to uznal v oblasti státních podpor, kde poznamenal, že pokud žalobce prokáže, že jej rozhodnutí Komise může stavět do nevýhodného soutěžního postavení, znamená to, že má účinky na jeho právní postavení(30).

91.      Nicméně co možná nejbližší analogii k projednávaným věcem nabízí oblast veřejných zakázek. Neúspěšní uchazeči jsou bezprostředně dotčeni rozhodnutími o zadání zakázek jiným uchazečům(31). Nicméně v této oblasti práva nepředstavuje „bezprostřední dotčení“ nevybraných uchazečů obvykle problém, neboť rozhodnutí o zadání zakázky uchazeči je doprovázeno rozhodnutím, kterým se odmítají neúspěšní uchazeči(32). Nicméně skutečnost, že „bezprostřední dotčení“ soutěžitelů v této oblasti nevyvolává jako takové žádné otázky, nemění nic na tom, že existence hospodářské soutěže, které se jednotliví uchazeči zúčastňují, stačí sama o sobě k tomu, aby vyvolala bezprostřední dotčení. Právě naopak, uznání procesních práv neúspěšných uchazečů prostřednictvím sekundárního práva je výslovným uznáním skutečnosti, že jsou bezprostředně dotčeni výsledky nabídkového řízení.

92.      Je pravda, že škála specifických režimů sekundárního práva může být stěží určující pro tak velmi jedinečnou situaci, jako je situace v projednávané věci. Stále se však domnívám, že mimo rámec jednotlivostí těchto specifických režimů existuje jedno a totéž téma: konkurenti mohou být právně dotčeni, pokud soutěží o aktiva nebo prostředky přímo přiznávané unijním právem. Rozhodnutí o přidělení aktiva určité osobě se bezprostředně dotýká těch ostatních konkurentů, kteří totéž aktivum získat nemohou. Jejich právní postavení se mění z potenciálně úspěšného na neúspěšného kandidáta. Pravděpodobně nejjasnějším příkladem této poměrně jednoduché úvahy je věc Les Verts, kde bylo poskytnutí podpory ze strany kanceláře Parlamentu konkurenčním politickým uskupením bez větší diskuse považováno za bezprostřední dotčení žalujícího sdružení(33).

93.      Nicméně, taková logika má jistě své meze. Nelze si stěžovat, že jsme nevyhráli v loterii, jestliže jsme si do ní nekoupili los. Jinak řečeno, Comune di Milano by nemohla být považována za bezprostředně dotčenou, pokud by se předtím neprezentovala jako soutěžitel.

94.      Tak tomu však zjevně není. Není zpochybňováno, že ze skutkového hlediska bylo město Milán jedním z kandidátských měst pro sídlo EMA. Tato okolnost je rozhodující především pro určení osobního dotčení žalobce. Relevantní je však i při určení právního postavení žalobce jakožto soutěžitele pro účely určení jeho bezprostředního dotčení. V této fázi stačí konstatovat, že město Milán bylo nejen a jednoznačně jedním z kandidátských měst v průběhu postupu vedoucího k vydání rozhodnutí zástupců členských států, ale rovněž, že jeho nabídka byla výslovně posouzena v průběhu legislativního postupu, když byla předmětem několika pozměňovacích návrhů v rámci postupu před Parlamentem. Postavení města Milán jakožto soutěžitele tedy nemůže být zpochybněno.

95.      Je tedy dotčena Comune di Milano? Jestliže správně chápu argument uplatněný Radou, skutečnost, že město je jakožto zeměpisné místo zvoleno jako sídlo unijní agentury, neznamená, že je dotčen územní celek, který má právní subjektivitu, v projednávané věci Comune di Milano.

96.      Tento argument jednoduše nemůže být správný. Dovedeme-li tento argument do logických důsledků, znamenalo by to, že ani město vybrané jako sídlo unijní agentury by nebylo bezprostředně dotčeno unijním aktem, který jej jako sídlo ustavil. Stejně tak by nebylo dotčeno ani město, ze kterého je agentura přemisťována(34).

97.      Takový závěr je však podle mého názoru obtížné přijmout. Je vskutku nesnadné přehlížet zvláště významné skutkové a právní důsledky, které má určení sídla agentury pro místní orgán nejen z hlediska výhod a výzev, nýbrž i z hlediska práv a povinností. Bez ohledu na skutečnost, že zvláštní práva a povinnosti místních celků mohou být podrobněji upřesněny v dohodě o sídle, která má být uzavřena s dotyčným členským státem, rozhodnutím o umístění sídla v určitém městě, a nikoliv v jiném, je místní územní celek nepochybně bezprostředně dotčen. Bez ohledu na praktické důsledky spojené s případnými hospodářskými a sociálními výhodami samotný akt určující město jako sídlo unijní agentury s sebou svojí podstatou a bezprostředně dopadá na jeho právní postavení jakožto soutěžitele o toto sídlo(35).

98.      Role evropských měst, která jsou (nebo si přejí být) sídlem unijních agentur, nemůže být zmenšena na roli pouhého fyzického místa v členském státě. Na rozdíl od stanoviska Rady nelze označení města za sídlo agentury považovat za vnitřní otázku pouze členského státu. Považuji za vcelku užitečné zdůraznit, že na rozdíl od určitých dalších případů v minulosti napadené nařízení stanoví sídlo agentury tím, že konkrétně určuje město jako územní celek, a nikoli členský stát(36).

99.      Argument uplatněný Radou tedy podle mého názoru nemůže obstát. Předběžný výběr města, které může v rámci členského státu soutěžit, je zajisté vnitřní záležitostí členského státu. Výběr města, které bude sídlem agentury, a současné odmítnutí všech ostatních soutěžitelů však již nepředstavuje „pouhou vnitřní záležitostí členského státu“. Unijní akt jasně přijímá rozhodnutí na úrovni konkrétního města, a nikoli pouze na úrovni členského státu, což činí město dotčeným(37).

100. Znamenalo by to tedy per analogiam i to, že taková fyzická osoba, jako je komisař, není bezprostředně dotčen aktem (unijního) práva týkajícím se jeho jmenování (nebo jeho propuštění) jako komisaře, jelikož v konečném důsledku to byl členský stát, kdo jej navrhl do funkce jako první(38)? Skutečnost, že původní „nominaci“ činí členský stát, nemůže znamenat, že subjekt s vlastní a samostatnou právní subjektivitou se stává navěky pouhým „objektem“ a nemůže být považována za „subjekt“, i když je jasně bezprostředně dotčen akty, které na něj výslovně odkazují a dotýkají se jeho právního postavení.

101. Závěrem mám za to, že právní postavení Comune di Milano bylo přijetím napadeného nařízení přímo změněno. Toto nařízení totiž s právně závaznými účinky určilo město Amsterodam jako sídlo EMA, což mělo automaticky za následek vyloučení města Milán jakožto sídla této agentury.

2.      Osobní dotčení

102. Aby byla obecně závazným aktem přijatým unijním orgánem osobně dotčena fyzická nebo právnická osoba, musí být tato osoba dotyčným aktem dotčena z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ni zvláštní, nebo na základě faktické situace, která ji vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím ji individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát(39).

103. Comune di Milano ve své žalobě uvádí, že byla plně zapojena do přípravy nabídky a výběrového řízení uvedeného v bodě 1 odůvodnění a v článku 1 napadeného nařízení. Comune di Milano je podle svého názoru ve zvláštním postavení kandidátského města v rámci výběrového řízení osobně dotčena napadeným nařízením. Město Milán by totiž podle Comune di Milano bylo uvedeno v článku 1 napadeného nařízení, pokud by nebylo vybráno město Amsterodam. Kromě toho Comune di Milano uvádí, že tím, že prezentovala město Milán jako italskou nabídku, hodlala na základě článku 3 svého statutu podporovat socioekonomický a průmyslový rozvoj na jeho území. Zřízení sídla EMA v Amsterodamu podle názoru Comune di Milano ztěžuje schopnost obce vykonávat své pravomoci způsobem, který považuje za vhodný. Comune di Milano nadto uvádí, že vynaložila výdaje a provedla výzkum. Comune di Milano dokonce přivítala zástupce EMA, aby lépe pochopila a splnila výběrová kritéria. Obec rovněž připomíná, že judikatura Soudního dvora zohledňuje situaci, kdy je osoba výslovně uvedena v přípravných aktech napadených unijních aktů, jakož i tehdy, když tyto akty zohledňují specifické skutečnosti týkající se žalobců. Za tímto účelem Comune di Milano odkazuje na judikaturu v oblasti antidumpingových cel(40) a veřejných zakázek(41).

104. Rada a Parlament, podporované Komisí, tvrdí, že Comune di Milano není osobně dotčena.

105. Rada tvrdí, že navzdory odkazu na článek 3 svého statutu Comune di Milano neprokázala, v čem mělo přijetí napadeného nařízení vliv na specifický výkon jejích pravomocí přiznaných vnitrostátním právním řádem. Konečné výdaje této obce jsou podle Rady rovněž irelevantní. Podle jejího názoru se totiž týkají pouze otázky vnitřní organizace, kterou by se měl zabývat italský stát. Rada dále tvrdí, že Comune di Milano nebyla nijak zapojena do postupu přijímání napadeného nařízení. Její účast na přípravě italské nabídky podle Rady nestačí k prokázání osobního dotčení. Jednací řád ze dne 22. června 2017 nepřiznává podle Rady žádné právo žádným jiným subjektům než členským státům: je na nich, aby předložily nabídky, vyměňovaly si informace s Komisí a zúčastnily se hlasování. Skutečnost, že některé členské státy do přípravy svých příslušných nabídek zapojily svá kandidátská města, je podle Rady bezpředmětná.

106. Parlament tvrdí, že spolupráce mezi členskými státy na základě jednacího řádu ze dne 22. června 2017 je zcela odlišná od unijního rozhodovacího procesu. Jakákoliv účast žalobce v tomto rámci spolupráce nemůže podle Parlamentu žalobce „individualizovat“ tak, aby splnil požadavek osobního dotčení. Kromě toho má Parlament za to, že žádné ustanovení unijního práva neukládá normotvůrci povinnost zohlednit situaci žalobce v průběhu řízení, které vedlo k přijetí napadeného nařízení. V každém případě, aniž je dotčena hodnota jednacího řádu ze dne 22. června 2017, přiznává tento řád podle názoru Parlamentu úlohu pouze členským státům, a nikoliv místním orgánům(42).

107. Stejně jako Parlament a Rada se domnívám, že argumenty předložené Comune di Milano, pokud jde o socioekonomický dopad, který by mělo určení sídla na jejím území, jakož i výdaje a úsilí, které vynaložila při přípravě italské nabídky, samy o sobě nezakládají osobní dotčení. Okolnost, že se regionální entita dovolává skutečnosti, že unijní akt může ovlivnit určité socioekonomické podmínky v rámci její územní pravomoci, nepostačuje k tomu, aby byla tato entita považována za dotčenou, a tím spíše ani za osobně dotčenou(43).

108. Sdílím rovněž názor Rady, podle kterého nelze mít za to, že Comune di Milano byla napadeným nařízením dotčena při výkonu svých výsad. Podle mého názoru není test Vlaams Gewest(44) pro probíhající řízení relevantní. Není mi jasné, jak by skutečnost, že napadeným nařízením byl určen jako sídlo EMA Amsterodam, a nikoli Milán, mohla bránit městu Milán ve vykonávání jeho autonomních pravomocí pro účely testu Vlaams Gewest. Spojitost s výkonem těchto pravomocí je přinejmenším nepřímá a hypotetická.

109. V projednávaném případě se však nejedná o to, že by územní entita byla dotčena z toho důvodu, že byl omezen výkon jejích samostatných pravomocí (test Vlaams Gewest)(45). Dotčení Comune di Milano v projednávané věci vyplývá z jejího postavení soutěžitele vzhledem k tomu, že město Milán nebylo podle napadeného nařízení vybráno jako sídlo unijní agentury. Osobní dotčení této obce je třeba posuzovat právě s ohledem na konkrétní výběr sídla EMA provedený napadeným nařízením. V tomto ohledu je důležité to, co se obecně nazývá testem Plaumann: rozhodující kritérium spočívá na vlastnostech, které jsou zvláštní pro žalobce, nebo podpůrně na faktické situaci, která jej vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a individualizuje jej způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát(46).

110. Existuje totiž několik prvků, které „individualizují“ situaci Comune di Milano, a tím ji odlišují od situace všech ostatních osob, což ji přibližuje situaci adresáta. Důraz je třeba klást na skutkový stav, který pro Comune di Milano nastolilo napadené nařízení a postup vedoucí k jeho přijetí.

111. Zaprvé první bod odůvodnění napadeného nařízení uvádí, že výběr Amsterodamu jako nového sídla EMA vyplývá z rozhodnutí zástupců členských států. Tento bod odůvodnění představuje samotný účel přijetí napadeného nařízení. Bez ohledu na to, zda uvedené rozhodnutí vyvolává právní účinky či nikoliv, ze skutkového hlediska je toto rozhodnutí základem pro zřízení sídla EMA. Proto rovněž ze skutkového hlediska nelze odhlédnout od toho, že město Milán bylo jedním z kandidátských měst, o kterých se uvažovalo a které získalo hlasy. Jako takové patřilo město Milán, a konkrétně Comune di Milano, nejen do uzavřeného a dobře definovaného okruhu kandidátských měst, nýbrž bylo i individualizováno výběrovým řízením před členskými státy, ve kterém skončilo ve finále jako jediný přímý konkurent Amsterodamu, a jeho nabídka byla odmítnuta proto, že byla použita pravidla pro losování.

112. Zadruhé, jak uvedla Rada ve své žalobní odpovědi ve věci C‑106/19, o městu Milán bylo rovněž jednáno jako o případném sídle agentury EMA v průběhu legislativního postupu, přičemž během parlamentních jednání bylo předloženo několik (neúspěšných) pozměňovacích návrhů(47).

113. Stručně řečeno, postup vedoucí k rozhodnutí členských států, jakož i legislativní postup, který vedl k přijetí napadeného nařízení, odhalují zvláštní skutkové okolnosti, které Comune di Milano odlišují, či dokonce individualizují. Tato obec je jakožto právní zosobnění jednoho z kandidátských měst osobně dotčena nařízením, které určuje osud jejích šancí být vybrána jako sídlo EMA(48).

3.      Právní zájem na podání žaloby

114. Podle ustálené judikatury Soudního dvora je žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou přípustná pouze v případě, že má tato osoba právní zájem na zrušení napadeného aktu. Předpokladem takového zájmu je, že samotné zrušení tohoto aktu může vyvolat právní následky. Žaloba proto může ve výsledku přinést straně, která ji podala, prospěch. Důkaz takovéhoto zájmu, který se posuzuje ke dni podání žaloby a je základní a prvořadou podmínkou každého návrhu na zahájení soudního řízení, musí podat žalobce(49).

115. Comune di Milano ve své žalobě tvrdí, že má právní zájem na podání žaloby. Zaprvé, pokud bude její žaloba úspěšná, může město Milán podle názoru Comune di Milano obdržet nabídku pro sídlo EMA, aniž bude nutné pořádat nové výběrové řízení. V případě, že by bylo třeba výběrové řízení zopakovat, je italská nabídka podle názoru Comune di Milano s ohledem na její objektivní vlastnosti nabídkou s nejlepšími vyhlídkami na úspěch. I když sídlo EMA nebude z jakéhokoli důvodu přiděleno městu Milán, toto město si podle názoru Comune di Milano zachová právní zájem na podání žaloby. Město Milán by podle Comune di Milano mohlo požadovat nápravu jeho situace formou hospodářské kompenzace. Uvedená kompenzace by městu Milán podle Comune di Milano mohla rovněž přinést prospěch, pokud by se ucházelo o budoucí nabídky na sídla jiných unijních agentur nebo institucí, neboť výběrová řízení nebudou dotčena nesrovnalostmi, které Soudní dvůr konstatuje v tomto řízení. Konečně Comune di Milano tvrdí, že má právní zájem na podání žaloby vzhledem ke značnému socioekonomickému a průmyslovému dopadu přemístění sídla EMA na její území.

116. Rada, Parlament a Komise mají za to, že Comune di Milano nemá právní zájem na podání žaloby. Zaprvé Rada a Parlament v podstatě tvrdí, že úspěch žaloby žalobce nutně neznamená, že sídlo EMA bude přiděleno městu Milán. I kdyby se Italská republika rozhodla znovu představit město Milán jako kandidátské město, není podle jejich názoru možné předvídat výsledky budoucích postupů k určení sídla. Jakýkoliv případný budoucí zájem na budoucím výběrovém řízení, které není stiženo protiprávností, je podle jejich názoru skutečně hypotetický. Rada a Parlament mají za to, že neexistuje přímý a trvající zájem, ale spíše zájem pouze potenciální a nepřímý. Zadruhé je Rada toho názoru, že argument týkající se případného nároku na náhradu újmy musí být rovněž odmítnut. Napadené nařízení není podle jejího názoru příčinou údajné újmy, která vznikla Comune di Milano. Zatřetí důsledky spojené se socioekonomickými a průmyslovými zájmy nejsou relevantní, jelikož Soudní dvůr uvedl, že tyto úvahy nepostačují k prokázání právního zájmu na podání žaloby. Začtvrté podle Parlamentu uvedené nařízení nezasahuje do legislativní nebo finanční autonomie žalobce. Žalobce se podle Parlamentu ani nemůže dovolávat osobního zájmu vycházejícího z jeho účasti ve výběrovém řízení. Comune di Milano nemá osobní zájem odlišný od zájmu italského státu.

117. Souhlasím s tím, že i když je možnost podat žalobu na náhradu škody v zásadě dostačující k odůvodnění právního zájmu na podání žaloby(50), nemůže být tato žaloba čistě hypotetická. Comune di Milano se nemůže spoléhat na pouhou možnost podat takovou žalobu, aniž předloží konkrétní důkazy týkající se konkrétních důsledků tvrzené protiprávnosti a povahy újmy(51).

118. Comune di Milano však nezávisle na tom, zda případná budoucí žaloba na náhradu újmy může či nemůže být podána, podle mého názoru dostatečně prokázala svůj právní zájem na podání žaloby.

119. V případě, že by napadené nařízení bylo zrušeno, je zřejmé, že by byla znovu otevřena možnost, aby mohlo být určeno za sídlo EMA jiné město než Amsterodam. To se týká i města Milán, jako jednoho z nejúspěšnějších soutěžitelů v postupu vedoucím k rozhodnutí zástupců členských států.

120. V tomto ohledu, i když se jedná o odlišnou a specifickou oblast unijního práva, se v projednávané věci plně uplatní základní ratio legis judikatury Soudního dvora v oblasti veřejných zakázek. Soutěžitel má zájem na podání žaloby v rozsahu, v němž by zrušení napadeného aktu znamenalo znovuotevření výběrového řízení a možnost žalobce podat novou nabídku(52). Zájem může přetrvávat i tehdy, když soutěžitel ztratil jakoukoli šanci na úspěch ve výběrovém řízení, neboť by v budoucnu mohl těžit z „bezchybného“ řízení téhož typu(53). Odůvodnění pro vyhnutí se budoucím protiprávnostem jde nad rámec zvláštního rámce judikatury v oblasti veřejných zakázek(54). Opět, ačkoli napadené výběrové řízení bylo velmi specifické a svou povahou sui generis, jaká jiná logika zapadá do tak specifického kontextu, který díky pojetí svých tvůrců silně připomíná zadávací řízení?

121. Konečně skutečnost, že italská vláda podala samostatnou žalobu, je irelevantní. Podle ustálené judikatury skutečnost, že členský stát i jedna z jeho entit mají oba právní zájem na podání žaloby proti témuž opatření, neznamená, že právní zájem této entity na podání žaloby nepostačuje k uznání přípustnosti žaloby na neplatnost podané na základě článku 263 SFEU(55).

122. Stručně řečeno mám za to, že Comune di Milano má aktivní legitimaci a právní zájem na podání žaloby proti napadenému nařízení. Jsem si dobře vědom toho, že judikatura Soudního dvora je, pokud jde o aktivní legitimaci žalobců, kteří nejsou privilegovaní podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, striktní. Navzdory její nepochybné náročnosti přísnosti by však tato judikatura neměla být zatlačena do říše bizarnosti, a tudíž vnímána jako nespravedlivá. Na určité základní úrovni intuice, před tím, než je předmětná otázka zavalena lavinou judikatury plné detailů o tom, proč nikdo nemůže nic přímo napadnout před unijními soudy, je otázka aktivní legitimace Comune di Milano vlastně vcelku jednoduchá: za takových velmi zvláštních a vzácných okolností je dané město jasně dotčeno skutečností, že nebylo vybráno.

123. V tomto ohledu jsem vždy považoval za velmi užitečné příležitostně ověřit právní řešení, o kterém uvažuji, u běžných lidí: to znamená nikoli u právníků unijního práva, ideálně ani ne u právníků vůbec. Dalo by se to nazvat kontrolou v realitě. Jsem schopen vysvětlit určité právní myšlenky a tvrzení inteligentním lidským bytostem? Pokud nejsem, je pravděpodobné, že nejsou přesvědčivé. Nebo jsou zkrátka nesprávné. Považuji za poměrně náročné vysvětlit (a odůvodnit) v takové souvislosti tvrzení, že někdo, kdo se zúčastnil (ukončeného) výběrového řízení, ale nebyl vybrán, není výsledkem tohoto výběrového řízení dotčen a nemá žádný zájem jej napadnout. A to už ani nedodávám, že pokud takový soutěžitel nemá aktivní legitimaci před Soudním dvorem, reálně se nemůže obrátit na žádný jiný soud.

B.      K věci samé

124. Pokud jde o meritum věci, jsou projednávané věci mimořádně složité, ale zároveň vlastně dosti jednoduché.

125. Po prvním přezkoumání je několik argumentů zúčastněných v projednávaných věcech jednoduše matoucích a v podstatě nepředstavují nic jiného než pokročilou právní akrobacii. Členský stát a místní entita se v konkrétní věci snaží chránit výsady Evropského parlamentu, zjevně proti vůli samotného Parlamentu, zatímco v souběžných řízeních ten samý orgán trvá na dodržování těchto výsad. Členský stát tvrdí, že členské státy nemají pravomoc k přijetí rozhodnutí o sídlech agentur, avšak předtím a zjevně i potom byl ochoten se zúčastnit právě takových výběrových řízení. Rada tvrdí, že rozhodnutí zástupců členských států o sídle unijní agentury přijaté podle článku 341 SFEU je závazné pro každého, aniž by byl následně kdokoliv fakticky omezen ve svých zákonodárných pravomocích, zejména pokud jde o to, kde přesně má být tato otázka vyřešena.

126. Existuje vícero důvodů, proč jsou jednotlivé argumentační pozice zarážející. V projednávaném sporu se setkává pět různých věcí, ve kterých jednotliví hráči sledují tak trochu rozdílné zájmy. Jedná se i o značně složitý spor, což je způsobeno skutkovými okolnostmi, jakož i dosavadní institucionální praxí, pokud jde o souvislost mezi rozhodnutím zástupců členských států a jeho následným „provedením“ do unijního právního řádu. Za těchto okolností je vskutku nemožné zastávat ve všech případech celkově konsistentní pozici a vztáhnout jednotlivé druhy praktik uplatňovaných v minulosti k současnému ústavněprávnímu nastavení, a současně zaručit, že spolu všechno bude fungovat v dokonalé harmonii.

127. Pokud by však Soudní dvůr souhlasil s navrhovaným řešením nastíněným v mém paralelním stanovisku ve věci EMA 1/ELA v souvislosti se zásadní (předcházející) otázkou týkající se právní povahy rozhodnutí zástupců členských států o jejich preferencích, pokud jde o umístění sídla nové unijní agentury, pak by řešení (navazujících) otázek, které jsou nastoleny těmito spojenými věcmi, týkajících se unijního právního aktu nebylo tak obtížné. Na základě tohoto předpokladu v následující části navrhnu, že žalobní důvod vycházející z porušení výsad Parlamentu (1), ani žalobní důvod vycházející z toho, že vnitřní (řádný legislativní) unijní postup byl svým spojením s rozhodnutím zástupců členských států podstatně poznamenán (2), nemohou podle mého názoru obstát.

1.      K prvním žalobním důvodům ve věci C‑106/19 a ve věci C‑232/19: údajné porušení výsad Parlamentu

128. V rámci prvního žalobního důvodu ve věci C‑106/19 se italská vláda dovolává porušení článků 10 a 13 a čl. 14 odst. 1 SEU a článku 114, čl. 168 odst. 4 písm. c) a článků 289 a 294 SFEU. Tyto argumenty se opakují v prvním žalobním důvodu Comune di Milano ve věci C‑232/19. Těmito argumenty, které budou posouzeny společně, se v podstatě tvrdí, že úloha Parlamentu jakožto spolunormotvůrce byla v postupu vedoucím k výběru nového sídla EMA oslabena.

129. Považuji za nutné nejprve připomenout, že na rozdíl od spojených věcí C‑59/18 a C‑182/18 projednávané věci nenastolují vůbec otázku, zda je napadené nařízení aktem, jehož legalitu lze přezkoumat podle článku 263 SFEU. Napadené nařízení bylo přijato v rámci řádného legislativního postupu podle článku 294 SFEU, a je tedy legislativním aktem(56).

130. Zadruhé argumenty italské vlády a Comune di Milano, kterými tvrdí, že Parlament byl vyloučen z výběrového řízení o novém sídle EMA, jsou podle všeho založeny na předpokladu, že existuje právně závazné pouto mezi rozhodnutím zástupců členských států a napadeným nařízením. Tento předpoklad tkví v tom, že je rozhodnutí zástupců členských států prezentováno jako závazný zdroj pro napadené nařízení, pokud jde o výběr nového sídla EMA.

131. Podobně jako v případě názorů, které v tomto řízení vyjádřily Parlament a Komise, považuji tento předpoklad za chybný. Jak jsem podrobně vysvětlil ve svém paralelním stanovisku ve věci EMA 1/ELA(57), politické rozhodnutí zástupců členských států bylo přijato na základě zvláštních procesních pravidel dohodnutých těmito členskými státy mimo systém unijního práva. I když je pravda, že tato pravidla přiznávala Komisi zvláštní úlohu, Parlamentu nepřiznávala úlohu žádnou.

132. Pouhá skutečnost, že Parlament nebyl zapojen do postupu, který vedl k politickému – a z hlediska unijního práva nezávaznému – rozhodnutí členských států o novém sídle EMA, proto nemůže být považována za porušení nebo obejití výsad Parlamentu jakožto rovnocenného spolunormotvůrce.

133. Zatřetí a jak správně připomíná Komise ve svém spisu vedlejšího účastníka ve věci C‑232/19, Soudní dvůr ve věci Polsko v. Parlament a Rada rozhodl, že „výlučně“ Parlament a Rada „určují obsah legislativního aktu“ při výkonu jejich legislativní pravomoci „kterou [jim] čl. 14 odst. 1 SEU a čl. 16 odst. 1 SEU vyhrazují […]“(58).

134. Na rozdíl od toho, co tvrdí Rada v odpovědi na vyjádření Komise jako vedlejšího účastníka, se nedomnívám, že relevantnost této judikatury je omezena na politické směry Evropské rady. Úloha Evropské rady je vskutku popsána v článku 15 SEU. To však logicky nemůže platit v případě postupu, který si členské státy zavedly mezi sebou a který zůstává mimo strukturu unijních orgánů a v unijním právním řádu nemůže vyvolávat žádné právní účinky. Pro situaci dotčenou ve věci Polsko v. Parlament a Rada a projednávanou věc je společné to, že politické rozhodnutí přijaté mimo legislativní postup nemůže předjímat konkrétní výsledek takového postupu.

135. Legalita napadeného nařízení musí být přezkoumána právě ve světle těchto souvislostí, posuzovaných jako výchozí bod. Úroveň přezkumu je přitom nutně omezena povahou politické diskreční pravomoci, kterou vykonává takový unijní orgán, jako je Parlament(59).

136. Pokud jde o řádný legislativní postup, který vedl k přijetí napadeného nařízení, připomínám, že Parlament požívá procesních práv vyplývajících z jeho postavení spolunormotvůrce, které jej staví naroveň s Radou, jak je stanoveno v článku 294 SFEU. Tato procesní práva, která mohou být vykonávána v rámci příslušných čtení nebo dohodovacího výboru, skutečně poskytují Parlamentu možnost nejen ovlivňovat, nýbrž i spoluutvářet výsledek legislativního procesu. Parlament v případě potřeby může navrhovaný legislativní akt dokonce zamítnout.

137. Jestliže tedy Parlament nesouhlasil s rozhodnutím přemístit sídlo EMA do Amsterodamu, měl možnost zabránit tomu, aby politické rozhodnutí, které předtím přijaly členské státy a které navrhla Komise, bylo zakotveno v obsahu závazného legislativního aktu unijního práva. Tak tomu však zjevně nebylo v průběhu řádného legislativního postupu, který se v projednávaných věcech konal, jak zdůrazňuje sám Parlament.

138. Zaprvé Parlament na svých zasedáních ve dnech 12. až 15. března 2018 projednal návrh legislativního aktu Komise(60). Přijal několik pozměňovacích návrhů, přičemž nevyjádřil žádný nesouhlas s rozhodnutím, že má být sídlo EMA v Amsterodamu(61). Předtím, a jak uvádí Rada ve věci C‑106/19, byly v rámci příslušného výboru předloženy změny navrhující, že nové sídlo EMA by mělo být umístěno ve městě Milán(62). V odůvodnění jednoho z těchto pozměňovacích návrhů bylo uvedeno „[z] řady oficiálních prohlášení a tiskových zpráv vyplývá, že do března 2019 není v Amsterodamu možné nalézt vhodné prostory pro sídlo Evropské agentury pro léčivé přípravky, což vede k závěru, že rozhodnutí Rady [sic] nelze v současné době realizovat. Výběr Milána, které může nabídnout dostupné, zcela vhodné a okamžitě funkční sídlo, by umožnilo vyhnout se potížím, dodatečným nákladům a dopadům na právo na zdraví občanů a zajistilo by kontinuitu činnosti“(63). Parlament však tyto návrhy nepřijal(64).

139. Zadruhé pozměňovací návrhy Parlamentu byly předloženy Radě(65). Následovala neformální jednání mezi Radou a Parlamentem, během nichž bylo přijato několik bodů vznesených Parlamentem, jak vyplývá z konečného znění napadeného nařízení, na kterém se oba spolunormotvůrci dohodli dne 16. října 2018(66).

140. Zatřetí Parlament hlasoval o návrhu legislativního aktu dne 25. října 2018, přičemž zohlednil řadu neformálních výměn názorů, které proběhly mezi Radou, Parlamentem a Komisí s úmyslem dosáhnout v této věci dohody v prvním čtení, a vyhnout se tak potřebnosti druhého čtení nebo dohodovacího řízení(67).

141. Konečně napadené nařízení bylo přijato dne 14. listopadu 2018 a zveřejněno v Úředním věstníku dne 16. listopadu 2018(68).

142. Vzhledem k výše popsaným podrobnostem legislativního procesu, který vedl k přijetí napadeného nařízení, mi není jasné, jak byla úloha Parlamentu zmenšena na čistě formální úlohu.

143. Stejně tak, pokud si Parlament přál vyjádřit svůj nesouhlas s výběrem Amsterodamu jako nového sídla EMA, měl k dispozici řadu formálních a neformálních možností, aby tak učinil. Legislativní postup nicméně ukazuje, že značná část pozměňovacích návrhů Parlamentu byla Radou skutečně přijata a promítnuta do konečného znění napadeného nařízení. Samotné sídlo však Parlament v průběhu řádného legislativního postupu nikdy nezpochybnil.

144. Jsem toho názoru, že pouze s ohledem na tento celkový kontext lze platně posoudit „politování“ vyjádřené Parlamentem v příloze usnesení ze dne 25. října 2018(69). Při této příležitosti totiž Parlament uvedl, že jeho úloha spolunormotvůrce nebyla „řádně zohledněna, jelikož nebyl zapojen do procesu, jenž vedl k výběru nového sídla [EMA]“(70).

145. Nicméně, zaprvé je toto tvrzení třeba chápat tak, že se týká výběrového řízení, které proběhlo na zasedání zástupců členských států, k němuž došlo před řádným legislativním postupem, jehož se Parlament nezúčastnil, protože si členské státy účast tohoto orgánu nepřály. Skutečnost, že si členské státy nepřály zapojení Parlamentu, nemůže sama o sobě představovat porušení jeho výsad, jelikož pokud jde o to, co probíhá mimo unijní právní systém, Smlouvy nestanoví pro Parlament žádné výsady v procesu spolurozhodování.

146. Zadruhé, pokud jde o dopady rozhodnutí, které již členské státy přijaly mimo systém Smluv, je zcela jistě možné pochopit vůli Parlamentu, vyjádřenou ve výše uvedeném usnesení, zapojit se do neformálního procesu, který předcházel řádnému legislativnímu postupu, zejména pokud již v jeho rámci mělo být přijato rozhodnutí o sídle agentury.

147. Soudnímu dvoru však nepřísluší jednat na základě politického politování týkajícího se minulosti, ani přání do budoucnosti. Nic to nemění na tom, že Parlament měl možnost se k této otázce vyjádřit v rámci řádného legislativního postupu. Z jakéhokoli důvodu se však rozhodl nenapadnout volbu sídla, kterou předtím provedli zástupci členských států, a neobhajovat při této příležitosti svůj postoj(71). Ve skutečnosti jsou tyto volby pouze otázkou politických příležitostí, naznačování a strategie, tedy nejde o věc podléhající soudnímu přezkumu.

148. Totéž podle všeho vyplývá i z postoje Parlamentu ve věci C‑232/19. Parlament totiž tvrdí, že obsah napadeného nařízení byl přijat nezávisle na rozhodnutí zástupců členských států v rámci postupu, v němž Parlament zastával svou samostatnou úlohu spolunormotvůrce tím, že vykonal diskreční pravomoc, aniž byl v jakémkoliv momentu omezován politickou volbou učiněnou členskými státy.

149. Dále stojí za to zdůraznit, že italská vláda, ani Comune di Milano netvrdí, že Parlament nevykonal svou diskreční pravomoc jako spolunormotvůrce takovým způsobem, že by to vedlo k porušení požadovaných norem. Lze znovu připomenout, že široká diskreční pravomoc, kterou mají unijní orgány při výkonu svých legislativních pravomocí, podléhá v zásadě omezenému soudnímu přezkumu s cílem určit mimo jiné dostatečnost odůvodnění a neexistenci zjevně nesprávných posouzení(72).

150. V tomto ohledu preambule napadeného nařízení odkazuje na kontext vytvořený rozhodnutím Spojeného království vystoupit z Unie a na rozhodnutí zástupců členských států ze dne 20. listopadu 2017 (bod 1 odůvodnění), jakož i na nutnost „zaji[stit] řádné[…] fungování agentury v novém místě“ nebo „nepřerušené[…] fungování agentury v průběhu jejího stěhování a po něm“ (body 3 a 4 odůvodnění). Preambule dále uznává existenci „mimořádné situace“ (bod 4 odůvodnění), jakož i její „naléhavosti“ (bod 6 odůvodnění).

151. I když jsou tato vyjádření dosti stručná, poskytují jistě věrohodným způsobem a s ohledem na kritérium přezkumu dostatečné odůvodnění volby města Amsterodamu jako nového sídla EMA unijním normotvůrcem.

152. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr první žalobní důvod žaloby ve věci C‑106/19 a první žalobní důvod žaloby ve věci C‑232/19 zamítl.

2.      K druhému žalobnímu důvodu ve věci C‑106/19, týkajícímu se protiprávnosti napadeného nařízení vyplývající z protiprávnosti rozhodnutí zástupců členských států, a k druhému, třetímu a čtvrtému žalobnímu důvodu ve věci C‑232/19

153. Druhý žalobní důvod žaloby předložený italskou vládou ve věci C‑106/19, jakož i druhý až čtvrtý žalobní důvod ve věci C‑232/19 spočívají v tvrzení, že protiprávnost napadeného nařízení vyplývá z původní protiprávnosti rozhodnutí zástupců členských států. Tyto argumenty jsou totiž založeny na doktríně „ovoce z otráveného stromu“: vzhledem k tomu, že původní rozhodnutí zástupců členských států bylo přijato protiprávně, volba sídla EMA, zakotvená následně v napadeném nařízení, byla přirozeně stižena stejnou vadou.

154. Na tyto argumenty je třeba reagovat dvěma odpověďmi.

155. Zaprvé vzhledem k tomu, že Parlament neměl žádnou úlohu v neformální fázi výběru nového sídla EMA, nemohly být tudíž výsady Parlamentu v tomto neformálním stadiu porušeny. Tyto výsady nebyly porušeny ani v průběhu řádného legislativního postupu, který předcházel přijetí napadeného nařízení z důvodů již vysvětlených v předchozím bodě tohoto stanoviska.

156. Zadruhé rozhodnutí zástupců členských států o sídle agentury, na které se nevztahuje článek 341 SFEU, a nemůže na něm tedy být založeno, nepředstavuje napadnutelný akt ve smyslu článku 263 SFEU. Takový akt, jehož autorem jsou členské státy, nevyvolává závazné právní účinky v rámci unijního právního řádu. S ohledem na tuto skutečnost tak orgány účastnící se řádného legislativního postupu, který se týká určení agentury, mohou přirozeně volně odhlédnout od takové nezávazné politické vůle, pokud jde o umístění nového sídla agentury. Znamená to však, že případné vady tohoto (nezávazného) aktu nemohou ovlivnit legalitu řádného legislativního postupu, který je na uvedeném aktu nezávislý.

157. Stručně řečeno vzhledem k tomu, že rozhodnutí není závazné, logika „protiprávnosti na základě propojení“, kterou pod tímto označením uplatnily italská vláda a Comune di Milano, jednoduše nefunguje. Kromě toho, pokud jde o zbývající část, druhý žalobní důvod ve věci C‑106/19 a druhý až čtvrtý žalobní důvod ve věci C‑232/19 směřují ve skutečnosti proti rozhodnutí členských států, které nespadá do pravomoci Soudního dvora.

158. S ohledem na výše uvedené tedy navrhuji, aby Soudní dvůr druhý žalobní důvod ve věci C‑106/19, jakož i druhý až čtvrtý žalobní důvod ve věci C‑232/19 zamítl.

159. Závěrem dodávám, že lze chápat nespokojenost uchazeče poraženého v soutěži, která sice začíná jako výběrové řízení založené na posouzení kvality nabídek měřené na základě seznamu definovaných kritérií pro hodnocení soutěžících, avšak končí rozhodnutím, které je v konečném důsledku výsledkem čiré náhody vzešlým z losování.

160. Nicméně ze strukturálního hlediska a v rámci relativizace úvah z úvodu tohoto stanoviska lze uvést, že by vlastně mohly existovat okolnosti, za kterých nepřezkoumatelný výsledek dosažený losováním dává skutečně velký smysl, a to i v rámci přijímání právních rozhodnutí. Takový postup je zejména v zájmu přijetí (hospodárného) rozhodnutí mezi kandidáty, u nichž v dané fázi rozhodování existuje stejná pravděpodobnost, že budou vybráni. Existuje samozřejmě rozdíl mezi logikou losování jako jediného výběrového kritéria (kdy nezáleží na kvalitě nabídek a vše je ponecháno náhodě) ve srovnání s losováním na konci výběrového řízení založeného na posouzení kvality nabídek, kdy hypotetická situace spočívá v tom, že zůstane pouze několik vyrovnaných uchazečů, kteří nabízejí více či méně rovnocenně kvalitní nabídky (a nikdo není nijak zvlášť motivován zůstat několik příštích dní uzamčen v Sixtinské kapli a opakovat hlasování, dokud se neobjeví bílý dým).

161. Ať už je tomu jakkoliv, při stanovování pravidel pro napadený výběr se Italská republika, stejně jako všechny ostatní členské státy, které s těmito pravidly souhlasily, ocitla pod téměř dokonalým „závojem nevědění“, pokud jde o výsledek výběrového řízení. Není totiž pochyb o tom, že tyto členské státy odsouhlasily tato pravidla v abstraktní podobě, aniž věděly, že následně budou použita v jejich prospěch či neprospěch. Je-li v tomto bodě možné věřit politické filozofii, pravidla dohodnutá tímto způsobem jsou z podstaty věci spravedlivější než jakákoliv jiná pravidla(73).

162. To neznamená, že toto konkrétní výběrové řízení bylo bezvadné. Spíše to naznačuje, že pokud se v projednávané věci Italská republika nebo obecněji jakýkoli jiný členský stát a – s ohledem na unijní pravomoc rozhodovat o sídle agentur – unijní orgány již nedomnívají, že ve světle uvedených cílů a zájmů jsou taková pravidla vhodná, pak přirozeně mohou do budoucna (spolu)vytvořit pravidla lepší.

C.      K nákladům řízení

163. Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení.

164. Z formálního hlediska je pravda, že v projednávaných věcech Comune di Milano a Italská republika neměly úspěch, jelikož bylo prokázáno, že žalobní důvody směřující proti napadenému nařízení jsou neopodstatněné a že žalobní důvody ve věci C‑232/19 směřující proti rozhodnutí zástupců členských států Soudní dvůr nemá pravomoc přezkoumávat.

165. Nicméně vzhledem ke skutečnostem, že i) se jedná o složitý a ze své podstaty institucionální spor, který se zaměřil jak na předchozí věci, tak na vyjasnění pravidel do budoucna; (ii) výsledek projednávaných spojených věcí je v podstatě provázán s výsledkem jiného souboru spojených věcí, ve kterých bylo fakticky nepřímo konstatováno to, o co usiluje Comune di Milano v projednávané věci; a iii) Soudní dvůr spojil projednávané věci a konalo se společné jednání s věcmi C‑59/18, C‑182/18 a C‑743/19, v návaznosti na které by zpětné určení přesných nákladů řízení v každém jednotlivém případě mohlo představovat poměrně složitý úkon, se domnívám, že bude spravedlivější výjimečně uplatnit čl. 138 odst. 3 jednacího řádu a rozhodnout, že (všichni) účastníci řízení ponesou vlastní náklady řízení.

D.      Závěry

166. Ve věci C‑106/19 navrhuji, aby Soudní dvůr:

–        žalobu zamítl;

–        rozhodl, že Italská republika, Rada Evropské unie a Evropský parlament ponesou vlastní náklady řízení;

–        rozhodl, že Nizozemské království a Evropská komise ponesou vlastní náklady řízení.

167. Ve věci C‑232/19 navrhuji, aby Soudní dvůr:

–        žalobu zamítl;

–        určil, že nemá pravomoc rozhodnout o žalobě, která Soudní dvůr vyzývá, aby prohlásil, že rozhodnutí zástupců členských států přijaté dne 20. listopadu 2017 během zasedání Rady Evropské unie umísťující nové sídlo Evropské agentury pro léčivé přípravky do Amsterodamu nevyvolává právní účinky;

–        rozhodl, že Comune di Milano, Rada Evropské unie a Evropský parlament ponesou vlastní náklady řízení;

–        rozhodl, že Nizozemské království a Evropská komise ponesou vlastní náklady řízení.

1–      Původní jazyk: angličtina.

2–      Duxbury, N., Random Justice: On Lotteries and Legal Decision-Making, Clarendon Press, Oxford, 1999, zejména strany 5 a 14.

3–      Comune di Milano ve svém návrhu, i když nepřímo, zejména tvrdí, že takto provedená volba nového sídla EMA byla stižena zneužitím pravomoci, porušením zásad transparentnosti, řádné správy a spravedlnosti.

4–      Stanovisko Itálie a Comune di Milano v. Rada (Sídlo Evropské agentury pro léčivé přípravky) a Parlament v. Rada (Sídlo Evropského úřadu práce) (spojené věci C‑59/18 a C‑182/18, jakož i věc C‑743/19) (dále jen „EMA 1/ELA“), přednesené ve stejný den jako toto stanovisko.

5–      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 14. listopadu 2018 o změně nařízení (ES) č. 726/2004, pokud jde o umístění sídla Evropské agentury pro léčivé přípravky (Úř. věst. 2018, L 291, s. 3).

6–      Dokument P8_TA (2018) 0427, legislativní usnesení Evropského parlamentu ze dne 25. října 2018 o návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o změně nařízení (ES) č. 726/2004, pokud jde o umístění sídla Evropské agentury pro léčivé přípravky [(COM(2017)0735-C8 – 0421/2017-2017/0328(COD)].

7      Úř. věst. 1993, L 214, s. 1.

8      Rozhodnutí přijaté vzájemnou dohodou zástupců vlád členských států, zasedajících na úrovni hlav států a předsedů vlád, o umístění sídel některých institucí a útvarů Evropských společenství a Europolu (Úř. věst. 1993, C 323, s. 1).

9      Úř. věst. 2004, L 136, s. 1.

10–      Dokument Rady XT 21045/17 – Postup vedoucí k rozhodnutí o přesunu Evropské agentury pro léčivé přípravky a Evropského orgánu pro bankovnictví v souvislosti s vystoupením Spojeného království z Unie.

11–      Dokument Rady č. 14559/17 – Výsledky zasedání Rady [3579. zasedání Rady, Rada pro obecné záležitosti (článek 50)].

12–      Tisková zpráva ze dne 20. listopadu 2017 s titulkem „Evropská agentura pro léčivé přípravky bude přemístěna do nizozemského Amsterodamu“ – https://www.consilium.europa.eu/cs/press/press-releases/2017/11/20/european-medicines-agency-to-be-relocated-to-city-country/.

13–      Viz poslední věta bodu 1 návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o změně nařízení (ES) č. 726/2004, pokud jde o umístění sídla Evropské agentury pro léčivé přípravky (COM/2017/0735 final).

14–      Viz článek 71a nařízení č. 726/2004 ve znění článku 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1718 ze dne 14. listopadu 2018 (Úř. věst. 2018, L 291, s. 3).

15–      Jen pro úplnost je třeba uznat, že italská vláda před tím, než se podrobně věnuje dvěma uváděným žalobním důvodům, i v rámci tohoto řízení zpochybňujícího legalitu napadeného nařízení uvádí své stanovisko k důvodům, proč je rozhodnutí týkající se sídla agentur ve výlučné pravomoci Evropské unie, a nikoli jednoho z členských států. Těmito argumenty se však podrobně zabývám v mém souběžném stanovisku ve věci EMA 1/ELA (poznámka pod čarou č. 4), které se italská vláda zúčastnila a v níž byla plně vyslechnuta. Proto pro účely tohoto stanoviska převezmu ze stanoviska italské vlády pouze dva žalobní důvody, které uplatnila specificky ve vztahu k napadenému nařízení.

16–      Rozhodnutí přijaté vzájemnou dohodou mezi zástupci vlád členských států ze dne 13. června 2019 o umístění sídla Evropského orgánu pro pracovní záležitosti (Úř. věst. 2019, L 189, s. 68). Rozhodnutí o sídle ELA bylo zavedeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1149 ze dne 20. června 2019, kterým se zřizuje Evropský orgán pro pracovní záležitosti, mění nařízení (ES) č. 883/2004, (EU) č. 492/2011 a (EU) 2016/589 a zrušuje rozhodnutí (EU) 2016/344 (Úř. věst. 2019, L 186, s. 21).

17–      Tato žaloba byla původně podána k Tribunálu (věc T‑75/19). Dne 13. března 2019 Tribunál v souladu s čl. 54 třetím pododstavcem statutu Soudního dvora a článkem 128 jednacího řádu Tribunálu rozhodl, že se prohlásí za nepříslušný ve prospěch Soudního dvora, aby Soudní dvůr mohl o této žalobě rozhodnout vzhledem ke skutečnosti, že ve věci T‑75/19 byla vznesena otázka platnosti téhož aktu jako ve věci C‑106/19 (usnesení ze dne 13. března 2019, Comune di Milano v. Parlament a Rada, T‑75/19, nezveřejněné, EU:T:2019:163).

18–      Rozhodnutí Rady ze dne 1. prosince 2009, kterým se přijímá jednací řád Rady (2009/937/EU) (Úř. věst. 2009, L 325, s. 35).

19–      Uvozovky doplněny. Z přílohy 5 žaloby Comune di Milano vyplývá, že tato strana odkazuje na zprávu Rady ze dne 31. října 2017, dokument Rady XT 21092/17 – Řízení, které vedlo k rozhodnutí o přemístění Evropské agentury pro léčivé přípravky a Evropského orgánu pro bankovnictví v souvislosti s vystoupením Spojeného království z Unie, které doplňuje pravidla pro výběr praktických otázek hlasování (dokument Rady XT 21045/17, citovaný výše v poznámce pod čarou 10).

20–      Rozhodnutí Rady ze dne 1. prosince 2009, kterým se přijímá jednací řád Rady (2009/937/EU) (Úř. věst. 2009, L 325, s. 35).

21–      Viz výše, poznámka pod čarou 19 tohoto stanoviska.

22–      Usnesení ze dne 9. července 2013, Regione Puglia v. Komise (C‑586/11 P, nezveřejněné, EU:C:2013:459, bod 30 a citovaná judikatura).

23–      Rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Scuola Elementare Maria Montessori v. Komise, Komise v. Scuola Elementare Maria Montessori a Komise v. Ferracci (C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873, bod 42 a citovaná judikatura).

24–      Usnesení ze dne 12. října 2011, GS v. Parlament a Rada (T‑149/11, nezveřejněné, EU:T:2011:590, bod 24 a citovaná judikatura).

25–      Stejně jako „přímý účinek“ nepředstavuje „bezprostřední dotčení“, pokud jde o aktivní legitimaci k podání žaloby proti směrnicím – viz mé stanovisko ve věci Nordstream 2 AG v. Parlament a Rada (C‑348/20 P, body 35 až 46).

26–      Viz například rozsudky ze dne 25. října 1977, Metro SB-Großmärkte v. Komise (26/76, EU:C:1977:167, bod 4), nebo ze dne 15. prosince 1988, Irish Cement v. Komise (166/86 a 220/86, EU:C:1988:549, bod 16).

27–      Viz mé stanovisko ve věci EMA 1/ELA, body 164 až 176.

28–      Pro systematizaci judikatury týkající se aktivní legitimace soutěžitelů v těchto oblastech viz rozsudek ze dne 3. května 2018, Distillerie Bonollo a další v. Rada (T‑431/12, EU:T:2018:251, body 54 až 59).

29–      Soutěžní postavení na trhu bylo v některých případech považováno za skutkovou okolnost. Viz například stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada (C‑583/11 P, EU:C:2013:21, bod 71), a rozsudek ze dne 3. května 2018, Distillerie Bonollo a další v. Rada (T‑431/12, EU:T:2018:251, bod 52).

30–      Rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Scuola Elementare Maria Montessori v. Komise, Komise v. Scuola Elementare Maria Montessori a Komise v. Ferracci (C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873, bod 47).

31–      Z nedávné doby viz například rozsudek ze dne 10. února 2021, Sophia Group v. Parlament (T‑578/19, nezveřejněný, EU:T:2021:77). Viz také rozsudek ze dne 20. března 2013, Nexans France v. Joint Undertaking Fusion for Energy (T‑415/10, EU:T:2013:141, bod 55 a citovaná judikatura).

32–      Viz například článek 170 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2018/1046 ze dne 18. července 2018, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie, mění nařízení (EU) č. 1296/2013, (EU) č. 1301/2013, (EU) č. 1303/2013, (EU) č. 1304/2013, (EU) č. 1309/2013, (EU) č. 1316/2013, (EU) č. 223/2014, (EU) č. 283/2014 a rozhodnutí č. 541/2014/EU a zrušuje nařízení (EU, Euratom) č. 966/2012 (Úř. věst. 2018, L 193, s. 1).

33-      Rozsudek ze dne 23. dubna 1986, Les Verts v. Parlament (294/83, EU:C:1986:166, body 29 až 31).

34-      V projednávané věci by se město Londýn nacházelo v obdobném postavení jako samotný Amsterodam, jelikož státní příslušnost je irelevantní pro účely aktivní legitimace podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, i když se jedná o aktivní legitimaci třetích států (rozsudek ze dne 22. června 2021, Venezuela v. Rada, C‑872/19 P, EU:C:2021:507). Odůvodnění uvedené v bodech 40 až 53 uvedeného rozsudku je zcela použitelné na územní celky třetích států.

35–      Je samozřejmé, že judikatura v oblasti unijních fondů se tedy v této souvislosti nepoužije per analogiam. Viz například rozsudek ze dne 22. března 2007, Regione Siciliana v. Komise (C‑15/06 P, EU:C:2007:183).

36–      Viz například čl. 4 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1365/75 ze dne 26. května 1975 o zřízení Evropské nadace pro zlepšení životních a pracovních podmínek (Úř. věst. 1975, L 139, s. 1), který stanovil, že „[n]adace má sídlo v Irsku“. Stejně tak, zástupci vlád členských států, kteří se sešli dne 29. října 1993 na úrovni hlav států a předsedů vlád, rozhodli, že Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) bude mít sídlo ve Španělsku ve městě, které určí španělská vláda – Rozhodnutí přijaté vzájemnou dohodou zástupců vlád členských států, zasedajících na úrovni hlav států a předsedů vlád, o umístění sídel některých institucí a útvarů Evropských společenství a Europolu (Úř. věst. 1993, C 323, s. 1).

37–      Pokud bychom odůvodnění Rady dovedli do jeho (ne)logického závěru a vše uvedené by bylo „pouhou vnitrostátní“ záležitostí členského státu, musel by pak daný členský stát, jehož navrhované město bylo vybráno, mít rovněž možnost jednoduše „přemístit“ sídlo agentury do jiného místa nacházejícího se na jeho zeměpisném území. Nizozemské království by tak kdykoliv mohlo přemístit EMA například do Tilburgu nebo Lelystadu.

38–      Ostatně v rozsudku ze dne 12. května 2015, Dalli v. Komise (T‑562/12, EU:T:2015:270), týkajícím se návrhu na zrušení ústního rozhodnutí údajně přijatého předsedou Komise k výkonu jeho pravomoci, pokud jde o návrh na propuštění žalobce jakožto člena Komise na základě čl. 17 odst. 6 SEU, nelze nalézt žádnou diskuzi o podmínce „bezprostředního dotčení“.

39–      V tomto smyslu mimo jiné viz rozsudky ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise  (25/62, EU:C:1963:17, s. 107), a ze dne 15. července 2021, Deutsche Lufthansa v. Komise (C‑453/19 P, EU:C:2021:608, bod 33 a citovaná judikatura).

40–      Rozsudek ze dne 16. května 1991, Extramet Industrie v. Rada (C‑358/89, EU:C:1991:214, body 14 a 15 a citovaná judikatura).

41–      Rozsudek ze dne 28. října 1982, Groupement des Agences de voyages v. Komise (135/81, EU:C:1982:371, bod 11).

42–      Parlament cituje per analogiam usnesení ze dne 2. června 2008, WWF-UK v. Rada (T‑91/07, nezveřejněné, EU:T:2008:170, bod 72).

43–      V tomto smyslu viz usnesení ze dne 16. června 1998, Comunidad Autónoma de Cantabria v. Rada (T‑238/97, EU:T:1998:126, body 49 a 50 a citovaná judikatura), a usnesení ze dne 23. října 1998, Regione Puglia v. Komise a Španělsko (T‑609/97, EU:T:1998:249, body 21 a 22).

44-      Viz zejména rozsudky ze dne 30. dubna 1998, Vlaams Gewest v. Komise (T‑214/95, EU:T:1998:77, bod 29); ze dne 23. října 2002, Diputación Foral de Guipúzcoa v. Komise (T‑269/99, T‑271/99 a T‑272/99, EU:T:2002:258, bod 41); ze dne 15. června 1999, Regione Autonoma Friuli-Venezia Giulia v. Komise (T‑288/97, EU:T:1999:125, bod 32); nebo ze dne 5. října 2005, Land Oberösterreich v. Komise (T‑366/03 a T‑235/04, EU:T:2005:347, bod 28). Pro podrobnější analýzu této judikatury viz mé stanovisko ve věci Région de Bruxelles-Capitale v. Komise (C‑352/19 P, EU:C:2020:588, body 58 až 62).

45–      V každém případě test Vlaams Gewest jednoznačně není jediným prostředkem k prokázání bezprostředního a osobního dotčení regionální entity – viz například rozsudek ze dne 10. února 2000, Nederlandse Antillen v. Komise (T‑32/98 a T‑41/98, EU:T:2000:36, body 50 až 57).

46–      Viz výše poznámka pod čarou č. 39.

47–      Viz „Pozměňovací návrhy 39, 46, 47 a 48“. Návrh nařízení Výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin ze dne 31. ledna 2018 „Pozměňovací návrhy 1–51, návrh zprávy Giovanni La Via, Umístění sídla Evropské agentury pro léčivé přípravky“ [COM(2017)0735 – C8-0421/2017 – 2017/0328(COD)] – https://www.europarl.europa.eu/doceo/document/ENVI-AM-616891_CS.pdf.

48-      Viz obdobně rozsudky ze dne 6. března 1979, Simmenthal v. Komise (92/78, EU:C:1979:53, body 25 a 26), a ze dne 29. dubna 2004, Komise v. CAS Succhi di Frutta (C‑496/99 P, EU:C:2004:236, bod 57).

49–      Viz například rozsudek ze dne 27. března 2019, Canadian Solar Emea a další v. Rada (C‑236/17 P, EU:C:2019:258, bod 91).

50–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. září 2015, Mory a další v. Komise (C‑33/14 P, EU:C:2015:609, body 69 a 79 a citovaná judikatura), a ze dne 7. listopadu 2018, BPC Lux 2 a další v. Komise (C‑544/17 P, EU:C:2018:880, bod 43). V této souvislosti lze rovněž připomenout, že unijní orgány, i když jednají mimo unijní právní rámec, neztrácejí pasivní legitimaci v případě žalob na náhradu újmy podle článků 268 a 340 SFEU. V této souvislosti viz rozsudek ze dne 20. září 2016, Ledra Advertising a další v. Komise a ECB (C‑8/15 P až C‑10/15 P, EU:C:2016:701, body 54 až 60).

51–      Viz rozsudek ze dne 30. dubna 2020, Izba Gospodarcza Producentów i Operatorów Urządzeń Rozrywkowych v. Komise (C‑560/18 P, EU:C:2020:330, body 73 a 74).

52–      Rozsudek ze dne 6. července 2000, AICS v. Parlament (T‑139/99, EU:T:2000:182, bod 33).

53–      Viz například rozsudky ze dne 11. května 2010, PC-Ware Information Technologies v. Komise (T‑121/08, EU:T:2010:183, bod 40), nebo ze dne 20. září 2011, Evropaïki Dynamiki v. EIB (T‑461/08, EU:T:2011:494, body 64 až 66).

54–      Viz rozsudek ze dne 6. září 2018, Bank Mellat v. Rada (C‑430/16 P, EU:C:2018:668, bod 64), nebo rozsudky ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise (C‑362/05 P, EU:C:2007:322, body 50 až 52), a ze dne 22. března 2018, De Capitani v. Parlament (T‑540/15, EU:T:2018:167, bod32).

55–      Rozsudky ze dne 30. dubna 1998, Vlaams Gewest v. Komise (T‑214/95, EU:T:1998:77, bod 30), a ze dne 15. prosince 1999, Freistaat Sachsen a další v. Komise (T‑132/96 a T‑143/96, EU:T:1999:326, bod 92). Rozsudek ze dne 10. února 2000, Nederlandse Antillen v. Komise (T‑32/98 a T‑41/98, EU:T:2000:36, bod 58).

56–      V tomto ohledu viz usnesení ze dne 6. září 2011, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada (T‑18/10, EU:T:2011:419, bod 60).

57–      Viz mé stanovisko ve věci EMA 1/ELA, body 83 až 143 a 164 až 176.

58-      Rozsudek ze dne 21. června 2018, Polsko v. Parlament a Rada (C‑5/16, EU:C:2018:483, bod 84 a citovaná judikatura).

59-      V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Puppinck a další v. Komise (C‑418/18 P, EU:C:2019:1113, body 95 a 96).

60–      Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o změně nařízení (ES) č. 726/2004, pokud jde o umístění sídla Evropské agentury pro léčivé přípravky [COM/2017/0735 final – 2017/0328 (COD)].

61–      Pozměňovací návrhy přijaté Evropským parlamentem dne 15. března 2018 k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o změně nařízení (ES) č. 726/2004, pokud jde o umístění sídla Evropské agentury pro léčivé přípravky [COM(2017)0735 – C8-0421/2017 – 2017/0328(COD)] 11 (Úř. věst. 2019, C 162, s. 147).

62–      Viz „Pozměňovací návrhy 39, 46, 47 a 48“. Návrh nařízení Výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin ze dne 31. ledna 2018 „Pozměňovací návrhy 1–51, návrh zprávy Giovanni La Via, Umístění sídla Evropské agentury pro léčivé přípravky“ [COM (2017) 0735 – C8-0421/2017 – 2017/0328(COD)] – https://www.europarl.europa.eu/doceo/document/ENVI-AM-616891_CS.pdf.

63–      Tamtéž, odůvodnění pozměňovacího návrhu 46.

64–      Pozměňovací návrhy přijaté Evropským parlamentem dne 15. března 2018 k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o změně nařízení (ES) č. 726/2004, pokud jde o umístění sídla Evropské agentury pro léčivé přípravky [COM(2017)0735 – C8-0421/2017 – 2017/0328(COD)] 11 (Úř. věst. 2019, C 162, s. 147).

65–      Interinstitucionální spis 2017/0328 (COD) č. 7098/18 ze dne 21. března 2018.

66–      Interinstitucionální spis 2017/0328 (COD) č. 13176/18 ze dne 16. října 2018.

67-      Interinstitucionální spis 2017/0328 (COD) č. 13316/18 ze dne 30. října 2018.

68–      Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1718 ze dne 14. listopadu 2018 o změně nařízení (ES) č. 726/2004, pokud jde o umístění sídla Evropské agentury pro léčivé přípravky (Úř. věst. 2018, L 291, s. 3).

69–      Legislativní usnesení Evropského parlamentu 2018/1718 ze dne 25. října 2018 o návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o změně nařízení (ES) č. 726/2004, pokud jde o umístění sídla Evropské agentury pro léčivé přípravky [COM(2017)0735 – C8-0421/2017 – 2017/0328(COD)].

70–      Tamtéž, bod 5.

71–      Na rozdíl od souběžně probíhající věci C‑743/19, Parlament v. Rada (Sídlo ELA), v níž se Parlament rozhodl postupovat odlišně.

72–      Viz výše poznámka pod čarou 60 tohoto stanoviska.

73–      Rawls, J. A., Theory of Justice: Revised Edition, Harvard University Press, 1999, s. 118 a násl.