ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního rozšířeného senátu)
10. dubna 2019(*)
„Státní podpory – Poštovní služby – Financování mzdových vícenákladů a vícenákladů na sociální zabezpečení pro část zaměstnanců Deutsche Post prostřednictvím dotací a příjmů z plateb za služby za regulované ceny – Rozhodnutí o rozšíření formálního vyšetřovacího řízení – Rozhodnutí, kterým se konstatuje existence nové podpory po ukončení fáze předběžného zkoumání – Žaloba na neplatnost – Napadnutelný akt – Právní zájem na podání žaloby – Přípustnost – Důsledky zrušení konečného rozhodnutí – Povinnost uvést odůvodnění“
Ve věci T‑388/11,
Deutsche Post AG, se sídlem v Bonnu (Německo), zastoupená J. Sedemundem, T. Lübbigem a M. Klassem, advokáty,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené D. Grespanem, T. Maxian Ruschem a R. Sauerem, jako zmocněnci,
žalované,
podporované
UPS Europe SPRL/BVBA, dříve UPS Europe NV/SA, se sídlem v Bruselu (Belgie),
a
United Parcel Service Deutschland Sàrl & Co. OHG, dříve UPS Deutschland Inc. & Co. OHG, se sídlem v Neuss (Německo),
původně zastoupenými T. Ottervangerem a E. Hennym, poté T. Ottervangerem a nakonec R. Wojtkem, advokáty,
vedlejšími účastnicemi řízení,
jejímž předmětem je žaloba na základě článku 263 SFEU znějící na zrušení rozhodnutí Komise C (2011) 3081 final ze dne 10. května 2011 o rozšíření formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU týkajícího se státní podpory C 36/07 (ex NN 25/07), kterou poskytla Spolková republika Německo ve prospěch společnosti Deutsche Post, jehož shrnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie (Úř. věst. 2011, C 263, s. 4),
TRIBUNÁL (první rozšířený senát),
ve složení I. Pelikánová, předsedkyně, V. Valančius, P. Nihoul, J. Svenningsen a U. Öberg (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: N. Schall, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 7. února 2018,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
K přezkumnému řízení v letech 1999 až 2002
1 V roce 1950 Spolková republika Německo zřídila poštovní orgán Deutsche Bundespost. V roce 1989 Spolková republika Německo nahradila Deutsche Bundespost třemi samostatnými subjekty. Jednalo se o Postdienst (poštovní činnosti), Postbank (bankovní činnosti) a Telekom (telekomunikační činnosti).
2 Na základě Gesetz zur Umwandlung der Unternehmen der Deutschen Bundespost in die Rechtsform der Aktiengesellschaft (zákon o přeměně německé spolkové pošty na akciovou společnost) ze dne 14. září 1994 (BGBl. 1994 I, s. 2325), se Postdienst k 1. lednu 1995 přeměnila na akciové společnosti Deutsche Post AG, žalobkyni v tomto řízení, Postbank a Telekom.
3 Dne 17. srpna 1999 se Komise Evropských společenství poté, co obdržela stížnost od UPS Europe NV/SA, nyní UPS Europe SPRL/BVBA (dále jen „UPS“), která je vedlejším účastníkem řízení, rozhodla zahájit formální vyšetřovací řízení vůči Spolkové republice Německo týkající se několika podpor poskytnutých Postdienst a poté žalobkyni (dále jen „rozhodnutí o zahájení řízení z roku 1999“). K dotčeným podporám patřily dotace poskytnuté žalobkyni německými orgány na pokrytí nákladů na důchody zaměstnanců v postavení státního úředníka (dále jen „důchodové dotace“).
4 Rozhodnutím 2002/753/ES ze dne 19. června 2002 o opatřeních přijatých Spolkovou republikou Německo ve prospěch Deutsche Post (Úř. věst. 2002, L 247, s. 27, dále jen „konečné rozhodnutí z roku 2002“) Komise ukončila formální vyšetřovací řízení zahájené v roce 1999. Komise konstatovala, že to, že stát kompenzoval netto vícenáklady na slevy za přepravu balíkových zásilek ode dveří ke dveřím, což je oblast otevřená hospodářské soutěži, představuje výhodu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, a poté v čl. 1 výroku tohoto rozhodnutí uvedla, že tato státní podpora ve výši 572 milionů eur poskytnutých žalobkyni není slučitelná se společným trhem a v článku 2 výroku uložila Spolkové republice Německo povinnost získat podporu nazpět. Z pohledu Komise měla dotčená podpora různou formu, a sice formu finančních převodů ze společnosti Telekom na žalobkyni, státních záruk a dotací na důchody.
5 Dne 4. září 2002 podala žalobkyně k Tribunálu žalobu zapsanou pod číslem věci T‑266/02 směřující ke zrušení konečného rozhodnutí z roku 2002.
6 Rozsudkem ze dne 1. července 2008, Deutsche Post v. Komise (T‑266/02, EU:T:2008:235), Tribunál zrušil konečné rozhodnutí z roku 2002 z důvodu, že Komise neprokázala existenci výhody pro žalobkyni.
7 Rozsudkem ze dne 2. září 2010, Komise v. Deutsche Post (C‑399/08 P, EU:C:2010:481), Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek podaný proti tomuto rozsudku.
a) Rozhodnutí z roku 2007 o zahájení formálního vyšetřovacího řízení
8 Komise v reakci na to, že UPS předložila druhou stížnost, v níž tvrdila, že opatření popsaná v první stížnosti nebyla posouzena a protiprávní podpory byly poskytovány po přijetí konečného rozhodnutí z roku 2002, a v reakci na stížnost dalšího konkurenta žalobkyně, oznámila dopisem ze dne 12. září 2007 Spolkové republice Německo, že se rozhodla zahájit řízení podle čl. 88 odst. 2 ES týkající se státní podpory C 36/07 (ex NN 25/07) poskytnuté německými orgány ve prospěch Deutsche Post (Úř. věst. 2007, C 245, s. 21, dále jen „rozhodnutí o zahájení řízení z roku 2007“). V tomto novém rozhodnutí Komise uvedla, že je třeba komplexně vyšetřit porušení hospodářské soutěže, k němuž mělo dojít tím, že byly žalobkyni poskytnuty veřejné prostředky. Uvedla, že řízení započaté na základě rozhodnutí o zahájení řízení z roku 1999 by mělo být doplněno za účelem zahrnutí nejnovějších informací a konečného stanoviska ke slučitelnosti poskytování těchto veřejných prostředků se Smlouvou o ES.
9 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 22. listopadu 2007 zapsaným do rejstříku pod číslem T‑421/07 podala žalobkyně žalobu znějící na zrušení rozhodnutí o zahájení řízení z roku 2007.
10 V rozsudku ze dne 8. prosince 2011, Deutsche Post v. Komise (T‑421/07, EU:T:2011:720), Tribunál v bodě 75 konstatoval, že „formální vyšetřovací řízení zahájené v roce 1999 ve vztahu ke sporným opatřením nebylo v době přijetí [rozhodnutí o zahájení řízení z roku 2007] ukončeno rozhodnutím z roku 2002 v rozsahu přesahujícím částku 572 milionů eur uvedenou ve výroku posledně uvedeného rozhodnutí“. Tribunál z toho v bodě 78 uvedeného rozsudku dovodil, že „[rozhodnutí o zahájení řízení z roku 2007] k okamžiku jeho přijetí neměnil[o] právní dosah sporných opatření ani právní postavení žalobkyně“, načež v bodě 80 rozsudku konstatoval, že žaloba musí být odmítnuta jako nepřípustná.
11 V rámci kasačního opravného prostředku Soudní dvůr v rozsudku ze dne 24. října 2013, Deutsche Post v. Komise (C‑77/12 P, nezveřejněný, EU:C:2013:695), konstatoval, že Komise zcela ukončila řízení zahájené na základě rozhodnutí o zahájení řízení z roku 1999, když v čl. 1 výroku konečného rozhodnutí z roku 2002 konstatovala, že je podpora neslučitelná se společným trhem a v čl. 2 téhož rozhodnutí uložila Spolkové republice Německo povinnost získat podpory zpět. Soudní dvůr z toho vyvodil, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když konstatoval, že formální vyšetřovací řízení zahájené v roce 1999 nebylo uzavřeno konečným rozhodnutím z roku 2002 v rozsahu přesahujícím částku 572 milionů eur uvedenou ve výroku tohoto rozhodnutí. Soudní dvůr proto zrušil rozsudek ze dne 8. prosince 2011, Deutsche Post v. Komise (T‑421/07, EU:T:2011:720), a vrátil věc Tribunálu.
12 V rozsudku ze dne 18. září 2015, Deutsche Post v. Komise (T‑421/07 RENV, EU:T:2015:654), Tribunál v bodě 44 uvedeného rozsudku konstatoval, že rozhodnutí o zahájení řízení z roku 2007 mělo být ve vztahu ke všem opatřením, kterých se týkalo, považováno za rozhodnutí o znovuotevření formálního vyšetřovacího řízení, které bylo v celém rozsahu ukončeno. Tribunál dospěl k závěru, že toto rozhodnutí bylo přijato v rozporu s nařízením Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [108 SFEU] (Úř. věst. 1999, L 83, s. 1), a zásadou právní jistoty, neboť Komise pro účely nového konečného rozhodnutí znovu otevřela formální vyšetřovací řízení, které bylo v celém rozsahu ukončeno konečným rozhodnutím z roku 2002, aniž toto rozhodnutí zrušila. Proti tomuto rozsudku nebyl podán kasační opravný prostředek, a nabyl tedy právní moci.
b) Rozhodnutí z roku 2011 o rozšíření formálního vyšetřovacího řízení a konečné rozhodnutí z roku 2012
13 Dne 10. května 2011 Komise oznámila Spolkové republice Německo rozhodnutí C (2011) 3081 final o rozšíření formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU týkajícího se státní podpory C 36/07 (ex NN 25/07), kterou poskytla Spolková republika Německo ve prospěch společnosti Deutsche Post, jehož shrnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie (Úř. věst. 2011, C 263, s. 4, dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím bylo formální vyšetřovací řízení týkající se státní podpory poskytnuté žalobkyni jako kompenzace za povinnosti univerzální služby rozšířeno i na dotace, které německé orgány vyplatily žalobkyni na pokrytí nákladů na důchody zaměstnanců v postavení státních úředníků. Cílem tohoto nového rozhodnutí bylo rozšířit formální vyšetřovací řízení, které bylo znovu otevřeno v roce 2007, za účelem podrobnější analýzy důchodového systému, jemuž se předtím věnovalo pouze zběžně.
14 V rozhodnutí 2012/636/EU ze dne 25. ledna 2012 týkajícím se opatření C 36/07 (ex NN 25/07) provedeném Německem ve prospěch Deutsche Post AG (Úř. věst. 2012, L289, s. 1) (dále jen „napadené rozhodnutí“) Komise zkonstatovala, že veřejné financování důchodů představovalo protiprávní státní podporu neslučitelnou s vnitřním trhem. Některé státní vyrovnávací platby ve prospěch Deutsche Post naopak podle ní byly státní podporou slučitelnou s vnitřním trhem a státní záruky za dluhy společnosti Deutsche Bundespost vzniklé před její přeměnou na tři akciové společnosti měly být vyhodnoceny jako existující podpory.
15 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 30. března 2012 zapsaným do rejstříku pod číslem T‑143/12 podala Spolková republika Německo žalobu znějící na zrušení konečného rozhodnutí z roku 2012.
16 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 4. dubna 2012 zapsaným do rejstříku pod číslem T‑152/12 podala žalobkyně žalobu znějící na článků 1, 2 a 4 až 6 konečného rozhodnutí z roku 2012.
17 Rozsudkem ze dne 14. července 2016, Německo v. Komise (T‑143/12, EU:T:2016:406), Tribunál zrušil články 1 a 4 až 6 konečného rozhodnutí z roku 2012 z důvodu, že Komise neprokázala existenci výhody pro žalobkyni.
18 Proti rozsudku ze dne 14. července 2016, Německo v. Komise (T‑143/12, EU:T:2016:406), nebyl ve lhůtě podán kasační opravný prostředek. Nabyl tedy právní moci.
19 Usnesením ze dne 17. března 2017, Deutsche Post v. Komise (T‑152/12, nezveřejněné, EU:T:2017:188), Tribunál rozhodl, že již není namístě rozhodovat o žalobě ve věci T‑152/12, která má stejný předmět jako žaloba ve věci T‑143/12, která vedla k vydání rozsudku ze dne 14. července 2016, Německo v. Komise (T‑143/12, EU:T:2016:406), a rozsudek, jímž bylo rozhodnutí zčásti zrušeno, nabyl právní moci.
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
20 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 22. července 2011 podala žalobkyně projednávanou žalobu.
21 Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 6. října 2011 vznesla Komise námitku nepřípustnosti podle čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991.
22 Usnesením ze dne 23. července 2013 bylo po vyslechnutí účastnic řízení v projednávané věci přerušeno až do vydání rozhodnutí Soudního dvora ve věci C‑77/12 P, která se týkala rozsudku ze dne 8. prosince 2011, Deutsche Post v. Komise (T‑421/07, EU:T:2011:720), k čemuž došlo dne 24. října 2013.
23 Usnesením ze dne 12. května 2014 bylo UPS a UPS Deutschland Inc. & Co. OHG, nyní United Parcel Service Deutschland Sàrl & Co. OHG povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Komise.
24 Usnesením ze dne 15. září 2014 bylo řízení v projednávané věci znovu přerušeno do vydání ve věci T‑421/07 RENV, k čemuž došlo dne 18. září 2015, kdy bylo zrušeno rozhodnutí o zahájení řízení z roku 2007.
25 V návaznosti na pokračování v řízení Tribunál usnesením ze dne 20. listopadu 2015 rozhodl o spojení námitky nepřípustnosti s věcí samou.
26 Dne 7. ledna 2016 předložila Komise žalobní odpověď.
27 Dne 25. února 2016 předložila žalobkyně repliku.
28 Dne 14. března 2016 předložily vedlejší účastnice řízení společně spis vedlejšího účastníka.
29 Dne 20. dubna 2016 předložila Komise dupliku.
30 Dopisem soudní kanceláře ze dne 24. listopadu 2016 Tribunál v rámci organizačních procesních opatření vyzval účastnice řízení, aby předložily svá vyjádření k důsledkům, které je třeba vyvodit z rozsudku ze dne 14. července 2016, Německo v. Komise (T‑143/12, EU:T:2016:406), pokud jde o případné nevydání rozhodnutí ve věci v souladu s čl. 131 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu, a to konkrétně v otázce pokračování formálního vyšetřovacího řízení týkajícího se části konečného rozhodnutí z roku 2012, které bylo zrušeno, jakož zachování právního zájmu žalobkyně na podání žaloby.
31 Účastnice řízení předložily svá vyjádření ve stanovené lhůtě.
32 Na návrh prvního senátu rozhodl Tribunál podle článku 28 jednacího řádu předat věc rozšířenému senátu.
33 Dopisem soudní kanceláře ze dne 18. prosince 2017 Tribunál v rámci organizačních procesních opatření položil účastnicím řízení otázky k písemnému zodpovězení na jednání.
34 Účastnice řízení odpověděly na otázky Tribunálu ve stanovených lhůtách.
35 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl námitku nepřípustnosti;
– napadené rozhodnutí zrušil;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
36 Komise, podporovaná vedlejšími účastnicemi řízení, navrhuje, aby Tribunál:
– odmítl žalobu jako nepřípustnou;
– podpůrně určil, že již není třeba rozhodnout o žalobě z důvodu, že žalobkyně pozbyla zájem na podání žaloby;
– ještě podpůrněji zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
K přípustnosti
37 V rámci námitky nepřípustnosti Komise tvrdí, že účelem napadeného rozhodnutí bylo pouze zachovat právo Spolkové republiky Německo na obhajobu, pokud jde o pojem podpora a slučitelnost dotčených opatření s vnitřním trhem, takže nemá samostatné právní účinky a nejedná se o napadnutelný akt. Z téhož důvodu podle ní žalobkyně v každém případě nemá právní zájem na jeho zrušení. Komise se rovněž staví proti rozhodnutí o nevydání rozhodnutí ve věci samé v návaznosti na rozsudek ze dne 14. července 2016, Německo v. Komise (T‑143/12, EU:T:2016:406).
38 Žalobkyně popírá argumenty Komise a tvrdí, že právní zájem na pokračování v řízení má, dokud Komise napadené rozhodnutí nezruší.
39 Vedlejší účastnice řízení podporují návrhová žádání Komise týkající se přípustnosti žaloby a nesouhlasí také s rozhodnutím o nevydání rozhodnutí ve věci samé v návaznosti na rozsudek ze dne 14. července 2016, Německo v. Komise (T‑143/12, EU:T:2016:406). Žalobkyně si podle nich poté, co Tribunál zrušil konečné rozhodnutí z roku 2012, zachovala zájem na tom, aby Komise přijala nové konečné rozhodnutí.
40 Je třeba uvést, že Komise namítá nepřípustnost projednávané žaloby v podstatě z týchž důvodů jako v rámci žaloby podané proti rozhodnutí o zahájení řízení z roku 2007. Ačkoli Soudní dvůr tyto argumenty odmítl již v rozsudku ze dne 24. října 2013, Deutsche Post v. Komise (C‑77/12 P, nezveřejněný, EU:C:2013:695), Komise na jednání potvrdila, že na námitce nepřípustnosti trvá.
41 Z ustálené judikatury vyplývá, že akty nebo rozhodnutími, které mohou být předmětem žaloby na neplatnost ve smyslu článku 263 SFEU, jsou opatření s právně závaznými účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení (rozsudky Soudního dvora ze dne 13. října 2011, Deutsche Post a Německo v. Komise, C‑463/10 P a C‑475/10 P, EU:C:2011:656, body 37 a 38, a ze dne 24. října 2013, Deutsche Post v. Komise, C‑77/12 P, nezveřejněný, EU:C:2013:695, bod 51).
42 Pokud jde konkrétně o závazné právní účinky rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU ve vztahu k opatření kvalifikovanému jako nová podpora, takové rozhodnutí nutně mění právní situaci posuzovaného opatření, jakož i právní postavení podniků, v jejichž prospěch bylo přijato, zejména pokud jde o jeho další provádění. Po přijetí takového rozhodnutí panují o legalitě tohoto opatření přinejmenším značné pochybnosti, což musí vést členský stát k tomu, aby pozastavil platby vzhledem k tomu, že zahájení řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU brání tomu, aby bylo bez dalšího přijato rozhodnutí o slučitelnosti se společným trhem, které by umožnilo pokračovat řádně v provádění uvedeného opatření. Takového rozhodnutí se lze dovolávat před vnitrostátním soudem, který má vyvodit důsledky z porušení čl. 108 odst. 3 poslední věty SFEU. Toto rozhodnutí konečně může vést podniky, v jejichž prospěch bylo opatření přijato, každopádně k tomu, aby odmítly přijmout další platby nebo aby si opatřily částku potřebnou pro případné pozdější náhrady. Obchodní kruhy budou v rámci svých vztahů s uvedenými příjemci rovněž brát v patrnost oslabenou právní a finanční situaci posledně uvedených (viz rozsudek ze dne 24. října 2013, Deutsche Post v. Komise, C‑77/12 P, nezveřejněný, EU:C:2013:695, bod 52 a citovaná judikatura, a usnesení ze dne 22. května 2015, Autoneum Germany v. Komise, T‑295/14, nezveřejněné, EU:T:2015:350, bod 17).
43 V projednávaném případě Komise v bodě 80 napadeného rozhodnutí kvalifikovala dotace důchodů jako nové podpory. V bodě 103 napadeného rozhodnutí uvedla částku ve výši několika miliard eur, kterou žalobkyně měla zaplatit do penzijního fondu v letech 1995 až 2007, aby se zajistilo zachování hospodářské soutěže s ostatními hospodářskými subjekty na stejném trhu. Komise dále v bodě 106 odůvodnění napadeného rozhodnutí připomněla povinnost Spolkové republiky Německo pozastavit provádění sporných opatření podpory.
44 Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora uvedené v bodě 42 výše, povinnost pozastavit provádění dotčeného opatření není jediným právním účinkem takového rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, jako je napadené rozhodnutí. Žalobkyně je totiž v důsledku takového rozhodnutí vystavena riziku, že vnitrostátní soud přijme předběžné opatření za účelem ochrany zájmů dotčených stran a zachování užitečného účinku rozhodnutí Komise o zahájení formálního vyšetřovacího řízení. V tomto kontextu může vnitrostátní soud konkrétně nařídit navrácení případné poskytnuté podpory (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck, C‑524/14 P, EU:C:2016:971, body 29 až 31).
45 V projednávaném případě žalobkyně na jednání potvrdila, že si po přijetí napadeného rozhodnutí opatřila finanční prostředky na případné náhrady, které by musela hradit v případě negativního konečného rozhodnutí.
46 S ohledem na všechny tyto úvahy je třeba dospět k závěru, že napadené rozhodnutí bylo v okamžiku podání žaloby aktem, který může mít dopad na zájmy žalobkyně, jelikož podstatným způsobem mění její právní postavení, a že tedy splňuje všechny náležitosti napadnutelného aktu ve smyslu článku 263 SFEU.
47 Pokud jde dále o argumenty Komise a vedlejších účastnic řízení zpochybňující to, že si žalobkyně zachovala právní zájem na podání žaloby, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je právní zájem na podání žaloby zásadní a prvotní podmínkou každé soudní žaloby (viz usnesení ze dne 15. května 2013, Post Invest Europe v. Komise, T‑413/12, nezveřejněné, EU:T:2013:246, bod 22). Tento požadavek v procesní rovině zaručuje, že v zájmu řádného výkonu spravedlnosti nebudou Tribunálu předkládány čistě hypotetické žádosti o posudek nebo žádosti o rozhodnutí o čistě hypotetické otázce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. června 2009, Socratec v. Komise, T‑269/03, nezveřejněný, EU:T:2009:211, bod 38). Unijní soud může nad rámec argumentů účastníků řízení z vlastního podnětu posoudit, zda žalobkyně nepostrádá právní zájem na podání žaloby či na pokračování řízení o této žalobě z důvodu, který nastal po jejím podání a který činí žalobu pro žalobkyni zcela neužitečnou, a rozhodnout, že je žaloba z tohoto důvodu nepřípustná či bezpředmětná (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek Soudního dvora ze dne 19. října 1995, Rendo a další v. Komise, C‑19/93 P, EU:C:1995:339, bod 13).
48 Právní zájem na pokračování v řízení musí existovat až do vydání soudního rozhodnutí, neboť jinak by byl založen důvod k nevydání rozhodnutí ve věci samé, což znamená, že žaloba musí být ve výsledku s to přinést prospěch účastníku řízení, který ji podal (rozsudek ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise, C‑362/05 P, EU:C:2007:322, bod 42, a usnesení ze dne 7. prosince 2011, Fellah v. Rada, T‑255/11, nezveřejněné, EU:T:2011:718, bod 12).
49 V rámci žaloby na neplatnost je trvání právního zájmu žalobce třeba posuzovat in concreto a zejména s ohledem na důsledky údajné protiprávnosti (rozsudek ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise, C‑239/12 P, EU:C:2013:331, bod 65). K tomu, aby trval právní zájem žalobce na podání žaloby, je třeba, aby zrušení napadeného aktu mohlo samo o sobě mít právní důsledky pro jeho osobu (viz usnesení ze dne 15. května 2013, Post Invest Europe v. Komise, T‑413/12, nezveřejněné, EU:T:2013:246, bod 22 a citovaná judikatura).
50 V projednávaném případě je třeba posoudit, aniž je třeba se nutně omezovat na argumenty účastnic řízení, zda napadené rozhodnutí rozšiřující rozhodnutí o zahájení řízení z roku 2007 pro účely „důkladnějšího posouzení“, zda dotování důchodů žalobkyni zvýhodňovalo či nikoli, mělo právní účinky ve vztahu k žalobkyni i po přijetí konečného rozhodnutí z roku 2012, kterým bylo ukončeno řízení otevřené znovu v roce 2007 a rozšířené v rozsahu napadeného rozhodnutí, a po vydání rozsudku ze dne 14. července 2016, Německo v. Komise (T‑143/12, EU:T:2016:406), kterým Tribunál zrušil konečné rozhodnutí z roku 2012.
51 Z judikatury vyplývá, že po podání žaloby proti rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení týkajícího se vnitrostátního opatření a proti konečnému rozhodnutí, jímž bylo uvedené řízení ukončeno a v němž bylo zkoumané vnitrostátní opatření prohlášeno za státní podporu neslučitelnou s vnitřním trhem, vede zamítnutí žaloby proti posledně uvedenému rozhodnutí k tomu, že se žaloba směřující proti rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení stane bezpředmětnou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. června 2000, EPAC v. Komise, T‑204/97 a T‑270/97, EU:T:2000:148, body 153 až 159; ze dne 6. března 2002, Diputación Foral de Álava v. Komise, T‑168/99, EU:T:2002:60, body 22 až 26, a ze dne 9. září 2009, Diputación Foral de Álava a další v. Komise, T‑30/01 až T‑32/01 a T‑86/02 až T‑88/02, EU:T:2009:314, body 345 až 363).
52 Tuto judikaturu však nelze přenést na projednávaný případ, jelikož napadené rozhodnutí se odlišuje zaprvé tím, že bylo vydáno v návaznosti na rozsudek Soudního dvora ze dne 1. července 2008, Deutsche Post v. Komise (T‑266/02, EU:T:2008:235), kterým Tribunál zrušil konečné rozhodnutí z roku 2002, zadruhé tím, že rozšiřuje rozhodnutí o zahájení řízení z roku 2007, které bylo následně zrušeno rozsudkem ze dne 18. září 2015, Deutsche Post v. Komise (T‑421/07 RENV, EU:T:2015:654), a zatřetí tím, že bylo vydáno před přijetím konečného rozhodnutí z roku 2012, které bylo rovněž zrušeno rozsudkem ze dne 14. července 2016, Německo v. Komise (T‑143/12, EU:T:2016:406). Je třeba připomenout, že proti posledně uvedenému rozsudku nebyl podán kasační opravný prostředek, a rozsudek je proto pravomocný.
53 Vzhledem k tomu, že konečné rozhodnutí z roku 2012 bylo zrušeno rozsudkem ze dne 14. července 2016, Německo v. Komise (T‑143/12, EU:T:2016:406), je třeba naproti tomu uvést, že podle ustálené judikatury platí, že s výjimkou případů, kdy bylo konstatovanou protiprávností stiženo celé řízení, lze řízení směřující k nahrazení protiprávního aktu, který byl zrušen, znovu vrátit do bodu, v němž protiprávnost nastala. Zrušení unijního aktu se tedy nezbytně nedotýká přípravných aktů a zrušení aktu, kterým bylo ukončeno správní řízení mající několik fází, nevede nezbytně ke zrušení celého postupu před přijetím napadeného aktu bez ohledu na procesní či věcné důvody zrušovacího rozsudku (rozsudky Soudního dvora ze dne 7. listopadu 2013, Itálie v. Komise, C‑587/12 P, nezveřejněný, EU:C:2013:721, bod 12, a ze dne 6. července 2017, SNCM v. Komise, T‑1/15, nezveřejněný, EU:T:2017:470, bod 69).
54 V tomto ohledu je třeba uvést, že i když Komise v průběhu řízení v projednávané věci implicitně připustila, že napadené rozhodnutí sice nebylo odstraněno z právního řádu Unie, avšak nemůže již sloužit jako základ pro nové rozhodnutí ukončující formální vyšetřovací řízení, toto rozhodnutí stále nezrušila. Z toho vyplývá, že Komise má v této fázi stále možnost vrátit se v řízení do okamžiku, kdy přijala napadené rozhodnutí. Žalobkyně je tedy vystavena riziku, že bude muset vrátit podpory kritizované Komisí v tomto rozhodnutí, jak již bylo uvedeno v bodě 44 výše.
55 Pokud jde dále o tři vzájemně se prolínající formální vyšetřovací řízení zahájená Komisí od roku 1999 a sérii rozhodnutí Soudního dvora a Tribunálu týkajících se rozhodnutí o zahájení a ukončení těchto řízení, je třeba uvést, že na základě povinnosti stanovené v článku 266 SFEU je Komise povinna přijmout opatření, aby vyhověla pravomocným rozsudkům unijních soudů ze dne 1. července 2008, Deutsche Post v. Komise (T‑266/02, EU:T:2008:235), ze dne 18. září 2015, Deutsche Post v. Komise (T‑421/07 RENV, EU:T:2015:654), a ze dne 14. července 2016, Německo v. Komise (T‑143/12, EU:T:2016:406).
56 Podle ustálené judikatury platí, že orgán, který přijal akty zrušené unijním soudem, určí, jaká opatření je třeba přijmout za účelem výkonu zrušovacího rozsudku. Dotčený orgán však je při výkonu pravomoci, kterou za tímto účelem disponuje, povinen respektovat nejen odůvodnění uvedených rozsudků, ale i použitelná ustanovení unijního práva (viz rozsudek ze dne 24. dubna 2017, HF v. Parlament, T‑584/16, EU:T:2017:282, bod 79 a citovaná judikatura).
57 Článek 266 SFEU přitom dotčenému orgánu ukládá povinnost vyhnout se tomu, aby každý akt, který má nahradit zrušený akt, obsahoval stejné nesrovnalostmi, jako jsou nesrovnalosti konstatované ve zrušujícím rozsudku. Tyto zásady platí tím spíše, pokud dotčený zrušovací rozsudek nabyl právní moci (rozsudek ze dne 10. listopadu 2010, OHIM v. Simões Dos Santos, T‑260/09 P, EU:T:2010:461, body 70 a 73).
58 Z toho vyplývá, že žalobkyně má i nadále zájem na zrušení napadeného rozhodnutí a na tom, aby bylo toto rozhodnutí odstraněno z právního řádu, jelikož v případě zrušení rozhodnutí bude Komise nucena, pokud by se tak rozhodla, přijmout v rámci opatření k dosažení souladu se třemi rozsudky citovanými v bodě 55 výše, která musí přijmout v souladu s článkem 266 SFEU, nové rozhodnutí o znovuotevření formálního vyšetřovacího řízení, přičemž musí zajistit, aby toto nové rozhodnutí nemělo tytéž vady jako rozhodnutí, která mu předcházela.
59 V každém případě je třeba s ohledem na výjimečnou procesní složitost danou existencí několika správních a soudních rozhodnutí týkajících se stejných opatření podpory konstatovat, že se žalobkyně nachází v situaci značné právní nejistoty, kterou může odstranit pouze věcný přezkum projednávané věci a případné zrušení napadeného rozhodnutí, což zvyšuje její právní zájem na podání žaloby proti tomuto rozhodnutí.
60 V tomto ohledu je třeba uvést, že za předpokladu, že se Komise domnívá, že má i nadále možnost přijmout nové konečné rozhodnutí, žalobkyně nemůže učinit ani předběžný odhad, pokud jde o výši částky podpory a případně úroků plynoucích za dobu trvání protiprávnosti, kterou bude muset vrátit.
61 Částka podpory, kterou bude případně nutné vrátit v případě, že budou dotčené podpory kvalifikovány jako nové podpory neslučitelné s vnitřním trhem, se totiž může značně lišit v závislosti na tom, zda Komise vychází z toho, že částky poskytnuté žalobkyni podléhají odděleně řízení zahájenému v roce 1999, v roce 2007, nebo v roce 2011, neboť v souladu s čl. 17 odst. 2 nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k čl. 108 SFEU (Úř. věst. 2015, L 248, s. 9), první opatření přijaté Komisí nebo členským státem jednajícím na žádost Komise týkající se protiprávní podpory přerušuje běh promlčecí lhůty. Pokud by případné podpory byly případně považovány za slučitelné s vnitřním trhem, takže by Komise mohla požadovat pouze to, aby byla za období protiprávnosti vrácena částka odpovídající úrokům (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. února 2008, CELF a ministre de la Culture et de la Communication, C‑199/06, EU:C:2008:79, bod 55), doba trvání protiprávnosti, v níž by se měly tyto úroky načítat, by se rovněž lišila v závislosti na tom, kdy Komise zahájila formální vyšetřovací řízení.
62 S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že žalobkyně má nadále právní zájem na podání žaloby proti napadenému rozhodnutí, a to po zrušení rozhodnutí o opětném otevření řízení z roku 2007 a konečného rozhodnutí z roku 2012.
63 Je tudíž třeba konstatovat, že žaloba je přípustná a nestala se bezpředmětnou. Námitka nepřípustnosti musí být tedy zamítnuta v plném rozsahu stejně jako všechny argumenty Komise a vedlejších účastnic směřující ke konstatování že žalobkyně pozbyla právní zájem na podání žaloby.
K věci samé
64 Na podporu žaloby žalobkyně uplatňuje v podstatě šest důvodů. Prvních pět žalobních důvodů vychází ze zjevně nesprávného posouzení na straně Komise. Šestý žalobní důvod vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění podle čl. 296 odst. 2 SFEU, jakož i porušení zásady proporcionality, zásady právní jistoty a zásady zákazu diskriminace.
65 Je třeba připomenout, že žalobní důvod týkající se chybějícího či nedostatečného odůvodnění směřuje k tomu, aby bylo prokázáno, že došlo k porušení podstatných formálních náležitostí, a z toho důvodu si žádá jiný druh analýzy než posouzení nepřesností v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jehož přezkum je součástí přezkumu opodstatněnosti tohoto rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, EU:C:1998:154, bod 67, a ze dne 15. prosince 2005, Itálie v. Komise, C‑66/02, EU:C:2005:768, bod 26).
66 V projednávané věci je tedy třeba zkoumat šestý žalobní důvod vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění podle čl. 296 odst. 2 SFEU před tím, než bude případně meritorně posouzena legalita napadeného rozhodnutí, které se týkají ostatní žalobní důvody.
67 Článek 107 odst. 1 SFEU stanoví, že „[p]odpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné se společným trhem, nestanoví-li tato smlouva jinak“.
68 Podle ustálené judikatury se pro kvalifikaci jakožto „státní podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU vyžaduje, aby byly splněny všechny podmínky uvedené v tomto ustanovení. Zaprvé se musí jednat o státní zásah nebo zásah ze státních prostředků. Za druhé tento zásah musí být s to ovlivnit obchod mezi členskými státy. Za třetí zásah musí poskytovat příjemci selektivní výhodu. Začtvrté musí narušovat nebo hrozit narušením hospodářské soutěže (viz zejména rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck, C‑524/14 P, EU:C:2016:971, bod 40 a citovaná judikatura).
69 Aby mohlo být určité opatření z právního hlediska předběžně kvalifikováno jako „státní podpora“ v rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, musí být splněna povinnost uvést odůvodnění, pokud jde o všechny podmínky stanovené v čl. 107 odst. 1 SFEU.
70 Odůvodnění vyžadované článkem 296 odst. 2 SFEU, jakož i článkem 41 odst. 2 písm. c) Listiny základních práv Evropské unie totiž musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musejí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se dotčené osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl provést svůj přezkum (rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Club Hotel Loutraki a další v. Komise, C‑131/15 P, EU:C:2016:989, bod 46 a citovaná judikatura).
71 Pokud jde konkrétně o odůvodnění rozhodnutí Komise o zahájení formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU, je třeba připomenout, že v souladu s čl. 4 odst. 2 a 4 nařízení 2015/1589 může být takové rozhodnutí přijato pouze tehdy, pokud Komise po předběžném zkoumání konstatuje, že opatření představuje novou státní podporu a vyvolává pochybnosti ohledně své slučitelnosti s vnitřním trhem.
72 Z toho vyplývá, že Komise musí, nemá-li být povinnost poskytnout odůvodnění ve smyslu čl. 296 odst. 2 SFEU zbavena své podstaty, po ukončení předběžné analýzy do rozhodnutí zahrnout předběžné hodnocení dotčeného státního opatření směřující k určení, zda má charakter podpory, a uvést důvody, které vyvolávají pochybnosti o jeho slučitelnosti se společným trhem, rozhodne-li se zahájit formální vyšetřovací řízení (v tomto smyslu rozsudek ze dne 22. října 2008, TV2/Danmark a další v. Komise, T‑309/04, T‑317/04, T‑329/04 a T‑336/04, EU:T:2008:457, bod 138 a citovaná judikatura).
73 Takové rozhodnutí přijaté po ukončení předběžné fáze zkoumání musí umožnit zúčastněným stranám účinně se účastnit formálního vyšetřovacího řízení, ve kterém budou mít možnost uplatnit své argumenty. Za tímto účelem jim musí umožnit, aby se seznámily s úvahami, které vedly Komisi k předběžnému závěru, že dotčené opatření mohlo být kvalifikováno jako státní podpora, a k pochybnostem o slučitelnosti této podpory se společným trhem (viz rozsudek ze dne 22. října 2008, TV2/Danmark a další v. Komise, T‑309/04, T‑317/04, T‑329/04 a T‑336/04, EU:T:2008:457, bod 139 a citovaná judikatura).
74 V rámci šestého žalobního důvodu je třeba před ověřením, zda jde o novou podporu slučitelnou vnitřním trhem, ověřit, zda Komise v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnila, proč po předběžném posouzení konstatovala, že mohlo být dotčené opatření kvalifikováno jako státní podpora.
75 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise porušila svoji povinnost uvést odůvodnění. Zaprvé, Komise podle ní v napadeném rozhodnutí nezohlednila rozdíl mezi výší příspěvků na sociální zabezpečení, které Spolková republika Německo skutečně vyplatila žalobkyni (z níž bylo třeba odečíst částku odpovídající zvýšení poštovních sazeb), a příspěvků na sociální pojištění zaplacených jejími konkurenty v rámci obecného systému sociálního zabezpečení. Zadruhé podrobně nevysvětlila, proč se domnívala, že odpověď na otázku, do jaké míry žalobkyně zaplatila příspěvky na sociální zabezpečení, není relevantní pro účely výpočtu výše údajné státní podpory. Zatřetí Komise dostatečně neodůvodnila svou analýzu existence údajné křížové dotace ve formě zvýšení schválených poštovních sazeb pro účely zohlednění sociálních odvodů, které uhradila žalobkyně. Začtvrté žalobkyně nevysvětlila, proč by měla taková analýza spočívat pouze ve zkoumání slučitelnosti nákladů s vnitřním trhem.
76 Komise a vedlejší účastnice řízení argumenty žalobkyně odmítají.
77 Zaprvé je třeba připomenout, že napadené rozhodnutí není prvním rozhodnutím Komise o zahájení formálního vyšetřovacího řízení týkajícím se sporného opatření. Podpora ve formě příspěvků do penzijních fondů žalobkyně totiž již byla předmětem rozhodnutí o zahájení řízení z roku 1999, rozhodnutí o zahájení řízení z roku 2007 a konečných rozhodnutí z let 2002 a 2012.
78 V rozsudku ze dne 18. září 2015, Deutsche Post v. Komise (T‑421/07 RENV, EU:T:2015:654), přitom Tribunál zrušil rozhodnutí o zahájení řízení z roku 2007, v jehož rámci, jak uvedla Komise v bodě 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí, byla otázka, zda dotování důchodů žalobkyni zvýhodňovalo či nikoli, zkoumána pouze „zběžně“ a měla být „analyzována podrobněji“.
79 Vzhledem ke zvláštnímu procesnímu kontextu je třeba konstatovat, že Komise měla při přijímání napadeného rozhodnutí zvláštní povinnost uvést odůvodnění ve smyslu čl. 296 odst. 2 SFEU, jelikož otázkou, zda státní příspěvky do penzijního fondu žalobkyně představují státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, se již mohla zabývat v rámci formálního vyšetřovacího řízení původně zahájeného v roce 1999 a znovu otevřeného v roce 2007.
80 Vzhledem k tomu, že Komise kvalifikovala napadené rozhodnutí tak, že jde o rozhodnutí rozšiřující řízení otevřené znovu v roce 2007, nemohla dospět k závěru, že nemůže ani prozatímně určit, zda je jedno z kritérií stanovených v čl. 107 odst. 1 SFEU splněno, a vyjádřit pouze pochybnosti bez uvedení dostatečných důvodů v tomto směru, nechtěla-li porušit povinnosti uvést odůvodnění podle čl. 296 odst. 2 SFEU.
81 Z bodů 64 až 67 napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise v části věnované posouzení existence státní podpory podle čl. 107 odst. 1 SFEU, a sice hospodářského zvýhodnění pouze uvedla, že by pro ni bylo obtížné identifikovat hospodářské subjekty, jejichž právní a faktická situace mohla být považována za srovnatelnou se situací žalobkyně. Uvedla konkrétně, že žalobkyně má výhradní právo v oblasti všeobecných poštovních služeb a získala značné finanční prostředky a státní záruky při přeměně spolkové pošty, takže šlo o zvláštní situaci nemající obdoby.
82 S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěla Komise k závěru, že existenci výlučné hospodářské výhody nelze prokázat srovnáním zátěže žalobkyně oproti jejím konkurentům. Uvedla naproti tomu, že srovnání s konkurenty žalobkyně bylo adekvátní při posuzování slučitelnosti podpory, a sice ve fázi hlubší analýzy narušení hospodářské soutěže.
83 Komise tak v napadeném rozhodnutí ve fázi posouzení slučitelnosti podpory s vnitřním trhem konstatovala, že příspěvky na sociální zabezpečení zaplacené žalobkyní bylo možné porovnat na základě referenční sazby s příspěvky zaplacenými soukromými konkurenty žalobkyně. Nevysvětlila však, v čem konstatování učiněná v rámci posouzení slučitelnosti sporné podpory svědčí pro či neodporují konstatováním učiněným pro účely posouzení existence selektivního hospodářského zvýhodnění, a tedy i státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.
84 S ohledem na všechny tyto úvahy je třeba konstatovat, že žalobkyně správně prokázala existenci porušení povinnosti uvést odůvodnění stanovené v článku 296 SFEU, když zdůraznila, že v napadeném rozhodnutí chybí jakýkoli výpočet, na jehož základě by bylo možné srovnat její povinnosti s povinnostmi jejích konkurentů ve fázi kvalifikace sporného opatření jako státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, ačkoli takové srovnání bylo provedeno za účelem posouzení slučitelnosti dotčené podpory s vnitřním trhem.
85 V tomto ohledu je třeba připomenout, že Tribunál v bodě 148 rozsudku ze dne 14. července 2016, Německo v. Komise (T‑143/12, EU:T:2016:406), který se týká zrušení konečného rozhodnutí z roku 2012, které Komise přijala na konci formálního vyšetřovacího řízení znovu otevřeného v roce 2007 a rozšířeného napadeným rozhodnutím, připomněl judikaturu, podle které musí Komise právě ve fázi aplikace čl. 107 odst. 1 SFEU, a sice prokazování existence zvýhodnění, prokázat, že částečné osvobození od povinnosti přispívat do penzijního fondu zvýhodňuje bývalého historického provozovatele oproti jeho konkurentům.
86 V bodech 150 a 151 rozsudku ze dne 14. července 2016, Německo v. Komise (T‑143/12, EU:T:2016:406), Tribunál v podstatě konstatoval, že Komise sice v konečném rozhodnutí z roku 2012 usilovala o prokázání existence selektivního hospodářského zvýhodnění, avšak k této analýze se dostala až ve fázi posouzení slučitelnosti podpory s vnitřním trhem. Akceptoval tudíž argument Spolkové republiky Německo, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, když učinila „počáteční srovnání s náklady, které podnik ‚obvykle‘ platí svým soukromým zaměstnancům v souladu s německým sociálním právem, až v rámci přezkumu slučitelnosti opatření s vnitřním trhem“.
87 Tribunál dále v bodech 152 až 154 rozsudku ze dne 14. července 2016, Německo v. Komise (T‑143/12, EU:T:2016:406) připomněl, že povinnost prokázat existenci selektivní hospodářské výhody ve prospěch příjemce podpory platí pro Komisi v případě, že zkoumá, zda opatření spadá do oblasti působnosti čl. 107 odst. 1 SFEU.
88 Jelikož je opatření prozatímně kvalifikováno jako „státní podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU na základě čl. 108 odst. 2 SFEU ve spojení s čl. 4 odst. 2 a 4 nařízení 2015/1589 v rámci předběžného posouzení tohoto opatření a v rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, je třeba v projednávaném případě konstatovat, že Komise měla povinnost odůvodnit existenci selektivní hospodářské výhody na straně žalobkyně na základě čl. 107 odst. 1 SFEU již po ukončení předběžné analýzy, a nikoli pouze v rozhodnutí přijatém po ukončení formálního vyšetřovacího řízení.
89 Z toho vyplývá, že Komise vystavila žalobkyni po ukončení předběžného zkoumání a po přijetí napadeného rozhodnutí právní nejistotě, jelikož dostatečně jasně a jednoznačně neodůvodnila existenci zvýhodnění v souladu s požadavky čl. 107 odst. 1 SFEU, ačkoli již posoudila slučitelnost sporné podpory s vnitřním trhem. Toto opomenutí na straně Komise navíc neumožňuje unijnímu soudu přezkoumat předběžnou kvalifikaci sporného opatření jako „státní podpory“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.
90 Šestému žalobnímu důvodu proto musí být vyhověno v rozsahu, v němž se týká porušení povinnosti uvést odůvodnění.
91 Vzhledem k tomu, že analýza tohoto důvodu vycházejícího z porušení povinnosti uvést odůvodnění, odhalila, že napadené rozhodnutí vykazuje vady postihující aspekty, které jsou zásadní v systematice napadeného rozhodnutí, je namístě toto rozhodnutí zrušit z důvodu porušení podstatných formálních náležitostí, aniž je nutné zkoumat opodstatněnost ostatních argumentů předložených v rámci tohoto žalobního důvodu a opodstatněnost ostatních žalobních důvodů.
K nákladům řízení
92 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
93 Vzhledem k tomu, že Komise byla ve sporu neúspěšná a žalobkyně náhradu nákladů ve svém návrhu požadovala, je namístě uložit Komisi náhradu vlastních nákladů řízení, jakož i nákladů řízení vynaložených žalobkyní.
94 UPS a United Parcel Service Deutschland ponesou vlastní náklady řízení podle čl. 138 odst. 3 jednacího řádu.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (první rozšířený senát)
rozhodl takto:
1) Námitka nepřípustnosti se zamítá.
2) Rozhodnutí Evropské Komise C(2011) 3081 final ze dne 10. května 2011 o rozšíření formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU týkajícího se státní podpory C 36/07 (ex NN 25/07), kterou poskytla Spolková republika Německo ve prospěch společnosti Deutsche Post, se zrušuje.
3) Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Deutsche Post AG.
4) UPS Europe NV/SA a UPS Deutschland Inc. & Co. OHG ponesou vlastní náklady řízení.
Pelikánová | Valančius | Nihoul |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 10. dubna 2019.
Podpisy.