ROZSUDEK SOUDU (prvního senátu)
9. listopadu 1995 (*)
„Vrácení cla – Zásada kontradiktornosti – Zvláštní situace“
Ve věci T‑346/94,
France-aviation, společnost podle francouzského práva se sídlem v Châteaufort (Francie), zastoupená Jeanem-Claudem Cavaillé, advokátem zapsaným u advokátní komory v Lyonu, s adresou pro účely doručování v Lucemburku na adrese advokátní kanceláře Guye Arendta, 62, avenue Guillaume,
žalobkyně,
proti
Komisi Evropských společenství, zastoupené Richardem Wainwrightem, hlavním právním poradcem, a Jeanem-Francisem Pasquierem, státním úředníkem přiděleným u Komise, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku u člena právní služby Carlose Gómeze de la Cruz, Centre Wagner, Kirchberg,
žalované,
jejímž předmětem je zrušení rozhodnutí Komise REM 4/94 ze dne 18. července 1994, kterým bylo na základě žádosti Francouzské republiky určeno, že vrácení dovozního cla není v případě žalobkyně odůvodněné,
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ
EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (první senát)
ve složení H. Kirschner, zastupující předseda, A. Kalogeropoulos a V. Tiili, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: H. Jung
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 27. září 1995,
vydává tento
Rozsudek
Právní rámec a skutkový základ sporu
1 Žalobkyně, jejímž hlavním předmětem činnosti je údržba lehkých letadel sloužících k civilním nebo vojenským účelům, dováží od roku 1980 do Francie části strojů a náhradní díly k letounům. Pokud jde o použití společného celního sazebníku, dovážené zboží spadá pod různé celní podpoložky podle toho, zda je určeno k civilním účelům (osvobození od cla) či vojenským účelům (ze zboží je placeno clo).
2 Mezi účastníky řízení je nesporné, že při dovozu většiny dotyčných dílů nemůže žalobkyně předem stanovit, jaké bude jejich pozdější použití, tedy uvést, zda tyto díly budou namontovány na civilní, či vojenské stroje. Z tohoto důvodu žalobkyně pro dotčené díly nikdy neobdržela a ani nepožadovala písemné povolení podle čl. 3 odst. 1 nařízení Komise (EHS) č. 4142/87 ze dne 9. prosince 1987, kterým se stanoví podmínky pro uplatnění zvýhodněného sazebního zacházení u některého zboží při dovozu na základě jeho zvláštního použití (Úř. věst. L 387, s. 81, dále jen „nařízení č. 4142/87“), tj. povolení, které bylo předchozí podmínkou pro dovoz dílů používaných žalobkyní osvobozený od cla z důvodu použití dílů k „civilním“ účelům.
3 Za těchto okolností francouzská celní správa nejprve tolerovala, aby byly všechny díly dovážené žalobkyní, bez ohledu na jejich konečné použití, deklarovány jako „civilní“, s tím, že byla posléze prováděna pravidelná náprava stavu, pokud jde o díly použité pro vojenské účely, a tudíž podléhající clu.
4 Jak vyplývá ze spisu, francouzská celní správa v průběhu roku 1988 upozornila žalobkyni, že praxe spočívající v dovozu zboží s osvobozením od cla a úhradě dlužného cla na základě pozdějšího vypořádání není uspokojivá. Francouzská celní správa připomněla žalobkyni její závazek z počátku téhož roku zřídit soukromý celní sklad řízený pomocí výpočetní techniky, neboť takovéto řešení by jí umožňovalo deklarovat při vyskladnění každý díl podle toho, zda je určen k civilním, nebo vojenským účelům. Podle nařízení Rady (EHS) č. 2503/88 ze dne 25. července 1988 o celních skladech (Úř. věst. L 225, s. 1) je účelem celního skladu mimo jiné pomáhat hospodářským subjektům, které neznají konečné použití zboží, jež nepochází ze Společenství, nebo které ještě nechtějí uvést u tohoto zboží konečné použití.
5 Dopisem ze dne 26. prosince 1988 žalobkyně skutečně požádala o otevření soukromého celního skladu v prostoru letiště. Vzhledem k tomu, že po uplynutí jednoho roku nebylo této žádosti stále ještě vyhověno, potvrdila francouzská celní správa dopisem ze dne 28. listopadu 1989 použití metody následného vypořádání cla, která byla používána v minulých letech, s poznámkou, že „vzhledem k potížím, spojeným se zřízením zvláštního soukromého skladu, nebude v tomto případě udělena žádná pokuta“.
6 Dopisem ze dne 25. června 1991 se žalobkyně obrátila na příslušný celní úřad, aby znovu požádala o otevření soukromého celního skladu. Dopisem ze dne 2. října 1991 ředitel oblastního celního úřadu zdůraznil obtíže spojené s touto záležitostí, související se změnou předpisů týkajících se skladovacích prostor. Konečně pak dopisem ze dne 16. dubna 1992 ředitel oblastního celního úřadu informoval žalobkyni o povolení provozovat požadovaný sklad. Po přestěhování kanceláří doposud příslušného celního úřadu tentýž ředitel zaslal žalobkyni dopisem ze dne 20. října 1992 dodatek k původně udělenému povolení. Celní sklad byl zřízen až k 1. lednu 1993, přičemž žalobkyně přičítá toto zpoždění „správním průtahům“, jak byly popsány výše.
7 Ještě předtím informoval příslušný celní úřad dopisem ze dne 12. června 1990 žalobkyni o tom, že výsady vyplývající ze zvýhodněného sazebního zacházení jí budou od 1. července 1990 odňaty, neboť nedodržela své závazky a nezřídila v roce 1990 výše uvedený celní sklad. V důsledku toho byla žalobkyně nucena dávat veškeré dovezené zboží do volného oběhu a ihned hradit příslušná cla, včetně cel za díly, které byly později použity k „civilním“ účelům. Výše uvedený dopis v této souvislosti uvádí následující sdělení: „Vaší povinností bude nadále předkládat vždy po skončení finančního roku žádost o vrácení cel a poplatků za díly k letounům, které byly použity k civilnímu účelům.“
8 Na základě první žádosti o vrácení, kterou žalobkyně předložila v říjnu 1991, jí ředitel oblastního celního úřadu odpověděl dopisem ze dne 23. prosince 1991, že „vrácení je v zásadě schváleno“, a upřesnil, že musí být předloženy ještě některé doklady za účelem kontroly příslušným oddělením. Poté žalobkyně dopisem ze dne 12. července 1993 předložila celní správě žádost o vrácení cel, která zaplatila v roce 1990, 1991 a 1992 v souvislosti s dovozem dílů, jež byly nakonec namontovány na civilní letadla. Přesná výše požadované částky byla upřesněna až později a činí 1 610 338 FRF. Francouzské orgány ani Komise tuto částku ani způsob jejího výpočtu nikdy nezpochybnily.
9 Dopisem ze 4. ledna 1994 upozornilo generální ředitelství cel a nepřímých daní žalobkyni na skutečnost, že v okamžiku předání dotyčného dovezeného zboží ke spotřebě nedisponovala povolením využívat zvýhodněného sazebního zacházení na základě zvláštního použití zboží, takže cla, která předtím uhradila, byla ze zákona splatná podle ustanovení nařízení č. 4142/87. Generální ředitelství cel a nepřímých daní rovněž žalobkyni informovalo o tom, že vzhledem ke zvláštním okolnostem této věci se rozhodla předat žádost o vrácení cla Komisi Evropských společenství, a to na základě čl. 13 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1430/79 ze dne 2. července 1979 o vracení nebo promíjení dovozního nebo vývozního cla (Úř. věst. L 175, p. 1), který, ve znění vyplývajícím z nařízení Rady (EHS) č. 3069/86 ze dne 7. října 1986, kterým se mění nařízení č. 1430/79 (Úř. věst. L 286, s. 1, dále jen „článek 13“), stanoví:
„Dovozní clo lze vrátit nebo prominout i v jiných zvláštních případech, než jsou případy uvedené v oddílech A až D, které vyplývají z okolností, jež nelze přičítat podvodnému jednání nebo hrubé nedbalosti zúčastněné osoby [...]“ (neoficiální překlad)
10 Dopisem ze dne 4. února 1994 předalo ministerstvo financí Francouzské republiky spis žalobkyně Komisi v souladu s procesními pravidly obsaženými v článku 905 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 253, s. 1, dále jen „nařízení č. 2454/93“; Zvl. vyd. 02/06, s. 3, a Úř. věst. L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307). Toto ustanovení je uvedeno v kapitole, v níž jsou vyjmenovány určité zvláštní typové situace, ve kterých jsou podmínky umožňující vrácení cla považovány za splněné, nebo vyloučené ze zákona. Setkají-li se vnitrostátní orgány s některou z těchto situací, patří rozhodnutí o povolení či odmítnutí vrácení do jejich pravomoci. Jestliže však nejsou schopny přijmout takovéto rozhodnutí a jsou-li k žádosti připojeny důkazy způsobilé odůvodnit vrácení, jsou vnitrostátní orgány povinny předložit takovýto případ k vyřízení Komisi, přičemž spis předaný Komisi musí obsahovat veškeré údaje potřebné pro úplné přezkoumání předloženého případu.
11 Jestliže se ukáže, že informace poskytnuté členským státem Komisi nejsou dostatečné, může Komise požádat o poskytnutí doplňujících informací. Po konzultaci s odbornou skupinou složenou ze zástupců všech členských států, která se sejde v rámci výboru pro osvobození od cla k přezkoumání dané věci, Komise rozhodne, zda konkrétní zkoumaná situace umožňuje vrátit clo, či nikoliv (článek 907). Toto rozhodnutí se dotyčnému členskému státu oznámí co nejdříve a na základě tohoto rozhodnutí pak vnitrostátní orgány rozhodnou o žádosti zúčastněné osoby (článek 908).
12 Ministerstvo financí Francouzské republiky přiložilo ke svému dopisu ze dne 4. února 1994 dvoustránkový spis, v němž byl popsán případ žalobkyně v období od roku 1990 do roku 1992, aniž by zde byl zmíněn celní režim, který byl v případě žalobkyně uplatňován před rokem 1990, změna systému nařízená v červenci roku 1990 nebo korespondence se žalobkyní v období mezi rokem 1988 a 1992 ve věci případného vrácení cla a zřízení celního skladu. Spis poukazuje především na to, že
– žalobkyně nemohla určit při dovezení zboží, které díly budou namontovány na civilní a které na vojenské stroje, což bylo důvodem toho, že nepodala žádost o povolení výhod režimu zvláštního použití,
– žalobkyně tedy dávala dovezené zboží do volného oběhu a hradila s tím spojená cla, třebaže mohla využít osvobození zboží od cla v rámci uvedeného režimu,
– od roku 1993 na radu celních orgánů umisťuje žalobkyně své dovezené zboží do celního skladu.
Mezi účetními a celními doklady, které byly přiloženy ke spisu, je i dopis, který žalobkyně zaslala dne 12. července 1993 generálnímu ředitelství cel a nepřímých daní a v němž uvedla, že od 1. července 1990 byla zbavena zvýhodněného sazebního režimu, který byl dříve používán, a dále informovala o zřízení celního skladu k 1. lednu 1993, jež bylo zpožděno v důsledku různých změn prováděcích předpisů, a o potvrzení, kterého se jí dostalo ohledně toho, že může požadovat vrácení cel, která uhradila v letech 1990, 1991 a 1992.
13 Ve spise předaném dne 4. února 1994 navrhují francouzské orgány přiznání nároku na vrácení cel zaplacených za díly určené k „civilním“ účelům. Žalobkyně totiž nemohla tyto díly předem odlišit, neboť díly byly totožné nezávisle na povaze stroje. Žalobkyně, aby dosáhla větší efektivity, dovážela díly hromadně, místo aby dovážela díly na civilní letadla odděleně. Dotyčné díly měly podléhat režimu zvláštního použití. Francouzské orgány usoudily, že „této společnosti nelze vytknout žádnou nedbalost či podvodné jednání“.
14 Na žádost Komise doplnilo ministerstvo v květnu 1994 spis předáním číselných údajů a kopie celního prohlášení.
15 Dne 18. července 1994 přijala Komise na základě výše uvedeného spisu a po konzultaci s odbornou skupinou zřízenou podle platných právních předpisů v souladu s čl. 13 odst. 1 rozhodnutí REM 4/94, podle něhož není vrácení dovozního cla v projednávaném případě odůvodněné, a to vzhledem k tomu, že
– žádná z podmínek stanovených nařízením č. 4142/87 pro přiznání zvýhodněného sazebního režimu při dovozu na základě zvláštního použití nebyla žalobkyní splněna, zejména pak podmínka získání předběžného písemného povolení, přičemž takové povolení nemá zpětnou účinnost,
– nedodržení právních předpisů nezakládá zvláštní situaci ve smyslu článku 13,
– došlo k celé řadě dovozů a pochybení se opakovalo,
– žalobkyně se dopustila hrubé nedbalosti.
16 Toto rozhodnutí Komise oznámila francouzským orgánům, které poté dopisem ze dne 13. srpna 1994 informovaly žalobkyni o rozhodnutí a o jeho hlavních důvodech. Razítko otištěné na tomto dopise dokazuje, že dopis byl doručen do kanceláří žalobkyně dne 23. srpna 1994.
Řízení
17 Za těchto podmínek podala žalobkyně tuto žalobu, která byla zapsána do rejstříku v kanceláři Soudu dne 18. října 1994.
18 Písemná část řízení proběhla řádným způsobem. Po vyslechnutí vyjádření účastníků řízení byla rozhodnutím Soudu ze dne 9. března 1995 věc přidělena prvnímu senátu, složenému ze tří soudců. Na základě zprávy soudce zpravodaje se Soud (první senát) rozhodl zahájit ústní část řízení bez předchozího provedení důkazních opatření. Soud nicméně přijal určitá organizační procesní opatření. Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Soudu byly vyslechnuty na jednání dne 27. září 1995. Na závěr jednání předseda prohlásil ústní část řízení za ukončenou.
Návrhová žádání účastníků řízení
19 Žalobkyně navrhuje, aby Soud:
– zrušil rozhodnutí Komise REM 4/94 z 18. července 1994, adresované Francouzské republice, generálnímu ředitelství cel a nepřímých daní;
– určil, že žádost o vrácení cla předaná prostřednictvím francouzského generálního ředitelství cel je v zásadě odůvodněná s tím, že generálnímu ředitelství je vyhrazen přezkum výše cla, které má být vráceno;
– uložil žalované náhradu nákladů řízení.
20 Komise navrhuje, aby Soud:
– žalobu zamítl;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení rozhodnutí
21 Na podporu svých návrhů na zrušení rozhodnutí uvádí žalobkyně tři důvody, vycházející jednak z porušení zásady kontradiktornosti v tom, že neměla možnost před Komisí uplatnit své argumenty, dále z porušení zásady legitimního očekávání v tom, že napadené rozhodnutí popřelo očekávání, které žalobkyně legitimně nabyla na základě informací francouzské celní správy ohledně vrácení zaplaceného cla, a konečně z nesprávného výkladu pojmu „zvláštní situace“ ve smyslu článku 13, jelikož Komise zjevně nepřezkoumala skutečnou situaci se zřetelem na všechny relevantní možnosti. Soud pokládá za vhodné přezkoumat nejprve žalobní důvod vycházející z porušení zásady kontradiktornosti.
K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady kontradiktornosti
Argumenty účastníků řízení
22 Žalobkyně poukazuje na to, že zásada kontradiktornosti, která je nezbytná pro dodržení práva na obhajobu – jež je uznáváno jako základní zásada práva Společenství – je obecně použitelné pravidlo, podle něhož musí mít příjemci rozhodnutí veřejnoprávních orgánů, která se citelně dotýkají jejich zájmů, možnost účinně vyjádřit své stanovisko (rozsudky Soudního dvora ze dne 23. října 1974, Transocean Marine Paint v. Komise, 17/74, Recueil, s. 1063, bod 15, a ze dne 9. listopadu 1983, Michelin v. Komise, 322/81, Recueil, s. 3461, bod 7). Zásada kontradiktornosti se uplatňuje nejen v řízeních, v nichž může být uložena sankce, ale i v řízeních, která mohou mít pro podniky nepříznivé důsledky, což je projednávaný případ.
23 Žalobkyně připomíná, že nemohla uplatnit své důkazy ani před odbornou skupinou, ani před orgány Komise. V této souvislosti žalobkyně zdůrazňuje, že porušení zásady kontradiktornosti vedlo Komisi v projednávaném případě k nesprávnému posouzení a k použití nařízení č. 4142/87, které v žádném případě neodpovídá skutečnému stavu věcí. Francouzská celní správa totiž ve spise předaném Komisi neozřejmila úlohu, kterou sama sehrála v událostech, jež předcházely žádosti o vrácení cla. Žalobkyně tak byla zbavena možnosti uplatnit argumenty, jež měly zásadní význam pro obhajobu jejího případu před Komisi a odbornou skupinou.
24 Komise, která uznává význam zásady kontradiktornosti, odkazuje na judikaturu Soudního dvora, podle níž postup při přijímání rozhodnutí ve věci vrácení cla – jež se skládá z různých etap, z nichž některé probíhají na národní úrovni (podání žádosti podnikem, první posouzení ze strany celní správy), některé pak na úrovni Společenství (předložení žádosti Komisi, přezkoumání spisu výborem pro osvobození od cla, konzultace s odbornou skupinou, rozhodnutí Komise, oznámení rozhodnutí příslušnému členskému státu) – poskytuje zúčastněným osobám veškeré nezbytné právní záruky [rozsudky ze dne 17. března 1983, Control Data v. Komise, 294/81, Recueil, s. 911, ze dne 13. listopadu 1984, Van Gend & Loos v. Komise, 98/83 a 230/83, Recueil, s. 3763, a ze dne 6. července 1993, CT Control (Rotterdam) a JCT Benelux v. Komise, C‑121/91 a C‑122/91, Recueil, s. I‑3873, bod 48].
25 Komise uvádí, že v projednávaném případě byl tento postup řádně dodržen a žalobkyně měla možnost přednést své argumenty před francouzskými orgány, které její žádost o vrácení cla hájily před Komisí a odbornou skupinou. Jestliže francouzské orgány neozřejmily úlohu, kterou mohly sehrát v této věci, bylo to bezpochyby proto, že podle jejich názoru nebylo vhodné tento bod uvádět buď proto, že nebyl prokázán, nebo proto, že neměl dopad na přezkum merita žádosti. Ostatně Komise po přezkoumání spisu, který jí byl předán vnitrostátními orgány, neměla potřebu si vyžádat doplňující informace, které každopádně nemohly změnit smysl napadeného rozhodnutí.
26 V odpověď na dotaz Soudu týkající se případné relevance rozsudku Soudního dvora ze dne 21. listopadu 1991, Technische Universität München (C‑269/90, Recueil, s. I‑5469), se Komise domnívá, že tuto judikaturu nelze použít na projednávaný spor. Důvody, pro které byla věc předložena Komisi, totiž nejsou v těchto dvou případech srovnatelné: ve věci C‑269/90 se jednalo o přesunutí technického přezkoumání žádosti o osvobození od cla, která se týkala vědeckých přístrojů, na nejvhodnější úroveň rozhodování, neboť vnitrostátní orgán usoudil, že Komise je ve spolupráci s členskými státy v lepší pozici než on sám k provedení technických srovnání a k ověření existence rovnocenných přístrojů v rámci Společenství; naproti tomu v projednávaném případě, který se týká vrácení cla, bylo přenesení na vyšší úroveň pravomoci dáno směrem rozhodnutí a jeho důsledky pro vlastní zdroje Společenství, neboť Komise má pravomoc, pokud se jedná o rozhodnutí o případném vrácení, zatímco členský stát si ponechává rozhodovací pravomoc, pokud se jedná o odmítnutí vrácení. Komise znovu potvrdila, že v každém případě upřesnění, o nichž se žalobkyně domnívala, že byla uvedena na podporu její žádosti, nemohla změnit smysl napadeného rozhodnutí.
27 V odpověď na dotaz Soudu týkající se režimu zvláštního použití Komise nakonec připomněla, že získání povolení je nezbytnou podmínkou pro přiznání výhod plynoucích z tohoto režimu. Je samozřejmé, že ve stadiu povolení, ale především pak ve stadiu celního prohlášení s návrhem na propuštění do volného oběhu, musí být poživatel výhody schopen identifikovat zboží jako zboží schopné splnit podmínky připuštění ke zvláštnímu použití. Pro žalobkyni tedy bylo jediným zákonným řešením provedení této identifikace nejpozději při celním prohlášení s návrhem na propuštění do volného oběhu. Je však jasné, že pokud měla žalobkyně za to, že není schopna při uvedení zboží do volného oběhu rozčlenit výrobky na výrobky s civilním a vojenským použitím, předběžné získání povolení zvláštního použití ztrácelo jakýkoliv význam. Komise z toho vyvozuje, že žalobkyně nebyla za žádných okolností schopna, i kdyby chtěla, získat povolení zvláštního použití, a tedy ani využít výhod plynoucích z tohoto povolení.
Posouzení Soudu
28 Úvodem je třeba konstatovat, že v souladu s výše popsaným právním rámcem sestávalo správní řízení, které vedlo k přijetí sporného rozhodnutí, z několika etap jednak na národní úrovni, kdy žalobkyně předložila francouzským správním orgánům žádost o vrácení cla spolu s doklady, a jednak na úrovni Společenství, kdy francouzské správní orgány vypracovaly a předaly spis žalobkyně Komisi, která na základě posudku odborné skupiny prohlásila požadované vrácení cla za neodůvodněné.
29 V této souvislosti Komise – s odkazem na výše uvedené rozsudky Control Data v. Komise, Van Gend & Loos v. Komise a zejména CT Control (Rotterdam) a JCT Benelux v. Komise – tvrdí, že v projednávaném případě bylo právo žalobkyně být vyslechnuta dodrženo, jelikož sporné řízení umožnilo žalobkyni přednést všechny její argumenty před francouzskými orgány a její spis, předaný těmito orgány, byl k dispozici jak odborné skupině, tak Komisi.
30 V tomto ohledu Soud konstatuje, že právo žalobkyně být vyslechnuta v takovém řízení, jaké je předmětem projednávaného sporu, musí být účinně zaručeno především v rámci vztahů mezi zúčastněnou osobou a vnitrostátními správními orgány. Nařízení č. 2454/93 totiž upravuje pouze vztahy mezi zúčastněnou osobou a správními orgány na jedné straně a vztahy mezi správními orgány a Komisí na straně druhé. Přestože toto nařízení neupravuje přímé vztahy mezi službami Komise a zúčastněnou osobou, nevyplývá z něj nutně, že by se Komise měla ve všech případech, kdy má rozhodnout o žádostech o vrácení, spokojit s údaji, které jí předložily vnitrostátní správní orgány. V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 905 odst. 2 nařízení č. 2454/93 stanoví, že Komise může požádat dotyčný členský stát o poskytnutí doplňujících informací. V důsledku toho je namístě přezkoumat, zda v projednávaném případě Komise měla požádat o poskytnutí těchto informací, aby bylo zaručeno právo žalobkyně být vyslechnuta, a to prostřednictvím dodatečných vysvětlení poskytnutých nejprve žalobkyní francouzským orgánům a poté předaných Komisi.
31 V této souvislosti je třeba zdůraznit, že projednávaná věc se podstatně liší, pokud jde o skutkové okolnosti, od věcí uvedených v bodech 24 a 29 výše. Žalobkyně se totiž v projednávaném případě dovolává neúplnosti spisu, který vypracovaly a Komisi předložily francouzské orgány, zatímco ve třech výše uvedených věcech nebyla vznesena žádná výtka tohoto druhu. Ve věci CT Control (Rotterdam) a JCT Benelux v. Komise žalobkyně dokonce uznaly, že veškeré argumenty, které by mohly uplatnit, byly uvedeny v jejich žádosti, a že neexistuje žádná nová skutečnost, kterou nemohly začlenit do své argumentace (bod 49 rozsudku). V projednávaném případě naopak žalobkyně, v odpověď na organizační procesní opatření přijatá Soudem, prohlásila, že se nepodílela na vypracování spisu, že neměla možnost do spisu před předáním nahlédnout a že do něj skutečně nikdy nenahlédla.
32 Kromě toho je třeba připomenout, že v rozsudku vydaném ve výše uvedené věci Technische Universität München, týkajícím se přiznání osvobození dovozu vědeckého přístroje od cla, Soudní dvůr uvedl, že vzhledem k tomu, že se jedná o správní řízení týkající se komplexních technických posouzení, Komise disponuje posuzovací pravomocí, a zdůraznil, že v souvislosti s takovouto posuzovací pravomocí nabývá dodržování záruk přiznaných právním řádem Společenství ve správních řízeních zásadního významu, a že mezi tyto záruky náleží zejména právo zúčastněné osoby sdělit svůj názor (body 13 a 14). Vzhledem k tomu, že relevantní právní úprava Společenství nedává dovozci možnost, aby se vyjádřil před Komisí, přestože jeho informace o vlastnostech dovezeného vědeckého přístroje a o jeho plánovaném využití by mohly být velmi užitečné, Soudní dvůr rozhodl, že právo být vyslechnut v takovém řízení vyžaduje, aby bylo zúčastněné osobě umožněno, a to i v průběhu řízení, jež probíhá před Komisí, zaujmout stanovisko a účinně vyjádřit svůj názor na relevanci skutkových okolností, jakož i případně na dokumenty, k nimž orgán Společenství přihlíží (body 23 až 25).
33 Je třeba přezkoumat, zda výše uvedené úvahy Soudního dvora mohou být relevantní i v rámci řízení na základě článku 13, které proběhlo v projednávaném případě. V tomto ohledu Komise namítla, a jistě správně, že pokud rozhoduje o vrácení či nevrácení cla, neprovádí žádné „komplexní technické posouzení“. Soud se však domnívá, že právo zúčastněné osoby být vyslechnuta před Komisí vyplývá nikoliv ze samotné obzvláště technické povahy spisu, nýbrž z posuzovací pravomoci, kterou Komise v této oblasti disponuje.
34 Soud přitom konstatuje, že Komise disponuje v řadě ohledů určitým prostorem pro uvážení, pokud jde o použití článku 13, který Soudní dvůr kvalifikoval jako „obecné ustanovení o ekvitě“ (rozsudek ze dne 15. prosince 1983, Schoellershammer v. Komise, 283/82, Recueil, s. 4219, bod 7). Toto ustanovení se jednak týká „zvláštních situací“, což nutně předpokládá, že Komise zohlední a zváží mezi řadou skutkových a právních skutečností ty, které mohou být relevantní pro její konečné rozhodnutí. Krom toho je povinností Komise prověřit, zda zúčastněná osoba nese zodpovědnost nejen za nedbalost, ale za „hrubou“ nedbalost. Konečně pak, ještě před přijetím rozhodnutí, je Komise povinna v souladu s článkem 907 nařízení č. 2454/93 věc zkonzultovat s odbornou skupinou, což znamená, že Komise se může rozhodnout, zda se bude řídit názorem této skupiny, či nikoliv. S ohledem na veškeré tyto skutečnosti je Soud toho názoru, že v rámci řízení na základě článku 13 Komise disponuje posuzovací pravomocí přinejmenším rovnocennou pravomoci, jakou jí Soudní dvůr přiznal ve výše uvedeném rozsudku Technische Universität München. Z toho vyplývá, že v řízeních, jejichž předmětem je vrácení cla, musí být zaručeno dodržení práva být vyslechnut.
35 Co se týče projednávaného případu, je namístě konstatovat, že spis, který francouzské orgány předaly Komisi, obsahuje dopis zaslaný žalobkyní dne 12. července 1993 celní správě, v němž poukazuje na obtíže spojené se zřízením svého celního skladu a na „potvrzení“ případného vrácení cla uhrazeného v letech 1990 až 1992. Avšak korespondence, která proběhla mezi žalobkyní a francouzskou celní správou o těchto dvou bodech, není ve spise zařazena. Zdá se tedy, že Komise přijala napadené rozhodnutí na základě neúplného spisu.
36 Je třeba dodat, že francouzské orgány navrhly ve svém spise přiznání nároku na vrácení cla, přičemž zdůrazňují, že žalobkyni nelze vytknout „žádnou nedbalost“. Jelikož Komise měla v úmyslu odchýlit se od tohoto stanoviska a zamítnout žádost o vrácení z důvodu, že žalobkyně byla odpovědná dokonce za „hrubou nedbalost“ – přívlastek „hrubá“ byl výslovně doplněn výše uvedeným nařízením č. 3069/86 ze dne 7. října 1986 – bylo její povinností nechat žalobkyni vyslechnout francouzskými orgány. Takovéto rozhodnutí o stupni nedbalosti totiž vyžadovalo komplexní právní posouzení, které bylo možno provést pouze na základě veškerých relevantních skutkových informací, včetně rozhodnutí a prohlášení vnitrostátních orgánů vůči žalobkyni. Soud se domnívá, že v takovéto situaci, kdy Komise uplatnila vůči žalobkyni závažnou výtku „hrubé nedbalosti“, bylo dodržení práva žalobkyně být vyslechnuta vnitrostátními orgány ještě nezbytnější než ve výše uvedené věci Technische Universität München, v níž Soudní dvůr trval na tom, aby byl dovozce vyslechnut v průběhu řízení před Komisí, ačkoliv bylo zpochybněno pouze objektivní technické posouzení vědeckého přístroje.
37 Krom toho okolnost, zdůrazněná Komisí, že dokonce i francouzský člen odborné skupiny, se kterou byla věc konzultována před přijetím napadeného rozhodnutí, se vyslovil proti vrácení cla, není relevantní. Nebylo totiž prokázáno a dokonce ani tvrzeno, že by tento člen skupiny byl informován o všech okolnostech projednávaného případu.
38 Z toho vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo přijato ve správním řízení, při němž bylo porušeno právo žalobkyně být vyslechnuta.
39 Vzhledem k tomu, že Komise uplatňuje, že ani přihlédnutí k doplňujícím skutečnostem, které žalobkyně předložila Soudu, by nemohlo ovlivnit napadené rozhodnutí, je namístě uvést, že tuto argumentaci, kterou se Komise zřejmě snaží popřít relevanci výše uvedené procesní vady, nelze přijmout. Soud totiž nemůže nahrazovat příslušný správní orgán ani předjímat výsledek, ke kterému tento správní orgán dospěje v rámci nového správního řízení na základě spisu doplněného francouzskými orgány a žalobkyní. Krom toho odborná skupina, s níž je Komise povinna před přijetím rozhodnutí věc zkonzultovat podle článku 907 nařízení č. 2454/93, se ještě s takto doplněným spisem neseznámila, a nemohla se tedy vyjádřit s plnou znalostí věci.
40 Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že žalobní důvod vycházející z porušení zásady kontradiktornosti musí být přijat. V důsledku toho musí být napadené rozhodnutí zrušeno, aniž by bylo třeba vyjadřovat se k ostatním žalobním důvodům uplatňovaným žalobkyní.
K návrhovým žádáním směřujícím k určení, že žádost o vrácení cla je odůvodněná
41 V odpověď na dotaz Soudu žalobkyně upřesnila, že trvá na svém návrhu na určení i v případě, že bude rozhodnuto o zrušení napadeného rozhodnutí. V tomto ohledu žalobkyně zdůraznila, že zakládá svoji žádost o vrácení cla na legitimním očekávání, které u ní vyvolala tvrzení francouzských orgánů ohledně vrácení uhrazeného cla. Tato právní věc, která se vymyká běžnému postupu, jak jej stanoví článek 905 a následující nařízení č. 2454/93, spadá sama do soudní pravomoci Soudu a umožňuje mu vydat, ve vztahu k žalobkyni, přímo vykonatelné rozhodnutí ohledně požadovaného vrácení cla.
42 V tomto ohledu je třeba pouze připomenout, že podle ustálené judikatury soud Společenství nemůže v rámci žaloby na neplatnost podané podle článku 173 Smlouvy o ES nařídit orgánu Společenství, aby přijal opatření vyplývající z rozsudku prohlašujícího rozhodnutí za neplatné, aniž by zasáhl do pravomoci správního orgánu (viz např. usnesení Soudu ze dne 27. května 1994, J v. Komise, T‑5/94, Recueil, s. II‑391, bod 17, a rozsudek Soudu ze dne 8. listopadu 1990, Barbi v. Komise, T‑73/89, Recueil, s. II‑619, bod 38). Článek 176 Smlouvy o ES, podle něhož je orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, povinen přijmout nezbytná opatření, je totiž limitujícím ustanovením v této oblasti. Je třeba dodat, že v každém případě musí Komise v projednávaném případě znovu zahájit správní řízení, takže by bylo předčasné, aby se Soud vyjadřoval k žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady legitimního očekávání.
43 Z toho vyplývá, že návrhové žádání směřující k určení toho, že žádost o vrácení cla je odůvodněná, musí být prohlášeno za nepřípustné.
K nákladům řízení
44 Podle čl. 87 odst. 2 prvního pododstavce jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise neměla ve věci úspěch, je namístě jí uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
SOUD (první senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Komise REM 4/94 ze dne 18. července 1994 adresované Francouzské republice, generálnímu ředitelství cel a nepřímých daní, se zrušuje.
2) Ve zbývající části se žaloba zamítá.
3) Komisi se ukládá náhrada nákladů řízení.
Kirschner | Kalogeropoulos | Tiili |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 9. listopadu 1995.
Vedoucí soudní kanceláře | | Zastupující předseda |