ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu)
23. prosince 2015(*)
„Řízení o předběžné otázce – Soudní spolupráce v občanských a obchodních věcech – Nařízení (ES) č. 44/2001 – Příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv – Článek 15 odst. 1 písm. c) a čl. 16 odst. 1 – Pojem ‚profesionální nebo podnikatelská činnost, která je zaměřena na členský stát bydliště spotřebitele‘ – Příkazní smlouva, která slouží k uskutečnění hospodářského cíle sledovaného prostřednictvím jiné smlouvy předtím uzavřené v rámci činnosti podnikatele ‚zaměřené‘ na členský stát bydliště spotřebitele – Úzká spojitost“
Ve věci C‑297/14,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr Cour fédérale de justice, Německo) ze dne 15. května 2014, došlým Soudnímu dvoru dne 17. června 2014, v řízení
Rüdiger Hobohm
proti
Benedikt Kampik Ltd & Co. KG,
Benediktovi Aloysiusi Kampikovi,
Mar Mediterraneo Werbe- und Vertriebsgesellschaft für Immobilien SL,
SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát),
ve složení L. Bay Larsen, předseda třetího senátu vykonávající funkci předsedy čtvrtého senátu, J. Malenovský, M. Safjan (zpravodaj), A. Prechal a K. Jürimäe, soudci,
generální advokát: P. Cruz Villalón,
vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s G. Palatiellem, avvocato dello Stato,
– za portugalskou vládu L. Inez Fernandesem a A. Fonseca Santos, jako zmocněnci,
– za švýcarskou vládu M. Jametti, jako zmocněnkyní,
– za Evropskou komisi A.-M. Rouchaud-Joët a W. Bogensbergerem, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 8. září 2015,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42) ve spojení s jeho čl. 16 odst. 1.
2 Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi R. Hobohmem, s bydlištěm v Německu, a společností Benedikt Kampik Ltd & Co. KG, B. A. Kampikem a společností Mar Mediterraneo Werbe- und Vertriebsgesellschaft für Immobilien SL, se sídlem ve Španělsku, ve věci vrácení finančních částek poskytnutých B. A. Kampikovi R. Hobohmem.
Právní rámec
Nařízení č. 44/2001
3 Z bodu 2 odůvodnění nařízení č. 44/2001 vyplývá, že nařízení má v zájmu řádného fungování vnitřního trhu za cíl přijmout „předpisy, které umožní sjednotit pravidla pro určení příslušnosti v občanských a obchodních věcech v mezinárodním ohledu a zjednodušit formality s ohledem na rychlé a jednoduché uznávání a výkon rozhodnutí členskými státy, pro které je toto nařízení závazné“.
4 Body 11 až 13, 15 a 19 odůvodnění uvedeného nařízení zní takto:
„(11) Pravidla pro určení příslušnosti musí být vysoce předvídatelná a založená na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného, a musí být na tomto základě vždy určitelná, kromě několika přesně určených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného určujícího hlediska. Sídlo právnické osoby musí být v nařízení samostatně vymezeno tak, aby společná pravidla byla přehlednější a zamezilo se sporům o příslušnost.
(12) Kromě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a právním sporem nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti.
(13) Pokud se týče pojištění, spotřebitelských a pracovních smluv, měla by být slabší strana chráněna pravidly pro určení příslušnosti, která jsou jejím zájmům příznivější než obecná pravidla.
[...]
(15) V zájmu harmonického výkonu spravedlnosti je nezbytné minimalizovat možnost souběžných řízení a zajistit, aby ve dvou členských státech nebyla vydána vzájemně si odporující rozhodnutí. [...]
[...]
(19) Musí být zajištěna návaznost mezi úmluvou [ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32, dále jen ‚Bruselská úmluva‘)] a tímto nařízením a musí být za tímto účelem stanovena přechodná ustanovení. Stejná potřeba návaznosti platí, pokud jde o výklad Bruselské úmluvy Soudním dvorem [Evropské unie] [...]“
5 Pravidla příslušnosti stanovená uvedeným nařízením jsou uvedena v jeho kapitole II. Oddíl 1 této kapitoly, nadepsaný „Obecná ustanovení“, obsahuje zejména články 2 a 3, zatímco oddíl 4 uvedené kapitoly se týká příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv a obsahuje články 15 až 17.
6 Článek 2 odst. 1 nařízení č. 44/2001 stanoví, že nestanoví-li ustanovení tohoto nařízení jinak, „mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“.
7 Článek 3 odst. 1 uvedeného nařízení zní takto:
„Osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.“
8 Článek 15 odst. 1 písm. c) téhož nařízení stanoví:
„Ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 4 a čl. 5 bod 5),
[...]
c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.“
9 Podle čl. 16 odst. 1 nařízení č. 44/2001:
„Spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudů členského státu, na jehož území má tento smluvní partner bydliště, nebo u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel.“
Spor v původním řízení a předběžná otázka
10 Z předkládacího rozhodnutí plyne, že B. A. Kampik, který vykonává své povolání ve Španělsku, jednal v průběhu roku 2005 jako zprostředkovatel mezi R. Hobohmem a společností Kampik Immobilien KG při nákupu bytu (dále jen „smlouva o zprostředkování“) v turistickém komplexu ve městě Denia (Španělsko), který měl být postaven německým developerem.
11 Byty, které byly součástí komplexu, byly zejména v Německu nabízeny k prodeji prostřednictvím prospektu v německém jazyce.
12 Dne 17. června 2006 developer uvedeného turistického komplexu jakožto prodávající a R. Hobohm a jeho manželka (dále jen „manželé Hobohmovi“) jakožto kupující uzavřeli smlouvu o prodeji bytu ve městě Denia, kterého se týkala smlouva o zprostředkování (dále jen „kupní smlouva“).
13 Poté, co manželé Hobohmovi zaplatili první dvě splátky kupní ceny jejich bytu ve výši 62 490 eur, se developer v průběhu roku 2008 dostal do finančních potíží, které ohrozily dokončení výstavby turistického komplexu.
14 B. A. Kampik tedy navrhl R. Hobohmovi, že zajistí dokončovací práce v jeho bytě. Manželé Hobohmovi se vydali do Španělska, kde podepsali notářsky ověřenou plnou moc, spolu s kterou B. A. Kampika v jeho postavení podnikatele pověřili hájením jejich zájmů v souvislosti s kupní smlouvou (dále jen „příkazní smlouva“).
15 R. Hobohm předal B. A. Kampikovi šek na částku 27 647 eur, tedy částku odpovídající třetí splátce kupní ceny bytu. B. A. Kampik nechal šek proplatit ve prospěch účtu společnosti Mar Mediterraneo Werbe- und Vertriebsgesellschaft für Immobilien SL. V roce 2009 R. Hobohm zaplatil B. A. Kampikovi dodatečnou částku ve výši 1 448,72 eura.
16 Poté, co v souvislosti s úpadkem developera došlo ke sporům mezi stranami příkazní smlouvy, odvolali manželé Hobohmovi plnou moc udělenou B. A. Kampikovi.
17 Následně R. Hobohm podal k Landgericht Stade (zemský soud ve Stade, Německo), v jehož obvodu má bydliště, žalobu znějící na vrácení částek zaplacených B. A. Kampikovi. Uvedený soud rozhodnutím ze dne 21. září 2011 jeho žalobu odmítl jako nepřípustnou z důvodu nedostatku územní příslušnosti.
18 Opravný prostředek, který k Oberlandesgericht Celle (Vrchní zemský soud v Celle, Německo) podal R. Hobohm proti rozhodnutí Landgericht Stade (zemský soud ve Stade, Němceko), byl zamítnut rozhodnutím ze dne 18. června 2012. V tomto ohledu odvolací soud vyloučil použitelnost čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, a na tomto základě vyloučil příslušnost soudu místa bydliště R. Hobohma, protože příkazní smlouva nebyla přímo spojena se zprostředkovatelskou činností týkající se nemovitostí, kterou B. A. Kampik „zaměřil“ na Německo, ve smyslu uvedeného ustanovení.
19 R. Hobohm podal u předkládajícího soudu proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek „Revision“. Předkládající soud má za to, že zprostředkovatelská činnost B. A. Kampika ve Španělsku byla „zaměřená“ na Německo ve smyslu uvedeného ustanovení, jelikož v projednávané věci existují náznaky činnosti „zaměřené“ na členský stát, kde má spotřebitel bydliště, jak je Soudní dvůr uvedl v rozsudku Pammer a Hotel Alpenhof (C‑585/08 a C‑144/09, EU:C:2010:740), zejména zaprvé okolnost, že B. A. Kampik nabízel své služby na internetu prostřednictvím stránky v německém jazyce registrované pod doménou nejvyšší úrovně „.com“, zadruhé že uvedená stránka uváděla kontaktní e‑mailovou adresu umístěnou na serveru, který používal doménu nejvyšší úrovně .de“, zatřetí že technická podpora profesionální činnosti B. A. Kampika byla dostupná prostřednictvím berlínského telefonního čísla a začtvrté že B. A. Kampik používal pro účely své profesionální činnosti prospekt v německém jazyce. Smlouva o zprostředkování tak splňuje podmínky pro použití čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, neboť byla uzavřena v rámci výkonu činnosti B. A. Kampika „zaměřené“ na členský stát bydliště R. Hobohma. Naproti tomu podle předkládajícího soudu příkazní smlouva, na které R. Hobohm zakládá své nároky, při samostatném posouzení nesplňuje podmínky pro uplatnění uvedeného ustanovení, protože nespadá do rámce uvedené činnosti.
20 Uvedený soud však uvádí, že existuje rozhodující obsahová spojitost mezi zprostředkovatelskou činností týkající se nemovitostí, kterou B. A. Kampik „zaměřil“ na Německo, a uzavřením příkazní smlouvy. Tato činnost totiž vedla v letech 2005 a 2006 k tomu, že manželé Hobohmovi uzavřeli smlouvu o zprostředkování a kupní smlouvu. Bez uvedených smluv by nebyla uzavřena příkazní smlouva, která je základem pro nároky R. Hobohm a která měla vyřešit obtíže s plněním kupní smlouvy. I kdyby povinnosti smluvních stran na základě smlouvy o zprostředkování byly splněny uzavřením kupní smlouvy, nebyl však podle předkládajícího soudu uskutečněn hospodářský cíl smlouvy o zprostředkování, spočívající v dosažení toho, aby manželé Hobohmovi skutečně mohli užívat byt, který nabyli díky činnosti zprostředkovatele.
21 Za těchto podmínek se Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Může spotřebitel podle čl. 15 odst. 1 písm. c) druhé alternativy ve spojení s čl. 16 odst. 1 druhou alternativou nařízení č. 44/2001 podat u soudu v místě, ve kterém má bydliště, žalobu proti svému smluvnímu partnerovi, který provozuje profesionální nebo podnikatelskou činnost v jiném členském státě Evropské unie, pokud sice smlouva, která tvoří základ žaloby, přímo nespadá do takového rozsahu činností smluvního partnera, které jsou zaměřeny na členský stát, ve kterém má spotřebitel bydliště, avšak slouží k uskutečnění hospodářského cíle, o který strany usilují prostřednictvím jiné dříve uzavřené a již splněné smlouvy, na kterou se vztahují úvodem citovaná ustanovení?“
K předběžné otázce
22 Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 v rozsahu, v němž se týká smlouvy uzavřené v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti „zaměřené“ profesionálem na členský stát bydliště spotřebitele, ve spojení s čl. 16 odst. 1 uvedeného nařízení, musí být vykládán v tom smyslu, že se může vztahovat na smlouvu, uzavřenou mezi spotřebitelem a profesionálem, která sama o sobě nespadá do oblasti profesionální nebo podnikatelské činnosti „zaměřené“ uvedeným profesionálem na členský stát bydliště spotřebitele, ale vykazuje spojitost se smlouvou dříve uzavřenou mezi stejnými smluvními stranami v rámci uvedené činnosti.
23 Úvodem je třeba uvést, že příslušnost soudu místa bydliště spotřebitele stanovené v čl. 16 odst. 1 nařízení č. 44/2001 vyžaduje, aby byly splněny podmínky pro použití čl. 15 odst. 1 uvedeného nařízení.
24 V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že čl. 15 odst. 1 nařízení č. 44/2001 se použije za předpokladu, že jsou splněny tři podmínky, tedy zaprvé že má některá ze smluvních stran postavení spotřebitele, který jedná v rámci, o němž lze mít za to, že nespadá do jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, zadruhé že smlouva mezi takovýmto spotřebitelem a profesionálem či podnikatelem byla skutečně uzavřena a zatřetí že takováto smlouva spadá do některé z kategorií uvedených v odst. 1 písm. a) až c) uvedeného článku 15. Uvedené podmínky musí být splněny kumulativně, takže není-li některá ze tří podmínek splněna, nemůže být příslušnost určena podle pravidel platných ve věcech spotřebitelských smluv (viz rozsudek Kolassa, C‑375/13, EU:C:2015:37 bod 23 a citovanou judikaturu).
25 Z předkládacího rozhodnutí plyne, že první podmínka uvedená v předchozím bodě tohoto rozsudku je v projednávané věci splněna, neboť manželé Hobohmovi nejednali v rámci, o němž lze mít za to, že spadá do jejich profesionální nebo podnikatelské činnosti, ale jako koneční soukromí spotřebitelé (v tomto smyslu viz rozsudek Vapenik, C‑508/12, EU:C:2013:790 bod 28).
26 V případě druhé podmínky je nesporné, že manželé Hobohmovi a B. A. Kampik v roce 2008 skutečně uzavřeli příkazní smlouvu.
27 Pokud jde o třetí podmínku, ze znění čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 plyne, že musí být splněny dva předpoklady, aby dotčená smlouva spadala za takových okolností, jako jsou okolnosti, jež jsou dány ve věci v původním řízení, pod uvedené ustanovení. Je nezbytné, aby jednak profesionál vykonával svoji profesionální nebo podnikatelskou činnost ve členském státě bydliště spotřebitele nebo aby jakýmkoli způsobem zaměřil svoji činnost na uvedený členský stát či více států, včetně uvedeného členského státu, a jednak dotčená smlouva spadala do rozsahu těchto činností. Je třeba v tomto ohledu uvést, že otázka předkládajícího soudu se týká té části uvedeného ustanovení, která se týká smlouvy uzavřené v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti „zaměřené“ profesionálem na členský stát bydliště spotřebitele.
28 V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí plyne, že za okolností věci v původním řízení neplatí totéž ohledně samostatně posuzované příkazní smlouvy, ačkoli smlouva o zprostředkování spadá do rámce zprostředkovatelské činnosti týkající se nemovitostí, kterou B. A. Kampik „zaměřil“ na Německo. Předkládající soud však má za to, že mezi smlouvou o zprostředkování a příkazní smlouvou existuje spojitost plynoucí z jejich totožného hospodářského cíle, která odůvodňuje možnost, aby i posledně uvedená smlouva spadala do oblasti působnosti čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 podobně jako smlouva o zprostředkování.
29 V důsledku toho je s ohledem na čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 a na cíle uvedeného nařízení třeba zkoumat, zda existence spojitosti mezi takovými smlouvami, jako jsou smlouvy dotčené ve věci v původním řízení, umožňuje mít za to, že příkazní smlouva spadá do rámce činnosti, kterou B. A. Kampik „zaměřil“ na Německo, a pokud ano, jaká musí být povaha takové spojitosti.
30 Jak plyne z bodů 11, 13 a 15 odůvodnění nařízení č. 44/2001, součástí uvedených cílů jsou mimo jiné předvídatelnost pravidel pro určování příslušnosti, ochrana spotřebitele a minimalizace možnosti souběžných řízení k zajištění toho, aby ve dvou členských státech nebyla vydána vzájemně si odporující rozhodnutí.
31 Ohledně ochrany spotřebitele z judikatury Soudního dvora týkající se zvláštního režimu zavedeného ustanoveními Bruselské úmluvy, přenosné na odpovídající ustanovení nařízení č. 44/2001, plyne, že účelem uvedeného režimu je zajistit odpovídající ochranu spotřebitele jako smluvní strany považované za hospodářsky slabší a právně méně zkušenou, než je její profesionální smluvní partner (v tomto smyslu viz rozsudky Česká spořitelna, C‑419/11, EU:C:2013:165 bod 33 a citovaná judikatura, jakož i Kolassa, C‑375/13, EU:C:2015:37 bod 21 a citovaná judikatura).
32 Je však rovněž třeba připomenout, že čl. 15 odst. 1 nařízení č. 44/2001 představuje odchylku jak od obecného pravidla příslušnosti stanoveného v čl. 2 odst. 1 uvedeného nařízení, které stanoví příslušnost soudům členského státu, na jehož území má žalovaný bydliště, tak od pravidla o zvláštní příslušnosti pro smlouvy vyjádřeného v čl. 5 bodě 1 téhož nařízení, podle kterého je příslušným soudem soud místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Uvedené ustanovení tedy nezbytně musí být předmětem restriktivního výkladu (rozsudek Kolassa, C‑375/13, EU:C:2015:37 bod 28 a citovaná judikatura). Mimoto z judikatury Soudního dvora plyne, že i když je účelem čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 ochrana spotřebitelů, neznamená to, že jde o ochranu absolutní (viz rozsudek Mühlleitner, C‑190/11, EU:C:2012:542 bod 33).
33 S ohledem na cíle připomenuté v bodě 30 tohoto rozsudku a s ohledem na to, že příslušnost soudu místa bydliště spotřebitele stanovená v čl. 16 odst. 1 nařízení č. 44/2001 má povahu odchylky, je třeba mít za to, že čl. 15 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení se může vztahovat na takovou smlouvu, jako je příkazní smlouva dotčená ve věci v původním řízení, pokud posledně uvedená smlouva vykazuje úzkou spojitost s takovou smlouvou, jako je smlouva o zprostředkování.
34 Pokud jde o ověření existence skutečností zakládajících takovouto spojitost, v projednávané věci, jak podle všeho vyplývá z předkládacího rozhodnutí, po úpadku developera nemohlo být dosaženo hospodářského cíle sledovaného prostřednictvím smlouvy o zprostředkování, tedy skutečného užívání bytu nabytého manželi Hobohmovými z důvodu zprostředkovatelské činnosti v oblasti realit „zaměřené“ B. A. Kampikem na členský stát bydliště spotřebitelů. Právě kvůli nápravě situace, kdy nebyl dosažen sledovaný hospodářský cíl, a aby manželé Hobohmovi, jako spotřebitelé, obdrželi plnění, k němuž uvedená činnost směřovala, jim profesionál, tedy B. A. Kampik, navrhl uzavření příkazní smlouvy. Účelem příkazní smlouvy tedy bylo dosáhnout hospodářského cíle sledovaného prostřednictvím smlouvy o zprostředkování.
35 Z toho plyne, že příkazní smlouva, i když sama o sobě nespadá do oblasti profesionální nebo podnikatelské činnosti „zaměřené“ na členský stát bydliště spotřebitele, byla nicméně uzavřena v přímé návaznosti na tuto činnost a doplňuje smlouvu o zprostředkování, neboť má umožnit dosažení hospodářského cíle, který sledovala posledně uvedená smlouva.
36 Ačkoli je pravda, že mezi smlouvou o zprostředkování a příkazní smlouvou neexistuje vzájemná právní závislost, je nicméně třeba konstatovat, že mezi první a druhou smlouvou existuje hospodářská vazba. Tato vazba spočívá v dosažení hospodářského cíle sledovaného smlouvou o zprostředkování, tedy skutečného užívání bytu, jehož dokončení bylo po úpadku developera ohroženo. Bez dokončovacích prací sjednaných mezi smluvními stranami na základě příkazní smlouvy by totiž uvedené skutečné užívání nebylo možné.
37 Ačkoli existuje úzká spojitost mezi smlouvou o zprostředkování a uvedenou příkazní smlouvou, musí vnitrostátní soud při celkovém posuzování okolností uzavření příkazní smlouvy zohlednit skutečnosti zakládající uvedené úzké spojitosti, zejména právní či faktickou totožnost smluvních stran obou uvedených smluv, totožnost hospodářského cíle sledovaného uvedenými smlouvami, které se týkají téhož konkrétního předmětu, a doplňkovost příkazní smlouvy ve vztahu ke smlouvě o zprostředkování v tom, že umožňuje dosažení hospodářského cíle sledovaného posledně uvedenou smlouvou.
38 Uvedené prvky musí vnitrostátní soud zohlednit pro účely rozhodnutí, zda se čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 vztahuje na příkazní smlouvu (viz obdobně rozsudek Emrek, C‑218/12, EU:C:2013:666 bod 31).
39 Dále je třeba uvést, pokud jde o zajištění předvídatelnosti pravidel soudní příslušnosti podle bodu 11 odůvodnění nařízení č. 44/2001, že za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, je k rozhodování o sporech týkajících se smlouvy o zprostředkování spadající do rámce profesionální činnosti „zaměřené“ na členský stát bydliště spotřebitele příslušný soud místa bydliště spotřebitele. Pokud poté profesionál případně navrhne uzavření a uzavře s tímtéž spotřebitelem smlouvu, která má dosáhnout téhož základního cíle sledovaného první smlouvou, může tento profesionál rozumně očekávat, že obě smlouvy budou podléhat témuž režimu soudní příslušnosti.
40 S ohledem na předcházející úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 v rozsahu, v němž se vztahuje na smlouvou uzavřenou v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti „zaměřené“ profesionálem na členský stát bydliště spotřebitele, ve spojení s čl. 16 odst. 1 uvedeného nařízení, musí být vykládán v tom smyslu, že se může vztahovat na smlouvu uzavřenou mezi spotřebitelem a profesionálem, která sama o sobě nespadá do oblasti profesionální nebo podnikatelské činnosti „zaměřené“ uvedeným profesionálem na členský stát bydliště spotřebitele, avšak vykazuje úzkou spojitost se smlouvou dříve uzavřenou mezi stejnými smluvními stranami v rámci uvedené činnosti. Je na vnitrostátním soudu, aby ověřil, zda jsou dány skutečnosti zakládající uvedenou spojitost, zejména právní či faktická totožnost smluvních stran obou uvedených smluv, totožnost hospodářského cíle sledovaného uvedenými smlouvami týkajícími téhož konkrétního předmětu a doplňkovost druhé smlouvy vůči první smlouvě v tom, že umožňuje dosažení hospodářského cíle sledovaného posledně uvedenou smlouvou.
K nákladům řízení
41 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:
Článek 15 odst. 1 písm. c) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech v rozsahu, v němž se vztahuje na smlouvou uzavřenou v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti „zaměřené“ profesionálem na členský stát bydliště spotřebitele, ve spojení s čl. 16 odst. 1 uvedeného nařízení, musí být vykládán v tom smyslu, že se může vztahovat na smlouvu uzavřenou mezi spotřebitelem a profesionálem, která sama o sobě nespadá do oblasti profesionální nebo podnikatelské činnosti „zaměřené“ uvedeným profesionálem na členský stát bydliště spotřebitele, avšak vykazuje úzkou spojitost se smlouvou dříve uzavřenou mezi stejnými smluvními stranami v rámci uvedené činnosti. Je na vnitrostátním soudu, aby ověřil, zda jsou dány skutečnosti zakládající uvedenou spojitost, zejména právní či faktická totožnost smluvních stran obou uvedených smluv, totožnost hospodářského cíle sledovaného uvedenými smlouvami týkajícími téhož konkrétního předmětu a doplňkovost druhé smlouvy vůči první smlouvě v tom, že umožňuje dosažení hospodářského cíle sledovaného posledně uvedenou smlouvou.
Podpisy.