STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MACIEJE SZPUNARA
přednesené dne 24. listopadu 2016(1)
Věc C‑541/15
Mircea Florian Freitag
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Amtsgericht Wuppertal (okresní soud ve Wuppertalu, Německo)]
„Řízení o předběžné otázce – Občanství Evropské unie – Právo na volný pohyb a pobyt na území členských států – Články 18 a 21 SFEU – Osoba, která je příslušníkem dvou členských států (Rumunska a Spolkové republiky Německo), s obvyklým pobytem v Německu – Změna jména získaného v Rumunsku na žádost dotčené osoby a při neexistenci změny statusu podle rodinného práva – Odmítnutí uznání změny jména německou matrikou – Soulad s unijním právem“
Úvod
1. Soudní dvůr je znovu žádán, aby rozhodl o otázce týkající se občanství Evropské unie v souvislosti s příjmením. Právním rámcem této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou články 18 a 21 SFEU. Konkrétně otázka položená Amtsgericht Wuppertal (okresní soud ve Wuppertalu, Německo) povede Soudní dvůr k tomu, aby se zabýval otázkou, zda německému státnímu příslušníkovi, který je rovněž rumunským státním příslušníkem, může být odmítnuto uznání změny jména legálně provedené příslušnými rumunskými orgány.
2. Právní úprava dotčená v původním řízení, tj. § 48 Einführungsgesetz zum Bürgerlichen Gesetzbuch (zákon doprovázející občanský zákoník) ze dne 21. září 1994(2) ve znění použitelném na skutkové okolnosti sporu v původním řízení (dále jen „EGBGB“), týkající se volby jména získaného v jiném členském státě byla nedávno přijata německým zákonodárcem. Toto ustanovení bylo zavedeno v návaznosti na rozsudek Grunkin a Paul(3). V tomto rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že článek 21 SFEU „brání [...] tomu, aby orgány členského státu odmítly na základě vnitrostátního práva uznat příjmení dítěte tak, jak bylo určeno a zapsáno v jiném členském státě, v němž se toto dítě, které má stejně jako jeho rodiče pouze státní příslušnost prvně uvedeného členského státu, narodilo a má v něm od té doby bydliště“(4).
3. Ustanovení § 48 EGBGB nicméně, zdá se, požadavkům stanoveným Soudním dvorem nevyhovuje v plném rozsahu. Jeho působnost je omezena vzhledem k tomu, že na straně jedné existuje v Německu možnost výběru a registrace příjmení, pouze pokud se řídí německým právem, a na straně druhé příjmení musí být získáno během obvyklého pobytu v jiném členském státě. Mnohé situace proto nelze v rámci tohoto nového ustanovení řešit.
4. Německá vláda se nicméně dovolávala existence ustanovení veřejného práva, která umožňují žalobci v původním řízení podat žádost o změnu jména u jiného orgánu. Otázka vznesená touto žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce proto cílí na to, zda je německá právní úprava jako celek, tj. s ohledem na oba postupy podle německého práva, jejichž cílem je umožnit německému státnímu příslušníkovi dosažení změny jeho jména na jméno legálně získané v jiném členském státě, v souladu s články 18 a 21 SFEU.
Právní rámec
5. V Německu § 5 EGBGB, nadepsaný „Osobní stav“, v odst. 1 první a druhé větě stanoví:
„Pokud je odkazováno na právo státu, jehož příslušníkem osoba je, a tato je příslušníkem vícero států, je třeba uplatnit právo státu, na nějž má tato osoba nejužší vazbu zejména z důvodu svého obvyklého pobytu nebo životního osudu. Je-li dotyčná osoba také německým státním příslušníkem, má tento její právní status přednost.“
6. Ustanovení § 10 EGBGB, nadepsaného „Jméno“, v odstavci 1 stanoví:
„Jméno osoby je upraveno právem státu, jehož je osoba příslušníkem.“
7. Ustanovení § 48 EGBGB, nadepsaného „Volba jména získaného v jiném členském státě Unie“, stanoví:
„Pokud se jméno osoby řídí německým právem, může si tato prohlášením na matričním úřadu zvolit jméno získané během obvyklého pobytu v jiném členském státě Unie a zapsané v matrice, neodporuje‑li to zjevně základním zásadám německého práva. Volba jména má zpětnou účinnost k datu jeho zápisu do matriky jiného členského státu, nestanoví-li dotyčná osoba výslovně, že volba jména má být účinná pouze do budoucna. Toto prohlášení musí být veřejně osvědčeno nebo prokázáno úřední listinou. [...]“(5)
8. Jak uvedla německá vláda v písemném vyjádření, jelikož v Německu není právo na jméno upraveno občanským právem, řídí se změna jména veřejným právem, konkrétně mimořádným řízením o změně příjmení dle Gesetz über die Änderung von Familiennamen und Vornamen (NamÄndG) (zákon o změně příjmení a jména) ze dne 5. ledna 1938 (RGBl. 1938 I, s. 9) ve znění naposledy pozměněném § 54 zákona ze dne 17. prosince 2008 (BGBl. 2008 I, s. 2586) (dále jen „zákon o změně jména“).
9. Podle § 1 zákona o změně jména může být příjmení německého státního příslušníka, který má bydliště nebo místo obvyklého pobytu v Německu, změněno na žádost. Žádost o změnu příjmení musí být podle § 5 odst. 1 tohoto zákona podána u nižšího správního orgánu v obvodu, v němž má žadatel bydliště nebo zde pobývá (dále jen „příslušný správní orgán“).
10. V souladu s § 3 odst. 1 zákona o změně jména lze změnit příjmení, pouze pokud změnu vyžaduje důležitý důvod („ein wichtiger Grund“). Okolnosti projednávaného případu, které jsou významné pro účely rozhodnutí, musí být z úřední povinnosti posouzeny podle § 3 odst. 2 tohoto zákona. V tomto ohledu by bylo třeba slyšet kromě přímo dotčených osob příslušné místní policejní orgány, jakož i osoby, jejichž práva jsou požadovanou změnou jména dotčena.
11. V zásadě lze důvod, který by mohl opravňovat ke změně jména, označit za důležitý, jestliže osobní zájem žadatele převažuje nad zásadami upravujícími nošení jména, mezi něž patří veřejný zájem na zachování stávajícího jména, ale též nad zájmy třetích osob hodných ochrany.
12. Allgemeine Verwaltungsvorschrift zum Gesetz über die Änderung von Familiennamen und Vornamen (NamÄndVwV) (obecný správní předpis k zákonu o změně příjmení a jména) ze dne 11. srpna 1980 ve znění naposledy pozměněném správním předpisem ze dne 11. února 2014 (Banz. AT, ze dne 18. února 2014, B2) (dále jen „předpis k zákonu o změně jména“) byl přijat k provedení zákona o změně jména.
13. Podle bodu 27 odst. 1 tohoto předpisu „je jméno osob upraveno podrobně a v zásadě vyčerpávajícím způsobem příslušnými ustanoveními občanského práva. Změna jména, kterou upravuje veřejné správní právo, má odstranit škodlivé účinky v konkrétním případě. Je výjimečné povahy. [...]“
14. V bodech 33 a následujících téhož předpisu jsou jakožto hodnotící kritéria důležitosti důvodu pro změnu příjmení vyjmenovány typy případů, které se v praxi nejčastěji opakují.
15. Bod 49 uvedeného předpisu stanoví, co se týče případu „odstranění pochybností při užívání jména“, následující:
„Pokud německý státní příslušník, který je zároveň příslušníkem jiného státu, má podle práva uvedeného jiného státu jiné příjmení než to, které má mít podle práva na území, na němž se uplatňuje zákon, může být tato pochybnost o nošení jména odstraněna změnou příjmení, které musí být užíváno na území, na němž se uplatňuje zákon, na příjmení, které musí být užíváno podle práva jiného státu. Naopak pokud se má být vzdáno tohoto jiného příjmení, je třeba dotyčnou osobu odkázat na orgány jiného státu, jehož je zároveň příslušníkem.“
16. Pokud správní orgán příslušný podle práva spolkové země posoudí žádost jako nedůvodnou, změnu jména zamítne. Proti takovému zamítavému rozhodnutí je možné využít postupů správního přezkumu.
17. Pokud správní orgán příslušný podle práva spolkové země žádosti o změnu příjmení vyhoví, zajistí zejména, aby změna jména vedla k aktualizaci matriky nebo do ní byla zanesena.
Skutečnosti sporu v původním řízení, předběžná otázka a řízení před Soudním dvorem
18. Mircea Florian Freitag se narodil dne 25. dubna 1986 v Rumunsku s příjmením Pavel. Je dítětem rumunských státních příslušníků Angely Freitag a Vicy Pavela.
19. Po rozvodu rodičů žalobce v původním řízení se jeho matka, Angela Freitag, provdala za německého státního příslušníka Freitaga. Dne 21. května 1997 tento adoptoval žalobce v původním řízení, který tak nabyl rovněž německé státní občanství a užívá od té doby příjmení Freitag.
20. Rozhodnutím výboru župy Brašov (Rumunsko) ze dne 9. července 2013 bylo na žádost žalobce v původním řízení obnoveno jeho příjmení Pavel. Během řízení o změně jména v Rumunsku měl žalobce v původním řízení obvyklý pobyt v Německu.
21. Žalobce v původním řízení se následně obrátil na matriční úřad ve Wuppertalu, předložil svůj nový rumunský pas vystavený na jméno Pavel a žádal, aby změna jména byla uznána rovněž německým právem a aby byl v tomto smyslu doplněn jeho se týkající zápis v matrice.
22. Matriční úřad ve Wuppertalu a nižší kontrolní matriční orgán měly pochybnosti o možnosti zapsat následný úkon do matriky a předložily otázku k posouzení Amtsgericht Wuppertal (okresní soud ve Wuppertalu).
23. Podle předkládajícího soudu není možné použít ustanovení německého práva příslušné pro rozhodnutí sporu, tj. § 48 EGBGB, vzhledem k tomu, že toto ustanovení podřizuje právo zvolit si jméno získané v jiném členském státě Evropské unie podmínce, že dotčené jméno bylo získáno během obvyklého pobytu v tomto jiném členském státě, avšak tato podmínka není v projednávaném případě splněna. M. F. Freitag totiž měl během řízení o změně jména v Rumunsku obvyklý pobyt v Německu.
24. Předkládající soud uvádí, že použití § 48 EGBGB per analogiam není rovněž možné. Z dokumentů týkajících se legislativního řízení vyplývá, že zákonodárce chtěl zejména provést požadavky, které vyplývají z rozsudku Grunkin a Paul(6), a že si byl vědom toho, že ustanovení neobsáhne všechny situace související s tzv. „legálním užíváním dvou jmen“, které přicházejí v úvahu.
25. S ohledem na to se předkládající soud zabývá tím, zda články 18 a 21 SFEU obsahují povinnost uznat změnu jména v jiném členském státě, pokud dotyčná osoba nemá v tomto jiném členském státě obvyklý pobyt, ale na základě dvojího státního občanství má k tomuto státu jinou vazbu.
26. Za těchto podmínek se Amtsgericht Wuppertal (okresní soud ve Wuppertalu) rozhodnutím ze dne 24. září 2015, došlým kanceláři Soudního dvora dne 16. října 2015, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Mají být články 18 a 21 SFEU vykládány tak, že orgány členského státu jsou povinny uznat změnu jména příslušníka tohoto státu, pokud je zároveň příslušníkem jiného členského státu a v tomto členském státě z důvodu změny jména nesouvisející se změnou rodinného stavu nabyl (zpět) své příjmení získané při narození, přestože k získání jména nedošlo během obvyklého pobytu tohoto příslušníka v jiném členském státě a došlo k němu na základě jeho žádosti?“
27. Písemné vyjádření předložily Spolková republika Německo a Portugalská republika, jakož i Evropská komise.
28. Spolková republika Německo a Rumunsko, jakož i Komise podaly ústní vyjádření na jednání, které se konalo dne 15. září 2016.
Analýza
29. Předběžnou otázkou se předkládající soud v podstatě ptá, zda články 18 a 21 SFEU brání tomu, aby příslušné orgány členského státu odmítly uznat změnu jména, k níž došlo v jiném členském státě, pokud dotčená osoba, byť neměla v průběhu řízení o změně jména obvyklý pobyt v tomto jiném členském státě, na něj má nicméně vazbu z důvodu svého dvojího státního občanství.
30. Úvodem je třeba připomenout, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázky, které jsou mu položeny(7).
31. Pokud by Soudní dvůr v projednávaném případě sdílel můj závěr, podle něhož situace M. F. Freitaga spadá do působnosti ustanovení unijního práva, bylo by vzhledem k tomu, že německé právo stanoví v závislosti na situaci dotčené osoby dva různé postupy pro dosažení změny jména, otázku položenou předkládajícím soudem třeba přeformulovat.
32. Za těchto okolností jsem názoru, že je třeba chápat tuto předběžnou otázku jako cílící v podstatě na to, zda články 18 a 21 SFEU brání tomu, aby orgány členského státu odmítly uznat změnu jména na základě ustanovení vnitrostátního práva, které podmiňuje právo zvolit si jméno získané v jiném členském státě tím, že toto v něm bylo získáno v průběhu obvyklého pobytu v tomto jiném členském státě, a zatímco jiná ustanovení vnitrostátního práva umožňují žadateli podat žádost o změnu jména u jiného orgánu.
33. Abych odpověděl na tuto otázku, představím nejprve okolnosti věci v původním řízení a vyložím několik úvah týkajících se obou postupů dle německého práva, jejichž účelem je umožnit německému státnímu příslušníkovi dosáhnout změny jména ve prospěch jména legálně získaného v jiném členském státě. Následně se budu zabývat otázkou, zda situace M. F. Freitaga spadá do věcné působnosti unijního práva. Konečně poté, co připomenu příslušnou judikaturu, navrhnu Soudnímu dvoru odpověď užitečnou pro předkládající soud, tak aby mohl určit, zda unijní právo brání německé právní úpravě dotčené ve věci v původním řízení, což je posouzení příslušející posledně uvedenému soudu.
K postupům dle německého práva, jejichž účelem je umožnit německému státnímu příslušníkovi dosáhnout změny jména ve prospěch jména legálně získaného v jiném členském státě
34. Nejprve je třeba uvést, že podle předkládajícího soudu je pro věc v původním řízení určujícím ustanovením německého práva § 48 EGBGB.
35. V tomto ohledu německá vláda sice připouští, že ve sporu v původním řízení neumožňuje prohlášení učiněné M. F. Freitagem u matričního úřadu v souladu s ustanovením § 48 EGBGB dosáhnout kýžené změny jména, tvrdí však, že německé právo nicméně stanoví dva různé postupy pro dosažení změny jména, tj. postup dle soukromého práva dotčený v původním řízení, týkající se změny jména získaného v jiném členském státě na základě § 48 EGBGB, a postup dle veřejného práva, upravený zákonem o změně jména.
Postup týkající se změny jména získaného v jiném členském státě na základě § 48 EGBGB
36. Z odůvodnění návrhu spolkové vlády týkajícího se zákona přizpůsobujícího některá ustanovení mezinárodního práva soukromého nařízení (EU) č. 1259/2010 a měnícího jiná ustanovení mezinárodního práva soukromého (dále jen „důvodová zpráva k § 48 EGBGB“) vyplývá, že přijetí tohoto ustanovení je výsledkem vůle německé vlády vyhovět požadavkům plynoucím z rozsudku Grunkin a Paul(8), při současném důrazu na snahu o zachování soudržnosti německého systému založeného na provázanosti jména se státní příslušností jeho nositele(9).
37. Podle německé doktríny se totiž k provedení povinnosti vyplývající z rozsudku Grunkin a Paul(10) „vedla v Německu diskuze v podstatě o třech variantách, které spočívaly, v uvedeném pořadí, v oblastech správního práva a správní praxe, občanského práva hmotného(11) a kolize právních předpisů“(12). Německý zákonodárce nakonec přijal § 48 EGBGB, který je pravidlem občanského práva hmotného, ale který zahrnuje cizí prvek, tj. obvyklý pobyt v jiném členském státě Evropské unie(13).
38. Z písemného vyjádření německé vlády vyplývá, že podle důvodové zprávy k § 48 EGBGB bylo vůlí německého zákonodárce nabídnout v německém právu upravujícím jména osob právní základ umožňující zápis jména získaného v jiném členském státě Evropské unie a zaneseného do jeho matriky. Tento paragraf tedy dotyčné osobě umožňuje rozhodnout se prostřednictvím prohlášení před úředníkem matričního úřadu, že bude mít jméno získané v jiném členském státě namísto jména určeného podle německého práva upravujícího jméno osob. Tento paragraf se má nicméně uplatnit pouze, pokud ke změně jména došlo během obvyklého pobytu v jiném členském státě.
39. Jeho cílem proto není řešit vyčerpávajícím způsobem otázku změny jména(14). Nad rámec daného případu, tedy případu německého státního příslušníka, který je rovněž příslušníkem jiného členského státu, ale v posledně uvedeném státě nikdy nepobýval, situace, které nepodléhají německému právu, ale právu jiného členského státu, do působnosti uvedeného ustanovení nespadají(15). Je tomu tak například v situaci francouzského státního příslušníka usazeného v Německu, který si změnil jméno během obvyklého pobytu ve Španělsku a chce nechat uznat tuto změnu jména v Německu.
Veřejnoprávní postup vyřizování žádostí o změnu jména
40. Německá vláda ve svém vyjádření vysvětluje, že jakožto předpis veřejného práva se zákon o změně jména vztahuje na německé státní příslušníky v rozsahu, v němž se právo na jméno neřídí občanským právem, což je případ M. F. Freitaga s ohledem na skutečnost, že byť se na něj § 48 EGBGB vztahuje, nesplňuje podmínku obvyklého pobytu v jiném členském státě požadovanou tímto ustanovením. Tato vláda proto uvádí, že postup pro změnu jména, o niž musí být požádáno u příslušného správního orgánu podle práva spolkové země, může případně M. F. Freitagovi umožnit získat právo nosit jméno získané podle rumunského práva.
41. Podle německé vlády nebylo proto nezbytné s ohledem na tento postup pro změnu jména zavádět dodatečná ustanovení do § 48 EGBGB určená k řešení pochybností spojených se jménem osob, které jsou německými státními příslušníky i příslušníky jiného členského státu. V souladu s § 3 odst. 1 zákona o změně jména totiž lze příjmení změnit, pouze pokud to odůvodňuje důležitý důvod. Odstranění pochybností spojených s nošeným jménem představuje podle německé vlády „důležitý důvod“ ve smyslu § 3 zákona o změně jména ve spojení s bodem 49 prováděcího předpisu k tomuto zákonu.
42. Považuji nicméně za důležité zdůraznit, že ze znění ustanovení použitelných na základě zákona o změně jména, zejména bodu 27 odst. 1 prováděcího předpisu k zákonu o změně jména, vyplývá, že tento veřejnoprávní postup je zcela mimořádné povahy. Toto ustanovení v podstatě stanoví, že německá právní úprava týkající se příjmení a křestního jména se v zásadě plně řídí příslušnými ustanoveními německého soukromého práva a správní řízení o změně jména představuje „výjimku“(16). K tomuto aspektu se vrátím později(17).
43. Nyní je třeba zabývat se situací M. F. Freitaga z hlediska unijního práva.
K působnosti unijního práva
44. Úvodem je třeba zkoumat, zda situace M. F. Freitaga spadá do věcné působnosti unijního práva a zejména pravidel, jimiž se řídí výkon práva volného pohybu občanem Unie a jeho práva nebýt diskriminován.
45. V tomto ohledu všichni účastníci, kteří předložili písemná a ústní vyjádření, se shodují na tom, že situace žalobce v původním řízení spadá do působnosti unijního práva.
46. Bez dalšího poznamenávám, že článek 20 SFEU přiznává status občana Unie každé osobě, která má státní příslušnost členského státu(18). V projednávaném případě je M. F. Freitag státním příslušníkem dvou členských států, a má tedy status občana Unie.
47. Soudní dvůr opakovaně uvedl, že tento status občana Unie je předurčen být základním statusem státních příslušníků členských států, tak aby těm, kteří se nacházejí ve stejné situaci, bylo umožněno požívat v rámci věcné působnosti Smlouvy o FEU stejného právního zacházení bez ohledu na jejich státní příslušnost, aniž by byly dotčeny výjimky, které jsou v tomto ohledu výslovně stanoveny(19).
48. Soudní dvůr rovněž připomněl, že výkon základních svobod zaručených Smlouvou, zejména situace, které souvisí se svobodou pohybu a pobytu na území členských států, která byla přiznána článkem 21 SFEU, paří mezi situace, které spadají do věcné působnosti unijního práva(20).
49. Z ustálené judikatury v tomto ohledu vyplývá, že ačkoli za současného stavu unijního práva jsou členské státy příslušné k určení pravidel upravujících zápis rodného jména a příjmení osoby do matriky, musí nicméně při výkonu své pravomoci dodržovat unijní právo a zejména ustanovení Smlouvy týkající se práva přiznaného každému občanu Unie svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států(21).
50. Ve věci v původním řízení shledávám, že M. F. Freitag je rumunským státním příslušníkem a pobývá na území Spolkové republiky Německo. Lze tudíž z mého pohledu jen spěží pochybovat, že situace M. F. Freitaga má souvislost s unijním právem. Takováto souvislost je dle ustálené judikatury dána „ve vztahu k osobám [...], které jsou příslušníky jednoho členského státu a pobývají legálně na území jiného členského státu“(22).
51. Navíc jak ve své judikatuře potvrdil Soudní dvůr, okolnost, že M. F. Freitag je rovněž německým státním příslušníkem, není na překážku této souvislosti s unijním právem. Soudní dvůr totiž rozhodl, že „členskému státu nepřísluší, aby omezoval účinky udělení státní příslušnosti jiného členského státu tím, že by vyžadoval splnění dodatečné podmínky pro uznání této státní příslušnosti za účelem výkonu základních svobod stanovených ve Smlouvě“(23).
52. Z toho podle mě vyplývá, že situace M. F. Freitaga spadá do působnosti unijního práva.
53. Je nicméně třeba určit, zda odmítnutí německých orgánů vyhovět žádosti M. F. Freitaga, aby byla změna jeho jména uznána podle německého práva a byla zapsána do matriky narození, omezuje jeho právo svobodně se pohybovat, zakotvené v článku 21 SFEU.
54. Touto otázkou se budu nyní zabývat, přičemž nejprve připomenu judikaturu Soudního dvora příslušnou v tomto ohledu.
K povinnosti uznání v členském státě příjmení získaného v jiném členském státě
Dosavadní judikatura Soudního dvora
55. Několik věcí týkajících se evropského občanství ve spojitosti s příjmením si zaslouží pozornost.
56. Pokud se jedná o věc, v níž byl vydán rozsudek Garcia Avello(24), připomínám, že v ní měl Soudní dvůr rozhodnout o zamítnutí belgických správních orgánů týkajícího se žádosti o změnu jména předložené dětmi s bydlištěm v Belgii, které měly dvojí občanství, belgické a španělské, a které chtěly nahradit své příjmení jiným „podle zvyku zakotveného ve španělském právu“(25). Soudní dvůr obdobně jako generální advokát Jacobs(26) uvedl, že „je nesporné, že taková situace spočívající v různých příjmeních může dotyčné osoby vážným způsobem znevýhodnit v profesní i soukromé sféře, přičemž takové znevýhodnění vyplývá zejména z obtíží dosáhnout toho, aby v členském státě, jehož jsou dotyčné osoby státními příslušníky, měly akty nebo dokumenty vystavené na příjmení uznané v jiném členském státě, jehož jsou rovněž státními příslušníky, právní účinky“(27).
57. Na základě zkoumání důvodů uplatňovaných belgickou, jakož i dánskou a nizozemskou vládou k odůvodnění praxe belgických správních orgánů Soudní dvůr shledal, že odmítnutí ze strany těchto belgických orgánů bylo nepřiměřené, a rozhodl, že „články [18 a 21 SFEU] musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby […] správní orgán jednoho členského státu odmítl vyhovět žádosti o změnu příjmení týkající se nezletilých dětí pobývajících v tomto státě, které mají dvojí státní občanství uvedeného státu a jiného členského státu, jestliže předmětem této žádosti je, aby tyto děti mohly nést příjmení, jehož by byly nositeli na základě práva a tradice druhého členského státu“(28).
58. Tento přístup byl následně potvrzen rozsudkem Grunkin a Paul(29), v němž měl Soudní dvůr posoudit odmítnutí německých orgánů uznat příjmení dítěte tak, jak bylo určeno a zapsáno v Dánsku(30), kde se dítě německé státní příslušnosti narodilo a mělo od narození bydliště. Důvod tohoto odmítnutí se zakládal na skutečnosti, že se dle § 10 EGBGB příjmení osoby řídí právem státu, jehož je občanem, a německé právo neumožňuje, aby dítě mělo dvojí jméno složené ze jména svého otce a své matky(31).
59. Soudní dvůr měl i v tomto případě za to, že je existence „značných obtíží“ spojena s rozdílností příjmení dotčených osob a že článek 21 SFEU brání „tomu, aby orgány členského státu odmítly na základě vnitrostátního práva uznat příjmení dítěte tak, jak bylo určeno a zapsáno v jiném členském státě, v němž se toto dítě, které má stejně jako jeho rodiče pouze státní příslušnost prvně uvedeného členského státu, narodilo a má v něm od té doby bydliště“(32).
60. Je zajímavé podotknout, že Soudní dvůr následně uplatnil stejné úvahy na existenci omezení svobody pohybu a pobytu občanů Unie ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky Sayn‑Wittgenstein(33) a Bogendorff von Wolffersdorff(34), s tím, že nicméně připustil, že takové omezení může být podloženo důvody souvisejícími s veřejným pořádkem členských států(35).
61. Ve světle této judikatury se budu nyní zabývat otázkou týkající se existence omezení volného pohybu dle článku 21 SFEU(36).
K omezení svobodného pohybu: článek 21 SFEU
62. Úvodem bych chtěl poznamenat, že jméno osoby je základním prvkem její totožnosti a jejího soukromého života, jehož ochrana je zakotvena v článku 7 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950(37).
63. Z ustálené judikatury vyplývá, že vnitrostátní právní úprava, která znevýhodňuje některé státní příslušníky pouze proto, že využili svobody pohybu a pobytu v jiném členském státě, představuje omezení svobod, které čl. 21 odst. 1 SFEU přiznává každému občanovi Unie(38). Soudní dvůr rovněž rozhodl, že skutečnost, že osoba, která využila práva svobodně se pohybovat a pobývat na území jiného členského státu, musela v členském státě, jehož je státní příslušnicí, používat jiné jméno, než jí bylo přiděleno a zapsáno v členském státě, v němž se narodila a kde má bydliště, může narušovat výkon [tohoto] práva(39).
64. Jak totiž vyplývá z judikatury citované v bodě 56 tohoto stanoviska, „rozdíly v příjmeních mohou dotčeným osobám způsobit značné obtíže“. V projednávaném případě může nošení dvou příjmení, tj. Pavel a Freitag, způsobit žalobci v původním řízení zejména obtíže „administrativní, pracovní a soukromé povahy“(40). Nade vši pochybnost existuje konkrétní riziko pro příslušníka dvou členských států, jako je M. F. Freitag, že muset rozptýlit veškeré pochybnosti o jeho totožnosti, jakož i pravosti dokladů, které předkládá, nebo pravdivost údajů v nich obsažených, jak Soudní dvůr rozhodl, představuje okolnost, která může bránit výkonu práva vyplývajícího z článku 21 SFEU(41).
65. Odmítnutí žádosti o změnu jména M. F. Freitaga směřující k uznání jména Pavel, tak jak bylo určeno a zapsáno v Rumunsku, tedy členském státě, jehož je rovněž příslušníkem, ze strany příslušných německých orgánů výlučně na základě § 48 EGBGB, který upravuje právo zvolit si jméno získané v jiném členském státě pod podmínkou, že toto bylo získáno v průběhu obvyklého pobytu v tomto jiném členském státě, by tudíž mohlo představovat omezení svobod uznaných v článku 21 SFEU.
66. Německá vláda v tomto ohledu připouští, že toto ustanovení německého práva nemá za cíl řešit problém změn jména vyčerpávajícím způsobem(42). Zdůrazňuje nicméně, že vzhledem k tomu, že německé právo zahrnuje další právní základy, prostřednictvím nichž lze přistoupit ke změně jména na žádost dotčené osoby, tj. příslušná ustanovení zákona o změně jména(43), nevytváří tato právní úprava překážku volnému pohybu osob, která by mohla plynout z pochybností při užívání jména.
67. Níže se budu zabývat otázkou významu této možnosti.
K významu možnosti změny jména na základě zákona o změně jména
68. Německá vláda tvrdí, že rozhodujícím prvkem pro účely povinnosti „uznání“ ve smyslu judikatury Soudního dvora(44) je soulad rozhodnutí v příslušných vnitrostátních řízeních s unijním právem. V takové situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, proto z článku 21 SFEU nevyplývá žádná povinnost automaticky formálně dle německého práva uznat příjmení užívané dle rumunského práva M. F. Freitagem, a není třeba se podrobit řízení upravenému německým právem, tj. řízení podle zákona o změně jména(45). Německá vláda dále uvádí, že je na vnitrostátním právu, aby stanovilo postup, podle něhož lze provádět změny jména, a určit orgán k tomuto příslušný(46).
69. Sdílím stanovisko německé vlády, podle něhož je třeba zkoumat obě řízení upravená německým právem ve světle článku 21 SFEU. Věc v původním řízení se totiž vyznačuje skutečností, že na jedné straně je působnost § 48 EGBGB omezená a na straně druhé v německé právní úpravě existují jiná ustanovení umožňující takové osobě, jako je žalobce v původním řízení, podat žádost o změnu jména u jiného vnitrostátního orgánu.
70. Za těchto podmínek, jak správně upozorňuje Komise, není v zásadě z hlediska unijního práva směrodatné, prostřednictvím jakého ustanovení nebo vnitrostátního správního řízení může žalobce uplatnit práva týkající se jeho jména. Jsem však stejně jako Komise názoru, že aby byla německá právní úprava jako celek v souladu s unijním právem, nesmí řízení o změně jména upravené v zákoně o změně jména znemožnit nebo nadměrně ztížit výkon práv přiznaných článkem 21 SFEU.
71. Při neexistenci unijní právní úpravy v oblasti změn příjmení je tedy úkolem vnitrostátního práva jednotlivých členských států, aby upravilo podmínky stanovené vnitrostátním právem a určené k zajištění ochrany práv, která právním subjektům vyplývají z unijního práva, za předpokladu, že tyto podmínky nejsou na jedné straně méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a na druhé straně v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity)(47).
72. Vyvstává tak následující otázka: je třeba považovat možnost podání žádosti o změnu jména dle § 1 zákona o změně jména za slučitelnou se zásadou efektivity?
73. Pochybuji o tom.
74. Jak jsem uvedl v bodě 42 tohoto stanoviska, ze znění bodu 27 odst. 1 předpisu k zákonu o změně jména vyplývá, že řízení o změně jména, které je upraveno veřejným správním právem, je výjimečné povahy. Ustanovení § 3 odst. 1 zákona o změně jména stanoví, že změna jména je možná, pouze pokud je odůvodněna důležitým nebo vážným důvodem. Ačkoli německá vláda zdůrazňuje, že odstranění pochybností při užívání jména představuje důležitý důvod ve smyslu tohoto ustanovení, vyplývá z bodu 31 předpisu k zákonu o změně jména, že tento vážný důvod, pokud je uplatněn, nedává právo na změnu jména, neboť příslušný orgán má vždy diskreční pravomoc jej odmítnout.
75. Německá vláda nicméně na jednání tvrdila, že skutečnost, že příslušné německé orgány mají na základě těchto ustanovení diskreční pravomoc zamítnout požadovanou změnu jména, nemůže zpochybnit výkon práv žadatele podle článků 18 a 21 SFEU. Podle německého správního práva musí totiž veřejný orgán ctít povinnost péče při výkonu posuzovací pravomoci a nesmí překračovat zákonné meze dané mu zejména unijním právem. Každý vnitrostátní orgán musí při řádném výkonu posuzovací pravomoci brát do úvahy unijní právo. Pokud tedy orgán odmítne změnu jména v rozporu s požadavky článků 18 a 21 SFEU, může být v Německu podroben soudnímu přezkumu v plné jurisdikci. Podle německé vlády tak musí být výklad pojmu „důležitý důvod“ v rámci zákona o změně jména prováděn v souladu s články 18 a 21 SFEU.
76. Pokud se v této souvislosti diskreční pravomoc příslušných německých orgánů z důvodu článků 18 a 21 SFEU v podstatě neuplatní, jak tvrdila německá vláda, a správní řízení upravené zákonem o změně jména tudíž neznemožňuje nebo nadměrně neztěžuje výkon práv přiznaných těmito články, je zásadě efektivity vyhověno, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.
77. Navrhuji tedy odpovědět předkládajícímu soudu, že článek 21 SFEU nebrání tomu, aby orgány členského státu odmítly uznat změnu jména na základě ustanovení vnitrostátního práva upravujícího právo zvolit si jméno získané v jiném členském státě pod podmínkou, že to v něm bylo nabyto během obvyklého pobytu v tomto jiném členském státě, jestliže na jedné straně jiná ustanovení vnitrostátního práva umožňují žadateli předložit žádost o změnu jména jinému orgánu a na straně druhé tato ustanovení neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných článkem 21 SFEU.
Závěry
78. Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám navrhuji Soudnímu dvoru odpovědět na předběžnou otázku položenou Amtsgericht Wuppertal (okresní soud ve Wuppertalu, Německo) následovně:
Článek 21 SFEU nebrání tomu, aby orgány členského státu odmítly uznat změnu jména na základě ustanovení vnitrostátního práva upravujícího právo zvolit si jméno získané v jiném členském státě pod podmínkou, že to v něm bylo nabyto během obvyklého pobytu v tomto jiném členském státě, jestliže na jedné straně jiná ustanovení vnitrostátního práva umožňují žadateli předložit žádost o změnu jména jinému orgánu a na straně druhé tato ustanovení neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných článkem 21 SFEU.