Language of document : ECLI:EU:C:2005:278

STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

CHRISTINE STIX-HACKL

přednesené dne 12. května 2005(1)

Věc C‑416/02

Komise Evropských společenství

podporovaná: Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska

proti

Španělskému království

„Nesplnění povinnosti státem – Nesplnění různých povinností v oblasti ochrany životního prostředí v regionu Vera, provincie Almería – Směrnice 75/442/EHS o odpadech – Pojem odpadu – Močůvka – Směrnice 85/337/EHS o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí – Směrnice 80/68/EHS o ochraně podzemních vod před znečišťováním některými nebezpečnými látkami – Směrnice 91/271/EHS o čištění městských odpadních vod – Směrnice 91/676/EHS o ochraně vod před znečištěním dusičnany ze zemědělských zdrojů“ 





Obsah

I – Úvod

II – Právní rámec

III – Skutkový stav

IV – Postup před zahájením soudního řízení a soudní řízení

V – K porušení směrnice o odpadech

A – Hlavní argumenty účastníků řízení

B – Právní posouzení

1. K použitelnosti směrnice o odpadech

a) K zařazení pod pojem „odpadu“ podle směrnice o odpadech

b) K ustanovení o výjimce podle čl. 2 odst. 1 písm. b) bodu iii) směrnice o odpadech

c) K porušení článků 4, 9 a 13 směrnice

VI – K porušení směrnice o posuzování vlivů na životní prostředí

A – Hlavní argumenty účastníků řízení

B – K přípustnosti

C – K opodstatněnosti

VII – Porušení směrnice o podzemních vodách

A – Hlavní argumenty účastníků řízení

B – Právní posouzení

VIII – Porušení směrnice o odpadních vodách

A – Hlavní argumenty účastníků řízení

B – Právní posouzení

IX – Porušení směrnice o dusičnanech

A – Hlavní argumenty účastníků řízení

1. Právní posouzení

a) K přípustnosti

B – K opodstatněnosti

X – K nákladům řízení

XI – Závěry

I –    Úvod

1.        V projednávaném řízení o nesplnění povinnosti považuje Komise za nezbytné, aby na základě různých poškození životního prostředí a porušení práva, která jsou z velké části kladena za vinu určitému zařízení k intenzivnímu chovu prasat ve Španělsku, uplatnila vůči Španělskému království řadu porušení pěti směrnic o ochraně životního prostředí.

2.        Podle názoru Komise byly porušeny tyto směrnice o ochraně životního prostředí:

směrnice Rady 75/442/EHS ze dne 15. července 1975 o odpadech(2), ve znění směrnice Rady 91/156/EHS ze dne 18. března 1991(3) (dále jen „směrnice o odpadech“)

směrnice Rady 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí(4) (dále jen „směrnice o PVŽP“), ve znění směrnice Rady 97/11/ES ze dne 3. března 1997(5) (pozměňovací směrnice o PVŽP)

směrnice Rady 80/68/EHS ze dne 17. prosince 1979 o ochraně podzemních vod před znečišťováním některými nebezpečnými látkami(6) (dále jen „směrnice o podzemních vodách“)

směrnice Rady 91/271/EHS ze dne 21. května 1991 o čištění městských odpadních vod(7) (dále jen „směrnice o odpadních vodách“)

směrnice Rady 91/676/EHS ze dne 12. prosince 1991 o ochraně vod před znečištěním dusičnany ze zemědělských zdrojů(8) (dále jen „směrnice o dusičnanech“)

II – Právní rámec

3.        Výňatek směrnice o odpadech zní:

Článek 1

Pro účely této směrnice se:

a) ‚odpadem‘ rozumí jakákoli látka nebo předmět spadající do kategorií uvedených v příloze I, kterých se držitel zbavuje, má v úmyslu se zbavit nebo se od něho požaduje, aby se jich zbavil.

[…]

Článek 2

(1) Z oblasti působnosti této směrnice jsou vyňaty:

[…]

b)      oblasti již upravené jinými předpisy:

[…]

iii)      mrtvá těla zvířat a tyto zemědělské odpady: exkrementy a další přírodní nikoli nebezpečné látky používané v zemědělství;

[…]

Článek 4

Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby zajistily, že odpady se budou odstraňovat bez ohrožení lidského zdraví a bez poškozování životního prostředí, zejména:

–        bez ohrožení vod, ovzduší, půdy, rostlin a živočichů;

–        bez obtěžování hlukem nebo zápachem;

–        bez nepříznivého ovlivňování krajiny nebo míst zvláštního zájmu.

Členské státy rovněž učiní nezbytná opatření pro zákaz svévolného opuštění, nepovoleného ukládání a nekontrolovaného odstraňování odpadů.“ 

Článek 9 stanoví, že organizace a podniky, které uskladňují odpad na zemi, musí obdržet povolení dle práva o odpadech.

Článek 13 stanoví, že takové organizace a podniky budou pravidelně přiměřeně kontrolovány.

4.        Výňatek směrnice o PVŽP v jejím původním znění zní:

Článek 2

(1)      Členské státy přijmou všechna opatření nezbytná k zajištění, aby ještě před vydáním povolení byly záměry, které mohou mít významný vliv na životní prostředí mimo jiné v důsledku své povahy, rozsahu nebo umístění, posouzeny z hlediska jejich vlivů.

[…]

Článek 4

(1) […] podléhají záměry kategorií uvedených v příloze I posouzení v souladu s články 5 až 10.

(2) Záměry z kategorií uvedených v příloze II podléhají posouzení v souladu s články 5 až 10, pokud členské státy usoudí, že to jejich povaha vyžaduje.

[…]“ 

Směrnice o PVŽP ve znění pozměňovací směrnice o PVŽP stanoví, pokud to je rozhodné pro projednávanou věc:

Článek 2

(1) Členské státy přijmou všechna opatření nezbytná k zajištění, aby před vydáním povolení podléhaly záměry, které mohou mít významný vliv na životní prostředí mimo jiné v důsledku své povahy, rozsahu nebo umístění, požadavku získat povolení a posouzení z hlediska jejich vlivů. Tyto záměry jsou vymezeny v článku 4.

[…]

Článek 4

(1) S výhradou čl. 2 odst. 3 podléhají záměry uvedené v příloze I posouzení v souladu s články 5 až 10.

[…]“ 

5.        Výňatek směrnice o odpadních vodách zní takto:

Článek 3

Členské státy učiní potřebné kroky k tomu, aby:

[…]

b)      omezily vnikání látek ze seznamu II do podzemních vod tak, aby nedocházelo k jejich znečišťování těmito látkami.

[…]

Článek 5

(1) Ke splnění závazků uvedených v čl. 3 písm. b) podřídí členské státy předchozímu šetření

–      všechna přímá vypouštění látek ze seznamu II tak, aby se taková vypouštění omezila;

–        každé odstraňování nebo ukládání těchto látek za účelem odstranění, které by mohlo vést k nepřímému vypouštění.

[…]

Článek 7

Předchozí šetření podle článků 4 a 5 zahrnou hydrogeologický průzkum dané oblasti, průzkum případné samočisticí schopnosti půdy, půdního podloží a rizika znečištění a změny jakosti podzemních vod způsobené vypouštěním; šetřením se rovněž stanoví, zda vypouštění látek do podzemních vod je z hlediska životního prostředí uspokojivým řešením.“ 

6.        Výňatek směrnice o odpadních vodách zní takto:

Článek 5

(1) Pro účely odstavce 2 vymezí členské státy do 31. prosince 1993 citlivé oblasti podle kritérií uvedených v příloze II.

(2) Členské státy zajistí, aby městské odpadní vody odváděné stokovými soustavami byly před vypuštěním do citlivých oblastí čištěny podle přísnějších požadavků, než jaké jsou popsány v článku 4, a to nejpozději do 31. prosince 1998 u všech vypouštění z aglomerací s populačním ekvivalentem vyšším než 10 000 PE.

[…]“ 

7.        Výňatek směrnice o dusičnanech zní takto:

Článek 3

(1) Pokud nejsou přijata opatření podle článku 5, vymezí členské státy znečištěné vody a vody ohrožené znečištěním podle kritérií stanovených v příloze I.

(2) Členské státy vymezí do dvou let od oznámení této směrnice jako ohrožené oblasti všechny známé půdní plochy na území svého státu, které jsou odvodňovány do vod vymezených v souladu s odstavcem 1 a které přispívají ke znečišťování. Členské státy oznámí toto první vymezení vod Komisi do šesti měsíců.

[…]

(4) Členské státy přezkoumají a podle potřeby upraví nebo doplní seznam vymezených ohrožených oblastí nejméně každé čtyři roky, přičemž přihlédnou ke změnám a skutečnostem, které při předchozím vymezení nebylo možné předvídat. Členské státy oznámí Komisi do šesti měsíců jakoukoli změnu nebo doplněk k seznamu vymezených oblastí.

[…]“ 

III – Skutkový stav

8.        Porušení práva Společenství uplatněná v projednávané věci souvisejí jednak přímo – a to pokud jde o směrnici o odpadech, o pozměňovací směrnici o PVŽP a o směrnici o podzemních vodách – s intenzivním chovem prasat (dále jen „zařízení k chovu prasat“), který je provozován na místě nazvaném El Pago de la Media Legua v blízkosti řek Antas a Aguas ústících do Středozemního moře na území aglomerace Vera v provincii Almería (Andalusie); krom toho se vztahují – pokud jde o směrnici o odpadních vodách a o směrnici o dusičnanech – na okolí tohoto zařízení k chovu prasat, a to na aglomeraci Vera a povodí Rambla de Mojácar.

9.        Dotčené zařízení k chovu prasat existuje od roku 1976, později bylo rozšířeno na svou současnou velikost a zahrnovalo v období rozhodném pro řízení asi 3 400 zvířat, včetně asi 600 selat. Disponuje vycementovanou podzemní močovou jímkou o objemu 240 000 litrů. Každých čtrnáct dní je jímka vyprázdněna, odvezena cisternami a rozvezena na pole o rozloze 80 ha v oblasti Las Alparatas de Mojácar a o rozloze 5 ha v oblasti Jara de la Vera.

10.      Zařízení k chovu prasat jsou vytýkány zejména nepříjemný pach a znečištění okolí způsobené vybíráním močůvky a rozkladnými procesy těl zvířat, zvláště v blízko položených řekách a ústích řek.

11.      Účastníci řízení se shodují na tom, že ani před zahájením provozu zařízení k chovu prasat, ani před jeho rozšířením nebylo provedeno hodnocení ve vztahu k životnímu prostředí (zvláště posouzení vlivu na životní prostředí nebo hydrologický průzkum ve vztahu k možnému zatížení podzemních vod) a že neproběhlo žádné povolovací nebo kontrolní řízení.

IV – Postup před zahájením soudního řízení a soudní řízení

12.      Na základě stížností na obtěžování zařízením k chovu prasat zahájila Komise v roce 2000 šetření. Poněvadž dospěla k názoru, že Španělské království porušilo v souvislosti se zařízením k chovu prasat a dotčeným regionem několik směrnic o ochraně životního prostředí, zaslala španělské vládě dne 18. ledna 2001 výzvu dopisem s požadavkem, aby k tomu zaujala ve lhůtě dvou měsíců stanovisko.

13.      Poté, co odpověď španělské vlády ze dne 20. června 2001 nevyvrátila podezření Komise o nesplnění povinností, zaslala dopisem ze dne 26. července 2001 španělské vládě odůvodněné stanovisko, v němž španělské vládě vytkla porušení směrnic uvedených v úvodu(9) a vyzvala Španělské království, aby během dvou měsíců provedlo nezbytná opatření. Španělská vláda odpověděla dopisem ze dne 4. října 2001.

14.      Poněvadž Komise dospěla k názoru, že Španělské království nesplnilo své povinnosti, podala návrhem ze dne 15. listopadu 2002, zapsaným v rejstříku Soudního dvora dne 19. listopadu 2002, k Soudnímu dvoru žalobu proti Španělskému království na základě článku 226 Smlouvy o ES.

15.      Komise navrhovala,

1.      aby Soudní dvůr určil, že Španělské království tím,

a)      že nepřijalo opatření nezbytná ke splnění povinností, které pro něj vyplývají z článků 4, 9 a 13 směrnice 75/442/EHS, ve znění směrnice 91/156/EHS, že nepřijalo nezbytná opatření, aby zajistilo, že odpady pocházející ze zařízení k chovu prasat na místě zvaném „El Pago de la Media Legua“ budou odstraněny nebo využity bez ohrožení lidského zdraví a bez poškozování životního prostředí, ponechalo toto zařízení bez povolení vyžadovaného uvedenou směrnicí a neprovádělo nezbytné pravidelné kontroly těchto zařízení;

b)      že před stavbou a přestavbou tohoto projektu v rozporu s článkem 2 a čl. 4 odst. 2 směrnice 85/337/EHS v původním znění nebo ve znění změněném směrnicí 97/11/ES neprovedlo žádné posouzení vlivu na životní prostředí;

c)      že ve znečištěné zóně nebyly provedeny nezbytné hydrologické průzkumy podle čl. 3 písm. b) a čl. 5 odst. 1 a 7 směrnice 80/68/EHS;

d)      že městské odpadní vody aglomerace Vera nebyly v souladu s čl. 5 odst. 2 směrnice 91/271/EHS čištěny podle přísnějších požadavků, než jaké jsou popsány v článku 4, a

e)      že nevymezilo Rambla de Mojácar v rozporu s čl. 3 odst. 1, 2 a 4 směrnice 91/676/EHS jako ohroženou oblast,

         nesplnilo své povinnosti vyplývající z uvedených směrnic;

2.      aby byla Španělskému království uložena náhrada nákladů řízení.

V –    K porušení směrnice o odpadech

A –    Hlavní argumenty účastníků řízení

16.      Komise uvádí, že dotčené zařízení k chovu prasat produkuje velké množství odpadu, a to zvláště močůvky a mrtvých těl zvířat. Nakládání s těmito odpady spadá z důvodu nedostatku jiné příslušné právní úpravy Společenství do oblasti působnosti směrnice o odpadech. V rozporu s článkem 9 této směrnice nedisponuje zařízení k chovu prasat požadovaným povolením dle práva o odpadech, jak během postupu před zahájením soudního řízení uznala španělská vláda. Španělské království mimoto nezajistilo, aby uvedené odpady byly v souladu s článkem 4 směrnice o odpadech využity nebo odstraněny. Španělská vláda nepopřela obtěžování pachem způsobené vlivem odpadů, stejně jako jejich nekontrolovatelné šíření v okolí zařízení k chovu prasat. Konečně nic nenasvědčuje tomu, že by byly provedeny kontroly podle článku 13 směrnice o odpadech.

17.      Při vybírání močůvky se v projednávané věci v každém případě nejedná o využití v zemědělství, protože, jak připustila španělská vláda, k němu docházelo každých 14 dní. To tudíž neodpovídá správné zemědělské praxi. Španělská vláda totiž nikdy neuvedla, co bylo pěstováno na obou dotčených polích. I kdyby tato pole byla obhospodařována, bylo by touto močůvkou vypuštěno příliš mnoho dusíku. Mimoto docházelo k vypouštění po celý rok, bez ohledu na fáze růstu rostlin.

18.      Komise připouští, že močůvka, která je dle správné zemědělské praxe v témže zemědělském podniku využívána jako hnojivo, může představovat vedlejší zemědělský produkt, kterého se podnik nemusí chtít ve smyslu směrnice „zbavit“, a který se tudíž nemusí považovat za odpad. V projednávané věci však byla močůvka vypouštěna na polích vzdálených dvanáct, resp. tři kilometry, aby se jí tak podnik zbavil. V každém případě o využití v zemědělství nemůže být řeč, pokud jde o mrtvá těla zvířat.

19.      Na vyjádření španělské vlády, že se použije ustanovení o výjimce podle čl. 2 odst. 1 písm. b) směrnice o odpadech, Komise odpověděla, že neexistuje žádná další příslušná právní úprava Společenství, a výjimka proto nemůže být uplatněna. Případné vnitrostátní předpisy nejsou již obecně žádnými „dalšími právními předpisy“ ve smyslu uvedeného ustanovení a předpisy uvedené španělskou vládou by ostatně nesplňovaly požadavky obsažené ve směrnici.

20.      Vláda Spojeného království sdílí názor Komise, pokud jde o existenci údajných porušení směrnice o odpadech, avšak na základě poněkud odlišné právní analýzy ohledně pojmu odpadu. Zastává názor, že při využívání močůvky na zemědělských polích jako tradiční hnojící metody se zásadně nejedná o zbavování se odpadu ve smyslu čl. 1 písm. a) směrnice o odpadech. V případě močůvky se jedná o vedlejší produkt v zemědělství, jehož se podnik nechce zbavit ve smyslu pojmu odpadu, pokud je zjištěno, že je močůvka využívána dále v zemědělství jako hnojivo, aniž by bylo rozhodné, zda se tak děje v témže podniku nebo na sousedních polích. Pokud je však – jako v projednávané věci – močůvka vyvážena v takovémto množství a také v zimě a v obdobích, kdy pole leží ladem, neodpovídá to hnojení podle správné zemědělské praxe a je třeba to považovat za zbavování se odpadu.

21.      Španělská vláda nepopírá obtěžování pachem. Je však toho názoru, že směrnice o odpadu není použitelná na podniky, jako je sporné zařízení k chovu prasat. Je toho názoru, že využívání močůvky na zemědělských polích je osvědčenou metodou přírodního hnojení a nemá být považováno za odstraňování odpadu ve smyslu čl. 1 písm. a) směrnice. Mimoto popírá, že z denně produkovaného množství fekálií zvířat lze usuzovat, že dochází k přílišnému vyvážení močůvky. Hnojení močůvkou je zemědělsky užitečné zvláště na jaře, protože půda může zvlášť dobře zužitkovat živiny; vyvážení močůvky v období, kdy pole leží ladem, připravuje půdu pro další období obdělávání.

22.      Španělská vláda podpůrně uplatňuje, že pokud Soudní dvůr dojde k závěru, že je směrnice o odpadech zásadně použitelná, uplatní se v každém případě ustanovení o výjimce podle čl. 2 odst. 1 písm. b). Směrnice o dusičnanech je totiž „zvláštním předpisem“ ve smyslu tohoto ustanovení o výjimce, protože tato směrnice upravuje znečištění dusičnany ze zemědělských zdrojů a škodlivý vliv vyvážení močůvky na pole na životní prostředí spočívá nanejvýš v možném zatížení podzemních vod dusičnany. Ustanovení o výjimce se ostatně použije i tehdy, pokud existují příslušné vnitrostátní právní předpisy. Tak tomu je ve Španělsku, neboť zařízení k chovu prasat spadá do působnosti španělských právních předpisů o odpadech.

B –    Právní posouzení

1.      K použitelnosti směrnice o odpadech

23.      Předtím, než může být konkrétně posouzena existence porušení článků 4, 9 a 13 směrnice o odpadech, která uvádí Komise, je třeba zodpovědět otázku, zda resp. jak dalece látky, o které v daném řízení jde, jmenovitě močůvka a mrtvá těla zvířat, jsou jako „odpady“ zahrnuty do oblasti působnosti směrnice o odpadech.

a)      K zařazení pod pojem „odpadu“ podle směrnice o odpadech

24.      Článek 1 písm. a) první pododstavec směrnice o odpadech definuje „odpad“ jako „jakoukoli látku nebo předmět spadající do kategorií uvedených v příloze I, kterých se držitel zbavuje, má v úmyslu se zbavit nebo se od něho požaduje, aby se jich zbavil“.

25.      Jak již Soudní dvůr konstatoval, uvedená příloha stejně jako European Waste Catalogue (EWC), který v rubrice 020106 odkazuje na „zvířecí exkrementy, moč a mrvu“, vykládají a objasňují tuto definici pomocí seznamů látek a předmětů, které mohou být zařazeny jako odpady a mají tak pouze informativní charakter(10).

26.      Skutečná kvalifikace látek a předmětů jako odpady ve smyslu směrnice se dle ustálené judikatury tudíž vyvozuje z toho, že se vlastník dotčených látek a předmětů zbavuje, chce zbavit nebo zbavit musí. Oblast působnosti pojmu „odpad“ tedy závisí na významu výrazu „zbavit se“(11).

27.      V této souvislosti je třeba uvést, že jak správně dovodila vláda Spojeného království, z okolnosti, že látka, jako je močůvka, podléhá řízení uvedenému v příloze II B směrnice o odpadech, jako je „Aplikace do půdy, která je přínosem pro zemědělství nebo životní prostředí, včetně kompostování a jiných biologických transformačních procesů“(12) uvedená v bodě R10 této přílohy, nelze automaticky vyvodit, že „zbavení se“ je dáno, a že se tak u této látky jedná o odpad ve smyslu směrnice(13). Spíše je třeba na používání takové látky dle popsaného způsobu nahlížet naopak jako na „využití“ ve smyslu směrnice, pokud a nakolik se tato směrnice vztahuje na látku jako na „odpad“ (14).

28.      Otázku, zda se vlastník nějaké látky zbavuje, zbavit chce nebo zbavit musí a tato látka je tak odpadem, je třeba posoudit spíše na základě veškerých okolností, přičemž je třeba zohlednit cíle směrnice o odpadech a dávat pozor na to, aby nebyla omezena její účinnost(15). Z judikatury vyplývá několik indicií resp. kritérií pro takové posouzení.

29.      Soudní dvůr uznal jako kritérium pro to, že se vlastník nějaké látky zbavuje, zbavit chce nebo zbavit musí, kromě jiných okolností i to, že použitá látka je výrobní zbytek, tj. výrobek, který má jako takový sloužit pro účely pozdějšího využití(16).

30.      Podle ustálené judikatury Soudního dvora může toto posouzení v případě látky, která vzniká ve výrobním procesu, jež není určen především k jejímu získání, vést i k výsledku, že tato látka není žádným vlastním výrobním zbytkem, nýbrž představuje vedlejší produkt, kterého se podnik nechce „zbavit“ , ale který chce za okolností, které jsou pro něj výhodné, v pozdějším procesu bez předchozího zpracování použít nebo uvést na trh(17).

31.      Pokud jde o mrtvá těla zvířat – pro připomenutí, nejde o vepřové maso, které je určeno k dalšímu použití, jako je lidská spotřeba –, jedná se očividně o pouhé zbytky z chovu prasat, o jejichž využití španělská vláda ani nemluví a jejichž využití není ani zjevné. Jako jediné využití mrtvých těl zvířat přichází v úvahu spíše jejich odstranění(18), takže je třeba vycházet z toho, že se chovatel prasat mrtvých těl zvířat zbavuje, zbavit chce, případně zbavit musí a že se tady zásadně jedná o „odpad“ ve smyslu směrnice o odpadech.

32.      Diferencovaněji musí být posouzena vlastnost močůvky jako odpadu, která sice také bezpochyby představuje v první řadě výrobní zbytek z chovu prasat a každopádně ne jeho (primární) cíl, u níž ale přichází v úvahu použití jako hnojivo v zemědělství a která by tak mohla být považována za vedlejší produkt, jehož se podnik nechce „zbavit“ ve smyslu pojmu odpadu.

33.      Soudní dvůr však omezil přípustnost takovéto argumentace ve vztahu k vedlejším produktům vlastní výroby, aby zabránil škodlivým účinkům a újmám spojeným s její podstatou a s ohledem na povinnost vykládat pojem „odpadu“ šířeji, na skutkové stavy, při kterých opakované použití nějakého předmětu, materiálu či suroviny není jen možné, nýbrž je bez předchozího zpracování v návaznosti na výrobní proces jisté(19).

34.      Pro ilustraci uveďme na tomto místě rozsudek AvestaPolarit, ve kterém Soudní dvůr rozlišuje mezi důlními zbytky, které jsou bez předchozího zpracování v procesu získávání používány k nutnému zasypání důlních štol, a jinými zbytky. Prvně uvedené zbytky zařadil Soudní dvůr mezi vedlejší produkty, které nejsou zahrnuty pod směrnici o odpadech, protože jsou používány ve vlastní průmyslové důlní těžbě, a jelikož je jejich vlastník naopak potřebuje pro svou hlavní činnost, nemohou být považovány za látky, kterých se vlastník zbavuje nebo chce zbavit(20).

35.      Ve světle výše uvedených indicií z judikatury se ukazují jako skutečně myslitelné případy, ve kterých by močůvka vzniklá v zemědělském podniku nebyla považována za odpad ve smyslu směrnice, a sice za předpokladu, že je jisté, že močůvka je „bez předchozího zpracování v návaznosti na výrobní proces“ resp. k zemědělskému užitku znovu používána – je tedy využívána k hnojení (další smysluplné využití nepřichází obecně v úvahu).

36.      Lze například uvažovat o klasickém zemědělství, ve kterém chovaná zvířata jsou krmena hlavně z výnosů polí a tato pole jsou naopak hnojena vzniklým hnojem těchto zvířat, kde tedy existuje přirozený ekologický koloběh, na který poukazují vlády účastnící se projednávaného řízení v souvislosti s využíváním močůvky. Jistě jde i zde o odstraňování fekálií, ale hnojení současně přispívá k vlastnímu výrobnímu cíli zemědělství, nebo dokonce představuje jeho podmínku: hnojení je potřebné, aby bylo dosaženo odpovídajících výnosů na polích, a aby tak mohla být chována užitková zvířata, přinejmenším v jistém počtu kusů. Pro přirozený koloběh je právě charakteristické, že se různé produkty ve výrobním řetězci – i kdyby šlo jen o „zbytky“ z hlavní zamýšlené produkce – vzájemně podmiňují resp. umožňují a do této míry jsou vyžadovány.

37.      V takovém případě je dle mého mínění možné vyjít z toho, že se u močůvky jedná o vedlejší produkt chovu zvířat, který – stejně jako důlní zbytky při zasypávání důlních štol v důlním provozu – je používán ve vlastním zemědělském podniku a není na něj nahlíženo jako na látku, které se chce vlastník zbavit.

38.      Pokud na druhé straně bude ale močůvka vyvážena v míře překračující množství pro hnojení podle správné zemědělské praxe nebo vůbec bude vyvážena pouze na jedno pole, kde hnojení nemá žádný účel, protože pole není například vůbec obhospodařováno resp. zůstává ladem, pak by to mohlo stačit jako indicie pro to, že se vlastník chce močůvky zbavit.

39.      V této rovině konstatoval Soudní dvůr také v souvislosti s důlními zbytky, že pro případ „nesprávného“ použití důlních zbytků k zasypání důlních štol – tedy pokud by takové použití zvláště z důvodů bezpečnosti nebo ochrany životního prostředí bylo zakázáno a pro zavření a podepření důlních štol by se muselo postupovat jinak – by se muselo vyjít z toho, že se jich vlastník musí zbavit a že jsou odpadem(21).

40.      Pokud jde o projednávanou věc, jedná se zde o intenzivní chov prasat, jehož zbytky močůvky jsou vyváženy na vzdálená pole. K tomuto vyvážení močůvky dochází podle informací ze spisu každé dva týdny a zjevně čistě podle jejího množství v zařízení k chovu prasat a bez ohledu na růstovou fázi rostlin nebo roční období. Není možné s jistotou určit, zda jsou dotčená pole vůbec obhospodařována a nebo zda je hnojení vůbec nebo alespoň v určitých obdobích nezbytné. Španělská vláda naopak nepopřela, že dotčená pole leží alespoň zčásti ladem. Každopádně španělská vláda neuvedla nic, z čeho by bylo možné vyvodit, že zařízení k chovu prasat dosahuje nebo chce dosáhnout výnosů z polí. Opětovné použití močůvky jako hnojiva není tedy zjevné a už vůbec ne jisté.

41.      Za těchto okolností je dle mého mínění třeba vyjít z toho, že předmětné zařízení k chovu prasat se chce močůvky zbavit a tu je tak třeba klasifikovat jako odpad ve smyslu směrnice o odpadech.

42.      Ještě je třeba zdůraznit, že z okolnosti, že je látka používána způsobem, který nepředstavuje žádné nebezpečí pro životní prostředí nebo lidské zdraví, není možné usoudit, že tato látka nepředstavuje odpad. Bezpečné nebo neškodné používání je jistě z hlediska splnění různých povinností obsažených ve směrnici významné – například pro otázku, do jaké míry existuje schvalovací povinnost nebo jak intenzivní musí být kontrola – to však ještě samo o sobě nevylučuje, že se jedná o „zbavení se“ (22).

43.      Proto je zbytečné zabývat se na tomto místě tím, zda vyvážení močůvky na dotčená pole vede k přehnojení dusíkem, či nikoli a zda obecně podle půdních podmínek ve Španělsku může být za jistých okolností smysluplné hnojení mimo vegetační období.

44.      Na základě výše uvedeného je nutné konstatovat, že jak u mrtvých těl zvířat, tak i u močůvky jde v projednávané věci o odpady ve smyslu směrnice o odpadech.

b)      K ustanovení o výjimce podle čl. 2 odst. 1 písm. b) bodu iii) směrnice o odpadech

45.      Nyní je namístě zkoumat, zda je sporný odpad na základě ustanovení o výjimce podle čl. 2 odst. 1 písm. b) směrnice o odpadech vyňat z její oblasti působnosti.

46.      Toto ustanovení se obecně vztahuje na „mrtvá těla zvířat“ stejně jako na „zemědělské odpady“, pokud se jedná o „exkrementy a další přírodní nikoli nebezpečné látky používané v zemědělství“.

47.      Nepochybuji o tom, že by mrtvá těla prasat na jedné straně a prasečí močůvka na druhé straně, o které v této věci jde, byly zásadně zahrnuty do tohoto ustanovení o výjimce. Směrnice o odpadech však dle tohoto ustanovení o výjimce neplatí pro odpady „upravené zvláštními předpisy Společenství“. Záleží tedy na tom, zda v souvislosti s těmito odpady existují „zvláštní předpisy“.

48.      Španělská vláda se odvolávala jednak na právní úpravu Společenství, jmenovitě na směrnici o dusičnanech, jednak na různé vnitrostátní právní úpravy.

49.      Podle rozsudku ve věci AvestaPolarit mohou „zvláštními předpisy“ ve smyslu uvedeného ustanovení o výjimce být jak specifické právní předpisy Společenství, tak zvláštní vnitrostátní právní předpisy(23).

50.      Nezávisle na tom, zda se jedná o zvláštní právní úpravu Společenství nebo o vnitrostátní právní úpravu, nestačí každopádně, že se týkají sporných odpadů jen v některém ohledu. Příslušná právní úprava se musí týkat „nakládání“ s nimi jako s odpady ve smyslu čl. 1 písm. d) směrnice o odpadech, sledovat stejné cíle jako tato směrnice a vést k úrovni ochrany životního prostředí, která je minimálně srovnatelná s úrovní, o niž usiluje tato směrnice(24).

51.      Pokud jde nejprve o směrnici o dusičnanech uvedenou španělskou vládou, pak je třeba konstatovat, jak Komise správně dovodila, že tato směrnice má jiné cíle než směrnice o odpadech a že neupravuje nakládání s močůvkou a mrtvými těly zvířat v (širokém) smyslu čl. 1 písm. d) směrnice o odpadech. Směrnice o dusičnanech neupravuje kontrolu znečišťujících podniků, nýbrž kontrolu přírody případně dotčené těmito podniky. Pro podniky produkující odpady neexistuje žádná povinnost získat povolení odpovídající směrnici o odpadech. Kontrola podle směrnice o dusičnanech dále zahrnuje pouze dotčené vodstvo, ale nezahrnuje ochranu ovzduší a půdy, stejně jako fauny a flory uvedenou v článku 4 směrnice o odpadech. Konečně není ve směrnici o dusičnanech zahrnuto případné obtěžování hlukem a pachem stejně jako poškozování krajinného rázu.

52.      Španělská vláda poté uvedla jako vnitrostátní právní předpisy, které by byly použitelné na močůvku, královská nařízení č. 261/1996 a č. 324/2000 a během ústní části řízení dvě ministerská nařízení ze dne 20. října 1980 a ze dne 22. února 2001, která se mají týkat mrtvých těl zvířat.

53.      K tomu je třeba uvést, že se španělská vláda vesměs omezila na to, že odkázala na použitelnost uvedených právních předpisů, které však Soudnímu dvoru nepředložila. Nedoložila však, do jaké míry se tyto právní předpisy týkají močůvky nebo mrtvých těl zvířat nejen z hlediska jednotlivých aspektů, nýbrž s ohledem na nakládání s odpady ve smyslu čl. 1 písm. d) směrnice o odpadech a do jaké míry vedou ke srovnatelné úrovni ochrany životního prostředí. Neodporovala ani odpovídajícímu detailnímu šetření Komise, při němž Komise došla k závěru, že neexistují žádné vnitrostátní právní předpisy, které odpovídají uvedeným kritériím.

54.      Pokud jde konkrétně o královské nařízení č. 261/1996, pak se podle španělských údajů jedná o vnitrostátní provedení směrnice o dusičnanech, které však, jak již bylo konstatováno výše v bodě 51, samo není právní úpravou, jež odpovídá požadavkům směrnice o odpadech.

55.      Královské nařízení č. 324/2000 nebylo podle údajů španělské vlády v období rozhodném pro posouzení, zda došlo k nesplnění Smlouvy, ještě v platnosti.

56.      Španělská vláda ostatně uvedla, že močůvka není ve vnitrostátním právu – na rozdíl od směrnice o odpadech, jak bylo uvedeno výše – považována za odpad, takže už z toho důvodu je třeba pochybovat o tom, zda je vůbec ve vnitrostátním právu upraveno nakládání s močůvkou jako s odpadem.

57.      Co se týče uvedených ministerských nařízení, které mají být ve smyslu směrnice o odpadech vnitrostátními právními předpisy ve vztahu k mrtvým tělům zvířat, španělská vláda pouze uvedla, že byla přijata za účelem potlačení prasečího moru a že podle ministerského nařízení ze dne 22. února 2001 je dovoleno za určitých podmínek pohřbívat mrtvá těla zvířat do jam plněných páleným vápnem. Soudě podle tohoto stručného obsahu se nejedná u těchto nařízení o právní předpisy, které upravují nakládání s mrtvými těly zvířat jako s odpady ve smyslu směrnice o odpadech.

58.      Z tohoto důvodu je třeba konstatovat, že v projednávané věci neexistuje ani zvláštní úprava Společenství, ani zvláštní vnitrostátní úprava, která obsahově vyhovuje požadavkům čl. 2 odst. 1 písm. b) bodu iii) směrnice o odpadech.

59.      Toto ustanovení o výjimce není v projednávané věci v žádném případě použitelné. Potud je také zbytečné zabývat se argumenty Komise, podle nichž by měla být změněna judikatura AvestaPolarit tak, aby byly za „zvláštní předpisy“ ve smyslu ustanovení o výjimce považovány pouze předpisy Společenství.

c)      K porušení článků 4, 9 a 13 směrnice

60.      Pokud jde nejprve o žalobní důvody Komise, že sporné zařízení k chovu prasat nemělo ani potřebné povolení podle článku 9 a že ani neprovádělo nezbytné pravidelné kontroly pro takové podniky podle článku 13, je třeba konstatovat, že španělská vláda nepopřela, že toto zařízení k chovu prasat nebylo podrobeno povolovacímu řízení podle právních předpisů o odpadech a že neprobíhaly žádné odpovídající kontroly.

61.      Proto a z důvodu, že je třeba odmítnout tvrzení, že směrnice o odpadech není na situaci tohoto zařízení k chovu prasat použitelná, jak bylo vyloženo výše, je třeba považovat výtku porušení článků 9 a 13 za opodstatněnou.

62.      Komise Španělskému království dále vytýká, že nepřijalo nezbytná opatření podle článku 4 směrnice o odpadech, aby zajistilo, že odpady pocházející ze zařízení k chovu prasat, zvláště močůvka a mrtvá těla zvířat, budou odstraňovány a využívány bez ohrožení lidského zdraví nebo poškození životního prostředí.

63.      Španělská vláda omezila svá vysvětlení téměř výhradně na to, že močůvka nepředstavuje žádný odpad, ale k jednotlivým žalobním důvodům se téměř nevyjádřila. Dále pak několikrát zpochybnila relevantnost a průkaznost jednotlivých připomínek Komise týkajících se skladování resp. využívání močůvky a mrtvých těl zvířat, jímž Komise odůvodňuje porušení povinnosti, existenci těchto skutečností však ve výsledku nepopřela.

64.      Španělská vláda se nevyjádřila podrobně k existenci – dle názoru Komise příliš malé – jámy k ukládání mrtvých těl zvířat a nepopřela tvrzení Komise, že v okolí zařízení k chovu prasat docházelo k nekontrolovanému odstraňování mrtvých těl zvířat, které ve svých důsledcích vedlo k silnému obtěžování pachem.

65.      Španělská vláda naopak připustila, že využívání močůvky stejně jako „dalších organických materiálů“ nevyhnutelně produkuje pach.

66.      Španělská vláda dále nepopřela, že dotčené zařízení k chovu prasat produkuje zhruba 12 m3 močůvky denně a že každé dva týdny je močůvka vybírána z močové jímky a vyvážena na dvě parcely o celkové rozloze 85 ha. Z tvrzení španělské vlády a ze spisu nevyplývá, že by s částí močůvky bylo nakládáno jiným způsobem, takže veškerá močůvka vyprodukovaná ve sporném zařízení k chovu prasat s přibližně 3 400 zvířaty je vyvážena na polní plochu o rozloze 85 ha, a to celoročně a bez ohledu na fázi růstu rostlin a na to, že dotčená pole leží alespoň zčásti ladem.

67.      Tvrzení španělské vlády ohledně metody „año y vez“, která je dle jejích údajů v zemědělství obecně používána a která spočívá v tom, že pole je obděláváno jen každý druhý rok, mohou sice objasnit, proč dotčená pole leží zčásti ladem resp. že jsou přesto v zásadě obdělávána, dle mého názoru však nezpochybňují tvrzení Komise, podle nichž sporné vyvážení močůvky neodpovídá správné zemědělské praxi a že zde dochází k přehnojení. To, že dle kodexu o správné zemědělské praxi přijatého Junta de Andalucía, na který se mimo jiné Komise odvolává, je celoroční hnojení zakázáno, je přinejmenším indicií hovořící proti tomu, že v projednávané věci dochází k hnojení, které je v souladu s životním prostředím, i kdyby tento kodex nebyl pro zařízení k chovu prasat právně závazný.

68.      Dále španělská vláda uvedla, že se nyní už bude proti zařízení k chovu prasat postupovat, a oznámila záměr brzkého uzavření podniku. K tomu stačí poznámka, že podle ustálené judikatury je nutné posoudit nesplnění povinností ze Smlouvy podle situace, v níž se sporný členský stát nacházel při uplynutí lhůty, která byla stanovena v odůvodněném stanovisku, a že Soudní dvůr nemůže zohlednit změny provedené později(25).

69.      Konečně je třeba vzít v úvahu, že dotčené zařízení k chovu prasat je v provozu od roku 1976 a že přinejmenším v období do uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku nejsou známa žádná konkrétní opatření dle práva o odpadech ze strany španělských orgánů vůči dotčenému zařízení k chovu prasat.

70.      Z těchto důvodů a pro nedostatek vhodných protinávrhů španělské vlády, dokonce i při zohlednění určitého prostoru pro uvážení(26) členských států podle článku 4 směrnice o odpadech, je nutné považovat porušení tohoto článku vytýkané Komisí za opodstatněné.

71.      Je tedy třeba konstatovat, že Španělské království porušilo články 4, 9 a 13 směrnice o odpadech.

VI – K porušení směrnice o posuzování vlivů na životní prostředí

A –    Hlavní argumenty účastníků řízení

72.      Komise svým druhým žalobním důvodem Španělskému království vytýká, že tím, že neprovedlo žádné posouzení stavby nebo pozdější přestavby dotčeného zařízení k chovu prasat z hlediska vlivů na životní prostředí, porušilo článek 2 a čl. 4 odst. 2 směrnice o PVŽP v původním nebo pozměněném znění.

73.      Uvádí, že na základě negativních dopadů zařízení k chovu prasat, které mělo na životní prostředí z důvodu svého rozsahu a polohy (zejména znečištění vodstva a nepříjemné zápachy), mělo být provedeno předchozí posouzení jeho vlivů na životní prostředí. Z odpovědi španělské vlády však vyplývá, že zařízení k chovu prasat ani před svou stavbou – což je období před pozměňovací směrnicí o PVŽP, tj. v době působnosti směrnice o PVŽP v jejím původním znění – ještě po jeho rozšíření – tedy během období, kdy již musela být provedena pozměňovací směrnice o PVŽP – takovým posouzením neprošlo.

74.      Španělská vláda popírá přípustnost tohoto žalobního důvodu s odůvodněním, že Komise neobjasnila, které znění směrnice o PVŽP bylo porušeno. Podpůrně uplatňuje, že relevantní je pozměněné znění, protože pozměňovací směrnice o PVŽP měla být provedena do 14. března 1999 a okamžikem rozhodným pro posouzení daného porušení práva Společenství, jak vyplývá z odůvodněného stanoviska, je 26. září 2001.

75.      Uvádí, že dotčené zařízení k chovu prasat nesplňuje předpoklady projektu ve smyslu přílohy I bodu 17 písm. b) směrnice o PVŽP v pozměněném znění. Odkazuje dále na to, že výstavba zařízení k chovu prasat spadá do roku 1976, tedy do období před přistoupením Španělska k Evropskému společenství a teprve po roce 1996, při příležitosti podání žádosti o povolení, se u obce objevil v souvislosti s legalizací a rozšířením tohoto podniku problém posouzení vlivů na životní prostředí dle andaluského zákona č. 7/1994. Toto schvalovací řízení vedlo k negativní zprávě o dopadech na životní prostředí, jejímž výsledkem bylo zahájení sankčního řízení, které mohlo vyústit v uzavření podniku.

76.      Komise uvádí, že se odvolala na obě znění směrnice proto, že španělská vláda během postupu před zahájením soudního řízení neuvedla, kdy bylo dotčené zařízení k chovu prasat postaveno resp. kdy bylo rozšířeno. Omezuje svůj žalobní důvod v replice na rozšíření zařízení k chovu prasat a dovozuje, že na základě informací obsažených v žalobní odpovědi je třeba podání týkající se porušení Smlouvy posuzovat podle původního znění směrnice o PVŽP, protože žádost o povolení zařízení k chovu prasat byla sice podána až 26. března 1999 (ne již v roce 1996), ale lze se domnívat, že k rozšíření došlo již nějakou dobu před tímto datem.

77.      Komise však pro případ, že by nebyla na tento případ použitelná pozměňovací směrnice o PVŽP, uplatňuje podpůrně žalobní důvod vycházející z porušení této pozměňovací směrnice.

78.      Argument španělské vlády, že rozšíření zařízení k chovu prasat bylo předmětem posouzení vlivů na životní prostředí podle andaluského zákona č. 7/1994, odmítá Komise s odůvodněním, že toto posouzení se konalo jinak, než bylo nutné, a to teprve po provedení záměru.

B –    K přípustnosti

79.      K námitce nepřípustnosti, kterou vznesla španělská vláda, je nejprve nutné uvést, že španělská vláda Komisi nevytýkala, že jí nedodala údaje nezbytné k přípravě její obhajoby, jak se vyžaduje v bezchybném řízení o nesplnění Smlouvy(27). Zvláště neexistuje žádná nepřípustná odchylka mezi odůvodněným stanoviskem a žalobou a tím žádná změna nebo rozšíření předmětu žaloby(28), protože se Komise odvolává jak v odůvodněném stanovisku, tak také v žalobě alternativně jak na původní, tak na pozměněné znění směrnice o PVŽP.

80.      V projednávaném případě jde spíše o otázku, zda žaloba jako taková odpovídá požadavkům přípustnosti.

81.      Podle ustálené judikatury musí Komise výtky obsažené v žalobě dle článku 226 Smlouvy o ES, o kterých má rozhodnout Soudní dvůr, přesně uvést a přinejmenším shrnujícím způsobem objasnit právní a skutkové okolnosti, o které se tyto výtky opírají. Musí podrobně uvést, z jakých skutečností a okolností má vyplývat údajné porušení, tak aby Soudní dvůr mohl rozhodnout o právním sporu tak, jak byl zahájen Komisí(29).

82.      V projednávané věci z žaloby vyplývá, že Komise vytýká okolnost, že dotčené zařízení k chovu prasat bylo postaveno a rozšířeno bez posouzení vlivů na životní prostředí. Dále objasňuje, že v tom vidí porušení článků 2 a 4 směrnice o PVŽP, ačkoli se odvolává na původní „nebo“ pozměněné znění této směrnice, protože jí, jak uvedla, nejsou známy přesné časové okamžiky porušení.

83.      Podle mého názoru je tímto předmět sporu ohledně předmětné výtky v žalobě dostatečně vymezen, aby byly splněny předpoklady přípustnosti. Komise se zjevně domáhá toho, aby Soudní dvůr přezkoumal směrnici jak s ohledem na původní, tak i s ohledem na pozměněné znění, zda tu na základě okolností uvedených Komisí došlo k porušení práva Společenství. Výrazu „nebo“ je tedy nutno rozumět jako „a/nebo“, a Komise by tedy mohla vytýkat neexistenci posouzení vlivů na životní prostředí při výstavbě nebo při rozšíření zařízení k chovu prasat samostatně jako porušení původního znění směrnice o PVŽP a jako porušení pozměněného znění směrnice o PVŽP, aniž by některý z žalobních důvodů byl nepřípustný. Spíše bude případně jeden z těchto dvou žalobních důvodů na základě chybějící časové působnosti aktuálního znění směrnice neopodstatněný.

84.      Stejně tak je nutné v projednávané věci posoudit otázky časového okamžiku porušení Smlouvy a použitelnosti příslušného znění směrnice v rámci opodstatněnosti. Případné nedostatečné údaje Komise k těmto otázkám jsou tedy problémem nikoli přípustnosti, ale dostatečného odůvodnění žalobního důvodu.

85.      Ostatně je třeba konstatovat, že Komise smí nadále vzít v průběhu řízení před Soudním dvorem a s ohledem na tvrzení žalovaného členského státu určité výtky zpět resp. je omezit, stejně tak na druhé straně má žalovaný členský stát možnost v průběhu řízení nepopírat nebo uznat opodstatněnost žalobního důvodu. Je tedy přípustné, že Komise ve své replice omezila žalobní důvod chybějícího posouzení vlivů na životní prostředí na rozšíření zařízení k chovu prasat, jelikož to není na újmu žalovaného státu.

C –    K opodstatněnosti

86.      Komise Španělskému království vytýká, že v souvislosti s rozšířením sporného zařízení k chovu prasat nesplnilo povinnost provést předchozí posouzení vlivů tohoto projektu na životní prostředí dle původního či pozměněného znění směrnice o PVŽP.

87.      Podle ustálené judikatury je v rámci řízení o nesplnění povinností ze Smlouvy zahájeného podle článku 226 Smlouvy o ES věcí Komise dokázat existenci údajného nesplnění povinností ze Smlouvy. Komise musí dodat Soudnímu dvoru všechny podklady, na jejichž základě Soudní dvůr může zkoumat nesplnění povinností ze Smlouvy, přičemž se nesmí opírat o domněnky(30).

88.      K prokázání porušení povinnosti stanovené ve směrnici je nejprve nutné doložit, že dotčený skutkový stav spadá do oblasti působnosti směrnice.

89.      Dle názoru Komise spadá rozšíření zařízení k chovu prasat do časové působnosti směrnice o PVŽP v původním znění, protože žádost o povolení zařízení k chovu prasat byla podána dne 26. března 1999 a k rozšíření zařízení k chovu prasat došlo zjevně již před tímto okamžikem. Mělo-li by být rozhodující samo uvedené datum podání žádosti, byla by použitelná směrnice v pozměněném znění.

90.      K tomu je třeba uvést, že Komise nevytýká Španělskému království obecně, že nepřijalo nezbytná opatření, aby byly projekty, jako je dotčené zařízení k chovu prasat, podrobeny předchozímu posouzení vlivů na životní prostředí dle původního nebo pozměněného znění směrnice o PVŽP. Nesplnění povinnosti vyvozuje spíše konkrétně z okolnosti, jak zdůrazňuje ve své replice, že dotčená zařízení k chovu prasat nebyla před svým rozšířením ve skutečnosti podrobena žádnému posouzení svého vlivu na životní prostředí.

91.      Do této míry může být pro posouzení opodstatněnosti tohoto žalobního důvodu rozhodující jen okamžik skutečného rozšíření, a nikoli okamžik pozdějšího podání žádosti.

92.      Komise ovšem v žalobě připustila, že jí je okamžik rozšíření zařízení k chovu prasat neznámý. Na základě údajů španělské vlády v žalobní odpovědi však Komise ve své replice konstatovala, že se rozšíření každopádně uskutečnilo před březnem 1999. Jelikož to španělská vláda následně nepopřela a podstatně se k tomu nevyjádřila, lze to považovat za správné.

93.      Lhůta k provedení směrnice o PVŽP v pozměněném znění uplynula dne 16. března 1999, tedy až po sporném rozšíření zařízení k chovu prasat. V důsledku toho je třeba přezkoumat opodstatněnost žalobního důvodu Komise ve vztahu k směrnici o PVŽP v jejím původním znění, a žalobní důvod je tak ve vztahu k pozměňovací směrnici o PVŽP neopodstatněný.

94.      K tomu je třeba uvést, že se lze – jak to činí Komise – domnívat, že k rozšíření zařízení k chovu prasat došlo někdy před březnem 1999. Dále je nesporné, že toto rozšíření bylo provedeno minimálně bez předchozího posouzení vlivů na životní prostředí.

95.      Nedomnívám se však, že to stačí jako důkaz o porušení směrnice o PVŽP.

96.      V projednávané věci vyvstává otázka, zda Španělské království splnilo svou povinnost dle článku 2 směrnice, podle níž má přijmout nezbytná opatření, aby projekty, u nichž je zejména na základě jejich druhu, velikosti a polohy třeba počítat s výrazným vlivem na životní prostředí, byly před udělením povolení podrobeny posouzení vlivů na životní prostředí.

97.      Porušení této povinnosti může samozřejmě – zvláště když se jedná o povinnost dosáhnout výsledku – vyplývat z konkrétního případu(31). Ovšem konkrétní případ musí svědčit o opomenutí nezbytných opatření ze strany dotyčného členského státu.

98.      Článek 2 směrnice stanovuje jednoznačnou povinnost příslušným orgánům jednotlivých členských států provést u určitých projektů posouzení vlivů na životní prostředí. Potud Soudní dvůr také konstatoval, že by Komise mohla dokázat porušení tohoto článku tak, že projekt, u kterého je třeba počítat s výraznými vlivy na životní prostředí, nebyl předmětem posouzení vlivů na životní prostředí, ačkoli jím měl být(32).

99.      To se ale týká případu, kdy orgán členského státu povolil projekt, aniž provedl příslušné posouzení vlivů na životní prostředí(33). Pokud naopak například nebylo provedeno posouzení vlivů na životní prostředí z toho důvodu, že v rozporu s vnitrostátními předpisy nebyla podána žádná žádost o povolení a že projekt byl jednoduše uskutečněn protiprávně, musí dle mého mínění existovat další okolnosti, z nichž vyplývá, že dotyčný členský stát nesplnil povinnosti uložené ve směrnici.

100. Jinými slovy nelze z neslučitelnosti skutečné situace s cíli uvedenými v článku 2 směrnice o PVŽP – v projednávané věci ze skutečnosti, že dotčené zařízení k chovu prasat, protože také nebyla podána žádná žádost o povolení, bylo rozšířeno, aniž bylo provedeno předchozí posouzení vlivů na životní prostředí – automaticky vyvodit, že dotyčný členský stát nutně porušil povinnosti uložené tímto předpisem(34). K doložení takového porušení by muselo být například také prokázáno, že tento (protiprávní) stav existoval po delší dobu, aniž příslušné orgány zasáhly a provedly odpovídající opatření(35).

101. V projednávané věci nemohla Komise prokázat, kdy přesně došlo ke spornému rozšíření zařízení k chovu prasat, takže nelze přesněji stanovit, jak dlouho již „protiprávní“ stav trvá a jak dalece je možné vytýkat příslušným orgánům nečinnost. Porušení povinností Španělského království vyplývajících z článku 2 směrnice o PVŽP by mohlo být například prokázáno pomocí indicií, že protiprávní rozšíření bylo příslušným orgánům známo nebo – za předpokladu přinejmenším minimálních kontrolních povinností orgánů (nezávisle na článku 13 směrnice) – že jim muselo být známo na základě již delší existence rozšíření nebo jiných okolností a že orgány přesto nepodnikly žádné účinné kroky, aby protiprávní rozšíření sankcionovaly, resp. aby provedly dodatečné posouzení vlivů na životní prostředí. Ještě jednou je třeba zdůraznit, že žalobní důvod Komise se netýká výslovně postupu orgánů v důsledku žádosti o povolení rozšířeného zařízení k chovu prasat podané v březnu 1999, nýbrž se opírá pouze o skutečnost, že před rozšířením zařízení k chovu prasat nebylo v žádném případě provedeno posouzení vlivů na životní prostředí. Pouze z této skutečnosti však automaticky nevyplývá, jak jsem objasnila, že Španělské království nesplnilo své povinnosti vyplývající z článku 2 směrnice o PVŽP, protože není jasné, jak velký podíl měly na vzniku této situace orgány členského státu.

102. Komise tedy neprokázala z právního hlediska dostatečně porušení směrnice o PVŽP v původním nebo pozměněném znění. Tento žalobní důvod je tedy neopodstatněný.

VII – Porušení směrnice o podzemních vodách

A –    Hlavní argumenty účastníků řízení

103. Komise je toho názoru, že Španělské království porušilo čl. 3 písm. b), čl. 5 odst. 1 a článek 7 směrnice o podzemních vodách tím, že v zóně postižené dotčeným zařízením k chovu prasat nebyl proveden předchozí hydrogeologický průzkum.

104. Hydrogeologický průzkum by býval žádoucí, protože zařízení k chovu prasat vyváží na zemědělskou půdu močůvku a tím může být podzemní voda v příslušné oblasti zatížena nebezpečnými látkami. To je doloženo znaleckým posudkem, který potvrdil propustnost půdy.

105. Komise se ve svých výkladech omezuje na možné zatížení podzemní vody dusičnany. Je toho názoru, že dusičnany jsou nebezpečnými látkami ve smyslu směrnice o podzemních vodách, jelikož spadají pod bod 3 seznamu II.

106. Španělská vláda je toho názoru, že vyvážení močůvky za účelem hnojení není opatřením k odstranění látek, které jsou upraveny ve směrnici o podzemních vodách (čl. 5 druhá odrážka směrnice), ale využitím zbytků z živočišné výroby za účelem hnojení.

107. I kdyby se použila směrnice o podzemních vodách, nejednalo by se tady rozhodně o žádné zatížení nebezpečnými látkami ve smyslu této směrnice, protože dusičnan, který uvedla Komise, není v seznamu II obsažen. Ostatně se odvolává i na odborný posudek, který došel k závěru, že půda v příslušné zóně je z velké části nepropustná.

B –    Právní posouzení

108. Je nutné přezkoumat, zda povinnost provést hydrogeologický průzkum zakotvená ve směrnici o podzemních vodách je použitelná na skutkový stav, o který jde v projednávané věci.

109. Podle čl. 3 písm. b) směrnice o podzemních vodách přijímají členské státy opatření nezbytná k tomu, aby omezily vnikání látek ze seznamu II uvedené směrnice do podzemních vod tak, aby nedocházelo k jejich znečišťování těmito látkami. Ke splnění této povinnosti členské státy „podrobí předchozímu šetření každé odstraňování nebo ukládání těchto látek za účelem odstranění, které by mohlo vést k nepřímému vypouštění“. Toto předchozí šetření musí podle článku 7 uvedené směrnice zahrnovat hydrogeologický průzkum.

110. Předpokladem pro uplatnění této povinnosti je především to, že jde o vypouštění látky, která je zahrnuta do směrnice o podzemních vodách. Podle názoru Komise je tento předpoklad splněn, protože – jak dokládá s odkazem na znalecký posudek – je podzemní voda v příslušné zóně znečištěna dusičnany a dusičnany představují látky ve smyslu bodu 3 seznamu II směrnice.

111. Tento bod se však vztahuje na látky, „které mají škodlivý vliv na chuť nebo pach podzemních vod […]“.

112. K tomu je třeba uvést, že ani Komise netvrdila, že dusičnany mají škodlivý vliv na chuť nebo pach podzemních vod.

113. Pokud jde o druhý typ látek, které jsou upraveny v bodě 3 seznamu II, totiž „sloučeniny náchylné způsobovat vytváření těchto látek ve vodě a učinit ji tak nevhodnou k lidské spotřebě“, nebylo tvrzeno, že dusičnany mohou vést ke vzniku těchto látek. Dodatek „a učinit ji tak nevhodnou k lidské spotřebě“ není ostatně možné číst odděleně od zbytku věty jako možný popis kategorie látky, do níž by pak bylo možné dusičnany zařadit. Jednak by totiž byl alternativní výčet označen jazykově jinak, a sice výrazem „a/nebo“ – jak je naznačeno v téže větě výše. Krom toho by se jednalo i o všeobecnou nesystémovou kategorii látek v seznamu II, v němž jsou sloučeniny uvedeny jmenovitě nebo přesně opsány. Je proto nutné konstatovat, že dusičnany nespadají do bodu 3 seznamu II, který uvedla Komise.

114. Dále je zapotřebí zcela obecně předpokládat, že by takové zdraví škodlivé těžké kovy, které se, jak známo, vyskytují obzvláště často v zemědělsky využívaných oblastech, jako jsou dusičnany, byly uvedeny v seznamu I nebo seznamu II směrnice, kdyby směrnice o podzemních vodách měla tuto látku zahrnout.

115. Právě s ohledem na skutkový stav, na který Komise odkázala v rámci předmětného žalobního důvodu, totiž znečištění dusičnany pocházející ze zemědělského podniku, je směrnice o dusičnanech spíše specifickým právním instrumentem přizpůsobeným takovým skutečnostem.

116. Nebylo tedy doloženo, že se zde jedná o vypouštění látky, která je zahrnuta do oblasti působnosti směrnice o podzemních vodách.

117. Dále je nutné konstatovat, že směrnice má zabránit nebo omezit „vypouštění“ do podzemních vod (srov. například sedmý bod odůvodnění a článek 3 směrnice), přičemž pojem „vypouštění“ je popsán jako „přivádění látek […] do podzemních vod“ (čl. 1 odst. 2 písm. b) a c) směrnice). Považovala bych to za velmi neadekvátní popis pro vyvážení močůvky v zemědělství a vzhledem k neexistenci jakýchkoli odkazů ve směrnici rovněž pochybuji, že tento postup má být vůbec zahrnut do oblasti působnosti směrnice.

118. Z toho, že močůvka, jak jsem konstatovala výše, musí být za určitých předpokladů kvalifikována jako „odpad“ ve smyslu směrnice o odpadech, nemůže být kromě toho nutně vyvozeno, že vyvážení močůvky je třeba zařadit do pojmu „každé odstraňování nebo ukládání těchto látek za účelem odstranění, které by mohlo vést k nepřímému vypouštění“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 první věty druhé odrážky směrnice o podzemních vodách. Směrnice o odpadech má totiž jiný účel než směrnice o podzemních vodách a znak „zbavení se“, který je základem pojmu odpadu v prvně jmenované směrnici, není bezpodmínečně identický s pojmem „odstraňování“ v čl. 5 odst. 1 první větě druhé odrážce směrnice o podzemních vodách.

119. Konečně je třeba uvážit, že se kontrolní a schvalovací mechanismus směrnice o odpadech v zásadě týká jediného podniku jako takového, zatímco povinnost provést předchozí šetření podle čl. 5 odst. 1 první věty druhé odrážky směrnice o podzemních vodách se váže všeobecně na „opatření“ k odstranění těchto látek, které by mohlo vést k nepřímému vypouštění.

120. Kvalifikace vyvážení močůvky všeobecně jako opatření tohoto druhu by v důsledku znamenalo, že by každé (nebo přinejmenším první?) vyvezení močůvky v zemědělství vyžadovalo předchozí šetření včetně hydrogeologického průzkumu dané oblasti, nezávisle na účelu a rozsahu vyvážení močůvky a na typu zemědělského podniku. Takovou povinnost bych považovala jednoduše za příliš byrokratickou a absurdní.

121. Nikoli bezdůvodně se směrnice o dusičnanech, která speciálně upravuje znečišťování dusičnany ze zemědělských zdrojů, opírá o plošné, resp. oblastní nástroje, jako jsou akční programy a přijímání všeobecných – závazných nebo nezávazných – opatření.

122. V této souvislosti nepovažuji tudíž směrnici o podzemních vodách za relevantní, a proto žalobní důvod Komise, podle kterého byla tato směrnice porušena tím, že nebyl proveden hydrogeologický průzkum, za neopodstatněný. Je tudíž zbytečné zabývat se dalšími otázkami, jako je propustnost dotčené půdy.

VIII – Porušení směrnice o odpadních vodách

A –    Hlavní argumenty účastníků řízení

123. Komise Španělskému království vytýká, že porušilo povinnosti vyplývající z čl. 5 odst. 2 směrnice o odpadních vodách, protože městské odpadní vody aglomerace Vera nebyly čištěny podle přísnějších požadavků, než jaké jsou popsány v článku 4 této směrnice.

124. Uvádí, že městské odpadní vody byly odváděny do řeky Antas, která měla být ve smyslu čl. 5 odst. 1 ve spojení s přílohou II A směrnice o odpadních vodách vymezena jako citlivá oblast. Odůvodňuje to znaleckým posudkem institutu ERM.

125. Znalecký posudek institutu TECNOMA poukazuje na to, že se na dolním toku řeky nachází přírodní laguna, která je napájena pouze řekou Antas, jež slouží jako odtok pro čističku aglomerace Vera. Ze znaleckého posudku také vyplývá, že městské odpadní vody nejsou dostatečně čištěny.

126. Komise navíc na základě údajů z internetových stránek regionálních míst o obyvatelstvu a turistech vypočítala populační ekvivalent ve výši výrazně přesahující populační ekvivalent (PE) potřebný pro účely čl. 5 odst. 2, a to „vyšší než 10.000 PE“.

127. Španělská vláda popírá, že by celá oblast řeky Antas měla být vymezena jako citlivá oblast. Z vymezení pobřežní laguny řeky Antas nevyplývá automaticky, že by takto měla být vymezena celá řeka. U řeky Antas se jedná hlavně o vody tekoucí pod povrchem, ve kterých pro nedostatek světla nemůže docházet k eutrofizaci.

128. Kromě toho španělská vláda popírá různými argumenty správnost populačního ekvivalentu, který vypočítala Komise. Rozhodným rokem nemá být rok 2003, ze kterého pocházejí čísla uváděná Komisí, ale podle odůvodněného stanoviska rok 2001. Daná oblast měla v této době nižší populační ekvivalent, než jaký vypočítala Komise.

B –    Právní posouzení

129. Žalobní důvod Komise směřuje proti tomu, že městské odpadní vody aglomerace Vera nebyly před jejím vypouštěním do řeky Antas čištěny podle přísnějších požadavků, než jaké jsou uvedeny v článku 4 směrnice o odpadních vodách.

130. Podle čl. 5 odst. 2 směrnice o odpadních vodách musí být takové čištění od 31. prosince 1998 zabezpečeno pouze v případě, že se jedná o odpadní vody, které jsou vypouštěny do citlivých oblastí a pocházejí ze stokových soustav v aglomeracích s populačním ekvivalentem vyšším než 10 000 PE.

131. Co se nejprve týče předpokladu, že dochází k odvádění do citlivé oblasti, je nesporné, že Španělské království nevymezilo za citlivou oblast ve smyslu čl. 5 odst. 1 směrnice o odpadních vodách řeku Antas, do které jsou dle údajů Komise vypouštěny odpadní vody aglomerace Vera.

132. V projednávané věci však nezáleží na tom, jestli samotná řeka Antas je vymezena jako citlivá oblast, nebo, jak se domnívá Komise, by jako taková vymezena měla být.

133. Podle judikatury Soudního dvora totiž povinnost podrobit městské odpadní vody ze stokových soustav před vypouštěním rozsáhlejšímu čištění, stanovená čl. 5 odst. 2 směrnice o odpadních vodách, platí i v případě, že budou vypouštěny do citlivých oblastí nepřímo(36).

134. Řeka Antas, do které jsou vypouštěny odpadní vody z čističky aglomerace Vera, teče v každém případě do pobřežní laguny Antas, která byla Španělským královstvím bezpochyby vymezena jako citlivá oblast ve smyslu čl. 5 odst. 1 směrnice o odpadních vodách. Odpadní vody aglomerace Vera jsou tedy nepřímo odváděny do citlivé oblasti.

135. Co se dále týče populačního ekvivalentu vyššího než 10 000 PE jako dalšího předpokladu pro rozsáhlejší čištění, jedná se, jak vyplývá z čl. 2 bodu 6 směrnice o odpadních vodách, u populačního ekvivalentu o výši, která vyjadřuje předpokládané průměrné zatížení vody na jednoho obyvatele.

136. Protože populační ekvivalent, který je uveden ve směrnici o odpadních vodách, vyjadřuje určité zatížení(37), je třeba při výpočtu takových hodnot počítat na základě počtu obyvatel pouze obyvatele, od nichž odpadní vody přitékají do čistírny odpadních vod. Jde o to, aby bylo vyjádřeno, kolik osob se zdržuje v oblasti přítoku do dané čistírny odpadních vod, a nikoli to, zda jsou tyto osoby registrovány jako obyvatelé aglomerace.

137. Komise tedy právem zahrnula do výpočtu i osoby, které se v oblasti aglomerace Vera zdržují například jako turisté.

138. Komise se proto může při zjišťování populačního ekvivalentu odvolávat na hlavní turistickou sezónu, protože podle čl. 4 odst. 4 směrnice o odpadních vodách se zatížení vyjádřené PE vypočítá na základě „maximálního průměrného týdenního zatížení na vstupu do čistírny odpadních vod během roku“ .

139. Co se týče konkrétního populačního ekvivalentu v aglomeraci Vera, španělská vláda potvrdila, že v roce 2001 měla Vera 7664 a Antas 2844 (stálých) obyvatel. To, že se Komise původně opírala o statistiky z roku 2003, je do této míry irelevantní. Španělská vláda kromě toho sice uvedla, že není prokázáno, že Antas patří do aglomerace Vera, ale v zásadě to nepopřela. Proto se může vycházet z počtu více než 10 000 stálých obyvatel.

140. Kromě toho vypočítala Komise (byť na základě statistik z roku 2003) počet dalších více než 9 000 osob přítomných v dané oblasti, který vyplývá z počtu hotelových a kempinkových zařízení, prázdninových apartmánů, přechodných bydlišť a osad v aglomeraci Vera.

141. K těmto údajům je nutné uvést, že španělská vláda z toho rozhodně potvrdila 43 míst v penziónech a 659 míst v hotelích. K tomu podle dokladů, které předložila Komise, disponuje místní kempink kapacitou 2700 míst.

142. I kdyby tedy, jak uvedla španělská vláda, některé z osad, které uvedla Komise, nepatřily do relevantní oblasti a určitý počet obyvatel – pokud jde například o přechodná bydliště – byl počítán dvakrát, Komise i přes vyšší faktor nepřesnosti podle mého názoru prokázala, že pro aglomeraci Vera je třeba v každém případě vycházet z populačního ekvivalentu nad 10 000, aniž by musel být pro účely čl. 4 odst. 2 směrnice o odpadních vodách určen ještě blíže.

143. Protože odpadní vody aglomerace Vera – aglomerace s populačním ekvivalentem vyšším než 10 000 – jsou nepřímo odváděny do citlivé oblasti, musely by být – protože tato povinnost platí podle čl. 4 odst. 2 směrnice o odpadních vodách od 31. prosince 1998 – tyto odpadní vody podrobeny rozsáhlejšímu čištění, než je popsáno v článku 4 směrnice.

144. Španělská vláda však nepopřela, že dotčené odpadní vody nejsou předmětem takového čistění, ale spíše naopak, že si od společnosti, která provozuje čistírnu odpadních vod, vyžádala studii o odpadních vodách aglomerace, která však zatím nebyla předložena.

145. Z výše uvedeného vyplývá, že čtvrtý žalobní důvod Komise je opodstatněný.

IX – Porušení směrnice o dusičnanech

A –    Hlavní argumenty účastníků řízení

146. Svým pátým žalobním důvodem Komise Španělskému království vytýká, že porušilo čl. 3 odst. 1, 2 a 4 směrnice o dusičnanech tím, že nevymezilo Rambla de Mojácar jako ohroženou oblast, i když se tato oblast odvodňuje do pobřežní laguny řeky Antas vymezené jako citlivá zóna.

147. Námitku nepřípustnosti tohoto žalobního důvodu vznesenou španělskou vládou zamítá Komise s odůvodněním, že zaprvé byla tomuto žalobnímu důvodu věnována v odůvodněném stanovisku jedna celá strana a že zadruhé zásada „ne bis in idem“ se v řízení o nesplnění povinností ze Smlouvy vůbec nepoužije nebo v každém případě není v projednávané věci relevantní.

148. Obsahově opírá Komise svůj žalobní důvod o studii institutu ERM, z níž vyplývá, že dané vody jsou eutrofické a vykazují vysokou koncentraci dusičnanů. Uvádí, že z přílohy I směrnice o dusičnanech vyplývá, že znečištění dusičnany nad 50 mg/l není nutné k tomu, aby daná oblast musela být vymezena jako ohrožená, protože stačí, že by podzemní vody takové množství obsahovat mohly. Totéž platí v souvislosti s kritériem eutrofizace. Odvolává se na údaje Instituto Geológico y Minero de España, z nichž vyplývá, že hydrogeologická jednotka 06.06. Bajo Almanzora vykazuje znečistění dusičnany nad 50 mg/l. Podle jejího názoru je zemědělský původ znečištění dusičnany vysvětlen s odkazem na další publikaci tohoto institutu z roku 1999 o chemické kvalitě a znečištění podzemních vod ve Španělsku, která se týká období 1982 až 1993.

149. Španělská vláda považuje žalobní důvod porušení směrnice o dusičnanech za nepřípustný ze dvou důvodů. Zaprvé z toho důvodu, že v odůvodněném stanovisku je směrnice o dusičnanech uvedena pouze jako doplněk v souvislosti se směrnicí o PVŽP v možných žalobních návrzích. Zadruhé z toho důvodu, že jí před vznesením projednávané žaloby již v jiném řízení o nesplnění povinností ze Smlouvy zaslala Komise další upomínku, která obsahuje stejný žalobní důvod jako v projednávaném řízení, a že tím Komise porušuje zásadu „ne bis in idem“.

150. Španělská vláda podpůrně popírá rozsah znečištění dusičnany, který uvádí Komise, jakož i zemědělský původ znečištění, který studie Institutu ERM – v mnohých ohledech nedostatečná – neprokazuje. Oblast Bajo Almanzora, o níž pojednává publikace z roku 1999 uvedená Komisí, není srovnatelná s oblastí, o kterou jde v projednávané věci. Toky řek Antas a Aguas jsou z hydrogeologického hlediska od oblasti Bajo Almanzora oddělené a nacházejí se v převážně turisticky využívané oblasti.

1.      Právní posouzení

a)      K přípustnosti

151. Nejprve je nutné zabývat se argumentem, že předmětný žalobní důvod je nepřípustný, protože nebyl uveden ve výroku odůvodněného stanoviska.

152. Podle ustálené judikatury musí být žalobní důvody, které jsou později vznesené v žalobě, již přesně označeny v odůvodněném stanovisku. To je nezbytné, aby byl předmět sporu jasně vymezen již před zahájením soudního řízení a aby bylo zajištěno, že se zúčastněný členský stát doví přesně o vytýkaných skutečnostech, které jsou proti němu vzneseny, a může tak ještě předtím, než se Komise obrátí na Soudní dvůr, odstranit vytýkané nesplnění povinností ze Smlouvy nebo uplatnit své prostředky obrany(38).

153. I kdyby se tedy výrok v odůvodněném stanovisku měl zásadně shodovat s výrokem v žalobě(39), nečiní ještě chybějící zmínka žalobního důvodu ve výroku odůvodněného stanoviska tento žalobní důvod nepřípustným, když je pro zúčastněný členský stát ze zbývajícího obsahu jasně rozpoznatelné, že je tento žalobní důvod vznesen proti němu. V takovém případě totiž může členský stát využít svá práva obhajoby.

154. Tak tomu je v projednávané věci, protože, jak přiznala i španělská vláda, věnovala Komise žalobnímu důvodu porušení směrnice o dusičnanech téměř celou stranu odůvodněného stanoviska a tento žalobní důvod kromě toho uvedla i na titulní straně a v úvodu. Z celkového obsahu odůvodněného stanoviska tedy jasně vyplývá, že Komise chtěla vytknout skutečnost vyplývající z tohoto porušení.

155. Španělská vláda se dále dovolávala porušení zásady „ne bis in idem“, která zakazuje, aby téže osobě bylo za stejné protiprávní jednání na ochranu téhož právního zájmu uloženo více sankcí(40). K tomu je třeba jednak společně s Komisí poznamenat, že řízení o nesplnění povinností ze Smlouvy podle článku 226 ES vede pouze k objektivnímu zjištění, že členský stát s ohledem na situaci, jak se jevila v okamžiku rozhodném pro posouzení, nesplnil povinnosti vyplývající ze Smlouvy(41). Toto řízení nemá tedy jako takové sankční charakter, takže již z tohoto důvodu nevycházím z toho, že je zásada „ne bis in idem“ v této souvislosti relevantní(42). Mimoto nemůže mít v žádném případě jiné řízení o nesplnění povinností ze Smlouvy zahájené až po předmětném řízení za následek nepřípustnost tohoto předmětného řízení.

156. Pátý žalobní důvod Komise je tedy přípustný.

B –    K opodstatněnosti

157. Podle čl. 3 odst. 2 směrnice o dusičnanech vymezí členské státy jako ohrožené oblasti všechny plochy na svém území, které jsou odvodňovány do vod vymezených v souladu s čl. 3 odst. 1.

158. Členské státy použijí při určení těchto vod kritéria přílohy I směrnice. Podle těchto kritérií jsou pak vymezené podzemní vody znečištěny, když obsahují více než 50 mg/l dusičnanů nebo když je v přírodních sladkovodních jezerech, v ostatních sladkovodních útvarech, v ústích řek, v pobřežních a v mořských vodách zjištěna eutrofizace. Podle čl. 3 odst. 1, jakož i podle přílohy I A bodu 2 směrnice o dusičnanech může vzniknout povinnost označit oblast jako ohroženou nejen již při vzniklém znečištění/zatížení, ale i při případném zatížení vod oblasti.

159. Argument španělské vlády s ohledem na skutečný obsah dusičnanů sám o sobě nemůže vyvrátit výtku Komise. Kromě toho je třeba konstatovat, že pobřežní laguna řeky Antas, do které je podle údajů Komise odvodňována oblast Rambla de Mojácar, je vymezena jako citlivá oblast ve smyslu směrnice o odpadních vodách, a sice jak uvedla španělská vláda, na základě hrozby znečištění dusičnany a eutrofizace.

160. I když lze vycházet z toho, že vody pobřežní laguny řeky Antas splňují kritéria pro určení vod přílohy I směrnice o dusičnanech, musí kromě toho Komise prokázat, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora ve věci Standley, že znečištění těchto vod je z podstatné části způsobeno zemědělskými zdroji(43).

161. Pokud jde nejprve o studii institutu ERM, ta nedává informaci o zemědělském původu znečištění pobřežní laguny řeky Antas. Naopak uvádí, na což poukázala v projednávaném řízení i Komise, že příčinou znečištění vod jsou turistické aktivity v této oblasti provozované intenzivním způsobem. I publikace z roku 1999, kterou jmenovala Komise, se zaprvé vztahuje na Bajo Almanzora, jehož hydrogeologickou relevanci pro pobřežní lagunu řeky Antas španělská vláda popřela; zadruhé z této publikace, která se vztahuje na roky 1982-1993, jenom nepatrně specificky vyplývá, že možným původcem znečištění podzemních vod je zemědělství, bez toho, aby mohlo být na tomto základě s určitou jistotou zjištěno, že přivádění dusíkatých sloučenin ze zemědělských zdrojů podstatně přispívá k celkově existujícímu znečištění v oblasti pobřežní laguny řeky Antas.

162. Pokud se přihlédne k tomu, že je členským státům při určení vod ve smyslu čl. 3 odst. 1 přiznána posuzovací pravomoc(44), je s ohledem na předcházející závěry nutné konstatovat, že Komise z právního hlediska dostatečně neprokázala, že oblast Rambla de Mojácar je odvodňována do vod, které jsou ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice o dusičnanech ve spojení s její přílohou I postiženy, a že by proto měla být vymezena jako ohrožená oblast.

163. Žalobní důvod Komise, podle kterého Španělské království porušilo článek 3 směrnice o dusičnanech tím, že oblast Rambla de Mojácar nevymezilo jako ohroženou oblast, je tedy neopodstatněný.

X –    K nákladům řízení

164. Podle čl. 69 odst. 3 jednacího řádu může Soudní dvůr rozdělit náklady řízení mezi účastníky nebo rozhodnout, že každý z účastníků ponese vlastní náklady, pokud jsou účastníci řízení neúspěšní v jednom či více bodech nebo ve výjimečných případech. S přihlédnutím k tomu, že oba účastníci byli částečně úspěšní i neúspěšní a po zohlednění podstaty jejich vyjádření, resp. nedostatků navrhuji, aby každý z účastníků nesl vlastní náklady.

165. Podle čl. 69 odst. 4 ponese Spojené království, které k řízení přistoupilo jako vedlejší účastník, vlastní náklady řízení.

XI – Závěry

166. Vzhledem k výše uvedenému navrhuji, aby Soudní dvůr

1.      určil, že Španělské království tím, že

–        nepřijalo opatření nezbytná ke splnění povinností, které pro něj vyplývají z článků 4, 9 a 13 směrnice 75/442/EHS, ve znění směrnice 91/156/EHS, že nepřijalo nezbytná opatření, aby zajistilo, že odpady pocházející ze zařízení k chovu prasat na místě zvaném „El Pago de la Media Legua“ budou odstraněny nebo využity bez ohrožení lidského zdraví a bez poškozování životního prostředí, ponechalo toto zařízení bez povolení vyžadovaného uvedenou směrnicí a neprovádělo nezbytné pravidelné kontroly těchto zařízení;

–        že městské odpadní vody aglomerace Vera nebyly v souladu s čl. 5 odst. 2 směrnice 91/271/EHS čištěny podle přísnějších požadavků, než jaké jsou popsány v článku 4,

nesplnilo své povinnosti vyplývající ze Smlouvy.

2.      žalobu ve zbývající části zamítl;

3.      uložil Komisi, Španělskému království a Spojenému království nést vlastní náklady řízení.


1  – Původní jazyk: němčina.


2  –      Úř. věst. L 194, s. 39; Zvl. vyd. 15/01, s. 23.


3  –      Úř. věst. L 78, s. 32; Zvl. vyd. 15/02, s. 3.


4  –      Úř. věst. L 175, s. 40; Zvl. vyd. 15/01, s. 248.


5  –      Úř. věst. L 73, s. 5; Zvl. vyd. 15/03, s. 151.


6  –      Úř. věst. 1980, L 20, s. 43; Zvl. vyd. 15/01, s. 134.


7  –      Úř. věst. L 135, s. 40; Zvl. vyd. 15/02, s. 26.


8  –      Úř. věst. L 375, s. 1; Zvl. vyd. 15/02, s. 68.


9  – Viz výše bod 1.


10  – Rozsudek ze dne 18. dubna 2002, Palin Granit Oy a další (C‑9/00, Recueil, s. I‑3533, bod 22).


11  – Rozsudek ze dne 18. prosince 1997, Inter-Environnement Wallonie (C‑129/96, Recueil, s. I‑7411, bod 26).


12  – Ovšem „s výjimkou odpadů vyloučených v čl. 2 odst. 1 písm. b) bod iii“. Tomuto ustanovení o výjimce se ještě budu dále věnovat.


13  – Srov. rozsudek ze dne 15. června 2000, ARCO Chemie (C‑418/97 a C‑419/97, Recueil, s. I‑4475, bod 51 a 82).


14  – Srov. rozsudek ze dne 11. listopadu 2004, Niselli (C‑457/02, Recueil, s. I-10853, bod 36); ovšem na druhé straně není možné vyloučit, že použití látky tímto způsobem, který je popsán jako „způsob využití“ v příloze II B směrnice o odpadech, představuje kritérium pro posouzení dle veškerých okolností, jestli se majitel dotčené látky zbavuje, zbavit chce nebo zbavit musí a že se tak jedná o „odpad“: srov. rozsudek ve spojených věcech C‑418/97 a C‑419/97 (uvedený v poznámce pod čarou 13), bod 69.


15  – Srov. rozsudek ze dne 28. března 1990, Vessoso a Zanetti (C‑206/88 a C‑207/88, Recueil, s. I‑1461, bod 12), a rozsudek C‑9/00 (uvedený v poznámce pod čarou 10), body 23 a 24.


16  – Rozsudek ve spojených věcech C‑418/97 a C‑419/97 (uvedený v poznámce pod čarou 13, bod 84), a rozsudek C‑457/02 (uvedený v poznámce pod čarou 14), bod 43.


17  – Srov. rozsudky C‑9/00 (uvedený v poznámce pod čarou 10), bod 34 a 35, a C‑457/02 (uvedený v poznámce pod čarou 14), bod 44.


18  – Srov. rozsudek ve spojených věcech C‑418/97 a C‑419/97 (uvedený v poznámce pod čarou 13), bod 86.


19  – Rozsudky C‑9/00 (uvedený v poznámce pod čarou 10), body 34 až 36, a C‑457/02 (uvedený v poznámce pod čarou 14), bod 44 a 45.


20  – Rozsudek ze dne 11. září 2003, C‑114/01 (AvestaPolarit, Recueil 2003, I‑8725, body 35 až 37).


21  – Viz výše, bod 38.


22  – Srov. rozsudek ve spojených věcech C‑418/97 a C‑419/97 (uvedený v poznámce pod čarou 13), body 66 až 68.


23  – Rozsudek C‑114/01 (uvedený v poznámce pod čarou 20), body 50 a 51.


24  – Srov. tamtéž, body 51, 52 a 59.


25  – Viz kromě jiného rozsudky ze dne 29. ledna 2004, Komise v. Rakousko (C‑209/02, Recueil, s. I‑1211) a ze dne 10. září 1996, Komise v. Belgie (C‑11/95, Recueil, s. I‑4115).


26  – Viz rozsudek ze dne 18. listopadu 2004, Komise v. Řecko (C‑420/02, Recueil, s. I-11175, body 21 až 24).


27  – Srov. rozsudky ze dne 12. září 2000, Komise v. Nizozemsko (C‑408/97, Recueil, s. I‑6417, bod 18) a ze dne 5. června 2003, Komise v. Itálie (C‑145/01, Recueil, s. I‑5581, bod 17).


28  – Srov. kromě jiného rozsudky ze dne 11. července 2002, Komise v. Španělsko (C‑139/00, Recueil, s. I‑6407, bod 18) a ze dne 23. října 1997, Komise v. Řecko (C‑375/95, Recueil, s. I‑5981, bod 37).


29  – Srov. kromě jiného rozsudky ze dne 29. listopadu 2001, Komise v. Itálie (C‑202/99, Recueil, s. I‑9319, bod 20), C‑375/95 (uvedený v poznámce pod čarou 28), bod 35, ze dne 31. března 1992, Komise v. Dánsko (C‑52/90, Recueil, s. I‑2187, bod 17), jakož i ze dne 13. prosince 1990, Komise v. Řecko (C‑347/88, Recueil, s. I‑4747, bod 28).


30  – Kromě jiného rozsudky ze dne 25. května 1982, Komise v. Nizozemsko (96/81, Recueil, s. 1791, bod 6), ze dne 26. června 2003, Komise v. Španělsko (C‑404/00, Recueil, s. I‑6695, bod 26) a ze dne 6. listopadu 2003, Komise v. Spojené království (C‑434/01, Recueil, s. I-13239, bod 21).


31  – Srov. kromě jiného rozsudek C‑139/00 (uvedený v poznámce pod čarou 28), bod 27.


32  – Rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Komise v. Portugalsko (C‑117/02, Recueil, s. I‑5517, bod 82).


33  – Viz výše, bod 1.


34  – Srov. rozsudek C‑420/02 (uvedený v poznámce pod čarou 26), bod 22.


35  – Viz výše, bod 22.


36  – Rozsudek ze dne 25. dubna 2002, Komise v. Itálie (C‑396/00, Recueil, s. I‑3949, bod 29 a násl.).


37  – Srov. čl. 4 odst. 4 směrnice o odpadních vodách.


38  – Srov. kromě jiného rozsudek ze dne 24. června 2004, Komise v. Nizozemsko (C‑350/02, Recueil, s. I‑6213, body 18-21) a tam uvedená judikatura.


39  – Srov. kromě jiného rozsudek C‑139/00 (uvedený v poznámce pod čarou 28), bod 18.


40  – Srov. kromě jiného rozsudek ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další (C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123, bod 338).


41  – Srov. kromě jiného rozsudek ze dne 1. října 1998, Komise v. Španělsko (C‑71/97, Recueil, s. I‑5991, bod 14).


42  – Srov. v tomto smyslu i stanovisko generálního advokáta Geelhoeda ze dne 21. října 2004 ve věci Komise v. Francie (C‑212/03, Sb. rozh. s. I‑4213, č. 23).


43  – Rozsudek ze dne 29. dubna 1999, Standley a další (C‑293/97, Recueil, s. I‑2603, bod 40).


44  – Srov. rozsudek C‑293/97 (uvedený v poznámce pod čarou 43), body 37 a 39.