ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého senátu)

5. září 2014(*)

„Hospodářská soutěž – Spojování podniků – Trh vydávání knih – Rozhodnutí, kterým se prohlašuje spojení podniků za slučitelné se společným trhem pod podmínkou následného převodu aktiv – Rozhodnutí o schválení nabyvatele převáděných aktiv – Rozhodnutí přijaté poté, co Tribunál zrušil původní rozhodnutí týkající se téhož řízení – Právní zájem na podání žaloby – Porušení článku 266 SFEU – Nesplnění závazků uložených v rozhodnutí o podmíněném povolení – Rozdíl mezi podmínkami a poplatky – Zásada zákazu zpětné účinnosti – Posouzení nabyvatele – Nezávislost nabyvatele ve vztahu k převodci – Zneužití pravomoci – Povinnost odůvodnění“

Ve věci T‑471/11,

Éditions Odile Jacob SAS, se sídlem v Paříži (Francie), původně zastoupená O. Frégetem, M. Struysem a L. Eskenazim, poté O. Frégetem, L. Eskenazim a D. Bérangerem a nakonec O. Frégetem a L. Eskenazim, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené C. Giolitem, O. Beynet a S. Noëm, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Lagardère SCA, se sídlem v Paříži, zastoupenou A. Wincklerem, F. de Burem, J.‑B. Pinçonem a L. Barym, advokáty,

a

Wendel, se sídlem v Paříži, zastoupené M. Trabucchim, F. Gordonem a A. Gosset-Grainvillem, advokáty,

vedlejšími účastnicemi řízení,

jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise C (2011) 3503 ze dne 13. května 2011 přijatého ve věci COMP/M.2978 – Lagardère/Natexis/VUP v návaznosti na rozsudek ze dne 13. září 2010, Éditions Odile Jacob v. Komise (T‑452/04, EU:T:2010:385), kterým Komise znovu schválila společnost Wendel Investissement jako nabyvatele aktiv převáděných v rámci plnění závazků připojených k rozhodnutí Komise ze dne 7. ledna 2004, kterým bylo schváleno spojení podniků Lagardère/Natexis/VUP,

TRIBUNÁL (druhý senát),

ve složení M. E. Martins Ribeiro, předsedkyně, S. Gervasoni (zpravodaj) a L. Madise, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: C. Kristensen, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 6. května 2014,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Rozhodnutím 2004/422/ES ze dne 7. ledna 2004, kterým se prohlašuje spojení podniků za slučitelné se společným trhem a s fungováním Dohody o Evropském hospodářském prostoru (věc COMP/M.2978 – Lagardère/Natexis/VUP) (shrnutí v Úř. věst. L 125, s. 54, dále jen „rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004“), Komise Evropských společenství schválila návrh, podle kterého měla první vedlejší účastnice řízení, společnost Lagardère SCA, odkoupit divizi „vydavatelství“ pro oblast Evropy od společnosti Vivendi Universal SA, Vivendi Universal Publishing SA (dále jen „VUP“).

2        Toto povolení obsahovalo podmínky určené k tomu, aby společnost Lagardère dodržela závazky stanovené uvedeným rozhodnutím, které přijala vůči Komisi s cílem dosáhnout slučitelnosti spojení podniků se společným trhem. Mezi uvedenými závazky bylo převedení významné části aktiv společnosti VUP (nyní Editis) na jednoho nebo více nabyvatelů, nezávislých na společnosti Lagardère.

3        Pro účely zajištění splnění uvedených závazků měla společnost Lagardère zejména určit zplnomocněnce, nezávislého na ní a na společnosti Editis a odměňovaného společností Lagardère způsobem, který nezasahuje do řádného výkonu jeho zmocnění, ani do jeho nezávislosti.

4        Dne 5. února 2004 Komise schválila jako zplnomocněnce kancelář S., zastoupenou jejím vedoucím, B., a schválila návrh jejího zmocnění předložený dne 30. ledna 2004.

5        Dne 9. února 2004 společnost Lagardère jmenovala zplnomocněncem kancelář S.

6        Společnost Lagardère se ucházela o spolupráci s několika podniky, včetně žalobkyně, společnosti Éditions Odile Jacob SAS, které by byly schopny odkoupit následně převáděná aktiva. Žalobkyně vyjádřila zájem na této transakci. Nabídku na odkoupení sdělila společnosti Lagardère faxem ze dne 28. dubna 2004.

7        Dne 28. května 2004 společnost Lagardère oznámila, že má nabídky na odkoupení od pěti potenciálních nabyvatelů, včetně žalobkyně, ale že se rozhodla jednat výlučně s jedním z nich, tedy s druhou vedlejší účastnicí řízení, společností Wendel Investissement SA (nyní Wendel), a poté dospěla s posledně jmenovanou k návrhu dohody o odkoupení aktiv společnosti Editis.

8        Dopisem ze dne 4. června 2004 požádala společnost Lagardère Komisi o schválení společnosti Wendel jakožto nabyvatele těchto aktiv.

9        Dne 5. července 2004 kancelář S. předložila Komisi souhrnnou zprávu, v níž dospěla k závěru, že nabídka společnosti Wendel splňuje kritéria pro schválení nabyvatele aktiv stanovená v závazcích společnosti Lagardère, jak byla definována v rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004.

10      Dne 8. července 2004 podala žalobkyně k Tribunálu žalobu na neplatnost rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004 (věc T‑279/04).

11      Rozhodnutím (2004) D/203365 ze dne 30. července 2004 (dále jen „první schvalovací rozhodnutí“), oznámeným žalobkyni dne 27. srpna 2004, Komise zejména na základě zprávy kanceláře S. konstatovala, že společnost Wendel splňuje kritéria pro schválení jako nabyvatele, stanovená v závazcích společnosti Lagardère, a schválila společnost Wendel jako nabyvatele aktiv společnosti Editis, která byla předmětem převodu.

12      Smlouvou ze dne 30. září 2004 společnost Lagardère převedla na společnost Wendel aktiva společnosti Editis, která byla předmětem převodu.

13      Dne 8. listopadu 2004 podala žalobkyně k Tribunálu žalobu na neplatnost prvnímu schvalovacímu rozhodnutí (věc T‑452/04).

14      Dne 30. května 2008 prodala společnost Wendel španělské skupině Planeta aktiva společnosti Editis, která na ni převedla společnost Lagardère.

15      Tribunál (šestý senát) rozsudkem ze dne 13. září 2010, Éditions Odile Jacob v. Komise (T‑279/04, EU:T:2010:384, dále jen „rozsudek T‑279/04“), zamítl žalobu na neplatnost, kterou žalobkyně podala proti rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004, a rozsudkem z téhož dne, Éditions Odile Jacob v. Komise (T‑452/04, Sb. rozh., EU:T:2010:385, dále jen „rozsudek T‑452/04“), zrušil první schvalovací rozhodnutí. Tribunál měl za to, že uvedené schvalovací rozhodnutí bylo přijato s ohledem na zprávu vypracovanou zplnomocněncem, který nesplňoval podmínku nezávislosti stanovenou v rámci závazků společnosti Lagardère.

16      Po vyhlášení rozsudku T‑452/04 (EU:T:2010:385) společnost Lagardère dne 22. listopadu 2010 předložila Komisi novou žádost o schválení společnosti Wendel jako nabyvatele aktiv společnosti Editis, která byla předmětem převodu, a za tím účelem jí dne 20. prosince 2010 předložila kandidaturu nového zplnomocněnce. Dne 11. ledna 2011 Komise schválila nového zplnomocněnce.

17      Žalobkyně dne 24. listopadu 2010 podala k Soudnímu dvoru kasační opravný prostředek proti rozsudku T‑279/04 (věc C‑551/10 P). Téhož dne Komise a společnost Lagardère podaly kasační opravný prostředek proti rozsudku T‑452/04 (věci C‑553/10 P a C‑554/10 P).

18      Žalobkyně dne 17. prosince 2010 a 11. března 2011 zaslala Komisi dopisy týkající se důsledků vyvozených z rozsudku T‑452/04 (EU:T:2010:385), na které Komise odpověděla dopisy ze dne 24. února a 18. dubna 2011.

19      Dne 14. února a 16. března 2011 se konala setkání mezi žalobkyní a Komisí.

20      Komise dne 6. dubna 2011 v odpovědi na dopis žalobkyně s datem 25. března 2011 vyzvala žalobkyni, aby ve lhůtě dvou týdnů vyjádřila svůj názor na nového zplnomocněnce a aby jí ve lhůtě tří týdnů předala případné doplňující poznámky. Žalobkyně předložila vyjádření k novému schvalovacímu řízení novému zplnomocněnci dopisem ze dne 20. dubna 2011 a Komisi dopisem ze dne 27. dubna 2011.

21      Ve své zprávě dospěl nový zplnomocněnec k závěru, že společnost Wendel v okamžiku provedení transakce v roce 2004 byla vhodným nabyvatelem.

22      Rozhodnutím C (2011) 3503 ze dne 13. května 2011 (dále „napadené rozhodnutí“), oznámeným žalobkyni dne 27. června 2011, Komise na základě rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004 přijala nové rozhodnutí, kterým společnost Wendel schválila zpětně ke dni 30. července 2004 jako nabyvatele aktiv společnosti Editis, které byly předmětem převodu.

23      Soudní dvůr rozsudkem ze dne 6. listopadu 2012, Komise a Lagardère v. Éditions Odile Jacob (C‑553/10 P a C‑554/10 P, Sb. rozh., EU:C:2012:682, dále jen „rozsudek C‑553/10 P a C‑554/10 P“), zamítl kasační opravné prostředky podané Komisí a společností Lagardère proti rozsudku T‑452/04 (EU:T:2010:385). Rozsudkem z téhož dne, Éditions Odile Jacob v. Komise (C‑551/10 P, Sb. rozh., EU:C:2012:681, dále jen „rozsudek C‑551/10 P“), zamítl kasační opravný prostředek podaný žalobkyní proti rozsudku T‑279/04 (EU:T:2010:384).

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

24      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 5. září 2011 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

25      Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu téhož dne podala žalobkyně návrh na předběžné opatření. Usnesením ze dne 24. listopadu 2011, Éditions Odile Jacob v. Komise, (T‑471/11 R, EU:T:2011:695), předseda Tribunálu uvedený návrh na předběžné opatření zamítl pro nedostatek naléhavosti a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.

26      Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu téhož dne podala žalobkyně návrh na rozhodnutí ve zrychleném řízení v souladu s článkem 76a jednacího řádu Tribunálu. Rozhodnutím ze dne 14. října 2011 Tribunál (osmý senát) tuto žádost zamítl.

27      Podáními ze dne 17. a 24. listopadu 2011 požádaly společnosti Lagardère a Wendel v souladu s článkem 115 jednacího řádu o vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise. Usnesením předsedy osmého senátu Tribunálu ze dne 3. prosince 2012 bylo povoleno vedlejší účastenství společností Lagardère a Wendel na podporu návrhových žádání Komise.

28      Usnesením předsedy osmého senátu Tribunálu ze dne 22. prosince 2011 bylo řízení v této věci přerušeno až do vyhlášení rozsudků ukončujících řízení ve věcech C‑551/10 P, C‑553/10 P a C‑554/10 P. Řízení pokračovalo dne 6. listopadu 2012.

29      Po částečné obměně Tribunálu byla věc přidělena novému soudci zpravodaji přidělenému ke druhému senátu.

30      Tribunál (druhý senát) se na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 svého jednacího řádu vyzval Komisi, aby odpověděla na jednu otázku. Komise této žádosti ve stanovené lhůtě vyhověla.

31      Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 6. května 2014.

32      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí;

–        uložil Komisi a vedlejším účastnicím náhradu nákladů řízení.

33      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení, včetně nákladů řízení o předběžném opatření.

34      Společnosti Lagardère a Wendel navrhují, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu veškerých nákladů řízení spojených s jejich vedlejším účastnictvím.

 Právní otázky

 K přípustnosti

35      Společnosti Lagardère a Wendel mají za to, že žaloba je nepřípustná, neboť žalobkyně nemá právní zájem na jejím podání, jelikož ani v případě zrušení napadeného rozhodnutí nedisponuje žádným prostředkem k nabytí aktiv, která měla v držení společnost Editis, a že by v případě podání žaloby na náhradu škody nemohla požadovat náhradu škody větší, než škody způsobené protiprávností prvního schvalovacího rozhodnutí.

36      Úvodem je třeba konstatovat, že ačkoli Komise na jednání vyjádřila pochybnosti o právním zájmu žalobkyně na podání žaloby, ani v písemných vyjádřeních ani na jednání nenamítla nepřípustnost žaloby a omezila se na návrh, aby byla zamítnuta žaloba ve věci samé. Přitom podle čl. 40 čtvrtého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, který podle čl. 53 prvního pododstavce uvedeného statutu platí i pro řízení před Tribunálem, se návrhová žádání obsažená v návrhu na vstup do řízení omezí na podporu návrhových žádání jednoho z účastníků řízení. Mimoto musí vedlejší účastník podle čl. 116 odst. 3 jednacího řádu přijmout takový stav řízení, jaký je tu v době jeho vstupu do něj.

37      Z toho vyplývá, že společnosti Lagardère a Wendel jako vedlejší účastnice projednávaného sporu nemohou uplatnit námitku nepřípustnosti žaloby, a že Tribunál tedy není povinen zabývat se důvody nepřípustnosti, které uplatnily (rozsudky ze dne 24. března 1993, CIRFS a další v. Komise, C‑313/90, Recueil, EU:C:1993:111, body 20 až 22; ze dne 27. listopadu 1997, Kaysersberg v. Komise, T‑290/94, Recueil, EU:T:1997:186, bod 76, a ze dne 13. dubna 2011, Německo v. Komise, T‑576/08, Sb. rozh., EU:T:2011:166, body 38 a 39). Námitky nepřípustnosti uplatněné společnostmi Lagardère a Wendel je tedy třeba zamítnout.

38      Jelikož by však nedostatek právního zájmu na podání žaloby představoval nedostatek nepominutelných podmínek řízení, které musí soud zkoumat bez návrhu (usnesení ze dne 7. října 1987, d. M. v. Rada a CES, 108/86, Recueil, EU:C:1987:426, bod 10, a rozsudek ze dne 14. dubna 2005, Sniace v. Komise, T‑141/03, Sb. rozh., EU:T:2005:129, bod 22), přísluší Tribunálu, aby bez návrhu provedl přezkum námitky vznesené vedlejšími účastnicemi řízení (rozsudky CIRFS a další v. Komise, bod 37 výše, EU:C:1993:111, bod 23, a ze dne 11. července 1990, Neotype Techmashexport v. Komise a Rada, C‑305/86 a C‑160/87, Recueil, EU:C:1990:295, bod 23).

39      Podle ustálené judikatury představuje právní zájem na podání žaloby zásadní a první podmínku všech soudních žalob. Právní zájem žalobkyně na podání žaloby předpokládá, že zrušení napadeného aktu by samo o sobě mohlo mít právní následky, takže výsledkem žaloby by mohl být prospěch pro účastníka řízení, který ji podal, a že žalobkyně odůvodní vzniklý a trvající zájem na zrušení uvedeného aktu (viz rozsudek ze dne 19. června 2009, Socratec v. Komise, T‑269/03, EU:T:2009:211, bod 36 a citovaná judikatura). Pokud existují pochybnosti či námitky, přísluší žalobkyni, aby předložila důkaz o svém právním zájmu na podání žaloby (usnesení ze dne 31. července 1989, S. v. Komise, 206/89 R, Recueil, EU:C:1989:333, bod 8, a rozsudek Sniace v. Komise, bod 38 výše, EU:T:2005:129, bod 31). Žalobkyně musí zejména prokázat existenci osobního zájmu na dosažení neplatnosti napadeného aktu. Tento zájem musí být vzniklý a trvající a posuzuje se ke dni podání žaloby (viz usnesení ze dne 29. dubna 1999, Unione provinciale degli agricoltori di Firenze a další v. Komise, T‑78/98, Recueil, EU:T:1999:87, bod 30 a citovaná judikatura; rozsudek ze dne 20. září 2007, Salvat père & fils a další v. Komise, T‑136/05, Sb. rozh., EU:T:2007:295, bod 34). Pokud se zájem, kterého se žalobkyně dovolává, týká budoucí právní situace, musí být prokázáno, že dosah na tuto situaci se již zdá být jistý. Proto se žalobkyně nemůže dovolávat budoucích a nejistých situací za účelem odůvodnění svého zájmu požadovat zrušení napadeného aktu (rozsudky ze dne 17. září 1992, NBV et NVB v. Komise, T‑138/89, Recueil, EU:T:1992:95, bod 33, a Sniace v. Komise, bod 38 výše, EU:T:2005:129, bod 26).

40      Podle judikatury nelze pochybovat, že osoby, kterým byl určen rozsudek soudu Evropské unie zrušující akt orgánu, jsou přímo dotčeny způsobem, kterým uvedený orgán uvedený rozsudek vykonává, a že jsou tedy oprávněny domáhat se toho, aby unijní soud konstatoval případné nesplnění povinnosti ze strany orgánu, které pro něj vyplývají z použitelných ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 25. listopadu 1976, Küster v. Parlament, 30/76, Recueil, EU:C:1976:165, body 8 a 9, a ze dne 14. února 1990, Hochbaum v. Komise, T‑38/89, EU:T:1990:14, bod 9). Proto osoby, kterým je určen rozsudek unijního soudu zrušující akt orgánu, mají právní zájem na podání žaloby v rámci sporu týkajícího se splnění povinností plynoucích z uvedeného rozsudku dotčeným orgánem, a to i pokud již napadený akt nemá žádné účinky (rozsudek ze dne 28. února 1989, van der Stijl a Cullington v. Komise, 341/85, 251/86, 258/86, 259/86, 262/86, 266/86, 222/87 a 232/87, Recueil, EU:C:1989:93, body 15 až 18). V projednávané věci jediná okolnost uváděná vedlejšími účastnicemi řízení, podle které žalobkyně nedisponuje, ani v případě zrušení napadeného rozhodnutí, žádným prostředkem k nabytí aktiv, které měla v držení společnost Editis, proto nemůže uvedené zásady zpochybnit. Navíc je třeba připomenout, že ačkoli možnost navrhnout Komisi nabyvatele dotčených aktiv přísluší výhradně společnosti Lagardère, mohla být žalobkyně, která se v roce 2004 nacházela na seznamu pěti možných nabyvatelů splňujících kritéria pro výběr definovaná v závazcích, v zásadě v případě zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu způsobujícího potřebu výběru jiného nabyvatele, než je společnost Wendel, navržena společností Lagardère a schválena Komisí jako nabyvatel.

41      Jelikož přijetí napadeného rozhodnutí představuje způsob, jakým Komise zamýšlela vykonat rozsudek T‑452/04 (EU:T:2010:385), má žalobkyně právní zájem na podání žaloby proti napadenému rozhodnutí z důvodu svého postavení účastnice řízení ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek.

42      Mimoto má napadené rozhodnutí stejný předmět jako první schvalovací rozhodnutí zrušené Tribunálem v rozsudku T‑452/04 (EU:T:2010:385), které nahrazuje. Žalobkyně je tedy dotčena napadeným rozhodnutím, stejně jako byla dotčena prvním schvalovacím rozhodnutím. Přitom ani Tribunál v této věci ani Soudní dvůr rozhodující o kasačním opravném prostředku podaném proti rozsudku Tribunálu nezjistily nedostatek právního zájmu žalobkyně na podání žaloby proti prvnímu schvalovacímu rozhodnutí, které přezkoumal Tribunál s kritickým závěrem.

43      Podpůrně je třeba připomenout, že podnik má právní zájem na zrušení rozhodnutí, které podmíněně povoluje spojení dvou konkurentů, které může zasáhnout do jeho obchodního postavení (rozsudek ze dne 4. července 2006, easyJet v. Komise, T‑177/04, Sb. rozh., EU:T:2006:187, bod 41). Obdobně podnik, který je uveden na omezeném seznamu pěti možných nabyvatelů aktiv, která mají být převedena v rámci spojení podniků, má odůvodněný zájem na zrušení rozhodnutí Komise schvalujícího jiný z uvedených pěti podniků, jelikož toto rozhodnutí nevyhnutelně může ovlivnit jeho obchodní postavení, bez ohledu na otázku, zda v případě zrušení napadeného rozhodnutí může být schválen jako nabyvatel dotčených aktiv.

44      Mimoto má žalobkyně právní zájem na navržení zrušení aktu, který se jí bezprostředně dotýká za účelem určení unijním soudem protiprávnosti, ke které vůči ní došlo, takže takové určení může sloužit jako podklad případné žaloby na náhradu škody určené k odpovídajícímu odškodnění újmy způsobené napadeným aktem (rozsudky ze dne 31. března 1998, Francie a další v. Komise, C‑68/94 a C‑30/95, Recueil, EU:C:1998:148, bod 74, a ze dne 18. března 2009, Shanghai Excell M&E Enterprise a Shanghai Adeptech Precision v. Rada, T‑299/05, Sb. rozh., EU:T:2009:72, body 53 až 55).

45      Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně má právní zájem na podání žaloby proti napadenému rozhodnutí.

 K věci samé

46      Žalobkyně na podporu své žaloby uvádí šest žalobních důvodů. Zaprvé tvrdí, že Komise porušila článek 266 SFEU, jakož i zásadu zákazu zpětné účinnosti. Zadruhé má za to, že napadené rozhodnutí nemá právní základ. Zatřetí vytýká Komisi, že se dopustila nesprávných právních posouzení a zjevně nesprávných právních posouzení, když zohlednila údaje z období po dni 30. července 2004 a použila je selektivně. Začtvrté má za to, že se Komise dopustila nesprávných právních posouzení a zjevně nesprávných právních posouzení kandidatury společnosti Wendel. Zapáté žalobkyně uplatňuje důvod vycházející ze zneužití pravomoci. Zašesté žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je stiženo nedostatkem odůvodnění.

 K prvnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 266 SFEU a zásady zákazu zpětné účinnosti

47      Zaprvé žalobkyně tvrdí, že Komise porušila ustanovení článku 266 SFEU, když přijala napadené rozhodnutí, aniž neutralizovala veškeré účinky protiprávnosti prvního schvalovacího rozhodnutí, ačkoli bylo uvedené rozhodnutí zrušeno Tribunálem kvůli vadě vnitřní legality, a nikoli kvůli procesní vadě. Zadruhé má za to, že Komise přijetím napadeného rozhodnutí porušila zásadu zákazu zpětné účinnosti.

48      Komise a vedlejší účastnice řízení argumenty žalobkyně odmítají. Kromě toho má společnost Lagardère za to, že první žalobní důvod je nepřípustný, neboť porušuje zásadu non concedit venire contra factum proprium.

–       K přípustnosti prvního žalobního důvodu

49      Společnost Lagardère má za to, že první žalobní důvod je nepřípustný, jelikož ve věci, ve které byl vydán rozsudek C‑553/10 P a C‑554/10 P (EU:C:2012:682), žalobkyně tvrdila, že nedostatek nezávislosti prvního zplnomocněnce představuje nedostatek vnější, nikoli vnitřní legality, v rozporu s tím, co nyní tvrdí před Tribunálem.

50      Především je třeba připomenout, že žádné ustanovení statutu Soudního dvora nebo jednacího řádu nezakazuje účastníku řízení provést jinou právní kvalifikaci žalobního důvodu, než jakou provedl v jiném sporu. Přitom podle judikatury právo podat žalobu k Tribunálu, kterým disponuje fyzická či právnická osoba za základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, nemůže být bez právního základu k tomu účelu výslovně stanoveného omezeno, aniž by tím došlo k porušení základních zásad legality a dodržování práva na obhajobu, jakož i práva na účinnou soudní ochranu a na přístup k nezávislému soudu zaručeného článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie (rozsudek ze dne 1. července 2010, Knauf Gips v. Komise, C‑407/08 P, Sb. rozh., EU:C:2010:389, body 89 až 91).

51      Mimoto je třeba připomenout, že ačkoli účastníci řízení určují předmět sporu, který soud nemůže změnit, soudu přísluší, aby vyložil žalobní důvody spíše z hlediska jejich podstaty, než z hlediska jejich kvalifikace, a následně provedl kvalifikaci žalobních důvodů a argumentů uvedených v žalobě (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. prosince 1961, Fives Lille Cail a další v. Vysoký úřad, 19/60, 21/60, 2/61 a 3/61, Recueil, EU:C:1961:30; ze dne 20. září 2007, Fachvereinigung Mineralfaserindustrie v. Komise, T‑375/03, EU:T:2007:293, body 65 a 66, a ze dne 10. února 2009, Deutsche Post a DHL International v. Komise, T‑388/03, Sb. rozh., EU:T:2009:30, bod 54).

52      Nakonec, a v každém případě, zásada non concedit venire contra factum proprium, které se dovolává společnost Lagardère, se v unijním právu vztahuje pouze na situaci, kdy účastník řízení nemůže napadnout před soudem rozhodujícím o opravném prostředku skutkovou či právní okolnost uznanou před soudem prvního stupně a uvedenou v protokolu z jednání před posledně uvedeným soudem (usnesení ze dne 25. října 2007, Nijs v. Účetní dvůr, C‑495/06 P, Sb. rozh., EU:C:2007:644, body 52 až 56, a ze dne 24. června 2010, Kronoply v. Komise, C‑117/09 P, EU:C:2010:370, bod 44).

53      Z toho důvodu, ač není nezbytné rozhodnout o přípustnosti námitky nepřípustnosti vznesené společnosti Lagardère, je třeba mít za to, že první žalobní důvod je přípustný.

 K porušení ustanovení článku 266 SFEU

54      Žalobkyně vytýká Komisi, že porušila ustanovení článku 266 SFEU. když přijala napadené rozhodnutí, aniž neutralizovala veškeré účinky protiprávnosti prvního schvalovacího rozhodnutí.

55      Podle prvního pododstavce článku 266 SFEU je orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, povinen přijmout opatření, které obsahuje výkon rozsudku Soudního dvora. Uvedená ustanovení upravují rozdělení pravomocí mezi soudní orgán a správní orgán, podle něhož přísluší orgánu, jehož akt byl prohlášen za neplatný, aby určil, která opatření, jejichž přijetí vyplývá ze zrušujícího rozsudku (usnesení ze dne 13. listopadu 1963, Erba a Reynier v. Komise, 98/63 R a 99/63 R, EU:C:1963:46; rozsudky ze dne 8. října 1992, Meskens v. Parlament, T‑84/91, Recueil, EU:T:1992:103, bod 73, a ze dne 17. dubna 2007, C a F v. Komise, F‑44/06 a F‑94/06, Sb. rozh., EU:F:2007:66, bod 33).

56      Podle ustálené judikatury představují zrušující rozsudky unijních soudů poté, kdy se stanou konečnými, překážku věci rozsouzené. To zahrnuje nejen výrok zrušujícího rozsudku, ale také odůvodnění, které je nezbytnou oporou jeho výroku a je od něj proto neoddělitelné (rozsudky ze dne 26. dubna 1988, Asteris a další v. Komise, 97/86, 99/86, 193/86 a 215/86, Recueil, EU:C:1988:199, body 27 až 30; ze dne 3. října 2000, Industrie des poudres sphériques v. Rada, C‑458/98 P, Recueil, EU:C:2000:531, bod 81, a ze dne 1. července 2009, ThyssenKrupp Stainless v. Komise, T‑24/07, Sb. rozh., EU:T:2009:236, body 113 a 140). Zrušující rozsudek tedy znamená, že autor zrušeného aktu přijme nový akt v souladu nejen s výrokem rozsudku, ale rovněž s odůvodněním, které je nezbytnou oporou výroku, přičemž dbá na to, aby tento nový akt nebyl stižen stejnými protiprávnostmi, které byly shledány ve zrušujícím rozsudku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. března 2003, Interporc v. Komise, C‑41/00 P, Recueil, EU:C:2003:125, body 29 a 30).

57      Překážka věci rozsouzené se nicméně váže pouze ke skutkovým a právním otázkám, které byly v předmětném soudním rozhodnutí skutečně nebo nutně rozhodnuty (rozsudek ze dne 19. února 1991, Italie v. Komise, C‑281/89, Recueil, EU:C:1991:59, bod 14). Navíc se na obiter dictum obsažené ve zrušujícím rozsudku nevztahuje absolutní překázka věci rozsouzené (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. března 2011, ThyssenKrupp Nirosta v. Komise, C‑352/09 P, Sb. rozh., EU:C:2011:191, bod 132). Článek 266 SFEU tak orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, zavazuje pouze v míře nezbytné k zajištění splnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku (rozsudek Interporc v. Komise, bod 56 výše, EU:C:2003:125, bod 30).

58      Řízení směřující k nahrazení zrušeného aktu musí být provedeno znovu v části počínající přesně okamžikem, v němž protiprávnost nastala (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. července 1986, Rada v. Parlament, 34/86, Recueil, EU:C:1986:291, bod 47), pokud zrušení aktu nemá nutný dopad na přípravné akty (rozsudek ze dne 13. listopadu 1990, Fédesa a další, C‑331/88, Recueil, EU:C:1990:391, bod 34). Zrušení aktu, kterým bylo ukončeno správní řízení zahrnující různé fáze, nevede nezbytně ke zrušení celého postupu předcházejícího přijetí napadeného aktu, bez ohledu na věcné či procesní odůvodnění zrušujícího rozsudku (viz rozsudek ze dne 15. října 1998, Industrie des poudres sphériques v. Rada, T‑2/95, Recueil, EU:T:1998:242, bod 91 a citovaná judikatura). Autor aktu tak musí přijmout nahrazující akt, jakoby se nacházel v okamžiku, kdy přijal akt, jenž byl zrušen [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. května 2006, O2 (Germany) v. Komise, T‑328/03, Sb. rozh., EU:T:2006:116, body 47 a 48]. V novém rozhodnutí však může uplatnit jiné důvody, než na kterých založil své první rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek Interporc v. Komise, bod 56 výše, EU:C:2003:125, body 28 až 32). Mimoto není povinen znovu rozhodnout o těch aspektech původního rozhodnutí, které nebyly zrušujícím rozsudkem zpochybněny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. listopadu 1997, Tremblay a další v. Komise, T‑224/95, Recueil, EU:T:1997:187, body 53 a 72).

59      Mimoto je třeba připomenout, že možnost, aby možnost orgánu neopakovat celý postup předcházející přijetí zrušeného aktu, nepodléhá podmínce, aby byl uvedený akt zrušen kvůli procesním vadám (v tomto smyslu viz rozsudky Industrie des poudres sphériques v. Rada, bod 58 výše, EU:T:1998:242, bod 91, a ze dne 9. července 2008, Alitalia v. Komise, T‑301/01, Sb. rozh., EU:T:2008:262, bod 103).

60      S ohledem na předchozí úvahy je třeba ověřit, zda Komise v napadeném rozhodnutí přijala opatření vyplývající z rozsudku T‑452/04 (EU:T:2010:385), a v tomto rámci zejména přezkoumat, zda – jak tvrdí žalobkyně – odůvodnění uvedeného rozsudku zavazuje Komisi zrušit rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004, a zda ji toto odůvodnění zavazuje zopakovat celý postup ode dne 9. února 2004, tedy od data, kdy společnost Lagardère jmenovala prvního zplnomocněnce.

61      Především je třeba přezkoumat výrok a odůvodnění rozsudku T‑452/04 (EU:T:2010:385), který představuje absolutní překážku věci rozsouzené, jelikož Soudní dvůr zamítl kasační opravné prostředky proti němu podané (rozsudek ze dne 28. února 2002, Cascades v. Komise, T‑308/94, Recueil, EU:T:2002:47, bod 70). Je třeba uvést, že Tribunál zrušil první schvalovací rozhodnutí, přičemž vyhověl druhému žalobnímu důvodu vznesenému žalobkyní a vycházejícímu z toho, že uvedené rozhodnutí bylo přijato s ohledem na zprávu vypracovanou zplnomocněncem, který nebyl nezávislý na společnosti Editis (rozsudek T‑452/04, EU:T:2010:385, bod 65). Tribunál naproti tomu nerozhodl o ostatních žalobních důvodech, které žalobkyně vznesla.

62      V argumentech týkajících se druhého žalobního důvodu žalobkyně zejména uvedla, že pouhá existence pochybnosti ohledně nezávislosti zplnomocněnce postačuje k tomu, aby byl postup týkající se následně převáděných aktiv, a tudíž i první schvalovací rozhodnutí, stižen neplatností, jelikož zpráva hodnotící nabídku nabyvatele vypracovaná zplnomocněncem představovala zásadní a určující prvek při rozhodování Komise, zda zájemce schválit či neschválit (rozsudek T‑452/04, EU:T:2010:385, body 71 a 72). Tribunál tomuto důvodu vyhověl a měl jednak za to, že zpráva hodnotící nabídku společnosti Wendel byla vypracována zplnomocněncem, který nesplňoval podmínku nezávislosti ve vztahu ke společnosti Editis, kterou stanovil bod 15 závazků společnosti Lagardère (rozsudek T‑452/04, EU:T:2010:385, bod 107) a jednak za to, že tato protiprávnost byla takové povahy, že obsah prvního schvalovacího rozhodnutí je stižen vadou, jelikož zpráva zplnomocněnce měla na jeho obsah rozhodující vliv (rozsudek T‑452/04, EU:T:2010:385, body 110 až 118). Tribunál tedy rozhodl pouze o otázce nezávislosti prvního zplnomocněnce a o účincích nedostatku jeho nezávislosti na zprávu hodnotící nabídku společnosti Wendel a dopadů této vady na první schvalovací rozhodnutí.

63      Ačkoli je pravda, jak zdůrazňuje žalobkyně, že Tribunál v bodě 100 rozsudku T‑452/04 (EU:T:2010:385) rovněž uvedl, že „výkon funkce člena správní rady společnosti, která vlastní veškerá aktiva společnosti Editis, ze strany B. [zástupce prvního zplnomocněnce] přitom mohl ovlivnit nezávislost, kterou měla dotčená osoba osvědčit při vypracování doporučení ohledně nezbytných restrukturalizačních opatření a zprávy informující Komisi o těchto doporučeních“, toto tvrzení nepředstavuje nezbytnou oporu pro výrok rozsudku a v důsledku toho nepředstavuje absolutní překážku věci rozsouzené (viz bod 57 výše). Je totiž třeba konstatovat, že legalita doporučení nezbytných restrukturalizačních opatření uvedených dotčeným zplnomocněncem nebyla předmětem sporu, ve kterém byl vydán dotčený rozsudek, a nebyly jím ani ostatní akty přijaté zplnomocněncem, kromě zprávy hodnotící nabídku společnosti Wendel. S ohledem na argumenty předložené žalobkyní v této věci se Tribunál musí omezit na posouzení nezávislosti prvního zplnomocněnce a případných účinků nedostatku jeho nezávislosti na první schvalovací rozhodnutí, které bylo jako jediné napadeno žalobou.

64      Mimoto ačkoli – jak tvrdí žalobkyně – je v rozsudku C‑553/10 P a C‑554/10 P (EU:C:2012:682) uvedeno, že nezávislost zplnomocněnce „je součástí závazků, které byly přijaty společností Lagardère a které je třeba dodržet v plném rozsahu“, že „[t]ato nezávislost byla stanovena ex ante a vztahuje se na veškeré úkony zplnomocněnce“ (rozsudek C‑553/10 P a C‑554/10 P, EU:C:2012:682, bod 42), že skutečnost, že B. vykonával funkci člena řídicího orgánu společnosti Investima 10, z níž se stala společnost Éditis, mohla ovlivnit jeho nezávislost, a že „tato situace neumožňovala zcela nezávisle zajišťovat výkon pravomocí nezávislého zplnomocněnce uvedených v odstavci 15 závazků společnosti Lagardère“ (rozsudek C‑553/10 P a C‑554/10 P, EU:C:2012:682, bod 44), Soudní dvůr nicméně v žádném okamžiku nerozhodl o působnosti aktů přijatých zplnomocněncem, s výjimkou zprávy hodnotící nabídku společnosti Wendel, před jejím schválením.

65      Proto příslušelo Komisi, aby pro účely splnění povinností plynoucích z rozsudku T‑452/04 (EU:T:2010:385) schválila nového zplnomocněnce pověřeného vypracováním nové zprávy hodnotící nabídku společnosti Wendel, a to tak, že se vrátí do okamžiku, kdy společnost Lagardère požádala Komisi o schválení společnosti Wendel jako nabyvatele uvedených aktiv, tedy do 4. června 2004, a poté přijme rozhodnutí, kterým schválí nebo odmítne společnost Wendel zejména na základě uvedené nové zprávy.

66      Přitom ze spisu vyplývá, že Komise pro účely splnění povinností plynoucích z rozsudku T‑452/04 (EU:T:2010:385) schválila dne 11. ledna 2011 nového zplnomocněnce navrženého společností Lagardère, který jí dne 12. května 2011 předal zprávu hodnotící nabídku společnosti Wendel, ve které přezkoumal zaprvé situaci k okamžiku, kdy společnost Lagardère požádala Komisi o schválení společnosti Wendel jako nabyvatele jejích aktiv (tedy 4. června 2004), a zadruhé vývoj převáděných aktiv v následujícím období, s rozlišením období, kdy byla uvedená aktiva v držení společnosti Wendel (července 2004 – květen 2008), a období, kdy byla v držení společnosti Planeta (od května 2008). Komise následně 13. května 2011 přijala napadené rozhodnutí, kterým schválila společnost Wendel, zpětně ke dni 30. července 2004, jako nabyvatele aktiv společnosti Editis, která byla předmětem převodu. V uvedeném rozhodnutí Komise posoudila situaci ke dni 4. června 2004, datu podání první žádosti o schválení společností Lagardère, a potvrdila své závěry analýzou situace, která nastala po uvedeném datu.

67      Přijetím uvedených opatření se Komise podřídila zásadě překážky věci rozsouzené Tribunálem. Žádný z argumentů předkládaných žalobkyní nemůže toto konstatování vyvrátit.

68      Žalobkyně především vytýká Komisi, že nezneutralizovala veškeré účinky protiprávnosti prvního schvalovacího rozhodnutí. Má totiž za to, že určení nezávislého zplnomocněnce je jedním ze závazků společnosti Lagardère, na jejichž základě bylo schváleno rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004, což je závazek neoddělitelný od tohoto rozhodnutí jako celku. Podle žalobkyně tedy Komise byla povinna přijmout rozhodnutí, kterým by odvolala povolení spojení podniků, případně doprovázené pokutou uloženou na základě ustanovení čl. 8 odst. 5, a čl. 14 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 4064/89 ze dne 21. prosince 1989 o kontrole spojování podniků (Úř. věst. L 257, s. 13). Mimoto žalobkyně vytýká Komisi, že nemohla vážně zohlednit zprávu nového zplnomocněnce, která jí byla předložena až těsně před přijetím napadeného rozhodnutí a že nutila nového zplnomocněnce, aby vypracoval neúplnou a pochvalnou zprávu.

69      Zaprvé je třeba uvést, že zrušení prvního schvalovacího rozhodnutí nemělo samo o sobě dopad na legalitu rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004, jelikož uvedené zrušení způsobilo pouze dočasnou nepoužitelnost uvedeného rozhodnutí, dokud Komise nezaujme stanovisko k důsledkům uvedeného zrušení, zejména k případnému schválení nového zplnomocněnce. V rozporu s tím, co tvrdí Komise a vedlejší účastnice řízení, okolnost, že Tribunál a Soudní dvůr svými rozsudky vydanými téhož dne jako rozsudky zrušující první schvalovací rozhodnutí zamítly žalobu podanou proti rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004, nemá vliv na otázku, zda byla Komise povinna posledně uvedené rozhodnutí odvolat.

70      Zadruhé žalobkyně tvrdí, že Komise měla povinnost přijmout rozhodnutí o odvolání povolení spojení podniků a uložit pokutu.

71      Úvodem je třeba zamítnout argumenty vedlejších účastnic řízení, podle kterých žalobkyně mohla napadnout skutečnost, že Komise nepřijala jiná opatření než napadené rozhodnutí, pouze žalobou na nečinnost, aniž je třeba rozhodnout o jejich přípustnosti. Článek 266 SFEU totiž nezavádí zvláštní procesní prostředek k zajištění splnění povinností plynoucích z rozsudků unijních soudů. Pokud se jednotlivec domnívá, že akt přijatý k nahrazení zrušeného aktu není v souladu s důvody a výrokem posledně uvedeného, může podat novou žalobu na neplatnost na základě článku 263 SFEU. Žaloba na nečinnost, stanovená v článku 265 SFEU, naopak představuje vhodný prostředek ke konstatování protiprávního opomenutí ze strany orgánu přijmout opatření vyplývající z rozsudku (rozsudek ze dne 19. února 2004, SIC v. Komise, T‑297/01 a T‑298/01, Recueil, EU:T:2004:48, bod 32), nebo k určení, zda kromě nahrazení zrušeného aktu byl orgán rovněž povinen přijmout jiná opatření týkající se dalších aktů, které nebyly napadeny v rámci původní žaloby na neplatnost (rozsudky Asteris a další v. Komise, bod 56 výše, EU:C:1988:199, body 22 až 24, a ze dne 18. září 1996, Asia Motor France a další v. Komise, T‑387/94, Recueil, EU:T:1996:120, bod 40). V projednávané věci je přípustné, aby žalobkyně podala k Tribunálu žalobu na neplatnost, jelikož napadá právě způsob, kterým Komise splnila povinnosti plynoucí z rozsudku Tribunálu. Ačkoli je pravda, že vytýká Komisi, že nepřijala žádná další rozhodnutí a že tato výtka by mohla být uplatněna v řízení o žalobě na nečinnost, nemá taková okolnost žádný dopad na přípustnost této výtky, neboť žalobkyně se pro účely kritiky legality napadeného rozhodnutí opírá o argumenty vycházející z toho, že Komise měla namísto napadeného rozhodnutí přijmout jiná opatření.

72      Mimoto je třeba uvést, jak připustili účastníci řízení na jednání, že nařízení č. 4064/89 bylo v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí dosud v platnosti, v souladu s ustanoveními čl. 26 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 139/2004 ze dne 20. ledna 2004 o kontrole spojování podniků (Úř. věst. L 24, s. 1), podle kterého „[n]ařízení (EHS) č. 4064/89 se nadále použije na všechna spojení, která byla předmětem dohody nebo oznámení nebo v případech získání kontroly ve smyslu čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení […] před datem použitelnosti tohoto nařízení“.

73      Dále je třeba připomenout, že v rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, nařízení č. 4064/89 a oznámení Komise o [nápravných] prostředcích, které jsou přijatelné podle nařízení Rady (EHS) č. 4064/89 a podle nařízení Komise (ES) č. 447/98 (Úř. věst. C 68, s. 3, dále jen „oznámení o nápravných prostředcích“), stanoví rozdíl mezi podmínkami a povinnostmi uloženými podnikům v rámci řízení o povolení podmíněného spojení podniků. Článek 8 odst. 2 druhý odstavec nařízení č. 4064/89 stanoví, že Komise „[k]e svému rozhodnutí může připojit podmínky a povinnosti určené k [zajištění], že [dotčené] podniky dodrží závazky, které vůči Komisi přijaly vzhledem ke změnám původního plánu spojení“. Přesněji, podle bodu 12 oznámení o nápravných prostředcích, „[p]ožadavek, aby byla provedena všechna opatření, která vyvolají strukturální změnu trhu, například převod podniku, je podmínkou“, zatímco „[p]rovedení kroků, které jsou nezbytné k dosažení tohoto výsledku, například jmenování správce s neodvolatelným zmocněním prodat podnik, je pro strany obecně povinností“.

74      Na základě uvedených ustanovení Komise v rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004 uvedla, že „rozhodnutí prohlásit oznámenou transakci za slučitelnou se společným trhem podléhá podmínce, že oznamující strana dodrží v plném rozsahu závazky převodu stanovené v bodech 1 až 3 a 10 přílohy II“ a že „naprosté dodržení ostatních závazků stanovených v příloze II se oznamující straně ukládá ve formě povinnosti“ (bod 1010).

75      Toto rozlišení podmínek a povinností je důležité, neboť jejich nedodržení nemá stejné důsledky.

76      Článek 8 odst. 5 písm. b) nařízení č. 4064/89 tedy výslovně uvádí, že Komise může odvolat své rozhodnutí, jestliže dotyčné podniky porušily některou povinnost spojenou s tímto rozhodnutím. Navíc podle čl. 14 odst. 2 písm. b) nařízení č. 4064/89 může Komise uložit pokutu podnikům, které nedbají povinností stanovených rozhodnutím. Stejně tak oznámení o nápravných prostředcích (bod 12) stanoví, že „[p]okud dotyčné strany poruší povinnost, může Komise odvolat rozhodnutí o povolení [spojení] vydaná podle čl. 6 odst. 2 nebo podle čl. 8 odst. 2 nařízení o spojování v souladu s čl. 6 odst. 3 nebo čl. 8 odst. 5 písm. b)“ a že „[st]ranám mohou být také uloženy pokuty a penále podle čl. 14 odst. 2 písm. a) a čl. 15 odst. 2 písm. a) [nařízení č. 4064/89]“.

77      Naopak, pokud jde o porušení podmínky, nařízení č. 4064/89 nestanoví výslovně konkrétní důsledky.

78      Podle ustálené judikatury je pro výklad ustanovení unijního práva namístě vzít do úvahy nejen jeho znění, ale zároveň kontext, ve kterém se nachází, a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (viz rozsudek ze dne 7. června 2005, VEMW a další, C‑17/03, Sb. rozh., EU:C:2005:362, bod 41 a citovaná judikatura; rozsudek ze dne 26. října 2010, Německo v. Komise, T‑236/07, Sb. rozh., EU:T:2010:451, bod 44).

79      Na jedné straně je nesporné, že podmínka, kterou může stanovit rozhodnutí o povolení spojení podniků přijaté na základě ustanovení čl. 8 odst. 2 nařízení č. 4064/89, představuje strukturální opatření, bez kterého by spojení podniků nemohlo být prohlášeno za slučitelné se společným trhem. Proto v případě porušení této podmínky nelze spojení podniků považovat za slučitelné se společným trhem. Na druhé straně podle čl. 8 odst. 4 a čl. 14 odst. 2 písm. c) téhož nařízení může Komise nařídit jakákoli opatření vhodná k obnovení účinné hospodářské soutěže a uložit pokutu podnikům, které nepřijmou nařízená opatření. Přitom by bylo v rozporu se samotným účelem uvedených ustanovení, kdyby byla Komise zbavena možnosti je použít pouze proto, že výslovně neuvádějí případ, kdy účastník řízení poruší podmínku, které spojení podniků podléhalo.

80      Z ustanovení uvedených v předchozím bodě vyplývá, že pokud účastník řízení poruší podmínku, strukturální opatření, bez kterého nemůže být spojení podniků schváleno, stává se rozhodnutí prohlašující spojení za slučitelné se společným trhem neplatným. Tento výklad je dále potvrzen oznámením o nápravných prostředcích, které v bodě 12 uvádí, že pokud podmínka není splněna, „situace, která by učinila spojení slučitelným se společným trhem, vůbec nenastane“, a že „přestane rozhodnutí o slučitelnosti platit“. Uvedené oznámení uvádí, že „[z]a takových okolností může Komise podle čl. 8 odst. 4 nařízení o spojování nařídit jakékoli jednání nezbytné pro obnovení podmínek účinné hospodářské soutěže“, a že „[k]romě toho mohou být stranám také uloženy pokuty stanovené v čl. 14 odst. 2 písm. c)“.

81      Stejně tak Komise ve své zelené knize o přezkumu nařízení č. 4064/89 (COM/2001/0745 final) v bodě 223 uvedla, že použila ustanovení čl. 8 odst. 4 nařízení č. 4064/89 v případech, kdy se jevilo, že se strany dopustily závažného porušení podmínek či povinností, které Komisi umožnily schválit spojení podniků, a že nedodržení podmínky vedlo k automatické protiprávnosti spojení, zatímco v případě porušení povinnosti měla Komise možnost odvolat rozhodnutí o povolení spojení podniků.

82      Konečně nařízení č. 139/2004, které zrušilo a nahradilo nařízení č. 4064/89, obdobně uvádí v bodě 31 odůvodnění, který se týká nástrojů, kterými disponuje Komise pro účely zajištění dodržení závazků, že „[v] případě nesplnění podmínky připojené k rozhodnutí prohlašujícímu spojení za slučitelné se společným trhem nenastává situace vedoucí ke slučitelnosti spojení se společným trhem a uskutečněné spojení není povoleno Komisí“, že „[v] důsledku toho, pokud je spojení uskutečněno, mělo by s ním být nakládáno stejně jako s neoznámeným spojením, které bylo uskutečněno bez povolení“ a že „[d]ále, pokud Komise již zjistila, že při nesplnění podmínky by spojení bylo neslučitelné se společným trhem, měla by mít pravomoc přímo nařídit zrušení spojení, za účelem obnovení stavu před spojením“. Naopak „[v] případě, že není splněna povinnost připojená k rozhodnutí prohlašujícímu spojení za slučitelné se společným trhem, měla by Komise mít možnost zrušit své rozhodnutí“ a „Komise by navíc měla mít možnost uložit odpovídající finanční sankce v případě, kdy nejsou závazky nebo podmínky splněny“.

83      Ze všeho výše uvedeného, zejména z úvah uvedených v bodě 76 výše, vyplývá, že podle ustanovení čl. 8 odst. 5 písm. b), a čl. 14 odst. 2 nařízení č. 4064/89 v případě nedodržení povinnosti uložené v rozhodnutí, kterým se prohlašuje spojení za slučitelné se společným trhem, může Komise uvedené rozhodnutí odvolat a uložit pokutu podniku, který uvedenou povinnost porušil, avšak není povinna taková opatření přijmout.

84      V projednávané věci vyplývá z rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004, že „rozhodnutí prohlásit oznámenou transakci za slučitelnou se společným trhem podléhá podmínce, že oznamující strana dodrží v plném rozsahu závazky převodu stanovené v bodech 1 až 3 a 10 přílohy II“ a že „naprosté dodržení ostatních závazků stanovených v příloze II se oznamující straně ukládá ve formě povinnosti“ (bod 1010). Ve výroku tohoto rozhodnutí Komise učinila stejné rozlišení, přičemž článek 2 uvádí, že článek 1, který prohlašuje spojení podniků za slučitelné se společným trhem, „se použije s výhradou naprostého dodržení závazků uvedených v bodech body 1 až 3 a 10 přílohy II společností Lagardère“, zatímco článek 3 uvádí, že „tímto rozhodnutím se společnosti Lagardère ukládá povinnost v plném rozsahu dodržet ostatní závazky popsané v příloze II“. Přitom jmenování nezávislého zplnomocněnce bylo stanoveno v bodě 15 přílohy II a v důsledku toho představuje povinnost, nikoli podmínku, v rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně. Komise proto nebyla povinna odvolat rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004 ani uložit společnosti Lagardère pokutu.

85      Žalobkyně podpůrně tvrdí, že Komise nemohla přijmout napadené rozhodnutí, jakoby se nacházela v době 30. července 2004, jelikož nedostatek nezávislosti zplnomocněnce způsobil vadnost všech aktů, které učinil, nebo na které dohlížel.

86      Na jedné straně z bodu 58 výše vyplývá, že na základě judikatury měla Komise povinnost znovu zahájit řízení v části počínající přesně okamžikem, k němuž byla protiprávnost konstatována, přičemž zrušení aktu nemusí nutně ovlivňovat legalitu přípravných aktů. Je přitom nesporné, že protiprávnost konstatovaná Tribunálem v rozsudku T‑452/04 (EU:T:2010:385) se týkala pouze zprávy prvního zplnomocněnce a prvního schvalovacího rozhodnutí.

87      Na druhé straně z bodů 62 až 64 výše vyplývá, že Tribunál se měl vyjádřit pouze k věci, v níž byl vydán rozsudek T‑452/04 (EU:T:2010:385), a to k otázce nezávislosti prvního zplnomocněnce a k účinkům případného nedostatku jeho nezávislosti na jeho zprávu hodnotící nabídku společnosti Wendel a na první schvalovací rozhodnutí, jelikož žalobkyně nezpochybnila všechny akty dříve přijaté prvním zplnomocněncem.

88      Vedlejší účastnice řízení mimoto zdůrazňují, že více než osm let poté, co nastaly skutkové okolnosti věci, nemohla Komise prakticky uvést aktiva společnosti Editis do původního stavu a musela vůči nim, jakož i vůči společnosti Planeta, dodržet zásadu legitimního očekávání a zásadu právní jistoty.

89      Jelikož ze všeho výše uvedeného vyplývá, že Komise nebyla povinna za účelem splnění povinností plynoucích z rozsudku T‑452/04 (EU:T:2010:385) uvést aktiva společnosti Editis do původního stavu, je třeba pouze pro úplnost prozkoumat, zda zásada legitimního očekávání a zásada právní jistoty bránily tomu, aby Komise odvolala rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004.

90      Především je třeba připomenout, že zásada ochrany legitimního očekávání, která představuje základní zásadu unijního práva (rozsudek ze dne 5. května 1981, Dürbeck, 112/80, Recueil, EU:C:1981:94, bod 48), je důsledkem zásady právní jistoty, která požaduje, aby právní předpisy byly jasné a přesné a aby jejich cílem bylo zajistit předvídatelnost právních stavů a vztahů, které vyplývají z unijního práva (rozsudek ze dne 15. února 1996, Duff a další, C‑63/93, Recueil, EU:C:1996:51, bod 20).

91      Podle ustálené judikatury se právo dovolávat se zásady ochrany legitimního očekávání vztahuje na každého jednotlivce, u něhož unijní orgán vyvolal podloženou naději [viz rozsudek ze dne 11. března 1987, Van den Bergh en Jurgens a Van Dijk Food Products (Lopik) v. Komise, 265/85, Recueil, EU:C:1987:121, bod 44 a citovaná judikatura]. Právo domáhat se ochrany legitimního očekávání předpokládá současné splnění tří podmínek. Zaprvé musela být zúčastněné osobě poskytnuta veřejnou správou Unie přesná, nepodmínečná a shodující se ujištění vyplývající z oprávněných a spolehlivých zdrojů. Zadruhé tato ujištění musí být takové povahy, že vyvolají u osoby, jíž jsou určeny, legitimní očekávání. Zatřetí musí být poskytnutá ujištění v souladu s použitelnými normami (viz rozsudek ze dne 30. června 2005, Branco v. Komise, T‑347/03, Sb. rozh., EU:T:2005:265, bod 102 a citovaná judikatura; rozsudky ze dne 23. února 2006, Cementbouw Handel & Industrie v. Komise, T‑282/02, Sb. rozh., EU:T:2006:64, bod 77, a ze dne 30. června 2009, CPEM v. Komise, T‑444/07, Sb. rozh., EU:T:2009:227, bod 126).

92      Vedlejší účastnice řízení chtějí třetí podmínku odlišit a tvrdí, že podnik, který se stal odpovědným za zjevné porušení platné právní úpravy, se nemůže dovolávat zásady ochrany legitimního očekávání. Judikatura, které se dovolávají (rozsudky ze dne 12. prosince 1985, Sideradria v. Komise, 67/84, Recueil, EU:C:1985:506, bod 21; ze dne 24. dubna 1996, Industrias Pesqueras Campos a další v. Komise, T‑551/93 a T‑231/94 až T‑234/94, Recueil, EU:T:1996:54, bod 76, a ze dne 19. března 1997, Oliveira v. Komise, T‑73/95, Recueil, EU:T:1997:39, bod 28), přitom není v projednávané věci relevantní, jelikož pro posouzení, zda je splněna třetí podmínka stanovená judikaturou připomenutou v předchozím bodě, není třeba určit, zda vedlejší účastnice řízení zjevně porušily platnou právní úpravu, nýbrž zda Komise, když schválila společnost Wendel jako nabyvatele, ačkoli její nabídka byla posouzena zplnomocněncem, který nebyl nezávislý, porušila platná pravidla, tedy závazky uvedené v rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004. Přitom podle judikatury není důležité, zda se správní orgán dopustil zjevného porušení relevantní právní úpravy či nikoli. Sama Komise mimoto v bodě 62 repliky uznala, že judikatura v zásadě vylučuje ochranu z titulu legitimního očekávání v případech, jako je případ v projednávané věci.

93      V každém případě, podle ustálené judikatury, ačkoli je třeba dbát na dodržování požadavku právní jistoty chránícího soukromé zájmy, je rovněž důležité vyvážit jej s požadavky zásady legality chránící veřejné zájmy a podporovat je, jelikož zachování protiprávností by mohlo vést k porušení zásady rovného zacházení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. března 1961, Snupat v. Vysoký úřad, 42/59 a 49/59, Recueil, EU:C:1961:5; ze dne 12. července 1962, Koninklijke Nederlandsche Hoogovens en Staalfabrieken v. Vysoký úřad, 14/61, Recueil, EU:C:1962:28, a ze dne 13. března 2003, José Martí Peix v. Komise, T‑125/01, Recueil, EU:T:2003:7213, bod 111).

94      Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že zásada legitimního očekávání a zásada právní jistoty nebrání tomu, aby Komise, pokud to považuje za vhodné, odvolala rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004.

95      Konečně žalobkyně tvrdí, že Komise porušila článek 266 SFEU jednak tím, že nemohla řádně zohlednit zprávu nového zplnomocněnce, která jí byla předložena až těsně před přijetím napadeného rozhodnutí, a jednak proto, že tento nový zplnomocněnec vypracoval neúplnou a pochvalnou zprávu.

96      K okolnosti, podle které byla zpráva nového zplnomocněnce Komisi předložena až těsně před přijetím napadeného rozhodnutí, Komise na jednání uvedla, že nový zplnomocněnec odevzdal anglické znění své zprávy tři měsíce před přijetím napadeného rozhodnutí, takže se s jejím obsahem mohla seznámit v plném rozsahu. V každém případě ze samotného znění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise zprávu nového zplnomocněnce řádně zohlednila.

97      Ostatně z bodu 28 pokynů Komise „Vzorové texty závazků týkajících se převodu a zplnomocnění“ vydaných dne 2. května 2003 vyplývá, že hodnotící zpráva vypracovaná zplnomocněncem je pouze jedním ze vstupních prvků posouzení prováděného Komisí, přičemž Komise není názorem zplnomocněnce vázána a je nadále povinna provést nezbytná šetření, aby zajistila, že nabyvatel vskutku splňuje kritéria schválení (stanovisko generálního advokáta Mazáka ve spojených věcech Komise a Lagardère v. Éditions Odile Jacob, C‑553/10 P a C‑554/10 P, EU:C:2012:173, body 55 až 57). Mimoto Tribunál již ohledně článku 82 ES připomenul, že Komise nemůže na třetí osobu delegovat vyšetřovací a prováděcí pravomoci, které jí svěřuje nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, První nařízení, kterým se provádějí články [81 ES] a [82 ES] (Úř. věst. 13, s. 204) (rozsudek ze dne 17. září 2007, Microsoft v. Komise, T‑201/04, Recueil, EU:T:2007:289, bod 1264). V projednávané věci z bodů 24 a 25 napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise vycházela nejen ze zprávy nového zplnomocněnce, ale rovněž z mnoha jiných informací, a to ze žádosti o schválení společnosti Lagardère, z písemných odpovědí společností Lagardère a Wendel ze dne 21. června 2004 na její žádost o informace, z informací poskytnutých společností Wendel na setkání s Komisí, z výměny názorů Komise s organizacemi zastupujícími zaměstnance společnosti Editis, jakož i z odpovědí společností Wendel a Lagardère na žádosti o informace z roku 2011 a ze setkání s posledně uvedenými společnostmi v roce 2011. Proto pouhá okolnost, i kdyby byla prokázána, že Komise dostala zprávu nového zplnomocněnce až těsně před přijetím napadeného rozhodnutí, by nemohla způsobit vadnost uvedeného rozhodnutí.

98      Pokud jde o tvrzení, podle kterého nový zplnomocněnec vypracoval neúplnou a pochvalnou zprávu, jejímž cílem bylo pouze napravit pochybení Komise, žalobkyně na jeho podporu nepředkládá žádný důkaz s výjimkou citace části uvedené zprávy, která se týká přezkumu rozsahu aktiv zahrnutých do transakce uzavřené v roce 2004 mezi společnostmi Lagardère a Wendel, ve vztahu k rozsahu stanovenému v závazcích. Ačkoli zplnomocněnec v této části zprávy uvedl, že přezkum mu neumožnil ověřit, zda převod činností určitých právnických osob byl proveden v souladu s uvedenými závazky, uvedl mimoto, že „v každém případě všechny transakce mezi podniky podléhaly povinnosti zachovat převáděnou činnost, jak je uvedeno v závazcích, pod dohledem tehdejšího zplnomocněnce“ (strana 29) a dospěl k závěru, že nic nenaznačovalo, že by se rozsah transakcí podstatně lišil od rozsahu aktiv převáděných v souladu se závazky (s. 30).

99      Ze všeho, co je výše uvedeno, vyplývá, že první část prvního důvodu je třeba zamítnout jako neopodstatněnou.

–       K porušení zásady zákazu zpětné účinnosti

100    Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila zásadu zákazu zpětné účinnosti, když přijala napadené rozhodnutí s účinností ke dni 30. července 2004, jelikož unijní akty mohou mít zpětnou účinnost pouze v mimořádných případech spojených s obecným veřejným zájmem.

101    Komise a vedlejší účastnice argumenty žalobkyně zpochybňují.

102    Je třeba připomenout, že zrušující rozsudek má nevyhnutelně zpětný účinek, jelikož konstatování protiprávnosti působí až k datu nabytí účinnosti zrušeného aktu (rozsudek Asteris a další v. Komise, bod 56 výše, EU:C:1988:199, bod 30; rovněž v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. února 2008, CELF a Ministre de la Culture et de la Communication, C‑199/06, Sb. rozh., EU:C:2008:79, bod 61). Je nicméně třeba odlišit tuto otázku od otázky retroaktivní povahy nového rozhodnutí přijatého správním orgánem za účelem nahrazení zrušeného aktu. Podle judikatury totiž zásada právní jistoty, která je obecnou zásadou unijního práva (rozsudek ze dne 9. července 1969, Portelange, 10/69, Recueil, EU:C:1969:36), obecně brání tomu, aby časová působnost právního aktu byla stanovena k datu předcházejícímu jeho zveřejnění. Podle ustálené judikatury tomu však může být výjimečně jinak, pokud to vyžaduje sledovaný cíl a pokud je náležitě respektováno legitimní očekávání dotčených osob (rozsudky ze dne 25. ledna 1979, Racke, 98/78, Recueil, EU:C:1979:14, bod 20; ze dne 30. září 1982, Amylum v. Rada, 108/81, Recueil, EU:C:1982:322, bod 4, a Fédesa a další, bod 58 výše, EU:C:1990:391, bod 45).

103    V rozporu s tím, co tvrdí společnost Lagardère, se judikatura nezakládá na rozlišení mezi individuálními rozhodnutími a nařizovacími akty. Je pravda, že rozsudky, v nichž Soudní dvůr připomněl zásadu zákazu zpětné účinnosti, se týkaly směrnic či nařízení. V uvedených rozsudcích nicméně Soudní dvůr odkázal na unijní akty jako celek, a nikoli pouze na nařizovací akty. Navíc právě k možnosti zpětně zohlednit opatření v důsledku zrušujícího rozsudku, již uvedl, že bylo třeba rozhodnout, zda zásada právní jistoty vůči dotčeným osobám brání zpětnému obnovení platnosti dotčených ustanovení, ať v případě nařízení či individuálních opatření (rozsudek ze dne 30. září 1982, Roquette Frères v. Rada, 110/81, Recueil, EU:C:1982:323, bod 21). Tři rozsudky Tribunálu citované společností Lagardère ve vyjádření vedlejší účastnice [rozsudky O2 (Germany) v. Komise, bod 58 výše, EU:T:2006:116, bod 48; ze dne 27. září 2006, GlaxoSmithKline Services v. Komise, T‑168/01, Sb. rozh., EU:T:2006:265, bod 320, a ze dne 9. září 2008, Bayer CropScience a další v. Komise, T‑75/06, Sb. rozh., EU:T:2008:317, body 63 a 64] se mimoto netýkají otázky legality individuálního retroaktivního rozhodnutí v návaznosti na zrušení soudem, ale otázky data, k němuž se autor zrušeného aktu musí vrátit za účelem přijetí nahrazujícího aktu, s cílem určit relevantní skutečnosti a použitelné právní předpisy. Ohledně rozsudku C a F v. Komise, bod 55 výše (EU:F:2007:66), kterého se společnost Lagardère rovněž dovolává, je třeba uvést, že Soud pro veřejnou službu v něm uvedl, že dotčený orgán mohl v uvedené věci přijmout individuální retroaktivní opatření, kterým bylo rozhodnuto o odchodu žalobce do důchodu a o přiznání invalidního důchodu, jelikož předchozí rozhodnutí bylo zrušeno unijním soudem z důvodu jeho nesprávného právního základu. Soud pro veřejnou službu se naproti tomu obecně nevyjádřil ohledně možnosti přijmout individuální retroaktivní rozhodnutí. Navíc v uvedené věci nemohlo být legitimní očekávání žádné třetí osoby a priori dotčeno přijatým retroaktivním opatřením, které se týkalo pouze žalobce.

104    Je tedy třeba ověřit, zda byla v projednávané věci splněna obě kritéria stanovená judikaturou pro přijetí retroaktivního správního aktu.

105    U prvního kritéria týkajícího se cíle, kterého má být dosaženo, je podle judikatury připomenuté v bodě 102 výše třeba přezkoumat, zda byl cílem napadeného rozhodnutí obecný zájem. V rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, však judikatura neuvádí potřebu existence kategorického obecného zájmu.

106    V projednávané věci přijetí nového retroaktivního rozhodnutí o schválení sledovalo splnění více cílů obecného zájmu. Nové rozhodnutí totiž mělo za cíl zhojit protiprávnost shledanou v rozsudku T‑452/04 (EU:T:2010:385). Dodržení legality a překážky věci rozsouzené ze strany správního orgánu zjevně představuje cíl obecného zájmu. Mimoto cílem nového rozhodnutí bylo vyplnit právní vakuum způsobené zrušením prvního schvalovacího rozhodnutí unijním soudem, a tudíž chránit právní jistotu podniků spadajících do působnosti nařízení č. 4064/89 a účastnících se spojení podniků v roce 2004, jakož i transakce v roce 2008. Z bodů 7 a 17 uvedeného nařízení totiž vyplývá, že jeho hlavním cílem je zajistit účinnost kontroly spojování podniků a právní jistotu podniků, na které se vztahuje (viz rozsudek ze dne 20. listopadu 2002, Lagardère a Canal+ v. Komise, T‑251/00, Recueil, EU:T:2002:278, bod 97 a citovaná judikatura).

107    Druhé kritérium umožňující správnímu orgánu přijmout retroaktivní akt, týkající se legitimního očekávání, spočívá v ověření, zda individuální retroaktivní správní akt nenarušuje ani legitimní očekávání osob, kterých se přímo týká, ani legitimní očekávání třetích osob.

108    Zaprvé účastnice řízení nezpochybňují, že napadené rozhodnutí neporušovalo legitimní očekávání vedlejších účastnic řízení či společnosti Planeta. Není tedy namístě přezkoumat argumenty žalobkyně, podle kterých se uvedené tři společnosti v žádném případě nemohly dovolávat zásady ochrany legitimního očekávání. Zadruhé je ohledně žalobkyně třeba mít za to, že v rozporu s tím, co tvrdí, nebrání zásada ochrany „legitimního očekávání ve vztahu k řádnému výkonu soudních rozhodnutí“ přijetí nového retroaktivního rozhodnutí o schválení, jelikož provedení závazků stanovených v rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004, kterým byla společnost Lagardère nadále vázána, implikovalo zaprvé, že společnost Lagardère navrhne Komisi schválení nabyvatele aktiv, která mají být následně převedena, a zadruhé, že Komise rozhodne o návrhu nabyvatele vzneseném společností Lagardère. Již bylo rozhodnuto, že je to naopak odmítnutí splnit povinnosti vyplývající z rozsudku unijního soudu správním orgánem, které představuje porušení legitimního očekávání, jež musí mít všichni jednotlivci ve vztahu k soudnímu systému Unie založenému zejména na dodržování rozhodnutí vydaných unijními soudy (rozsudek ze dne 12. prosince 2000, Hautem v. EIB, T‑11/00, Recueil, EU:T:2000:295, bod 51). V projednávané věci by situace, kdy by Komise nepřijala nové rozhodnutí o schválení, mohla vést k porušení zásady dodržování soudních rozhodnutí. Navíc žalobkyně nemůže tvrdit, že v ní Komise vyvolala podloženou naději, že bude určena nabyvatelem aktiv společnosti Editis, jelikož pouze společnost Lagardère byla opravněna k tomu, aby Komisi navrhla nabyvatele (viz bod 40 výše).

109    Na závěr je třeba uvést, že obě kritéria stanovená judikaturou pro povolení přijetí správního aktu s retroaktivními účinky byla v projednávané věci splněna.

110    Konečně žalobkyně tvrdí, že ani Soudní dvůr, ani Tribunál nepovažovaly za nezbytné změnit z časového hlediska účinky rozsudku T‑452/04 (EU:T:2010:385), což znamená, že uvedené soudy nepovažovaly za nutné zpětně potvrdit platnost prvního schvalovacího rozhodnutí.

111    Ustanovení čl. 264 druhého pododstavce SFEU umožňuje unijnímu soudu omezit zpětný účinek zrušení, o kterých rozhodne, a umožňuje mu, považuje-li to za nezbytné, uvést ty účinky aktu prohlášeného za neplatný, které jsou nadále považovány za zachované. Soud tedy může o zachování účinků zrušeného aktu rozhodnout bez návrhu (rozsudek ze dne 1. dubna 2008, Parlament a Dánsko v. Komise, C‑14/06 a C‑295/06, Sb. rozh., EU:C:2008:176, body 84 až 86), či na návrh účastníků řízení. Okolnost, že ani Tribunál ani Soudní dvůr nepovažovaly za nutné omezit zpětný účinek rozsudku T‑452/04 (EU:T:2010:385) nicméně neznamená, že soudy dospěly k závěru, že Komise nemohla přijmout nové retroaktivní rozhodnutí o schválení. Na jedné straně totiž změna časových účinků rozsudku představuje pouze možnost, kterou soud má, a nikoli povinnost. Na druhé straně je třeba připomenout, že Komise se neomezila na zpětné potvrzení platnosti prvního schvalovacího rozhodnutí, ale jmenovala nového nezávislého zplnomocněnce a poté na základě jím vypracované zprávy a vlastní analýzy posoudila, zda společnost Wendel splňovala podmínky pro nabyvatele aktiv společnosti Editis stanovené v rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004.

112    Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že druhá část prvního důvodu musí být považována za neopodstatněnou. Je tudíž třeba první žalobní důvod zamítnout v plném rozsahu.

 Ke druhému důvodu, vycházejícímu z nedostatku právního základu napadeného rozhodnutí

113    Žalobkyně tvrdí, že skutečnost, že Tribunál konstatoval porušení určitých závazků společností Lagardère, způsobila nepoužitelnost rozhodnutí o spojení podniků, a že napadené rozhodnutí je v důsledku toho zbaveno právního základu. Společnost Lagardère totiž porušila body 1 a 10 svých závazků, pročež Komise nemohla nadále uplatňovat rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004.

114    Komise a vedlejší účastnice řízení argumenty žalobkyně odmítají. Mimoto má společnost Lagardère za to, že druhý žalobní důvod je nepřípustný, jelikož žalobkyně nemůže namítat protiprávnost rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004.

–       K přípustnosti druhého důvodu

115    Společnost Lagardère má za to, že druhý důvod je nepřípustný, jelikož rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004 se stalo konečným po vyhlášení rozsudku C‑551/10 P (EU:C:2012:681) a žalobkyně už nemůže namítat jeho protiprávnost.

116    Ač není třeba rozhodnout o její přípustnosti, musí být tato argumentace zamítnuta, jelikož žalobkyně netvrdí, že rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004 je protiprávní s odvoláním na jeho protiprávnost, ale že se stalo nepoužitelným, protože společnost Lagardère porušila svoje závazky.

–       K nedostatku právního základu napadeného rozhodnutí

117    Je třeba připomenout, že žaloba podaná žalobkyní proti rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004 byla Tribunálem zamítnuta, že Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek podaný proti rozsudku Tribunálu, a že uvedené rozsudky v důsledku toho představují relativní překážku věci rozsouzené. Zamítavé rozsudky totiž představují takovou překážku, jejímž jediným důsledkem je nepřípustnost jakékoli nové žaloby se stejným předmětem, stejnými účastníky řízení a založené na stejném důvodu (rozsudek ze dne 19. září 1985, Hoogovens Groep v. Komise, 172/83 a 226/83, Receuil, EU:C:1985:355, bod 9). Zamítavý rozsudek tedy neznamená, že napadený akt je platný, ale výhradně, že žádný z důvodů uplatněných žalobcem není opodstatněný, a že totéž platí o důvodech veřejného pořádku, které je soud povinen zkoumat i bez návrhu. Proto pro napadený akt nadále platí domněnka legality, která rovněž pro všechny subjekty unijního práva znamená povinnost uznat plnou účinnost tohoto aktu, dokud nebyla prokázána jeho protiprávnost (rozsudek ze dne 13. února 1979, Granaria, 101/78, Recueil, EU:C:1979:38, bod 5). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004 bylo předmětem žaloby zamítnuté rozsudkem Tribunálu potvrzeným Soudním dvorem, je třeba mít za to, že vůči tomuto aktu platí domněnka legality.

118    Mimoto z bodů 73 až 84 výše vyplývá, že Komise nebyla povinna odvolat rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004, jelikož společnost Lagardère porušila povinnost, nikoli podmínku. Mimoto z žádné skutečnosti ve spisu nevyplývá, že Komise uvedené rozhodnutí odvolala. Přitom podle bodu 14 závazků stanovených v rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004 podléhá výběr nabyvatele schválení Komise, která musí ověřit, zda dotyčný splňuje podmínky uvedené v bodě 10 závazků, a Komise musela v určité lhůtě informovat společnost Lagardère o svém rozhodnutí o schválení nebo o zamítnutí nabyvatele. Uvedená ustanovení rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004 představují právní základ napadeného rozhodnutí. Společnost Lagardère tak dne 22. listopadu 2010 předložila Komisi novou žádost o schválení společnosti Wendel jako nabyvatele aktiv společnosti Editis, která byla předmětem převodu, za účelem provedení závazků, které pro společnost Lagardère vyplývaly z rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004.

119    Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že druhý důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.

 Ke třetímu důvodu, vycházejícímu z nesprávných právních posouzení a zjevně nesprávných posouzení skutkového stavu spočívajících v tom, že Komise zohlednila údaje z období po dni 30. července 2004 a použila je selektivně

120    Žalobkyně tvrdí, že Komise se dopustila nesprávných právních posouzení a zjevně nesprávných posouzení skutkového stavu, když v napadeném rozhodnutí zohlednila údaje z období po dni 30. července 2004. Za předpokladu, že by skutečnosti z období po dni 30. července 2004 mohly být Komisí zohledněny, má žalobkyně dále za to, že měly být zohledněny nestranně.

121    Komise a vedlejší účastnice řízení argumenty žalobkyně zamítají.

122    Žalobkyně vytýká Komisi a zplnomocněnci, že pro posouzení nabídky společnosti Wendel vycházeli ze skutečností z období po dni 30. července 2004.

123    V tomto ohledu z bodu 22 napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise uvedla, že přezkoumala všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, aby se ujistila, že společnost Wendel skutečně splňovala podmínky pro schválení stanovené v bodě 10 závazků ke dni 4. června 2004, datu první žádosti o schválení podané společnosti Lagardère. Mimoto uvedla, že s ohledem na převod společnosti Editis na společnost Planeta, k němuž došlo dne 30. května 2008, a na výhledovou povahu analýzy, kterou v zásadě měla provést, bylo její posouzení nabídky společnosti Wendel potvrzeno informacemi týkajícími se vývoje společnosti Editis a dotčených trhů z období po dni 4. června 2004. Provedla posouzení situace ke dni 4. června 2004 (body 27 až 37), poté přezkoumala, zda byla potvrzena vývojem, k němuž došlo po uvedeném datu (body 38 až 49). Nakonec se rozhodla zpětně schválit společnost Wendel na základě situace ke dni 4. června 2004, potvrzené vývojem, k němuž došlo po uvedeném datu (bod 50).

124    Stejně tak nový zplnomocněnec uvedl ve zprávě předané Komisi, že byl požádán o retrospektivní přezkum nabídky společnosti Wendel ke dni 30. července 2004 a o doplnění této analýzy tím, že připraví přehled vývoje společnosti Editis poté, co ji získala společnost Wendel v červenci 2004, a poté, co ji získala společnost Planeta v květnu 2008.

125    Podle judikatury v návaznosti na zrušení správního aktu musí jeho autor přijmout nový nahrazující akt k datu, kdy byl uvedený akt přijat, v závislosti na tehdy platných ustanoveních a tehdy relevantních skutkových okolnostech [rozsudek O2 (Germany) v. Komise, bod 58 výše, EU:T:2006:116, body 47 a 48; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek Bayer CropScience a další v. Komise, bod 1023 výše, EU:T:2008:317, bod 63]. Může se však v novém rozhodnutí dovolávat jiných důvodů, než na kterých bylo založeno jeho první rozhodnutí (rozsudek Interporc v. Komise, bod 56 výše, EU:C:2003:125, body 28 až 32).

126    Z uvedené judikatury vyplývá, že Komise se v napadeném rozhodnutí právem vyjádřila k otázce, zda společnost Wendel skutečně splňovala podmínky pro schválení stanovené v bodě 10 závazků, když zohlednila skutkové a právní okolnosti, o kterých věděla ke dni 30. července 2004, dni přijetí prvního schvalovacího rozhodnutí.

127    Je však třeba připomenout, že kontrola spojování podniků vyžaduje výhledovou analýzu situace hospodářské soutěže, která může ze spojení podniků v budoucnosti vyplynout (rozsudky ze dne 22. října 2002, Schneider Electric v. Komise, T‑310/01, Recueil, EU:T:2002:254, bod 443, a ze dne 19. června 2009, Qualcomm v. Komise, T‑48/04, Sb. rozh., EU:T:2009:212, bod 89). Stejně tomu je u posouzení životaschopnosti nabyvatele a jeho schopnosti udržovat a rozvíjet účinnou hospodářskou soutěž na dotčených trzích, jak stanoví bod 10 písm. b) závazků.

128    V projednávané věci byla Komise nezbytně povinna provést a posteriori analýzu situace hospodářské soutěže plynoucí ze spojení podniků. Právem tedy zkoumala, zda byla její analýza provedená na základě skutečností, o kterých věděla ke dni 30. července 2004, potvrzena údaji týkajícími se období po uvedeném datu. Pokud by přezkum pozdější situace odhalil, že společnost Wendel se na trhu nechovala jako soutěžitel, byla by Komise povinna posoudit z toho plynoucí důsledky v analýze nové žádosti o schválení předložené společností Lagardère.

129    Podpůrně žalobkyně Komisi vytýká, že použila údaje z období po dni 30. července 2004 selektivně a částečně. Avšak z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise skutečně zohlednila okolnost, že společnost Wendel v květnu 2008 prodala společnost Editis (body 47 až 49) a že společnost Editis zůstala druhým největším vydavatelem ve Francii (body 38, 42, 43 a 45), přičemž uvedla, že toto konstatování není neslučitelné se závazky společnosti Lagardère, a zejména s jejich bodem 10 písm. b), podle kterého musí být nabyvatel schopen udržet nebo rozvíjet účinnou hospodářskou soutěž.

130    Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že třetí důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.

 Ke čtvrtému důvodu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení a zjevně nesprávného posouzení nabídky společnosti Wendel

131    Žalobkyně má za to, že Komisi pro účely posouzení nabídky společnosti Wendel přísluší znovu přezkoumat všechny údaje dostupné ke dni podání žádosti o schválení, a zejména schopnost uvedené společnosti rozvíjet na trhu účinnou hospodářskou soutěž. Tvrdí, že Komise v žádném případě nemohla vycházet ze skutečností z období po dni 30. července 2004. Žalobkyně má nicméně za to, že skutečnosti z období po dni 30. července 2004 jí daly za pravdu, jelikož společnost Wendel o pouhé čtyři roky později společnost Editis znovu prodala a společnost Editis se nestala znovu prvním francouzským podnikem na trhu vydávání knih ve francouzském jazyce.

132    Žalobkyně dále vytýká Komisi, že se dopustila zjevně nesprávného posouzení, když neporovnala míru vnitřní rentability dosažené společností Wendel s ostatními konsorcii předběžně vybranými společností Lagardère a nezohlednila skutečnost, že společnost Wendel neměla žádnou zkušenost v odvětví vydávání knih. Navíc se Komise měla dopustit zjevně nesprávného posouzení, když nezohlednila existenci společného správce společností Lagardère a Wendel, navzdory podmínce nezávislosti stanovené v bodě 10 závazků, a dále měla napadené rozhodnutí v tomto bodě nedostatečně odůvodnit. Mimoto měla Komise přehlédnout vliv, který přechodné dohody mezi dvěma podniky mohly mít na nezávislost společnosti Wendel.

133    Komise a vedlejší účastnice řízení argumenty žalobkyně odmítají.

134    Úvodem je třeba připomenout ohledně argumentů žalobkyně týkajících se možnosti Komise vycházet ze skutečností z období po dni 30. července 2004, a případně nedostatku zohlednění takových skutečností, že z bodů 125 až 128 výše vyplývá, že Komise v napadeném rozhodnutí správně rozhodla o otázce, zda společnost Wendel skutečně splnila podmínky pro schválení stanovené v bodě 10 závazků, když zohlednila skutečnosti, o kterých věděla ke dni 30. července 2004, datu přijetí prvního schvalovacího rozhodnutí, přičemž potvrdila svoji analýzu na základě údajů týkajících se období po uvedeném datu.

135    Rovněž je pro účely přezkumu tohoto důvodu třeba připomenout, že podle ustálené judikatury hmotněprávní pravidla nařízení č. 4064/89, a zejména jeho článek 2, týkající se spojování podniků, přiznávají Komisi určitou diskreční pravomoc, zejména ohledně posouzení skutečností hospodářské povahy. Z toho důvodu musí být soudní přezkum výkonu této pravomoci, jež je při uplatňování pravidel v oblasti spojování podniků zásadní, proveden s ohledem na prostor pro uvážení, jež je dán normami hospodářské povahy, které jsou součástí režimu spojování podniků (rozsudky Francie a další v. Komise, bod 44 výše, EU:C:1998:148, body 223 a 224, a ze dne 6. června 2002, Airtours v. Komise, T‑342/99, Recueil, EU:T:2002:146, bod 64).

136    Ačkoli soud přiznává Komisi určitý prostor pro uvážení v hospodářské oblasti, neznamená to, že soud nesmí přezkoumávat výklad údajů hospodářské povahy provedený Komisí. Soud totiž musí zejména ověřit nejen věcnou správnost dovolávaných důkazních prostředků, jejich věrohodnost a soudržnost, ale rovněž přezkoumat, zda tyto skutečnosti představují veškeré relevantní údaje, jež musí být při posuzování komplexní situace vzaty v úvahu, a zda o ně lze opřít závěry, které z nich byly vyvozeny. Takový přezkum je o to nezbytnější, pokud je nutné provést výhledovou analýzu (rozsudky ze dne 15. února 2005, Komise v. Tetra Laval, C‑12/03 P, Sb. rozh., EU:C:2005:87, bod 39, a Qualcomm v. Komise, bod 127 výše, EU:T:2009:212, bod 92).

137    Soudní přezkum komplexních hospodářských posouzení provedených Komisí v rámci výkonu posuzovací pravomoci, kterou jí svěřuje nařízení č. 4064/89, se musí omezit na ověření dodržování procesních pravidel a povinnosti odůvodnění, věcné správnosti skutkových zjištění, jakož i neexistence zjevně nesprávného posouzení a zneužití pravomoci. Zejména nepřísluší Tribunálu, aby posouzení Komise nahradil vlastním posouzením (rozsudek ze dne 3. dubna 2003, Petrolessence a SG2R v. Komise, T‑342/00, Recueil, EU:T:2003:97, bod 101). Stejně tak při hodnocení potřeby požadovat závazky za účelem odstranění vážných pochybností vyvolaných spojením podniků soudu nepřísluší nahrazovat svým vlastním posouzením posouzení Komise, přičemž se jeho přezkum musí omezit na prověření, zda se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení (rozsudek easyJet v. Komise, bod 43 výše, EU:T:2006:187, bod 128). Pokud jde o posouzení provedení závazků, je soudní přezkum tentýž, jako je soudní přezkum vykonávaný ohledně slučitelnosti spojení podniků se společným trhem nebo ohledně potřeby požadovat závazky za účelem povolení spojení podniků (výše uvedený rozsudek Petrolessence a SG2R v. Komise, EU:T:2003:97, body 101 až 103).

138    Proto v projednávané věci Tribunálu přísluší provést omezený přezkum komplexních hospodářských posouzení, která Komise musela provést pro účely přijetí napadeného rozhodnutí, a přitom nenahradit svým posouzením posouzení Komise. Naproti tomu ohledně ostatních posouzení, která musela Komise provést pro účely posouzení nabídky společnosti Wendel, je soudní přezkum úplný.

139    Z hlediska těchto zásad je třeba přezkoumat šest argumentů žalobkyně předložených v rámci tohoto důvodu.

140    Především je třeba připomenout, že podle bodu 10 závazků společnosti Lagardère se uvedená společnost zavázala, s cílem zachovat účinnou hospodářskou soutěž na dotčených trzích, převést aktiva společnosti Editis na jednoho nebo více nezávislých nabyvatelů splňujících následující podmínky:

„Společnost Lagardère nesmí s nabyvatelem či s nabyvateli pojit přímo či nepřímo žádné významné zájmy.

Nabyvatelem či nabyvateli musí být rentabilní hospodářské subjekty, které jsou schopné a hospodářsky motivované udržovat a rozvíjet účinnou hospodářskou soutěž; to však předem nevylučuje žádnou kategorii nabyvatelů z oblasti průmyslové či finanční.

Nabytí převáděných aktiv nesmí být způsobilé vyvolat nové problémy z hlediska hospodářské soutěže, ani riziko zpoždění v plnění závazků. Společnost Lagardère musí být schopna Komisi prokázat, že nabyvatel splňuje podmínky podle závazků a že převáděná aktiva jsou převáděna v souladu s těmito závazky.

Nabyvatel či nabyvatelé obdrží, nebo lze rozumně předpokládat, že obdrží, veškerá povolení nezbytná k nabytí a využívání převáděných aktiv.“

141    Zaprvé žalobkyně tvrdí, že skutečnosti z období po dni 30. července 2004 jí daly za pravdu, jelikož společnost Wendel znovu prodala společnost Editis po pouhých čtyřech letech a společnost Editis se nestala znovu prvním podnikem na trhu vydávání knih ve francouzském jazyce. Nicméně ze spisu vyplývá, že společnost Wendel se jevila jako rentabilní a schopný hospodářský subjekt, který rozvíjel na trhu účinnou hospodářskou soutěž v souladu s podmínkami stanovenými v bodě 10 písm. b) závazků společnosti Lagardère. Je totiž nesporné, že společnost Editis po převzetí společnosti Wendel zaznamenala významnou činnost a významný růst, což posledně jmenované umožnilo v květnu 2008 přistoupit k dalšímu prodeji, a to společnosti Planeta, přičemž o tomto dalším prodeji žalobkyně netvrdila, že by měl za následek oslabení hospodářské soutěže na trhu.

142    Zadruhé žalobkyně tvrdí, že Komise měla provést posouzení schopnosti a motivace společnosti Wendel udržet a rozvíjet účinnou hospodářskou soutěž. Nicméně z bodů 28 až 35 napadeného rozhodnutí vyplývá, že přezkum Komise se týkal podmínek stanovených v bodě 10 písm. b) závazků společnosti Lagardère, přičemž Komise zkoumala, jednak zda společnost Wendel byla rentabilním hospodářským subjektem (body 28 a 29) a jednak zda byla společnost Wendel schopná udržet a rozvíjet společnost Editis jako účinného soutěžitele na dotčených trzích (body 30 až 34). Komise se tedy neomezila na přezkum finančního zisku, který by společnost Wendel mohla ze spojení podniků mít, ale analyzovala také zdroje společnosti Editis, přičemž zdůraznila vůli společnosti Wendel zachovat manažerské týmy, jakož i existenci obchodního plánu vypracovaného společností Wendel, který stanovil strategii vnitřního a vnějšího růstu. Argument žalobkyně, podle kterého Komise nepřezkoumala schopnost společnosti Wendel rozvíjet účinnou hospodářskou soutěž, je tedy skutkově nepodložený, jelikož Komise přezkoumala schopnost společnosti Wendel udržet a rozvíjet společnost Editis a udělat z ní účinného konkurenta.

143    Zatřetí žalobkyně vytýká Komisi, že se dopustila zjevně nesprávného posouzení, když neporovnala míru vnitřní rentability dosaženou společností Wendel s ostatními konsorcii předem vybranými společností Lagardère, ačkoli Komise nabídku společnosti Wendel porovnala s jinými nabídkami ohledně zachování manažerských zdrojů společnosti Editis.

144    Je třeba připomenout, že podle bodu 13 písm. b) a bodu 14 závazků měla společnost Lagardère předložit Komisi seznam možných nabyvatelů, které zamýšlela kontaktovat, a výběr nabyvatele nebo nabyvatelů společností Lagardère měl podléhat schválení Komise, která rozhodovala na základě informací nezbytných k tomu, aby mohla ověřit, zda splňují kritéria pro schválení stanovená v závazcích. Podle bodu 20 závazků tento postup výběru nabyvatele ze strany oznamovatele musí probíhat pod dohledem zplnomocněnce schváleného Komisí a pověřeného dbát na řádné provádění závazků společnosti Lagardère ve smyslu bodu 21 písm. g), či dokonce vést jednání o převzetí se třetími dotčenými osobami v případě předvídaném v bodě 25, kdyby oznamující strana nesplnila uložené povinnosti ve stanovené lhůtě. Konečně bod 11 závazků stanoví, že společnost Lagardère musí vyvinout maximální úsilí k tomu, aby veškerá následně převáděná aktiva prodala jedinému nabyvateli, při zachování cíle, kterým je dosáhnout co nejvyššího zisku. Tento postup výběru, který stanoví, že pouze společnost Lagardère byla příslušná navrhnout Komisi nabyvatele aktiv společnosti Editis, a že Komise měla pouze ověřit, zda nabyvatel vybraný společností Lagardère splňoval kritéria stanovená v závazcích za účelem udržení účinné hospodářské soutěže na dotčených trzích, byl jasně definován nikoli napadeným rozhodnutím, ale rozhodnutím o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004, jehož legalitu již žalobkyně nemůže napadnout, jelikož rozsudek T‑452/04 (EU:T:2010:385) představuje překážku věci rozsouzené (rozsudek Hoogovens Groep v. Komise, bod 117 výše, EU:C:1985:355, bod 9).

145    Navíc je třeba připomenout, že použitelná ustanovení práva v oblasti spojování podniků Komisi neukládají, aby sama zorganizovala výběr uchazečů o převzetí následně převáděných aktiv, nebo aby srovnala přednosti uvedených uchazečů. Bod 21 oznámení o nápravných prostředcích ostatně v této souvislosti stanoví, že „[p]okud je rozhodnutí o povolení [spojení podniků] podmíněno převodem podniku, je nalezení vhodného kupujícího pro dotyčný podnik úkolem stran“. Tento bod se nijak nejeví být v rozporu s ustanoveními nařízení č. 4064/89, jehož čl. 8 odst. 2 předvídá pouze provedení případných „změn [...] dotyčnými podniky“ na oznámeném spojení podniků, aby jej učinily slučitelným se společným trhem, aniž by stanovil postup, kterým má být takového výsledku dosaženo. Soudní dvůr mimoto v rozsudku C‑551/10 P (EU:C:2012:681) připomenul, že čl. 2 odst. 2 a 3 nařízení č. 4064/89 ukládá Komisi zajistit, aby spojení podniků podléhající její kontrole nevytvářelo nebo neposilovalo dominantní postavení, což by mělo za následek významné narušení účinné hospodářské soutěže na společném trhu nebo na jeho podstatné části, a že v důsledku toho nepřísluší Komisi, aby zavedla dokonalý systém hospodářské soutěže a rozhodovala, namísto hospodářských subjektů, o tom, kdo by měl působit na trhu (body 66 a 67). Soudní dvůr uvedl, že Komise měla pouze možnost schválit či neschválit nabyvatele, který jí byl navržen (bod 76).

146    Pokud jde o posouzení potřeby požadovat závazky za účelem odstranění vážných pochybností vyvolaných spojením podniků provedené Komisí, má unijní soud za to, že mu nepřísluší nahradit vlastním posouzením posouzení Komise, a tudíž, že údajný nedostatek zohlednění dalších závazků navrhovaných třetími osobami sám o sobě neprokazuje, že je napadené rozhodnutí stiženo zjevně nesprávným rozhodnutím. Okolnost, že mohly být přijaty rovněž další závazky, které by dokonce mohly být příznivější pro hospodářskou soutěž, nemůže vést ke zrušení uvedeného rozhodnutí, jelikož Komise mohla důvodně dospět k závěru, že závazky převzaté v rozhodnutí umožňovaly rozptýlit vážné pochybnosti (rozsudky ze dne 30. září 2003, ARD v. Komise, T‑158/00, Recueil, EU:T:2003:246, body 328 a 329, a easyJet v. Komise, bod 43 výše, EU:T:2006:187, body 128 a 129). Podobně tedy Tribunálu v projednávané věci nepřísluší, aby provedl komparativní analýzu různých nabídek, které byly předloženy společnosti Lagardère v roce 2004, a Komise nebyla povinna provést srovnání míry vnitřní rentability jednotlivých nabyvatelů, jelikož měla za to, že nabídka společnosti Wendel, jediného nabyvatele navrženého společností Lagardère, splňovala závazky posledně uvedené společnosti.

147    Konečně je třeba uvést, že argument žalobkyně, podle kterého měla Komise provést srovnání nabídek několika nabyvatelů z jediného hlediska, není skutkově podložený. Z bodu 30 napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že pro účely posouzení, zda byla společnost Wendel uchazečem schopným udržet a rozvíjet společnost Editis jako účinného soutěžitele na dotčeném trhu, Komise konstatovala, že společnost Wendel se zavázala k zachování jejích manažerských a vydavatelských zdrojů, a že společnost Wendel zdůraznila, že tento přístup jí umožňoval zaručit další rozvoj společnosti Editis ve větší míře, než kdyby ji získal konkurent z odvětví, který by nevyhnutelně provedl restrukturalizaci manažerské kontroly.

148    Začtvrté žalobkyně vytýká Komise, že nezohlednila nedostatek zkušeností společnosti Wendel v odvětví vydávání knih. Nicméně z bodu 10 písm. b) závazků výslovně vyplývá, že nabyvatel následně převáděných aktiv by mohl být vybrán mezi finančními kupci, což potvrdil i Tribunál (rozsudek T‑279/04, EU:T:2010:384, body 344 a 345) a Soudní dvůr (rozsudek C‑551/10 P, EU:C:2012:681, bod 78) při přezkumu legality rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004. Navíc argument žalobkyně je skutkově nepodložený, jelikož v bodě 30 napadeného rozhodnutí Komise výslovně přezkoumala, zda je společnost Wendel hospodářský subjekt schopný udržet a rozvíjet účinnou hospodářskou soutěž navzdory nedostatku zkušenosti v odvětví vydávání knih. Rovněž připomněla, že společnost Editis nadále měla veškeré manažerské, vydavatelské a podpůrné zdroje potřebné k tomu, aby sama zajistila vlastní životaschopnost, a že se společnost Wendel zavázala uvedené zdroje zachovat. Je třeba v tomto ohledu uvést, že společnost Lagardère se v bodě 12 písm. b) závazků zavázala, že před uplynutím určité lhůty nezaměstná členy vedení společnosti Editis a řídicí pracovníky pro vydavatelskou činnost v rámci následně převáděných aktiv.

149    Zapáté žalobkyně Komisi vytýká, že měla za to, že společnost Wendel splňovala podmínku nezávislosti stanovenou v závazcích, ačkoli jeden ze členů představenstva uvedení společnosti byl zároveň členem dozorčí rady a výboru pro audit společnosti Lagardère.

150    Podle bodu 10 závazků se společnost Lagardère za účelem udržení účinné hospodářské soutěže na dotčených trzích zavázala, že „převede aktiva společnosti Editis na jednoho nebo více nezávislých nabyvatelů“. Bod 10 písm. a) mimoto stanovil, že společnost Lagardère „nesmí s nabyvatelem, či s nabyvateli pojit, přímo či nepřímo, žádné významné zájmy“. V bodě 346 rozsudku T‑279/04 (EU:T:2010:384) Tribunál zamítl argument vznesený žalobkyní na podporu devátého žalobního důvodu, vycházející z toho, že závazky společnosti Lagardère nebyly v souladu s bodem 49 oznámení o nápravných prostředcích. Tribunál měl za to, že „pouhá neexistence přímých či nepřímých významných zájmů nabyvatele či nabyvatelů, jak je uvádí bod 10 závazků společnosti Lagardère, se jeví být slučitelná s podmínkou, podle které nesmí nabyvatele nic pojit se stranami spojení podniků, stanovenou v bodě 49 oznámení o nápravných prostředcích, jelikož podle bodu 10 závazků společnosti Lagardère lze aktiva převést pouze ,na jednoho nebo více nabyvatelů, nezávislých na oznamující straně‘ a že nabytí jednoho či více následně převáděných aktiv ,nesmí být způsobilé vyvolat nové problémy z hlediska hospodářské soutěže‘ “.

151    Je třeba uvést, že Tribunál posoudil dvě podmínky stanovené v bodě 10 a v bodě 10 písm. a) závazků v plném rozsahu, a měl za to, že „neexistence přímých či nepřímých významných zájmů společnosti Lagardère vůči nabyvateli“ stanovená v bodě 10 písm. a) musí být přezkoumána s ohledem na obecnou podmínku nezávislosti nabyvatele ve vztahu ke společnosti Lagardère stanovenou v bodě 10.

152    V projednávané věci je třeba přezkoumat, zda Komise při posouzení nabídky společnosti Wendel skutečně dodržela podmínku nezávislosti posledně uvedené ve vztahu ke společnosti Lagardère stanovenou v bodě 10 písm. a) závazků ve spojení s bodem 49 oznámení o nápravných prostředcích. Podmínka nezávislosti nabyvatele směřuje zejména k zajištění schopnosti nabyvatele jednat na společném trhu jako nezávislý a účinný konkurent, aniž by jeho strategie a volby mohly být ovlivněny převodcem. Tato nezávislost může být posouzena při přezkumu kapitálových, finančních, obchodních, osobních a hmotných vazeb mezi oběma společnostmi.

153    V bodě 27 napadeného rozhodnutí Komise k otázce nezávislosti uvedla, že „v okamžiku podání původní žádosti o schválení v roce 2004 byla společnost Wendel nezávislá na skupině Lagardère“ a že „mezi uvedenými dvěma společnostmi neexistovala žádná kapitálová či jiná hospodářská vazba“. Toto konstatování žalobkyně nezpochybnila; netvrdila ani, že mezi oběma společnostmi existovaly hmotné a finanční vazby.

154    Žalobkyně sice správně tvrdila, že tatáž osoba zasedala v některých řídicích či dozorčích orgánech společnosti Lagardère a společnosti Wendel. Je totiž nesporné, že pan P. byl od roku 1998 jedním z patnácti členů dozorčí rady společnosti Lagardère a členem výboru pro audit uvedené společnosti. Mimoto byl pan P. od roku 2002 až do dne 31. května 2005 jedním ze dvanácti členů správní rady, jedním ze tří členů výboru pro jmenování a odměňování a jedním z pěti členů výboru pro audit společnosti Wendel.

155    Účast pana P. v orgánech obou společností nicméně za okolností projednávané věci nemůže prokázat, že společnost Wendel byla nabyvatelem závislým na společnosti Lagardère.

156    Ke dni 30. července 2004 totiž byla společnost Lagardère akciovou společností duálního typu, založenou podle francouzského práva, jejíž fungování bylo upraveno ustanoveními článků L 225-57 až L 225-93 francouzského obchodního zákoníku. Byla tedy řízena ředitelstvím pod dohledem dozorčí rady. Pan P. tedy jako člen dozorčí rady, a nikoli ředitel, vykonával – jak tvrdí společnost Wendel – pouze funkci dozoru a usměrňování řízení společnosti. Mimoto byl jako člen výboru pro audit v zásadě pověřen finančními a účetními otázkami.

157    Ke dni 30. července 2004 byla společnost Wendel akciovou společností monistického typu, založenou podle francouzského práva, jejíž fungování bylo upraveno ustanoveními článků L 225-17 až L 225-56 francouzského obchodního zákoníku. Byla řízena správní radou pověřenou určováním směru její činnosti. Členové její správní rady zajisté na základě ustanovení článku L 225-37 francouzského obchodního zákoníku podléhali povinnosti zachovávat důvěrnost, jak uvádí společnost Wendel, ale zejména na základě ustanovení článku L 242-6 uvedeného zákoníku měli rovněž povinnost zachovávat loajalitu vůči společnosti. Mimoto byl pan P rovněž členem výboru pro jmenování a odměňování a výboru pro audit společnosti Wendel, které byly pověřeny přípravou zasedání správní rady, která se scházela alespoň čtyřikrát ročně. Výbor pro audit byl konkrétně zodpovědný za účetní otázky, zatímco výbor pro jmenování a odměňování měl zejména připravovat návrhy na jmenování členů správní rady, odměňování předsedy správní rady a zástupce generálního ředitele a určování politiky podílu na zisku pro manažery. Z výroční zprávy z roku 2004 vyplývá, že na zasedáních ze dne 9. července, 6. a 23. září a 22. října 2004 se program výboru pro jmenování a odměňování týkal odměny za nabytí společnosti Editis, investic do společnosti Editis a účasti na řízení společnosti Wendel na kapitálu společnosti Editis.

158    Mimoto v poznámce pod čarou č. 10, na kterou odkazuje bod 27 napadeného rozhodnutí, již Komise předložila v odpovědi na organizační procesní opatření přijaté Tribunálem, se uvádí, že „ohledně osobní vazby mezi společnostmi Lagardère a Wendel Komise poznamenává, že zástupci společnosti Wendel se před prvním schvalovacím rozhodnutím zavázali, že [pan P.] již nezasedá ve správní radě společnosti Wendel“. Z napadeného rozhodnutí, jakož i z odpovědí na otázky položené Tribunálem na jednání vyplývá, že na žádost Komise společnost Wendel se dne 27. července 2004 formálně zavázala jednak k tomu, že pan P. se vzdá mandátů v uvedené společnosti ve lhůtě jednoho roku od schválení její nabídky, a jednak k tomu, že se v uvedené době nebude účastnit zasedání správní rady a vnitřních dalších výborů, pokud se budou týkat vydavatelské činnosti skupiny a nedostane žádnou důvěrnou informaci týkající se vydavatelského odvětví ze strany ředitelů či provozních manažerů společnosti Wendel.

159    Všechny uvedené okolnosti umožňují učinit závěr, že Komise dbala na to, aby přítomnost pana P. ve společnosti Wendel nemohla narušit nezávislost uvedené společnosti a tím udržení a rozvoj účinné hospodářské soutěže na dotčeném trhu. Proto pouhá účast pana P. v orgánech obou společností nemůže umožnit domněnku, při neexistenci jakékoli jiné skutečnosti, že společnost Wendel byla na trhu ovlivněna společností Lagardère a že podmínka nezávislosti nabyvatele byla porušena.

160    K argumentům žalobkyně, podle kterých účast pana P. v řídicích a dozorčích orgánech obou společností byla obzvláště problematická ve fázi zrušení investic a výběru nabyvatele ze strany společnosti Lagardère, je třeba připomenout, že jednak proces zrušení investic byl pod přísným dohledem Komise a jednak že Komisi nepříslušelo, aby zavedla dokonalý systém hospodářské soutěže a rozhodla, místo hospodářských subjektů, o tom, kdo má na trhu působit, neboť společnost Lagardère byla jako jediná pověřena nalezením vhodného nabyvatele, který musí být poté schválen Komisí (viz body 144 a 145 výše).

161    Konečně ohledně argumentu žalobkyně týkajícího se nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí právě v tomto bodě, je třeba jej přezkoumat v rámci šestého důvodu.

162    Zašesté žalobkyně Komisi vytýká, že zanedbala dopad, který mohly přechodné dohody mezi oběma podniky mít na nezávislost společnosti Wendel, vzhledem k tomu, že společnost Editis byla nadále odměňovaná za distribuci určitých titulů společností Hachette, zcela vlastněnou společností Lagardère. Jelikož uvedené přechodné dohody byly součástí závazků společnosti Lagardère, a byly tedy stanoveny v rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004 (viz příloha 1, body 13 a 14 uvedeného rozhodnutí), musí být tento argument zamítnut, neboť legalitu uvedeného rozhodnutí již žalobkyně nemůže napadnout (viz bod 144 výše).

163    S výhradou bodu 161 výše vyplývá ze všeho výše uvedeného, že čtvrtý žalobní důvod musí být zamítnut v plném rozsahu jako neopodstatněný.

 K pátému důvodu, vycházejícímu ze zneužití pravomoci

164    Žalobkyně tvrdí, že v napadeném rozhodnutí došlo ke zneužití pravomoci, neboť Komise použila článek 266 SFEU k potvrzení a posteriori prvního schvalovacího rozhodnutí, místo aby toto opatření přijala k okamžiku předcházející protiprávnosti konstatované Tribunálem a Soudním dvorem.

165    Komise a vedlejší účastnice řízení argumenty žalobkyně odmítají.

166    Podle judikatury (rozsudek Fédesa a další, bod 58 výše, EU:C:1990:391, bod 24) je zneužitím pravomoci, když unijní orgán přijme akt za výlučným či přinejmenším rozhodujícím účelem dosáhnout jiných než uváděných cílů, nebo se vyhnout postupu zvláště stanovenému Smlouvou pro vypořádání se s okolnostmi projednávané věci. Unijní soud má tedy za to, že akt je stižen vadou spočívající ve zneužití pravomoci pouze v případě, že se na základě objektivních, rozhodných a shodujících se indicií jeví, že byl přijat za výlučným nebo přinejmenším rozhodujícím účelem, jímž bylo dosáhnout jiných než uváděných cílů (viz rozsudek ze dne 11. listopadu 2004, Ramondín a další v. Komise, C‑186/02 P a C‑188/02 P, Sb. rozh., EU:C:2004:702, bod 44 a citovaná judikatura). V případě, že je sledováno více účelů, není rozhodnutí stiženo zneužitím pravomoci, i když je vedle řádných důvodů uveden důvod nesprávný, pokud není narušen základní účel rozhodnutí (rozsudek ze dne 21. prosince 1954, Italie v. Vysoký úřad, 2/54, Recueil, EU:C:1954:8; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek ze dne 8. července 1999, Vlaamse Televisie Maatschappij v. Komise, T‑266/97, Recueil, EU:T:1999:144, bod 131).

167    V projednávané věci žalobkyně tvrdí, že Komise a posteriori potvrdila první schvalovací rozhodnutí za účelem uspokojení soukromého zájmu, místo aby upřednostnila obecný zájem.

168    Na podporu tohoto žalobního důvodu žalobkyně zaprvé tvrdí, že Komise protiprávně učinila napadené rozhodnutí retroaktivním, ačkoli byla povinna potrestat skutečnost, že společnost Lagardère porušila jeden ze svých závazků. Nicméně z přezkumu prvního důvodu vyplývá, že Komise mohla legálně přijmout retroaktivní rozhodnutí a neměla povinnost odvolat rozhodnutí o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004 a uložit společnosti Lagardère sankci. Navíc přijetí nového retroaktivního rozhodnutí o schválení mělo naplnit více cílů obecného zájmu připomenutých při přezkumu prvního důvodu.

169    Zadruhé žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí mělo zmařit žalobu, kterou podala proti společnostem Lagardère a Wendel k Tribunal de commerce de Paris (Francie) dne 4. listopadu 2010, a to v rozporu s ustanoveními článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“). Žalobkyně na jednání uvedla, že uvedenou žalobou zamýšlela dosáhnout před vnitrostátním soudem zrušení smlouvy o převodu uzavřené mezi společnostmi Lagardère a Wendel z důvodu, že je v rozporu s veřejným hospodářským pořádkem, neboť Tribunál zrušil první schvalovací rozhodnutí ve vztahu ke společnosti Wendel.

170    Je pravdou, že Evropský soud pro lidská práva má za to, že výkon rozsudku soudu musí být považován za nedílnou součást řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 EÚLP, zejména v kontextu správních sporů (Evropský soud pro lidská práva, Hornsby v. Řecko, 19. března 1997, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1997‑II, bod 40 a 41), a že vyvinul judikaturu týkající se zákazu vměšování se ze strany zákonodárné moci s cílem ovlivnit soudní řešení sporu (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. prosince 1994, Raffineries grecques Stran a Stratis Andreadis v. Řecko, bod 49, řada A č. 301-B; Zielinski a Pradal a Gonzales a další v. Francie, č. 24846/94 a 34165/96 až 34173/96, bod 57, EÚLP 1999-VII). Nicméně v projednávané věci žalobkyně nepředložila žádný argument na podporu tvrzení, podle kterého mělo přijetí napadeného rozhodnutí za cíl zmařit probíhající vnitrostátní soudní řízení. Mimo jiné z přezkumu prvního žalobního důvodu vyplývá, že přijetí nového retroaktivního rozhodnutí o schválení mělo za cíl zajistit právě respektování, ze strany správního orgánu, legality a překážky věci, která byla rozsouzena Tribunálem.

171    Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně na základě objektivních, rozhodných a shodujících se indicií neprokázala, že napadené rozhodnutí mělo za cíl zpětně potvrdit první schvalovací rozhodnutí, a tudíž uspokojit soukromý zájem, místo upřednostnění obecného zájmu.

172    Pátý důvod kasačního opravného prostředku musí být v důsledku toho zamítnut jako neopodstatněný.

 K šestému důvodu, vycházejícímu z nedostatku odůvodnění

173    Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí není dostatečně odůvodněno. Komise zejména neposkytla dostatek indicií k důvodům pro přijetí retroaktivního rozhodnutí. Stejně tak neuvedla důvody, které by jí umožnily zohlednit okolnosti, k nimž došlo po dni 30. července 2004 a neuvedla, proč další prodej aktiv Editis společnosti Planeta v roce 2008 nepředstavuje porušení závazků. Konečně Komise dostatečně neuvedla, proč byla účast společného manažera společností Lagardère a Wendel slučitelná s podmínkou nezávislosti stanovenou v bodě 10 závazků.

174    Komise, podporovaná společnostmi Lagardère a Wendel, namítá, že napadené rozhodnutí dostatečně odůvodnila.

175    Podle ustálené judikatury, rozsah povinnosti odůvodnění závisí na povaze dotčeného aktu a na kontextu, ve kterém byl přijat. Z odůvodnění musí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak, aby na jedné straně unijní soud mohl vykonávat přezkum legality a na druhé straně se dotčené osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, aby mohly chránit svá práva a ověřit, zda je rozhodnutí opodstatněno. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění splňuje požadavky stanovené v článku 296 SFEU, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (rozsudky ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, Recueil, EU:C:1998:154, bod 63, a ze dne 30. listopadu 2011, Sniace v. Komise, T‑238/09, EU:T:2011:705, bod 37).

176    Komise především není povinna vyjádřit se ke všem argumentům, jichž se před ní dovolávají zúčastněné strany. Stačí, aby uvedla skutkové okolnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam v rámci systematiky rozhodnutí (rozsudky ze dne 1. července 2008, Chronopost a La Poste v. UFEX a další, C‑341/06 P a C‑342/06 P, Sb. rozh., EU:C:2008:375, bod 96, a ze dne 3. března 2010, Freistaat Sachsen v. Komise, T‑102/07 a T‑120/07, Sb. rozh., EU:T:2010:62, bod 180).

177    Navíc stupeň podrobnosti odůvodnění rozhodnutí musí být přiměřený materiálním možnostem a technickým podmínkám nebo lhůtě, ve kterých musí být rozhodnutí vydáno. Komise tedy neporušuje povinnost odůvodnění, pokud v případě, že vykonává pravomoc kontroly spojování podniků, neuvede v rozhodnutí přesné odůvodnění posouzení určitých aspektů spojení podniků, které jsou dle jejího názoru zjevně nevhodné, bez významu, nebo které jsou pro posouzení tohoto spojení jasně podružné (rozsudek ze dne 7. května 2009, NVV a další v. Komise, T‑151/05, Sb. rozh., EU:T:2009:144, bod 192). Takový požadavek by byl obtížně slučitelný s požadavkem rychlosti a krátké doby řízení, které musí Komise dodržovat při výkonu pravomoci kontroly spojování podniků a které patří mezi zvláštní okolnosti řízení o kontrole spojování podniků (rozsudek ze dne 10. července 2008, Bertelsmann a Sony Corporation of America v. Impala, C‑413/06 P, Sb. rozh., EU:C:2008:392, bod 167). Komise nicméně musí uvést skutkové okolnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam v rámci systematiky rozhodnutí (výše uvedený rozsudek NVV v. Komise, EU:T:2009:144, bod 194).

178    Posoudíme-li jej podle uvedených zásad, jeví se odůvodnění napadeného rozhodnutí jako dostatečné.

179    Je totiž třeba připomenout, že napadené rozhodnutí spadá do kontextu, známého žalobkyni, tvořeného rozhodnutím o podmíněném povolení spojení podniků ze dne 7. ledna 2004, jehož provedení zajišťuje rozhodnutí o schválení, jakož i zamítnutím žaloby žalobkyně směřující proti uvedenému rozhodnutí a zrušením prvního schvalovacího rozhodnutí Tribunálem a zamítnutím kasačního opravného prostředku podaného proti rozsudku Tribunálu Soudním dvorem. Mimoto ze spisu vyplývá, že Komise dne 24. února a 18. dubna 2011 na dopisy žalobkyně týkající se důsledků rozsudku T‑452/04 (EU:T:2010:385) odpověděla, že mezi žalobkyní a Komisí došlo v této věci ve dnech 14. února a 16. března 2011 k setkáním a žalobkyně znovu předložila svá vyjádření k novému postupu o schválení zplnomocněnci v dopise ze dne 20. dubna 2011 a Komisi v dopise ze dne 27. dubna 2011.

180    Kromě toho body 15 až 22 napadeného rozhodnutí jasně a jednoznačně uvádějí, že se Komise rozhodla přijmout retroaktivní rozhodnutí, jakož i k doplnění zohlednit okolností, k nimž došlo v období po dni 30. července 2004. Komise v tomto ohledu zejména pečlivě odpověděla na argumenty rozvinuté žalobkyní v četné korespondenci s Komisí od 30. září 2010 do 13. května 2011. K dalšímu prodeji společnosti Editis společnosti Planeta v roce 2008, Komise rovněž dostatečně jasně a jednoznačně v bodech 47 a 48 napadeného rozhodnutí uvedla důvody, na jejichž základě měla za to, že tento další prodej je slučitelný se závazky společnosti Lagardère.

181    Konečně ohledně odůvodnění posouzení podmínky nezávislosti stanovené v uvedených závazcích vyplývá z bodu 27 napadeného rozhodnutí, že Komise měla za to, že v okamžiku původní žádosti o schválení v roce 2004 byla společnost Wendel nezávislá na společnosti Lagardère, jelikož mezi uvedenými dvěma společnostmi neexistovala žádná finanční či jiná hospodářská vazba. Toto odůvodnění, které je samo o sobě dostatečné, je mimoto upřesněno v poznámce pod čarou č. 10, na kterou odkazuje bod 27 napadeného rozhodnutí, jež uvádí, že společnost Wendel se zavázala k tomu, že pan P., který byl členem správní rady společnosti Lagardère, již nebude v její správní radě zasedat (viz bod 158 výše).

182    Okolnost, že obsah této poznámky pod čarou byl sdělen žalobkyni až v průběhu soudního řízení, nemůže zpochybnit konstatování obsažené v bodě 181 výše. Upřesnění uvedená autorem napadeného rozhodnutí, která doplňují odůvodnění, jež je samo o sobě dostatečné, nepodléhají povinnosti uvést odůvodnění jako takové, i když mohou být užitečná pro účely vnitřního přezkumu odůvodnění rozhodnutí soudem Unie v rozsahu, v němž umožňují orgánu vysvětlit důvody, na kterých se zakládá jeho rozhodnutí (rozsudek ze dne 16. listopadu 2000, Finnboard v. Komise, C‑298/98 P, Recueil, EU:C:2000:634, bod 46).

183    Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí umožňuje žalobkyni užitečně zpochybnit jeho opodstatněnost a Tribunálu provést přezkum legality, jak ostatně vyplývá z přezkumu ostatních žalobních důvodů. Šestý důvod lze tedy zamítnout jako neopodstatněný, a žaloba musí být tudíž zamítnuta v plném rozsahu.

 K nákladům řízení

184    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení, včetně nákladů řízení souvisejících s řízením o předběžném opatření, jakož i nákladů společností Lagardère a Wendel v souladu s jejich návrhovým žádáním.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (druhý senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Společnosti Éditions Odile Jacob SAS se ukládá náhrada nákladů řízení, včetně nákladů vynaložených v řízení o předběžných opatřeních.

Martins Ribeiro Gervasoni Madise

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 5. září 2014.

Podpisy.

Obsah

Skutečnosti předcházející sporuII – 3

Řízení a návrhová žádání účastnic řízeníII – 8

Právní otázkyII – 11

K přípustnostiII – 11

K věci saméII – 16

K prvnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 266 SFEU a zásady zákazu zpětné účinnostiII – 17

– K přípustnosti prvního žalobního důvoduII – 17

K porušení ustanovení článku 266 SFEUII – 19

– K porušení zásady zákazu zpětné účinnostiII – 40

Ke druhému důvodu, vycházejícímu z nedostatku právního základu napadeného rozhodnutíII – 46

– K přípustnosti druhého důvoduII – 46

– K nedostatku právního základu napadeného rozhodnutíII – 47

Ke třetímu důvodu, vycházejícímu z nesprávných právních posouzení a zjevně nesprávných posouzení skutkového stavu spočívajících v tom, že Komise zohlednila údaje z období po dni 30. července 2004 a použila je selektivněII – 49

Ke čtvrtému důvodu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení a zjevně nesprávného posouzení nabídky společnosti WendelII – 52

K pátému důvodu, vycházejícímu ze zneužití pravomociII – 68

K šestému důvodu, vycházejícímu z nedostatku odůvodněníII – 71

K nákladům řízeníII – 75

* Jednací jazyk: francouzština.