Language of document : ECLI:EU:T:2022:517

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého senátu)

7. září 2022(*)

„Veřejná služba – Úředníci – Práce na dálku – Žádost o náhradu výdajů na telefon a na internetové připojení – Zamítnutí žádosti – Námitka protiprávnosti – Částečná přípustnost – Článek 71 a příloha VII služebního řádu – Povinnost jednat s náležitou péčí – Zásada rovnosti a zásada zákazu diskriminace – Právo na respektování soukromého života“

Ve věci T‑486/21,

OE, zastoupená G. Hervetem, advokátem,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené I. Melo Sampaio a L. Vernierem, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Evropským parlamentem, zastoupeným M. Windisch, S. Bukšek Tomac a J. Van Pottelbergem, jako zmocněnci,

a

Radou Evropské unie, zastoupenou M. Bauerem, jako zmocněncem,

vedlejšími účastníky,

TRIBUNÁL (čtvrtý senát)

ve složení S. Gervasoni, předseda, L. Madise a R. Frendo (zpravodajka), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,

s přihlédnutím k písemné části řízení, zejména:

–        k žalobě došlé kanceláři Tribunálu dne 3. srpna 2021,

–        k návrhům Rady Evropské unie a Evropského parlamentu na vstup do řízení v postavení vedlejších účastníků z 27. září a 17. listopadu 2021, přičemž předseda čtvrtého senátu Tribunálu prvně uvedenému návrhu vyhověl dne 12. listopadu 2021 a návrhu uvedenému na druhém místě dne 15. prosince 2021,

s ohledem na to, že účastníci řízení ve lhůtě tří týdnů od okamžiku, kdy jim bylo doručeno sdělení o ukončení písemné části řízení, nepodali žádost o konání jednání, a poté, co na základě čl. 106 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu stanovil, že bude rozhodováno bez konání ústní části řízení,

vydává tento

Rozsudek

1        Žalobou podanou na základě článku 270 SFEU se žalobkyně OE v podstatě domáhá zaprvé zrušení rozhodnutí Úřadu Evropské komise pro infrastrukturu a logistiku v Bruselu (dále jen „OIB“) ze dne 18. prosince 2020, kterým byla zamítnuta její žádost o náhradu výdajů souvisejících s plněním služebních povinností, které vynaložila v důsledku povinnosti pracovat na dálku, a o USB modem s podporou 4G, a zadruhé toho, aby byla Komisi uložena povinnost nahradit jí tyto výdaje, poskytnout jí takový přístup k internetu a vyplatit jí náhradu újmy, která jí údajně vznikla, ve výši 10 000 eur.

I.      Skutečnosti předcházející sporu

2        Žalobkyně byla v době rozhodné z hlediska skutkových okolností úřednicí Komise.

3        Dne 17. března 2020 bylo v důsledku pandemie covidu 19 rozhodnuto o omezení volného pohybu všech osob žijících v Belgii. Žalobkyně tedy od tohoto data stejně jako téměř všichni ostatní zaměstnanci Komise vykonávala své služební povinnosti na dálku.

4        Žalobkyně uzavřela, pokud jde o poskytování telefonních služeb a služeb přístupu k internetu, se společností VOO účastnickou smlouvu, která zahrnuje mimo jiné i měsíční objem internetových dat ve výši 100 gigabytů (GB), a to za měsíční paušální cenu 37,46 eura. Pokud žalobkyně tento limit překročí, je jí účtován doplatek.

5        Společnost VOO žalobkyni naúčtovala 1,89 eura za hovory na oddělení IT asistenční služby a na Generální ředitelství (GŘ) Komise pro informatiku uskutečněné v září 2020. V listopadu 2020 kromě toho společnost VOO žalobkyni naúčtovala doplatek ve výši 50 eur, jelikož její spotřeba dat v říjnu téhož roku přesáhla limit jejího internetového balíčku o 137,434 GB.

6        Jelikož měla žalobkyně za to, že jí výdaje uvedené v bodě 5 výše vznikly v důsledku práce na dálku nařízené Komisí, dne 2. prosince 2020 podala na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) žádost o proplacení 51,89 eura.

7        Dne 7. prosince 2020 žalobkyně svoji žádost doplnila – navrhla, aby Komise jí i všem ostatním úředníkům, kteří obdobným způsobem pracují na dálku, vybavila USB modemem s podporou 4G, díky němuž by žalobkyně mohla využívat internet k pracovním účelům mimo prostory Komise.

8        Rozhodnutím ze dne 18. prosince 2020 OIB Komise žádost žalobkyně o náhradu jejích výdajů, „pokud jde o náklady, které vynaložila, nebo vybavení, jež zakoupila“, zamítl. Zejména žalobkyni sdělil, že jí za určitých podmínek mohou být nahrazeny náklady na pořízení kancelářské židle a počítačového monitoru (dále jen „kancelářské vybavení“) pro práci z domova. Rovněž jí sdělil, že stanovená pravidla pro náhradu výdajů vynaložených na kancelářské vybavení pro práci z domova výdaje na internet a telefonní hovory nezahrnují, takže žádosti nevyhoví.

9        Dne 8. ledna 2021 žalobkyně podala stížnost týkající se náhrady výdajů uvedených v bodě 6 výše a poskytnutí přístupu k internetu pro pracovní účely.

10      Dne 5. května 2021 orgán oprávněný ke jmenování (dále jen „OOJ“) stížnost žalobkyně zamítl – vycházel zejména z toho, že žádný právní základ, a to článek 71 služebního řádu, rozhodnutí Komise ze dne 17. prosince 2015 o práci na dálku v útvarech Komise, ani pokyny Komise o práci na dálku během pandemie covidu 19 (dále jen „pokyny o práci na dálku), ve znění použitelném k 18. prosinci 2020, kdy bylo přijato rozhodnutí uvedené v bodě 8 výše, neumožňují jejím žádostem vyhovět (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí stížnosti“).

11      OOJ připomněl, že zejména podle čl. 9 odst. 3 rozhodnutí Komise ze dne 17. prosince 2015 o práci na dálku v útvarech Komise platí, že výdaje na internetové připojení a komunikaci vzniklé v důsledku práce na dálku nese pracovník a že nárok na náhradu výdajů souvisejících s plněním služebních povinností, který je upraven v článku 71 služebního řádu, se uplatňuje za podmínek stanovených v příloze VII služebního řádu, v níž tyto výdaje zmíněny nejsou. Rovněž uvedl, že někteří úředníci orgánů Evropské unie mají nárok na finanční podporu na úhradu dotčených výdajů prostřednictvím daňového odpočtu podle čl. 3 odst. 4 nařízení Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 260/68 ze dne 29. února 1968, kterým se stanoví podmínky a postup pro uplatňování daně ve prospěch Evropských společenství (Úř. věst. 1968, L 56, s. 8; Zvl. vyd. 01/01, s. 33), který se provádí tak, že se od základu daně odečte 10 % na výdaje související s plněním služebních povinností, a dále konstatoval, že tento odpočet byl v případě žalobkyně proveden. OOJ měl za to, že neproplacení požadované částky nezakládá porušení zásady rovného zacházení s úředníky, a to ani v závislosti na jejich služebním postavení, ani v závislosti na podmínkách přístupu k internetu, a nevede k tomu, že by žalobkyně porušovala údajný smluvní závazek využívat internetové připojení pouze k soukromým účelům.

12      Žalobkyně mezitím podala dne 21. dubna 2021 na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu další žádost týkající se poskytnutí „internetového připojení pro práci z domova“. Úřad Komise pro správu a vyplácení individuálních nároků (PMO) tuto žádost rozhodnutím ze dne 14. července 2021 zamítl s odůvodněním, že se týká stejné záležitosti jako stížnost žalobkyně ze dne 8. ledna téhož roku, která již byla zamítnuta rozhodnutím o zamítnutí stížnosti.

13      Dne 3. května 2021 kromě toho žalobkyně e-mailem informovala vedoucí oddělení, na kterém pracovala, že „bez internetu“ se nemůže dostat na server, ani k IT nástrojům; uvedla však, že je i nadále připravena reagovat z domova na veškeré pokyny a že ji lze kontaktovat telefonicky. GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost žalobkyni s ohledem na tento e-mail dne 19. května téhož roku informovalo, že její nepřítomnost v práci dne 3. května 2021 považuje za neoprávněnou a že jí byl z dovolené za kalendářní rok odečten jeden den. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí dne 16. července 2021 stížnost.

II.    Návrhová žádání účastníků řízení

14      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        rozhodl, že článek 71 služebního řádu, o který se opírá rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, je protiprávní;

–        podpůrně zrušil rozhodnutí o zamítnutí stížnosti;

–        v důsledku toho uložil Komisi

–        povinnost zaplatit žalobkyni částku 51,89 eura coby náhradu výdajů souvisejících s plněním služebních povinností;

–        povinnost poskytnout žalobkyni v rámci výkonu práce na dálku přístup k internetu pro pracovní účely, a to jakýmkoliv způsobem;

–        povinnost vyplatit žalobkyni částku 10 000 eur coby náhradu různých druhů újmy;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

15      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

16      Evropský parlament a Rada Evropské unie navrhují, aby Tribunál žalobu zamítl.

III. Právní otázky

A.      K prvnímu bodu návrhových žádání

17      V rámci prvního bodu návrhových žádání, který je uplatněn jako bod primární, žalobkyně navrhuje, aby Tribunál rozhodl, že je článek 71 služebního řádu protiprávní. Za tímto účelem žalobkyně vznáší vůči tomuto článku, jenž stanoví, že úředník má nárok, za podmínek stanovených v příloze VII služebního řádu, na náhradu výdajů, které mu vznikly mimo jiné v průběhu plnění jeho služebních povinností, námitku protiprávnosti.

18      Tento bod návrhových žádání však musí být jakožto návrh, který je nezávislý na ostatních bodech návrhových žádání, odmítnut pro nedostatek pravomoci, jelikož článek 270 SFEU a články 90 a 91 služebního řádu nepřiznávají unijnímu soudu pravomoc činit právní prohlášení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. ledna 2018, SE v. Rada, T‑231/17, nezveřejněný, EU:T:2018:3, bod 63 a citovaná judikatura).

B.      Ke druhému bodu návrhových žádání

1.      K předmětupřípustnosti druhého bodu návrhových žádání

19      V rámci druhého bodu návrhových žádání žalobkyně navrhuje, aby Tribunál zrušil rozhodnutí o zamítnutí stížnosti.

20      Jak ovšem uvádí Komise, podle ustálené judikatury platí, že návrhová žádání znějící na zrušení, která jsou formálně namířena proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, vedou v případě, kdy toto rozhodnutí nemá samostatný obsah, k tomu, že Tribunál rozhoduje o aktu, proti němuž byla podána stížnost (viz rozsudek ze dne 13. ledna 2021, ZR v. EUIPO, T‑610/18, nezveřejněný, EU:T:2021:5, bod 24 a citovaná judikatura).

21      V projednávané věci je přitom třeba konstatovat, že rozhodnutí o zamítnutí stížnosti opravdu samostatný obsah nemá, a není tedy namístě o něm zvlášť rozhodovat. Je pravda, že OOJ v tomto rozhodnutí rozhodl o žádosti žalobkyně o náhradu nákladů vynaložených nad rámec jejího předplaceného balíčku služeb a o tom, zda bude žalobkyni poskytnuto zařízení pro přístup k internetu. K dotčené náhradě i k poskytnutí zařízení v podobě USB modemu s podporou 4G, o němž se žalobkyně zmínila v e-mailu ze dne 7. prosince 2020 (viz bod 8 výše), již ale v rozhodnutí ze dne 18. prosince téhož roku zaujal stanovisko i sám OIB.

22      Je rovněž třeba konstatovat, že se žalobkyně v rámci druhého bodu návrhových žádání domáhá zrušení rozhodnutí OIB ze dne 18. prosince 2020, kterým byla zamítnuta její žádost týkající se zaprvé proplacení částky 51,89 eura prezentované jako výdaje související s plněním služebních povinností, jež žalobkyně vynaložila v důsledku povinnosti pracovat na dálku, a zadruhé poskytnutí USB modemu s podporou 4G (dále jen „napadené rozhodnutí“).

23      Komise kromě toho tvrdí, že druhý bod návrhových žádání není přípustný v rozsahu, v němž se týká zrušení rozhodnutí PMO ze dne 14. července 2021, kterým nebylo vyhověno žádosti žalobkyně ze dne 21. dubna téhož roku o poskytnutí přístupu k internetu pro pracovní účely – proti tomuto rozhodnutí totiž nebyla podána stížnost.

24      Jak ovšem plyne z bodu 21 výše, žalobkyně již takovou žádost o přístup k internetu v podstatě podala a OIB (v napadeném rozhodnutí) a poté OOJ (v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti) o ní rozhodly. Rozhodnutí PMO ze dne 14. července 2021 (viz bod 12 výše) je ostatně odůvodněno nadbytečností žádosti ze dne 21. dubna téhož roku.

25      Za těchto podmínek je třeba druhý bod návrhových žádání vykládat tak, že směřuje ke zrušení napadeného rozhodnutí, a to i v rozsahu, v němž se v tomto rozhodnutí odmítá poskytnout žalobkyni přístup k internetu pro pracovní účely. Tento bod návrhových žádání je proto přípustný.

2.      K žalobním důvodům uplatněným na podporu druhého bodu návrhových žádání

26      Na podporu návrhových žádání znějících na zrušení napadeného rozhodnutí žalobkyně uplatňuje pět žalobních důvodů: první vychází z námitky protiprávnosti, která je namířena proti článku 71 a příloze VII služebního řádu, druhý, jenž je uplatněn podpůrně, vychází z porušení tohoto článku, třetí z porušení povinnosti jednat s náležitou péčí a práva na řádnou správu, čtvrtý z porušení zásady zákazu diskriminace a pátý z porušení článku 7 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

a)      K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímunámitky protiprávnosti namířené proti článku 71příloze VII služebního řádu

1)      K přípustnosti prvního žalobního důvodu

27      Parlament vznáší vůči námitce protiprávnosti namířené proti článku 71 a příloze VII služebního řádu dvě námitky nepřípustnosti. První vychází z neurčitosti prvního žalobního důvodu a druhá z toho, že byla opomenuta incidenční povaha námitek protiprávnosti.

28      V tomto ohledu je třeba uvést, že podle čl. 142 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se vstup vedlejšího účastníka do řízení omezí na úplnou či částečnou podporu návrhového žádání jednoho z hlavních účastníků řízení. Podle čl. 142 odst. 3 jednacího řádu kromě toho platí, že vedlejší účastník musí přijmout stav řízení, jaký je tu v době jeho vstupu do něj.

29      Z těchto ustanovení vyplývá, že účastník řízení, kterému je povoleno vstoupit do řízení jako vedlejší účastník na podporu žalovaného, nemůže vznést námitku nepřípustnosti, která není obsažena v návrhových žádáních žalovaného (viz rozsudek ze dne 1. července 2008, Chronopost a La Poste v. UFEX a další, C‑341/06 P a C‑342/06 P, EU:C:2008:375, bod 67 a citovaná judikatura).

30      Z toho vyplývá, že Parlament námitky nepřípustnosti uvedené v bodě 27 výše nemůže uplatnit, takže Tribunál není povinen se k nim výslovně meritorně vyjádřit.

31      Avšak vzhledem k tomu, že podle článku 129 jednacího řádu může Tribunál kdykoli bez návrhu po vyslechnutí hlavních účastníků řízení rozhodnout o tom, zda jsou splněny nepominutelné podmínky řízení, v projednávaném případě je v zájmu řádného výkonu spravedlnosti namístě uvedené nepominutelné podmínky řízení posoudit [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. března 1993, CIRFS a další v. Komise, C‑313/90, EU:C:1993:111, bod 23, a ze dne 19. září 2018, HH Ferries a další v. Komise, T‑68/15, EU:T:2018:563, bod 41 (nezveřejněný)].

i)      K první námitce nepřípustnosti vycházející z neurčitosti prvního žalobního důvodu

32      Parlament ve svém spise vedlejšího účastníka uvádí, že námitka protiprávnosti uplatněná žalobkyní je neurčitá, jelikož žalobkyně tvrdí pouze to, že článek 71 služebního řádu ve spojení s přílohou VII tohoto služebního řádu je „obzvláště problematický“, neboť nikterak neupravuje podmínky výkonu služebních povinností v rámci režimu práce na dálku, a to stran případné náhrady výdajů. Parlament není schopen určit, v čem spočívá tento problém a protiprávnost, které se žalobkyně dovolává.

33      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle článku 21 statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 76 písm. d) jednacího řádu musí všechny žaloby uvádět předmět sporu a stručný popis dovolávaných žalobních důvodů.

34      K zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti musí být tento stručný popis žalobních důvodů dostatečně jasný a přesný na to, aby umožnil žalovanému připravit si obranu a příslušnému soudu rozhodnout o žalobě (rozsudek ze dne 11. září 2014, MasterCard a další v. Komise, C‑382/12 P, EU:C:2014:2201, bod 41).

35      V projednávaném případě žalobkyně v rámci námitky protiprávnosti kritizuje článek 71 a přílohu VII služebního řádu proto, že tato ustanovení nepočítají s náhradou výdajů souvisejících s plněním služebních povinností, které musí zaměstnanci vynaložit v rámci režimu práce na dálku. Žalobkyně z toho vyvozuje zaprvé to, že uvedená ustanovení nejsou uzpůsobena hospodářské a zdravotní situaci nastalé v důsledku pandemie covidu 19, a zadruhé to, že na základě této mezery je určité kategorii úředníků poskytnuto finanční zvýhodnění.

36      V této souvislosti je třeba připomenout, že formulace žalobních důvodů není vázána na terminologii a výčet v jednacím řádu, zejména v jeho čl. 76 písm. d). Z toho vyplývá, že tyto důvody mohou být vyjádřeny spíše prostřednictvím své podstaty než právní kvalifikace; musí být ale splněna podmínka, že zmíněné žalobní důvody jsou v žalobě uvedeny dostatečně jasně [viz rozsudek ze dne 29. září 2021, Enosi Mastichoparagogon Chiou v. EUIPO (MASTIHACARE), T‑60/20, nezveřejněný, EU:T:2021:629, bod 50 a citovaná judikatura].

37      S ohledem na tuto judikaturu je třeba rozhodnout, že první žalobní důvod vycházející z protiprávnosti článku 71 a přílohy VII služebního řádu je v rozsahu, v němž žalobkyně prostřednictvím prvního argumentu v podstatě namítá, že tato ustanovení nejsou uzpůsobena okolnostem krize vyvolané pandemií covidu 19, dostatečně přesný. Komise, Rada i Parlament se ostatně k dotčené námitce protiprávnosti mohly meritorně vyjádřit.

38      První žalobní důvod je naproti tomu neurčitý, pokud jde o druhý argument žalobkyně vycházející z porušení zásady rovnosti mezi úředníky.

39      Žaloba totiž musí ozřejmit, v čem spočívá žalobní důvod, na kterém se žaloba zakládá, takže pouhé abstraktní vyjádření nesplňuje požadavky jednacího řádu (viz rozsudek ze dne 11. září 2014, Gold East Paper a Gold Huasheng Paper v. Rada, T‑444/11, EU:T:2014:773, bod 93 a citovaná judikatura).

40      Pokud jde o žalobní důvod vycházející z porušení zásady rovnosti, z ustálené judikatury vyplývá, že uvedená zásada vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li rozlišování objektivně odůvodněno [viz rozsudek ze dne 8. března 2022, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (Přímý účinek), C‑205/20, EU:C:2022:168, body 54 a 55 a citovaná judikatura].

41      Jde-li kromě toho o takové normy služebního řádu, jako jsou normy dotčené v daném sporu, zásada rovného zacházení je s ohledem na širokou posuzovací pravomoc unijního normotvůrce – jakou má tento normotvůrce i v daném případě – porušena pouze tehdy, pokud uvedený normotvůrce postupuje svévolně nebo zjevně nepřiměřeně ve vztahu k cíli dotčené právní úpravy (viz usnesení ze dne 29. listopadu 2021, Bergallou v. Rada, T‑521/16, nezveřejněné, EU:T:2021:854, bod 80 a citovaná judikatura).

42      V rámci žalobního důvodu vycházejícího z porušení zásady rovného zacházení je tedy v souladu s obecnými pravidly upravujícími důkazní břemeno a s presumpcí legality unijních aktů v zásadě na žalobci, aby předložil důkazy o tom, že s ním bylo zacházeno odlišně než s jinými osobami nacházejícími se ve srovnatelné situaci (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. května 2013, Morte Navarro v. Parlament, T‑280/09, nezveřejněný, EU:T:2013:279, bod 48, a ze dne 10. června 2020, Spliethoff’s Bevrachtingskantoor v. Komise, T‑564/15 RENV, nezveřejněný, EU:T:2020:252, bod 97), a vzhledem k široké posuzovací pravomoci normotvůrce rovněž o tom, že uvedené rozlišování je svévolné nebo zjevně nepřiměřené.

43      V projednávaném případě je přitom třeba konstatovat, že žalobkyně v rámci prvního žalobního důvodu, jak je obsažen v žalobě, neuvedla, jaké finanční zvýhodnění má na mysli, ani jaké kategorie úředníků by měly být porovnány; už vůbec pak neuvedla skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že tvrzené rozlišování je svévolné nebo zjevně nepřiměřené, aby tak v rámci žalobního důvodu vycházejícího z toho, že článek 71 a příloha VII služebního řádu odporují zásadě rovného zacházení, vyhověla požadavkům vyplývajícím z čl. 76 písm. d) jednacího řádu.

44      Je pravda, že se žalobkyně dovolává čl. 1d odst. 5 služebního řádu, který počítá s úpravou důkazního břemene v tom smyslu, že pokud úředník, jenž se domnívá, že byl poškozen, protože v jeho případě nebyla uplatněna zásada rovného zacházení, uvede skutečnosti, z nichž lze dovodit, že došlo k přímé či nepřímé diskriminaci, je povinností orgánu prokázat, že k žádnému porušení této zásady nedošlo.

45      Rada však správně poznamenala, že se toto ustanovení nepoužije, jedná-li se o situaci, kdy zásadě rovnosti údajně odporuje samotný služební řád, neboť z čl. 1d odst. 1, na který odkazuje odstavec 5 toho článku, vyplývá, že k nedodržení zásady rovnosti dochází tehdy, pokud je toto nedodržení důsledkem „používání“ služebního řádu.

46      Je pravda, že žalobkyně v žalobě vznáší další, a sice čtvrtý, žalobní důvod, který rovněž vychází z porušení zásady zákazu diskriminace a v němž žalobkyně nesouhlasí s rozdílným zacházením vyplývajícím z toho, že úředníci, kteří nemohou uhradit předem náklady na pořízení kancelářského vybavení, které lze posléze nahradit podle pokynů o práci na dálku, jsou oproti ostatním úředníkům znevýhodněni, ačkoliv posledně uvedení vynakládají výdaje související s plněním služebních povinností také.

47      Tribunál ovšem kvůli nedůslednosti žalobkyně nemůže být nucen právní argumentaci, o niž se opírá daný žalobní důvod, přeformulovat na základě různých skutečností vytržených z kontextu žaloby a riskovat tak, že tomuto žalobnímu důvodu přisoudí význam, který uvedená účastnice řízení neměla na mysli. Opačné rozhodnutí by odporovalo řádnému výkonu spravedlnosti, dispoziční zásadě i právu žalované se v řízení účinně bránit [rozsudek ze dne 2. dubna 2019, Fleig v. ESVČ, T‑492/17, EU:T:2019:211, bod 44 (nezveřejněný)].

48      Nakonec je třeba uvést, že žalobkyně v replice a ve vyjádření ke spisu Parlamentu coby vedlejšího účastníka řízení poukázala na opatření, která přijal tento orgán a Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV) ve prospěch svých úředníků, a na výhody úředníků Komise, kteří mají k dispozici služební telefon.

49      Při zkoumání toho, zda žaloba odpovídá požadavkům vyplývajícím z článku 76 jednacího řádu, je ovšem obsah repliky i ostatních následných písemností irelevantní. Zejména je třeba podotknout, že přípustnosti – přijaté v judikatuře – důvodů a argumentů uvedených v replice jako rozšíření důvodů obsažených v žalobě se nelze dovolávat za účelem nápravy nesplnění požadavků uvedeného článku, ke kterému došlo při podání žaloby, neboť jinak by bylo posledně uvedené ustanovení zbaveno veškerého smyslu (rozsudek ze dne 12. prosince 2018, Deutsche Umwelthilfe v. Komise, T‑498/14, nezveřejněný, EU:T:2018:913, bod 49). Z toho vyplývá, že žalobní důvody a argumenty uplatněné v těchto souvislostech jsou opožděné a při absenci odůvodnění – jako je tomu i v projednávaném případě – jsou nepřípustné.

50      Je tedy třeba rozhodnout, že první žalobní důvod umožnil Komisi a vedlejším účastníkům vystupujícím na její podporu se hájit a Tribunálu o tomto žalobním důvodu rozhodnout; to ovšem pouze v rozsahu, v němž žalobkyně prostřednictvím tohoto žalobního důvodu namítá, že článek 71 a příloha VII služebního řádu nejsou uzpůsobeny okolnostem nastalým v důsledku pandemie covidu 19.

ii)    Ke druhé námitce nepřípustnosti vycházející z toho, že byla opomenuta incidenční povaha námitek protiprávnosti

51      Parlament namítá, že žalobní důvody, které nevycházejí z námitky protiprávnosti článku 71 a přílohy VII služebního řádu, jsou uplatněny pouze podpůrně a že takový přístup odporuje incidenční povaze námitky protiprávnosti.

52      Je ovšem třeba připomenout, že incidenční povaha námitky protiprávnosti znamená, že možnost namítat nepoužitelnost aktu s obecnou působností podle článku 277 SFEU nepředstavuje samostatné právo podat žalobu a nelze jej vykonat, neexistuje‑li právo na podání hlavní žaloby (viz usnesení ze dne 16. května 2019, ITSA v. Komise, T‑396/18, nezveřejněné, EU:T:2019:342, bod 39 a citovaná judikatura). Naproti tomu nic v tomto článku nebrání tomu, aby byla námitka protiprávnosti uplatněna primárně s tím, že ostatní žalobní důvody jsou vzneseny pouze podpůrně.

iii) Závěr ohledně přípustnosti prvního žalobního důvodu

53      S ohledem na vše výše uvedené je třeba konstatovat, že první žalobní důvod je v rozsahu, v němž se jím žalobkyně dovolává údajně diskriminační povahy článku 71 a přílohy VII služebního řádu, nepřípustný. V rozsahu, v němž v něm žalobkyně tvrdí, že tato ustanovení nejsou uzpůsobena okolnostem nastalým v důsledku pandemie covidu 19, je naproti tomu přípustný.

2)      K meritu prvního žalobního důvodu

54      Jak bylo uvedeno v bodě 35 výše, žalobkyně tvrdí, že článek 71 a příloha VII služebního řádu nejsou uzpůsobeny celosvětové hospodářské a zdravotní situaci nastalé v důsledku pandemie covidu 19, jelikož tato ustanovení nepočítají s náhradou výdajů souvisejících s plněním služebních povinností, které úředníci musí vynaložit v rámci výkonu práce na dálku.

55      Je ovšem třeba poznamenat, že při provádění posledních věcných změn služebního řádu prostřednictvím nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 1023/2013 ze dne 22. října 2013 (Úř. věst. 2013, L 287, s. 15) normotvůrce nemohl předvídat ani pandemii covidu 19, ani to, že na ni bude třeba reagovat zavedením režimu práce na dálku. To ostatně připouští i žalobkyně v replice.

56      Komise nicméně na straně 5 svého sdělení Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů COM(2010) 543 final ze dne 8. října 2010, nazvaného „Inteligentní regulace v Evropské unii“, zdůraznila mimo jiné výhody hodnocení legislativy ex post coby nedílné součásti „inteligentní regulace“. V této souvislosti konstatovala, že „kontroly účelnosti“ mají umožnit posouzení, zda je regulační rámec pro příslušnou oblast vhodný, a pokud ne, co by se mělo změnit; cílem je přitom zejména odhalit nadměrnou zátěž, nejednotnost a obsoletní nebo neúčelná opatření.

57      Komise stejně tak na stranách 9 a 11 svého sdělení Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů COM (2019) 178 final ze dne 15. dubna 2019, nazvaného „Zlepšování právní úpravy – hodnocení a potvrzení závazku“, připomněla, že hodnocení ex post je jedním z hlavních pilířů zlepšování právní úpravy, jelikož umožňuje ověřit, zda je tato právní úprava i nadále relevantní, splňuje svůj účel a může přinášet výsledky, které normotvůrce zamýšlel a její adresáti očekávali.

58      Podle judikatury zejména platí, že každý normotvůrce musí, ne-li neustále, pak alespoň pravidelně prověřovat, zda jím vytvořená pravidla stále odpovídají potřebám, pro jejichž uspokojování byla zavedena, a pravidla, která ztratila opodstatnění a již neodpovídají novému kontextu, v němž mají vyvolávat účinky, musí změnit nebo dokonce zrušit (viz rozsudek ze dne 5. prosince 2012, Lebedef a další v. Komise, F‑110/11, EU:F:2012:174, bod 40 a citovaná stanoviska; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 6. října 2015, Schrems, C‑362/14, EU:C:2015:650, bod 76).

59      Normotvůrce má ovšem při prověřování toho, zda pravidla odpovídají daným potřebám, široký rozhodovací prostor – služební řád může přizpůsobit a práva a povinnosti úředníků změnit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2007, Wils v. Parlament, F‑105/05, EU:F:2007:128, bod 126).

60      Žalobkyně ovšem nepředložila žádný argument, natož pak dostatečné důkazy, které by s ohledem na tento široký prostor normotvůrce pro uvážení zjevně prokazovaly namítanou neuzpůsobenost článku 71 a přílohy VII služebního řádu daným okolnostem a případnou povinnost normotvůrce tato ustanovení změnit.

61      I kdyby nadto byla náhrada výdajů souvisejících s plněním služebních povinností, které byly vynaloženy v důsledku režimu práce na dálku, namístě, je třeba vzít do úvahy, že podle článku 336 SFEU se změna služebního řádu provádí tak, že Parlament a Rada přijmou nařízení řádným legislativním postupem popsaným v článku 294 téže Smlouvy a po konzultaci s dalšími zúčastněnými orgány. Článek 294 odst. 2 SFEU kromě toho stanoví, že legislativní postup se zahajuje tím, že Komise předloží návrh. Samotné vypracování takového návrhu má přitom několik fází, a to nehledě na výše zmíněné konzultace.

62      Vzhledem ke složitosti tohoto procesu, k dlouhotrvajícímu provádění následných postupů pro zlepšování právní úpravy a ke kontextu mimořádných omezujících opatření nezbytných pro boj s pandemií covidu 19, a to ke dni přijetí napadeného rozhodnutí, jež je třeba zohlednit při posuzování jeho legality, nelze unijním orgánům vytýkat, že v průběhu pandemie služební řád nezměnily.

63      Takovou výtku lze vůči normotvůrci směřovat o to méně, jsou-li zohledněna různá krizová opatření přijatá orgány a jinými subjekty Unie. Komise například neprodleně přijala pokyny o práci na dálku, v nichž bylo upraveno právo jejích zaměstnanců na náhradu výdajů na pořízení kancelářského vybavení.

64      Je pravda, že žalobkyně v rámci čtvrtého žalobního důvodu tvrdí, že tyto pokyny jsou diskriminační. Tento žalobní důvod však musí být – jak vyplývá z bodů 99 až 108 níže – zamítnut.

65      Za těchto podmínek musí být první žalobní důvod vycházející z námitky protiprávnosti namířené proti článku 71 a příloze VII služebního řádu zamítnut.

b)      Ke druhému žalobnímu důvodu, který podpůrně vycházíporušení článku 71 služebního řádu

66      Žalobkyně tvrdí, že pokud OOJ odůvodnil rozhodnutí o zamítnutí stížnosti tím, že článek 71 a příloha VII služebního řádu neupravují náhradu výdajů na internet a telefonní služby, pominul účel těchto ustanovení, kterým je zajistit, aby úředníci nemuseli sami hradit výdaje vynaložené pro pracovní účely, a dále opomenul, že uvedená ustanovení nemají taxativní povahu, což dokládá rozhodnutí generálního tajemníka EHSV ze dne 9. června 2021, jímž byl zaměstnancům uvedeného výboru přiznán měsíční příspěvek na úhradu nákladů spojených s prací na dálku (dále jen „rozhodnutí EHSV ze dne 9. června 2021“).

67      Ačkoliv má článek 71 služebního řádu opravdu zajistit, aby úředníci nemuseli sami hradit výdaje vynaložené v souvislosti s plněním svých služebních povinností (rozsudek ze dne 18. listopadu 2015, FH v. Parlament, F‑26/15, EU:F:2015:137, bod 32), náhrada výdajů se podle znění uvedeného článku poskytuje za podmínek stanovených v příloze VII služebního řádu. Tato příloha přitom obsahuje taxativní výčet finančních výdajů, které lze nahradit. Rozhodnutí o zamítnutí stížnosti tedy mohlo být založeno zejména na tom, že článek 71 služebního řádu neumožňuje žádostem žalobkyně vyhovět.

68      Článek 71 a přílohu VII služebního řádu je nadto třeba stejně jako všechna ostatní ustanovení unijního práva, která zakládají nárok na poskytnutí určité finanční částky, vykládat restriktivně (viz rozsudek ze dne 18. července 2017, Komise v. RN, T‑695/16 P, nezveřejněný, EU:T:2017:520, bod 54 a citovaná judikatura).

69      V rozporu s vůlí normotvůrce je pak zejména tzv. „teleologický výklad“, který by měl být podle žalobkyně proveden ve vztahu k článku 71. V rámci nařízení Rady (ES, Euratom) č. 723/2004 ze dne 22. března 2004, kterým se mění služební řád a pracovní řád ostatních zaměstnanců Unie (Úř. věst. 2004, L 124, s. 1; Zvl. vyd. 01/02, s. 130), měl totiž normotvůrce v úmyslu racionalizovat systém vyplácení různých v té době existujících příspěvků, jak je zdůrazněno v bodě 26 odůvodnění uvedeného nařízení a jak poznamenala Rada.

70      Na rozdíl od tvrzení žalobkyně je kromě toho třeba podotknout, že rozhodnutí EHSV ze dne 9. června 2021 a ostatně ani pokyny Komise o práci na dálku taxativní povaze článku 71 a přílohy VII služebního řádu neodporují.

71      Je pravda, že ze zásady jednotnosti veřejné služby, jak je zakotvena v čl. 9 odst. 3 Amsterodamské smlouvy, plyne, že se na všechny úředníky všech unijních orgánů vztahuje jediný služební řád. Tato zásada ovšem neznamená, že by orgány musely využívat posuzovací pravomoc, kterou jim služební řád přiznává, stejným způsobem. Na tyto orgány coby zaměstnavatele se naopak při řízení jejich zaměstnanců vztahuje zásada autonomie (rozsudky ze dne 18. září 2013, Scheidemann v. Komise, F‑76/12, EU:F:2013:132, bod 26, a ze dne 21. ledna 2014, Van Asbroeck v. Parlament, F‑102/12, EU:F:2014:4, bod 29).

72      Z toho vyplývá, že ačkoliv se na úředníky a zaměstnance Unie musí článek 71 a příloha VII služebního řádu uplatňovat stejným způsobem, zásada autonomie může odůvodňovat rozdíly mezi opatřeními omezeného rozsahu, která přijímají orgány, instituce a jiné subjekty Unie ve snaze zajistit, aby jejich zaměstnanci nemuseli sami nést náklady vynaložené v souvislosti s plněním svých služebních povinností v rámci režimu práce na dálku. Tento závěr platí tím spíše, že uvedená opatření musela být přijata naléhavě za mimořádných okolností souvisejících s režimem všeobecné povinnosti výkonu práce na dálku, kterou zavedly členské státy v reakci na pandemii covidu 19.

73      Z toho plyne, že druhý žalobní důvod vycházející z porušení článku 71 služebního řádu musí být zamítnut.

c)      Ke třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímuporušení povinnosti jednatnáležitou péčípráva na řádnou správu

74      Žalobkyně tvrdí, že pokud OOJ přijal rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, porušil povinnost jednat s náležitou péčí a právo na řádnou správu – spotřeba internetových dat se žalobkyni zvýšila kvůli instalaci různých pracovních programů a absolvování on-line školení a Komise popřela ekonomické dopady práce na dálku na její osobní situaci, čímž narušila rovnováhu vztahů žalobkyně s Unií.

75      Z povinnosti jednat s náležitou péčí vyplývá zejména to, že pokud orgán rozhoduje o situaci svého zaměstnance, vezme v úvahu veškeré skutečnosti, které by mohly ovlivnit jeho rozhodnutí, a že přitom zohlední nejen zájem služby, ale rovněž zájem dotčeného zaměstnance (rozsudky ze dne 28. května 1980, Kuhner v. Komise, 33/79 a 75/79, EU:C:1980:139, bod 22, a ze dne 7. listopadu 2019, WN v. Parlament, T‑431/18, nezveřejněný, EU:T:2019:781, bod 105). Jedná se tedy o specifický projev zásady řádné správy a zejména povinnosti orgánu provést v každé věci před přijetím rozhodnutí úplné a podrobné posouzení dané situace (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. května 2016, GW v. Komise, F‑111/15, EU:F:2016:122, bod 40).

76      Jak tvrdí žalobkyně, povinnost jednat s náležitou péčí je tedy odrazem vyváženosti vzájemných práv a povinností, kterou služební řád zavedl ve vztazích mezi orgánem veřejné služby a zaměstnanci veřejné služby (rozsudek ze dne 17. ledna 2017, LP v. Europol, T‑719/15 P, nezveřejněný, EU:T:2017:7, bod 60). Povinnost jednat s náležitou péčí ovšem coby projev této vyváženosti v žádném případě nemůže vést správní orgán k tomu, aby postupoval v rozporu s relevantními ustanoveními a zejména aby přiznal ustanovení unijního práva účinek, který by byl v rozporu s jeho jasným a přesným zněním (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 2. března 2004, Di Marzio v. Komise, T‑14/03, EU:T:2004:59, bod 100, a ze dne 29. dubna 2020, CV a další v. Komise, T‑496/19, nezveřejněný, EU:T:2020:163, bod 50).

77      Vzhledem k tomu, že by povinnost nahradit výdaje na čerpání internetových dat v souvislosti s prací na dálku odporovala taxativní povaze článku 71 a přílohy VII služebního řádu (viz bod 67 výše), se žalobkyně povinnosti jednat s náležitou péčí pro účely náhrady těchto výdajů nemůže dovolávat.

78      Unijní normotvůrce již ostatně zohlednil situaci některých úředníků, mezi něž patří i žalobkyně, a to když jim na pokrytí výdajů souvisejících s plněním služebních povinností přiznal daňový odpočet ve výši 10 %, který je upraven v čl. 3 odst. 4 nařízení č. 260/68.

79      V souladu s povinností jednat s náležitou péčí nadto postupovala i sama Komise, když v pokynech o práci na dálku stanovila, že se za určitých podmínek nahrazují náklady na pořízení kancelářského vybavení.

80      S výhradou otázky týkající se dodržení zásady rovnosti, která bude posouzena v rámci čtvrtého žalobního důvodu, je třeba konstatovat, že pokud tato forma podpory žalobkyni nevyhovuje, pouze na základě této skutečnosti nelze dospět k závěru o porušení povinnosti jednat s náležitou péčí.

81      S ohledem na širokou posuzovací pravomoc správních orgánů při řízení jejich zaměstnanců totiž unijní soud může v souvislosti s povinností jednat s náležitou péčí posoudit pouze to, zda se dotyčný orgán držel v rozumných mezích a neužil své posuzovací pravomoci zjevně nesprávným způsobem (obdobně viz rozsudek ze dne 4. prosince 2013, ETF v. Schuerings, T‑107/11 P, EU:T:2013:624, body 102 a 103).

82      Je přitom třeba poznamenat, že z pokynů o práci na dálku vyplývá, že se Komise rozhodla proplácet náklady na pořízení kancelářského vybavení proto, aby svým úředníkům a zaměstnancům zajistila pracovní podmínky, které odpovídají příslušným normám v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví a jsou rovnocenné podmínkám výkonu práce v kanceláři, což je zjevný projev náležité péče.

83      Jen pro úplnost je třeba připomenout, že stran náhrady tvrzených výdajů již bylo rozhodnuto, že v souladu se zásadami relevantními pro otázku důkazního břemene platí, že v případě neexistence ustanovení, podle něhož by se mělo za to, že výdaje byly vynaloženy, je na úředníkovi, aby prokázal, že skutečně vynaložil náklady přímo související s jeho služebními povinnostmi (obdobně viz rozsudek ze dne 11. července 2000, Skrzypek v. Komise, T‑134/99, EU:T:2000:184, bod 81).

84      Žalobkyně ovšem tvrdí pouze to, že zvýšení spotřeby internetových dat, k němuž u ní došlo v říjnu 2020, a překročení 100 GB limitu o 137,434 GB, za které jí byl naúčtován doplatek, jsou důsledkem toho, že si pro pracovní účely nainstalovala a používala takové programy jako Skype for business, Webex či Teams, a že absolvovala několik on-line školení.

85      Skutečnost, že podstatnou část internetových dat v říjnu 2020 žalobkyně vyčerpala v průběhu čtyř pracovních dnů, sama o sobě nepostačuje k prokázání toho, že část dat překračující limit měsíčního předplaceného balíčku služeb byla vyčerpána v důsledku užívání internetu pro pracovní účely. Tvrzení, že dotčené výdaje byly vynaloženy pro pracovní účely, není prokázáno tím spíše, že z dokumentů předložených samotnou žalobkyní vyplývá, že její spotřeba internetových dat nepřekročila 100 GB limit jejího předplaceného balíčku služeb v žádném jiném období, kdy platila povinnost pracovat na dálku.

86      Na základě informací poskytnutých žalobkyní tudíž nelze tvrdit, že k překročení limitu jejího balíčku pro internetové připojení došlo v důsledku práce na dálku, a už vůbec nelze konstatovat, že pokud Komise odmítla tuto skutečnost zohlednit, mohla porušit povinnost jednat s náležitou péčí a zásadu řádné správy.

87      Nakonec je třeba podotknout, že ačkoliv je nesporné, že částku 1,89 eura operátor žalobkyni naúčtoval za dva telefonní hovory na oddělení IT asistenční služby a na GŘ Komise pro informatiku uskutečněné v září 2020, ani v tomto případě nelze neproplacení zmíněné částky považovat za porušení povinnosti jednat s náležitou péčí, a to s ohledem na opatření popsaná v bodech 78 a 79 výše a na skutečnost, že dotčená částka byla velmi malá.

88      Třetí žalobní důvod tedy musí být zamítnut.

d)      Ke čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímuporušení zásady zákazu diskriminace

89      Žalobkyně tvrdí, že OOJ odůvodnil rozhodnutí o zamítnutí stížnosti na základě pokynů o práci na dálku. Tyto pokyny ovšem podle žalobkyně zakládají diskriminaci mezi úředníky Komise, kteří mají dostatek finančních prostředků na to, aby mohli předem uhradit náklady na kancelářské vybavení, a úředníky, kteří takové prostředky nemají a nemohou se domoci náhrady jiných výdajů souvisejících s plněním služebních povinností. Uvedené pokyny vedou ještě k další diskriminaci, a to s ohledem na zvýhodnění úředníků a zaměstnanců EHSV plynoucí z rozhodnutí EHSV ze dne 9. června 2021.

1)      K přípustnosti čtvrtého žalobního důvodu

90      Komise tvrdí, že čtvrtý žalobní důvod je nepřípustný, jelikož nebyl uplatněn v rámci stížnosti.

91      V tomto ohledu je třeba připomenout, že články 90 a 91 služebního řádu podmiňují přípustnost žaloby úředníka namířené proti orgánu, k němuž tento úředník přísluší, řádným provedením předchozího správního řízení.

92      Pravidlo shody mezi stížností a následnou žalobou, na které poukazuje Komise, pod sankcí nepřípustnosti vyžaduje, aby byl žalobní důvod uplatněný před unijním soudem vznesen již v rámci postupu před zahájením soudního řízení, aby se OOJ mohl seznámit s výtkami, které dotčená osoba formuluje vůči napadenému rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 25. října 2013, Komise v. Moschonaki, T‑476/11 P, EU:T:2013:557, bod 71 a citovaná judikatura).

93      V projednávané věci žalobkyně ve stížnosti poukázala na porušení zásady rovnosti. Pokud jde o telefonickou komunikaci, ve stížnosti porovnala „pracovníky na vedoucích pozicích“, kteří mají k dispozici služební telefony, a ostatní úředníky, kteří za svoji pracovní komunikaci musí platit, a pokud jde o internetová data, porovnala úředníky, kteří mají na základě smluv uzavřených s poskytovateli internetového připojení k dispozici značný objem dat a jejichž připojení je velmi rychlé, a úředníky, kteří takové výhody nemají.

94      Porušení zásady rovnosti tedy ve stížnosti namítnuto bylo, avšak z jiného hlediska, než ze kterého vychází čtvrtý žalobní důvod.

95      Je nicméně třeba připomenout, že cílem článku 91 služebního řádu není striktně a definitivně svazovat fázi případného soudního řízení, pokud žaloba podaná u soudu nemění důvod ani předmět stížnosti. Výtky mohou být před unijním soudem v tomto rozsahu dále rozvedeny žalobními důvody a argumenty, které nemusí být nutně uvedeny ve stížnosti, ale musí s ní úzce souviset (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 25. října 2013, Komise v. Moschonaki, T‑476/11 P, EU:T:2013:557, body 73 a 76, a ze dne 2. března 2017, DI v. EASO, T‑730/15 P, EU:T:2017:138, body 65 a 66).

96      Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že okolnost, že žalobkyně poprvé až v žalobě výslovně poukázala na rozdílné zacházení mezi osobami, které mají finanční prostředky na to, aby mohli předem uhradit náklady na kancelářské vybavení, a osobami, které tyto finanční prostředky nemají, nemění důvod ani předmět stížnosti.

97      Žalobkyni nadto nelze vytýkat, že ve stížnosti nenamítla diskriminaci mezi ní samotnou coby úřednicí Komise a zaměstnanci EHSV, jelikož rozhodnutí EHSV ze dne 9. června 2021 bylo přijato až po ukončení postupu před zahájením soudního řízení.

98      Z toho vyplývá, že čtvrtý žalobní důvod je přípustný.

2)      K meritu čtvrtého žalobního důvodu

99      Jak bylo uvedeno v bodě 40 výše, zásada rovnosti vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li rozlišování objektivně odůvodněno.

100    V projednávaném případě žalobkyně Komisi zaprvé vytýká, že nezacházela odlišně s úředníky, kteří nemají prostředky na pořízení kancelářského vybavení, a to tím, že by jim nabídla možnost náhrady výdajů na telefonní služby a na internetové připojení.

101    Žalobkyně, která nemůže hájit práva ostatních úředníků, je zařazena do platové třídy AST 4 a byl jí přiznán daňový odpočet zmíněný v bodě 78 výše, ovšem nepředložila žádný důkaz, který by mohl prokázat, že fakticky nebyla schopna vynaložit výdaje na kancelářské vybavení, a že se tedy ocitla v tvrzené nepříznivé situaci. Neprokázala tedy, že s ní bylo zacházeno stejně jako s úředníky, kteří tyto výdaje vynaložit mohli, ačkoliv se nacházela v odlišné finanční situaci.

102    I kdyby takové rozdílné zacházení prokázáno bylo, žalobkyně nadto v každém případě neprokázala, že by dotčené rozlišování bylo svévolné nebo zjevně nepřiměřené ve smyslu judikatury citované v bodě 41 výše.

103    Jak je naproti tomu uvedeno v pokynech o práci na dálku, opatření umožňující náhradu výdajů na pořízení kancelářského vybavení bylo odůvodněno potřebou poskytnout pracovníkům na dálku pomoc při plnění jejich úkolů v pracovních podmínkách odpovídajících příslušným normám v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví, a to v návaznosti na čl. 1e odst. 2 služebního řádu. Jak nadto uvádí Komise, toto opatření bylo odůvodněno i snahou nahrazovat pouze ty výdaje, u nichž lze objektivizovat jejich souvislost s plněním služebních povinností.

104    Žalobkyně zadruhé tvrdí, že byla diskriminována z důvodu příznivějšího zacházení s úředníky a zaměstnanci EHSV.

105    Je ovšem třeba připomenout (viz bod 71 výše), že okolnost, že se na všechny úředníky vztahuje jediný služební řád, neznamená, že by orgány musely posuzovací pravomoc, která jim byla přiznána služebním řádem, využívat stejným způsobem, ale naopak se na tyto orgány coby zaměstnavatele vztahuje zásada autonomie (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. září 1997, Gimenez v. Výbor regionů, T‑220/95, EU:T:1997:130, bod 72, a ze dne 21. ledna 2014, Van Asbroeck v. Parlament, F‑102/12, EU:F:2014:4, bod 29).

106    V projednávaném případě je přitom třeba uvést, že pokyny o práci na dálku přijaté Komisí a rozhodnutí EHSV ze dne 9. června 2021 jsou projevem zásady autonomie v oblasti zacházení s úředníky v mimořádné situaci související s pandemií covidu 19 (viz bod 72 výše).

107    Těchto rozdílů mezi opatřeními přijatými orgány, institucemi a jinými subjekty Unie se tudíž v žádném případě nelze dovolávat na podporu žalobního důvodu vycházejícího z porušení zásady rovného zacházení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. února 2017, Schönberger v. Účetní dvůr, T‑688/15 P, nezveřejněný, EU:T:2017:76, bod 187).

108    Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že čtvrtý žalobní důvod musí být zamítnut.

e)      K pátému žalobnímu důvodu vycházejícímuporušení článku 7 Listiny

109    Žalobkyně tvrdí, že byla nucena požádat Komisi o poskytnutí přístupu k internetu, aby omezila náklady související se zavedením povinnosti pracovat na dálku, a že rozhodnutí PMO ze dne 14. července 2021, kterým byla zamítnuta její žádost o poskytnutí přístupu k internetu, zasahuje do jejího práva na respektování soukromého života a obydlí.

110    Podle článku 7 Listiny platí, že každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace. Právo zakotvené v tomto článku ovšem není absolutní výsadou. V souladu s čl. 52 odst. 1 Listiny může být omezeno (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2020, Facebook Ireland a Schrems, C‑311/18, EU:C:2020:559, body 172 a 174 a citovaná judikatura).

111    V tomto ohledu je třeba poznamenat, že pokud se stejně jako v projednávaném případě jedná o individuální opatření, existenci či neexistenci omezení ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny je nutno posuzovat s ohledem na jeho skutečný dopad na dotyčnou osobu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. ledna 2018, F, C‑473/16, EU:C:2018:36, body 52 až 54). K zásahu do výkonu práva nadto nedochází, je-li vazba mezi tímto zásahem a dotčeným opatřením příliš nepřímá či nahodilá na to, aby mohla být vzata do úvahy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. prosince 2018, Janoha a další v. Komise, T‑517/16, nezveřejněný, EU:T:2018:874, body 72 a 73).

112    V projednávaném případě přitom žalobkyně tvrdí pouze to, že při plnění svých služebních povinností na dálku prostřednictvím vlastního internetového připojení byla nucena porušit smlouvu, kterou coby soukromá osoba uzavřela se společností VOO a podle níž mohlo být její internetové připojení využíváno pouze pro soukromé a osobní účely.

113    Žalobkyně ovšem nepředložila žádný důkaz, ze kterého by bylo možné vyvodit, že společnost VOO vykládá smlouvu uzavřenou se žalobkyní v tom smyslu, že je jí v této smlouvě zakázáno osobně užívat připojení při plnění služebních povinností, a že má tento zákaz nevyhnutelný dopad na její právo na respektování jejího soukromého života a obydlí. Komise v tomto ohledu poznamenává, že si není vědoma žádné stížnosti poskytovatelů přístupu k internetu ohledně toho, že by jejich zákazníci využívali internetové připojení v rámci práce na dálku, a žalobkyně nepředložila žádný důkaz, který by toto tvrzení vyvrátil.

114    Je pravda, že žalobkyně tvrdí, že jiný poskytovatel přístupu k internetu zavedl program, který umožňuje zaměstnavatelům finančně přispívat svým zaměstnancům na úhradu výdajů na internet používaný v rámci jejich práce na dálku.

115    Komise však správně uvádí, že tento program je prezentován pouze jako „pozornost“, kterou zaměstnavatelé dávají svým zaměstnancům. Jedná se tedy o pouhou možnost, a nikoliv o mechanismus, jenž by byl podle tohoto poskytovatele nutný k tomu, aby jeho zákazníci dodržovali své smluvní závazky.

116    Za těchto podmínek nelze mít za to, že napadené rozhodnutí omezuje právo žalobkyně na respektování jejího soukromého života a obydlí.

117    Pátý žalobní důvod, a proto i celý druhý bod návrhových žádání je proto třeba zamítnout.

C.      Ke třetímu bodu návrhových žádání

118    V rámci třetího bodu návrhových žádání se žalobkyně domáhá, aby Tribunál uložil Komisi povinnost zaplatit jí částku 51,89 eura coby náhradu jejích výdajů souvisejících s plněním služebních povinností, poskytnout jí v rámci výkonu práce na dálku přístup k internetu pro pracovní účely a vyplatit jí částku 10 000 eur coby náhradu různých druhů újmy.

119    Vzhledem k tomu, že žalobkyně tyto návrhy uplatnila jakožto „důsledek“ zrušení napadeného rozhodnutí, postačuje konstatovat, že jelikož byl druhý bod návrhových žádání zamítnut, musí být zamítnut i třetí bod.

120    Kromě toho je třeba zamítnout i návrh na náhradu nemajetkové újmy, která žalobkyni údajně vznikla kvůli tomu, že bylo opakovaně odmítnuto poskytnout jí přístup k internetu, kvůli obavám, že bude muset opětovně sama nést výdaje související s plněním služebních povinností, a kvůli tomu, že musela z Komise odejít, aby nebyla penalizována v rámci svého hodnocení a služebního postupu.

121    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury musí být každá újma skutečná a určitá a že ryze hypotetická a neurčitá újma právo na náhradu nezakládá (rozsudek ze dne 3. prosince 2015, CN v. Parlament, T‑343/13, EU:T:2015:926, bod 118). Je na účastníku řízení, který se dovolává odpovědnosti Unie, aby předložil důkazy o existenci nebo rozsahu újmy, již namítá. Tato povinnost platí i v případě újmy nemajetkové. Pouhé tvrzení, které není podloženo žádným důkazem, je nedostatečné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. prosince 2015, CN v. Parlament, T‑343/13, EU:T:2015:926, body 119 a 121).

122    Ve snaze prokázat tvrzenou nemajetkovou újmu žalobkyně v projednávané věci předložila lékařské potvrzení o své pracovní neschopnosti v období od 22. prosince 2020, 14:30h, do 24. prosince téhož roku.

123    Toto lékařské potvrzení však nebylo doplněno žádnými dalšími doklady, je velmi stručné a zejména neobsahuje žádnou anamnézu. Navíc jej nepotvrzuje žádný jiný dokument, na jehož základě by bylo možno krátkou pracovní neschopnost žalobkyně přičíst údajnému „psychickému a fyzickému šoku způsobenému tím, že jí Komise odmítla poskytnout internetové připojení nezbytné k výkonu její práce“.

124    Žalobkyně nepředložila důkazy ani na podporu tvrzení, že byla nucena z Komise odejít, aby nebyla penalizována v rámci svého hodnocení a služebního postupu. V tomto ohledu je třeba podotknout, že pouhá skutečnost, že Komise považovala nepřítomnost žalobkyně dne 3. května 2021 za neoprávněnou, a proto jí ze zůstatku dovolené za kalendářní rok odečetla jeden den (viz bod 13 výše), sama o sobě v tomto směru nepředstavuje ani neúplný důkaz.

125    Žalobkyně se konečně marně domáhá náhrady nemajetkové újmy, která jí údajně vznikla v důsledku ztráty uvedeného dne dovolené kvůli neoprávněné nepřítomnosti, když odmítla používat svůj soukromý přístup k internetu pro pracovní účely.

126    Jak tvrdí Komise, tento návrh je nepřípustný. Poprvé byl totiž uveden až v žalobě a nebylo o něm rozhodnuto v rámci řádného postupu před zahájením soudního řízení v souladu s články 90 a 91 služebního řádu, a to za situace, kdy přímá příčina tvrzené újmy nevyplývá z napadeného rozhodnutí, nýbrž z rozhodnutí GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost ze dne 19. května 2021.

127    Třetí bod návrhových žádání tudíž musí být zamítnut.

128    S ohledem na vše výše uvedené musí být žaloba zčásti odmítnuta a ve zbývající části zamítnuta.

IV.    K nákladům řízení

129    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, jenž měl ve věci úspěch, požadoval.

130    Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí.

131    Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu nesou orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, vlastní náklady řízení. Parlament a Rada tedy ponesou vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (čtvrtý senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zčásti odmítá a zčásti zamítá.

2)      OE ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.

3)      Evropský parlament a Rada Evropské unie ponesou vlastní náklady řízení.

Gervasoni

Madise

Frendo

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 7. září 2022.

Podpisy


*      Jednací jazyk: francouzština.