ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého senátu)

4. března 2010(*)

„Dumping – Dovoz obuvi se svrškem z usně pocházející z Číny a Vietnamu – Status podniku působícího v tržním hospodářství – Individuální zacházení – Výběr vzorku – Právo na obhajobu – Rovné zacházení – Újma – Legitimní očekávání – Povinnost uvést odůvodnění“

Ve spojených věcech T‑407/06 a T‑408/06,

Zhejiang Aokang Shoes Co., Ltd, se sídlem v Yongjia (Čína),

žalobkyně ve věci T‑407/06,

Wenzhou Taima Shoes Co., Ltd, se sídlem ve Wenzhou (Čína),

žalobkyně ve věci T‑408/06,

zastoupené I. MacVayem, solicitor, R. Thompsonem, QC, a K. Bealem, barrister,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené J.-P. Hixem, jako zmocněncem, ve spolupráci s G. Berrischem, advokátem,

žalované,

podporované

Komisí Evropských společenství, zastoupenou H. van Vlietem a T. Scharfem, jako zmocněnci,

Evropskou konfederací obuvnického průmyslu (CEC), se sídlem v Bruselu (Belgie), původně zastoupenou P. Vlaemminckem, G. Zonnekeynem a S. Verhulstem, poté P. Vlaemminckem a A. Hubertem, advokáty,

a

BA.LA. di Lanciotti Vittorio & C. Sas, se sídlem v Monte Urano (Itálie), a šestnácti dalšími vedlejšími účastnicemi řízení, jejichž jména jsou uvedena v příloze, zastoupenými G. Celonou, P. Tabellinim a C. Cavalierem, advokáty,

vedlejšími účastnicemi řízení,

jejichž předmětem jsou návrhy na částečné zrušení nařízení Rady (ES) č. 1472/2006 ze dne 5. října 2006 o uložení konečného antidumpingového cla z dovozu některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Čínské lidové republiky a Vietnamu a o konečném výběru uloženého prozatímního cla (Úř. věst. L 275, s. 1) v rozsahu, v němž se týká žalobkyň,

TRIBUNÁL (osmý senát),

ve složení M. E. Martins Ribeiro, předsedkyně, S. Papasavvas (zpravodaj) a A. Dittrich, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: C. Kantza, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 11. února 2009,

vydává tento

Rozsudek

 Právní rámec

1        Článek 1 odst. 1 a 2 nařízení Rady (ES) č. 384/96 ze dne 22. prosince 1995 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. 1996, L 56, s. 1; Zvl. vyd. 11/10, s. 45) v platném znění (dále jen „základní nařízení“) uvádí:

„1. Antidumpingové clo může být uloženo na každý výrobek, jehož propuštění do volného oběhu ve Společenství působí újmu.

2. Výrobek je považován za dumpingový, jestliže je vývozní cena výrobku vyváženého do Společenství nižší, než je při běžném obchodu srovnatelná cena obdobného výrobku určeného pro spotřebu ve vývozní zemi.“

2        Podle čl. 2 odst. 1 prvního pododstavce základního nařízení „[b]ěžná hodnota se obvykle zakládá na cenách, které jsou zaplaceny nebo mají být zaplaceny nezávislým odběratelem v zemi vývozu v běžném obchodním styku“.

3        Co se týče podmínek přiznání statutu podniku působícího v tržním hospodářství, čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení stanoví:

„V rámci antidumpingového šetření dovozů z […] Čínské lidové republiky […], se běžná hodnota určí podle odstavců 1 až 6, pokud se prokáže na základě řádně odůvodněných žádostí jednoho nebo více výrobců […], že při výrobě nebo prodeji daného obdobného výrobku převažují pro výrobce nebo více výrobců podmínky tržního hospodářství. V opačném případě se použije písmeno a).“

4        Podle čl. 9 odst. 6 základního nařízení:

„6. Pokud Komise omezí své šetření podle článku 17, nesmí být antidumpingové clo uložené na dovoz vývozcům nebo výrobcům, kteří se přihlásili podle článku 17, ale kteří nebyli zahrnuti do šetření, vyšší než vážené průměrné rozpětí dumpingu, které bylo zjištěno u stran tvořících vzorek […] Na dovoz vývozců nebo výrobců, kterým bylo postupem podle článku 17 uděleno individuální zacházení, se uloží individuální clo.“

5        Co se týče techniky spočívající v použití výběru vzorku, čl. 17 odst. 1 a 3 základního nařízení uvádí:

„1. V případech, kdy je počet žadatelů, vývozců nebo dovozců, typů výrobků nebo obchodních operací příliš velký, může být šetření omezeno na přiměřený počet stran, výrobků nebo obchodních operací, který se vybere jako statisticky reprezentativní vzorek na základě informací dostupných v době výběru, nebo největší reprezentativní objem výroby, prodeje nebo vývozu, který může být ve stanovené lhůtě přiměřeně přezkoumán.

[…]

3. Je-li šetření omezeno v souladu s tímto článkem, vypočítá se nicméně individuální dumpingové rozpětí pro každého vývozce nebo výrobce, který nebyl původně vybrán a který předloží nezbytné informace ve lhůtě stanovené tímto nařízením, pokud není počet vývozců nebo výrobců tak vysoký, že by individuální zjišťování znamenalo příliš velké zatížení a bránilo by včasnému ukončení šetření.“

6        Co se týče zjišťování újmy, čl. 3 odst. 1, 2 a 6 základního nařízení stanoví:

„1. Není-li stanoveno jinak, rozumí se pro účely tohoto nařízení výrazem ‚újma‘ podstatná újma výrobnímu odvětví Společenství, její hrozba nebo závažné zpoždění při zavádění některého výrobního odvětví Společenství a vykládá se podle tohoto článku.

2. Zjištění újmy je založeno na skutečných důkazech a zahrnuje objektivní přezkum jak a) objemu dumpingových dovozů a jejich účinku na ceny obdobných výrobků na trhu Společenství, tak b) následného vlivu těchto dovozů na výrobní odvětví Společenství.

[…]

6. Ze všech relevantních důkazů předložených podle odstavce 2 musí vyplývat, že dumpingové dovozy působí újmu ve smyslu tohoto nařízení. K tomu zejména patří důkaz o tom, že objem a/nebo cena zjištěné podle odstavce 3 mají na výrobní odvětví Společenství nepříznivé účinky ve smyslu odstavce 5 a že tyto účinky dosahují takových rozměrů, že mohou být označeny jako závažné.“

7        Podle čl. 9 odst. 4 poslední věty základního nařízení „[a]ntidumpingové clo nesmí být vyšší než dumpingové rozpětí, které bylo zjištěno, a musí být nižší než toto rozpětí, pokud takové menší clo postačuje k odstranění újmy způsobené výrobnímu odvětví Společenství.“

8        Podle čl. 18 odst. 3 a 4 základního nařízení:

„3. Nejsou-li informace předložené účastníkem řízení ve všech ohledech dokonalé, přesto se k nim přihlédne, pokud nedostatky neúměrně neztěžují zjištění přiměřeně správných závěrů, pokud jsou předloženy včas, pokud je možno je ověřit a pokud účastník řízení jednal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

4. Pokud nejsou důkazy nebo informace přijaty, je strana, která je předložila, okamžitě zpravena o důvodech jejich odmítnutí a je jí dána možnost podat dodatečné vysvětlení ve stanovené lhůtě. Pokud vysvětlení nejsou považována za dostatečná, je třeba uvést důvody pro odmítnutí důkazů nebo informací a uvést je ve zveřejněných závěrech.“

9        Článek 20 odst. 1, 2, 4 a 5 základního nařízení uvádí:

„1. Žadatelé, dovozci a vývozci a jejich zájmové svazy a země původu a/nebo vývozu mohou požádat o poskytnutí informací o podrobnostech týkajících se závažných skutečností a úvah, na jejichž základě byla přijata prozatímní opatření. Poskytnutí informací je nutno si vyžádat písemně ihned po přijetí prozatímních opatření a informace musí být poskytnuty písemně co nejdříve.

2. Strany uvedené v odstavci 1 mohou požádat o konečné informace o nejdůležitějších skutečnostech a úvahách, na jejichž základě je zamýšleno doporučit přijetí konečných opatření nebo zastavení šetření nebo řízení, aniž by bylo přijato nějaké opatření, přičemž se zvláštní pozornost věnuje informaci o skutečnostech a úvahách, které se liší od těch, jež byly použity při rozhodování o prozatímních opatřeních.

[…]

4. Konečné informace musí být poskytnuty písemně. Podávají se co nejdříve, obvykle nejpozději jeden měsíc před vydáním konečného rozhodnutí nebo před předložením návrhu Komise na přijetí konečných opatření podle článku 9, přičemž se řádně přihlédne k ochraně důvěrných informací. Pokud Komise nemůže sdělit některé skutečnosti nebo úvahy v tomto okamžiku, sdělí je co nejdříve. Poskytnutím informací není dotčeno jakékoli další rozhodnutí, které Komise nebo Rada případně přijmou, ale pokud toto rozhodnutí vychází z jiných skutečností nebo úvah, musí být tyto informace nebo úvahy sděleny co nejdříve.

5. Ke stanoviskům obdrženým po poskytnutí konečných informací lze přihlédnout pouze tehdy, obdrží-li je Komise ve lhůtě, kterou stanoví v každém případě s ohledem na naléhavost věci a která činí nejméně deset dnů.“

10      Podle bodu 6.9 Dohody o provádění článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu 1994 (GATT) (Úř. věst. L 336, s. 103, dále jen „antidumpingový kodex z roku 1994“), obsažené v příloze 1 A Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO) (Úř. věst., L 336, s. 3):

„Úřady před konečným určením informují všechny dotčené strany o uvažovaných základních skutkových okolnostech, které tvoří základ rozhodnutí, zda budou uplatněna konečná opatření. Takové informace musí být poskytnuty v dostatečném předstihu, aby strany měly možnost hájit své zájmy.“

 Skutečnosti předcházející sporu a napadené nařízení

11      Žalobkyně, Zhejiang Aokang Shoes Co., Ltd a Wenzhou Taima Shoes Co., Ltd, jsou společnostmi, které vyrábějí a vyvážejí obuv, usazenými v Číně.

12      Dovoz obuvi z Číny týkající se určitých tříd kombinované nomenklatury byl podřízen množstevnímu omezení, které pozbylo platnosti dne 1. ledna 2005.

13      Na základě podnětu, který podala dne 30. května 2005 Evropská konfederace obuvnického průmyslu (CEC) zahájila Komise Evropských společenství antidumpingové řízení týkající se dovozu některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Číny a Vietnamu. Oznámení o zahájení tohoto řízení bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie dne 7. července 2005 (Úř. věst. C 166, s. 14, dále jen „oznámení o zahájení“).

14      Vzhledem ke značnému počtu zúčastněných stran, bylo v bodě 5.1 písm. a) oznámení o zahájení uvedeno, že bude použito techniky výběru vzorku podle článku 17 základního nařízení.

15      Žalobkyně navázaly kontakt s Komisí tím, že jí dne 25. července 2005 dodaly informace požadované podle bodu 5.1 písm. e) oznámení o zahájení, aby jim byl přiznán statut společnosti působící v tržním hospodářství (dále jen „STH“) nebo, kdyby jim přiznán nebyl, aby mohli požívat individuálního zacházení (dále jen „IZ“). Elektronickou poštou ze dne 13. ledna 2006 se právní zástupce žalobkyň dotázal Komise ohledně jejích záměrů týkajících se postupu, který má následovat, pokud jde o žádosti o STH/IZ, podané vývozci, kteří nejsou součástí vzorku, a jejichž žádosti nebyly zkoumány individuálně. Elektronickou poštou ze dne 17. ledna 2006 Komise uvedla, že se z důvodu probíhajícího řízení odmítá k této věci vyjádřit.

16      Dne 23. března 2006 Komise přijala nařízení (ES) č. 553/2006, kterým se ukládá prozatímní antidumpingové clo z dovozu některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Čínské lidové republiky a Vietnamu (Úř. věst. L 98, s. 3, dále jen „prozatímní nařízení“).

17      Podle devátého bodu odůvodnění prozatímního nařízení se šetření dumpingu a újmy týkalo období od 1. dubna 2004 do 31. března 2005 (dále jen „období šetření“). Kontrola skutečností významných pro posouzení újmy se týkala období od 1. ledna 2001 do 31. března 2005 (dále jen „posuzované období“).

18      Protože bylo potřeba stanovit běžnou hodnotu pro výrobky čínských a vietnamských vyvážejících výrobců, kterým nebude případně udělen STH, bylo za účelem stanovení běžné hodnoty na základě údajů ze srovnatelné země, v daném případě z Brazilské federativní republiky, provedeno šetření v prostorách tří brazilských společností (osmý bod odůvodnění prozatímního nařízení).

19      Co se týče dotčeného výrobku, z bodu 10, 11, 40 a 41 odůvodnění prozatímního nařízení vyplývá, že hlavně zahrnuje sandály, vysoké boty, vycházkovou a městskou obuv, přičemž všechny jsou vyráběny se svrškem z přírodní nebo kompozitní usně. Mimoto z bodů 12 až 31 odůvodnění prozatímního nařízení vyplývá, že Komise z definice dotčeného výrobku vyloučila sportovní obuv vyráběnou speciální technologií (Special Technology Athletic Footwear, dále jen „STAF“) a že do ní zahrnula obuv pro děti.

20      V rámci určení dumpingu Komise použila techniku výběru vzorku. Podle bodu 55 odůvodnění prozatímního nařízení mezi vyvážejícími výrobci, kteří se přihlásili, aby byly zahrnuti do vzorku, 154 vyváželo v období šetření do Společenství. Podle téhož bodu odůvodnění byly tyto společnosti původně považovány za spolupracující společnosti a bylo s nimi počítáno při výběru vzorku.

21      Z bodu 57 odůvodnění prozatímního nařízení vyplývá, že Komise nakonec vybrala vzorek zahrnující třináct čínských vyvážejících výrobců, kteří představují více než 20 % objemu čínského vývozu do Společenství. Podle bodu 59 odůvodnění téhož nařízení kritéria vzatá v úvahu za účelem dotčeného výběru byla zaprvé velikost vyvážejícího výrobce z pohledu vývozu do Společenství a zadruhé jeho velikost z pohledu domácího prodeje. Pokud jde o toto posledně uvedené kritérium, Komise v šedesátém bodě odůvodnění prozatímního nařízení uvedla, že údaje související s domácím prodejem zvyšují reprezentativnost vzorku tím, že poskytují informace o cenách a nákladech souvisejících s výrobou a s prodejem dotčeného výrobku na domácích trzích. Podle bodu 61 odůvodnění prozatímního nařízení čínské společnosti vybrané do vzorku představovaly 25 % objemu vývozu do Společenství a 42 % prodeje uskutečněného na domácím trhu vyvážejícími výrobci spolupracujícími v šetření. Podle téhož bodu odůvodnění vyloučení STAF nijak podstatně reprezentativnost vzorků neovlivnilo.

22      Podle bodu 62 odůvodnění prozatímního nařízení vyvážející výrobci nezařazení do vzorku, byli informováni o tom, že antidumpingová cla týkající se jejich vývozů budou stanovena v souladu s ustanoveními čl. 9 odst. 6 základního nařízení. Co se týče žádostí předložených vyvážejícími výrobci o stanovení individuálního dumpingové rozpětí podle čl. 9 odst. 6 a čl. 17 odst. 3 základního nařízení, Komise měla v bodě 64 odůvodnění prozatímního nařízení za to, že by jejich individuální zjišťování nepřiměřeně zatížilo šetření, a to by nemohlo být ukončeno včas. Za těchto podmínek dumpingové rozpětí pro tyto výrobce bylo stanoveno na základě váženého průměru dumpingových rozpětí společností ze vzorku (body 135 a 143 odůvodnění prozatímního nařízení).

23      Dopisem ze dne 7. dubna 2006 Komise předala žalobkyním podle čl. 14 odst. 2 a čl. 20 odst. 1 základního nařízení opis prozatímního nařízení a dokument obsahující informace o podrobnostech, které jsou základem nejdůležitějších skutečností a úvah, na základě kterých byla uložena prozatímní antidumpingová cla (dále jen „dokument poskytující prozatímní informace“). Komise vyzvala žalobkyně, aby ji předaly své případné komentáře k těmto dokumentům do 8. května 2006.

24      Faxem ze dne 7. července 2006 Komise předala žalobkyním podle čl. 20 odst. 2 až 4 základního nařízení dokument poskytující konečné informace týkající se nejdůležitějších skutečností a úvah, které byly základem návrhu na uložení konečných antidumpingových cel.

25      V hlavě H tohoto dokumentu Komise uvedla své úvahy, pokud jde o konečná antidumpingová opatření, které budou předloženy Radě Evropské unie. Co se týče druhu opatření, Komise uvedla zaprvé, že závazky ze strany výrobců neprodávat pod takovou cenovou výší, která by odstranila podstatnou újmu, kterou utrpěl průmysl Společenství, nepředstavovaly vhodná opatření, a zadruhé, že bylo třeba použít systému odložených cel (body 278 až 291 dokumentu poskytujícího konečné informace).

26      Pokud jde o systém odložených cel, Komise uvedla, že objem dovozu má významný negativní dopad na průmysl Společenství od 1. ledna 2005, dne ukončení množstevního omezení (bod 12 výše). Během prvních tří měsíců roku 2005, včetně období šetření (viz bod 17 výše) totiž průmysl Společenství údajně, proporcionálně, zaznamenal nejvýraznější propad v průběhu posuzovaného období, co se týče vícero ekonomických ukazatelů, jako jsou ziskovost, prodejní ceny, podíly na trhu, prodeje, zaměstnanost a výroba. Za těchto podmínek Komise věnovala zvláštní pozornost množstevnímu prvku dumpingových praktik při určení existence újmy. Měla tak za to, že pouze dovoz překračující určitý objem je příčinou újmy, a že tedy zásah ve formě cel ad valorem není nezbytný pro obnovení podmínek poctivé soutěže. Proto by antidumpingová cla měla být použita pouze na množství dovážených výrobků přesahujících určitý roční objem. V projednávané věci je takový systém odložených cel údajně přiměřený za účelem odstranění újmy v rozsahu, v němž zohledňuje účinky množstevního omezení a vyvažuje zájmy dotčených stran. Navrhovaná antidumpingová cla by tedy měla být použita na dovozy uskutečněné nad práh 140 milionů párů obuvi ročně pocházející z Číny. Tento objem reflektuje posouzení Komise o dovozech z Číny v roce 2005, při zohlednění množství dovezených v roce 2004 (body 285 až 287 a 291 dokumentu poskytujícího konečné informace).

27      Komise tak navrhla uložení konečného antidumpingového cla ve výši rovnající se míře odstranění újmy na dovozy uskutečněné nad práh 140 milionů párů obuvi ročně, pocházející z Číny. Tato míra byla stanovena na úrovni cenového podbízení, totiž 23 % (bod 293 dokumentu poskytujícího konečné informace).

28      Komise vyzvala žalobkyně, aby jí zaslaly své komentáře k dokumentu poskytujícímu konečné informace do 17. července 2006.

29      Dopisem ze dne 28. července 2006 Komise předala žalobkyním dodatečný dokument poskytující konečné informace. Podle svých prvních dvou pododstavců měl tento dokument za cíl informovat dotčené strany o změně s ohledem na konfiguraci konečných antidumpingových cel, které budou navrženy. Generální ředitelství (GŘ) Komise „Obchod“ údajně přezkoumalo vyjádření podaná některými zúčastněnými stranami, pokud jde o původně zamýšlený systém odložených cel (viz body 25 až 27 výše). Prostřednictvím tohoto dokumentu Komise opustila myšlenku takového systému. V rámci svého nového přístupu Komise zdůraznila, že ke zvýšení dovozů skutečně způsobujícímu újmu došlo v průběhu roku 2004, a to až do konce období šetření, a že rok 2005 byl prvním rokem, během něhož dovoz obuvi z Číny již nepodléhal množstevnímu omezení. Krom toho Komise stanovila objem dovozů nezpůsobující újmu na základě dovozu z Číny a Vietnamu v roce 2003, totiž 109 milionů párů obuvi. Podle tohoto nového přístupu hospodářský dopad tohoto objemu musel být vzat v úvahu při určení úrovně odstranění újmy. Takto byla jednak snížena úroveň odstranění újmy za účelem zohlednění objemu dovozu nezpůsobujícího újmu a jednak byla konečná cla uplatněna od prvního dovezeného páru. Podle této metody stanovící čtyři etapy uvedené v tomto dokumentu Komise rozhodla, pro dovoz z Číny, na základě „pravidla nižšího cla“, o uložení konečného antidumpingového cla na úrovni požadované pro odstranění újmy, v projednávané věci 16,5 %.

30      Za účelem formalizace tohoto nového návrhu Komise k dopisu ze dne 28. července 2006 připojila body, které měly být obsaženy v nové hlavě H dokumentu poskytujícího konečné informace se záměrem nahradit body obsažené v hlavě odpovídající hlavě H (viz bod 25 výše). Komise uvedla v bodech 278 a 279, které měly být obsaženy v nové hlavě H dokumentu poskytujícího konečné informace, že pouze dovoz přesahující určitý objem před ukončením množstevního omezení mohl způsobit podstatnou újmu, takže v rámci určení úrovně odstranění újmy na základě výsledků období šetření měla být vzata v úvahu skutečnost, že některá dovezená množství nezpůsobila újmu. V důsledku toho množství, která nezpůsobila podstatnou újmu, měla být vzata v úvahu při určení úrovně odstranění újmy. V bodě 280 téhož dokumentu Komise uvedla metodu, kterou provedla.

31      Komise vyzvala žalobkyně, aby jí zaslaly své komentáře k dodatečnému dokumentu poskytujícímu konečné informace do 2. srpna 2006. Žalobkyně k uvedenému dni zaslaly svá vyjádření.

32      Dne 5. října 2006 Rada přijala nařízení (ES) č. 1472/2006 o uložení konečného antidumpingového cla z dovozu některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Čínské lidové republiky a Vietnamu a o konečném výběru uloženého prozatímního cla (Úř. věst. L 275, s. 1, dále jen „napadené nařízení“). Na základě napadeného nařízení Rada uložila konečné antidumpingové clo z dovozu obuvi se svrškem z přírodní nebo kompozitní usně, s výjimkou sportovní obuvi, STAF, pantoflí a ostatní domácí obuvi, a obuvi s ochrannou špičkou pocházející z Číny a spadající do vícero kódů kombinované nomenklatury (článek 1 napadeného nařízení). Sazba konečného antidumpingového cla, která se vztahuje na čistou cenu s dodáním na hranice Společenství před proclením, byla stanovena pro obuv pocházející z výroby žalobkyň na 16,5 %. Podle článku 3 napadeného nařízení platila tato sazba po dobu dvou let.

33      Pokud jde o otázky související s žádostmi podanými vícero společnostmi, jejichž cílem je přiznání STH, k nimž se Komise nevyjádřila, Rada jim věnovala body 60 až 65 odůvodnění napadeného nařízení.

34      Podle těchto bodů odůvodnění skutečnost, že Komise neodpověděla individuálně na každou žádost, která jí v tomto ohledu byla předložena, nepředstavuje porušení základního nařízení. Je údajně naopak v souladu s jeho článkem 17. Metoda výběru vzorku stanovená tímto článkem se údajně použije rovněž v případě, kdy vysoký počet dotyčných společností žádá o to, aby jim byl přiznán STH nebo IZ. V projednávané věci mimořádně vysoký počet žádostí podaných dotyčnými společnostmi údajně správnímu orgánu neponechal jinou možnost nežli zkoumat pouze žádosti společností zařazených do vzorku, za účelem sladění požadavků vyplývajících z co nejindividuálnější analýzy spisu při dodržení závazných lhůt. To údajně znamenalo použít na všechny společnosti nezahrnuté do vzorku vážené průměrné rozpětí stanovené pro společnosti ve vzorku. Z toho údajně vyplývá, že by výtky vyjádřené v průběhu správního řízení, podle kterých výpočet dumpingu není reprezentativní, měly být rovněž zamítnuty.

35      Tyto úvahy údajně platí, i pokud jde o žádosti o přiznání IZ.

36      Co se týče nezbytné úrovně cel za účelem odstranění újmy způsobené dovozem z Číny, Rada v bodech 296 až 301 odůvodnění napadeného nařízení, které převzaly body 275 až 280 obsažené v nové hlavě H dokumentu poskytujícího konečné informace (viz bod 30 výše) uvedla, že bylo třeba zohlednit specifika tohoto řízení, a zejména existence množstevního omezení až do 1. ledna 2005. Jelikož množstevní omezení zabraňovalo tomu, aby průmysl Společenství utrpěl podstatnou újmu, zatímco nárůst dovozu po skončení tohoto omezení údajně měl za následek zvlášť citlivou újmu, měla Rada za to, že pouze dovoz přesahující určitý objem před odstraněním tohoto množstevního omezení mohl způsobit závažnou újmu. V důsledku toho prahová hodnota újmy stanovená na základě výsledků období šetření musela zohledňovat skutečnost, že určité objemy dovozu nezpůsobily podstatnou újmu. Tato operace, která byla založena na hodnotě objemů dovozu v roce 2003,vedla, pro vývoz z Číny, k prahové hodnotě újmy ve výši 16,5 % na místo prahové hodnoty 23 %, která by byla použita, podle bodu 295 odůvodnění napadeného nařízení, kdyby Rada nezohlednila konkrétní okolnosti projednávaného případu.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

37      Návrhy došlými kanceláři Tribunálu dne 21. prosince 2006 žalobkyně podaly projednávané žaloby.

38      Podáními došlými kanceláři Tribunálu dne 2. dubna 2007 požádala Komise o vedlejší účastenství v projednávaných případech na podporu návrhových žádání Rady. Dopisy ze dne 4. října 2007 sdělila Komise Tribunálu, že se vzdává předložení spisu vedlejšího účastníka, ale že se zúčastní jednání.

39      Podáními došlými kanceláři Tribunálu dne 5. dubna 2007 požádala CEC o vedlejší účastenství v projednávaných případech na podporu návrhových žádání Rady.

40      Podáními došlými kanceláři Tribunálu dne 13. dubna 2007 požádaly Provincia di Ascoli Piceno (Itálie), Comune di Monte Urano (Itálie), BA.LA. di Lanciotti Vittorio & C. Sas a šestnáct dalších italských společností vyrábějících obuv, jejichž jména jsou uvedena v příloze, o vedlejší účastenství v projednávaných případech na podporu návrhových žádání Rady.

41      Usnesením ze dne 4. září 2007 předseda druhého senátu Tribunálu povolil vedlejší účastenství Komise a CEC, jakož i BA.LA. di Lanciotti Vittorio & C. Sas a šestnácti dalších italských společností vyrábějících obuv (dále jen „italští výrobci“). Naproti tomu bylo zamítnuto vedlejší účastenství Provincia di Ascoli Piceno a Comune di Monte Urano.

42      Poté, co se změnilo složení senátů Tribunálu, byl soudce zpravodaj přidělen k osmému senátu, kterému byly v důsledku toho přiděleny projednávané věci.

43      Žalobami došlými kanceláři Soudního dvora dne 4. října 2007 Provincia di Ascoli Piceno a Comune di Monte Urano podaly podle čl. 57 prvního pododstavce statutu Soudního dvora kasační opravný prostředek, kterým se domáhaly zrušení usnesení ze dne 4. září 2007 v rozsahu, v němž Tribunál v tomto usnesení zamítá jejich žádosti o vedlejší účastenství. Dvěma usneseními ze dne 25. ledna 2008, Provincia di Ascoli Piceno a Comune di Monte Urano v. Rada [C‑463/07 P(I) a C‑462/07 P(I), nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí], předseda Soudního dvora tyto opravné prostředky zamítl.

44      CEC a italští výrobci předložili své spisy vedlejšího účastníka ve dnech 15. a 18. října 2007.

45      Usnesením ze dne 8. ledna 2009 předseda osmého senátu Tribunálu po vyslechnutí účastníků řízení rozhodl o spojení věcí T‑407/06 a T‑408/06 pro účely ústní části řízení a rozsudku, v souladu s článkem 50 jednacího řádu Tribunálu.

46      Na základě zprávy soudce zpravodaje Tribunál rozhodl o zahájení ústní části řízení.

47      Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 11. února 2009.

48      Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:

–        zrušil napadené nařízení v rozsahu, v němž se jich týká;

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení.

–        uložil vedlejším účastnicím, aby nesly vlastní náklady řízení.

49      Rada navrhuje, aby Tribunál:

–        odmítl žaloby jako nepřípustné nebo je zamítl jako neopodstatněné;

–        uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

50      Komise navrhuje, aby Tribunál zamítl žaloby.

51      CEC a italští výrobci navrhují, aby Tribunál:

–        zamítl žaloby;

–        uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

52      Žalobkyně na podporu svých žalob předkládají sedm žalobních důvodů, vycházejících z:

–        porušení čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) základního nařízení a zásady rovného zacházení;

–        porušení čl. 9 odst. 5 základního nařízení;

–        porušení zásady ochrany legitimního očekávání;

–        porušení práva na obhajobu, porušení povinnosti uvést odůvodnění a práva na účinnou soudní ochranu.

–        chybného stanovení jejich dumpingového rozpětí;

–        porušení čl. 20 základního nařízení, porušení práva na obhajobu a nedostatku odůvodnění, co se týče újmy, kterou utrpěl průmysl Společenství;

–        z nesprávného právního posouzení a zjevně nesprávného posouzení, pokud jde o újmu způsobenou průmyslu Společenství.

53      Prvními třemi žalobními důvody, jakož i pátým žalobním důvodem, žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila různých nesprávných právních posouzení v rozsahu, v němž jim odmítla přiznat STH nebo IZ, aniž by přezkoumala jejich žádost o STH/IZ.

54      Všechny tyto žalobní důvody budou dále zkoumány společně.

 Ke třem prvním žalobním důvodům, jakož i k pátému žalobnímu důvodu, vycházejícím z porušení čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) a čl. 9 odst. 5 základního nařízení, porušení zásady rovného zacházení, zásady ochrany legitimního očekávání a chybného stanovení dumpingového rozpětí žalobkyň

 Argumenty účastníků řízení

55      Žalobkyně tvrdí, že ustanovení čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) základního nařízení neumožňují dovolávat se jeho článku 17 pro zamítnutí práva vývozce podat žádost o STH a aby tato žádost byla Komisí zkoumána.

56      Tato teze údajně nejprve vyplývá z doslovného výkladu čl. 2 odst. 7 základního nařízení. Podle jeho znění totiž žádost o STH údajně musí být podána a zkoumána, co se týče každého výrobce, individuálně, a orgány Společenství jsou povinny odpovědět na základě důkazů předložených žadatelem na otázku, zda žadatel odpovídá příslušným kritériím, aniž by v tomto ohledu článek 17 základního nařízení zaváděl výjimku. Rada tak údajně nemá pravomoc stanovit dumpingové rozpětí ani se zabývat otázkami týkajícími se újmy, aniž by rozhodla o žádostech o STH.

57      Tento přístup je údajně potvrzen úvahami souvisejícími s legislativním vývojem čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) základního nařízení, jakož i s účelem tohoto ustanovení, který údajně spočívá v individuálním přezkumu jednání a podmínek činnosti různých podniků s ohledem na hospodářské reformy uskutečněné v Číně. „Formulář žádosti o STH/IZ“ údajně potvrzuje povinnost Komise zkoumat takovou žádost, aniž by v tomto ohledu bylo počítáno s výjimkou.

58      Postoj Rady je krom toho údajně v rozporu s judikaturou, která již potvrdila zaprvé, že STH může být přiznán pouze vývozcům, kteří předložili žádost a kteří splňují příslušné podmínky, a zadruhé, že výsledek analýzy této žádosti nemůže být použit obecnějším způsobem. Judikatura mimoto údajně potvrdila, že postup přiznání STH je odlišný od postupu týkajícího se přijetí konečných antidumpingových cel a že orgány jsou povinny provést individuální přezkum každé žádosti o přiznání uvedeného statutu. V projednávané věci žalobkyně údajně nemají ani možnost zpochybnit posouzení orgánů v otázce, zda splňují podmínky pro poskytnutí STH.

59      Ve prospěch analýzy žalobkyně rovněž uplatňují správní praxi orgánů, podle které orgány nikdy neodepíraly zkoumat žádost o STH, a to i v případě značného počtu žadatelů a navzdory použití techniky výběru vzorku.

60      Stejně tak zásada rovného zacházení údajně orgánům ukládá zkoumat veškeré žádosti o STH a nikoli pouze žádosti od společností, které jsou součástí vzorku. Údajně nemůže být předložen žádný objektivní důvod pro tuto „diskriminaci“ a článek 17 základního nařízení nemůže být uplatněn způsobem umožňujícím takové nerovné zacházení mezi dotyčnými subjekty. Naopak judikatura údajně vyloučila možnost použití výběru vzorku pro rozhodnutí o žádostech o STH/IZ. Krom toho, na rozdíl od tvrzení Rady, vytvoření vzorku bez znalosti procentního podílu čínských subjektů zasluhujících STH údajně kompromituje jeho reprezentativnost.

61      V případě použití výběru vzorku proto orgány údajně musejí použít na společnosti nezahrnuté do vzorku, jejichž žádost o STH/IZ však byla přijata, vážené průměrné rozpětí dumpingu, které bylo zjištěno u společností tvořících vzorek, požívajících STH nebo, podle případu, IZ. Tato operace, která s sebou nenese stanovení individuálního dumpingového rozpětí pro každého vývozce nezahrnutého do vzorku, který však požívá STH, údajně nezpůsobuje žádnou správní zátěž, kterou by Rada nemohla nést.

62      Naproti tomu metoda použitá orgány údajně má za následek společný a tentýž přístup k subjektům, které nejsou součástí vzorku, bez rozlišení mezi subjekty, které zasluhují STH a subjekty, které STH nezasluhují.

63      Tyto argumenty a závěry údajně platí i v případě žádostí o získání IZ podle čl. 9 odst. 5 základního nařízení. Žalobkyně totiž údajně podaly žádost o IZ pro případ, že by byla zamítnuta jejich žádost o STH. Toto ustanovení údajně upravuje zvláštní kritéria, v jejichž světle musejí být žádosti posuzovány Komisí. Komise však údajně zkoumala pouze žádosti o IZ podané vývozci, kteří tvoří vzorek, aniž by o tom předem informovala žalobkyně.

64      Žalobkyně se domnívají, že doslovný a teleologický výklad čl. 9 odst. 5 základního nařízení, zásada rovného zacházení a dřívější správní praxe hovoří ve prospěch jejich závěrů.

65      V případě, že by Tribunál zamítl první dva žalobní důvody, žalobkyně uvádějí, že orgány tím, že nepřezkoumaly jejich žádosti o STH/IZ, porušily zásadu ochrany legitimního očekávání. Oznámení o zahájení totiž údajně vyzvalo žalobkyně, jakož i veškeré dotyčné vývozce k podání žádostí o STH/IZ ve stanovené lhůtě a uvedlo, že určení běžné hodnoty se provádí pro výrobce, jejichž žádost byla přijata, podle čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení. Komise tak podle žalobkyň nemohla se zpětnou účinností změnit svůj postoj a odmítnout zkoumat řádně podané žádosti. Krom toho Komise údajně v oznámení o zahájení počítala s použitím různých ustanovení a postupů pro uskutečnění výběru vzorku a zkoumání žádostí o STH/IZ. „Formulář žádosti o STH/IZ“ údajně jasně ukazuje, že je zkoumána každá žádost.

66      Podle žalobkyň tedy přísluší orgánům oznámit dotyčným vývozcům změnu postupů, které byly sledovány po dlouhou dobu. Jelikož k takovému oznámení nedošlo, mohly žalobkyně údajně legitimně očekávat, že Komise přezkoumá jejich žádosti o STH/IZ a že Rada bude postupovat způsobem popsaným v bodě 61 výše. Za těchto podmínek žalobkyně údajně byly zbaveny možnosti vylíčit svou tezi ohledně opodstatněnosti jejich žádosti v průběhu správního řízení, ale také možnosti zpochybnit posouzení orgánů v tomto ohledu před soudem Společenství. Úvahy o usnadnění administrativní práce údajně nemohou zpochybnit posouzení žalobkyň.

67      Žalobkyně se konečně domnívají, že Rada tím, že uplatnila čl. 17 základního nařízení místo čl. 2 odst. 7 a čl. 9 odst. 5 téhož nařízení, porušila svou dřívější praxi a provedla chybné stanovení dumpingového rozpětí. Podle této praxe vážené průměrné rozpětí subjektů, které jsou součástí vzorku a obdržely STH nebo požívají IZ, bylo použito na subjekty, nezahrnuté ve vzorku, které získaly týž status nebo požívaly uvedeného zacházení. Podle této metody žalobkyním údajně mělo být přiznáno dumpingové rozpětí stanovené pro Foshan City Nanhai Golden Step Industrial Co., Ltd (dále jen „Golden Step“), společnost zařazenou do vzorku, které byl přiznán status STH. V projednávané věci však vůči žalobkyním údajně bylo použito dumpingové rozpětí 28,9 %, odpovídající váženému průměru dumpingových rozpětí použitých na společnosti ve vzorku, jejichž žádosti o STH/IZ byly zamítnuty, tedy bez zohlednění rozpětí 9,7 % stanoveného pro Golden Step. Tedy i za předpokladu, že Rada správně chtěla použít na všechny společnosti nezařazené do vzorku vážené průměrné rozpětí společností ve vzorku, přesto tak údajně v projednávané věci nepostupovala.

68      Rada nejprve připomíná, že přezkum, který soud Společenství provádí, pokud jde o posouzení orgánů Společenství v oblasti opatření na ochranu obchodu proti dumpingovým dovozům musí být omezen na ověření dodržení procesních pravidel, věcné správnosti skutkových zjištění k provedení zpochybňované volby, neexistence zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu nebo neexistence zneužití pravomoci.

69      Poté Rada poznamenává, že přiznání STH nebo IZ nepředstavuje konec jako takový, nýbrž etapu stanovení dumpingového rozpětí. Orgány tak údajně výběr vzorku nepoužily pro rozhodnutí o žádostech o STH/IZ, nýbrž pro určení dumpingového rozpětí vývozců, což je přístup, který umožňuje článek 17 základního nařízení. Proto musí být tvrzení, podle kterého základní nařízení neobsahuje ustanovení povolující zacházet s vývozci ve vzorku odlišně od výrobců, kteří ve vzorku nejsou, údajně zamítnuto.

70      Co se týče následného postupu, Rada uvádí, že pokud orgány použijí výběr vzorku vývozců ze zemí, které nemají tržní hospodářství, provádějí šetření individuální situace každého vývozce ve vzorku a případně zkoumají žádost, kterou podal. Pokud jde o vývozce nezařazené ve vzorku, orgány na ně údajně používají vážené průměrné rozpětí dumpingu, které bylo zjištěno u společností tvořících vzorek (v projednávaném případě 28,9 %). Tyto posledně uvedené subjekty však údajně mohou předložit informace nezbytné k tomu, aby jim bylo stanoveno individuální dumpingové rozpětí za podmínek stanovených v čl. 17 odst. 3 základního nařízení. Toto posledně uvedené ustanovení údajně orgánům v tomto ohledu ponechává velkou diskreční pravomoc, protože nejsou povinny zkoumat tyto žádosti v případě, kdy je počet vývozců nebo výrobců tak velký, že by individuální přezkumy nepatřičně komplikovaly jejich úlohu a bránily by včasnému ukončení šetření. Z toho podle Rady vyplývá, že přiznání STH vývozci, který není součástí vzorku, nemá žádný dopad na situaci tohoto výrobce, pokud Komise rozhodne nestanovit s ohledem na něj individuální dumpingové rozpětí podle čl. 17 odst. 3 základního nařízení.

71      V projednávané věci 141 čínských vývozců a 73 vietnamských vývozců nezahrnutých do vzorku údajně podalo žádosti o STH/IZ. Orgány tedy údajně právem, podle čl. 17 odst. 3 základního nařízení, tyto žádosti nezkoumaly, protože by takový přezkum, byť ve formě dokumentární analýzy, způsobil ukončení šetření ve věcně nereálné lhůtě. Právě za těchto okolností Rada údajně na vývozce nezařazené do vzorku použila vážené průměrné rozpětí dumpingu všech vývozců ve vzorku.

72      Podle Rady se judikatura uplatněná žalobkyněmi netýká způsobu, jakým orgány musejí přistoupit k výběru vzorku za účelem stanovení dumpingových rozpětí v případě vývozů ze zemí nemajících tržní hospodářství, ani se nevyjadřuje k posouzení žádostí o STH od společností nezařazených do vzorku. Údajně tudíž účinně nepodporuje stanovisko žalobkyň.

73      Krom toho okolnost, že orgány zkoumaly žádosti o STH/IZ podané subjekty nezařazenými do vzorků v rámci předchozích šetření zahrnujících vyšší počet společností , údajně není relevantní, jelikož postup sledovaný v projednávané věci je údajně v souladu s čl. 17 odst. 3 základního nařízení a prostor pro uvážení udělený orgánům má údajně za cíl umožnit přizpůsobení jejich praxe podle konkrétních okolností každého případu. Z toho údajně vyplývá, že orgány neporušily „zásadu zákazu diskriminace“. Nadto rozdíl v zacházení mezi společnostmi, které jsou součástí vzorku, na straně jedné a společnostmi, které ve vzorku nejsou, na straně druhé je údajně objektivně odůvodněn mimořádně vysokým počtem žádostí, jejichž individuální přezkum by měl za následek nedokončení šetření ve lhůtách.

74      Mimoto použití váženého průměrného rozpětí dumpingu stanoveného pro společnosti ve vzorku požívající STH nebo, podle případu, IZ, na společnosti nezařazené do vzorku, jejichž žádost o STH/IZ však byla přijata, je údajně pouze možností, která se orgánům nabízí. Základní nařízení jim však neukládá tento přístup přijmout. Žalobkyně ostatně údajně neprokázaly, že použití článku 17 základního nařízení v projednávané věci vedlo ke zjevně nepřiměřenému výsledku.

75      Rada se domnívá, že na základě týchž důvodů musí být druhý žalobní důvod zamítnut, jelikož procesní rámec, podle něhož se řídí přezkum STH, je týž pro přezkum žádostí o IZ.

76      Co se týče třetího žalobního důvodu, Rada připomíná, že úspěšné uplatnění zásady ochrany legitimního očekávání předpokládá zaprvé, že správní orgán dotyčné osobě poskytl konkrétní a bezpodmínečná individuální ujištění, a zadruhé, že u ní tato ujištění vyvolala podloženou naději. V projednávané věci však údajně žádná z těchto podmínek není splněna.

77      Komise totiž údajně v žádném okamžiku žalobkyním neposkytla konkrétní a bezpodmínečné ujištění, že posoudí jejich žádosti o STH/IZ i v případě, že by nebyly zahrnuty do vzorku. Oznámení o zahájení v tomto ohledu údajně v bodě 5.1 písm. b) uvedlo, že pokud Komise bude postupovat technikou výběru vzorku pro vyvážející výrobce, může rozhodnout nestanovit individuální dumpingová rozpětí pro vyvážející výrobce, kteří nejsou částí vzorku, pokud je jejich počet tak velký, že by jejich individuální zjišťování nepřiměřeně zatížilo šetření a to by nemohlo být ukončeno včas.

78      Každý s řádnou péčí postupující subjekt tak údajně může pochopit, že s výjimkou případu, že by byl součástí vzorku nebo by počet vyvážejících výrobců byl nižší, než se předpokládalo, Komise nestanoví individuální dumpingové rozpětí, nestanoví běžnou hodnotu na základě údajů vycházejících z jeho účetnictví a tedy nerozhodne o jeho žádosti o STH/IZ. Totéž údajně platí i pro „formulář žádosti o STH/IZ“, protože v okamžiku, kdy byl tento formulář zaslán výrobcům, Komise neznala počet žádostí, které obdrží, ani počet nebo identitu společností, které budou tvořit vzorek. Proto tento formulář nemůže být vykládán tak, že dává konkrétní ujištění, že budou přezkoumány všechny žádosti o STH/IZ.

79      Krom toho žalobkyně podle Rady neprokázaly, že utrpěly jakoukoli újmu z důvodu, že bylo údajně porušeno jejich legitimní očekávání. Konečně se orgány způsobem, kterým jednaly, údajně neodchýlily od dřívější praxe ani nepřekročily meze své posuzovací pravomoci.

80      Co se týče pátého žalobního důvodu, Rada se domnívá, že argumenty předložené v rámci tohoto žalobního důvodu jsou založeny na chybném předpokladu, podle kterého orgány použily výběr vzorku, aby rozhodly o žádostech o STH/IZ. Mimoto Rada údajně vůči žalobkyním použila vážené průměrné rozpětí dumpingu všech společností tvořících vzorek (včetně společnosti Golden Step).

81      CEC se připojuje k argumentům Rady a zdůrazňuje, že Komise použila techniku výběru vzorku pro stanovení dumpingových rozpětí a nikoli pro rozhodnutí o žádostech o STH/IZ. Vzhledem k počtu vývozců, kteří požádali o STH nebo IZ, byly podle ní podmínky pro použití této techniky prokazatelně splněny. Orgány tak údajně neměly povinnost, podle čl. 17 odst. 3 základního nařízení, rozhodnout o žádostech o STH/IZ podaných vývozci, kteří nejsou částí vzorku, protože takový přezkum by bránil ukončit šetření včas. Mimoto taková povinnost by neodpovídala účelu tohoto ustanovení.

82      Co se týče porušení zásady ochrany legitimního očekávání, CEC dodává, že hospodářské subjekty nejsou oprávněny vkládat své legitimní očekávání do zachování stavu, který může být změněn v rámci posuzovací pravomoci orgánů Společenství.

 Závěry Soudu

83      Zaprvé je třeba uvést, že podle znění čl. 17 odst. 1 a 3 základního nařízení použití výběru vzorku jakožto techniky umožňující čelit velkému počtu žadatelů, vývozců nebo dovozců, typů výrobků nebo obchodních operací, představuje omezení šetření. Toto posouzení je potvrzeno čl. 9 odst. 6 základního nařízení, podle kterého výrobci, kteří nejsou částí vzorku, nejsou zahrnuti do šetření.

84      Základní nařízení však stanoví, že pokud je toto omezení použito, musejí orgány splnit dvě povinnosti. Nejprve musí být vytvořený vzorek, který je reprezentativní ve smyslu čl. 17 odst. 1 a 2 základního nařízení. Dále čl. 9 odst. 6 základního nařízení stanoví, že dumpingové rozpětí stanovené pro výrobce nezahrnuté do vzorku nesmí být vyšší než vážené průměrné rozpětí dumpingu, které bylo zjištěno u stran tvořících vzorek.

85      Zadruhé toto posledně uvedené ustanovení ve spojení s čl. 17 odst. 3 základního nařízení, na který odkazuje, dává každému výrobci, který není částí vzorku, možnost požadovat stanovení individuálního dumpingového rozpětí, za podmínky, že za tímto účelem předloží veškeré nezbytné informace ve stanovených lhůtách a že tato operace nepatřičně nekomplikuje úlohu Komise ani nebrání ukončení šetření včas.

86      Zatřetí čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení stanoví, že se běžná hodnota určí podle odstavců 1 až 6 téhož ustanovení, pokud se prokáže na základě žádostí jednoho nebo více výrobců, na něž se vztahuje šetření, že podmínky uvedené v tomto odstavci písm. c) jsou splněny.

87      Jak tvrdí Rada, výrobci, kteří nejsou částí vzorku, tak mohou požadovat stanovení individuálního dumpingového rozpětí, které předpokládá přijetí žádosti o STH/IZ, pokud se jedná o země dotčené čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení, pouze na základě čl. 17 odst. 3 tohoto nařízení. Toto posledně uvedené ustanovení však Komisi dává pravomoc posoudit, zda by s ohledem na počet žádostí o STH/IZ jejich přezkum nepatřičně komplikoval její úlohu a bránil ukončení šetření včas.

88      Z předcházejících úvah vyplývá nejprve, že v případě použití techniky výběru vzorku základní nařízení nepřiznává subjektům netvořícím vzorek bezpodmínečné právo na stanovení individuálního dumpingového rozpětí. Přijetí takové žádosti totiž závisí na rozhodnutí Komise podle čl. 17 odst. 3 základního nařízení.

89      Dále jelikož přiznání STH nebo IZ slouží podle čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení pouze k určení metody stanovení běžné hodnoty za účelem stanovení individuálních dumpingových rozpětí, není Komise povinna zkoumat žádosti o STH/IZ podané výrobci netvořícími vzorek, pokud došla k závěru, v rámci použití čl. 17 odst. 3 základního nařízení, že by stanovení takových rozpětí nepatřičně komplikovalo její úlohu a bránilo ukončení šetření včas.

90      Konečně v projednávané věci není zpochybňováno, že by stanovení individuálních dumpingových rozpětí pro veškeré subjekty, které netvoří vzorek a které podaly své žádosti v tomto smyslu, nepatřičně komplikovalo úlohu orgánů a bránilo ukončení šetření včas.

91      Proto argumentace žalobkyň, podle které čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) základního nařízení Komisi ukládá povinnost zkoumat žádosti o STH/IZ od subjektů, kteří netvoří vzorek, včetně případů, kdy se ve vztahu k nim nepoužije individuální dumpingové rozpětí, musí být zamítnuta. V tomto ohledu je třeba dodat, že judikatura, na kterou odkazují žalobkyně, podle které Komise rozhoduje o přiznání STH nebo IZ na základě přezkumu každé žádosti, která je jí podána, neznamená, že tento orgán je povinen zkoumat každou žádost, i když nezamýšlí stanovit individuální dumpingová rozpětí podle čl. 17 odst. 3 základního nařízení.

92      Totéž platí pro argument žalobkyň vycházející z porušení zásady rovného zacházení mezi společnostmi tvořícími vzorek a společnostmi, které ve vzorku nejsou (viz bod 60 výše). Tyto dvě kategorie společností se totiž nacházejí v rozdílných situacích, takže pro prvně uvedené společnosti Komise nezbytně musí stanovit individuální dumpingové rozpětí, což předpokládá přezkum a přijetí žádosti o STH/IZ, zatímco nemá povinnost stanovit individuální rozpětí pro společnosti uvedené druhé kategorie. Dodržení zásady rovného zacházení, která zakazuje, aby jednak bylo zacházeno se srovnatelnými situacemi odlišně a jednak s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno, proto nevyžaduje stejné zacházení s těmito dvěma kategoriemi společností.

93      Co se týče argumentu vycházejícího z porušení zásady rovného zacházení mezi společnostmi, které netvoří vzorek, nelze, na rozdíl od toho co tvrdí žalobkyně, v projednávané věci mít za to, že tato zásada Komisi ukládá rozhodnout o všech žádostech o STH/IZ, které jí byly předloženy tak, aby na výrobce nebo vývozce, kteří nejsou zařazeni do vzorku, ale kterým byl přiznán STH nebo IZ, mohlo být použito průměrné dumpingové rozpětí společností ve vzorku, kterým byl přiznán STH nebo IZ.

94      Jak totiž bylo uvedeno v bodech 87 až 91 výše, v případě, kdy je počet žádostí o STH/IZ tak velký, že by jejich přezkum orgánům bránil v ukončení šetření včas, nejsou orgány podle čl. 17 odst. 3 základního nařízení povinny rozhodovat o všech těchto žádostech, a to s jediným cílem rozlišit, v rámci společností nezařazených do vzorku, mezi společnostmi, kterým by mohl být přiznán STH nebo IZ či nikoli, za účelem uplatnit vůči nim průměrné dumpingové rozpětí společností zařazených do vzorku, kterým byl STH nebo IZ přiznán, aniž by stanovily individuální dumpingové rozpětí.

95      V projednávané věci bylo Komisi podáno 141 žádostí o STH/IZ pocházejících od čínských vyvážejících výrobců, takže i za předpokladu, že by je bylo možno zkoumat výlučně na dokumentární bázi, bez potřeby ověřit tyto údaje prostřednictvím šetření na místě u dotyčných výrobců a vývozců, Komise správně měla za to, že počet žádostí byl zjevně příliš vysoký na to, aby umožňoval jejich přezkum bez ohrožení ukončení šetření včas.

96      Proto je třeba konstatovat, že rozdílné zacházení uplatněné žalobkyněmi, inherentní technice výběru vzorku stanovené v článku 17 základního nařízení, je v projednávaném případě objektivně odůvodněno zvlášť vysokým počtem žádostí o STH/IZ, které byly podány Komisi.

97      I když tedy Komise byla oprávněna jednat způsobem popsaným žalobkyněmi v bodě 61 výše, ani základní nařízení ani zásada rovného zacházení jí neukládají povinnost takto postupovat.

98      Na základě týchž důvodů je třeba zamítnout druhý žalobní důvod, jelikož platí téže úvahy, pokud jde o přezkum žádostí o IZ od společností nezařazených do vzorku.

99      Co se týče údajného porušení zásady ochrany legitimního očekávání, podle ustálené judikatury se tato zásada vztahuje na každého jednotlivce, u něhož orgán Společenství vyvolal podložené naděje. Krom toho se nikdo nemůže dovolávat porušení této zásady v případě, že mu správní orgán neposkytl konkrétní ujištění (rozsudek Soudního dvora ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise, C‑182/03 a C‑217/03, Sb. rozh. s. I‑5479, bod 147).

100    Z bodu 5.1 písm. a) bodu i) čtvrté odrážky oznámení o zahájení, a zejména z poznámky pod čarou č. 1 vložené pod tento bod, vyplývá, že Komise informovala dotyčné subjekty o možnosti použití techniky výběru vzorku podle článku 17 základního nařízení a že v takovém případě je možno žádat o stanovení individuálních rozpětí pro společnosti nezahrnuté do vzorku na základě čl. 17 odst. 3 základního nařízení. Tato informace byla zopakována v bodě 5.1 písm. b) oznámení o zahájení. Skutečnost, že dotyčné subjekty byly vyzvány podat žádost o STH/IZ, se tak nerovná nepodmíněnému a souhlasnému konkrétnímu ujištění, že žádost bude zkoumána.

101    V tomto rámci je rovněž třeba připustit, že skutečnost, že Komise během dlouhé doby nereagovala, nemůže zakládat ujištění, které u žalobkyň vyvolá legitimní očekávání. Tato chybějící reakce nemá vliv na smysl jasně znějícího oznámení o zahájení.

102    Co se týče žalobního důvodu vycházejícího z rozporu s praxí, kterou orgány údajně uplatňovaly v rámci dřívějších šetření, je třeba připomenout, že Komise nepřekročila prostor pro uvážení, který je jí poskytnut v čl. 17 odst. 3 základního nařízení tím, že se domnívala, že přezkum všech žádostí o STH/IZ pocházejících od čínských vyvážejících výrobců netvořících vzorek by jí bránil v ukončení řízení ve lhůtách stanovených základním nařízením. Je ustálenou judikaturou, že, pokud orgány mají prostor pro uvážení za účelem volby prostředků nezbytných pro uskutečnění své politiky, hospodářské subjekty nejsou oprávněny vkládat své legitimní očekávání do zachování původně zvoleného prostředku, který orgány mohou změnit v rámci výkonu své pravomoci (rozsudky Soudního dvora ze dne 7. května 1987, Nippon Seiko v. Rada, 258/84, Recueil, s. 1923, bod 34, a ze dne 10. března 1992, Canon v. Rada, C‑171/87, Recueil, s. I‑1237, bod 41).

103    Konečně, co se týče pátého žalobního důvodu, je třeba uvést, že jelikož se orgány nedopustily nesprávného právního posouzení tím, že nepřezkoumaly žádosti o STH/IZ od subjektů netvořících vzorek, a tím, že vůči nim uplatnily průměrné dumpingové rozpětí společností tvořících vzorek, neprovedly z tohoto důvodu chybné stanovení dumpingového rozpětí žalobkyň. V tomto ohledu je třeba dodat, že jak uvádí Rada, dumpingové rozpětí společnosti Golden Step bylo zohledněno za účelem stanovení váženého průměrného dumpingového rozpětí vzorku.

104    Z toho vyplývá, že první tři žalobní důvody, jakož i pátý žalobní důvod musejí být zamítnuty.

 Ke čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení práva na obhajobu, porušení povinnosti uvést odůvodnění a práva na účinnou soudní ochranu

 Argumenty účastníků řízení

105    Žalobkyně tvrdí, že orgány Společenství tím, že je o svém úmyslu neposoudit jejich žádosti o STH/IZ informovaly až v červenci 2006, porušily jejich právo na obhajobu, jakož i čl. 18 odst. 4 základního nařízení a nesplnily svou povinnost odůvodnit své rozhodnutí. I když je pravdou, že žalobkyně byly informovány, prostřednictvím dokumentu poskytujícího konečné informace, že jejich žádosti o STH/IZ nebudou zkoumány z důvodu nezařazení do vzorku, nic to nemění na tom, že v tomto stádiu již neměly možnost napadnout rozhodnutí o vytvoření vzorku. V prozatímním nařízení údajně nebylo uvedeno, že žádosti o STH/IZ od výrobců nezařazených do vzorku nebudou zkoumány, ani že vzorek byl vytvořen s ohledem na procentní podíl čínských subjektů zasluhujících STH. Žalobkyně mimoto Radu vyzývají k předložení sdělení čínské vlády, kterým tato vláda zpochybnila reprezentativnost vzorku.

106    Jelikož Komise údajně nesdělila metodu týkající se vytvoření vzorku během prvních jedenácti měsíců šetření, byly žalobkyně údajně zbaveny možnosti žádat po ní vytvoření tohoto vzorku na základě uchazečů, kteří mohli obdržet STH. Tato okolnost údajně představuje rovněž porušení bodu 6.9 antidumpingového kodexu z roku 1994 (viz bod 10 výše). Krom toho údajně nelze vyloučit, že by čínské orgány odporovaly složení vzorku, kdyby věděly, že orgány nehodlají zkoumat žádosti o STH/IZ podané společnostmi netvořícími vzorek. Za těchto podmínek bylo údajně rovněž porušeno právo žalobkyň na účinnou soudní ochranu, jelikož podle žalobkyň neměly možnost předložit své argumenty týkající se zamítnutí jejich žádostí o STH/IZ.

107    Rada podporovaná Komisí, CEC a italskými výrobci zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyň.

 Závěry Soudu

108    Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí být na základě zásady dodržování práva na obhajobu umožněno podnikům, jichž se týká šetření předcházející přijetí antidumpingového nařízení, účinně vyjádřit v průběhu správního řízení své stanovisko k pravdivosti a relevanci skutkových zjištění a tvrzených okolností, jakož i k důkazům, které Komise uplatnila na podporu svého posouzení existence dumpingové praxe a újmy z této praxe vyplývající (rozsudek Soudního dvora ze dne 27. června 1991, Al-Jubail Fertilizer v. Rada, C‑49/88, Recueil, s. I‑3187, bod 17, a ze dne 3. října 2000, Industrie des poudres sphériques v. Rada, C‑458/98 P, Recueil, s. I‑8147, bod 99 ; rozsudky Tribunálu ze dne 19. listopadu 1998, Champion Stationery a další v. Rada, T‑147/97, Recueil, s. II‑4137, bod 55, a ze dne 21. listopadu 2002, Kundan a Tata v. Rada, T‑88/98, Recueil, s. II‑4897, bod 132).

109    V projednávané věci je třeba uvést, že, jak vyplývá z bodů 62, 64, 135 a 143 odůvodnění prozatímního nařízení, Komise uvedla, že všechna antidumpingová cla týkající se vývozců nezařazených do vzorku budou stanovena v souladu s ustanoveními čl. 9 odst. 6 základního nařízení a že dumpingové rozpětí pro tyto výrobce bylo stanoveno na základě váženého průměru dumpingových rozpětí společností ze vzorku.

110    Komise tedy v prozatímním nařízení uvedla svůj postoj, pokud jde o metodu stanovení dumpingového rozpětí subjektů netvořících vzorek, spočívající v použití průměrného dumpingového rozpětí společností tvořících vzorek. Tato metoda znamená, že žádosti o STH/IZ od těchto subjektů nebudou zkoumány, jelikož takový přezkum není potřebný v rámci dotčeného řízení.

111    Z toho vyplývá, že žalobkyně měly od stádia sdělení prozatímního nařízení a  dokumentu poskytujícího prozatímní informace (viz bod 23 výše) možnost uplatnit své stanovisko k metodě použité Komisí pro stanovení jejich dumpingového rozpětí. Z týchž důvodů musí být zamítnut žalobní důvod vycházející z porušení bodu 6.9 antidumpingového kodexu z roku 1994, jelikož se toto ustanovení omezuje na uložení orgánům provádějícím šetření uvést skutečnosti a důvody, které byly základem uložení konečných antidumpingových cel.

112    Co se týče žalobního důvodu vycházejícího z toho, že Komise údajně měla žalobkyním oznámit svůj záměr nezkoumat jejich žádosti o STH/IZ ve stádiu, které by jim umožňovalo účinně zpochybnit reprezentativnost vzorku, je třeba uvést, že jak bylo popsáno v bodě 100 výše, Komise ve svém oznámení o zahájení informovala dotyčné subjekty o možnosti použití techniky výběru vzorku podle článku 17 základního nařízení a že v takovém případě je možno žádat o stanovení individuálních rozpětí pro společnosti nezahrnuté do vzorku na základě čl. 17 odst. 3 základního nařízení.

113    Vzhledem ke skutečnosti, že nepřezkoumání žádostí o STH/IZ pocházejících od podniků netvořících vzorek představuje postup, který je v souladu s čl. 2 odst. 7 písm. b) a čl. 17 základního nařízení (viz body 88 až 91 výše), byly žalobkyně od zahájení šetření schopny vědět, že Komise může upustit od přezkumu takových žádostí, jestliže jsou splněny podmínky čl. 17 odst. 3 tohoto nařízení. Mimoto Komise nebyla povinna zaujmout konečné stanovisko v tomto ohledu již ve stádiu zahájení šetření, protože v dané době neměla poznatky, které by jí umožňovaly posoudit, zda měla možnost stanovit individuální dumpingová rozpětí pro subjekty netvořící vzorek. Tento žalobní důvod tedy musí být zamítnut.

114    Jelikož jsou žalobní důvody vylíčené v bodě 106 založeny na předpokladu, že orgány údajně porušily své povinnosti v oblasti ochrany práva žalobkyň na obhajobu, musejí být rovněž zamítnuty.

115    Z toho vyplývá, že čtvrtý žalobní důvod musí být zamítnut.

 K šestému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článku 20 základního nařízení, porušení práva na obhajobu a nedostatku odůvodnění

 Argumenty účastníků řízení

116    Žalobkyně uvádějí, že jim orgány patřičným způsobem neoznámily novou skutkovou analýzu týkající se újmy, kterou utrpěl průmysl Společenství, ani jim nenabídly možnost podat své komentáře k tomuto novému posouzení týkajícímu se konfigurace konečných cel (viz body 24 až 30 výše). Krom toho Komise údajně dostatečně nevysvětlila důvody vyžadující změnu její analýzy a použití údajů odlišných od údajů obsažených v prvním návrhu.

117    Zatímco se v dokumentu poskytujícím konečné informace ze dne 7. července 2006 Komise domnívala, že dovoz objemu 140 milionů párů obuvi ročně nezpůsobuje újmu průmyslu Společenství, toto číslo údajně významně snížila na 41,5 milionu párů ve svém dodatečném dokumentu poskytujícím konečné informace ze dne 28. července 2006, aniž by vysvětlila důvody odůvodňující tuto změnu, která údajně měla „negativní účinek“ převrácení, prostřednictvím manipulace provedené na základě referenčních roků, hodnoty cel ukládaných mezi Čínou a Vietnamem. Pokud jde o jejich hospodářský poměr, množstevní omezení zavedená systémem odložených cel jsou údajně určena k tomu, aby čelila tlakům vyplývajícím z objemu dovozů, které však údajně nejsou považovány za vyplývající z nekalých praktik, zatímco antidumpingová opatření jsou údajně pojata jako odpověď na nekalé dumpingové praktiky. Rozdíly mezi oběma systémy jsou údajně rovněž značné na úrovni mezinárodního obchodu, jelikož systém odložených cel znamená, že objem dovozů je osvobozen od jakéhokoli cla, zatímco nakonec přijatý systém údajně postihuje veškerý dovoz. Vzhledem k těmto rozdílům je údajně pětidenní lhůta poskytnutá žalobkyním Komisí pro podání jejich vyjádření k novému návrhu nedostatečná, na což si žalobkyně stěžovaly v průběhu správního řízení.

118    Napadené nařízení, v jehož bodě 301 odůvodnění údajně byl sledován poslední návrh Komise, údajně neobsahuje dostatečné odůvodnění ohledně tohoto rozdílu a neuvádí důvody odůvodňující použití nové metody. Naproti tomu se bod 301 odůvodnění napadeného nařízení údajně pouze přebírá formulaci bodu 280 dodatečného dokumentu poskytujícího konečné informace, která neobsahuje více informací. Mimoto dodatečný dokument poskytující konečné informace údajně neobsahuje žádné číslo nebo výpočet podpírající metodu popsanou v bodě 301 odůvodnění napadeného nařízení a neumožňuje vysvětlit použití let, hodnot a objemů odlišných od těch, které byly použity v prvním návrhu. Krom toho orgány údajně porušily článek 20 základního nařízení, který vyžaduje oznámení podrobností, o něž jsou opřeny podstatné skutečnosti a úvahy, na jejichž základě Komise zamýšlí navrhnout přijetí konečných opatření. Skutkové posouzení podpírající nový přístup Komise totiž údajně nebylo ani vysvětleno, ani odůvodněno.

119    Mimoto Komise údajně porušila právo žalobkyň na obhajobu v rozsahu, v němž jim neumožnila účinně uplatnit své stanovisko k mnoha důležitým otázkám, jako jsou přiměřená povaha nového návrhu, přesnost a relevance tvrzených skutečností a okolností, uskutečněné výpočty a poznatky předložené Komisí na podporu jejích závěrů o dumpingu a újmě, kterou utrpěl průmysl Společenství. Oba systémy jsou totiž údajně charakterizovány základními rozdíly ve skutkové analýze, na níž jsou založeny. Tyto rozdíly údajně vedly k radikálně protichůdným důsledkům pro čínské a vietnamské výrobce, aniž by Komise vysvětlila, jak došla k tomuto výsledku nebo dotčeným subjektům poskytla možnost výkonu jejich práva na obhajobu.

120    Snaha Rady minimalizovat rozdíly mezi oběma návrhy vyjádřením, že přijatý systém údajně zohledňuje skutečnost, že pouze dovoz nad určité objemové prahové hodnoty způsobuje újmu, údajně znamená uložení antidumpingových cel na dovozy, které nezpůsobují újmu, což je podle žalobkyň v rozporu s čl. 1 odst. 1 základního nařízení. Skutečnost, že žalobkyně mohly formulovat některá vyjádření s ohledem na tento systém ve lhůtě kratší než minimální desetidenní lhůta stanovená v čl. 20 odst. 5 základního nařízení, krom toho údajně nemůže být použita vůči nim ani nemůže napravit nedostatek informací poskytnutých Komisí. Otázka, zda lhůta poskytnutá Komisí byla přiměřená za účelem zachování práva žalobkyň na obhajobu, totiž údajně musí být posuzována s ohledem na rozsah změny v metodě přijaté Komisí, jakož i na neexistenci údajů nebo vysvětlení ohledně nového právního a skutkového posouzení. V tomto ohledu žalobkyně poznamenávají, že pokud orgány neposkytnou přiměřená vysvětlení k metodě a skutkovým posouzením, které provádějí, má skutečnost, že mohly formulovat několik komentářů, omezenou hodnotu a neznamená, že byly splněny požadavky článku 20 základního nařízení, obecné zásady práva Společenství nebo práva WTO. Krom toho Komise údajně sama přijala velmi restriktivní kalendář, což údajně vyloučilo veškeré prodloužení lhůty poskytnuté pro podání komentářů k dodatečnému dokumentu poskytujícímu konečné informace. Mimoto se diskuse trvající mnoho měsíců údajně týkaly systému odložených cel a nikoli nakonec přijatého systému.

121    Žalobkyně se domnívají, že z důvodu vad dodatečného dokumentu poskytujícího konečné informace a nedostatečné poskytnuté lhůty, neměly možnost uvést Komisi důvody, ze kterých byl přijatý přístup nevhodný nebo neodpovídající, ani sdělit svůj názor na metodu nebo číselné údaje podporující návrh obsažený v tomto dokumentu. Orgány tak údajně porušily článek 20 základního nařízení tím, že žalobkyním neoznámily podstatné skutečnosti a úvahy podporující napadené nařízení.

122    Konečně žalobkyně dodávají, že kdyby jim bylo patřičným způsobem umožněno formulovat komentáře k dodatečnému dokumentu poskytujícímu konečné informace, uvedly by zaprvé, že se navržený systém rovná porušení čl. 1 odst. 1 základního nařízení, jelikož vede k uložení antidumpingových cel na dovozy, které nezpůsobují újmu, zadruhé že mělo být stanoveno individuální rozpětí újmy pro každou z nich a zatřetí že konečný návrh Komise byl neodpovídající a nepřiměřený, jelikož revidované skutkové posouzení, jež údajně nebylo vysvětleno ani odůvodněno, mělo „negativní účinek“ převrácení daného břemene antidumpingových opatření mezi Čínou a Vietnamem.

123    Rada poznamenává, že jak systém odložených cel, tak i nakonec použitá metoda, spočívají na myšlence, že v projednávané věci způsobují podstatnou újmu pouze dovozy přesahující určitý objem a že tato okolnost musela být zohledněna v metodě přijaté pro stanovení sazby konečných cel. Pouze způsob zohlednění této okolnosti se údajně lišil v závislosti na nakonec zvolené metodě stanovení konečných cel.

124    Rada zdůrazňuje, že přijetím dodatečného dokumentu poskytujícího konečné informace se Komise neuchýlila k „hodnotě nezpůsobující újmu“, o níž žalobkyně tvrdí, že nemohla být stanovena vzhledem k poznatkům, které jim byly oznámeny. Naopak množstevní prvek dumpingu, tedy objem dovozů, které jsou předmětem dumpingu, údajně zůstal podstatným bodem nové metody, zatímco veškerý odkaz na hodnotu dovozů pro daný rok údajně může být stanoven na základě poznatků obsažených v bodech 157 a 159 dokumentu poskytujícího konečné informace.

125    Mimoto vysvětlení metody, podle které hospodářský dopad objemu dovozů nezpůsobujících újmu byl vzat v úvahu při určení úrovně odstranění újmy (viz bod 29 výše), údajně žalobkyním umožňovalo předložit podrobná vyjádření k tomuto tématu v jejich elektronické zprávě ze dne 2. srpna 2006. Pokud žalobkyně potřebovaly doplnění informací pro výkon svých práv, měly údajně podat přesnou žádost v tomto smyslu.

126     Rada, podporovaná CEC, odmítá rovněž tvrzené porušení práva na obhajobu z důvodu, že žalobkyně údajně měly pouze pět dnů na to, aby uplatnily své stanovisko, pokud jde o dodatečný dokument poskytující konečné informace. Jelikož zaprvé žalobkyně neformulovaly svá vyjádření k dodatečnému dokumentu poskytujícímu konečné informace ani žádost o prodloužení lhůty poskytnuté za tímto účelem, zadruhé předmětné řízení bylo již ve velmi pokročilém stádiu a zatřetí zohlednění množstevního prvku dumpingu bylo projednáváno po několik měsíců, musí být dotčená lhůta údajně shledána dostačující. Každopádně žalobkyně údajně neprokázaly, že z důvodu této lhůty nemohly hájit své zájmy, protože v této oblasti údajně předložily svá podrobná vyjádření, aniž by šetření bralo v úvahu jiné skutečnosti, které mohly předložit. Rada se domnívá, že za těchto podmínek není nezbytné vyjadřovat se k argumentům, které by žalobkyně předložily, kdyby jim byla poskytnuta delší lhůta.

127    Co se konečně týče argumentů týkajících se legality nakonec přijatého systému s ohledem na čl. 1 odst. 1 základního nařízení, Rada uvádí, že je třeba k nim nepřihlížet, jelikož se tento žalobní důvod týká pouze porušení práva žalobkyň na obhajobu.

 Závěry Soudu

128    Svým šestým žalobním důvodem žalobkyně tvrdí, že orgány porušily článek 20 základního nařízení z důvodů, že Komise jednak nesdělila skutečnosti, na nichž založila výpočty uskutečněné v dodatečném dokumentu poskytujícím konečné informace, a jednak jim neposkytla dostatečnou lhůtu v souladu s odstavcem 5 téhož článku pro předložení úplných vyjádření k jejímu novému přístupu.

129    Zadruhé žalobkyně tvrdí, že orgány neuvedly ani v dokumentu poskytujícím konečné informace nebo v dodatečném dokumentu poskytujícím konečné informace, ani v napadeném nařízení důvody, které odůvodňovaly provedenou metodu, za účelem zohlednění existence objemu dovozů nezpůsobujících újmu a spočívajících ve snížení rozpětí újmy namísto osvobození dovozů nezpůsobujících újmu od uložení antidumpingových cel. Tyto okolnosti údajně zakládají porušení práva žalobkyň na obhajobu, jakož i nedostatek odůvodnění.

130    Úvodem je třeba uvést, že článek 20 základního nařízení stanoví podrobnosti týkající se výkonu práva dotyčných stran, zejména vývozců, být vyslechnut, které představuje jedno ze základních práv uznaných právním řádem Společenství a zahrnuje právo být informován o hlavních skutečnostech a úvahách, na jejichž základě je zamýšleno doporučit přijetí konečných antidumpingových cel (viz v tomto smyslu rozsudky Al-Jubail Fertilizer v. Rada, bod 108 výše, bod 15, a Champion Stationery a další v. Rada, bod 108 výše, bod 55).

131    Za těchto podmínek je třeba vykládat argumenty žalobkyň týkající se porušení článku 20 základního nařízení tak, že se týkají porušení jejich práva na obhajobu, tak jak je zakotveno právním řádem Společenství, včetně tohoto ustanovení (viz v tomto smyslu rozsudek Kundan a Tata v. Rada, bod 108 výše, bod 131).

132    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury citované v bodě 108 výše podnikům, jichž se týká šetření předcházející přijetí antidumpingového nařízení, musí být v průběhu správního řízení umožněno, aby účinně vyjádřili své stanovisko k pravdivosti a relevanci skutkových zjištění a tvrzených okolností, jakož i k důkazům, které Komise uplatnila na podporu svého posouzení existence dumpingové praxe a újmy z této praxe vyplývající.

133    V tomto kontextu je rovněž třeba uvést, že neúplnost konečné informace způsobuje protiprávnost nařízení o uložení konečného antidumpingového cla pouze, pokud zúčastněné strany nemohly z důvodu tohoto opomenutí účinně hájit své zájmy. O takový případ by šlo zejména, kdyby se opomenutí týkalo skutečností nebo úvah odlišných od skutečností nebo úvah použitých pro prozatímní opatření, kterým musí být věnována zvláštní pozornost v konečné informaci, podle čl. 20 odst. 2 základního nařízení. O tentýž případ jde, na základě týchž důvodů, pokud se opomenutí týká skutečností nebo úvah odlišných od těch, na nichž je založeno rozhodnutí přijaté Komisí nebo Radou po oznámení dokumentu poskytujícího konečné informace, jak vyplývá z čl. 20 odst. 4 poslední věty základního nařízení.

134    V projednávané věci, jak bylo uvedeno v bodech 25 až 27 výše, Komise nejprve doporučovala, v dokumentu poskytujícím konečné informace, systém odložených cel založený na skutečnosti, že pouze dovozy nad 140 milionů párů obuvi ročně způsobily újmu ve smyslu článku 3 základního nařízení. Toto posouzení se opíralo o existenci množstevních omezení až do 1. ledna 2005, která údajně takové újmě bránila, jakož i na výpočtu množství, která byla dovezena z Číny v roce 2005. Podle tohoto návrhu mělo být konečné antidumpingové clo použito na dovozy z Číny přesahující 140 milionů párů obuvi ročně. Toto clo se rovnalo úrovni cenového podbízení u referenčních cen, v daném případě 23 %.

135    Avšak, jak bylo uvedeno v bodech 29 a 30 výše, Komise změnila v rámci dodatečného dokumentu poskytujícího konečné informace svůj návrh týkající se formy cel nezbytné pro odstranění újmy. Tento nový přístup spočíval rovněž na existenci objemu dovozů, který nezpůsobuje újmu ve smyslu článku 3 základního nařízení. Nicméně podle dodatečného dokumentu poskytujícího konečné informace, jak metoda stanovení objemu dovozů nezpůsobujícího újmu, tak i dopad tohoto objemu na formu navržených konečných cel se liší od těch, které byly uvedeny v dokumentu poskytujícím konečné informace.

136    Zvláště v dodatečném dokumentu poskytujícím konečné informace zaprvé Komise připomenula, že úroveň cenového podbízení u referenčních cen pro dovozy z Číny činila 23 %. Zadruhé stanovila, že objem dovozů z této země po dobu šetření činil 38 % dovozů z obou dotčených zemí. Toto procento použité na veškeré dovozy z Číny a Vietnamu v roce 2003 (109 milionů párů obuvi) odpovídalo přibližně 41,5 milionům párů obuvi, objemu, který byl považován za nezpůsobující újmu průmyslu Společenství. Zatřetí se Komise domnívala, že tento objem odpovídá 28,26 % dovozů z Číny v roce 2005. Konečně začtvrté snížila původně stanovené rozpětí újmy (23 %) z 28,26 %, což vedlo k „váženému“ rozpětí újmy ve výši 16,5 %.

137    Z výše uvedeného vyplývá, že rozdíly mezi metodou uvedenou v dokumentu poskytujícím konečné informace a metodou uvedenou v dodatečném dokumentu poskytujícím konečné informace jsou tyto. Zaprvé místo stanovení ročního objemu dovozů nezpůsobujícího újmu na úrovni dovozů z Číny v roce 2005, Komise tento roční objem stanovila vynásobením 109 milionů párů obuvi dovezené v roce 2003 38 %. Jedná se o procento, které představovaly dovozy z této země z veškerých dovozů pocházejících z obou dotčených zemí po dobu šetření. Zadruhé místo osvobození tohoto ročního objemu, označeného za nezpůsobující újmu v bodech 278 až 280 dodatečného dokumentu poskytujícího konečné informace, od antidumpingového cla se Komise rozhodla zohlednit tento objem snížením úrovně odstranění újmy a uplatněním antidumpingových cel od prvního dovezeného páru.

138    V tomto ohledu musí být konstatováno, že skutečnost, že Komise změnila svou analýzu po komentářích, které dotčené strany vyjádřily k dokumentu poskytujícímu konečné informace, nepředstavuje sama o sobě porušení práva na obhajobu. Jak vyplývá z čl. 20 odst. 4 poslední věty základního nařízení, dokument poskytující konečné informace totiž nebrání jakémukoli pozdějšímu rozhodnutí Komise nebo Rady. Toto ustanovení pouze ukládá Komisi oznámit, co možná nejdříve, skutečnosti a úvahy odlišné od těch, o něž se opíral původní přístup obsažený v dokumentu poskytujícím konečné informace. Prostřednictvím tohoto vylíčení se totiž dotyčné osoby mohou seznámit s důvody, které orgány vedly k přijetí odlišného stanoviska.

139    Proto je pro určení, zda Komise dodržela práva žalobkyň vyplývající z čl. 20 odst. 4 poslední věty základního nařízení, ještě třeba ověřit, zda Komise žalobkyním oznámila skutečnosti a úvahy přijaté za účelem nové analýzy ohledně újmy a formy požadovaných opatření k jejímu odstranění v rozsahu, v němž se odlišují od skutečností a úvah přijatých v dokumentu poskytujícím konečné informace (viz bod 133 výše).

140    V tomto ohledu Komise nejprve uvedla v dodatečném dokumentu poskytujícím konečné informace, že její nový návrh umožňuje nerozlišovat mezi různými kategoriemi dovozců.

141    Co se dále týče poznatků, na jejichž základě Komise provedla úpravu rozpětí újmy z 23 % na 16,5 %, žalobkyně nesprávně uvádějí, že k nim neměly přístup. Metoda popsaná v bodě 136 výše týkající se úpravy rozpětí újmy zohledněním objemu dovozů nezpůsobujícího újmu je totiž uvedena v dodatečném dokumentu poskytujícím konečné informace. Je pravdou, že tento dokument neposkytuje informaci o přesném objemu dovozů z Číny v roce 2005, která by umožňovala ověřit, že procento 28,26 % odpovídá realitě. Nicméně vzhledem k tomu, že podle Komise 41,5 milionů párů obuvi představuje 28,26 % veškerých dovozů z Číny v roce 2005, lze z toho odvodit, že tyto dovozy činily 146,85 milionů párů obuvi. Tento výpočet byl ostatně převzat samotnými žalobkyněmi v jejich elektronické poště ze dne 2. srpna 2006 (viz bod 31 výše).

142    Z předcházejících úvah vyplývá, že Komise oznámila žalobkyním důvody, které sledovala pro stanovení rozpětí újmy zohledněním objemu dovozů nezpůsobujícího újmu. Komise rovněž uvedla veškeré číselné poznatky, které za tímto účelem považovala za relevantní, takže práva žalobkyň nebyla v tomto ohledu porušena.

143    Rovněž je třeba zdůraznit, podobně jako Rada (viz bod 127 výše), že žalobní důvod žalobkyň, tak jak byl uveden v žalobách, vychází z porušení jejich práva na obhajobu a nikoli z čl. 1 odst. 1 základního nařízení. Z toho vyplývá, že otázka, zda systém přijatý v napadeném nařízení je slučitelný s čl. 1 odst. 1 základního nařízení v rozsahu, v němž údajně ukládá antidumpingová cla na dovozy nižší než roční prahová hodnota, která byla považována za nezpůsobující újmu, nebyla jako taková předložena k přezkumu Tribunálu.

144    Co se týče poskytnuté lhůty, účastníci řízení se shodují v tom, že uplynula dne 2. srpna 2006.

145    Tím, že Komise žalobkyním poskytla lhůtu kratší než 10 dní pro vyjádření k dodatečnému dokumentu poskytujícímu konečné informace, porušila čl. 20 odst. 5 základního nařízení (rozsudek Champion Stationery a další v. Rada, bod 108 výše, bod 80). Tato okolnost nicméně sama o sobě nemůže vést ke zrušení napadeného nařízení. Je třeba totiž ještě prokázat, že skutečnost, že byla poskytnuta lhůta kratší než lhůta legální, mohla konkrétně ovlivnit jejich práva na obhajobu v rámci dotčeného řízení (rozsudek Tribunálu ze dne 28. října 2004, Shanghai Teraoka Electronic v. Rada, T‑35/01, Sb. rozh. s. II‑3663, bod 331).

146    V tomto ohledu je třeba uvést, že žalobkyně připomněly, v rámci své elektronické zprávy ze dne 2. srpna 2006, výpočty Komise a předložily alternativní výpočet, který by údajně vedl k odlišnému výsledku, který by podle nich byl spravedlivý. Žalobkyně tudíž pochopily odůvodnění Komise a byly schopny jí navrhnout jiný přístup. Mimoto žalobkyně nevysvětlily důvod, ze kterého nebyly schopny uplatnit porušení čl. 1 odst. 1 základního nařízení ve lhůtě, kterou jim Komise poskytla. Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že mohly účinně uplatnit svůj postoj.

147    Z toho vyplývá, že právo žalobkyň na obhajobu nebylo porušeno.

148    Na základě týchž důvodů je třeba zamítnout argumentaci žalobkyň vycházející z nedostatku odůvodnění, pokud jde o provedenou metodu pro výpočet úrovně odstranění újmy. Odůvodnění napadeného nařízení totiž musí být posuzováno se zohledněním zejména informací, které byly oznámeny žalobkyním, a vyjádření, které žalobkyně předložily v průběhu správního řízení (rozsudek Tribunálu ze dne 15. prosince 1999, Petrotub a Republica v. Rada, T‑33/98 a T‑34/98, Recueil, s. II‑3837, bod 107).

149    V projednávané věci, jak bylo uvedeno v bodě 36 výše, obsahují body 296 až 301 odůvodnění napadeného nařízení posouzení, která vedla Radu k přijetí nakonec provedeného systému. V důsledku toho s ohledem na skutečnost, že Komise žalobkyním oznámila důvody, které ji vedly pro stanovení rozpětí újmy se zohledněním objemu dovozů nezpůsobujícího újmu a že je rovněž seznámila se všemi číselnými údaji, které považovala za relevantní v tomto ohledu (viz body 140 až 142 výše), je třeba dojít k závěru, že napadené nařízení je dostatečně právně odůvodněno.

150    Šestý žalobní důvod tudíž musí být zamítnut.

 K sedmému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného právního posouzení a zjevně nesprávného posouzení, pokud jde o újmu způsobenou průmyslu Společenství

 Argumenty účastníků řízení

151    Žalobkyně se domnívají, že rozhodnutí týkající se újmy není založeno na dostatečně dlouhém období běžných dovozů, a tudíž nespočívá na důvěryhodných a objektivních údajích. Jelikož období šetření trvalo od 1. dubna 2004 do 31. března 2005, Komise údajně nabyla přesvědčení, že nárůst dovozů po skončení množstevních omezení způsobil zvlášť citelnou újmu pro průmysl Společenství, přičemž zohlednila pouze první čtvrtletí roku 2005. Zjevné indicie existence podstatné újmy v roce 2004, na které odkazuje Komise v bodě 277 obsaženém v nové hlavě H dodatečného dokumentu poskytujícího konečné informace údajně neznamenají, že v roce 2004 byla skutečně způsobena podstatná újma. Neexistence podstatné újmy v roce 2004 je údajně potvrzena skutečností, že zvýšení dovozů v tomto roce bylo slabé v porovnání s rokem 2003, a bodem 285 dokumentu poskytujícího konečné informace.

152    První tři měsíce roku 2005 údajně představují počáteční období otevření trhu podléhajícího po dobu více než dvanácti let uplatňování přísných množstevních omezení. Jak to Komise údajně uvedla v dokumentu poskytujícím konečné informace, toto období následující po ukončení množstevních omezení bylo údajně uměle zkresleno očekáváními spojenými s touto událostí. Napadené nařízení je tak údajně založeno na údajích týkajících se krátkého období, které nemohlo poskytnout důvěryhodné poznatky z důvodu odstranění množstevních omezení. Z toho údajně vyplývá, že Rada porušila čl. 3 odst. 2 základního nařízení. Krom toho nic údajně neprokazuje, že Komise faktory újmy zkoumala pro celé posuzované období.

153    Konečně žalobkyně připomínají, že množstevní omezení nebyla určena pro nápravu následků dumpingových dovozů.

154    Rada, podporovaná Komisí, CEC a italskými výrobci, zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyň.

 Závěry Soudu

155    Zaprvé je třeba uvést, že uložení antidumpingových cel není sankcí za předchozí jednání, ale obranným a ochranným opatřením proti nekalé hospodářské soutěži vyplývající z dumpingových praktik. Je tedy nezbytné vést šetření na základě tak aktuálních informací, jak je jen možné, aby mohla být stanovena antidumpingová cla vhodná k ochraně výrobního odvětví Společenství proti dumpingovým praktikám (rozsudek Industrie des poudres sphériques v. Rada, bod 108 výše, body 91 a 92, a rozsudek Tribunálu ze dne 14. listopadu 2006, Nanjing Metalink v. Rada, T‑138/02, Sb. rozh. s. II‑4347, bod 60).

156    Proto, pokud orgány konstatují, že se dovozy výrobku, podléhajícího doposud množstevním omezením, po ukončení uvedených omezení zvyšují, mohou tento růst zohlednit za účelem svého posouzení újmy způsobené průmyslu Společenství.

157    Zadruhé posouzení Komise uvedené v bodě 283 dokumentu poskytujícího konečné informace, podle kterého se objem dovezených výrobků zvýšil po ukončení množstevních omezení, neprokazuje, že orgány svůj závěr o existenci újmy založily pouze na tomto množstevním poznatku.

158    Konečně, jak vyplývá z bodů 162, 168 až 170, 187 až 206 a 216 až 240 odůvodnění napadeného nařízení, orgány zohlednily některé faktory, pokud jde o újmu a příčinnou souvislost, týkající se nejen posledního čtvrtletí období šetření, nýbrž i posuzovaného období.

159    Z toho vyplývá, že sedmý žalobní důvod musí být zamítnut.

160    Za těchto okolností je třeba žalobu zamítnout v plném rozsahu.

 K nákladům řízení

161    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Rada požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit náhradu nákladů řízení.

162    Podle čl. 87 odst. 4 jednacího řádu Komise, CEC a italští výrobci ponesou vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (osmý senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloby se zamítají.

2)      Zhejiang Aokang Shoes Co., Ltd a Wenzhou Taima Shoes Co., Ltd ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou Evropské unie.

3)      Evropská komise, Evropská konfederace obuvnického průmyslu (CEC), BA.LA. di Lanciotti Vittorio & C. Sas a šestnáct dalších vedlejších účastníc řízení, jejichž jména jsou uvedena v příloze, ponesou vlastní náklady řízení.

Martins Ribeiro Papasavvas Dittrich

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 4. března 2010.

Podpisy.

Obsah

Právní rámec

Skutečnosti předcházející sporu a napadené nařízení

Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

Právní otázky

Ke třem prvním žalobním důvodům, jakož i k pátému žalobnímu důvodu, vycházejícím z porušení čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) a čl. 9 odst. 5 základního nařízení, porušení zásady rovného zacházení, zásady ochrany legitimního očekávání a chybného stanovení dumpingového rozpětí žalobkyň

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

Ke čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení práva na obhajobu, porušení povinnosti uvést odůvodnění a práva na účinnou soudní ochranu

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

K šestému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článku 20 základního nařízení, porušení práva na obhajobu a nedostatku odůvodnění

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

K sedmému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného právního posouzení a zjevně nesprávného posouzení, pokud jde o újmu způsobenou průmyslu Společenství

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

K nákladům řízení

Příloha

Calzaturificio Elisabet Srl, se sídlem v Monte Urano (Itálie),

Calzaturificio Iacovelli di Iacovelli Giuseppe & C. Snc, se sídlem v Monte Urano,

Calzaturificio Leopamy Srl, se sídlem v Monte Urano,

Calzaturificio Lunella Srl, se sídlem v Monte Urano,

Calzaturificio Mia Shoe Snc di Gattafoni Carlo & C., se sídlem v Monte Urano,

Calzaturificio Primitempi di Monaldi Geri, se sídlem v Monte Urano,

Calzaturificio R.G. di Rossi & Galiè Srl, se sídlem v Monte Urano,

Calz. S.G. di Seghetta Giampiero e Sergio Snc, se sídlem v Monte Urano,

Carim Srl, se sídlem v Monte Urano,

Florens Shoes SpA, se sídlem v Monte Urano,

Gattafoni Shoe Snc di Gattafoni Giampaolo & C., se sídlem v Monte Urano,

Grif Srl, se sídlem v Monte Urano,

Missouri Srl, se sídlem v Monte Urano,

New Swing Srl, se sídlem v Monte Urano,

Podosan Medical Shoes di Cirilli Michela, se sídlem v Monte Urano,

Viviane Sas, se sídlem v Monte Urano.

* Jednací jazyk: angličtina.