Language of document : ECLI:EU:F:2016:72

ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(druhého senátu)

11. dubna 2016

Věc F‑49/15

FU

v.

Evropská komise

„Veřejná služba – Disciplinární řízení – Disciplinární komise – Dočasný zaměstnanec Účetního dvora jmenovaný úředníkem ve zkušební době u Komise – Změna místa výkonu zaměstnání – Neoznámení změny místa výkonu zaměstnání administrativě Účetního dvora – Souběžné žádosti o příspěvek na znovuusídlení v zemi původu a o příspěvek na zařízení v Bruselu – Žádost o náhradu nákladů na stěhování z Lucemburska do země původu – Vyšetřování vedené OLAF – Disciplinární sankce – Zařazení do nižší funkční skupiny bez přeřazení do nižší platové třídy – Článek 25 přílohy IX služebního řádu – Zjevně nesprávné posouzení – Nedodržení zásady kontradiktornosti – Nová skutečnost – Povinnost znovu zahájit disciplinární řízení – Přiměřenost sankce – Délka řízení“

Předmět:      Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, použitelného na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, kterou se FU domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 3. června 2014, kterým mu orgán Evropské komise oprávněný ke jmenování uložil sankci spočívající v zařazení do nižší funkční skupiny bez zařazení do nižší platové třídy s účinkem od 1. července 2014.

Rozhodnutí:      Žaloba se zamítá. FU ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.

Shrnutí

1.      Úředníci – Disciplinární režim – Disciplinární řízení – Disciplinární a trestní řízení vedená zároveň ohledně stejných skutků – Povinnost administrativy rozhodnout o postavení úředníka teprve po konečném rozhodnutí trestního soudu a respektovat skutková zjištění, ke kterým tento soud dospěl – Povinnost úředníka poskytnout administrativě informace umožňující jí porovnat činy, které jsou předmětem disciplinárního řízení, a činy, které jsou předmětem trestního stíhání

(Služební řád úředníků, příloha IX, článek 25)

2.      Úředníci – Náhrada výdajů – Náklady na stěhování – Podmínky náhrady

(Služební řád úředníků, článek 20, a příloha VII, čl. 9 odst. 1; pracovní řád ostatních zaměstnanců, článek 22)

3.      Úředníci – Disciplinární režim – Disciplinární řízení – Povinnost znovu zahájit disciplinární řízení – Neexistence

(Služební řád úředníků, příloha IX, článek 28)

4.      Úředníci – Disciplinární režim – Sankce – Posuzovací pravomoc orgánu oprávněného ke jmenování – Meze – Dodržení zásady proporcionality – Soudní přezkum – Meze

(Služební řád úředníků, příloha IX, článek 10)

5.      Úředníci – Disciplinární režim – Disciplinární řízení – Lhůty – Povinnost správy jednat v přiměřené lhůtě – Posouzení – Nedodržení – Zvláštní okolnosti – Důkazní břemeno

(Služební řád úředníků, příloha IX)

1.      Článek 25 přílohy IX služebního řádu zakazuje orgánu oprávněnému ke jmenování přijmout konečné rozhodnutí v oblasti disciplinární o situaci dotčeného úředníka týkající se skutečností, které byly zároveň předmětem trestního řízení, do doby, než rozhodnutí trestního soudu nabude právní moci. Tento článek tedy nepřiznává uvedenému orgánu pověřenému konečným rozhodnutím o situaci úředníka, vůči němuž je zahájeno disciplinární řízení, diskreční pravomoc v souvislosti s tím, zda přerušit rozhodování o situaci uvedeného úředníka, je-li tento úředník stíhán před trestním soudem, či nikoliv.

Článek 25 přílohy IX služebního řádu má dvojí opodstatnění. Na jedné straně tento článek reaguje na obavu, aby nebylo nepříznivě ovlivněno postavení dotčeného úředníka v rámci trestního stíhání vedeného proti němu za skutky, které jsou navíc předmětem disciplinárního řízení v jeho orgánu. Na druhé straně přerušení disciplinárního řízení do doby, než bude skončeno trestní řízení, umožňuje vzít v potaz v rámci tohoto disciplinárního řízení skutková zjištění trestního soudu, jakmile se jeho rozhodnutí stalo konečným. Článek 25 přílohy IX služebního řádu totiž zakotvuje zásadu, podle které „trestní řízení přerušuje řízení disciplinární“, která je odůvodněna zejména skutečností, že vnitrostátní trestní soudy mají rozsáhlejší vyšetřovací pravomoci než orgán oprávněný ke jmenování. Proto v případě, že tytéž skutky mohou zakládat trestný čin i porušení služebních povinností úředníka, je administrativa vázána skutkovými zjištěními, která trestní soud učinil v rámci trestního řízení. Jakmile tento soud v daném případě provede skutková zjištění, administrativa může provést jejich právní kvalifikaci s ohledem na pojem disciplinárního provinění a zejména ověřit, zda zakládají porušení povinností plynoucích ze služebního řádu.

Je na dotyčném úředníkovi, aby orgánu oprávněnému ke jmenování poskytl informace k posouzení toho, zda jsou skutky vytýkané mu v rámci disciplinárního řízení současně předmětem trestního stíhání vedeného vůči němu. Za účelem splnění této povinnosti musí dotyčný úředník v zásadě prokázat, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání v době, kdy proti němu bylo vedeno disciplinární řízení. Pouze v případě, že bylo takové trestní stíhání zahájeno, lze určit skutky, jichž se trestní stíhání týká, a srovnat je se skutky, jež vedly k zahájení disciplinárního řízení, aby tak bylo zjištěno, zda jsou případně totožné.

(viz body 66 až 70)

Odkazy:

Soud prvního stupně: rozsudky ze dne 19. března 1998, Tzoanos v. Komise, T‑74/96, EU:T:1998:58, body 32 až 34; ze dne 21. listopadu 2000, A v. Komise, T‑23/00, EU:T:2000:273, bod 37; ze dne du 30. května 2002, Onidi v. Komise, T‑197/00, EU:T:2002:135, bod 81; ze dne 13. března 2003, Pessoa e Costa v. Komise, T‑166/02, EU:T:2003:73, bod 45; ze dne 10. června 2004, François v. Komise, T‑307/01, EU:T:2004:180, bod 75, a ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise, T‑48/05, EU:T:2008:257, body 341 a 342

2.      Z článku 20 služebního řádu ve spojení s čl. 9 odst. 1 přílohy VII služebního řádu, který je na dočasné zaměstnance použitelný na základě článku 22 pracovního řádu ostatních zaměstnanců, vyplývá, že zaměstnanci, který je nucen změnit místo bydliště buď do místa svého zaměstnání, nebo do takové vzdálenosti od místa svého zaměstnání, která je slučitelná s řádným výkonem jeho funkce, a jemuž nebyly tyto výdaje nahrazeny z jiných zdrojů, má nárok na úhradu výdajů spojených se stěhováním. Tato změna místa bydliště tak může nastat při nástupu dočasného zaměstnance nebo úředníka do služby, tj. změna z původního místa do místa zaměstnání, nebo při následné změně místa zaměstnání, která může být odůvodněna zejména jmenováním dočasného zaměstnance určitého orgánu úředníkem ve zkušební době u jiného orgánu, a s tím související povinností, aby přemístil místo bydliště do nového místa zaměstnání.

(viz bod 90)

3.      Podle přílohy IX služebního řádu a konkrétně podle jejího článku 28 orgánu oprávněnému ke jmenování není uložena žádná povinnost znovu zahájit disciplinární řízení a znovu ustavit disciplinární komisi, jelikož toto ustanovení ponechává uvedenému orgánu volbu, zda řízení znovu zahájí či nikoli, a to z vlastního podnětu, či na žádost dotyčného úředníka.

(viz bod 109)

4.      Podle článku 10 přílohy IX služebního řádu musí být uložená disciplinární sankce úměrná závažnosti porušené služební povinnosti. Týž článek rovněž uvádí kritéria, která orgán oprávněný ke jmenování musí zohlednit při výběru sankce.

Hodnocení závažnosti pochybení, jichž se dopustil úředník a která shledala disciplinární komise, a výběr sankce, která se s přihlédnutím k těmto pochybením jeví jako nejvhodnější, spadají v zásadě do široké posuzovací pravomoci orgánu oprávněného ke jmenování, ledaže je uložená sankce nepřiměřená ve vztahu ke zjištěným skutečnostem. Uvedený orgán tak má pravomoc posoudit odpovědnost úředníka jinak než disciplinární komise, jakož i vybrat disciplinární sankci, kterou považuje za přiměřenou k potrestání zjištěných disciplinárních pochybení.

Soud pro veřejnou službu musí při posouzení přiměřenosti disciplinární sankce vzhledem k závažnosti skutkových zjištění zohlednit skutečnost, že výběr sankce vychází z celkového posouzení všech konkrétních činů a okolností vlastních jednotlivému případu, které provádí orgán oprávněný ke jmenování, přičemž je nutno připomenout, že služební řád neváže sankce, které stanoví, pevně na různé typy porušení služebních povinností úředníků a neupřesňuje, do jaké míry mají na výběr sankce vliv přitěžující a polehčující okolnosti. Přezkum soudem prvního stupně je tudíž omezen na otázku, zda uvedený orgán přiměřeně zvážil přitěžující a polehčující okolnosti, přičemž je třeba upřesnit, že při tomto přezkumu soud nemůže nahradit tento orgán, pokud jde o hodnotové soudy učiněné orgánem v tomto ohledu.

(viz body 120 až 122)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: rozsudek ze dne 19. listopadu 2014, EH v. Komise, F‑42/14, EU:F:2014:250, body 91 a 93

5.      Služební řád v oddíle 5 své přílohy IX stanoví lhůty pro průběh disciplinárního řízení před disciplinární komisí. Článek 18 této přílohy stanoví, že disciplinární komise předá odůvodněné stanovisko orgánu oprávněnému ke jmenování a dotčenému úředníkovi do dvou měsíců ode dne přijetí zprávy orgánu oprávněného ke jmenování, za předpokladu, že je tato lhůta vzhledem ke složitosti věci přiměřená. Článek 22 odst. 1 téže přílohy stanoví, že tento orgán po vyslechnutí dotyčného úředníka rozhodne do dvou měsíců ode dne přijetí stanoviska disciplinární komise.

Je sice pravda, že tyto lhůty nejsou propadné, vyjadřují však pravidlo řádné správy, jehož účelem je v zájmu jak správy, tak úředníků zabránit neodůvodněnému prodlení, pokud jde o přijetí rozhodnutí, kterým se disciplinární řízení ukončuje. Disciplinární orgány jsou tudíž povinny vést disciplinární řízení s náležitou péčí a jednat tak, aby každý další akt byl přijat v přiměřené lhůtě ve vztahu k aktu předcházejícímu. Nedodržení této lhůty, které musí být posuzováno v závislosti na zvláštních okolnostech věci, může způsobit zrušení aktu.

V tomto ohledu musí být přiměřenost délky řízení posuzována v závislosti na okolnostech vlastních každé věci, a zejména v závislosti na významu sporu pro dotyčnou osobu, složitosti věci a chování žalobce i příslušných orgánů. Žádný konkrétní faktor není rozhodující. Každý z nich je třeba zkoumat samostatně a poté posoudit jejich kumulovaný účinek. Některé příklady průtahů přičitatelných orgánu oprávněnému ke jmenování se nemusí jevit jako nepřiměřené, pokud jsou posuzovány odděleně, ale mohou se jevit jako nepřiměřené, pokud jsou zvažovány společně. Požadavky vyplývající ze zásady vedení řízení s náležitou péčí však nepřekračují rámec požadavků slučitelných se zásadou řádné správy.

Pokud v důsledku rozhodnutí, která orgán oprávněný ke jmenování přijal, řízení překročí délku, která by byla obvykle považována za přiměřenou, je na tomto orgánu, aby prokázal existenci zvláštních okolností, které mohou toto překročení odůvodnit.

(viz body 135 až 139)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: rozsudek ze dne 8. března 2012, Kerstens v. Komise, F‑12/l0, EU:F:2012:29, body 124 a 128 až 130 a citovaná judikatura