ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (prvního senátu)
ze dne 4. prosince 2008
Věc F-6/08
Jessica Blais
v.
Evropská centrální banka (ECB)
„Veřejná služba – Zaměstnanci ECB – Odměna – Příspěvek za práci v zahraničí – Podmínky stanovené v článku 17 pracovního řádu ECB – Uložení náhrady nákladů řízení žalobkyni – Požadavky spravedlnosti – Článek 87 odst. 2 jednacího řádu“
Předmět: Žaloba podaná na základě článku 36.2 Protokolu o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky, připojeného ke Smlouvě o ES, kterou se J. Blais domáhá zrušení rozhodnutí Evropské centrální banky ze dne 15. srpna 2007, potvrzeného rozhodnutím prezidenta ECB ze dne 8. listopadu 2007, kterým žalobkyni nebyl přiznán příspěvek za práci v zahraničí.
Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. J. Blais ponese kromě vlastních nákladů i polovinu nákladů řízení Evropské centrální banky. Evropská centrální banka ponese polovinu vlastních nákladů řízení.
Shrnutí
1. Úředníci – Zaměstnanci Evropské centrální banky – Odměna – Příspěvek za práci v zahraničí – Podmínky přiznání – Úředníci, kteří jsou státními příslušníky členského státu, ve kterém jsou zaměstnáni
(Služební řád úředníků, příloha VII, čl. 4 odst. 1; pracovní řád zaměstnanců Evropské centrální banky, čl. 17 první pododstavec)
2. Úředníci – Zaměstnanci Evropské centrální banky – Odměna – Příspěvek za práci v zahraničí – Podmínky přiznání – Úředníci, kteří jsou státními příslušníky členského státu, ve kterém jsou zaměstnáni
(Služební řád úředníků, příloha VII, čl. 4 odst. 1; pracovní řád zaměstnanců Evropské centrální banky, článek 17)
3. Úředníci – Zaměstnanci Evropské centrální banky – Odměna – Příspěvek za práci v zahraničí – Podmínky přiznání – Osoby, které mají dvojí státní příslušnost, včetně státní příslušnosti členského státu, ve kterém jsou zaměstnány
(Pracovní podmínky zaměstnanců Evropské centrální banky, článek 17)
4. Řízení – Náklady řízení – Odpovědnost – Zohlednění požadavků ekvity
(Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 87 odst. 2)
1. Po vzoru čl. 4 odst. 1 přílohy VII služebního řádu, článku 17 pracovního řádu zaměstnanců Evropské centrální banky, podléhá přiznání příspěvku za práci v zahraničí negativní podmínce obvyklého pobytu, totiž neexistenci obvyklého pobytu ve státě zaměstnání v období před nástupem do služebního poměru. Toto období je definováno různými způsoby v závislosti na tom, zda dotčený zaměstnanec má, či nemá státní příslušnost státu, na jehož území se nachází místo jeho zaměstnání. Podle čl.17 prvního pododstavce bodu i) pracovního řádu, mají zaměstnanci, kteří nemají a nikdy neměli státní příslušnost státu, na jehož území se nachází místo jejich zaměstnání, nárok na příspěvek za práci v zahraničí, pokud neměli obvyklý pobyt nebo nevykonávali svou hlavní profesní činnost na území tohoto státu po celé období pěti let končící šest měsíců před jejich nástupem do služebního poměru. Naproti tomu podle čl. 17 prvního pododstavce bodu ii) pracovního řádu mají zaměstnanci, kteří mají nebo měli státní příslušnost státu, na jehož území se nachází místo jejich zaměstnání, nárok na příspěvek za práci v zahraničí pouze, pokud měli obvyklý pobyt mimo území tohoto státu po celé období deseti let končící dnem jejich nástupu do služebního poměru.
Důvodem existence příspěvku za práci v zahraničí stanoveného v ustanoveních čl. 4 odst. 1 přílohy VII služebního řádu, je kompenzovat zvláštní náklady a znevýhodnění vyplývající ze stálého výkonu práce v zemi, se kterou úředník neměl před svým nástupem do služebního poměru trvalé vazby. To platí obdobně i pro zaměstnance Evropské centrální banky. Výklad článku 17 pracovního řádu, který by vyloučil nárok na příspěvek za práci v zahraničí v případě zaměstnanců, kteří se nacházejí v takové situaci, by byl proto v rozporu s účelem příspěvku za práci v zahraničí. Tak by tomu přitom bylo v případě, kdy by byl nástup do služebního poměru ve smyslu článku 17 prvního pododstavce bodu ii) pracovního řádu vykládán tak, že se vztahuje pouze na nástup do služebního poměru v postavení zaměstnance. Jelikož toto ustanovení vyžaduje, aby zúčastněná osoba měla obvyklý pobyt mimo zemi zaměstnání po celé referenční období, je dostačující, pokud přijetí zaměstnance, na něhož se vztahuje bod ii) tohoto ustanovení, tj. zaměstnance, který má nebo měl státní příslušnost země zaměstnání, předcházela smlouva na dobu určitou, jejíž trvání nepřekročilo jeden rok, k tomu, aby tento zaměstnanec, který před svým nástupem do služebního poměru musel přemístit svůj obvyklý pobyt do země, ve které se nachází místo jeho zaměstnání, byl automaticky zbaven možnosti získat příspěvek za práci v zahraničí, i když v období deseti let před svým přijetím jako zaměstnance na krátkodobou smlouvu neměl v zemi zaměstnání obvyklý pobyt.
Ve smyslu ustanovení čl. 17 prvního pododstavce bodu ii) pracovního řádu je proto nástup do služebního poměru třeba vykládat jako první nástup do služebního poměru v Evropské centrální bance, bez ohledu na druh pracovní smlouvy, kterou zúčastněná osoba s touto bankou uzavřela.
(viz body 54, 55, 72 a 75)
Odkazy:
Soudní dvůr: 13. listopadu 1986, Richter v. Komise, 330/85, Recueil s. 3439, bod 6
Soud prvního stupně: 30. března 1993, Vardakas v. Komise, T‑4/92, Recueil s. II‑357, bod 39 ; 14. prosince 1995, Diamantaras v. Komise, T‑72/94, Recueil FP s. I‑A‑285 a II‑865, bod 48
2. Při rozhodování o existenci nároku na příspěvek za práci v zahraničí odpovídá místo obvyklého pobytu, na které odkazuje článek 17 pracovního řádu zaměstnanců Evropské centrální banky, obdobně jako čl. 4 odst. 1 přílohy VII služebního řádu, místu, které si dotyčná osoba zvolila jako trvalé nebo obvyklé centrum svých zájmů s úmyslem dát tomuto místu stálou povahu. Podmínka neexistence obvyklého pobytu, musí být posuzována s ohledem na všechny relevantní skutečnosti daného případu. Pojem „práce v zahraničí“ totiž závisí na konkrétní situaci zúčastněné osoby, včetně toho, zda, i přesto, že má dotčená osoba státní příslušnost členského státu, ve kterém se nachází místo jejího zaměstnání, v důsledku úplného a trvalého přemístění svého obvyklého pobytu mimo území uvedeného státu s tímto státem skutečně přerušila své sociální a profesní vazby.
Skutečné bydliště, profesní činnost a osobní vazby jsou hlavními kritérii místa pobytu
Z pouhého pobytu v zemi za účelem dokončení univerzitního studia a praktické odborné přípravy nelze vyvodit, že si dotyčná osoba tuto zemi zvolila jako trvalé centrum svých zájmů. Naproti tomu, z přestěhování do jiné země za účelem následování partnera, z pronájmu domu v této zemi s úmyslem žít v něm s tímto partnerem a z výkonu profesní činnosti na základě pracovní smlouvy na dobu určitou lze vyvodit, že se jedná o přemístění obvyklého centra zájmů do této země.
(viz body 87, 88, 90 a 91)
Odkazy:
Soudní dvůr: výše uvedený rozsudek Richter v. Komise, bod 6
Soud prvního stupně: 28. září 1993, Magdalena Fernández v. Komise, T‑90/92, Recueil s. II‑971, body 27 až 30; 25. října 2005, Dedeu i Fontcuberta v. Komise, T‑299/02, Sb. VS s. I‑A‑303 a II‑1377, bod 77; 27. září 2006, Koistinen v. Komise, T‑259/04, Sb. VS s. I‑A‑2‑177 a II‑A‑2‑879 ; 19. června 2007, Asturias Cuerno v. Komise, T‑473/04, Sb. VS s. I‑A‑2‑0000 a II‑A‑2‑0000, bod 74
Soud pro veřejnou službu: 20 listopadu 2007, Kyriazis v. Komise, F‑120/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑0000 a II‑A‑1‑0000, bod 50
3. S ohledem na účel příspěvku za práci v zahraničí, kterým je kompenzace zvláštních nákladů a nevýhod vyplývajících z trvalého výkonu práce v zemi, se kterou úředník před svým nástupem do služebního poměru neměl trvalé vazby, může být rozdílné zacházení stanovené v článku 17 pracovního řádu zaměstnanců Evropské centrální banky, které je znevýhodňující pro zaměstnance, kteří jsou státními příslušníky země zaměstnání, odůvodněno pouze na základě domněnky, že státní příslušnost představuje významnou indicii četných a těsných vazeb této osoby k zemi její státní příslušnosti. Rada guvernérů Evropské centrální banky může v rámci posuzovací pravomoci, kterou má v této oblasti, z výše uvedeného vyvodit, že zaměstnanci, kteří mají státní příslušnost země svého zaměstnání, včetně těch, kteří byli nuceni změnit bydliště z důvodu svého nástupu do služebního poměru, nenesou náklady a znevýhodnění, které má příspěvek za práci v zahraničí kompenzovat, alespoň ne v takové výši jako zaměstnanci, kteří nejsou státními příslušníky této země, takže jim tento příspěvek zpravidla nepřísluší. Krom toho je Rada guvernérů oprávněna podřídit výjimky z tohoto pravidla vyloučení přísným podmínkám, mimo jiné, neexistenci obvyklého pobytu v zemi zaměstnání v období deseti let před nástupem do služebního poměru.
Radě guvernérů při výkonu široké posuzovací pravomoci, kterou má v této oblasti, přísluší stanovit podmínky, za nichž lze státní příslušníky země zaměstnání považovat v této zemi za osoby pracující v zahraničí. Kritérium stanovené v článku 17 pracovního řádu, tj. neexistence pobytu v zemi zaměstnání v období deseti let před nástupem do služebního poměru, není nevhodné ani nepřiměřené. Stejné kritérium stanovil zákonodárce Společenství v čl. 4 přílohy VII služebního řádu pro přiznávání příspěvku za práci v zahraničí úředníkům Společenství.
Evropská centrální banka je rovněž oprávněna, s přihlédnutím k její široké posuzovací pravomoci, podřídit osoby s dvojím občanstvím společným pravidlům, s cílem vyhradit přiznávání příspěvku za práci v zahraničí příslušejícího na základě čl. 17 prvního pododstavce bodu ii) pracovního řádu osobám, které jsou ve státě, ve kterém jsou zaměstnány, objektivně mimo svoji domovinu. Proto je přípustné, aby zaměstnanec, který má dvě státní příslušnosti, včetně státní příslušnosti státu, na jehož území se nachází místo jeho zaměstnání, byl podle čl. 3.7.4 pravidel použitelných na zaměstnance Banky pro účely použití čl. 17 prvního pododstavce bodu ii) pracovního řádu považován za zaměstnance, který má pouze státní příslušnost tohoto státu.
(viz body 102, 106 a 107)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 11. července 2007, B v. Komise, F‑7/06, Sb. VS s. I‑A‑1‑0000 a II‑A‑1‑0000, bod 39 a uvedená judikatura
4. Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu Evropské unie v souladu s požadavky ekvity může Soud rozhodnout, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží pouze částečná náhrada nákladů řízení nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží.
V tomto ohledu je použití tohoto ustanovení odůvodněno jednáním orgánu, významem peněžité hodnoty předmětu sporu, závažností argumentů žalobkyně, výší výdajů vzniklých žalobkyni s ohledem na její příjmy a její profesní postavení.
(viz body 111 až 116)