ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE
(druhého senátu)
18. května 2015
Věc F‑36/14
Hartwig Bischoff
v.
Evropská komise
„Veřejná služba – Úředníci – Automatický odchod do důchodu – Článek 23 odst. 1 přílohy XIII služebního řádu – Věk odchodu do důchodu – Odmítnutí prodloužit dobu činné služby – Článek 52 druhý pododstavec služebního řádu – Zájem služby“
Předmět: Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, kterou se H. Bischoff domáhá zrušení rozhodnutí orgánu Evropské komise oprávněného ke jmenování (dále jen „OOJ“) ze dne 28. března 2014, kterým byla zamítnuta jeho žádost o prodloužení služby a v důsledku toho potvrzen jeho automatický odchod do důchodu od 1. června 2014. Hartwig Bischoff se rovněž domáhá náhrady škody, která mu na základě tohoto rozhodnutí vznikla nebo může vzniknout.
Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Hartwig Bischoff ponese všechny vlastní náklady řízení a nahradí všechny náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.
Shrnutí
1. Soudní řízení – Návrh na zahájení řízení – Návrhová žádání – Změna v průběhu řízení – Podmínka
(Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, článek 50)
2. Žaloby úředníků – Akt nepříznivě zasahující do právního postavení – Pojem – Oznámení, kterým se zaměstnanci pouze sděluje datum výplaty důchodu – Vyloučení
(Služební řád, čl. 90 odst. 2 a čl. 91 odst. 1)
3. Úředníci – Automatický odchod do důchodu – Posouzení žádosti o ponechání ve službě – Kritéria – Zájem služby – Posuzovací pravomoc administrativy – Soudní přezkum – Meze – Zjevně nesprávné posouzení – Pojem – Důkazní břemeno
(Služební řád, čl. 52 druhý pododstavec)
4. Úředníci – Povinnost administrativy jednat s náležitou péčí – Rozsah – Žádost o ponechání ve službě – Skutečnosti, které je nutno zohlednit při přijímání rozhodnutí
(Služební řád, čl. 52 druhý pododstavec)
1. Podle článku 35 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu, ze kterého se po změně stal článek 50 jednacího řádu, mohou být zohledněna pouze návrhová žádání uvedená v návrhu na zahájení řízení. S výjimkou změny předmětu sporu tedy účastník řízení v zásadě nemůže předložit v průběhu řízení nová návrhová žádání nebo rozšířit předmět existujících návrhových žádání. Žalobci může být povoleno upravit jeho návrhová žádání pouze v případě existence nové skutečnosti, která by mohla mít dopad na předmět žaloby, jako zejména přijetí aktu, který ruší nebo mění napadený akt, v průběhu řízení.
(viz bod 22)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: rozsudek Glantenay a další v. Komise, F‑23/12 a F‑30/12, EU:F:2013:127, bod 34
2. Oznámení, kterým se zaměstnanci pouze sděluje datum, od kdy mu bude po uplynutí platnosti rozhodnutí o jeho ponechání ve službě vyplácen důchod, nevyvolává právně závazné účinky, jimiž mohou být přímo a bezprostředně dotčeny jeho zájmy tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení, a nemůže proto představovat akt nepříznivě zasahující do právního postavení.
(viz bod 26)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: rozsudek Pimlott v. Europol, F‑52/06, EU:F:2007:210, bod 48 a citovaná judikatura
3. Pokud orgán oprávněný ke jmenování zohledňuje při rozhodování o žádosti úředníka zůstat ve službě i po dovršení věkové hranice stanovené v čl. 52 prvním pododstavci písm. a) služebního řádu pro automatický odchod do důchodu zájem služby, disponuje širokou posuzovací pravomocí a Soud pro veřejnou službu může posouzení uvedeného orgánu přezkoumat pouze v případě zjevně nesprávného posouzení nebo v případě zneužití pravomoci.
V této souvislosti lze nesprávnost kvalifikovat jako zjevnou jen tehdy, pokud ji lze jednoduše zjistit na základě některého z kritérií, kterým chtěl normotvůrce podřídit výkon široké posuzovací pravomoci administrativou. V důsledku toho, za účelem prokázání, že při posuzování skutkových okolností došlo ke zjevné nesprávnosti, která by byla způsobilá odůvodnit zrušení rozhodnutí, musí být důkazy, jejichž předložení přísluší žalobci, dostatečné, aby posouzení skutkového stavu, které ve svém rozhodnutí provedla administrativa, zbavily věrohodnosti. Jinými slovy, žalobní důvod vycházející ze zjevné nesprávnosti musí být zamítnut, jestliže zpochybněné posouzení může být navzdory důkazům předloženým žalobcem stále přijato jako pravdivé nebo platné.
(viz body 36 a 37)
Odkazy:
Tribunál Evropské unie: rozsudek Komise v. Macchia, T‑368/12 P, EU:T:2014:266, bod 49
Soud pro veřejnou službu: rozsudky BB v. Komise, F‑17/11, EU:F:2013:14, bod 60, a DG v. ENISA, F‑109/13, EU:F:2014:259, bod 44 a citovaná judikatura
4. Povinnost administrativy jednat vůči svým zaměstnancům s náležitou péčí odráží rovnováhu mezi vzájemnými právy a povinnostmi, kterou služební řád vytvořil mezi orgánem veřejné správy a zaměstnanci veřejné služby. Tato povinnost zejména znamená, že pokud orgán veřejné správy rozhoduje o situaci úředníka nebo zaměstnance, vezme v úvahu veškeré skutečnosti, které by mohly být pro jeho rozhodnutí určující, a že přitom zohlední nejen zájem služby, ale rovněž zájem dotyčného úředníka. Ochrana práv a zájmů úředníků musí být nicméně vždy omezena respektováním platných právních norem.
Zájem služby a zájem úředníka jsou tedy dva různé pojmy. Ve zvláštním případě čl. 52 druhého pododstavce služebního řádu je zájem dotyčného úředníka zohledněn již skutečností, že tento úředník musí požádat, aby mohl zůstat ve službě nad rámec věkového limitu stanoveného služebním řádem pro automatický odchod do důchodu. Podle samotného znění tohoto ustanovení závisí rozhodnutí, které musí přijmout orgán oprávněný ke jmenování příslušný pro takovouto žádost, výlučně na zájmu služby a uvedený orgán nemusí zohledňovat zájmy žádajícího úředníka. Úředník proto orgánu nemusí prokazovat existenci svého osobního zájmu na tom, aby zůstal ve službě, neboť takovýto zájem není v rámci jeho žádosti relevantní.
(viz body 53 a 54)
Odkazy:
Soud prvního stupně: rozsudek Angelidis v. Parlament, T‑416/03, EU:T:2006:375, bod 117 a citovaná judikatura