Věc T-249/06
Interpipe Nikopolsky Seamless Tubes Plant Niko Tube ZAT (Interpipe Niko Tube ZAT) a Interpipe Nizhnedneprovsky Tube Rolling Plant VAT (Interpipe NTRP VAT)
v.
Rada Evropské unie
„Dumping – Dovoz určitých bezešvých trubek a dutých profilů ze železa nebo oceli, pocházejících z Chorvatska, Rumunska, Ruska a Ukrajiny – Výpočet běžné hodnoty – Spolupráce výrobního odvětví Společenství – Úprava – Funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího svou činnost za úplatu formou provize – Jediná hospodářská entita – Zjevně nesprávné posouzení – Nabídka závazku – Právo na obhajobu – Povinnost uvést odůvodnění“
Shrnutí rozsudku
1. Společná obchodní politika – Ochrana proti dumpingovým praktikám – Posuzovací pravomoc orgánů – Soudní přezkum – Meze
2. Společná obchodní politika – Ochrana proti dumpingovým praktikám – Dumpingové rozpětí – Určení běžné hodnoty – Použití početně zjištěné hodnoty
(Nařízení Rady č. 384/96, čl. 6 odst. 8 a článek 18)
3. Společná obchodní politika – Ochrana proti dumpingovým praktikám – Újma
(Nařízení Rady č. 384/96, čl. 3 odst. 2, 3, 5, 6 a 7, čl. 6 odst. 2 a čl. 18 odst. 3)
4. Společná obchodní politika – Ochrana proti dumpingovým praktikám – Antidumpingové řízení – Přístup ke spisu – Oznámení nedůvěrných výtahů
(Nařízení Rady č. 384/96, čl. 19 odst. 3)
5. Společná obchodní politika – Ochrana proti dumpingovým praktikám – Šetření – Posuzovací pravomoc Komise
(Nařízení Rady č. 384/96, čl. 5 odst. 4)
6. Právo Společenství – Zásady – Právo na obhajobu – Dodržování v rámci správních řízení – Antidumping
(Nařízení Rady č. 384/96, čl. 2 odst. 10 a čl. 20 odst. 2)
7. Společná obchodní politika – Ochrana proti dumpingovým praktikám – Dumpingové rozpětí – Výpočet vývozní ceny
[Nařízení Rady č. 384/96, čl. 2 odst. 10 písm. i)]
8. Společná obchodní politika – Ochrana proti dumpingovým praktikám – Dumpingové rozpětí – Srovnání mezi běžnou hodnotou a vývozní cenou – Úpravy
(Nařízení Rady č. 384/96, čl. 2 odst. 10)
9. Společná obchodní politika – Ochrana proti dumpingovým praktikám – Návrhy závazků v oblasti ceny – Přijetí – Posuzovací pravomoc orgánů
(Nařízení Rady č. 384/96, čl. 8 odst. 1)
1. V oblasti obchodních ochranných opatření orgány Společenství disponují širokou posuzovací pravomocí z důvodu složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí přezkoumávat.
Z toho vyplývá, že přezkum posouzení orgánů provedený soudem Společenství musí být omezen na ověření dodržení procesních pravidel, věcné správnosti skutkových zjištění k provedení zpochybňované volby, neexistence zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu nebo neexistence zneužití pravomoci.
(viz body 38–39)
2. Pokud orgány Společenství disponují širokou posuzovací pravomocí, má dodržení záruk přiznaných právním řádem Společenství ve správních řízeních o to větší význam. K těmto zárukám patří zejména povinnost příslušného orgánu přezkoumat s péčí a nestranností všechny relevantní skutečností projednávaného případu.
V tomto kontextu platí, že i když v oblasti obchodních ochranných opatření, a zvláště antidumpingových opatření, soud Společenství nemůže provést posouzení, které je vyhrazeno orgánům Společenství, náleží mu nicméně, aby se ujistil, že orgány zohlednily všechny relevantní okolnosti a vyhodnotily skutečnosti spisu s veškerou řádnou péčí vyžadovanou k tomu, aby se mohlo mít za to, že běžná početně zjištěná hodnota byla určena přiměřeným způsobem.
V tomto ohledu, pokud Komise disponuje protichůdnými informacemi, nebo přinejmenším informacemi, jejichž platnost může být zpochybněna, přísluší žalobkyni, aby prokázala svá tvrzení a to, co chce uplatnit. Chybí-li tento důkaz, Komise splní svou povinnost přezkoumat s péčí a nestranností všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu, pokud prohlásí, že nemůže zohlednit nové neověřené informace.
(viz body 40–41, 50–51, 53)
3. Ačkoli je v rámci základního antidumpingového nařízení č. 384/96 věcí Komise jakožto orgánu, který provádí šetření, určit, zda výrobek, kterého se týká antidumpingové řízení, je předmětem dumpingu a způsobuje újmu, pokud je propuštěn do volného oběhu ve Společenství, a ačkoli se tedy tento orgán nemůže v tomto rámci zbavit části důkazního břemene, které mu v tomto ohledu náleží, nic to nemění na tom, že toto nařízení Komisi nesvěřuje žádnou vyšetřovací pravomoc, která by jí umožňovala donutit společnosti, aby se účastnily šetření nebo poskytly informace. Za těchto podmínek jsou Rada a Komise závislé na dobrovolné spolupráci účastníků řízení, pokud jde o poskytování nezbytných informací ve stanovených lhůtách. V tomto kontextu odpovědi těchto účastníků řízení v dotazníku stanoveném v čl. 6 odst. 2 uvedeného nařízení jsou tak zásadní pro průběh antidumpingového řízení.
Ačkoli účastníci antidumpingového řízení mají podle čl. 6 odst. 2 nařízení č. 384/96 v zásadě povinnost poskytnout odpověď na dotazník Komise, ze znění čl. 18 odst. 3 téhož nařízení vyplývá, že k informacím předloženým jinou formou nebo v rámci jiného dokumentu musí být přihlédnuto, jestliže nedostatky neúměrně neztěžují zjištění přiměřeně správných závěrů, pokud jsou předloženy včas, pokud je možno je ověřit a pokud účastník řízení jednal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Pokud tedy jeden z účastníků řízení neodpověděl na uvedený dotazník, avšak informace poskytl v rámci jiného dokumentu, nelze mu vytýkat nedostatečnou spolupráci, pokud splnil tyto čtyři podmínky. Takový účastník řízení nebude považován za nespolupracujícího, jestliže mezery v předložení údajů nemají významný dopad na průběh šetření. V takové situaci nemůže být Radě vytýkáno, že se dopustila zjevně nesprávného posouzení, jestliže se domnívá, že nezodpovězení dotazníku nezkreslilo ani zjištění újmy, ani výpočet rozpětí újmy.
(viz body 87–88, 90–92, 98)
4. V rámci antidumpingového řízení mohou nesrovnalosti v oznámení nedůvěrných výtahů ze strany Komise ve smyslu čl. 19 odst. 3 základního antidumpingového nařízení č. 384/96 představovat porušení procesních práv odůvodňující zrušení nařízení stanovícího antidumpingové clo pouze v případě, že zúčastněný dostatečně neznal základní obsah dotčeného dokumentu nebo dotčených dokumentů, a z tohoto důvodu nemohl platně vyjádřit svůj názor na jejich existenci nebo jejich relevanci. Účastníci antidumpingového řízení se tudíž mohou dovolávat použití informací Komisí, ohledně nichž nebyl poskytnut žádný nedůvěrný výtah, jako důvodu zrušení antidumpingového opatření pouze v případě, že mohou prokázat, že použitím těchto informací bylo porušeno jejich právo na obhajobu.
Co se týče práva přístupu ke spisu šetření, právo na obhajobu je porušeno pouze, pokud by zpřístupnění dokumentu mohlo, byť v omezené míře, vést k jinému výsledku správního řízení, pokud by se o něj dotyčný podnik mohl v průběhu uvedeného řízení opřít.
(viz body 131, 134)
5. V rámci antidumpingového řízení čl. 5 odst. 4 základního antidumpingového nařízení č. 384/96 neobsahuje žádnou povinnost Komise ukončit probíhající antidumpingové řízení, jestliže úroveň podpory podnětu klesla pod minimální práh ve výši 25 % výroby Společenství. Tento článek se totiž pouze týká nezbytného stupně podpory podnětu pro to, aby Komise mohla zahájit řízení. Tento výklad je potvrzen zněním čl. 9 odst. 1 téhož nařízení. Tudíž i v případě, že je podnět odvětvím Společenství stažen, nepodléhá Komise povinnosti řízení ukončit, nýbrž takovou možnost pouze má.
(viz bod 139)
6. Podle zásady dodržování práva na obhajobu musí být podnikům, kterých se týká postup šetření před přijetím antidumpingového řízení, v průběhu správního řízení umožněno, aby účinně sdělily svůj postoj k existenci a relevanci tvrzených skutečností a okolností a k důkazům, které Komise použila na podporu svého tvrzení o dumpingové praxi a z toho vzniklé újmy.
Nicméně ačkoli zákonodárce měl v úmyslu přiznat dotyčným účastníkům řízení, zejména vývozcům, podle čl. 20 odst. 2 základního antidumpingového nařízení č. 384/96 právo být informován o hlavních skutečnostech a úvahách, na jejichž základě je zamýšleno doporučit přijetí konečných antidumpingových cel, Komise není povinna dotyčné účastníky řízení v tomto ohledu informovat o všech jednotlivých relevantních skutkových nebo právních poznatcích, jako jsou podrobnosti posouzení újmy.
Mimoto v rámci srovnání mezi běžnou hodnotou a vývozní cenou mají účastníci antidumpingového řízení právo být informováni nejen o tom, že byla provedena úprava podle čl. 2 odst. 10 základního nařízení, nýbrž i o důvodech, proč byla úprava provedena. Proto pouhé oznámení Komise dotyčným účastníkům řízení o tom, že byla provedena úprava, aniž by byly vysvětleny důvody, nemůže být považováno za dostačující s ohledem na dodržování práva na obhajobu.
Avšak takové pochybení ze strany Komise může představovat porušení práva na obhajobu odůvodňující zrušení napadeného nařízení ukládajícího konečná antidumpingová cla pouze v případě, že žalobkyně prokázala nikoli to, že uvedené nařízení mělo odlišný obsah, nýbrž to, že by v případě neexistence tohoto pochybení by byla schopna lépe zajistit svou obhajobu.
(viz body 64, 146, 148, 200–201, 208)
7. V rámci antidumpingového řízení a zvláště výpočtu vývozní ceny nemůže sdílení výrobních a prodejních činností uvnitř skupiny tvořené společnostmi s odlišnou právní subjektivitou změnit nic na skutečnosti, že se jedná o jedinou hospodářskou entitu, která takto organizuje veškeré činnosti prováděné v jiných případech entitou, která je jediná rovněž z právního hlediska.
Pokud je zjištěno, že výrobce své úkoly, které obvykle provádí vnitřní prodejní oddělení, svěří společnosti, která distribuuje jeho výrobky, kterou hospodářsky kontroluje a se kterou tvoří jedinou hospodářskou entitu, je skutečnost, že orgány vycházejí z cen zaplacených prvním nezávislým kupujícím přidruženému distributorovi, odůvodněná. Zohlednění cen přidruženého distributora umožňuje zabránit tomu, aby výdaje, které jsou zjevně zahrnuty v prodejní ceně výrobku, pokud je tento prodej uskutečněn vnitřním prodejním oddělením, již zahrnuty nebyly, pokud tatáž prodejní činnost je uskutečňována společností s odlišnou právní subjektivitou, byť hospodářsky kontrolovanou výrobcem.
O jedinou hospodářskou jednotku jde tehdy, jestliže výrobce svěří úkoly, které obvykle provádí vnitřní prodejní oddělení, společnosti, která distribuuje jeho výrobky a kterou hospodářsky kontroluje. Krom toho je relevantní indicií existence jediné hospodářské entity kapitálová struktura. Navíc jediná hospodářská entita může existovat, pokud výrobce plní část prodejních funkcí doplňujících funkce společnosti distribuující jeho výrobky.
(viz body 177–179)
8. Jak ze znění, tak i struktury čl. 2 odst. 10 základního antidumpingového nařízení č. 384/96 vyplývá, že úprava vývozní ceny nebo běžné hodnoty může být učiněna pouze z důvodu zohlednění rozdílů týkajících se faktorů, které mají vliv na ceny, a tedy jejich srovnatelnost. Důvodem pro úpravu je obnovení souměrnosti mezi běžnou hodnotou a vývozní cenou. Byla-li tedy úprava provedena platně, znamená to, že byla obnovena souměrnost. Naproti tomu, jestliže úprava platně provedena nebyla, znamená to, že byla zachována, případně dokonce vytvořena, nesouměrnost mezi běžnou hodnotou a vývozní cenou.
Krom toho stejně jako účastník řízení, který podle čl. 2 odst. 10 nařízení č. 384/96 žádá o úpravy určené k dosažení srovnatelnosti běžné hodnoty a vývozní ceny pro určení dumpingového rozpětí, musí předložit důkaz, že je jeho žádost odůvodněná, musejí orgány vycházet, když považují za nezbytné provést úpravu tohoto typu, z důkazů nebo alespoň indicií, které umožňují prokázat existenci faktoru, na jehož základě je úprava provedena, a určit její dopad na srovnatelnost cen.
(viz body 180, 184, 194–195)
9. Žádné ustanovení základního antidumpingového nařízení č. 384/96 orgánům Společenství neukládá povinnost přijmout nabídky závazků v oblasti ceny formulované hospodářskými subjekty, kterých se týká šetření předcházející stanovení antidumpingových cel. Z uvedeného nařízení naopak vyplývá, že přijatelnost takových závazků je definována orgány v rámci jejich posuzovací pravomoci.
Podle čl. 8 odst. 1 uvedeného základního nařízení základní podmínkou pro přijetí nabídky závazku Komisí je, že se „vývozce [uspokojivě dobrovolně zavázal], že změní ceny svých výrobků nebo přestane výrobky vyvážet na dané území za dumpingové ceny“. Zamítnutí nabídky závazků tak může platně vyplývat z konstatování, že minimální dovozní ceny nedostačují k zabránění poškozujícímu účinku dumpingu.
(viz body 225, 230)