Language of document : ECLI:EU:T:2019:537

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu)

12. července 2019(*)

„Státní podpory – Režim podpory zavedený Francií v letech 1994 až 2008 – Subvence na investice poskytnuté regionem Île-de-France – Rozhodnutí prohlašující režim podpory za slučitelný s vnitřním trhem – Pojmy ‚existující podpora‘ a ‚nová podpora‘ – Článek 107 SFEU – Článek 108 SFEU – Článek 1 písm. b) body i) a v) nařízení (EU) 2015/1589 – Promlčecí lhůta – Článek 17 nařízení 2015/1589“

Ve věci T‑289/17,

Keolis CIF, se sídlem v Mesnil-Amelot (Francie), a ostatní žalobkyně, jejichž názvy jsou uvedeny v příloze(1), zastoupené R. Sermierem a D. Epaudem, avocats,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené L. Armati, C. Georgieva-Kecsmar a T. Maxian Ruschem, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh na základě článku 263 SFEU znějící na částečné zrušení rozhodnutí Komise (EU) 2017/1470 ze dne 2. února 2017 týkající se režimů podpor SA.26763 2014/C (ex 2012/NN) zavedených Francií ve prospěch provozovatelů autobusové dopravy v regionu Île-de-France (Úř. věst. 2017, L 209, s. 24),

TRIBUNÁL (první senát),

ve složení I. Pelikánová, předsedkyně, V. Valančius a U. Öberg (zpravodaj), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,

vydává tento

Rozsudek

I.      Skutečnosti předcházející sporu

1        Projednávanou žalobou se žalobkyně, Keolis CIF a ostatní žalobkyně, jejichž názvy jsou uvedeny v příloze, domáhají částečného zrušení rozhodnutí Komise (EU) 2017/1470 ze dne 2. února 2017 týkajícího se režimů podpor SA.26763 2014/C (ex 2012/NN) zavedených Francií ve prospěch provozovatelů autobusové dopravy v regionu Île-de-France (Úř. věst. 2017, L 209, s. 24, dále jen „napadené rozhodnutí“).

2        Žalobkyně jsou podniky založené podle francouzského práva, které vykonávají svou činnost v regionu Île-de-France (Francie, dále jen „Region“), kde provozují sítě silniční osobní dopravy.

3        Dne 20. října 1994 přijala Regionální rada Île-de-France rozhodnutí CR 34-94 o podpoře pro zlepšení služeb veřejné silniční dopravy provozované soukromými společnostmi nebo zajišťované pod vlastní správou, aby obnovila soubor opatření podpory dříve zavedených ve prospěch těchto společností. Než byl dotčený režim podpory v roce 2008 zrušen, byla po tomto rozhodnutí přijata dvě rozhodnutí, a to v roce 1998 rozhodnutí CR 44-98 a v roce 2001 rozhodnutí CR 47-01 (dále, spolu s rozhodnutím CR 34-94, jen „sporná rozhodnutí“).

4        Na základě sporných rozhodnutí poskytl Region finanční podporu územněsprávním celkům na svém území, které uzavřely smlouvy na provozování pravidelných autobusových linek se soukromými podniky poskytujícími pravidelnou silniční hromadnou dopravu, nebo které provozují tyto linky přímo pod vlastní správou. Územněsprávní celky poté převedly podporu na uvedené dopravní podniky (dále jen „koneční příjemci“).

5        Podpora byla poskytnuta ve formě subvencí na investice a měla za cíl podpořit pořízení nových vozidel a instalaci nových zařízení konečnými příjemci za účelem zlepšení nabídky hromadné dopravy a nápravy negativních externalit spojených s obzvláště hustou silniční dopravou sítě Regionu.

6        Podle francouzských orgánů využilo v letech 1994 až 2008 podpory Regionu 135 podniků, a to včetně všech žalobkyň. Využití podpory bylo upraveno dodatky k dohodám o poskytování služeb uzavřenými mezi územněsprávními celky a konečnými příjemci. Dodatky byly spolupodepsány předsedou Regionální rady Île-de-France a podrobně popisovaly povinnosti konečných příjemců spojených s vyplacením podpory.

7        Dne 17. října 2008 byla k Evropské komisi podána stížnost týkající se údajně protiprávních režimů státní podpory tvořených opatřeními podpory ve prospěch některých podniků provozujících autobusovou dopravu, které v letech 1994 až 2008 zavedl na svém území Region a poté od roku 2008 Syndicat des Transports d’Île-de-France (odborový svaz dopravy Regionu, dále jen „STIF“, Francie).

8        Dopisem ze dne 11. března 2014 informovala Komise Francouzskou republiku o rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení stanovené v čl. 108 odst. 2 SFEU. Komise zveřejněním tohoto rozhodnutí v Úředním věstníku Evropské unie (Úř. věst. 2014, C 141, s. 38) vyzvala zúčastněné strany, aby předložily připomínky k dotčeným opatřením.

9        Dne 30. dubna 2014 předložila Komisi své připomínky Francouzská republika. Všechny připomínky zúčastněných stran, včetně připomínek skupiny společností Keolis, k níž náleží žalobkyně, byly zaslány Francouzské republice, která se k nim nevyjádřila.

10      Dne 21. června 2016 obdržela Komise společné oznámení čtyř ze sedmi zúčastněných stran, které mělo vyjasnit jejich stanovisko v návaznosti na rozsudek ze dne 6. října 2015, Komise v. Andersen (C‑303/13 P, EU:C:2015:647). Dne 9. listopadu 2016 zkompletoval Region jako zúčastněná strana své připomínky.

11      Dne 2. února 2017 přijala Komise napadené rozhodnutí a ukončila formální vyšetřovací řízení stanovené v čl. 108 odst. 2 SFEU.

12      V napadeném rozhodnutí Komise zejména konstatovala, že subvence na investice poskytnuté v rámci dotčeného režimu podpory Regionem v letech 1994 až 2008 představují státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, která neovlivnila obchod mezi členskými státy v rozsahu, jenž by byl v rozporu se společným zájmem, a je proto slučitelná s vnitřním trhem ve smyslu čl. 107 odst. 3 SFEU. Na druhé straně dospěla k závěru, že jelikož tato podpora nebyla oznámena a měla být kvalifikována jako „nová podpora“, byla protiprávně prováděna v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU.

13      Výroková část napadeného rozhodnutí zní následovně:

„Článek 1

Režim podpor protiprávně prováděný [Francouzskou republikou] v letech 1994 až 2008 ve formě subvencí na investice poskytnutých regionem Île-de-France v rámci rozhodnutí CR 34-94, CR 44-98 a CR 47-01 je slučitelný s vnitřním trhem.

[…]

Článek 4

Toto rozhodnutí je určeno Francouzské republice.“

II.    Řízení před vnitrostátními soudy

14      V květnu 2004 požádal syndicat autonome des transporteurs de voyageurs (nezávislý svaz osobních dopravců, dále jen „SATV“) předsedu Regionální rady Île-de-France, aby sporná rozhodnutí zrušil. Po zamítnutí této žádosti podal svaz SATV dne 17. června 2004 žalobu na neplatnost tohoto rozhodnutí předsedy Regionální rady Île-de-France k tribunal administratif de Paris (správní soud v Paříži, Francie).

15      Rozsudkem č. 0417015 ze dne 10. července 2008 vyhověl tribunal administratif de Paris (správní soud v Paříži) žalobě SATV a nařídil Regionu, aby předložil Regionální radě Île-de-France nové rozhodnutí z důvodu, že podpora poskytnutá na základě sporných rozhodnutí nebyla oznámena Komisi. Tribunal administratif de Paris (správní soud v Paříži) kromě toho uložil Regionu sporná rozhodnutí zrušit.

16      Region se sice proti tomuto rozhodnutí odvolal, ale přijal rozhodnutí CR 80-08 ze dne 16. října 2008, jež mělo za cíl zrušit sporná rozhodnutí.

17      Rozsudkem č. 08PA 04753 ze dne 12. července 2010 potvrdil cour administrative d’appel de Paris (odvolací správní soud v Paříži, Francie) rozsudek tribunal administratif de Paris (správní soud v Paříži) č. 0417015 ze dne 10. července 2008. Region podal proti tomuto rozhodnutí kasační opravný prostředek ke Conseil d’État (Státní rada, Francie). Rozsudkem č. 343440 ze dne 23. července 2012 Conseil d’État (Státní rada) tento opravný prostředek zamítla.

18      Dne 27. ledna 2015 podaly žalobkyně opravný prostředek třetí osoby proti rozsudku cour administrative d’appel de Paris (odvolací správní soud v Paříži) ze dne 12. července 2010.

19      Po zamítnutí tohoto opravného prostředku ze strany cour administrative d’appel de Paris (odvolací správní soud v Paříži) dne 27. listopadu 2015 (rozsudek č. 15PA00385) podaly žalobkyně kasační opravný prostředek ke Conseil d’État (Státní rada), když řízení o něm v den podání projednávaného návrhu stále ještě probíhalo.

20      V návaznosti na nový návrh podaný svazem SATV dne 27. října 2008 uložil tribunal administratif de Paris (správní soud v Paříži) rozsudkem č. 0817138 ze dne 4. června 2013 Regionu vydat nařízení výkonu rozhodnutí umožňující navrácení podpor vyplacených na základě sporných rozhodnutí. Dne 27. listopadu 2015 cour administrative d’appel de Paris (odvolací správní soud v Paříži) zamítl odvolání Regionu proti tomuto rozhodnutí (rozsudek č. 13PA03172). Region podal kasační opravný prostředek ke Conseil d’État (Státní rada), když řízení o něm v den podání projednávaného návrhu stále ještě probíhalo.

III. Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

21      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 16. května 2017 žalobkyně podaly na základě článku 263 SFEU projednávanou žalobu, kterou se domáhají částečného zrušení napadeného rozhodnutí.

22      Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:

–        prohlásil žalobu za přípustnou;

–        zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž konstatuje, že režim podpory zavedený v rámci rozhodnutí CR 34-94, CR 44-98 a CR 47-01 představuje režim nové podpory, který byl „protiprávně prováděný“, a, podpůrně, že se promlčecí lhůta použije pouze na subvence vyplacené před květnem 1994;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

23      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        prohlásil žalobu za nepřípustnou;

–        podpůrně zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

IV.    Právní otázky

A.      K přípustnosti

24      Komise, aniž vznesla námitku nepřípustnosti samostatným podáním na základě čl. 130 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu, tvrdí, že žaloba je nepřípustná z důvodu nedostatku aktivní legitimace a právního zájmu žalobkyň na podání žaloby.

25      Žalobkyně tvrdí, že žaloba je přípustná, jelikož mají jak aktivní legitimaci, tak právní zájem na podání žaloby proti napadenému rozhodnutí.

26      V tomto ohledu je třeba připomenout, že soud Evropské unie je oprávněn posoudit podle okolností každého případu, zda řádný výkon spravedlnosti odůvodňuje zamítnutí žaloby po její meritorní stránce, aniž by předtím rozhodl o námitce nepřípustnosti (viz rozsudky ze dne 26. února 2002, Rada v. Boehringer, C‑23/00 P, EU:C:2002:118, body 51 a 52, a ze dne 14. září 2015, Brouillard v. Soudní dvůr, T‑420/13, nezveřejněný, EU:T:2015:633, bod 18).

27      Za okolností projednávaného případu má Tribunál za to, že v zájmu hospodárnosti řízení je třeba nejprve posoudit opodstatněnost žaloby, aniž předtím rozhodne o její přípustnosti.

B.      K věci samé

28      Na podporu žaloby vznášejí žalobkyně v podstatě dva žalobní důvody. První žalobní důvod vychází na jedné straně z porušení čl. 108 odst. 1 SFEU ve spojení s čl. 1 písm. b) body i) a v) nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 SFEU (Úř. věst. 2015, L 249, s. 9), jelikož Komise v napadeném rozhodnutí nesprávně dospěla k závěru, že podpora poskytnutá v rámci dotčeného režimu podpory v letech 1994 až 2008 byla novou podporou, která jelikož nebyla oznámena, byla protiprávně prováděna, a na druhé straně z porušení povinnosti uvést odůvodnění v rámci použití čl. 1 písm. b) bodu v) téhož nařízení, jelikož Komise dostatečně neuvádí důvody, pro které se domnívala, že uvedená podpora již představovala státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU v době jejího zavedení. Druhý žalobní důvod, jehož se žalobkyně dovolávají podpůrně, vychází z porušení čl. 17 odst. 2 téhož nařízení, jelikož Komise v napadeném rozhodnutí neprávem dospěla k závěru, že pouze podpora vyplacená v rámci dotčeného režimu podpory před květnem 1994 je promlčena.

1.      K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 108 odst. 1 SFEU ve spojení s čl. 1 písm. b) body i) a v) nařízení 2015/1589 a z porušení povinnosti uvést odůvodnění

a)      K přípustnosti prvního žalobního důvodu

29      Komise má za to, že první žalobní důvod je částečně nepřípustný, a to v rozsahu, v němž argumenty žalobkyň týkající se výtky vycházející z porušení čl. 1 písm. b) bodu i) nařízení 2015/1589 nebyly předloženy v rámci vnitrostátních řízení o dotčeném režimu podpory, a částečně irelevantní, a to v rozsahu, v němž tytéž argumenty nemohou zpochybnit závěry vnitrostátních soudů o novém charakteru uvedeného režimu.

30      Žalobkyně zpochybňují tyto argumenty Komise.

31      V tomto ohledu je třeba připomenout, že na rozdíl od toho, co Komise uvedla ve svých písemnostech, nepřísluší Tribunálu, aby rozhodl, zda žalobní důvody nebo argumenty, jež jsou před ním vzneseny, byly nebo nebyly předmětem kasačního opravného prostředku nebo sporu před vnitrostátními soudy. Postačuje totiž, že žaloba na neplatnost podaná k unijnímu soudu může ve výsledku přinést straně, která ji podala, prospěch a že samotné zrušení tohoto aktu může vyvolat vůči ní právní následky (viz rozsudek ze dne 17. září 2015, Mory a další v. Komise, C‑33/14 P, EU:C:2015:609, bod 55 a citovaná judikatura).

32      Podle čl. 108 odst. 3 SFEU platí, že v případě, že podpora byla poskytnuta protiprávně, přísluší vnitrostátním soudům, aby z této protiprávnosti vyvodily veškeré důsledky v souladu s jejich vnitrostátním právem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. července 2005, Xunta de Galicia, C‑71/04, EU:C:2005:493, bod 49 a citovaná judikatura).

33      Z toho vyplývá, že i kdyby otázka nového nebo existujícího charakteru dotčeného režimu podpory nebyla vznesena v rámci řízení probíhajících před vnitrostátními soudy, mohlo by částečné zrušení napadeného rozhodnutí na základě tohoto žalobního důvodu vyvolat právní následky vůči žalobkyním a přinést jim prospěch, jelikož by to mělo za následek zbavení vnitrostátních soudů jejich povinnosti, kterou mají podle čl. 108 odst. 3 SFEU.

34      První žalobní důvod tedy musí být prohlášen za přípustný. Vzhledem k tomu, že v souladu s judikaturou citovanou v bodě 32 výše by povinnost vnitrostátních soudů vyvodit veškeré důsledky z částečného zrušení napadeného rozhodnutí mohla zejména vést k tomu, že by byly nuceny zpochybnit závěry, které předtím učinily o dotčeném režimu podpory v rozhodnutích předcházejících napadenému rozhodnutí, je třeba odmítnout argumentaci Komise směřující k určení, že je tento žalobní důvod irelevantní.

b)      K opodstatněnosti prvního žalobního důvodu

35      Žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise v napadeném rozhodnutí neprávem kvalifikovala subvence na investice poskytnuté Regionem v letech 1994 až 2008 jako nový režim podpory a že dostatečně neodůvodnila své posouzení v tomto ohledu.

36      Na podporu svých tvrzení žalobkyně uplatňují tři hlavní výtky. Zaprvé tvrdí, že dotčený režim podpory musí být podle čl. 1 písm. b) bodu i) nařízení 2015/1589 kvalifikován jako existující režim podpory z důvodu, že možnost poskytnout subvence podnikům veřejné silniční osobní dopravy územněsprávními celky byla zavedena článkem 19 décret no 49-1473, du 14 novembre 1949, relatif à la coordination et à l’harmonisation des transports ferroviaires et routiers (vyhláška č. 49-1473 ze dne 14. listopadu 1949 o koordinaci a harmonizaci železniční a silniční dopravy; JORF ze dne 15. listopadu 1949, s. 11104, dále jen „vyhláška z roku 1949“), tedy před tím, než vstoupila v platnost Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (nyní Smlouva o FEU) ve Francii dne 1. ledna 1958. Zadruhé se domnívají, že jelikož trhy veřejné dopravy členských států Unie byly uzavřeny hospodářské soutěži před rokem 1995, což je datum přijaté v rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415), jenž se týkal otevření těchto trhů, podpora poskytnutá v rámci dotčeného režimu podpory již představovala podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU v době svého zavedení, a proto nemohla představovat existující podporu podle čl. 1 písm. b) bodu v) první věty nařízení 2015/1589. Zatřetí tvrdí, že analýza Komise týkající se nového nebo existujícího charakteru dotčeného režimu podpory s ohledem na čl. 1 písm. b) bod v) nařízení 2015/1589 jim neumožňuje seznámit se s důvody, pro které se Komise domnívala, že subvence na investice poskytnuté Regionem představují od svého prvního provedení režim státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

37      V tomto ohledu je třeba připomenout, že tvrzení neexistence nebo nedostatečného odůvodnění má za cíl prokázat porušení podstatných formálních náležitostí, a z tohoto důvodu jako takové vyžaduje samostatné posouzení nesprávnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí, jehož přezkum je součástí přezkumu opodstatněnosti tohoto rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, EU:C:1998:154, bod 67, a ze dne 15. prosince 2005, Itálie v. Komise, C‑66/02, EU:C:2005:768, bod 26).

38      Výtku vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění v rámci použití čl. 1 písm. b) bodu v) nařízení 2015/1589 je tedy třeba přezkoumat před dalšími výtkami vznesenými v rámci tohoto žalobního důvodu, které se týkají meritorní legality napadeného rozhodnutí.

1)      K výtce vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění

39      Žalobkyně v podstatě vytýkají Komisi, že v napadeném rozhodnutí dostatečně nerozvedla důvody, pro které se domnívala, že subvence na investice poskytnuté Regionem na základě dotčeného režimu podpory představovaly od okamžiku jejich zavedení režim státní podpory, a měly proto být kvalifikovány jako nová podpora podle čl. 1 písm. b) bodu v) druhé věty nařízení 2015/1589.

40      Komise argumenty žalobkyň zpochybňuje.

41      Je nutno připomenout, že podle čl. 296 druhého pododstavce SFEU musí právní akty obsahovat odůvodnění. Kromě toho podle čl. 41 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie zahrnuje právo na řádnou správu povinnost správních orgánů odůvodňovat svá rozhodnutí.

42      Podle ustálené judikatury platí, že rozsah povinnosti uvést odůvodnění závisí na povaze dotčeného právního aktu a na kontextu, v němž byl přijat. Z odůvodnění musí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, aby unijní soud mohl vykonávat přezkum legality a zúčastněné osoby se mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, aby mohly hájit svá práva a ověřit, zda rozhodnutí je či není opodstatněné (viz rozsudek ze dne 6. března 2003, Westdeutsche Landesbank Girozentrale a Land Nordrhein-Westfalen v. Komise, T‑228/99 a T‑233/99, EU:T:2003:57, bod 278 a citovaná judikatura).

43      Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky čl. 296 druhého pododstavce SFEU, musí být posuzována nejen s ohledem na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (rozsudek ze dne 6. března 2003, Westdeutsche Landesbank Girozentrale a Land Nordrhein-Westfalen v. Komise, T‑228/99 a T‑233/99, EU:T:2003:57, bod 279).

44      Komise však není povinna vyjádřit se ke všem argumentům, jichž se před ní dovolávají zúčastněné strany, ale stačí, aby uvedla skutkové okolnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam v rámci systematiky rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. března 2003, Westdeutsche Landesbank Girozentrale a Land Nordrhein-Westfalen v. Komise, T‑228/99 a T‑233/99, EU:T:2003:57, bod 280).

45      Konkrétně v případě kvalifikace opatření jako státní podpory vyžaduje povinnost odůvodnění, aby byly uvedeny důvody, pro které Komise považuje dotčené opatření za opatření spadající do působnosti čl. 107 odst. 1 SFEU (rozsudek ze dne 13. června 2000, EPAC v. Komise, T‑204/97 a T‑270/97, EU:T:2000:148, bod 36).

46      Mimoto, i v případě, že z okolností, za kterých byla podpora poskytnuta, vyplývá, že by mohla ovlivnit obchod mezi členskými státy a narušit nebo hrozit narušením hospodářské soutěže, je přinejmenším úkolem Komise připomenout tyto okolnosti v odůvodnění svého rozhodnutí (rozsudky ze dne 7. června 1988, Řecko v. Komise, 57/86, EU:C:1988:284, bod 15; ze dne 24. října 1996, Německo a další v. Komise, C‑329/93, C‑62/95 a C‑63/95, EU:C:1996:394, bod 52, a ze dne 30. dubna 1998, Vlaamse Gewest v. Komise, T‑214/95, EU:T:1998:77, bod 64).

47      Pokud nemá být čl. 107 odst. 1 SFEU zbaven své podstaty, nemůže být totiž ovlivnění obchodu mezi členskými státy čistě hypotetické či předpokládané. Je tedy nutno určit důvod, proč zamýšlené opatření narušuje nebo může narušit hospodářskou soutěž a může svými předvídatelnými důsledky ovlivnit obchod mezi členskými státy (rozsudek ze dne 18. května 2017, Fondul Proprietatea, C‑150/16 P, EU:C:2017:388, bod 30).

48      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 1 písm. b) bodu v) nařízení 2015/1589 se za existující podporu považuje podpora, která v době, kdy začala být uskutečňována, nevytvářela podporu a poté se stala podporou následkem vývoje vnitřního trhu bez toho, že by byla členským státem pozměněna. Naopak, pokud se některá opatření stala podporou následkem liberalizace činnosti právem Unie, taková opatření nebudou považována za existující podporu po datu stanoveném pro liberalizaci.

49      Komise dospěla v bodech 226 a 237 odůvodnění napadeného rozhodnutí k závěru, že jelikož koneční příjemci mohli použít subvencovaná zařízení v rámci činnosti příležitostné přepravy nebo na jiných trzích pravidelné přepravy otevřených hospodářské soutěži ve Francii nebo na území Unie, mohla podpora poskytnutá v rámci dotčeného režimu podpory narušit hospodářskou soutěž a ovlivnit obchod mezi členskými státy, a v důsledku toho představovat státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU od svého prvního provedení.

50      Na podporu tohoto závěru Komise citovala rozsudek tribunal administratif de Paris (správní soud v Paříži) č. 0417015 ze dne 10. července 2008 a rozsudek cour administrative d’appel de Paris (odvolací správní soud v Paříži) č. 08PA 04753 ze dne 12. července 2010, jež shledaly protiprávní provádění dotčeného režimu podpory.

51      Kromě toho Komise poté, co uvedla, že poskytování regionální podpory bylo upraveno spornými rozhodnutími, které počínaje rokem 1994 představovaly právní základ pro dotčený režim podpory, náležitě zohlednila argumenty účastníků správního řízení, kterými se snažili prokázat, že uvedený režim byl zaveden buď před vstupem v platnost Smlouvy o založení Evropského společenství ve Francii, nebo před rokem 1994, kdy trh pravidelné hromadné silniční dopravy ještě nebyl otevřen hospodářské soutěži, a sice v roce 1984 nebo nejdříve v roce 1979.

52      V tomto ohledu z bodů 234 až 237 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise zkoumala otázku, zda existence režimu státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU již mohla být konstatována s ohledem na případnou podporu poskytnutou před rokem 1994, a to pouze za účelem odpovědi na argumenty Regionu a některých zúčastněných stran předložených během správního řízení.

53      V důsledku toho nelze z bodů 234 až 237 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyvodit, že Komise sama měla za to, že dotčený režim podpory mohl být zaveden kdykoli mezi lety 1979 a 2008. Komise se naopak domnívala, že dotčený režim podpory byl zaveden později než v období mezi roky 1979 až 1994. Za těchto okolností jí nelze vytýkat, že nevysvětlila, jak mohly být subvence poskytnuté v tomto období kvalifikovány jako státní podpora ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

54      Kromě toho nemůže být Komisi vytýkáno, že dostatečně nerozvedla důvody, pro které se domnívala, že je třeba odmítnout argumenty zúčastněných stran, jimiž se snažily prokázat, že dotčený režim podpory byl zaveden dříve než v roce 1994 a měl být kvalifikován jako existující režim podpory, jelikož trh pravidelné osobní dopravy nebyl k tomuto datu ještě otevřen hospodářské soutěži.

55      Komise v bodech 226 a 237 odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž vysvětlila, že i kdyby byl dotčený režim podpory zaveden dříve než v roce 1994, mohl narušit hospodářskou soutěž a ovlivnit obchod mezi členskými státy, a tedy splňovat kritéria stanovená v čl. 107 odst. 1 SFEU od jeho zavedení, a to vzhledem k přítomnosti konečných příjemců na trhu příležitostné osobní dopravy.

56      Z toho vyplývá, že Komise sice poskytla stručné odůvodnění, ale v projednávaném případě postačovalo k tomu, aby umožnilo žalobkyním pochopit důvody, pro které se domnívala, že od vytvoření dotčeného režimu podpory mohla podpora poskytnutá v rámci tohoto režimu narušit hospodářskou soutěž a ovlivnit obchod mezi členskými státy, a tedy představovat novou podporu ve smyslu čl. 1 písm. b) bodu v) nařízení 2015/1589.

57      Výtka, která vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění, musí být tudíž zamítnuta.

2)      K výtce vycházející z porušení čl. 1 písm. b) bodu i) nařízení 2015/1589

58      Žalobkyně tvrdí, že dotčený režim podpory je existujícím režimem podpory, jehož právním základem je vyhláška z roku 1949 a který byl zaveden k datu předcházejícímu vstupu v platnost Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství ve Francii dne 1. ledna 1958. Připomínají, že v souladu s čl. 1 písm. b) bodem i) nařízení 2015/1589 je podpora zavedená před vstupem Smlouvy o FEU v platnost v dotyčném členském státě považována za existující.

59      Žalobkyně rovněž tvrdí, že od první světové války bylo zvykem, že soukromí provozovatelé autobusové dopravy na území Regionu uzavírali dohody s francouzskými územněsprávními celky, aby mohly tyto celky přispívat na jejich provozní náklady nebo na jejich investice. Toto poskytování subvencí bylo podle nich formalizováno článkem 19 vyhlášky z roku 1949, která byla zrušena až v roce 2012 a do tohoto data nebyla nikdy změněna a jejímž účelem bylo provést zásady stanovené v článku 7 loi no 49-874, du 5 juillet 1949, relative à diverses dispositions d’ordre économique et financier (zákon č. 49-874 ze dne 5. července 1949 o různých ustanoveních hospodářské a finanční povahy; JORF ze dne 6. července 1949, s. 6637). Komise podle žalobkyň tyto skutečnosti nezohlednila a pouze uvedla, že vyhlášku z roku 1949 nelze považovat za právní základ režimu podpory Regionu.

60      Komise argumenty žalobkyň zpochybňuje. Připomíná, že v bodě 236 odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěla k závěru, že vyhláška z roku 1949 nedefinovala žádný z klíčových parametrů dotčeného režimu podpory, a to jeho délku, rozpočet, příjemce, povahu majetku způsobilého pro získání subvence a výši subvence, a že nevytvořila žádný nárok na získání subvencí.

61      Vyhláška z roku 1949 stanovila:

„Článek 2

Službami osobní dopravy, které podléhají koordinačním a harmonizačním opatřením podle ustanovení článku 7 zákona ze dne 5. července 1949, jsou:

[…]

2. Níže uvedené služby silniční osobní dopravy […]:

Služby pravidelné dopravy, včetně sezónní a periodické dopravy […];

Služby příležitostné dopravy, tj. služby, které, i když jsou poskytovány na požádání, slouží obecným potřebám veřejnosti a jsou obnovovány v určitých obdobích každého roku […]

Článek 19

Územněsprávní celek může subvencovat službu silniční dopravy tak, že uzavře s určitým podnikem smlouvu ukládající tomuto podniku závazky navíc k závazkům, které vyplývají z jeho provozních předpisů.

Sazby jízdného stanovené v souladu s touto smlouvou musí splňovat všechna pravidla obsažená v předchozích článcích.“

62      Pokud jde o otázku, zda podpora poskytnutá v rámci dotčeného režimu podpory má svůj původ ve vyhlášce z roku 1949, zaprvé, je třeba uvést, že podmínky poskytnutí subvencí stanovených ve vyhlášce z roku 1949 se lišily od podmínek poskytnutí podpor na základě rozhodnutí CR 34-94. Jak správně uvedla Komise, v rámci rozhodnutí CR 34-94 poskytnul Region subvence na investice nejprve územněsprávním celkům, které je poté převedly na konečné příjemce. Ve vyhlášce z roku 1949 takový mechanismus převodu přitom neexistoval.

63      Zadruhé z rozsudku Conseil d’État (Státní rada) č. 343440 ze dne 23. července 2012 vyplývá, že subvence poskytnuté v rámci rozhodnutí CR 34-94 byly určeny výhradně k usnadnění nákupu zařízení podniky veřejné dopravy v Île-de-France, aniž by cílem nebo účinkem dotčeného režimu podpory bylo konečným příjemcům na oplátku ukládat povinnosti týkající se sazeb jízdného. Tak tomu nebylo v případě článku 19 vyhlášky z roku 1949, který sice francouzským územněsprávním celkům obecně umožňoval uzavřít smlouvy o poskytování subvencí s těmito podniky, ale zaměřoval se na kontrolu uplatňovaných sazeb. Článek 11 této vyhlášky tak stanovil, že „pro služby upravené smlouvou s územněsprávním celkem jsou sazby stanoveny […] v souladu se smlouvou uzavřenou mezi podnikem a územněsprávním celkem vyplácejícím subvenci“.

64      Zatřetí sporná rozhodnutí neobsahovala žádný odkaz na vyhlášku z roku 1949. Tato rozhodnutí zmiňovala pouze obecný zákoník o územněsprávních celcích, loi no 82-1153, du 30 décembre 1982, d’orientation des transports intérieurs (zákon č. 82-1153 ze dne 30. prosince 1982 o organizaci vnitrostátní dopravy; JORF ze dne 31. prosince 1982, s. 4004) a několik dřívějších rozhodnutí a vyhlášek přijatých v souladu s vnitrostátním právem, mezi nimiž vyhláška z roku 1949 uvedena nebyla.

65      Začtvrté byla sporná rozhodnutí součástí zvláštního právního rámce týkajícího se organizace dopravy v regionu Île-de-France, který byl poprvé upraven l’ordonnance no 59-151, du 7 janvier 1959, relative à l’organisation des transports de voyageurs dans la région parisienne (nařízení č. 59-151 ze dne 7. ledna 1959 o organizaci osobní dopravy v pařížském regionu; JORF ze dne 10. ledna 1959, s. 696), tedy téměř deset let po přijetí vyhlášky z roku 1949.

66      Ze všech těchto úvah vyplývá, že vyhláška z roku 1949 nepředstavuje právní základ dotčeného režimu podpory.

67      Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že žalobkyně nepředložily Tribunálu dostatečné důkazy k tomu, aby prokázaly, že dotčený režim podpory musí být kvalifikován jako existující režim podpory podle čl. 1 písm. b) bodu i) nařízení 2015/1589.

68      Skutečnost, že se žalobkyně dovolávají existence pouhé praxe poskytování subvencí, která má původ v období první světové války, nemůže postačovat k tomu, aby byla pro období před vstupem v platnost Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství ve Francii prokázána existence státního opatření, které by mohlo představovat podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

69      Výtka vycházející z porušení čl. 1 písm. b) bodu i) nařízení 2015/1589 musí být tudíž zamítnuta.

3)      K výtce vycházející z porušení čl. 1 písm. b) bodu v) nařízení 2015/1589

70      Žalobkyně v podstatě tvrdí, že se Komise dopustila porušení čl. 1 písm. b) bodu v) nařízení 2015/1589 tím, že v napadeném rozhodnutí nekonstatovala, že podpora poskytnutá Regionem představovala existující režim podpory podle tohoto ustanovení. V tomto ohledu se zejména domnívají, že vzhledem k tomu, že trhy veřejné dopravy členských států Unie byly otevřeny hospodářské soutěži až od roku 1995, což je datum, které bylo přijato v rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415), jenž se týkal otevření těchto trhů, subvence poskytnuté podle sporných rozhodnutí nemohly představovat režim podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, pokud byly poskytnuty poprvé.

71      Komise tvrdí, jak konstatoval tribunal administratif de Paris (správní soud v Paříži) v rozsudku č. 0417015 ze dne 10. července 2008, že koneční příjemci působili jak na trhu pravidelné osobní dopravy, tak na trhu příležitostné osobní dopravy. Trh příležitostné osobní dopravy byl přitom liberalizován již v roce 1979. Z toho vyplývá, že dotčený režim podpory mohl narušit hospodářskou soutěž mezi členskými státy na tomto trhu bez ohledu na datum jeho zavedení, jestliže toto spadá do období od roku 1979 do roku 2008.

72      Komise dodává, že datum, které je třeba zohlednit, pokud jde o otevření trhu pravidelné osobní dopravy, je datum vstupu v platnost loi n o 93-122, du 29 janvier 1993, relative à la prévention de la corruption et à la transparence de la vie économique et des procédures publiques (zákon č. 93-122 ze dne 29. ledna 1993 o předcházení korupci a o transparentnosti hospodářského života a veřejných postupů; JORF ze dne 30. ledna 1993, s. 1588, dále jen „zákon Sapin“), který umožnil vstup investorů a provozovatelů na francouzský trh a provedl do francouzského práva směrnici Rady 93/38/EHS ze dne 14. června 1993 o koordinaci postupů při zadávání zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a telekomunikací (Úř. věst. 1993, L 199, s. 84; Zvl. vyd. 06/02, s. 194).

73      Podle Komise skutečnost, že z rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415), vyplývá, že některé členské státy otevřely svůj trh hospodářské soutěži v roce 1995, nevylučuje, že Francie mohla otevřít svůj trh od roku 1993.

74      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury lze pojem „vývoj vnitřního trhu“ uvedený v čl. 1 písm. b) bodu v) nařízení 2015/1589 chápat jako odkaz na změnu hospodářského a právního kontextu v odvětví, jehož se dotčené opatření týká. Taková změna může zejména vyplývat z liberalizace trhu, který byl hospodářské soutěži původně uzavřen (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. března 2011, Freistaat Sachsen a Land Sachsen-Anhalt v. Komise, T‑443/08 a T‑455/08, EU:T:2011:117, bod 188).

75      Podle čl. 1 písm. b) bodu v) nařízení 2015/1589 musí být datum liberalizace činnosti unijním právem zohledněno pouze za tím účelem, aby bylo vyloučeno, že po tomto datu bude opatření, které nebylo státní podporou před liberalizací, následně kvalifikováno jako existující podpora (per analogiam viz rozsudek ze dne 16. ledna 2018, EDF v. Komise, T‑747/15, EU:T:2018:6, bod 369).

76      V projednávaném případě z napadeného rozhodnutí, a zejména z bodu 18 písm. a) odůvodnění, jakož i z bodů 19, 183 a 186 odůvodnění téhož rozhodnutí, vyplývá, že Komise měla za to, že dotčený režim podpory byl zaveden v roce 1994 a zrušen v roce 2008, takže původní režim podpory z roku 1979 musí být považován za režim podpory odlišný od režimu prováděného na základě rozhodnutí CR 34-94 a následujících.

77      Pokud jde o otázku, zda musí být dotčený režim podpory kvalifikován jako existující režim podpory podle čl. 1 písm. b) bodu v) nařízení 2015/1589 nebo v souladu judikaturou, podle které režim podpory zavedený na trhu, který byl hospodářské soutěži původně uzavřen, musí být při liberalizaci tohoto trhu posuzován jako existující režim podpory (rozsudek ze dne 15. června 2000, Alzetta a další v. Komise, T‑298/97, T‑312/97, T‑313/97, T‑315/97, T‑600/97 až T‑607/97, T‑1/98, T‑3/98 až T‑6/98 a T‑23/98, EU:T:2000:151, bod 143), je třeba připomenout, že zákon Sapin, kterým se liberalizoval trh pravidelné osobní dopravy v celé Francii, s výjimkou Île-de-France, byl přijat v roce 1993, tedy před datem vstupu v platnost rozhodnutí CR 34-94, a že se toto datum shoduje podle analýzy provedené Komisí v napadeném rozhodnutí, jak byla uvedena v bodě 76 výše, s datem zavedení dotčeného režimu podpory.

78      S ohledem na tyto skutečnosti měla Komise v napadeném rozhodnutí právem za to, že koneční příjemci mohli od roku 1994 využívat zařízení financované z podpory poskytnuté v rámci dotčeného režimu podpory na jiných trzích pravidelné osobní dopravy, které byly otevřeny hospodářské soutěži, a že v důsledku toho tato podpora mohla narušit hospodářskou soutěž a ovlivnit obchod mezi členskými státy a od tohoto data představovat novou podporu.

79      Tento závěr nemůže být zpochybněn tvrzením žalobkyň, podle kterého zákon Sapin předcházel jakékoli formální liberalizaci trhu pravidelné dopravy unijním právem. Článek 1 písm. b) bod v) nařízení 2015/1589 musí totiž být vykládán v tom smyslu, že pouhá existence data liberalizace vyplývající ze vstupu v platnost evropské právní úpravy nestačí pro vyloučení toho, aby opatření mohlo být kvalifikováno jako nová podpora, pokud na základě kritéria vývoje trhu může být prokázáno, že opatření bylo přijato na trhu, který již byl zcela nebo zčásti otevřen hospodářské soutěži před datem liberalizace předmětné činnosti unijním právem (per analogiam viz rozsudek ze dne 16. ledna 2018, EDF v. Komise, T‑747/15, EU:T:2018:6, bod 369).

80      V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že žalobkyně nezpochybnily kvalifikaci subvencí poskytnutých na základě sporných rozhodnutí jako státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU pro období od roku 1994 do roku 2008. Závěr Komise, podle kterého všechna kritéria stanovená v čl. 107 odst. 1 SFEU byla v tomto období splněna, je navíc v souladu s analýzou obsaženou v rozhodnutích vnitrostátních soudů, tj. zejména v rozsudku tribunal administratif de Paris (správní soud v Paříži) č. 0417015 ze dne 10. července 2008 a rozsudku cour administrative d’appel de Paris (odvolací správní soud) č. 08PA 04753 ze dne 12. července 2010, citovaných zejména v bodě 226 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

81      I kdyby se kromě toho Komise, jak tvrdí žalobkyně, dopustila pochybení, když se domnívala, že dotčený režim podpory byl zaveden až v roce 1994, nemůže toto jediné pochybení postačovat k tomu, aby byl neplatný závěr, podle kterého musí být tento režim považován za nový režim podpory. Jak již bylo uvedeno v bodě 49 výše, z bodů 226 a 237 odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že i za předpokladu, že by dotčený režim podpory měl být považován za režim, jenž byl zaveden od roku 1979 nebo nejpozději v roce 1994, tedy v době, kdy byla na trhu pravidelné osobní dopravy stále vyloučena hospodářská soutěž, koneční příjemci mohli využívat zařízení částečně financované Regionem v rámci činnosti příležitostné dopravy otevřené hospodářské soutěži.

82      V projednávaném případě žalobkyně nepředložily žádný konkrétní důkaz, který by prokazoval, že trh příležitostné dopravy nebyl mezi členskými státy předmětem obchodu v období předcházejícím zavedení dotčeného režimu podpory nebo v době jeho zavedení.

83      Kromě toho cour administrative d’appel de Paris (odvolací správní soud v Paříži) již ve svém rozsudku č. 15PA 00385 ze dne 27. listopadu 2015 poukázal na význam trhu příležitostné osobní dopravy. Komise tak na základě rozhodnutí vnitrostátních soudů konstatovala, že dotčený režim podpory musí být považován za režim, který od svého zavedení ovlivnil obchod mezi členskými státy a narušil hospodářskou soutěž, a to i v případě, že byl zaveden v roce 1979.

84      S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba zamítnout výtku vycházející z porušení čl. 1 písm. b) bodu v) nařízení 2015/1589, jakož i první žalobní důvod jako celek.

2.      Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 17 odst. 2 nařízení 2015/1589

85      Žalobkyně v podstatě zpochybňují závěr uvedený v bodě 239 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle něhož vzhledem k tomu, že první žaloba byla podaná k vnitrostátnímu soudu v květnu 2004, je promlčena pouze podpora poskytnutá na základě dotčeného režimu podpory před 1. květnem 1994.

86      Žalobkyně zejména tvrdí, že na rozdíl od toho, co uvádí Komise v bodě 239 odůvodnění napadeného rozhodnutí, v květnu 2004 nebyla k vnitrostátnímu soudu podána žádná žaloba, která by mohla přerušit promlčecí lhůtu podle čl. 17 odst. 2 nařízení 2015/1589. 4. květen 2004 odpovídá datu, kdy svaz SATV požádal Region, aby zrušil dotčený režim podpory, přičemž tento požadavek byl předložen tribunal administratif de Paris (správní soud v Paříži) až dne 23. července 2004.

87      Podle žalobkyň Komise nevysvětlila, na základě čeho mohlo předložení žaloby vnitrostátnímu soudu představovat „opatření přijaté Komisí nebo členským státem jednajícím na žádost Komise“ ve smyslu čl. 17 odst. 2 nařízení 2015/1589. Komise tím, že v napadeném rozhodnutí dospěla k závěru, že promlčecí lhůta mohla být přerušena první žalobou podanou k vnitrostátnímu soudu konkurentem žalobkyň, rozšířila působnost tohoto ustanovení, a z tohoto důvodu porušila zásadu právní jistoty.

88      Kromě toho se žalobkyně domnívají, že se Komise odchýlila od znění dopisu ze dne 11. března 2014, který jim zaslala po ukončení předběžné fáze šetření a v němž bylo uvedeno, že pouze podpory poskytnuté po roce 1998 nebyly promlčené.

89      Komise má za to, že druhý žalobní důvod je irelevantní. Domnívá se, že její analýza promlčení podpory poskytnuté v rámci dotčeného režimu podpory vzhledem k vnitrostátnímu sporu nespadá do výkladu článku 17 nařízení 2015/1589, ale čl. 108 odst. 3 SFEU.

90      Podle Komise má čl. 108 odst. 3 SFEU za cíl zajistit, aby si vnitrostátní soudy zachovaly svou výlučnou pravomoc pro povolování podpor a svou pravomoc ve věci jejich navrácení. Promlčecí lhůtu stanoví vnitrostátní právo a může být přerušena prvním soudním podáním, které předloží vnitrostátnímu soudu konkurent konečných příjemců.

91      Je třeba poukázat na to, že čl. 17 odst. 2 nařízení 2015/1589 stanoví prováděcí pravidla pro výpočet desetileté promlčecí lhůty, které podléhají pravomoci Komise ve věci navrácení podpory, zatímco čl. 17 odst. 3 téhož nařízení stanoví, že „[j]akákoliv podpora, jejíž promlčecí lhůta uplynula, je považována za existující podporu“. Článek 1 písm. b) bod iv) téhož nařízení upřesňuje, že existující podpora zahrnuje „[podporu], která se považuje za existující podporu podle článku 17“.

92      V tomto ohledu z bodů 238 až 240 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise přezkoumala otázku promlčení sporné podpory pouze za účelem zjištění, zda závěr, ke kterému se dříve došlo v uvedeném rozhodnutí, pokud jde o nový charakter dotčeného režimu podpory, by mohl být zpochybněn promlčením části této podpory. Účelem bodu 239 odůvodnění napadeného rozhodnutí je zejména potvrdit, že „[j]akoukoli podporu poskytnutou [R]egionem po květnu 1994 […] je […] na základě tohoto postupu třeba považovat za novou podporu“.

93      Z toho vyplývá, že úvahy uvedené v bodě 239 odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou výslovně spojeny s analýzou nového nebo existujícího charakteru dotčeného režimu podpory, která byla provedena v uvedeném rozhodnutí, takže na rozdíl od toho, co uvádí Komise, bylo jejím záměrem v tomto bodě odůvodnění použít čl. 1 písm. b) bod iv) nařízení 2015/1589 ve spojení s článkem 17 téhož nařízení.

94      Mimoto pravidla v oblasti promlčení stanovená v článku 17 nařízení 2015/1589 se týkají pouze „[pravomocí] Komise ve věci navrácení podpory“. Toto ustanovení totiž musí být vykládáno ve spojení s čl. 16 odst. 1 téhož nařízení, který v podstatě stanoví, že je to pouze v případě záporného rozhodnutí o protiprávní podpoře, tedy po zjištění neslučitelnosti sporné podpory s vnitřním trhem, kdy Komise může přijmout rozhodnutí o navrácení podpory.

95      Z toho vyplývá, že pravidla o promlčení stanovená v článku 17 nařízení 2015/1589, jakož i v čl. 1 písm. b) bodu iv) uvedeného nařízení nejsou určena k použití v případech, kdy Komise, stejně jako v projednávané věci, uznala slučitelnost protiprávní podpory s vnitřním trhem po jejím poskytnutí.

96      Stejně tak nelze desetiletou promlčecí lhůtu stanovenou v článku 17 nařízení 2015/1589 vykládat v tom smyslu, že se vztahuje na pravomoci vnitrostátních orgánů vymáhat úroky za období, během něhož byla dotčená podpora vyplacena protiprávně.

97      V tomto ohledu ze samotného znění čl. 17 odst. 2 nařízení 2015/1589 vyplývá, že cílem tohoto ustanovení je zcela upravit otázku lhůty použitelné v případě rozhodnutí Komise o navrácení podpory. Podání žaloby na úrovni vnitrostátního soudu ze strany konkurenta tedy nemůže představovat „opatření přijaté Komisí nebo členským státem jednajícím na žádost Komise, týkající se protiprávní podpory“ ve smyslu čl. 17 odst. 2 nařízení 2015/1589.

98      Za těchto podmínek platí, že i kdyby se vnitrostátní soudy rozhodly, co se týče dotčeného režimu podpory, že podpora poskytnutá v rámci tohoto režimu, byla promlčena od okamžiku podání první žaloby k těmto soudům ze strany konkurenta konečných příjemců, toto rozhodnutí by nemohlo být pro Komisi závazné.

99      Naopak je třeba konstatovat, že pravomoci vnitrostátních orgánů, pokud jde o případné navrácení dotčené podpory nebo úroků za období, kdy byla dotčená podpora protiprávně vyplacena, podléhají pouze pravidlům vnitrostátního práva o promlčení, která se použijí před vnitrostátním soudem.

100    Soudní dvůr totiž v bodech 34 a 35 rozsudku ze dne 5. října 2006, Transalpine Ölleitung in Österreich (C‑368/04, EU:C:2006:644), uvedl, že ačkoli nařízení 2015/1589 obsahuje procesní pravidla, která se použijí na všechna správní řízení týkající se státní podpory, o nichž rozhoduje Komise, toto nařízení kodifikuje a posiluje praxi Komise v oblasti posuzování státních podpor a neobsahuje žádné ustanovení týkající se pravomocí a povinností vnitrostátních soudů, které se nadále řídí ustanoveními Smlouvy, tak jak jsou vykládána Soudním dvorem.

101    V projednávaném případě je třeba připomenout, že Komise nemohla uplatnit své pravomoci v oblasti navrácení podpory, pokud jde o konečné příjemce podpory poskytnuté v rámci dotčeného režimu podpory, jelikož v článku 1 výroku napadeného rozhodnutí dospěla k závěru, že dotčený režim podpory je slučitelný s vnitřním trhem.

102    Na druhou stranu je třeba připomenout, že pokud Komise dospěje k závěru, stejně jako v napadeném rozhodnutí, že podpora je protiprávní, ukládá unijní právo vnitrostátním soudům, aby nařídily příjemci podpory zaplacení úroků za období, během něhož byla dotčená podpora protiprávně vyplacena (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. února 2008, CELF a ministre de la Culture et de la Communication, C‑199/06, EU:C:2008:79, body 51, 52 a 55, a ze dne 16. října 2014, Alpiq RomIndustries a Alpiq RomEnergie v. Komise, T‑129/13, nezveřejněný, EU:T:2014:895, bod 39). Ani v případě absence výjimečných okolností však unijní právo nevyžaduje, aby tyto soudy požadovaly rovněž navrácení protiprávní podpory, pokud je slučitelná s vnitřním trhem. Vnitrostátní soud má pravomoc případně nařídit navrácení protiprávní podpory tudíž pouze podle vnitrostátního práva, v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 32 výše, aniž je dotčeno právo dotyčného členského státu tuto podporu později znovu poskytnout nebo vyhovět žalobám na náhradu škody způsobené protiprávní povahou podpory (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. února 2008, CELF a ministre de la Culture et de la Communication, C‑199/06, EU:C:2008:79, bod 55).

103    I kdyby se tudíž Komise dopustila nesprávného použití čl. 1 písm. b) bodu iv) a článku 17 nařízení 2015/1589 v bodě 239 odůvodnění napadeného rozhodnutí, taková okolnost nemůže vyvolat právní účinky vůči žalobkyním.

104    S ohledem na výše uvedené musí být druhý žalobní důvod prohlášen za irelevantní, jelikož se čl. 17 odst. 2 nařízení 2015/1589 v projednávané věci nepoužije s ohledem na slučitelnost dotčeného režimu podpory s vnitřním trhem.

105    Vzhledem k tomu, že všechny žalobní důvody vznesené na podporu projednávané žaloby byly zamítnuty, je třeba žalobu zamítnout.

V.      K nákladům řízení

106    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

107    Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit, že ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (první senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Keolis CIF a ostatní žalobkyně, jejichž názvy jsou uvedeny v příloze, ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.

Pelikánová

Valančius

Öberg

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 12. července 2019.

Podpisy


Obsah



*–      Jednací jazyk: francouzština.


1      Seznam ostatních žalobkyň je připojen pouze k verzi oznámené účastnicím řízení.