USNESENÍ TRIBUNÁLU

(kasační senát)

18. července 2011

Věc T-450/10 P

Luigi Marcuccio

v.

Evropská komise

„Kasační opravný prostředek – Veřejná služba – Úředníci – Přiměřená lhůta pro podání návrhu na náhradu škody – Opožděnost – Kasační opravný prostředek, který je částečně zjevně nepřípustný a částečně neopodstatněný“

Předmět:      Kasační opravný prostředek podaný proti usnesení Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (prvního senátu) ze dne 22. června 2010, Marcuccio v. Komise (F‑91/09, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí), a směřující ke zrušení tohoto usnesení.

Rozhodnutí:      Kasační opravný prostředek se zamítá. Luigi Marcuccio ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí v rámci tohoto stupně řízení.

Shrnutí

1.      Úředníci – Žaloba – Žádost ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu – Lhůta k podání – Přiměřená lhůta

(Článek 270 SFEU; služební řád, články 90 a 91)

2.      Úředníci – Žaloba – Lhůty – Žádost o náhradu škody podaná k orgánu – Dodržení přiměřené lhůty – Kritéria pro posouzení – Posuzovací pravomoc Soudu pro veřejnou službu – Právní kvalifikace

(Statut Soudního dvora, článek 46; služební řád, článek 90)

1.      Spor o náhradu škody mezi úředníkem a orgánem, pro který úředník pracuje nebo pracoval, spadá, má-li původ ve služebním poměru, který dotyčnou osobu spojuje s daným orgánem, do působnosti článku 270 SFEU a článků 90 a 91 služebního řádu úředníků, nachází se tedy mimo rozsah působnosti článku 46 statutu Soudního dvora.

Skutečnost, že článek 270 SFEU a článek 90 služebního řádu nestanoví žádnou lhůtu pro podání návrhu na náhradu škody, neznamená, že by požadavek na dodržení přiměřené lhůty pro podání takového návrhu byl protiprávní. Použití těchto ustanovení zejména na návrh na náhradu škody totiž musí být v souladu s obecnými zásadami práva Evropské unie, jimiž jsou zásada právní jistoty a zásada ochrany legitimního očekávání. V případech, kdy právní předpisy danou otázku neupravují, tyto obecné zásady brání tomu, aby orgány a fyzické nebo právnické osoby jednaly bez časového omezení, neboť by tak mohla být ohrožena zejména stabilita dosaženého právního stavu, a vyžadují, aby byla dodržena přiměřená lhůta. Je-li tedy po uplynutí přiměřené lhůty žalováno jednání vedoucí ke vzniku škody, kterého se evropský orgán dopustil v rámci vztahů se svými pracovníky, má tato skutečnost dopad na jistotu právních vztahů mezi uvedeným orgánem a jeho pracovníky a pro unijní rozpočet znamená výdaje spojené s časově příliš vzdáleným jednáním. Zásada právní jistoty proto vyžaduje, aby pracovníci své návrhy na náhradu škody předkládali v přiměřené lhůtě poté, co nastala škoda, kterou jim evropský orgán způsobil v rámci jejich vztahů s ním.

V tomto ohledu je možné odkaz na lhůtu stanovenou v článku 46 statutu Soudního dvora považovat za maximální lhůtu. Nicméně skutečnost, že návrh byl podán před uplynutím pěti let od okamžiku, kdy se dotyčné osoby dozvěděly o situaci, na niž si stěžují, tedy nestačí pro vyslovení závěru, že uvedený návrh byl podán v přiměřené lhůtě.

(viz body 24 až 27 a 29)

Odkazy: Tribunál 5. října 2004, Sanders a další v. Komise, T‑45/01, Sb. rozh. s. II‑3315, bod 59; Tribunál 5. října 2004, Eagle a další v. Komise, T‑144/02, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 62; Tribunál 26. června 2009, Marcuccio v. Komise, T‑114/08 P, Sb. rozh. s. II-381, body 12 a 25 a citovaná judikatura

2.      Určení lhůty pro podání žaloby je právní otázkou, a pokud použitelná právní úprava nestanoví lhůtu pro podání návrhu na náhradu škody vyplývající ze služebního poměru mezi úředníkem a orgánem, pro který úředník pracuje, musí být uvedený návrh podán v přiměřené lhůtě od okamžiku, kdy se úředník dozvěděl o situaci, na kterou si stěžuje, která se určí se zřetelem k okolnostem daného případu. Zjišťování a posuzování relevantních skutečností sice v tomto ohledu přísluší výlučně Soudu pro veřejnou službu, nedopustí-li se ovšem jejich zkreslení, avšak jejich následná právní kvalifikace, kterou provádí z hlediska zásady dodržení přiměřené lhůty, podléhá přezkumu Tribunálu. Odkaz na lhůtu stanovenou v článku 46 statutu Soudního dvora je pro orientaci v každém případě možné považovat za maximální lhůtu.

(viz body 28, 29 a 31)

Odkazy: Tribunál 26. června 2009, Marcuccio v. Komise, T‑114/08 P, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 25 a 27 a citovaná judikatura