ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu)
16. prosince 2015 (*)
„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Evropský trh letecké nákladní dopravy – Dohody a jednání ve vzájemné shodě ve vztahu k několika složkám cen za služby letecké nákladní dopravy (zavedení palivových a bezpečnostních příplatků, odmítnutí uhradit provizi z příplatků) – Článek 101 SFEU, článek 53 Dohody o EHP a článek 8 dohody mezi Evropským společenstvím a Švýcarskem o letecké dopravě – Povinnost uvést odůvodnění“
Ve věci T‑67/11,
Martinair Holland NV, se sídlem v Haarlemmermeer (Nizozemsko), zastoupená R. Wesselingem, advokátem,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, původně zastoupené S. Noëm, N. von Lingenem a C. Giolitem, poté S. Noëm, C. Giolitem a A. Dawesem, jako zmocněnci, ve spolupráci s B. Dohertym, barrister,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise C(2010) 7694 final ze dne 9. listopadu 2010 v řízení podle článku 101 SFEU, článku 53 Dohody o EHP a článku 8 dohody mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o letecké dopravě (věc COMP/39258 – letecká nákladní doprava) v rozsahu, v němž se týká žalobkyně nebo alespoň zrušení čl. 5 písm. b) tohoto rozhodnutí v rozsahu, v němž žalobkyni ukládá pokutu, nebo snížení této pokuty,
TRIBUNÁL (první senát),
ve složení H. Kanninen (zpravodaj), předseda, I. Pelikánová a E. Buttigieg, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: S. Spyropoulos, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 21. května 2015,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Žalobkyně, Martinair Holland NV, je letecká dopravní společnost činná na trhu letecké nákladní dopravy (dále jen „nákladní doprava“).
2 Dne 7. prosince 2005 Komise Evropských společenství obdržela žádost o ochranu na základě oznámení o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. 2002, C 45, s. 3; Zvl. vyd. 08/02. s. 155, dále jen „oznámení o shovívavosti z roku 2002“) podanou společností Deutsche Lufthansa AG (dále jen „Lufthansa“) a jejími dceřinými společnostmi, Lufthansa Cargo AG a Swiss International Air Lines AG (dále jen „Swiss“). Podle této žádosti existovaly protisoutěžní kontakty mezi několika podniky činnými na trhu nákladní dopravy (dále jen „dopravci“), týkající se mimo jiné:
– palivových příplatků (dále jen „PP“), které údajně byly zavedeny pro vyrovnání se s rostoucími palivovými náklady;
– bezpečnostních příplatků (dále jen „BP“), které údajně byly zavedeny pro vyrovnání se s náklady na některá bezpečnostní opatření uložená po teroristických útocích z 11. září 2001.
3 Dne 14. a 15. února 2006 Komise provedla neohlášené kontroly v souladu s čl. 20 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 SFEU] a [102 SFEU] (Úř. věst. L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205).
4 Po kontrolách několik dopravců, jakož i žalobkyně podali žádost na základě oznámení o shovívavosti z roku 2002.
5 Dne 19. prosince 2007 Komise zaslala oznámení námitek 27 dopravcům, včetně žalobkyně (dále jen „oznámení námitek“). Uvedla, že tito dopravci porušili článek 101 SFEU, článek 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru a článek 8 dohody mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o letecké dopravě (dále jen „švýcarská dohoda“) tím, že se účastnili celosvětové kartelové dohody týkající se zejména PP, BP a odmítnutí uhradit provizi z příplatků (dále jen „odmítnutí hradit provizi“). V odpověď na oznámení námitek podaly osoby, jimž bylo určeno, písemné připomínky. Ústní slyšení se konalo od 30. června do 4. července 2008.
6 Dne 9. listopadu 2010 Komise přijala rozhodnutí C(2010) 7694 final v řízení podle článku 101 SFEU, článku 53 Dohody o EHP a článku 8 švýcarské dohody (věc COMP/39258 – letecká nákladní doprava) (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadené rozhodnutí bylo zasláno následujícím 21 dopravcům (dále jen „obvinění dopravci“).
– Air Canada;
– Air France-KLM;
– Société Air France SA (dále jen „Air France“);
– Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV (dále jen „KLM“);
– British Airways plc;
– Cargolux Airlines International SA (dále jen „Cargolux“);
– Cathay Pacific Airways Ltd (dále jen „CPA“);
– Japan Airlines Corp.;
– Japan Airlines International Co. Ltd (dále jen „Japan Airlines“);
– Lan Airlines SA (dále jen „LAN“);
– Lan Cargo SA (dále jen „LAN Cargo“);
– Lufthansa Cargo;
– Lufthansa;
– Swiss;
– žalobkyně;
– Qantas Airways Ltd (dále jen „Qantas“);
– SAS AB;
– SAS Cargo Group A/S (dále jen „SAS Cargo“);
– Scandinavian Airlines System Denmark-Norway-Sweden (dále jen „Scandinavian Airlines“);
– Singapore Airlines Cargo Pte Ltd (dále jen „SAC“);
– Singapore Airlines Ltd.
7 Od námitek vznesených provizorně vůči dalším příjemcům oznámení námitek bylo opuštěno.
8 Napadené rozhodnutí ve svém odůvodnění popisuje jediné a trvající porušení čl. 101 SFEU, článku 53 Dohody o EHP a článku 8 švýcarské dohody, kterým obvinění dopravci údajně koordinovali své jednání v oblasti cen za nákladní dopravu.
9 Výrok napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká žalobkyně, zní takto:
„Článek 1
Následující podniky porušily článek 101 SFEU a článek 53 Dohody o EHP tím, že se účastnily protiprávního jednání sestávajícího z dohod a jednání ve vzájemné shodě, kterými koordinovaly různé složky cen účtovaných za služby [...] nákladní dopravy na spojích mezi letišti nacházejícími se uvnitř EHP, po tato období:
[…]
i) [žalobkyně], od 22. ledna 2001 do 14. února 2006;
[…]
Článek 2
Následující podniky porušily článek 101 SFEU tím, že se účastnily protiprávního jednání sestávajícího z dohod a jednání ve vzájemné shodě, kterými koordinovaly různé složky cen účtovaných za služby [...] nákladní dopravy na spojích mezi letišti nacházejícími se uvnitř Evropské unie a letišti nacházejícími se mimo EHP, po tato období:
[…]
o) [žalobkyně], od 1. května 2004 do 14. února 2006;
[…]
Článek 3
Následující podniky porušily článek 53 Dohody o EHP tím, že se účastnily protiprávního jednání sestávajícího z dohod a jednání ve vzájemné shodě, kterými koordinovaly různé složky cen účtovaných za služby [...] nákladní dopravy na spojích mezi letišti nacházejícími se v zemích, které jsou smluvními stranami Dohody o EHP, ale nejsou členskými zeměmi, a třetími zeměmi, po tato období:
[…]
m) [žalobkyně], od 19. května 2005 do 14. února 2006;
[…]
Článek 4
Následující podniky porušily článek 8 [švýcarské] dohody [...] tím, že se účastnily protiprávního jednání sestávajícího z dohod a jednání ve vzájemné shodě, kterými koordinovaly různé složky cen účtovaných za služby [...] nákladní dopravy na spojích mezi letišti nacházejícími se uvnitř [...] Unie a letišti nacházejícími se ve Švýcarsku, po tato období:
[…]
i) [žalobkyně], od 1. června 2002 do 14. února 2006;
[…]
Článek 5
Z důvodu protiprávních jednání uvedených v článcích 1 až 4 se ukládají tyto pokuty:
[…]
m) [žalobkyně]: 29 500 000 [eur];
[…]
Článek 6
Podniky uvedené v článcích 1 až 4 okamžitě ukončí protiprávní jednání zmíněná v uvedených článcích, pokud tak již neučinily.
Napříště se zdrží jakéhokoli jednání nebo chování uvedených v odstavcích 1 až 4, jakož i veškerého jednání nebo chování, které by měly stejný nebo obdobný účel či důsledek.
Článek 7
Toto rozhodnutí je určeno společnostem:
[…]
[žalobkyně]
[…]“
Řízení
10 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 24. ledna 2011 žalobkyně podala projednávanou žalobu. Komise předložila svou žalobní odpověď dne 27. května 2011.
11 Rozhodnutím ze dne 29. června 2011 Tribunál v souladu s čl. 47 odst. 1 svého jednacího řádu ze dne 2. května 1991 rozhodl neumožnit druhou výměnu spisů.
12 Rozhodnutím předsedy Tribunálu ze dne 1. prosince 2011 byl jeden ze soudců šestého senátu Tribunálu, soudního kolegia, ke kterému byl přidělen soudce zpravodaj, nahrazen jiným soudcem.
13 Rozhodnutím předsedy Tribunálu ze dne 17. ledna 2013 byl soudce zpravodaj nahrazen novým soudcem a projednávaná věc byla přidělena novému soudci zpravodaji zasedajícímu v šestém senátu.
14 Na žádost Tribunálu vyjádřenou v rámci organizačních procesních opatření, stanovených v článku 64 jednacího řádu ze dne 2. května 1991, žalobkyně podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 5. července 2013 podala vyjádření k žalobní odpovědi. Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 27. září 2013 Komise zaujala stanovisko k těmto připomínkám.
15 Při změně složení senátů Tribunálu byl soudce zpravodaj přidělen k prvnímu senátu, kterému byla tudíž tato věc přidělena dne 2. října 2013.
16 Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (první senát) o zahájení ústní části řízení. Mimoto v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu ze dne 2. května 1991 položil Tribunál písemné otázky účastnicím řízení, které na ně ve stanovené lhůtě odpověděly.
17 Dne 28. dubna 2015 Tribunál žalobkyni vyzval, aby mu sdělila, zda zpráva k jednání obsahuje důvěrné údaje vůči veřejnosti. Dvěma dopisy ze dne 4. května 2015 žalobkyně na jedné straně požádala o to, aby některé údaje ze zprávy k jednání nebyly zveřejněny, a na druhé straně podala některá vyjádření k uvedené zprávě, což Tribunál vzal na vědomí.
18 Řeči účastníc řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 21. května 2015.
Návrhová žádání účastnic řízení
19 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil články 1 až 7 napadeného rozhodnutí v plném rozsahu nebo částečně v rozsahu, ve kterém se jí týkají;
– nebo snížil výši pokuty uložené v čl. 5 písm. m) napadeného rozhodnutí;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
20 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
21 Žalobkyně uvádí na podporu žaloby dva žalobní důvody: první vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění, práva na řádnou správu, práva na účinný procesní prostředek a spravedlivý proces, presumpce neviny a práva na obhajobu a druhý vychází ze zjevně nesprávného posouzení při výpočtu pokuty, z porušení nařízení č. 1/2003, pokynů pro výpočet pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 (Úř. věst. 2006, C 210, s. 2), zásad proporcionality a rovného zacházení a z povinnosti uvést odůvodnění.
22 První důvod je rozdělen na dvě části: první vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění a práva na řádnou správu a druhá z porušení práva na řádnou správu, práva na účinný procesní prostředek a spravedlivý proces, presumpce neviny a práva na obhajobu.
23 V rámci první části prvního žalobního důvodu žalobkyně zejména uvádí, že napadené rozhodnutí jí neumožňuje určit povahu a rozsah protiprávního jednání nebo protiprávních jednání, která byla ve vztahu k ní konstatována, jelikož výrok napadeného rozhodnutí uvádí čtyři protiprávní jednání týkající se různých období a spojů, která byla spáchána různými dopravci, zatímco odůvodnění se týká pouze jednoho jediného a trvajícího celosvětového protiprávního jednání, zahrnujícího všechny spoje. Žalobkyně dodává, že jelikož Komise v napadeném rozhodnutí zkoumala podmínky použití čl. 101 SFEU, článku 53 Dohody o EHP a článku 8 švýcarské dohody výlučně ve vztahu k existenci údajné celosvětové kartelové dohody, konstatování čtyř protiprávních jednání ve výroku nemůže být založeno na posouzení skutečností a důkazů provedeném v odůvodnění. Komise v napadeném rozhodnutí údajně nezkoumala otázku, zda skutečnosti, které uvedla, a důkazy, které shromáždila, podporují čtyři konkrétní protiprávní jednání uvedená v článcích 1 až 4 tohoto rozhodnutí.
24 V první části druhého žalobního důvodu tak žalobkyně v podstatě tvrdí, že napadené rozhodnutí je stiženo vadou spočívající v nedostatku odůvodnění, jelikož si odůvodnění a výrok tohoto rozhodnutí odporují, což Komise popírá.
25 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí z odůvodnění vyžadovaného článkem 296 odst. 2 SFEU jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž sporný akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a hájit svá práva a soud Evropské unie mohl vykonávat přezkum (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 25. června 1998, British Airways a další v. Komise, T‑371/94 a T‑394/94, Recueil, EU:T:1998:140, bod 89, a ze dne 29. června 2012, GDF Suez v. Komise, T‑370/09, Sb. rozh., EU:T:2012:333, bod 117). Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, jimž je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, Recueil, EU:C:1998:154, bod 63, a ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise, T‑25/95, T‑26/95, T‑30/95 až T‑32/95, T‑34/95 až T‑39/95, T‑42/95 až T‑46/95, T‑48/95, T‑50/95 až T‑65/95, T‑68/95 až T‑71/95, T‑87/95, T‑88/95, T‑103/95 a T‑104/95, Recueil, EU:T:2000:77, bod 469).
26 Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 SFEU, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (v tomto smyslu viz rozsudky Komise v. Sytraval a Brink’s France, bod 25 výše, EU:C:1998:154, bod 63, a ze dne 2. února 2012, Denki Kagaku Kogyo a Denka Chemicals v. Komise, T‑83/08, EU:T:2012:48, bod 91).
27 Nic to nemění na tom, že za účelem odůvodnění rozhodnutí přijímaného k zajištění používání pravidel hospodářské soutěže je Komise podle článku 296 SFEU povinna uvést alespoň skutečnosti a úvahy, které mají základní význam v systematice jejího rozhodnutí, což příslušnému soudu a zúčastněným stranám umožňuje zjistit podmínky, za kterých použila unijní právo (v tomto smyslu viz rozsudek Denki Kagaku Kogyo a Denka Chemicals v. Komise, bod 26 výše, EU:T:2012:48, bod 91).
28 Mimoto odůvodnění musí být logické a především nesmí vykazovat vnitřní rozpor, který by bránil řádnému pochopení důvodů, ze kterých tento akt vychází (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. července 2008, Bertelsmann a Sony Corporation of America v. Impala, C‑413/06 P, Sb. rozh., EU:C:2008:392, bod 169, a ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise, C‑521/09 P, Sb. rozh., EU:C:2011:620, bod 151).
29 Je třeba dodat, že nehledě na ustanovení čl. 23 odst. 5 nařízení č. 1/2003, z nichž vyplývá, že rozhodnutí o uložení pokut za porušení práva hospodářské soutěže nemají trestněprávní charakter, porušení čl. 101 odst. 1 SFEU, článku 53 Dohody o EHP a článku 8 švýcarské dohody předpokládá jednání, které je obecně považováno za nekalé ke škodě široké veřejnosti, které je předmětem zřejmého společenského odsouzení a za které mohou být odpovědným podnikům uloženy nepochybně přísné pokuty až do výše 10 % jejich ročního obratu (viz stanovisko generální advokátky E. Sharpston ve věci KME Germany a další v. Komise, C‑272/09 P, Sb. rozh., EU:C:2011:63, bod 64). S ohledem na povahu předmětných protiprávních jednání a povahu a stupeň přísnosti sankcí, které se k nim vztahují (viz rozsudek ze dne 27. března 2014, Saint-Gobain Glass France a další v. Komise, T‑56/09 a T‑73/09, Sb. rozh., EU:T:2014:160, bod 78 a citovaná judikatura), spadají tato jednání do trestněprávní oblasti ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), jak vyplývá mimo jiné z rozsudku ESLP, A. Menarini Diagnostis v. Itálie (č. 43509/08, § 39 až 44, 27. září 2011).
30 Navíc v bodech 58 a 59 svého rozsudku A. Menarini Diagnostis v. Itálie, bod 29 výše, Evropský soud pro lidská práva připomněl, že pokud je uložena „pokuta“ rozhodnutím správního orgánu, dotčená osoba musí mít možnost napadnout takové vůči ní přijaté rozhodnutí u soudu, který nabízí záruky stanovené článkem 6 EÚLP (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. července 2013, Schindler Holding a další v. Komise, C‑501/11 P, Sb. rozh., EU:C:2013:522, bod 34).
31 Zásada účinné právní ochrany, obecná zásada unijního práva, která je nyní vyjádřena v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie a v unijním právu odpovídá čl. 6 odst. 1 EÚLP (viz rozsudek ze dne 10. července 2014, Telefónica a Telefónica de España v. Komise, C‑295/12 P, Sb. rozh., EU:C:2014:2062, bod 57 a citovaná judikatura), znamená, že výrok rozhodnutí přijatého Komisí, konstatujícího porušení pravidel hospodářské soutěže, je zvláště jasný a přesný a že podniky, které jsou považovány za odpovědné a které byly potrestány, mohou porozumět přičtení této odpovědnosti a uložení sankcí, tak jak vyplývají ze znění uvedeného výroku, a napadnout je.
32 Je totiž třeba připomenout, že Komise uvádí povahu a rozsah protiprávních jednání, za která ukládá sankce, ve výroku rozhodnutí. Je třeba uvést, že v zásadě, pokud jde konkrétně o dosah a povahu sankcionovaných protiprávních jednání, je rozhodující nikoli odůvodnění, nýbrž výrok. Pouze v případě nedostatečné jasnosti termínů použitých ve výroku je třeba výrok vyložit pomocí odůvodnění rozhodnutí. Jak se domníval unijní soud, je třeba se za účelem vymezení osob, jež jsou předmětem rozhodnutí konstatujícího protiprávní jednání, držet výroku tohoto rozhodnutí, pokud tento výrok nevzbuzuje pochybnosti (rozsudky ze dne 16. prosince 1975, Suiker Unie a další v. Komise, 40/73 až 48/73, 50/73, 54/73 až 56/73, 111/73, 113/73 a 114/73, Recueil, EU:C:1975:174, bod 315, a ze dne 11. prosince 2003, Adriatica di Navigazione v. Komise, T‑61/99, Recueil, EU:T:2003:335, bod 43).
33 Kromě toho je také třeba připomenout, že čl. 101 odst. 1 SFEU má přímé účinky ve vztazích mezi jednotlivci a zakládá práva jednotlivců jako procesních subjektů, přičemž vyžaduje, aby se osoba mohla domáhat náhrady škody, jež jí měla být způsobena smlouvou nebo jednáním, které mohou omezovat nebo narušovat hospodářskou soutěž. Vnitrostátním soudům, které jsou v rámci své příslušnosti pověřeny uplatňováním tohoto ustanovení, tedy přísluší zajišťovat nejen plný účinek těchto norem, ale rovněž chránit tato práva (rozsudek ze dne 6. června 2013, Donau Chemie a další, C‑536/11, Sb. rozh., EU:C:2013:366, body 21 a 22). Každá osoba je tak oprávněna se domáhat náhrady vzniklé újmy, je-li dána příčinná souvislost mezi uvedenou újmou a kartelovou dohodou nebo praktikou zakázanou článkem 101 SFEU (rozsudky ze dne 13. července 2006, Manfredi a další, C‑295/04 až C‑298/04, Sb. rozh., EU:C:2006:461, bod 61, a ze dne 6. listopadu 2012, Otis a další, C‑199/11, Sb. rozh., EU:C:2012:684, bod 43).
34 Podle čl. 16 odst. 1 nařízení č. 1/2003, pokud vnitrostátní soudy rozhodují o dohodách, rozhodnutích nebo jednáních podle článku 101 SFEU, které jsou již předmětem rozhodnutí Komise, nemohou být jejich rozhodnutí v rozporu s rozhodnutím Komise.
35 V tomto ohledu je třeba mít za to – na rozdíl od tvrzení Komise na jednání – že by vnitrostátní soud přijal rozhodnutí opačné od rozhodnutí přijatého tímto orgánem, nejen kdyby právně odlišně kvalifikoval zkoumaná protiprávní jednání, nýbrž i kdyby jeho rozhodnutí bylo odlišné od rozhodnutí Komise, pokud jde o časový a zeměpisný rozsah zkoumaných úkonů nebo pokud jde o odpovědnost nebo nedostatek odpovědnosti osob, které jsou předmětem šetření týkajícího se dotčených úkonů, které byly z hlediska odpovědnosti zkoumány v rozhodnutí Komise.
36 Z toho vyplývá, že vnitrostátní soudy jsou vázány rozhodnutím přijatým Komisí, pokud nebylo zrušeno nebo prohlášeno za neplatné, a proto musí být jeho výrok jednoznačný.
37 Zvláště vnitrostátní soudy musejí být na základě jasného znění výroku rozhodnutí konstatujícího porušení pravidel hospodářské soutěže schopny seznámit se s rozsahem tohoto protiprávního jednání a identifikovat osoby, které jsou za ně odpovědné, aby mohly vyvodit nezbytné důsledky, pokud jde o návrhy na náhradu škody způsobené protiprávním jednáním podané osobami, které byly tímto jednáním poškozeny.
38 Konečně je třeba uvést, že plná účinnost článku 101 SFEU by byla ohrožena, pokud by právo jedné osoby domáhat se náhrady jí vzniklé škody od jiné osoby bylo kategoricky podmíněno existencí smluvního vztahu mezi těmito dvěma osobami (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 2014, Kone a další, C‑557/12, Sb. rozh., EU:C:2014:1317, bod 33). Nelze tedy vyloučit, že osoba považovaná za odpovědnou za porušení pravidel hospodářské soutěže konstatované Komisí bude povinna nahradit škodu způsobenou zákazníkům jiných osob shledaných odpovědnými za téže protiprávní jednání. V takovém případě, a pokud je to stanoveno vnitrostátním právem, mohou být k vnitrostátním soudům podány regresní žaloby mezi těmito osobami. Znění výroku rozhodnutí konstatujícího porušení pravidel hospodářské soutěže se z tohoto hlediska jeví být rozhodující, jelikož může založit vzájemná práva a povinnosti mezi uvedenými osobami.
39 Vnitrostátní soud také může, pokud je to stanoveno vnitrostátním zákonem, mít povinnost dojít k závěru, že všechny osoby považované za odpovědné za porušení pravidel hospodářské soutěže konstatované Komisí jsou společně a nerozdílně odpovědné za náhradu dotčené škody. V tomto případě může být znění výroku rozhodnutí konstatujícího porušení pravidel hospodářské soutěže, pokud jde o uvedené osoby, rovněž rozhodující.
40 Ve světle předcházejících úvah je tedy třeba ověřit zaprvé, zda – jak tvrdí žalobkyně – existuje rozpor mezi odůvodněním a výrokem napadeného rozhodnutí.
41 Pokud jde o výrok napadeného rozhodnutí, jeho články 1 až 4 znějí takto:
„Článek 1
Následující podniky porušily článek 101 SFEU a článek 53 Dohody o EHP tím, že se účastnily protiprávního jednání sestávajícího z dohod a jednání ve vzájemné shodě, kterými koordinovaly různé složky cen účtovaných za služby [...] nákladní dopravy na spojích mezi letišti nacházejícími se uvnitř EHP, po tato období:
a) Air France-KLM, od 7. prosince 1999 do 14. února 2006;
b) [...] Air France, od 7. prosince 1999 do 14. února 2006;
c) KLM [...], od 21. prosince 1999 do 14. února 2006;
d) British Airways [...], od 22. ledna 2001 do 14. února 2006;
e) Cargolux [...], od 22. ledna 2001 do 14. února 2006;
f) Lufthansa Cargo [...], od 14. prosince 1999 do 7. prosince 2005;
g) [...] Lufthansa [...],od 14. prosince 1999 do 7. prosince 2005;
h) Swiss [...], od 2. dubna 2002 do 7. prosince 2005;
i) [žalobkyně], od 22. ledna 2001 do 14. února 2006;
j) SAS [...], od 17. srpna 2001 do 14. února 2006;
k) SAS Cargo [...], od 1. června 2001 do 14. února 2006;
l) Scandinavian Airlines [...], od 13. prosince 1999 do 28. prosince 2003.
Článek 2
Následující podniky porušily článek 101 SFEU tím, že se účastnily protiprávního jednání sestávajícího z dohod a jednání ve vzájemné shodě, kterými koordinovaly různé složky cen účtovaných za služby [...] nákladní dopravy na spojích mezi letišti nacházejícími se uvnitř [...] Unie a letišti nacházejícími se mimo EHP, po tato období:
a) Air Canada, od 1. května 2004 do 14. února 2006;
b) Air France-KLM, od 1. května 2004 do 14. února 2006;
c) [...] Air France, od 1. května 2004 do 14. února 2006;
d) KLM [...], od 1. května 2004 do 14. února 2006;
e) British Airways [...], od 1. května 2004 do 14. února 2006;
f) Cargolux [...], od 1. května 2004 do 14. února 2006;
g) [CPA], od 1. května 2004 do 14. února 2006;
h) Japan Airlines [Corp.], od 1. května 2004 do 14. února 2006;
i) Japan Airlines [...], od 1. května 2004 do 14. února 2006;
j) LAN [...], od 1. května 2004 do 14. února 2006;
k) LAN Cargo [...], od 1. května 2004 do 14. února 2006;
l) Lufthansa Cargo [...], od 1. května 2004 do 7. prosince 2005;
m) [...] Lufthansa [...], od 1. května 2004 do 7. prosince 2005;
n) Swiss [...], od 1. května 2004 do 7. prosince 2005;
o) [žalobkyně], od 1. května 2004 do 14. února 2006;
p) [Qantas] [...], od 1. května 2004 do 14. února 2006;
q) SAS [...], od 1. května 2004 do 14. února 2006;
r) SAS Cargo [...], od 1. května 2004 do 14. února 2006;
s) [SAC], od 1. května 2004 do 14. února 2006;
t) Singapore Airlines [...], od 1. května 2004 do 14. února 2006.
Článek 3
Následující podniky porušily článek 53 Dohody o EHP tím, že se účastnily protiprávního jednání sestávajícího z dohod a jednání ve vzájemné shodě, kterými koordinovaly různé složky cen účtovaných za služby [...] nákladní dopravy na spojích mezi letišti nacházejícími se v zemích, které jsou smluvními stranami Dohody o EHP, ale nejsou členskými zeměmi, a třetími zeměmi, po tato období:
a) Air Canada, od 19. května 2005 do 14. února 2006;
b) Air France-KLM, od 19. května 2005 do 14. února 2006;
c) [...] Air France, od 19. května 2005 do 14. února 2006;
d) KLM [...], od 19. května 2005 do 14. února 2006;
e) British Airways [...], od 19. května 2005 do 14. února 2006;
f) Cargolux [...], od 19. května 2005 do 14. února 2006;
g) [CPA], od 19. května 2005 do 14. února 2006;
h) Japan Airlines [Corp.], od 19. května 2005 do 14. února 2006;
i) Japan Airlines [...], od 19. května 2005 do 14. února 2006;
j) Lufthansa Cargo [...], od 19. května 2005 do 7. prosince 2005;
k) [...] Lufthansa [...], od 19. května 2005 do 7. prosince 2005;
l) [Swiss] [...], od 19. května 2005 do 7. prosince 2005;
m) [žalobkyně], od 19. května 2005 do 14. února 2006;
n) Qantas [...], od 19. května 2005 do 14. února 2006;
o) SAS [...], od 19. května 2005 do 14. února 2006;
p) SAS Cargo [...], od 19. května 2005 do 14. února 2006;
q) [SAC], od 19. května 2005 do 14. února 2006;
r) Singapore Airlines [...], od 19. května 2005 do 14. února 2006.
Článek 4
Následující podniky porušily článek 8 [švýcarské] dohody [...] tím, že se účastnily protiprávního jednání sestávajícího z dohod a jednání ve vzájemné shodě, kterými koordinovaly různé složky cen účtovaných za služby [...] nákladní dopravy na spojích mezi letišti nacházejícími se uvnitř [...] Unie a letišti nacházejícími se ve Švýcarsku, po tato období:
a) Air France-KLM, od 1. června 2002 do 14. února 2006;
b) [...] Air France, od 1. června 2002 do 14. února 2006;
c) KLM [...], od 1. června 2002 do 14. února 2006;
d) British Airways [...], od 1. června 2002 do 14. února 2006;
e) Cargolux [...], od 1. června 2002 do 14. února 2006;
f) Lufthansa Cargo [...], od 1. června 2002 do 7. prosince 2005;
g) [...] Lufthansa [...], od 1. června 2002 do 7. prosince 2005;
h) Swiss [...], od 1. června 2002 do 7. prosince 2005;
i) [žalobkyně], od 1. června 2002 do 14. února 2006;
j) SAS [...], od 1. června 2002 do 14. února 2006;
k) SAS Cargo [...], od 1. června 2002 do 14. února 2006;
l) Scandinavian Airlines [...], od 1. června 2002 do 28. prosince 2003.“
42 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že doslovný výklad článků 1 až 4 napadeného rozhodnutí vede ke konstatování existence čtyř různých jediných a trvajících protiprávních jednání, přičemž každé se týká různé kategorie spojů, spíše nežli ke konstatování jednoho jediného a trvajícího protiprávního jednání týkajícího se všech spojů, na něž se vztahuje kartelová dohoda, jak je popsáno v odůvodnění tohoto rozhodnutí.
43 To je údajně potvrzeno formulací článků 5 a 6 napadeného rozhodnutí znějících takto:
„Článek 5
Z důvodu protiprávních jednání uvedených v článcích 1 až 4 se ukládají tyto pokuty:
[…]
Článek 6
Podniky uvedené v článcích 1 až 4 okamžitě ukončí protiprávní jednání zmíněná v uvedených článcích, pokud tak již neučinily.
[…]“
44 Žalobkyně totiž zdůrazňuje, že články 5 a 6 napadeného rozhodnutí odkazují na „protiprávní jednání“ v množném čísle, a nikoli na „protiprávní jednání“ v čísle jednotném.
45 V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že – jak Komise uvádí ve své odpovědi na organizační procesní opatření uvedená v bodě 16 výše – rozdělení části výroku rozhodnutí konstatující porušení pravidel hospodářské soutěže do čtyř oddělených článků nezbytně neznamená existenci čtyř oddělených protiprávních jednání.
46 Toto rozdělení by mohlo odpovídat okolnosti, že všechna protisoutěžní chování tvořící jediné a trvající protiprávní jednání popsané v napadeném rozhodnutí porušila tři ustanovení zakazující tatáž chování, avšak s různým územním a časovým rozsahem.
47 Ostatně Komise v bodech 815 až 817 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i v písemnostech před Tribunálem uvedla, že do 1. května 2004 měla prováděcí pravomoci pouze k použití článku 101 SFEU na mezinárodní leteckou dopravu mezi letišti Unie, a nemohla tak použít článek 101 SFEU na dohody a protisoutěžní praktiky týkající se spojů mezi letišti nacházejícími se uvnitř Unie a letišti nacházejícími se mimo EHP. Kromě toho v bodech 818 až 821 napadeného rozhodnutí vysvětlila, že do 19. května 2005 byla příslušná k použití článku 53 Dohody o EHP pouze na mezinárodní leteckou dopravu mezi letišti nacházejícími se uvnitř EHP a teprve od tohoto data získala pravomoc k použití tohoto ustanovení, pokud jde o spoje mezi letišti nacházejícími se v zemích, které jsou smluvními zeměmi Dohody o EHP, ale nejsou členskými státy, a letišti v třetích zemích. Mimoto z bodů 822 až 825 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise měla za to, že je příslušná k uplatnění článku 8 švýcarské dohody na spoje mezi letišti nacházejícími se uvnitř Unie a letišti nacházejícími se ve Švýcarsku od 1. června 2002.
48 Proto – jak Komise uvedla ve své odpovědi citované v bodě 16 výše, jakož i na jednání – porušení tří ustanovení, totiž článku 101 SFEU, článku 53 Dohody o EHP a článku 8 švýcarské dohody, z nichž každé stanoví pravomoc Komise pro jejich použití ratione temporis a ratione loci, ji vedlo k rozdělení výroku napadeného rozhodnutí na sedm článků, z nichž první čtyři jsou uspořádány takto:
– článek 1 se týká pravomoci Komise k použití článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP, pokud jde o spoje mezi letišti nacházejícími se uvnitř EHP, pro období od 7. prosince 1999 do 14. února 2006;
– článek 2 se týká pravomoci Komise k použití článku 101 SFEU, pokud jde o spoje mezi letišti nacházejícími se uvnitř Unie a letišti nacházejícími se mimo EHP, pro období od 1. května 2004 do 14. února 2006;
– článek 3 se týká pravomoci Komise k použití článku 53 Dohody o EHP, pokud jde o spoje mezi letišti nacházejícími se v zemích, které jsou smluvními stranami Dohody o EHP, ale nejsou členskými státy, a letišti v třetích zemích, pro období od 19. května 2005 do 14. února 2006;
– a článek 4 se týká pravomoci Komise k použití článku 8 švýcarské dohody, pokud jde o spoje mezi letišti nacházejícími se uvnitř Unie a letišti nacházejícími se ve Švýcarsku, pro období od 1. června 2002 do 14. února 2006.
49 Žalobkyně nezpochybňuje různý rozsah pravomoci Komise v závislosti na dotčených spojích ani rozdělení výroku napadeného rozhodnutí související s různým rozsahem pravomoci Komise.
50 Naproti tomu žalobkyně na jedné straně poznamenává, že všichni obvinění dopravci se podle odůvodnění napadeného rozhodnutí podíleli na protisoutěžních jednáních tvořících jediné a trvající protiprávní jednání celosvětového rozsahu, bez ohledu na zajišťované spoje, a na druhé straně, že články 1 až 4 tohoto rozhodnutí prokazují čtyři různá protiprávní jednání, každé týkající se různé kategorie spojů, na nichž se podílel pouze určitý počet obviněných dopravců.
51 V tomto ohledu z napadeného rozhodnutí vyplývá, že pouze jména jedenácti dopravců z 21 obviněných dopravců, totiž Air France-KLM, Air France, KLM, British Airways, Cargolux, Lufthansa, Lufthansa Cargo, Swiss, žalobkyně, SAS a SAS Cargo, jsou citována v každém z jeho čtyř prvních článků. Jména dopravců Air Canada, CPA, Japan Airlines Corp., Japan Airlines, Qantas, SAC a Singapore Airlines jsou obsažena jak v článku 2, tak i článku 3 uvedeného rozhodnutí. Jméno dopravce Scandinavian Airlines je obsaženo jak v článku 1, tak i článku 4 tohoto rozhodnutí. Pokud jde o jména dopravců LAN a LAN Cargo, jsou obsažena pouze v článku 2 téhož rozhodnutí.
52 Je třeba uvést, že období trvající od 1. května 2004 do 14. února 2006, pro něž je konstatováno, že dopravci, jejichž jména figurují v článku 2 napadeného rozhodnutí, se podíleli na protisoutěžním jednání, jakož i období trvající od 19. května 2005 do 14. února 2006, pro které je konstatováno, že dopravci, jejichž jména figurují v článku 3 uvedeného rozhodnutí, se podíleli na uvedeném jednání, jsou plně zahrnuta v období, jehož se týká článek 1 tohoto rozhodnutí, které trvalo od 7. prosince 1999 do 14. února 2006, jakož i v období, jehož se týká článek 4 téhož rozhodnutí, které začalo dne 1. června 2002 a skončilo dne 14. února 2006, jak vyplývá z bodu 41 výše.
53 V důsledku toho pokud by protisoutěžní jednání byla považována za jediné a trvající porušení článku 101 SFEU, článku 53 Dohody o EHP a článku 8 švýcarské dohody, týkající se všech spojů, na něž se vztahuje kartelová dohoda, jehož se účastnili všichni obvinění dopravci, měla by jména dopravců citovaná v článku 2 napadeného rozhodnutí být rovněž obsažena v článcích 1 až 4 uvedeného rozhodnutí. Kromě toho by jména všech dopravců, kteří se podle článku 2 tohoto rozhodnutí podíleli na jednáních uvedených v tomto článku pro období přesahující 19. květen 2005, měla rovněž figurovat v článku 3 téhož rozhodnutí.
54 Znění čtyř prvních článků napadeného rozhodnutí proto nemůže být vykládáno tak, že odráží hypotézu jednoho a trvajícího protiprávního jednání, týkajícího se všech spojů, na něž se vztahovala kartelová dohoda a jehož se účastnili všichni obvinění dopravci. Vzhledem k nezmínění jmen některých obviněných dopravců v článcích 1, 3 a 4 napadeného rozhodnutí, vede znění článků 1 až 4 uvedeného rozhodnutí naopak a nezbytně k výkladu uvedených článků tak, že znamenají jedno ze dvou následujících konstatování:
– buďto výrok napadeného rozhodnutí obsahuje konstatování čtyř různých jediných a trvajících protiprávních jednání, přičemž každé se týká odlišné kategorie spojů, což by mimoto mohlo vysvětlit použití slova „protiprávní jednání“ v množném čísle v článcích 5 a 6 uvedeného rozhodnutí, jak tvrdí žalobkyně;
– nebo uvedený výrok obsahuje konstatování existence jediného a trvajícího protiprávního jednání, za něž je odpovědnost přičítána pouze dopravcům, kteří se na spojích dotčených každým z článků 1 až 4 napadeného rozhodnutí přímo podíleli na protiprávních jednáních uvedených každým z uvedených článků nebo věděli o koluzi na těchto spojích a toto riziko akceptovali.
55 Tento posledně uvedený výklad je vysvětlen skutečností, že Komise nemá právo přičítat podniku, který se přímo podílel na jednom nebo vícero protisoutěžních chováních tvořících jediné a trvající protiprávní jednání, odpovědnost za protiprávní chování zamýšlená nebo provedená účastníky tohoto protiprávního jednání, kterých se přímo neúčastnil, ledaže je jeho vlastním chováním prokázáno, že měl v úmyslu přispět ke všem společným cílům sledovaným dalšími účastníky kartelové dohody a že věděl o všech dalších jednáních sledujících tytéž cíle nebo je mohl rozumně předvídat a byl připraven přijmout z toho plynoucí riziko (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. prosince 2012, Komise v. Verhuizingen Coppens, C‑441/11 P, Sb. rozh., EU:C:2012:778, bod 44).
56 Jak však uvádějí sami účastníci řízení, ze znění celého odůvodnění napadeného rozhodnutí a zvláště z bodů 1, 95 až 97, 100, 101, 855, 856 a 864 až 879 tohoto rozhodnutí vyplývá, že Komise popisuje jednu kartelovou dohodu, označenou za jediné a trvající porušení článku 101 SFEU, článku 53 Dohody o EHP a článku 8 švýcarské dohody, týkající se všech spojů, na něž se vztahuje kartelová dohoda, jíž se účastnili všichni obvinění dopravci. Tito dopravci v rámci jediného celkového plánu a prostřednictvím sítě dvoustranných i mnohostranných kontaktů údajně koordinovali své jednání, pokud jde na jedné straně o vývoj PP a BP a na straně druhé o odmítnutí hradit provizi. Tato koordinace údajně měla celosvětovou úroveň a týkala se tak souběžně všech spojů, na něž se vztahuje uvedené rozhodnutí.
57 V bodě 892 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise dokonce zdůraznila, že kartelová dohoda popsaná v bodě 56 výše znamená jediné protiprávní jednání a že v projednávané věci by bylo „umělé rozdělit“ protisoutěžní chování tvořící jediné a trvající protiprávní jednání na oddělená protiprávní jednání.
58 Je tedy třeba konstatovat existenci rozporu mezi odůvodněním napadeného rozhodnutí, které popisuje jedno jediné a trvající protiprávní jednání, týkající se všech spojů, na něž se vztahuje kartelová dohoda a kterého se účastnili všichni obvinění dopravci, a výrokem uvedeného rozhodnutí, který konstatuje buďto čtyři různá jediná a trvající protiprávní jednání nebo jedno jediné a trvající protiprávní jednání, za něž je odpovědnost přičítána pouze dopravcům, kteří se na spojích uvedených v článcích 1 až 4 napadeného rozhodnutí přímo podíleli na protiprávních jednáních uvedených každým z uvedených článků nebo věděli o koluzi na těchto spojích a toto riziko akceptovali.
59 Tento závěr nemůže být vyvrácen argumentem Komise, předloženým v odpovědi na organizační procesní opatření uvedená v bodě 16 výše, podle kterého neuvedení některých obviněných dopravců v článcích 1, 3 a 4 napadeného rozhodnutí může být vysvětleno, aniž by bylo třeba mít za to, že články konstatují různá jediná a trvající protiprávní jednání, skutečností, že uvedení dopravci nezajišťovali spoje, na něž se vztahují tato ustanovení.
60 Alternativní výklad výroku napadeného rozhodnutí, jak ho navrhuje Komise, by šel proti samotné myšlence existence jediného a trvajícího protiprávního jednání složeného ze všech protisoutěžních jednání, za která jsou odpovědni všichni účastníci, bez ohledu na dotčené spoje, jak vyplývá mimo jiné z vyjádření Komise v bodech 862 a 873 odůvodnění uvedeného rozhodnutí, ze kterých vyplývá, že v projednávané věci použila zásady vyplývající z judikatury, podle které v rámci existence jediného a trvajícího protiprávního jednání může být osoba činěna odpovědnou za účast podniku na protiprávním jednání, i když je prokázáno, že dotyčný podnik se přímo podílel pouze na jedné nebo několika složkách tvořících toto protiprávní jednání, jelikož věděl nebo měl vědět, že koluze, na níž se podílel, spadala do celkového plánu, který zahrnoval všechny složky tvořící protiprávní jednání (rozsudky ze dne 14. května 1998, Buchmann v. Komise, T‑295/94, Recueil, EU:T:1998:88, bod 121, a ze dne 20. března 2002, HFB a další v. Komise, T‑9/99, Recueil, EU:T:2002:70, bod 231).
61 Alternativní výklad výroku napadeného rozhodnutí, jak je navrhován Komisí, odporuje rovněž některým jejím tvrzením obsaženým v uvedeném rozhodnutí, jako je tvrzení obsažené v bodě 881 odůvodnění, podle kterého nebylo k závěru o existenci konstatovaného jediného a trvajícího protiprávního jednání nezbytné, „aby dopravci byli skutečnými nebo potencionálními konkurenty všech účastníků kartelové dohody, nebo skutečnými nebo potencionálními konkurenty pouze na konkrétním spoji“, nebo tvrzení vycházející z bodu 825 odůvodnění, podle kterého nebylo nezbytné prokázat existenci protiprávního jednání pro konkrétní spoj, nýbrž stačilo poskytnout důkazy existence celosvětové dohody, „[jelikož] všechny události popsané v [bodě] 4 napadeného rozhodnutí [jsou] součástí důkazů o celosvětové dohodě popsané v [tomto] rozhodnutí“.
62 Z odůvodnění napadeného rozhodnutí tak vyplývá, že popisuje jediné a trvající protiprávní jednání nejen vzhledem ke třem složkám tvořícím protiprávní jednání, totiž PP a BP a odmítnutí hradit provizi, nýbrž také vzhledem ke všem spojům zajišťovaným obviněnými dopravci.
63 Alternativní výklad výroku napadeného rozhodnutí – jak je navrhovaný Komisí – by tedy rovněž vedl ke konstatování existence rozporu mezi odůvodněním a výrokem tohoto rozhodnutí.
64 Dále je třeba konstatovat, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise (viz bod 59 výše), dopravci uvedení v článcích 1 až 4 napadeného rozhodnutí jsou považováni za odpovědné za celé protiprávní jednání uvedené v každém článku, aniž by bylo pro každý z dotčených článků rozlišováno mezi spoji zajišťovanými uvedenými dopravci během období protiprávního jednání a mezi spoji, které nezajišťovali.
65 V konečném vyjádření čtení výroku napadeného rozhodnutí, tak jak je navrhováno Komisí, vede k tomu, že tento výrok spočívá na dvou rozporuplných úvahách. Na jedné straně totiž dopravce uvedený v tom či onom ze čtyř prvních článků uvedeného rozhodnutí je činěn odpovědným za protisoutěžní jednání, jichž se účastnil, i když nezajišťoval všechny spoje, kterých se týká dotčený článek. Na druhé straně tentýž dopravce, nezmíněný v tom či onom jiném článku, unikne veškeré odpovědnosti za protisoutěžní jednání, jichž se však zúčastnil, pokud nezajišťoval žádný ze spojů, jichž se týká uvedený článek.
66 Navíc je třeba uvést, že Komise poprvé až v odpovědi citované v bodě 16 výše odůvodnila nezmínění některých obviněných dopravců v článcích 1, 3 a 4 napadeného rozhodnutí existencí údajné „diskreční pravomoci“, která jí umožňuje nepřičíst některým účastníkům globální kartelové dohody odpovědnost za všechna protiprávní jednání tvořící tuto kartelovou dohodu, na nichž se nicméně podíleli, pokud je to založeno na objektivních, a nikoli diskriminačních kritériích, přičemž uznala, že uvedené rozhodnutí mohlo zahrnovat všechny dopravce v jeho článcích 1, 3 a 4.
67 Nejenže Komise nevysvětlila právní základ takové pravomoci, ale navíc nevysvětlila slučitelnost takové pravomoci se svou vůlí použít zásady vyplývající z judikatury citované v bodech 862 a 873 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak je uvedena v bodě 60 výše.
68 Konečně je důležité konstatovat, že samotné odůvodnění napadeného rozhodnutí není vnitřně zcela soudržné. Toto odůvodnění totiž obsahuje posouzení obtížně slučitelná s existencí jediné kartelové dohody pokrývající všechny spoje uvedené ve výroku, jak je popsána v témže odůvodnění (viz bod 56 výše).
69 V tomto ohledu je třeba uvést – podobně jako to udělala žalobkyně – že v bodě 1124 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že jako datum zahájení účasti na protiprávním jednání každého obviněného dopravce zohlednila první protisoutěžní kontakt, na němž se každý dopravce podílel, kromě případů některých dopravců, kteří podle ní nemají být činěni odpovědnými za protiprávní jednání, pokud jde o spoje mezi letišti nacházejícími se uvnitř EHP, totiž společností Air Canada, CPA, Japan Airlines, LAN Cargo a SAC. Pro tyto dopravce použila jako den zahájení protiprávního jednání 1. květen 2004, ačkoli souběžně uvedla, že se před tímto datem podíleli na jediném protiprávním jednání, popsaném v bodě 56 výše. Volbu tohoto data odůvodnila skutečností, že „teprve [od tohoto data] se nařízení č. 1/2003 stalo použitelným pro dotyčné služby a bylo zjištěno protiprávní jednání, pokud jde [o dotčené dopravce]“.
70 Již bylo ukázáno (bod 60 výše), že v odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise zvláště uvedla, že použila zásady vyplývající z judikatury, podle které v rámci existence jediného a trvajícího protiprávního jednání může být osoba činěna odpovědnou za účast podniku na protiprávním jednání, i když je prokázáno, že dotyčný podnik se přímo podílel pouze na jedné nebo několika složkách tvořících toto protiprávní jednání, jelikož věděl nebo měl vědět, že koluze, na níž se podílel, spadala do celkového plánu, který zahrnoval všechny složky tvořící protiprávní jednání.
71 Je tedy třeba mít za to, že i když odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatuje existenci jediného a trvajícího protiprávního jednání, týkajícího se všech spojů, na něž se vztahuje kartelová dohoda, přesto obsahuje značné vnitřní rozpory.
72 Z předcházejících úvah tedy vyplývá, že napadené rozhodnutí je stiženo rozpory na jedné straně mezi odůvodněním a výrokem a na druhé straně v rámci samotného odůvodnění.
73 Zadruhé je třeba ověřit, zda – jak tvrdí žalobkyně – vnitřní rozpory napadeného rozhodnutí zasahují do jejího práva na obhajobu tím, že jí neumožnily pochopit povahu a rozsah konstatovaného protiprávního jednání nebo konstatovaných protiprávních jednání a braní Tribunálu ve výkonu jeho přezkumu.
74 V tomto ohledu je třeba připomenout, že pouhá existence rozporu mezi odůvodněním a výrokem rozhodnutí nestačí k závěru, že rozhodnutí je stiženo vadou odůvodnění, pokud zaprvé celé rozhodnutí žalobci umožňuje zjistit a poukázat na tuto nesoudržnost, zadruhé znění výroku je dostatečně jasné a přesné, aby mu umožnilo pochopit přesný rozsah rozhodnutí, a zatřetí důkazy použité k prokázání účasti žalobce na protiprávních jednáních, která jsou mu přičítána ve výroku, jsou jasně určeny a zkoumány v odůvodnění (v tomto smyslu viz rozsudek Adriatica di Navigazione v. Komise, bod 32 výše, EU:T:2003:335, body 49 až 52).
75 V projednávané věci žádný ze dvou možných výkladů výroku napadeného rozhodnutí, uvedených v bodě 54 výše, není v souladu s odůvodněním uvedeného rozhodnutí. Proto, jelikož Tribunál nemůže upřednostnit jeden či druhý výklad, aniž by posouzení Komise nahradil svým vlastním posouzením, stačí zkoumat, v rámci alespoň jednoho z obou možných výkladů, zda vnitřní rozpory napadeného rozhodnutí mohly svou povahou zasáhnout do práva žalobkyně na obhajobu a bránit Tribunálu ve výkonu jeho přezkumu.
76 Pokud jde o první výklad, totiž výklad konstatující existenci čtyř různých jediných a trvajících protiprávních jednání, kterýžto výklad žalobkyně ostatně považuje za správný, je třeba konstatovat, že i když žalobkyně dokázala poukázat na existenci rozporu, mimo jiné mezi odůvodněním a výrokem napadeného rozhodnutí, a vyvodit ze znění výroku, že jsou ve výroku konstatována čtyři různá protiprávní jednání, přesto nebyla schopna pochopit, v jakém rozsahu důkazy uvedené v odůvodnění, spojené s existencí jediného a trvajícího protiprávního jednání, mohly prokázat existenci čtyř různých protiprávních jednání konstatovaných ve výroku, a tedy ani nemohla zpochybnit jejich dostatečnost.
77 V bodech 692 až 806 odůvodnění napadeného rozhodnutí se Komise rozhodla nerozlišovat důkazy použité vůči každému obviněnému dopravci v závislosti na spojích nebo kategoriích spojů, jichž se tyto důkazy týkaly. Komise se omezila na posouzení, zda tyto důkazy mohly prokázat účast těchto dopravců na jediné kartelové dohodě popsané v odůvodnění tohoto rozhodnutí, aniž by zkoumala, zda existence každého ze čtyř jediných a trvajících protiprávních jednání, která konstatovala ve výroku napadeného rozhodnutí, byla podepřena důkazy. Rozlišení důkazů bylo provedeno pouze, pokud jde o koordinaci PP a BP a odmítnutí hradit provizi.
78 Kromě toho, jak uvádí žalobkyně, nemůže v rámci prvního možného výkladu výroku pochopit logiku, která Komisi vedla, když ji považovala za odpovědnou za protiprávní jednání, včetně spojů nezajišťovaných uvnitř obvodu vymezeného každým článkem napadeného rozhodnutí, a tudíž pochopit, zda byla předmětem diskriminace ve vztahu k obviněným dopravcům, kteří byli považováni za odpovědné za pouze dvě protiprávní jednání, či dokonce pouze za jedno, z důvodu, že nezajišťovali některé spoje.
79 V tomto ohledu je třeba uvést, že důvody neuvedení jmen některých dopravců v některých článcích napadeného rozhodnutí nejsou při čtení uvedeného rozhodnutí jasné. Žalobkyně ostatně uvádí, že toto rozhodnutí neumožňuje pochopit, zda toto neuvedení je spojeno se skutečností, že nezajišťovali některé spoje. Teprve v rámci organizačního procesního opatření uvedeného v bodě 16 výše Komise Tribunálu upřesnila, že jména některých dopravců nebyla v některých článcích tohoto rozhodnutí uvedena buď proto, že uvedení dopravci nezajišťovali spoje definované těmito články, nebo proto, že jejich obrat dosažený na těchto spojích byl za rok 2005 nižší než 30 000 eur.
80 V tomto kontextu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury odůvodnění musí být dotyčné osobě v zásadě sděleno současně s aktem, který nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení, a jeho neexistence nemůže být zhojena skutečností, že se dotyčná osoba dozví důvody aktu v průběhu řízení před unijním soudem (rozsudky ze dne 26. listopadu 1981, Michel v. Parlament, 195/80, Recueil, EU:C:1981:284, bod 22, a ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, Sb. rozh., EU:C:2005:408, bod 463).
81 Není-li tomu tak, hrozí, že povinnost odůvodnit individuální rozhodnutí nesplní svůj cíl, kterým je podle ustálené judikatury poskytnout zúčastněné osobě dostatečné informace pro zjištění, zda je rozhodnutí opodstatněné, nebo zda je případně stiženo vadou, která umožňuje napadnout jeho platnost, a umožnit unijnímu soudu přezkum legality tohoto rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek Dansk Rorindustri a další v. Komise, bod 80 výše, EU:C:2005:408, bod 462 a citovaná judikatura).
82 V projednávané věci právě z této pozdní informace vyplývá, že žalobkyně mohla uplatnit porušení zásady rovnosti mezi obviněnými dovozci teprve na jednání, protože teprve v tomto stadiu mohla zjistit, že vzhledem k obratu, jehož dosáhla na spojích mezi letišti nacházejícími se uvnitř Unie a letišti nacházejícími se ve Švýcarsku během roku 2005, její jméno nemělo být uvedeno v článku 4 napadeného rozhodnutí.
83 Navíc Tribunál nemůže zkoumat legalitu napadeného rozhodnutí, jelikož není schopen posoudit, zda důkazy shromážděné Komisí k prokázání existence jediného a trvajícího protiprávního jednání stačí k prokázání existence čtyř protiprávních jednání konstatovaných ve výroku uvedeného rozhodnutí.
84 Z toho vyplývá, že napadené rozhodnutí je stiženo vadou odůvodnění odůvodňující jeho zrušení.
85 Vzhledem ke všem předchozím úvahám je třeba vyhovět první části prvního žalobního důvodu.
86 Napadené rozhodnutí tak musí být zrušeno v rozsahu, v němž se týká žalobkyně, aniž by bylo třeba zkoumat ostatní žalobní důvody a argumenty, které předložila.
K nákladům řízení
87 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vzniklé žalobkyni.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (první senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Komise C(2010) 7694 final ze dne 9. listopadu 2010 v řízení podle článku 101 SFEU, článku 53 Dohody o EHP a článku 8 dohody mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o letecké dopravě (věc COMP/39258 – letecká nákladní doprava) se zrušuje v rozsahu, v němž se týká společnosti Martinair Holland NV.
2) Evropská komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vzniklé společnosti Martinair Holland.
Kanninen | Pelikánová | Buttigieg |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 16. prosince 2015.
Podpisy.