Language of document : ECLI:EU:T:2021:113

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (sedmého rozšířeného senátu)

3. března 2021(*)

„Veřejná služba – Úředníci – Povýšení – Certifikační řízení – Vyloučení z konečného seznamu úředníků oprávněných k účasti ve vzdělávacím programu – Článek 45a služebního řádu – Žaloba na neplatnost – Sdělení doporučeným dopisem – Článek 26 služebního řádu – Poštovní zásilka, kterou si adresát nevyzvedl – Počátek běhu lhůty pro podání žaloby – Přípustnost – Povinnosti uvést odůvodnění – Právo být vyslechnut – Zásada řádné správy – Proporcionalita – Jazykový režim“

Ve věci T‑723/18,

João Miguel Barata, s bydlištěm v Evere (Belgie), zastoupený G. Pandeym, D. Rovettou a V. Villantem, avocats,

žalobce,

proti

Evropskému parlamentu, zastoupenému J. Steelem a I. Terwinghem, jako zmocněnci,

žalovanému,

jejímž předmětem je návrh na základě článku 270 SFEU znějící na zrušení rozhodnutí ze dne 23. července 2018, aktu ze dne 7. prosince 2017, aktu ze dne 21. prosince 2017, dopisu ze dne 1. března 2018, dopisu ze dne 22. března 2018 týkajících se přihlášky žalobce k účasti v certifikačním řízení pro rok 2017, jakož i oznámení o interním výběrovém řízení ze dne 22. září 2017,

TRIBUNÁL (sedmý rozšířený senát),

ve složení R. da Silva Passos, předseda, V. Valančius, I. Reine, L. Truchot a M. Sampol Pucurull (zpravodaj), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: P. Cullen, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 1. července 2020,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Dne 22. září 2017 zveřejnil Evropský parlament výzvu k podávání přihlášek (dále jen „oznámení o výběrovém řízení“) v rámci certifikační kampaně pro rok 2017 za účelem výběru úředníků ve funkční skupině AST, kteří mohou být jmenováni na pracovní místo ve funkční skupině AD. Dne 27. září 2017 podal žalobce João Miguel Barata, úředník Parlamentu, svou přihlášku.

2        Dne 7. prosince 2017 orgán oprávněný ke jmenování (dále jen „OOJ“) odmítl tuto přihlášku jako nepřípustnou z důvodu, že neobsahovala povinný seznam příloh (dále jen „akt ze dne 7. prosince 2017“).

3        Dne 13. prosince 2017 požádal žalobce nové posouzení své přihlášky.

4        Dne 21. prosince 2017 OOJ potvrdil akt ze dne 7. prosince 2017 (dále jen „akt ze dne 21. prosince 2017“).

5        Dne 2. února 2018 podal žalobce stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“).

6        Dopisem ze dne 1. března 2018 (dále jen „dopis ze dne 1. března 2018“) OOJ zopakoval, že se žalobce nemůže účastnit certifikačního řízení pro rok 2017, přičemž ho informoval o možnosti podat odvolání ke smíšenému výboru pro certifikační řízení (dále jen „smíšený výbor“).

7        Dne 8. března 2018 podal žalobce odvolání ke smíšenému výboru.

8        Dopisem ze dne 22. března 2018 smíšený výbor oznámil žalobci, že informoval OOJ, že toto odvolání zamítá (dále jen „dopis ze dne 22. března 2018“).

9        Dne 28. března 2018 OOJ potvrdil odmítnutí žalobcovy přihlášky.

10      Dne 13. dubna 2018 podal žalobce proti rozhodnutí ze dne 28. března 2018 stížnost.

11      Dne 16. dubna 2018 zveřejnil Parlament seznam vybraných kandidátů.

12      Dne 23. července 2018 zamítl OOJ stížnosti žalobce a potvrdil své rozhodnutí nepřipustit jej k účasti ve výběrovém řízení na úředníky, kteří mohou být jmenováni na pracovní místo ve funkční skupině AD (dále jen „rozhodnutí ze dne 23. července 2018“). Parlament zaslal toto rozhodnutí doporučeným dopisem s dodejkou na adresu bydliště žalobce. Dne 25. července 2018 doručil belgický provozovatel poštovních služeb tento dopis na adresu bydliště žalobce a z důvodu jeho nepřítomnosti zanechal na místě oznámení o uložení zásilky. Vzhledem k tomu, že uvedený dopis nebyl žalobcem vyzvednut, belgický provozovatel poštovních služeb jej vrátil Parlamentu dne 9. srpna 2018.

13      Dne 28. srpna 2018 zaslal Parlament žalobci elektronickou poštu, ke které bylo připojeno rozhodnutí ze dne 23. července 2018.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

14      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 7. prosince 2018 podal žalobce projednávanou žalobu.

15      Žalobní odpověď došla soudní kanceláři Tribunálu dne 25. února 2019, replika dne 25. dubna 2019 a duplika dne 7. června 2019.

16      Dne 9. července 2019 podal žalobce žádost o konání jednání.

17      Vzhledem k tomu, že se změnilo složení Tribunálu, předseda Tribunálu podle čl. 27 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu rozhodnutím ze dne 18. října 2019 přidělil věc novému soudci zpravodaji, přidělenému k sedmému senátu.

18      Na návrh sedmého senátu rozhodl Tribunál dne 6. prosince 2019 podle článku 28 jednacího řádu předat věc rozšířenému senátu.

19      Na základě zprávy soudce zpravodaje se Tribunál (sedmý rozšířený senát) rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření upravených článkem 89 jednacího řádu položil účastníkům řízení písemné otázky. Účastníci řízení na tyto otázky odpověděli ve stanovené lhůtě. Jednání, které bylo stanoveno na 2. dubna 2020, bylo odloženo na 1. července 2020.

20      Žalobce navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil rozhodnutí ze dne 23. července 2018, akt ze dne 7. prosince 2017, akt ze dne 21. prosince 2017, dopis ze dne 1. března 2018, dopis ze dne 22. března 2018, jakož i oznámení o výběrovém řízení(1);

–        uložil Parlamentu náhradu nákladů řízení.

21      Parlament navrhuje, aby Tribunál:

–        odmítl žalobu jako nepřípustnou;

–        podpůrně zamítl žalobu jako neopodstatněnou a

–        uložil žalobci náhradu veškerých nákladů řízení.

 Právní otázky

 K přípustnosti

22      Parlament vznáší dvě námitky nepřípustnosti, z nichž první vychází z pozdního podání žaloby a druhá z nesouladu žaloby s čl. 76 písm. d) jednacího řádu.

 K pozdnímu podání žaloby

23      Parlament tvrdí, že žaloba je nepřípustná, neboť byla podána pozdě. Uvádí, že žalobci oznámil rozhodnutí ze dne 23. července 2018 doporučeným dopisem s dodejkou. Dne 25. července 2018 doručil provozovatel poštovních služeb tento dopis na adresu bydliště žalobce v Bruselu (Belgie) a z důvodu jeho nepřítomnosti zanechal na místě oznámení o uložení zásilky. Vzhledem k tomu, že si žalobce tento dopis nevyzvedl před uplynutím zákonné lhůty pro uložení zásilky na poště dne 9. srpna 2018, lhůta pro podání žaloby začala běžet od tohoto data a uplynula dne 19. listopadu 2018. Žaloba podaná dne 7. prosince 2018 tedy byla podána pozdě.

24      Žalobce zpochybňuje, že mu rozhodnutí ze dne 23. července 2018 bylo řádně oznámeno poštou a tvrdí, že se s tímto rozhodnutím mohl seznámit až v okamžiku, kdy mu ho Parlament zaslal elektronickou poštou dne 28. srpna 2018. Tvrdí, že vzhledem k tomu, že lhůta pro podání žaloby začala běžet od tohoto data, žaloba nebyla podána pozdě.

25      Je třeba připomenout, že čl. 25 druhý pododstavec služebního řádu stanoví, že „[k]aždé rozhodnutí týkající se určité osoby přijaté na základě tohoto služebního řádu se neprodleně sdělí písemně dotyčnému úředníkovi“. Pokud není předepsána metoda nebo metody, jak sdělit individuální rozhodnutí „písemně“, musí být toto ustanovení vykládáno v tom smyslu, že administrativa má v tomto ohledu několik možností, včetně elektronického způsobu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. listopadu 2018, WL v. ERCEA, T‑493/17, nezveřejněný, EU:T:2018:852, bod 54).

26      Elektronický způsob totiž není jediným možným pro oznámení správních rozhodnutí. Administrativa může rovněž použít doporučenou poštovní zásilku s dodejkou, přičemž tato metoda je výslovně stanovena v čl. 26 třetím pododstavci služebního řádu, podle kterého „[s]eznámení s jakoukoli písemností potvrzuje úředník svým podpisem, pokud k tomu nedojde, je obeslán prostřednictvím [doporučeného dopisu] zaslaného na poslední adresu, kterou úředník sdělil“. Díky zvláštním zárukám, které poskytuje jak úředníkovi, tak administrativě, je doporučený dopis s dodejkou ostatně uznán jako bezpečný způsob oznámení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. listopadu 2018, WL v. ERCEA, T‑493/17, nezveřejněný, EU:T:2018:852, bod 61).

27      Z těchto skutečností vyplývá, že administrativa má v zásadě možnost zvolit metodu, kterou považuje za nejvhodnější s ohledem na okolnosti projednávané věci za účelem oznámení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, přičemž služební řád nestanoví žádné pořadí přednosti mezi různými možnými metodami, jako je elektronický způsob nebo doporučený dopis s dodejkou.

28      Kromě toho je třeba připomenout, že čl. 91 odst. 3 služebního řádu stanoví, že žaloba musí být podána ve lhůtě tří měsíců ode dne oznámení rozhodnutí, které bylo přijato v odpověď na stížnost. V souladu s článkem 60 jednacího řádu platí, že „[p]rocesní lhůty se prodlužují o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti“.

29      Podle ustálené judikatury jsou lhůty pro podání stížnosti a žaloby stanovené v článcích 90 a 91 služebního řádu kogentní a nemohou být ponechány ani na vůli účastníků řízení ani soudu, kterému přísluší ověřit, i bez návrhu, zda byly dodrženy. Tyto lhůty odpovídají požadavku právní jistoty a potřebě vyhnout se jakékoli diskriminaci nebo svévoli při výkonu spravedlnosti (rozsudky ze dne 7. července 1971, Müllers v. HSV, 79/70, EU:C:1971:79, bod 18, a ze dne 29. června 2000, Politi v. ETF, C‑154/99 P, EU:C:2000:354, bod 15).

30      Straně, která uplatňuje opožděnost podání žaloby, přísluší, aby prokázala, od kterého dne začala běžet lhůta pro podání této žaloby (rozsudek ze dne 17. července 2008, Athinaïki Techniki v. Komise, C‑521/06 P, EU:C:2008:422, bod 70; v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. června 1980, Belfiore v. Komise, 108/79, EU:C:1980:146, bod 7, a ze dne 29. listopadu 2018, WL v. ERCEA, T‑493/17, nezveřejněný, EU:T:2018:852, bod 59).

31      Pokud jde o žalobu v oblasti veřejné služby podanou na základě článku 270 SFEU, je judikatura ustálená rovněž v tom smyslu, že pro řádné oznámení rozhodnutí ve smyslu ustanovení služebního řádu je třeba nejen to, aby bylo sděleno svému adresátovi, ale také to, aby měl možnost se seznámit s jeho obsahem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. června 1976, Jänsch v. Komise, 5/76, EU:C:1976:92, bod 10, a ze dne 29. listopadu 2018, WL v. ERCEA, T‑493/17, nezveřejněný, EU:T:2018:852, bod 57).

32      Rovněž je užitečné připomenout, že podle čl. 263 šestého pododstavce a čl. 297 odst. 2 třetího pododstavce SFEU je datem, které je třeba vzít v úvahu pro určení počátku běhu lhůty pro podání žaloby na neplatnost, datum oznámení dotčeného aktu, pokud je v tomto aktu uvedeno, komu je určen. Rozhodnutí je řádně oznámeno, jakmile je sděleno jeho adresátovi a tento se může s tímto rozhodnutím seznámit. Pokud jde o posledně uvedenou podmínku, Soudní dvůr měl za to, že je splněna, pokud se adresát mohl seznámit s obsahem tohoto rozhodnutí, jakož i s důvody, na kterých se toto rozhodnutí zakládá (rozsudek ze dne 21. března 2019, Eco-Bat Technologies a další v. Komise, C‑312/18 P, nezveřejněný, EU:C:2019:235, body 25 a 26).

33      V projednávané věci je nesporné, že se žalobce seznámil s obsahem rozhodnutí ze dne 23. července 2018 až poté, co mu Parlament sdělil toto rozhodnutí elektronickou poštou dne 28. srpna 2018. Pro počítání lhůty k podání žaloby je tedy třeba v zásadě vzít v úvahu toto datum.

34      Parlament nicméně namítá, že lhůta pro podání žaloby začala plynout k dřívějšímu datu. Domnívá se, že je třeba vzít v úvahu nikoli datum, ke kterému se žalobce skutečně seznámil s obsahem rozhodnutí ze dne 23. července 2018, ale datum, ke kterému měl žalobce možnost tak učinit. V tomto ohledu tvrdí, že je-li doručení provedeno doporučeným dopisem s dodejkou, lze předpokládat, že adresátovi bylo umožněno seznámit se s jeho obsahem do doby uplynutí lhůty pro uložení tohoto dopisu provozovatelem poštovních služeb. Na podporu tohoto tvrzení Parlament odkazuje na dvě rozhodnutí Soudu pro veřejnou službu, usnesení ze dne 16. prosince 2010, AG v. Parlament (F‑25/10, EU:F:2010:171), a rozsudek ze dne 30. ledna 2013, Wahlström v. Frontex (F‑87/11, EU:F:2013:10).

35      Z odůvodnění těchto rozhodnutí Soudu pro veřejnou službu vyplývá, že je-li rozhodnutí oznámeno doporučeným dopisem, má se za to, že se s ním jeho adresát seznámil podpisem na dodejce. Stává se však, že dodejka nemůže být adresátem dopisu podepsána, pokud tento adresát, který nebyl přítomen v místě bydliště v okamžiku příchodu poštovního doručovatele, nebo je-li nečinný, a zejména si nevyzvedne dopis v úložní lhůtě. V takovém případě je třeba mít za to, že rozhodnutí bylo adresátovi řádně oznámeno dnem uplynutí lhůty uložení dopisu u provozovatele poštovních služeb. Pokud by se totiž připustilo, že by adresát mohl bránit řádnému doručení rozhodnutí doporučeným dopisem svou nečinností, a zejména tím, že by si nevyzvedl doporučený dopis v uvedené lhůtě, měl by určitou volnost při určování počátku lhůty pro podání žaloby, třebaže taková lhůta nemůže být ponechána na vůli účastníků řízení a musí splňovat požadavky právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti (usnesení ze dne 16. prosince 2010, AG v. Parlament, F‑25/10, EU:F:2010:171, body 41 až 43, a rozsudek ze dne 30. ledna 2013, Wahlström v. Frontex, F‑87/11, EU:F:2013:10, body 38 a 39).

36      Z judikatury Soudu pro veřejnou službu rovněž vyplývá, že domněnka, že adresát obdržel oznámení o rozhodnutí po uplynutí běžné lhůty pro uložení doporučeného dopisu provozovatelem poštovních služeb, nemá absolutní povahu. Je naopak vyvratitelná a podléhá řádnému provedení oznámení. Soud pro veřejnou službu měl totiž za to, že uplatnění této domněnky vyžaduje, aby administrativa prokázala řádné provedení oznámení doporučeným dopisem, zejména předložením oznámení o uložení zásilky na poslední adrese uvedené adresátem. Kromě toho adresát může tuto domněnku vyvrátit tím, že prokáže, že se zejména z důvodu nemoci nebo vyšší moci nezávislé na jeho vůli nemohl ve skutečnosti seznámit s oznámením o uložení zásilky (usnesení ze dne 16. prosince 2010, AG v. Parlament, F‑25/10, EU:F:2010:171, bod 44).

37      V rámci kasačního opravného prostředku proti rozhodnutí vydanému v prvním stupni, jež se týkalo žaloby na základě článku 263 SFEU, Soudní dvůr v rozsudku ze dne 21. února 2018, LL v. Parlament (C‑326/16 P, EU:C:2018:83), zrušil usnesení ze dne 19. dubna 2016, LL v. Parlament (T‑615/15, nezveřejněné, EU:T:2016:432), kterým Tribunál, jenž konstatoval, že žaloba byla podána více než 17 měsíců po oznámení napadeného aktu, aniž navrhovatel uplatnil existenci nahodilé události nebo vyšší moci, zrušil tuto žalobu jako zjevně nepřípustnou z důvodu jejího pozdního podání. Soudní dvůr zejména odmítl argumentaci, podle které lhůta pro podání žaloby po neúspěšném oznámení doporučeným dopisem začala v uvedené věci běžet ode dne uplynutí lhůty pro uložení zásilky stanovené belgickou poštou.

38      Soudní dvůr upřesnil, že rozhodnutí je řádně oznámeno ve smyslu čl. 263 šestého pododstavce a čl. 297 odst. 2 třetího pododstavce SFEU, je-li sděleno tomu, komu je určeno, a tento se s ním může seznámit. Uvedl, že zejména čl. 297 odst. 2 třetí pododstavec SFEU zakotvuje zásadu právní jistoty, podle níž práva a povinnosti vyplývající z individuálního správního aktu nelze namítat vůči tomu, komu je určen, dokud mu tento akt nebyl řádně oznámen. Na základě této zásady Soudní dvůr poté, co konstatoval, že uvedený oznámený dopis byl vrácen jeho odesílateli, aniž byl vyzvednut, uvedl, že adresát obdržel tento dopis jako písemnost připojenou k elektronické poště Parlamentu. Soudní dvůr uvedl, že za těchto podmínek nebylo oznámení provedeno pouze zasláním doporučeného dopisu. Soudní dvůr měl za to, že jelikož lhůta dvou měsíců a deseti dnů mohla adresátovi začít běžet až v den, kdy se tato osoba s tímto rozhodnutím plně seznámila, je žaloba podaná k Tribunálu přípustná (rozsudek ze dne 21. února 2018, LL v. Parlament, C‑326/16 P, EU:C:2018:83, body 46 až 56).

39      Je tedy třeba posoudit ve světle rozsudku ze dne 21. února 2018, LL v. Parlament (C‑326/16 P, EU:C:2018:83), zda domněnka oznámení, které se dovolává Parlament, je použitelná na projednávaný spor. Za tímto účelem vyzval Tribunál účastníky řízení, aby se písemně vyjádřili k případným důsledkům, které je třeba vyvodit z tohoto rozsudku a ze stanoviska generálního advokáta. Účastníci řízení vyjádřili písemně a na jednání svá protichůdná stanoviska.

40      Žalobce má v podstatě za to, že uvedený rozsudek vyvrací existenci domněnky oznámení. Má za to, tak jako generální advokát Szpunar zejména v bodech 59 a 62 svého stanoviska ve věci LL v. Parlament (C‑326/16 P, EU:C:2017:605), že tato domněnka je v rozporu se zásadami právní jistoty, řádné správy, jakož i s právem na soudní ochranu zaručeným článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

41      Parlament naopak tvrdí, že uplatnění domněnky oznámení v projednávané věci je i nadále odůvodněné s ohledem na zásadní rozdíly, které existují mezi právním a skutkovým kontextem projednávané věci a věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 21. února 2018, LL v. Parlament (C‑326/16 P, EU:C:2018:83). Uvedený rozsudek spadá do rámce článku 263 SFEU, takže se jeho působnost nevztahuje na projednávanou žalobu založenou na článku 270 SFEU ani na služební řád. Parlament totiž vysvětluje, že s ohledem na autonomii práva veřejné služby je třeba rozlišovat mezi těmito dvěma soudními řízeními. Z důvodu rovnováhy mezi vzájemnými právy a povinnostmi, které služební řád vytvořil ve vztazích mezi OOJ a jeho zaměstnanci veřejné služby, je domněnka oznámení odůvodněná a přizpůsobena tomuto zvláštnímu kontextu. V tomto ohledu Parlament poukazuje zejména na mechanismus článku 20 služebního řádu, který administrativě umožňuje vyhnout se jakémukoli pochybení v oznámení provedeném poštovní zásilkou, neboť tato zná adresu úředníků v činné službě, jelikož úředníci jsou povinni administrativě sdělit a okamžitě ji informovat o jakékoli změně této adresy. Parlament zdůrazňuje, že se skutkové okolnosti věci LL v. Parlament (C‑326/16 P, EU:C:2018:83) neřídily služebním řádem, a neposkytovaly tedy rovnocenné záruky. Parlament odmítá myšlenku, podle které domněnka oznámení zbavuje úředníky jejich práva na podání žaloby k soudu, a má za to, že tato domněnka vyznívá ve prospěch úředníků, neboť posouvá počátek běhu lhůty.

42      Za účelem určení, zda je Parlament v projednávané věci oprávněn dovolávat se domněnky oznámení stanovené ve výše uvedených rozhodnutích Soudu pro veřejnou službu, je třeba nejprve uvést, že čl. 91 odst. 3 služebního řádu pouze stanoví, že tříměsíční lhůta pro podání žaloby počíná běžet dnem oznámení rozhodnutí, které bylo přijato v odpověď na stížnost. Kromě toho je nesporné, že žádné ustanovení obsažené ve služebním řádu nebo v jiných normativních nástrojích Evropské unie nestanoví, že v případě neúspěšného oznámení doporučeného dopisu se počátek běhu lhůty pro podání žaloby posouvá na den uplynutí lhůty pro uložení tohoto dopisu poštou, a nikoli na den, kdy se dotčená osoba skutečně dozví o obsahu tohoto dopisu.

43      Vzhledem k tomu, že právní předpis obsahující takové ustanovení neexistuje, je třeba za účelem ověření legality dotčené domněnky oznámení odkázat na zásadu právní jistoty a Listinu, zejména na právo na účinnou právní ochranu a na právo na spravedlivý proces

44      Článek 47 první pododstavec Listiny v tomto ohledu stanoví, že každý, jehož práva a svobody zaručené unijním právem byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem. Podle druhého pododstavce tohoto článku má každý právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem.

45      Podle vysvětlení k tomuto článku, která v souladu s čl. 6 odst. 1 třetím pododstavcem SEU a čl. 52 odst. 7 Listiny musí být zohledněna při jejím výkladu, odpovídá čl. 47 druhý pododstavec Listiny článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950.

46      Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se výkladu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na který je třeba v souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny odkázat, vyplývá, že právo na soudní ochranu není absolutní. Výkon tohoto práva je omezen, a to zejména podmínkami přípustnosti žaloby. Cílem právní úpravy týkající se lhůt, které je třeba dodržet pro podání žaloby, je zajistit řádný výkon spravedlnosti a dodržování zejména zásady právní jistoty. Třebaže dotčené osoby musí očekávat, že tato pravidla budou použita, nesmí jejich použití bránit jednotlivcům v tom, aby se dovolávali dostupného procesního prostředku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. února 2013, Přezkum Arango Jaramillo a další v. EIB, C‑334/12 RX-II, EU:C:2013:134, bod 43; ESLP, 13. března 2018, Kuznetsov a další v. Rusko, CE:ECHR:2018:0313JUD005635409, § 40).

47      V souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora však článek 47 Listiny nemá za cíl změnit systém soudního přezkumu stanovený Smlouvami, a zejména pravidla týkající se procesních lhůt stanovených unijními právními předpisy [viz usnesení ze dne 5. července 2018, Müller a další v. QH, C‑187/18 P(I), nezveřejněné, EU:C:2018:543, bod 24 a citovaná judikatura]. Práva zaručená článkem 47 Listiny nejsou nijak ovlivněna přísným uplatňováním unijních právních předpisů týkajících se procesních lhůt (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 11. června 2020, GMPO v. Komise, C‑575/19 P, nezveřejněné, EU:C:2020:448, bod 40 a citovaná judikatura).

48      V projednávané věci se domněnka oznámení uplatňovaná Parlamentem nezakládá na žádném ustanovení unijních právních předpisů týkajících se procesních lhůt. Tato domněnka má však z důvodu své povahy právní důsledky pro adresáta oznámeného aktu, neboť určuje počátek běhu lhůty pro podání žaloby, a tudíž i její přípustnost. Přitom vzhledem k tomu, že cílem pravidel týkajících se lhůt pro podání žaloby je zajistit řádný výkon spravedlnosti tím, že se zabrání jakékoli diskriminaci nebo svévolnému zacházení a bude se respektovat zejména právní jistota, musí se taková domněnka oznámení před tím, než bude uplatňována, dát na vědomí dotčeným osobám, aby se mohly informovat o jejích podmínkách a rozumně s dostatečnou přesností předvídat, jaké bude mít důsledky pro účely stanovení lhůty pro podání žaloby nevyzvednutí doporučeného dopisu s dodejkou.

49      Z toho vyplývá, že v případě neexistence textových ustanovení upravujících přesně a předvídatelným způsobem určení počátku běhu lhůty pro podání žaloby v případě nevyzvednutí doporučeného dopisu s dodejkou ve sporech, na které se vztahuje služební řád, nemusí použití článku 26 služebního řádu ze strany orgánů v této souvislosti stačit k prokázání, že dotčené osobě bylo umožněno seznámit se s předmětným individuálním rozhodnutím.

50      Je totiž třeba zdůraznit, že i když je sdělení doporučeným dopisem stanoveno v článku 26 služebního řádu beze změny od přijetí tohoto ustanovení v roce 1962, domněnka oznámení, které se dovolává Parlament, vychází z použití vnitrostátních pravidel týkajících se uložení nepřevzatých doporučených dopisů provozovateli poštovních služeb. Od přijetí článku 26 služebního řádu ostatně uplynulo téměř šedesát let. Unijní orgány jsou přitom stejně jako vnitrostátní správní orgány členských států stále častěji vedeny k tomu, aby ve vztazích s občany používaly elektronické komunikační prostředky.

51      Vzhledem k tomu, že v současnosti platné právní předpisy mlčí, a zejména po vyhlášení rozsudku ze dne 21. února 2018, LL v. Parlament (C‑326/16 P, EU:C:2018:83), brání právní jistota a nutnost zabránit jakékoli diskriminaci nebo svévolnému zacházení při řádném výkonu spravedlnosti tomu, aby se v projednávané věci uplatnila domněnka oznámení uplatňovaná Parlamentem.

52      Parlament tedy nemůže tvrdit, že k oznámení rozhodnutí ze dne 23. července 2018 došlo podle všeho uplynutím lhůty pro uložení doporučeného dopisu zaslaného na adresu bydliště žalobce.

53      Parlament rovněž oznámil toto rozhodnutí elektronickou poštou ze dne 28. srpna 2018, jejíž přijetí žalobce neprodleně potvrdil. Parlament tedy nesprávně tvrdí, že pro účely stanovení lhůty pro podání žaloby se přihlíží pouze k oznámení prostřednictvím zaslání doporučeného dopisu, i když tento dopis nebyl vyzvednut ve lhůtě stanovené belgickým provozovatelem poštovních služeb. Je nesporné, že žalobce se s rozhodnutím ze dne 23. července 2018 plně seznámil dne 28. srpna 2018. Lhůta k podání žaloby tedy počala běžet od 28. srpna 2018. V důsledku toho není projednávaná žaloba, podaná dne 7. prosince 2018, opožděná (obdobně viz rozsudek ze dne 21. února 2018, LL v. Parlament, C‑326/16 P, EU:C:2018:83, body 53 až 56). Námitku nepřípustnosti vznesenou Parlamentem, která vychází z pozdního podání žaloby, je tedy třeba zamítnout.

 K nesouladu žaloby s čl. 76 odst. 1 písm. d) jednacího řádu

54      Parlament tvrdí, že návrhové žádání, kterým žalobce navrhuje Tribunálu, aby prohlásil článek 90 služebního řádu za neplatný a nepoužitelný v projednávané věci, je nepřípustné. Parlament zdůrazňuje, že ačkoli by toto návrhové žádání bylo možné považovat za námitku protiprávnosti, není v žalobě dále rozvedeno. Parlament má tudíž za to, že tuto námitku protiprávnosti je třeba prohlásit za nepřípustnou na základě čl. 76 písm. d) jednacího řádu. Parlament rovněž zpochybňuje přípustnost čtvrtého žalobního důvodu vzneseného žalobcem, vycházejícího z porušení jazykového režimu Unie.

55      Je třeba připomenout, že podle čl. 21 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, který se na řízení před Tribunálem použije na základě čl. 53 prvního pododstavce tohoto statutu, a čl. 76 písm. d) jednacího řádu musí každá žaloba obsahovat „předmět sporu, dovolávané žalobní důvody a argumenty, jakož i stručný popis uvedených žalobních důvodů“. Podle ustálené judikatury platí, že k zaručení právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti musí být stručný popis žalobních důvodů žalobce dostatečně jasný a přesný pro to, aby umožnil žalovanému si připravit obranu a příslušnému soudu rozhodnout o žalobě (viz usnesení ze dne 25. září 2019, EM Research Organization v. EUIPO, C‑728/18 P, nezveřejněné, EU:C:2019:781, bod 8 a citovaná judikatura). Pouhé abstraktní uvedení žalobních důvodů v žalobě tyto požadavky nesplňuje.

56      V projednávané věci je třeba konstatovat, že žaloba obsahuje v bodech 61 až 67 popis právní argumentace, za pomocí které žalobce napadá v rámci svého čtvrtého žalobního důvodu, vycházejícího z porušení jazykového režimu Unie, legalitu oznámení o výběrovém řízení, a to s ohledem na nařízení Rady č. 1 ze dne 15. dubna 1958 o užívání jazyků v Evropském hospodářském společenství (Úř. věst. 1958, 17, s. 385; Zvl. vyd. 01/01, s. 3), ve znění nařízení Rady (EU) č. 517/2013 ze dne 13. května 2013, kterým se v důsledku přistoupení Chorvatské republiky upravují některá nařízení a rozhodnutí v oblasti volného pohybu zboží, volného pohybu osob, práva obchodních společností, politiky hospodářské soutěže, zemědělství, bezpečnosti potravin, veterinární a rostlinolékařské politiky, dopravní politiky, energetiky, daní, statistiky, transevropských sítí, soudnictví a základních práv, svobody, bezpečnosti a práva, životního prostředí, celní unie, vnějších vztahů, zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky a orgánů (Úř. věst. 2013, L 158, s. 1) (dále jen „nařízení č. 1“), a s ohledem na zásahu rovného zacházení. Tento popis je dostatečně jasný a přesný na to, aby umožnil Parlamentu připravit si obranu a Tribunálu provést přezkum. Čtvrtý žalobní důvod musí být tudíž prohlášen za přípustný.

57      Pokud jde o námitku protiprávnosti článku 90 služebního řádu, je třeba konstatovat, že žaloba v úvodní části vymezuje předmět žaloby v rámci věty obsahující seznam aktů, jejichž zrušení je navrhováno, a sice aktů ze dne 7. prosince 2017 a ze dne 21. prosince 2017, dopisů ze dne 1. března 2018 a 22. března 2018, rozhodnutí ze dne 23. července 2018, jakož i oznámení o výběrovém řízení.

58      Po tomto výčtu obsahuje žaloba následující větu: „[v] případě potřeby předběžně prohlásil článek 90 služebního řádu za neplatný a nepoužitelný v této věci na základě článku 277 SFEU“.

59      Tento návrh není podložen žádnou právní nebo skutkovou argumentací rozvinutou ve zbývající části žaloby. Žaloba tedy neuvádí podstatné skutkové a právní okolnosti, ze kterých vychází návrh na prohlášení článku 90 služebního řádu za protiprávní prostřednictvím námitky.

60      Za účelem vyvrácení argumentace Parlamentu vycházející z porušení čl. 76 písm. d) jednacího řádu žalobce v bodech 19 až 23 své repliky uvádí několik argumentů, jež mají prokázat protiprávnost článku 90 služebního řádu.

61      Žalobce však nepředložil žádné odůvodnění pro vysvětlení opožděného předložení takové argumentace.

62      Za těchto podmínek je třeba konstatovat vzhledem k tomu, že žaloba neuvádí sebemenší argument na podporu námitky protiprávnosti článku 90 služebního řádu, že žaloba nesplňuje podmínky stanovené v čl. 76 písm. d) jednacího řádu. Návrh na prohlášení nepoužitelnosti článku 90 služebního řádu je tedy třeba prohlásit za nepřípustný.

 K věci samé

63      Žalobce se na podporu své žaloby dovolává čtyř žalobních důvodů vycházejících zaprvé z porušení povinnosti uvést odůvodnění, zadruhé z porušení zásad proporcionality a řádné správy, jakož i práva na účinnou procesní obranu, práva být vyslechnut a článku 41 Listiny, zatřetí z porušení práva na řádnou správu a začtvrté z porušení nařízení č. 1 a z porušení zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace. Tribunál má za to, že je třeba tyto žalobní důvody spojit za účelem postupného posouzení výtek vycházejících zaprvé z porušení povinnosti uvést odůvodnění, zadruhé z porušení práva být vyslechnut, práva na obranu a článku 41 Listiny, zatřetí z porušení zásad řádné správy a proporcionality a začtvrté z porušení jazykového režimu Unie a zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace.

 K porušení povinnosti uvést odůvodnění

64      Žalobce tvrdí, že rozhodnutí ze dne 23. července 2018, jakož i rozhodnutí, která mu předcházela, jsou stižena zjevně nedostatečným odůvodněním. Parlament nevysvětlil, proč mu neoznámil, že v jeho přihlášce chybí seznam příloh, přestože lhůta pro podání přihlášek stále ještě běžela. Pokud měly útvary Parlamentu přístup k jeho hodnoticí tabulce, žalobce navrhuje, aby Tribunál nařídil Parlamentu předložení těchto dokumentů.

65      Parlament tato tvrzení popírá.

66      Tribunál připomíná, že povinnost odůvodnit akt nepříznivě zasahující do něčího právního postavení, stanovená zejména v článku 25 služebního řádu, má za cíl jednak poskytnout dotyčné osobě dostatečné informace pro posouzení, zda je akt opodstatněný, nebo zda je případně stižen vadou, která umožňuje napadnout jeho legalitu, a jednak umožnit soudu provedení přezkumu v tomto ohledu (rozsudky ze dne 26. listopadu 1981, Michel v. Parlament, 195/80, EU:C:1981:284, bod 22, a ze dne 28. února 2008, Neirinck v. Komise, C‑17/07 P, EU:C:2008:134, bod 50).

67      Akt je dostatečně odůvodněn, pokud je přijat v souvislostech, které jsou dotyčnému úředníkovi známy a umožňují mu pochopit jeho dosah (rozsudky ze dne 1. června 1983, Seton v. Komise, 36/81, 37/81 a 218/81, EU:C:1983:152, bod 48; ze dne 12. listopadu 1996, Ojha v. Komise, C‑294/95 P, EU:C:1996:434, bod 18, a usnesení ze dne 14. prosince 2006, Meister v. OHIM, C‑12/05 P, EU:C:2006:779, bod 89).

68      Kromě toho povinnost odůvodnit rozhodnutí je podstatnou formální náležitostí, která musí být odlišena od otázky opodstatněnosti odůvodnění, která je otázkou materiální legality sporného aktu. Odůvodnění aktu je totiž formálním vyjádřením důvodů, na kterých tento akt spočívá. Jestliže jsou tyto důvody stiženy vadami, je jimi ovlivněna materiální legalita dotyčného aktu, avšak nikoli jeho odůvodnění, které může být dostačující, i když obsahuje vadné důvody (viz rozsudek ze dne čtvrtek 17. prosince 2015, Itálie v. Komise, T‑295/13, nezveřejněný, EU:T:2015:997, bod 122 a citovaná judikatura).

69      V projednávané věci byly důvody, které vedly k odmítnutí přihlášky žalobce, sděleny žalobci v aktu ze dne 7. prosince 2017 a důvody zamítnutí jeho stížností byly uvedeny v rozhodnutí ze dne 23. července 2018. Toto rozhodnutí výslovně uvádí, že toto odmítnutí je odůvodněno tím, že chybí seznam příloh, i když byl vyžadován. Uvedené rozhodnutí v tomto ohledu odkazuje na bod 5.3 oznámení o výběrovém řízení a na druhou část prohlášení podepsaného žalobcem, které potvrzují, že žalobce byl informován o tom, že k přihlášce musí být připojen uvedený seznam, jinak bude přihláška odmítnuta. Tyto důvody jsou jasně, přesně a jednoznačně uvedeny tak, aby žalobci umožnily pochopit jejich dosah, posoudit účelnost podání žaloby k Tribunálu a Tribunálu provést přezkum legality tohoto rozhodnutí. Výtku žalobce vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněnou, aniž je nutné nařídit dokazování.

 K porušení práva být vyslechnut

70      Žalobce tvrdí, že Parlament porušil zásady dodržování práva na účinnou procesní obranu a práva být vyslechnut zakotvené primárním unijním právem a článkem 41 Listiny. Parlament mu měl přiznat právo písemně se vyjádřit před tím, než prohlásil jeho přihlášku za nepřípustnou, a umožnit mu předložit písemná vyjádření k důvodům uplatněným pro zamítnutí jeho stížnosti. Žalobce se tak mohl pokusit přesvědčit Parlament, aby zkontroloval jeho spis způsobem, kterým se ujistí, že obsahuje všechny příslušné dokumenty, a aby prokázal všechny nesrovnalosti týkající se jeho posouzení.

71      Parlament s touto argumentací nesouhlasí.

72      Pokud jde o možnost písemně se vyjádřit před přijetím rozhodnutí ze dne 23. července 2018, je třeba připomenout, že právo být vyslechnut v každém řízení, stanovené v čl. 41 odst. 2 Listiny, které je nedílnou součástí dodržování práva na obranu, přestože je méně rozsáhlé než posledně uvedené právo, zaručuje každému možnost užitečným a účinným způsobem vyjádřit své stanovisko v průběhu správního řízení před přijetím každého rozhodnutí, které by se mohlo nepříznivě dotknout jeho zájmů (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. prosince 2014, Boudjlida, C‑249/13, EU:C:2014:2431, body 34 a 36; ze dne 24. dubna 2017, HF v. Parlament, T‑584/16, EU:T:2017:282, body 149 a 150, a ze dne 14. prosince 2018, UC v. Parlament, T‑572/17, nezveřejněný, EU:T:2018:975, bod 86).

73      Existenci porušení práva být vyslechnut je třeba posoudit zejména s ohledem na právní pravidla upravující danou oblast (viz rozsudek ze dne 9. února 2017, M, C‑560/14, EU:C:2017:101, bod 33 a citovaná judikatura; rozsudek ze dne 24. dubna 2017, HF v. Parlament, T‑584/16, EU:T:2017:282, bod 154).

74      Osoba, která podala stížnost proti aktu nepříznivě zasahujícímu do jejího právního postavení na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu, však v zásadě nemůže užitečně tvrdit, že nebyla vyslechnuta v rámci postupu před zahájením soudního řízení, jelikož cílem stížnosti je umožnit dotčené osobě předložit vyjádření (rozsudek ze dne 14. prosince 2018, UC v. Parlament, T‑572/17, nezveřejněný, EU:T:2018:975, bod 90; v tomto smyslu viz usnesení ze dne 26. září 2019, Barata v. Parlament, C‑71/19 P, nezveřejněné, EU:C:2019:793, bod 49, a rozsudek ze dne 2. dubna 2020, Barata v. Parlament, T‑81/18, nezveřejněný, EU:T:2020:137, bod 109).

75      Argument, kterým žalobce vytýká Parlamentu, že jej nevyzval k tomu, aby se písemně vyjádřil před prohlášením jeho přihlášky za nepřípustnou, a k tomu, aby předložil vyjádření k důvodům zamítnutí jeho stížnosti před přijetím rozhodnutí ze dne 23. července 2018, tedy nemá oporu v právu.

76      Kromě toho z výše uvedených skutečností předcházejících sporu vyplývá, že žalobce požádal o nové posouzení své přihlášky, podal dvě stížnosti a podal odvolání ke smíšenému výboru. Žalobce tak využil svého práva hájit své zájmy ve všech fázích postupu před zahájením soudního řízení následujícího po přijetí aktu ze dne 7. prosince 2017, kterým byla jeho přihláška odmítnuta jako nepřípustná. S ohledem na tyto skutečnosti nemůže žalobce užitečně tvrdit, že neměl příležitost se písemně vyjádřit před tím, než byla jeho přihláška prohlášena za nepřípustnou, a před přijetím rozhodnutí ze dne 23. července 2018 k důvodům pro odmítnutí jeho přihlášky.

77      Výtku žalobce vycházející z porušení práva být vyslechnut je tedy třeba zamítnout.

 K porušení zásady řádné správy a zásady proporcionality

78      Žalobce v podstatě kritizuje přílišný formalismus, se kterým Parlament odmítl jeho přihlášku z důvodu pouhé absence seznamu přiložených písemností. Zaprvé žalobce vytýká Parlamentu, že porušil zásadu řádné správy tím, že ho nijak neupozornil a neumožnil mu odstranit vady jeho přihlášky předložením seznamu přiložených písemností před uplynutím lhůty pro podání přihlášek, a tím, že mu neposkytl příležitost odstranit vady jeho přihlášky po tomto datu. Zadruhé žalobce vytýká Parlamentu, že porušil zásadu proporcionality a dopustil se zneužití práva tím, že jeho přihlášku prohlásil za nepřípustnou z čistě formálního důvodu. Bylo by absurdní se domnívat, že skutečnost, že by mu bylo umožněno odstranit vady jeho přihlášky, by porušila zásadu rovného zacházení s uchazeči.

79      Parlament s touto argumentací nesouhlasí.

80      Povinnost jednat s náležitou péčí a zásada řádné správy odrážejí rovnováhu vzájemných práv a povinností, které služební řád vytvořil ve vztazích mezi orgánem veřejné správy a zaměstnanci veřejné služby, a znamená zejména, že pokud orgán rozhoduje o situaci úředníka, vezme v úvahu veškeré skutečnosti, které mohou ovlivnit jeho rozhodnutí, a že přitom zohlední nejen zájem služby, ale i zájem dotyčného úředníka (rozsudek ze dne 23. října 1986, Schwiering v. Účetní dvůr, 321/85, EU:C:1986:408, bod 18).

81      V případě výběrových řízení přísluší v zásadě uchazeči ve výběrovém řízení, aby výběrové komisi poskytl všechny informace a dokumenty, které považuje za užitečné pro účely posouzení jeho přihlášky, aby jí umožnil ověřit, zda splňuje podmínky stanovené v oznámení o výběrovém řízení, a to tím spíše byl-li k tomu výslovně a formálně vyzván (rozsudek ze dne 12. prosince 2018, Colin v. Komise, T‑614/16, nezveřejněný, EU:T:2018:914, bod 48; v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. července 1989, Belardinelli a další v. Soudní dvůr, 225/87, EU:C:1989:309, bod 24).

82      Rovnováha vzájemných práv a povinností mezi administrativou a uchazečem především vyžaduje, aby si uchazeč pozorně a důkladně přečetl ustanovení oznámení o výběrovém řízení, která jsou zcela jasná, přesná a bezpodmínečná (rozsudek ze dne 20. června 1990, Burban v. Parlament, T‑133/89, EU:T:1990:36, bod 33).

83      Pokud jde o administrativu, podle ustálené judikatury může výběrová komise při ověřování, zda jsou splněny podmínky pro připuštění, zohlednit pouze údaje poskytnuté uchazeči v jejich přihlášce a doklady, které mají předložit (rozsudky ze dne 23. ledna 2002, Gonçalves v. Parlament, T‑386/00, EU:T:2002:12, bod 74, a ze dne 25. března 2004, Petrich v. Komise, T‑145/02, EU:T:2004:91, bod 45). Výběrová komise tak není povinna provádět šetření za účelem ověření, zda uchazeč splňuje všechny podmínky oznámení o výběrovém řízení (rozsudky ze dne 21. listopadu 2000, Carrasco Benítez v. Komise, T‑214/99, EU:T:2000:272, bod 77, a ze dne 25. března 2004, Petrich v. Komise, T‑145/02, EU:T:2004:91, bod 49). Výběrové komisi nepřísluší, aby v případě neúplných nebo nejednoznačných podkladů kontaktovala dotyčnou osobu za účelem objasnění těchto opomenutí a nejednoznačností (rozsudky ze dne 21. května 1992, Almeida Antunes v. Parlament, T‑54/91, EU:T:1992:65, bod 36, a ze dne 6. listopadu 1997, Wolf v. Komise, T‑101/96, EU:T:1997:171, bod 64).

84      Pokud tedy jasná ustanovení oznámení o výběrovém řízení jednoznačně stanovují povinnost přiložit k přihlášce doklady, nesplnění této povinnosti uchazečem nemůže opravňovat výběrovou komisi nebo OOJ, a tím spíše je přimět k tomu, aby jednaly v rozporu s tímto oznámením o výběrovém řízení (rozsudky ze dne 31. března 1992, Burban v. Parlament, C‑255/90 P, EU:C:1992:153, bod 12; ze dne 23. ledna 2002, Gonçalves v. Parlament, T‑386/00, EU:T:2002:12, bod 74, a ze dne 25. března 2004, Petrich v. Komise, T‑145/02, EU:T:2004:91, bod 49). V této situaci je tedy nepředložení požadovaných písemností platným důvodem pro nepřipuštění k účasti ve výběrovém řízení.

85      Jsou-li naopak podmínky oznámení o výběrovém řízení vágní nebo nejednoznačné, je administrativa poté povinna v souladu s povinností péče a zásadou řádné správy uplatnit svou posuzovací pravomoc s přihlédnutím k zájmu uchazeče. Tak je tomu například v případě, kdy oznámení o výběrovém řízení neuvádí formální náležitosti, které musí požadované doklady splňovat. Pokud tedy požadavky uvedené v oznámení o výběrovém řízení ukládají pro podání přihlášek pouze povinnost předložit doklady týkající se školního vzdělání a navíc je upřesněno, že je třeba předložit ověřené kopie diplomů nebo dokladů o dosažené kvalifikaci, Soudní dvůr rozhodl, že toto upřesnění je pouze „praktickým doporučením adresovaným uchazečům, kterým nebyly předložené dokumenty vráceny“. Za takových okolností přísluší výběrové komisi, aby posoudila, zda dokumenty předložené uchazečem představují doklady, které umožňují, aby byl připuštěn k účasti ve výběrovém řízení (rozsudek ze dne 25. dubna 1978, Allgayer v. Parlament, 74/77, EU:C:1978:89, bod 4).

86      Soudní dvůr kromě toho připustil, že odkazuje-li oznámení o výběrovém řízení bez dalšího upřesnění na pojem „podpůrné doklady“, nemůže výběrová komise poté, co tento pojem vyložila striktně tak, že znamená „originál nebo ověřenou fotokopii“, aniž by porušila zásady uvedené v bodech 80 a 85 výše, odmítnout uchazeče z důvodu, že předložil pouze fotokopie, aniž by mu umožnila předložit doplňující podpůrné doklady, které by mohly odstranit vady jeho přihlášky (rozsudek ze dne 23. října 1986, Schwiering v. Účetní dvůr, EU:C:1986:408, bod 20). Za takových okolností musí výběrová komise umožnit uchazeči předložit ověřené fotokopie namísto pouhých původně předložených fotokopií.

87      Obdobně Tribunál rozhodl, že pokud oznámení o výběrovém řízení neuvádí, že uchazeč musí předložit doklady, které mohou prokázat dostatečnou znalost úředního jazyka Unie, nemůže výběrová komise pod hrozbou nepřipuštění k účasti ve výběrovém řízení odmítnout přihlášku doplněnou čestným prohlášením o jazykové úrovni uchazeče z důvodu, že k této přihlášce nebyly přiloženy podpůrné doklady (rozsudek ze dne 19. července 1999, Varas Carrión v. Rada, T‑168/97, EU:T:1999:154, body 45 až 57). Tribunál rovněž rozhodl, že nejednoznačnost dokumentu prokazujícího diplom nemůže sama o sobě výběrové komisi umožnit odmítnout přihlášku, aniž by zohlednila prohlášení uchazeče uvedená v jeho přihlášce, jakož i relevantní údaje o právu členského státu, ve kterém byl tento diplom vydán (rozsudek ze dne 12. prosince 2018, Colin v. Komise, T‑614/16, nezveřejněný, EU:T:2018:914, body 44 až 66).

88      Tyto judikaturou pevně formulované zásady jsou použitelné na takový certifikační postup, jako je postup dotčený v projednávané věci.

89      V projednávané věci bod 5.3 oznámení o výběrovém řízení od uchazečů vyžadoval, aby poskytli „seznam, ve kterém je každý doklad přiložený k přihlášce očíslován a stručně popsán“, a výslovně stanovil, že nedodržení této podmínky bude mít za následek odmítnutí přihlášky.

90      Tato podmínka je kromě toho připomenuta ve formuláři přihlášky, který obsahoval následující prohlášení:

„2.  [b]yl(a) jsem informován(a) o tom, že moje přihláška bude odmítnuta, pokud nevyplním všechny položky tohoto formuláře přihlášky a nepodám jej ve stanovené lhůtě spolu se všemi požadovanými doklady, a zejména seznamem, ve kterém je každý doklad přiložený k přihlášce očíslován a stručně popsán (bod 5 oznámení o výběrovém řízení)“.

91      Tento text se nachází na konci formuláře přihlášky a bezprostředně předchází místu vyhrazenému k podpisu uchazeče. Je uveden pod názvem „Prohlášení“, vytištěným velkými písmeny a tučně, takže nemůže uniknout čtenářově pozornosti. Žalobce toto prohlášení podepsal.

92      Z těchto skutečností vyplývá, že znění oznámení o výběrovém řízení a formuláře přihlášky bylo jasné, přesné a jednoznačné. Vzhledem k tomu, že žalobce formulář přihlášky podepsal, nemohl nevědět, že nepřiložení seznamu podkladů povede k odmítnutí jeho přihlášky.

93      Za těchto podmínek nebyl Parlament v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 84 výše nijak povinen z titulu povinnosti jednat s náležitou péčí nebo zásady řádné správy upozornit žalobce na opomenutí v jeho přihlášce nebo vyzvat jej k napravení této situace. Před uplynutím lhůty pro podání přihlášek mohl žalobce odstranit vady své přihlášky tak, že mohl svou původní přihlášku nahradit úplnou přihláškou obsahující požadovaný seznam příloh. Vzhledem k tomu, že žalobce v projednávané věci podal přihlášku dne 27. září 2017, měl ještě devět dní k takovému odstranění vad. Naproti tomu po uplynutí lhůty pro podání přihlášek dne 6. října 2017 dodržení podmínek oznámení o výběrovém řízení a zásady rovného zacházení neumožňovalo Parlamentu vyzvat uchazeče k odstranění vad přihlášky, která neobsahuje seznam požadovaných příloh.

94      Za účelem odpovědi na argumentaci, kterou žalobce zpochybňuje nepřiměřenost takového výkladu pravidel upravujících výkon dotčené certifikace s ohledem na závažnost následků odmítnutí přihlášky ve vztahu k čistě formální povaze chybějícího seznamu příloh, je třeba připomenout, že zásada proporcionality vyžaduje, aby akty unijních orgánů nepřekračovaly meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou, přičemž v případě možnosti volby mezi několika vhodnými opatřeními, je třeba použít nejméně omezující opatření, a způsobené obtíže nesmí být nepřiměřené k zamýšleným cílům (usnesení ze dne 14. prosince 2006, Meister v. OHIM, C‑12/05 P, EU:C:2006:779, bod 68, a rozsudek ze dne 5. března 2019, Pethke v. EUIPO, T‑169/17, nezveřejněný, EU:T:2019:135, bod 122).

95      Vzhledem k široké posuzovací pravomoci, kterou lze vyvodit z článku 45a služebního řádu, jenž upravuje certifikační řízení, a vzhledem k široké posuzovací pravomoci, která je podle ustálené judikatury Soudního dvora přiznána unijním orgánům při organizaci jejich útvarů, a zejména při stanovení způsobu a podmínek výběrového řízení, jakož i při hodnocení a srovnávání zásluh uchazečů v rámci celého výběrového řízení, se přezkum Tribunálu v této oblasti musí omezovat na to, zda s ohledem na faktory, z nichž administrativa vychází při utváření svého posouzení, se tato administrativa držela v rozumných mezích a nepoužila svou pravomoc zjevně nesprávným způsobem nebo k jiným účelům, než pro které jí byla svěřena (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. října 2008, Chetcuti v. Komise, C‑16/07 P, EU:C:2008:549, bod 76 a citovaná judikatura, a ze dne 11. listopadu 2003, Faita v. HSV, T‑248/02, EU:T:2003:298, bod 71 a citovaná judikatura).

96      Tribunálu tedy přísluší posoudit, zda pravidlo uvedené v bodě 5.3 oznámení o výběrovém řízení, podle kterého musí být ke každé přihlášce připojen seznam příloh, jinak bude přihláška odmítnuta, a na němž je založeno zamítavé rozhodnutí, splňuje výše uvedená kritéria.

97      Je třeba posoudit, zda toto pravidlo sleduje legitimní cíl. Parlament ve svých písemnostech, jakož i na jednání v podstatě tvrdil, že uvedené pravidlo sleduje dva cíle. Hlavním cílem je usnadnit administrativní zpracování přihlášek. Vedlejším cílem je ověřit schopnost uchazečů řídit se jasnými a jednoznačnými pokyny.

98      V tomto ohledu je třeba připomenout, že cílem dotčeného certifikačního řízení bylo vybrat úředníky ve funkční skupině AST, kterým bude umožněn přístup k pracovním místům administrátorů, podle postupu stanoveného v článku 45a služebního řádu. Rozsah administrativních úkolů, které mají být provedeny v dosti krátkém časovém úseku, k zajištění řádného průběhu certifikačního řízení může legitimně odůvodnit, že administrativa vyžaduje předložení souhrnného seznamu umožňujícího ověřit všechny informace a písemnosti předložené na podporu každé přihlášky. Kromě toho s ohledem na samotnou povahu certifikačního řízení je třeba uznat, že není nepřiměřené očekávat od uchazečů, kteří chtějí získat pracovní místa administrátorů, aby prokázali preciznost a dostatečnou pozornost při plnění pokynů, které vyplývají z jasného, přesného a jednoznačného znění oznámení o výběrovém řízení.

99      Je tedy třeba mít za to, že cíle, kterých se dovolává Parlament a které spočívají v efektivním zpracování přihlášek a ověření způsobilosti uchazečů dodržovat jasné, přesné a jednoznačné pokyny, představují legitimní cíle s ohledem na účel certifikačního řízení.

100    Dále je třeba ověřit, zda jsou v rámci prostoru pro uvážení, který je administrativě přiznán při organizaci certifikačního řízení, prostředky použité k dosažení těchto cílů přiměřené a nezbytné.

101    V tomto ohledu souhrnný seznam dokladů umožňuje administrativě mít v ucelené podobě přehled o všech dokumentech předložených na podporu každé přihlášky. Parlament v tomto ohledu správně poukázal na různorodost těchto dokumentů, zejména z jazykového hlediska, z důvodu rozmanitosti státních příslušností uchazečů. Je třeba rovněž uvést, že řízení tohoto druhu zajímá vysoký počet uchazečů. Je pravda, že z důvodu své interní povahy se týká počtu uchazečů, který se může zdát relativně skromný oproti otevřeným výběrovým řízením, která někdy přitahují několik tisíců uchazečů. Potenciální počet uchazečů očekávaných v rámci takového výběrového řízení však zdaleka není zanedbatelný. Je třeba rovněž zdůraznit časovou náročnost takového výběrového řízení. Toto řízení bylo totiž uzavřeno 190 dní po uplynutí lhůty pro podání přihlášek zveřejněním seznamu vybraných uchazečů.

102    S ohledem na rozmanitost obsahů spisů, počet uchazečů a časovou náročnost se povinnost poskytnout seznam dokladů jeví jako opatření způsobilé přispět k řádnému průběhu certifikačního řízení. Nelze mít za to, že takový požadavek nadměrně nebo nepřiměřeně uchazeče zatěžuje. Oznámení o výběrovém řízení upozornilo uchazeče na význam, který je třeba přiznat dodržení této povinnosti jasným, přesným a jednoznačným způsobem, jejž nelze považovat za způsob odporující povinnosti jednat s náležitou péčí.

103    Pravidlo uvedené v bodě 5.3 oznámení o výběrovém řízení tím, že stanoví, že tento seznam musí být poskytnut, jinak že bude přihláška odmítnuta, má za cíl motivovat uchazeče ke splnění této povinnosti. Je pravda, že jelikož seznam má čistě administrativní funkci, jeho absence nepředstavuje překážku hodnocení individuálních zásluh uchazečů, jak tomu může být v případě, kdy chybí například doklad potvrzující úroveň kvalifikace nebo vzdělání. Bez takového pravidla by však uchazeči byli méně motivováni k tomu, aby pečlivě ověřili řádný stav své přihlášky. Kromě skutečnosti, že neexistence takového pravidla by v praxi mohla vést ke ztížení úkolu administrativy, mohla by z právního hlediska vyvolat pochybnosti ohledně možného odstranění takové vady.

104    Parlament tedy tím, že přijal rozhodnutí o odmítnutí přihlášky žalobce na základě pravidla uvedeného v bodě 5.3 oznámení o výběrovém řízení, použil svou posuzovací pravomoc v rozumných mezích a nepoužil ji zjevně nesprávným způsobem nebo k jiným účelům, než pro které mu byla svěřena.

105    Z výše uvedeného vyplývá, že výtka žalobce vycházející z porušení zásad řádné správy a proporcionality je neopodstatněná, a musí být proto zamítnuta.

 K porušení jazykového režimu, který byl zaveden nařízením č. 1

106    Žalobce tvrdí, že Parlament tím, že nepoužil portugalský jazyk v rozhodnutí ze dne 23. července 2018, jakož i v oznámení o výběrovém řízení týkající se certifikačního řízení pro rok 2017, porušil ustanovení nařízení č. 1. Tvrdí, že ačkoli judikatura povoluje použití několika konkrétních jazyků pro zvláštní a prokázané potřeby služby, tato možnost podléhá přijetí vnitřních předpisů v souladu s článkem 6 nařízení č. 1 (rozsudky ze dne 27. listopadu 2012, Itálie v. Komise, C‑566/10 P, EU:C:2012:752, a ze dne 24. září 2015, Itálie a Španělsko v. Komise, T‑124/13 a T‑191/13, EU:T:2015:690). V případě neexistence takových předpisů není žádná výjimka z jazykového režimu možná.

107    Žalobce je tak obětí diskriminace ve srovnání se svými kolegy, jejichž mateřským jazykem je angličtina, němčina nebo francouzština. Žalobce upřesňuje, že tento žalobní důvod musí být chápán jako námitka protiprávnosti oznámení o výběrovém řízení, jelikož v dřívější fázi nemohl přímo napadnout tento akt z důvodu neexistence bezprostředního a osobního zájmu.

108    Kromě toho žalobce tvrdí, že i když byla jeho stížnost vyhotovena v portugalském jazyce, Parlament na ni odpověděl v anglickém jazyce, aniž předložil překlad.

109    Parlament s touto argumentací nesouhlasí.

110    Není nutné rozhodnout o otázce, zda jsou při neexistenci zvláštních právních předpisů použitelných na úředníky a zaměstnance a při neexistenci ustanovení v tomto ohledu ve vnitřních předpisech orgánů vztahy mezi těmito orgány a jejich úředníky a zaměstnanci vyloučeny z působnosti nařízení č. 1, avšak je třeba připomenout, že v souladu s článkem 2 uvedeného nařízení, který v podstatě odpovídá čl. 24 čtvrtému pododstavci SFEU a čl. 41 odst. 4 Listiny, se texty zasílané unijním orgánům osobou podléhající jurisdikci členského státu sepisují v jednom z úředních jazyků uvedených v článku 1 tohoto nařízení dle volby odesílatele a odpověď se podává v témže jazyce. Právo vyhrazené těmto osobám zvolit si z úředních jazyků Unie jazyk, který má být použit v komunikaci s orgány, má jakožto základní složka respektu jazykové rozmanitosti Unie, jejíž význam je připomenut v čl. 3 odst. 3 čtvrtém pododstavci SEU, jakož i v článku 22 Listiny, zásadní význam (rozsudek ze dne 26. března 2019, Španělsko v. Parlament, C‑377/16, EU:C:2019:249, bod 36).

111    Avšak, jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, z povinnosti Unie respektovat jazykovou rozmanitost nelze vyvodit, že existuje obecná právní zásada zajišťující každé osobě právo, aby jakýkoli text, který může ovlivnit její zájmy, byl za všech okolností sepsán v jejím jazyce, a podle které by orgány byly povinny, aniž by byla povolena jakákoli odchylka, použít v každé situaci všechny úřední jazyky (viz rozsudek ze dne 26. března 2019, Španělsko v. Parlament, C‑377/16, EU:C:2019:249, bod 37 a citovaná judikatura).

112    Konkrétně ve zvláštním rámci výběrových řízení pro zaměstnance Unie Soudní dvůr rozhodl, že orgánům nemohou být uloženy povinnosti, které jdou nad rámec požadavků stanovených v článku 1d služebního řádu (viz rozsudek ze dne 26. března 2019, Španělsko v. Parlament, C‑377/16, EU:C:2019:249, bod 39 a citovaná judikatura).

113    Z článku 1d odst. 1 a odst. 6 první věty služebního řádu vyplývá, že třebaže není vyloučeno, že zájem služby může odůvodnit omezení volby jazyků pro komunikaci mezi uchazeči výběrového řízení a administrativou na omezený počet úředních jazyků, jejichž znalost je v rámci Unie nejrozšířenější, musí být takové omezení nutně založeno na skutečnostech, které jsou objektivně ověřitelné jak uchazeči výběrového řízení, tak unijními soudy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. března 2019, Komise v. Itálie, C‑621/16 P, EU:C:2019:251, bod 124 a citovaná judikatura).

114    V rámci oznámení o výběrovém řízení vyhrazeném pro úředníky a zaměstnance pracující v určitém orgánu může být požadavek znalosti určitých jazyků odůvodněn s ohledem na interní povahu tohoto výběrového řízení, jelikož uchazeči byli schopni pochopit odůvodnění jazyků stanovených pro zkoušky a Tribunál mohl provést kontrolu výběru těchto jazyků (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. listopadu 2012, Itálie v. Komise, C‑566/10 P, EU:C:2012:752, bod 92, a ze dne 5. dubna 2005, Hendrickx v. Rada, T‑376/03, EU:T:2005:116, body 33 a 34).

115    Tyto zásady jsou použitelné v případě aktu určeného všem uchazečům takového certifikačního řízení, jako je řízení dotčené v projednávané věci, které je vyhrazeno pouze úředníkům, kteří mohou prokázat alespoň šest let služby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. listopadu 2008, Itálie v. Komise, T‑185/05, EU:T:2008:519, bod 132).

116    Je totiž třeba připomenout, že certifikační řízení je upraveno v článku 45a služebního řádu, který ve svém odstavci 1 stanoví, že úředník ve funkční skupině AST může být jmenován z platové třídy 5 na pracovní místo ve funkční skupině AD.

117    V projednávané věci z oznámení o výběrovém řízení vyplývá, že v souladu s článkem 4 rozhodnutí předsednictva Parlamentu ze dne 26. září 2005 o obecných prováděcích ustanoveních týkajících se certifikačního řízení museli mít uchazeči zejména odslouženo alespoň šest let ve funkční skupině AST. Je třeba uvést, že článek 3 uvedeného rozhodnutí uvádí, že výzvy k podání přihlášek zveřejněné podle tohoto ustanovení musí uvádět, jaký význam má pro uchazeče odpovídající znalost alespoň jednoho z jazyků, ve kterých je organizován vzdělávací program a zkoušky uvedené v článcích 5 a 6 tohoto rozhodnutí.

118    Na tomto základě oznámení o výběrovém řízení tento význam uvádělo a zdůrazňovalo, že vzdělávací programy a zkoušky budou probíhat ve francouzštině a v angličtině. Oznámení o výběrovém řízení rovněž uvádělo, že smíšený výbor musí vyzvat k pohovoru uchazeče s nejlepšími výsledky za účelem posouzení jejich jazykových schopností ve francouzštině nebo angličtině, což jsou jazyky používané pro vzdělávací program uvedený v čl. 45a odst. 1 služebního řádu.

119    Kromě toho je třeba připomenout, že je na administrativě, která zasílá individuální rozhodnutí úředníkům nebo zaměstnancům, aby na základě své povinnosti péče tato rozhodnutí vyhotovila v jazyce, který tyto osoby plynně ovládají, aby se mohly řádně a snadno seznámit s jeho obsahem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. března 2000, Rudolph v. Komise, T‑197/98, EU:T:2000:86, body 44 a 46, a ze dne 5. října 2005, Rasmussen v. Komise, T‑203/03, EU:T:2005:346, body 61 a 64).

120    Skutečnost, že dokumenty určené administrativou některému z jejích úředníků jsou vyhotoveny v jiném jazyce než jeho mateřském, neporušuje úředníkova práva, ovládá-li jazyk používaný administrativou, který mu umožňuje se řádně a snadno seznámit s obsahem předmětných dokumentů. Oznámení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti v jazyce, který není mateřským jazykem dotyčného úředníka nebo zaměstnance, ani v jazyce, ve kterém byla stížnost vypracována, lze tak považovat za řádné, pokud se s ním dotčená osoba mohla užitečně seznámit (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. března 2000, Rudolph v. Komise, T‑197/98, EU:T:2000:86, body 44 a 45; ze dne 7. února 2001, Bonaiti Brighina v. Komise, T‑118/99, EU:T:2001:44, bod 17, a ze dne 7. února 2019, Duym v. Rada, T‑549/17, nezveřejněný, EU:T:2019:72, bod 110).

121    Z písemností, které byly Tribunálu předloženy, přitom vyplývá, že žalobce ve svém formuláři přihlášky uvedl, že má „velmi dobrou“ úroveň angličtiny, přičemž tato kvalifikace je nejvyšší ze tří možností nabízených k výběru uchazečům. Žalobce ostatně podepsal prohlášení uvedené na konci formuláře přihlášky, který byl vyhotoven v anglickém jazyce (viz bod 90 výše). Žalobce vyhotovil v anglickém jazyce stížnost ze dne 2. února 2018, na kterou odpovídá rozhodnutí ze dne 23. července 2018, jež se zabývalo touto stížností spolu se stížností ze dne 13. dubna 2018. Žalobce mimoto vyhotovil v tomto jazyce další akty týkající se certifikačního řízení, které jsou předmětem tohoto řízení, zejména svou přihlášku ze dne 27. září 2017, jakož i odvolání ze dne 8. března 2018 podané ke smíšenému výboru. Ze spisu rovněž vyplývá, že žalobce použil anglický jazyk v elektronické komunikaci s administrativou k tomu, aby požádal o nové posouzení své přihlášky dne 13. prosince 2017, jakož i k podání stížnosti ze dne 13. dubna 2018. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že žalobce v elektronické poště vyhotovené v anglickém jazyce a zaslané dne 13. prosince 2017 OOJ výslovně prohlásil, že se dopustil pochybení tím, že ke své přihlášce zapomněl připojit seznam podpůrných dokladů, avšak nesnažil se toto pochybení omluvit jazykovými obtížemi, které mu údajně zabránily pochopit znění oznámení o výběrovém řízení.

122    Certifikační řízení dotčené v projednávané věci není otevřeným výběrovým řízením, jež musí být povinně zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie ve všech úředních jazycích a které je přístupné všem občanům Unie, ale interní výběrové řízení vyhrazené některým úředníkům, kteří dosáhli více než šesti let služby. Parlament tedy nemusel zveřejnit oznámení o výběrovém řízení v portugalštině, a když tak neučinil, neporušil výše připomenuté zásady, které upravují jazykový režim Unie. Parlament rovněž neporušil uvedené zásady, když v tomto oznámení požádal žalobce, aby s ním komunikoval v jiném jazyce než v portugalštině, a měl odpovídající znalost anglického nebo francouzského jazyka. Z výše uvedených úvah vyplývá, že námitka protiprávnosti vycházející z porušení nařízení č. 1 musí být zamítnuta.

123    Argumentace, kterou žalobce kritizuje vyhotovení rozhodnutí ze dne 23. července 2018 v anglickém jazyce a to, že toto rozhodnutí nebylo přeloženo do portugalského jazyka, tedy není opodstatněná, a musí být v důsledku toho odmítnuta.

124    Vzhledem k tomu, že všechny výtky proti rozhodnutí o odmítnutí žalobcovy přihlášky byly zamítnuty po meritorní stránce s ohledem na ostatní akty a dopisy, jejichž zrušení je v projednávané věci požadováno, žaloba se zamítá v plném rozsahu, aniž je třeba rozhodnout o přípustnosti návrhů na zrušení směřujících proti uvedeným aktům a dopisům.

 K nákladům řízení

125    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

126    Vzhledem k tomu, že Parlament požadoval uložení náhrady nákladů řízení žalobci a žalobce neměl ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (sedmý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Joãu Miguelu Baratovi se ukládá náhrada nákladů řízení.

da Silva Passos

Valančius

Reine

Truchot

 

      Sampol Pucurull

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 3. března 2021.

Podpisy.


*– Jednací jazyk: angličtina.


1–      Pojem uvedený v bodě 1.