Language of document : ECLI:EU:T:2020:91

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (devátého senátu)

12. března 2020(*)

„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Trh s motorovými vozidly v České republice – Rozhodnutí o zamítnutí stížnosti – Článek 7 nařízení (ES) č. 773/2004 – Článek 13 odst. 2 nařízení (ES) č. 1/2003 – Povinnost uvést odůvodnění“

Ve věci T‑531/18,

LL-CARPENTER s.r.o., se sídlem v Praze (Česká republika), zastoupená M. Nedelkou, advokátem,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené A. Dawesem, M. Farleym a K. Walkerovou, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU a znějící na zrušení rozhodnutí Komise C(2018) 4138 final ze dne 26. června 2018, kterým se zamítá stížnost žalobkyně podaná pro porušování článků 101 a 102 SFEU, jehož se údajně dopouštěly podniky ze skupiny Subaru v oblasti distribuce motorových vozidel (věc AT.40037 – Carpenter/Subaru),

TRIBUNÁL (devátý senát),

ve složení S. Gervasoni, předseda, K. Kowalik-Bańczyk a C. Mac Eochaidh (zpravodaj), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: S. Bukšek Tomac, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 23. září 2019,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Žalobkyně, LL-CARPENTER s.r.o., je český podnik působící jako nezávislý zprostředkovatel koupě motorových vozidel značek Subaru a Daihatsu v zahraničí pro konečné uživatele v České republice. Žalobkyně podniká i jako nezávislý opravce vozidel těchto značek v České republice. Pro tyto účely žalobkyně provozuje mimo jiné showroom v Praze (Česká republika).

2        Žalobkyně zaslala českému Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) podnět k zahájení správního řízení (dále jen „první stížnost“), který byl tomuto orgánu doručen dne 19. května 2010 a týkal se tří jednání, kterých se údajně dopouštěla společnost SUBARU ČR, s.r.o. (dále jen „Subaru CZ“) a která mají být v rozporu s českým a unijním právem hospodářské soutěže.

3        První jednání namítané v první stížnosti souviselo se skutečností, že společnost Subaru CZ jakožto výhradní dovozce vozidel značky Subaru do České republiky údajně odmítla žádost žalobkyně o přijetí do její autorizované distribuční sítě v České republice.

4        Druhé jednání namítané v první stížnosti souviselo se skutečností, že autorizovaní distributoři, kteří jsou součástí sítě Subaru CZ, údajně odmítali poskytovat prodlouženou záruku zákazníkům, kteří si motorové vozidlo koupili prostřednictvím žalobkyně.

5        Třetí jednání namítané v první stížnosti souviselo se skutečností, že společnost Subaru CZ údajně odmítala žalobkyni dodávat náhradní díly pro vozidla značky Subaru a poskytovat jí technické informace nezbytné pro prodej a poprodejní servis těchto vozidel.

6        Dne 6. září 2012 podala žalobkyně k Evropské komisi stížnost (dále jen „druhá stížnost“) týkající se pěti jednání, kterých se v oblasti distribuce motorových vozidel údajně dopouštělo několik podniků a která žalobkyně považovala za neslučitelná s články 101 a 102 SFEU.

7        Podniky dotčenými druhou stížností byly jednak Subaru Europe NV/SA (dále jen „Subaru“), její mateřská společnost Fuji Heavy Industries (dále jen „FHI“) a její dceřiné společnosti Subaru Benelux a Subaru Italia a jednak Subaru CZ, Subaru Germany (dále jen „Subaru DE“) a Subaru Nordic. Subaru CZ a Subaru DE nepatří do skupiny FHI/Subaru, nýbrž jde o dceřiné společnosti podniku Emil Frey AG. Subaru Nordic je dceřiná společnost IM Group Ltd.

8        První jednání namítané ve druhé stížnosti souviselo se skutečností, že společnost Subaru CZ jakožto výhradní dovozce vozidel značky Subaru do České republiky odmítla žádost žalobkyně stát se autorizovaným distributorem vozidel značky Subaru v České republice. Podle žalobkyně smlouvy uzavírané mezi Subaru CZ a jejími autorizovanými distributory představují „zakázané dohody“ ve smyslu článku 101 SFEU.

9        Druhé jednání namítané ve druhé stížnosti souviselo se skutečností, že Subaru CZ, Subaru DE, Subaru Italia, Subaru Nordic, Emil Frey AG a FHI brání takovým zprostředkovatelům, jako je žalobkyně, v jejich činnosti tím, že jednají ve shodě a vyvíjejí nátlak na autorizované distributory motorových vozidel značky Subaru mimo Českou republiku, aby tito distributoři neprodávali motorová vozidla značky Subaru kupujícím z České republiky skrze zprostředkovatele, jako je žalobkyně. Žalobkyně má za to, že takové jednání je v rozporu s článkem 101 SFEU.

10      Třetí jednání namítané ve druhé stížnosti souviselo se skutečností, že Subaru CZ, Subaru DE, Subaru Nordic a Subaru Benelux se domlouvají na prodejních cenách v Litvě, Dánsku, Belgii, Lucembursku, Nizozemsku a v České republice, a to se souhlasem FHI. Žalobkyně má za to, že takové jednání je v rozporu s článkem 101 SFEU.

11      Čtvrté jednání namítané ve druhé stížnosti souviselo se skutečností, že distributoři autorizovaní v Německu a v České republice, kteří jsou součástí sítí Subaru CZ a Subaru DE, odmítají poskytovat prodlouženou záruku zákazníkům, kteří si motorové vozidlo značky Subaru koupili prostřednictvím žalobkyně. Žalobkyně má za to, že takové jednání je v rozporu s článkem 101 SFEU.

12      Páté jednání namítané ve druhé stížnosti souviselo se skutečností, že Subaru CZ žalobkyni, dalším zprostředkovatelům a koncovým zákazníkům nedodává náhradní díly k motorovým vozidlům značky Subaru a neposkytuje technické informace potřebné k prodeji a poprodejnímu servisu těchto vozidel. Žalobkyně má za to, že takové jednání je v rozporu s články 101 a 102 SFEU.

13      Po podání druhé stížnosti podala žalobkyně několikrát ke své stížnosti doplňující připomínky.

14      Dne 4. června 2013 zaslala Komise znění druhé stížnosti bez důvěrných údajů společnosti Subaru, která podala své připomínky dne 12. července 2013 a popřela tvrzení žalobkyně.

15      Dopisem ze dne 11. prosince 2014 (dále jen „dopis ze dne 11. prosince 2014“) ÚOHS informoval žalobkyni o tom, že šetření týkající se první stížnosti uzavřel, jelikož informace, které má k dispozici, neumožňují vyvodit závěr, že by docházelo k porušování českých a unijních právních předpisů v oblasti hospodářské soutěže.

16      Dopisem ze dne 16. března 2015 informovala Komise žalobkyni o svém úmyslu zamítnout podle článku 7 nařízení Komise (ES) č. 773/2004 ze dne 7. dubna 2004 o vedení řízení Komise podle článků [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2004, L 123, s. 18 až 24; Zvl. vyd. 08/03, s. 81) všechna tvrzení, která žalobkyně uvedla ve druhé stížnosti.

17      Dne 14. května 2015 zaslala žalobkyně Komisi připomínky v reakci na dopis ze dne 16. března 2015. V těchto připomínkách rovněž poprvé označila šesté údajně protisoutěžní jednání spočívající v tom, že společnost Subaru Nordic brání paralelnímu obchodu s motorovými vozidly značky Subaru, čímž porušuje článek 101 SFEU.

18      Dopisem ze dne 18. prosince 2015 (dále jen „dopis ze dne 18. prosince 2015“) sdělila Komise žalobkyni, že má v úmyslu zamítnout podle článku 13 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) tvrzení uvedená výše v bodech 8, 11 (pokud jde o jednání v České republice) a 12, jelikož se těmito tvrzeními již zabýval ÚOHS.

19      Dne 22. února 2016 zaslala žalobkyně Komisi připomínky v reakci na dopis ze dne 18. prosince 2015. V těchto připomínkách rovněž poprvé označila sedmé údajně protisoutěžní jednání spočívající v tom, že společnost Subaru Nordic brání paralelnímu obchodu tím, že sleduje prodej automobilů ze strany svých autorizovaných distributorů z Dánska do ostatních zemí.

20      Dne 29. září 2016 zaslala žalobkyně Komisi další připomínky k tvrzením shrnutým výše v bodech 8, 11 (pokud jde o jednání v České republice) a 12.

21      Dopisem ze dne 26. července 2017 sdělila Komise žalobkyni, že má v úmyslu zamítnout podle článku 7 nařízení č. 773/2004 dodatečná tvrzení poprvé uvedená dne 14. května 2015 a dne 22. února 2016.

22      Dne 14. listopadu 2017 zaslala žalobkyně Komisi připomínky v reakci na dopis ze dne 26. července 2017.

23      Rozhodnutím Komise C(2018) 4138 final ze dne 26. června 2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“) Komise podle čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1/2003 a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 773/2004 zamítla druhou stížnost.

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

24      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 1. září 2018 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

25      Dne 27. listopadu 2018 předložila Komise žalobní odpověď.

26      Dne 28. listopadu 2018 zaslala žalobkyně soudní kanceláři Tribunálu e‑mail, ve kterém uvedla, že nesouhlasí se zveřejněním napadeného rozhodnutí.

27      Rozhodnutím ze dne 20. prosince 2018 rozhodl Tribunál v souladu s čl. 83 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu, že druhá výměna spisů účastnic řízení není nezbytná.

28      Dne 11. ledna 2019 žalobkyně v podstatě požádala podle článku 91 jednacího řádu o provedení důkazu výslechem jejího jednatele jako svědka.

29      Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 11. března 2019 požádala žalobkyně o prodloužení lhůty pro podání žádosti o konání jednání.

30      Na návrh soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (devátý senát) o zahájení ústní části řízení.

31      Dopisem ze dne 31. května 2019 požádala žalobkyně o odročení jednání nařízeného na 26. června 2019. Dne 13. června 2019 předseda devátého senátu Tribunálu této žádosti vyhověl a odročil jednání na 23. září 2019.

32      Dne 11. června 2019 předložila žalobkyně žádost o konání ústního jednání s vyloučením veřejnosti, kterou Tribunál dne 24. července 2019 zamítl.

33      Dne 27. června 2019 předložila Komise žádost, aby mohla, pokud to bude nutné, zodpovídat na jednání otázky Tribunálu v angličtině nebo francouzštině, a Tribunál této žádosti dne 24. července 2019 nevyhověl z důvodu, že Tribunál nemůže v souladu s čl. 45 odst. 1 písm. c) jednacího řádu výjimku z jazykového režimu povolit, pokud účastníci řízení nepodali společnou žádost.

34      Řeči účastnic řízení byly vyslechnuty na jednání konaném dne 23. září 2019.

35      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

36      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        žalobkyni uložil náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

 K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení

37      Na podporu své žaloby uvádí žalobkyně v podstatě dva žalobní důvody vycházející zaprvé z toho, že Komise neprávem zamítla druhou stížnost, a zadruhé z nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobkyně se mimoto dovolává porušení některých svých procesních práv.

 K prvnímu žalobnímu důvodu, jenž vychází z toho, že Komise neprávem zamítla druhou stížnost

38      Tento žalobní důvod lze rozdělit do dvou částí, neboť žalobkyně v jeho rámci tvrdí, že Komise neprávem zamítla druhou stížnost jednak v části týkající se prvního, čtvrtého (pokud jde o Českou republiku) a pátého jednání a jednak v části týkající se druhého, třetího, čtvrtého (pokud jde o Německo), šestého a sedmého jednání.

–       K první části, vycházející z toho, že Komise neprávem zamítla druhou stížnost v části týkající se prvního, čtvrtého (pokud jde o Českou republiku) a pátého jednání

39      V rámci první části prvního žalobního důvodu má žalobkyně za to, že Komise neprávem zamítla druhou stížnost v části týkající se prvního, čtvrtého (pokud jde o Českou republiku) a pátého jednání. Žalobkyně mimoto tvrdí, že bod 20 odůvodnění nařízení Komise (EU) č. 461/2010 ze dne 27. května 2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o [FEU] na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě v odvětví motorových vozidel (Úř. věst. 2010, L 129, s. 52) bránil tomu, aby Komise uplatnila čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1/2003, neboť uvedená jednání mohla poškozovat spotřebitele.

40      Komise s argumentací žalobkyně nesouhlasí.

41      Článek 13 odst. 2 nařízení č. 1/2003 stanoví, že pokud orgán pro hospodářskou soutěž členského státu nebo Komise obdrží stížnost podle článků 101 nebo 102 SFEU proti dohodě, rozhodnutí sdružení nebo jednáním, „kterou už řešil jiný orgán pro hospodářskou soutěž“, může ji zamítnout.

42      Je třeba připomenout, že Komise, pověřená článkem 105 odst. 1 SFEU dohledem nad uplatňováním článků 101 a 102 SFEU, má za úkol definovat a provádět unijní politiku hospodářské soutěže, a za tímto účelem má při vyřizování stížností diskreční pravomoc (viz rozsudek ze dne 16. října 2013, Vivendi v. Komise, T‑432/10, nezveřejněný, EU:T:2013:538, bod 22 a citovaná judikatura). Soudní dvůr rovněž připomněl, že článek 13 a bod 18 odůvodnění nařízení č. 1/2003 vyjadřují širokou posuzovací pravomoc, které požívají vnitrostátní orgány sdružené v rámci sítě orgánů pro hospodářskou soutěž k zajištění optimálního rozdělení případů v rámci této sítě (rozsudek ze dne 14. února 2012, Toshiba Corporation a další, C‑17/10, EU:C:2012:72, bod 90). Vzhledem k úloze, kterou Smlouva o FEU svěřuje Komisi při vymezování a provádění politiky hospodářské soutěže, má Komise při uplatňování článku 13 nařízení č. 1/2003 široký prostor pro uvážení (rozsudek ze dne 21. ledna 2015, easyJet Airline v. Komise, T‑355/13, EU:T:2015:36, bod 17).

43      Z ustálené judikatury v tomto ohledu vyplývá, že mají-li orgány širokou posuzovací pravomoc, má dodržování záruk přiznaných unijním právním řádem ve správních řízeních o to zásadnější význam a že mezi tyto záruky patří zejména povinnost příslušného orgánu pečlivě a nestranně zkoumat všechny relevantní okolnosti projednávaného případu (viz rozsudek ze dne 17. prosince 2008, HEG a Graphite India v. Rada, T‑462/04, EU:T:2008:586, bod 68 a citovaná judikatura). Přezkum, který unijní soud provádí ve vztahu k výkonu diskreční pravomoci, jež je Komisi přiznána v rámci vyřizování stížností, však nemůže vést uvedený soud k tomu, aby nahradil posouzení provedené Komisí svým posouzením, ale má za cíl ověřit, že sporné rozhodnutí není založeno na věcně nesprávných skutkových zjištěních a není stiženo nesprávným právním posouzením ani zjevně nesprávným posouzením skutkového stavu nebo zneužitím pravomoci (viz rozsudek ze dne 15. prosince 2010, CEAHR v. Komise, T‑427/08, EU:T:2010:517, bod 65 a citovaná judikatura).

44      V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že bod 20 odůvodnění nařízení č. 461/2010 nebránil tomu, aby Komise v projednávané věci uplatnila čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1/2003.

45      Podle uvedeného bodu odůvodnění totiž Komise neustále sleduje vývoj v odvětví motorových vozidel a přijímá vhodná nápravná opatření, pokud se objeví nedostatky v hospodářské soutěži, jež mohou na trhu distribuce nových motorových vozidel, dodávek náhradních dílů nebo poprodejního servisu motorových vozidel poškozovat spotřebitele. Postačí přitom konstatovat, že tento bod odůvodnění nebrání tomu, aby byly k orgánům členských států pro hospodářskou soutěž podávány stížnosti týkající se těchto trhů a tyto orgány v případě potřeby přijímaly nápravná opatření. K dosažení cíle, který je připomenut v bodě 18 odůvodnění nařízení č. 1/2003 a kterým je zajistit, aby se každým případem zabýval jediný orgán pro hospodářskou soutěž, je proto třeba, aby Komise mohla, a to i pokud jde o jednání, která mohou poškozovat spotřebitele na uvedených trzích, zamítnout na základě čl. 13 odst. 2 tohoto nařízení stížnosti, které obdržela.

46      Zadruhé je třeba poznamenat, že Komise v bodě 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí správně uvedla, že ÚOHS se „zabýval“ druhou stížností v části týkající se prvního, čtvrtého (pokud jde o Českou republiku) a pátého jednání ve smyslu čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1/2003.

47      Výraz „zabývat se“ ovšem nemůže znamenat pouze to, že stížnost byla podána k jinému orgánu nebo že jiný orgán zahájil řízení z vlastního podnětu. Podání stížnosti nebo zahájení řízení z vlastního podnětu orgánem členského státu pro hospodářskou soutěž je totiž aktem, který sám o sobě nesvědčí o tom, že orgán členského státu pro hospodářskou soutěž využil svých pravomocí, a tím spíše ani o tom, že byly zkoumány skutkové a právní okolnosti dotčeného případu. Pokud by Komise byla oprávněna zamítnout stížnost pouze z důvodu, že orgán členského státu pro hospodářskou soutěž obdržel stížnost nebo zahájil řízení z vlastního podnětu, aniž by tyto akty vedly k tomu, že by dotčený případ byl jakkoli řešen ve smyslu čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1/2003, nesplnila by svůj obecný úkol dohledu vyplývající z čl. 105 odst. 1 SFEU (obdobně viz rozsudek ze dne 17. prosince 2014, Si.mobil v. Komise, T‑201/11, EU:T:2014:1096, bod 48).

48      Je však patrné, že slovní spojení „stížnost [...], kterou už řešil jiný orgán pro hospodářskou soutěž“, uvedené v čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1/2003, má velký rozsah, neboť může zahrnovat všechny případy stížností, které byly z hlediska pravidel unijního práva hospodářské soutěže zkoumány jiným orgánem pro hospodářskou soutěž bez ohledu na výsledek, k němuž dospěl. Zákonodárce se tak rozhodl neomezit rozsah působnosti tohoto článku pouze na stížnosti, o kterých již jiný orgán pro hospodářskou soutěž rozhodl. Je totiž patrné, že důležitý není výsledek šetření stížnosti uvedeným orgánem pro hospodářskou soutěž, nýbrž skutečnost, že se tento orgán stížností zabýval. Jinými slovy, čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1/2003 pouze stanoví, že stížnost musel řešit jiný orgán pro hospodářskou soutěž, a nikoli že o ní bylo nutně rozhodnuto. Toto ustanovení tedy nutně neukládá, že orgán členského státu pro hospodářskou soutěž, který již stížnost zamítl, musí přijmout rozhodnutí (rozsudek ze dne 21. ledna 2015, easyJet Airline v. Komise, T‑355/13, EU:T:2015:36, body 26, 27 a 33).

49      Zaprvé je třeba uvést, že ve světle této judikatury platí, že aby se žalobkyně dovolala porušení čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1/2003, musí prokázat, že ÚOHS se prvním, čtvrtým (pokud jde o Českou republiku) nebo pátým jednáním namítaným ve druhé stížnosti nezabýval na základě první stížnosti nebo že ÚOHS tato jednání neposoudil podle unijních pravidel hospodářské soutěže.

50      V tomto ohledu je přitom třeba uvést, že žalobkyně nezpochybňuje posouzení Komise, podle nichž se ÚOHS již prvním, čtvrtým (pokud jde o Českou republiku) a pátým jednáním namítaným ve druhé stížnosti zabýval na základě první stížnosti, a nezpochybňuje ani to, že ÚOHS tato jednání posoudil podle unijních pravidel hospodářské soutěže.

51      Každopádně není zpochybňováno, že ÚOHS vyzval společnost Subaru CZ mimo jiné k tomu, aby podala připomínky k namítaným jednáním. Jak bylo uvedeno v bodě 15 výše, ÚOHS navíc dopisem ze dne 11. prosince 2014 informoval žalobkyni o závěrech šetření týkajícího se první stížnosti a zejména o tom, že informace, které má k dispozici, mu neumožňují vyvodit závěr, že v projednávané věci došlo k porušení evropských nebo českých pravidel hospodářské soutěže. Z těchto skutečností vyplývá, že ÚOHS skutečně posoudil jednání namítaná žalobkyní.

52      Zadruhé na rozdíl od toho, co uvádí žalobkyně, Komise nebyla pro účely uplatnění čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1/2003 povinna předem ověřovat, zda se ÚOHS dopustil, či nedopustil řady věcných pochybení při analýze namítaných jednání, zda zahájil, či nezahájil správní řízení, zda uzavřel šetření přijetím formálního rozhodnutí nebo zda bylo možné dopis ze dne 11. prosince 2014 napadnout u českých soudů.

53      Z judikatury citované v bodě 48 výše totiž vyplývá, že se Komise mohla omezit na ověření, že ÚOHS skutečně posoudil uvedená jednání podle unijních pravidel hospodářské soutěže, což opravdu učinil, jak bylo uvedeno v bodě 51 výše.

54      Podle judikatury citované v bodě 48 výše zejména okolnost, že ÚOHS nepřijal žádné formální rozhodnutí k uzavření šetření týkajícího se první stížnosti, nebránila tomu, aby Komise konstatovala, že uvedenou stížnost lze považovat za „už řešenou“ ve smyslu čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1/2003.

55      Z výše uvedeného vyplývá, že Komise se tím, že měla za to, že první, čtvrté (pokud jde o Českou republiku) a páté jednání namítané ve druhé stížnosti již ÚOHS posoudil podle unijních pravidel hospodářské soutěže, nedopustila právního omylu, když vycházela z čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1/2003, ani se nedopustila zjevně nesprávného posouzení při uplatnění uvedeného článku.

56      První část prvního žalobního důvodu musí být tudíž zamítnuta.

–       K druhé části prvního žalobního důvodu, vycházející z toho, že Komise neprávem zamítla druhou stížnost v části týkající se druhého, třetího, čtvrtého (pokud jde o Německo), šestého a sedmého jednání

57      V rámci druhé části prvního žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise neprávem zamítla druhou stížnost v části týkající se druhého, třetího, čtvrtého (pokud jde o Německo), šestého a sedmého jednání.

58      Žalobkyně v podstatě uplatňuje tři výtky.

59      V rámci první výtky žalobkyně Komisi vytýká, že nezohlednila důkazy, které jí doložila k tvrzení, že ze strany Subaru a FHI dochází k omezení paralelního obchodu s motorovými vozidly tím, že zakazují svým autorizovaným distributorům prodávat vozidla jiným společnostem, jako je žalobkyně. Žalobkyně v tomto ohledu Komisi vytýká, že se dopustila pochybení, když uvedla, že mezi Subaru CZ a žalobkyní probíhá u českých soudů řada soudních sporů, že žalobkyně není nezávislým zprostředkovatelem, že zástupci Subaru ji dne 10. února 2011 navštívili s cílem dokázat, že se žalobkyně pokoušela vydávat za autorizovaného distributora. Komise mimoto nedefinovala pojem „nové vozidlo“.

60      V rámci druhé výtky žalobkyně Komisi vytýká, že vedla neúměrně dlouhé správní řízení a s časovými prodlevami jednak reagovala na jednotlivá podání žalobkyně a jednak ji žádala o předložení důkazů umožňujících podpořit namítaná jednání, což svědčí o tom, že se Komise případem řádně nezabývala.

61      V rámci třetí výtky žalobkyně uvádí, že Komise v napadeném rozhodnutí neprávem uvedla, že k namítaným jednáním dochází mimo jiné v Německu.

62      Komise s argumentací žalobkyně nesouhlasí.

63      Článek 7 odst. 1 nařízení č. 773/2004 uvádí, že jestliže je Komise toho názoru, že informace, které má k dispozici, nejsou dostatečným důvodem k prošetření stížnosti, sdělí stěžovateli důvody, které ji k tomu vedou, a stanoví mu lhůtu k vyjádření písemného stanoviska. Článek 7 odst. 2 tohoto nařízení upřesňuje, že jestliže se stěžovatel vyjádří ve lhůtě stanovené Komisí a jeho písemná vyjádření nevedou k jinému posouzení stížnosti, odmítne Komise stížnost rozhodnutím.

64      Podle ustálené judikatury má Komise za úkol definovat a provádět unijní politiku hospodářské soutěže. Aby mohla tento úkol účinně plnit, může stížnostem, které jí byly předloženy, přiřadit různou prioritu (obdobně viz rozsudek ze dne 4. března 1999, Ufex a další v. Komise, C‑119/97 P, EU:C:1999:116, bod 88 a citovaná judikatura).

65      V tomto ohledu je třeba připomenout, že článek 7 nařízení č. 773/2004 nepřiznává stěžovateli právo vyžadovat po Komisi, aby přijala konečné rozhodnutí, pokud jde o skutečnost, zda došlo, či nedošlo k tvrzenému protiprávnímu jednání, a neukládá Komisi, aby v každém případě pokračovala v řízení až do fáze konečného rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. září 2013, EFIM v. Komise, C‑56/12 P, EU:C:2013:575, body 57 a 82, a usnesení ze dne 31. března 2011, EMC Development v. Komise, C‑367/10 P, EU:C:2011:203, bod 73).

66      Avšak pravomoc Komise přiřazovat stížnostem, které jí byly předloženy, různou prioritu není neomezená.

67      Komise je totiž při posuzování stížnosti povinna především zohlednit veškeré relevantní skutkové a právní okolnosti, se kterými ji stěžovatel seznámil (viz rozsudek ze dne 17. května 2001, IECC v. Komise, C‑449/98 P, EU:C:2001:275, bod 45 a citovaná judikatura).

68      Kromě toho Komisi přísluší, aby až posoudí právní a skutkové okolnosti předložené stěžovatelem, zvážila význam tvrzeného protiprávního jednání pro fungování vnitřního trhu, pravděpodobnost možnosti prokázat jeho existenci a rozsah nezbytných vyšetřovacích opatření s cílem splnit za co nejlepších možných podmínek svůj úkol dohlížet nad dodržováním článku 101 SFEU (rozsudek ze dne 15. prosince 2010, CEAHR v. Komise, T‑427/08, EU:T:2010:517, bod 158).

69      Z toho plyne, že pro řízení o stížnostech je typické, že důkazní břemeno k prokázání tvrzeného protiprávního jednání nese stěžovatel. Obdobně v rámci žaloby na neplatnost rozhodnutí Komise, jímž se zamítá stížnost, přísluší žalobci předložit unijním soudům argumenty a důkazy s cílem prokázat protiprávnost uvedeného rozhodnutí (rozsudek ze dne 19. září 2013, EFIM v. Komise, C‑56/12 P, nezveřejněný, EU:C:2013:575, body 72 a 73).

70      Konečně, jak bylo uvedeno v bodě 43 výše, přezkum, který unijní soud provádí ve vztahu k výkonu diskreční pravomoci, jež je Komisi přiznána v rámci vyřizování stížností, nemůže vést uvedený soud k tomu, aby nahradil posouzení provedené Komisí svým posouzením, ale má za cíl ověřit, že sporné rozhodnutí není založeno na věcně nesprávných skutkových zjištěních a není stiženo nesprávným právním posouzením ani zjevně nesprávným posouzením skutkového stavu nebo zneužitím pravomoci.

71      Právě ve světle těchto zásad je třeba zkoumat, zda Komise neprávem zamítla druhou stížnost v části týkající se druhého, třetího, čtvrtého (pokud jde o Německo), šestého a sedmého jednání.

72      Pokud jde o první výtku, Tribunál konstatuje, že Komise zkoumala skutečnost, zda ze strany Subaru a FHI dochází k omezení paralelního obchodu s motorovými vozidly tím, že zakazují svým autorizovaným distributorům prodávat vozidla jiným společnostem, jako je žalobkyně, poukázala na existenci obchodního sporu mezi žalobkyní a společností Subaru CZ, měla pochybnosti o tom, zda je žalobkyně nezávislým zprostředkovatelem, a uvedla, že provozovnu žalobkyně navštívili zástupci Subaru, v rámci analýzy druhého jednání. Rovněž v souvislosti s druhým jednáním bylo Komisi vytýkáno, že nedefinovala pojem „nové vozidlo“.

73      Zaprvé je souhlasně s Komisí třeba uvést, že ani článek 101 SFEU ani nařízení Komise (EU) č. 330/2010 ze dne 20. dubna 2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o [FEU] na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě (Úř. věst. 2010, L 102, s. 1) ani nařízení č. 461/2010 nebrání společnosti Subaru, aby svým autorizovaným distributorům zakázala prodávat motorová vozidla Subaru neautorizovaným subjektům.

74      Zejména je třeba uvést, že podle čl. 4 písm. b) bodu iii) nařízení č. 330/2010 může dodavatel motorových vozidel omezit prodeje členy systému selektivní distribuce pro neschválené subjekty. Článek 2 uvedeného nařízení totiž stanoví, že podle čl. 101 odst. 3 SFEU a s výhradou ustanovení tohoto nařízení se čl. 101 odst. 1 SFEU prohlašuje za nepoužitelný pro vertikální dohody v míře, v níž tyto dohody obsahují vertikální omezení. Navíc čl. 4 písm. b) bod iii) tohoto nařízení uvádí, že se výjimka podle článku 2 nevztahuje na vertikální dohody, jejichž účelem je přímo nebo nepřímo, samostatně nebo společně s jinými faktory pod kontrolou stran, omezení území, na kterém kupující, který je stranou dohody, může prodávat smluvní zboží nebo služby, nebo omezení okruhu zákazníků, kterým kupující, který je stranou dohody, může prodávat smluvní zboží nebo služby, aniž je dotčeno omezení ohledně místa usazení, s výjimkou omezení prodejů členy systému selektivní distribuce pro neschválené distributory na území, které je dodavatelem vyhrazeno pro provoz systému.

75      Je nutno konstatovat, že se žalobkyni nedaří vyvrátit tuto analýzu, a tím spíše prokázat, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když konstatovala, že pravděpodobnost prokázání porušení článku 101 SFEU s ohledem na druhé jednání je omezená.

76      Zadruhé pokud jde o argumenty, které byly uplatněny v rámci první výtky a týkají se chyb a opomenutí, kterých se Komise údajně dopustila při analýze druhého jednání, je třeba konstatovat, že za předpokladu, že by uvedené argumenty byly opodstatněné, nemohou popřít skutečnost, že unijní právo hospodářské soutěže nebrání tomu, aby dodavatel motorových vozidel omezil prodeje členů svého systému selektivní distribuce pro neschválené subjekty, jak bylo uvedeno v bodech 73 a 74 výše. Žalobkyni se tudíž nepodařilo prokázat, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když konstatovala, že pravděpodobnost prokázání porušení článku 101 SFEU s ohledem na druhé jednání je omezená.

77      První výtka musí být tedy zamítnuta.

78      Pokud jde o druhou výtku, která se týká údajně neúměrné délky řízení, je třeba nejprve uvést, že žalobkyně druhou stížnost, ve které namítala pět prvních jednání, podala dne 12. září 2012. V rámci připomínek zaslaných Komisi následně označila šesté jednání dne 14. května 2015, poté sedmé jednání dne 22. února 2016, tedy o něco více než dva roky před přijetím napadeného rozhodnutí dne 26. června 2018.

79      Tribunál v tomto ohledu konstatuje, že skutečnost, že správní řízení trvalo téměř šest let, je dána zejména tím, že žalobkyně označila šesté a sedmé jednání více než dva roky poté, co označila ostatní jednání. Kromě toho se nejeví být neúměrně dlouhé, že mezi datem označení sedmé praktiky a datem přijetí napadeného rozhodnutí období uplynulo o něco více než dva roky, vzhledem k tomu, že Komise v tomto časovém období zkoumala namítané jednání, informovala žalobkyni o důvodech, pro které má v úmyslu stížnost zamítnout, a požádala ji o vlastní připomínky, uvedené připomínky analyzovala a vypracovala napadené rozhodnutí.

80      Komisi tudíž nelze nic vytýkat stran neúměrné délky správního řízení.

81      Navíc pokud jde o příliš dlouhé časové prodlevy mezi podáními žalobkyně a odpověďmi Komise, je třeba zdůraznit, že žalobkyně dostatečně neidentifikovala dotyčná podání, další důkazy, o které Komise žádala, a konkrétní důvody, proč bylo pro ni obtížné uvedené důkazy získat.

82      Tento argument není tudíž dostatečně podložen, a musí být tedy zamítnut a rovněž musí být zamítnuta druhá výtka v plném rozsahu.

83      Pokud jde o třetí výtku, je třeba připomenout, že jak bylo uvedeno v bodě 11 výše, podle druhé stížnosti docházelo k namítanému jednání v České republice i v Německu. Komise tedy správně uvádí, že jelikož se ÚOHS již zabýval tvrzeními žalobkyně ohledně českého trhu, příslušelo Komisi posoudit uvedené jednání pouze na německém trhu, což učinila v bodech 39 až 45 napadeného rozhodnutí.

84      Třetí výtka musí být tedy zamítnuta, a musí být tudíž zamítnut první žalobní důvod v plném rozsahu.

 K druhému žalobnímu důvodu, jenž vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění

85      V rámci druhého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí není řádně odůvodněné.

86      Žalobkyně Komisi zejména vytýká, že neuvedla, z jakých priorit vycházela, když se rozhodovala, že v dané věci nebude provádět další šetření.

87      Žalobkyně dále tvrdí, že Komise řádně neodůvodnila, jakým způsobem hodnotila důkazy, a neodůvodnila svůj závěr, že na základě poskytnutých důkazů je malá pravděpodobnost zjištění výskytu porušení pravidel hospodářské soutěže.

88      Komise s argumentací žalobkyně nesouhlasí.

89      Povinnost uvést odůvodnění stanovená v čl. 296 druhém pododstavci SFEU představuje podstatnou formální náležitost, která musí být odlišena od otázky opodstatněnosti odůvodnění, jež je otázkou hmotněprávní legality sporného aktu. Odůvodnění rozhodnutí je totiž formálním vyjádřením důvodů, na kterých toto rozhodnutí spočívá. Jestliže jsou tyto důvody stiženy vadami, je jimi stižena hmotněprávní legalita rozhodnutí, avšak nikoli jeho odůvodnění, které může být dostačující, i když obsahuje vadné důvody (viz rozsudek ze dne 16. června 2016, SKW Stahl-Metallurgie a SKW Stahl-Metallurgie Holding v. Komise, C‑154/14 P, EU:C:2016:445, bod 39 a citovaná judikatura).

90      Odůvodnění aktu musí být navíc přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat přezkum (viz rozsudek ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise, C‑521/09 P, EU:C:2011:620, bod 147 a citovaná judikatura). Komise je v tomto ohledu povinna uvést důvody, pokud odmítne pokračovat v posuzování stížnosti. Odůvodnění musí být dostatečně přesné a podrobné, aby Tribunál mohl účelně přezkoumat, jak Komise využila svou diskreční pravomoc určit priority (rozsudek ze dne 21. ledna 2015, easyJet Airline v. Komise, T‑355/13, EU:T:2015:36, bod 70). Konečně Komise není povinna vyjádřit se ke všem argumentům, které zúčastněné osoby předložily na podporu své stížnosti. Její povinností je pouze uvést skutkové okolnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam v rámci systematiky rozhodnutí (rozsudek ze dne 18. září 1996, Asia Motor France a další v. Komise, T‑387/94, EU:T:1996:120, bod 104).

91      Zaprvé z přezkumu napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 90 výše uvedla skutkové okolnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam v rámci systematiky rozhodnutí.

92      Pokud tedy jde o odůvodnění týkající se zamítnutí tvrzení žalobkyně podle čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1/2003, Tribunál konstatuje, že Komise řádně vysvětlila, že žalobkyně zaslala ÚOHS stížnost, která byla tomuto orgánu doručena dne 19. května 2010 a týkala se jednání shrnutých v bodech 3 až 5 výše (body 6 až 8 napadeného rozhodnutí), že ÚOHS dne 11. prosince 2014 informoval žalobkyni o tom, že šetření týkající se uvedených praktik uzavřel, jelikož informace, které má k dispozici, neumožňují vyvodit závěr, že by docházelo k porušování pravidel hospodářské soutěže (bod 8 napadeného rozhodnutí), že měla za to, že na první jednání, čtvrté jednání v souvislosti s Českou republikou a páté jednání, která jsou namítána v druhé stížnosti, musí být nahlíženo tak, že se jimi ÚOHS již zabýval, a tedy mohla části stížnosti týkající se uvedených jednání zamítnout podle čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1/2003 (body 17 až 20 napadeného rozhodnutí).

93      Stejně tak pokud jde o odůvodnění týkající se zamítnutí tvrzení žalobkyně podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 773/2004, Komise řádně vysvětlila, že pravděpodobnost prokázání porušení pravidel hospodářské soutěže je omezená s ohledem na zbývající jednání namítaná ve druhé stížnosti, kterými se ÚOHS nezabýval (bod 29 napadeného rozhodnutí). Komise zejména uvedla, že se nezdá, že by dotčené podniky vyvíjely tlak na autorizované distributory, aby vozidla neprodávali takovým subjektům, jako je žalobkyně (body 30 až 35 napadeného rozhodnutí), že není dostatečně doloženo, že dotčené podniky koordinovaly prodejní ceny v Belgii, České republice, Dánsku, Litvě, Lucembursku a Nizozemsku (body 36 až 38 napadeného rozhodnutí), že není dostatečně doloženo, že autorizovaní distributoři náležející do sítě Subaru DE odmítali poskytovat služby v rámci (prodloužené) záruky spotřebitelům, kteří si motorová vozidla pořídili prostřednictvím žalobkyně (body 39 až 43 napadeného rozhodnutí), a že není dostatečně doloženo, že společnost Subaru Nordic bránila paralelnímu obchodu s vozidly (body 44 až 50 napadeného rozhodnutí).

94      Komise mimoto vysvětlila, že hloubkové šetření těchto jednání by vyžadovalo značné zdroje, provádění inspekcí v obchodních prostorách dotčených podniků, zaslání řady žádostí o informace a posouzení velkých objemů dokumentů, což by nebylo přiměřené vzhledem k omezené pravděpodobnosti prokázání existence protiprávního jednání (body 51 až 53 napadeného rozhodnutí).

95      Ze zjištění uvedených v bodech 91 až 94 výše vyplývá, že v napadeném rozhodnutí jsou jasně a jednoznačně uvedeny důvody, proč Komise dospěla k závěru o zamítnutí druhé stížnosti, takže jí nelze vytýkat žádné porušení povinnosti uvést odůvodnění.

96      Zadruhé Komise nebyla povinna uvést, z jakých priorit vycházela, když se rozhodovala, že v dané věci nebude provádět další šetření, jelikož tyto priority mohly obecně mít důvěrnou povahu.

97      Zatřetí pokud jde o výtku žalobkyně, že Komise řádně neodůvodnila, jakým způsobem hodnotila důkazy, a neodůvodnila svůj závěr, že na základě poskytnutých důkazů je malá pravděpodobnost zjištění výskytu porušení pravidel hospodářské soutěže, je třeba uvést, že v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 89 výše se argumentace žalobkyně týká opodstatněnosti odůvodnění, a tedy hmotněprávní legality napadeného rozhodnutí, a nesouvisí proto s dodržováním čl. 296 druhého pododstavce SFEU. Mimoto jak bylo připomenuto v bodech 72 až 77, žalobkyni se nepodařilo prokázat, že se Komise v tomto ohledu dopustila zjevně nesprávného posouzení.

98      Druhý žalobní důvod musí být tedy zamítnut jako neopodstatněný.

 K porušení některých procesních práv žalobkyně

99      Žalobkyně se vedle dvou uplatněných žalobních důvodů dovolává porušení některých svých procesních práv.

100    V rámci první výtky žalobkyně tvrdí, že Komise v průběhu správního postupu neposkytla dostatečnou ochranu důvěrným informacím a obchodním tajemstvím žalobkyně. Konkrétně Komise podle žalobkyně poskytla Subaru dopis ze dne 18. prosince 2015 navzdory skutečnosti, že žalobkyně Komisi výslovně požádala, aby tento dopis nebyl společnosti Subaru poskytnut.

101    V rámci druhé výtky žalobkyně tvrdí, že Komise jí „veškeré důležité písemnosti ve věci“, včetně napadeného rozhodnutí a dopisu ze dne 18. prosince 2015, poslala v době, kdy lze očekávat zvýšený výskyt dovolených, a je tedy velice obtížné rychle reagovat, resp. k vyřízení věci rychle zajistit právní zástupce.

102    V rámci třetí výtky žalobkyně Komisi vytýká prodlení, se kterým jí poskytla překlad napadeného rozhodnutí do českého jazyka.

103    Komise s touto argumentací nesouhlasí.

104    Pokud jde o první výtku, žalobkyně neprokazuje, že Komise řádně neposkytla dostatečnou ochranu důvěrným informacím poskytnutým žalobkyní a obchodním tajemstvím žalobkyně.

105    Ze spisu konkrétně vyplývá, že Komise popírá, že by společnosti Subaru poskytla dopis ze dne 18. prosince 2015, a že žalobkyně toto poskytnutí nijak neprokázala.

106    Mimoto podle e-mailu ze dne 14. ledna 2016, který je zmiňován v žalobě a který Komise poskytla v rámci své žalobní odpovědi, žalobkyně Komisi neoznámila, že jsou v uvedeném dopise důvěrné skutečnosti.

107    První výtka musí být tedy v každém případě zamítnuta.

108    Pokud jde o druhou výtku, žalobkyně nevysvětluje, jak tato skutečnost mohla porušit její procesní práva.

109    Pokud jde konkrétně o dopis ze dne 18. prosince 2015, ze spisu vyplývá, že Komise prodloužila lhůtu pro odpověď na tento dopis, takže na odpověď poskytla celkem osm a půl týdne. Žalobkyně v tomto ohledu nepředkládá žádný důkaz o tom, že tato lhůta byla pro poskytnutí odpovědi nedostatečná, že pro ni bylo obtížné na dopis odpovědět nebo že nemohla ve stanovené lhůtě kontaktovat své právní zástupce.

110    Tribunál mimoto připomíná, že k tomu, aby rozhodnutí bylo řádně oznámeno, stačí, aby toto rozhodnutí bylo sděleno osobě, jíž je určeno, a aby se tato osoba mohla s tímto rozhodnutím seznámit (rozsudek ze dne 21. února 1973, Europemballage a Continental Can v. Komise, 6/72, EU:C:1973:22, bod 10); navíc je třeba upřesnit, že případnými nesrovnalostmi, kterými jsou stiženy podmínky oznamování, není zpochybněna legalita nebo správnost samotného oznámeného aktu (rozsudek ze dne 14. července 1972, Imperial Chemical Industries v. Komise, 48/69, EU:C:1972:70, body 39 a 40).

111    Případné pochybení Komise ohledně data oznámení napadeného rozhodnutí tudíž nemůže zpochybnit legalitu uvedeného rozhodnutí, a tedy vést k jeho zrušení.

112    Druhá výtka musí být tedy zamítnuta.

113    Pokud jde o třetí výtku, je nutno konstatovat, že jak Komise uvedla na jednání a žalobkyně to nepopírá, rozhodla se žalobkyně podat druhou stížnost v anglickém jazyce, ačkoli mohla uvedenou stížnost sepsat v jazyce českém. Komise tedy uvedla, že řízení pokračovalo v anglickém jazyce. Žalobkyně namítala, že od roku 2017 předkládala podání v češtině, a tedy od tohoto data byla Komise povinna zasílat dokumenty, zejména napadené rozhodnutí, v češtině. Komise dále zdůraznila skutečnost, že od okamžiku, kdy obdržela formální žádost žalobkyně o český překlad napadeného rozhodnutí, jí byl tento překlad poslán ihned, jakmile to bylo možné.

114    V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že případné pochybení Komise nemůže zpochybnit legalitu napadeného rozhodnutí, a vést tedy k jeho zrušení.

115    Žalobkyně každopádně neposkytla důkaz, že Komisi formálně požádala o zaslání napadeného rozhodnutí v češtině ani že jí byl český překlad napadeného rozhodnutí zaslán ve lhůtě, která jí bránila podat žalobu. V projednávaném případě je nutno konstatovat, že žalobkyně byla s to podat žalobu včas.

116    Třetí výtka musí být tedy odmítnuta jako irelevantní.

117    Návrhová žádání směřující ke zrušení je tudíž třeba zamítnout v plném rozsahu.

 K žádosti podanécílem vyjádřit nesouhlas se zveřejněním napadeného rozhodnutí“

118    Jak bylo uvedeno v bodě 26 výše, žalobkyně zaslala soudní kanceláři Tribunálu dne 28. listopadu 2018 e‑mail, ve kterém uvedla, že nesouhlasí se zveřejněním napadeného rozhodnutí.

119    V tomto dopise žalobkyně uvádí, že toto zveřejnění může soudní řízení před Tribunálem negativním způsobem ovlivnit v její neprospěch. Dále uvádí, že žádný právní předpis Komisi neukládá povinnost toto rozhodnutí zveřejnit. Podle žalobkyně kromě toho k jeho zveřejnění Komise měla přistoupit až po skončení soudního řízení. Žádá proto Tribunál, aby „vzal její námitky na vědomí“.

120    Za předpokladu, že by tato žádost mohla být vykládána jako návrh, aby Tribunál Komisi uložil nezveřejňovat napadené rozhodnutí, je třeba v tomto ohledu připomenout, že Tribunálu v rámci přezkumu legality aktů orgánů, institucí nebo jiných subjektů Unie nepřísluší, aby jim vydával příkazy nebo je nahrazoval (rozsudek ze dne 10. října 2012, Řecko v. Komise, T‑158/09, nezveřejněný, EU:T:2012:530, bod 219; viz rovněž rozsudek ze dne 22. dubna 2016, Itálie a Eurallumina v. Komise, T‑60/06 RENV II a T‑62/06 RENV II, EU:T:2016:233, bod 43 a citovaná judikatura).

121    Návrh žalobkyně, aby byl vůči Komisi vydán soudní příkaz, je tedy zjevně nepřípustný.

122    Návrh se každopádně stal bezpředmětným, jelikož napadené rozhodnutí již bylo zveřejněno, jak Komise upřesnila na jednání a nebylo to popřeno žalobkyní, která ostatně vzala uvedený návrh zpět, což bylo zaznamenáno do protokolu z jednání.

 K žádostiprovedení důkazů výslechem jednatele žalobkyně jako svědka

123    Jak bylo uvedeno v bodě 28 výše a jak rovněž vyplývá z několika bodů žaloby, žalobkyně v podstatě žádá Tribunál, aby nařídil provedení důkazu výslechem jejího jednatele jako svědka.

124    V tomto ohledu je třeba připomenout, že Tribunálu přísluší posoudit účelnost provedení důkazů (obdobně viz rozsudek ze dne 9. března 2015, Deutsche Börse v. Komise, T‑175/12, nezveřejněný, EU:T:2015:148, bod 417 a citovaná judikatura).

125    V projednávané věci jsou skutečnosti obsažené ve spise dostatečné k tomu, aby Tribunál mohl rozhodnout, neboť Tribunál mohl účelně rozhodnout na základě návrhových žádání, žalobních důvodů a argumentů uplatněných během řízení a s ohledem na dokumenty předložené účastnicemi řízení.

126    Z toho plyne, že žádost o provedení důkazů musí být zamítnuta a rovněž musí být zamítnuta žaloba v plném rozsahu.

 K nákladům řízení

127    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedené náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (devátý senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Společnosti LL-CARPENTER s.r.o. se ukládá náhrada nákladů řízení.

Gervasoni

Kowalik-Bańczyk

Mac Eochaidh

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 12. března 2020.

Vedoucí soudní kanceláře

 

Předseda

E. Coulon

 

S. Gervasoni


*–      Jednací jazyk: čeština.