ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(třetí senát)

23. října 2013

Věc F‑39/12

BQ

v.

Účetní dvůr Evropské unie

„Veřejná služba – Úředník – Hodnotící posudek – Psychické obtěžování – Náhrada škody – Přípustnost – Lhůty“

Předmět:      Žaloba podaná podle článku 270 SFEU použitelného na Smlouvu o ESAE podle jejího článku 106a, kterou se BQ domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 7. prosince 2011, kterým byla zamítnuta jeho stížnost ze dne 26. dubna 2011 směřující proti zamítnutí jeho návrhu na uplatnění odpovědnosti Účetního dvora Evropské unie z důvodu protiprávního jednání vůči žalobci, a dále aby byla Účetnímu dvoru uložena náhrada nemajetkové a majetkové újmy, která byla údajně způsobena tímto protiprávním jednáním.

Rozhodnutí:      Účetnímu dvoru Evropské unie se ukládá, aby BQ zaplatil částku 2 000 eur. Ve zbývající části se žaloba zamítá. Každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení.

Shrnutí

1.      Žaloby úředníků – Lhůty – Návrh na náhradu škody adresovaný orgánu – Dodržení přiměřené lhůty – Délka a počátek lhůty

(Statut Soudního dvora, článek 46; služební řád, článek 90)

2.      Žaloby úředníků       – Žaloba na náhradu škody – Žalobní důvody – Protiprávnost rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování, jež nebylo napadeno ve stanovených lhůtách – Nepřípustnost

(Služební řád, články 90 a 91)

3.      Úředníci – Mimosmluvní odpovědnost orgánů – Nesprávný služební postup – Pojem – Existence konfliktních vztahů mezi úředníkem a jeho nadřízeným – Zahrnutí – Podmínky

4.      Úředníci – Práva a povinnosti – Vnitřní vyšetřování týkající se údajného psychického obtěžování – Právo stěžovatele být vyslechnut a na přístup k vyšetřovacímu spisu – Meze

(Služební řád, články 12a, 24 a 26)

1.      Pokud právní úprava použitelná na podání návrhu na náhradu škody, která vyplývá z pracovního vztahu mezi úředníkem a orgánem, k němuž patří, nestanoví žádnou lhůtu, musí být uvedený návrh podán v přiměřené lhůtě, která se určuje s ohledem na okolnosti projednávaného případu.

Navíc v případě neexistence právní úpravy použitelné na danou oblast je pětiletá promlčecí lhůta stanovená v článku 46 statutu Soudního dvora relevantním srovnávacím prvkem pro rozhodnutí o přípustnosti návrhu na náhradu škody úředníka, aniž by však tvořila rigidní a nedotknutelnou mez. Je třeba dodat, že podle uvedeného článku 46 počíná pětiletá promlčecí lhůta plynout ode dne, kdy nastala skutečnost, na níž se zakládá nárok na náhradu škody, nebo přesněji od okamžiku, kdy vznikly škodlivé účinky aktu nebo protiprávního jednání, nebo také ještě od okamžiku, kdy se škodlivé účinky projevily.

(viz body 38 a 39)

Odkazy:

Soudní dvůr: 27. ledna 1982, De Franceschi v. Rada a Komise, 51/81, bod 10; 19. dubna 2007, Holcim (Deutschland) v. Komise, C‑282/05 P, bod 29

Soud prvního stupně: 5. října 2004, Eagle a další v. Komise, T‑144/02, body 66 a 71; 27. srpna 2009, Abouchar v. Komise, T‑367/08, body 22 a 23

Tribunál Evropské unie: 15. září 2010, Marcuccio v. Komise, T‑157/09 P, body 46 a 47

2.      Úředník, který nepodal ve lhůtách stanovených v článcích 90 a 91 služebního řádu žalobu na neplatnost proti aktu údajně nepříznivě zasahujícímu do jeho právního postavení, nemůže prostřednictvím návrhu na náhradu škody způsobené tímto aktem napravit toto opomenutí a získat tak nové lhůty pro podání žaloby. Údajné protiprávnosti tohoto aktu se úředník nemůže dovolávat ani v rámci žaloby na náhradu škody.

(viz bod 62)

Odkazy:

Soud prvního stupně: 29. února 1996, Lopes v. Komise, T‑547/93, body 174 a 175; 1. prosince 1999, Schuerer v. Komise, T‑81/99, bod 31

3.      Existence konfliktních vztahů mezi úředníkem a jeho nadřízeným nemůže jako taková představovat nesprávný služební postup přičitatelný administrativě, s výjimkou případu, že by byla prokázána nečinnost administrativy v tom smyslu, že situaci, která byla škodlivá jak pro fungování služby, tak zdraví dotyčných osob, nechala ještě zhoršit.

(viz bod 68)

4.      V případě, že vyšetřování vedené v návaznosti na žádost o pomoc podanou úředníkem se stížností na psychické obtěžování nelze považovat za vyšetřování zahájené vůči uvedenému úředníkovi, se však úředník může na základě zásady řádné správy dovolávat práva být vyslechnut ohledně skutečností, které se ho týkají, neboť rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o pomoc z důvodu údajného psychického obtěžování, může mít závažné důsledky, jelikož psychické obtěžování může mít mimořádné škodlivé účinky na zdravotní stav oběti a případné uznání existence psychického obtěžování administrativou může mít samo o sobě příznivý účinek v terapeutickém procesu uzdravování obtěžované osoby.

Procesní právo být vyslechnut však nezahrnuje právo úředníka, který tvrdí, že byl obětí psychického obtěžování, seznámit se v každém případě s celým vyšetřovacím spisem po jeho vyhotovení, neboť v kontextu vyšetřování skutkových okolností psychického obtěžování není bezdůvodná – s výjimkou zvláštních okolností – vůle ochránit svědky zárukou anonymity a důvěrnosti každého údaje, jenž by je mohl identifikovat, aby tak bylo možné v samotném zájmu stěžovatelů provést nestranné a objektivní vyšetřování s využitím bezvýhradné spolupráce zaměstnanců s cílem zabránit jakémukoliv riziku dodatečného ovlivňování svědků obviněnými osobami, případně stěžovateli a chránit tak příznivé pracovněprávní vztahy, které mohou zajistit řádné fungování služby.

Naproti tomu, pokud orgán oprávněný ke jmenování rozhodne o zamítnutí stížnosti z důvodu obtěžování na základě závěrů vyšetřovací zprávy, má úředník, který je stěžovatelem, právo seznámit se s důvody, na kterých spočívají závěry vyšetřovací zprávy, což znamená, že pokud se tyto důvody nenacházejí v rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování, musí mu být předloženo nedůvěrné znění vyšetřovací zprávy.

(viz body 72 až 74)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: 16. května 2012, Skareby v. Komise, F‑42/10, bod 46; 12. prosince 2012, Cerafogli v. ECB, F‑43/10, body 85, 92 a 97, který je předmětem kasačního opravného prostředku projednávaného před Tribunálem Evropské unie, věc T‑114/13 P