ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)
2. srpna 2021(*)
„Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Příslušnost a uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Nařízení (ES) č. 2201/2003 – Oblast působnosti – Článek 2 bod 11 – Pojem ‚neoprávněné odebrání [protiprávní přemístění] nebo zadržení dítěte‘ – Haagská úmluva ze dne 25. října 1980 – Žádost o navrácení malého dítěte, jehož rodiče ho mají ve společné péči – Státní příslušníci třetí země – Přemístění dítěte a jeho matky do členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podle nařízení (EU) č. 604/2013 (Dublin III)“
Ve věci C‑262/21 PPU,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Korkein oikeus (Nejvyšší soud, Finsko) ze dne 23. dubna 2021, došlým Soudnímu dvoru dne 23. dubna 2021, v řízení
A
proti
B,
SOUDNÍ DVŮR (první senát),
ve složení J.-C. Bonichot (zpravodaj), předseda senátu, L. Bay Larsen, C. Toader, M. Safjan a N. Jääskinen, soudci,
generální advokát: P. Pikamäe,
vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 28. června 2021,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za A J. Kuusivaarou, asianajaja
– za B E. Wehka-aho a A. Saarikoski, luvan saaneet oikeudenkäyntiavustajat,
– za finskou vládu H. Leppo, jako zmocněnkyní,
– za švédskou vládu O. Simonssonem, J. Lundbergem, C. Meyer-Seitz, A. M. Runeskjöld, M. Salborn Hodgson, H. Shev, H. Eklinder a R. Shahsavan Eriksson, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi M. Huttunenem, W. Wilsem a A. Azema, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 14. července 2021,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 2 bodu 11 a čl. 11 odst. 4 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Úř. věst. 2003, L 338, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 243; dále jen „nařízení Brusel IIa“), čl. 13 prvního pododstavce písm. b) a článku 20 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí uzavřené v Haagu dne 25. října 1980 (dále jen „Haagská úmluva“), jakož i článku 24 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi státními příslušníky třetí země A, který je otcem nezletilého dítěte, a B, která je jeho matkou, ohledně žádosti, kterou podal zmíněný otec na základě Haagské úmluvy, v níž se domáhal navrácení dotčeného dítěte do Švédska poté, co byly toto dítě a jeho matka přemístěny do Finska v důsledku rozhodnutí přijatého na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31, dále jen „nařízení Dublin III“).
Právní rámec
Mezinárodní právo
3 Článek 1 Haagské úmluvy stanoví:
„Předměty této úmluvy jsou:
a) zajistit bezodkladný návrat dětí protiprávně přemístěných nebo zadržovaných v některém smluvním státě,
b) zajistit, aby práva týkající se péče o dítě a styku s ním podle právního řádu jednoho smluvního státu byla účinně respektována v ostatních smluvních státech.“
4 Článek 13 první pododstavec uvedené úmluvy stanoví:
„Bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže, že:
a) osoba, instituce nebo jiný orgán, který měl pečovat o osobu dítěte, ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení nebo souhlasil či později se smířil s přemístěním nebo zadržením, nebo
b) je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace.“
5 Článek 20 uvedené úmluvy stanoví:
„Návrat dítěte podle ustanovení článku 12 muže byt odmítnut, kdyby to nedovolovaly základní zásady dožádaného státu o ochraně lidských práv a základních svobod.“
Unijní právo
Nařízení Brusel IIa
6 V bodech 5, 17 a 33 odůvodnění nařízení Brusel IIa je uvedeno:
„(5) V zájmu zajištění rovnosti všech dětí se toto nařízení vztahuje na veškerá rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti, včetně opatření k ochraně dítěte, bez jakýchkoliv vazeb na řízení ve věcech manželských;
[…]
(17) V případech neoprávněného odebrání [protiprávního přemístění] nebo zadržení dítěte by mělo být neprodleně zajištěno navrácení dítěte, proto by se měla nadále používat [Haagská úmluva], doplněná ustanoveními tohoto nařízení, zejména článkem 11. […]
[…]
(33) Toto nařízení ctí základní práva a zachovává zásady [Listiny]. Zejména se snaží zajistit dodržování základních práv dítěte stanovených v článku 24 [Listiny].“
7 Článek 1 tohoto nařízení, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:
„1. Toto nařízení se bez ohledu na druh soudu vztahuje na občanskoprávní věci týkající se
[…]
b) přiznání, výkonu, převedení a úplného nebo částečného odnětí rodičovské zodpovědnosti.
[…]
2. Věci uvedené v odst. 1 písm. b) se mohou zejména týkat
a) práva péče o dítě a práva na styk s dítětem;
b) poručnictví, opatrovnictví a podobných institutů;
c) určení osoby, orgánu nebo jiného subjektu odpovědných za dítě či jeho jmění nebo pověřených zastupováním dítěte či napomáháním dítěti a stanovení jejich úkolů,
d) umístění dítěte do pěstounské rodiny nebo ústavní péče;
e) opatření k ochraně dítěte spojených se správou, zachováním a nakládáním se jměním dítěte.“
8 Článek 2 uvedeného nařízení zní:
„Pro účely tohoto nařízení:
[…]
7) ‚rodičovskou zodpovědností‘ se rozumějí veškerá práva a povinnosti fyzické nebo právnické osoby týkající se dítěte nebo jmění dítěte, která jsou jí svěřena [soudním] rozhodnutím, právními předpisy nebo právně závaznou dohodou. Tento pojem zahrnuje především právo péče o dítě a právo na styk s dítětem;
[…]
11) ‚neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením‘ se rozumí odebrání [přemístění] nebo zadržení dítěte,
a) kterým je porušováno právo péče o dítě vyplývající ze soudního rozhodnutí, ze zákona nebo z právně závazné dohody podle právních předpisů členského státu, ve kterém mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před odebráním [přemístěním] nebo zadržením,
a
b) za předpokladu, že v době odebrání [přemístění] nebo zadržení bylo skutečně vykonáváno právo péče o dítě, ať společně nebo samostatně, nebo by toto právo bylo vykonáváno, kdyby k odebrání [přemístění] nebo zadržení nedošlo. Péče o dítě se považuje za vykonávanou společně v případě, kdy podle rozhodnutí nebo ze zákona jeden z nositelů rodičovské zodpovědnosti nemůže rozhodnout o místě bydliště dítěte bez souhlasu jiného nositele rodičovské zodpovědnosti.“
9 Podle čl. 11 odst. 1 a 4 téhož nařízení platí:
„1. V případě, že osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě požádá příslušné orgány v členském státě o vydání rozhodnutí na základě [Haagské úmluvy], aby dosáhl navrácení dítěte, které bylo neoprávněně odebráno [protiprávně přemístěno do jiného členského státu] nebo zadrženo v jiném členském státě než v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením, použijí se odstavce 2 až 8.
[…]
4. Soud nemůže zamítnout žádost o navrácení dítěte na základě článku 13 písm. b) [Haagské úmluvy], pokud se prokáže, že byla přijata vhodná opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení.“
Nařízení Dublin III
10 Podle čl. 6 odst. 1 nařízení Dublin III platí:
„Během všech řízení podle tohoto nařízení mají členské státy především na mysli nejlepší zájem dítěte.“
11 Podle čl. 12 odst. 3 nařízení Dublin III platí:
„Pokud je žadatel držitelem více platných povolení k pobytu nebo víz vydaných různými členskými státy, přejímají členské státy příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu v tomto pořadí:
a) členský stát, který vydal povolení k pobytu přiznávající právo na nejdelší pobyt, nebo pokud jsou doby platnosti stejné, členský stát, který vydal povolení k pobytu, jehož doba platnosti skončí jako poslední;
[…]“
12 Článek 29 odst. 1 a 3 tohoto nařízení zní:
„1. Přemístění žadatele nebo jiné osoby uvedené v čl. 18 odst. 1 písm. c) nebo d) z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu se provádí po konzultaci dotyčných členských států v souladu s vnitrostátním právem dožadujícího členského státu, jakmile je to z praktického hlediska možné, avšak nejpozději šest měsíců od přijetí žádosti jiným členským státem o převzetí dotyčné osoby nebo o její přijetí zpět nebo od vydání konečného rozhodnutí o opravném prostředku nebo o přezkumu, pokud má podle čl. 27 odst. 3 odkladný účinek.
[…]
3. Pokud je osoba přemístěna chybně, nebo pokud je rozhodnutí o přemístění v rámci odvolacího nebo přezkumného řízení zrušeno poté, co bylo přemístění provedeno, přijme členský stát, který přemístění provedl, tuto osobu bezodkladně zpět.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
13 V květnu 2019 se státní příslušníci třetí země A a B, kteří do té doby pobývali od roku 2016 ve Finsku, přestěhovali do Švédska. Dne 5. září 2019 se jim narodilo dítě. Dítě mělo v té době obvyklé bydliště ve Švédsku a oba jeho rodiče vůči němu vykonávali právo společné péče.
14 Matka měla na období od 28. prosince 2017 do 27. prosince 2021 na základě povolení k pobytu uděleného otci jakožto zaměstnanci rodinné povolení k pobytu ve Finsku a zároveň měla na období od 11. března 2019 do 16. září 2020 rodinné povolení k pobytu ve Švédsku.
15 Rozhodnutím ze dne 11. listopadu 2019 dítě převzaly do péče příslušné švédské orgány a umístily ho s jeho matkou do azylového domu pro ženy v tísni ve Švédsku, kde setrvaly až do okamžiku přemístění do Finska dne 24. listopadu 2020. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem správního soudu ze dne 17. ledna 2020, který poukázal na násilné chování otce vůči matce, jehož bylo dítě svědkem, skutečné nebezpečí pro vývoj a zdraví dítěte, jakož i na riziko, že otec dítě odveze do země původu rodičů bez souhlasu matky.
16 Podle doplňujících informací, které švédská vláda poskytla na žádost Soudního dvora, měl otec ze začátku období umístění v azylovém domě přístup pouze k fotografiím a videonahrávkám dítěte. Následně se uskutečňovaly návštěvy za přítomnosti sociálního pracovníka, ale z důvodu nízkého věku dítěte a proto, že se mělo za to, že otec není pro dítě bezpečný, byly jen velmi krátké.
17 Dne 21. listopadu 2019 požádal otec o povolení k pobytu dítěte ve Švédsku z důvodu své rodinné vazby k tomuto dítěti. Dne 4. prosince 2019 požádala o povolení k pobytu dítěte ve Švédsku i matka.
18 Dne 7. srpna 2020 podala matka ve Švédsku za sebe i dítě žádost o azyl; žádost byla založena na tvrzení, že se na ní otec dopouštěl domácího násilí a že hrozí vážné nebezpečí, že v případě návratu do země původu se stane obětí násilného chování ve jménu cti ze strany rodiny otce.
19 Dne 27. srpna 2020 Finská republika prohlásila, že je příslušná k posuzování žádostí matky a dítěte o azyl podle čl. 12 odst. 3 nařízení Dublin III, jelikož doba platnosti povolení k pobytu, které jí vydala Finská republika (27. prosince 2021), je delší než doba platnosti povolení k pobytu vydaného Švédským královstvím (16. září 2020).
20 Rozhodnutím ze dne 27. října 2020 švédské orgány odložily žádost otce o povolení k pobytu dítěte, odmítly jako nepřípustnou žádost o azyl, kterou podala matka za sebe a za dítě, a nařídily přemístění dítěte i jeho matky do Finska. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že při jeho přijímání byl v souladu s čl. 6 odst. 1 nařízení Dublin III posuzován nejlepší zájem dítěte. V tomto ohledu bylo konstatováno, že otec představuje pro dítě hrozbu a dítě s ním není v kontaktu, a proto jejich odloučení na určitou dobu nejlepšímu zájmu dítěte neodporuje. Kromě toho se mělo za to, že jelikož má otec ve Finsku povolení k pobytu, přemístění dítěte do tohoto státu nebude pro otce překážkou výkonu práva na styk s dítětem.
21 Dne 24. listopadu 2020 matka dobrovolně vyhověla rozhodnutí o svém přemístění a přemístění jejího dítěte do Finska, které přijaly švédské orgány na základě čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III.
22 Dne 7. prosince 2020 podal otec proti rozhodnutí švédských orgánů o odložení jeho žádosti o povolení k pobytu dítěte a o přemístění dítěte do Finska žalobu.
23 Rozsudkem ze dne 21. prosince 2020 Migrationsdomstolen i Stockholm (soud pro oblast přistěhovalectví zasedající ve Stockholmu, Švédsko) toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil švédskému imigračnímu orgánu, neboť otec dítěte nebyl v průběhu řízení vyslechnut.
24 Rozhodnutím ze dne 29. prosince 2020 švédský imigrační orgán v návaznosti na odjezd dítěte do Finska dané věci odložil. Dne 19. ledna 2021 podal otec proti tomuto rozhodnutí žalobu u Migrationsdomstolen i Stockholm (soud pro oblast přistěhovalectví zasedající ve Stockholmu), která byla rozsudkem ze dne 6. dubna 2021 zamítnuta.
25 Dne 5. ledna 2021 podal otec u švédských orgánů novou žádost o povolení k pobytu dítěte z rodinných důvodů. Posuzování této žádosti o povolení k pobytu ve Švédsku stále probíhá.
26 Dne 11. ledna 2021 podala matka ve Finsku žádost o azyl pro sebe i pro své dítě. Dne 26. března 2021 finské orgány odňaly matce povolení k pobytu, které ve Finsku měla a jehož platnost měla v zásadě uplynout dne 27. prosince 2021. Vyřizování žádostí o azyl ve Finsku stále probíhá.
27 Co se týče práva péče o dítě, Västmanlands tingsrätt (soud prvního stupně pro Västmanland, Švédsko) v listopadu 2020, tedy krátce před přemístěním matky a dítěte do Finska, ponechal dítě ve společné péči obou rodičů. Matka dítěte zpochybnila příslušnost tohoto švédského soudu k projednání daného sporu po přemístění dítěte do Finska. Dne 29. dubna 2021 uvedený soud rozhodl o rozvodu rodičů, svěřil dítě do výlučné péče matky a zamítl návrh týkající se práva otce na styk s dítětem. Rozsudkem Svea hovrätt (odvolací soud zasedající ve Stockholmu, Švédsko) z 23. a 24. června 2021 byl zamítnut návrh otce na uznání přijatelnosti opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
28 Dne 21. prosince 2020 podal otec u Helsingin hovioikeus (odvolací soud v Helsinkách, Finsko) návrh, kterým se domáhal nařízení bezodkladného navrácení dítěte do Švédska. Ve vyjádření ze dne 26. ledna 2021, které tomuto soudu zaslaly švédské orgány, tyto orgány připomněly, že dítě a matka nemají ve Švédsku platné povolení k pobytu, a nemají tedy právo do Švédska vstoupit ani tam pobývat.
29 Rozhodnutím ze dne 25. února 2021 Helsingin hovioikeus (odvolací soud v Helsinkách) návrh zamítl, přičemž zejména poznamenal, že nelze konstatovat, že matka dítě ze země jeho bydliště přemístila protiprávně. Otec podal u předkládajícího soudu kasační opravný prostředek znějící na zrušení tohoto rozhodnutí.
30 Za těchto podmínek se Korkein oikeus (Nejvyšší soud, Finsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být čl. 2 bod 11 nařízení [Brusel IIa] týkající se protiprávního přemístění dítěte vykládán v tom smyslu, že této kvalifikaci odpovídá situace, kdy jeden z rodičů bez souhlasu druhého rodiče přemístí dítě ze státu jeho bydliště do jiného členského státu, který je příslušným členským státem na základě rozhodnutí o přemístění přijatého orgánem podle nařízení [Dublin III]?
2) V případě záporné odpovědi na první otázku, musí být čl. 2 bod 11 nařízení Brusel IIa týkající se protiprávního zadržení vykládán v tom smyslu, že této kvalifikaci odpovídá situace, kdy soud státu bydliště dítěte zrušil rozhodnutí orgánu o postoupení věci, avšak dítě, jehož navrácení je nařízeno, již nemá ve státě svého bydliště platné povolení k pobytu ani právo do dotčeného státu vstoupit nebo v něm pobývat?
3) Je-li třeba s ohledem na odpověď na první nebo druhou otázku vykládat nařízení Brusel IIa v tom smyslu, že se jedná o protiprávní přemístění nebo zadržení dítěte, a že by tudíž toto dítě mělo být navráceno do státu svého bydliště, je třeba čl. 13 první pododstavec písm. b) [Haagské] úmluvy vykládat v tom smyslu, že brání navrácení dítěte
i) z důvodu existence vážného nebezpečí ve smyslu tohoto ustanovení, že by návrat vystavil kojence, o kterého se matka osobně starala – pokud by byl navrácen sám – fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace; nebo
ii) z důvodu, že by dítě bylo ve státě svého bydliště převzato do péče a umístěno do azylového domu buď samo, nebo se svojí matkou, což by nasvědčovalo existenci vážného nebezpečí ve smyslu tohoto ustanovení, že by návrat vystavil dítě fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace; nebo
iii) z důvodu, že by se dítě bez platného povolení k pobytu dostalo do nesnesitelné situace ve smyslu tohoto ustanovení?
4) Pokud je s ohledem na odpověď na třetí otázku možné vykládat důvody pro zamítnutí podle čl. 13 prvního pododstavce písm. b) [Haagské] úmluvy v tom smyslu, že existuje vážné nebezpečí, že by návrat vystavil dítě fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace, je třeba čl. 11 odst. 4 nařízení Brusel IIa ve spojení s pojmem „nejvlastnější zájem dítěte“ uvedeným v článku 24 [Listiny], resp. s pojmem „nejlepší zájem dítěte“ zmíněným v tomto nařízení, vykládat v tom smyslu, že v situaci, kdy dítě ani matka nemají platné povolení k pobytu ve státě bydliště dítěte, a nemají tedy právo do této země vstoupit ani v ní pobývat, musí stát bydliště dítěte přijmout vhodná opatření pro zajištění oprávněného pobytu dítěte a jeho matky v dotčeném členském státě? V případě, že stát bydliště dítěte takovou povinnost má, je třeba vykládat zásadu vzájemné důvěry mezi členskými státy v tom smyslu, že stát, který dítě vrací, může v souladu s touto zásadou předpokládat, že stát bydliště dítěte tyto povinnosti splní, anebo zájem dítěte vyžaduje, aby orgány státu bydliště poskytly bližší údaje o konkrétních opatřeních, která byla nebo budou přijata na jeho ochranu, aby měl členský stát, který dítě vrací, zejména možnost posoudit vhodnost těchto opatření z hlediska zájmu dítěte?
5) V případě, že stát bydliště dítěte nemá povinnost, uvedenou výše ve čtvrté předběžné otázce, přijmout vhodná opatření, je třeba článek 20 [Haagské] úmluvy ve světle článku 24 [Listiny] vykládat v situacích uvedených výše ve třetí předběžné otázce v bodech i) až iii) v tom smyslu, že navrácení dítěte brání, neboť navrácení dítěte by mohlo být považováno za odporující základním zásadám ochrany lidských práv a základních svobod ve smyslu tohoto ustanovení?“
Řízení před Soudním dvorem
31 Dne 21. května 2021 předkládající soud na žádost Soudního dvora o informace mimo jiné uvedl, že žádost otce o vydání usnesení o navrácení dítěte na základě nařízení Dublin III byla odmítnuta jako nepřípustná.
32 Za těchto podmínek předkládající soud následujícím způsobem upřesnil formulaci druhé předběžné otázky:
„V případě záporné odpovědi na první otázku, musí být čl. 2 bod 11 nařízení Brusel IIa týkající se protiprávního zadržení vykládán v tom smyslu, že této kvalifikaci odpovídá situace, kdy soud státu bydliště dítěte zrušil rozhodnutí orgánu o postoupení věci, která byla odložena poté, co dítě i matka opustily stát svého bydliště, avšak dítě, jehož navrácení je nařízeno, již nemá ve státě svého bydliště platné povolení k pobytu ani právo do dotčeného státu vstoupit nebo v něm pobývat?“
33 Podáním ze dne 31. května 2021 švédská vláda odpověděla na písemné otázky položené Soudním dvorem a předložila dokumenty, které Soudní dvůr požadoval.
K naléhavému řízení o předběžné otázce
34 Předkládající soud požádal o projednání této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení podle článku 107 jednacího řádu Soudního dvora.
35 Na podporu své žádosti zdůraznil, že odpovědi, které Soudní dvůr poskytne na předběžné otázky, budou pro řešení předmětného sporu rozhodující, jelikož na jejich základě buď nařídí, nebo nenařídí navrácení dítěte do Švédska. Předkládající soud poukázal zejména na bod 17 odůvodnění nařízení Brusel IIa, který stanoví, že v případech protiprávního přemístění nebo zadržení dítěte by mělo být neprodleně zajištěno navrácení dítěte, a uvedl, že s ohledem na věk dítěte, délku jeho pobytu ve Finsku a skutečnost, že protahování řízení může narušit vývoj vztahu mezi otcem a jeho dítětem, je projednání věci v naléhavém řízení podle jeho názoru naprosto nezbytné.
36 V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že se projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týká výkladu nařízení Brusel IIa, které bylo přijato mimo jiné na základě čl. 61 písm. c) ES, nyní článku 67 SFEU, který je zařazen v hlavě V třetí části Smlouvy o FEU týkající se prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Lze ji tedy projednat v naléhavém řízení o předběžné otázce.
37 Zadruhé návrh dotčený ve věci v původním řízení podal otec, který je od svého dítěte mladšího dvou let odloučen již několik měsíců, s cílem dosáhnout bezodkladného návratu tohoto dítěte do Švédska na základě Haagské úmluvy.
38 Za těchto podmínek první senát Soudního dvora dne 6. května 2021 na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl, že se žádosti předkládajícího soudu o projednání této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení vyhovuje.
K předběžným otázkám
K první a druhé otázce
39 Podstatou první a druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 2 bod 11 nařízení Brusel IIa vykládán v tom smyslu, že protiprávní přemístění nebo protiprávní zadržení ve smyslu tohoto ustanovení může představovat situace, kdy jeden z rodičů má bez souhlasu druhého rodiče vzít své dítě ze státu jeho obvyklého bydliště do jiného členského státu na základě rozhodnutí o přemístění přijatého prvním členským státem podle nařízení Dublin III a následně má ve druhém členském státě pobývat poté, co bylo toto rozhodnutí o přemístění zrušeno, avšak orgány prvního členského státu nerozhodly, že přemístěné osoby přijmou zpět nebo že jim povolí pobyt.
40 Pokud jde zaprvé o věcnou působnost nařízení Brusel IIa, z čl. 1 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení vyplývá, že se bez ohledu na druh soudu vztahuje na občanskoprávní věci týkající se mimo jiné i přiznání, výkonu, převedení a úplného nebo částečného odnětí rodičovské zodpovědnosti. Pojem „občanskoprávní věci“ nesmí být v tomto rámci chápán restriktivně, nýbrž jako autonomní pojem unijního práva zahrnující zejména veškeré návrhy, opatření či rozhodnutí ve věci „rodičovské zodpovědnosti“ ve smyslu uvedeného nařízení v souladu s cílem připomenutým v bodě 5 jeho odůvodnění (rozsudek ze dne 21. října 2015, Gogova, C‑215/15, EU:C:2015:710, bod 26 a citovaná judikatura).
41 V tomto ohledu je třeba uvést, že pojem „rodičovská zodpovědnost“ je v čl. 2 bodu 7 nařízení Brusel IIa definován široce v tom smyslu, že zahrnuje veškerá práva a povinnosti fyzické nebo právnické osoby týkající se dítěte nebo jmění dítěte, která jsou jí svěřena soudním rozhodnutím, právními předpisy nebo právně závaznou dohodou. Dále je třeba poznamenat, že čl. 1 odst. 2 tohoto nařízení sice obsahuje výčet věcí, na které se uvedené nařízení vztahuje v rámci „rodičovské zodpovědnosti“, avšak tento výčet není taxativní, ale pouze demonstrativní, jak dokládá použití výrazu „zejména“ (rozsudek ze dne 21. října 2015, Gogova, C‑215/15, EU:C:2015:710, bod 27 a citovaná judikatura).
42 Pro určení, zda určitý návrh spadá do působnosti nařízení Brusel IIa, je třeba vycházet z jeho předmětu (rozsudek ze dne 21. října 2015, Gogova, C‑215/15, EU:C:2015:710, bod 28 a citovaná judikatura).
43 Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že otec dítěte podal u předkládajícího soudu žádost směřující k bezodkladnému navrácení tohoto dítěte do Švédska na základě Haagské úmluvy. Vzhledem k tomu, že předmět takové žádosti, jako je žádost dotčená ve věci v původním řízení, souvisí s rodičovskou zodpovědností, nařízení Brusel IIa se uplatní.
44 Pokud jde zadruhé o kvalifikaci přemístění nebo zadržení dítěte jako protiprávního, ze samotného znění čl. 2 bodu 11 nařízení Brusel IIa vyplývá, že za protiprávní musí být považováno takové přemístění nebo zadržení dítěte, kterým je porušováno právo péče o dítě vyplývající ze soudního rozhodnutí, ze zákona nebo z právně závazné dohody podle právních předpisů členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením, a to za předpokladu, že v době přemístění nebo zadržení bylo skutečně vykonáváno právo péče o dítě, ať společně nebo samostatně, nebo by toto právo bylo vykonáváno, kdyby k přemístění nebo zadržení nedošlo.
45 Jak uvedl generální advokát v bodě 34 svého stanoviska, z tohoto ustanovení vyplývá, že přemístění nebo zadržení dítěte lze kvalifikovat jako protiprávní, jsou-li splněny dvě podmínky: zaprvé přemístěním je porušováno právo péče o dítě přiznané podle práva členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště, což vyžaduje určení místa obvyklého bydliště dítěte před jeho přemístěním (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. června 2017, OL, C‑111/17 PPU, EU:C:2017:436, bod 53), a zadruhé právo péče o dítě bylo skutečně vykonáváno nebo by bylo vykonáváno, kdyby nedošlo k protiprávnímu přemístění nebo zadržení.
46 Výše uvedené je kromě toho potvrzeno i cílem nařízení Brusel IIa. Ačkoliv totiž toto nařízení směřuje – jak vyplývá z jeho preambule – k vytvoření soudního prostoru na základě zásady vzájemného uznávání soudních rozhodnutí stanovením pravidel v oblasti příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti, zatímco předmětem Haagské úmluvy je podle jejího čl. 1 písm. a) zajistit bezodkladné navrácení dětí protiprávně přemístěných nebo zadržovaných v některém smluvním státě, existuje úzké spojení mezi těmito dvěma nástroji, které v podstatě slouží společnému účelu odrazování od únosů dětí mezi státy a v případě únosu účelu zajištění okamžitého navrácení dítěte do státu jeho obvyklého bydliště (rozsudek ze dne 19. září 2018, C. E. a N. E., C‑325/18 PPU a C‑375/18 PPU, EU:C:2018:739, bod 47 a citovaná judikatura).
47 Řízení o navrácení upravené Haagskou úmluvou a nařízením Brusel IIa má za cíl, aby některý z rodičů nemohl posílit svou pozici v otázce péče o dítě tím, že by se svým protiprávním jednáním vymanil z příslušnosti soudů, které jsou v zásadě určeny – v souladu s pravidly stanovenými zejména v tomto nařízení – k rozhodování o rodičovské zodpovědnosti k tomuto dítěti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. prosince 2009, Detiček, C‑403/09 PPU, EU:C:2009:810, bod 49; ze dne 9. října 2014, C, C‑376/14 PPU, EU:C:2014:2268, bod 67, a ze dne 8. června 2017, OL, C‑111/17, EU:C:2017:436, bod 63 a citovaná judikatura).
48 Situaci, kdy se rodič, který má právo péče o své dítě, s tímto dítětem přemístí do jiného členského státu, než ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště, aby vyhověl rozhodnutí o přemístění, které se týká jak tohoto rodiče, tak jeho dítěte, a které přijaly příslušné vnitrostátní orgány podle nařízení Dublin III, ovšem nelze považovat za protiprávní jednání ve smyslu judikatury uvedené v předchozím bodě, na jehož základě by bylo možno dospět k závěru o protiprávním přemístění ve smyslu čl. 2 bodu 11 nařízení Brusel IIa; není přitom nutné předem ověřovat, zda jsou splněny podmínky uvedené v bodě 45 tohoto rozsudku, a zejména pak podmínka týkající se přemístění, kterým je porušováno skutečně vykonávané právo péče o dítě.
49 Respektování rozhodnutí o přemístění, které bylo pro dotčeného rodiče a dítě závazné, a to proto, že bylo ke dni přemístění vykonatelné, jelikož k tomuto datu nebyl odložen jeho účinek, ani nebylo zrušeno, totiž musí být považováno za pouhý právní důsledek tohoto rozhodnutí, který tomuto rodiči nelze vytýkat.
50 Stejně tak nelze mít za to, že protiprávní jednání představuje setrvání na území členského státu příslušného k vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu, a to i po zrušení rozhodnutí o přemístění, jestliže vůči dotčenému rodiči a dítěti nebylo na základě čl. 29 odst. 3 nařízení Dublin III vydáno po datu přemístění rozhodnutí o přijetí zpět přijaté orgány členského státu, který přemístění provedl, a jestliže těmto osobám není v posledně uvedeném členském státě povoleno pobývat.
51 V takové situaci totiž vše nasvědčuje tomu, že zadržení dítěte je pouhým důsledkem jeho správní situace, jak je vymezena vykonatelnými rozhodnutími členského státu, ve kterém mělo obvyklé bydliště.
52 Nakonec je třeba doplnit, že výklad, podle něhož by takový žadatel o mezinárodní ochranu, jako je matka ve sporu v původním řízení, neměl rozhodnutí o přemístění vyhovět, jelikož jeho jednání by mohlo být považováno za protiprávní podle nařízení Brusel IIa, by odporoval zásadě právní jistoty a snaze naplňovat cíle nařízení Dublin III.
53 Na první a druhou předběžnou otázku je tudíž třeba odpovědět tak, že čl. 2 bod 11 nařízení Brusel IIa musí být vykládán v tom smyslu, že protiprávní přemístění nebo protiprávní zadržení ve smyslu tohoto ustanovení nemůže představovat situace, kdy jeden z rodičů má bez souhlasu druhého rodiče vzít své dítě ze státu jeho obvyklého bydliště do jiného členského státu na základě rozhodnutí o přemístění přijatého prvním členským státem podle nařízení Dublin III a následně má ve druhém členském státě pobývat poté, co bylo toto rozhodnutí o přemístění zrušeno, avšak orgány prvního členského státu nerozhodly, že přemístěné osoby přijmou zpět nebo že jim povolí pobyt.
Ke třetí až páté otázce
54 S ohledem na odpověď na první dvě otázky není namístě odpovídat na třetí až pátou otázku.
K nákladům řízení
55 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:
Článek 2 bod 11 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že protiprávní přemístění nebo protiprávní zadržení ve smyslu tohoto ustanovení nemůže představovat situace, kdy jeden z rodičů má bez souhlasu druhého rodiče vzít své dítě ze státu jeho obvyklého bydliště do jiného členského státu na základě rozhodnutí o přemístění přijatého prvním členským státem podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, a následně má ve druhém členském státě pobývat poté, co bylo toto rozhodnutí o přemístění zrušeno, avšak orgány prvního členského státu nerozhodly, že přemístěné osoby přijmou zpět nebo že jim povolí pobyt.
Podpisy