Language of document : ECLI:EU:T:2022:67

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (desátého rozšířeného senátu)

9. února 2022(*)

„Hospodářská soutěž – Zneužití dominantního postavení – Trh služeb železniční nákladní dopravy – Rozhodnutí o zamítnutí stížnosti – Článek 7 nařízení (ES) č. 773/2004 – Přiměřená lhůta – Zájem Unie na pokračování v přezkumu stížnosti – Určení orgánu, který je nejvhodnější k přezkoumání stížnosti – Kritéria – Zjevně nesprávné posouzení – Systémové nebo celoplošné nedostatky, pokud jde o dodržení zásad právního státu – Nebezpečí porušení práv stěžovatele v případě zamítnutí stížnosti – Povinnost uvést odůvodnění“

Ve věci T‑791/19,

Sped-Pro S. A., se sídlem ve Varšavě (Polsko), zastoupená M. Kozakem, advokátem,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené J. Szczodrowskim, L. Wildpanner a P. van Nuffelem, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Polskou republikou, zastoupenou B. Majczynou, jako zmocněncem,

vedlejším účastníkem řízení,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU a znějící na zrušení rozhodnutí Komise C (2019) 6099 final ze dne 12. srpna 2019 (věc AT.40459 – Železniční nákladní doprava v Polsku – PKP Cargo), kterým se zamítá stížnost žalobkyně týkající se údajného porušení článku 102 SFEU na trhu služeb železniční nákladní dopravy v Polsku,

TRIBUNÁL (desátý rozšířený senát),

ve složení M. van der Woude, předseda, A. Kornezov (zpravodaj), E. Buttigieg, G. Hesse a D. Petrlík, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: M. Zwozdziak-Carbonne, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 17. září 2021,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Žalobkyně, Sped-Pro S. A., je společností se sídlem ve Varšavě (Polsko), která působí v odvětví poskytování spedičních služeb. V rámci těchto činností využívala služby železniční nákladní dopravy poskytované společností PKP Cargo S. A., která je kontrolována polským státem.

2        Dne 4. listopadu 2016 podala žalobkyně proti PKP Cargo stížnost k Evropské komisi (dále jen „stížnost“) na základě čl. 7 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1, Zvl. vyd. 08/02, s. 205). Ve stížnosti žalobkyně zejména tvrdila, že PKP Cargo zneužila své dominantní postavení ve smyslu článku 102 SFEU na trhu služeb železniční nákladní dopravy v Polsku, jelikož s ní v podstatě odmítla uzavřít smlouvu o víceleté spolupráci za tržních podmínek. Žalobkyně dne 24. srpna 2017 tuto stížnost doplnila.

3        Dopisem ze dne 13. září 2017 (dále jen „informační dopis“) informovala Komise žalobkyni o svém úmyslu zamítnout stížnost v souladu s čl. 7 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 773/2004 ze dne 7. dubna 2004 o vedení řízení Komise podle článků [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2004, L 123, s. 18, Zvl. vyd. 08/03, s. 81).

4        Žalobkyně předložila dodatečné připomínky a informace dne 19. října, 19. prosince a 21. prosince 2017, jakož i 8. ledna, 29. června a 4. října 2018. Kromě toho se ve dnech 5. prosince 2017 a 26. dubna 2018 konaly dvě schůzky mezi žalobkyní a Komisí.

5        Rozhodnutím C(2019) 6099 final ze dne 12. srpna 2019 (věc AT.40459 – Železniční nákladní doprava v Polsku – PKP Cargo) (dále jen „napadené rozhodnutí“), Komise zamítla stížnost podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 773/2004 v podstatě s odůvodněním, že Prezes Urzędu Ochrony Konkurencji i Konsumentów (předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a spotřebitelů, Polsko, dále jen „polský orgán hospodářské soutěže“) je nejvhodnější k jejímu přezkoumání.

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

6        Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 15. listopadu 2019 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

7        Dne 30. ledna 2020 předložila Komise svou žalobní odpověď kanceláři Tribunálu.

8        Replika byla kanceláři Tribunálu předložena dne 7. dubna a duplika dne 26. června 2020.

9        Rozhodnutím ze dne 25. května 2020 předseda desátého senátu Tribunálu povolil Polské republice, aby vstoupila do řízení jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání Komise. Polská republika předložila spis vedlejšího účastníka dne 30. srpna 2020 a žalobkyně předložila vyjádření k uvedenému spisu dne 29. září 2020. Dne 8. října 2020 však předseda desátého senátu Tribunálu rozhodl, že toto vyjádření do spisu nevloží z důvodu, že bylo předloženo po lhůtě.

10      Na návrh desátého senátu rozhodl Tribunál podle článku 28 jednacího řádu předat věc rozšířenému senátu.

11      Vzhledem k překážce na straně jednoho člena desátého rozšířeného senátu určil předseda Tribunálu dne 20. července 2021 na základě čl. 17 odst. 2 jednacího řádu sám sebe k doplnění senátu v projednávané věci. V souladu s čl. 10 odst. 5 uvedeného jednacího řádu předseda Tribunálu rovněž předsedá senátu v této věci.

12      Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání dne 17. září 2021.

13      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        napadené rozhodnutí zrušil;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

14      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

15      Polská republika podporuje návrhová žádání Komise.

 Právní otázky

16      Žalobkyně vznáší tři žalobní důvody. První žalobní důvod se dělí na dvě části, přičemž podstatou první z nich je porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a druhé z nich je nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí. Druhý žalobní důvod vychází z porušení zásady právního státu v Polsku. Třetí žalobní důvod se týká zájmu Unie na pokračování v přezkumu stížnosti.

17      Nejprve je třeba přezkoumat první část prvního žalobního důvodu, poté třetí žalobní důvod a nakonec společně druhý žalobní důvod a druhou část prvního žalobního důvodu.

 K první části prvního žalobního důvodu, vycházející z porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě

18      Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila zásadu přiměřené lhůty tím, že přijala napadené rozhodnutí téměř tři roky po podání stížnosti a téměř dva roky po doručení informačního dopisu žalobkyni. Komise tím porušila čl. 7 odst. 1 a 2 nařízení č. 1/2003 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 773/2004 ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

19      Komise s argumenty žalobkyně nesouhlasí.

20      Zaprvé je třeba připomenout, že dodržení přiměřené lhůty při vedení správních řízení v oblasti politiky hospodářské soutěže představuje obecnou zásadu unijního práva, jejíž dodržování zajišťují unijní soudy (viz rozsudek ze dne 19. prosince 2012, Heineken Nederland a Heineken v. Komise, C‑452/11 P, nezveřejněný, EU:C:2012:829, bod 97 a citovaná judikatura).

21      Zásada přiměřené délky správního řízení byla znovu potvrzena v čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, podle kterého platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě (viz rozsudek ze dne 15. července 2015, HIT Groep v. Komise, T‑436/10, EU:T:2015:514, bod 239 a citovaná judikatura).

22      Článek 7 odst. 1 nařízení č. 773/2004 uvádí, že jestliže je Komise toho názoru, že informace, které má k dispozici, nejsou dostatečným důvodem k prošetření stížnosti, sdělí stěžovateli důvody, které ji k tomu vedou, a stanoví mu lhůtu k vyjádření písemného stanoviska. Článek 7 odst. 2 téhož nařízení stanoví, že jestliže se stěžovatel vyjádří ve lhůtě stanovené Komisí a jeho písemná vyjádření nevedou k jinému posouzení stížnosti, odmítne Komise stížnost rozhodnutím.

23      Stěžovatel má proto právo na to, aby mu bylo zasláno rozhodnutí o odmítnutí jeho stížnosti, a Komise je povinna o ní rozhodnout v přiměřené lhůtě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2013, BVGD v. Komise, T‑104/07 a T‑339/08, nezveřejněný, EU:T:2013:366, bod 127).

24      Je pravda, že v rozsudku ze dne 28. ledna 2021, Qualcomm a Qualcomm Europe v. Komise (C‑466/19 P, EU:C:2021:76), Soudní dvůr v bodě 32 uvedl, že porušení zásady dodržení přiměřené lhůty může být důvodem ke zrušení pouze v případě rozhodnutí přijatého ve správním řízení podle článků 101 nebo 102 SFEU, kterým se konstatuje, že došlo k protiprávním jednáním, pokud bylo prokázáno, že tímto porušením došlo k zásahu do práva dotyčných podniků na obhajobu. Toto tvrzení Soudního dvora však musí být vykládáno ve světle okolností věci, v níž byl vydán tento rozsudek. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že sporné rozhodnutí v této věci bylo rozhodnutím o žádosti o informace přijatým v souladu s čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003 jakožto nástroje šetření v rámci probíhajícího správního řízení. Právě v tomto kontextu Soudní dvůr v bodě 33 uvedeného rozsudku v podstatě dospěl k závěru, že argumentace vycházející z nepřiměřené délky tohoto správního řízení je relevantní nikoli v rámci žaloby, jejímž předmětem je takové rozhodnutí, ale v rámci žaloby, jejímž předmětem je rozhodnutí Komise, kterým se ukončuje toto správní řízení konstatováním porušení článku 101 nebo 102 SFEU.

25      Přitom přestože je pravda, že rozhodnutí Komise o zamítnutí stížnosti není „rozhodnutím, kterým se konstatuje protiprávní jednání“, na rozdíl od sporného rozhodnutí ve věci citované v bodě 24 výše nicméně ukončuje správní řízení před Komisí. Popření povinnosti Komise dodržovat zásadu přiměřené lhůty v rámci jejího přezkumu stížností, které jsou jí předloženy, by za těchto okolností znamenalo, že právo stěžovatele na to, aby jeho záležitosti byly řešeny v přiměřené lhůtě, jak vyžaduje článek 41 odst. 1 Listiny, by bylo v rozporu s čl. 52 odst. 1 Listiny zbaveno své podstaty.

26      Zadruhé Tribunál konstatuje, že v projednávaném případě uplynuly přibližně dva roky a devět měsíců mezi podáním stížnosti a přijetím napadeného rozhodnutí.

27      Ačkoli se Komise snaží tuto dobu trvání řízení odůvodnit složitostí skutkových a právních otázek obsažených ve stížnosti a skutečností, že žalobkyně doplnila stížnost, jakož i podala další připomínky a dodatečné informace, nic to nemění na tom, že v napadeném rozhodnutí, které obsahuje pouze 31 bodů na celkově méně než 7 stranách, se Komise v podstatě omezila na tvrzení, že polský orgán pro hospodářskou soutěž byl vhodnější k přezkoumání stížnosti. Jak přitom tvrdí žalobkyně, takový závěr nevyžadoval provedení komplexního skutkového nebo právního posouzení protisoutěžních praktik oznámených ve stížnosti.

28      Kromě toho je třeba uvést, že Komise nedodržela svůj závazek informovat stěžovatele v orientační lhůtě čtyř měsíců od obdržení stížnosti o opatřeních, která zamýšlí přijmout v souvislosti se stížností v souladu s body 61 a 62 ve spojení s body 55 a 56 návrhu sdělení Komise o vyřizování stížností Komisí podle článků [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2004, C 101, s. 65). I když se jedná o orientační lhůtu, jak vyplývá z bodu 61 uvedeného návrhu sdělení, nic to nemění na tom, že mezi podáním stížnosti a doručením informačního dopisu žalobkyni uplynulo přibližně deset měsíců, což značně překračuje tuto orientační lhůtu.

29      V každém případě, a aniž by bylo třeba rozhodnout s konečnou platností o otázce, zda Komise porušila svou povinnost projednat stížnost v přiměřené lhůtě, z judikatury vyplývá, že porušení zásady dodržení přiměřené lhůty může odůvodnit zrušení rozhodnutí přijatého Komisí pouze tehdy, pokud mohlo mít dopad na výsledek řízení. Tak je tomu zejména v případě, kdy uvedené porušení může zasáhnout do práva dotyčného podniku na obhajobu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 2006, Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied v. Komise, C‑105/04 P, EU:C:2006:592, body 42 až 52).

30      Tato judikatura se použije obdobně na rozhodnutí o zamítnutí stížnosti na základě čl. 7 odst. 2 nařízení č. 773/2004, přičemž je však třeba upřesnit, že stěžovatel není v rámci takového řízení žalovaným. Z toho vyplývá, že v případě žaloby proti takovému rozhodnutí může porušení této zásady vést ke zrušení uvedeného rozhodnutí pouze tehdy, pokud žalobce prokáže, že překročení přiměřené lhůty ovlivnilo možnost hájit jeho stanovisko během tohoto řízení. Tak by tomu bylo zejména v případě, kdy by jí překročení přiměřené lhůty zabránilo v tom, aby shromáždila nebo uplatnila před Komisí skutkové a právní okolnosti týkající se oznámených protisoutěžních praktik nebo zájmu Unie na prošetření věci.

31      Žalobkyně přitom nepředložila žádný důkaz, který by mohl prokázat, že tato podmínka byla v projednávaném případě splněna.

32      Žalobkyně se totiž zaprvé v podstatě omezuje na tvrzení, že doba trvání správního řízení byla „zásadní“, jelikož podáním stížnosti nebo přijetím napadeného rozhodnutí nebyla pozastavena ani přerušena promlčecí lhůta k podání žaloby na náhradu škody v souladu s čl. 10 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/104/EU ze dne 26. listopadu 2014 o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži (Úř. věst. 2014, L 349, s. 1).

33      Nicméně možnost žalobkyně dovolávat se svých práv na základě článku 102 SFEU podáním žaloby na náhradu škody nebo jiné žaloby přímo podle tohoto ustanovení u vnitrostátních soudů při dodržení zásady rovnocennosti a efektivity (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. června 1990, Factortame a další, C‑213/89, EU:C:1990:257, bod 19 a citovaná judikatura, a ze dne 6. června 2013, Donau Chemie a další, C‑536/11, EU:C:2013:366, bod 27 a citovaná judikatura) není nijak závislé na výsledku řízení před Komisí týkajícího se její stížnosti a zejména na tom, že Komise nezahájila formální vyšetřovací řízení. V důsledku toho případné překročení přiměřené lhůty Komisí nemělo žádný vliv na právo žalobkyně podat takovou žalobu k vnitrostátním soudům před uplynutím promlčecí lhůty, a aniž by počkala na rozhodnutí Komise o její stížnosti.

34      Zadruhé žalobkyně v podstatě tvrdí, že některá opatření přijatá Polskou republikou v průběhu správního řízení zpochybnila dodržení zásady právního státu v tomto členském státě. Žalobkyně však neuvádí žádnou skutečnost, která by mohla prokázat, že zhoršení stavu právního státu v Polsku jí zabránilo shromáždit nebo uplatnit před Komisí skutkové nebo právní okolnosti týkající se oznámených protisoutěžních praktik nebo zájmu Unie na prošetření věci.

35      Z toho vyplývá, že první část prvního žalobního důvodu musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

 Ke třetímu žalobnímu důvodu, týkajícímu se zájmu Unie na pokračování v přezkumu stížnosti

36      Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila článek 102 SFEU ve spojení s čl. 17 odst. 1 druhou větou SEU, čl. 7 odst. 2 nařízení č. 773/2004 a čl. 7 odst. 1 a 2 nařízení č. 1/2003. Konkrétně tvrdí, že se Komise v napadeném rozhodnutí dopustila zjevně nesprávného posouzení zájmu Unie na pokračování v přezkumu stížnosti, což mělo za následek zbavení článku 102 SFEU veškerého užitečného účinku.

37      Komise s argumenty žalobkyně nesouhlasí.

38      Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je Komise, pověřená čl. 105 odst. 1 SFEU dohledem nad uplatňováním článků 101 a 102 SFEU, povinna vymezit a provádět unijní politiku hospodářské soutěže a za tímto účelem disponuje diskreční pravomocí při vyřizování stížností. Aby mohla tento úkol účinně plnit, může stížnostem, které jí byly předloženy, přiřadit různou prioritu. Komise přitom může nejen určit pořadí, v jakém budou stížnosti přezkoumány, ale také stížnost zamítnout z důvodu, že Unie nemá dostatečný zájem na přezkoumání případu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. května 2017, Agria Polska a další v. Komise, T‑480/15, EU:T:2017:339, body 34 a 35 a citovaná judikatura).

39      Diskreční pravomoc, kterou Komise v tomto ohledu disponuje, však není neomezená. Komise je totiž povinna pečlivě přezkoumat všechny skutkové a právní otázky, na které ji stěžovatelé upozornili (viz rozsudek ze dne 17. prosince 2014, Si.mobil v. Komise, T‑201/11, EU:T:2014:1096, bod 82 a citovaná judikatura).

40      Mimoto z judikatury vyplývá, že pokud Komise přijme pravidla chování a oznámí jejich zveřejněním, že je napříště použije na případy, na něž se vztahují, sama se omezuje při výkonu své posuzovací pravomoci a nemůže se od těchto pravidel odchýlit, jinak jí případně hrozí sankce z důvodu porušení obecných právních zásad, jako je zásada rovného zacházení nebo ochrana legitimního očekávání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. února 2017, H&R ChemPharm v. Komise, C‑95/15 P, nezveřejněný, EU:C:2017:125, bod 57). V projednávaném případě se Komise sama omezila při výkonu své diskreční pravomoci při vyřizování stížností přijetím svého sdělení o spolupráci v rámci sítě orgánů pro hospodářskou soutěž (Úř. věst. 2004, C 101, s. 43), které obsahuje pokyny, jejichž cílem je zejména objasnit, za jakých podmínek lze mít za to, že buď Komise nebo jediný vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž nebo několik vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž mohou lépe přezkoumat stížnost.

41      Soudní přezkum rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nesmí vést Tribunál k tomu, aby svým posouzením unijního zájmu nahradil posouzení Komise, ale směřuje k ověření, že sporné rozhodnutí není založeno na věcně nesprávných skutkových zjištěních a že není stiženo nesprávným právním posouzením ani zjevně nesprávným posouzením skutkového stavu nebo zneužitím pravomoci (viz rozsudek ze dne 11. ledna 2017, Topps Europe v. Komise, T‑699/14, nezveřejněný, EU:T:2017:2, bod 66 a citovaná judikatura).

42      V napadeném rozhodnutí Komise zamítla stížnost v podstatě z důvodu, že polský orgán pro hospodářskou soutěž byl nejvhodnější jejímu přezkumu, neboť zaprvé údajné protiprávní jednání bylo v zásadě omezeno na polský trh, a zadruhé uvedený orgán získal podrobné znalosti o trhu služeb železniční přepravy zboží v Polsku a o praxi společnosti PKP Cargo, které byly výsledek několika šetření vedených tímto orgánem a rozhodnutí přijatých v tomto odvětví od roku 2004.

43      Žalobkyně jednak tvrdí, že posouzení Komise je stiženo zjevně nesprávným posouzením, pokud jde o vymezení trhu dotčeného oznámenými protisoutěžními praktikami, a jednak že Komise měla rovněž zohlednit další faktory způsobilé prokázat existenci zájmu Unie na pokračování v přezkumu stížnosti.

44      Nejprve, pokud jde o vymezení trhu dotčeného oznámenými protisoutěžními praktikami, je třeba zaprvé uvést, že žalobkyně tvrdí, že údajně zneužívající praktiky společnosti PKP Cargo vyvolaly účinky mimo vnitrostátní trh, takže Komise měla lepší předpoklady pro jejich přezkum.

45      V tomto ohledu je třeba připomenout, že pokud jsou účinky protiprávních jednání tvrzených ve stížnosti z podstatné části pociťovány pouze na území jednoho členského státu a pokud stěžovatel předložil spory týkající se těchto protiprávních jednání příslušným soudům a správním orgánům tohoto členského státu, je Komise oprávněna zamítnout stížnost z důvodu chybějícího zájmu Společenství na pokračování přezkumu věci, nicméně za podmínky, že vnitrostátní soudy mohou dostatečně zaručit dodržení práv stěžovatele, což předpokládá, že dané soudy mohou shromáždit skutkové informace pro určení, zda dotčená jednání porušují články 101 a 102 SFEU (viz rozsudek ze dne 3. července 2007, Au Lys de France v. Komise, T‑458/04, nezveřejněný, EU:T:2007:195, bod 83 a citovaná judikatura, a usnesení ze dne 19. března 2012, Associazione „ Giùlemanidallajuve“ v. Komise, T‑273/09, EU:T:2012:129, bod 68 a citovaná judikatura).

46      Bod 10 oznámení o spolupráci v rámci sítě orgánů pro hospodářskou soutěž upřesňuje, že samotný vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž je vhodnější k tomu, aby se zabýval dohodami nebo jednáními, které podstatně ovlivňují hospodářskou soutěž především na jeho území, zatímco podle bodu 14 tohoto oznámení je Komise zvláště vhodná k projednání případu zejména tehdy, když jedna nebo více dohod nebo jednání, včetně sítí podobných dohod nebo jednání, mají účinky na hospodářskou soutěž ve více než třech členských státech (přeshraniční trhy pokrývající více než tři členské státy nebo několik vnitrostátních trhů).

47      V projednávaném případě z napadeného rozhodnutí vyplývá, že oznámené údajně zneužívající praktiky jsou přičitatelné podniku se sídlem v Polsku, a sice společnosti PKP Cargo, a údajně působí újmu jinému podniku se sídlem rovněž v Polsku, a sice žalobkyni. Kromě toho žalobkyně ve své stížnosti tvrdila, že i kdyby byly účinky uvedených praktik pociťovány v několika členských státech, PKP Cargo má dominantní postavení „na polském trhu“ a že ke zneužití dominantního postavení vytýkanému společnosti PKP Cargo v zásadě docházelo „na polském trhu“. Kromě toho podíly na trhu v držení PKP Cargo, jak byly uvedeny ve stížnosti, se týkaly pouze polského trhu, jelikož žalobkyně netvrdila, a tím spíše ani neprokázala, že PKP Cargo měla dominantní postavení na jiných zeměpisných trzích. Stejně tak v dopise ze dne 4. října 2018 žalobkyně zopakovala Komisi svou žádost o zahájení šetření proti PKP Cargo za účelem přezkumu jejího údajného zneužití dominantního postavení „na trhu železniční nákladní dopravy v Polsku“.

48      Skutečnost uváděná žalobkyní, že trh služeb železniční nákladní dopravy v Polsku byl otevřen hospodářské soutěži ze strany podniků usazených v jiných členských státech, nemůže zpochybnit analýzu Komise. I za předpokladu, že by údajně zneužívající praktiky společnosti PKP Cargo mohly ovlivnit také jiné zeměpisné trhy, z žádné informace obsažené ve spise nevyplývá ani výslovně, ani implicitně, že PKP Cargo měla na takových trzích dominantní postavení. Mimoto ani pouhá skutečnost, že PKP Cargo působila a měla dceřiné společnosti v několika členských státech, neznamená, že tento podnik nebo jedna z jeho dceřiných společností mají dominantní postavení na jiných zeměpisných trzích.

49      Zadruhé skutečnost uváděná žalobkyní, že tvrzené protiprávní jednání mohlo ovlivnit obchod mezi členskými státy ve smyslu článku 102 SFEU, je irelevantní. Ovlivnění obchodu mezi členskými státy je totiž podmínkou pro použití článku 102 SFEU, a nikoli pro určení orgánu, který je nejvhodnější k přezkumu stížnosti.

50      Zatřetí nemůže obstát ani argument žalobkyně, podle kterého Komise v bodě 25 písm. iv) napadeného rozhodnutí nesprávně dospěla k závěru, že relevantním trhem služeb je „železniční trh“, zatímco ve skutečnosti se jedná o „trh železniční nákladní dopravy“. Výše uvedený bod totiž musí být vykládán ve světle bodů 3, 21 a 26 téhož rozhodnutí, z nichž vyplývá, že relevantním trhem služeb byl trh služeb železniční nákladní dopravy. Odkaz na „železniční trh“ uvedený v bodě 25 písm. iv) napadeného rozhodnutí představuje nanejvýš nepřesnost, která nemá žádný dopad na legalitu uvedeného rozhodnutí.

51      Za těchto podmínek se Komise mohla legitimně domnívat, že údajné zneužívající praktiky společnosti PKP Cargo se týkaly hlavně trhu služeb železniční nákladní dopravy v Polsku.

52      Zadruhé je třeba uvést, že žalobkyně nezpochybňuje tvrzení Komise, podle kterého polský orgán pro hospodářskou soutěž nabyl podrobné poznatky o trhu služeb železniční nákladní dopravy v Polsku a jednání společnosti PKP Cargo v důsledku několika šetření vedených tímto orgánem a rozhodnutí přijatých v tomto odvětví od roku 2004.

53      Komise se tudíž nedopustila žádného zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že se oznámené praktiky týkaly hlavně trhu služeb železniční nákladní dopravy v Polsku, že polský orgán pro hospodářskou soutěž nabyl podrobné poznatky o daném odvětví, a že na základě těchto faktorů byl tento orgán nejvhodnější k přezkoumání stížnosti.

54      Zatřetí žalobkyně tvrdí, že Komise měla pro účely posouzení zájmu Unie na prošetření věci zohlednit rovněž další kritéria.

55      Zaprvé odkazuje na judikaturu, podle které musí Komise při zkoumání zájmu Unie na prošetření věci posoudit jednak závažnost údajného narušení hospodářské soutěže a přetrvávání jeho účinků s přihlédnutím k délce trvání a významu oznámených protiprávních jednání, jakož i k jejich dopadu na situaci hospodářské soutěže v Unii (rozsudek ze dne 23. dubna 2009, AEPI v. Komise, C‑425/07 P, EU:C:2009:253, bod 53), a jednak musí zvážit význam tvrzeného protiprávního jednání pro fungování vnitřního trhu, pravděpodobnost možnosti prokázat jeho existenci a rozsah nezbytných vyšetřovacích opatření (rozsudek ze dne 18. září 1992, Automec v. Komise, T‑24/90, EU:T:1992:97, bod 86). Žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise nepřezkoumala a nezvážila všechna tato kritéria, což je podle ní právně nesprávné a v rozporu s povinností Komise uvést odůvodnění.

56      Je pravda, jak poznamenává žalobkyně, že v napadeném rozhodnutí Komise omezila své posouzení zájmu Unie na kritéria uvedená v bodě 42 výše, aniž výslovně přezkoumala závažnost nebo význam údajného protiprávního jednání, přetrvávání jeho účinků, pravděpodobnost možnosti prokázat jeho existenci a rozsah nezbytných vyšetřovacích opatření.

57      Nicméně, podle ustálené judikatury vzhledem k tomu, že posouzení zájmu Unie, jenž představuje daná stížnost, závisí na okolnostech konkrétního případu, nelze omezit počet kritérií posouzení, z nichž může Komise vycházet, ani jí naopak nelze uložit povinnost použít jen některá kritéria. Vzhledem k tomu, že se v takové oblasti, jako je oblast práva hospodářské soutěže, skutkové okolnosti mohou výrazně lišit případ od případu, je možné uplatňovat kritéria, která nebyla nikdy dříve vzata do úvahy nebo upřednostnit jediné kritérium pro posouzení tohoto zájmu Unie (viz rozsudky ze dne 19. září 2013, EFIM v. Komise, C‑56/12 P, nezveřejněný, EU:C:2013:575, bod 85 a citovaná judikatura, a ze dne 20. září 2018, Agria Polska a další v. Komise, C‑373/17 P, EU:C:2018:756, bod 61 a citovaná judikatura).

58      Soudní dvůr již měl příležitost upřesnit, že poznatky vyplývající z této judikatury nemohou být zpochybněny judikaturou citovanou v bodě 55 výše (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. května 2001, IECC v. Komise, C‑449/98 P, EU:C:2001:275, body 44, 46 a 47, a ze dne 20. září 2018, Agria Polska a další v. Komise, C‑373/17 P, EU:C:2018:756, bod 62 a citovaná judikatura).

59      Je totiž možné, že nezávisle na závažnosti nebo významu údajného protiprávního jednání, přetrvávání jeho účinků, pravděpodobnosti možnosti prokázat jeho existenci nebo rozsahu nezbytných vyšetřovacích opatření, zájem Unie nevyžaduje, aby Komise prošetřila stížnost, pokud je vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž zejména s ohledem na svou blízkost k relevantním důkazům, na velikost trhů dotčených oznámenými praktikami nebo také na své poznatky o těchto trzích a praktikách získané v minulosti, vhodnější než Komise k prošetření uvedeného tvrzeného protiprávního jednání.

60      Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, tedy Komise nebyla povinna přezkoumávat a zvážit všechna kritéria uvedená v judikatuře citované v bodě 55 výše.

61      Zadruhé žalobkyně v podstatě tvrdí, že stížnost nastolila novou právní otázku, která ještě nebyla v unijním právu hospodářské soutěže vyřešena, a sice zda odmítnutí poskytnout přístup k základní infrastruktuře (essential facility) za nediskriminačních podmínek, odůvodněné existencí neuhrazeného dluhu, jehož existenci však podnik žádající o přístup k uvedené infrastruktuře zpochybňuje, představuje zneužití dominantního postavení ve smyslu článku 102 SFEU.

62      V tomto ohledu je třeba uvést, že podle bodu 15 oznámení o spolupráci v rámci sítě orgánů pro hospodářskou soutěž má Komise obzvláště vhodnou pozici k projednání věci, pokud zájem Unie vyžaduje přijetí rozhodnutí z její strany za účelem rozvoje unijní politiky hospodářské soutěže, vyvstane-li nový problém v oblasti hospodářské soutěže nebo pro zajištění účinného uplatňování pravidel.

63      Nicméně i za předpokladu, že by otázka vznesená v bodě 61 výše představovala nový problém v oblasti hospodářské soutěže důležitý pro rozvoj unijní politiky hospodářské soutěže ve smyslu bodu 15 oznámení o spolupráci v rámci sítě orgánů pro hospodářskou soutěž, neznamená to, že by Komise byla automaticky povinna přezkoumat stížnost. „Nová“ otázka vznesená žalobkyní totiž v podstatě spočívala v tom, zda údajně zneužívající praktiky společnosti PKP Cargo mohly být považovány za objektivně odůvodněné. Takový přezkum zahrnoval nejen ověření, zda PKP Cargo měla dominantní postavení na relevantním trhu, ale také zda dotčený dluh skutečně existoval, což je sporné, jakož i ověření možných účinků uvedených praktik v podobě vyloučení z trhu. Žalobkyně přitom neprokázala, že by Komise byla nejvhodnější k provedení takového přezkumu navzdory skutečnosti, že se uvedené praktiky týkaly hlavně polského trhu a že polský orgán pro hospodářskou soutěž již měl podrobné znalosti odvětví.

64      Žalobkyně tudíž neprokázala, že kritérium týkající se existence nového problému v oblasti hospodářské soutěže významného pro rozvoj unijní politiky hospodářské soutěže musí v projednávaném případě převážit nad kritérii uvedenými v bodě 42 výše.

65      Začtvrté je třeba odmítnout argument žalobkyně, podle kterého měla Komise v napadeném rozhodnutí ověřit, zda PKP Cargo uplatňovala diskriminační systém slev a zda tato společnost měla vůči žalobkyni pohledávku, která by mohla odůvodnit její odmítnutí uzavřít s ní smlouvu. Komise totiž stížnost nezamítla z důvodu, že skutečnosti, které měla k dispozici, neumožňují dospět k závěru, že oznámené praktiky jsou v rozporu s článkem 102 SFEU, ale že polský orgán pro hospodářskou soutěž je nejvhodnější k jejich přezkoumání. Komisi tudíž nepříslušelo, aby zaujala stanovisko k těmto otázkám.

66      Zapáté skutečnost, vytýkaná žalobkyní, že polský orgán pro hospodářskou soutěž odmítl dopisy ze dne 21. srpna a 7. října 2019 zabývat se stížností, je irelevantní, neboť k tomuto odmítnutí došlo až po přijetí napadeného rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. ledna 2021, Qualcomm a Qualcomm Europe v. Komise, C‑466/19 P, EU:C:2021:76, bod 82).

67      Zašesté nezpochybňovaná okolnost, že podle polského práva nemohou být rozhodnutí polského orgánu pro hospodářskou soutěž o zamítnutí stížnosti předmětem soudní žaloby, nemůže ukládat Komisi povinnost přezkoumat stížnost. Členským státům totiž přísluší, aby na základě čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU stanovily prostředky nezbytné k zajištění dodržování práva jednotlivce na účinnou soudní ochranu v oblastech, na které se vztahuje právo Unie, a není na Komisi, aby tím, že zahájí šetření, napravovala případné nedostatky soudní ochrany na vnitrostátní úrovni. Kromě toho měla žalobkyně v každém případě možnost podat k vnitrostátním soudům žaloby na náhradu škody údajně vzniklé v důsledku jednání, která jsou předmětem stížnosti, aby se domohla dodržování článku 102 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. září 2018, Agria Polska a další v. Komise, C‑373/17 P, EU:C:2018:756, body 83 a 87).

68      Konečně v rozsahu, v němž žalobkyně tvrdí rovněž porušení čl. 17 odst. 1 druhé věty SEU, stačí uvést, že nepředložila žádný samostatný argument vycházející z porušení tohoto ustanovení.

69      Z toho vyplývá, že třetí žalobní důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.

70      Dále je třeba přezkoumat argumenty předložené žalobkyní v rámci druhého žalobního důvodu a druhé části prvního žalobního důvodu týkající se existence systematických a celoplošných nedostatků v oblasti právního státu v Polsku, jejichž cílem je prokázat, že existuje skutečné riziko, že její práva jako stěžovatelky nebudou na vnitrostátní úrovni dostatečně chráněna.

 Ke druhému žalobnímu důvodu a druhé části prvního žalobního důvodu, týkajícím se dodržení zásady právního státu v Polsku

71      V rámci druhého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise porušila její právo na účinnou soudní ochranu, zaručené článkem 2 SEU ve spojení s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU a článkem 47 Listiny. V tomto ohledu tvrdí, že Komise je nejvhodnější k přezkoumání stížnosti s ohledem na systémové nebo celoplošné nedostatky v oblasti právního státu v Polsku, a zejména na nedostatek nezávislosti polského orgánu pro hospodářskou soutěž a vnitrostátních soudů příslušných v této oblasti.

72      Žalobkyně zejména uvádí řadu skutečností, které podle jejího názoru mohou prokázat, že jednak byl polský orgán pro hospodářskou soutěž podřízen výkonné moci, a jednak že vnitrostátní soudy, které jsou povolány k přezkumu zákonnosti jeho rozhodnutí, a sice Sąd Ochrony Konkurencji i Konsumentów, – XVII Wydział Sądu Okręgowego w Warszawie (soud pro ochranu hospodářské soutěže a spotřebitelů, XVII oddělení krajského soudu ve Varšavě, Polsko) a Izba Kontroli Nadzwyczajnej i Spraw Publicznych (senát pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné) Sąd Najwyższy (nejvyššího soudu, Polsko), nedisponovaly všemi zárukami nezávislosti, jak vyplývá zejména z judikatury Soudního dvora. Kromě toho uvádí několik zvláštních indicií týkajících se okolností projednávaného případu, povahy údajného protiprávního jednání a skutkového kontextu, do kterého spadá, které mohou podle ní prokázat, že existovaly závažné a prokázané důvody domnívat se, že jí hrozí skutečné nebezpečí porušení jejích práv, pokud by její věc musela být přezkoumána vnitrostátními orgány. V rámci druhé části prvního žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise nezohlednila tyto skutečnosti a neodůvodnila napadené rozhodnutí v tomto ohledu právně dostačujícím způsobem.

73      Komise a Polská republika argumenty žalobkyně zpochybňují.

74      V napadeném rozhodnutí Komise ověřila, zda systematické nebo celoplošné nedostatky právního státu v Polsku brání tomu, aby zamítla stížnost z důvodu, že polský orgán pro hospodářskou soutěž byl nejvhodnější k jejímu posouzení, přičemž obdobně uplatnila rozsudek ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky soudního systému) (C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586).

75      Polská republika nicméně zpochybňuje obdobné použití této judikatury na projednávaný případ zejména z důvodu, že se vztahuje ke spolupráci mezi vnitrostátními soudy v trestních věcech, a konkrétně k výkonu evropského zatýkacího rozkazu, a nikoli k rozhodnutím o zamítnutí stížnosti v oblasti práva hospodářské soutěže. Tento členský stát dále uvádí, že rozsudek ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky soudního systému) (C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586), se týkal zásady účinné soudní ochrany stanovené v čl. 19 odst. 1 SEU, jakož i nebezpečí porušení základního práva na spravedlivý proces před nezávislým soudem, jak je zakotveno v čl. 47 druhém pododstavci Listiny, zatímco tato ustanovení se nepoužijí na takové správní orgány, jako je polský orgán pro hospodářskou soutěž.

76      Je tedy třeba zaprvé přezkoumat, zda Komise mohla v projednávaném případě právem obdobně použít závěry vyplývající z rozsudku ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky soudního systému) (C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586).

77      V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr měl v tomto rozsudku za to, že pokud se osoba, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, dovolává za účelem zabránění jejímu předání vystavujícímu justičnímu orgánu existence systémových nebo přinejmenším celoplošných nedostatků, které podle ní mohou ovlivnit nezávislost soudní moci ve vystavujícím členském státě a mohou se tak týkat podstaty jejího základního práva na spravedlivý proces, je vykonávající justiční orgán povinen v případě, že rozhoduje o předání dotyčné osoby orgánům uvedeného členského státu, posoudit existenci skutečného nebezpečí, že toto základní právo dotyčné osoby bude porušeno [viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky soudního systému), C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586, bod 60 a citovaná judikatura].

78      Za tímto účelem musí vykonávající justiční orgán podle Soudního dvora provést analýzu ve dvou fázích.

79      V první fázi musí na základě objektivních, spolehlivých, přesných a řádně aktualizovaných údajů o fungování soudního systému ve vystavujícím členském státě posoudit existenci skutečného nebezpečí, že z důvodu systémových či celoplošných nedostatků v posledně uvedeném členském státě dojde k porušení základního práva na spravedlivý proces v souvislosti s nedostatkem nezávislosti soudů uvedeného členského státu [viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky soudního systému), C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586, bod 61 a citovaná judikatura].

80      Pokud vykonávající justiční orgán konstatuje, že podmínky vztahující se k této první fázi analýzy jsou splněny, musí ve druhé fázi konkrétním a přesným způsobem posoudit, zda za okolností projednávané věci existují závažné a prokazatelné důvody se domnívat, že vyžádaná osoba bude po předání do vystavujícího členského státu vystavena tomuto nebezpečí [viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky soudního systému), C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586, bod 68 a citovaná judikatura].

81      Soudní dvůr rovněž upřesnil, že v určitých přesně vymezených případech je vykonávající justiční orgán povinen automaticky odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného tímto členským státem, aniž musí provést jakékoliv konkrétní posouzení skutečného nebezpečí, které může mít vliv na podstatu základního práva dotyčné osoby na spravedlivý proces [rozsudek ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky soudního systému), C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586, bod 72].

82      Pokud jde o otázku, zda se judikatura připomenutá v bodě 81 výše mohla v projednávaném případě použít, je třeba připomenout, že legalita napadeného rozhodnutí musí být posuzována v závislosti na skutkových a právních okolnostech existujících ke dni, kdy bylo toto rozhodnutí přijato, a sice 12. srpna 2019 (viz judikatura citovaná v bodě 66 výše). I za předpokladu, že by události, ke kterým došlo po tomto datu, umožnily upustit od druhé fáze analýzy podle této judikatury, je třeba uvést, že v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí nebyly splněny podmínky pro její použití.

83      Po tomto upřesnění je třeba shodně s Polskou republikou uznat, že mezi okolnostmi, které vedly k vydání rozsudku ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky soudního systému) (C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586), a okolnostmi, které vedly k zahájení tohoto řízení, existují zjevné rozdíly. Nicméně několik zásadních úvah odůvodňuje obdobné použití závěrů vyplývajících z uvedeného rozsudku za účelem určení orgánu pro hospodářskou soutěž, který je nejvhodnější pro přezkum stížnosti oznamující porušení článků 101 a 102 SFEU.

84      Zaprvé je totiž třeba připomenout, že základní předpoklad, podle kterého každý členský stát sdílí se všemi ostatními členskými státy společné hodnoty uvedené v článku 2 SEU, a uznává, že s ním tyto státy tyto hodnoty sdílejí, implikuje a odůvodňuje existenci vzájemné důvěry členských států, a zejména jejich soudů v uznávání těchto hodnot, na nichž je Unie založena, včetně hodnoty právního státu, a tím i v dodržování unijního práva, které tyto hodnoty zakotvuje [rozsudek ze dne 24. června 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu), C‑619/18, EU:C:2019:531, body 42 a 43].

85      Tento základní předpoklad platí rovněž ve vztazích mezi Komisí, vnitrostátními orgány pro hospodářskou soutěž a vnitrostátními soudy v kontextu použití článků 101 a 102 SFEU.Jak pravidla týkající se prostoru svobody, bezpečnosti a práva, dotčená ve věci, v níž byl vydán rozsudek citovaný v bodě 76 výše [viz rozsudky ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky soudního systému), C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586, body 35 a 36, a ze dne 25. července 2018, Generalstaatsanwaltschaft (Podmínyk vazby v Maďarsku), C‑220/18 PPU, EU:C:2018:589, bod 104] tak i pravidla týkající se evropské sítě hospodářské soutěže a spolupráce mezi Komisí a vnitrostátními soudy pro účely použití článků 101 a 102 SFEU, která jsou dotčená v projednávané věci (viz zejména body 15, 21 a 28 odůvodnění, čl. 11 odst. 1 a článek 15 nařízení č. 1/2003, jakož i bod 2 in fine sdělení o spolupráci v rámci sítě orgánů pro hospodářskou soutěž), totiž zavádějí systém úzké spolupráce mezi příslušnými orgány, který je založený na zásadách vzájemného uznávání, vzájemné důvěry a loajální spolupráce.

86      Podle článků 4 a 5 nařízení č. 1/2003 mají totiž Komise a orgány pro hospodářskou soutěž členských států paralelní pravomoci při uplatňování článků 101 a 102 SFEU, zatímco systematika nařízení č. 1/2003 vychází z úzké spolupráce mezi nimi (rozsudek ze dne 16. října 2013, Vivendi v. Komise, T‑432/10, nezveřejněný, EU:T:2013:538, bod 26). Navíc podle čl. 35 odst. 1 téhož nařízení musí orgány pro hospodářskou soutěž členských států zajistit účinné uplatňování článků 101 a 102 SFEU ve veřejném zájmu, přičemž se upřesňuje, že mezi orgány pro hospodářskou soutěž určené členskými státy mohou patřit i soudy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. prosince 2010, VEBIC, C‑439/08, EU:C:2010:739, body 56 a 62). Dále podle článku 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1 ze dne 11. prosince 2018 o posílení postavení orgánů pro hospodářskou soutěž v členských státech tak, aby mohly účinněji prosazovat pravidla, a o zajištění řádného fungování vnitřního trhu (Úř. věst. 2019, L 11, s. 3), musí být uvedené orgány vybaveny zárukami nezávislosti a nestrannosti. I když je pravda, že lhůta pro provedení této směrnice v době přijetí napadeného rozhodnutí ještě neuplynula, nic to nemění na tom, že členské státy se musí během této lhůty zdržet přijetí ustanovení, která by vážně ohrozila výsledek stanovený touto směrnicí (viz rozsudky ze dne 18. prosince 1997, Inter-Environnement Wallonie, C‑129/96, EU:C:1997:628, bod 45, a ze dne 2. června 2016, Pizzo, C‑27/15, EU:C:2016:404, bod 32).

87      Navíc čl. 101 odst. 1 SFEU a článek 102 SFEU mají přímé účinky ve vztazích mezi jednotlivci a zakládají ve vztahu k jednotlivcům práva, která musí vnitrostátní soudy chránit. Pravomoc použít uvedená ustanovení přísluší jak Komisi, tak vnitrostátním soudům. Toto svěření pravomocí se vyznačuje povinností loajální spolupráce mezi Komisí a vnitrostátními soudy (rozsudek ze dne 18. září 1992, Automec v. Komise, T‑24/90, EU:T:1992:97, bod 90). To potvrzuje i bod 15 sdělení Komise o spolupráci mezi Komisí a vnitrostátními soudy při používání článků [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2004, C 101, s. 54), který stanoví, že Komisi a vnitrostátním soudům jsou uloženy vzájemné povinnosti loajální spolupráce.

88      Z toho vyplývá, že stejně jako prostor svobody, bezpečnosti a práva spočívá spolupráce mezi Komisí, orgány pro hospodářskou soutěž členských států a vnitrostátními soudy pro účely použití článků 101 a 102 SFEU na zásadách vzájemného uznávání, vzájemné důvěry a loajální spolupráce, které každému z těchto orgánů a soudů ukládají, aby až na výjimečné okolnosti vycházely z toho, že všechny ostatní orgány a soudy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která toto právo uznává.

89      Zadruhé z judikatury citované v bodě 45 výše vyplývá, že pokud jsou účinky protiprávního jednání namítaného ve stížnosti v zásadě pociťovány pouze na území jediného členského státu a stěžovatel předložil spory týkající se těchto protiprávních jednání soudům nebo příslušným správním orgánům tohoto členského státu, je Komise oprávněna zamítnout stížnost pro nedostatek zájmu Unie, avšak za podmínky, že práva stěžovatele mohou být vnitrostátními orgány dostatečným způsobem chráněna.

90      Judikatura tedy Komisi ukládá, aby se před zamítnutím stížnosti pro nedostatek zájmu Unie ujistila, že vnitrostátní orgány budou schopny dostatečně chránit práva stěžovatele. Tato judikatura se v rozsahu, v němž odkazuje široce na „vnitrostátní orgány“, vztahuje jak na vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž, tak na vnitrostátní soudy příslušné v dané oblasti. Pokud by přitom v dotyčném členském státě existovaly systematické nebo celoplošné nedostatky, které by mohly ohrozit nezávislost těchto orgánů, jakož i závažné a prokazatelné důvody se domnívat, že pokud by Komise zamítla stížnost a pokud by stížnost byla předložena uvedeným orgánům, stěžovatel by byl vystaven skutečnému riziku porušení jeho práv, pak by uvedené vnitrostátní orgány nemohly dostatečně chránit práva stěžovatele ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 45 výše.

91      Zatřetí základní právo na spravedlivý proces před nezávislým soudem zaručené čl. 47 druhým pododstavcem Listiny má rovněž zvláštní význam pro účinné uplatňování článků 101 a 102 SFEU. Vnitrostátní soudy jsou totiž jednak povolány přezkoumat legalitu rozhodnutí vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž a jednak přímo uplatňovat články 101 a 102 SFEU. Soudní dvůr již v tomto ohledu zdůraznil, že podle čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU přísluší členským státům stanovit prostředky nezbytné k tomu, aby jednotlivcům zajistily dodržování jejich práva na účinnou soudní ochranu v oblastech pokrytých právem Unie, včetně oblasti práva hospodářské soutěže (viz za tímto účelem judikatura citovaná v bodě 67 výše).

92      Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že dodržení požadavků právního státu je relevantním faktorem, který musí Komise zohlednit pro účely určení orgánu pro hospodářskou soutěž, který je nejvhodnější k přezkumu stížnosti, a že za tímto účelem mohla Komise v projednávané věci obdobně použít rozsudek ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky soudního systému) (C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586).

93      Zadruhé z napadeného rozhodnutí vyplývá, že se Komise omezila na to, že v podstatě uvedla, že podmínky týkající se druhé fáze analýzy identifikované v rozsudku ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky soudního systému) (C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586), nebyly v projednávané věci splněny, přičemž se vyhnula zaujetí stanoviska k otázce, zda byly splněny podmínky týkající se první fáze analýzy identifikované v témže rozsudku.

94      Vzhledem k tomu, že tyto dvě fáze analýzy jsou kumulativní, nelze přitom Komisi vytýkat, že se v zájmu hospodárnosti řízení omezila na přezkum této druhé fáze.

95      Argumenty předložené žalobkyní, jejichž cílem je obecně prokázat existenci systematických nebo celoplošných nedostatků v Polsku, které by mohly ohrozit nezávislost polského orgánu pro hospodářskou soutěž a vnitrostátních soudů příslušných v této oblasti, jsou tudíž irelevantní.

96      Zatřetí je třeba přezkoumat důvody uvedené v napadeném rozhodnutí, pro které měla Komise za to, že podmínky týkající se druhé fáze analýzy nebyly v projednávaném případě splněny.

97      V tomto ohledu z judikatury vyplývá, že v rámci této druhé fáze analýzy přísluší nejprve dotyčné osobě, v projednávané věci žalobkyni, aby předložila nepřímé důkazy o existenci závažných a prokázaných důvodů se domnívat, že by byla vystavena skutečnému nebezpečí porušení jejích práv, pokud by její věc musela být přezkoumána vnitrostátními orgány. Dále přísluší Komisi, aby s ohledem na konkrétní obavy vyjádřené žalobkyní a s ohledem na informace, které případně poskytla, konkrétně a přesně posoudila, zda v okolnostech projednávaného případu existovaly takové důvody s ohledem na osobní situaci žalobkyně, povahu tvrzeného protiprávního jednání a skutkový kontext [v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky soudního systému), C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586, body 60, 68 a 75]

98      V projednávaném případě žalobkyně ve správním řízení uplatnila soubor konkrétních nepřímých důkazů a zvláštních informací, které podle ní mohou jako celek prokázat, že existují závažné důvody se domnívat, že jí hrozí skutečné nebezpečí porušení jejích práv, pokud by její věc musela být přezkoumána vnitrostátními orgány. Podle žalobkyně přitom Komise tyto nepřímé důkazy a informace nezohlednila a napadené rozhodnutí v tomto ohledu právně dostačujícím způsobem neodůvodnila.

99      Žalobkyně zaprvé upozornila Komisi zejména na skutečnost, že PKP Cargo je podnikem kontrolovaným státem a že z důvodu úzkých vazeb mezi ním a vládou se polský orgán pro hospodářskou soutěž může ve vztahu k tomuto podniku projevit shovívavý nebo dokonce zaujatý. Podle žalobkyně totiž zaprvé předseda polského orgánu pro hospodářskou soutěž zcela závisí na výkonné moci, neboť je jmenován a odvoláván předsedou vlády, aniž zákon upřesňuje délku jeho mandátu a důvody jeho odvolání. Skutečnost, že předseda vlády od roku 2014 několikrát odvolal předsedu tohoto orgánu, svědčí o této závislosti. Zadruhé společnost PKP S. A., která je mateřskou společností PKP Cargo, je členem polské národní nadace, sdružení zřízeného a financovaného, stále podle žalobkyně, největšími veřejnoprávními společnostmi Polska, jehož cílem je bránit a podporovat reformu soudního systému v Polsku prostřednictvím mediálních kampaní.

100    Zadruhé žalobkyně opakovaně poukázala na to, že v dubnu 2007 tehdejší nejvyšší státní zástupce Z. Ziobro podal námitku proti rozhodnutí polského orgánu pro hospodářskou soutěž ze dne 17. června 2004 ve věci DOK 50/04, ve kterém tento orgán konstatoval, že PKP Cargo zneužila své dominantní postavení a v důsledku toho jí uložil sankce. Podle žalobkyně tato okolnost prokazuje „politickou vůli chránit jednu z hlavních státních společností“ a mohla zpochybnit nezávislost polského orgánu pro hospodářskou soutěž, neboť posledně uvedený orgán „zaujímá mnohem slabší postavení“ než nejvyšší státní zástupce.

101    Zatřetí je podle žalobkyně shovívavější politika polského orgánu pro hospodářskou soutěž ve vztahu k PKP Cargo prokázána jednak skutečností, že sankce, které jí byly v minulosti uloženy, byly slabé, neodrazující a neúčinné, jak o tom svědčí skutečnost, že PKP Cargo navzdory těmto sankcím pokračovala ve svých protisoutěžních praktikách, a jednak tím, že uvedený orgán odmítl přijmout jakékoli opatření vůči PKP Cargo od roku 2015, i když se na něj žalobkyně v tomto ohledu několikrát obrátila. Tato posledně uvedená okolnost svědčí o změně politiky uvedeného orgánu vůči PKP Cargo od roku 2015, která se vysvětluje jeho nedostatkem nezávislosti.

102    Začtvrté žalobkyně v podstatě uvedla, že vnitrostátní soudy příslušné v oblasti práva hospodářské soutěže nemohou zhojit nedostatky polského orgánu pro hospodářskou soutěž z důvodu jejich nedostatečné nezávislosti.

103    V napadeném rozhodnutí se Komise v bodě 25 písm. (v) omezila na tvrzení, že argumenty předložené žalobkyní týkající se druhé fáze analýzy připomenuté v bodě 80 výše obsahují „výlučně nepodložená tvrzení“ a že skutečnost, že předseda polského orgánu pro hospodářskou soutěž je jmenován předsedou vlády, nemá vliv na nezávislost jeho rozhodnutí ve vztahu ke společnosti PKP Cargo. Z žádné jiné části napadeného rozhodnutí nevyplývá jakékoliv podstatné posouzení souboru nepřímých důkazů předloženého žalobkyní za tímto účelem ani důvody, proč měla Komise za to, že všechny tyto nepřímé důkazy byly „výlučně“ „nepodložené“.

104    Z napadeného rozhodnutí tak nevyplývá, že by Komise konkrétně a přesně zkoumala jednotlivé nepřímé důkazy předložené žalobkyní v průběhu správního řízení. Přitom v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 97 výše musela Komise konkrétně a přesně posoudit s ohledem na konkrétní obavy vyjádřené žalobkyní a informace, které žalobkyně případně poskytne, zda za okolností projednávané věci existovaly závažné a prokazatelné důvody se domnívat, že žalobkyně by byla vystavena skutečnému riziku porušení jejích práv, pokud by její věc musela být přezkoumána vnitrostátními orgány.

105    Souhrnné odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto bodě neumožňuje ani žalobkyni seznámit se s důvody, pro které Komise odmítla konkrétní nepřímé důkazy, které vznesla a které se týkaly druhé fáze analýzy připomenuté v bodě 80 výše, ani Tribunálu provést účinnou kontrolu legality tohoto rozhodnutí a posoudit, zda existovaly závažné a prokázané důvody se domnívat, že by žalobkyně byla vystavena skutečnému riziku porušení jejích práv (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. září 2017, Contact Software v. Komise, T‑751/15, nezveřejněný, EU:T:2017:602, body 39 a 40 a citovaná judikatura).

106    Je tudíž třeba vyhovět druhému žalobnímu důvodu, jakož i druhé části prvního žalobního důvodu, a v důsledku toho zrušit napadené rozhodnutí, aniž je třeba zkoumat ostatní argumenty vznesené žalobkyní na podporu druhé části prvního žalobního důvodu.

 K nákladům řízení

107    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise neměla ve věci úspěch a žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení, je důvodné rozhodnout, že Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené žalobkyní.

108    Polská republika ponese na základě čl. 138 odst. 1 jednacího řádu vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (desátý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí Komise C (2019) 6099 final ze dne 12. srpna 2019 (věc AT.40459 – Železniční nákladní doprava v Polsku – PKP Cargo) se zrušuje.

2)      Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené společností Sped-Pro S. A.

3)      Polská republika ponese vlastní náklady řízení.

Van der Woude

Kornezov

Buttigieg

Hesse

 

      Petrlík

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 9. února 2022.

Podpisy


*– Jednací jazyk: polština.