ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého senátu)
12. května 2015(*)
„Přístup k dokumentům – Nařízení (ES) č. 1049/2001 – Dokumenty týkající se dvou vnitrostátních řízení v oblasti hospodářské soutěže – Dokumenty předané Komisi vnitrostátním orgánem pro hospodářskou soutěž v rámci spolupráce stanovené unijní právní úpravou – Odepření přístupu – Výjimka týkající se ochrany cílů inspekce, vyšetřování a auditu – Výjimka týkající se ochrany obchodních zájmů třetí osoby – Neexistence povinnosti dotyčného orgánu provést konkrétní a individuální zkoumání obsahu dokumentů uvedených v žádosti o zpřístupnění, pokud bylo dotčené řízení definitivně – Neexistence potřeby organizačního procesního opatření požadujícího předložení sporných dokumentů – Nezohlednění zvláštní situace žadatele“
Ve věci T‑623/13,
Unión de Almacenistas de Hierros de España, se sídlem v Madridu (Španělsko), zastoupená A. Creus Carrerasem a A. Valiente Martin, advokáty,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené J. Baquero Cruzem a F. Clotuche-Duvieusart, jako zmocněnci,
žalované,
podporovaná
Spolkovou republikou Německo, zastoupenou T. Henzem, K. Petersen a M. A. Lippstreuem, jako zmocněnci,
vedlejší účastnice,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 18. září 2013, kterým byl žalobkyni odepřen přístup k některým dokumentům týkajícím se výměny korespondence mezi Komisí a Comisión Nacional de la Competencia (CNC, španělská Národní komise pro hospodářskou soutěž) týkající se dvou vnitrostátních řízení zahájených Comisión Nacional de la Competencia,
TRIBUNÁL (druhý senát),
ve složení M. E. Martins Ribeiro, předsedkyně, S. Gervasoni (zpravodaj) a L. Madise, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 14. listopadu 2014,
vydává tento
Rozsudek
Právní rámec
1. Právní úprava Evropské unie v oblasti přístupu k dokumentům
1 Článek 15 odst. 3 SFEU stanoví:
„Každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se statutárním sídlem v členském státě má právo na přístup k dokumentům orgánů, institucí a jiných subjektů Unie bez ohledu na použitý nosič, aniž jsou dotčeny zásady a podmínky stanovené v souladu s tímto odstavcem.
[…]“
2 Tyto zásady a podmínky jsou stanoveny nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, str. 331).
3 Článek 2 nařízení č. 1049/2001 stanoví:
„1. Všichni občané Unie a všechny fyzické a právnické osoby, které mají bydliště nebo sídlo v členském státě, mají právo na přístup k dokumentům orgánů, s výhradou zásad, podmínek a omezení vymezených v tomto nařízení.
[…]
3. Toto nařízení se vztahuje na všechny dokumenty, které má orgán v držení, to znamená na dokumenty, které vytvořil nebo obdržel a které má v držení, a to ve všech oblastech činnosti Evropské unie.
[…]“
4 Článek 4 nařízení č. 1049/2001, který se týká výjimek z práva na přístup k dokumentům, stanoví:
„[...]
2. Neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění, odepřou orgány přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany
– obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby, včetně duševního vlastnictví,
– soudního řízení a právního poradenství,
– cílů inspekce, vyšetřování a auditu.
3. Přístup k dokumentu, který orgán vypracoval k vnitřnímu použití nebo který obdržel a který se vztahuje k záležitosti, v níž orgán ještě nerozhodl, se odepře, pokud by zpřístupnění dokumentu vážně ohrozilo rozhodovací proces orgánu, neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění.
Přístup k dokumentu, který obsahuje stanoviska pro vnitřní použití v rámci porad a předběžných konzultací uvnitř daného orgánu, se odepře i po přijetí rozhodnutí, pokud by zpřístupnění dokumentu vážně ohrozilo rozhodovací proces orgánu, neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění.
4. U dokumentů třetích osob konzultuje orgán třetí osobu pro posouzení, zda má uplatnit výjimku uvedenou v odstavci 1 nebo 2, není-li zřejmé, zda dokument má nebo nemá být zpřístupněn.
5. Členský stát může požádat orgán, aby nezveřejňoval dokument pocházející z tohoto členského státu bez jeho předchozího souhlasu.
6. Pokud se některá z výjimek vztahuje pouze na části požadovaného dokumentu, zbývající části dokumentu se zpřístupní.
7. Výjimky uvedené v odstavcích 1 až 3 se uplatňují jen po dobu, po kterou je ochrana odůvodněna obsahem dokumentu. Výjimky lze uplatňovat nejdéle po dobu třiceti let. V případě dokumentů spadajících pod výjimky, které se vztahují k soukromí nebo obchodním zájmům, a v případě citlivých dokumentů lze výjimky uplatňovat i po uplynutí této doby, je-li to nezbytné.“
5 Článek 6 odst. 1 nařízení (ES) č. 1049/2001 stanoví:
„Žádosti o přístup k dokumentu se vyhotovují v jakékoli písemné podobě, včetně elektronické, v jednom z jazyků uvedených v článku 314 [ES], a to způsobem dostatečně přesným, aby orgán mohl dokument přesně určit. Žadatel nemusí uvést důvody žádosti.“
6 Článek 12 odst. 1 nařízení (ES) č. 1049/2001 stanoví:
„Orgány zpřístupní veřejnosti dokumenty v co nejširším měřítku v elektronické formě nebo prostřednictvím rejstříku v souladu s pravidly daného orgánu.“
2. Unijní právní úprava v oblasti hospodářské soutěže
7 Článek 11 nařízení rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 SFEU] a [102 SFEU] (Úř. věst. L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) stanoví:
„1. Komise a orgány pro hospodářskou soutěž členských států uplatňují pravidla hospodářské soutěže Společenství v úzké spolupráci.
[…]
4. Nejpozději třicet dnů před přijetím rozhodnutí, které nařizuje ukončení protiprávního jednání, přijímá závazky nebo odnímá výhodu plynoucí z nařízení o blokové výjimce, informují orgány pro hospodářskou soutěž členských států Komisi. Za tím účelem sdělují Komisi vylíčení případu, předpokládané rozhodnutí, nebo pokud neexistuje, jiný dokument naznačující navrhovaný postup. Tyto informace mohou být rovněž dány k dispozici orgánům pro hospodářskou soutěž ostatních členských států. Na žádost Komise musí dát jednající orgán pro hospodářskou soutěž Komisi k dispozici další dokumenty, které má a které jsou nezbytné pro posouzení případu. Informace poskytnuté Komisi mohou být dány k dispozici orgánům pro hospodářskou soutěž ostatních členských států. Vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž si také mohou mezi sebou vyměňovat informace nezbytné pro posouzení případu, jímž se zabývají na základě článků [101 SFEU] nebo [102 SFEU].
[…]“
8 Článek 27 odst. 2 nařízení (ES) č. 1/2003 stanoví:
„Při řízení musí být plně dodržováno právo dotyčných stran na obhajobu. Musí mít právo nahlížet do spisů Komise, s výhradou oprávněného zájmu podniků na ochraně jejich obchodního tajemství. Právo nahlížet do spisů se nevztahuje na důvěrné informace a vnitřní dokumenty Komise nebo orgánů pro hospodářskou soutěž členských států. Právo nahlížet do spisů se zejména nevztahuje na korespondenci mezi Komisí a orgány pro hospodářskou soutěž členských států nebo mezi těmito orgány navzájem, včetně dokumentů vypracovaných podle článků 11 a 14. Nic v tomto odstavci nesmí bránit Komisi sdělovat a užívat informace nezbytné k předložení důkazu protiprávního jednání.“
9 Článek 28 odst. 2 nařízení (ES) č. 1/2003 stanoví:
„Aniž je dotčena výměna a použití informací podle článků 11, 12, 14, 15 a 27, Komise a orgány pro hospodářskou soutěž členských států, jejich úředníci, pracovníci a další osoby pracující pod dohledem těchto orgánů, jakož i úředníci a státní zaměstnanci ostatních orgánů členských států nesmějí sdělovat informace, které získali nebo vyměnili podle tohoto nařízení, a které svou povahou podléhají profesnímu tajemství. Tato povinnost platí rovněž pro všechny zástupce a odborníky členských států, kteří se účastní zasedání poradního výboru podle článku 14.“
Skutečnosti předcházející sporu
10 Žalobkyně, Unión de Almacenistas de Hierros de España, předložila dne 25. února 2013 Evropské komisi dvě původní žádosti o zpřístupnění veškeré korespondence, kterou si v rámci stanoveném čl. 11 odst. 4 nařízení č. 1/2003 mezi sebou vyměnily Komise a Comisión Nacional de la Competencia (dále jen „CNC“, španělská Národní komise pro hospodářskou soutěž) v souvislosti se dvěma vnitrostátními řízeními zahájenými CNC na základě článku 101 SFEU.
11 Komise po získání stanoviska CNC odpověděla na dvě původní žádosti dopisem ze dne 11. dubna 2013. Zpřístupnila potvrzení o doručení, která její generální ředitelství (dále jen „GŘ“) pro hospodářskou soutěž zaslalo CNC. Komise rovněž uvedla, že její GŘ nepředalo žádnou odpověď v návaznosti na sdělení informací uvedených v čl. 11 odst. 4 nařízení č. 1/2003 ze strany CNC. Nakonec odmítla zpřístupnit ostatní požadované dokumenty, tedy návrhy rozhodnutí CNC týkající se dvou dotčených vnitrostátních řízení a vylíčení těchto dvou případů v anglickém jazyce, která vypracovala CNC.
12 Žalobkyně dopisem ze dne 25. dubna 2012 podala na základě čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 potvrzující žádost. Ve stejném dopise rovněž podala novou původní žádost o zpřístupnění rejstříku a shrnutí případné výměny názorů mezi Komisí a CNC ohledně dvou řízení zahájených CNC.
13 Komise dopisem ze dne 18. září 2013 výslovně zamítla potvrzující žádost podanou dopisem ze dne 25. dubna 2013 (dále jen „napadené rozhodnutí“).
14 Komise v napadeném rozhodnutí uvedla tři důvody: první důvod založený na výjimce týkající se ochrany obchodních zájmů stanovené v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001; druhý důvod vycházející z výjimky týkající se ochrany vyšetřování stanovené v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001 a třetí důvod založený na výjimce vycházející z ohrožení rozhodovacího procesu orgánu stanovené v čl. 4 odst. 3 druhém pododstavci téhož nařízení. Komise nadto na základě čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001 odmítla přiznat částečný přístup ke sporným dokumentům.
15 Komise se po věcné stránce opírala o existenci obecné domněnky, podle které by zpřístupnění takových dokumentů, jako jsou sporné dokumenty, vedlo k porušení ochrany obchodních zájmů dotyčných podniků a cílů vyšetřování.
16 Komise uvedla, že judikatura Soudního dvora stanoví uplatnění takové obecné domněnky zejména v oblasti kontroly spojování podniků.
17 Podle Komise se však taková domněnka uplatní obdobně na dokumenty, které jí byly předány vnitrostátním orgánem pro hospodářskou soutěž na základě čl. 11 odst. 4 nařízení č. 1/2003.
18 Komise rovněž odůvodnila své odepření částečného přístupu ke sporným dokumentům existencí takové domněnky.
19 Komise kromě toho odpověděla na argumenty, které žalobkyně rozvedla ve své potvrzující žádosti. Komise zejména uvedla, že skutečnost, že žalobkyně je neziskovou organizací, nemá vliv na právo na přístup k dokumentům, jelikož cílem nařízení č. 1049/2001 je zajistit přístup široké veřejnosti k dokumentům orgánů, a nikoliv stanovit normy určené k ochraně specifického zájmu konkrétní osoby.
20 Komise rovněž uvedla, že dialog, který navázala s vnitrostátními orgány pro hospodářskou soutěž, vyžaduje ovzduší vzájemné důvěry mezi ní a těmito orgány a že tyto orgány budou ochotny vést takový dialog pouze tehdy, pokud názory, které v tomto kontextu vyjádří, budou důvěrné.
21 Konečně Komise uvedla, že žádný převažující veřejný zájem nemůže odůvodnit zpřístupnění sporných dokumentů.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
22 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 27. listopadu 2013 podala žalobkyně projednávanou žalobu.
23 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí;
– uložil Komisi, aby předložila dokumenty, jejichž zpřístupnění bylo odepřeno, aby je Tribunál mohl zkoumat a mohl ověřit opodstatněnost argumentů uvedených v žalobě;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
24 Komise navrhuje, aby Tribunál
– zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
25 Podáním došlým kanceláři Soudu dne 16. května 2014 podala Spolková republika Německo návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu Komise.
26 Usnesením předsedy druhého senátu Tribunálu ze dne 9. července 2014 bylo v projednávané věci povoleno vedlejší účastenství Spolkové republiky Německo na podporu návrhových žádání Komise. Vzhledem k tomu, že návrh na povolení vedlejšího účastenství byl podán po uplynutí lhůty stanovené v čl. 115 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu, prodloužené o lhůtu z důvodu vzdálenosti stanovenou v čl. 102 odst. 2 téhož jednacího řádu, bylo Spolkové republice Německo povoleno vyjádřit se během ústní části řízení, a to na základě zprávy k jednání, která jí byla předána.
Právní otázky
1. K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení
27 Žalobkyně uplatňuje dva žalobní důvody. Prvním žalobním důvodem tvrdí, že Komise její žádost nezkoumala konkrétně a individuálně. Žalobkyně tvrdí, že taková neexistence konkrétního a individuálního zkoumání má za následek protiprávnost napadeného rozhodnutí.
28 Druhým žalobním důvodem žalobkyně zpochybňuje každý ze tří důvodů uvedených Komisí (viz bod 14 výše). Žalobkyně tvrdí, že žádná z výjimek, o které se Komise v napadeném rozhodnutí opírala, jí neumožňuje odepřít přístup ke sporným dokumentům, a napadené rozhodnutí je v důsledku toho stiženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení při použití ustanovení č. 4 odst. 2 první a třetí odrážky nařízení č. 1049/2001 a čl. 4 odst. 3 téhož nařízení.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neprovedení konkrétního a individuálního zkoumání žádosti o přístup podané žalobkyní
29 Je třeba uvést, že Komise v napadeném rozhodnutí konkrétně a individuálně nezkoumala žádosti o přístup k dokumentům podané žalobkyní.
30 Komise v tomto ohledu tvrdí, že vzhledem k tomu, že se důvodně domnívala, že by zpřístupnění sporných dokumentů porušilo zájmy chráněné čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážkou a odstavcem 3 nařízení č. 1049/2001, nebyla povinna konkrétně a individuálně zkoumat, zda může být tento přístup žalobkyni poskytnut.
31 Je tedy nutné analyzovat, zda uplatnění obecné domněnky umožňovalo odůvodnit odepření přístupu k těmto dokumentům, aniž bylo nutné individuálně zkoumat obsah každého sporného dokumentu, jak tvrdí Komise.
32 Taková analýza je přitom součástí kontroly použití relevantních ustanovení nařízení č. 1049/2001 Komisí, a tedy součástí posouzení opodstatněnosti druhého žalobního důvodu uplatňovaného žalobkyní. Je tedy třeba zkoumat druhý žalobní důvod ještě před tím, než bude poskytnuta konečná odpověď k prvnímu žalobnímu důvodu.
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení při použití ustanovení nařízení č. 1049/2001
33 Žalobkyně tvrdí, že pojem „vyšetřování“, jak vyplývá z ustanovení čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001, odkazuje na orgány nebo instituce Unie, a nikoliv na vnitrostátní orgány nebo instituce.
34 Žalobkyně mimoto tvrdí, že CNC z vyšetřování, které vedla, dovodila důsledky tím, že přijala konečná rozhodnutí, a tudíž již není možné, aby se Komise platně dovolávala výjimek vycházejících z ochrany vyšetřování, obchodních zájmů a rozhodovacího procesu. Skutečnost, že tato rozhodnutí byla ke dni přijetí napadeného rozhodnutí předmětem žaloby, je v tomto ohledu irelevantní, jelikož případné soudní zrušení těchto rozhodnutí nemůže vést ke znovuotevření těchto vyšetřování, a to z důvodu právní úpravy promlčení stanovené španělskými právními předpisy v oblasti hospodářské soutěže.
35 Žalobkyně se opírá též o skutečnosti vycházející z její zvláštní situace. V tomto ohledu se dovolává především skutečnosti, že některé z požadovaných dokumentů jí byly předány španělskými vnitrostátními orgány. Žalobkyně rovněž uvádí, že je jedinou právnickou osobou, které se týkají dotčená řízení.
36 Žalobkyně uvádí, že je neziskovým subjektem a nevykonává obchodní činnost. Vzhledem k tomu, že je jedinou právnickou osobou, které se dotčená řízení týkají, nemůže předání dokumentů, které požaduje, porušit obchodní zájem ve smyslu čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001.
37 Žalobkyně nakonec dodává, že se Komise za okolností projednávané věci nepodílela na žádném rozhodovacím procesu ve smyslu čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 a že sporné dokumenty mimoto neměly povahu interních dokumentů.
38 Komise, která se opírá zejména o existenci obecné domněnky, podle které by zpřístupnění takových dokumentů, jako jsou sporné dokumenty, vedlo k porušení ochrany obchodních zájmů dotyčných podniků a cílů vyšetřování, tvrdí, že argumenty žalobkyně nelze uznat.
39 Nejprve je třeba zkoumat, zda Komise správně použila ustanovení č. 4 odst. 2 první a třetí odrážky nařízení č. 1049/2001. Za tímto účelem je v první řadě nutné ověřit, zda se sporné dokumenty, které Komisi předal vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž na základě čl. 11 odst. 4 nařízení čl. 1/2003, týkají činnosti uvedené v čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážce nařízení č. 1049/2001, a poté zkoumat, zda je obecná domněnka použitelná na takové dokumenty.
Dokumenty týkající se činnosti uvedené v čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážce nařízení č. 1049/2001
40 Úvodem je třeba připomenout, že podle výjimek uvedených v čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážce nařízení č. 1049/2001 orgány odepřou přístup k dotyčnému dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby nebo ochrany cílů inspekce, vyšetřování a auditu, neexistuje-li převažující veřejný zájem na jeho zpřístupnění.
41 Je nesporné, že dokumenty, které CNC předala Komisi, byly založeny na čl. 11 odst. 4 nařízení č. 1/2003.
42 Článek 11 odst. 4 nařízení č. 1/2003 stanoví, že orgány členských států pro hospodářskou soutěž před přijetím rozhodnutí, které nařizuje ukončení protiprávního jednání, přijímající závazky nebo odnímající výhodu plynoucí z nařízení o blokové výjimce sdělí Komisi vylíčení případu, předpokládané rozhodnutí a na žádost Komise předloží další dokumenty, které mají a které jsou nezbytné pro posouzení případu.
43 Zaprvé informace, které byly v projednávané věci předány Komisi, byly shromážděny CNC v rámci vyšetřování týkajícího se použití článku 101 SFEU, jehož účelem bylo shromáždit dostatečné informace a důkazy pro zamezení konkrétních praktik, jež jsou v rozporu s tímto ustanovením (obdobně viz rozsudek ze dne 13. září 2013, Nizozemsko v. Komise, T‑380/08, Sb. rozh., EU:T:2013:480, bod 33).
44 Skutečnost, že dotčené vyšetřování bylo vedeno veřejným orgánem členského státu, a nikoliv unijním orgánem, nemá vliv na zahrnutí dokumentů do působnosti čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. července 2006, Franchet a Byk v. Komise, T‑391/03 a T‑70/04, Sb. rozh., EU:T:2006:190, body 121 až 124). Ze znění tohoto ustanovení totiž nevyplývá, že se dotyčné inspekce, vyšetřování a audit týkají pouze činností vykonávaných unijními orgány na rozdíl od toho, oč se jedná v čl. 4 dost. 3 téhož nařízení, který se týká ochrany rozhodovacího procesu „orgánu“. Soudní dvůr nadto rozhodl, že rozhodovací proces zavedený ustanovením čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, který se týká dokumentů pocházejících z členského státu, vyžaduje, aby se dotčený orgán a členský stát držely hmotněprávních výjimek stanovených v čl. 4 odst. 1 a ž 3 téhož nařízení. Soudní dvůr přitom dodal, že ochranu legitimních zájmů členských států je možné zajistit na základě uvedených výjimek (rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise, C‑64/05, Sb. rozh., EU:C:2007:802, bod 83). Tyto výjimky tak musejí být analyzovány jako výjimky týkající se nejen ochrany činností unijních orgánů, ale rovněž zájmů, které jsou vlastní členskému státu, například ochrany inspekce, vyšetřování a auditu, které vykonávají útvary podléhající pravomoci tohoto členského státu.
45 Zadruhé, když CNC ověřuje, jako je tomu v případě, který se týká oněch dvou vnitrostátních řízení dotčených v původním řízení (viz bod 10 výše), zda se jeden nebo více podniků zapojilo do koluzních jednání, která jsou způsobilá významně ovlivnit hospodářskou soutěž, shromažďuje citlivé obchodní informace týkající se zejména obchodních strategií zúčastněných podniků, číselných údajů o prodejích, jejich podílů na trhu či jejich obchodních vztahů, takže přístup k dokumentům týkajícím se takového řízení může narušit ochranu obchodních zájmů uvedených podniků (obdobně viz rozsudek Nizozemsko v. Komise, bod 43 výše, EU:T:2013:480, bod 34).
46 V důsledku toho sporné dokumenty které pocházejí z řízení vedeného vnitrostátním orgánem pro hospodářskou soutěž členského státu na základě článku 101 SFEU, jsou součástí vyšetřování ve smyslu čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001 a jejich zpřístupnění může vést k porušení ochrany obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby ve smyslu čl. 4 odst. 2 první odrážky tohoto nařízení.
47 Z výše uvedeného vyplývá, že Komise právem mohla mít v napadeném rozhodnutí za to, že sporné dokumenty spadaly do působnosti ustanovení uvedených v bodě 46 výše.
48 Je však třeba připomenout, že podle ustálené judikatury k odůvodnění odepření přístupu k dokumentu, jehož zpřístupnění bylo požadováno, v zásadě nepostačuje pouze to, že se tento dokument váže k činnosti uvedené v čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001. Dotyčný orgán musí rovněž poskytnout vysvětlení, jak by přístup k uvedenému dokumentu mohl konkrétně a skutečně poškodit zájem chráněný výjimkou stanovenou v tomto článku (viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C‑365/12 P, Sb. rozh., EU:C:2014:112, bod 64 a citovaná judikatura).
49 Jak však bylo uvedeno v bodě 29 výše, Komise v napadeném rozhodnutí neprovedla konkrétní a individuální zkoumání žádosti o přístup k dokumentům, kterou podala žalobkyně.
50 Komise své odepření přístupu ke sporným dokumentům odůvodnila na základě existence obecné domněnky (viz body 15 až 18 výše).
51 Je tedy třeba zkoumat, zda lze takovou domněnku uplatnit na dokumenty, které Komisi předal vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž na základě čl. 11 odst. 4 nařízení čl. 1/2003.
Uplatnění obecné domněnky
52 Úvodem je třeba připomenout, že na základě čl. 15 odst. 3 SFEU má každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se statutárním sídlem v členském státě právo na přístup k dokumentům orgánů, institucí a jiných subjektů Unie, aniž jsou dotčeny zásady a podmínky stanovené v souladu s řádným legislativním postupem. Cílem nařízení č. 1049/2001 je poskytnout veřejnosti právo na co nejširší přístup k dokumentům orgánů. Z tohoto nařízení, zejména z jeho článku 4, který stanoví režim výjimek, rovněž vyplývá, že toto právo na přístup podléhá určitým omezením založeným na důvodech veřejného či soukromého zájmu (rozsudek Komise v. EnBW, bod 48 výše, EU:C:2014:112, bod 61).
53 Soudní dvůr již uznal existenci obecných domněnek, zejména pokud jde o dokumenty obsažené ve správním spise týkajícím se řízení o kontrole státních podpor (rozsudek ze dne 29. června 2010, Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau, C‑139/07 P, Sb. rozh., EU:C:2010:376, bod 61), dokumenty, které si vyměnila Komise a oznamující strany nebo třetí osoby v rámci řízení o kontrole spojování podniků (rozsudky ze dne 28. dubna 2012, Komise v. Éditions Odile Jacob, C‑404/10 P, Sb. rozh., EU:C:2012:393, bod 123, a Komise v. Agrofert Holding, C‑477/10 P, Sb. rozh., EU:C:2012:394, bod 64) a dokumenty obsažené ve spise, který se týká řízení podle článku 101 SFEU (rozsudek Komise v. EnBW, bod 48 výše, EU:C:2014:112, bod 81).
54 Soudní dvůr v oblasti kontroly spojování podniků a ukládání sankcí za kartely rozhodl, že Komise mohla oprávněně předpokládat, že zpřístupnění dokumentů, o něž se v těchto věcech jednalo, v zásadě porušovalo ochranu obchodních zájmů podniků, které se účastnily těchto řízení, jakož i ochranu cílů vyšetřování týkajícího se takových řízení ve smyslu čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážky nařízení č. 1049/2001 (rozsudky Komise v. Éditions Odile Jacob, bod 53 výše, EU:C:2012:393, bod 123, a Komise v. EnBW, bod 48 výše, EU:C:2014:112, bod 80). Soudní dvůr rovněž uvedl, že výjimky týkající se ochrany obchodních zájmů a ochrany cílů inspekce, vyšetřování a auditu unijních orgánů jsou úzce spojeny (rozsudky Komise v. Éditions Odile Jacob, bod 53 výše, EU:C:2012:393, bod 115, a Komise v. EnBW, bod 48 výše, EU:C:201:112, bod 79).
55 Soudní dvůr se při stanovení existence domněnky opíral zejména o skutečnost, že výjimky z práva na přístup k dokumentům, které jsou uvedeny v článku 4 tohoto nařízení, nemohou být, pokud se dokumenty, které jsou dotčeny žádostí o přístup, týkají zvláštní oblasti unijního práva, vykládány bez zohlednění zvláštních pravidel, která upravují přístup k těmto dokumentům (rozsudek Komise v. EnBW, bod 48 výše, EU:C:2014:112, bod 83).
56 Přístup k dokumentům, které byly Komisi předány vnitrostátním orgánem pro hospodářskou soutěž na základě čl. 11 odst. 4 nařízení č. 1/2003 přitom upravují zvláštní normy.
57 V bodě 15 odůvodnění nařízení č. 1/2003 je uvedeno, že „Komise a orgány pro hospodářskou soutěž členských států by měly vytvořit společnou síť orgánů veřejné moci uplatňujících v úzké spolupráci pravidla hospodářské soutěže [Unie] [a že] [z]a tímto účelem je nezbytné vytvořit postup pro informování a konzultace“. Podle bodu 32 odůvodnění nařízení č. 1/2003 „by měla být chráněna důvěrnost údajů vyměňovaných v síti“.
58 Článek 27 odst. 2 nařízení č. 1/2003 nadto stanoví, že ani subjekty, kterých se řízení vedené Komisí na základě článku 101 SFEU týká, nemají přístup k dokumentům vypracovaným podle článku 11 uvedeného nařízení. Nařízení č. 1/2003 tak a fortiori vylučuje, aby jakákoliv jiná osoba mohla získat přístup k takovým dokumentům.
59 Konečně podle čl. 28 odst. 2 nařízení č. 1/2003 nesmějí úředníci a pracovníci Komise a orgánů členských států pro hospodářskou soutěž sdělovat informace, které získali nebo si vyměnili a které svou povahou podléhají profesnímu tajemství.
60 Nařízení č. 1/2003 tak má za cíl především zajištění ochrany důvěrnosti informací a dodržování profesního tajemství v řízeních podle článku 101 SFEU, a to zvláště v rámci informačního mechanismu zavedeného v síti veřejných orgánů zajišťujících dodržování unijních norem v oblasti hospodářské soutěže.
61 Takový cíl je odůvodněn zejména skutečností, že se v těchto řízeních jedná o informace, které jsou potenciálně obchodně citlivé, jak to připomíná bod 23 odůvodnění nařízení č. 1/2003, podle kterého je „[p]ři zajištění práva dotyčných podniků na obhajobu, a zejména práva nahlížet do spisu, […] nezbytné chránit obchodní tajemství“.
62 Nařízení č. 1/2003 tedy v oblasti přístupu k dokumentům sleduje cíl odlišný od toho, který sleduje nařízení č. 1049/2001, jež se týká co největšího usnadnění výkonu práva na přístup k dokumentům, jakož i podporování řádné správní praxe při zajištění co největší možné transparentnosti rozhodovacího procesu veřejných orgánů a informací, na kterých se jejich rozhodnutí zakládají (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. EnBW, bod 48 výše, EU:C:2014:112, bod 83).
63 Kromě toho je třeba dodat, že podle judikatury Soudního dvora nevyžaduje správní činnost Komise stejně široký přístup k dokumentům, jakou vyžaduje legislativní činnost unijního orgánu (rozsudek Komise v. EnBW, bod 48 výše, EU:C:2014:112, bod 91). Komise se do sítě veřejných orgánů zajišťujících dodržování unijních norem v oblasti hospodářské soutěže přitom zapojuje právě v rámci své správní činnosti.
64 Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že existuje obecná domněnka, podle které zpřístupnění dokumentů předaných na základě čl. 11 odst. 4 nařízení č. 1/2003 v zásadě porušuje ochranu obchodních zájmů podniků, kterých se dotčené informace týkají, i ochranu cílů vyšetřování dotyčného vnitrostátního orgánu pro hospodářskou soutěž, se kterou úzce souvisí (viz bod 54 výše).
65 Právě s ohledem na tuto domněnku je třeba posoudit opodstatněnost výhrad uplatněných žalobkyní, které se týkají podmínek použití první a třetí odrážky čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001.
K výhradám uplatněným žalobkyní, které se týkají podmínek použití první a třetí odrážky čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001
66 Úvodem je třeba uvést, že výše uvedená obecná domněnka nevylučuje možnost prokázat, že se na daný dokument, jehož zpřístupnění je požadováno, tato domněnka nevztahuje nebo že existuje převažující veřejný zájem odůvodňující zpřístupnění tohoto dokumentu podle čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 (rozsudek Komise v. EnBW, bod 48 výše, EU:C:2014:112, bod 100).
67 Zaprvé žalobkyně v tomto ohledu tvrdí, že řízení vedená CNC byla definitivně ukončena. Zadruhé žalobkyně se dovolává skutečností vyplývajících z její zvláštní situace, které odůvodňují, že by jí měl být poskytnut přístup ke sporným dokumentům.
68 Je třeba se postupně zabývat oběma těmito argumenty.
– Ke skutečnosti, že řízení vedená CNC byla definitivně ukončena
69 K podání odpovědi na tento argument je u takových dokumentů, jako jsou ty, které jsou dotčeny v projednávané věci, nutné určit období, ve kterém se uplatní obecná domněnka uvedená v bodě 64 výše.
70 V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr v oblasti kontroly spojování podniků prováděné Komisí rozhodl, že se tato domněnka uplatní nezávisle na otázce, zda se žádost o přístup týká již ukončeného řízení o kontrole či řízení, které ještě probíhá (rozsudek Komise v. Éditions Odile Jacob, bod 53 výše, EU:C:2012:393, body 124 a 125).
71 Zaprvé přístup veřejnosti k citlivým informacím týkajícím se hospodářské činnosti zúčastněných podniků totiž může vést k porušení jejich obchodních zájmů nezávisle na existenci probíhajícího řízení o kontrole. Zadruhé pouhá perspektiva takového přístupu veřejnosti k těmto informacím po ukončení řízení o kontrole by mohla mít negativní vliv na ochotu podniků spolupracovat v případě, kdy toto řízení probíhá. Zatřetí podle čl. 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001 se výjimky týkající se obchodních zájmů nebo citlivých dokumentů mohou uplatňovat po dobu 30 let nebo i po uplynutí této doby, je-li to nezbytné (rozsudek Komise v. Éditions Odile Jacob, bod 53 výše, EU:C:2012:393, body 124 a 125).
72 Totožné odůvodnění bylo Tribunálem použito v oblasti kontroly kartelů prováděné Komisí (rozsudky Nizozemsko v. Komise, bod 43 výše, EU:T:2013:480, body 43 a 44, a ze dne 7. října 2014, Schenker v. Komise, T‑534/11, Sb. rozh., EU:T:2014:854, body 58 a 59).
73 Ze stejných důvodů, jako jsou důvody uvedené v bodě 71 výše, je třeba uplatnit toto odůvodnění rovněž na sporné dokumenty, a v důsledku toho nepřijmout argument žalobkyně vycházející ze skutečnosti, že dotčená řízení vedená CNC byla definitivně ukončena.
74 Rovněž nelze přijmout výklad bodů 98 a 99 rozsudku Komise v. EnBW, bod 48 výše (EU:C:2014:112), který při jednání navrhla žalobkyně.
75 Podle tohoto výkladu Soudní dvůr rozhodl, že pokud má konečné rozhodnutí přijaté na základě vyšetřování v oblasti kartelů definitivní povahu, může být vyšetřování považováno za skončené, a tudíž výjimka týkající se ochrany vyšetřování ani výjimka týkající se ochrany obchodních zájmů, která je s ní úzce spojena, již nadále nejsou použitelné.
76 Je třeba připomenout, že v uvedené věci, ve které bylo zpochybněno odepření přístupu k dokumentům z řízení, které vedlo k tomu, že Komise v oblasti kartelů uložila sankci, Tribunál v prvním stupni řízení konstatoval, že zpřístupnění požadovaných dokumentů nemohlo porušit ochranu cílů vyšetřování týkající se tohoto řízení. Soudní dvůr, který se opíral o skutečnost, že Tribunál dále konstatoval, že ke dni přijetí sporného rozhodnutí probíhala před Tribunálem řízení o žalobách proti sankci přijaté Komisí, se však v rámci kasačního opravného prostředku, který k němu byl podán, omezil na rozhodnutí o protiprávnosti závěru, ke kterému dospěl Tribunál.
77 Jen pro úplnost, i za předpokladu, že by výklad bodů 98 a 99 rozsudku Komise v. EnBW, bod 48 výše (EU:C:2014:112) navrhovaný žalobkyní mohl být přijat, nic to nemění na tom, že pokud jde o sporné dokumenty, obecná domněnka uvedená v bodě 64 výše se musí uplatnit i po definitivním ukončení řízení vedených CNC.
78 Zaprvé řádné fungování mechanismu výměny informací zavedeného v rámci sítě veřejných orgánů zajišťujících dodržování unijních norem v oblasti hospodářské soutěže předpokládá, že takto vyměňované informace zůstanou důvěrné (viz body 57 až 60 výše). Pokud by každý mohl na základě nařízení č. 1049/2001 získat přístup k dokumentům, které členské státy předávají Komisi, záruka posílené ochrany, která se váže k předávaným informacím, na které je tento mechanismus založen, by byla zpochybněna. Je třeba dodat, že nařízení č. 1/2003 nestanoví, že tato ochrana musí skončit po definitivním ukončení vyšetřování, ve kterém byly tyto informace shromážděny.
79 Zadruhé omezení doby, po kterou se obecná domněnka uplatní, nemůže být v tomto konkrétním kontextu odůvodněno zohledněním práva na náhradu škody, který svědčí osobám poškozeným porušením článku 101 SFEU.
80 Toto právo může zajisté představovat převažující veřejný zájem ve smyslu čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001, a to zejména proto, že posiluje operativnost unijních pravidel hospodářské soutěže, a přispívá tak k zachování účinné hospodářské soutěže v Evropské unii (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. června 2011, Pfleiderer, C‑360/09, Sb. rozh., EU:C:2011:389, bod 29; ze dne 6. června 2013, Donau Chemie a další, C‑536/11, Sb. rozh., EU:C:2013:366, bod 23, a Komise v. EnBW, bod 48 výše, EU:C:2014:112, body 104 a 108).
81 V tomto ohledu je třeba uvést, že dokumenty obsažené ve spisu týkajícím se řízení podle článku 101 SFEU vedeného Komisí mohou obsahovat informace umožňující osobám získat náhradu škody, která jim byla způsobena jednáním, které může omezovat nebo narušovat hospodářskou soutěž.
82 Sporné dokumenty v projednávané věci, tedy předpokládané rozhodnutí vnitrostátního orgánu pro hospodářskou soutěž a vylíčení případu, jejichž předání je stanoveno v čl. 11 odst. 4 nařízení č. 1/2003, se však netýkají vyšetřování Komise, nýbrž řízení vedeného vnitrostátním orgánem pro hospodářskou soutěž. Nikoliv ve sporných dokumentech, nýbrž ve vyšetřovacím spisu dotyčného vnitrostátního orgánu pro hospodářskou soutěž, se případně mohou nacházet důkazy nezbytné pro odůvodnění návrhu na náhradu škody, třebaže tyto dokumenty mohou takové důkazy zmiňovat. Osoby, které se považují za poškozené porušením článku 101 SFEU se tak mohou domáhat zpřístupnění dokumentů týkajících se tohoto řízení u příslušného vnitrostátního orgánu a vnitrostátní soudy, ke kterým bude případně podána žaloba, mohou případ od případu zvážit zájmy odůvodňující poskytnutí dotčených informací a zájmy odůvodňující jejich ochranu (v tomto smyslu viz rozsudek Donau Chemie a další, bod 80 výše, EU:C:2013:366, bod 34).
83 V důsledku toho právo každé osoby na získání náhrady škody, která jí byla způsobena jednáním, jež může omezovat nebo narušovat hospodářskou soutěž, nevyžaduje omezení doby, po kterou se může uplatit domněnka týkající se výjimek stanovených v čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážce nařízení č. 1049/2001, na období předcházející datu, ke kterému může být konstatováno, že vyšetřování je definitivně ukončeno, pokud jsou dotčenými dokumenty předpokládané rozhodnutí vnitrostátního orgánu pro hospodářskou soutěž a vylíčení případu.
84 Z výše uvedeného vyplývá, že argument žalobkyně vycházející z definitivní povahy ukončení vyšetřování je třeba v každém případě odmítnout.
– K argumentům vycházejícím ze zvláštní situace žalobkyně
85 Zaprvé se žalobkyně dovolává skutečnosti, že některé z požadovaných dokumentů jí byly předány španělskými vnitrostátními orgány. Žalobkyně rovněž uvádí, že je jedinou právnickou osobou, které se týkají dotčená řízení.
86 V tomto ohledu je třeba připomenout, že cílem nařízení č. 1049/2001 je poskytnout široké veřejnosti právo na přístup k dokumentům orgánů, a nikoliv stanovit pravidla určená k ochraně zvláštního zájmu, který může mít určitá osoba na přístupu k některému z dokumentů (rozsudek ze dne 1. února 2007, Sison v. Rada, C‑266/05 P, Sb. rozh., EU:C:2007:75, bod 43).
87 To vyplývá zejména z čl. 2 odst. 1, čl. 6 odst. 1 a z čl. 12 odst. 1 nařízení č. 1049/2001 a z názvu a ze čtvrtého a jedenáctého bodu odůvodnění tohoto nařízení. První z těchto ustanovení totiž zaručuje právo na přístup bez rozdílu všem občanům Unie a všem fyzickým a právnickým osobám, které mají bydliště nebo sídlo v členském státě; druhé ustanovení v tomto ohledu specifikuje, že žadatel není povinen svou žádost odůvodnit. Článek 12 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví, že orgány v co nejširší míře „přímo“ zpřístupní veřejnosti dokumenty v elektronické formě nebo prostřednictvím rejstříku. Název nařízení č. 1049/2001 jeho i čtvrtý a jedenáctý bod odůvodnění rovněž zdůrazňují, že cílem tohoto nařízení je zpřístupnění dokumentů orgánů „veřejnosti“ (rozsudek Sison v. Rada, bod 86 výše, EU:C:2007:75, bod 44).
88 Analýza přípravných prací, které vedly k přijetí nařízení č. 1049/2001 ostatně ukazuje, že byla zkoumána možnost rozšířit předmět tohoto nařízení tím, že se zohlední některé zvláštní zájmy, kterých se osoba může dovolávat za účelem získání přístupu ke zvláštnímu dokumentu. Třicátý první pozměňovací návrh obsažený v legislativním návrhu uvedeném ve zprávě Výboru pro občanská práva a svobody, spravedlnost a vnitřní věci Evropského parlamentu tak zejména navrhoval vložení nového čl. 4 odst. 1a do návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 27. června 2000 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 177 E, s. 70), podle něhož „[p]ři posuzování zájmu veřejnosti na zpřístupnění dokumentu orgán zohlední také zájem dovolávaný žadatelem, stěžovatelem nebo jinou oprávněnou osobou, která má zájem nebo povinnost ve věci“. Sedmý pozměňovací návrh obsažený ve stanovisku Petičního výboru Evropského parlamentu uvedeném v téže zprávě měl také za cíl vložení jednoho odstavce do článku 1 zmíněného návrhu Komise za účelem stanovení, že „[ž]adatel, stěžovatel nebo jakákoliv jiná fyzická nebo právnická osoba, jejíž práva, zájmy nebo povinnosti jsou ve věci dotčeny (účastník řízení v této věci) mají také právo na přístup k dokumentu, který není přístupný veřejnosti, ale který může mít vliv na posouzení věci, jak je stanoveno v tomto nařízení a v ustanoveních přijatých orgány“. V tomto ohledu je však nutno konstatovat, že žádný z takto formulovaných návrhů nebyl převzat do ustanovení nařízení č. 1049/2001 (rozsudek Sison v. Rada, bod 86 výše, EU:C:2007:75, bod 45).
89 Je-li však režim výjimek stanovený v čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 založen na vyvážení zájmů, které jsou v dané situaci v protikladu, tedy zájmů, které by byly ohroženy zpřístupněním dotyčných dokumentů a zájmů, které jsou tímto zpřístupněním zvýhodněny, pak pokud jde o posledně uvedené zájmy, může být zohledněn pouze převažující veřejný zájem.
90 Z výše uvedených úvah vyplývá, že zvláštní zájem žadatele na tom, aby dosáhl předání dokumentů, a jeho individuální situace nemohou být zohledněny orgánem, který má rozhodnout, zda by zpřístupnění dokumentů veřejnosti poškodilo zájmy chráněné čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001, pokud se k nim neváže převažující veřejný zájem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. října 2010, Umbach v. Komise, T‑474/08, EU:T:2010:443, bod 70).
91 Je pravda, že Tribunál zaprvé připustil, že orgán nemůže na základě čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001 odepřít přístup k dokumentům z důvodu, že jejich zpřístupnění vede k porušení soukromí a osobnosti jednotlivce, pokud dotčené dokumenty obsahují osobní údaje týkající se výlučně žadatele o přístup, a že zadruhé v takovém případě nemůže mít právo tohoto žadatele dosáhnout jejich zpřístupnění na základě práva na přístup k dokumentům orgánů za následek to, že široké veřejnosti vznikne právo na přístup k uvedeným dokumentům (rozsudek ze dne 22. dubna 2012, Internationaler Hilfsfonds v. Komise, T‑300/10, Sb. rozh., EU:T:2012:247, body 107 až 109).
92 Nicméně Komise se v projednávané věci pro přijetí napadeného rozhodnutí neopírala o čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001.
93 V důsledku toho byla Komise právem v napadeném rozhodnutí toho názoru, že skutečnosti, na které se odvolávala žalobkyně, které vycházely z její individuální situace, a neváže se k nim žádný převažující veřejný zájem, nemohou být zohledněny pro účely určení, zda zpřístupnění sporných dokumentů porušilo práva chráněná čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001.
94 V každém případě, pokud jde o skutečnost, podle které byla žalobkyně jedinou právnickou osobou, které se týkala dotčená řízení, žalobkyně připustila, že se jedno ze dvou vnitrostátních řízení zahájených CNC týká jiné právnické osoby. Navíc není vyloučeno, že ve sporných dokumentech jsou uvedeny skutečnosti o osobách, kterých se tato řízení netýkala. V tomto ohledu Komise uvedla, aniž to bylo zpochybněno, že tyto dokumenty obsahují důvěrné informace o jiných fyzických a právnických osobách. Tvrzení žalobkyně nelze v důsledku toho považovat za prokázané.
95 Zadruhé žalobkyně uvádí, že je neziskovým subjektem a nevykonává obchodní činnost. Jelikož je jedinou právnickou osobou, které se dotčená vnitrostátní řízení týkají, nemůže tedy předání dokumentů, které požaduje, porušit žádný obchodní zájem ve smyslu čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001.
96 Tento argument musí být odmítnut. Neumožňuje totiž prokázat existenci převažujícího veřejného zájmu ve smyslu čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001.
97 V každém případě, jak již bylo uvedeno výše, není prokázáno, že žalobkyně je jedinou osobou dotčenou těmito vnitrostátními řízeními. Komise nadto právem odpovídá, že žalobkyně je sdružením podniků a že jí byla uložena sankce na základě článku 101 SFEU, tedy za jednání, které bylo považováno za jednání, které může ovlivnit obchod mezi členskými státy.
98 Z výše uvedených úvah vyplývá, že druhý žalobní důvod uplatněný žalobkyní nelze uznat potud, pokud se zaměřuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které se týká čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážky nařízení č. 1049/2001.
99 Tyto důvody samy o sobě postačují k odůvodnění tohoto rozhodnutí v souladu s právem. Za těchto podmínek nemají nedostatky, kterými by se mohlo vyznačovat další odůvodnění rozhodnutí týkající se čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001, každopádně vliv na legalitu tohoto rozhodnutí. Výtka uplatňovaná žalobkyní, kterou zpochybňuje konkrétně toto poslední odůvodnění, je v důsledku toho bezvýznamná, a tudíž musí být zamítnuta (rozsudek ze dne 6. listopadu 1990, Itálie v. Komise, C‑86/89, Sb. rozh., EU:C:1990:373, bod 20).
100 Kromě toho je třeba uvést, že se žádost o zpřístupnění dokumentů podaná v projednávané věci žalobkyní týkala zpřístupnění veškeré korespondence v rámci stanoveném čl. 11 odst. 4 nařízení č. 1/2003 mezi Komisí a CNC ohledně dvou vnitrostátních řízení zahájených CNC na základě článku 101 SFEU (viz bod 10 výše). Jednalo se tedy o obecnou žádost. Obecná domněnka, podle níž by zpřístupnění určitých dokumentů v zásadě ohrožovalo ochranu zájmů uvedených v článku 4 nařízení č. 1049/2001, v takové situaci dotčenému orgánu umožňuje přistupovat k žádosti jako k celku a odpovídajícím způsobem na ni odpovědět, aniž by konkrétně a individuálně zkoumal každý z dokumentů, jejichž zpřístupnění je požadováno (viz rozsudky Komise v. EnBW, bod 48 výše, EU:C:2014:112, body 67 a 68 a citovaná judikatura, a ze dne 19. listopadu 2014, Ntouvas v. ECDC, T‑223/12, EU:T:2014:975, bod 34 a citovaná judikatura).
101 V důsledku toho musí být druhý žalobní důvod zamítnut v plném rozsahu.
102 Proto – a s ohledem na skutečnost, že obecná domněnka uvedené v bodě 64 výše se v projednávané věci uplatní a že žalobkyně neprokázala žádný převažující veřejný zájem odůvodňující zveřejnění sporných dokumentů – je třeba zamítnout první žalobní důvod vycházející ze skutečnosti, že žádost o zpřístupnění těchto dokumentů nebyla konkrétně a individuálně zkoumána.
103 Z výše uvedeného vyplývá, že návrhová žádání znějící na zrušení musí být zamítnuta v plném rozsahu.
2. K návrhovým žádáním směřujícím k vydání organizačního procesního opatření
104 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál nařídil Komisi, aby předložila dokumenty, jejichž zpřístupnění bylo žalobkyni odepřeno, aby je Tribunál mohl zkoumat a ověřit opodstatněnost argumentů uvedených v žalobě.
105 V tomto ohledu je třeba připomenout, že se soudní přezkum rozhodnutí o odepření přístupu k dokumentům musí zabývat odůvodněním, na kterém je rozhodnutí založeno. Je-li jeho odůvodnění založeno na zvážení důsledků, které má zpřístupnění dokumentu nutně pro určité statky, hodnoty nebo zájmy, je jeho přezkum možný pouze v rozsahu, v němž si Tribunál sám může utvořit vlastní názor na věcný obsah dokumentu (stanovisko generálního advokáta P. Cruz Villalóna ve věci IFAW Internationaler Tierschutz-Fonds v. Komise, C‑135/11 P, Sb. rozh., EU:C:2012:118, bod 73). V takovém případě Tribunálu přísluší seznámit se s těmito dokumenty in camera (rozsudek ze dne 21. června 2012, IFAW Internationaler Tierschutz-Fonds v. Komise, C‑135/11 P, Sb. rozh., EU:C:2012:376, bod 73).
106 Na základě obecné domněnky orgán nicméně může odpovědět na obecnou žádost, aniž by konkrétně a individuálně zkoumal každý z dokumentů, jejichž zpřístupnění bylo požadováno (rozsudek Komise v. EnBW, bod 48 výše, EU:C:2014:112, body 67, 68, 127 a 128).
107 Taková domněnka se přitom uplatní v projednávané věci. Navíc, žalobkyně neprokázala, že by některý z dokumentů, jejichž zpřístupnění je požadováno, nespadal do působnosti této domněnky, ani to, že existoval převažující veřejný zájem odůvodňující zpřístupnění tohoto dokumentu.
108 V důsledku toho Tribunálu nepřísluší, aby sám provedl posouzení každého z požadovaných dokumentů in concreto, aby se ujistil, že by zpřístupnění těchto dokumentů porušovalo tvrzené zájmy.
109 Z výše uvedeného vyplývá, že návrh na organizační procesní opatření musí být zamítnut.
110 V důsledku toho musí být žaloba zamítnuta v plném rozsahu.
K nákladům řízení
111 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neměla ve věci úspěch, ponese vlastní náklady řízení, jakož i náklady řízení vynaložené Komisí.
112 Kromě toho podle čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce jednacího řádu členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Toto ustanovení je třeba uplatnit na Spolkovou republiku Německo.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (druhý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Unión de Almacenistas de Hierros de España ponese vlastní náklady řízení a náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.
3) Spolková republika Německo ponese vlastní náklady řízení.
Martins Ribeiro | Gervasoni | Madise |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 12. května 2015.
Podpisy.