ROZSUDEK TRIBUNÁLU (kasačního senátu)

7. prosince 2017 (*)

„Kasační opravný prostředek – Veřejná služba – Úředníci – Vražda úředníka a jeho manželky – Pravidlo souladu mezi žádostí, stížností a žalobou na náhradu škody – Povinnost zajistit ochranu unijních zaměstnanců – Příčinná souvislost – Majetková újma – Společná a nerozdílná odpovědnost – Zohlednění dávek stanovených služebním řádem – Morální újma – Odpovědnost orgánu za morální újmu zesnulého úředníka – Odpovědnost orgánu za morální újmu oprávněných pozůstalých zesnulého úředníka“

Ve věci T‑401/11 P-RENV-RX,

Stefano Missir Mamachi di Lusignano, s bydlištěm v Šanghaji (Čína), a další účastníci řízení podávající kasační opravný prostředek, jejichž jména jsou uvedena v příloze(1), zastoupení F. Di Giannim, G. Coppem a A. Scalinim, avocats,

účastníci řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelé),

proti

Evropské komisi, zastoupené G. Gattinarem a D. Martinem, jako zmocněnci,

odpůrkyni,

jejímž předmětem je kasační opravný prostředek podaný proti rozsudku Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (prvního senátu) ze dne 12. května 2011, Missir Mamachi di Lusignano v. Komise (F‑50/09, EU:F:2011:55), znějící na zrušení tohoto rozsudku,

TRIBUNÁL (kasační senát),

ve složení M. Jaeger (zpravodaj), předseda, S. Frimodt Nielsen a S. Papasavvas, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,

vydává tento

Rozsudek(2)

1        Toto řízení následuje po vydání rozsudku ze dne 10. září 2015, ve věci přezkumu Missir Mamachi di Lusignano v. Komise (C‑417/14 RX–II, dále jen „přezkumný rozsudek“, EU:C:2015:588), v němž Soudní dvůr poté, co konstatoval, že rozsudek ze dne 10. července 2014, Missir Mamachi di Lusignano v. Komise (T‑401/11 P, dále jen „rozsudek o kasačním opravném prostředku“, EU:T:2014:625), jehož předmětem byl kasační opravný prostředek podaný proti rozsudku ze dne 12. května 2011, Missir Mamachi di Lusignano v. Komise (F‑50/09, dále jen „rozsudek v prvním stupni“, EU:F:2011:55), ohrožuje jednotu práva Evropské unie, částečně zrušil rozsudek o kasačním opravném prostředku a vrátil věc Tribunálu.

 Skutkový základ sporu

2        Alessandro Missir Mamachi di Lusignano (dále jen „Alessandro Missir Mamachi“) byl se svou manželkou dne 18. září 2006 zavražděn v Rabatu (Maroko), kde měl nastoupit na místo politického a diplomatického poradce u delegace Komise Evropských společenství. K vraždě došlo v zařízeném domě pronajatém touto delegací pro Alessandra Missir Mamachiho, jeho manželku a jejich čtyři děti.

3        Děti byly po této události svěřeny do péče jejich prarodičů z otcovy strany, Livia Missira Mamachiho di Lusignano (dále jen „Livio Missir Mamachi“) a jeho manželky.

4        Komise vyplatila dětem Alessandra Missir Mamachiho jakožto jeho dědicům mimo jiné částku 414 308,90 eura jako dávku jednorázového odškodnění vyplácenou podle článku 73 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) v případě úmrtí, jakož i částku 76 628,40 eura z důvodu úmrtí manželky podle článku 25 přílohy X služebního řádu. Kromě toho ode dne 1. ledna 2007 přiznala Komise těmto čtyřem dětem nárok na sirotčí důchod stanovený v článku 80 služebního řádu a na příspěvek na vzdělání stanovený v příloze VII služebního řádu.

5        Dopisem ze dne 25. února 2008 zaslaným Komisi vyjádřil Livio Missir Mamachi nesouhlas s výší částek vyplacených jeho vnoučatům. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí, které Komise přijala jako odpověď na uvedený dopis, pro něj nebylo uspokojivé, písemností ze dne 10. září 2008 podal proti tomuto rozhodnutí stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu, přičemž tvrdil, že Komise odpovídá za služební pochybení, kterého se dopustila tím, že nesplnila povinnost zajistit ochranu svých zaměstnanců. Livio Missir Mamachi také uvedl, že Komise nese objektivní odpovědnost, a podpůrně tvrdil, že porušila článek 24 služebního řádu, podle kterého jsou Evropská společenství povinna společně a nerozdílně nahradit újmu, kterou některému z jejich zaměstnanců způsobí třetí osoba.

6        Komise tuto stížnost zamítla rozhodnutím ze dne 3. února 2009.

 Rozsudek v prvním stupni

7        Livio Missir Mamachi podal k Soudu pro veřejnou službu Evropské unie žalobu, ve které tvrdil, že Komise nesplnila povinnost ochrany svých zaměstnanců. Uvedená žaloba zněla jednak na zrušení rozhodnutí ze dne 3. února 2009, kterým byla zamítnuta jeho stížnost, a jednak na náhradu zaprvé majetkové újmy způsobené dětem Alessandra Missir Mamachiho – jejich jménem, zadruhé morální újmy způsobené těmto dětem – jejich jménem, zatřetí morální újmy způsobené jemu samotnému jako otci Alessandra Missir Mamachiho – svým vlastním jménem a začtvrté morální újmy způsobené Alessandru Missir Mamachimu – jménem jeho dětí, které nastoupily do práv svého otce.

8        Soud pro veřejnou službu rozsudkem v prvním stupni odmítl žalobu zčásti jako nepřípustnou v rozsahu, v němž se týkala tvrzené morální újmy, a zčásti jako neopodstatněnou v rozsahu, v němž se týkala uplatňované majetkové újmy.

9        Co se uplatňované majetkové újmy týče, Soud pro veřejnou službu nejprve konstatoval, že se Komise z důvodu nesplnění své povinnosti zajistit ochranu Alessandra Missir Mamachiho dopustila pochybení, které může založit její odpovědnost. Co se týče příčinné souvislosti mezi tímto pochybením a údajnou majetkovou újmou, Soud pro veřejnou službu ji měl za prokázanou. Soud pro veřejnou službu dále konstatoval, že zbývá určit podíl odpovědnosti vraha na vzniku škody.

10      Po zvážení obou újem tvrzených Liviem Missir Mamachim, tj. dvojnásobné vraždy a ztráty šance na přežití, a skutečnosti, že tato druhá újma není tak rozsáhlá jako újma první, měl Soud pro veřejnou službu v bodě 197 rozsudku v prvním stupni za to, že Komisi je třeba přičítat odpovědnost za 40 % způsobených újem.

11      Co se týče rozsahu majetkové újmy, Soud pro veřejnou službu měl v bodě 200 rozsudku v prvním stupni za to, že majetková újma spojená se ztrátou příjmů, kterou je třeba v projednávaném sporu zohlednit, činí tři miliony eur.

12      Konečně poté, co v bodě 201 rozsudku v prvním stupni připomněl, že Komise je povinna nahradit 40 % této újmy, tedy 1,2 milionu eur, Soud pro veřejnou službu v bodě 202 uvedeného rozsudku uvedl, že částky, které již Komise vyplatila a které bude dále oprávněným pozůstalým vyplácet nad plnění obvykle stanovené služebním řádem, dosahují téměř 1,4 milionu eur, s tím, že tato částka může být zvýšena až na přibližně 2,4 milionu eur, kdyby tato plnění byla vyplácena až do dosažení dvacátého šestého roku života každého ze čtyř dětí. Soud pro veřejnou službu proto v bodě 203 rozsudku v prvním stupni konstatoval, že Komise již plně nahradila majetkovou újmu, za kterou musí nést odpovědnost.

13      Na základě výše uvedeného Soud pro veřejnou službu v bodě 205 rozsudku v prvním stupni rozhodl, že i když je tento žalobní důvod opodstatněný, neumožňuje mu, aby vyhověl návrhovým žádáním Livia Missir Mamachiho znějícím na náhradu utrpěné majetkové újmy.

14      Livio Missir Mamachi podal proti rozsudku v prvním stupni kasační opravný prostředek.

 Rozsudek o kasačním opravném prostředku

15      V rozsudku o kasačním opravném prostředku zkoumal Tribunál z vlastního podnětu příslušnost Soudu pro veřejnou službu k rozhodování o žalobě v prvním stupni. Tribunál zejména odlišil újmu způsobenou Alessandrovi Missir Mamachimu na jedné straně a újmu způsobenou jeho dětem a Liviu Missir Mamachimu na straně druhé.

16      Stran majetkové a morální újmy způsobené Liviu Missir Mamachimu a dětem Alessandra Missir Mamachiho, Tribunál rozhodl, že se Soud pro veřejnou službu dopustil nesprávného právního posouzení, pokud rozhodl, že je příslušný k rozhodování o žalobě v rozsahu, v němž směřovala k náhradě těchto druhů újmy, a dospěl k závěru, že věc mu musí být předána, aby o těchto návrzích rozhodl jako prvostupňový soud.

17      Pokud jde o morální újmu, kterou utrpěl Alessandro Missir Mamachi a jejíž náhrady se domáhá Livio Missir Mamachi jménem dětí zesnulého, Tribunál poté, co připomněl, že k rozhodování o tomto návrhu byl příslušný Soud pro veřejnou službu, konstatoval, že Soud pro veřejnou službu se tím, že vyhověl námitce nepřípustnosti, kterou vznesla Komise za účelem zpochybnění přípustnosti uvedeného návrhu, dopustil nesprávného právního posouzení, neboť nesprávně uplatnil pravidlo souladu mezi žádostí o náhradu škody a stížností směřující proti zamítnutí této žádosti.

 Rozsudek o přezkumu

18      Na návrh prvního generálního advokáta se Soudní dvůr rozhodl provést přezkum rozsudku o kasačním opravném prostředku. Soudní dvůr rozsudkem o přezkumu, zaprvé zrušil rozsudek o kasačním opravném prostředku v rozsahu, v němž se týká rozdělení příslušnosti mezi Tribunál a Soud pro veřejnou službu, zadruhé rozhodl, že uvedený rozsudek je třeba považovat za konečný v rozsahu, v němž Tribunál rozhodl, že se Soud pro veřejnou službu v rozsudku v prvním stupni dopustil nesprávného právního posouzení, když vyhověl první námitce nepřípustnosti vznesené Komisí, a z tohoto důvodu odmítl jako nepřípustný návrh na náhradu morální újmy způsobené Alessandrovi Missir Mamachimu, a zatřetí vrátil věc Tribunálu, aby rozhodl o nevyřešených otázkách.

 Řízení po vrácení věci Tribunálu a návrhová žádání účastníků řízení

19      V návaznosti na vrácení věci Tribunálu posledně uvedenému přísluší, aby rozhodl, jak bylo uvedeno v bodě 18 výše, o důvodech kasačního opravného prostředku, které nezkoumal v rámci rozsudku o kasačním opravném prostředku.

20      Dne 12. října 2015 předložili Livio Missir Mamachi a Komise podle čl. 222 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu svá písemná vyjádření k závěrům, které je třeba vyvodit z rozsudku o vrácení věci pro vyřešení sporu.

21      Livio Missir Mamachi zopakoval svá návrhová žádání, která již uvedl ve věci, v níž byl vydán rozsudek o kasačním opravném prostředku, a sice Tribunálu navrhuje, aby:

–        zrušil rozsudek v prvním stupni;

–        uložil Komisi povinnost zaplatit oprávněným pozůstalým Alessandra Missir Mamachiho částku 3 975 329 eur z titulu odškodnění utrpěné majetkové újmy;

–        prohlásil návrh na náhradu nemajetkové újmy za přípustný a uložil Komisi povinnost zaplatit:

–        oprávněným pozůstalým Alessandra Missir Mamachiho částku 250 000 eur jako náhradu nemajetkové újmy oběti před její smrtí a částku 1 276 512 eur jako náhradu nemajetkové újmy těchto oprávněných pozůstalých, kterou tito utrpěli jakožto děti oběti a svědci její tragické vraždy,

–        jemu samotnému částku 212 752 eur jako náhradu jeho nemajetkové újmy, kterou utrpěl jakožto otec oběti,

–        uložil Komisi povinnost zaplatit vyrovnávací úrok a v mezidobí splatné úroky z prodlení,

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

22      Komise rovněž zopakovala svá návrhová žádání, která uvedla ve svém vyjádření ke kasačnímu opravnému prostředku, které předložila dne 16. prosince 2011 ve věci, v níž byl vydán rozsudek o kasačním opravném prostředku, v nichž Tribunálu navrhuje, aby:

–        výlučně v rozsahu, v němž se jedná o morální újmu, kterou Alessandro Missir Mamachi utrpěl v době od okamžiku útoku na svou osobu do okamžiku své smrti, vrátil věc zpět k rozhodnutí Soudu pro veřejnou službu podle čl. 13 odst. 1 přílohy I Statutu Soudního dvora Evropské unie;

–        odmítl kasační opravný prostředek jako nepřípustný, nebo jej zamítl jako neopodstatněný;

–        uložil Liviu Missir Mamachimu náhradu nákladů řízení.

23      Dopisem zaslaným kanceláři Tribunálu dne 11. prosince 2015 vyrozuměl zástupce Livia Missir Mamachiho Tribunál o úmrtí Livia Missir Mamachiho a uvedl, že jeho dědici, a sice Anne Sintobin (jeho manželka), Stefano Missir Mamachi di Lusignano (jeho syn), Maria Missir Mamachi di Lusignano (jeho dcera), Carlo Missir Mamachi di Lusignano (syn Alessandra Missir Mamachiho, jenž v průběhu řízením dosáhl plnoletosti), jakož i Filiberto Missir Mamachi di Lusignano, Tommaso Missir Mamachi di Lusignanoa Giustina Missir Mamachi di Lusignano (nezletilé děti Alessandra Missir Mamachiho, jejichž zákonnou zástupkyní je Anne Sintobin), mají v úmyslu pokračovat v řízení před Tribunálem. Pokud jde o morální újmu, kterou utrpěly čtyři děti Alessandra Missir Mamachiho, zástupce Livia Missir Mamachiho uvedl, že Carlo Missir Mamachi di Lusignano, který dosáhl v průběhu řízení plnoletosti, bude jednat svým jménem, a že Anne Sintobin se stává namísto Livia Missir Mamachiho zákonnou zástupkyní tří nezletilých dětí Alessandra Missir Mamachiho. Ze spisu dále vyplývá, že Giustina Missir Mamachi dne 30. července 2016 rovněž dosáhla plnoletosti. Anne Sintobin, Stefano Missir Mamachi di Lusignano, Maria Missir Mamachi di Lusignano, Carlo Missir Mamachi di Lusignano, Filiberto Missir Mamachi di Lusignano, Tommaso Missir Mamachi di Lusignano a Giustina Missir Mamachi di Lusignano, navrhovatelé, tedy jednají na základě různého postavení účastníků. Těchto sedm dědiců Livia Missir Mamachiho jedná jeho jménem, pokud jde o náhradu jeho morální újmy. Carlo Missir Mamachi di Lusignano a Giustina Missir Mamachi di Lusignano, kteří dosáhli během řízení plnoletosti, jednají rovněž svým jménem, pokud jde o náhradu jejich újmy a náhradu morální újmy jejich otce, v postavení dědiců posledně uvedeného. A konečně Filiberto Missir Mamachi di Lusignano a Tommaso Missir Mamachi di Lusignano, nezletilé děti, jsou zastupovány Anne Sintobin, pokud jde o návrh náhrady jejich majetkové a morální újmy a náhrady morální újmy utrpěné jejich otcem.

 Právní otázky

24      Na podporu kasačního opravného prostředku předkládají navrhovatelé tři důvody, první důvod vychází z nesprávného právního posouzení, kterého se dopustil Soud pro veřejnou službu tím, že konstatoval nepřípustnost návrhu na náhradu morální újmy způsobené čtyřem dětem Alessandra Missir Mamachiho a Liviu Missir Mamachimu, druhý důvod vychází z nesprávného právního posouzení, kterého se dopustil Soud pro veřejnou službu tím, že omezil odpovědnost Komise na 40 %, a třetí důvod vychází z nesprávného právního posouzení, kterého se Soud pro veřejnou službu dopustil, když rozhodl, že majetková škoda byla v plném rozsahu nahrazena dávkami podle služebního řádu.

[omissis]

 Ke druhému důvodu kasačního opravného prostředku, který vychází z nesprávného právního posouzení, jehož se dopustil Soud pro veřejnou službu tím, že omezil odpovědnost Komise 40% podílem

51      Navrhovatelé v podstatě vytýkají Soudu pro veřejnou službu, že uložil Komisi, aby zaplatila pouze část majetkové újmy, přestože jí mělo být uloženo, aby zaplatila újmu v plném rozsahu, a to zaprvé z toho důvodu, že nese hlavní odpovědnost za vznik újmy, a zadruhé z důvodu její společné a nerozdílné odpovědnosti za tuto újmu. Tento důvod kasačního opravného prostředku je tvořen čtyřmi částmi. První tři části se týkají hlavní odpovědnosti Komise a čtvrtá část společné a nerozdílné odpovědnosti Komise.

52      Nejprve je třeba zkoumat první tři části.

 K prvním třem částem druhého důvodu kasačního opravného prostředku, jež vycházejí z hlavní odpovědnosti Komise

53      Navrhovatelé v první části tvrdí, že odůvodnění Soudu pro veřejnou službu směřující k vyloučení hlavní odpovědnosti Komise je nelogické a obsahuje rozpory. Soud pro veřejnou službu, který nejprve v bodě 183 rozsudku v prvním stupni měl za to, že je prokázán „přímý a určitý“ charakter příčinné souvislosti mezi pochybením Komise a dvojnásobnou vraždou, údajně podle navrhovatelů v bodě 192 uvedeného rozsudku konstatoval, že tato dvojnásobná vražda nebyla „bezprostředním a neodvratným“ důsledkem tohoto pochybení, a tudíž by Komise nemohla za tuto škodu nést hlavní odpovědnost v plném rozsahu.

54      Komise má za to, že navrhovatelé zaměňují pochybení, příčinnou souvislost a důsledky související s její odpovědností. Podle Komise Soud pro veřejnou službu v bodě 175 rozsudku v prvním stupni konstatoval existenci pochybení, které spočívalo v tom, že nebyla přijata určitá bezpečnostní opatření. V bodě 183 uvedeného rozsudku Soud pro veřejnou službu podle Komise pouze potvrdil, že Komise vytvořila podmínky pro vznik škody, a že je tím tudíž prokázána příčinná souvislost. V bodech 192 a 193 rozsudku v prvním stupni Soud pro veřejnou službu podle Komise konstatoval stran odpovědnosti Komise, že dvojnásobná vražda sice nebyla bezprostředním a neodvratným důsledkem jejího pochybení, avšak skutky, kterých se útočník dopustil, nemohou zcela zprostit Komisí její odpovědnosti. Soud pro veřejnou službu tak podle Komise správně posoudil podmínky vzniku odpovědnosti Komise, a sice pochybení a příčinnou souvislost, aby na základě tohoto posouzení následně vyvodil důsledky v podobě stanovení její odpovědnosti, jež byla v projednávané věci stanovena na 40 % způsobené újmy.

55      Navrhovatelé ve druhé části druhého důvodu tvrdí, že Soud pro veřejnou službu v bodě 192 rozsudku v prvním stupni nesprávně posoudil vztah mezi protiprávním jednáním Komise a jeho následky. Podle navrhovatelů je rozlišení, které Soud pro veřejnou službu v tomto ohledu činil ve vztahu k bezpečnostnímu pochybení, kdy odlišoval „obvykle předvídatelné“ následky (krádež vloupáním, spojená případně s hrozbou fyzického násilí vůči přítomným osobám) od nepředvídatelných následků (vražda) podle jejich závažnosti, v rozporu se skutkovými okolnostmi, jak byly konstatovány odvolacím soudem v Rabatu v rozsudcích ze dne 20. února a 18. června 2007, nelogické, svévolné a postrádá jakýkoli právní základ, jelikož z bodu 184 rozsudku v prvním stupni vyplývá, že rizikem, s nímž bylo počítáno pro bezpečnost zaměstnanců delegace v Rabatu, bylo riziko na úrovni hrozby teroristického útoku, které představuje vyšší stupeň rizika než riziko související s běžnou trestnou činností. Totéž podle navrhovatelů platí i pro omezení povinnosti Komise nahradit újmu pouze na obvykle předvídatelné následky vyplývající z protiprávního jednání, za které nese odpovědnost, jelikož v tomto ohledu bylo rozlišováno mezi různými skutky běžných trestných činů. Navrhovatelé mají za to, že pokud bylo jednou připuštěno, že Komise řádně nesplnila povinnost zajistit ochranu svého úředníka, je třeba dospět k závěru, že každá škodná událost je přímým a předvídatelným důsledkem takového jednání.

56      Komise má za to, že druhá část druhého důvodu kasačního opravného prostředku je nepřípustná, jelikož navrhovatelé v ní zpochybňují hodnocení důkazů provedené Soudem pro veřejnou službu, tj. zejména motiv spáchání trestného činu, který konstatoval odvolací soud v Rabatu, aniž se dovolávají zkreslení uvedených důkazů.

57      Komise každopádně tvrdí, že Soud pro veřejnou službu tyto důkazy nezkreslil konstatováním, podle kterého byla motivem vraha Alessandra Missir Mamachiho a jeho manželky krádež vloupáním. Co se bodu 184 rozsudku v prvním stupni týče, Soud pro veřejnou službu v něm podle Komise právě potvrdil tezi navrhovatelů vycházející z rizika teroristického útoku, aby odmítl argumentaci Komise.

58      Mimoto Komise zdůrazňuje, že zjevně nezapříčinila úmrtí Alessandra Missir Mamachiho a jeho manželky, neboť vraždy byly zapříčiněny skutkem třetí osoby. Soud pro veřejnou službu tudíž podle Komise v bodě 192 rozsudku v prvním stupni správně uvedl, že dvojnásobná vražda nebyla bezprostředním a neodvratným důsledkem pochybení Komise. Dále podle judikatury nestačí k prokázání příčinné souvislosti pouhá skutečnost, že protiprávní jednání představovalo nezbytnou podmínku pro vznik újmy v tom smyslu, že újma by nevznikla, nedošlo-li by k takovému jednání. V tomto smyslu se Komise dovolává rozsudku ze dne 30. listopadu 2011, Transnational Company „Kazchrome“ a ENRC Marketing v. Rada a Komise (T‑107/08, EU:T:2011:704, bod 80). Navíc podle Komise Soud pro veřejnou službu při stanovení míry odpovědnosti Komise na základě aplikace judikatury uvedené v bodě 181 rozsudku v prvním stupni, podle níž může mít škoda více příčin, zohlednil skutečnost, že pachatelem vražd byla třetí osoba.

59      Komise má za to, že se posouzení předvídatelnosti vzniku újmy vzhledem k pravděpodobnému jednání třetí osoby opírá o důkazy, jež byly předloženy Soudu pro veřejnou službu, a tudíž nemůže být předmětem přezkoumání kasačním soudem.

60      Komise stran dvou prvních částí druhého důvodu kasačního opravného prostředku podpůrně tvrdí, že pokud by měl Tribunál za to, že odůvodnění rozsudku v prvním stupni je nelogické a obsahuje rozpory, nahrazení odůvodnění by umožňovalo tento kasační prostředek zamítnout. V tomto ohledu Komise odkazuje na bod 134 rozsudku ze dne 13. prosince 2006, É. R. a další v. Rada a Komise (T‑138/03, EU:T:2006:390), podle něhož existence příčinné souvislosti vyžaduje, aby vytýkané jednání bylo jistou a přímou příčinou tvrzené škody, a v případech, kdy jednání, které údajně způsobilo škodu, spočívá v nečinnosti, je zvláště nutné mít jistotu, že uvedená škoda byla skutečně způsobena vytýkanou nečinností a nemohla být způsobena jednáním odlišným od jednání vytýkaného žalovaným orgánům. V projednávané věci má Komise za to, že příčinná souvislost mezi pochybením, tj. neprovedením určitých bezpečnostních opatření, a újmou byla přerušena, neboť újma byla způsobena jiným jednáním, než které je jí přičítáno. Komise tudíž tvrdí, že nenese žádnou odpovědnost za dvojnásobnou vraždu, a projednávaný kasační opravný prostředek musí být tudíž zamítnut.

61      Co se třetí části důvodu kasačního opravného prostředku týče, navrhovatelé tvrdí, že se Soud pro veřejnou službu dopustil nesprávného právního posouzení, neboť rozhodl, že odpovědnost Komise může být omezena na základě zásad, jež lze dovodit ze směrnice Rady 89/391/EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci (Úř. věst. 1989, L 183, s. 1; Zvl. vyd. 05/01, s. 349), a zejména z jejího čl. 5 odst. 4, v němž se stanoví možnost vyloučit nebo snížit odpovědnost zaměstnavatele při událostech, které nastaly za neobvyklých a nepředvídatelných okolností, jež jsou mimo kontrolu zaměstnavatele, nebo při mimořádných situacích, jejichž následkům by nebylo možné zabránit ani při náležité péči. Toto ustanovení podle navrhovatelů nemůže každopádně zmírnit odpovědnost Komise, jelikož předpokládá, že zaměstnavatel postupoval s náležitou péčí a škodlivým následkům nebylo možné zabránit, což v projednávané věci neplatí. Navrhovatelé mimoto tvrdí, že i pokud by byla připuštěna výjimečnost okolností, Komise by za ně nesla odpovědnost, neboť Soudu pro veřejnou službu v bodě 183 rozsudku v prvním stupni rozhodl, že pokud by Komise splnila svou povinnost zajistit ochranu svého úředníka, ke dvojnásobné vraždě by nedošlo.

62      Komise má za to, že argumentace uvedená v bodě 192 rozsudku v prvním stupni je uvedena pouze podpůrně a není hlavním odůvodněním Soudu pro veřejnou službu. Kromě toho lze podle Komise mít na základě toho, že Soud pro veřejnou službu odkázal na „zásady“ směrnice 89/391, za to, že tato směrnice není sama o sobě použitelná, což bylo potvrzeno v bodě 131 rozsudku v prvním stupni, v němž se výslovně uvádí, že ubytování úředníka, který má plnit své služební povinnosti ve třetí zemi, „nelze v plném rozsahu pokládat za pracovní místo nebo pracoviště ve smyslu směrnice 89/391“.

63      Navrhovatelé v těchto třech částech důvodu kasačního opravného prostředku, jež lze zkoumat společně, prostřednictvím různých argumentů v podstatě tvrdí, že pokud bylo jednou prokázáno, že Komise porušila povinnost zajistit ochranu Alessandra Missir Mamachiho, je každá škodná událost přímým a nepředvídatelným následkem takového jednání. Podle navrhovatelů je proto pro určení odpovědnosti Komise irelevantní rozlišování na základě předvídatelných a nepředvídatelných trestných činů, jelikož v důsledku pochybení Komise posledně uvedená podle nich odpovídá za veškeré škodné události, jež byly následně zjištěny. Navrhovatelé v podstatě zpochybňují skutečnost, že Soud pro veřejnou službu nepokládal pochybení Komise za dostatečnou a rozhodující příčinu dvojnásobné vraždy. Mimoto navrhovatelé tvrdí, že takové rozlišování na základě předvídatelných a nepředvídatelných skutků, které činil Soud pro veřejnou službu, je rozporuplné s ohledem na konstatování odvolacího soudu v Rabatu a nelogické, jelikož rizikem, s nímž bylo počítáno pro účely bezpečnosti zaměstnanců delegace v Rabatu, byla hrozba teroristického útoku. Navrhovatelé konečně zpochybňují rozlišování předvídatelných a nepředvídatelných skutků s ohledem na odkaz, který Soud pro veřejnou službu učinil na článek 5 směrnice 89/391. Komise nezpochybňuje konstatování, které Soud pro veřejnou službu učinil v bodě 183 rozsudku v prvním stupni, podle kterého byla prokázána příčinná souvislost mezi pochybením Komise a dvojnásobnou vraždou. V tomto ohledu je třeba uvést, že jak vyplývá z bodu 60 výše, Komise uvedenou příčinnou souvislost zpochybňuje pouze za předpokladu, že by Tribunál vyhověl některé z prvních dvou částí projednávaného důvodu kasačního opravného prostředku.

64      Úvodem je třeba konstatovat, že v případě existence více příčin téže škody lze v podstatě aplikovat dvě teorie kauzality, a sice teorii „podmínky“ (conditio sine que non) a teorii „adekvátní příčinné souvislosti“.

65      Co se první teorie týče, je třeba pro účely projednávaného kasačního opravného prostředku rozlišit dvě hypotézy, a sice hypotézu souběžných pochybení a hypotézu pochybení po sobě jdoucích. V případě první hypotézy mohou existovat souběžná pochybení škůdce a poškozeného nebo dvou či více škůdců, tzv. spoluškůdců. V případě druhé hypotézy dochází k pochybením z hlediska času postupně a častěji mají různou povahu. Nicméně i přes tento rozdíl vedou obě tato pochybení ke vzniku téže škody. Bez prvního pochybení by totiž nevzniklo pochybení druhé, jelikož jeho původce by k tomu neměl příležitost.

66      Naproti tomu v případě druhé teorie, a sice teorie adekvátní příčinné souvislosti, je třeba odstupňovat význam událostí, jež předcházely vzniku škody, takže je třeba odlišovat ty, které je třeba právně kvalifikovat jako příčiny, od ostatních událostí. Tato teorie předpokládá, že jednotlivé subjekty, které se společně podílejí na vzniku škody, nenesou nevyhnutelně stejnou odpovědnost.

67      Pokud jde unijní právo, je patrný spíše příklon ve prospěch teorie adekvátní příčinné souvislosti. Unijní soud totiž konstatoval, že Unii lze činit odpovědnou pouze za újmu, která dostatečně přímo vyplývá z protiprávního jednání dotčeného orgánu (viz rozsudek ze dne 24. října 2000, Fresh Marine v. Komise, T‑178/98, EU:T:2000:240, bod 118 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 19. března 2010, Gollnisch v. Parlament, T‑42/06, EU:T:2010:102, bod 110 a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 10. července 2012, Interspeed v. Komise, T‑587/10, nezveřejněný, EU:T:2012:355, bod 39 a citovaná judikatura), a že navrhovatel musí prokázat, že bez pochybení by nedošlo ke vzniku újmy a že toto pochybení bylo rozhodující příčinou utrpěné újmy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. září 1998, Coldiretti a další v. Rada a Komise, T‑149/96, EU:T:1998:228, body 116 až 121).

68      Mimoto z judikatury rovněž vyplývá, že je-li jednání vytýkané orgánu součástí širšího procesu, do kterého byly zapojeny třetí osoby, a je-li bezprostřední příčinou údajné újmy zásah některé z těchto třetích osob, je na soudu, aby ověřil, zda byl tento zásah nevyhnutelný pouze z toho důvodu, že bylo jednáno vytýkaným způsobem, nebo zda naopak byl tento zásah projevem autonomní vůle (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. dubna 2009, CAS Succhi di Frutta v. Komise, C‑497/06 P, nezveřejněný, EU:C:2009:273, body 61 a 62, a rozsudek ze dne 18. prosince 2009, Arizmendi a další v. Rada a Komise, T‑440/03, T‑121/04, T‑171/04, T‑208/04, T‑365/04 a T‑484/04, EU:T:2009:530, body 92 a 93). V případě existence autonomní vůle přísluší soudu, aby konstatoval narušení příčinné souvislosti.

69      Z judikatury rovněž vyplývá, že v unijním právu nepřevažuje koncepce, podle níž k existenci příčinné souvislosti stačí, aby protiprávní jednání zakládalo nezbytnou podmínku vzniku škody v tom smyslu, že by za neexistence takového jednání škoda nenastala. Tak široká koncepce příčinné souvislosti nevyplývá z judikatury týkající se čl. 340 druhého pododstavce SFEU. Podle posledně uvedené judikatury je totiž omezena odpovědnost Unie za škody, které přímo či dostatečně přímo vyplývají z protiprávního jednání dotčeného orgánu, což mimo jiné vylučuje, aby se uvedená odpovědnost vztahovala na škody, jež jsou pouze vzdáleným důsledkem tohoto jednání (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 12. prosince 2007, Atlantic Container Line a další v. Komise, T‑113/04, nezveřejněné, EU:T:2007:377, body 39 a 40). Tribunál rovněž v obdobném duchu konstatoval, že k prokázání příčinné souvislosti nestačí pouhá skutečnost, že protiprávní jednání představovalo nezbytnou podmínku (conditio sine qua non) pro vznik škody v tom smyslu, že škoda by nevznikla, nedošlo-li by k takovému jednání (rozsudek ze dne 30. listopadu 2011, Transnational Company „Kazchrome“ a ENRC Marketing v. Rada a Komise, T‑107/08, EU:T:2011:704, bod 80).

70      Je však třeba mít na zřeteli, že judikatura citovaná v bodech 67 až 69 výše aplikaci teorie podmínky kategoricky nevylučuje a umožňuje pouze konstatovat, že stálo-li pochybení, kterého se dopustil orgán, daleko od vzniklé škody a soud konstatoval, že byla narušena příčinná souvislost, je aplikace teorie podmínky vyloučena. Proto naopak za předpokladu, že škoda vyplývá přímo nebo dostatečně přímo z pochybení orgánů, a tudíž v případě, kdy toto pochybení není vzdáleno od škody natolik, aby způsobovalo narušení příčinné souvislosti, může unijní soud aplikovat teorii podmínky.

71      Mimoto je třeba připomenout, že unijní soud měl výslovně za to, že škoda nemusí mít svůj přímý a určitý původ pouze v jedné příčině, ale může mít více příčin, které určujícím způsobem přispěly k jejímu vzniku. Tato judikatura se však týká případu snížení odpovědnosti dotčeného orgánu z důvodu chování poškozené osoby, kdy poškozená osoba neprokázala, že postupovala s náležitou péčí, aby se vyhnula škodě, kterou utrpěla, nebo ji minimalizovala (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. června 1986, Sommerlatte v. Komise, 229/84, EU:C:1986:241, body 24 až 27).

72      Konečně s ohledem na bod 70 výše je třeba mít za předpokladu, kdy orgán odpovídá za porušení povinnosti zajistit ochranu, která přispěla k zapříčinění určité škody, jíž měla uvedená povinnost zabránit, za to, že toto porušení, i když je nelze považovat za jedinou příčinu škody, mohlo dostatečně přímým způsobem přispět k jejímu vzniku. Soud proto může mít stran jednání třetí osoby bez ohledu na to, zda je lze předvídat či nikoli, za to, že nemohlo narušit příčinnou souvislost ani není okolností, která by orgán v plném rozsahu zbavovala jeho odpovědnosti, jelikož tyto dvě příčiny, a sice zaviněné porušení povinnosti orgánem a jednání třetí osoby, přispěly ke vzniku téže škody.

73      V projednávané věci však v úvahách uvedených pod nadpisem nazvaným „K příčinné souvislosti a k existenci liberačního důvodu (pochybení obětí a skutek třetí osoby)“ rozsudku v prvním stupni Soud pro veřejnou službu, který v bodě 177 rozsudku v prvním stupni konstatoval, že se Komise dopustila dostatečně závažného porušení povinnosti zajistit bezpečnost svých zaměstnanců, které může vést ke vzniku její odpovědnosti, vycházel z předpokladu, podle kterého bylo třeba určit, zda chování Alessandra Missir Mamachiho a skutek vraha mohli v plném rozsahu či částečně zprošťovat Komisi její odpovědnosti.

74      Soud pro veřejnou službu následně ve svém odůvodnění odkázal na rozsudky, v nichž byla uplatněna jak teorie adekvátní příčinné souvislosti, tak teorie podmínky. Zdá se totiž, že se judikatura citovaná v bodech 179 a 180 rozsudku v prvním stupni přiklání k teorii adekvátní příčinné souvislosti, jelikož Soud pro veřejnou službu odkázal v bodě 179 rozsudku v prvním stupni na judikaturu, podle níž lze Unii činit odpovědnost pouze za újmu, která dostatečně přímo vyplývá z protiprávního jednání dotčeného orgánu. V bodě 180 uvedeného rozsudku Soud pro veřejnou službu rovněž odkázal na judikatury, podle které navrhovatel musí prokázat, že kdyby nedošlo k pochybení, škoda by nevznikla a že pochybení je určující příčinou jemu vzniklé újmy. Mimoto Soud pro veřejnou službu v bodě 192 rozsudku v prvním stupni konstatoval, že „Komise sice vytvořila pro vznik škody podmínky […], avšak dvojnásobná vražda nebyla bezprostředním a neodvratným důsledkem tohoto pochybení“.

75      Naproti tomu Soud pro veřejnou službu v bodě 181 rozsudku v prvním stupni odkázal na rozsudek ze dne 12. června 1986, Sommerlatte v. Komise, 229/84 (EU:C:1986:241, body 24 až 27), rozsudek ze dne 3. února 1994, Grifoni v. Komise (C‑308/87, EU:C:1994:38, body 17 a 18), a rozsudek ze dne 24. října 2000, Fresh Marine v. Komise (T‑178/98, EU:T:2000:240, body 135 a 136), podle nichž škoda nemusí mít svůj přímý a určitý původ pouze v jedné příčině, ale může mít více příčin, které určujícím způsobem přispěly k jejímu vzniku.

76      Soud pro veřejnou službu dále v bodech 191 až 197 rozsudku v prvním stupni určil podíl odpovědnosti vraha na vzniku újmy a následně podíl odpovědnosti Komise.

77      Co se týče ztráty šance na přežití, Soud pro veřejnou službu konstatoval, že přímou a výlučnou odpovědnost nese Komise a šance Alessandra Missir Mamachiho na přežití zranění byla tak malá, že je možné ji odhadnout na 20 %.

78      Co se týče dvojnásobné vraždy, Soud pro veřejnou službu, jak bylo uvedeno výše, konstatoval v bodě 192 rozsudku v prvním stupni, že Komise by neměla za tuto újmu nést hlavní odpovědnost, jelikož dvojnásobná vražda nebyla bezprostředním a neodvratným důsledkem tohoto pochybení. V této souvislosti Soud pro veřejnou službu uvedl, že vraždy spáchal jednotlivec, jehož motivem byla krádež a jehož chování nebylo možné předvídat, přičemž upřesnil, že toto posouzení odkazuje na zásady směrnice 89/391, která v čl. 5 odst. 4 umožňuje snížit odpovědnost zaměstnavatele mimo jiné za události, které nastaly za okolností, jež jsou mimo kontrolu zaměstnavatele a jsou neobvyklé a nepředvídatelné. V bodě 193 rozsudku v prvním stupni nicméně Soud pro veřejnou službu konstatoval, že skutky třetí osoby nemohou zcela zprostit Komisi její odpovědnosti, přičemž měl za to, že by řešení, v jehož důsledku by posledně uvedená byla zproštěna své odpovědnosti v plném rozsahu, nebylo v souladu s judikaturou, podle níž může mít škoda více příčin. Soud pro veřejnou službu tudíž zohlednil judikaturu, v níž je aplikována teorie podmínky. Soud pro veřejnou službu tím ve skutečnosti v podstatě neměl za to, že by skutek vraha byl nepředvídatelný nebo, přesněji řečeno, měl za to, že tento skutek v podstatě měl takovou povahu, avšak konstatoval, že judikatura, v níž je uplatněna teorie podmínky ospravedlňuje, aby bylo vyloučeno úplné osvobození Komise do její odpovědnosti. Soud pro veřejnou službu měl tudíž za to, že Komise nesla odpovědnost v rozsahu 30 %, pokud jde o dvojnásobnou vraždu, a v rozsahu 40 %, pokud jde o veškerou utrpěnou újmu.

79      Přestože odůvodnění Soudu pro veřejnou službu vycházelo ze dvou různých teorií příčinné souvislosti, uvedený soud se v podstatě přiklonil k teorii podmínky, nikoli k teorii adekvátní příčinné souvislosti. Soud pro veřejnou službu totiž v bodě 183 rozsudku v první stupni ve vztahu k příčinné souvislosti mezi pochybením a dvojnásobnou vraždou konstatoval, že Livio Missir Mamachi právně dostačujícím způsobem prokázal určitý a přímý charakter příčinné souvislosti a že kdyby Komise splnila povinnost zajistit ochranu svého úředníka, k dvojnásobné vraždě by nedošlo. Soud pro veřejnou službu mimoto konstatoval, že Komise neprokázala, že by byla přerušena příčinná souvislost jednak z důvodu nedbalosti Alessandra Missir Mamachiho, což uvedl v bodě 189 rozsudku v prvním stupni, a jednak z důvodu skutku třetí osoby, což uvedl v bodě 193 uvedeného rozsudku. Konečně Soud pro veřejnou službu konkrétně stran skutku třetí osoby v témže bodě 193 konstatoval, že zproštění Komise odpovědnosti by nebylo v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 181 rozsudku v prvním stupni, která připouští, že škoda může mít více příčin. Tato judikatura, která zmiňuje teorii podmínky, však není v projednávané věci relevantní, jelikož se týká případu snížení odpovědnosti orgánu z důvodu jednání poškozené osoby. I přes tento nesprávný odkaz je z důvodů uvedených v bodě 70 zjevné, že citovaná judikatura kategoricky nevylučuje aplikaci teorie podmínky, jelikož připouští, že je na soudu, aby posoudil, zda by pochybení nemělo být považováno za vzdálenou příčinu škody. V této souvislosti Soud pro veřejnou službu dospěl ve svém odůvodnění k závěru, že dvojnásobná vražda měla dvě příčiny, a sice zaviněné porušení povinnosti zajistit bezpečnost ze strany Komise a skutek třetí osoby. V konečném důsledku tedy Soud pro veřejnou službu aplikoval teorii podmínky.

80      Soud pro veřejnou službu se tudíž nedopustil nesprávného právního posouzení.

81      Zaprvé na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelé, je třeba uvést, že z judikatury citované v bodech 67 až 69 výše vyplývá, že zaviněné porušení povinnosti orgánem v zásadě samo o sobě nestačí k tomu, aby bylo možné považovat jeho jednání za určitou a přímou příčinu utrpěné škody. V tomto ohledu judikatura rovněž uvádí, že je-li jednání vytýkané orgánu součástí širšího procesu, do kterého byly zapojeny třetí osoby, a je-li bezprostřední příčinou údajné újmy zásah některé z těchto třetích osob, je na soudu, aby ověřil, zda byl tento zásah nevyhnutelný pouze z toho důvodu, že orgán jednal způsobem, který je mu vytýkán, nebo zda naopak byl tento zásah projevem autonomní vůle. Je tudíž na soudu, aby rozhodl o tom, zda došlo k narušení příčinné souvislosti, a vyvodil z toho příslušné důsledky.

82      Zadruhé je třeba rovněž uvést, že pokud by Soud pro veřejnou službu aplikoval teorii adekvátní příčinné souvislosti, znamenalo by to odmítnutí návrhu navrhovatelů. Je totiž třeba konstatovat, že důsledkem mechanické a striktní aplikace teorie adekvátní příčinné souvislosti by v každém případě bylo to, že by orgán nenesl žádnou odpovědnost, jelikož v souladu s judikaturou týkající se skutku třetí osoby, jež je uvedena v bodě 68 výše, má uvedený skutek systematicky za následek narušení příčinné souvislosti, a v důsledku toho by nevznikala žádná odpovědnost na straně orgánu.

83      Zatřetí je třeba připomenout, že z judikatury vyplývá, že v unijním právu nepřevažuje koncepce, podle níž k existenci příčinné souvislosti stačí, aby protiprávní jednání zakládalo nezbytnou podmínku vzniku škody v tom smyslu, že by za neexistence takového jednání škoda nevznikla. Tato judikatura, jak bylo uvedeno v bodě 70 výše, však teorii podmínky kategoricky nevylučuje. Podle této judikatury je totiž ponecháno na soudu, aby posoudil, zda projev autonomní vůle třetí osoby může narušit příčinnou souvislost. Může se proto ukázat, že zásah třetí osoby, přestože je projevem autonomní vůle, nenarušuje příčinnou souvislost mezi pochybením a škodou, jelikož se orgán a třetí osoba v tomto případě společně podílely na vzniku újmy. V tomto ohledu v projednávaném kasačním opravném prostředku Komise zpochybňuje příčinnou souvislost, kterou konstatoval Soud pro veřejnou službu v rozsudku v prvním stupni, mezi pochybením Komise a utrpěnou újmou, pouze pro případ, že by Tribunál vyhověl dvěma prvním částem projednávaného důvodu kasačního opravného prostředku. Pokud tento případ nenastane, nemůže kasační soud změnit posouzení Soudu pro veřejnou službu, který konstatoval, že Komise nese odpovědnost za porušení povinnosti zajistit ochranu svým zaměstnancům, která přispěla ke způsobení určité škody, jejímuž vzniku měla uvedená povinnost zabránit, a tudíž skutek třetí osoby bez ohledu na to, zda jej lze předvídat či nikoli, nemohl narušit příčinnou souvislost ani nezakládal okolnost, která by Komisi v plném rozsahu zbavovala její odpovědnosti, jelikož tyto dvě příčiny, a sice zaviněné porušení povinnosti Komisí a skutek třetí osoby, přispěly ke vzniku téže újmy.

84      Soud pro veřejnou službu se tudíž nedopustil nesprávného právního posouzení, když konstatoval, že v případě pochybení orgánu, které spočívá v porušení povinnosti zajistit ochranu, které přispěla k zapříčinění určité újmy, jejímuž vzniku měla uvedená povinnost zabránit, je třeba uvedený orgán považovat za spoluškůdce, i když v jeho případě nemůže být konstatováno, že za újmu nese hlavní odpovědnost.

85      Tento závěr nelze zpochybnit ani ostatními argumenty, které navrhovatelé uvádějí v rámci prvních tří částí projednávaného důvodu kasačního opravného prostředku.

86      Zaprvé navrhovatelé v rámci první části tvrdí, že odůvodnění Soudu pro veřejnou službu týkající se vyloučení hlavní odpovědnosti Komise je nelogické a rozporuplné, jelikož Soud pro veřejnou službu v bodě 183 rozsudku v prvním stupni uvedl, že je prokázán „přímý a určitý“ charakter příčinné souvislosti mezi pochybením Komise a dvojnásobnou vraždou, a poté v bodě 192 uvedeného rozsudku konstatoval, že tato dvojnásobná vražda nebyla „bezprostředním a neodvratným“ důsledkem tohoto pochybení, a tudíž by Komise neměla za tuto škodu nést hlavní odpovědnost.

87      Stačí konstatovat, že tento argument navrhovatelů je založen na nesprávném výkladu prvostupňového rozsudku. Předně Soud pro veřejnou službu v bodě 183 rozsudku v prvním stupni nekonstatoval, že za újmu by odpovídala výlučně Komise, ale rozhodl, že „Komise přímo přispěla ke vzniku újmy tím, že vytvořila podmínky pro její vznik“ z důvodu porušení povinnosti ochrany svých zaměstnanců. Soud pro veřejnou službu v této souvislosti dospěl v následující větě k závěru, že „[p]římý a určitý charakter příčinné souvislosti je tedy prokázán“. V konečném důsledku Soud pro veřejnou službu pouze konstatoval, že v případě pochybení Komise lze mít za to, že je natolik přímé, aby na základě judikatury, jež připouští, že stejná újma může mít více příčin, zakládalo odpovědnost Komise v souvislosti s vraždou Alessandra Missir Mamachiho. I když tato judikatura, jež je citována v bodě 181 rozsudku v první stupni a zmiňuje teorii podmínky, není v projednávané věci relevantní, neboť se týká případu snížení odpovědnosti orgánu z důvodu jednání poškozené osoby, podle důvodů uvedených v bodě 70 výše z ní vyplývá, že aplikaci teorii podmínky kategoricky nevylučuje, pokud soud dospěje ke zjištění, že pochybení není vzdálenou příčinnou újmy.

88      Zadruhé Soud pro veřejnou službu v bodě 192 rozsudku v prvním stupni rozhodl, že nelze s vážností tvrdit, že by Komise měla nést za škodu hlavní odpovědnost, jelikož i když posledně uvedená vytvořila pro vznik újmy podmínky, nebyla dvojnásobná vražda bezprostředním a neodvratným důsledkem tohoto pochybení, jelikož vraždy spáchal jednotlivec, jehož motivem byla krádež vloupáním, a jehož jednání tudíž nebylo možno předvídat. V tomto ohledu Soud pro veřejnou službu uvedl, že se toto posouzení neodchyluje od zásad směrnice 89/391, která v čl. 5 odst. 4 stanovuje možnost snížení odpovědnosti zaměstnavatele za události, které nastaly za okolností, jež jsou mimo kontrolu zaměstnavatele a jsou neobvyklé a nepředvídatelné. V tomto ohledu je třeba uvést, že uvedený článek přiznává členským státům možnost, aby zaměstnavatele zcela nebo částečně zprostily odpovědnosti za nepředvídatelné události. Právě v kontextu těchto úvah Soud pro veřejnou službu konstatovat, že dvojnásobná vražda nebyla bezprostředním a neodvratným důsledkem zaviněného porušení povinnosti, jehož se dopustila Komise.

89      Nicméně v bodě 193 rozsudku v prvním stupni Soud pro veřejnou službu uvedl, že řešení spočívající ve zproštění odpovědnosti Komise v plném rozsahu, jež by vyplývalo ze striktního uplatnění úvah, jež uvedl v bodě 192 rozsudku v prvním stupni, by nebylo v souladu s judikaturou, která připouští, že škoda může mít více příčin. V konečném důsledku je tudíž konstatování Soudu pro veřejnou službu uvedené v bodě 192 rozsudku v prvním stupni pouze jednou z fází jeho úvah a závěry ze své analýzy uvedený soud vyvozuje až v bodě 193 rozsudku v prvním stupni v tom smyslu, že se rozhodl neuplatnit zásadu uvedenou v bodě 192, jež by znamenala úplné zproštění odpovědnosti Komise, a na základě toho konstatoval, že se Komise a třetí osoba společně podílely na vzniku újmy. Toto konstatování Soudu pro veřejnou službu je mimoto v souladu s výkladem rozsudku v prvním stupni, podle něhož v případě zaviněného porušení povinnosti zajistit ochranu, které přispělo k zapříčinění určité újmy, jejímuž vzniku měla uvedená povinnost zabránit, je třeba uvedený orgán považovat za spoluškůdce vzniklé škody, neboť skutek třetí osoby nelze považovat za okolnost, která by uvedený orgán zcela zprošťovala jeho odpovědnosti.

90      Zadruhé je rovněž třeba zamítnout několik argumentů navrhovatelů, jež jsou uvedeny ve druhé a třetí části projednávaného důvodu kasačního opravného prostředku a týkají se posouzení Soudu pro veřejnou službu s ohledem na předvídatelné či nepředvídatelné povahy důsledků zaviněného porušení povinnosti ze strany Komise, a to zejména ve vztahu k motivu třetí osoby, tj. krádeži vloupáním a vraždy. V této souvislosti navrhovatelé tvrdí, že činění rozdílů ohledně motivu je jednak plno rozporů s ohledem na zjištění odvolacího soudu v Rabatu a jednak nelogické, jelikož rizikem, jež bylo zohledněno pro bezpečnost zaměstnanců delegace v Rabatu, byla hrozba teroristického útoku. Navrhovatelé dále tvrdí, že Soud pro veřejnou službu nesprávně omezil odpovědnost Komise na základě zásad podle směrnice 89/391, která ve svém čl. 5 odst. 4 stanovuje možnost snížení odpovědnosti zaměstnavatele za události, které nastaly za okolností, jež jsou mimo kontrolu zaměstnavatele a jsou neobvyklé a nepředvídatelné, a uvádějí, že i kdyby byla připuštěna výjimečnost okolností, nese Komise odpovědnost, neboť Soud pro veřejnou službu v bodě 183 rozsudku v prvním stupni rozhodl, že pokud by Komise splnila svou povinnost zajistit ochranu svého úředníka, ke dvojnásobné vraždě by nedošlo.

91      Zaprvé argument týkající se rozporuplného a nelogického rozlišování podle povahy motivu nemůže obstát. Jak správně uvádí Komise, Soud pro veřejnou službu v bodě 184 rozsudku v prvním stupni konstatoval, že rozdíl mezi rizikem hrozby teroristického útoku a rizikem běžné trestné činnosti nemá žádný vliv na posouzení přímého a určitého charakteru příčinné souvislosti. Soud pro veřejnou službu dále v uvedeném bodě konstatoval, že se lze odůvodněně domnívat, že opatření určená k zabránění teroristickému útoku by měla a fortiori zajišťovat účinnou ochranu proti vniknutí jednotlivce do obydlí úředníka. Proto i kdyby bylo připuštěno, že konstatování Soudu pro veřejnou službu je s ohledem na skutkové okolnosti, jež zjistil odvolací soud v Rabatu, rozporuplné a nelogické, nemělo by toto konstatování žádný vliv na posouzení odpovědnosti Komise prvně uvedeným soudem.

92      Zadruhé je třeba odmítnout argument, jenž směřuje proti tomu, že Soud pro veřejnou službu odkázal na článek 5 směrnice 89/391. Soud pro veřejnou službu totiž na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelé, neopíral své posouzení uvedené v bodě 192 rozsudku v prvním stupni o tento článek. Soud pro veřejnou službu poté, co konstatoval, že Komise vytvořila podmínky pro vznik újmy porušením své povinnosti zajistit ochranu, dodal, že by Komise neměla nést hlavní odpovědnost za dvojnásobnou vraždu, jelikož tato dvojnásobná vražda byla důsledkem nepředvídatelné události. Soud pro veřejnou službu následně uvedl, že se toto konstatování neodchyluje od zásad směrnice 89/391, a zejména od jejího čl. 5 odst. 4. Argument navrhovatelů se tedy týká doplňujícího odůvodnění rozsudku v prvním stupni, a lze jej tudíž odmítnout v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž je třeba odmítnout důvod kasačního opravného prostředku, který směřuje proti doplňující části odůvodnění (viz rozsudek ze dne 25. února 2015, Walton v. Komise, T‑261/14 P, EU:T:2015:110, bod 75 a citovaná judikatura).

93      Každopádně je třeba uvést, že i za předpokladu, že odkaz na uvedený článek je nesprávný z toho důvodu, že jednání třetí osoby nebylo nepředvídatelné, toto pochybení nemá žádný vliv na výsledek, k němuž dospěl Soud pro veřejnou službu v závěru svého odůvodnění. Z výše uvedeného přezkumu totiž vyplývá, že Soud pro veřejnou službu správně konstatoval, že Komise a třetí osoba se společně podílely na vzniku újmy, což znamená, že u žádné z nich nelze mít za to, že by nesla hlavní odpovědnost.

94      Konečně zatřetí je třeba odmítnout argument, podle něhož i kdyby byla připuštěna výjimečnost okolností, je třeba mít za to, že Komise nese odpovědnost, neboť Soud pro veřejnou službu v bodě 183 rozsudku v prvním stupni rozhodl, že pokud by Komise splnila svou povinnost zajistit ochranu svého úředníka, ke dvojnásobné vraždě by nedošlo. Navrhovatelé v tomto argumentu opětovně tvrdí, že jelikož Komise porušila povinnost zajistit ochranu svých zaměstnanců, je třeba jí přičítat veškeré následky, jež vyplývají z následných událostí. V tomto ohledu je třeba připomenout, že i když Soud pro veřejnou službu aplikoval judikaturu týkající se teorie adekvátní příčinné souvislosti, rozhodl, že zaviněné porušení povinnosti Komisí samo o sobě nestačí k tomu, aby byla konstatována odpovědnost Komise. Soud pro veřejnou službu se tudíž nedopustil nesprávného právního posouzení, pokud z důvodu povahy zaviněného porušení povinnosti, tj. porušení povinnosti zajistit ochranu, které přispělo k zapříčinění určité újmy, jejímuž vzniku měla uvedená povinnost zabránit, považoval Komisi a třetí osobu za spoluškůdce této újmy.

95      Ve světle výše uvedených úvah je tudíž třeba zamítnout první tři části druhého důvodu kasačního opravného prostředku.

 Ke čtvrté části, týkající se společné a nerozdílné odpovědnosti Komise

96      Navrhovatelé ve čtvrté části druhého důvodu kasačního opravného prostředku tvrdí, že i kdyby bylo připuštěno, že v případě Komise nelze mít za to, že nese hlavní odpovědnost za škodnou událost, musí jí být uložena společná a nerozdílná povinnost nahradit veškerou újmu. Navrhovatelé v podstatě zpochybňují rozdělení odpovědnosti, které stanovil Soud pro veřejnou službu, jelikož tvrdí, že by Komise měla nést společnou a nerozdílnou odpovědnost společně s vrahem.

97      V tomto ohledu navrhovatelé tvrdí, že společná a nerozdílná odpovědnost Komise vyplývá zaprvé ze zásad společných právním řádům členských států, zadruhé ze systematiky služebního řádu, a zatřetí ze sekundárního práva Unie.

98      Zaprvé navrhovatelé tvrdí, že vzhledem k neexistenci zvláštní právní úpravy a ustálené judikatury je třeba odkázat na obecné zásady společné právním řádům členských států. V tomto ohledu citují německou, španělskou, francouzskou, belgickou a italskou judikaturu, podle nichž je přípustné, aby v případě, že újma byla zapříčiněna více skutky, nesla každá odpovědná osoba společně s ostatními spoluškůdci společnou a nerozdílnou odpovědnost za veškerou způsobenou újmu. Navrhovatelé dále tvrdí, že společnou a nerozdílnou odpovědnost lze rovněž uplatnit za předpokladu různých důvodů pro vznik povinnosti. V souvislosti s tímto bodem odkazují na bod 12 stanoviska generálního advokáta G. Van Gervena ve věci Spie-Batignolles v. Komise (201/86, nezveřejněné, EU:C:1989:300), v němž generální advokát konstatoval, že „ze srovnávací analýzy právních řádů členských států, kterou vypracovala služba pro rešerše a dokumentaci Soudního dvora, vyplývá, že ve většině členských států je za předpokladu, že bylo prokázáno zapříčinění téže škody z důvodu porušení smluvní a mimosmluvní povinnosti, přípustné, aby v případě původců těchto pochybení mohlo být konstatováno, že za tuto škodu odpovídají společně a nerozdílně“.

99      Zadruhé, co se systematiky služebního řádu týče, navrhovatelé tvrdí, že výklad článku 24 služebního řádu naznačuje, že zásada společné a nerozdílné odpovědnosti se použije tím spíše, pokud ke vzniku škodné události mohlo dojít z důvodu protiprávního jednání orgánů. Navrhovatelé totiž tvrdí, že článek 24 služebního řádu se týká zvláštního případu, podle kterého Komise, aniž by nesla odpovědnost, má poskytnout společně a nerozdílně spolu se škůdcem škodné události plnění z důvodu své povinnosti poskytovat pomoc svým zaměstnancům. V daném případě Soud pro veřejnou službu konstatoval, že Komise plně odpovídala za škodnou událost. Podle navrhovatelů by tudíž bylo zcela nelogické, kdyby bylo připuštěno, že Komise nese společnou a nerozdílnou povinnost poskytnout plnění, když její odpovědnost není založena, ale v závažnějším případě, o nějž se jedná v projednávané věci, kdy se podílela na vzniku škodné události, by naopak takovou povinnost neměla.

100    Zatřetí, co se sekundárního práva Unie týče, navrhovatelé tvrdí, že zásady unijních právních předpisů v oblasti odškodnění obětí násilných trestných činů, jež vyplývají ze směrnice Rady 2004/80/ES ze dne 29. dubna 2004 o odškodňování obětí trestných činů (Úř. věst. 2004, L 261, s. 15; Zvl. vyd. 19/07, s. 65), hovoří ve prospěch společné a nerozdílné odpovědnosti. Uvedená směrnice, která vychází z Evropské úmluvy o odškodňování obětí násilných trestných činů, podepsané ve Štrasburku dne 24. listopadu 1983, se podle navrhovatelů opírá o zásadu, podle které v případě, že pachatel trestného činu nemůže zajistit náhradu újmy v plném rozsahu, mají členské státy povinnost podílet se na této náhradě. Navrhovatelé tvrdí, že se jeví jako nelogické, aby se tato povinnost na Komisi nevztahovala, pokud se posledně uvedená sama podílela na vzniku škodné události. I když tyto unijní právní předpisy zavazují pouze členské státy, mají navrhovatelé za to, že zásada solidarity, jež je stanovena mimo jiné směrnicí 2004/80, se musí vztahovat tím spíše na unijní orgány, a to zejména v případě, pokud byl vznik škodné události umožněn zaviněným jednáním Komise.

101    Komise tvrdí, že pokud jde o pravidlo společného posuzování jednání orgánu a skutku třetí osoby, je odkaz na zásady vycházejí z právních řádů členských států irelevantní. Zaprvé podle Komise je služební řád jediným textem pro určení případné společné a nerozdílné odpovědnosti orgánů, neboť v článku 270 SFEU se stanoví, že unijní soud má pravomoc rozhodovat všechny spory mezi Unií a jejími zaměstnanci „v mezích a za podmínek stanovených ve služebním řádu“. V tomto ohledu Komise tvrdí, že služební řád odkazuje na společnou a nerozdílnou odpovědnost pouze v prvním pododstavci článku 24, v němž se stanoví, že Společenství společně a nerozdílně nahradí úředníkovi utrpěné škody, pokud úředník nezpůsobil škodu úmyslně nebo hrubou nedbalostí a nemůže-li získat náhradu způsobené škody od jejího původce. Služební řád dále v článku 85a stanoví přechod práv oběti, kterou je úředník, nebo oprávněných osob vůči třetí straně, včetně práva žaloby, automaticky na Unii, případně s výjimkou práva žaloby směřující vůči třetí straně z důvodu škody zapříčiněné třetí stranou, v důsledku níž došlo k úmrtí, úrazu nebo nemoci. Zadruhé Komise tvrdí, že v rozsudcích italských a belgických soudů, které citují navrhovatelé, byla společná a nerozdílná odpovědnost odůvodněná, jelikož závazek pramenil ze stejného základu, jinak řečeno, „poškozující jednání“ spadala do oblasti občanského práva, kdežto v projednávané věci vyplývá odpovědnost vraha ze spáchání trestného činu vraždy, který je upraven trestním právem, zatímco odpovědnost Komise jakožto zaměstnavatele má „občanskosprávní“ povahu.

102    Nejprve je třeba se zabývat argumentem, podle něhož společná a nerozdílná odpovědnost vyplývá ze systematiky služebního řádu. Navrhovatelé totiž tvrdí, že se článek 24 služebního řádu týká zvláštního případu, podle kterého má Komise, aniž by za škodnou událost odpovídala, poskytnout společně a nerozdílně spolu se škůdcem škodné události plnění z důvodu své povinnosti poskytovat pomoc svým zaměstnancům, pokud úředník újmu utrpěl z důvodu svého postavení nebo služebních povinností. V projednávané věci Soud pro veřejnou službu konstatoval, že Komise odpovídala za škodnou událost. Podle navrhovatelů by tudíž bylo nelogické, pokud by Tribunál připustil, že Komise nese společnou a nerozdílnou povinnost náhrady škod, když není založena její odpovědnost, avšak naopak v závažnějším případě, kdy se podílela na vzniku škodné události, by takovou povinnost neměla. Navrhovatelé v podstatě navrhují alternativní výklad článku 24 služebního řádu, podle kterého není uplatnění zásady společné a nerozdílné odpovědnosti podmíněno tím, zda úředník utrpěl újmu z důvodu svého postavení a služebních povinností, ale tím, zda se orgán dopustil pochybení, či nikoli. V konečném důsledku navrhovatelé tvrdí, že skutečnost, že Alessandro Missir Mamachi utrpěl újmu z důvodu svého postavení a služebních povinností není vůbec relevantní pro stanovení společné a nerozdílné odpovědnosti Komise. Navrhovatelé mají za to, že je třeba ověřit, zda se orgán dopustil pochybení, či nikoli.

103    Komise tvrdí, že služební řád odkazuje na společnou a nerozdílnou odpovědnost orgánů pouze tehdy, pokud je úředník z důvodu svého postavení a služebních povinností obětí skutků uvedených v prvním pododstavci článku 24 služebního řádu. Komise má tudíž za to, že nese odpovědnost pouze v případě, že úředník utrpěl škodu z důvodu svého postavení nebo služebních povinností. Dále Komise podotýká, že Soud pro veřejnou službu v projednávané věci vyloučil použití článku 24 služebního řádu v bodech 220 až 225 rozsudku v prvním stupni. Komise rovněž tvrdí, že článek 85a stanovuje předpoklad postoupení práv úředníka nebo oprávněných osob vůči třetí straně, včetně práva žaloby, na Unii, a že v trestním řízení před marockým soudem vystupovala Komise jakožto poškozená účastnice řízení.

104    Předně je třeba uvést, jak uvádí Komise, že Soud pro veřejnou službu v rozsudku v prvním stupni zamítl žalobní důvod vycházející z toho, že by Komise měla mít podle článku 24 služebního řádu povinnost nahradit společně a nerozdílně vzniklou újmy, jelikož Alessandro Missir Mamachi nebyl zavražděn z důvodu svého postavení nebo služebních povinností.

105    I když je třeba na jedné straně uvést, že Soud pro veřejnou službu správně odmítl použít v projednávané věci článek 24 služebního řádu, na straně druhé je třeba konstatovat, že účelem uvedeného článku není vyloučení společné a nerozdílné odpovědnosti za újmu utrpěnou úředník, jež byla zapříčiněna zaviněným jednáním orgánu.

106    Oba pododstavce, které tvoří článek 24 služebního řádu, je totiž třeba vykládat společně. Ve znění použitelném na projednávaný spor bylo v uvedených pododstavcích stanoveno, že „Společenství pomáhají všem úředníkům zejména při postupu proti jakékoli osobě, která se dopustila vyhrožování, urážky nebo pomluvy nebo jiného útoku vůči osobě nebo majetku, kterému je tato osoba nebo člen její rodiny vystavena z důvodů svého postavení nebo služebních povinností,“ a že „[s]polečně a nerozdílně nahradí úředníkovi škody utrpěné v takových případech, pokud úředník nezpůsobil škodu úmyslně nebo hrubou nedbalostí a nemůže-li získat náhradu způsobené škody od jejího původce“. Soud pro veřejnou službu proto správně zamítl žalobní důvod vznesený v řízení v prvním stupni, jelikož Alessandro Missir Mamachi nebyl zavražděn z důvodu plnění svých služebních povinností. Na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelé, je předpokladem použití tohoto článku skutečnost, že úředník utrpěl škodu z důvodu svého postavení nebo svých služebních povinností.

107    Nicméně je třeba uvést, že i když v případě, že úředník utrpěl újmu z důvodu svého postavení a služebních povinností, Společenství společně a nerozdílně nahradí utrpěnou újmu bez ohledu na to, zda se dopustila pochybení či nikoli, a že pojmu „společná a nerozdílná odpovědnost“ se nelze dovolávat, utrpěl-li úředník újmu mimo rámec plnění svých služebních a orgánu nelze přičítat žádné protiprávní jednání, které by zakládalo příčinnou souvislosti s uvedenou újmu, není naproti tomu v případě, že se orgán podílel zaviněným protiprávním jednáním na škodě, kterou utrpěl úředník mimo rámec plnění svých služebních povinností, možné skutečnost, že služební řád takovou situaci výslovně neupravuje, vykládat tak, že by, jak tvrdí Komise, vylučovala společnou a nerozdílnou odpovědnost orgánu.

108    V tomto ohledu Soudní dvůr v bodě 13 rozsudku ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise (169/83 a 136/84, EU:C:1986:371), konstatoval, že z neexistence jakéhokoli výslovného ustanovení ve služebním řádu a v právní úpravě nelze vyvozovat argument, podle kterého by bylo vyloučeno právo úředníka a oprávněných osob požadovat dodatečné odškodnění, je-li orgán odpovědný za úraz podle obecné právní úpravy a dávky upravené služebním řádem nepostačují k zajištění úplné náhrady způsobené újmy. I když je pravda, že se uvedený rozsudek týká případu, kdy se orgán dopustil pochybení v souvislosti s plněním služebních povinností funkcionářem, stanovuje zásadu, podle níž ze skutečnosti, že služební řád výslovně danou situaci neupravuje, nelze dovozovat, že by bylo vyloučeno vše, co v něm není výslovně stanoveno. Tuto zásadu lze tudíž přenést na okolnosti projednávané věci.

109    Kromě toho tento závěr nemůže být zpochybněn argumentem, který vznesla Komise stran článku 85 služebního řádu. Uvedený článek se totiž týká přechodu práv na Unii v případě, že za škodu odpovídá třetí strana, zatímco v projednávané věci je v případě Unie třeba mít za to, že tato je spoluškůdcem vzniklé újmy. Skutečnost, že uplatnila občanskoprávní nárok v trestním řízení u marockého soudu, je proto irelevantní pro účely určení, zda je třeba v jejím případě stanovit společnou a nerozdílnou odpovědnost společně s vrahem.

110    Po prokázání toho, že neexistence výslovné úpravy ve služebním řádu neznamená vyloučení společné a nerozdílné odpovědnosti za újmu, kterou utrpěl úředník a která byla zapříčiněna zaviněným protiprávním jednáním orgánu, a před posouzením otázky, zda se uvedená odpovědnost může zakládat na zásadách společných právním řádům členských států, je třeba zkoumat dvě námitky vznesené Komisí.

111    Posledně uvedená zaprvé tvrdí stran pravidla společného posuzování jednání orgánu a skutku třetí osoby, že odkaz na zásady vyplývající z právních řádů členských států je irelevantní, neboť podle článku 270 SFEU má unijní soud pravomoc rozhodovat všechny spory mezi Unií a jejími zaměstnanci v mezích stanovených ve služebním řádu, a zadruhé tvrdí, že pokud je původ povinnosti náhrady různý, jelikož v případě vraha vyplývá ze spáchání trestného činu vraždy, na který se vztahuje marocké trestní právo, a v případě Komise jakožto zaměstnavatele má „občanskosprávní“ povahu, nelze připustit společnou a nerozdílnou odpovědnost, neboť základ těchto dvou povinností není tentýž.

112    Co se první námitky týče, je třeba ji na základě úvah uvedených v bodech 106 a 107 výše odmítnout. Skutečnost, že služební řád neobsahuje pravidla týkající se společné a nerozdílné odpovědnosti orgánu, který se podílel na vzniku újmy, kterou utrpěl úředník nad rámec plnění svých služebních povinností, totiž neznamená, že by byla automaticky vyloučena zásada takové odpovědnosti.

113    Pokud jde o druhou námitku, musí být rovněž odmítnuta. Ačkoli je nesporné, že unijní soud nemá pravomoc rozhodovat o zavinění pachatele vraždy, jelikož se na toto rozhodování vztahuje marocké trestní právo, má pravomoc rozhodovat o odpovědnosti orgánu, pokud uvedený orgán sám nebo společně se třetí stranou způsobil úředníkovi újmu. Služební řád sám o sobě nabízí výklad, který umožňuje odmítnout argument Komise. Pokud by byl totiž Alessandro Missir Mamachi zavražděn z důvodu služebních povinností, Komise by nesla společně s vrahem společnou a nerozdílnou odpovědnost ve smyslu článku 24 služebního řádu. Je sice pravda, že skutečnost, že Alessandro Missir Mamachi nebyl zavražděn z důvodu služebních povinností, znemožňuje použití uvedeného článku, avšak ze znění tohoto článku vyplývá, že povaha odpovědnosti třetí strany nemá žádný vliv na společnou a nerozdílnou odpovědnost, kterou nese orgán, jenž byl spoluškůdcem. Z článku 24 totiž vyplývá, že unijní soud může rozhodovat spor, jenž se týká otázky společné a nerozdílné odpovědnosti orgánu za skutek třetí strany, neboť povaha odpovědnosti třetí strany nemá žádný dopad na pravomoc unijního soudu rozhodovat o společné a nerozdílné odpovědnosti orgánu.

114    V tomto ohledu je třeba připomenout, že v čl. 24 druhém pododstavci služebního řádu se stanoví, že Společenství společně a nerozdílně nahradí úředníkovi utrpěné škody, nemůže-li úředník získat náhradu způsobené škody od jejího původce. Toto ustanovení vyložil Tribunál tak, že přípustnost žaloby o náhradu škody podávané úředníkem je podmíněna vyčerpáním vnitrostátních procesních prostředků v rozsahu, v němž tyto prostředky účinně zajišťují ochranu dotčených osob a mohou vést k náhradě tvrzené škody (rozsudek ze dne 12. července 2011, Komise v. Q, T‑80/09 P, EU:T:2011:347, bod 67). Tuto judikaturu však nelze analogicky použít na projednávanou věc. Tento výklad byl totiž učiněn pro případ, že se orgán nedopustil pochybení, zatímco v projednávané věci se Komise dopustila pochybení, které přispělo ke vzniku újmy. Tedy přestože Tribunál pro případ, že se orgán nedopustil pochybení, podmínil možnost úředníka domáhat se na tomto orgánu náhrady škody způsobené třetí osobou tím, že úředník učinil vše, co je nezbytné k tomu, aby dosáhl náhrady před vnitrostátním soudem, aby se zabránilo tomu, že úředník bude vymáhat náhradu přímo od orgánu, aniž se pokusí získat náhradu od třetí strany, která má povinnost ji poskytnout, aplikace této zásady na okolnosti projednávané věci by byla velmi neuspokojivá a nepřiměřená, neboť Komise se společně se třetí osobou podílela na skutku, jímž byla způsobena utrpěná újma. Mimoto ze spisu vyplývá, že v rámci trestního řízení proti třetí osobě, která spáchala vraždu, odvolací soud v Rabatu konstatoval platební neschopnost vraha, kterému uložil, aby Unii, jež v trestním řízení vystupovala jako poškozená, zaplatil symbolický jeden dirham (MAD). V této souvislosti se v projednávané věci vzhledem k platební neschopnosti třetí osoby jeví tím více jako nespravedlivé konstatování, podle kterého je žaloba navrhovatelů nepřípustná z toho důvodu, že posledně uvedení nevyčerpali procesní prostředky stanovené marockým právním řádem.

115    Tento závěr není zpochybněn ani rozsudkem ze dne 14. července 1967, Kampffmeyer a další v. Komise (5/66, 7/66, 13/66 až 16/66 a 18/66 až 24/66, nezveřejněný, EU:C:1967:31), který byl citován ve stanovisku generální advokáta Wahla ve spojených věcech Ledra Advertising a další v. Komise a ECB (C‑8/15 P až C‑10/15 P, EU:C:2016:290, bod 106), v němž Soudní dvůr v podstatě konstatoval, že v případě společné a nerozdílné odpovědnosti Unie a členského státu, jsou-li za tvrzená porušení odpovědné zejména či především orgány členských států, musí jednotlivci, kteří uplatňují vznik újmy, nejprve zahájit řízení u příslušných vnitrostátních soudů. Tento případ společné a nerozdílné odpovědnosti se totiž týká sdílené správy mezi Unií a členským státem, kdežto skutkové okolnosti v projednávané věci jsou odlišné.

116    Je tudíž třeba zkoumat, zda z právních řádů členských států vyplývá obecná zásada, která by zakotvovala společnou a nerozdílnou odpovědnost spolupůvodců téže škody a kterou by bylo možné použít v projednávané věci v případě, že se orgán podílel na vzniku újmy, kterou úředník utrpěl mimo výkon svých služebních povinností.

117    Předně je třeba připomenout, že v čl. 340 druhého pododstavce SFEU se stanoví, že „[v] případě mimosmluvní odpovědnosti nahradí Unie v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jejími orgány nebo jejími zaměstnanci při výkonu jejich funkce“.

118    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že z právních řádů členských států vyplývá obecná společná zásada, podle které za podobných okolností, jako jsou okolnosti v projednávané věci, vnitrostátní soud uznává společnou a nerozdílnou odpovědnost spoluškůdců téže škody, neboť má za to, že je spravedlivé, aby osoba, která utrpěla újmu, jednak nemusela vymezovat podíl škody, za který odpovídá konkrétní spoluškůdce, a jednak nemusela nést riziko, že spoluškůdce, vůči němuž se domáhá uspokojení svého nároku, se ocitne v platební neschopnosti.

119    Ve světle těchto úvah je třeba dospět k závěru, že se Soud pro veřejnou službu dopustil nesprávného právního posouzení, pokud omezil podíl Komise na náhradě majetkové újmy, kterou utrpěly děti Alessandra Missir Mamachiho, na 40 %. Čtvrté části druhého důvodu kasačního opravného prostředku je tudíž třeba vyhovět, aniž je třeba zkoumat argument vycházející ze sekundárního práva Unie.

 Ke třetímu důvodu kasačního opravného prostředku, který vychází z nesprávného právního posouzení, kterého se měl dopustit Soud pro veřejnou službu tím, že konstatoval, že majetková újma byla v plném rozsahu nahrazena dávkami podle služebního řádu

120    Úvodem navrhovatelé tvrdí, že podle tabulky 2 uvedené v příloze A.2 kasačního opravného prostředku, částka uvedená v bodě 202 rozsudku v prvním stupni představuje souhrn dávek, na které měly nárok děti Alessandra Missir Mamachiho až do dosažení 18 let věku, tj. 1 381 077 eur, a dávky, na které mohou mít nárok, pokud zůstanou zaopatřovány rodinou a budou pokračovat ve studiu až do dosažení 26 let věku, tj. 1 097 298 eur. Navrhovatelé dále podotýkají, že v Belgickém království, které je zemí pobytu čtyř dětí Alessandra Missir Mamachiho, je obvykle vysokoškolské studium zakončeno ve věku mezi 22 a 23 lety. Navrhovatelé po odečtení částky 1 097 298 eur z důvodu její čistě hypotetické povahy, neboť její vyplacení je podmíněno řadou podmínek, jež by ve skutečnosti nemusely být splněny, mají za to, že tyto částky nelze každopádně odečítat od částky odškodnění, jež přísluší čtyřem dětem Alessandra Missir Mamachiho.

121    Navrhovatelé dále tvrdí, že se Soud pro veřejnou službu dopustil nesprávného právního posouzení, jelikož konstatoval, že při posuzování toho, zda již byla odškodněna újma způsobená Komisí, je třeba zohlednit veškeré dávky podle služebního řádu, včetně jiných dávek, než je jednorázová částka odškodného, jež je stanovena v článku 73 služebního řádu.

122    Na podporu tohoto důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelé zaprvé tvrdí, že rozsudek ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise (169/83 a 136/84, EU:C:1986:371), jehož se dovolává Komise a který je citován Soudem pro veřejnou službu v bodě 204 rozsudku v prvním stupni, nelze použít na okolnosti projednávané věci. Podle navrhovatelů se uvedený rozsudek netýká všech dávek podle služebního řádu, nýbrž pouze jednorázové částky odškodnění, jež je stanovena v článku 73 služebního řádu.

123    Zadruhé navrhovatelé tvrdí, že důchodové dávky vyplácené čtyřem dětem Alessandra Missir Mamachiho podle služebního řádu nelze odečítat od náhrady újmy, za kterou odpovídá Komise, neboť tyto dávky jsou z důvodu jejich důchodové povahy přiznávány na základě nároku, který úředník nabyl z titulu svého služebního poměru a který přechází automaticky na dědice jakožto samostatný nárok úředníka. V tomto ohledu navrhovatelé tvrdí, že odlišný závěr by vedl k diskriminaci čtyř dětí Alessandra Missir Mamachiho, jelikož by tyto děti ve skutečnosti měly obdržet stejnou částku jako děti úředníka, který zemřel přirozenou smrtí. Navrhovatelé mimoto tvrdí, že pro případ neexistence pravidel, jež by vyplývala z unijního právního řádu, odkazuje rozsudek ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise, (169/83 a 136/84, EU:C:1986:371), v bodě 22 na právo existující ve většině členských států v oblasti mimosmluvní odpovědnosti orgánu vůči úředníkovi.

124    Zatřetí, co se týče skutečnosti, kterou uvedl Soud pro veřejnou službu v bodě 111 rozsudku v prvním stupni, že Livio Missir Mamachi „nepředložil žádný požadavek z důvodu ztráty nároku na důchod, který mohl jeho synovi během stejného období vzniknout,“ navrhovatelé tvrdí, že „vyčíslili majetkovou újmu, kterou utrpěli dědicové Alessandra Missir Mamachiho bez zohlednění sociálních dávek, na které by měl zesnulý úředník nárok, neboť měli za to, že důchodové nároky nabyté zesnulým byly kompenzovány sirotčím důchodem, který byl přiznán“ jeho dětem. V tomto ohledu mají navrhovatelé za to, že dávky vyplácené podle důchodového pojištění dětem Alessandra Missir Mamachiho odpovídají částkám, jež by posledně uvedený pravděpodobně obdržel po dosažení důchodového věku podle služebního řádu. Ve světle těchto úvah navrhovatelé tvrdí, že pokud byly od odškodnění odečteny důchodové nároky, byly částky týkající se těchto nároků odečteny dvakrát. Nejprve byly odečteny z vyčíslení majetkové újmy a podruhé byly odečteny od náhrady, jež má být vyplacena dědicům zavražděného úředníka.

125    Komise tvrdí, že Soud pro veřejnou službu měl správně za to, že soud při posuzování toho, zda orgán nahradil způsobenou újmu, zohledňuje veškeré dávky podle služebního řádu. Na podporu tohoto závěru Komise cituje rozsudek ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise (169/83 a 136/84, EU:C:1986:371), a rozsudek ze dne 9. září 1999, Lucaccioni v. Komise (C‑257/98 P, EU:C:1999:402), v nichž se uvádí, že právo úředníka na náhradu podle obecných právních předpisů je pouze doplňující a je podmíněno tím, že úředník prokáže, že dávky podle režimu služebního řádu nestačí k zajištění plné náhrady utrpěné újmy. Podle Komise z toho vyplývá, že pokud by dávky vyplácené z důchodového pojištění nebyly odečteny od odškodnění, obdržely by oprávněné osoby dvojí náhradu, a sice sirotčí důchody a částku, která jim přísluší z důvodu náhrady škody.

126    Komise tvrdí, jak uvedl Soud pro veřejnou službu v bodě 202 rozsudku v prvním stupni, že oprávněným pozůstalým již přiznala částky, jež převyšují dávky obvykle stanovené služebním řádem. Podle Komise tato skutečnost prokazuje, že při přiznání dávek zohlednila zvláštní okolnosti smrti Alessandra Missir Mamachiho, aby vyloučila diskriminační situaci.

127    Co se odkazu navrhovatelů na právní řády členských států zmíněné ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise (169/83 a 136/84, EU:C:1986:371), týče, Komise podotýká, že v bodě 22 uvedeného rozsudku Soudní dvůr neodkazuje na právo, jež existuje ve většině členských států v oblasti dotčené mimosmluvní odpovědnosti orgánu vůči úředníkovi, ale na odškodnění důsledků, které měl úraz pro manželku a dcery M. Leussinka, které Soudní dvůr každopádně vyloučil. Komise dále podotýká, že ve světle judikatury Soudního dvora a Tribunálu, která stanovuje doplňkovou povahu žaloby na náhradu škody z důvodu protiprávního jednání podle obecného práva, nelze tvrdit, ačkoli navrhovatelé zastávají opačný názor, že neexistují pravidla unijního práva, která upravují právo na náhradu újmy utrpěné úředníkem. Odkaz na judikaturu členských státu je tudíž podle Komise zcela irelevantní.

128    Konečně Komise stran rizika dvojího odpočtu uvádí, že tvrzení Soudu pro veřejnou službu uvedené v bodě 111 rozsudku v prvním stupni je „zcela podružné a doplňující, a proto je irelevantní“.

129    Na úvod je třeba konstatovat, že i když se navrhovatelé ve svém návrhovém žádání domáhají náhrady majetkové újmy ve výši 3 975 329 eur, v kasačním opravném prostředku nezpochybňují částku tři miliony eur, kterou stanovil Soud pro veřejnou službu na základě odměny, která by byla vyplacena Alessandrovi Missir Mamachimu až do okamžiku jeho odchodu do důchodu a jež byla snížena o částku nezbytnou k pokrytí životních nákladů posledně uvedeného a jeho manželky. Navrhovatelé totiž v projednávaném důvodu kasačního opravného prostředku pouze zpochybňují skutečnost, že Soud pro veřejnou službu konstatoval, že pro účely náhrady majetkové újmy je třeba zohlednit veškeré dávky podle služebního řádu, včetně dávek jiných, než je jednorázová částka odškodného, jež je stanovena v článku 73 služebního řádu. Dále i kdyby bylo připuštěno, že navrhovatelé tím, že požadují náhradu majetkové újmy ve výši 3 975 329 eur, zpochybňují částku 3 milionů eur, kterou určil Soud pro veřejnou službu, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že pokud Soud pro veřejnou službu určil existenci újmy, je pouze on příslušný k tomu, aby v mezích návrhu posoudil způsob a rozsah náhrady této škody, s tou výhradou, že rozsudky Soudu pro veřejnou službu musejí být dostatečně odůvodněny, a pokud jde o ohodnocení újmy, musejí uvádět kritéria zohledněná pro účely stanovení přiznané částky, aby Tribunál mohl vykonat svůj přezkum (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. listopadu 2014, Komise v. Thomé, T‑669/13 P, EU:T:2014:929, bod 79 a citovaná judikatura). Vzhledem k tomu, že navrhovatelé nevysvětlili, v čem měl Soud pro veřejnou službu při aplikaci kritérií použitých pro určení částky 3 miliony eur konkrétně pochybit, je třeba konstatovat, že tato částka odpovídá náhradě majetkové újmy, kterou utrpěly čtyři děti Alessandra Missir Mamachiho.

130    Dále je třeba objasnit dosah rozsudku ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise (169/83 a 136/84, EU:C:1986:371), na který odkázal Soud pro veřejnou službu v bodě 204 rozsudku v prvním stupni a který podle navrhovatelů nelze použít na okolnosti v projednávané věci, a dále dosah rozsudku ze dne 9. září 1999, Lucaccioni v. Komise (C‑257/98 P, EU:C:1999:402), na který odkazuje Komise ve svém vyjádření.

131    Soudní dvůr byl ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 8. října 1986 Leussink v. Komise (169/83 a 136/84, EU:C:1986:371), vyzván, aby se vyjádřil k otázce, zda je krytí rizik úrazu, jež je stanoveno v článku 73 služebního řádu a v právní úpravě, výlučným režimem odškodnění v případě pracovního úrazu, který vylučuje veškeré další nároky z titulu náhrady škody, které se opírají o zásady obecného práva. G. Leussink, jeho manželka a jejich čtyři děti totiž podali žalobu na doplňující náhradu škody, přičemž tvrdili, že odškodnění stanovené v článku 73 služebního řádu kryje pouze ekonomické důsledky úrazu, a nikoli jejich nemajetkovou újmu. Soudní dvůr předně v bodě 11 uvedeného rozsudku konstatoval, že krytí stanovené v článku 73 služebního řádu je založeno na všeobecném systému příspěvkového pojištění úrazových rizik při výkonu služebního poměru a mimo něj a že nárok na dávku vzniká bez ohledu na osobu původce úrazu a jeho odpovědnost. Soudní dvůr následně v bodě 13 uvedeného rozsudku konstatoval, že v případě neexistence jakéhokoli výslovného ustanovení v právní úpravě ohledně doplňkových nároků vůči orgánu nelze z této neexistence výslovné úpravy vyvozovat argument, podle kterého by bylo vyloučeno právo úředníka a oprávněných osob požadovat dodatečné odškodnění, je-li orgán odpovědný za úraz podle obecné právní úpravy a dávky upravené služebním řádem nepostačují k zajištění úplné náhrady způsobené újmy.

132    Soudní dvůr poté, co konstatoval, že v projednávané věci došlo k pracovnímu úrazu a dotčený úraz byl způsoben nedbalostí, jejíž povaha zakládá odpovědnost Komise (rozsudek ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise, 169/83 a 136/84, EU:C:1986:371, body 15 až 17), přiznal G. Leussinkovi dodatečnou náhradu újmy ve výši 2 miliony belgických franků (BEF). Co se manželky a čtyř dětí posledně uvedeného týče, měl Soudní dvůr za to, že důsledky úrazu pro rodinný život jsou odrazem újmy, kterou utrpěl G. Leussink, a že nespadají pod následky, za něž by Komise mohla nést odpovědnost jakožto zaměstnavatel.

133    Pokud jde o rozsudek ze dne 9. září 1999, Lucaccioni v. Komise (C‑257/98 P, EU:C:1999:402), na který odkazuje Komise ve svém vyjádření ke kasačnímu opravnému prostředku, Soudní dvůr v bodě 23 uvedeného rozsudku potvrdil, že dávky obdržené podle článku 73 služebního řádu v návaznosti na úraz nebo nemoc z povolání musí unijní soud zohlednit pro účely hodnocení nahraditelné újmy v řízení o náhradě škody, které zahájil úředník žalobou z důvodu pochybení, jež může založit odpovědnost orgánu, který jej zaměstnává.

134    V rozsudku ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise (169/83 a 136/84, EU:C:1986:371), a v rozsudku ze dne 9. září 1999, Lucaccioni v. Komise (C‑257/98 P, EU:C:1999:402), byl tudíž objasněn vztah mezi dávkami, které byly obdrženy podle článku 73 služebního řádu v návaznosti na úraz nebo nemoc z povolání, a režimem odškodnění na základě obecné právní úpravy.

135    Zaprvé v případě režimu stanoveného v článku 73 služebního řádu a režimu na základě obecné právní úpravy se jedná o režimy, jež se vzájemně doplňují, takže návrh na dodatečnou náhradu škody lze podat tehdy, pokud podle obecné právní úpravy orgán nese odpovědnost za úraz a dávky vyplacené podle článku 73 služebního řádu nestačí k zajištění náhrady utrpěné újmy v plném rozsahu (rozsudek ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise (169/83 a 136/84, EU:C:1986:371, bod 13).

136    Zadruhé judikatura s použitím této zásady rovněž objasnila skutečnost, že dávky obdržené podle článku 73 služebního řádu v návaznosti na úraz nebo nemoc z povolání musí být zohledněny pro účely hodnocení nahraditelné újmy v řízení o náhradě škody, které zahájil úředník podáním žaloby z důvodu pochybení, jež může založit odpovědnost orgánu, který jej zaměstnává. Pokud by totiž tomu tak nebylo, docházelo by ke dvojímu odškodnění (rozsudek ze dne 9. září 1999, Lucaccioni v. Komise (C‑257/98 P, EU:C:1999:402, bod 22).

137    Tyto dva rozsudky ovšem neodpovídají na otázku, zda je třeba při určení nahraditelné újmy zohlednit veškeré dávky sociálního pojištění. V projednávané věci se nicméně Soud pro veřejnou službu nedopustil nesprávného právního posouzení tím, že v bodě 204 rozsudku v prvním stupni odkázal na rozsudek ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise (169/83 a 136/84, EU:C:1986:371).

138    I když se totiž rozsudek ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise (169/83 a 136/84, EU:C:1986:371), týká vztahu mezi odškodněním, jež má být poskytnuto podle článku 73 služebního řádu, a odškodněním na základě obecné právní úpravy, z uvedeného rozsudku nevyplývá, že by při určení částky, která má být zaplacena z titulu odškodnění utrpěné újmy, neměly být brány v úvahu ostatní dávky stanovené služebním řádem. Dále, jak tvrdí Komise, pokud by nebyly z částky, jež má být zaplacena z titulu náhrady újmy, odečteny dávky sociálního pojištění, tj. dávky sirotčího důchodu, oprávnění pozůstalí by obdrželi dvojí odškodnění, které by v prvním případě tvořily dávky sirotčího důchodu, a ve druhém případě částky vyplácené z titulu odškodnění újmy. Kromě toho dávky sirotčího důchodu, které obdrželi oprávnění pozůstalí po Alessandrovi Missir Mamachim, se rovnají dávkám, které by uvedené osoby získaly, pokud by posledně uvedený zůstal naživu, a proto je třeba tyto dávky třeba odečíst od částky náhrady majetkové újmy. Konečně čl. 73 odst. 2 třetí pododstavec služebního řádu stanoví, že odškodnění v případě úmrtí může být vypláceno navíc k dávkám uvedeným v kapitole 3 uvedeného řádu, a tudíž společně se sirotčím důchodem stanoveným v článku 80 uvedeného řádu. Argument navrhovatelů, podle něhož se zásada stanovená v rozsudku ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise (169/83 a 136/84, EU:C:1986:371), v projednávané věci nepoužije, nemůže obstát.

139    Tento závěr není zpochybněn argumentem navrhovatelů, podle něhož by bylo diskriminací mít za to, že od náhrady škody, za kterou Komise nese odpovědnost, mohou být odečteny dávky sirotčích důchodů vyplacené čtyřem dětem Alessandra Missir Mamachiho podle služebního řádu, jelikož by v důsledku toho bylo se čtyřmi dětmi Alessandra Missir Mamachiho zacházeno stejně jako s dětmi úředníka, který zemřel přirozenou smrtí. V tomto ohledu stačí konstatovat, že na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelé, a v souladu s tím, co konstatoval Soud pro veřejnou službu v bodě 204 rozsudku v prvním stupni, Komise zohlednila mimořádné okolnosti projednávané věci, neboť čtyřem dětem Alessandra Missir Mamachiho přiznala částky, které převyšují závazky podle služebního řádu, jež jsou stanoveny pro oprávněné pozůstalé po úředníkovi, který zemřel přirozenou smrtí. Komise totiž Alessandra Missir Mamachiho po jeho smrti povýšila a dávky, jež měly být vyplaceny oprávněným pozůstalým, vypočítala na základě tohoto povýšení. Mimoto Komise podle článku 76 služebního řádu přiznala každému dítěti měsíční částku, která odpovídá dvojnásobku příspěvku na vyživované dítě. Konečně je třeba uvést, že navrhovatelé vycházejí z nesprávného předpokladu, jelikož děti úředníka, k jehož úmrtí nedošlo v důsledku úrazu či nemoci z povolání, ale z důvodu přirozené smrti, neobdrží odškodnění, které je vypláceno podle článku 73 služebního řádu dětem úředníka, který zemřel v důsledku úrazu nebo nemoci z povolání. Navrhovatelé tudíž nemohou platně tvrdit, že se Soud pro veřejnou službu dopustil nesprávného právního posouzení, neboť mu nelze vytýkat, že konstatoval, že se čtyřmi dětmi Alessandra Missir Mamachiho bylo zacházeno jako s dětmi úředníka, jenž zemřel přirozenou smrtí.

140    Rovněž je třeba odmítnout argument navrhovatelů, podle kterého pro případ neexistence pravidel, jež by vyplývala z unijního právního řádu, odkazuje rozsudek ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise, (169/83 a 136/84, EU:C:1986:371), na právo existující ve většině členských států v oblasti mimosmluvní odpovědnosti orgánu vůči úředníkovi. V bodě 22 uvedeného rozsudku totiž Soudní dvůr neodkazuje na právo existující ve většině členských států v oblasti mimosmluvní odpovědnosti ve vztahu k úředníkovi, a konkrétně ani na odečitatelnost vyplacených sociálních dávek, ale na odškodnění důsledků úrazu pro rodinný život, které Soudní dvůr v každém případě vyloučil.

141    Rovněž je třeba zamítnout jako irelevantní argument navrhovatelů, podle něhož se dopustil Soud pro veřejnou službu nesprávného právního posouzení tím, že v bodě 111 rozsudku v prvním stupni konstatoval, že navrhovatelé nepodali návrh na základě ztráty nároků na důchod. Navrhovatelé totiž tvrdí, že neměli povinnost žádat o odškodnění z titulu těchto nároků, jelikož tyto nároky nelze zohlednit při určení výše náhrady majetkové újmy. V této souvislosti Soud pro veřejnou službu, na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelé, konstatoval v bodě 111 rozsudku v prvním stupni pouze to, že nebyl předložen žádný návrh z důvodu ztráty nároků na důchod, přestože judikatura, a konkrétně rozsudek ze dne 5. října 2004, Sanders a další v. Komise (T‑45/01, EU:T:2004:289, bod 167), a rozsudek ze dne 12. července 2007, Sanders a další v. Komise (T‑45/01, EU:T:2007:221, body 87 až 90), připouští, že tyto nároky lze zohlednit při hodnocení majetkové újmy. Skutečnost, že navrhovatelé mají za to, že nebyli povinni podat návrh z titulu ztráty nároků na důchod, tudíž nemá vliv na správné a mimo jiné nezpochybňované posouzení Soudu pro veřejnou službu, který konstatoval, že nebyl předložen žádný návrh z tohoto titulu.

142    Navrhovatelé konečně tvrdí, že částka, která má být vyplacena čtyřem dětem Alessandra Missir Mamachiho, pokud budou pokračovat ve studiu až do dosažení 26 roku života, má hypotetickou povahu, jelikož její vyplacení je podmíněno řadou podmínek, které ve skutečnosti nemusí být splněny, a tudíž ji nelze zohlednit jakožto dávku, kterou tyto děti obdržely.

143    Soud pro veřejnou službu v bodě 202 rozsudku v prvním stupni konstatoval, že částky, které již Komise vyplatila a které bude dále vyplácet, dosahují téměř 1,4 milionu eur a tato částka může být zvýšena až na částku přibližně 2,4 milionu eur, budou-li tato plnění vyplácena až do dosažení dvacátého šestého roku života každého ze čtyř dětí. Je tudíž třeba konstatovat, že se Soud pro veřejnou službu výslovně nevyjádřil k zásadě odečitatelné povahy posledně uvedených částek, jež mají být vyplaceny z titulu nahraditelné újmy.

144    Ve světle těchto úvah je třeba odmítnout jako irelevantní argument, který vychází z nesprávného právního posouzení Soudu pro veřejnou službu s ohledem na hypotetickou povahu částky, kterou obdrží čtyři děti Alessandra Missir Mamachiho, pokud budou pokračovat ve studiu až do dosažení dvacátého šestého roku svého života, a tudíž je třeba odmítnout třetí důvod kasačního opravného prostředku jako neopodstatněný.

145    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba zrušit rozsudek v prvním stupni v rozsahu, v němž Soud pro veřejnou službu odmítl pro nepřípustnost návrhy na náhradu morální újmy Livio Missir Mamachiho a čtyř dětí Alessandra Missir Mamachiho a omezil odpovědnost Komise na 40 % majetkové újmy, kterou utrpěli oprávnění pozůstalí Alessandra Missir Mamachiho, ačkoli měl Komisi uložit, že z důvodu společné a nerozdílné odpovědnosti je povinna újmu nahradit.

 K žalobě v prvním stupni

[omissis]

 K návrhu na náhradu majetkové újmy, kterou utrpěly čtyři děti Alessandra Missir Mamachiho

148    Z bodů 118 a 119 výše vyplývá, že Komisi se ukládá z důvodu společné a nerozdílné odpovědnosti, aby nahradila majetkovou újmu, kterou utrpěly čtyři děti Alessandra Missir Mamachiho. Výše náhrady této újmy byla stanovena na částku 3 miliony eur.

149    Je třeba uvést, že v bodech 138 a 139 výše se rovněž konstatuje, že Soud pro veřejnou službu správně rozhodl o tom, že sirotčí důchody je třeba zohlednit pro účely náhrady majetkové újmy.

150    V tomto ohledu je třeba připomenout pravidla služebního řádu, jež mohou být relevantní v projednávané věci, pokud jde o dávky, které je třeba odečíst od částky 3 miliony eur, neboť je lze považovat za způsob náhrady majetkové újmy, tj. ztráty příjmu Alessandra Missir Mamachiho.

151    Zaprvé v čl. 70 prvním pododstavci služebního řádu se stanoví, že v případě úmrtí úředníka pobírají vyživované děti plnou odměnu zemřelého úředníka do konce třetího měsíce po měsíci, ve kterém k úmrtí došlo. Zadruhé v čl. 73 odst. 2 písm. a) služebního řádu se stanoví, že v případě úmrtí obdrží rodinní příslušníci uvedení v tomto ustanovení jednorázovou částku rovnající se pětinásobku ročního základního platu zemřelého vypočteného na základě výše platu pobíraného během posledních dvanácti měsíců. Zatřetí v článku 76 služebního řádu se stanoví, že oprávněným osobám, které se nacházejí v obzvláště obtížném postavení z různých důvodů, včetně rodinných okolností, mohou být poskytovány dary, půjčky nebo zálohy. Začtvrté v článku 80 služebního řádu se stanoví, že pokud úředník zemře a nezanechá manžela/manželku majícího/mající nárok na pozůstalostní důchod, mají děti vyživované zemřelým/zemřelou v době jeho/jejího úmrtí ve smyslu článku 2 přílohy VII nárok na sirotčí důchod v souladu s článkem 21 přílohy VIII. V tomto ohledu je třeba uvést, že v čl. 21 odst. 2 druhém pododstavci přílohy VIII se stanoví, že sirotek má nárok na příspěvek na vzdělání za podmínek stanovených v příloze VII článku 3. Zapáté z čl. 67 odst. 2 a 4 služebního řádu vyplývá, že příspěvky na vyživované dítě mohou být vypláceny jiné osobě než úředníkovi.

152    V projednávané věci ze spisu vyplývá, že zaprvé Komise vyplatila podle čl. 70 prvního pododstavce služebního řádu čtyřem dětem Alessandra Missir Mamachiho plnou odměnu posledně uvedeného za období od 1. října do 31. prosince 2006. Zadruhé jim Komise vyplatila celkovou částku 414 308,90 eura z titulu jednorázové částky v případě úmrtí podle čl. 73 odst. 2 písm. a) uvedeného řádu a celkovou částku 76 628,40 eura z důvodu úmrtí manželky podle článku 25 přílohy X služebního řádu. Zatřetí Komise přiznala čtyřem dětem od 1. ledna 2007 nárok na sirotčí důchod podle článku 80 služebního řádu, a sice celkovou částku 4 376,82 eura měsíčně, a nárok na příspěvek na vzdělání podle přílohy VII služebního řádu, a sice celkovou částku 2 287,19 eura měsíčně. Začtvrté Komise podle článku 76 služebního řádu rozhodnutím ze dne 14. května 2007 přiznala každému ze čtyř dětí až do dosažení devatenáctého roku života mimořádnou měsíční pomoc ze sociálních důvodů odpovídající výši příspěvku na vyživované dítě v celkové částce 1 332,76 eura měsíčně. Rozhodnutím ze dne 4. července 2008 byla posledně uvedená částka s účinností ode dne 1. srpna 2008 zdvojnásobena. Zapáté z přílohy 4 spisu řízení v prvním stupni vyplývá, že Livio Missir Mamachi obdržel příspěvky na vyživované děti v celkové částce 1 453,84 eura měsíčně a snížení daně po uplatnění čtyř nezdanitelných částí základu daně v souvislosti s vyživovanými dětmi, které znamená, že mu Komise s ohledem na daňovou povinnost bez vyživovaných dětí a skutečně uhrazenou daň vyplatila částku 1 015,78 eura.

153    Je třeba konstatovat, že kromě částky 76 628,40 eura, obdržené z důvodu úmrtí manželky na základě článku 25 přílohy X služebního řádu, kterou nelze považovat za způsob, jehož prostřednictvím má Komise splnit svou povinnost náhrady majetkové újmy spočívající ve ztrátě příjmů Alessandra Missir Mamachiho, je třeba od částky 3 miliony eur odečíst částky vyplacené podle čl. 70 prvního pododstavce služebního řádu, jednorázovou částku v případě úmrtí přiznanou podle 73 odst. 2 písm. a) služebního řádu, nároky na sirotčí důchody podle článku 80 služebního řádu, příspěvky na vzdělání stanovené v příloze VII služebního řádu, mimořádnou měsíční pomoc přiznanou podle článku 76 služebního řádu, příspěvky na vyživované děti, jakož i částku související s osvobozením od daně.

154    Co se sirotčích důchodů týče, v bodě 138 výše bylo konstatováno, že pokud by tyto důchody nebyly odečteny od částky, jež má být vyplacena z titulu náhrady utrpěné majetkové újmy, oprávnění pozůstalí by obdrželi dvojí odškodnění. Pokud jde o částku vyplacenou podle článku 70 služebního řádu, odpovídá odměně Alessandra Missir Mamachiho za tři měsíce, a proto musí být zohledněna pro účely vyplacení náhrady, jež souvisí se ztrátou příjmů posledně uvedené osoby. Pokud jde o jednorázovou částku v případě úmrtí přiznanou na základě čl. 73 odst. 2 písm. a) služebního řádu, v bodě 136 výše se uvádí, že podle ustálené judikatury musí být toto odškodnění zohledněno při určení částky, která má být vyplacena z titulu újmy (rozsudek ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise, 169/83 a 136/84, EU:C:1986:371, bod 13, a rozsudek ze dne 9. září 1999, Lucaccioni v. Komise, C‑257/98 P, EU:C:1999:402, bod 22). Tentýž závěr platí i pro mimořádnou pomoc přiznanou podle článku 76 služebního řádu. Jak bylo uvedeno v bodě 139 výše, tato mimořádná pomoc totiž úzce souvisí s jednorázovou částkou odškodnění poskytnutou podle čl. 73 odst. 2 písm. a) služebního řádu. Konečně, co se příspěvků na vzdělání, příspěvků na vyživované děti a částky obdržené z důvodu nezdanitelná části základu daně týče, je třeba konstatovat, že pokud by Alessandro Missir Mamachi nezemřel, obdržel by je v rámci svého platu. Proto lze i v jejich případě mít za to, že jsou dávkami vyplácenými v rámci náhrady za ztrátu jeho příjmů.

155    V tomto ohledu je třeba uvést, že je pravda, jak tvrdí navrhovatelé, že určité dávky, které mají být vyplaceny čtyřem dětem Alessandro Missir Mamachi, podléhají splnění budoucích podmínek, a sice že tyto děti zůstanou vyživovanými osobami a že budou pokračovat ve studiu až do dosažení věku 26 let, což jsou podmínky, které jedno, dvě, tři, nebo dokonce žádné z dětí nemusí splnit. Mimoto, jak rovněž tvrdí navrhovatelé, mohlo by se rovněž stát, že čtyři děti budou pokračovat ve vysokoškolském studiu, které bude ukončeno dříve, než dosáhnou věku 26 let. Nicméně v těchto případech, pokud by dávky podle služebního řádu, jež by byly skutečně vyplaceny, nedosáhly částky 3 miliony eur, Komise by byla povinna vyplatit rozdíl nezbytný k dosažení této částky, neboť utrpěná majetková újma odpovídá této výši odškodnění. Totiž vyplacení částek dávek, na které vzniká nárok, pokud by čtyři děti byly nadále vyživovanými osobami a pokračovaly by ve studiu až do dosažení 26 let věku, nebo v případě, že by studium ukončily před dosažením uvedeného věku, je třeba považovat za určitý způsob, jehož prostřednictvím musí Komise splnit svou povinnost náhrady újmy, jelikož částka ve výši 3 miliony eur, jež má být zaplacena z titulu odškodnění utrpěné majetkové újmy, byla stanovena s konečnou platností.

[omissis]

 K návrhu na náhradu morální újmy, kterou utrpěl Alessandro Missir Mamachi, jeho čtyři děti a Livio Missir Mamachi

171    Tribunál v projednávané věci disponuje všemi poznatky nezbytnými pro rozhodnutí o návrzích týkajících se náhrady morální újmy, kterou utrpěl Alessandro Missir Mamachi, jeho čtyři děti a Livio Missir Mamachi. Na úvod je třeba uvést, že Komise stejně jako v případě majetkové újmy porušila svou povinnost zajistit svým zaměstnancům ochranu a je třeba mít v jejím případě za to, že je spoluškůdcem utrpěné morální újmy.

 K návrhu na náhradu morální újmy, kterou utrpěl Alessandro Missir Mamachi

172    Navrhovatelé tvrdí, že z důvodu protiprávního jednání Komise utrpěl Alessandro Missir Mamachi skutečnou a konkrétní morální újmu. Podle navrhovatelů tato újma spočívá ve fyzickém utrpení, které prožil v době mezi útokem a smrtí kvůli vykrvácení, když ho pachatel zanechal na místě činu. K tomu je podle navrhovatelů třeba přičíst stav šoku a psychického traumatu, jenž byl způsoben tím, že byl nucen bezmocně přihlížet útoku na svou milovanou manželku a jejímu zavraždění, tragické uvědomování si své blízké smrti i pocit nejistoty, obrovské úzkosti a obavy o osud svých čtyř malých dětí, z nichž se stanou sirotci bez otce a matky, podaří-li se jim útok vůbec přežít. Podle navrhovatelů toto právo na náhradu morální újmy, kterou utrpěl Alessandro Missir Mamachi, vyplývá z unijního a italského práva.

173    Komise tvrdí, že tento druh újmy je uznáván v italském právním řádu podle článku 2059 italského občanského zákoníku a judikatury o ústavně chráněných zájmech podle italské ústavy. Podle Komise v unijním právu veřejné služby neexistuje právní základ, jenž by umožňoval uplatňovat tento druh újmy.

174    Úvodem je třeba uvést, že námitka vznesená Komisí, podle níž v unijním právu veřejné služby neexistuje žádný právní základ, jenž by umožňoval uplatňovat tento druh újmy, nemůže obstát. Stačí totiž konstatovat, jak již bylo uvedeno v bodě 107 výše, že ze skutečnosti, že služební řád výslovně danou situaci neupravuje, nelze dovozovat, že by bylo vyloučeno vše, co v něm není výslovně stanoveno, jelikož případný právní základ může vyplývat ze zásad vyplývajících z právních řádů členských států.

175    Je tudíž třeba zkoumat, zda z právních řádů členských států vyplývá obecná zásada, která by poškozenému přiznávala nárok na odškodnění jeho morální újmy spočívající ve fyzickém a psychickém utrpení prožitém do okamžiku jeho smrti.

176    V tomto ohledu je třeba uvést, že – na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelé – z právních řádů členských států nevyplývá společná obecná právní zásada, podle níž by vnitrostátní soud měl za okolností podobných okolnostem projednávané věci přiznat náhradu za tento druh morální újmy.

177    Návrh na náhradu morální újmy, kterou utrpěl Alessandro Missir Mamachi, je tudíž třeba zamítnout, aniž je třeba rozhodovat o námitce nepřípustnosti vznesené ze strany Komise.

 K návrhům na náhradu morální újmy, kterou utrpěly čtyři děti Alessandra Missir Mamachiho

178    Podle navrhovatelů utrpěly z důvodu úmrtí Alessandra Missir Mamachiho jeho děti jure proprio skutečnou a konkrétní nemajetkovou morální i existenciální újmu, vedle újmy z důvodu ztráty svazku s rodiči, v jejímž případě vychází nárok na náhradu z unijního a italského práva.

179    Navrhovatelé tvrdí, že údajná morální újma souvisí s tragickými událostmi, k nimž došlo v noci 18. září 2006, a spočívá v otřesném psychickém a emocionálním traumatu, které čtyři děti Alessandra Missir Mamachiho utrpěly tím, že byly přítomny děsivé a otřesné scéně umírání a smrti svých rodičů a následně byly nuceny zůstat s těly obětí po celou noc, neboť pro svůj útlý věk nebyly schopny jiného jednání. Podle navrhovatelů toto trauma rovněž způsobilo existenciální újmu, kterou utrpěly čtyři nezletilé děti, jež zůstanou poznamenány po celý život hrůzostrašným a bolestným zážitkem z jejich dětství, který může mít v budoucnosti závažné důsledky pro kvalitu jejich mezilidských vztahů a sociálních vazeb. Konečně újma způsobená ztrátou rodičovského pouta podle navrhovatelů vyplývá in re ipsa a spočívá v nespravedlivé bolesti a utrpení vyplývající z nevratné ztráty obou svých milovaných rodičů, a to tím spíše že k ní došlo v útlém věku.

180    Co se týče určení morální újmy, kterou utrpěly všechny čtyři děti, navrhovatelé odkazují přiměřeně na italskou judikaturu, a zejména na poslední aktualizaci tabulkových sazebníků, jež za tímto účelem vypracoval Tribunale di Milano (soud v Miláně, Itálie). V těchto sazebnících je pro obvyklý případ vypořádání újmy každého z přeživších rodičů či dětí stanoveno rozpětí v rozmezí od 106 376 eur do 212 752 eur, aby bylo možné přizpůsobit odškodnění konkrétním okolnostem věci, jež spočívají mimo jiné v tom, zda přežily jiné blízké osoby, zda s nimi poškození žijí ve společné domácnosti, v kvalitě a intenzitě zbylých citových rodinných vazeb a v kvalitě a intenzitě citového vztahu, jímž se vyznačovalo rodičovské pouto se zesnulou osobou.

181    Navrhovatelé dodávají, že podle ustálené judikatury italských soudů jsou částky uvedené v bodě 180 výše nicméně čistě orientační a soudy je mohou v rámci svého uvážení ve zvláště závažných případech zvýšit. V tomto ohledu navrhovatelé tvrdí, že pokud přeživší nezletilé dítě ztratilo oba své rodiče, částka odškodnění se obvykle zvyšuje o 25 %. Navrhovatelé mají za to, že s ohledem na jedinečnou a zcela výjimečnou povahu projednávané věci a na obzvláště otřesné a tragické okolnosti, za nichž došlo k úmrtí Alessandra Missir Mamachiho, je třeba takto určenou částku navýšit o dalších 25 %.

182    Ve světle všech těchto úvah navrhovatelé z titulu odškodnění morální újmy, kterou utrpěly všechny čtyři děti Alessandra Missir Mamachiho, požadují částku 319 128 eur pro každé z dětí, tj. celkem částku 1 276 512 eur.

183    Zaprvé se Komise dovolává toho, že nebyla původcem újmy, kterou utrpěl Alessandro Missir Mamachi. Italská judikatura, kterou citují navrhovatelé, tudíž není podle Komise relevantní, jelikož se týká případů náhrady morální újmy způsobené pachateli trestných činů, které byly příčinou smrti obětí, kdežto v projednávané věci Komise tvrdí, že případně nese pouze subsidiární odpovědnost z důvodu pochybení, jehož se dopustila vzhledem k údajnému nedostatku přiměřených bezpečnostních opatření.

184    Zadruhé má Komise za to, že v unijním právu veřejné služby neexistuje nárok na náhradu nemajetkové újmy rodinných příslušníků úředníka. V tomto ohledu Komise tvrdí, že v rozsudku ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise (169/83 a 136/84, EU:C:1986:371), v němž byla podle ní souvislost mezi jednáním orgánu a událostí, jež postihla úředníka, zjevně přímější, než jak je tomu v projednávané věci, Soudní dvůr konstatoval, že důsledky dopadající na rodinné příslušníky byly pouze odrazem újmy utrpěné úředníkem, a tudíž nelze mít za to, že za ně orgán nese odpovědnost.

185    Zatřetí, a podpůrně Komise tvrdí, že předně, co se týče psychického traumatu, které utrpěly čtyři děti Alessandra Missir Mamachiho tím, že byly přítomny takové děsivé a otřesné scéně, jakou byla smrt jejich rodičů, z trestního spisu nevyplývá, že děti byly přítomny vraždě svých rodičů, a tudíž uvedená újma není právně dostačujícím způsobem prokázána.

186    Dále, co se týče existenciální újmy způsobené traumatem, které může mít podle navrhovatelů pro všechny čtyři děti v budoucnosti závažné důsledky pro kvalitu jejich mezilidských vztahů a sociální vazby, Komise uvádí, že jednak podle italské judikatury, kterou citují navrhovatelé, existenciální újma neexistuje sama o sobě jako samostatná kategorie, a jednak tuto újmu lze nahradit pouze tehdy, pokud ji utrpěla přímo oběť, která se stala objektem trestného činu spáchaného pachatelem trestného činu, jímž v projednávané věci není Komise.

187    Komise dále tvrdí, pokud jde o újmu vyplývající ze ztráty rodičovského pouta, které je podle navrhovatelů dána z povahy věci, že právě na základě judikatury Corte suprema di cassazione (kasační soud, Itálie), kterou citují navrhovatelé, je třeba toto návrhové žádání zamítnou. Podle Komise totiž takové návrhové žádání zkresluje úlohu odškodnění, jež by bylo přiznáno nikoli v návaznosti na ověření skutečné újmy, ale jako soukromé opatření z důvodu škodlivého jednání. Podle Komise uvedená újma již byla každopádně nahrazena v podobě dávek přiznaných podle článku 73 služebního řádu, který konkrétně stanoví paušální odškodnění v případě úmrtí úředníka.

188    Komise konečně zpochybňuje použití tabulkových sazebníků, které vypracoval Tribunale di Milano (soud v Miláně), v projednávané věci pro účely určení výše morální újmy, kterou údajně utrpěly čtyři děti Alessandra Missir Mamachiho. Podle Komise se předně tyto tabulkové sazebníky týkají předpokladu odškodnění, za které odpovídá pachatel trestného činu, tj. předpokladu, který se pro projednávanou věc neuplatní, jelikož Komise nebyla pachatelem trestného činu. Dále tyto sazebníky dokládají převažující postup, který je uplatňován pouze v jednom členském státě a v rámci něj pouze jedním soudem. Konečně použití tabulkových sazebníků, které vypracoval Tribunale di Milano (soud v Miláně), kterého se dovolávají navrhovatelé, by bylo v rozporu s ustálenou italskou judikaturou, kterou citují navrhovatelé, kteří odkazují na biologickou újmu, kterou však lze přenést na morální újmu, podle níž použití tabulkových sazebníků vždy vyžaduje odpovídající individualizaci podle okolnostní projednávané věci.

189    Komise má tudíž za to, že návrh na odškodnění morální újmy čtyř dětí Alessandra Missir Mamachiho je třeba zamítnout.

190    Na úvod je třeba zkoumat dvě námitky, jež v podstatě vznáší Komise, která tvrdí, že jednak, jak bylo uvedeno v bodech 183 a 184 výše, za morální újmu utrpěnou čtyřmi dětmi odpovídá pouze subsidiárně, a jednak z rozsudku ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise (169/83 a 136/84, EU:C:1986:371), vyplývá, že důsledky dopadající na rodinné příslušníky jsou pouze odrazem újmy utrpěné úředníkem, a tudíž nelze mít za to, že za ně orgán nese odpovědnost.

191    Co se první námitky týče, je třeba připomenout, že z bodu 84 výše vyplývá, že se Soud pro veřejnou službu nedopustil nesprávného právního posouzení, když konstatoval, že za předpokladu pochybení orgánu, které spočívá v porušení povinnosti zajistit ochranu, které přispělo k zapříčinění určité újmy, jejímuž vzniku měla uvedená povinnost zabránit, je třeba uvedený orgán považovat za spoluškůdce, i když v jeho případě nemůže být konstatováno, že nese za újmu hlavní odpovědnost. Argument Komise, podle kterého nese subsidiární odpovědnost za újmu, je tudíž třeba odmítnout.

192    Co se druhé námitky týče, Komise tvrdí, že v projednávané věci se a fortiori použije zásada, která byla stanovena v rozsudku ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise (169/83 a 136/84, EU:C:1986:371), a sice že důsledky dopadající na rodinné příslušníky úředníka jsou pouze odrazem újmy utrpěné posledně uvedeným, a tudíž nelze mít za to, že za ně orgán nese odpovědnost.

193    Zaprvé na rozdíl od věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise (169/83 a 136/84, EU:C:1986:371), v níž úředník, který byl obětí služebního úřadu, přežil a obdržel doplňující odškodnění, v projednávané věci Alessandro Missir Mamachi zemřel, aniž měl nárok na takové odškodnění, jak vyplývá z bodu 177 výše, a tudíž důsledky pro rodinné příslušníky zesnulého úředníka nemohou být stejné jako důsledky pro rodinné příslušníky přeživšího úředníka.

194    Zadruhé je třeba konstatovat, že z právních řádů členských států vyplývá společná obecná zásada, podle níž za okolností podobných okolnostem projednávané věci nebrání režim, který zaručuje automatické vyplacení dávek pozůstalým po zesnulém úředníkovi, tomu, aby uvedení oprávnění pozůstalí, pokud mají za to, že utrpěná újma není v rámci uvedeného režimu pokryta vůbec či je pokryta jen částečně, obdrželi rovněž odškodnění své morální újmy, jehož se mohou domáhat prostřednictvím žaloby podané vnitrostátnímu soudu.

195    V tomto ohledu z právních řádů členských států rovněž vyplývá společná obecná zásada, podle níž nemůže být utrpěná morální újma předmětem dvojího odškodnění. Z toho vyplývá, že je na soudu, aby před určením výše odškodnění morální újmy ověřil, zda režim zaručující automatické vyplacení dávek pokrývá v plném rozsahu, zčásti či vůbec morální újmu, kterou utrpěli oprávnění pozůstalí. Konečně, z právních řádů členských států vyplývá, že zásada společné a nerozdílné odpovědnosti, která se použije na majetkovou újmu za okolností podobných okolnostem projednávané věci, se použije rovněž na morální újmu.

196    Druhou námitku Komise je proto třeba rovněž zamítnout.

197    Pokud jde o kritéria pro určení výše odškodnění morální újmy, kterou utrpěly čtyři děti Alessandra Missir Mamachiho, navrhovatelé tvrdí, že uvedenou částku je třeba stanovit zaprvé s ohledem na psychické a emocionální trauma, které všechny čtyři děti utrpěly tím, že byly přítomny při děsivé a otřesné scéně umírání a smrti svých rodičů a následně byly nuceny zůstat s těly obětí po celou noc, neboť pro svůj útlý věk nebyly schopny jiného jednání, zadruhé s ohledem na existenční újmu, kterou utrpěly všechny čtyři děti, jež zůstanou poznamenány po celý život hrůzostrašným a bolestným zážitkem z jejich dětství, a zatřetí s ohledem na újmu způsobenou ztrátou rodičovského pouta, která spočívá v nespravedlivé bolesti a utrpení vyplývající z nevratné ztráty obou svých rodičů, a to tím spíše že k ní došlo v útlém věku.

198    Není třeba vyjadřovat se k různým kritériím, jež uvádějí navrhovatelé, kteří mimo jiné odkazují na zásady vyplývající z italské judikatury, avšak je třeba konstatovat, že z právních řádů členských států vyplývá společná obecná zásada, podle níž je za okolností podobných okolnostem projednávané věci oprávněným osobám, a zejména v případě dětí a rodičů zesnulé osoby uznávána odškodnitelná morální újma, která spočívá v morální bolesti zapříčiněné smrtí blízké osoby, což je zásada, která se blíží kritériím, jež uvádějí navrhovatelé.

199    V tomto ohledu je třeba upřesnit, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, morální újma, kterou utrpěly čtyři děti, nebyla nahrazena v podobě dávek poskytnutých podle článku 73 služebního řádu, v němž se stanoví paušální odškodnění v případě úmrtí úředníka. Z bodu 153 výše totiž vyplývá, že paušální odškodnění bylo zohledněno pro účely náhrady výlučně majetkové újmy, která spočívá ve ztrátě příjmu Alessandra Missir Mamachiho. Morální újma zapříčiněná smrtí Alessandra Missir Mamachiho naproti tomu souvisí s bolestí, kterou pociťovaly ony čtyři děti, a tudíž není kryta dávkami přiznanými podle článku 73 služebního řádu.

200    Pokud jde o určení výše morální újmy, je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelé, nelze v projednávané věci použít tabulkové sazebníky, které vypracoval Tribunale di Milano (soud v Miláně). Totiž, jak správně uvádí Komise, unijní soud nemůže použít tabulkové sazebníky, které byly vypracovány pouze v jediném členském státě, aby určil výši morální újmy, kterou utrpěli pozůstalí po zesnulém unijním úředníkovi. V tomto ohledu je třeba připomenout, že unijnímu soudu přísluší, aby částku stanovil ex æquo et bono (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 1980, Oberthür v. Komise, 24/79, EU:C:1980:145, bod 15) a uvedl kritéria, jež za tímto účelem zohlednil (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. května 1998, Rada v. de Nil a Impens, C‑259/96 P, EU:C:1998:224, body 32 a 33, rozsudek ze dne 9. září 1999, Lucaccioni v. Komise, C‑257/98 P, EU:C:1999:402, bod 35, a rozsudek ze dne 6. června 2006, Girardot v. Komise, T‑10/02, EU:T:2006:148, bod 51).

201    S ohledem na okolnosti projednávané věci a na zásady uvedené v bodech 194 a 195 výše a ve světle kritéria uvedeného v bodě 198 výše je třeba Komisi uložit z důvodu společné a nerozdílné odpovědnosti, aby každému z dětí Alessandra Missir Mamachiho zaplatila jakožto náhradu morální újmy utrpěné z důvodu ztráty jejich rodičů a jejich přítomnosti v místě dvojnásobné vraždy částku 100 000 eur, která byla vyčíslena ex æquo et bono.

 K návrhu na náhradu morální újmy, kterou utrpěl Livio Missir Mamachi

202    Navrhovatelé tvrdí, že rodičům Alessandra Missir Mamachiho by měla být rovněž přiznána spravedlivá náhrada morální újmy spočívající v nespravedlivé bolesti a utrpení, jež vyplývají ze ztráty jejich syna za velmi tragických a otřesných okolností. K tomuto utrpení je třeba podle navrhovatelů přičíst existenciální újmu, fyzické a psychické vyčerpání a obavy a rozrušení vyplývající z potřeby ujmout se i přes svůj pokročilý věk zajišťování péče a vzdělávání čtyř osiřelých vnoučat. S ohledem na výjimečné okolnosti případu projednávané věci a zvlášť otřesnou a tragickou povahu věci se navrhovatelé domáhají, aby byla Liviu Missir Mamachimu přiznána částka 212 752 eur z titulu morální újmy, kterou utrpěl.

203    Komise vznáší pouze námitku nepřípustnosti, jež se týká nepřípustnosti tohoto návrhu, která byla přezkoumána a zamítnuta v bodě 170 výše.

204    Stačí konstatovat, jak bylo uvedeno v bodě 198 výše, že z právních řádů členských států vyplývá společná obecná zásada, podle níž je za okolností podobných okolnostem projednávané věci rodičům zesnulé osoby přiznána odškodnitelná morální újma, která spočívá v morální bolesti způsobené smrtí blízké osoby.

205    S ohledem na okolnosti projednávané věci a na zásady uvedené v bodech 194 a 195 výše a ve světle kritéria uvedeného v bodě 198 výše je třeba Komisi uložit z důvodu společné a nerozdílné odpovědnosti, aby všem navrhovatelům jakožto dědicům Livia Missir Mamachiho vyplatila jakožto náhradu morální újmy, kterou utrpěl Livio Missir Mamachi z důvodu ztráty svého syna Alessandra Missir Mamachiho celkovou částku 50 000 eur, která byla vyčíslena ex æquo et bono.

[omissis]

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (kasační senát)

rozhodl takto:

1)      Rozsudek ze dne 12. května 2011, Missir Mamachi di Lusignano v. Komise (F‑50/09), se zrušuje v rozsahu, v němž Soud pro veřejnou službu Evropské unie vyhověl námitce nepřípustnosti, kterou vznesla Evropská komise proti návrhu na náhradu morální újmy, kterou utrpěli Carlo Missir Mamachi di Lusignano, Giustina Missir Mamachi di Lusignano, Filiberto Missir Mamachi di Lusignano a Tommaso Missir Mamachi di Lusignano, přičemž zákonnou zástupkyní dvou posledně uvedených je Anne Sintobin.

2)      Rozsudek ze dne 12. května 2011, Missir Mamachi di Lusignano v. Komise (F‑50/09), se zrušuje v rozsahu, v němž Soud pro veřejnou službu vyhověl námitce nepřípustnosti, kterou vznesla Komise proti návrhu na náhradu morální újmy, kterou utrpěl Livio Missir Mamachi di Lusignano.

3)      Rozsudek ze dne 12. května 2011, Missir Mamachi di Lusignano v. Komise (F‑50/09), se zrušuje v rozsahu, v němž Soud pro veřejnou službu omezil odpovědnost Komise na 40 % majetkové újmy, kterou utrpěli Carlo Missir Mamachi di Lusignano, Giustina Missir Mamachi di Lusignano, Filiberto Missir Mamachi di Lusignano a Tommaso Missir Mamachi di Lusignano, přičemž zákonnou zástupkyní dvou posledně uvedených je Anne Sintobin.

4)      Kasační opravný prostředek se ve zbývající části zamítá.

5)      Komisi se ukládá, aby z důvodu společné a nerozdílné odpovědnosti zaplatila částku 3 miliony eur sníženou o dávky přiznané podle služebního řádu, jež se považují za součást této částky, které byly nebo mají být vyplaceny Carlu Missir Mamachimu di Lusignano, Giustině Missir Mamachi di Lusignano, Filibertovi Missir Mamachimu di Lusignano a Tommasovi Missir Mamachimu di Lusignano, přičemž zákonnou zástupkyní dvou posledně uvedených je Anne Sintobin, z titulu majetkové újmy, kterou utrpěli.

6)      Komisi se ukládá, aby z důvodu společné a nerozdílné odpovědnosti zaplatila částku 100 000 eur Carlovi Missir Mamachimu di Lusignano z titulu morální újmy, kterou utrpěl.

7)      Komisi se ukládá, aby z důvodu společné a nerozdílné odpovědnosti zaplatila částku 100 000 eur Giustině Missir Mamachiové di Lusignano z titulu morální újmy, kterou utrpěla.

8)      Komisi se ukládá, aby z důvodu společné a nerozdílné odpovědnosti zaplatila částku 100 000 eur Tommasovi Missir Mamachimu di Lusignano, jehož zákonnou zástupkyní je Anne Sintobin, z titulu morální újmy, kterou utrpěl.

9)      Komisi se ukládá, aby z důvodu společné a nerozdílné odpovědnosti zaplatila částku 100 000 eur Filibertovi Missir Mamachimu di Lusignano, jehož zákonnou zástupkyní je Anne Sintobin, z titulu morální újmy, kterou utrpěl.

10)    Komisi se ukládá, aby z důvodu společné a nerozdílné odpovědnosti zaplatila celkovou částku 50 000 eur Stefanovi Missir Mamachimu di Lusignano a ostatním navrhovatelům, jejichž jména jsou uvedena v příloze, jakožto dědicům Livia Missir Mamachiho di Lusignano, z titulu morální újmy, kterou posledně uvedený utrpěl.

11)    Odškodnění uvedená v bodech 6 až 10 výroku budou navýšena o úroky z prodlení od vyhlášení tohoto rozsudku do jejich úplného zaplacení v sazbě stanovené Evropskou centrální bankou (ECB) pro její hlavní refinanční operace navýšené o dva procentní body.

12)    Ve zbývající části se kasační opravný prostředek zamítá.

13)    Komisi se ukládá náhrada nákladů řízení souvisejících s řízením o kasačním opravném prostředku.

14)    Komisi se ukládá náhrada nákladů řízení souvisejících s řízením v prvním stupni.

Jaeger Frimodt Nielsen Papasavvas

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 7. prosince 2017.

Podpisy.

* – Jednací jazyk: italština.

1      Seznam ostatních navrhovatelů je přiložen pouze k verzi předané účastníkům řízení.

2 – Jsou uvedeny pouze ty body tohoto rozsudku, jejichž zveřejnění považuje Tribunál za účelné.