ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(třetí senát)

2. října 2013

Věc F‑111/12

Albert Nardone

v.

Evropská komise

„Veřejná služba – Bývalý úředník – Vystavení azbestu a jiným látkám – Nemoc z povolání – Úraz – Článek 73 služebního řádu – Lékařská komise – Odůvodnění – Žaloba na náhradu škody – Délka řízení“

Předmět:      Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, použitelného na Smlouvu o ESAE podle jejího článku 106a, kterou se A. Nardone, bývalý úředník Evropské komise, domáhá zejména zrušení rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování (dále jen „OOJ“) ze dne 8. listopadu 2011, kterým se potvrzují závěry lékařské komise ze dne 25. srpna 2011, jakož i přiznání částky ex æquo et bono předběžně stanovené na 100 000 eur jako náhrady údajně utrpěné morální újmy.

Rozhodnutí:      Evropské komisi se ukládá povinnost zaplatit A. Nardonemu úroky z prodlení za období od 1. března 2006 do 15. července 2010 ve výši 8 448,51 eur v sazbě stanovené Evropskou centrální bankou pro hlavní refinanční operace a použitelné v průběhu dotčeného období, zvýšené o dva procentní body, jakož i částku 3 000 eur. Ve zbývající části se žaloba zamítá. Evropská komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí jednu čtvrtinu nákladů řízení vynaložených A. Nardonem. Albert Nardone ponese tři čtvrtiny vlastních nákladů řízení.

Shrnutí

1.      Úředníci – Sociální zabezpečení – Pojištění pro případ pracovních úrazů a nemocí z povolání – Lékařský posudek – Posuzovací pravomoc lékařské komise – Soudní přezkum – Meze – Povinnost uvést odůvodnění – Rozsah

(Služební řád, článek 73; pravidla o pojištění pro případ úrazu a nemoci z povolání, článek 23)

2.      Úředníci – Sociální zabezpečení – Pojištění pro případ pracovních úrazů a nemocí z povolání – Vyřízení žádosti o uznání nemoci jako nemoci z povolání – Dodržení přiměřené lhůty – Porušení – Dopad na stanovisko lékařské komise – Meze – Přičtení k tíži administrativy – Podmínky

(Listina základních práv Evropské unie, čl. 41 odst. 1)

1.      Úloha, která přísluší lékařské komisi podle článku 23 pravidel o pojištění pro případ úrazu a nemoci z povolání, a to posoudit zcela objektivně a nezávisle lékařské otázky, vyžaduje, aby tato komise měla k dispozici všechny podklady, které jí mohou být užitečné, a dále aby měla při svém posuzování naprostou volnost. Lékařská posouzení provedená lékařskou komisí jako taková musejí být považována za definitivní, pokud byla vydána za řádných podmínek. Soud je pouze oprávněn ověřit, zda uvedená komise byla ustavena a fungovala řádným způsobem a zda její stanovisko splňuje všechny náležitosti, zejména zda obsahuje odůvodnění umožňující posoudit důvody, na nichž je založeno, a zda je dána srozumitelná souvislost mezi lékařskými zjištěními, která obsahuje, a závěry, k nimž dochází. Pokud jsou lékařské komisi předloženy složité otázky lékařského rázu související s obtížnou diagnózou, musí tato komise ve svém stanovisku uvést skutečnosti ze spisu, o které se opírá, a v případě výrazného odchýlení se od některých předchozích relevantních lékařských zpráv, které byly pro dotyčnou osobu příznivější, upřesnit, z jakých důvodů tak činí.

Skutečnost, že lékařská komise ve své zprávě výslovně neodkáže na určité dokumenty, a tím spíše na obsah určitých dokumentů vystavených na žádost žalobce, nepostačuje k tomu, aby byla zpochybněna platnost jejích závěrů. Lékařská komise musí přitom při posuzování lékařských otázek, o kterých jí přísluší zcela objektivně a nezávisle rozhodnout, mít naprostou volnost. Této komisi proto přísluší rozhodnout, do jaké míry by měla zvážit dříve vystavené lékařské zprávy. Kromě toho je otázka, zda se mají provést další lékařská vyšetření, lékařskou otázkou, která jako taková nemůže být unijními soudy přezkoumána, byla-li posouzení lékařské komise vydána za řádných podmínek.

(viz body 42, 43, 48, 49 a 51)

Odkazy:

Soudní dvůr: 29. listopadu 1984, Suss v. Komise, 265/83, bod 13; 19. ledna 1988, Biedermann v. Účetní dvůr, 2/87, bod 19; 24. října 1996, Komise v. Royale belge, C‑76/95, bod 73

Soud prvního stupně: 15. prosince 1999, Latino v. Komise, T‑300/97, body 30, 41, 68, 78 a 87; 26. února 2003, Latino v. Komise, T‑145/01, bod 47

Soud pro veřejnou službu: 28. června 2006, Beau v. Komise, F‑39/05, bod 35; 14. září 2010, AE v. Komise, F‑79/09, body 64 a 65

2.      Povinnost dodržet v řízeních vedených administrativou přiměřenou lhůtu je obecnou zásadou unijního práva, jejíž dodržování zajišťuje unijní soud a která se jakožto jedna ze složek práva na řádnou správu objevuje v čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie. Nedodržení této zásady však obecně není důvodem pro zrušení rozhodnutí přijatého na závěr řízení vedeného administrativou. Nedodržení zásady přiměřené lhůty totiž ovlivňuje platnost řízení vedeného administrativou pouze tehdy, pokud může mít nadměrně dlouhá doba tohoto řízení dopad na samotný obsah rozhodnutí přijatého na jeho závěr.

V tomto ohledu nemůže mít případná nadměrně dlouhá lhůta pro vyřízení žádostí o uznání nemoci jako nemoci z povolání nebo zhoršení částečné trvalé invalidity související zejména s následky úrazů v zásadě dopad na samotný obsah stanoviska přijatého lékařskou komisí ani na obsah konečného rozhodnutí přijatého orgánem. Taková lhůta totiž nemůže až na mimořádné případy změnit posouzení lékařské komise ohledně toho, zda nemoc dotčeného úředníka je či není nemocí z povolání nebo zda došlo ke zhoršení částečné trvalé invalidity související s následky úrazu, který utrpěl. Kdyby unijní soud zrušil uvedené konečné rozhodnutí, mělo by to v praxi hlavně ten kontraproduktivní důsledek, že by řízení bylo dále prodlužováno, a to z důvodu, že již trvalo příliš dlouho.

Mimoto je orgán odpovědný za rychlost práce lékařů, které jmenuje za účelem vypracování závěrů týkajících se stupně částečné trvalé invalidity. Pokud se nicméně prokáže, že zpoždění prací lékařské komise lze přičíst zdržování, nebo dokonce obstrukcím ze strany úředníka nebo lékaře, kterého si určil, nemůže být orgán za toto zpoždění odpovědný. Kromě toho je využití opravných prostředků úředníkem objektivní skutečností, kterou jako takovou nelze orgánu přičítat v případě, že nepoužívá zdržující taktiku, která by mu mohla být přičítána.

(viz body 60 až 62, 66, 69 a 76)

Odkazy:

Soudní dvůr: 13. prosince 2000, SGA v. Komise, C‑39/00 P, bod 44

Soud prvního stupně: 20. dubna 1999, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, T‑305/94 až T‑307/94, T‑313/94 až T‑316/94, T‑318/94, T‑325/94, T‑328/94, T‑329/94 a T‑335/94, bod 123; 13. ledna 2004, JCB Service v. Komise, T‑67/01, body 36 a 40, jakož i citovaná judikatura; 11. dubna 2006, Angeletti v. Komise, T‑394/03, body 152, 154, 162 a 163

Tribunál Evropské unie: 6. prosince 2012, Füller-Tomlinson v. Parlament, T‑390/10 P, body 115 a 116

Soud pro veřejnou službu: 1. července 2010, Füller-Tomlinson v. Parlament, F‑97/08, bod 167; výše uvedený rozsudek AE v. Komise, bod 101; 14. září 2011, A v. Komise, F‑12/09, bod 226; 13. března 2013, AK v. Komise, F‑91/10, bod 78, jenž je předmětem kasačního opravného prostředku před Tribunálem Evropské unie, věc T‑288/13 P