Věc C‑401/19
Polská republika
v.
Evropský parlament a Rada Evropské unie
Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 26. dubna 2022
„Žaloba na neplatnost – Směrnice (EU) 2019/790 – Článek 17 odst. 4 a písm. b) a písm. c) in fine – Článek 11 a čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie – Svoboda projevu a informací – Ochrana duševního vlastnictví – Povinnosti uložené poskytovatelům služeb pro sdílení obsahu online – Předchozí automatická kontrola (filtrování) obsahu, který uživatelé zpřístupňují online“
1. Žaloba na neplatnost – Předmět – Částečné zrušení – Podmínka – Oddělitelná povaha napadených ustanovení – Objektivní kritérium – Nesplněná podmínka – Nepřípustnost
(Článek 263 SFEU; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2019/790, článek 17)
(viz body 17–21)
2. Sbližování právních předpisů – Autorské právo a práva s ním související – Směrnice 2019/790 – Harmonizace práv na jednotném digitálním trhu – Užití chráněného obsahu poskytovateli služeb pro sdílení obsahu online – Zvláštní režim odpovědnosti pro tyto poskytovatele – Rozsah
(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2019/790, body 61 a 66 odůvodnění, článek čl. 2 bod 6 a 17)
(viz body 29–31, 35)
3. Sbližování právních předpisů – Autorské právo a práva s ním související – Směrnice 2019/790 – Harmonizace práv na jednotném digitálním trhu – Užití chráněného obsahu poskytovateli služeb pro sdílení obsahu online – Zvláštní režim odpovědnosti pro tyto poskytovatele – Povinnost uložená uvedeným poskytovatelům kontrolovat obsah předtím, než jej uživatelé zpřístupní online – Odůvodněné omezení výkonu na svobodu projevu a informací
(Listina základních práv Evropské unie, článek 11, čl. 17 odst. 2 a čl. 52 odst. 1; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2019/790, čl. 17 odst. 4 až 10)
(viz body 45, 48–58, 72, 76, 80–99)
Shrnutí
Směrnice 2019/790 o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu(1) zavedla nový zvláštní mechanismus odpovědnosti pro poskytovatele služeb pro sdílení obsahu online (dále jen „poskytovatelé“). Článek 17 této směrnice stanoví zásadu, podle které jsou poskytovatelé přímo odpovědní, pokud jsou díla a jiné předměty ochrany nahrány protiprávně uživateli jejich služeb. Dotyční poskytovatelé však mohou být této odpovědnosti zproštěni. Za tímto účelem jsou zejména povinni v souladu s ustanoveními tohoto článku(2) aktivně dohlížet na obsah nahrávaný uživateli, aby předcházeli zpřístupnění předmětů ochrany, které nositelé práv prostřednictvím těchto služeb nechtějí zpřístupnit.
Polská republika podala žalobu znějící primárně na zrušení písm. b) a písm. c) in fine čl. 17 odst. 4 směrnice 2019/790 a podpůrně na zrušení tohoto článku v plném rozsahu. Polská republika v podstatě tvrdí, že tato ustanovení ukládají poskytovatelům, aby preventivně prostřednictvím nástrojů informačních technologií umožňujících předchozí automatické filtrování dohlíželi na veškerý obsah, který jejich uživatelé chtějí zpřístupnit online, aniž stanoví záruky zajišťující dodržování práva na svobodu projevu a informací(3).
Soudní dvůr, který zasedal ve velkém senátu, poprvé rozhodl o výkladu směrnice 2019/790. Žalobu Polska zamítl s tím, že povinnost poskytovatelů, která je stanovena touto směrnicí a která spočívá v předchozí automatické kontrole obsahu, který uživatelé zpřístupňují online, je doprovázena vhodnými zárukami k zajištění dodržování jejich svobody projevu a informací, jakož i spravedlivé rovnováhy mezi tímto právem a právem duševního vlastnictví.
Závěry Soudního dvora
Soudní dvůr poté, co nejprve přezkoumal přípustnost žaloby, rozhodl, že písm. b) a písm. c) in fine čl. 17 odst. 4 směrnice 2019/790 nejsou oddělitelná od zbývající části tohoto článku a že návrhová žádání směřující pouze ke zrušení těchto ustanovení jsou tak nepřípustná. Článek 17 totiž zavádí ve vztahu k poskytovatelům nový režim odpovědnosti, jehož jednotlivá ustanovení tvoří jeden celek a směřují k nastolení rovnováhy mezi právy a zájmy těchto poskytovatelů, právy a zájmy uživatelů jejich služeb a právy a zájmy nositelů práv. Takové částečné zrušení by tudíž změnilo podstatu uvedeného článku.
Ve věci samé pak Soudní dvůr zkoumal jediný žalobní důvod uplatněný Polskem, vycházející z omezení výkonu práva na svobodu projevu a informací vyplývajícího z režimu odpovědnosti zavedeného v článku 17 směrnice 2019/790. Soudní dvůr nejprve připomněl, že sdílení informací na internetu prostřednictvím platforem pro sdílení obsahu online spadá do působnosti článku 10 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách a článku 11 Listiny. Soudní dvůr rozhodl, že tito poskytovatelé musí prokázat, že splňují všechny podmínky pro zproštění odpovědnosti stanovené v čl. 17 odst. 4 písm. a), b) a c) směrnice 2019/790, aby se vyhnuli odpovědnosti v případě, že uživatelé nahrají protiprávní obsah na jejich platformy, pro který poskytovatelé nemají od nositelů práv svolení, a sice že:
– vynaložili veškeré úsilí k získání svolení [bod a)], a
– jednali neprodleně, aby na jejich platformách došlo k ukončení konkrétních zásahů do autorských práv poté, co k nim došlo a nositelé práv jim je dostatečně odůvodněným způsobem oznámili [bod c)], a
– po obdržení takového oznámení, nebo jestliže jim tito nositelé poskytli relevantní a nezbytné informace před tím, než k zásahu do autorského práva došlo, „v souladu s vysokými odvětvovými standardy odborné péče vynaložil[i] veškeré úsilí“, aby bylo zabráněno tomu, že k takovým zásahům dojde nebo že se budou opakovat [body b) a c)].
Posledně uvedené povinnosti tedy ukládají de facto těmto poskytovatelům, aby prováděli předchozí kontrolu obsahu, který uživatelé chtějí nahrát na jejich platformy, obdrželi-li od nositelů práv informace či oznámení stanovené v uvedeném čl. 17 odst. 4 písm. b) a c) této směrnice. Za tímto účelem jsou poskytovatelé donuceni k tomu, aby používali nástroje automatického rozpoznávání obsahu a automatického filtrování. Taková předchozí kontrola a takové předchozí filtrování přitom mohou vést k omezení významného prostředku pro šíření obsahu online, a mohou tak představovat omezení práva na svobodu projevu a informací zaručeného v článku 11 Listiny. Kromě toho lze toto omezení přičíst unijnímu normotvůrci, jelikož je přímým důsledkem uvedeného zvláštního režimu odpovědnosti. Soudní dvůr tudíž dospěl k závěru, že tento režim zahrnuje omezení výkonu práva na svobodu projevu a informací dotyčných uživatelů.
Pokud jde konečně o otázku, zda je dotčené omezení odůvodněno s ohledem na čl. 52 odst. 1 Listiny, Soudní dvůr uvedl, že toto omezení je stanoveno zákonem, jelikož vyplývá z povinností uložených poskytovatelům těchto služeb ustanovením unijního aktu, a sice čl. 17 odst. 4 písm. b) a písm. c) in fine směrnice 2019/790 a respektuje podstatu práva na svobodu projevu a informací uživatelů internetu. Soudní dvůr dále v rámci přezkumu proporcionality konstatoval, že uvedené omezení odpovídá potřebě ochrany duševního vlastnictví zaručené v čl. 17 odst. 2 Listiny, že se jeví jako nezbytné k uspokojení této potřeby ochrany a že povinnosti uložené poskytovatelům nepřiměřeně neomezují právo na svobodu projevu a informací uživatelů.
Zaprvé totiž unijní normotvůrce stanovil jasný a přesný rámec pro opatření, která mohou být přijata při plnění těchto povinností, když vyloučil konkrétně opatření, která při nahrávání filtrují a blokují legální obsah. Zadruhé směrnice 2019/790 ukládá členským státům, aby zajistily, aby uživatelé mohli nahrávat a zpřístupňovat obsah vytvořený uživateli pro konkrétní účely citace, kritiky, recenze, karikatury, parodie nebo pastiše. Poskytovatelé kromě toho musí informovat své uživatele o tom, že uživatelé mohou užívat díla a jiné předměty ochrany na základě výjimek z autorského práva a práv s ním souvisejících nebo omezení těchto práv stanovených v právu Unie(4). Zatřetí mohou poskytovatelé nést odpovědnost pouze za podmínky, že jim nositelé dotčených práv předají relevantní a nezbytné informace s ohledem na dotčený obsah. Začtvrté článek 17 této směrnice, jehož uplatňování nevede k žádným obecným povinnostem v oblasti dohledu, znamená, že poskytovatelům nelze ukládat, aby bránili nahrávání a zpřístupňování veřejnosti obsahů, pro něž by konstatování protiprávnosti vyžadovalo, aby samostatně posuzovali obsah(5). V tomto ohledu lze zamezit dostupnosti nepovoleného obsahu chráněného autorským právem pouze poté, co jej nositelé práv oznámili. Zapáté směrnice 2019/790 zavádí několik záruk procesní povahy, zejména možnost uživatelů podat stížnost, mají-li za to, že přístup k nahranému obsahu byl neprávem zablokován, jakož i přístup k mimosoudním nápravným mechanismům a účinné soudní ochraně(6). Zašesté tato směrnice Evropské komisi ukládá, aby uspořádala dialogy se zúčastněnými stranami o osvědčených postupech spolupráce mezi poskytovateli a nositeli práv a aby vydala pokyny pro uplatňování tohoto režimu(7).
Soudní dvůr tak rozhodl, že povinnost poskytovatelů kontrolovat obsah, který uživatelé chtějí nahrát na jejich platformy, před jejich šířením veřejnosti, která vyplývá ze zvláštního režimu odpovědnosti zavedeného v čl. 17 odst. 4 směrnice 2019/790, doplnil unijní normotvůrce zárukami vhodnými k tomu, aby bylo zajištěno dodržování práva na svobodu projevu a informací uživatelů, jakož i spravedlivá rovnováha mezi právem na svobodu projevu a informací a právem duševního vlastnictví. Členským státům přísluší, aby při provádění článku 17 této směrnice do vnitrostátního práva zajistily, že budou vycházet z výkladu tohoto ustanovení, který umožní zajistit spravedlivou rovnováhu mezi jednotlivými základními právy chráněnými Listinou. Kromě toho přísluší orgánům a soudům členských států, aby při uplatňování opatření, kterými je tento článek prováděn do vnitrostátního práva, nejen vykládaly své vnitrostátní právo v souladu s uvedeným článkem, ale rovněž aby zajistily, že nebudou vycházet z jeho výkladu, který by byl v rozporu s uvedenými základními právy nebo s jinými obecnými zásadami unijního práva, jako je zásada proporcionality.