ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého senátu)

12. října 2011 (*)

„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Španělský trh nákupu a prvotního zpracování surového tabáku – Rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení článku 81 ES – Stanovení cen a rozdělení trhu – Pokuty – Přičitatelnost protiprávního jednání – Maximální výše 10 % obratu – Odrazující účinek – Rovné zacházení – Polehčující okolnosti – Spolupráce“

Ve věci T‑38/05,

Agroexpansión, SA, se sídlem v Madridu (Španělsko), zastoupená J. Folguera Crespem a P. Vidal Martínez, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené F. Castillem de la Torre, É. Gippini Fournierem a J. Bourkem, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh na částečné zrušení rozhodnutí Komise K (2004) 4030 v konečném znění ze dne 20. října 2004 v řízení podle čl. 81 odst. 1 [ES] (věc COMP/C.38.238/B.2 – Surový tabák – Španělsko) a návrh na snížení pokuty uložené žalobkyni v tomto rozhodnutí,

TRIBUNÁL (čtvrtý senát),

ve složení O. Czúcz, předseda, I. Labucka a K. O’Higgins (zpravodaj), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 9. září 2009,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

A –  Žalobkyně a správní řízení

1        Žalobkyně, společnost Agroexpansión, SA, je jedním ze čtyř podniků, které se ve Španělsku zabývají prvotním zpracováním surového tabáku (dále jen „zpracovatelé“).

2        Ostatními třemi zpracovateli jsou Compañia española de tabaco en rama, SA (dále jen „Cetarsa“), Tabacos Españoles, SL (dále jen „Taes“) a World Wide Tobacco España, SA (dále jen „WWTE“).

3        Zpočátku byla žalobkyně rodinným podnikem. Založil ji v roce 1988 p. B., který byl jejím generálním ředitelem až do konce roku 2004. V letech 1994 až 1997 byl její kapitál vlastněn rovným dílem manželkou pana B. a španělskou společností WW Marpetrol, SA.

4        Dne 18. listopadu 1997 nabyla společnost Intabex Netherlands BV (dále jen „Intabex“) veškeré akcie žalobkyně. Společnost Intabex byla tehdy součástí skupiny společností Intabex, kterou v dubnu 1997 nabyla společnost Dimon Inc.

5        Společnost Dimon je americká společnost se sídlem ve Virginii (Spojené státy americké). Je mateřskou společností skupiny tvořené stovkou společností působících s odvětví tabáku (dále jen „skupina Dimon“). Její hlavní činností je dodávání zpracovaného tabáku výrobcům cigaret. Za tím účelem si obstarává zpracovaný tabák zejména u žalobkyně.

6        Ve dnech 3. a 4. října 2001 provedla Komise Evropských společenství na základě informací o tom, že španělští zpracovatelé a producenti surového tabáku porušili článek 81 ES, šetření podle článku 14 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články [81 ES] a [82 ES] (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3) v prostorách tří z těchto zpracovatelů, a sice žalobkyně a společností Cetarsa a WWTE, jakož i v prostorách Asociación Nacional de Empresas Transformadoras de Tabaco (dále jen „Anetab“).

7        Komise provedla dne 3. října 2001 rovněž šetření v prostorách Maison des métiers du tabac a Fédération européenne des transformateurs de tabac a dne 5. října 2001 v prostorách Federación nacional de cultivadores de tabaco (dále jen „FNCT“).

8        Zpracovatelé a sdružení Anetab oznámili Komisi dopisem ze dne 16. ledna 2002 svou vůli spolupracovat s poukazem na sdělení Komise o neuložení nebo snížení pokut v případech kartelových dohod (Úř. věst. 1996, C 207, s. 4, dále jen „sdělení o spolupráci“).

9        Dopisem ze dne 21. ledna 2002 poskytli Komisi určité informace.

10      Žalobkyně a společnosti Cetarsa a WWTE poskytly Komisi některé dodatečné informace v dopisech ze dne 15. února 2002 a společnost Taes učinila totéž dopisem ze dne 18. února 2002.

11      Následně zaslala Komise na základě článku 11 nařízení č. 17 zpracovatelům a sdružením Anetab a FNCT několik žádostí o informace. Rovněž požádala o informace španělské ministerstvo zemědělství, rybolovu a výživy ohledně španělské právní úpravy v oblasti zemědělských produktů.

12      Dne 11. prosince 2003 zahájila Komise řízení, které je základem projednávané věci, a přijala oznámení námitek, které zaslala 20 podnikům nebo sdružením, včetně zpracovatelů, společností Dimon a Intabex, sdružení Anetab a FNCT a společnosti Deltafina SpA. Deltafina je italská společnost, jejíž hlavní činností je prvotní zpracování surového tabáku v Itálii a uvádění zpracovaného tabáku na trh. Patří do téže skupiny společností jako Taes, tedy do skupiny, v jejímž čele stojí americká společnost Universal Corp.

13      Dotčené podniky a sdružení měly přístup k vyšetřovacímu spisu Komise ve formě kopie na CD-ROM, která jim byl zaslána, a v odpověď na námitky Komise předložily svá písemná vyjádření.

14      Dne 29. března 2004 se konalo slyšení.

15      Po konzultaci s Poradním výborem pro restriktivní praktiky a dominantní postavení a s přihlédnutím k závěrečné zprávě úředníka pro slyšení přijala Komise dne 20. října 2004 rozhodnutí K (2004) 4030 v konečném znění v řízení podle čl. 81 odst. 1 [ES] (věc COMP/C.38.238/B.2 − Surový tabák – Španělsko) (dále jen „napadené rozhodnutí“), jehož shrnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie ze dne 19. dubna 2007 (Úř. věst. L 102, s. 14).

B –  Napadené rozhodnutí

16      Napadené rozhodnutí se týká dvou horizontálních kartelových dohod uzavřených a prováděných na španělském trhu se surovým tabákem.

17      Cílem první kartelové dohody, do které byli zapojeni zpracovatelé a společnost Deltafina, bylo stanovit pro každý rok mezi lety 1996 a 2001 (maximální) průměrnou dodací cenu pro každou odrůdu surového tabáku bez ohledu na jakost, jakož i rozdělit si množství každé odrůdy surového tabáku, které každý ze zpracovatelů mohl nakoupit od producentů (viz zejména body 74 až 76 a 276 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Během let 1999 až 2001 se zpracovatelé a společnost Deltafina dohodli rovněž na cenovém rozpětí pro jednotlivé jakostní třídy u každé odrůdy surového tabáku uvedené v rozpise, jenž tvoří přílohu „smluv o pěstování“, jakož i na „dodatečných podmínkách“, a sice průměrné minimální ceně na producenta a na uskupení producentů (viz zejména body 77 až 83 a 276 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

18      Kartelová dohoda popsaná výše v bodě 17 bude nadále označovaná jako „kartelová dohoda zpracovatelů“.

19      Druhá kartelová dohoda identifikovaná v napadeném rozhodnutí zahrnovala tři španělská zemědělská sdružení, a sice Asociación agraria de jóvenes agricultores (dále jen „ASAJA“), Unión de pequeños agricultores (dále jen „UPA“) a Coordinadora de organizaciones de agricultores y ganaderos (dále jen „COAG“), jakož i Confederación de cooperativas agrarias de España (dále jen „CCAE“). Tato kartelová dohoda měla za cíl stanovit pro každý rok během let 1996 až 2001 cenová rozpětí pro jednotlivé jakostní třídy u každé odrůdy surového tabáku uvedené v rozpise, jenž tvoří přílohu „smluv o pěstování“, jakož i „dodatečné podmínky“ (viz zejména body 77 až 83 a 277 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

20      Kartelová dohoda popsaná výše v bodě 19 bude nadále označovaná jako „kartelová dohoda zástupců producentů“.

21      V napadeném rozhodnutí dospěla Komise k závěru, že každá z těchto kartelových dohod představuje jediné a trvající protiprávní jednání porušující čl. 81 odst. 1 ES (viz zejména body 275 až 277 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

22      V článku 1 napadeného rozhodnutí přičetla Komise odpovědnost za kartelovou dohodu zpracovatelů těmto zpracovatelům, společnosti Deltafina, společnosti Dimon a mateřským společnostem společnosti WWTE, tj. společnostem Standard Commercial Corp. (dále jen „SCC“), Standard Commercial Tobacco Co., Inc. (dále jen „SCTC“) a Trans-Continental Leaf Tobacco Corp. Ltd (dále jen „TCLT“), a odpovědnost za kartelovou dohodu zástupců producentů sdružením ASAJA, UPA, COAG a CCAE (dále jen společně „zástupci producentů“).

23      V článku 2 napadeného rozhodnutí Komise těmto podnikům a zástupcům producentů nařídila, aby okamžitě ukončili, pokud tak ještě neučinili, protiprávní jednání uvedená v článku 1 a zdrželi se nadále jakýchkoli restriktivních praktik se stejným nebo rovnocenným cílem či účinkem.

24      V článku 3 napadeného rozhodnutí Komise uvedeným podnikům a zástupcům producentů uložila pokuty s tím, že společnost Dimon činila solidárně odpovědnou za zaplacení pokuty uložené žalobkyni a společnosti SCC, SCTC a TCLT solidárně odpovědnými za zaplacení pokuty uložené společnosti WWTE (viz body 67 a 68 níže).

C –  Adresáti napadeného rozhodnutí

25      Bod 2.4 napadeného rozhodnutí je věnován otázce adresátů (body 357 až 400 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

26      Komise zde nejprve uvedla, že je prokázáno, že se zpracovatelé a společnost Deltafina přímo podíleli na kartelové dohodě zpracovatelů a zástupci producentů na kartelové dohodě zástupců producentů, takže každý z těchto podniků a každé z těchto sdružení „musí nést odpovědnost za protiprávní jednání, a je tedy adresátem [napadeného rozhodnutí]“ (body 357 a 358 odůvodnění napadeného rozhodnutí). V bodech 359 až 369 uvedeného rozhodnutí posoudila konkrétně úlohu společnosti Deltafina v kartelové dohodě zpracovatelů.

27      Komise následně zkoumala otázku přičitatelnosti protiprávního jednání dceřiné společnosti její mateřské společnosti, a uvedla, že v projednávaném případě vyvstává tato otázka ve třech případech, a to u žalobkyně, u společnosti WWTE a u společnosti Taes (body 370 až 400 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

28      Komise v tomto ohledu zaprvé připomněla zásady, které jsou podle ní v této oblasti použitelné (body 371 až 374 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

29      Konkrétně uvedla následující:

–        k určení, zda je třeba mateřskou společnost považovat za odpovědnou za protiprávní jednání její dceřiné společnosti, je nezbytné prokázat, že dceřiná společnost „neurčuje samostatně své chování na trhu, ale v zásadě uplatňuje pokyny, které jí udělila mateřská společnost“ (rozsudek Soudního dvora ze dne 14. července 1972, Imperial Chemical Industries v. Komise, 48/69, Recueil, s. 619, body 132 a 133);

–        podle ustálené judikatury platí, že vlastní-li mateřská společnost veškerý kapitál své dceřiné společnosti, lze legitimně vycházet z domněnky, že mateřská společnost skutečně vykonává rozhodující vliv na chování dceřiné společnosti (rozsudky Soudního dvora ze dne 25. října 1983, AEG-Telefunken v. Komise, 107/82, Recueil, s. 3151, bod 50, a ze dne 16. listopadu 2000, Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise, C‑286/98 P, Recueil, s. I‑9925, bod 29; rozsudek Tribunálu ze dne 20. dubna 1999, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, zvaný „PVC II“, T‑305/94 až T‑307/94, T‑313/94 až T‑316/94, T‑318/94, T‑325/94, T‑328/94, T‑329/94 a T‑335/94, Recueil, s. II‑931, body 961 až 984);

–        tuto domněnku mohou potvrzovat „konkrétní okolnosti jednotlivých případů“;

–        v případě dceřiných společností, které nejsou stoprocentně ovládané, může podle Soudního dvora mateřská společnost ovlivňovat politiku své dceřiné společnosti, pokud vlastní v době protiprávního jednání většinu jejího kapitálu (výše uvedený rozsudek Imperial Chemical Industries v. Komise, bod 136) nebo pokud je „soustavně“ informována o jednání uvedené dceřiné společnosti a přímo určuje její chování (výše uvedený rozsudek AEG-Telefunken v. Komise, bod 52);

–        podle ustálené judikatury musí být pojem „podnik“ v kontextu práva hospodářské soutěže chápán jako pojem označující hospodářskou jednotku z hlediska předmětu dotčené dohody, i když z právního hlediska je tato hospodářská jednotka složena z více fyzických nebo právnických osob (rozsudek Tribunálu ze dne 20. března 2002, HFB a další v. Komise, T‑9/99, Recueil, s. II‑1487, bod 66, který odkazuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 12. července 1984, Hydrotherm Gerätebau, 170/83, Recueil, s. 2999, bod 11).

30      Zadruhé, ještě než Komise začala s podrobnějším zkoumáním případu žalobkyně a společnosti WWTE, uvedla v bodě 375 odůvodnění napadeného rozhodnutí následující:

„V projednávaném případě jsou tři ze čtyř španělských zpracovatelů surového tabáku ovládáni (ze 100 % nebo 90 %) americkými nadnárodními společnostmi. Kromě toho existují další skutečnosti, které potvrzují domněnku, že jednání [žalobkyně] a WWTE musí být přičítáno jejich příslušným mateřským společnostem. V tomto případě je třeba obě společnosti – mateřskou i dceřinou – považovat za společně a nerozdílně odpovědné za protiprávní jednání konstatované v [napadeném] rozhodnutí.“

31      V bodě 376 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise dodala následující:

„[Naproti tomu] po zaslání oznámení námitek a vyslechnutí stran se ukázalo, že důkazy ve spisu nemohou odůvodnit podobný závěr ohledně účasti společností Universal […] a Universal Leaf [Tobacco Co. Inc.] ve společnostech Taes a Deltafina. Kromě vztahu společníka a společnosti, který panuje mezi mateřskými společnostmi a jejich dceřinými společnostmi, neobsahuje spis žádný náznak faktické účasti společností Universal […] a Universal Leaf na skutcích zkoumaných v [napadeném rozhodnutí]. Není tedy důvodu, aby v této věci byly adresáty rozhodnutí. Tentýž závěr platí a fortiori pro společnost Intabex, neboť její 100% účast [v žalobkyni] byla pouze finanční.“

32      V bodech 377 až 386 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise zkoumala případ žalobkyně.

33      Komise zejména poukázala na to, že od druhého pololetí roku 1997 žalobkyni zcela ovládala společnost Dimon, a to prostřednictvím své 100% vlastněné dceřiné společnosti Intabex (bod 377 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise z toho dovozuje, že je legitimní vycházet z domněnky, že přinejmenším od té doby vykonávala společnost Dimon na jednání žalobkyně rozhodující vliv (bod 378 první věta odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise dodala, že další skutečnosti ve spisu – které popisuje v bodě 379 odůvodnění napadeného rozhodnutí – potvrzují „domněnku, [že] společnost Dimon byla schopna vykonávat rozhodující vliv“ (bod 378 druhá věta odůvodnění napadeného rozhodnutí). V bodě 380 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že z výše uvedeného vyplývá, že „společnost Dimon byla informována o praktikách své dceřiné společnosti, které jsou předmětem tohoto rozhodnutí, jakož i o kontextu, v němž tyto praktiky probíhaly, a jelikož společnost Dimon od roku 1997 [vlastnila] veškerý kapitál své dceřiné společnosti, byla schopna na chování své dceřiné společnosti skutečně vykonávat vliv“. V bodě 382 odůvodnění uvedeného rozhodnutí Komise upřesnila, že „[s]kutkové okolnosti, na které [žalobkyně] upozornila společnost Dimon ve své korespondenci, měly u této společnosti vyvolat okamžitou reakci buď v tom smyslu, že by se náležitě distancovala od jakéhokoli možného protiprávního jednání porušujícího pravidla hospodářské soutěže, nebo v tom smyslu, že by požadovala, aby vedení [žalobkyně] ukončilo veškeré potenciálně protisoutěžní chování“, načež Komise konstatovala, že „společnost Dimon nakonec nic z toho neučinila“.

34      V bodě 381 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise mimoto shledala, že argumenty, které společnost Dimon předložila ve své odpovědi na oznámení námitek k prokázání samostatného chování žalobkyně na trhu, jsou neopodstatněné.

35      Komise konečně odmítla tvrzení společnosti Dimon, že porušila zásadu zákazu diskriminace, když tuto společnost činí odpovědnou za protiprávní jednání její dceřiné společnosti, ačkoli mateřskou společnost společnosti Cetarsa, tj. Sociedad estatal de participaciones industriales (dále jen „Sepi“) za protiprávní jednání její dceřiné společnosti odpovědnou nečiní. Komise toto rozdílné zacházení odůvodnila tím, že na rozdíl od tvrzení společnosti Dimon „[její] spis […] neobsahuje žádnou přímou komunikaci mezi společnostmi Cetarsa a Sepi ohledně předmětu projednávané věci“, že „účast společnosti Sepi ve společnosti Cetarsa se zdá být v zásadě finanční, obdobně ke vztahu mezi společností Intabex a [žalobkyní]“, že „společnost Cetarsa (na rozdíl od [žalobkyně]) provádí veškerou činnost zpracování tabáku v rámci skupiny Sepi, a z tohoto důvodu je zjevně řízena odděleně“, a konečně že „společnost Cetarsa není dceřinou společností 100% vlastněnou společností Sepi“ (bod 384 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

36      Komise na základě těchto skutečností dospěla k závěru, že společnost Dimon „je třeba považovat za společně odpovědnou, tj. spolu s [žalobkyní], za jednání žalobkyně zjištěné v [napadeném rozhodnutí] v období od druhé poloviny roku 1997 do 10. srpna 2001“ (bod 386 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

37      V bodech 387 až 400 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise zkoumala případ společnosti WWTE. Komise konstatovala, že v období od roku 1995 do května roku 1998 byla společnost WWTE ovládána společně společností SCC (prostřednictvím společností SCTC a TCLT) a předsedou správní rady společnosti WWTE a jeho rodinou a uvedla řadu skutečností, které podle ní prokazují, že během tohoto období SCC „nebo její dceřiné společnosti“ vykonávaly skutečný vliv na chování společnosti WWTE ve Španělsku (bod 391 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Pokud jde o období od května roku 1998 až do data vydání napadeného rozhodnutí, Komise uvedla řadu skutečností, které podle ní prokazují, že SCC měla buď přímo, nebo prostřednictvím společností SCTC a TCLT nad společností WWTE výlučnou kontrolu a měla rozhodující vliv na její obchodní politiku. Komise dodala, že „[a]rgumenty předkládané společností SCC v odpovědi na oznámení námitek neodůvodňují, aby byl v tomto ohledu vysloven odlišný závěr“ (bod 399 odůvodnění napadeného rozhodnutí). S ohledem na tyto skutečnosti Komise učinila závěr, že přinejmenším od roku 1996 „společnost SCC nebo její dceřiné společnosti SCTC a TCLT“ vykonávaly rozhodující vliv na obchodní politiku společnosti WWTE, a je tedy třeba mít za to, že jsou společně a nerozdílně odpovědny za jednání vytýkané posledně uvedené společnosti a musí být uvedeny mezi adresáty napadeného rozhodnutí (bod 400 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

D –  Stanovení výše pokut

38      V bodech 404 až 458 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise zkoumala otázku pokut, které mají být uloženy jeho adresátům.

39      Komise stanovila výši pokut podle závažnosti a délky trvání protiprávních jednání, což jsou dvě kritéria výslovně zmíněná v čl. 23 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) a v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, které bylo podle napadeného rozhodnutí v době těchto protiprávních jednání použitelné (body 404 a 405 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

40      Pro účely stanovení výše pokuty uložené každému adresátovi použila Komise metodu definovanou v pokynech o metodě stanovování pokut udělených [uložených] podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o [UO] (Úř. věst. 1998, C 9, s. 3, dále jen „pokyny“), i když na ně výslovně neodkázala. V napadeném rozhodnutí také Komise posoudila, zda a nakolik adresáti splňují požadavky stanovené ve sdělení o spolupráci.

1.     Výchozí částka pokut

41      Nejprve Komise v bodě 414 odůvodnění napadeného rozhodnutí kvalifikovala protiprávní jednání jako „velmi závažná“, když předtím v bodech 408 až 413 odůvodnění uvedeného rozhodnutí zkoumala jejich vlastní povahu, jejich skutečný dopad na trh, velikost relevantního zeměpisného trhu a velikost relevantního výrobkového trhu.

42      Následně Komise v bodě 415 odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěla k názoru, že je třeba „zohlednit specifickou váhu každého podniku, a tedy skutečný dopad jeho protiprávního chování na hospodářskou soutěž, aby byl odrazující účinek pokuty uložené každému podniku přiměřený k jeho míře účasti na protiprávním jednání, které je třeba sankcionovat“. 

43      Komise rozlišila mezi kartelovou dohodou zpracovatelů (body 416 až 424 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a kartelovou dohodou zástupců producentů (body 425 až 431 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

44      Pokud jde o kartelovou dohodu zpracovatelů, Komise měla zaprvé za to, že „pokuty musí být odstupňovány s přihlédnutím k míře účasti zúčastněné strany na protiprávním jednání a k jejímu postavení na trhu“ (bod 416 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

45      V tomto ohledu Komise prohlásila, že „by společnosti Deltafina měla být uložena nejvyšší výchozí částka pokuty z důvodu významného postavení na trhu jakožto hlavního odběratele španělského zpracovaného tabáku (bod 417 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

46      Pokud jde o zpracovatele, Komise usoudila, že na „míru účasti“ těchto zpracovatelů na protiprávních jednáních „lze obecně pohlížet podobně“ (bod 418 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise dospěla k názoru, že je nicméně třeba zohlednit různou velikost každého z dotyčných zpracovatelů a jejich podíly na trhu, a na tomto základě je rozdělila do tří kategorií.

47      Komise tak zařadila společnost Cetarsa do první kategorie, kterou kvalifikovala jako „zvláštní“, protože byla „zdaleka největším španělským zpracovatelem“, a musela jí být z tohoto důvodu uložena nejvyšší výchozí částka (bod 419 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žalobkyni a společnost WWTE zařadila do druhé kategorie, přičemž uvedla, že každá z nich měla přibližně 15% podíl na trhu, a musela jim být uložena stejná výchozí částka (bod 420 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Konečně společnost Taes byla zařazena do třetí kategorie z důvodu, že její podíl na trhu činil jen 1,6 %, a musela jí být proto uložena nejnižší výchozí částka (bod 421 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

48      Zadruhé, aby pokutě zajistila dostatečně odrazující účinek, Komise usoudila, že na výchozí částku stanovenou společnosti WWTE je třeba použít násobitel 1,5 – tj. zvýšení o 50 % – a na výchozí částku stanovenou žalobkyni násobitel 2 – tj. zvýšení o 100 % (bod 423 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise měla totiž za to, že je třeba zohlednit skutečnost, že přestože mají relativně malý podíl na trhu, na němž se nakupuje španělský surový tabák, oba tito zpracovatelé patří k nadnárodním společnostem značné hospodářské a finanční síly a že „kromě toho“ jednali „pod rozhodným vlivem svých příslušných mateřských společností“ (bod 422 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

49      S ohledem na tyto různé skutečnosti Komise stanovila zpracovatelům a společnosti Deltafina výchozí částku pokut v bodě 424 odůvodnění napadeného rozhodnutí takto:

–        Deltafina: 8 000 000 eur;

–        Cetarsa: 8 000 000 eur;

–        žalobkyně: 1 800 000 eur x 2 = 3 600 000 eur;

–        WWTE: 1 800 000 eur x 1,5 = 2 700 000 eur;

–        Taes: 200 000 eur.

50      Pokud jde o kartelovou dohodu zástupců producentů, Komise měla za to, že je třeba každému z nich uložit pouze symbolickou pokutu 1000 eur (body 425 a 430 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Své stanovisko odůvodnila skutečností, že „právní rámec při společných vyjednáváních standardních smluv mohl vyvolat značnou nejistotu ohledně legality jednání zástupců producentů a zpracovatelů v přesně vymezeném kontextu kolektivního vyjednávání standardních smluv“ (bod 428 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a to na základě některých skutečností zmíněných v bodě 427 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Rovněž uvedla, že „existence a výsledky vyjednávání ohledně standardních smluv byly všeobecně veřejnosti známy a žádný orgán před zahájením tohoto řízení nezpochybnil jejich slučitelnost s právními předpisy Společenství či Španělska“ (bod 429 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

2.     Základní částka pokut

51      V bodech 432 a 433 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise zkoumala otázku délky trvání protiprávního jednání vytýkaného zpracovatelům a společnosti Deltafina. Tuto délku trvání stanovila na pět let a čtyři měsíce, což odpovídá dlouhodobému protiprávnímu jednání. Výchozí částku pokuty uložené každému ze zpracovatelů a společnosti Deltafina proto zvýšila o 50 %.

52      Základní částky pokut uložených adresátům napadeného rozhodnutí jsou tedy stanoveny takto:

–        Deltafina: 12 000 000 eur;

–        Cetarsa: 12 000 000 eur;

–        žalobkyně: 5 400 000 eur;

–        WWTE: 4 050 000 eur;

–        Taes: 300 000 eur;

–        ASAJA: 1000 eur;

–        UPA: 1000 eur;

–        COAG: 1000 eur;

–        CCAE: 1000 eur (bod 434 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

3.     Přitěžující a polehčující okolnosti

53      Základní částka pokuty uložené společnosti Deltafina byla zvýšena o 50 % z důvodu přitěžujících okolností, jelikož tento podnik hrál vedoucí úlohu v rámci kartelové dohody zpracovatelů (body 435 a 436 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

54      Ohledně polehčujících okolností Komise v bodě 437 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že „[t]ytéž faktory, jaké jsou uvedeny v bodech 427 až 429 [odůvodnění napadeného rozhodnutí], se mohou na chování zpracovatelů použít jen v souvislosti s jejich veřejným vyjednáváním a s uzavíráním standardních smluv (zejména vyjednávání o cenovém rozpětí a o dodatečných podmínkách) se zástupci producentů“.

55      Komise v bodě 438 odůvodnění napadeného rozhodnutí dodala, že v případě „tajných“ dohod uzavřených zpracovateli, které se týkaly (maximální) průměrné dodací ceny a rozdělení množství každé odrůdy surového tabáku, jejich praktiky „šly zřetelně nad rámec toho, co bylo stanoveno použitelným právním rámcem, veřejným vyjednáváním a dohodami se zástupci producentů“. Uznala však, že „veřejné vyjednávání mezi zástupci producentů a zpracovateli určovalo alespoň do jisté míry věcný rámec (zvláště pokud jde o příležitosti k dosažení shody a k zaujetí společného postoje), ve kterém zpracovatelé mohli nejen formulovat společný postoj, který pak zastávali v rámci veřejného vyjednávání, ale také budovat tajnou strategii v oblasti (maximálních) průměrných cen dodávek a množství“.

56      S ohledem na skutečnosti uvedené v bodech 54 a 55 výše se Komise rozhodla snížit základní částku pokut stanovených zpracovatelům a společnosti Deltafina až o 40 % (bod 438 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Základní částka pokuty uložené žalobkyni tak byla snížena na 3 240 000 eur (bod 439 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

4.     Maximální výše pokuty podle čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003

57      V bodech 440 až 447 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise zkoumala, zda je třeba základní částky takto vypočtené jednotlivým adresátům upravit tak, aby nepřesáhly maximální výši 10 % obratu stanovenou v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003.

58      V bodě 441 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že patří-li dotčené společnosti k jedné skupině, je-li prokázáno, že mateřské společnosti těchto společností na ně vykonávaly rozhodující vliv, a jsou-li tedy tyto mateřské společnosti solidárně odpovědné za zaplacení pokut uložených jejich dceřiné společnosti, musí být ke stanovení shora uvedené maximální výše vzat v úvahu celosvětový obrat skupiny.

59      Poté, co Komise v bodě 442 odůvodnění napadeného rozhodnutí připomněla, že společnost Dimon je solidárně odpovědná za zaplacení pokuty uložené žalobkyni, dospěla Komise v bodě 446 odůvodnění uvedeného rozhodnutí k názoru, že částka uvedené pokuty nemusí být upravována, neboť v roce 2003 činil konsolidovaný obrat společnosti Dimon 1 271 700 000 amerických dolarů (USD). Výše pokuty žalobkyně před uplatněním sdělení o spolupráci tak zůstala stanovena na částce 3 240 000 eur (bod 447 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

5.     Uplatnění sdělení o spolupráci

60      V bodech 448 až 456 odůvodnění napadeného rozhodnutí se Komise vyjádřila k uplatnění sdělení o spolupráci na zpracovatele a společnost Deltafina.

61      Zaprvé zejména uvedla, že tito zpracovatelé a společnost Deltafina požádali, aby se na ně toto sdělení použilo, ještě před tím, než jim bylo doručeno oznámení námitek (bod 449 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

62      Zadruhé konstatovala, že bod D sdělení o spolupráci je na zpracovatele použitelný. Uvedla, že i když již disponovala většinou hlavních informací prokazujících existenci protiprávního jednání, informace, které jí zpracovatelé poskytli, jí pomohly objasnit a prokázat toto protiprávní jednání (body 450 a 451 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

63      Zatřetí měla Komise za to, že společnosti Taes – s přihlédnutím k její „obzvláště cenné“ spolupráci v průběhu řízení, zejména pokud jde o účast společnosti Deltafina na protiprávním jednání, a k tomu, že nikdy nezpochybnila skutková zjištění uvedená v oznámení námitek – by mělo být přiznáno snížení pokuty o 40 % na základě první a druhé odrážky bodu D odst. 2 sdělení o spolupráci (bod 452 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

64      Začtvrté Komise uvedla, že informace poskytnuté společnostmi Cetarsa a WWTE byly sice významné, ale neukázaly se tak užitečné pro její šetření jako informace poskytnuté společností Taes (bod 453 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise dodala, že společnosti Cetarsa a WWTE ve své odpovědi na oznámení námitek tvrdily, že „kartelová dohoda zpracovatelů týkající se (maximálních) průměrných dodacích cen na jedné straně a jednotlivé dohody uzavřené producenty a zpracovateli o průměrné ceně pro každé uskupení producentů na straně druhé byly totožné, a že se proto potenciální protisoutěžní účinky chování zpracovatelů a producentů navzájem nulují“, a následně konstatovala, že toto tvrzení neodpovídá skutkovému stavu. S ohledem na tyto skutečnosti se Komise rozhodla poskytnout těmto dvěma zpracovatelům 25% snížení pokuty v souladu s bodem D odst. 2 první odrážkou sdělení o spolupráci.

65      Zapáté, pokud jde o žalobkyni, Komise uvedla, že jí tato rovněž poskytla užitečné informace, ale že v odpovědi na oznámení námitek zpochybnila skutková zjištění, „stejně jako společnosti Cetarsa a WWTE“ (bod 454 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise také uvedla, že žalobkyně popřela tajnou povahu dohod zpracovatelů o (maximálních) průměrných dodacích cenách. S ohledem na tyto skutečnosti jí Komise poskytla 20% snížení pokuty.

66      Zašesté Komise snížila pokutu uloženou společnosti Deltafina o 10 % (bod 456 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

6.     Konečná výše pokut

67      V souladu s čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 stanovila Komise výši pokut uložených podnikům a sdružením podniků, jimž bylo určeno napadené rozhodnutí, následovně:

–        Deltafina: 11 880 000 eur;

–        Cetarsa: 3 631 500 eur;

–        žalobkyně: 2 592 000 eur;

–        WWTE: 1 822 500 eur;

–        Taes: 108 000 eur;

–        ASAJA: 1000 eur;

–        UPA: 1000 eur;

–        COAG: 1000 eur;

–        CCAE: 1000 eur (bod 458 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

68      Společnost Dimon byla prohlášena za solidárně odpovědnou za zaplacení pokuty uložené žalobkyni a společnosti SCC, SCTC a TCLT za solidárně odpovědné za zaplacení pokuty uložené společnosti WWTE (bod 458 odůvodnění a článek 3 napadeného rozhodnutí).

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

69      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 22. ledna 2005 podala žalobkyně tuto žalobu.

70      O den dříve podaly společnosti SCC, SCTC a TCLT žalobu znějící na zrušení napadeného rozhodnutí (věc T‑24/05) a společnost WWTE žalobu na snížení pokuty, která jí byla tímto rozhodnutím uložena (věc T‑37/05).

71      Dne 28. ledna 2005 podala společnost Dimon žalobu znějící na částečné zrušení napadeného rozhodnutí, nebo podpůrně na snížení pokuty, která jí byla tímto rozhodnutím uložena (věc T‑41/05).

72      Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 17. srpna 2005 požádala žalobkyně o spojení projednávané věci s věcmi T‑24/05, T‑37/05 a T‑41/05.

73      Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 7. září 2005 Komise sdělila Tribunálu, že má za to, že spojení těchto čtyř věcí neumožní výrazně zlepšit efektivitu řízení a že ponechává na jeho rozhodnutí, zda je třeba žádosti o spojení vyhovět, či nikoli.

74      Tribunál této žádosti o spojení věcí nevyhověl.

75      Tribunál (čtvrtý senát) se na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 svého jednacího řádu vyzval účastnice řízení, aby odpověděly na určité otázky. Účastnice řízení těmto žádostem ve stanovené lhůtě vyhověly.

76      Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 9. září 2009.

77      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        částečně zrušil článek 3 napadeného rozhodnutí;

–        snížil pokutu, kterou jí Komise uložila;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

78      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

79      Na podporu své žaloby předkládá žalobkyně čtyři žalobní důvody:

–        první žalobní důvod vychází z porušení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, zásady proporcionality a zásady rovného zacházení, jakož i z nedostatku odůvodnění;

–        druhý žalobní důvod vychází z porušení zásady rovného zacházení;

–        třetí žalobní důvod vychází z porušení zásady ochrany legitimního očekávání;

–        čtvrtý žalobní důvod vychází z porušení sdělení o spolupráci, jakož i zásady proporcionality, zásady ochrany legitimního očekávání a zásady rovného zacházení.

80      První žalobní důvod je v podstatě uplatňován na podporu návrhového žádání znějícího na částečné zrušení napadeného rozhodnutí. Ostatní tři žalobní důvody jsou uplatňovány na podporu návrhového žádání znějícího na změnu tohoto rozhodnutí.

A –  K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, zásady proporcionality a zásady rovného zacházení, jakož i z nedostatku odůvodnění

81      První žalobní důvod se člení na tři části. První dvě části vycházejí z porušení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 a zásady proporcionality s tím, že druhá část tohoto žalobního důvodu je uplatněna podpůrně k první. Třetí část tohoto žalobního důvodu, která byla uplatněna ve stadiu repliky, vychází z porušení zásady rovného zacházení a z nedostatku odůvodnění. Třetí část tohoto žalobního důvodu bude zkoumána před jeho druhou částí.

1.     K první části prvního žalobního důvodu, vycházející z porušení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 a zásady proporcionality v souvislosti s existencí solidární odpovědnosti za zaplacení pokuty

a)     Argumenty účastnic řízení

82      Žalobkyně tvrdí, že Komise postupovala nesprávně, když společnost Dimon činila solidárně odpovědnou za protiprávní jednání, a že tedy pro účely uplatnění horní hranice 10 % obratu stanovené článkem 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 nebyla oprávněna vycházet z jejího konsolidovaného obratu. Žalobkyně uvádí, že obrat, kterého dosáhla za daňové období předcházející datu vydání napadeného rozhodnutí, činil 8 163 815 eur, a domnívá se, že pokuta, která jí byla uložena, tedy tuto hranici značně překračuje.

83      Na podporu svých tvrzení žalobkyně předně uvádí, že skutkové okolnosti, na jejichž základě Komise určila odpovědnost společnosti Dimon, jsou irelevantní a že není dostatečně prokázáno, že by na ni společnost Dimon vykonávala rozhodující vliv v souvislosti s její účastí na předmětných restriktivních praktikách.

84      Žalobkyně, která předtím připomněla, že má k dispozici „místní vedení“, v tomto ohledu zaprvé poukazuje na níže uvedené skutečnosti, jež podle ní dokazují její naprostou samostatnost při nákupech surového tabáku:

–        žádná ze společností skupiny Dimon nevykonávala nad uvedenými činnostmi přímou či nepřímou kontrolu;

–        po své akvizici společností Intabex uzavřela s p. B., svým generálním ředitelem, „manažerskou smlouvu“ (dále jen „manažerská smlouva“), kterou na něj byly „zcela a výlučně“ převedeny pravomoci týkající se řízení společnosti, a konkrétně pravomoci v oblasti plánování a řízení nákupů (včetně sestavování ročního rozpočtu a uzavírání dohod s uskupeními producentů);

–        její správní rada nikdy nezavedla interní postupy nebo systémy, jimiž by se p. B. musel řídit, a v manažerské smlouvě není nic, co by dovolovalo tvrdit, že jeho činnost podléhala předchozímu souhlasu nebo následnému schválení touto správní radou;

–        žádný z členů její správní rady ani žádný její zaměstnanec, vyjma p. B., neměl pravomoc podílet se na správě, vyjednávání nebo uzavírání smluv o nákupu surového tabáku nebo zasahovat do smluvních vztahů s producenty;

–        po její akvizici společností Intabex tato společnost ponechala pana B. ve funkci předsedy správní rady žalobkyně a jmenovala další tři členy této správní rady, z nichž dva byli předtím činní ve skupině společností Intabex (a sice p. T. a p. G.) a třetí byl „nezávislý pracovník z oboru“;

–        původní tým pana B. odpovědný za řízení a správu nákupů zůstal po její akvizici společností Intabex ve funkci;

–        žádný z členů její správní rady nebyl současně členem správní rady nebo řídicích orgánů společnosti Intabex nebo Dimon ani nebyl jejich zaměstnancem;

–        ohledně své nákupní politiky nebo předmětných restriktivních praktik neprováděla konzultace ani se společností Dimon ani s žádnou jinou společností skupiny Dimon;

–        ohledně své účasti na uvedených praktikách nedostávala pokyny ani od společnosti Dimon ani od žádné jiné společnosti skupiny Dimon;

–        spis Komise neobsahuje žádný důkaz o přímé účasti společnosti Dimon nebo jakékoli jiné společnosti skupiny Dimon na protiprávním jednání.

85      Zadruhé žalobkyně popírá, že by společnosti Dimon předávala „zprávy o činnosti“ a „zprávy z terénu“ zmíněné v bodě 379 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tvrdí, že Komise nemá žádný důkaz o tom, že by tyto zprávy byly předávány osobám vně její správní rady nebo jejích řídicích orgánů. Žalobkyně upřesňuje, že pokud byly uvedené zprávy systematicky překládány do angličtiny, bylo tomu tak proto, aby se usnadnil výkon funkce pana T., který nehovořil španělsky a který v roce 1998 pracoval u společnosti Dimon International Services Ltd., tj. společnosti ze skupiny Dimon se sídlem ve Spojeném království, která poskytovala provozní služby. Žalobkyně dodává, že pokud byly předmětné zprávy zasílány panu T. do sídla této společnosti, nebyly mu takto zasílány jakožto členovi správní rady této společnosti, ale pouze proto, že tam pracoval a přebíral tam veškerou korespondenci od žalobkyně.

86      Zatřetí žalobkyně tvrdí, že ani žádný z dopisů zmíněných v bodě 379 odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyl adresován společnosti Dimon. Žalobkyně uvádí, že korespondovala s p. T. jakožto členem své správní rady a dále s p. S., který od roku 2000 zastával funkci koordinátora činnosti v Evropě u společnosti Dimon International Services. Žalobkyně dodává, že většina těchto dopisů nijak nesouvisela s její politikou nákupu surového tabáku nebo s jejími předmětnými praktikami. Upřesňuje, že p. B. ve svých e-mailech z 30. října 2000 a 9. května 2001, jejichž adresátem byl p. S., jej pouze neurčitě a obecně informoval o některých veřejných a známých skutečnostech, a sice o existenci kolektivního vyjednávání o cenách mezi zpracovateli na jedné straně a uskupeními producentů a zemědělskými sdruženími na straně druhé. Pokud jde o fax p. B. ze dne 14. prosince 1998, ten byl adresován společnosti Dimon International Inc., a nikoli společnosti Dimon a týkal se pouze otázek ohledně smlouvy o prodeji zpracovaného tabáku, kterou žalobkyně uzavřela se společností Deltafina ještě před svým začleněním do skupiny Dimon.

87      V replice žalobkyně zpochybňuje úlohu a funkce, které podle Komise zastávali p. T. a p. S., přičemž poukazuje na následující skutečnosti:

–        nic ve spise nesvědčí o tom, že by p. T. předával společnosti Dimon informace, které získával jakožto člen správní rady žalobkyně, nebo že by vykonával dohled nad její nákupní politikou s cílem informovat o ní společnost Dimon;

–        p. T. nezastával ve skupině Dimon významné funkce a nebyl pověřen začleněním činností žalobkyně do této skupiny;

–        v srpnu 1998, v návaznosti na spor mezi společností Dimon a rodinou pana T., přestal být p. T. členem správní rady společnosti Dimon International Services;

–        p. T. byl jen přechodně členem správní rady dalších – „velmi málo významných“ – společností skupiny Dimon;

–        p. S. byl v době, kdy obdržel ony jediné dva dopisy týkající se sporných restriktivních praktik, zaměstnancem společnosti Dimon International Services a nebyl členem správní rady žádné ze společností skupiny Dimon;

–        p. S. nikdy nevykonával činnost v souvislosti s politikou žalobkyně v oblasti nákupu surového tabáku a nikdy nebyl zaměstnancem společnosti Dimon ani členem její správní rady.

88      Dále žalobkyně tvrdí, že z judikatury, na niž Komise poukazuje v bodech 371 až 374 odůvodnění napadeného rozhodnutí, a zejména z bodů 28 a 29 rozsudku Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise, bod 29 výše, jasně vyplývá, že pokud mateřská společnost vlastní veškerý kapitál své dceřiné společnosti, tato skutečnost sama o sobě nestačí k tomu, aby bylo možné presumovat, že na ni vykonává rozhodující vliv. Aby bylo možné přičíst mateřské společnosti protiprávní chování její dceřiné společnosti, jsou zapotřebí ještě další faktory než jen míra účasti, zvláště když se v průběhu správního řízení dotyčné společnosti tak jako v projednávané věci postavily proti uplatnění této domněnky.

89      Žalobkyně tvrdí, že takové faktory v projednávané věci schází. Konkrétně trvá na tom, že společnost Dimon nevykonávala kontrolu nad její politikou nákupu surového tabáku a že není prokázáno, že by se společnost Dimon přímo podílela na protiprávním jednání nebo že by jí udělila pokyn k jeho spáchání. Žalobkyně uvádí, že když mateřská společnost obdrží dílčí a nepřesné informace o některých z restriktivních praktik, jichž se dopustila její dceřiná společnost, tato skutečnost nebyla nikdy „jako taková a samostatně“ považována za dostačující k tomu, aby byla mateřská společnost činěna odpovědnou za protiprávní chování dceřiné společnosti. Žalobkyně uvádí, že podle judikatury je nezbytné, aby byla mateřská společnost soustavně informována o aktivitách kartelu, a tedy byla schopna podrobně se seznámit s restriktivními praktikami své dceřiné společnosti. Žalobkyně však nikdy společnosti Dimon neposkytla informace o své nákupní politice, natož o předmětných praktikách.

90      Komise má za to, že první část prvního žalobního důvodu musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

91      Komise předně uvádí řadu úvah k pojmu „podnik“ v právu hospodářské soutěže a k podmínkám, za nichž může být mateřská společnost činěna odpovědnou za protiprávní chování své dceřiné společnosti. K posledně uvedenému bodu Komise s odkazem na rozsudek AEG-Telefunken v. Komise, bod 29 výše, uvádí, že je zapotřebí nejen to, aby mateřská společnost byla schopna vykonávat rozhodující vliv na chování své dceřiné společnost, ale také to, aby tohoto vlivu skutečně využila.

92      Pokud jde konkrétně o druhou z podmínek uvedených v bodě 91 výše, Komise popírá, že by požadovala, aby mateřská společnost udělila své dceřiné společnosti pokyn k porušení článku 81 ES. Komise tvrdí, že judikatura při definování této podmínky konstantně odkazuje na nesamostatnost dceřiné společnosti při určování svého celkového chování na trhu, a to bez prokazování konkrétní souvislosti s daným protiprávním jednáním.

93      Komise poukazuje na to, že mezi důkazy, jež mohou prokázat skutečné vykonávání kontroly nad politikou dceřiné společnosti, patří skutečnost, že mateřská společnost je zastoupena ve správní radě uvedené dceřiné společnosti. Dodává, že je méně pravděpodobné, že dceřiná společnost je nezávislá, pokud působí na témže trhu jako mateřská společnost nebo na trhu úzce souvisejícím. Vedle těchto obecných skutečností mohou některé konkrétní skutečnosti přispívat k prokázání toho, že se mateřská společnost podílí na obchodní politice své dceřiné společnosti nebo že zavedla mechanismy, které jí umožňují kontrolovat její činnost.

94      Komise dodává, že judikatura uznala, že pokud je dceřiná společnost ze 100% vlastněna svojí mateřskou společností, vychází se z domněnky, že mateřská společnost využila své schopnosti ovlivňovat chování dceřiné společnosti. Mateřská společnost může tuto domněnku vyvrátit předložením důkazů způsobilých prokázat, že uvedená dceřiná společnost se ve skutečnosti na trhu chová nezávisle.

95      Dále Komise připomíná důvody, proč měla v napadeném rozhodnutí za to, že společnost Dimon musí být činěna odpovědnou za protiprávní jednání, jehož se dopustila žalobkyně.

96      Komise zaprvé uvádí, že od druhého pololetí roku 1997 vlastní společnost Dimon prostřednictvím společnosti Intabex veškerý kapitál žalobkyně, takže bylo možné vycházet z domněnky, že na chování žalobkyně skutečně vykonávala rozhodující vliv.

97      Komise zadruhé tvrdí, že tato domněnka je potvrzena dalšími skutečnostmi obsaženými v jejím spise. V tomto ohledu Komise nejprve poukazuje na to, že nákup a prodej tabáku tvoří převážnou část aktivit skupiny Dimon, že společnost Dimon nakupuje od roku 1999 velkou část zpracovaného tabáku od žalobkyně a že společnost Dimon uzavřela se společnostmi Cetarsa a Deltafina několik smluv týkajících se v prvním případě subdodávek a ve druhém případě prodeje tabáku od žalobkyně. Komise následně uvádí, že žalobkyně připravovala „zprávy o činnosti“ a „zprávy z terénu“, které podrobně popisovaly její činnosti, a zejména dohody uzavřené mezi zpracovateli a kolektivní vyjednávání s producenty. Komise zdůrazňuje, že p. T., jakožto člen správní rady žalobkyně a dalších společností skupiny Dimon, a tím pádem také prostředník jednající na účet společnosti Dimon, získával kopie těchto zpráv. Komise konečně odkazuje na dopisy zmíněné v bodě 379 odůvodnění napadeného rozhodnutí, a zejména uvádí, že se některé z nich vztahovaly k předmětným restriktivním praktikám a jejich adresáty byli p. T. nebo p. S., kteří jednali jménem společnosti Dimon, a další dopisy se týkaly smluv o zpracování nebo o prodeji tabáku uzavřených skupinou Dimon se společnostmi Cetarsa a Deltafina.

98      Komise zatřetí uvádí, že se ani žalobkyni ani společnosti Dimon v jejich odpovědi na oznámení námitek nepodařilo vyvrátit domněnku uvedenou v bodě 94 výše. Komise se domnívá, že skutečnost, že žalobkyně má vlastní místní vedení, sama o sobě nepostačuje jako důkaz, že jednala samostatně, a uvádí, že manažerská smlouva stanoví, že p. B. podléhá „systémům“ a „postupům“ stanoveným správní radou žalobkyně.

b)     Závěry Tribunálu

99      Je třeba připomenout, že se právo hospodářské soutěže vztahuje na činnosti podniků (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123, bod 59) a že pojem „podnik“ zahrnuje jakoukoli jednotku vykonávající hospodářskou činnost nezávisle na právním postavení této jednotky a způsobu jejího financování (rozsudek Soudního dvora ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, Sb. rozh. s. I‑5425, bod 112).

100    Judikatura rovněž upřesnila, že pojem „podnik“ musí být v tomto kontextu chápán jako pojem označující hospodářskou jednotku, i když z právního hlediska je tato hospodářská jednotka složena z více fyzických nebo právnických osob (rozsudek Soudního dvora ze dne 14. prosince 2006, Confederación Española de Empresarios de Estaciones de Servicio, C‑217/05, Sb. rozh. s. I‑11987, bod 40, a rozsudek Tribunálu ze dne 15. září 2005, DaimlerChrysler v. Komise, T‑325/01, Sb. rozh. s. II‑3319, bod 85).

101    Pokud taková hospodářská jednotka poruší pravidla hospodářské soutěže, musí nést za toto protiprávní jednání odpovědnost na základě zásady osobní odpovědnosti (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni, C‑49/92 P, Recueil, s. I‑4125, bod 145; ze dne 16. listopadu 2000, Cascades v. Komise, C‑279/98 P, Recueil, s. I‑9693, bod 78, a ze dne 11. prosince 2007, ETI a další, C‑280/06, Sb. rozh. s. I‑10893, bod 39).

102    Pokud jde o otázku, za jakých okolností může být právní subjekt, který není pachatelem protiprávního jednání, přesto sankcionován, z ustálené judikatury vyplývá, že chování dceřiné společnosti může být přičteno mateřské společnosti, zejména pokud tato dceřiná společnost, i když má vlastní právní subjektivitu, samostatně neurčuje své chování na trhu, ale v zásadě provádí pokyny, které jí uděluje mateřská společnost (rozsudky Soudního dvora Imperial Chemical Industries v. Komise, bod 29 výše, body 132 a 133; ze dne 14. července 1972, Geigy v. Komise, 52/69, Recueil, s. 787, bod 44, a ze dne 21. února 1973, Europemballage a Continental Can v. Komise, 6/72, Recueil, s. 215, bod 15), zejména s ohledem na hospodářské, organizační a právní vazby, které tyto dva právní subjekty spojují (viz obdobně rozsudky Dansk Rørindustri a další v. Komise, bod 99 výše, bod 117, a ETI a další, bod 101 výše, bod 49).

103    V takové situaci jsou totiž mateřská společnost a její dceřiná společnost součástí téže hospodářské jednotky, a tudíž tvoří jediný podnik ve smyslu judikatury uvedené výše v bodech 99 a 100. Skutečností, která Komisi umožňuje, aby za adresáta rozhodnutí ukládajícího pokuty označila mateřskou společnost, tedy není ani vztah mezi mateřskou a dceřinou společností, kdy dochází k podněcování k protiprávnímu jednání, a tím spíše ani účast mateřské společnosti na uvedeném protiprávním jednání, ale to, že mateřská a dceřiná společnost tvoří jediný podnik ve smyslu článku 81 ES (rozsudek Tribunálu ze dne 12. prosince 2007, Akzo Nobel a další v. Komise, T‑112/05, Sb. rozh. s. II‑5049, bod 58).

104    Z judikatury rovněž vyplývá, že se Komise nemůže spokojit s konstatováním, že mateřská společnost je schopna vykonávat rozhodující vliv na chování své dceřiné společnosti, ale musí také ověřit, zda takový vliv skutečně vykonávala (viz v tomto smyslu rozsudky Imperial Chemical Industries v. Komise, bod 29 výše, bod 137, a AEG-Telefunken v. Komise, bod 29 výše, bod 50).

105    V konkrétním případě, kdy mateřská společnost vlastní 100 % kapitálu své dceřiné společnosti, která porušila pravidla hospodářské soutěže, může na jedné straně tato mateřská společnost vykonávat rozhodující vliv na chování této dceřiné společnosti (viz v tomto smyslu rozsudek Imperial Chemical Industries v. Komise, bod 29 výše, body 136 a 137) a na straně druhé existuje vyvratitelná domněnka, že uvedená mateřská společnost skutečně vykonává rozhodující vliv na chování své dceřiné společnosti (v tomto smyslu viz rozsudek AEG-Telefunken v. Komise, bod 29 výše, bod 50, a rozsudek PVC II, bod 29 výše, body 961 a 984).

106    Za těchto podmínek postačí k tomu, aby bylo možné vycházet z domněnky, že mateřská společnost vykonává rozhodující vliv na obchodní politiku dceřiné společnosti, aby Komise prokázala, že veškerý kapitál této dceřiné společnosti je vlastněn její mateřskou společností. Komise následně může považovat mateřskou společnost za společně a nerozdílně odpovědnou za zaplacení pokuty uložené její dceřiné společnosti, ledaže tato mateřská společnost, které přísluší vyvrátit tuto domněnku, předloží dostatečné důkazy, které by mohly prokázat, že se její dceřiná společnost chová na trhu samostatně (v tomto smyslu viz rozsudek Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise, bod 29 výše, bod 29).

107    Soudní dvůr sice v bodech 28 a 29 rozsudku Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise, bod 29 výše, uvedl kromě vlastnictví 100 % kapitálu dceřiné společnosti také další okolnosti jako nezpochybnění vlivu vykonávaného mateřskou společností na obchodní politiku její dceřiné společnosti a společné zastoupení obou společností v průběhu správního řízení, Soudní dvůr však takové okolnosti uvedl pouze s cílem popsat souhrn skutečností, na kterých Tribunál založil své úvahy, a nikoli proto, aby bylo uplatnění domněnky uvedené v bodě 105 výše podmíněno předložením dalších nepřímých důkazů o skutečně vykonávaném vlivu mateřské společnosti (rozsudek Tribunálu ze dne 8. října 2008, Schunk a Schunk Kohlenstoff-Technik v. Komise, T‑69/04, Sb. rozh. s. II‑2567, bod 57).

108    Konečně je třeba upřesnit, že domněnka vycházející z vlastnictví veškerého kapitálu se může uplatnit nejen v případech, kdy je mezi mateřskou společností a její dceřinou společností přímý vztah, ale rovněž v případech, jako je ten projednávaný, kdy je tento vztah nepřímý, prostřednictvím mezi nimi stojící dceřiné společnosti.

109    Dále je třeba připomenout, že podle čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 může Komise podnikům, které se dopustily jednání v rozporu s čl. 81 odst. 1 ES, uložit rozhodnutím pokuty, které nesmí přesáhnout 10 % obratu dosaženého za předchozí hospodářský rok všemi podniky, které se na protiprávním jednání podílely. Totéž bylo uvedeno v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17.

110    Obrat zmiňovaný v těchto ustanoveních se podle ustálené judikatury k čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 vztahuje k celkovému obratu dotyčného podniku (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. června 1983, Musique Diffusion française a další v. Komise, 100/80 až 103/80, Recueil, s. 1825, bod 119; rozsudky Tribunálu ze dne 29. dubna 2004, Tokai Carbon a další v. Komise, T‑236/01, T‑239/01, T‑244/01 až T‑246/01, T‑251/01 a T‑252/01, Recueil, s. II‑1181, bod 367, a ze dne 8. července 2004, JFE Engineering a další v. Komise, T‑67/00, T‑68/00, T‑71/00 a T‑78/00, Sb. rozh. s. II‑2501, bod 533), a sice podniku, kterému bylo přičteno protiprávní jednání, a který byl tedy prohlášen odpovědným (rozsudky Tribunálu ze dne 20. března 2002, ABB Asea Brown Boveri v. Komise, T‑31/99, Recueil, s. II‑1881, bod 181, a ze dne 4. července 2006, Hoek Loos v. Komise, T‑304/02, Sb. rozh. s. II‑1887, bod 116).

111    Pokud jde o pojem „předchozí hospodářský rok“ uvedený v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, je třeba jej chápat jako hospodářský rok předcházející přijetí rozhodnutí Komise, vyjma zvláštních případů, kdy obrat za tento poslední hospodářský rok neposkytuje žádný užitečný údaj o skutečné hospodářské situaci dotyčného podniku a přiměřené úrovni pokuty, která mu má být uložena (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 7. června 2007, Britannia Alloys & Chemicals v. Komise, C‑76/06 P, Sb. rozh. s I‑4405, body 25, 29 a 30), což se ale projednávané věci netýká.

112    Z toho vyplývá, že otázkou, která v této části prvního žalobního důvodu vyvstává, je, zda se Komise mohla oprávněně domnívat, že v projednávané věci byl dotyčný podnik tvořen žalobkyní a společností nacházející se v čele skupiny, do níž žalobkyně patří, tj. společností Dimon. V případě kladné odpovědi na tuto otázku bude třeba s ohledem na zásady připomenuté v bodech 109 až 111 výše vyslovit závěr, že Komise pro účely uplatnění shora uvedené hranice 10 % obratu právem v bodech 442 a 446 odůvodnění napadeného rozhodnutí zohlednila konsolidovaný obrat dosažený společností Dimon v roce 2003.

113    Při zkoumání této otázky je třeba nejprve určit, na základě jakých kritérií použitých v napadeném rozhodnutí Komise přičetla mateřské společnosti odpovědnost za protiprávní jednání, jehož se dopustila její dceřiná společnost, a zda jsou tato kritéria v souladu se zásadami stanovenými v dané oblasti judikaturou, a následně je třeba ověřit, zda Komise tato kritéria použila správně, když učinila závěr, že se v případě žalobkyně a společnosti Dimon jedná o jedinou hospodářskou jednotku.

 Ke kritériím použitým v napadeném rozhodnutí, na jejichž základě Komise přičetla mateřské společnosti odpovědnost za protiprávní jednání, jehož se dopustila její dceřiná společnost

114    Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise mateřské společnosti přičetla odpovědnost za protiprávní jednání její dceřiné společnosti, a v důsledku toho ji, vedle dceřiné společnosti, zařadila mezi osoby, jimž je toto rozhodnutí určeno, a určila, že je společně a nerozdílně odpovědná za zaplacení pokuty uložené uvedené dceřiné společnosti, na základě následujících úvah.

115    Komise vycházela z předpokladu, že odpovědnost lze takto přičíst, pokud jsou mateřská společnost a její dceřiná společnost součástí téže hospodářské jednotky, a v důsledku toho představují jediný podnik ve smyslu článku 81 ES (viz bod 374 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

116    Ústředním bodem, ze kterého Komise vycházela při stanovení, že se mateřská společnost a její dceřiná společnost v takové situaci nacházejí, je nesamostatnost dceřiné společnosti, pokud jde o její chování na trhu (viz bod 371 odůvodnění napadeného rozhodnutí), přičemž tato nesamostatnost je důsledkem „rozhodujícího vlivu“ mateřské společnosti na chování její dceřiné společnosti (viz body 18, 372, 373, 378, 380, 381, 383, 391, 392, 397, 399, 400, 422 a 441 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

117    Komise v této souvislosti usoudila, že se nemůže spokojit s konstatováním, že mateřská společnost má možnost vykonávat rozhodující vliv na chování své dceřiné společnosti, ale musí prokázat, že takový vliv skutečně vykonávala (viz zejména body 18, 376, 384, 391, 392, 397, 399 a 400 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

118    Z bodu 384 odůvodnění napadeného rozhodnutí tak mimo jiné vyplývá, že jestliže Komise usoudila, že není důvodné přičítat společnosti Sepi odpovědnost za protiprávní jednání společnosti Cetarsa, jejíž kapitál přitom vlastní téměř z 80 %, je tomu tak z důvodu, že v jejím spisu nebyla obsažena žádná skutečnost umožňující prokázat, že posledně uvedená společnost neurčovala samostatně své chování na trhu.

119    Stejně tak z bodu 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že důvodem, proč Komise nečinila společnost Universal ani její 100% vlastněnou dceřinou společnost Universal Leaf odpovědnými za protiprávní jednání její z 90 % vlastněné dceřiné společnosti Taes, je to, že neměla k dispozici dostatečné důkazy o tom, že skutečně vykonávaly na posledně uvedenou společnost rozhodující vliv.

120    Tytéž zásady hodlala Komise uplatnit v případě mateřských společností společnosti WWTE pro období předcházející květnu 1998. Nejprve se tak snažila prokázat, že tyto mateřské společnosti vykonávaly nad společností WWTE společně s jejím předsedou správní rady a dvěma jeho rodinnými příslušníky kontrolu, čímž by ukázala, že byly schopny vykonávat rozhodující vliv na chování této společnosti (viz body 388 až 391 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Poté se Komise snažila na základě řady skutečností uvedených v bodě 391 odůvodnění napadeného rozhodnutí prokázat, že uvedené mateřské společnosti skutečně takový vliv na chování společnosti WWTE vykonávaly (viz body 391, 392 a 400 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

121    Komise kromě toho poukázala na to, že ve specifickém případě, kdy mateřská společnost vlastní veškerý kapitál své dceřiné společnosti, lze podle judikatury vycházet z domněnky, že prvně uvedená společnost skutečně vykonává rozhodující vliv na chování druhé společnosti (viz bod 372 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

122    Nicméně v projednávaném případě se Komise rozhodla – aby mateřským společnostem v takovém postavení přičetla odpovědnost za chování dceřiných společností – nespokojit se s uplatněním této domněnky, ale opřít se rovněž o skutkové okolnosti, jež mohou prokázat, že tyto mateřské společnosti skutečně vykonávaly na svou dceřinou společnost rozhodující vliv, a tedy uvedenou domněnku podepřít (viz zejména body 372, 375, 376 a 378 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

123    Z bodu 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí tak výslovně vyplývá, že jestliže Komise nečinila hlavní a prostřednickou mateřskou společnost společnosti Deltafina, tedy Universal a Universal Leaf, odpovědnými za protiprávní jednání jejich dceřiné společnosti, přestože ji kontrolovaly ze 100 %, je tomu tak proto, že neměla k dispozici dostatečné důkazy o tom, že skutečně vykonávaly na uvedenou dceřinou společnost rozhodující vliv. V témže smyslu je třeba chápat bod 376 odůvodnění napadeného rozhodnutí, i když je formulován poněkud nejednoznačně. Komise sice v tomto bodě odůvodnění konkrétně prohlašuje, že v jejím spise není „žádný náznak faktické účasti společností Universal […] a Universal Leaf na skutcích zkoumaných v [napadeném rozhodnutí]“, je-li však toto prohlášení vykládáno společně s bodem 18 odůvodnění tohoto rozhodnutí a je-li zasazeno do svého kontextu, nelze je vykládat tak, že důvodem, proč Komise nečinila tyto dvě mateřské společnosti – nebo kteroukoli jinou mateřskou společnost – odpovědnými, je to, že nebyly zapojeny do protiprávního jednání.

124    Stejně tak z bodu 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí též výslovně vyplývá, že důvodem, proč Komise nečinila společnost Intabex odpovědnou za protiprávní jednání žalobkyně, ačkoli ji kontrolovala ze 100 %, je neexistence dostatečných důkazů o tom, že společnost Intabex skutečně vykonávala na žalobkyni rozhodující vliv, jelikož její účast v žalobkyni je pouze finanční (viz také bod 376 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

125    Naproti tomu právě skutečnost, že pro období po květnu 1998 takové důkazy údajně existovaly v případě mateřských společností společnosti WWTE vedle toho, že prvně uvedené společnosti vlastnily veškerý – či po dobu jen několika měsíců téměř veškerý – kapitál druhé společnosti, vedla Komisi k tomu, aby těmto mateřským společnostem přičetla odpovědnost za protiprávní jednání (viz zejména body 375, 393, 396 a 398 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

126    Tutéž metodu hodlala Komise uplatnit v případě společnosti Dimon. Při určení odpovědnosti této společnosti za protiprávní jednání žalobkyně od druhého pololetí roku 1997 se tak neopírala jen o domněnku vyplývající z toho, že od té doby vlastnila veškerý kapitál žalobkyně (viz body 375, 377 a 378 odůvodnění napadeného rozhodnutí), ale přihlédla rovněž k některým doplňujícím skutečnostem, které podle ní dokládají, že skutečně vykonávala na chování této společnosti rozhodující vliv (viz body 375 a 378 až 380 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

127    To lze dovodit zejména z druhé věty bodu 378 odůvodnění napadeného rozhodnutí, i když je tu uvedeno, že zmíněné doplňující skutečnosti potvrzují, že společnost Dimon byla „schopna“ takový vliv vykonávat (viz bod 33 výše). Jak uznává sama Komise ve své odpovědi na písemnou otázku Tribunálu, tato věta mohla být „formulována jasněji“. Je-li však vykládána společně s body 372 a 377 odůvodnění napadeného rozhodnutí a s první větou bodu 378 odůvodnění tohoto rozhodnutí, nelze ji chápat jinak než ve smyslu popsaném v bodě 126 výše.

128    Komise nakonec zkoumala, zda argumenty předložené dotyčnými dceřinými společnostmi (nebo jejich mateřskými společnostmi) v jejich odpovědi na oznámení námitek ve snaze prokázat, že se na trhu chovaly samostatně, mohou obstát (viz zejména body 381 a 399 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Pokud jde o argumenty uplatněné společností Dimon, Komise je tedy odmítla jako nepřesvědčivé, přičemž zejména uvedla, že „existence místního vedení u její španělské dceřiné společnosti nevylučuje, že společnost Dimon mohla na tuto dceřinou společnost vykonávat rozhodující vliv“ (bod 381 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

129    Je třeba upřesnit, že Komise použila metodu uvedenou v bodech 115 až 117, 121 a 122 výše nejen vůči hlavním mateřským společnostem, ale rovněž vůči prostřednickým mateřským společnostem, jak ukazuje – pokud jde o posledně uvedené společnosti – případ společností Universal Leaf, Intabex, SCTC a TCLT.

130    Je třeba dodat, že tato metoda je – a tím není dotčena otázka, zda byla v případě žalobkyně použita správně, což bude zkoumáno dále – zcela v souladu se zásadami vytyčenými v dané oblasti judikaturou, jak jsou připomenuty v bodech 99 až 108 výše.

131    Je jistě pravda, že i když se jednalo o specifický případ, kdy mateřská společnost vlastní veškerý kapitál své dceřiné společnosti, která se dopustila protiprávního jednání porušujícího pravidla hospodářské soutěže, Komise nevycházela výlučně z domněnky zakotvené judikaturou (viz body 105 a 106 výše), aby prokázala, že prvně uvedená společnost skutečně vykonává rozhodující vliv na obchodní politiku druhé společnosti, ale zohlednila rovněž další skutkové okolnosti, aby tak potvrdila skutečné vykonávání tohoto vlivu. Komise v této souvislosti na jednání uvedla, že s ohledem na stav relevantní judikatury v době přijetí napadeného rozhodnutí se rozhodla postupovat obezřetně.

132    Nicméně tímto postupem Komise pouze zvýšila úroveň důkazů vyžadovanou k tomu, aby splnění podmínky týkající se skutečného vykonávání rozhodujícího vlivu považovala za prokázané, a přitom plně respektovala základní pojem hospodářské jednotky, z něhož vychází celá judikatura týkající se přičitatelnosti protiprávních jednání právním subjektům představujícím jeden a tentýž podnik.

133    Je důležité upřesnit, že pokud ve věci týkající se protiprávního jednání, na němž se podílí několik různých podniků, Komise v rámci vymezeném judikaturou přijme určitou metodu k určení, zda je třeba činit odpovědnými jak dceřiné společnosti, které se fakticky dopustily tohoto protiprávního jednání, tak jejich mateřské společnosti, musí, s výjimkou zvláštních okolností, za tímto účelem vycházet ze stejných kritérií v případě všech těchto podniků. Komise totiž musí dodržovat zásadu rovného zacházení, která podle ustálené judikatury vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (rozsudek Soudního dvora ze dne 13. prosince 1984, Sermide, 106/83, Recueil, s. 4209, bod 28, a rozsudek Tribunálu ze dne 14. května 1998, BPB de Eendracht v. Komise, T‑311/94, Recueil, s. II‑1129, bod 309). Je nutné konstatovat, že Komise ostatně sdílí toto stanovisko, když v bodě 384 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že „i když konkrétní okolnosti, které [ji] mohou vést […] k učinění závěru, že mateřská společnost je odpovědná za chování své dceřiné společnosti, se mohou případ od případu lišit, nemůže to představovat porušení zásady zákazu diskriminace, pokud jsou zásady odpovědnosti uplatňovány soudržným způsobem“.

 K existenci jediné hospodářské jednotky tvořené žalobkyní a společností Dimon

134    Je třeba zkoumat, zda Komise použila správně kritéria uvedená v bodech 115 až 117, 121 a 122 výše, když učinila závěr o existenci jediné hospodářské jednotky tvořené žalobkyní a společností Dimon od druhého pololetí roku 1997, a shledala tudíž společnost Dimon společně a nerozdílně odpovědnou za protiprávní jednání, jakož i za zaplacení pokuty a uvedla ji mezi adresáty napadeného rozhodnutí.

135    Je nesporné, že v době od 18. listopadu 1997 do data přijetí napadeného rozhodnutí společnost Dimon vlastnila prostřednictvím společnosti Intabex veškerý kapitál žalobkyně. Nelze tedy zpochybňovat, že v průběhu celého tohoto období byla společnost Dimon schopna vykonávat na její chování rozhodující vliv (viz bod 105 výše).

136    Je tedy třeba ověřit, zda byla podmínka skutečného vykonávání rozhodujícího vlivu ze strany společnosti Dimon splněna také ve vztahu k tomuto období, jak tvrdí Komise.

137    V tomto ohledu je třeba připomenout, že v napadeném rozhodnutí se Komise v případě dceřiných společností kontrolovaných ze 100 % jejich mateřskými společnostmi rozhodla nespokojit se s tím, že vyjde z domněnky uvedené v bodech 105, 106 a 121 výše, k tomu, aby těmto společnostem přičetla odpovědnost za protiprávní jednání uvedených dceřiných společností, ale přihlédnout rovněž k doplňujícím skutečnostem prokazujícím skutečné vykonávání rozhodujícího vlivu (viz body 122 až 127 výše).

138    Je tedy třeba zkoumat, zda skutečnosti uvedené Komisí v napadeném rozhodnutí vedle toho, že společnost Dimon vlastní veškerý kapitál žalobkyně, právně dostačujícím způsobem prokazují, že během posuzovaného období společnost Dimon skutečně vykonávala rozhodující vliv na chování žalobkyně. Tyto skutečnosti jsou uvedeny v bodě 379 odůvodnění napadeného rozhodnutí a v poznámkách pod čarou 303 až 305 tohoto rozhodnutí. Jedná se v podstatě o různé zprávy a dopisy žalobkyně, které byly podle Komise určeny společnosti Dimon.

139    V případě, že tomu tak je, je třeba ověřit, zda tvrzení žalobkyně převzatá v bodě 84 výše mohou tento závěr vyvrátit.

–       Ke „zprávám o činnosti“ a „zprávám z terénu“

140    Komise poukazuje na řadu „zpráv o činnosti“ a „zpráv z terénu“ sepsaných žalobkyní a zejména uvádí, že se často zmiňovaly o předmětných protiprávních praktikách. Tyto zprávy, kterých je čtrnáct a které se vztahují k období od prosince 1998 do května 2001, jsou vyjmenovány v poznámce pod čarou 303 napadeného rozhodnutí.

141    Nejprve je třeba poukázat na skutečnost, že uvedené zprávy obsahují podrobné informace nejen o různých aspektech obchodních činností žalobkyně, jako je průběh sezón nákupu surového tabáku (nakoupené množství, kupní cena atd.), zpracované množství surového tabáku a smlouvy uzavřené se společností Cetarsa na řezání části jejího objemu tabáku, o vývoji právní úpravy v odvětví tabáku a o setkáních uskutečněných na půdě sdružení Anetab a se zemědělskými sdruženími a uskupeními producentů, ale také – jak je zdůrazněno v bodě 379 odůvodnění napadeného rozhodnutí – o předmětných protiprávních praktikách.

142    Následně je třeba konstatovat, že ze spisu vyplývá, že předmětné zprávy připravoval p. B. a že podle vlastních informací žalobkyně byly adresovány členům její správní rady.

143    K tomuto posledně uvedenému bodu je třeba poukázat na to, že společnost Dimon ještě téhož dne, kdy nabyla veškeré akcie žalobkyně – prostřednictvím své 100% vlastněné dceřiné společnosti Intabex, jejíž účast v žalobkyni byla jen finanční – vyměnila tři ze čtyř členů této správní rady, když do ní jmenovala zejména dvě osoby (p. G. a p. T.), které již tehdy zastávaly funkce v jiných společnostech skupiny Dimon. Tou dobou byl p. G. též výkonným ředitelem společnosti Compañia de Filipinas, SA, která je dceřinou společností společnosti Intabex se sídlem ve Španělsku a která působí v oblasti produkce černého tabáku, a p. T. byl zároveň zaměstnancem společnosti Dimon International Services a členem správní rady této společnosti (až do srpna 1998).

144    V tomto kontextu je třeba zdůraznit zvláště význam funkcí, které p. T. zastával ve skupině Dimon. Kromě toho, že byl členem správní rady žalobkyně po celé období, kdy docházelo k protiprávnímu jednání, a členem správní rady společnosti Dimon International Services až do srpna 1998, p. T. totiž zasedal ve správní radě dalších dvou společností skupiny Dimon, a sice společnosti Intabex Holding Worldwide, SA (v letech 1998 a 1999) a společnosti LRH Travel Ltd (až do listopadu 2000). Jak žalobkyně uvedla ve své odpovědi na oznámení námitek, byl navíc pověřen „zajištěním skutečného začlenění skupiny Intabex do skupiny Dimon“. K tomu přistupuje fakt – jak bude podrobně vysvětleno v bodě 160 níže – že z několika dopisů obsažených ve spise vyplývá, že žalobkyně vedla konzultace s p. T. v otázkách týkajících se jejích obchodních činností nebo žádala jeho předchozí souhlas s přijetím některých důležitých rozhodnutí. S ohledem na tyto skutečnosti byla Komise oprávněna se domnívat, že p. T. jednal jménem společnosti stojící v čele skupiny Dimon, tj. společnosti Dimon, a hrál roli prostředníka mezi ní a žalobkyní. Skutečnost, že p. T. byl se společností Dimon ve sporu, kvůli němuž tato společnost v srpnu 1998 ukončila výkon jeho funkcí člena správní rady společnosti Dimon International Services, nemůže tento závěr zpochybnit. Nejenže byl totiž p. T. po tomto datu nadále zaměstnancem této společnosti, ale navíc byl nadále členem správní rady žalobkyně a společností Intabex Holding Worldwide a LRH Travel.

145    Skutečnosti uvedené v bodech 142 až 144 výše prokazují, že společnost Dimon měla v úmyslu dohlížet na činnosti žalobkyně prostřednictvím členů, které jmenovala do správní rady žalobkyně, konkrétně prostřednictvím pana T., a zajistit, aby se vyvíjely v souladu s obchodní politikou skupiny Dimon. I když byly předmětné „zprávy o činnosti“ a „zprávy z terénu“ formálně předávány uvedeným členům, a nikoli přímo samotné společnosti Dimon, Komise tedy byla oprávněna se v bodě 380 odůvodnění napadeného rozhodnutí domnívat, že tato společnost byla informována o obsahu těchto zpráv, a konkrétně o předmětných protiprávních praktikách. Toto zjištění je potvrzeno skutečností uvedenou v bodě 379 odůvodnění napadeného rozhodnutí, a sice že uvedené zprávy byly systematicky překládány ze španělštiny do angličtiny, která je pracovním jazykem společnosti Dimon.

146    Konečně je třeba uvést, že je nesporné, že společnost Dimon, která byla nepochybně schopna vykonávat na chování žalobkyně rozhodující vliv (viz body 105 a 135 výše), nikdy nevyjádřila s protiprávními praktikami, o nichž se takto dozvěděla, nesouhlas a navzdory riziku stíhání nebo žalob na náhradu škody ze strany třetích osob, kterému se takovým chováním vystavovala, nepřijala vůči své dceřiné společnosti žádné opatření směřující k zabránění její další účasti na protiprávním jednání (viz také bod 382 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise z toho mohla legitimně dovodit, že společnost Dimon uvedenou účast mlčky schvalovala, a mít za to, že takové jednání představuje další nepřímý důkaz vykonávání rozhodujícího vlivu na chování její dceřiné společnosti.

–       Ke korespondenci proběhlé mezi žalobkyní a společností Dimon

147    Komise také vychází z několika dopisů, které si údajně mezi sebou zaslaly žalobkyně a společnost Dimon, a uvádí, že některé z nich se zmiňují o předmětných protiprávních praktikách, že další se týkají smluv o zpracování tabáku nebo o prodeji zpracovaného tabáku, které společnost Dimon uzavřela se společnostmi Cetarsa a Deltafina, a že některé další dopisy se týkají obecně podmínek nákupu surového tabáku a právního rámce, které ve Španělsku platily.

148    Pokud jde o dopisy, které spadají do první kategorie a které jsou zmíněny v bodě 147 výše, Komise v bodě 379 odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje příkladmo na body 168 a 179 odůvodnění a na poznámky pod čarou 217 a 229 uvedeného rozhodnutí.

149    V tomto ohledu je nutno nejprve konstatovat, že se tyto dopisy skutečně zmiňují o předmětných protiprávních praktikách.

150    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, se fax p. B. ze dne 14. prosince 1998, jehož adresátem byl p. D. (ze společnosti Dimon International, dceřiné společnosti skupiny Dimon se sídlem ve Spojených státech amerických) a který je zmíněn v bodě 168 odůvodnění napadeného rozhodnutí, netýkal výlučně smlouvy o prodeji zpracovaného tabáku, kterou žalobkyně uzavřela se společností Deltafina, nýbrž také uvedených praktik. To jasně vyplývá ze třetího odstavce tohoto faxu, kde p. B. uvádí následující:

„Jakmile obdržím ceny těch čtyř společností, budu Vás o tom informovat. Již nyní Vám však mohu říct, že problémy, které vypadaly tak vážně, když jste nás navštívil ve Španělsku, zmizely, protože se všechny společnosti ustálily kolem sjednané ceny 87 [španělských peset (ESP)] (plus minus 2 až 3 ESP) [na kg], s tím, že tyto ceny jsou oficiální, i když se domníváme, že Cetarsa provedla stejně jako my ještě další platby producentům.“

151    V bodě 179 odůvodnění napadeného rozhodnutí je zmínka o zprávě pana B. s datem 5. května 1998, která byla určena pro p. T. a jejíž kopii zaslal o den dříve p. B. faxem dalším dvěma členům správní rady žalobkyně. Je třeba konstatovat, že v této zprávě, která popisuje průběh sezóny nákupu tabáku v roce 1998, se zejména uvádí, že „[žalobkyně] významně přispěla k tomu, že podniky dospěly k jistým dohodám, aby se zamezilo cenové válce z [předchozího] roku“, že „ceny byly vyjednány se sdruženími a [uskupeními producentů tabáku]“, že „vůbec poprvé […] [se zabránilo] válce mezi podniky a každý z nich mohl nakoupit množství, jaké chtěl“, a že „vyjednávání s [těmito uskupeními] byla obtížná, ale všechny podniky své postoje zastávaly zodpovědně a v duchu spolupráce“. V uvedené zprávě též stojí, že se žalobkyně a společnost WWTE zavázaly nakoupit stejná množství tabáku jako předchozí rok a že se zpracovatelé dohodli na tom, že uskupením producentů budou platit zálohy ve výši 35 ESP/kg za odrůdu Virginia a ve výši 45 ESP/kg za odrůdy Burley. Konečně je v uvedené zprávě zmínka o „vhodnosti dalších dohod mezi zpracovateli do budoucna“. S ohledem na tyto skutečnosti nelze zpochybňovat, že zpráva ze dne 5. května 1998 na předmětné protiprávní praktiky odkazovala.

152    Totéž platí pro e-mail pana B. ze dne 30. října 2000, jehož adresátem byl p. S. a na který je odkazováno v poznámce pod čarou 217 napadeného rozhodnutí. V tomto e-mailu totiž p. B. nejprve připomíná, že na schůzce pořádané v rámci sdružení Anetab zpracovatelé jednali o zvýšení cen, jež požadovala uskupení a sdružení producentů, a jednomyslně se dohodli na tom, že s ním souhlasit nebudou. V tomto e-mailu se dále uvádí, že na schůzce, která se konala s těmito uskupeními a sdruženími, zpracovatelé trvali na svém stanovisku a uskupením a sdružením jasně uvedli, že jejich návrh na 20% zvýšení odmítají.

153    Pokud jde o e-mail pana B. ze dne 9. května 2001, jehož adresátem byl p. S. a který je zmíněn v poznámce pod čarou 229 napadeného rozhodnutí, uvádí se v něm, že se zpracovatelé sešli v sídle sdružení Anetab, „aby se připravili na jednání s producenty o cenách“, a jasně se zde tedy odkazuje na fakt, že se zpracovatelé mezi sebou domlouvali na kupních cenách surového tabáku.

154    Stejně jako v případě shora uvedených „zpráv o činnosti“ a „zpráv z terénu“ je následně třeba konstatovat, že se Komise v bodě 380 odůvodnění napadeného rozhodnutí oprávněně domnívala, že společnost Dimon byla informována o obsahu dokumentů zmíněných v bodech 150 až 153 výše, a tedy i o předmětných protiprávních praktikách, i když jí formálně nebyly adresovány.

155    Pokud jde tedy o zprávu od p. B. s datem 5. května 1998, jejímž adresátem byl p. T. (viz bod 151 výše), v bodě 144 výše již bylo objasněno, že p. T. jednal jménem společnosti Dimon a vystupoval jako prostředník mezi ní a žalobkyní. K faxu ze dne 14. prosince 1998 (viz bod 150 výše), který byl zaslán společnosti Dimon International, stačí konstatovat, že žalobkyně v replice sama uvedla, že tímto faxem chtěla poskytnout jisté informace „svému novému akcionáři“. Jenže tím byla právě společnost Dimon, a nikoli Dimon International.

156    Pokud jde o e-maily z 30. října 2000 a 9. května 2001 (viz body 152 a 153 výše), jejich adresátem byl p. S. Na rozdíl od toho, co naznačuje žalobkyně, p. S. nebyl pouhým zaměstnancem společnosti Dimon International Services, nýbrž ve skupině Dimon zastával významné postavení, takže stejně jako v případě pana T. byla Komise oprávněna vycházet z toho, že jednal jménem společnosti stojící v čele této skupiny, v daném případě společnosti Dimon. Ve své odpovědi ze dne 18. března 2002 na žádost Komise o informace tak žalobkyně uvedla, že p. S. vykonává funkci „regionálního ředitele skupiny Dimon v Evropě“. Ve své odpovědi na oznámení námitek a ve svých písemnostech také upřesnila, že od roku 2000 „zastává funkci koordinátora provozu v Evropě“. Některé údaje obsažené v e-mailu ze dne 9. května 2001 a v odpovědi pana S. na tento e-mail ještě potvrzují význam jeho role v rámci skupiny Dimon. Pan B. tak v tomto e-mailu informuje pana S. také o svém setkání s předsedou správní rady společnosti Deltafina, které se konalo na okraj schůzky pořádané v sídle sdružení Anetab a jehož cílem bylo projednat dvě otázky, které kvalifikuje jako „velmi důležité“, a sděluje mu, že se s ním předseda správní rady společnosti Deltafina co možná nejdříve telefonicky spojí, aby bylo v této věci dosaženo shody. E-mailem z téhož dne, jehož adresátem byl p. B., p. S. odpověděl, že právě hovořil s předsedou správní rady společnosti Deltafina a že se dohodli na velmi brzkém setkání. Panu B. také řekl, že souhlasí s jeho návrhy ohledně shora zmíněných otázek.

157    Konečně z toho, že společnost Dimon nijak nereagovala na účast žalobkyně na protiprávním jednání, ačkoli o tom byla takto informována, mohla Komise oprávněně vyvozovat, že mlčky schvaluje protiprávní chování své dceřiné společnosti, a považovat to za další nepřímý důkaz o vykonávání rozhodující vlivu na její chování (viz bod 146 výše).

158    Pokud jde o dopisy spadající do druhé z kategorií zmíněných v bodě 147 výše, ty jsou specifikovány v poznámce pod čarou 304 napadeného rozhodnutí. Jedná se v zásadě o faxy nebo e-maily, které si zasílali p. B. na jedné straně a p. T. nebo p. S. na straně druhé. Z důvodů již uvedených v bodech 144 a 156 výše je třeba pana T. a pana S. považovat za osoby jednající jménem společnosti Dimon.

159    Některé z těchto dopisů se týkají smlouvy ze září 1998, opětovně projednané v roce 2001, na jejímž základě byly některé činnosti žalobkyně v oblasti zpracování tabáku zajišťovány společností Cetarsa jako subdodavatelem. Z uvedených dopisů jasně vyplývá, že tuto smlouvu uzavřel p. B. jménem a na účet společnosti Dimon a že tato společnost skutečně vykonávala prostřednictvím pana T. a pana S. rozhodující vliv na jednání o uvedené smlouvě.

160    Ve faxu ze dne 9. září 1998, jehož adresátem byl p. T., tak p. B. nejprve uvedl, že se nedávno účastnil několika schůzek se společností Cetarsa, aby se pokusil vyřešit „dosud nedořešené otázky společnosti Dimon“, načež výslovně žádal o souhlas pana T. s některými smluvními podmínkami zmíněnými v zápise z jedné z těchto schůzek, který byl připojen k tomuto faxu. Je třeba zdůraznit, že v uvedeném zápise je p. B. výslovně označován za zástupce společnosti Dimon. V tomtéž smyslu je třeba poukázat na to, že p. B. ve svém faxu ze dne 14. září 1998 informuje pana T. o tom, že se „v souladu s [jeho] pokyny“ znovu setkal se společností Cetarsa a že byly provedeny změny ve smlouvě, která má být s touto společností podepsána, k nimž žádá souhlas p. T. Pan B. ve svém faxu ze dne 15. září 1998 informuje pana T. o tom, že společnosti Cetarsa předal návrh změn, který mu p. T. poskytl o den dříve, a že tento zpracovatel učinil protinávrh. Pan B. vyzývá pana T., aby mu sdělil, zda je třeba s tímto protinávrhem souhlasit. Nakonec je třeba poznamenat, že v konečné verzi smlouvy uzavřené se společností Cetarsa, která byla zaslána faxem ze dne 18. září 1998, jehož odesílatelem byl p. B. a adresátem p. T., je společnost Dimon výslovně označována za jednu ze dvou smluvních stran a p. B. jako její zástupce.

161    Stejně tak je třeba uvést, že p. B. ve svém e-mailu ze dne 3. dubna 2001 informoval pana S. o průběhu opětovného vyjednávání o smlouvě zmíněné v bodě 160 výše, a přitom vyjádřil obavu, že společnost Cetarsa bude od společnosti Dimon požadovat stejné podmínky, jaké byly sjednány s p. M., předsedou správní rady společnosti Deltafina, v rámci smlouvy, která s ním byla uzavřena souběžně jako s osobou jednající jménem společnosti Universal, a vyzval tedy pana S., aby kontaktoval pana M. Z e-mailu pana S. z následujícího dne, jehož adresátem byl p. B., vyplývá, že se p. S. skutečně pokusil spojit s p. M.

162    Nakonec je třeba poznamenat, že p. B. ve svém e-mailu ze dne 7. března 2001 informuje pana S. o svém setkání se zástupcem společnosti Cetarsa, které se konalo předchozího dne, „jak bylo předtím dohodnuto v Camberley“ (sídle společnosti Dimon International Services ve Spojeném království), a na němž jednali zejména o některých aspektech opětovně projednávané smlouvy se společností Cetarsa.

163    Další z dopisů spadajících do druhé z kategorií zmíněných v bodě 147 výše se týkají smlouvy, na jejímž základě společnost Deltafina nakupuje velkou část zpracovaného tabáku od žalobkyně. Ve faxu ze dne 14. září 1998 tak p. T. žádá, aby mu p. B. poskytl přesnější údaje k některým cenám a k dalším podmínkám sjednaným v rámci této smlouvy. Faxem z téhož dne, jehož adresátem byl p. T., mu p. B. tyto přesnější údaje poskytl. Stejně tak ve faxu ze dne 14. prosince 1998 zmíněném v bodě 150 výše p. B. nejen poukázal na předmětné protiprávní praktiky, ale také odpověděl na otázku, kterou mu položil p. D. – který byl mimo jiné členem správní rady společnosti Dimon – ohledně plnění této smlouvy. Konečně e-mail ze dne 9. května 2001 zmíněný v bodech 153 a 156 výše dokazuje nejen to, že společnost Dimon byla o uvedených praktikách informována, ale také to, že vykonávala rozhodující vliv na obchodní vztahy mezi žalobkyní a společností Deltafina.

164    Pokud jde o argument žalobkyně, že dopisy zkoumané v bodech 158 až 163 výše nijak nesouvisejí s nákupem surového tabáku, tento argument je irelevantní. Nezávislost dceřiné společnosti na její mateřské společnosti totiž nelze posuzovat výlučně z hlediska její činnosti v oblasti výrobků dotčených protiprávním jednáním. Jak již bylo uvedeno v bodě 102 výše, za účelem určení, zda dceřiná společnost určuje své chování na trhu samostatně, je třeba vzít v úvahu všechny relevantní skutečnosti týkající se hospodářských, organizačních a právních vazeb, které dceřinou společnost spojují s mateřskou společností, jež se mohou případ od případu lišit, a tedy nemohou být předmětem vyčerpávajícího výčtu.

165    Pokud jde konečně o třetí typ dopisů zmíněných v bodě 147 výše, ty jsou podrobně specifikovány v poznámce pod čarou 305 napadeného rozhodnutí.

166    Jedná se o e-maily pana B., jejichž adresátem je p. S. a které se týkají – jak uvádí Komise v bodě 379 odůvodnění napadeného rozhodnutí – obecně podmínek nákupu surového tabáku a právního rámce, které ve Španělsku platily. Tyto dopisy jsou relevantní, neboť prokazují, že společnost Dimon prostřednictvím pana S. zblízka sledovala situaci na španělském trhu.

–       K argumentům, které žalobkyně předložila na důkaz toho, že na trhu jednala samostatně

167    Nejprve je třeba uvést, že žalobkyně zakládá velkou část svých úvah na tezi, že se rozhodující vliv, jaký musí mateřská společnost vykonávat, aby jí mohla být přičtena odpovědnost za protiprávní jednání, jehož se dopustila její dceřiná společnost, musí týkat činností, které jsou přímo spjaty s uvedeným protiprávním jednáním, v daném případě nákupu surového tabáku. Z důvodů uvedených v bodech 102 a 164 výše však tuto tezi nelze přijmout.

168    Tvrzení žalobkyně, že žádná ze společností skupiny Dimon nevykonávala kontrolu nad nákupem surového tabáku, tak nejenže není pravdivé – jak vyplývá z následujících úvah – ale ani nemůže stačit k prokázání toho, že po své akvizici společností Dimon jednala na trhu samostatně. Totéž platí pro její tvrzení, že ohledně své politiky nákupu surového tabáku nevedla konzultace ani se společností Dimon ani s žádnou jinou společností skupiny Dimon. Tato tvrzení jsou o to méně přesvědčivá, že společnost Dimon prostřednictvím pana T. či pana S. aktivně zasahovala – jak vyplývá z dokumentů zkoumaných v bodech 158 až 163 výše – do dalších aspektů obchodní politiky žalobkyně, a sice při zajišťování některých činností v oblasti zpracování surového tabáku v rámci subdodávek a při prodeji zpracovaného tabáku.

169    Rovnou je také třeba odmítnout argument žalobkyně vycházející z toho, že Komise dostatečně neprokázala, že jí společnost Dimon – nebo některá jiná společnost ze skupiny Dimon – udělila pokyn ke spáchání protiprávního jednání nebo do něj byla přímo zapojena. Jak již bylo uvedeno v bodě 103 výše, skutečností, která Komisi umožňuje, aby za adresáta rozhodnutí ukládajícího pokuty označila mateřskou společnost, není ani vztah mezi mateřskou a dceřinou společností, kdy dochází k podněcování k protiprávnímu jednání, a tím spíše ani účast mateřské společnosti na uvedeném protiprávním jednání, ale to, že mateřská a dceřiná společnost tvoří jediný podnik ve smyslu článku 81 ES.

170    Pokud jde dále o argument vycházející z toho, že se společnost Intabex rozhodla poté, co nabyla žalobkyni, vyměnit tři ze čtyř členů správní rady žalobkyně, tento argument zdaleka nečiní tezi Komise neopodstatněnou, ale spíše prokazuje – jak již bylo uvedeno v bodě 145 výše – že společnost Dimon neměla v úmyslu poskytnout žalobkyni naprostou samostatnost, nýbrž chtěla dohlížet na její činnosti a zajistit, aby se rozvíjely v souladu s obchodní politikou skupiny Dimon. V tomto ohledu je třeba připomenout, že zaprvé společnost Intabex byla 100% ovládána společností Dimon a její účast v žalobkyni byla jen finanční a zadruhé dva noví členové správní rady žalobkyně již v okamžiku, kdy byli společností Intabex jmenováni, zastávali funkce u jiných společností skupiny Dimon (viz bod 143 výše).

171    Pokud jde o to, že v okamžiku akvizice žalobkyně společností Intabex byl p. B. ponechán ve funkci předsedy správní rady a zůstal zachován i jeho původní tým odpovědný za řízení nákupů, tato skutečnost sama o sobě nedokazuje, že by žalobkyně jednala na trhu samostatně, a to ani v souvislosti se samotným nákupem surového tabáku. Jak uvedla žalobkyně ve své odpovědi na oznámení námitek, tato skutečnost byla totiž důsledkem rozhodnutí společnosti Dimon, a nikoli jejího vlastního rozhodnutí. Dále je zcela běžné, že když mezinárodní skupina nabude veškerý základní kapitál společnosti činné na určitém národním trhu, na kterém tato skupina nikdy předtím nepůsobila – jako tomu bylo v případě skupiny Dimon – ponechá ve funkci některé bývalé vedoucí pracovníky této společnosti, jakož i tým, který byl předtím odpovědný za její nákupy.

172    Pokud jde konečně o manažerskou smlouvu, tato sice uděluje p. B. rozsáhlé pravomoci týkající se řízení žalobkyně, a konkrétně nákupu surového tabáku, výslovně však ve svém čl. 1 odst. 1 stanoví, že p. B. je povinen dodržovat zejména „metody a postupy, které mu stanoví správní rada [žalobkyně]“. Mimoto čl. 1 odst. 2 manažerské smlouvy ukládá p. B. povinnost „pravidelně a podrobně informovat [tuto správní radu] o vývoji činností společnosti a připravovat a předkládat ve stanovených termínech a ve stanoveném formátu zprávy, které by [uvedená] správní rada mohla požadovat“. Je tedy jasné, že při výkonu svých funkcí, včetně funkcí týkajících se nákupu surového tabáku, p. B. podléhal kontrole správní rady žalobkyně, jakož i směrnicím, které mu správní rada mohla vydávat. Žalobkyně, která k tomu byla Tribunálem na jednání dotazována, ostatně výslovně připustila, že stejně jako u kterékoli jiné společnosti ve Španělsku měla její správní rada pravomoc odmítnout, změnit nebo zrušit rozhodnutí jejího generálního ředitele. I kdyby se prokázalo, že správní rada žalobkyně v praxi takto nikdy nepostupovala ani nevypracovala takové „metody“ nebo „postupy“, jaké jsou uvedeny výše, tato skutečnost nic nemění na tom, že – na rozdíl od toho, co naznačuje žalobkyně – p. B. nebyl v řízení společnosti ani v její politice nákupu surového tabáku zcela nezávislý. Je třeba dodat, že na rozdíl od toho, co se žalobkyně snaží podsouvat, udělení pravomocí p. B. v manažerské smlouvě nebylo nijak výjimečné a žalobkyni nijak neodlišovalo od jiných společností založených podle španělského práva. Je totiž dosti obvyklé, že se správní rada určité společnosti nezabývá běžnou činností této společnosti.

173    S ohledem na zjištění uvedené v bodě 145 výše, podle kterého společnost Dimon prostřednictvím členů správní rady žalobkyně, které jmenovala, a zvláště prostřednictvím pana T., dohlížela na její činnosti, argumenty založené na manažerské smlouvě a na pravomocích udělených panu B. nejsou přesvědčivé. V tomtéž smyslu – pokud jde obecně o skutečnost, že žalobkyně má vlastní místní vedení – je třeba mít spolu s Komisí za to, že tato skutečnost sama o sobě nedokazuje, že by své chování na trhu určovala nezávisle na své mateřské společnosti. V projednávané věci se tedy žalobkyně sice v takové situaci nacházela, jednala však pod dohledem společnosti Dimon, která dokonce hrála u některých aspektů její obchodní politiky aktivní roli (viz zejména body 158 až 163 výše).

174    Ze všech předchozích úvah vyplývá, že Komise právem dospěla k závěru, že se v případě žalobkyně a společnosti Dimon od 18. listopadu 1997 jedná o jedinou hospodářskou jednotku, a činila tak společnost Dimon solidárně odpovědnou za protiprávní jednání a za zaplacení pokuty a uvedla ji mezi adresáty napadeného rozhodnutí.

175    S ohledem na zásady připomenuté v bodech 109 až 111 výše je třeba učinit závěr, že pro účely výpočtu horní hranice 10 % stanovené v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 tedy Komise taktéž právem vycházela z konsolidovaného obratu společnosti Dimon za rok 2003, tj. za rok, který předcházel přijetí napadeného rozhodnutí.

176    První část prvního žalobního důvodu proto musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

2.     Ke třetí části prvního žalobního důvodu, vycházející z porušení zásady rovného zacházení a z nedostatku odůvodnění

a)     Argumenty účastnic řízení

177    Žalobkyně zaprvé tvrdí, že Komise své důvody, proč má být společnost Dimon činěna solidárně odpovědnou za předmětné protiprávní chování, uvedla vůbec poprvé až ve stadiu žalobní odpovědi, což je v rozporu s povinností uvést odůvodnění. Žalobkyně konkrétně uvádí, že ani v oznámení námitek ani v napadeném rozhodnutí se Komise v tomto ohledu neopírala o skutečnost, že p. T. byl jedním z členů její správní rady a „významným ředitelem“ společnosti Dimon, že společnosti Dimon poskytoval kopie zpráv, které mu předával p. B., a že zajišťoval skutečné vykonávání rozhodujícího vlivu společností Dimon na žalobkyni.

178    Zadruhé žalobkyně tvrdí, že Komise posuzovala případnou odpovědnost mateřských společností společnosti Taes a společnosti Cetarsa na jedné straně a případnou odpovědnost její mateřské společnosti na základě „zcela odlišných“ kritérií, a porušila tak zásadu rovného zacházení.

179    Komise tvrdí, že třetí část prvního žalobního důvodu musí být odmítnuta jako nepřípustná, neboť obě výtky, které byly v jejím rámci uplatněny, jsou nové.

180    Podle Komise jsou tyto dvě výtky každopádně neopodstatněné.

b)     Závěry Tribunálu

181    Pokud jde zaprvé o výtku vycházející z tvrzeného porušení zásady rovného zacházení, stačí konstatovat, že se jedná o nový důvod, který byl poprvé uplatněn až ve stadiu repliky a který se nezakládá na právních nebo skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení. Proto musí být v souladu s čl. 48 odst. 2 jednacího řádu odmítnuta jako nepřípustná.

182    Pokud jde zadruhé o výtku vycházející z údajného nedostatku odůvodnění, je třeba konstatovat, že i tato výtka byla vůbec poprvé žalobkyní uplatněna až v replice. Tato okolnost však nemá za následek to, že by ji Tribunál nemohl v projednávané věci zkoumat. Žalobní důvod vyplývající z chybějícího či nedostatečného odůvodnění aktu je totiž v rámci žaloby na neplatnost nepominutelným důvodem, který může, či dokonce musí být vznesen soudem Unie i bez návrhu, a může být v důsledku toho uplatněn účastníky řízení v jakékoli fázi řízení (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 13. prosince 2001, Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise, T‑45/98 a T‑47/98, Recueil, s. II‑3757, bod 125).

183    Z ustálené judikatury vyplývá, že odůvodnění vyžadované článkem 253 ES musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musejí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 253 ES, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, Recueil, s. I‑1719, bod 63 a citovaná judikatura, a rozsudek Hoek Loos v. Komise, bod 110 výše, bod 58).

184    Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že pokud je rozhodnutí v rámci použití článku 81 ES určeno více osobám a řeší otázku přičitatelnosti protiprávního jednání, musí obsahovat dostatečné odůvodnění ve vztahu ke každé z osob, jimž je určeno, a zejména ve vztahu k těm z nich, které podle uvedeného rozhodnutí musejí nést odpovědnost za uvedené protiprávní jednání (rozsudky Tribunálu ze dne 28. dubna 1994, AWS Benelux v. Komise, T‑38/92, Recueil, s.II‑211, bod 26, a ze dne 27. září 2006, Akzo Nobel v. Komise, T‑330/01, Sb. rozh. s. II‑3389, bod 93).

185    V projednávaném případě ze shrnutí části napadeného rozhodnutí týkající se osob, jimž je určeno, uvedeného v bodech 27 až 37 výše, jakož i ze zjištění uvedených v bodech 114 až 129 výše vyplývá, že Komise v uvedeném rozhodnutí dostatečně odůvodnila, proč se rozhodla přičíst společnosti Dimon odpovědnost za protiprávní jednání žalobkyně. Komise tak s odkazem na judikaturu Soudního dvora a Tribunálu uvedla zásady, které hodlala uplatnit pro určení uvedených adresátů. Pokud jde konkrétně o společnost Dimon, Komise nejprve uvedla, že od druhého pololetí roku 1997 tato společnost vlastní veškerý kapitál žalobkyně. Dále konstatovala, že je prokázané, že společnost Dimon skutečně vykonávala rozhodující vliv na chování žalobkyně, přičemž v tomto ohledu vycházela nejen z domněnky vyplývající z vlastnictví veškerého kapitálu dceřiné společnosti, ale i z některých doplňujících skutečností potvrzujících uvedenou domněnku. Konečně Komise usoudila, že žádný z argumentů uplatněných společností Dimon v odpovědi na oznámení námitek neumožňuje učinit opačný závěr.

186    Žalobkyně mimoto nemůže vážně tvrdit, že před tím, než se seznámila s žalobní odpovědí Komise, nemohla tušit, že podle Komise bylo třeba pana T. považovat za osobu jednající jako prostředník pro společnost Dimon. Většina dokumentů výslovně specifikovaných v poznámkách pod čarou 303 a 304 napadeného rozhodnutí byla totiž adresována panu T. Dále jak ve své odpovědi na oznámení námitek, tak v žalobě žalobkyně předložila podrobné vyjádření k roli a funkcím pana T. v rámci skupiny Dimon a trvala zejména na tom, že nebyl schopen vykonávat jménem společnosti Dimon rozhodující vliv na chování její dceřiné společnosti.

187    Třetí část prvního žalobního důvodu proto musí být zčásti odmítnuta jako nepřípustná a zčásti zamítnuta jako neopodstatněná.

3.     Ke druhé části prvního žalobního důvodu, vycházející z porušení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 a zásady proporcionality, pokud jde o důsledky, jaké má rozsah solidární odpovědnost pro zaplacení pokuty

a)     Argumenty účastnic řízení

188    V rámci druhé části prvního žalobního důvodu, která byla uplatněna podpůrně, žalobkyně kritizuje skutečnost, že Komise při výpočtu výše její pokuty nevyvodila žádné důsledky ze svého zjištění obsaženého v bodě 386 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého společnost Dimon nemohla být činěna spolu s ní solidárně odpovědnou za protiprávní jednání v době před druhým pololetím roku 1997. Žalobkyně tvrdí, že při výpočtu mělo být rozlišeno období před 18. listopadem 1997, kdy ji nabyla společnost Intabex, a období po tomto datu.

189    Pokud tedy jde o první období, žalobkyně se domnívá, že Komise nebyla oprávněna použít na výchozí částku její pokuty násobitel 2 pro účely odrazení, protože tou dobou nepatřila k nadnárodní společnosti a nepodléhala rozhodujícímu vlivu společnosti Dimon. Žalobkyně dodává, že jakmile bude výše pokuty odpovídající protiprávnímu jednání spáchanému v letech 1996 a 1997 vypočtena, bude ještě třeba ověřit, zda „nebyla překročena horní hranice sankce, která [jí] může být uložena […] individuálně podle čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 (816 381 eur, tj. 10 % [jejího] obratu […] za období 2003/2004)“.

190    Dále má žalobkyně za to, že výše pokuty odpovídající druhému období měla být vypočtena tak, že se od částky pokuty, které jí byla uložena, odečte částka, kterou má zaplatit sama za první dva roky protiprávního jednání. Žalobkyně dodává, že z důvodů uvedených v rámci druhého žalobního důvodu nebylo použití násobitele pro účely odrazení namístě.

191    Komise má za to, že druhá část prvního žalobního důvodu musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

b)     Závěry Tribunálu

192    I kdyby společnost Dimon nemohla být činěna solidárně odpovědnou spolu s žalobkyní za předmětné protiprávní jednání v období před 18. listopadem 1997, je nutno konstatovat, že tato okolnost nemá žádné důsledky pro výši pokuty uložené žalobkyni.

193    V tomto ohledu je třeba poukázat na skutečnost, že i když k akvizici žalobkyně společností Dimon prostřednictvím společnosti Intabex skutečně došlo až 18. listopadu 1997, nic to nemění na tom, že je vinna svou účastí na kartelové dohodě zpracovatelů – která je jediným a trvajícím protiprávním jednáním (viz bod 21 výše) – po celé období trvání protiprávního jednání, tj. již od 13. března 1996. Nebylo tedy důvodu provádět zvlášť výpočet výše její pokuty za období před 18. listopadem 1997 a za období po tomto datu, a tedy jí ukládat pokutu složenou ze dvou různých částek za každé z těchto období.

194    Žalobkyní uváděná okolnost nemá vliv ani na použití násobitele 2 pro účely odrazení na výchozí částku její pokuty. Jak bude podrobněji uvedeno v rámci zkoumání druhého žalobního důvodu, Komise totiž při rozhodování o použití tohoto násobitele právem vycházela z velikosti a celkových zdrojů dotyčného podniku – tj. hospodářské jednotky tvořené žalobkyní a společností Dimon jakožto společností, která stála v čele skupiny Dimon, jak bylo prokázáno výše při zkoumání první části prvního žalobního důvodu – v roce 2003, což byl rok předcházející přijetí napadeného rozhodnutí. Proto skutečnost, že společnost Dimon před 18. listopadem 1997 netvořila jednu a tutéž hospodářskou jednotku s žalobkyní, a nemohla být z tohoto důvodu činěna spolu s ní solidárně odpovědnou za protiprávní jednání, je zcela irelevantní.

195    Totéž platí pro horní hranici 10 % stanovenou článkem 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, neboť ta se počítá na základě celkového obratu dosaženého dotyčným podnikem za hospodářský rok předcházející přijetí rozhodnutí Komise (viz body 109 až 111 výše). Vzhledem k tomu, že tedy byla Komise v projednávané věci oprávněna – jak bylo prokázáno při zkoumání první části prvního žalobního důvodu – zohlednit pro účely výpočtu této horní hranice konsolidovaný obrat dosažený společností Dimon v roce 2003, je zcela lhostejné, že tato společnost nemůže být činěna solidárně odpovědnou za protiprávní jednání v období před 18. listopadem 1997.

196    Druhá část prvního žalobního důvodu tedy musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

197    S ohledem na předchozí úvahy nelze prvnímu žalobnímu důvodu vyhovět. Proto je třeba návrhové žádání na částečně zrušení napadeného rozhodnutí zamítnout.

B –  Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady rovného zacházení

1.     Argumenty účastnic řízení

198    Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila zásadu rovného zacházení tím, že použila násobitel pro účely odrazení na výchozí částku její pokuty, nikoli však na výchozí částku určenou společnosti Taes a společnosti Deltafina.

199    Žalobkyně tvrdí, že Komise v jejím případě uvedený násobitel použila na základě skutečnosti, že patří k nadnárodní společnosti značné hospodářské a finanční síly. Použití výrazu „kromě toho“ v poslední větě bodu 422 odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz bod 48 výše) podle žalobkyně dokazuje, že skutečnost, že údajně jednala pod rozhodným vlivem své mateřské společnosti, je jen podružným odůvodněním.

200    Žalobkyně uvádí, že společnosti Taes a Deltafina patří ke skupině společností, jejíž hospodářská a finanční síla zdaleka převyšuje hospodářskou a finanční sílu skupiny Dimon. Výchozí částka pokuty těchto dvou společností tedy měla být také pro účely odrazení zvýšena.

201    Žalobkyně dodává, že zásada rovného zacházení byla porušena, i kdyby bylo třeba souhlasit s tím, že Komise mohla stanovit násobitel jen s přihlédnutím k obratu podniků, které byly shledány odpovědnými za protiprávní jednání. Žalobkyně totiž podotýká, že Komise při uplatnění násobitele na výchozí částku pokuty společnosti Taes nevzala v úvahu obrat dosažený společností Deltafina, i když se společnost Deltafina na protiprávním jednání také podílela.

202    Žalobkyně podpůrně žádá Tribunál, aby snížil násobitel, který byl použit na výchozí částku její pokuty, a to z důvodu že je nepřiměřený v porovnání s násobitelem použitým v případě společnosti WWTE.

203    S ohledem na předchozí úvahy žalobkyně žádá Tribunál, aby změnil výpočet pokuty, která jí byla uložena, a to zrušením násobitele nebo podpůrně snížením jeho výše.

204    Komise zpochybňuje, že by porušila zásadu rovného zacházení použitím násobitele na výchozí částku určenou žalobkyni, a nikoli na výchozí částku určenou společnosti Taes a společnosti Deltafina.

2.     Závěry Tribunálu

205    Ohledně pojmu „odrazení“ je třeba připomenout, že tvoří jeden z prvků, které mají být zohledněny při výpočtu výše pokuty. Je totiž ustálenou judikaturou, že účelem pokut uložených z důvodu porušení článku 81 ES, jako jsou ty stanovené v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, je potrestání protiprávních úkonů dotyčných podniků, jakož i odrazení jak dotyčných podniků, tak i dalších hospodářských subjektů od budoucího porušování pravidel práva hospodářské soutěže (rozsudek Soudního dvora ze dne 29. června 2006, Showa Denko v. Komise, C‑289/04 P, Sb. rozh. s. I‑5859, bod 16).

206    Odrazení jako cíl je zmíněno zejména v bodě 1 A čtvrtém pododstavci pokynů, podle něhož „bude […] nezbytné […] určit výši pokuty na úrovni, která zajistí její dostatečně odstrašující [odrazující] účinek“.

207    Je také třeba připomenout, že velikost a hospodářská síla dotyčného podniku jsou faktory, které mohou být zohledněny pro účely výpočtu pokuty, a tedy stanovení násobitele, který jí má zajistit odrazující účinek (viz rozsudek Showa Denko v. Komise, bod 205 výše, body 16 a 29 a citovaná judikatura).

208    Zohlednění velikosti a celkových zdrojů dotyčného podniku, aby se zajistil odrazující účinek pokuty, lze vysvětlit dopadem na uvedený podnik, jehož má být dosaženo, jelikož sankce nesmí být zanedbatelná zejména s ohledem na jeho finanční schopnost.

209    Soudní dvůr tak rozhodl, že se Tribunál právem domníval, že podnik z důvodu svého „ohromného“ celkového obratu, ve vztahu k obratům ostatních účastníků kartelové dohody, snadněji uvolní nezbytné prostředky pro zaplacení pokuty, což odůvodňuje použití násobitele s cílem dosáhnout dostatečného odrazujícího účinku pokuty (rozsudek Showa Denko v. Komise, bod 205 výše, bod 18). Před tím, než Soudní dvůr k tomuto závěru dospěl, připomněl, že již zdůraznil relevanci zohlednění celkového obratu jednotlivých podniků, které se účastnily kartelové dohody, za účelem stanovení výše pokuty (viz rozsudek Showa Denko v. Komise, bod 205 výše, bod 17 a citovaná judikatura).

210    Komise v projednávané věci použila násobitel 2 (tj. zvýšení o 100 %) na výchozí částku pokuty určenou žalobkyni a násobitel 1,5 (tj. zvýšení o 50 %) na výchozí částku pokuty určenou společnosti WWTE, přičemž vycházela z velikosti skupin, k nimž tito dva zpracovatelé patří, jakož i z jejich „velikosti ve srovnání s ostatními zpracovateli“ (bod 423 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Při posuzování velikosti těchto skupin vzala Komise v úvahu konsolidovaný obrat dosažený v roce 2003 společností stojící v čele uvedených skupin (tentýž bod odůvodnění).

211    Podle bodu 422 odůvodnění napadeného rozhodnutí měl být tímto zvýšením zajištěn pokutě dostatečný odrazující účinek. Komise se totiž domnívala, že výchozí částka pokuty, která odráží pouze postavení na trhu, není v případě žalobkyně a společnosti WWTE dostatečně odrazující. V tomto ohledu Komise uvedla, že ačkoli tyto dvě společnosti mají na španělském trhu nákupu surového tabáku jen poměrně malé tržní podíly, patří nicméně k nadnárodním společnostem „značné hospodářské a finanční síly“ a „kromě toho jednaly pod rozhodným vlivem svých příslušných mateřských společností“ (druhá a třetí věta téhož bodu odůvodnění).

212    Argumentace předložená žalobkyní není skutkově podložená a postrádá právní základ.

213    Zaprvé, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Komise nezvýšila výchozí částku její pokuty, aby jí zajistila dostatečně odrazující účinek, pouze na základě toho, že patří ke skupině společností značné hospodářské a finanční síly. Tímto zvýšením sice měly být zohledněny velikost a celkové zdroje skupiny Dimon, Komise však takto postupovala pouze proto, že žalobkyně nejenže patřila k této skupině, ale navíc tvořila se společností stojící v čele této skupiny jedinou hospodářskou jednotku, nebo jinak řečeno, jeden a tentýž podnik ve smyslu článku 81 ES. Je totiž nutno konstatovat, že s ohledem na judikaturu připomenutou v bodech 99 až 103 a v bodech 377 až 386 odůvodnění napadeného rozhodnutí, v nichž chtěla Komise prokázat, že žalobkyně a společnost Dimon spolu tvoří jeden a tentýž podnik, musejí být poslední dvě věty bodu 422 odůvodnění tohoto rozhodnutí (viz bod 211 výše) vykládány společně a nelze je chápat jinak než v tomto smyslu.

214    Zadruhé, když Komise tak jako v projednávané věci používá velikost a celkové zdroje dotyčného podniku jako prvky posouzení při rozhodování o použití násobitele pro účely odrazení, tento podnik může zahrnovat mateřskou společnost společnosti, která se dopustila protiprávního jednání porušujícího pravidla Společenství v oblasti hospodářské soutěže, pouze v případě, že skutečně vykonává na chování uvedené dceřiné společnosti rozhodující vliv.

215    Podnik, jehož velikost a celkové zdroje jsou takto zohledněny, nutně splývá s podnikem ve smyslu článku 81 ES tak, jak je definován judikaturou. Jak již bylo uvedeno v bodě 208 výše, zohlednění těchto skutečností k zajištění dostatečného odrazujícího účinku pokuty lze vysvětlit dopadem na takto sankcionovaný podnik, jehož má být dosaženo. Sledovaným cílem je zaručit účinnost pokuty přizpůsobením její výše s přihlédnutím k celkovým zdrojům uvedeného podniku a k jeho schopnosti uvolnit nezbytné prostředky na její zaplacení. V případě, že se společnost, která se dopustila protiprávního jednání, chová na trhu samostatně, a tvoří tedy sama o sobě podnik, se však tento cíl může s ohledem na tuto samostatnost logicky týkat jen uvedené společnosti, a nikoli ještě dalších společností ze skupiny, k níž by patřila. Pokud by Komise měla v takovém případě zohlednit velikost a hospodářskou sílu uvedené skupiny při rozhodování o použití násobitele pro účely odrazení, nejenže by odrazující účinek, jehož má být dosaženo, dopadal na jinou entitu než na podnik odpovědný za protiprávní jednání, ale navíc by pokuta mohla být nepřiměřená, zejména s ohledem na finanční schopnost tohoto podniku, a to v rozporu se zásadou proporcionality.

216    Zatřetí je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je zásada rovného zacházení porušena pouze tehdy, pokud je se srovnatelnými situacemi zacházeno odlišně nebo s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (rozsudky Sermide, bod 133 výše, bod 28, a BPB de Eendracht v. Komise, bod 133 výše, bod 309).

217    V projednávané věci se žalobkyně na jedné straně a společnosti Taes a Deltafina na straně druhé nenacházely ve srovnatelných situacích, neboť mateřská společnosti prvně uvedené společnosti – na rozdíl od mateřských společností společnosti Taes a společnosti Deltafina – byla činěna solidárně odpovědnou za protiprávní jednání, kterého se dopustila její dceřiná společnost, protože na její obchodní politiku skutečně vykonávala rozhodující vliv (viz body 18 a 375 až 386 odůvodnění, jakož i body 32 až 36 výše). Na základě zásad připomenutých v bodech 99 až 103 výše tedy byly žalobkyně a společnost Dimon považovány za společnosti společně tvořící jeden a tentýž podnik ve smyslu článku 81 ES, jehož velikost a celkové zdroje byly určující pro použití násobitele pro účely odrazení.

218    Ze stejných důvodů nemůže žalobkyně Komisi vytýkat, že nezohlednila obrat společnosti Deltafina pro účely použití násobitele na výchozí částku pokuty společnosti Taes. Komise se totiž nikdy nedomnívala, že by společnost Deltafina byla schopna vykonávat rozhodující vliv na chování své sesterské společnosti Taes, a tím spíše ani že by takový vliv skutečně vykonávala. Vzhledem k tomu, že tyto dvě společnosti nebyly považovány za tvořící společně jedinou hospodářskou jednotku, nemohly být velikost a celkové zdroje první z nich zohledněny při rozhodování o použití násobitele pro účely odrazení na výchozí částku druhé z nich.

219    Začtvrté lze z prostého porovnání obratu společnosti Dimon v roce 2003, který činil 1 271 700 000 USD, a obratu dosaženého za stejný rok společností SCC – která je ve vztahu ke společnosti WWTE mateřskou společností na nejvyšší úrovni – který činil 993 716 000 USD, učinit závěr, že násobitel 2 použitý v případě společnosti Dimon není zjevně nepřiměřený v porovnání s násobitelem 1,5 použitým v případě společnosti WWTE.

220    Z předchozích úvah vyplývá, že druhý žalobní důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný, a že proto není důvodné zrušovat nebo snižovat násobitel použitý pro účely odrazení na výchozí částku pokuty žalobkyně.

C –  Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady ochrany legitimního očekávání

1.     Argumenty účastnic řízení

221    Žalobkyně tvrdí, že svou účast na protiprávním jednání ukončila, jakmile Komise zasáhla, a Komisi vytýká, že narušila její legitimní očekávání, když při určování výše pokuty, která jí měla být uložena, tuto polehčující okolnost opomněla zohlednit v souladu s bodem 3 pokynů a se svou rozhodovací praxí.

222    Žalobkyně v replice uvedla, že ačkoli má Komise v rámci nařízení č. 1/2003 určitý prostor pro uvážení při stanovování výše pokut, neznamená to, že by se mohla odchýlit od pravidel, která si sama stanovila, v daném případě od pravidel upravených v pokynech. Žalobkyně uznává, že Komise není povinna automaticky snižovat pokutu ani zohledňovat polehčující okolnost, domnívá se ale, že jsou-li dány známky o existenci takové okolnosti, musí ji naproti tomu zohlednit a ve svém rozhodnutí musí uvést důvody, proč se domnívá, že uvedená okolnost odůvodňuje snížení pokuty, či nikoli.

223    Podle žalobkyně mimoto Komise nemůže tvrdit, že jedná-li se o závažné a úmyslné porušení pravidel hospodářské soutěže, není vhodné za polehčující okolnost považovat ukončení protiprávního jednání, jakmile Komise zasáhla, ani že ukončení protiprávního jednání mělo pozitivní dopad na dobu trvání uvedeného protiprávního jednání.

224    S ohledem na předchozí úvahy žalobkyně žádá Tribunál, aby pokutu, která jí byla uložena, snížil.

225    Komise tyto argumenty žalobkyně odmítá.

2.     Závěry Tribunálu

226    Žalobkyně ve své žalobě Komisi vytýká, že v jejím případě nezohlednila jako polehčující okolnost skutečnost, na niž poukázala ve své odpovědi na oznámení námitek, a sice že protiprávní jednání ukončila, jakmile Komise zasáhla.

227    V tomto ohledu je třeba připomenout, že Komise musí při stanovení výše pokut v zásadě jednat v souladu s ustanoveními svých vlastních pokynů. Nicméně v pokynech není uvedeno, že Komise musí vždy samostatně brát v úvahu každou z polehčujících okolností vyjmenovaných v bodě 3 těchto pokynů, a není povinna automaticky přiznat dodatečné snížení z tohoto titulu, neboť přiměřená povaha případného snížení pokuty z titulu polehčujících okolností musí být posouzena z celkového hlediska při zohlednění všech relevantních okolností. Předchozí judikatura, podle které je Komise nadána posuzovací pravomocí, v jejímž rámci může při stanovování výše ukládaných pokut zohlednit nebo nezohlednit některé skutečnosti, zejména v závislosti na okolnostech projednávané věci, totiž platí i navzdory přijatým pokynům. Vzhledem k tomu, že pokyny neobsahují závazné ustanovení ohledně polehčujících okolností, k nimž lze přihlédnout, je třeba mít za to, že si Komise ponechala určitý prostor pro celkové posouzení rozsahu možného snížení částky pokut z důvodu polehčujících okolností (viz rozsudek Tribunálu ze dne 14. prosince 2006, Raiffeisen Zentralbank Österreich a další v. Komise, T‑259/02 až T‑264/02 a T‑271/02, Sb. rozh. s. II‑5169, bod 473 a citovaná judikatura).

228    Podle bodu 3 třetí odrážky pokynů mezi polehčující okolnosti patří „ukončení protiprávního jednání, jakmile Komise zasáhla (zejména při provádění kontrol)“.

229    Podle ustálené judikatury však toto ukončení může logicky představovat polehčující okolnost pouze tehdy, pokud existují důvody pro předpoklad, že podnět k ukončení protisoutěžního jednání byl dotčeným podnikům dán předmětným zásahem, přičemž se toto ustanovení pokynů nevztahuje na případ ukončení protiprávního jednání již před prvními zásahy Komise (rozsudek Tribunálu ze dne 8. července 2004, Dalmine v. Komise, T‑50/00, Sb. rozh. s. II‑2395, body 328 a 329, potvrzený na základě kasačního opravného prostředku rozsudkem Soudního dvora ze dne 25. ledna 2007, Dalmine v. Komise, C‑407/04 P, Sb. rozh. s. I‑829, bod 158).

230    V projednávané věci však bylo protiprávní jednání ukončeno dne 10. srpna 2001, tj. před datem prvních kontrol provedených Komisí, které se v daném případě uskutečnily dne 3. října 2001. Jak vyplývá z bodu 432 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ačkoli zpracovatelé prohlásili, že jejich kartelová dohoda přestala existovat k posledně uvedenému datu, Komise považovala za datum skončení protiprávního jednání prvně uvedené datum, a to z důvodu, že „posledním důkazem“, který měla k dispozici, byla schůzka dne 10. srpna 2001 zmíněná v bodě 260 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Toto ukončení protiprávního jednání proto nemůže být polehčující okolností pro účely stanovení výše pokuty.

231    Je třeba dodat, že i kdyby měla Komise za to, že protiprávní jednání bylo ukončeno téhož dne, kdy provedla své první kontroly, byla by zcela oprávněna nezohlednit okolnost, na niž žalobkyně poukázala. Snížení pokuty z důvodu ukončení protiprávního jednání, jakmile Komise zasáhla, totiž nemůže být automatické, ale závisí na posouzení okolností konkrétního případu Komisí v rámci její posuzovací pravomoci. V tomto ohledu je uplatnění bodu 3 třetí odrážky pokynů ve prospěch podniku zvláště přiměřené v situaci, kdy protisoutěžní povaha dotčeného jednání není zjevná. Naopak jeho použití je v zásadě méně žádoucí v situaci, kdy je povaha tohoto jednání jasně protisoutěžní, pokud je ovšem prokázáno (rozsudky Tribunálu ze dne 11. března 1999, Aristrain v. Komise, T‑156/94, Recueil, s. II‑645, bod 138, a ze dne 8. července 2004, Mannesmannröhren-Werke v. Komise, T‑44/00, Sb. rozh. s. II‑2223, bod 281).

232    V projednávané věci přitom není o protisoutěžní povaze chování žalobkyně žádných pochyb. Kartelová dohoda zpracovatelů, jejímž cílem je stanovování cen a rozdělení trhu (viz body 278 až 317 odůvodnění napadeného rozhodnutí), je totiž klasickým a zvlášť závažným typem protiprávního jednání (viz body 409 až 411 odůvodnění napadeného rozhodnutí) porušujícím právo hospodářské soutěže a je chováním, na jehož protiprávnost Komise mnohokrát od svých prvních zásahů v dané věci poukazovala. Skutečnost, že tato kartelová dohoda měla i svou tajnou část, mimoto potvrzuje, že si žalobkyně byla protiprávnosti svého chování plně vědoma.

233    Žalobkyně v replice uplatňuje novou výtku vycházející z toho, že Komise v napadeném rozhodnutí nevysvětlila, proč se domnívala, že tvrzená polehčující okolnost nemá být v projednávané věci zohledněna.

234    Ze stejných důvodů, jaké jsou uvedeny v bodě 182 výše, je třeba mít za to, že skutečnost, že tato výtka byla žalobkyní poprvé uplatněna až ve stadiu repliky, nemá za následek to, že by ji Tribunál v projednávané věci nemohl zkoumat.

235    Tato výtka však neobstojí.

236    Podle ustálené judikatury totiž platí, že Komise je sice na základě článku 253 ES povinna odůvodnit svá rozhodnutí uvedením skutkových okolností, na nichž závisí odůvodnění rozhodnutí a úvahy, které ji vedly k jeho přijetí, toto ustanovení však nepožaduje, aby Komise projednávala všechny skutkové a právní okolnosti, které byly probírány v průběhu správního řízení (rozsudek Soudního dvora ze dne 9. listopadu 1983, Nederlandsche Banden-Industrie-Michelin v. Komise, 322/81, Recueil, s. 3461, body 14 a 15, a rozsudek Tribunálu ze dne 14. května 1998, Fiskeby Board v. Komise, T‑319/94, Recueil, s. II‑1331, bod 127). Bylo již rozhodnuto, že Komise není povinna se vyjadřovat k těm skutečnostem, které s věcí zjevně nesouvisejí, jsou bezvýznamné nebo jsou jednoznačně druhořadé (rozsudek Tribunálu ze dne 15. června 2005, Corsica Ferries France v. Komise, T‑349/03, Sb. rozh. s. II‑2197, bod 64). Stejné řešení se použije, jestliže důvod, proč okolnost, na kterou žalobkyně poukázala v rámci správního řízení, nemůže být kvalifikována jako polehčující, je stejně jako v projednávané věci snadno pochopitelný (viz v tomto ohledu body 229 až 232 výše).

237    Ze všech předchozích úvah vyplývá, že třetí žalobní důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný, a že tedy není důvodné přiznávat žalobkyni z titulu polehčujících okolností další snížení.

D –  Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení sdělení o spolupráci, jakož i zásady proporcionality, zásady ochrany legitimního očekávání a zásady rovného zacházení

1.     Argumenty účastnic řízení

238    Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila sdělení o spolupráci, jakož i zásadu proporcionality, zásadu ochrany legitimního očekávání a zásadu rovného zacházení tím, že jí na základě bodu D odst. 2 tohoto sdělení snížila pokutu o částku nižší, než o jakou ji snížila společnostem WWTE, Cetarsa a Taes.

239    Žalobkyně má předně za to, že Komise nemůže toto rozdílné zacházení odůvodňovat tvrzením, že žalobkyně zpochybnila některá skutková zjištění uvedená v oznámení námitek a tajnou povahu dohod o cenách mezi zpracovateli.

240    V tomto ohledu zaprvé uvádí, že ve své odpovědi na oznámení námitek pouze vyjasnila některé skutkové okolnosti, které byly v oznámení námitek vylíčeny nejasně nebo nesprávně. Žalobkyně zvláště tvrdí, že nikdy neprohlašovala, že by se dohody o maximálních průměrných cenách uzavřené zpracovateli a dohody o minimálních průměrných cenách uzavřené zástupci producentů navzájem nulovaly. Žalobkyně dodává, že úředník pro slyšení ve své závěrečné zprávě sám konstatoval, že oznámení námitek je místy nejednoznačné a že díky vysvětlení, které zpracovatelé podali ve své odpovědi na toto oznámení námitek a při slyšení, mohla Komise v několika bodech „vyjasnit směřování“ svého návrhu rozhodnutí.

241    Žalobkyně zadruhé tvrdí, že ve své odpovědi na oznámení námitek nezpochybnila tajnou povahu dohod o maximálních průměrných cenách „jako takových“. Podle svých slov pouze upřesnila, že „výsledek“ vyjednávání zpracovatelů, tj. maximální průměrná cena, na které se domlouvali na začátku každé sezóny a kterou navrhovali při kolektivním vyjednávání se zemědělskými sdruženími a uskupeními producentů, byl v odvětví produkce nutně znám. Žalobkyně upřesňuje, že jinak řečeno „odkazovala na to, že veřejnost znala výši maximální průměrné kupní ceny sjednané zpracovateli na počátku roku, která se zákonitě stala cenou veřejně známou, jakmile byla při vyjednávání se [zemědělskými sdruženími a uskupeními producentů] navržena jako maximální částka, za niž byli zpracovatelé ochotni nakupovat tabák“.

242    Dále žalobkyně tvrdí, že Komise nesprávně použila sdělení o spolupráci a porušila zásadu proporcionality.

243    V tomto ohledu žalobkyně zaprvé uvádí, že Komise postupovala nesprávně, když v jejím případě opomněla použít bod D odst. 2 druhou odrážku sdělení o spolupráci, a přitom v bodě 454 odůvodnění napadeného rozhodnutí tvrdila, že žalobkyně podstatným způsobem zpochybnila některá skutková zjištění uvedená v oznámení námitek, a z tohoto důvodu jí odmítla přiznat snížení pokuty na základě tohoto ustanovení.

244    Žalobkyně zadruhé tvrdí, že s Komisí aktivně spolupracovala od okamžiku, kdy Komise provedla své kontroly. Žalobkyně upřesňuje, že informace a vysvětlení, které Komisi poskytla, jí umožnily snadněji pochopit fungování trhu a konkrétní chování účastníků a vyjasnit některé zásadní aspekty protiprávního jednání. Žalobkyně se domnívá, že jí proto měla Komise na základě bodu D odst. 2 první odrážky sdělení o spolupráci snížit pokutu o více než 20 %.

245    Žalobkyně se konečně domnívá, že měla právo na stejné snížení pokuty, jaké bylo poskytnuto společnosti Taes, tj. o 40 %, neboť tato společnost nesdělila Komisi informace, jejichž hodnota by byla vyšší než hodnota informací, které poskytla žalobkyně.

246    Žalobkyně podpůrně tvrdí, že jí měla být pokuta snížena přinejmenším o stejný procentní podíl jako společnostem Cetarsa a WWTE, tj. o 25 %, neboť Komise nepochopila správně její vysvětlení ohledně tajné povahy dohod o průměrných cenách.

247    Komise má za to, že čtvrtý žalobní důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.

248    Komise zaprvé zpochybňuje tvrzení žalobkyně, že ve své odpovědi na oznámení námitek jen poskytla několik detailních upřesnění ke skutkovým zjištěním uvedeným v tomto oznámení. Podle Komise žalobkyně ve skutečnosti zpochybnila některé důležité aspekty uvedených skutkových zjištění. Žalobkyně podle ní konkrétně popřela tajnou povahu dohod o (maximální) průměrné dodací ceně uzavřených zpracovateli a hájila stanovisko, že tyto dohody nešly nad rámec dohod uzavřených zástupci producentů.

249    Komise zadruhé tvrdí, že bod D odst. 2 sdělení o spolupráci použila správně a že zásadu proporcionality neporušila.

250    Komise zatřetí zpochybňuje, že by porušila zásadu rovného zacházení tím, že společnostem Taes, Cetarsa a WWTE snížila pokutu o více procent než žalobkyni. Komise uvádí, že informace, které jí byly poskytnuty společností Taes, jí mimo jiné umožnily prokázat účast společnosti Deltafina na předmětných restriktivních praktikách a že žalobkyně nepředložila nové rozhodné skutečnosti, ale nanejvýš „detaily k již známým skutečnostem“. Komise dodává, že společnosti Taes, Cetarsa a WWTE na rozdíl od žalobkyně nepopřely tajnou povahu dohod o (maximální) průměrné dodací ceně uzavřených zpracovateli. Komise konečně uvádí, že společnost Taes na rozdíl od žalobkyně nezpochybnila některá další skutková zjištění uvedená v oznámení námitek.

2.     Závěry Tribunálu

251    Předtím než budou zkoumány jednotlivé argumenty žalobkyně, je třeba uvést některé obecné úvahy.

252    Je třeba připomenout, že Komise má širokou posuzovací pravomoc, co se týče metody výpočtu pokut, a v tomto ohledu může vzít v úvahu celou řadu okolností, mezi něž patří i spolupráce dotčených podniků v průběhu šetření vedeného útvary tohoto orgánu. Komise má v tomto ohledu široký prostor pro uvážení při posuzování kvality a užitečnosti podnikem poskytnuté spolupráce, zejména pak v porovnání s přispěním ostatních podniků (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. května 2007, SGL Carbon v. Komise, C‑328/05 P, Sb. rozh. s. I‑3921, body 81 a 88).

253    Pro odůvodnění snížení výše pokuty na základě spolupráce musí jednání podniku ulehčit úlohu Komise spočívající ve zjišťování a stíhání protiprávních jednání porušujících pravidla hospodářské soutěže (viz rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 110 výše, bod 499 a citovaná judikatura) a svědčit o opravdovém duchu spolupráce (rozsudek Dansk Rørindustri a další v. Komise, bod 99 výše, body 395 a 396).

254    Komise ve svém sdělení o spolupráci stanovila podmínky, za kterých mohou být podniky, které s ní v průběhu jejího šetření kartelové dohody spolupracují, osvobozeny od pokuty nebo využít snížení pokuty, kterou by jinak musely zaplatit (viz bod A odst. 3 sdělení o spolupráci).

255    Bod D sdělení o spolupráci, nazvaný „Podstatné snížení výše pokuty“, stanoví:

„1.      Pokud podnik spolupracuje, aniž jsou splněny všechny podmínky uvedené v [bodech] B a C, má nárok na 10% až 50% snížení výše pokuty, která by mu byla uložena, pokud by ke spolupráci nedošlo.

2.      Tak tomu může být, zejména pokud:

–        před odesláním oznámení námitek podnik poskytne Komisi informace, dokumenty nebo jiné důkazy, které přispívají k prokázání existence spáchaného protiprávního jednání,

–        po obdržení oznámení námitek podnik informuje Komisi, že nezpochybňuje věcnou správnost skutkových zjištění, na kterých Komise založila svá obvinění.“ (neoficiální překlad)

256    V projednávané věci je třeba poukázat na skutečnost, že je nesporné, že v souladu s tím, co bylo konstatováno v bodě 450 odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalobkyně nesplňovala podmínky pro použití bodů B a C sdělení o spolupráci, takže její chování muselo být posuzováno z hlediska bodu D uvedeného sdělení.

257    Jednotlivé argumenty, které žalobkyně uplatňuje v rámci tohoto žalobního důvodu, lze rozdělit do dvou částí. První část se týká nepoužití bodu D odst. 2 druhé odrážky sdělení o spolupráci na žalobkyni. Druhá část se týká kvality spolupráce ze strany žalobkyně ve srovnání s kvalitou spolupráce ze strany společností Taes, Cetarsa a WWTE.

a)     K nepoužití bodu D odst. 2 druhé odrážky sdělení o spolupráci na žalobkyni

258    V bodě 454 odůvodnění napadeného rozhodnutí poskytla Komise žalobkyni snížení pokuty o 20 % pouze na základě první odrážky bodu D odst. 2 sdělení o spolupráci. Z tohoto bodu odůvodnění ve spojení s bodem 453 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že přestože žalobkyně obecně prohlásila, že věcnou správnost skutkových zjištění, na kterých se zakládala její obvinění, nezpochybňuje, Komise na ni odmítla vztáhnout druhou odrážku téhož bodu, a to ze dvou důvodů.

259    Zaprvé, tvrzení žalobkyně, že dohody zpracovatelů o (maximálních) průměrných dodacích cenách na jedné straně a dohody producentů a zpracovatelů o minimálních průměrných cenách na každé uskupení producentů na straně druhé byly stejné, a že se tedy potenciální protisoutěžní důsledky chování zpracovatelů a producentů navzájem nulovaly, podle Komise neodpovídá skutkovému stavu. Komise v tomto ohledu odkázala na strany 18 až 45 odpovědi žalobkyně na oznámení námitek.

260    Je nutno konstatovat, že shora zmíněné strany odpovědi žalobkyně na oznámení námitek takové tvrzení neobsahují. Ostatně když byla Komise v rámci organizačních procesních opatření vyzvána k označení částí této odpovědi, ve kterých má být toto tvrzení obsaženo, Komise připustila, že zde nebylo výslovně formulováno, ale že nepřímo vyplývalo z některých argumentů, které tam žalobkyně uvedla. V odpověď na otázku, kterou jí Tribunál v této souvislosti položil, Komise toto vysvětlení na jednání zopakovala.

261    I kdyby Komise mohla na základě pouhého nepřímého tvrzení prokázat, že byla zpochybněna věcná správnost skutkových zjištění ve smyslu bodu D odst. 2 druhé odrážky sdělení o spolupráci, v projednávané věci nelze z argumentů, na které Komise odkazuje, vyvozovat, že žalobkyně tvrdila, že obě kategorie dohod zmíněné v bodě 259 výše byly stejné, a že se proto potenciální protisoutěžní důsledky chování zpracovatelů a producentů navzájem nulují. Uvedenými argumenty totiž chtěla žalobkyně pouze vyjádřit názor, že i kdyby dohody zpracovatelů o (maximálních) průměrných dodacích cenách neexistovaly, hospodářská soutěž by na trhu nebyla dokonalá, protože zemědělská sdružení a uskupení producentů mezi sebou sjednávala průměrné prodejní ceny surového tabáku, které pak kolektivně vyjednávala se zpracovateli. Takový názor o účincích kartelové dohody na trh každopádně nelze rozumně pokládat za zpochybnění „věcné správnosti skutkových zjištění“ ve smyslu výše citovaného ustanovení (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 9. července 2003, Archer Daniels Midland a Archer Daniels Midland Ingredients v. Komise, T‑224/00, Recueil, s. II‑2597, bod 366). Zejména musí být řečeno, že žalobkyně svými argumenty nijak nezpochybnila samu existenci dotyčných dohod. Je třeba dodat, že několik upřesnění poskytnutých žalobkyní na stranách 18 až 45 její odpovědi na oznámení námitek bylo v napadeném rozhodnutí výslovně zohledněno (viz zejména body 75, 82 a 201 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

262    Zadruhé žalobkyně podle Komise popřela tajnou povahu dohod zpracovatelů o (maximální) průměrné dodací ceně.

263    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že žalobkyně skutečně ve své odpovědi na oznámení námitek takové stanovisko jednoznačně hájila. Na straně 8 této odpovědi tak zejména prohlásila, že „[zpracovatelé] nikdy nepřijali tajné dohody o průměrných cenách mimo kolektivní vyjednávání s vyjednávací platformou v odvětví produkce“. Vysvětlení, které se žalobkyně snaží k tomuto prohlášení poskytnout ve svých písemnostech (viz bod 241 výše), spočívá na ryze umělém rozlišení a není přesvědčivé.

264    Jelikož uvedené prohlášení nijak neodpovídá skutečnosti a jelikož to, že kartelová dohoda zpracovatelů obsahovala tajnou část, mělo ve struktuře napadeného rozhodnutí velký význam, Komise se nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že žalobkyně formulováním tohoto prohlášení zpochybnila věcnou správnost skutkových zjištění ve smyslu bodu D odst. 2 druhé odrážky sdělení o spolupráci.

b)     Ke kvalitě spolupráce ze strany žalobkyně ve srovnání s kvalitou spolupráce ze strany společností Taes, Cetarsa a WWTE

265    Zaprvé žalobkyně nemůže tvrdit, že jí měla být na základě bodu D odst. 2 sdělení o spolupráci pokuta snížena o stejnou částku jako společnosti Taes.

266    Pokud jde totiž o použití druhé odrážky tohoto bodu D odst. 2, společnost Taes na rozdíl od žalobkyně věcnou správnost skutkových zjištění nijak nezpochybnila.

267    Pokud jde dále o použití první odrážky uvedeného bodu D odst. 2, ze spisu jasně vyplývá, že spolupráce ze strany společnosti Taes byla kvalitnější a užitečnější než spolupráce ze strany žalobkyně. Informace poskytnuté žalobkyní tak sice byly užitečné, z velké části však jen potvrzovaly nebo vyjasňovaly skutečnosti, které již měla Komise k dispozici, a měly tedy jen nízkou přidanou hodnotu, kdežto společnost Taes navíc poskytla nové rozhodné skutečnosti, které umožnily prokázat odpovědnost společnosti Deltafina při spáchání protiprávního jednání.

268    V této souvislosti žalobkyně nemůže platně poukazovat – jak činí v žalobě – na odpovědi, jež poskytla na žádosti o informace, které jí byly zaslány Komisí na základě článku 11 nařízení č. 17. Dokumenty předané Komisi v odpověď na žádost o informace jí totiž byly poskytnuty na základě právní povinnosti a nelze je zohlednit ve smyslu sdělení o spolupráci, i když mohou proti podniku, který je poskytl, nebo proti jinému podniku sloužit k prokázání existence protisoutěžního jednání (rozsudek Tribunálu ze dne 12. prosince 2007, BASF a UCB v. Komise, T‑101/05 a T‑111/05, Sb. rozh. s. II‑4949, bod 111).

269    Zadruhé žalobkyně nemůže ani požadovat stejné snížení pokuty, jaké bylo poskytnuto společnostem Cetarsa a WWTE. Tyto společnosti totiž na rozdíl od žalobkyně nepopřely tajnou povahu dohod zpracovatelů o (maximální) průměrné dodací ceně. Je také třeba uvést, že Komise sice v napadeném rozhodnutí společnostem Cetarsa a WWTE vytkla, že ve své odpovědi na oznámení námitek uvedly totéž tvrzení, jaké je převzato v bodě 259 výše, avšak ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky ze dne 3. února 2011, Cetarsa v. Komise (T‑33/05, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 271), a ze dne 8. března 2011, World Wide Tobacco España v. Komise (T‑37/05, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 197), dospěl Tribunál stejně jako v projednávané věci k závěru, že se přitom dopustila zjevně nesprávného posouzení.

270    Z výše uvedeného vyplývá, že čtvrtý žalobní důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný, vyjma části, v níž se týká tvrzení zmíněného v bodě 259 výše, které Komise žalobkyni přisoudila nesprávně.

E –  K určení konečné částky pokuty

271    Za těchto podmínek je věcí Tribunálu, aby stanovil přiměřenou sazbu snížení pokuty. V rámci výkonu své pravomoci provádět soudní přezkum v plné jurisdikci má Tribunál za to, že je třeba žalobkyni na základě její spolupráce přiznat další 5% snížení nad rámec již poskytnutého 20% snížení. Je tedy třeba uplatnit 25% snížení pokuty po použití pravidla maximální výše 10 % obratu, tedy 3 240 000 milionů eur, což vede ke stanovení konečné částky uložené pokuty na 2 430 000 eur.

 K nákladům řízení

272    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Na základě prvního pododstavce odstavce 3 téhož ustanovení může Tribunál rozdělit náklady, pokud mají účastníci řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch.

273    Vzhledem k tomu, že v projednávané věci bylo žalobě částečně vyhověno, budou okolnosti věci náležitě zohledněny rozhodnutím, že žalobkyně ponese devět desetin vlastních nákladů řízení a nahradí devět desetin nákladů vynaložených Komisí a Komise ponese jednu desetinu vlastních nákladů řízení a nahradí jednu desetinu nákladů vynaložených žalobkyní.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (čtvrtý senát)

rozhodl takto:

1)      Výše pokuty uložené společnosti Agroexpansión, SA, v článku 3 rozhodnutí Komise K (2004) 4030 v konečném znění ze dne 20. října 2004 v řízení podle čl. 81 odst. 1 [ES] (věc COMP/C.38.238/B.2 − Surový tabák – Španělsko) se stanoví na 2 430 000 eur.

2)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

3)      Společnost Agroexpansión ponese devět desetin vlastních nákladů řízení a nahradí devět desetin nákladů řízení vynaložených Evropskou komisí a Evropská komise ponese jednu desetinu vlastních nákladů řízení a nahradí jednu desetinu nákladů řízení vynaložených žalobkyní.

Czúcz Labucka O’Higgins

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 12. října 2011.

Podpisy.

Obsah

Skutečnosti předcházející sporu

A –  Žalobkyně a správní řízení

B –  Napadené rozhodnutí

C –  Adresáti napadeného rozhodnutí

D –  Stanovení výše pokut

1.  Výchozí částka pokut

2.  Základní částka pokut

3.  Přitěžující a polehčující okolnosti

4.  Maximální výše pokuty podle čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003

5.  Uplatnění sdělení o spolupráci

6.  Konečná výše pokut

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

Právní otázky

A –  K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, zásady proporcionality a zásady rovného zacházení, jakož i z nedostatku odůvodnění

1.  K první části prvního žalobního důvodu, vycházející z porušení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 a zásady proporcionality v souvislosti s existencí solidární odpovědnosti za zaplacení pokuty

a)  Argumenty účastnic řízení

b)  Závěry Tribunálu

Ke kritériím použitým v napadeném rozhodnutí, na jejichž základě Komise přičetla mateřské společnosti odpovědnost za protiprávní jednání, jehož se dopustila její dceřiná společnost

K existenci jediné hospodářské jednotky tvořené žalobkyní a společností Dimon

–  Ke „zprávám o činnosti“ a „zprávám z terénu“

–  Ke korespondenci proběhlé mezi žalobkyní a společností Dimon

–  K argumentům, které žalobkyně předložila na důkaz toho, že na trhu jednala samostatně

2.  Ke třetí části prvního žalobního důvodu, vycházející z porušení zásady rovného zacházení a z nedostatku odůvodnění

a)  Argumenty účastnic řízení

b)  Závěry Tribunálu

3.  Ke druhé části prvního žalobního důvodu, vycházející z porušení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 a zásady proporcionality, pokud jde o důsledky, jaké má rozsah solidární odpovědnost pro zaplacení pokuty

a)  Argumenty účastnic řízení

b)  Závěry Tribunálu

B –  Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady rovného zacházení

1.  Argumenty účastnic řízení

2.  Závěry Tribunálu

C –  Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady ochrany legitimního očekávání

1.  Argumenty účastnic řízení

2.  Závěry Tribunálu

D –  Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení sdělení o spolupráci, jakož i zásady proporcionality, zásady ochrany legitimního očekávání a zásady rovného zacházení

1.  Argumenty účastnic řízení

2.  Závěry Tribunálu

a)  K nepoužití bodu D odst. 2 druhé odrážky sdělení o spolupráci na žalobkyni

b)  Ke kvalitě spolupráce ze strany žalobkyně ve srovnání s kvalitou spolupráce ze strany společností Taes, Cetarsa a WWTE

E –  K určení konečné částky pokuty

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: španělština.