ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pátého senátu)
29. dubna 2021(*)
„Řízení o předběžné otázce – Naléhavé řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Evropský zatýkací rozkaz – Důvody, pro které je možné výkon odmítnout – Článek 4 bod 5 – Vyžádaná osoba, která byla pravomocně odsouzena za stejný čin třetím státem – Trest, který již byl vykonán nebo již nemůže být vykonán podle práva státu, v němž byl vynesen odsuzující rozsudek – Provedení – Prostor vykonávajícího justičního orgánu pro uvážení – Pojem ‚stejný čin‘ – Zkrácení trestu na základě rozhodnutí jiného než soudního orgánu v rámci všeobecné milosti“
Ve věci C-665/20 PPU,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu, Nizozemsko) ze dne 7. prosince 2020, došlým Soudnímu dvoru dne 7. prosince 2020, v řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydaného proti
X
SOUDNÍ DVŮR (pátý senát),
ve složení E. Regan, předseda senátu, M. K. Lenaerts, předseda Soudního dvora vykonávající funkci soudce pátého senátu, M. Ilešič (zpravodaj), C. Lycourgos a I. Jarukaitis, soudci,
generální advokát: G. Hogan,
vedoucí soudní kanceláře: M. Ferreira, vrchní radová,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 3. března 2021,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za X D. W. H. M. Woltersem a S. W. Kuijpers, advocaten,
– za Openbaar Ministerie N. Bakkenes a K. van der Schaftem,
– za nizozemskou vládu M. K. Bulterman a J. Langerem, jako zmocněnci,
– za německou vládu J. Möllerem, M. Hellmannem a F. Halabim, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi M. Wasmeierem a F. Wilmanem, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 15. dubna 2021,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 bodu 5 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 (Úř. věst. 2009, L 81, s. 24) (dále jen „rámcové rozhodnutí“).
2 Tato žádost byla předložena v rámci výkonu evropského zatýkacího rozkazu, který vystavil dne 19. září 2019 Amtsgericht Berlin-Tiergarten (obvodní soud pro Tiergarten, Berlín, Německo), v Nizozemsku za účelem trestního stíhání zahájeného vůči X.
Právní rámec
Unijní právo
ÚPSD
3 Článek 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, která byla podepsána v Schengenu (Lucembursko) dne 19. června 1990 a vstoupila v platnost dne 26. března 1995 (Úř. věst. 2000, L 239, s. 19; Zvl. vyd. 19/02, s. 9, dále jen „ÚPSD“), zařazený v její hlavě III kapitole 3, nadepsané „Zákaz dvojího trestu“, stanoví:
„Osoba, která byla pravomocně odsouzena jednou smluvní stranou, nesmí být pro tentýž čin stíhána druhou smluvní stranou za předpokladu, že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána.“
Rámcové rozhodnutí
4 Body 5, 6, 10 a 12 odůvodnění rámcového rozhodnutí zní:
„5) Z cíle stanoveného pro [Evropskou] unii stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva vyplývá zrušení vydávání mezi jednotlivými členskými státy a jeho nahrazení systémem předávání mezi justičními orgány. […]
6) Evropský zatýkací rozkaz stanovený v tomto rámcovém rozhodnutí je prvním konkrétním opatřením v oblasti trestního práva k provedení zásady vzájemného uznávání, na kterou Evropská rada poukázala jako na ‚úhelný kámen‘ justiční spolupráce.
[…]
10) Mechanismus evropského zatýkacího rozkazu je založen na vysoké úrovni důvěry mezi členskými státy. Jeho provádění lze pozastavit pouze v případě závažného a trvajícího porušování zásad stanovených v čl. 6 odst. 1 [SEU] některým členským státem v případě, že toto porušování Rada zjistila podle čl. 7 odst. 1 uvedené smlouvy s důsledky stanovenými v čl. 7 odst. 2.
[…]
12) Toto rámcové rozhodnutí ctí základní práva a zachovává zásady zakotvené v článku 6 [SEU], které jsou vyjádřeny i v Listině základních práv Evropské unie […], zejména v kapitole [VI] uvedené listiny. […]“
5 Článek 1 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Definice evropského zatýkacího rozkazu a povinnost jej vykonat“, stanoví:
„1. Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody.
2. Členské státy vykonají evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.
3. Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 [SEU].“
6 Článek 3 rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Důvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu“, stanoví:
„Justiční orgán členského státu, který má vykonat zatýkací rozkaz (dále jen ‚vykonávající justiční orgán‘), odmítne vykonat evropský zatýkací rozkaz v těchto případech:
1) pokud se na trestný čin, pro který je zatýkací rozkaz vydán, vztahuje ve vykonávajícím členském státě amnestie, pokud byl tento stát příslušný ke stíhání tohoto trestného činu podle svého vlastního trestního práva;
2) pokud má vykonávající justiční orgán informace, že vyžádaná osoba byla pravomocně odsouzena za stejný čin členským státem [že trestní stíhání proti vyžádané osobě v jiném státě za stejný čin skončilo konečným rozhodnutím] za předpokladu, že v případě odsouzení byl trest vykonán, právě je vykonáván nebo podle práva členského státu, ve kterém byl vynesen [odsuzující] rozsudek, ho již nelze vykonat;
3) pokud osoba, na niž byl evropský zatýkací rozkaz vydán, není podle práva vykonávajícího státu vzhledem ke svému věku trestně odpovědná za jednání, pro které je zatýkací rozkaz vydán.“
7 Článek 4 rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu“, stanoví:
„Vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu:
[…]
5) pokud má vykonávající justiční orgán informace, že vyžádaná osoba byla pravomocně odsouzena za stejný čin třetím státem, [trestní stíhání proti vyžádané osobě v třetím státě za stejný čin skončilo konečným rozhodnutím] za podmínky, že v případě odsouzení byl trest vykonán, právě je vykonáván nebo podle práva státu, který vynesl [odsuzující] rozsudek, ho již nelze vykonat.
[…]“
Vnitrostátní právo
8 Rámcové rozhodnutí bylo provedeno do nizozemského práva zákonem wet tot implementatie van het kaderbesluit van de Raad van de Europese Unie betreffende het Europees aanhoudingsbevel en de procedures van overlevering tussen de lidstaten van de Europese Unie (zákon, kterým se provádí rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie o evropském zatýkacím rozkazu a o postupech předávání mezi členskými státy) ze dne 29. dubna 2004 (Stb. 2004, č. 195), naposledy změněným zákonem ze dne 22. února 2017 (Stb. 2017, č. 82) (dále jen „OLW“).
9 Článek 9 odst. 1 písm. d) a e) OLW, který provádí čl. 3 bod 2 rámcového rozhodnutí a jeho čl. 4 bod 5, stanoví:
„Vyžádanou osobu nelze předat, jde-li o čin, pro který:
[…]
d. tato osoba byla osvobozena, nebo bylo zastaveno trestní stíhání nizozemským soudem, nebo bylo vůči ní vydáno jiné pravomocné rozhodnutí se stejným účinkem soudem jiného členského státu Evropské unie nebo třetího státu;
e. tato osoba byla rozhodnutím soudu odsouzena, pokud:
1) uložený trest nebo opatření již byly vykonány;
2) výkon nebo další výkon uloženého trestu nebo opatření již není možný;
3) v rámci odsouzení byla konstatována vina, ale nebyl uložen žádný trest nebo opatření;
4) uložený trest nebo opatření jsou vykonávány v Nizozemsku;
[…]“
10 Článek 28 odst. 2 OLW stanoví:
„Pokud rechtbank [(soud)] konstatuje […] že předání nelze povolit […], odmítne předání rozhodnutím.“
Německé právo
11 Ustanovení § 51 Strafgesetzbuch (trestní zákon), nadepsané „Započtení“, v odstavci 3 stanoví:
„Je-li odsouzenému za stejný čin uložen trest v zahraničí, započte se do nového trestu délka již vykonaného trestu.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
12 Dne 19. září 2019 vydal Amtsgericht Tiergarten (obvodní soud pro Tiergarten, Berlín) vůči X evropský zatýkací rozkaz žádající o jeho předání za účelem trestního stíhání pro činy, kterých se měl dopustit v Berlíně (Německo) dne 30. října 2012.
13 Uvedeného dne měl X spoutat Y, která byla v rozhodné době jeho družkou, jakož i Z, její desetiletou dceru, a vyhrožovat jim nožem. Následně Y znásilnil a poté zmrzačil. Než opustil dům Y, X údajně zatarasil místnosti, ve kterých byly Y a Z spoutány, a to v úmyslu způsobit jim smrt.
14 Předání X je požadováno pro následující trestné činy:
– pokus o vraždu jeho družky;
– pokus o vraždu nezletilé dcery jeho družky;
– znásilnění družky;
– těžké ublížení na zdraví způsobené družce;
– omezování osobní svobody družky;
– omezování osobní svobody nezletilé dcery jeho družky.
15 Na základě tohoto evropského zatýkacího rozkazu byl X zadržen v Nizozemsku a dne 18. března 2020 předveden před předkládající soud.
16 X tomuto soudu sdělil, že nesouhlasí se svým předáním německým justičním orgánům, přičemž do vydání rozhodnutí v této věci byl vzat do vazby.
17 Na podporu svého nesouhlasu s předáním X uplatnil zásadu ne bis in idem, a to zejména s tím, že za stejné činy byl pravomocně odsouzen ve třetím státě, a sice v Íránu.
18 Podle zjištění předkládajícího soudu byl X stíhán v Íránu za výše uvedené činy s výjimkou omezování osobní svobody Y, které bylo nicméně zahrnuto, co se jeho skutkové podstaty týče, v právní kvalifikaci „pokus o vraždu Y“.
19 X byl v Íránu odsouzen konečným trestním rozsudkem za těžké ublížení na zdraví Y, jakož i za pokus o vraždu Y a Z. S konečnou platností byl naopak zproštěn obvinění ze znásilnění Y a omezování osobní svobody Z.
20 Podle íránského práva si X musel odpykat pouze nejpřísnější z trestů odnětí svobody, k němuž byl odsouzen, a to trest odnětí svobody v délce sedm let a šest měsíců. Většinu tohoto trestu si odpykal a zbývající část mu byla prominuta na základě všeobecné milosti udělené íránským duchovním vůdcem u příležitosti 40. výročí islámské revoluce.
21 Z důvodu těžkého ublížení na zdraví, které Y způsobil, byl X dále odsouzen k tomu, aby jí vyplatil diya (částku v penězích). S ohledem na jeho platební neschopnost bylo X povoleno zaplatit diya ve splátkách, první ve výši 200 000 000 íránských rijálů (IRR) (přibližně 4 245 eur) a následně měsíční splátky ve výši 2 % z diya. Po uhrazení první splátky a jedné měsíční splátky byl X dne 5. května 2019 v Íránu propuštěn. Dne 7. září 2020 vydaly íránské orgány na X příkaz k zatčení z důvodu neuhrazení dalších splátek ve stanovených lhůtách.
22 Před předkládajícím soudem X tvrdí, že byl trestně stíhán a s konečnou platností odsouzen v Íránu za tytéž činy, pro které je požadováno jeho předání na základě evropského zatýkacího rozkazu, který byl proti němu vydán. X má za to, že pro část činů byl pravomocně zproštěn obžaloby a za zbylé byl odsouzen k trestu odnětí svobody, který vykonal takřka v plném rozsahu a na jehož zbývající část se vztahovala milost zmíněná v bodě 20 tohoto rozsudku. X dále tvrdí, že diya není trestem nebo opatřením, nýbrž povinností uhradit oběti trestného činu náhradu škody.
23 X z toho dovozuje, že podle čl. 9 odst. 1 písm. d) a e) bodu 1 OLW by mělo být jeho předání německým orgánům na základě evropského zatýkacího rozkazu, který byl vůči němu vydán, odmítnuto. X zejména tvrdí, že čl. 9 odst. 1 OLW nerozlišuje pravomocný rozsudek vydaný v členském státě od pravomocného rozsudku vydaného ve třetím státě. Nizozemský zákonodárce tak podle názoru X využil možnost danou členským státům rámcovým rozhodnutím odmítnout předání v případě, že ve třetím státě byl vydán pravomocný rozsudek a trest v něm byl v plném rozsahu vykonán, takže nizozemské soudy měly povinnost postupovat v souladu s tímto.
24 Openbaar Ministerie (státní zastupitelství, Nizozemsko) naproti tomu tvrdí, že námitce uplatněné X a vycházející z předchozího odsouzení v Íránu, nelze vyhovět. Podle něj v případě odsouzení ve třetím státě přísluší právě předkládajícímu soudu jakožto vykonávajícímu justičnímu orgánu podle čl. 4 bodu 5 rámcového rozhodnutí, aby nepoužil čl. 9 odst. 1 písm. e) OLW pro účely posouzení, zda se na odsuzující rozsudek vydaný v Íránu může vztahovat vzájemné uznávání podle zásady vzájemné důvěry vyplývající z mezinárodních smluv nebo obyčejů. S ohledem na přerušení diplomatických styků a neexistující justiční spolupráci s Íránskou islámskou republikou, jakož i významné rozdíly mezi právními systémy členských států Evropské unie a íránským právním systémem, taková důvěra v právní systém Íránské islámské republiky podle státního zastupitelství není dána. Státní zastupitelství z toho dovozuje, že odsouzení X v Íránu nemůže být platným důvodem pro odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu, který byl vůči němu vydán.
25 Státní zastupitelství podpůrně tvrdí, že čl. 9 odst. 1 písm. e) OLW nebrání výkonu tohoto zatýkacího rozkazu, jelikož trest uložený v Íránu ještě nebyl vykonán v plném rozsahu a může být vykonán později. Státní zastupitelství v tomto ohledu poukazuje na příkaz k zatčení vydaný íránskými orgány vůči X z důvodu, že nedodržel lhůty stanovené pro zaplacení diya. Státní zastupitelství rovněž podpůrně tvrdí, že vzhledem k tomu, že se íránské soudy nevyslovily k obvinění ze spáchání trestného činu omezování osobní svobody Y, mělo by být předání X povoleno z tohoto důvodu.
26 Za těchto podmínek vyjadřuje předkládající soud nejprve pochybnosti o tom, zda byl čl. 4 bod 5 rámcového rozhodnutí správně proveden do nizozemského práva. Uvádí konkrétně, že toto ustanovení obsahuje výčet důvodů, z nichž je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, zatímco čl. 9 odst. 1 OLW stanoví, že jsou-li takové důvody dány, musí být výkon odmítnut, přičemž vykonávající justiční orgán nemá v tomto ohledu žádný prostor pro uvážení.
27 Předkládající soud má dále za to, že za účelem určení, zda je povinen na základě čl. 9 odst. 1 písm. e) OLW odmítnout předání X za omezování osobní svobody Y, musí ověřit, zda se tento čin, z jehož spáchání je obviněn v Německu, a pokus o vraždu Y, za který byl X odsouzen v Íránu, považují za „stejný čin“ ve smyslu čl. 9 odst. 1 OLW a čl. 4 bodu 5 rámcového rozhodnutí.
28 Pokud jde konečně o činy, za které byl X pravomocně odsouzen v Íránu, předkládající soud uvádí, že otázka, zda musí zcela nebo zčásti odmítnout výkon dotčeného evropského zatýkacího rozkazu, závisí na rozsahu podmínky stanovené v čl. 4 bodě 5 rámcového rozhodnutí, která vyžaduje, aby v případě pravomocného odsouzení třetím státem za stejný čin již „byl trest vykonán, […] nebo podle práva státu, který vynesl rozsudek, ho již nelze vykonat“.
29 Předkládající soud se konkrétně táže, zda taková milost, jaká byla X udělena v Íránu, musí být zohledněna v rámci použití uvedeného čl. 4 bodu 5.
30 Rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu, Nizozemsko), který má za to, že odpověď na otázku, zda může vykonat evropský zatýkací rozkaz vydaný vůči X, závisí na výkladu čl. 4 bodu 5 rámcového rozhodnutí, se rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je třeba čl. 4 bod 5 [rámcového rozhodnutí] vykládat v tom smyslu, že v případě, že se členský stát rozhodne provést toto ustanovení do vnitrostátního práva, musí mít vykonávající justiční orgán prostor pro uvážení ohledně toho, zda je, či není namístě odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu?
2) Musí být pojem ‚stejný čin‘ uvedený v čl. 4 bodě 5 [rámcového rozhodnutí] a tentýž pojem uvedený v čl. 3 bodě 2 tohoto rámcového rozhodnutí vykládány stejným způsobem, a není-li tomu tak, jak je třeba vykládat tento pojem v prvně uvedeném ustanovení?
3) Musí být podmínka stanovená v čl. 4 bodě 5 [rámcového rozhodnutí], spočívající v tom, že ‚byl trest vykonán, […] nebo podle práva státu, který vynesl rozsudek, ho již nelze vykonat‘, vykládána v tom smyslu, že je splněna v případě, že vyžádaná osoba byla pravomocně odsouzena za stejný čin k trestu odnětí svobody, který částečně vykonala ve státě, ve kterém došlo k odsouzení, přičemž zbývající část trestu jí byla prominuta orgánem této země, který není soudním orgánem, v rámci všeobecné milosti, která se vztahuje i na odsouzené, kteří se stejně jako vyžádaná osoba dopustili závažných trestných činů, a nevychází z racionálních hledisek trestněprávní politiky?“
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení
31 Předkládající soud požádal o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení podle čl. 107 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora.
32 V tomto ohledu je třeba zaprvé konstatovat, že se tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týká výkladu rámcového rozhodnutí, které spadá do oblastí upravených v hlavě V části třetí Smlouvy o FEU, která pojednává o prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Spadá tedy do oblasti působnosti naléhavého řízení vymezeného v článku 107 jednacího řádu, a tudíž může být projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce.
33 Zadruhé je podle judikatury Soudního dvora nutno zohlednit okolnost, že osoba dotčená ve věci v původním řízení je v současné době zbavena osobní svobody a její ponechání ve vazbě závisí na vyřešení sporu v původním řízení [rozsudek ze dne 17. prosince 2020, Openbaar Ministerie (Nezávislost vystavujícího justičního orgánu), C‑354/20 PPU a C‑412/20 PPU, EU:C:2020:1033, bod 28 a citovaná judikatura].
34 Z předkládacího rozhodnutí přitom vyplývá, že zadržení X bylo nařízeno v rámci výkonu evropského zatýkacího rozkazu, který byl vůči němu vydán, a že trvání tohoto opatření závisí na odpovědi Soudního dvora na předběžné otázky.
35 Za těchto podmínek se pátý senát Soudního dvora na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl dne 18. prosince 2020 vyhovět žádosti předkládajícího soudu o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení.
K předběžným otázkám
K první otázce
36 Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda je třeba čl. 4 bod 5 rámcového rozhodnutí vykládat v tom smyslu, že v případě, že se členský stát rozhodne provést toto ustanovení do vnitrostátního práva, musí vykonávajícímu justičnímu orgánu přiznat určitý prostor pro uvážení pro účely rozhodnutí, zda je výkon evropského zatýkacího rozkazu z důvodu uvedeného v tomto ustanovení namístě odmítnout, či nikoliv.
37 Úvodem je třeba připomenout, že rámcové rozhodnutí zavedením zjednodušeného a efektivnějšího systému předávání osob odsouzených pro porušení trestněprávních předpisů nebo podezřelých z jejich porušení usiluje o usnadnění a urychlení soudní spolupráce s cílem přispět k uskutečnění cíle, který byl Unii vytčen, a sice stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva založeným na vysoké úrovni důvěry, která musí existovat mezi členskými státy [rozsudek ze dne 11. března 2020, SF (Evropský zatýkací rozkaz – Záruka navrácení do vykonávajícího státu, C-314/18, EU:C:2020:191, bod 38 a citovaná judikatura].
38 V oblasti působnosti rámcového rozhodnutí je zásada vzájemného uznávání, která představuje „úhelný kámen“ justiční spolupráce v trestních věcech, jak vyplývá konkrétně z bodu 6 odůvodnění tohoto rámcového rozhodnutí, vyjádřena v čl. 1 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí, který zakotvuje pravidlo, podle něhož jsou členské státy povinny vykonat evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními uvedeného rámcového rozhodnutí [rozsudek ze dne 11. března 2020, SF (Evropský zatýkací rozkaz – Záruka navrácení do vykonávajícího státu), C-314/18, EU:C:2020:191, bod 39 a citovaná judikatura].
39 Z toho vyplývá, že vykonávající justiční orgány v zásadě mohou odmítnout výkon takového rozkazu pouze v taxativně vyjmenovaných případech stanovených v rámcovém rozhodnutí. Zatímco výkon evropského zatýkacího rozkazu tedy představuje pravidlo, odmítnutí jeho výkonu je pojato jako výjimka, která musí být vykládána restriktivně [rozsudek ze dne 17. prosince 2020, Openbaar Ministerie (Nezávislost vystavujícího justičního orgánu), C-354/20 PPU a C‑412/20 PPU, EU:C:2020:1033, bod 37 a citovaná judikatura].
40 Rámcové rozhodnutí v článku 3 výslovně uvádí důvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu a v článcích 4 a 4a důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. března 2020, SF (Evropský zatýkací rozkaz – Záruka navrácení do vykonávajícího státu), C-314/18, EU:C:2020:191, bod 40 a citovaná judikatura].
41 Pokud jde o důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vyjmenované v článku 4 rámcového rozhodnutí, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že v rámci provedení rámcového rozhodnutí mají členské státy prostor pro uvážení. Členské státy tak mohou, ale nemusí tyto důvody provést do svého vnitrostátního práva. Mohou se rovněž rozhodnout omezit situace, ve kterých vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, a usnadnit tak předávání vyžádaných osob v souladu se zásadou vzájemného uznávání stanovenou v čl. 1 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2009, Wolzenburg, C-123/08, EU:C:2009:616, body 58, 59 a 61).
42 Kromě toho je třeba poznamenat, že podle článku 4 rámcového rozhodnutí vykonávající justiční orgán „může odmítnout“ výkon evropského zatýkacího rozkazu z důvodů vyjmenovaných v bodech 1 až 7 tohoto článku, k nimž patří zejména skutečnost, že má tento informace, že trestní stíhání proti vyžádané osobě v třetím státě za stejný čin skončilo konečným rozhodnutím, za podmínky, že v případě odsouzení byl trest vykonán, právě je vykonáván nebo podle práva státu, který vynesl odsuzující rozsudek, ho již nelze vykonat.
43 Ze znění článku 4 rámcového rozhodnutí, a konkrétně z použití slovesa „moci“ ve spojení s infinitivem „odmítnout“, které se vztahuje k vykonávajícímu justičnímu orgánu, tak vyplývá, že sám tento orgán musí mít prostor pro uvážení, pokud jde o otázku, zda je třeba odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu z důvodů uvedených v tomto článku 4, či nikoli (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 2018, Sut, C-514/17, EU:C:2018:1016, bod 33).
44 Z toho vyplývá, že pokud se členské státy rozhodnou pro provedení jednoho nebo více důvodů, pro které lze odmítnout výkon, stanovených v článku 4 rámcového rozhodnutí, nemohou stanovit, že justiční orgány musí odmítnout vykonat evropský zatýkací rozkaz, který formálně spadá do rozsahu uvedených důvodů, a nemohou zohlednit okolnosti vlastní každému případu.
45 Tento výklad článku 4 rámcového rozhodnutí je podpořen kontextem, do něhož je tento článek zasazen.
46 Zaprvé, jak Soudní dvůr opakovaně zdůraznil, výkon evropského zatýkacího rozkazu totiž představuje pravidlo, zatímco odmítnutí jeho výkonu je pojato jako výjimka, která musí být vykládána restriktivně [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. března 2020, SF (Evropský zatýkací rozkaz – Záruka navrácení do vykonávajícího státu), C-314/18, EU:C:2020:191, bod 39].
47 Jak přitom uvedl generální advokát v bodě 44 svého stanoviska, účinkem vnitrostátního ustanovení, které by vykonávající justiční orgán připravilo o možnost zohlednit okolnosti vlastní každému případu, které by jej mohly vést k závěru, že podmínky pro odmítnutí předání nejsou zásadním způsobem splněny, by nahrazovalo pouhou možnost stanovenou v článku 4 rámcového rozhodnutí skutečnou povinností, čímž by z výjimky, kterou představuje odmítnutí předání, činilo pravidlo.
48 Zadruhé znění článku 4 rámcového rozhodnutí je třeba srovnat se zněním článku 3 rámcového rozhodnutí, který v souladu se svým názvem uvádí důvody pro „povinné odmítnutí výkonu“, na jejichž základě vykonávající justiční orgán „odmítne“ výkon evropského zatýkacího rozkazu. Vykonávající justiční orgán tak nemá v oblasti článku 3 rámcového rozhodnutí žádný prostor pro uvážení.
49 Samotné znění čl. 4 bodu 5 rámcového rozhodnutí je mimoto téměř totožné se zněním čl. 3 bodu 2 tohoto rámcového rozhodnutí, i když pouze první z nich se týká osoby pravomocně odsouzené za stejný čin „ve třetím státě“, zatímco druhé se vztahuje na případ osoby, která byla pravomocně odsouzena za stejný čin „členským státem“.
50 To, že vykonávající justiční orgán nemá prostor pro uvážení při uplatňování důvodu pro odmítnutí výkonu podle čl. 3 bodu 2 rámcového rozhodnutí, přitom vyplývá z požadavku na dodržování zásady ne bis in idem zakotvené v článku 50 Listiny základních práv Evropské unie.
51 Tato zásada, zaručená článkem 50 Listiny základních práv, implikuje, že nikdo nemůže být v členském státě trestně stíhán za trestný čin, za který již byl „v Unii“ osvobozen nebo odsouzen.
52 V tomto ohledu je třeba připomenout, že unijní právo spočívá na základním předpokladu, že každý členský stát sdílí se všemi ostatními členskými státy řadu společných hodnot, na nichž je Unie založena, jak je uvedeno v článku 2 SEU, a uznává, že s ním ostatní členské státy tyto hodnoty sdílejí [rozsudek ze dne 24. září 2020, Generalbundesanwalt beim Bundesgerichtshof (Zásada speciality), C-195/20 PPU, EU:C:2020:749, bod 30]. Tento předpoklad implikuje a odůvodňuje existenci vzájemné důvěry mezi členskými státy, zejména pak důvěry v jejich systémy trestního soudnictví.
53 Zásada vzájemné důvěry zejména v souvislosti s prostorem svobody, bezpečnosti a práva každému z těchto států ukládá, aby až na výjimečné okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která unijní právo uznává [rozsudek ze dne 17. prosince 2020, Openbaar Ministerie (Nezávislost vystavujícího justičního orgánu), C-354/20 PPU a C‑412/20 PPU, EU:C:2020:1033, bod 35 a citovaná judikatura].
54 Taková vzájemná důvěra existuje rovněž mezi státy, které jsou smluvními stranami ÚPSD, jejíž článek 54 brání tomu, aby osoba, která již byla pravomocně odsouzena smluvním státem, byla jiným smluvním státem „stíhána“ (rozsudek ze dne 29. června 2016, Kossowski, C-486/14, EU:C:2016:483, bod 50 a citovaná judikatura).
55 Naproti tomu důvěru v systém trestního soudnictví třetích států, které nejsou smluvními stranami této dohody, nebo států, které nemají jiné privilegované vztahy s Unií, nelze v zásadě presumovat, což znamená, že vykonávající justiční orgán musí mít v souladu s čl. 4 bodem 5 rámcového rozhodnutí určitý prostor pro uvážení, aby ověřil, zda s ohledem na všechny zvláštní okolnosti každého případu a zejména na podmínky, za kterých byla vyžádaná osoba souzena a za nichž byl případně odsuzující rozsudek vůči této osobě vykonán, je namístě odmítnout vykonat evropský zatýkací rozkaz.
56 Tento výklad je dále v souladu s cílem čl. 4 bodu 5 rámcového rozhodnutí, kterým je – jak vyplývá ze znění tohoto ustanovení a v souladu s čl. 67 odst. 1 SFEU – umožnit vykonávajícímu justičnímu orgánu zaručit právní jistotu vyžádané osoby tím, že zohlední, že tato osoba byla pravomocně odsouzena za stejný čin ve třetím státě, pokud v případě odsouzení již byl trest vykonán, právě je vykonáván nebo podle práva státu, který vynesl odsuzující rozsudek, ho již nelze vykonat (obdobně, pokud jde o článek 54 ÚPSD, viz rozsudek ze dne 29. června 2016, Kossowski, C-486/14, EU:C:2016:483, bod 44).
57 V tomto ohledu je třeba uvést, že podmínka, že trest byl vykonán, že je právě vykonáván, nebo již nemůže být vykonán podle práva státu, ve kterém byl vydán odsuzující rozsudek, jejíž nesplnění vede k tomu, že vyžádaná osoba musí být předána za účelem stíhání či výkonu trestu odnětí svobody, přispívá k dosažení cíle mechanismu evropského zatýkacího rozkazu, který má zabránit tomu, aby v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva zůstaly trestné činy nepotrestány [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. března 2020, SF (Evropský zatýkací rozkaz – Záruka navrácení do vykonávajícího státu), C-314/18, EU:C:2020:191, bod 47, a obdobně rozsudek ze dne 27. května 2014, Spasic, C-129/14 PPU, EU:C:2014:586, bod 77].
58 V tomto kontextu je třeba připomenout, že rámcové rozhodnutí je tedy nutno vykládat takovým způsobem, který umožní zajistit soulad s požadavky na dodržování základních práv dotčených osob, aniž bude zpochybněna účinnost systému justiční spolupráce mezi členskými státy, jehož základním prvkem je mimo jiné i evropský zatýkací rozkaz, jak je upraven unijním normotvůrcem (rozsudek ze dne 10. srpna 2017, Tupikas, C-270/17 PPU, EU:C:2017:628, bod 63).
59 Vzhledem k tomu, že – jak vyplývá z bodu 55 tohoto rozsudku – zásady vzájemné důvěry a vzájemného uznávání, které jsou základem mechanismu evropského zatýkacího rozkazu, nejsou automaticky použitelné na rozsudky vydané soudy třetích států, by přitom dosažení cíle stanoveného v čl. 3 odst. 2 SEU, kterým je předcházení trestné činnosti a boj proti ní v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva, mohlo být ohroženo, pokud by vykonávající justiční orgán musel odmítnout předat vyžádanou osobu z důvodu uvedeného v čl. 4 bodě 5 rámcového rozhodnutí bez ohledu na okolnosti vlastní každému případu.
60 Z toho vyplývá, že konkrétní uplatnění důvodu pro odmítnutí výkonu stanoveného v čl. 4 bodě 5 rámcového rozhodnutí musí být ponecháno na posouzení vykonávajícího justičního orgánu, který za tímto účelem musí mít prostor pro uvážení, v jehož rámci může provést přezkum případ od případu s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, a zejména k okolnostem, za kterých byla vyžádaná osoba souzena ve třetím státě, za účelem určení, zda by nepředání této osoby mohlo ohrozit legitimní zájem všech členských států na předcházení trestné činnosti v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva.
61 V projednávané věci ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že podle názoru předkládajícího soudu patrně nelze uplatnit OLW tak, že by vykonávajícímu justičnímu orgánu přiznával takový prostor pro uvážení, nemá-li jej vykládat contra legem.
62 V tomto ohledu je třeba připomenout, že rámcové rozhodnutí nemá přímý účinek, takže soud členského státu není na základě samotného unijního práva povinen upustit od použití ustanovení svého vnitrostátního práva, které je v rozporu s rámcovým rozhodnutím (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski, C-573/17, EU:C:2019:530, bod 71 a citovaná judikatura).
63 Ačkoli závaznost rámcového rozhodnutí s sebou pro vnitrostátní orgány nese povinnost vykládat vnitrostátní právo pokud možno co nejvíce ve světle znění a účelu tohoto rámcového rozhodnutí, aby bylo dosaženo výsledku sledovaného tímto rámcovým rozhodnutím, zásada konformního výkladu nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski, C-573/17, EU:C:2019:530, body 72, 73 a 76 a citovaná judikatura).
64 Zásada konformního výkladu však vyžaduje vzít v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použít metody výkladu jím uznané, aby byla zajištěna plná účinnost rámcového rozhodnutí a bylo dosaženo výsledku, který je v souladu s cílem sledovaným tímto rozhodnutím (rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski, C‑573/17, EU:C:2019:530, bod 77 a citovaná judikatura).
65 V projednávaném případě nizozemská vláda na jednání před Soudním dvorem uvedla, že je právě přijímán návrh zákona měnícího článek 9 OLW za účelem dosažení souladu s rámcovým rozhodnutím.
66 Za těchto podmínek je na předkládajícím soudu, aby posoudil, zda s ohledem na tuto případnou změnu právních předpisů může být nizozemské právo uplatněno tak, aby vedlo k výsledku slučitelnému s výsledkem sledovaným rámcovým rozhodnutím.
67 Vzhledem k výše uvedenému je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 4 bod 5 rámcového rozhodnutí musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, že se členský stát rozhodne provést toto ustanovení do vnitrostátního práva, musí vykonávajícímu justičnímu orgánu přiznat určitý prostor pro uvážení pro účely rozhodnutí, zda je výkon evropského zatýkacího rozkazu z důvodu uvedeného v onom ustanovení namístě odmítnout, či nikoliv.
K druhé otázce
68 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 3 bod 2 a čl. 4 bod 5 rámcového rozhodnutí vykládány v tom smyslu, že pojem „stejný čin“ uvedený v obou těchto ustanoveních musí být vykládán jednotně.
69 Podle ustálené judikatury Soudního dvora z požadavku na jednotné uplatňování unijního práva i ze zásady rovnosti plyne, že znění ustanovení unijního práva, které za účelem vymezení svého smyslu a rozsahu výslovně neodkazuje na právo členských států, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii, přičemž tento výklad je třeba nalézt nejen s ohledem na znění tohoto ustanovení, ale i s přihlédnutím k jeho kontextu a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou [rozsudek ze dne 25. června 2020, Ministerio Fiscal (Orgán, který může obdržet žádost o mezinárodní ochranu), C-36/20 PPU, EU:C:2020:495, bod 53 a citovaná judikatura].
70 Pokud jde konkrétně o pojem „stejný čin“ uvedený v čl. 3 bodě 2 rámcového rozhodnutí, Soudní dvůr konstatoval, že vzhledem k tomu, že toto ustanovení u tohoto pojmu neodkazuje na právo členských států, musí být tento pojem vykládán autonomním a jednotným způsobem v celé Unii (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. listopadu 2010, Mantello, C-261/09, EU:C:2010:683, bod 38).
71 Soudní dvůr kromě toho konstatoval, že pojem „stejný čin“ je uveden i v článku 54 ÚPSD, a vzhledem ke společnému cíli tohoto článku a čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí, který spočívá v zabránění tomu, aby byla osoba znovu trestně stíhána nebo odsouzena za stejný čin, rozhodl, že je třeba oba tyto pojmy vykládat totožně tak, že se týkají pouze skutkové stránky činů a zahrnují všechny konkrétní okolnosti, které jsou vzájemně neoddělitelně spojeny, nezávisle na právní kvalifikaci těchto činů nebo chráněném právním zájmu (rozsudek ze dne 16. listopadu 2010, Mantello, C-261/09, EU:C:2010:683, body 39 a 40 a citovaná judikatura).
72 Podobně jako čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí ani čl. 4 bod 5 tohoto rámcového rozhodnutí výslovně neodkazuje na právo členských států, takže v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 69 tohoto rozsudku musí být smysl a rozsah pojmu „stejný čin“ uvedeného v tomto ustanovení rovněž vykládán autonomním a jednotným způsobem v celé Unii, přičemž tento výklad je třeba hledat nejen s ohledem na jeho znění, ale i na kontext ustanovení a cíl sledovaný dotčenou právní úpravou.
73 V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že tento pojem je formulován naprosto totožně jako pojem uvedený v čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí.
74 Pokud jde dále o kontext těchto dvou pojmů, je třeba poznamenat, že znění čl. 4 bodu 5 rámcového rozhodnutí je v každém ohledu srovnatelné se zněním čl. 3 bodu 2 rámcového rozhodnutí, ačkoli pouze toto posledně uvedené ustanovení, které stanoví jeden z „důvodů pro povinné odmítnutí výkonu“ evropského zatýkacího rozkazu, se týká rozsudku vydaného „členským státem“, zatímco čl. 4 bod 5 tohoto rámcového rozhodnutí, který uvádí jeden z „důvodů, pro které je možné odmítnout výkon“, se týká rozsudku vydaného „třetím státem“.
75 Za těchto podmínek je vzhledem k požadavku na soudržnost a právní jistotu nutné, aby byl totožně formulovaným pojmům v obou těchto ustanoveních, jakož i v článku 54 ÚPSD, přikládán stejný význam (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. listopadu 2016, Özçelik, C-453/16 PPU, EU:C:2016:860, bod 33).
76 Okolnost, že se čl. 3 bod 2 tohoto rámcového rozhodnutí týká rozsudků vydaných v Unii, zatímco čl. 4 bod 5 tohoto rámcového rozhodnutí se vztahuje na rozsudky vydané ve třetím státě, nemůže sama o sobě být důvodem k tomu, aby měl uvedený pojem jiný význam.
77 Je pravda, že předpokladem pro použití zásady ne bis in idem je nutně důvěra v systém trestního soudnictví země, v níž byl rozsudek vydán (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. března 2006, Van Esbroeck, C-436/04, EU:C:2006:165, bod 30 a citovaná judikatura). Jak přitom vyplývá z bodu 55 tohoto rozsudku, vysoký stupeň důvěry panující mezi členskými státy nelze presumovat v případě třetích států a zejména systému trestního soudnictví takových států.
78 Je však třeba zdůraznit, že právě z důvodu této nejistoty unijní normotvůrce zařadil okolnost, že vyžádaná osoba byla pravomocně odsouzena ve třetím státě, spíše k důvodům, pro které lze odmítnout výkon, než k důvodům, pro které výkon musí být povinně odmítnut.
79 Umožnil tak členským státům omezit situace, v nichž vykonávající justiční orgán může odmítnout vykonat evropský zatýkací rozkaz z tohoto důvodu, čímž zjednodušil předávání vyžádaných osob v souladu se zásadou vzájemného uznávání stanovenou v čl. 1 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí (rozsudek ze dne 6. října 2009, Wolzenburg, C-123/08, EU:C:2009:616, body 58 a 59).
80 Vzhledem k tomu, že – jak vyplývá z odpovědi na první otázku – vykonávající justiční orgán musí mít v rámci uplatnění důvodu, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu ve smyslu čl. 4 bodu 5 rámcového rozhodnutí, určitý prostor pro uvážení, tento orgán také musí pro účely určení, zda je či není třeba předání vyžádané osoby odmítnout, zohlednit důvěru, kterou lze legitimně vkládat do systému trestního soudnictví dotčeného třetího státu.
81 Pokud bychom čl. 4 bodu 5 rámcového rozhodnutí, a zejména pojem „stejný čin“ ve smyslu tohoto rámcového rozhodnutí, chápali úžeji, než jej koncipuje čl. 3 bod 2 tohoto rámcového rozhodnutí a článek 54 ÚPSD, bylo by to obtížně slučitelné s posledně uvedeným ustanovením, jelikož tato úmluva se vztahuje nejen na členské státy, ale i na některé třetí státy, které k ní přistoupily.
82 Pokud jde konečně o účel tohoto ustanovení, je třeba připomenout, že stejně jako čl. 3 bod 2 rámcového rozhodnutí má i jeho čl. 4 bod 5 umožnit vykonávajícímu justičnímu orgánu zaručit právní jistotu vyžádané osoby tím, že v rámci prostoru pro uvážení zohlední, že tato osoba byla pravomocně odsouzena za stejný čin v jiném státě, což také svědčí ve prospěch koherentního výkladu pojmu „stejný čin“ v uvedených ustanoveních.
83 S ohledem na výše uvedené je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 3 bod 2 a čl. 4 bod 5 rámcového rozhodnutí musí být vykládány v tom smyslu, že pojem „stejný čin“ uvedený v těchto dvou ustanoveních musí být vykládán jednotně.
K třetí otázce
84 Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 4 bod 5 rámcového rozhodnutí, který podmiňuje uplatnění důvodu, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu ve smyslu tohoto ustanovení, tím, že v případě odsouzení byl trest vykonán, je právě vykonáván nebo již nemůže být vykonán podle práva státu, v němž byl vydán odsuzující rozsudek, vykládán v tom smyslu, že tato podmínka je splněna, pokud byla vyžádaná osoba za stejný čin pravomocně odsouzena k trestu odnětí svobody, který byl částečně vykonán ve státě, ve kterém došlo k odsouzení, a zbývající část trestu jí byla prominuta orgánem tohoto státu, který není jeho soudním orgánem, v rámci všeobecné milosti, která se vztahuje i na osoby odsouzené za závažné činy a nevychází z objektivních úvah trestněprávní politiky.
85 Podle čl. 4 bodu 5 rámcového rozhodnutí vykonávající justiční orgán odmítne vykonat evropský zatýkací rozkaz, pokud má informace o tom, že trestní stíhání proti vyžádané osobě v třetím státě za stejný čin skončilo konečným rozhodnutím, za podmínky, „že v případě odsouzení byl trest vykonán, právě je vykonáván nebo podle práva státu, který vynesl [odsuzující] rozsudek, ho již nelze vykonat“ (dále jen podmínka vykonatelnosti).
86 V tomto ohledu je třeba poznamenat, že čl. 4 odst. 5 rámcového rozhodnutí odkazuje obecně na „právní předpisy státu, který vynesl [odsuzující] rozsudek“, a důvod nemožnosti výkonu trestu dále neupřesňuje.
87 Je tedy třeba v zásadě uznat všechny druhy milosti stanovené zákony státu, ve kterém byl vydán odsuzující rozsudek, v jejichž důsledku již uložený trest nemůže být vykonán, bez ohledu na závažnost činů, orgán, který milost udělil, či úvahy, z nichž vycházel.
88 Z toho vyplývá, že zkrácení trestu v souladu s právem státu, který vydal odsuzující rozsudek, nelze a priori vyloučit z působnosti čl. 4 bodu 5 rámcového rozhodnutí, a to ani v případě, že trest zkrátil jiný než soudní orgán v rámci obecné milosti, která byla udělena i osobám odsouzeným za závažné trestné činy a která nevychází z objektivních hledisek trestněprávní politiky.
89 Tento výklad založený na znění čl. 4 bodu 5 rámcového rozhodnutí je podpořen kontextem tohoto ustanovení a cílem, který sleduje, jakož i obecněji cílem rámcového rozhodnutí.
90 Pokud jde zaprvé o kontext článku 4 bod 5 rámcového rozhodnutí, je třeba uvést, že podmínka pro výkon stanovená v tomto ustanovení je formulována téměř stejně jako podmínka uvedená v čl. 3 bodě 2 tohoto rámcového rozhodnutí. Článek 54 ÚPSD obsahuje také takovou stejně formulovanou podmínku.
91 Z týchž důvodů, jako jsou důvody uvedené v bodech 74 až 81 tohoto rozsudku, proto musí mít tato podmínka stejný dosah.
92 Dále je třeba uvést, že podle čl. 3 odst. 1 rámcového justiční orgán odmítne výkon evropského zatýkacího rozkazu, „pokud se na trestný čin, pro který je tento rozkaz vydán, vztahuje ve vykonávajícím členském státě amnestie, pokud byl tento stát příslušný ke stíhání tohoto trestného činu podle svého vlastního trestního práva“.
93 Amnestie, která má obecně odstranit trestnost činů, na které se vztahuje, má ten důsledek, že trestný čin již nebude moci být trestně stíhán, a pokud již došlo k odsouzení, tedy v zásadě implikuje, že uložený trest již nemůže být vykonán ve smyslu čl. 3 bodu 2 a čl. 4 bodu 5 rámcového rozhodnutí.
94 Nelze však mít za to, že unijní normotvůrce měl v úmyslu vyloučit amnestii vyhlášenou ve státě, který vydal odsuzující rozsudek, nebo jiný druh milosti udělené jiným než soudním orgánem tohoto státu, z působnosti čl. 3 bodu 2 a čl. 4 bodu 5 rámcového rozhodnutí, když do článku 3 bodu 1 tohoto rámcového rozhodnutí zařadil konkrétně případ amnestie ve vykonávajícím státě.
95 Jak totiž vyplývá z jeho znění, čl. 3 bod 1 rámcového rozhodnutí se vztahuje na zvláštní případ, kdy trestný čin spáchaný vyžádanou osobou nemůže vést k zahájení trestního stíhání ve vykonávajícím členském státě z důvodu, že se na něj vztahuje amnestie v tomto členském státě, zatímco podmínka pro výkon stanovená v čl. 4 bodě 5 a v čl. 3 bodě 2 rámcového rozhodnutí se týká situace, kdy byla vyžádaná osoba odsouzena ve třetím státě nebo v jiném členském státě, než je vykonávající členský stát.
96 Zadruhé, pokud jde o účel podmínky pro výkon stanovené v čl. 4 bodě 5 rámcového rozhodnutí, z bodu 57 tohoto rozsudku vyplývá, že tato podmínka pro výkon má zabránit tomu, aby trestné činy zůstaly v prostoru svobody, bezpečnosti a práva nepotrestány.
97 V tomto ohledu je třeba připomenout, jak vyplývá z čl. 67 odst. 3 SFEU, že cíl, který byl Unii vytčen, a sice stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva, vede k tomu, že Unie musí usilovat o zajištění vysoké úrovně bezpečnosti prostřednictvím opatření pro předcházení trestné činnosti a boji proti ní, prostřednictvím opatření pro koordinaci a spolupráci mezi policejními a justičními orgány a jinými příslušnými orgány, jakož i prostřednictvím vzájemného uznávání soudních rozhodnutí v trestních věcech, a je-li to nezbytné, prostřednictvím sbližování předpisů trestního práva (rozsudek ze dne 27. května 2014, Spasic, C‑129/14 PPU, EU:C:2014:586, bod 62).
98 V tomto kontextu má podmínka pro výkon zvláštní význam vzhledem k tomu, že v případě, že není splněna, brání uplatnění zásady ne bis in idem, a vyžaduje proto předání vyžádané osoby za účelem stíhání či výkonu trestu odnětí svobody, který jí byl uložen.
99 Cílem zásady ne bis in idem uvedené jak v čl. 4 bodě 5 rámcového rozhodnutí, tak v jeho čl. 3 odst. 2 a v článku 54 ÚPSD však není pouze zabránit tomu, že osoby odsouzené konečným trestním rozsudkem nebudou v prostoru svobody, bezpečnosti a práva potrestány, ale má rovněž zaručit právní jistotu respektováním pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. května 2014, Spasic, C-129/14 PPU, EU:C:2014:586, bod 77).
100 Právní jistota osob odsouzených konečným rozsudkem přitom může být užitečně zaručena pouze tehdy, mají-li tyto osoby jistotu, že po odsouzení se v případě, že trest, který jim byl uložen, již nelze vykonat podle právních předpisů státu, který vydal odsuzující rozsudek, budou moci pohybovat v rámci Unie bez obav z nového stíhání za stejný čin (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. prosince 2008, Bourquain, C-297/07, EU:C:2008:708, body 49 až 50), a to včetně případu, kdy jim byl trest prominut jiným než soudním orgánem v rámci obecné milosti, která nevychází z objektivních hledisek trestněprávní politiky.
101 Je však třeba uvést, že na rozdíl od důvodu pro povinné odmítnutí výkonu podle čl. 3 bodu 2 rámcového rozhodnutí, při jehož uplatňování nemá vykonávající justiční orgán žádný prostor pro uvážení, musí mít takový orgán, jak bylo uvedeno v bodě 60 tohoto rozsudku, při uplatnění důvodu, pro který lze odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu ve smyslu čl. 4 bodu 5 tohoto rámcového rozhodnutí, prostor pro uvážení, který mu umožní provést přezkum případ od případu a zohlednit všechny relevantní okolnosti. K těm patří zejména skutečnost, že se na vyžádanou osobu vztahovala obecná milost, rozsah této milosti, jakož i podmínky, za nichž byla uvedená milost udělena.
102 Tento přezkum relevantních okolností musí být proveden ve světle cílů připomenutých v bodě 99 tohoto rozsudku, které sleduje čl. 4 bod 5 rámcového rozhodnutí, a obecněji ve světle cíle uvedeného v čl. 3 odst. 2 SEU, kterým je předcházení trestné činnosti a boj proti ní v prostoru svobody, bezpečnosti a práva.
103 V rámci prostoru pro uvážení musí vykonávající justiční orgán vyvážit povinnost zabránit beztrestnosti a boj proti trestné činnosti na straně jedné a záruku právní jistoty dotčené osoby na straně druhé za účelem dosažení unijního cíle stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva v souladu s čl. 67 odst. 1 a 3 SFEU.
104 Vzhledem k výše uvedenému je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že čl. 4 bod 5 rámcového rozhodnutí, který podmiňuje uplatnění důvodu, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu ve smyslu tohoto ustanovení, tím, že v případě odsouzení byl trest vykonán, je právě vykonáván nebo již nemůže být vykonán podle práva státu, který vydal odsuzující rozsudek, musí být vykládán v tom smyslu, že tato podmínka je splněna, pokud byla vyžádaná osoba za stejný čin pravomocně odsouzena k trestu odnětí svobody, který byl částečně vykonán ve státě, ve kterém došlo k odsouzení, a zbývající část trestu jí byla prominuta orgánem tohoto státu, který není jeho soudním orgánem, v rámci všeobecné milosti, která se vztahuje i na osoby odsouzené za závažné činy a nevychází z objektivních hledisek trestněprávní politiky. Vykonávajícímu justičnímu orgánu přísluší, aby v rámci prostoru pro uvážení vyvážil povinnost zabránit beztrestnosti a boj proti kriminalitě na straně jedné a záruku právní jistoty dotčené osoby na straně druhé.
K nákladům řízení
105 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:
1) Článek 4 bodu 5 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, že se členský stát rozhodne provést toto ustanovení do vnitrostátního práva, musí vykonávajícímu justičnímu orgánu přiznat určitý prostor pro uvážení pro účely rozhodnutí, zda je výkon evropského zatýkacího rozkazu z důvodu uvedeného v onom ustanovení namístě odmítnout, či nikoliv.
2) Článek 3 bod 2 a čl. 4 bod 5 rámcového rozhodnutí 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, musí být vykládány v tom smyslu, že pojem „stejný čin“ uvedený v těchto dvou ustanoveních musí být vykládán jednotně.
3) Článek 4 bod 5 rámcového rozhodnutí 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, který podmiňuje uplatnění důvodu, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu ve smyslu tohoto ustanovení, tím, že v případě odsouzení byl trest vykonán, je právě vykonáván nebo již nemůže být vykonán podle práva státu, který vydal odsuzující rozsudek, musí být vykládán v tom smyslu, že tato podmínka je splněna, pokud byla vyžádaná osoba za stejný čin pravomocně odsouzena k trestu odnětí svobody, který byl částečně vykonán ve státě, ve kterém došlo k odsouzení, a zbývající část trestu jí byla prominuta orgánem tohoto státu, který není jeho soudním orgánem, v rámci všeobecné milosti, která se vztahuje i na osoby odsouzené za závažné činy a nevychází z objektivních hledisek trestněprávní politiky. Vykonávajícímu justičnímu orgánu přísluší, aby v rámci prostoru pro uvážení vyvážil povinnost zabránit beztrestnosti a boj proti kriminalitě na straně jedné a záruku právní jistoty dotčené osoby na straně druhé.
Podpisy.