ROZSUDEK SOUDU (osmého rozšířeného senátu)
11. června 2009(*)
„Státní podpory – Režim podpor poskytovaných italskými orgány některým podnikům poskytujícím veřejné služby ve formě osvobození od daně a půjček se zvýhodněnou sazbou – Rozhodnutí prohlašující podpory za neslučitelné se společným trhem – Existující podpory a nové podpory – Článek 86 odst. 2 ES“
Ve věci T‑222/04,
Italská republika, zastoupená původně I. Bragugliou, poté R. Adamem a I. Bruni, jako zmocněnci, ve spolupráci s M. Fiorillim, avvocato dello Stato,
žalobkyně,
proti
Komisi Evropských společenství, zastoupené V. Di Buccim, jako zmocněncem,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení článku 2 rozhodnutí Komise 2003/193/ES ze dne 5. června 2002 o státní podpoře poskytované Itálií ve formě osvobození od daně a půjček za zvýhodněných podmínek podnikům poskytujícím veřejné služby s většinovou veřejnou kapitálovou účastí (Úř. věst. 2003, L 77, s. 21),
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (osmý rozšířený senát),
ve složení M. E. Martins Ribeiro, předsedkyně, D. Šváby, S. Papasavvas, N. Wahl (zpravodaj) a A. Dittrich, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 16. dubna 2008,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1. K vnitrostátnímu právnímu rámci
1 Legge n° 142 ordinamento delle autonomie locali (zákon č. 142 o organizaci místních samospráv, ze dne 8. června 1990, GURI č. 135 ze dne 12. června 1990, dále jen „zákon č. 142/90“) zavedl v Itálii reformu právních organizačních nástrojů, jimiž disponují obce v rámci řízení veřejných služeb, zejména v odvětvích dodávek vody, plynu, elektřiny a v odvětví dopravy. Článek 22 uvedeného zákona, ve znění změn, stanovil možnost, aby obce za účelem poskytování veřejných služeb zakládaly společnosti různých právních forem. Mezi nimi je uvedeno zakládání obchodních společností nebo společností s ručením omezeným s většinovou veřejnou kapitálovou účastí (dále jen „společnosti podle zákona č. 142/90“).
2 V tomto kontextu byly podle článku 9a legge n° 488 di conversione in legge, con modificazioni, del decreto-legge 1° luglio 1986, n° 318, recante provvedimenti urgenti per la finanza locale (zákona č. 488, kterým se přeměňuje v zákon a mění nařízení s mocí zákona č. 318 ze dne 1. července 1986, kterým se zavádějí naléhavá opatření na podporu místních rozpočtů, ze dne 9. srpna 1986, GURI č. 190 ze dne 18. srpna 1986), mezi roky 1994 a 1998 společnostem podle zákona č. 142/90, které byly poskytovateli veřejných služeb, u Cassa Depositi e Prestiti (dále jen „CDDPP“) poskytnuty půjčky se zvláštní úrokovou sazbou (dále jen „půjčky CDDPP“).
3 Podle ustanovení čl. 3 bodů 69 a 70 legge nº 549 (su) misure di razionalizzazione della finanza pubblica (zákona č. 549 o racionalizačních opatřeních v oblasti veřejných rozpočtů ze dne 28. prosince 1995, běžný doplněk GURI č. 302 ze dne 29. prosince 1995, dále jen „zákon č. 549/95“) ve spojení s decreto-legge n° 331 (su) armonizzazione delle disposizioni in materia di imposte sugli oli minerali, sull’alcole, sulle bevande alcoliche, sui tabacchi lavorati e in materia di IVA con quelle recate da direttive CEE e modificazioni conseguenti a detta armonizzazione, nonché disposizioni concernenti la disciplina dei centri autorizzati di assistenza fiscale, le procedure dei rimborsi di imposta, l’esclusione dall’ILOR dei redditi di impresa fino all’ammontare corrispondente al contributo diretto lavorativo, l’istituzione per il 1993 di un’imposta erariale straordinaria su taluni beni ed altre disposizioni tributarie (nařízením s mocí zákona č. 331 o harmonizaci daňových právních předpisů v různých oblastech ze dne 30. srpna 1993, GURI č. 203 ze dne 30. srpna 1993, dále jen „nařízení s mocí zákona č. 331/93“), byla mimoto ve prospěch společností podle zákona č. 142/90 zavedena následující opatření:
– osvobození od všech poplatků, kterými jsou zatíženy převody aktiv uskutečněné v rámci přeměny zvláštních podniků a komunálních podniků na společnosti podle zákona č. 142/90 (dále jen „osvobození od poplatků za převody“);
– úplné osvobození od korporační daně, tedy od daně ze zisku právnických osob a od místní daně z příjmu, po dobu tří let a nejpozději do zdaňovacího období roku 1999 (dále jen „tříleté osvobození od korporační daně“).
2. Správní řízení
4 Na základě stížnosti ohledně uvedených opatření požádala Komise dopisy ze dne 12. května, 16. června a 21. listopadu 1997 italské orgány v tomto ohledu o informace.
5 Dopisem ze dne 17. prosince 1997 poskytly italské orgány část požadovaných informací. Krom toho se na žádost italských orgánů konala schůze dne 19. ledna 1998.
6 Dopisem ze dne 17. května 1999 oznámila Komise italským orgánům své rozhodnutí o zahájení postupu podle čl. 88 odst. 2 ES. Toto rozhodnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropských společenství ze dne 31. července 1999 (Úř. věst. C 220, s. 14).
7 Komise poté, co obdržela připomínky od zúčastněných třetích osob a od italských orgánů, požádala uvedené orgány několikrát o dodatečné informace. Rovněž se konaly schůzky mezi jednak Komisí, a jednak italskými orgány, jakož i zúčastněnými třetími osobami.
8 Některé společnosti podle zákona č. 142/90, jako jsou společnosti ACEA SpA, AEM SpA a Azienda Mediterranea Gas e Acqua SpA (AMGA), které navíc podaly žalobu na neplatnost proti rozhodnutí, které je předmětem v této věci (a ve věcech T‑297/02, T‑301/02 a T‑300/02), zejména tvrdily, že dotčené tři druhy opatření nepředstavují státní podpory.
9 Italské orgány a Confederazione Nazionale dei Servizi (Confservizi), konfederace seskupující zejména společnosti podle zákona č. 142/90 a zvláštní obecní podniky v Itálii, se k tomuto stanovisku v podstatě připojily.
10 Naproti tomu, Bundesverband der deutschen Industrie eV (BDI), německé sdružení průmyslu a poskytovatelů souvisejících služeb, mělo za to, že by dotčená opatření mohla vést k narušení hospodářské soutěže nejen v Itálii, ale rovněž v Německu.
11 Stejně tak Gas-it, italské sdružení soukromých provozovatelů v odvětví distribuce plynu, prohlásilo, že dotčená opatření, zejména tříleté osvobození od korporační daně, představují státní podpory.
12 Dne 5. června 2002 přijala Komise rozhodnutí 2003/193/ES o státní podpoře poskytované Itálií ve formě osvobození od daně a půjček za zvýhodněných podmínek společnostem podle zákona č. 142/90 (Úř. věst. 2003, L 77, s. 21; dále jen „napadené rozhodnutí“; citace z uvedeného rozhodnutí použité v textu tohoto rozsudku jsou neoficiálním překladem).
3. Napadené rozhodnutí
13 Komise především zdůrazňuje, že se její přezkum týká pouze režimů podpor s obecnou působností zavedených spornými opatřeními, a nikoli individuálních podpor poskytnutých různým podnikům, takže její přezkum v napadeném rozhodnutí je obecný a abstraktní. V tomto ohledu prohlašuje, že Italská republika „neposkytla žádné daňové výhody na individuálním základě a neoznámila [jí] žádný konkrétní případ podpory spolu s uvedením veškerých informací nezbytných pro jeho posouzení“. Komise uvádí, že v důsledku toho má za to, že je povinna provést obecný a abstraktní přezkum dotčených režimů, pokud jde jak o jejich kvalifikaci, tak o jejich slučitelnost se společným trhem (body 42 až 45 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
14 Podle Komise jsou půjčky CDDPP a tříleté osvobození od korporační daně (dále jen společně „dotčená opatření“) státními podporami. Poskytnutí takových zvýhodnění ze státních prostředků společnostem podle zákona č. 142/90 má totiž za účinek posílení jejich postavení z hlediska hospodářské soutěže ve srovnání se všemi ostatními podniky, které chtějí poskytovat téže služby (body 48 až 75 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dotčená opatření jsou neslučitelná se společným trhem, neboť nesplňují ani podmínky podle čl. 87 odst. 2 a 3 ES, ani podmínky podle čl. 86 odst. 2 ES, a navíc porušují článek 43 ES (body 94 až 122 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
15 Naproti tomu osvobození od poplatků za převody podle Komise nepředstavuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES vzhledem k tomu, že povinnost platit tyto poplatky vzniká při založení nového hospodářského subjektu nebo při převodu aktiv mezi různými hospodářskými subjekty. Komunální podniky, na straně jedné, a společnosti podle zákona č. 142/90, na straně druhé, přitom svou podstatou představují tentýž hospodářský subjekt. Jejich osvobození od uvedených poplatků je tudíž odůvodněno povahou nebo vnitřní strukturou systému (body 76 až 81 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
16 Výrok napadeného rozhodnutí zní následovně:
„Článek 1
Osvobození od poplatků za převody […] nepředstavuje podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 [ES].
Článek 2
Tříleté osvobození od korporační daně […] a zvýhodnění vyplývající z půjček [CDDPP …] představují státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 [ES].
Tyto podpory nejsou slučitelné se společným trhem.
Článek 3
Itálie přijme veškerá nezbytná opatření, aby protiprávně poskytnuté podpory uvedené v článku 2 získala od příjemců zpět.
Navrácení se provede bezodkladně a v souladu s postupy vnitrostátního práva, pokud umožňují okamžité a účinné provedení [napadeného] rozhodnutí.
Podpory, které mají být navráceny, zahrnují úroky od data, kdy byly protiprávní podpory poskytnuty příjemcům, až do data jejich skutečného navrácení. Tyto úroky se vypočtou na základě referenční sazby použitelné pro výpočet subvenčního ekvivalentu v rámci regionálních podpor.
[…]“
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
17 Dne 8. srpna 2002 podala Italská republika proti napadenému rozhodnutí k Soudnímu dvoru žalobu na neplatnost, která byla zapsána do rejstříku pod číslem C‑290/02. Soudní dvůr konstatoval, že tato žaloba a žaloby ve věcech T‑292/02, T‑297/02, T‑300/02, T‑301/02 a T‑309/02 mají tentýž předmět, totiž zrušení napadeného rozhodnutí, a jsou spojené, neboť žalobní důvody uvedené v každé z těchto věcí se ve značné míře překrývají. Usnesením ze dne 10. června 2003 přerušil Soudní dvůr řízení ve věci C‑290/02 podle čl. 54 třetího pododstavce svého statutu až do vydání rozhodnutí Soudu, kterým se ukončuje řízení ve věcech T‑292/02, T‑297/02, T‑300/02, T‑301/02 a T‑309/02.
18 Usnesením ze dne 8. června 2004 Soudní dvůr rozhodl o tom, že postoupí věc C‑290/02 Soudu, který se stal příslušný k rozhodnutí o žalobách podaných členskými státy proti Komisi v souladu s ustanoveními článku 2 rozhodnutí Rady 2004/407/ES, Euratom ze dne 26. dubna 2004, kterým se mění články 51 a 54 Protokolu o statutu Soudního dvora (Úř. věst. L 132, s. 5; Zvl. vyd. 01/05, s. 85). Uvedená věc tak byla zapsána do rejstříku v kanceláři Soudu pod číslem T‑222/04.
19 Na základě článku 14 jednacího řádu Soudu a na návrh osmého senátu rozhodl Soud po vyslechnutí účastnic řízení v souladu s článkem 51 uvedeného jednacího řádu o předání věci rozšířenému soudnímu kolegiu.
20 Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Soud (osmý rozšířený senát) o zahájení ústní části řízení.
21 Usnesením předsedkyně osmého rozšířeného senátu Soudu ze dne 13. března 2008 byly podle článku 50 jednacího řádu věci T‑292/02, T‑297/02, T‑300/02, T‑301/02, T‑309/02, T‑189/03 a T‑222/04 spojeny pro účely ústní části řízení.
22 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Soudu byly vyslechnuty na jednání, které proběhlo dne 16. dubna 2008.
23 Italská republika navrhuje, aby Soud:
– zrušil článek 2 napadeného rozhodnutí.
24 Komise navrhuje, aby Soud:
– zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil Italské republice náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
25 Na podporu své žaloby se Italská republika v podstatě dovolává několika žalobních důvodů, které je třeba přeskupit a přezkoumat následovně:
– porušení čl. 87 odst. 1 ES, pokud jde o kvalifikaci jak tříletého osvobození od korporační daně, tak půjček CDDPP jako státních podpor, a nedostatečné odůvodnění;
– nesprávná kvalifikace dotčených opatření jako nových podpor a v tomto ohledu porušení čl. 88 odst. 1 ES;
– nesprávné použití čl. 86 odst. 2 ES;
– porušení procesních pravidel z důvodu neúplnosti šetření.
1. K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 87 odst. 1 ES, pokud jde o kvalifikaci jak tříletého osvobození od korporační daně, tak půjček CDDPP jako státních podpor
26 V rámci tohoto žalobního důvodu Italská republika tvrdí, že dotčená opatření nepředstavují státní podpory. Žalobní důvod se dělí na tři části, které se týkají neexistence hospodářské soutěže a ovlivnění obchodu mezi členskými státy, nedostatku selektivní povahy, respektive nedostatečného odůvodnění.
Argumenty účastnic řízení
K první části, vycházející z neexistence hospodářské soutěže a ovlivnění obchodu mezi členskými státy
27 Italská republika uvádí, že společnosti podle zákona č. 142/90 mohou svou činnost v zásadě vykonávat pouze v oblasti veřejných služeb, v oblasti, která nepodléhá hospodářské soutěži. Zvláštní podniky a společnosti podle zákona č. 142/90 totiž mají zákonný nebo faktický monopol na veřejné služby v obci, které náleží. Krom toho jsou tyto veřejné služby nutně místní povahy.
28 Předmět činnosti společností podle zákona č. 142/90 je stanoven zákonem a tyto společnosti byly založeny za účelem provozování jedné nebo více služeb spadajících do pravomoci příslušného místního orgánu. Soukromoprávní způsobilost uvedených společností by tudíž měla být nutně vykonávána v návaznosti na účel sledovaný těmito orgány a s cílem provozování veřejných služeb. Z toho vyplývá, že takové společnosti s veřejnou kapitálovou účastí určené k provozování veřejných služeb, jako jsou společnosti podle zákona č. 142/90, se musejí omezit na poskytování veřejných služeb.
29 Z toho podle Italské republiky vyplývá, že společnosti podle zákona č. 142/90 v zásadě podléhají zeměpisným a věcným omezením. Jejich činnost mimo území obce je možná pouze při splnění dvou přísných podmínek, kterými jsou jednak existence předchozí dohody nebo úmluvy mezi zúčastněnými obcemi nebo provinciemi, a jednak existence funkční vazby mezi činností mimo příslušné území a požadavky příslušné obce. Svěření provozování místních veřejných služeb v jiných obcích, jakož i rozšíření činnosti společností podle zákona č. 142/90 do jiných oblastí jsou tudíž pouze teoretickými možnostmi. V napadeném rozhodnutí přitom není uveden žádný příklad ani není podán žádný důkaz o tom, že by společnosti podle zákona č. 142/90 rozsah své činnosti rozšířily. Pouze ve dvou případech se jedna nebo více společností podle zákona č. 142/90 účastnily nabídkového řízení týkajícího se udělení koncese na poskytování veřejných služeb na jiných územích než na území obcí jejich původu. Krom toho jde o trhy malého významu.
30 Italská republika uvádí, že služby uvedené na seznamu obsaženém v článku 1 legge n° 103 (sulla) assunzione diretta dei pubblici servizi da parte dei comuni (zákona č. 103 o přímém provozování veřejných služeb obcemi ze dne 29. března 1903, GURI ze dne 29. března 1903) jsou poskytovány v režimu monopolu nebo přímo provozovány obcemi, zatímco ostatní služby musí být poskytovány v režimu hospodářské soutěže. Tato situace nebyla zákonem č. 142/90 změněna.
31 Italská republika poté, co připomněla povinnost Komise zjistit a zhodnotit skutkové okolnosti, které by mohly prokázat, že podpora může negativně ovlivnit hospodářskou soutěž a obchod, poukazuje na to, že finanční podpora může ovlivnit obchod ve Společenství za podmínky, že podnik, který je příjemcem, vyvíjí činnost na trhu, který se vyznačuje vysokou mírou hospodářské soutěže. Tak tomu přitom v projednávané věci není.
32 Komise zpochybňuje argumenty Italské republiky.
K druhé části vycházející z nedostatku selektivní povahy
33 Italská republika tvrdí, že z dotčených opatření nevyplývá žádné zvýhodnění ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.
34 Pokud jde o tříleté osvobození od korporační daně, Italská republika tvrdí, že toto opatření není selektivní, neboť jde v podstatě o tentýž právní režim, který se uplatňuje ve vztahu ke komunálním podnikům.
35 Pokud jde o půjčky CDDPP, Italská republika tvrdí, že v projednávané věci nešlo o zvýhodnění, jelikož maximální úroková sazba uplatňovaná ze strany CDDPP není nižší než maximální referenční úroková sazba. Příjemci půjček CDDPP, kteří jsou subjekty z většiny vlastněnými veřejnými subjekty a orgány a vykonávají velmi stabilní hospodářskou činnost, jako je poskytování veřejných služeb, jsou každopádně zvláště důvěryhodnými dlužníky. Půjčky CDDPP jsou navíc dlouhodobými půjčkami s pevnou úrokovou sazbou, což v období ustavičného nárůstu sazeb spíše vedlo k příznivějším sazbám než v případě pohyblivé sazby či krátkodobých půjček. S ohledem na všechny tyto okolnosti je běžné ve vztahu ke společnostem podle zákona č. 142/90 uplatňovat nižší úrokovou sazbu, než je sazba uplatňovaná ve vztahu k tzv. „běžným“ podnikům. Z toho vyplývá, že se v zásadě jedná o tržní úrokovou sazbu.
36 Komise argumentaci Italské republiky odmítá.
K třetí části, vycházející z nedostatečného odůvodnění
37 Italská republika v podstatě tvrdí, že Komise, aby splnila povinnost odůvodnění, nemohla neprovést přezkum, byť jen částečný, činnosti subjektů, které mají z dotčených opatření prospěch, a jejich významu v rámci vnitrostátního trhu a trhu Společenství. V této souvislosti rovněž uvádí, že tvrzení obsažená v napadeném rozhodnutí týkající se konkurenční povahy dotčených trhů a dopadu tříletého osvobození od korporační daně na obchod mezi členskými státy neodpovídají skutečnosti. Mimoto napadené rozhodnutí neobsahuje žádnou zmínku o tržních podmínkách existujících v ostatních členských státech nebo o trzích, na nichž vyvíjí činnost ti, co mají z uvedeného osvobození prospěch.
38 Komise se domnívá, že napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněno.
Závěry Soudu
39 Úvodem je třeba připomenout, že kvalifikace opatření jako státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES vyžaduje, aby byly splněny všechny podmínky uvedené v tomto ustanovení. Zaprvé se musí jednat o zásah státu nebo ze státních prostředků. Zadruhé, tento zásah musí být způsobilý ovlivnit obchod mezi členskými státy. Zatřetí se musí jednat o selektivní výhodu. Začtvrté, tento zásah musí narušit nebo musí být způsobilý narušit hospodářskou soutěž (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg, C‑280/00, Recueil, s. I‑7747, dále jen „rozsudek Altmark“, body 74 a 75 a citovaná judikatura, a ze dne 3. března 2005, Heiser, C‑172/03, Sb. rozh. s. I‑1627, bod 27).
40 V projednávaném případě je nutné konstatovat, že Italská republika tvrdí, že v projednávané věci nejsou splněny tři ze čtyř podmínek, které musejí být splněny, aby mohlo být opatření kvalifikováno jako státní podpora ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, totiž podmínky týkající se ovlivnění obchodu mezi členskými státy, dopadu na hospodářskou soutěž a existence selektivní výhody.
K údajné neexistenci hospodářské soutěže a ovlivnění obchodu mezi členskými státy
41 Pokud jde o druhou a čtvrtou z podmínek zmíněných v bodě 39 výše, podle ustálené judikatury není Komise v rámci svého posouzení těchto dvou podmínek povinna prokázat skutečný dopad podpor na obchod mezi členskými státy a skutečné narušení hospodářské soutěže, ale je povinna pouze přezkoumat, zda tyto podpory mohou tento obchod ovlivnit a narušit hospodářskou soutěž (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 15. prosince 2005, Unicredito Italiano, C‑148/04, Sb. rozh. s. I‑11137, bod 54 a citovaná judikatura).
42 Rovněž je třeba připomenout, že v případě režimu podpor se může Komise omezit na zkoumání charakteristických znaků dotčeného režimu, aby v odůvodnění svého rozhodnutí posoudila, zda na základě bližších podmínek, které tento režim stanoví, z něj mohou mít prospěch především podniky, které se účastní obchodu mezi členskými státy (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. března 2002, Itálie v. Komise, C‑310/99, Recueil, s. I‑2289).
43 Krom toho je třeba připomenout, že každá podpora poskytnutá podniku, který provozuje svou činnost na trhu Společenství, může způsobit narušení hospodářské soutěže a ovlivnit obchod mezi členskými státy (viz rozsudek Soudu ze dne 6. března 2002, Diputación Foral de Álava v. Komise, T‑92/00 a T‑103/92, Recueil, s. II‑1385, bod 72 a citovaná judikatura).
44 Mimoto neexistuje žádný práh nebo procentní podíl, při jejichž nedosažení lze mít za to, že obchod mezi členskými státy není ovlivněn. Poměrně malá výše podpory nebo poměrně malá velikost podniku, který je příjemcem, totiž a priori nevylučují, že může být ovlivněn obchod mezi členskými státy (rozsudky Soudního dvora ze dne 21. března 1990, Belgie v. Komise, zvaný „Tubemeuse“, C‑142/87, Recueil, s. I‑959, bod 43; ze dne 14. září 1994, Španělsko v. Komise, C‑278/92 až C‑280/92, Recueil, s. I‑4103, bod 42, a rozsudek Altmark, bod 39 výše, bod 81).
45 Navíc Soudní dvůr uvedl, že není nijak vyloučeno, že veřejná dotace poskytnutá podniku, který pouze poskytuje služby místní nebo regionální dopravy a neposkytuje služby v dopravě mimo území svého státu původu, by nicméně mohla mít dopad na obchod mezi členskými státy ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES. Pokud totiž členský stát poskytne podniku veřejnou dotaci, může být díky ní poskytování služeb v dopravě uvedeným podnikem zachováno nebo se může zvýšit s tím důsledkem, že šance podniků usazených v jiných členských státech poskytovat své služby v dopravě na trhu tohoto státu se zmenší (rozsudek Altmark, bod 39 výše, body 77 a 78).
46 Pokud jde v projednávané věci zaprvé o podmínku ohledně narušení hospodářské soutěže, je třeba nejprve konstatovat, že dotčená opatření se týkají pouze zvláštní kategorie podniků, totiž společností podle zákona č. 142/90.
47 Podle Italské republiky však dotčená opatření nenarušují hospodářskou soutěž vzhledem k tomu, že společnosti podle zákona č. 142/90 vykonávají svou činnost v oblasti veřejných služeb, tedy v oblasti, která nepodléhala hospodářské soutěži.
48 S ohledem na souvislosti vzniku společností podle zákona č. 142/90 se dotčená opatření, jak vyplývá z bodu 32 odůvodnění napadeného rozhodnutí, týkají hlavně odvětví takových místních veřejných služeb, jako jsou dodávky a úprava vody, hromadná doprava, distribuce plynu, elektřiny, zpracování odpadu a maloobchodní prodej farmaceutických výrobků.
49 Je přitom třeba poznamenat, že – jak bylo uvedeno v bodech 73 a 84 odůvodnění napadeného rozhodnutí – některá z dotčených odvětví, jako je odvětví maloobchodního prodeje farmaceutických výrobků, odpadu, plynu a vody, se v okamžiku vstupu dotčených opatření v platnost vyznačovala určitou mírou hospodářské soutěže.
50 Nadto je třeba stejně, jak to učinila Komise, konstatovat, že v odvětvích, v nichž jsou činné společnosti podle zákona č. 142/90, spolu podniky soupeří o získání koncesí na poskytování místních veřejných služeb v jednotlivých obcích a že trh uvedených koncesí je trhem otevřeným hospodářské soutěži (body 67 a 68 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
51 Tvrzení Italské republiky, podle něhož v oblasti místních veřejných služeb neexistuje žádná hospodářská soutěž vzhledem k tomu, že jsou tyto služby zadávány intuitu personae (na základě vzájemné důvěry), musí být zamítnuto. Zadávání intuitu personae jednak nevyvrací zjištění učiněné v předcházejících bodech, podle něhož se dotčený trh vyznačoval přinejmenším určitou mírou hospodářské soutěže. Krom toho dané tvrzení spíše prokazuje omezující účinky dotčených opatření na hospodářskou soutěž, a nikoli neexistenci hospodářské soutěže na dotčeném trhu. Jak totiž zdůrazňuje Komise v bodě 71 odůvodnění napadeného rozhodnutí, nelze vyloučit, že samotná existence podpory ve prospěch společností podle zákona č. 142/90 byla pro obce pobídkou, aby jim služby spíše svěřily přímo, než aby udílely koncese v rámci otevřených řízení.
52 Pokud jde právě o otázku, zda dotčená opatření narušila nebo mohla narušit míru hospodářské soutěže existující na trhu, je třeba konstatovat, že dotčená opatření posílila soutěžní postavení společností podle zákona č. 142/90 ve srovnání se všemi ostatními italskými nebo zahraničními podniky, které jsou činné na dotčeném trhu. Jak správně uvádí Komise v bodě 62 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podniky, které nemají právní formu kapitálové společnosti a jejichž kapitál není z většiny vlastněn místními územně správními celky, jsou znevýhodněny, pokud se chtějí účastnit nabídkového řízení týkajícího se zadání poskytování určité služby na určitém území.
53 Mimoto dotčená opatření mohou usnadnit rozšíření činnosti společností podle zákona č. 142/90 na jiné trhy, které jsou otevřeny hospodářské soutěži, a zakládat tak narušující účinky i v jiných odvětvích, než je odvětví místních veřejných služeb. V tomto ohledu ze zákona č. 142/90, jak byl vyložen ze strany Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie), rozsudek č. 4989 ze dne 6. května 1995, a Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie), rozsudek č. 4586 ze dne 3. září 2001, vyplývá, že společnosti podle zákona č. 142/90 mohou vyvíjet činnost na jiných územích jak v Itálii, tak v zahraničí, a v jiných oblastech, než jsou oblasti veřejných služeb uvedené v jejich stanovách, ledaže by to v citelné míře odčerpalo jejich zdroje a prostředky a že by to mohlo způsobit újmu příslušnému územně správnímu celku. Z článků z tisku připojených k žalobní odpovědi ostatně vyplývá, že některé společnosti podle zákona č. 142/90 vykonávaly jiné činnosti, než činnosti v oblasti veřejných služeb stanovené v jejich stanovách, a to na jiných územích, než je jejich příslušná obec.
54 Z předcházejícího vyplývá, že dotčená opatření narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.
55 Pokud jde zadruhé o podmínku týkající se ovlivnění obchodu mezi státy, je nejprve třeba připomenout, že není rozhodná skutečnost, zda jsou společnosti podle zákona č. 142/90 činné pouze na vnitrostátním trhu nebo dokonce jen na území svého původu. Obchod mezi státy je totiž dotčenými opatřeními ovlivněn tehdy, pokud se sníží šance podniků usazených v jiných členských státech poskytovat své služby na italském trhu (viz bod 45 výše).
56 Komise proto právem v bodě 70 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že dotčená opatření mohla vytvořit překážku pro zahraniční podniky, které se hodlají usadit v Itálii nebo zde nabízet své služby, a že tedy ovlivnilo obchod mezi členskými státy ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.
57 Dotčená opatření totiž jednak způsobují újmu zahraničním podnikům, které podávají nabídku za účelem získání místních koncesí na veřejné služby v Itálii, jelikož veřejné podniky, které jsou příjemci v rámci dotčeného režimu, mohou nabízet konkurenčnější ceny než jejich domácí soutěžitelé nebo soutěžitelé ve Společenství, které z něj prospěch nemají. Krom toho dotčená opatření činí pro podniky z jiných členských států investice do odvětví místních veřejných služeb v Itálii (například převzetím většinové kapitálové účasti) méně atraktivní, jelikož odkoupené podniky nemají z dotčeného opatření prospěch (nebo by mohly tento prospěch ztratit) z důvodu povahy jejich nových akcionářů (viz bod 69 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
58 Z předcházejícího vyplývá, že se Komise nedopustila pochybení, když se domnívala, že v projednávané věci byly podmínky týkající se ovlivnění obchodu a narušení hospodářské soutěže splněny. První část prvního žalobního důvodu tudíž musí být zamítnuta.
K selektivní výhodě z dotčených opatření
59 Článek 87 odst. 1 ES zakazuje státní podpory, které „zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby“, tj. selektivní podpory (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 15. prosince 2005, Itálie v. Komise, C‑66/02, Sb. rozh. s. I‑10901, bod 94).
60 Pokud jde o posouzení podmínky selektivity, která je definičním znakem pojmu „státní podpora“, z ustálené judikatury vyplývá, že čl. 87 odst. 1 ES ukládá povinnost určit, zda v rámci daného právního režimu může vnitrostátní opatření zvýhodňovat určité podniky nebo určitá odvětví výroby vůči ostatním, které se s ohledem na cíl sledovaný uvedeným režimem nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 6. září 2006, Portugalsko v. Komise, C‑88/03, Sb. rozh. s. I‑7115, bod 54 a citovaná judikatura).
61 Pojem „podpora“ podle ustálené judikatury zahrnuje mimoto veškerá opatření, která různými způsoby snižují náklady, které obvykle zatěžují rozpočet podniku, a která tak mají tutéž povahu a tytéž účinky jako dotace, aniž by jimi v přísném slova smyslu byly (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. března 1994, Banco Exterior de España, C‑387/92, Recueil, s. I‑877, body 13 a 14).
a) K tříletému osvobození od korporační daně
62 Jedno z opatření dotčených v projednávané věci spočívá v úplném osvobození od korporační daně po dobu tří let – a nejpozději do zdaňovacího období roku 1999 – ve prospěch všech společností podle zákona č. 142/90.
63 Nelze popřít, že tříleté osvobození od korporační daně snižuje náklady, které obvykle zatěžují rozpočet podniku, a z tohoto důvodu poskytuje oprávněným osobám finanční zvýhodnění ve srovnání s podniky, které jsou běžně povinny odvádět daň.
64 V tomto ohledu z italského daňového režimu použitelného ve vztahu ke kapitálovým společnostem vyplývá, že v rámci obvyklého použití tohoto režimu je daň z příjmu povinen platit každý podnik činný na trhu a že tříleté osvobození od korporační daně představuje odchylku od uvedeného režimu. Vzhledem k tomu, že z těchto osvobození od daní, která nebyla poskytnuta ani podnikům v jiných odvětvích nebo jiným podnikům v témže odvětví, ale ani podnikům, jejichž akcionáři měli z převážné části soukromoprávní povahu, měly prospěch pouze společnosti podle zákona č. 142/90, je selektivita uvedených osvobození prokázána.
65 Mimoto z povahy a omezené doby trvání tříletého osvobození od korporační daně – na tři roky od okamžiku nabytí statusu právnické osoby a nejpozději do konce zdaňovacího období roku 1999 – zjevně vyplývá, že toto osvobození není odůvodněno povahou a vnitřní strukturou dotčeného daňového systému.
66 Konečně, argument Italské republiky, podle něhož se na komunální podniky v podstatě použije stejný právní režim, nezpochybňuje selektivní povahu tříletého osvobození od korporační daně. K tomu je třeba uvést, že selektivní povaha opatření se posuzuje ve vztahu ke všem podnikům, a nikoli ve vztahu k podnikům, které mají prospěch z téhož zvýhodnění a které náleží do téže kategorie. I za předpokladu, že by i komunální podniky měly prospěch z dotčeného opatření, by to totiž nic neměnilo na tom, že z daného daňového opatření má prospěch pouze určená skupina podniků, a že je tedy toto opatření selektivní.
b) K půjčkám CDDPP
67 Mezi opatřeními zmíněnými v bodě 61 výše jsou uvedeny půjčky, které jsou poskytované podniku státem nebo subjektem či orgánem ovládaným státem a které tomuto podniku umožňují využít výhodnějších podmínek, než jsou ty, kterých by dosáhl na kapitálovém trhu. Kdyby tomu tak bylo, jednalo by se stejně jako v případě půjčky se sníženou úrokovou sazbou o hospodářské zvýhodnění ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.
68 Italská republika zpochybňuje, že by dotčené půjčky zvýhodňovaly podniky, které jsou jejími příjemci, jelikož sazby CDDPP odpovídají tržním sazbám.
69 Z bodů 56 a 57 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise za účelem zjištění, zda mohly půjčky poskytované CDDPP společnostem podle zákona č. 142/90 tyto společnosti zvýhodnit, porovnala úrokové sazby uplatňované ze strany CDDPP s úrokovými sazbami, které by tyto podniky v témže období získaly na kapitálovém trhu.
70 Komise totiž za referenční sazbu považovala sazbu stanovenou pro posouzení režimů regionálních podpor, která je pravidelně zveřejňována v Úředním věstníku. Jak Komise uvedla, jedná se o příznivé sazby, které se vztahují na „zdravé“ podniky, které by byly uplatněny za účelem zjištění existence prvků podpory v případě, že by byl sporný režim oznámen. Je třeba mít za to, že tento postup je legitimní (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 3. července 2003, Belgie v. Komise, C‑457/00, Recueil, s. I‑6931, bod 72, a ze dne 29. dubna 2004, Řecko v. Komise, C‑278/00, Recueil, s. I‑3997, bod 62). Nadto nebyl tento postup Italskou republikou zpochybněn.
71 Z téhož důvodu je třeba mít za to, že sazby navrhované italskými orgány nelze považovat za referenční sazby. Jak uvedla Italská republika, jedná se o maximální sazby stanovené vyhláškou ministerstva financí pro bankovní půjčky územně správním celkům. Jak tvrdila Komise, tyto sazby nejsou stanoveny v souladu s tržními podmínkami, jelikož jsou určeny v závislosti na jiných kritériích stanovených veřejným orgánem. Navíc vzhledem k tomu, že se územně správní celky vyznačují nižší mírou rizika než podnik, nejeví se, že by bylo vhodné tyto sazby považovat za referenční sazby za účelem jejich srovnání se sazbami CDDPP.
72 Každopádně je třeba uvést, že během velké části posuzovaného období byly sazby CDDPP nižší než maximální bankovní sazby vztahující se na místní územně správní celky.
73 Argument Italské republiky, podle něhož je vzhledem k dlouhodobé povaze půjček CDDPP pravděpodobné, že s výhledem obecného snižování úrokových sazeb by se sazby uplatňované bankami měly nacházet na nižší úrovni, než je maximální úroveň povolená zákonem, musí být zamítnut. V tomto ohledu, pokud jde o dotčené období (1994–1998), Italská republika uvedenou úvahu nepodepřela důkazy.
74 Komise tudíž mohla právem dospět k závěru, že půjčky CDDPP, které byly poskytovány za nižší sazbu ve srovnání s referenční sazbou, hospodářsky zvýhodňovaly společnosti podle zákona č. 142/90, tzn. některé podniky, ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.
75 Z předcházejícího vyplývá, že druhá část prvního žalobního důvodu musí být zamítnuta.
Ke splnění povinnosti odůvodnění
76 Nejprve je třeba připomenout, že povinnost odůvodnění stanovená v článku 253 ES představuje podstatnou formální náležitost, která musí být odlišena od otázky opodstatněnosti odůvodnění, která spadá pod posouzení meritorní legality sporného aktu. Z toho hlediska musí být odůvodnění požadované článkem 253 ES přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musejí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum (rozsudky Soudního dvora ze dne 22. března 2001, Francie v. Komise, C‑17/99, Recueil, s. I‑2481, bod 35, a Itálie v. Komise, bod 42 výše, bod 48).
77 Dále je důležité uvést, že požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 253 ES, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudek Francie v. Komise, bod 76 výše, bod 36, a rozsudek Itálie v. Komise, bod 42 výše, bod 48).
78 Konečně je třeba připomenout, že i když je Komise povinna zmínit v odůvodnění svého rozhodnutí alespoň okolnosti, za nichž byla podpora poskytnuta, umožňují-li prokázat, že podpora může ovlivnit obchod mezi členskými státy (rozsudek Soudního dvora ze dne 14. října 1987, Německo v. Komise, 248/84, Recueil, s. 4013, bod 18), není povinna prokázat skutečný účinek již poskytnutých podpor. Pokud by totiž tomu tak bylo, vedl by tento požadavek ke zvýhodňování členských států, které vyplácejí podpory v rozporu s oznamovací povinností stanovenou v čl. 88 odst. 3 ES, k újmě těch, které podpory oznamují ve stadiu záměru (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 14. února 1990, Francie v. Komise, zvaný „Boussac“, C‑301/87, Recueil, s. I‑307, bod 33).
79 V projednávaném případě postačuje v tomto ohledu uvést, že napadené rozhodnutí jasně uvádí a uplatňuje na daný případ kritéria, která musí opatření splňovat, aby představovalo státní podporu.
80 Především Komise v bodech 61 až 75 odůvodnění napadeného rozhodnutí obecným způsobem vysvětlila, z jakých důvodů byla dotčená opatření způsobilá narušit hospodářskou soutěž a ovlivnit obchod mezi členskými státy.
81 Konkrétněji, Komise v bodech 66 až 68 odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznila, že se v projednávané věci jedná o odvětví místních veřejných služeb, které se často vyznačují tím, že mohou být poskytovány výlučně, a tedy u nichž spolu podniky soupeří zejména o získání koncesí v jednotlivých obcích.
82 Komise dále poté, co v bodě 68 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že trh koncesí na místní veřejné služby je trhem otevřeným hospodářské soutěži Společenství a podléhajícím pravidlům podle Smlouvy o ES, ilustrovala v bodě 69 odůvodnění napadeného rozhodnutí úvahu, podle níž dotčená opatření mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy, na příkladu, kdy veřejné podniky, které měly prospěch z dotčeného režimu, mohly nabízet konkurenčnější ceny než jejich domácí soutěžitelé nebo soutěžitelé ve Společenství, kteří z uvedeného režimu prospěch neměli. Mimoto v bodech 73 a 74 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že dotčená opatření mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy rovněž z jiných důvodů, než uvedla.
83 Konečně, pokud jde o údajné nedostatečné odůvodnění týkající se zvýhodnění vyplývajícího z tříletého osvobození od korporační daně, stačí poznamenat, že Komise v bodech 52 až 54 odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlila důvody, proč by toto opatření mohlo posílit postavení příjemců ve srovnání s jejich soutěžiteli, a účinek, který by totéž opatření mohlo mít na trhu.
84 Z hlediska požadavků vyplývajících z judikatury se tedy nejeví, že by Komise v projednávané věci nesplnila povinnost dostatečným způsobem odůvodnit napadené rozhodnutí, pokud jde o zvýhodnění vyplývající z tříletého osvobození od korporační daně, narušení hospodářské soutěže a ovlivnění obchodu mezi členskými státy.
85 Za těchto podmínek je třeba zamítnout rovněž třetí část prvního žalobního důvodu.
86 Z toho vyplývá, že první žalobní důvod musí být zamítnut v plném rozsahu.
2. K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávné kvalifikace dotčených opatření jako nových podpor
Argumenty účastnic řízení
87 V rámci tohoto žalobního důvodu Italská republika tvrdí, že tříleté osvobození od korporační daně je existující podporou, a že tudíž Komise napadeným rozhodnutím porušila čl. 88 odst. 1 ES. Tvrdí, že provozování služeb veřejného zájmu v režimu monopolu obcemi a komunálními podniky bylo osvobozeno od daní již od vstupu zákona č. 603 ze dne 6. srpna 1954 (GURI č. 182 ze dne 11. srpna 1954) v platnost a že obsah původního režimu nebyl – přes změny, ke kterým mezitím došlo po přijetí několika právních předpisů – podstatně změněn. Italská republika zpochybňuje tvrzení obsažené v napadeném rozhodnutí, podle něhož se v projednávané věci neuplatní zásada stanovená v rozsudku Soudního dvora ze dne 9. srpna 1994, Namur-Les assurances du crédit (C‑44/93, Recueil, s. I‑3829, dále jen „rozsudek Namur“), jelikož nové právní předpisy rozšířily účel osob oprávněných v rámci daného režimu, jakož i odvětví a zeměpisný rozsah jejich činnosti.
88 Mimoto Italská republika, aniž by výslovně odkazovala na čl. 1 písm. b) bod v) nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [88 ES] (Úř. věst. L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339), tvrdí, že kvalifikace tříletého osvobození od korporační daně jako existující podpory vyplývá rovněž ze skutečnosti, že v době zavedení uvedeného osvobození byla na daných trzích vyloučena hospodářská soutěž. Mimoto tvrdí, že se tatáž argumentace uplatní v případě půjček CDDPP.
89 Komise s odkazem na body 86 až 91 odůvodnění napadeného rozhodnutí tvrdí, že žádná ze dvou podmínek stanovených v rozsudku Namur, bod 87 výše, není v projednávané věci splněna.
Závěry Soudu
90 Ve svém rozsudku Namur, bod 87 výše (bod 13), Soudní dvůr rozhodl, že jak z obsahu, tak z účelu ustanovení článku 88 ES vyplývá, že za existující podpory ve smyslu odstavce 1 uvedeného článku musí být považovány podpory, které existovaly přede dnem vstupu Smlouvy o ES v platnost, a podpory, které mohly být řádně provedeny za podmínek stanovených v čl. 88 odst. 3 ES, včetně podmínek vyplývajících z výkladu tohoto článku Soudním dvorem v rozsudku ze dne 11. prosince 1973, Lorenz (120/73, Recueil, s. 1471, body 4 až 6), zatímco za nové podpory podléhající povinnosti oznámení stanovené v tomto posledně uvedeném ustanovení musí být považována opatření, která směřují k zavedení nebo ke změně podpor, přičemž se změny mohou týkat buď existujících podpor, nebo původních záměrů oznámených Komisi.
91 Pokud jde o existující podpory, čl. 1 písm. b) nařízení č. 659/1999 převzal a zakotvil pravidla stanovená judikaturou.
92 Podle znění tohoto ustanovení představují existující podporu:
i) všechny podpory existující v příslušných členských státech před vstupem Smlouvy o ES v platnost;
ii) schválená podpora, což znamená režimy podpory a jednotlivé podpory schválené Komisí nebo Radou;
iii) podpora, která se považuje za schválenou, pokud Komise nepřijala rozhodnutí ve lhůtě dvou měsíců počítané v zásadě ode dne následujícího po dni obdržení jejího úplného oznámení, kterou Komise disponuje za účelem provedení předběžného přezkoumání;
iv) podpora, ve vztahu k níž uplynula promlčecí lhůta deseti let ve věci navrácení podpory;
v) podpora, která se považuje za existující podporu, protože v době, kdy začala být uskutečňována, nepředstavovala podporu a poté se stala podporou následkem vývoje společného trhu, aniž by byla členským státem pozměněna. Pokud se některá opatření stala podporou následkem liberalizace činnosti právem Společenství, taková opatření nebudou považována za existující podporu po datu stanoveném pro liberalizaci.
93 Dále, podle čl. 1 písm. c) uvedeného nařízení musí být jakákoliv změna existující podpory považována za novou podporu.
94 V podstatě jsou novými podporami opatření, která směřují k zavedení podpor nebo ke změně existujících podpor. Zejména tehdy, pokud se změna dotýká vlastní podstaty původního režimu, je tento režim přeměněn v nový režim podpor. O takovou podstatnou změnu se však nemůže jednat v případě, že je nový prvek od původního režimu jasně oddělitelný (rozsudek Soudu ze dne 30. dubna 2002, Government of Gibraltar, T‑195/01 a T‑207/01, Recueil, s. II‑2309, body 109 až 111).
95 V projednávané věci je nesporné, že dotčená opatření nespadají do působnosti druhého, třetího ani čtvrtého případu uvedeného v čl. 1 písm. b) nařízení č. 659/1999, podle nichž může být opatření podpory považováno za existující podporu. Navíc se těchto případů Italská republika ani nedovolávala.
96 Pokud jde o první z případů uvedených v čl. 1 písm. b) nařízení č. 659/1999, je třeba nejprve konstatovat, že tříleté osvobození od korporační daně bylo zavedeno nařízením s mocí zákona č. 331/93 a zákonem č. 549/95. V roce 1990, když zákon č. 142/90 zavedl reformu právních organizačních nástrojů, jimiž disponují obce v rámci řízení místních veřejných služeb, včetně možnosti zakládat společnosti s ručením omezeným s většinovou veřejnou kapitálovou účastí, nebylo pro tyto společnosti stanoveno žádné osvobození od daně z příjmů.
97 Každá společnost podle zákona č. 142/90 vzniklá mezi rokem 1990 a vstupem článku 66 nařízení s mocí zákona č. 331/93 v platnost dne 30. srpna 1993 totiž byla povinna odvádět daň z příjmů.
98 V důsledku toho, jak správně tvrdila Komise v bodě 91 odůvodnění napadeného rozhodnutí, musel italský zákonodárce, aby na společnosti podle zákona č. 142/90 rozšířil daňový režim použitelný na místní územně správní celky, přijmout nové právní předpisy několik desítek let po vstupu Smlouvy o ES v platnost.
99 Mimoto, i kdyby bylo připuštěno, že osvobození od daní pro komunální podniky bylo zavedeno před vstupem Smlouvy o ES v platnost a že zůstalo v platnosti až do roku 1995, nic to nemění na tom, že společnosti podle zákona č. 142/90 se podstatně odlišují od komunálních podniků. Rozšíření existujících daňových zvýhodnění pro komunální a zvláštní podniky na novou kategorii příjemců, jako je kategorie společností podle zákona č. 142/90, přitom představuje oddělitelnou změnu původního režimu. Jak je totiž uvedeno v rozsudku Consiglio di Stato č. 4586 ze dne 3. září 2001, existují právní rozdíly mezi společnostmi podle zákona č. 142/90 a komunálními podniky zejména z důvodu, že prvně uvedené nepodléhají přísnému zeměpisnému omezení uloženému druhým uvedeným a že oblasti činnosti prvně uvedených jsou mnohem rozsáhlejší. Jak již bylo zdůrazněno v bodě 53 výše, společnosti podle zákona č. 142/90 tak mohou vyvíjet činnost mimo příslušné území jak v Itálii, tak v zahraničí a v jiných oblastech než v oblasti veřejné služby, která je stanovena v jejich stanovách, ledaže by jim to v citelné míře odčerpalo zdroje a prostředky a mohlo způsobit újmu příslušnému územně správnímu celku.
100 V důsledku toho, jak vysvětluje Komise v bodě 92 odůvodnění napadeného rozhodnutí, i když společnosti podle zákona č. 142/90 nastoupily do práv a povinností komunálních podniků, právní předpisy, které určují jejich věcný a zeměpisný rozsah činnosti, se podstatně změnily.
101 Je tudíž nutné dospět k závěru, že tříleté osvobození od korporační daně zavedené ustanoveními čl. 3 bodu 70 zákona č. 549/95, ve spojení s čl. 66 bodem 14 nařízení s mocí zákona č. 331/93, nespadá do působnosti čl. 1 písm. b) bodu i) nařízení č. 659/1999.
102 Pokud jde o půjčky CDDPP, je třeba připomenout, že napadené rozhodnutí se týká pouze půjček poskytovaných společnostem podle zákona č. 142/90. Mimoto z důvodů již uvedených, pokud členský stát rozšíří již existující zvýhodnění pro jiné subjekty na novou kategorii příjemců, představuje dané opatření novou podpodru. V projednávaném případě se v rozsahu, v němž byla možnost využít půjček CDDPP, tedy zvýhodnění, která byla předtím poskytována obcím, obecním společnostem a zvláštním společnostem, rozšířena na společnosti podle zákona č. 142/90, jedná o novou podporu.
103 Pokud jde o druhou úvahu Italské republiky, která se zakládá na čl. 1 písm. b) bodu v) nařízení č. 659/1999, je třeba uvést, že uvedené ustanovení lze použít pouze ve vztahu k opatřením, která v době svého provedení nepředstavovala podpory. V tomto ohledu stačí konstatovat, jak uvádí Komise v bodech 83 až 85 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že dotčená opatření byla zavedena v okamžiku, kdy byly dané trhy každopádně – přestože je velmi pravděpodobné, že v různé míře – otevřeny hospodářské soutěži. Je tudíž třeba mít za to, že tříleté osvobození od korporační daně nespadá do působnosti čl. 1 písm. b) bodu v) nařízení č. 659/1999.
104 S ohledem na předcházející je třeba mít za to, že dotčená opatření nepředstavují existující podporu. Druhý žalobní důvod tudíž musí být zamítnut.
3. K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného použití čl. 86 odst. 2 ES
Argumenty účastnic řízení
105 V rámci tohoto žalobního důvodu Italská republika v zásadě tvrdí, že osoby oprávněné v rámci dotčených opatření vykonávají činnost obecného hospodářského zájmu, a že se tudíž ve vztahu k nim použije výjimka stanovená v čl. 86 odst. 2 ES.
106 Komise poukazuje na to, že vyplacení podpory nemusí na základě čl. 86 odst. 2 ES spadat pod zákaz stanovený v článku 87 ES zejména za podmínky, že cílem dotčené podpory je pouze poskytnout náhradu za dodatečné náklady způsobené plněním úkolu obecného hospodářského zájmu a že se její poskytnutí ukáže jako nezbytné pro to, aby uvedený podnik mohl plnit své povinnosti veřejné služby za hospodářsky vyrovnaných podmínek. Italská republika ani během správního řízení, ani v rámci tohoto soudního řízení neprokázala, že by tomu tak v případě dotčených opatření bylo.
Závěry Soudu
107 Především je důležité zdůraznit, že se v projednávané věci jedná o režim podpor. Z toho důvodu je třeba prokázat, že tento režim sám o sobě splňuje všechny podmínky pro to, aby buď nemusel být kvalifikován jako státní podpora ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, nebo aby na něj mohla být vztažena výjimka stanovená v čl. 86 odst. 2 ES.
108 V tomto ohledu je třeba připomenout, že zásah státu, který představuje vyrovnání představující protiplnění za služby poskytované podniky, jež jsou jeho příjemci, za účelem plnění povinností veřejné služby, takže tyto podniky ve skutečnosti nepožívají žádné finanční výhody a uvedený zásah tedy nemá ten účinek, že by tyto podniky stavěl do příznivějšího soutěžního postavení ve srovnání s podniky, které s nimi soutěží, v zásadě nepředstavuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES (viz v tomto smyslu rozsudek Altmark, bod 39 výše, bod 87).
109 Aby však takové vyrovnání nemuselo být kvalifikováno jako státní podpora, musí být kumulativně splněn určitý počet podmínek. Mezi nimi je podmínka, podle níž podnik, který je příjemcem, musí být skutečně pověřen plněním povinností veřejné služby, povinností, které musí být jasně definovány (rozsudek Altmark, bod 39 výše, bod 89), a podmínka, že vyrovnání nepřesáhne výši, která je nezbytná k pokrytí všech nebo části nákladů vynaložených na plnění povinností veřejné služby, s přihlédnutím k tržbám, které s nimi souvisí, jakož i k přiměřenému zisku za plnění těchto povinností (výše uvedený rozsudek Altmark, bod 92).
110 Je třeba uvést, že přijetí napadeného rozhodnutí předcházelo vyhlášení rozsudku Altmark, bod 39 výše. Kritéria stanovená v uvedeném rozsudku vyplývající z výkladu čl. 87 odst. 1 ES jsou však plně použitelná na faktickou a právní situaci v projednávané věci tak, jak byla předložena Komisi v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 12. února 2008, BUPA a další v. Komise, T‑289/03, Sb. rozh. s. II-741, bod 158).
111 První podmínka stanovená v rozsudku Altmark, bod 39 výše, podle níž podnik, který je příjemcem, musí být skutečně pověřen plněním povinností veřejné služby, se uplatní rovněž v případě odvolání se na výjimku stanovenou v čl. 86 odst. 2 ES.
112 V obou případech musí opatření každopádně jednak splňovat zásadu definování a zadání veřejné služby, a jednak zásadu proporcionality (viz v tomto smyslu rozsudek BUPA a další v. Komise, bod 110 výše, bod 160).
113 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že Italská republika neposkytla žádné upřesnění, ani pokud jde o podmínky stanovené v rozsudku Altmark, bod 39 výše, ani pokud jde o podmínky použití čl. 86 odst. 2 ES. Jediným argumentem uplatňovaným Italskou republikou je totiž argument, že podniky založené podle zákona č. 142/90 vykonávají činnost veřejného hospodářského zájmu, a že by se tudíž na ně neměla pravidla v oblasti státních podpor vztahovat.
114 Rovněž je třeba s ohledem na strukturu dotčeného režimu podpor konstatovat, že zákon č. 142/90 nemůže být kvalifikován jako akt veřejné moci, kterým se vydává a definuje zvláštní opatření, které spočívá v poskytování místních veřejných služeb při dodržování stanovených povinností. Mimoto uvedený zákon nedefinuje jasným a přesným způsobem dotčené povinnosti veřejné služby.
115 Je tudíž třeba dospět k závěru, že není splněna podmínka týkající se zásad definování a zadání úkolů veřejné služby.
116 V důsledku toho nelze třetí žalobní důvod přijmout.
4. Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení procesních pravidel z důvodu neúplnosti šetření
Argumenty účastnic řízení
117 Italská republika tvrdí, že Komise v napadeném rozhodnutí provedla abstraktní rozbor, který v rozporu s procesními pravidly v oblasti státních podpor nezohledňuje relevantní skutečnosti. Komise se v napadeném rozhodnutí omezila na to, že abstraktně poukázala na některé hospodářské činnosti a nezohlednila ani konkrétní podmínky italského trhu veřejných služeb, ani činnosti skutečně vykonávané příjemci. Jelikož dotčená opatření nepředstavují státní podpory nebo, podpůrně, jelikož představují existující podpory, italské orgány právem Komisi nepředložily konkrétní případy za účelem individuálního posouzení. V případě, že by Komise měla pochybnosti o přesné kvalifikaci těchto opatření, byla by povinna ověřit případnou existenci zvláštních případů.
118 Komise tvrdí, že tento žalobní důvod je nepřípustný, neboť je nový ve smyslu čl. 48 odst. 2 jednacího řádu. V případě, že by tento žalobní důvod byl považován za částečně přípustný, zpochybňuje Komise jeho opodstatněnost.
Závěry Soudu
119 Pokud jde zaprvé o námitku nepřípustnosti uplatněnou Komisí, stačí konstatovat, že Italská republika ve své žalobě uvedla, že Komise nemohla neprovést přezkum činnosti subjektů, které mají z dotčených opatření prospěch, a jejich významu v rámci vnitrostátního trhu a trhu Společenství, aby mohla posoudit, zda tato opatření mohla ovlivnit obchod mezi členskými státy.
120 Argumentace, jejíž přípustnost je zpochybňována, byla tudíž uplatněna na podporu návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí.
121 Námitka nepřípustnosti proto musí být zamítnuta a tento žalobní důvod musí být prohlášen za přípustný.
122 Co se týče zadruhé opodstatněnosti tohoto žalobního důvodu, je třeba připomenout, že se v projednávané věci jedná o posouzení obecně závazného režimu podpor.
123 Rovněž je třeba připomenout, že v souladu s nařízením č. 659/1999 a judikaturou není Komise povinna přezkoumávat jednotlivá opatření přijatá na základě režimu podpor. Postačí, když se Komise omezí na zkoumání charakteristických znaků dotčeného režimu, aby posoudila, zda na základě bližších podmínek, které tento režim stanoví, tento režim příjemce citelně zvýhodňuje ve srovnání s jejich soutěžiteli a zda z něj mohou mít prospěch především podniky, které se účastní obchodu mezi členskými státy (rozsudky Soudního dvora Německo v. Komise, bod 78 výše, bod 18, a Itálie v. Komise, bod 42 výše, bod 89).
124 V projednávané věci se však rozbor provedený Komisí v napadeném rozhodnutí, přestože je obecný v tom smyslu, že se týká veškerých odvětví, na něž se vztahují dotčená opatření, týká účinků, které tato opatření mohou mít na hospodářskou soutěž a obchod mezi členskými státy. Napadené rozhodnutí nemuselo obsahovat rozbor podpor poskytnutých v jednotlivých případech na základě daného režimu. Ze spisu každopádně vyplývá, že Komise nikdy ze strany Italské republiky nebo podniků vystupujících před ní ve správním řízení neobdržela všechny nezbytné informace, které by umožnily přezkoumat situace jednotlivých údajně oprávněných subjektů.
125 Z veškerých předcházejících úvah vyplývá, že čtvrtý žalobní důvod musí být zamítnut.
126 S ohledem na veškeré předcházející úvahy je třeba zamítnout žalobu v plném rozsahu.
K nákladům řízení
127 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Italská republika neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
SOUD (osmý rozšířený senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Italská republika ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí rovněž náhrada nákladů řízení vynaložených Komisí.
Martins Ribeiro | Šváby | Papasavvas |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 11. června 2009.
Podpisy.