Language of document : ECLI:EU:T:2019:883

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu)

19. prosince 2019(*)

„Zaměstnanci soukromé společnosti, která v unijním orgánu zajišťuje služby z oblasti informatiky – Odepření přístupu do prostor Komise – Pravomoc autora aktu“

Ve věci T‑504/18,

XG, zastoupený S. Kaisergruberem a A. Burghelle-Vernet, advokáty,

žalobce,

proti

Evropské komisi, zastoupené C. Ehrbar a T. Bohrem, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh na základě článku 263 SFEU znějící na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 3. července 2018, kterým bylo odepření přístupu žalobce do jejích prostor ponecháno v platnosti,

TRIBUNÁL (první senát),

ve složení P. Nihoul (zpravodaj), vykonávající funkci předsedy, J. Svenningsen a U. Öberg, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: M. Marescaux, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 8. října 2019,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Žalobce XG byl od [důvěrné](1) zaměstnancem společnosti [důvěrné], která je součástí skupiny [důvěrné] (dále jen „zaměstnavatel“).

2        V návaznosti na proběhlé zadávací řízení uzavřelo konsorcium tvořené [důvěrné] (dále jen „smluvní dodavatel“) dne [důvěrné] rámcovou smlouvu s Evropskou unií, jejímž předmětem bylo poskytování služeb [důvěrné] Evropské komisi (dále jen „rámcová smlouva“).

3        Žalobce byl svým zaměstnavatelem přidělen jako [důvěrné] ke generálnímu ředitelství (GŘ) Komise [důvěrné] v budově Komise [důvěrné]. V této souvislosti obdržel vstupní průkaz opravňující k přístupu do budov Komise.

4        Rámcová smlouva byla změněna dodatkem ze dne 14. září 2017 (dále jen „dodatek k rámcové smlouvě“), jímž byl do rámcové smlouvy vložen článek 1.14 zvláštních podmínek, který mimo jiné stanoví:

„2. Podle článků 3, 7 a 8 rozhodnutí Komise (EU, Euratom) 2015/443 [ze dne 13. března 2015] o bezpečnosti v Komisi [Úř. věst. 2015, L 72, s. 41] je možné v zájmu prevence a kontroly rizik pro bezpečnost osob, majetku a informací Komise prověřovat bezúhonnost osob přidělených k práci na místě. Navíc podle loi du 11 décembre 1998 relative à la classification et aux habilitations, attestations et avis de sécurité (belgický zákon ze dne 11. prosince 1998 o bezpečnostní klasifikaci a o bezpečnostních oprávněních, osvědčeních a posudcích) […] může být zaměstnancům přiděleným k práci na místě jejich právo přístupu do prostor smluvního orgánu podmíněno vydáním kladného bezpečnostního posudku belgických orgánů. Udělené právo přístupu zůstává v platnosti, dokud není vydán negativní bezpečnostní posudek.

3. Aby bylo belgickým orgánům umožněno vydání bezpečnostního posudku, předá smluvní dodavatel dotyčným zaměstnancům přiděleným k práci na místě přiložený formulář (informační list). Řádně vyplněné a podepsané informační listy (které musejí být označeny jako ‚informační list‘) se předají zpět ředitelství Komise pro bezpečnost (Evropská komise, HR.DS – BERL 3/190) a aktualizovaný elektronický seznam příslušných osobních údajů uvedených v přiloženém formuláři se zašle na adresu ‚EC-SECURITY-SCREENING@ec.europa.eu‘ nejpozději 30 dnů od podpisu tohoto dodatku.

4. V případě opomenutí nebo odmítnutí vyplnit informační list může být zaměstnanci odepřeno právo přístupu do budov Komise.

[…]

6. […] Smluvní dodavatel se zavazuje, že do následujících budov Komise vyšle pouze zaměstnance přidělené k práci na místě, kterým byl vydán kladný bezpečnostní posudek: [důvěrné] […]“

5        Komise následně kontaktovala zaměstnavatele, aby své zaměstnance pracující v budovách Komise požádal o vyslovení souhlasu s řízením o vydání bezpečnostního posudku.

6        Vyplněním informačního listu připojeného k dodatku k rámcové smlouvě dal žalobce dne 26. října 2017 souhlas k podrobení jeho dokumentace bezpečnostní prověrce.

7        Dopisem ze dne 30. března 2018 Comité interministériel pour la politique de siège (meziministerský výbor pro mezinárodní organizace se sídlem v Belgii, CIPS) informoval žalobce o tom, že byl podroben bezpečnostní prověrce Autorité nationale de sécurité (národní bezpečnostní úřad, dále jen „ANS“) a že se tento úřad rozhodl vydat mu negativní bezpečnostní posudek (dále jen „negativní bezpečnostní posudek“). Tento posudek, který byl k dopisu přiložen, byl odůvodněn tím, že žalobce je policejním orgánům znám, a to zaprvé v souvislosti s úmyslným ublížením na zdraví a zadruhé v souvislosti se znásilněním zletilé osoby, přičemž se měl těchto skutků dopustit [důvěrné] vůči své bývalé družce.

8        Dne 12. dubna 2018 podal žalobce proti negativnímu bezpečnostnímu posudku odvolání k belgickému odvolacímu orgánu příslušnému pro bezpečnostní oprávnění, osvědčení a posudky (dále jen „odvolací orgán“).

9        Dne 24. dubna 2018 byla Komise upozorněna Evropským parlamentem na skutečnost, že byl žalobci vydán negativní bezpečnostní posudek.

10      Poté, co Komise obdržela potvrzení o negativním bezpečnostním posudku, vyslechla žalobce dne 25. dubna 2018 za přítomnosti jeho zaměstnavatele. Toto slyšení proběhlo před A a B, úředníky útvaru pro nucené zajišťování věcí a osob ve veřejném zájmu při ředitelství Komise pro bezpečnost. Na základě výzvy, aby se vyjádřil k nevydání kladného bezpečnostního posudku, žalobce zejména uvedl, že v souvislosti se svým odsouzením pro ublížení na zdraví se proti příslušnému rozsudku odvolal a že v souvislosti se znásilněním bylo vydáno usnesení o zastavení trestního stíhání.

11      Po tomto slyšení, z něhož žalobce obdržel kopii zápisu, mu bylo právo přístupu do prostor Komise odňato (dále jen „rozhodnutí ze dne 25. dubna 2018“). V zápisu ze svého výslechu k tomu žalobce uvádí následující:

„Byl jsem informován, že vzhledem k nevydání kladného bezpečnostního posudku mi odejmete mé vstupní průkazy. Vracím Vám tedy své dvě vstupní karty […]. Byl jsem informován, že mám právo podat později písemnou odůvodněnou žádost o opětovné poskytnutí přístupu do budov Komise.“

12      V rozhodnutí ze dne 20. června 2018 dospěl odvolací orgán k závěru, že negativní bezpečnostní posudek postrádá právní základ, a že tudíž nemá pravomoc rozhodnout o opodstatněnosti tohoto posudku (dále jen „rozhodnutí odvolacího orgánu“).

13      E-mailem ze dne 28. června 2018 poskytl zaměstnavatel Komisi rozhodnutí odvolacího orgánu a sdělil jí, že negativní bezpečnostní posudek ANS podle rozhodnutí odvolacího orgánu „nemá právní základ, a musí být tedy považován za nicotný“.

14      Dopisem ze dne 3. července 2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“) Komise informovala zaměstnavatele, že „zákaz přístupu do objektů Komise pro [žalobce] nadále platí na základě článku 3 rozhodnutí Komise (EU, Euratom) 2015/443 ze dne 13. března 2015 o bezpečnosti v Komisi“, a to z důvodu, že „negativní posudek ANS nebyl odvolacím orgánem zrušen“. Tento dopis podepsala C, vedoucí oddělení bezpečnosti informací v rámci ředitelství pro bezpečnost při GŘ Komise pro lidské zdroje a bezpečnost.

15      Dopisem ze dne 24. července 2018 se právní poradci žalobce domáhali mimo jiné poskytnutí aktu, kterým GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost přeneslo na C pravomoc přijímat rozhodnutí o přístupu do budov.

16      Dne 3. srpna 2018 podal žalobce k tribunal de première instance francophone de Bruxelles (francouzskojazyčný soud prvního stupně v Bruselu, Belgie) návrh na vydání předběžného opatření, kterým se domáhal zrušení negativního bezpečnostního posudku.

17      Dopisem ze dne 10. srpna 2018 sdělila Komise žalobci, že „požadavky obsažené v jeho dopise [ze dne 24. července 2018] již nepovažuje za aktuální“ zejména vzhledem k tomu, že věcí se nyní zabývá tribunal de première instance francophone de Bruxelles (francouzskojazyčný soud prvního stupně v Bruselu).

18      Dne 6. září 2018 informoval zaměstnavatel žalobce, že jeho pracovní poměr bude ukončen a že v souladu s platnými belgickými právními předpisy upravujícími pracovní smlouvu začne devítitýdenní výpovědní doba běžet dne 10. září 2018.

19      Usnesením ze dne 26. října 2018 pozastavil senát příslušný k rozhodování o předběžných opatřeních při tribunal de première instance francophone de Bruxelles (francouzskojazyčný soud prvního stupně v Bruselu) účinky posudků ANS týkajících se žalobce a uložil belgickému státu, aby si od ANS vyžádal vydání nového bezpečnostního posudku.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

20      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 24. srpna 2018 podal žalobce projednávanou žalobu.

21      Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu téhož dne podal žalobce návrh na předběžné opatření znějící na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

22      Dne 24. srpna 2018 požádal žalobce na základě článku 66 jednacího řádu Tribunálu o poskytnutí anonymity. Anonymita mu byla přiznána rozhodnutím ze dne 2. října 2018.

23      Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí byl usnesením předsedy Tribunálu ze dne 11. září 2018, XG v. Komise (T‑504/18 R, nezveřejněné, EU:T:2018:526), zamítnut.

24      Na návrh soudce zpravodaje se Tribunál rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření upravených v článku 89 jednacího řádu vyzval účastníky řízení k předložení určitých dokumentů a položil jim písemné otázky. Účastníci řízení odpověděli ve stanovené lhůtě.

25      Žalobce navrhuje, aby Tribunál:

–        napadené rozhodnutí zrušil,

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

26      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        prohlásil žalobu za nepřípustnou, nebo každopádně určil, že se stala bezpředmětnou,

–        podpůrně žalobu zamítl jako neopodstatněnou,

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

 K přípustnosti žaloby

27      Komise má za to, že je žaloba nepřípustná ze dvou důvodů: zaprvé žalobce poté, co byl svým zaměstnavatelem propuštěn, již nemá zájem na tom, aby se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, a zadruhé je žaloba namířena proti aktu potvrzujícímu rozhodnutí, které se stalo konečným.

28      I když Komise v této souvislosti nevznesla námitku nepřípustnosti, je třeba též posoudit, zda může být napadené rozhodnutí považováno za napadnutelný akt ve smyslu článku 263 SFEU, přestože bylo vydáno ve smluvním rámci.

 K právnímu zájmu žalobce na podání žaloby

29      Komise se domnívá, že žalobce pozbyl právního zájmu na podání žaloby, neboť poté, co byl svým zaměstnavatelem propuštěn, nemůže mít ze zrušení napadeného rozhodnutí žádný prospěch. Vstupní průkaz opravňující k přístupu do prostor Komise mu totiž přísluší pouze jakožto zaměstnanci smluvního dodavatele Komise.

30      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou přípustná pouze tehdy, když má žalobce zájem na zrušení napadeného aktu. Předpokladem takového zájmu je, že zrušení napadeného aktu může samo o sobě vyvolat právní následky, a žaloba tak může ve svém výsledku přinést prospěch straně, která ji podala (viz rozsudek ze dne 18. března 2010, Centre de Coordination Carrefour v. Komise, T‑94/08, EU:T:2010:98, bod 48 a citovaná judikatura).

31      V případě právního zájmu na podání žaloby se musí jednat o vzniklý a trvající zájem a tento právní zájem se posuzuje ke dni podání žaloby. Musí nicméně existovat až do vydání soudního rozhodnutí, neboť jinak nelze vydat rozhodnutí ve věci samé (rozsudky ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise, C‑362/05 P, EU:C:2007:322, bod 42, a ze dne 18. března 2010, Centre de Coordination Carrefour v. Komise, T‑94/08, EU:T:2010:98, bod 49).

32      V projednávané věci byl žalobce dne 6. září 2018, tedy po podání projednávané žaloby, zaměstnavatelem informován, že jeho pracovní poměr bude ukončen a že v souladu s platnými belgickými právními předpisy upravujícími pracovní smlouvu začne devítitýdenní výpovědní doba běžet dne 10. září 2018.

33      Pracovní poměr byl tedy ukončen v průběhu měsíce listopadu 2018.

34      Nelze se však domnívat, že žalobce pozbyl právní zájem na podání žaloby, neboť mu zaměstnavatel dne 24. září 2018 napsal:

„Jakmile získáš kladné hodnocení bezpečnostního úřadu a GŘ [důvěrné] bude mít žádost ve tvé věci, bude pracovní poměr mezi tebou a naší společností obnoven.“

35      Z tohoto dopisu vyplývá, že i přes napadené rozhodnutí vztah důvěry mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelem přetrval, takže pokud by bylo napadené rozhodnutí zrušeno, měl by žalobce opět vážnou šanci být u něj zaměstnán.

36      Komise v tomto ohledu nemůže argumentovat tím, že se v dopise ze dne 24. září 2018 nehovoří o zrušení napadeného rozhodnutí, ale o vydání kladného bezpečnostního posudku. V případě zrušení napadeného rozhodnutí by totiž Komisi příslušelo, aby z tohoto zrušení vyvodila důsledky, a nelze vyloučit, že i v případě neexistence kladného bezpečnostního posudku by Komise dospěla k názoru, že by měl být žalobci přístup do jejích budov opětovně poskytnut.

37      Dále je třeba připomenout, že z článku 266 SFEU vyplývá, že žalobce má nadále právní zájem na navržení zrušení aktu orgánu, aby bylo možné zabránit tomu, že protiprávnost, kterou je tento akt údajně stižen, se zopakuje v budoucnu, pokud je taková možnost myslitelná bez ohledu na okolnosti věci, ve které žalobce podal žalobu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise, C‑362/05 P, EU:C:2007:322, body 50 až 52)

38      V projednávaném případě je třeba poukázat na to, že pokud by byl žalobce znovu zaměstnán svým zaměstnavatelem, měl by zájem na tom, aby Komise nepřijala opětovně rozhodnutí stižené stejnou protiprávností, jaká je namítána v rámci projednávané žaloby.

39      Námitka nepřípustnosti Komise založená na neexistenci právního zájmu žalobce na podání žaloby musí být z těchto důvodů zamítnuta.

 K otázce, zda má napadené rozhodnutí potvrzující povahu

40      Podle Komise není napadené rozhodnutí napadnutelným aktem ve smyslu článku 263 SFEU, neboť pouze potvrzuje rozhodnutí ze dne 25. dubna 2018, kterým Komise žalobci odňala vstupní průkaz. Vzhledem k tomu, že posledně uvedené rozhodnutí nebylo napadeno žalobou ve lhůtě dvou měsíců stanovené v čl. 263 posledním pododstavci SFEU, stalo se konečným. Komise uvádí, že žaloba podaná proti napadenému rozhodnutí, jehož jediným předmětem je ponechání tohoto zákazu přístupu v platnosti, tedy není přípustná.

41      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je žaloba na neplatnost podaná proti aktu, který pouze potvrzuje dřívější konečné rozhodnutí, nepřípustná. Má se za to, že akt pouze potvrzuje dřívější rozhodnutí, pokud oproti dřívějšímu rozhodnutí neobsahuje žádný nový prvek a pokud mu nepředcházel nový přezkum situace adresáta tohoto rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 7. února 2001, Inpesca v. Komise, T‑186/98, EU:T:2001:42, bod 44 a citovaná judikatura).

42      To, zda se jedná o akt potvrzující povahy, či nikoli, však nemůže být posuzováno jen podle jeho obsahu v porovnání s obsahem dřívějšího rozhodnutí, které údajně potvrzuje. Je totiž také třeba posoudit povahu napadeného aktu v porovnání s povahou návrhu, na který uvedený akt reaguje (viz rozsudek ze dne 7. února 2001, Inpesca v. Komise, T‑186/98, EU:T:2001:42, bod 45 a citovaná judikatura).

43      Konkrétně je-li akt odpovědí na návrh, v němž jsou uplatňovány nové a podstatné skutečnosti a na jehož základě má správa provést přezkum dřívějšího rozhodnutí, nemůže být tento akt považován za akt čistě potvrzující povahy v části, v níž je rozhodováno o těchto skutečnostech, a v níž tedy akt obsahuje nový prvek oproti dřívějšímu rozhodnutí (rozsudek ze dne 7. února 2001, Inpesca v. Komise, T‑186/98, EU:T:2001:42, bod 46).

44      K tomu, aby se jednalo o novou skutečnost, je nutné, aby žalobce ani správa o dané skutečnosti nevěděli či nemohli vědět v okamžiku přijetí dřívějšího rozhodnutí; tato podmínka je a fortiori splněna, pokud se předmětná skutečnost objevila po přijetí dřívějšího rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 7. února 2001, Inpesca v. Komise, T‑186/98, EU:T:2001:42, bod 50 a citovaná judikatura).

45      K tomu, aby se jednalo o podstatnou skutečnost, je nutné, aby byla daná skutečnost s to podstatně změnit žalobcovu situaci, která tvořila základ pro původní návrh, k němuž bylo přijato dřívější konečně rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 7. února 2001, Inpesca v. Komise, T‑186/98, EU:T:2001:42, bod 51 a citovaná judikatura).

46      V projednávaném případě je třeba konstatovat, že v rozhodnutí ze dne 25. dubna 2018 zohlednila Komise při odnětí práva žalobce na přístup do svých prostor zejména negativní bezpečnostní posudek, který mu vydal ANS.

47      Žalobce následně zpochybnil zákonnost tohoto bezpečnostního posudku před odvolacím orgánem, který dne 20. června 2018 rozhodl, že „posudek, tak jak jej formuloval [ANS], nemá právní základ“, a že v důsledku toho „nemá pravomoc rozhodnout o opodstatněnosti [tohoto] posudku“.

48      E-mailem ze dne 28. června 2018 pak zaměstnavatel předložil Komisi rozhodnutí odvolacího orgánu, neboť podle jeho názoru musí být negativní bezpečnostní posudek s ohledem na toto rozhodnutí považován za nicotný.

49      Návrh na přezkum rozhodnutí ze dne 25. dubna 2018 byl tedy založen na rozhodnutí odvolacího orgánu.

50      Rozhodnutí odvolacího orgánu je přitom svou povahou novou skutečností ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 44 výše, neboť bylo vydáno dne 20. června 2018, tedy po původním rozhodnutí, které nese datum 25. dubna 2018.

51      Rozhodnutí odvolacího orgánu je rovněž podstatnou skutečností. Toto rozhodnutí totiž může – jelikož podle něj negativní bezpečnostní posudek nemá právní základ – zpochybnit podstatný faktor zohledněný Komisí pro přijetí rozhodnutí ze dne 25. dubna 2018 a naznačuje, že by mohlo vyústit v přezkum tohoto rozhodnutí.

52      Poté, co se Komise dozvěděla o tomto novém prvku od žalobcova zaměstnavatele, přistoupila k opětovnému posouzení žalobcovy situace, neboť měla za to, že pokud odvolací orgán negativní posudek nezrušil, je třeba zákaz přístupu, který mu byl uložen dne 25. dubna 2018, ponechat v platnosti.

53      Je tedy třeba mít za to, že napadené rozhodnutí nemá potvrzující povahu, takže žaloba nemůže být na základě tohoto důvodu prohlášena za nepřípustnou.

 K otázce, zda může být napadené rozhodnutí odděleno od smluvního rámce, v němž bylo vydáno

54      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle článku 263 SFEU přezkoumávají unijní soudy legalitu aktů přijatých orgány, které mají právní účinky vůči třetím osobám.

55      Podle ustálené judikatury se tato pravomoc vztahuje jen na akty uvedené v článku 288 SFEU, které orgány přijímají za podmínek stanovených Smlouvou o FEU (viz usnesení ze dne 10. května 2004, Musée Grévin v. Komise, T‑314/03 a T‑378/03, EU:T:2004:139, bod 63 a citovaná judikatura).

56      Naproti tomu akty přijaté orgány, které jsou součástí ryze smluvního rámce, od něhož jsou neoddělitelné, z důvodu jejich povahy nepatří mezi akty uvedené v článku 288 SFEU, jejichž zrušení se lze domáhat u Tribunálu na základě článku 263 SFEU (rozsudky ze dne 17. června 2010, CEVA v. Komise, T‑428/07 a T‑455/07, EU:T:2010:240, bod 52, a ze dne 24. října 2014, Technische Universität Dresden v. Komise, T‑29/11, EU:T:2014:912, bod 29, a usnesení ze dne 6. ledna 2015, St’art a další v. Komise, T‑36/14, nezveřejněné, EU:T:2015:13, bod 30).

57      V projednávané věci žaloba nepochybně spadá do smluvního rámce.

58      Kodex chování připojený ke smlouvě uzavřené dne 8. února 2017 mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelem totiž stanoví, že externí poradce, který pracuje pro Komisi, se zavazuje plnit podmínky bezpečnostních útvarů Komise.

59      Jak navíc vyplývá z bodu 4 výše, dodatek k rámcové smlouvě stanoví, že podle článků 3, 7 a 8 rozhodnutí 2015/443 může Komise v zájmu prevence a kontroly rizik pro bezpečnost svých osob, majetku a informací prověřovat bezúhonnost osob přidělených k práci na místě, že zaměstnancům přiděleným k práci na místě může být jejich právo přístupu do prostor smluvního orgánu podmíněno vydáním kladného bezpečnostního posudku belgických orgánů, že udělené právo přístupu zůstává v platnosti, dokud není vydán negativní bezpečnostní posudek, a že se smluvní dodavatel zavazuje, že do budov tam uvedených vyšle pouze zaměstnance přidělené k práci na místě, kterým byl vydán kladný bezpečnostní posudek.

60      Podle judikatury je však třeba akt přijatý orgánem ve smluvním kontextu považovat za akt, který je od tohoto smluvního kontextu oddělitelný, byl-li tímto orgánem vydán při výkonu jeho vlastních pravomocí a sám vyvolává právně závazné účinky, které mohou ovlivnit zájmy jeho adresáta, a může tedy být předmětem žaloby na neplatnost. Za těchto okolností musí být žaloba na neplatnost podaná adresátem aktu považována za přípustnou (viz usnesení ze dne 21. října 2011, Groupement Adriano, Jaime Ribeiro, Conduril v. Komise, T‑335/09, EU:T:2011:614, bod 32 a citovaná judikatura).

61      V této souvislosti je třeba „vlastní pravomoci orgánu“ chápat jako pravomoci vycházející ze Smluv nebo ze sekundárního práva, které jsou součástí jeho výsad veřejné moci a umožňují mu jednostranně zakládat nebo měnit práva a povinnosti vůči třetím osobám (usnesení ze dne 21. října 2011, Groupement Adriano, Jaime Ribeiro, Conduril v. Komise, T‑335/09, EU:T:2011:614, bod 33).

62      Tyto podmínky jsou v projednávané věci splněny.

63      Zaprvé bylo napadené rozhodnutí přijato Komisí na základě rozhodnutí 2015/443, které tomuto orgánu svěřuje vlastní pravomoci zejména za účelem zajištění bezpečnosti v rámci jeho prostor.

64      Zadruhé – jak zdůraznila Komise v odpovědi na otázku Tribunálu – napadené rozhodnutí tím, že ponechává v platnosti zákaz přístupu žalobce do prostor Komise, vyvolává jednostranně a bez ohledu na smlouvy uvedené v bodech 58 a 59 právně závazné účinky dopadající na situaci třetí osoby, takže představuje akt veřejné moci.

65      Účinky napadeného rozhodnutí mimoto přesahují smluvní sféru, neboť jeho důsledkem je zbavit žalobce veškerého práva na přístup do prostor, a to i v postavení návštěvníka.

66      Napadené rozhodnutí je tedy aktem oddělitelným od smlouvy, který může být předmětem žaloby podle článku 263 SFEU.

 K věci samé

67      Na podporu své žaloby předkládá žalobce čtyři žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z nedostatku pravomoci autora napadeného rozhodnutí. Druhý vychází z porušení článku 3 rozhodnutí 2015/443 a neexistence právního základu napadeného rozhodnutí. Třetí vychází z porušení základních práv. Čtvrtý, podpůrně uplatněný, žalobní důvod vychází z porušení článku 296 SFEU, čl. 41 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie a zásad formálního a materiálního odůvodnění jednostranných aktů.

68      Tribunál má za to, že je nejprve třeba zkoumat druhý žalobní důvod v části, v níž vychází z porušení článku 3 rozhodnutí 2015/443.

 Ke druhému žalobnímu důvodu v části, v níž vychází z porušení článku 3 rozhodnutí 2015/443

69      V rámci druhého žalobního důvodu žalobce tvrdí, že napadené rozhodnutí postrádá právní základ zejména z důvodu, že článek 3 rozhodnutí 2015/443, na který odkazuje napadené rozhodnutí, neupravuje možnost odnětí práva přístupu do budov Komise, nýbrž představuje obecné ustanovení odkazující na Listinu základních práv, na Protokol č. 7 o výsadách a imunitách Evropské unie (Úř. věst. 2010, C 83, s. 266) a na vnitrostátní právo.

70      V tomto ohledu je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí skutečně odkazuje na článek 3 rozhodnutí 2015/443.

71      Jak zdůraznil žalobce, článek 3 rozhodnutí 2015/443 vyjmenovává ustanovení a zásady, které musí Komise dodržovat při uplatňování tohoto rozhodnutí, ale nedává jí pravomoc nezbytnou k přijímání opatření omezujících přístup třetích osob do svých prostor.

72      Komise v žalobní odpovědi uvedla, že zmínka o článku 3 rozhodnutí 2015/443 v napadeném rozhodnutí je chybou v psaní a že ve skutečnosti měl být uveden článek 12 onoho rozhodnutí.

73      V tomto ohledu je třeba konstatovat, že v souladu s tím, co uvádí Komise, čl. 12 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 2015/443 dává zaměstnancům pověřeným v souladu s článkem 5 téhož rozhodnutí pravomoc zakázat přístup do prostor Komise.

74      Vzhledem k tomu, že zmínka o článku 3 rozhodnutí 2015/443 v napadeném rozhodnutí je zjevně chybou v psaní, nemůže mít vliv na jeho základ či platnost.

75      Druhý žalobní důvod týkající se odkazu na rozhodnutí 2015/443 je tedy třeba zamítnout.

 K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nedostatku pravomoci autora napadeného rozhodnutí

76      V prvním žalobním důvodu žalobce namítá, že C, vedoucí oddělení bezpečnosti informací v rámci ředitelství pro bezpečnost při GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost, neměla pravomoc k přijetí napadeného rozhodnutí.

77      V tomto ohledu je třeba uvést, že rozhodnutí 2015/443 v článku 17 stanoví, že povinnosti Komise zmiňované v tomto rozhodnutí plní GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost, které podléhá vedení a spadá do odpovědnosti člena Komise odpovědného za bezpečnost.

78      Článek 5 odst. 1 rozhodnutí 2015/443 v tomto rámci stanoví:

„Pravomoc přijmout jedno či více z níže uvedených opatření může být svěřena pouze schváleným zaměstnancům, kterým se s ohledem na jejich stávající povinnosti dostalo jmenovitého pověření ze strany generálního ředitele pro lidské zdroje a bezpečnost:

1.      nošení příručních zbraní;

2.      provádění bezpečnostních šetření podle článku 13;

3.      podnikání bezpečnostních opatření podle článku 12, jak je uvedeno v pověření.“

79      Článek 12 rozhodnutí 2015/443 v odstavci 1 stanoví:

„Za účelem zajištění bezpečnosti v Komisi a za účelem prevence a kontroly rizik mohou zaměstnanci pověření v souladu s článkem 5 při dodržení zásad stanovených v článku 3 přijmout mimo jiné jedno či více z následujících bezpečnostních opatření:

[…]

b)      mohou přijmout omezená opatření vůči osobám představujícím bezpečnostní hrozbu, např. mohou […] [osobám] na určitý čas zakázat přístup do prostor Komise (v posledně jmenovaném případě se tak musí stát v souladu s kritérii, která budou stanovena v prováděcích pravidlech);

[…]“

80      Z těchto ustanovení vyplývá, že k přijetí takového rozhodnutí o zákazu přístupu, jakým je napadené rozhodnutí, musí mít úředník Komise jmenovité pověření ze strany generálního ředitele pro lidské zdroje a bezpečnost.

81      Z požadavku na jmenovité pověření vyplývá, že toto pověření musí být uděleno písemně, což potvrzují slova „jak je uvedeno v pověření“ obsažená v čl. 5 odst. 1 bodě 3 rozhodnutí 2015/443.

82      V rámci organizačního procesního opatření položil Tribunál Komisi otázku, zda C, která je pod napadeným rozhodnutím podepsána, patří mezi jmenovitě pověřené zaměstnance ve smyslu článku 5 rozhodnutí 2015/443.

83      Z odpovědi Komise vyplývá, že C nebyla jmenovitě pověřena k přijímání opatření stanovených v čl. 12 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 2015/443.

84      Je tedy třeba konstatovat, že osoba, která napadené rozhodnutí podepsala, nebyla v souladu s požadavky rozhodnutí 2015/443 oprávněna toto rozhodnutí přijmout.

85      Komise v žalobní odpovědi uvedla, že napadené rozhodnutí mohlo být přijato zaměstnancem na pozici vedoucího oddělení v rámci ředitelství pro bezpečnost, neboť tento zaměstnanec disponuje zmocněním k podpisu uděleným ředitelem tohoto ředitelství pro zastupování Komise ve vztahu ke třetím osobám v otázkách bezpečnostní politiky.

86      Za účelem prokázání existence údajného zmocnění k podpisu předložila Komise dokument obsahující popis funkce, kterou zastávala C. V tomto dokumentu se zejména uvádí, že vedoucí oddělení bezpečnosti informací v rámci ředitelství pro bezpečnost při GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost zastupuje Komisi ve vztahu k zástupcům členských států a třetích států a ve vztahu k veřejným a soukromým organizacím v otázkách bezpečnostní politiky a v ostatních oblastech náležejících do působnosti tohoto oddělení.

87      V tomto ohledu je třeba připomenout, že se zmocnění k podpisu liší od přenesení pravomoci v tom, že zmocňující osoba nepřenáší žádnou pravomoc na zmocněnou osobu, která je pouze oprávněna k tomu, aby vlastním jménem a na odpovědnost zmocňující osoby vypracovala a podepsala listinu rozhodnutí, jehož podstatné znaky byly určeny zmocňující osobou. Mimoto se musí zmocnění k podpisu týkat jasně vymezených opatření v oblasti řízení a administrativy.

88      V projednávaném případě je třeba zaprvé poznamenat, že pravomoci zmiňované v dokumentu uvedeném v bodě 86 výše nutně nezahrnují pravomoc vydávat zákazy přístupu do prostor Komise.

89      Zadruhé je třeba konstatovat, že popis pravomocí C obsažený v tomto dokumentu nejenže není podepsán, ale vzhledem ke své obecnosti nesplňuje ani požadavek na jasné vymezení opatření, která jsou předmětem zmocnění k podpisu.

90      Zatřetí je takové zmocnění k podpisu neslučitelné s rozhodnutím 2015/443, které pro přijetí opatření spočívajícího v zákazu přístupu vyžaduje jmenovité a výslovné pověření udělené ředitelem GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost.

91      Za těchto podmínek je třeba mít za to, že C neměla pravomoc přijmout napadené rozhodnutí.

92      Komise uvedla, že pokud by byla shora popsaná protiprávnost uznána, měla by vést ke zrušení napadeného rozhodnutí pouze v případě, kdy by žalobce prokázal, že došlo k porušení některé záruky, která mu musela být poskytnuta, jenže v projednávané věci takový důkaz předložen nebyl.

93      V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že v případě, kdy je spor veden mezi orgánem a jeho zaměstnancem a týká se záruk poskytnutých takovému zaměstnanci služebním řádem úředníků Evropské unie nebo některého pravidla řádné správy, nevede nedostatek pravomoci autora aktu nutně ke zrušení tohoto aktu, jestliže žalobce neprokázal, že v jeho případě došlo k porušení některé záruky (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. února 2007, Caló v. Komise, T‑118/04 a T‑134/04, EU:T:2007:37, body 67 a 68, a ze dne 13. prosince 2018, Pipiliagkas v. Komise, T‑689/16, nezveřejněný, EU:T:2018:925, bod 62).

94      Tuto judikaturu však nelze použít na vztahy mezi Komisí a třetími osobami, zvláště když tyto třetí osoby, které nepůsobí ve správě, nepožívají záruk, které služební řád poskytuje unijním úředníkům.

95      V judikatuře je naopak zdůrazněno, že pravidla týkající se pravomoci autora aktu jsou pravidly kogentními, což vzhledem k jejich významu znamená, že důvody vycházejícími z jejich porušení se unijní soud nejen může, ale musí zabývat i bez návrhu, vyvstává-li ve věci, která je mu předložena, otázka této pravomoci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. listopadu 2017, Teeäär v. ECB, T‑555/16, nezveřejněný, EU:T:2017:817, bod 36 a citovaná judikatura).

96      Za těchto podmínek je třeba odmítnout argument, který Komise v tomto ohledu uplatňuje, vyhovět prvnímu žalobnímu důvodu, a v důsledku toho zrušit napadené rozhodnutí, přičemž není nutné zabývat se zbývající částí druhého žalobního důvodu ani ostatními žalobními důvody.

 K nákladům řízení

97      Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

98      Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit Komisi náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (první senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí Evropské komise ze dne 3. července 2018, kterým bylo odepření přístupu XG do jejích prostor ponecháno v platnosti, se zrušuje.

2)      Komisi se ukládá náhrada nákladů řízení.

Nihoul

Svenningsen

Öberg

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 19. prosince 2019.

Podpisy


*      Jednací jazyk: francouzština.


1      Skryté důvěrné údaje.