ROZSUDEK TRIBUNÁLU (sedmého senátu)
8. října 2015(*)
„Doprava – Směrnice 2010/40/EU – Inteligentní dopravní systémy – Nařízení v přenesené pravomoci (EU) č. 885/2013 – Poskytování informačních služeb týkajících se bezpečných a chráněných parkovacích míst pro nákladní a užitková vozidla – Článek 3 odst. 1, článek 8 a čl. 9 odst. 1 písm. a) nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 – Nařízení v přenesené pravomoci (EU) č. 886/2013 – Údaje a postupy pro bezplatné poskytování minimálních univerzálních informací o dopravním provozu souvisejících s bezpečností silničního provozu uživatelům – Článek 5 odst. 1, článek 9 a čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013“
Ve věcech T‑659/13 a T‑660/13,
Česká republika, zastoupená M. Smolkem a J. Vláčilem, jako zmocněnci,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené J. Hottiaux, Z. Malůškovou a K. Walkerovou, jako zmocněnkyněmi,
žalované,
jejichž předmětem je ve věci T‑659/13 návrh na zrušení nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 885/2013 ze dne 15. května 2013, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/40/EU o inteligentních dopravních systémech, pokud jde o poskytování informačních služeb týkajících se bezpečných a chráněných parkovacích míst pro nákladní a užitková vozidla (Úř. věst. L 247, s. 1), a podpůrně návrh na zrušení čl. 3 odst. 1, článku 8 a čl. 9 odst. 1 písm. a) nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013, a ve věci T‑660/13 návrh na zrušení nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 886/2013 ze dne 15. května 2013, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/40/EU, pokud jde o údaje a postupy pro poskytování minimálních univerzálních informací o dopravním provozu souvisejících s bezpečností silničního provozu uživatelům, pokud možno bezplatně (Úř. věst. L 247, s. 6), a podpůrně návrh na zrušení čl. 5 odst. 1, článku 9 a čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013,
TRIBUNÁL (sedmý senát),
ve složení M. van der Woude, předseda, I. Wiszniewska-Białecka (zpravodajka) a I. Ulloa Rubio, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: I. Dragan, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 1. července 2015,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
Směrnice 2010/40/EU
1 Evropský parlament a Rada Evropské unie přijaly dne 7. července 2010 směrnici 2010/40/EU o rámci pro zavedení inteligentních dopravních systémů v oblasti silniční dopravy a pro rozhraní s jinými druhy dopravy (Úř. věst. L 207, s. 1).
2 Článek 4 bod 1 směrnice 2010/40 definuje „inteligentní dopravní systémy“ nebo „ITS“ jako systémy, ve kterých jsou používány informační a komunikační technologie, v oblasti silniční dopravy, včetně infrastruktury, vozidel a uživatelů, a v oblasti řízení provozu a mobility, jakož i pro rozhraní s jinými druhy dopravy.
3 Bod 4 odůvodnění směrnice 2010/40 zní:
„ITS spojují telekomunikační, elektronické a informační technologie s dopravním inženýrstvím s cílem naplánovat, navrhnout, provozovat, udržovat a řídit dopravní systémy. Použití informačních a komunikačních technologií v odvětví silniční dopravy a jeho rozhraních s jinými druhy dopravy významně přispěje ke snížení vlivu silniční dopravy na životní prostředí a zlepšení účinnosti, včetně energetické účinnosti, bezpečnosti silničního provozu a jeho ochrany před vnějšími hrozbami, včetně přepravy nebezpečných věcí, a veřejné bezpečnosti a mobility osob a věcí a zároveň zajistí fungování vnitřního trhu a vyšší úroveň konkurenceschopnosti a zaměstnanosti.“
4 Směrnice 2010/40 podle jejího čl. 1 odst. 1 a 2 stanoví jednak rámec na podporu koordinovaného a soudržného zavádění a využívání ITS v rámci Evropské unie, zejména přes hranice mezi členskými státy, a obecné podmínky nezbytné pro tento účel, a jednak vypracování specifikací pro akce v rámci prioritních oblastí uvedených v článku 2, jakož i pro případné vypracování nezbytných norem.
5 Směrnice 2010/40 stanoví v čl. 2 odst. 1 prioritní oblasti, v nichž Evropská komise vymezí specifikace pro zavádění a využívání aplikací a služeb ITS, a vyjmenovává akce, jimž byla v rámci těchto oblastí udělena priorita (prioritní akce).
6 Článek 3 směrnice 2010/40, který se týká prioritních akcí, stanoví:
„V rámci prioritních oblastí jsou prioritními akcemi pro vypracování a použití specifikací a norem, jak je stanoveno v příloze I:
[…]
c) údaje a postupy pro, je-li to možné, poskytování bezplatných minimálních univerzálních informací o dopravním provozu souvisejících s bezpečností silničního provozu uživatelům;
[…]
e) poskytování informačních služeb pro bezpečná a chráněná parkovací místa pro nákladní a užitková vozidla;
[…]“
7 Článek 4 bod 17 směrnice 2010/40 definuje „specifikaci“ jako „závazné opatření, kterým se ustanovují požadavky, postupy nebo jakákoliv jiná příslušná pravidla“.
8 Článek 5 odst. 1 směrnice 2010/40 stanoví:
„Členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění toho, aby specifikace přijaté Komisí podle článku 6 byly použity na aplikace a služby ITS při jejich zavádění v souladu se zásadami stanovenými v příloze II. Tím není dotčeno právo jednotlivých členských států rozhodnout o vlastním zavedení těchto aplikací a služeb na svém území. Tímto právem není dotčen žádný legislativní akt přijatý podle čl. 6 odst. 2 druhého pododstavce.“
9 V souvislosti se specifikacemi článek 6 směrnice 2010/40 mimo jiné stanoví:
„1. Komise nejprve přijme specifikace nezbytné k zajištění kompatibility, interoperability a návaznosti, pokud jde o zavádění a provozní využití ITS v případě prioritních akcí.
2. Komise usiluje o to, aby do 27. února 2013 přijala specifikace pro jednu nebo více prioritních akcí.
Do 12 měsíců po přijetí nezbytných specifikací pro prioritní akci Komise případně předloží, po provedení posouzení dopadů, včetně analýzy nákladů a přínosů, […] [P]arlamentu a Radě návrh na zavedení této prioritní akce v souladu s článkem 294 [SFEU].
3. Komise po přijetí nezbytných specifikací pro prioritní akce přijme specifikace zajišťující kompatibilitu, interoperabilitu a návaznost, pokud jde o zavádění a provozní využití ITS v případě jiných akcí v rámci prioritních oblastí.
4. Specifikace v příslušných případech a [v] závislosti na oblasti, na kterou se vztahují, zahrnují jeden nebo více druhů těchto ustanovení:
a) funkční ustanovení, jež popisují úlohy jednotlivých zúčastněných stran a informační tok mezi nimi;
b) technická ustanovení, jež stanovují technické prostředky pro splnění funkčních ustanovení;
c) organizační ustanovení, jež popisují procesní povinnosti jednotlivých zúčastněných stran;
d) ustanovení o službách, jež popisují různé úrovně služeb a jejich obsah pro aplikace a služby ITS.
[…]
6. […] Specifikace případně stanoví posuzování shody podle rozhodnutí [Evropského parlamentu a Rady] č. 768/2008/ES [ze dne 9. července 2008 o společném rámci pro uvádění výrobků na trh a o zrušení rozhodnutí Rady 93/465/EHS (Úř. věst. L 218, s. 82)].
[…]“
10 Článek 7 odst. 1 a 2 směrnice 2010/40 stanoví:
„1. Komise může přijímat akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 290 [SFEU], pokud jde o specifikace. Při přijímání takovýchto aktů v přenesené pravomoci jedná Komise v souladu s příslušnými ustanoveními této směrnice, a zejména s článkem 6 a s přílohou II.
2. Pro každou z prioritních akcí se přijme samostatný akt v přenesené pravomoci.
[…]“
Nařízení v přenesené pravomoci (EU) č. 885/2013
11 Dne 15. května 2013 přijala Komise nařízení v přenesené pravomoci (EU) č. 885/2013, kterým se doplňuje směrnice 2010/40 o inteligentních dopravních systémech, pokud jde o poskytování informačních služeb týkajících se bezpečných a chráněných parkovacích míst pro nákladní a užitková vozidla (Úř. věst. L 247, s. 1). Toto nařízení se zakládá zejména na čl. 3 písm. e) a čl. 6 odst. 1 směrnice 2010/40.
12 Podle bodu 4 odůvodnění nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 je jeho cílem optimalizovat prostřednictvím zavedení informačních služeb využívání parkovacích míst a usnadnit řidičům či dopravním společnostem rozhodování o tom, kdy a kde parkovat.
13 Nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 podle jeho článku 1 „stanovuje specifikace nezbytné k zajištění kompatibility, interoperability a kontinuity za účelem zavádění a provozního využívání informačních služeb pro bezpečná a chráněná parkovací místa pro nákladní a užitková vozidla na úrovni Unie v souladu se směrnicí 2010/40“ a „[p]oužije se při poskytování informačních služeb v souvislosti s transevropskou silniční sítí“.
14 Článek 3 nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013, který upravuje požadavky týkající se poskytování informačních služeb, stanoví:
„1. Členské státy určí oblasti, které z důvodu dopravní a bezpečnostní situace vyžadují zavedení informačních služeb o bezpečných a chráněných parkovacích místech.
Rovněž vymezí prioritní zóny, v nichž budou poskytovány dynamické informace.
2. Při poskytování informačních služeb musí být splněny požadavky stanovené v článcích 4 až 7.“
15 Článek 8 nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 stanoví:
„1. Členské státy určí vnitrostátní subjekt s příslušností pro posuzování splnění požadavků stanovených v článcích 4 až 7 ze strany poskytovatelů služeb, provozovatelů parkovišť a silnic. Tento subjekt musí být nestranný a nezávislý ve vztahu k posledně jmenovaným.
Dva nebo více členských států mohou určit společný regionální subjekt s příslušností pro posuzování těchto požadavků na svých územích.
Členské státy oznámí určené subjekty Komisi.
2. Všichni poskytovatelé služeb musí předložit určeným subjektům prohlášení o tom, že splňují požadavky stanovené v článcích 4 až 7.
Prohlášení musí obsahovat tyto náležitosti:
a) sbírané údaje podle článku 4, jež se týkají bezpečných a chráněných parkovacích míst pro nákladní a užitková vozidla, včetně procentního podílu parkovacích míst registrovaných informační službou;
b) způsob šíření informačních služeb mezi uživatele;
c) pokrytí dynamických informačních služeb týkajících se bezpečných a chráněných parkovacích míst;
d) kvalitu a dostupnost poskytovaných informací, bod přístupu k informacím a formát, v němž jsou uvedené informace poskytovány.
3. Určené subjekty náhodně prověří správnost prohlášení u určitého počtu veřejných a soukromých poskytovatelů služeb a provozovatelů parkovišť a vyžádají si prokázání souladu s požadavky stanovenými v článcích 4 až 7.
Kvalitu služeb lze rovněž posuzovat s využitím připomínek uživatelů.
Určené subjekty každoročně podávají příslušným vnitrostátním orgánům zprávu o obdržených prohlášeních a o výsledcích svých náhodných kontrol.“
16 Článek 9 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 stanoví:
„1. Členské státy poskytnou Komisi nejpozději do [dvanácti] měsíců od vstupu tohoto nařízení v platnost tyto informace:
a) příslušné subjekty určené pro posuzování souladu s požadavky stanovenými v článcích 4 až 7;
[…]“
Nařízení v přenesené pravomoci (EU) č. 886/2013
17 Dne 15. května 2013 přijala Komise nařízení v přenesené pravomoci (EU) č. 886/2013, kterým se doplňuje směrnice 2010/40, pokud jde o údaje a postupy pro poskytování minimálních univerzálních informací o dopravním provozu souvisejících s bezpečností silničního provozu uživatelům, pokud možno bezplatně (Úř. věst. L 247, s. 6). Toto nařízení se zakládá zejména na čl. 3 písm. c) a čl. 6 odst. 1 směrnice 2010/40.
18 V bodě 3 odůvodnění nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013 se uvádí, že ITS mají potenciál hrát významnou roli ve zvýšení bezpečnosti provozu, například pomocí zavedení systémů detekce dopravních nehod a dohledu nad silničním provozem, které jsou schopny poskytovat účastníkům silničního provozu informace v reálném čase.
19 Nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013 podle jeho článku 1 „stanoví specifikace nezbytné k zajištění kompatibility, interoperability a návaznosti pro zavádění a provozní využití údajů a postupů pro poskytování minimálních univerzálních informací o dopravním provozu souvisejících s bezpečností silničního provozu uživatelům na úrovni Unie, pokud možno bezplatně, v souladu se směrnicí 2010/40“ a „[p]oužije se na poskytování služeb minimálních univerzálních informací o dopravním provozu souvisejících s bezpečností silničního provozu na transevropské silniční síti“.
20 Článek 5 nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013 týkající se poskytování informační služby stanoví:
„1. Členské státy určí úseky transevropské silniční sítě, na nichž provozní a bezpečnostní podmínky vyžadují zavedení služby minimálních univerzálních informací o dopravním provozu souvisejících s bezpečností silničního provozu.
O uvedených úsecích silnic informují Komisi.
2. Poskytování informační služby musí splňovat požadavky stanovené v článcích 6 až 8.“
21 Článek 9 nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013 stanoví:
„1. Členské státy určí nestranný a nezávislý vnitrostátní subjekt příslušný k posuzování toho, zda veřejní a soukromí provozovatelé komunikací, poskytovatelé služeb a provozovatelé vysílání věnovaného informacím o dopravním provozu splňují požadavky stanovené v článcích 3 až 8. Dva nebo více členských států mohou určit společný subjekt příslušný k posuzování souladu s těmito požadavky na jejich územích.
Členské státy oznámí uvedené vnitrostátní subjekty Komisi.
2. Veřejní a soukromí provozovatelé komunikací, poskytovatelé služeb a provozovatelé vysílání věnovaného informacím o dopravním provozu předají určeným vnitrostátním subjektům své identifikační údaje a popis informační služby, kterou poskytují, a předloží prohlášení o shodě s požadavky stanovenými v článcích 3 až 8.
Prohlášení obsahuje tyto prvky, je-li to na místě:
a) kategorie týkající se bezpečnosti silničního provozu a pokrytí silniční sítě informační službou;
b) informace o jejich přístupovém místě k údajům o dopravním provozu souvisejícím s bezpečností silničního provozu a podmínky jeho použití;
c) formát údajů o dopravním provozu souvisejících s bezpečností silničního provozu, které jsou přístupné prostřednictvím jejich přístupového místa;
d) způsob šíření informační služby koncovým uživatelům.
Po provedení jakékoli změny v poskytování jejich služby veřejní a soukromí provozovatelé komunikací, poskytovatelé služeb a provozovatelé vysílání věnovaného informacím o dopravním provozu neprodleně aktualizují svá prohlášení o shodě.
3. Určené vnitrostátní subjekty u určitého počtu veřejných a soukromých provozovatelů komunikací, poskytovatelů služeb a provozovatelů vysílání věnovaného informacím o dopravním provozu namátkově kontrolují správnost prohlášení a vyžádají si důkaz o splnění požadavků stanovených v článcích 3 až 8.
Určené vnitrostátní subjekty každoročně podávají zprávu o předložených prohlášeních a o výsledcích svých namátkových kontrol vnitrostátním orgánům.“
22 Článek 10 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013 stanoví:
„1. Členské státy sdělí Komisi do dvanácti měsíců od vstupu tohoto nařízení v platnost tyto informace:
a) vnitrostátní subjekt určený k posuzování souladu s požadavky stanovenými v článcích 3 až 8;
[…]“
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
23 Návrhy došlými soudní kanceláři Tribunálu dne 12. prosince 2013 podala Česká republika projednávané žaloby.
24 Usnesením ze dne 22. května 2015 předseda sedmého senátu Tribunálu po vyslechnutí účastnic řízení spojil věci T‑659/13 a T‑660/13 pro účely ústní části řízení v souladu s článkem 50 jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991.
25 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 1. července 2015.
26 Česká republika ve věci T‑659/13 navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 v plném rozsahu;
– podpůrně zrušil čl. 3 odst. 1, článek 8 a čl. 9 odst. 1 písm. a) nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
27 Česká republika ve věci T‑660/13 navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013 v plném rozsahu;
– podpůrně zrušil čl. 5 odst. 1, článek 9 a čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
28 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– žaloby zamítl;
– uložil České republice náhradu nákladů řízení.
29 Komise v duplice ve věci T‑659/13 dále navrhuje, aby Tribunál:
– v případě, že bude vyhověno primárně uplatněnému návrhovému žádání a nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 bude zrušeno, zachoval účinky tohoto nařízení až do dne, kdy v přiměřené lhůtě ode dne vyhlášení rozsudku vstoupí v platnost nové nařízení či směrnice, kterým se doplňuje či mění směrnice 2010/40, pokud jde o poskytování informačních služeb týkajících se bezpečných a chráněných parkovacích míst pro nákladní a užitková vozidla;
– v případě, že bude vyhověno podpůrně uplatněnému návrhovému žádání a čl. 3 odst. 1, článek 8 a čl. 9 odst. 1 písm. a) nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 budou zrušeny, zachoval účinky těchto ustanovení až do dne, kdy v přiměřené lhůtě ode dne vyhlášení rozsudku vstoupí v platnost nové nařízení či směrnice, kterým se doplňuje či mění směrnice 2010/40, pokud jde o poskytování informačních služeb týkajících se bezpečných a chráněných parkovacích míst pro nákladní a užitková vozidla.
30 Komise v duplice ve věci T‑660/13 dále navrhuje, aby Tribunál:
– v případě, že bude vyhověno primárně uplatněnému návrhovému žádání a nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013 bude zrušeno, zachoval účinky tohoto nařízení až do dne, kdy v přiměřené lhůtě ode dne vyhlášení rozsudku vstoupí v platnost nové nařízení či směrnice, kterým se doplňuje či mění směrnice 2010/40, pokud jde o údaje a postupy pro poskytování minimálních univerzálních informací o dopravním provozu souvisejících s bezpečností silničního provozu uživatelům, pokud možno bezplatně;
– v případě, že bude vyhověno podpůrně uplatněnému návrhovému žádání a čl. 5 odst. 1, článek 9 a čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013 budou zrušeny, zachoval účinky těchto ustanovení až do dne, kdy v přiměřené lhůtě ode dne vyhlášení rozsudku vstoupí v platnost nové nařízení či směrnice, kterým se doplňuje či mění směrnice 2010/40, pokud jde o údaje a postupy pro poskytování minimálních univerzálních informací o dopravním provozu souvisejících s bezpečností silničního provozu uživatelům, pokud možno bezplatně.
Právní otázky
31 Poté, co byly účastnice řízení na jednání vyslechnuty k otázce spojení věcí, má Tribunál za to, že je třeba obě věci spojit pro účely rozsudku.
32 Na podporu žalob předkládá Česká republika tři žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z porušení čl. 7 odst. 1 směrnice 2010/40 ve spojení s čl. 5 odst. 1 a článkem 6 této směrnice, jež má spočívat v tom, že Komise přijetím nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 a č. 886/2013 překročila meze zmocnění upraveného tímto ustanovením. Druhý žalobní důvod vychází z porušení článku 290 SFEU, jež má spočívat v tom, že Komise přijetím nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 a č. 886/2013 překročila meze své pravomoci přijímat nelegislativní akty v přenesené pravomoci, která je v tomto článku upravena. Třetí žalobní důvod vychází z porušení čl. 13 odst. 2 SEU, jež má spočívat v tom, že Komise přijetím nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 a č. 886/2013 překročila meze působnosti, kterou jí svěřují Smlouvy.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 7 odst. 1 směrnice 2010/40 ve spojení s čl. 5 odst. 1 a článkem 6 této směrnice
33 Česká republika tvrdí, že Komise přijetím jednak čl. 3 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 a čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013 a jednak čl. 8 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 a čl. 9 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013 překročila meze zmocnění, které jí bylo uděleno v čl. 7 odst. 1 směrnice 2010/40 ve spojení s čl. 5 odst. 1 a článkem 6 této směrnice.
34 Tento žalobní důvod se dělí na dvě části.
35 V rámci první části tohoto žalobního důvodu Česká republika tvrdí, že čl. 3 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013, podle kterého mají členské státy povinnost určit „oblasti, které z důvodu dopravní a bezpečnostní situace vyžadují zavedení informačních služeb o bezpečných a chráněných parkovacích místech“, a čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013, podle kterého mají povinnost určit „úseky transevropské silniční sítě, na nichž provozní a bezpečnostní podmínky vyžadují zavedení služby minimálních univerzálních informací o dopravním provozu souvisejících s bezpečností silničního provozu“, fakticky členským státům ukládají povinnost zavést na jejich území aplikace a služby ITS. Podle čl. 5 odst. 1 směrnice 2010/40 je přitom samotné zavedení aplikací a služeb ITS pro členské státy možností, nikoli povinností.
36 Je třeba připomenout, že podle čl. 5 odst. 1 směrnice 2010/40 se povinnost členských států přijmout opatření nezbytná k tomu, aby byly specifikace použity „na aplikace a služby ITS při jejich zavádění“, nedotýká práva jednotlivých členských států rozhodnout o jejich zavedení na svém území, ani žádného legislativního aktu přijatého podle čl. 6 odst. 2 směrnice 2010/40.
37 Je nesporné, že pokud jde o prioritní akce uvedené v nařízeních v přenesené pravomoci č. 885/2013 a č. 886/2013, nebyl dosud přijat žádný legislativní akt, který by ukládal zavedení aplikací a služeb ITS.
38 Specifikace stanovené nařízeními v přenesené pravomoci č. 885/2013 a č. 886/2013 se proto na aplikace a služby ITS použijí, pouze pokud se členský stát rozhodne je na svém území zavést.
39 Česká republika a Komise se shodují na tom, že dokud členský stát nerozhodl o zavedení aplikací a služeb ITS na svém území, ustanovení nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 a č. 886/2013 se v souladu se směrnicí 2010/40 v tomto státě nepoužijí. Je tedy nesporné, že z použití těchto nařízení nemohou v členských státech, které o zavedení aplikací a služeb ITS nerozhodly, vyplývat žádné povinnosti.
40 V tomto ohledu je třeba uvést, že na rozdíl od tvrzení České republiky není nutné, aby bylo v nařízeních v přenesené pravomoci č. 885/2013 a č. 886/2013 výslovně uvedeno, že se nepoužijí v členských státech, které na svém území aplikace ani služby ITS nezavedly. Nařízení č. 885/2013 a č. 886/2013 jsou totiž nařízeními v přenesené pravomoci, jež doplňují směrnici 2010/40 a musí být vykládána v jejím světle.
41 Dále vzhledem k tomu, že cílem nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 a č. 886/2013 je směrnici 2010/40 doplnit, a nikoli ji změnit, nelze žádné ustanovení těchto nařízení vykládat v tom směru, že by měnilo znění čl. 5 odst. 1 směrnice 2010/40.
42 Konkrétně čl. 3 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 stanoví, že členské státy určí oblasti, které z důvodu dopravní a bezpečnostní situace vyžadují zavedení informačních služeb, a čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013 stanoví, že určí úseky transevropské silniční sítě, na nichž provozní a bezpečnostní podmínky vyžadují zavedení informačních služeb. Tato ustanovení znamenají, že jakmile se členský stát rozhodne zavést na svém území aplikace a služby ITS, bude muset určit oblasti nebo úseky silniční sítě, kde tyto aplikace a služby musí být zavedeny.
43 Povinnosti stanovené v těchto ustanoveních jsou důsledkem rozhodnutí členského státu zavést na svém území aplikace a služby ITS. Česká republika neobjasňuje, proč se domnívá, že tato ustanovení, obsažená v nařízeních, která se nepoužijí, ukládají členskému státu povinnost zavést aplikace a služby ITS.
44 První část prvního žalobního důvodu, podle níž čl. 3 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 a čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013 ukládají členským státům povinnost zavést na jejich území aplikace a služby ITS, i když o jejich zavedení nerozhodly, proto musí být zamítnuta.
45 V rámci druhé části prvního žalobního důvodu Česká republika uvádí, že z článku 6 směrnice 2010/40 nevyplývá, že by Komise mohla členským státům stanovit povinnost, která je upravena v čl. 8 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 a v čl. 9 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013, tj. povinnost určit nestranný a nezávislý vnitrostátní subjekt pro posuzování splnění požadavků stanovených těmito nařízeními. Tato povinnost podle České republiky nespadá pod funkční ani pod organizační ustanovení ve smyslu čl. 6 odst. 4 směrnice 2010/40. Požadavky na kontrolní subjekt, které jsou stanoveny v čl. 8 odst. 1 a 3 nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 a v čl. 9 odst. 1 a 3 nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013, podle kterých musí být tento subjekt nezávislý a nestranný ve vztahu k provozovatelům a poskytovatelům a musí být oddělen od vnitrostátních orgánů, navíc podle ní nemají ve směrnici 2010/40 žádnou oporu.
46 Je třeba připomenout, že čl. 7 odst. 1 směrnice 2010/40 zmocňuje Komisi k přijímání nařízení v přenesené pravomoci v souladu s článkem 290 SFEU, pokud jde o specifikace. Nařízení č. 885/2013 a č. 886/2013 jsou tedy nařízeními v přenesené pravomoci, jimiž má být doplněna směrnice 2010/40, a nikoli prováděcími nařízeními podle článku 291 SFEU.
47 Pravomoci, které jsou na Komisi přeneseny, se přitom liší od jejích prováděcích pravomocí zejména v jejím prostoru pro uvážení.
48 V tomto ohledu se ve sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě COM (2009) 673 final ze dne 9. prosince 2009 o provádění článku 290 [SFEU] uvádí:
„Aby mohl zákonodárce určit, zda opatření ,doplňuje‘ základní akt, musel by podle názoru Komise posoudit, zda budoucí opatření dodává konkrétně nová pravidla, která nejsou podstatná a která mění rámec legislativního aktu, přičemž Komisi ponechávají prostor pro uvážení. V případě, že tomu tak je, mohlo by být toto opatření považováno za ,doplnění‘ základního aktu. Naopak na opatření, která mají za cíl pouze uvést v účinnost stávající pravidla základního aktu, by se nemělo nahlížet jako na opatření doplňková.
Zákonodárce může plnohodnotnými a komplexními právními předpisy upravovat danou oblast činnosti tak, že Komisi svěří úlohu spočívající v zajištění jejich harmonizovaného provádění prostřednictvím prováděcích aktů. Stejně tak se může zákonodárce rozhodnout právními předpisy pouze částečně upravit dotyčnou oblast a Komisi tak ponechat zodpovědnost za doplnění právních předpisů akty v přenesené pravomoci.“
49 Rovněž ze stanoviska generálního advokáta Cruz Villalóna ve věci Komise v. Parlament a Rada (C‑427/12, Sb. rozh., EU:C:2013:871, bod 76) vyplývá, že Komise má při doplňování právní úpravy dané oblasti na základě článku 290 SFEU široký „prostor k uvážení“ (stanovisko generálního advokáta Mengozziho ve věci Komise v. Parlament a Rada, C‑88/14, Sb. rozh., EU:C:2015:304, bod 24).
50 V projednávané věci se normotvůrce ve směrnici 2010/40 rozhodl přenést na Komisi pravomoci, které jsou jí vlastní a povedou k dosažení cílů stanovených touto směrnicí.
51 Podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2010/40 je Komise zmocněna přijímat akty v přenesené pravomoci, „pokud jde o specifikace“, v souladu s příslušnými ustanoveními směrnice, „a zejména s článkem 6 a přílohou II“ této směrnice.
52 Je třeba poukázat na to, že čl. 6 odst. 1 směrnice 2010/40 svěřuje Komisi pravomoc doplnit směrnici, co se týče specifikací, a to k zajištění „kompatibility, interoperability a návaznosti, pokud jde o zavádění a provozní využití ITS v případě prioritních akcí“.
53 Pokud jde o prioritní akci stanovenou v čl. 3 písm. e) směrnice 2010/40, Komise přijala nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013, které stanoví harmonizovaná pravidla pro zavedení informačních služeb v celoevropském měřítku týkajících se bezpečných a chráněných parkovacích míst pro nákladní a užitková vozidla v zájmu optimalizace využívání parkovacích míst a posílení bezpečnosti silničního provozu a bezpečnosti řidičů nákladních vozidel. Nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 v článcích 4 až 7 stanoví požadavky, jež musí být splněny při poskytování informačních služeb, tj. závazné specifikace pro veřejné či soukromé poskytovatele informačních služeb, provozovatele parkovišť a provozovatele silnic.
54 Článek 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 stanoví, že údaje o bezpečných a chráněných veřejných a soukromých parkovacích plochách, jež mají být poskytovány uživatelům, shromažďují a dodávají veřejní či soukromí provozovatelé parkovišť a poskytovatelé služeb. Tento článek upřesňuje, jaké údaje budou sbírány. Článek 5 tohoto nařízení stanoví požadavky týkající se sdílení a výměny těchto údajů těmito provozovateli a poskytovateli a upřesňuje, jaký formát údajů má být používán. Článek 6 téhož nařízení stanoví požadavky v oblasti šíření informací poskytovateli služeb a článek 7 požadavky týkající se řízení jakosti zajišťovaného provozovateli parkovišť.
55 Pokud jde o prioritní akci stanovenou v čl. 3 písm. c) směrnice 2010/40, Komise přijala nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013, které se týká poskytování minimálních univerzálních informací o dopravním provozu souvisejících s bezpečností silničního provozu, jež mají bezplatně a v reálném čase informovat všechny řidiče o potenciálně nebezpečných situacích či dopravních nehodách harmonizovaným způsobem na všech silnicích Unie. Nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013 v článcích 3 až 8 stanoví závazné specifikace pro veřejné či soukromé provozovatele komunikací, poskytovatele služeb a provozovatele vysílání věnovaného informacím o dopravním provozu.
56 Článek 3 nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013 obsahuje seznam událostí a podmínek zahrnutých ve službě minimálních univerzálních informací o dopravním provozu souvisejících s bezpečností silničního provozu a článek 4 tohoto nařízení stanoví obsah těchto informací. Články 6 až 8 nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013 stanoví požadavky, jež musí být splněny při poskytování informační služby. Článek 6 tohoto nařízení stanoví, že provozovatelé komunikací nebo poskytovatelé služeb užívají prostředky pro zjišťování událostí nebo podmínek a pro shromažďování relevantních údajů o dopravním provozu souvisejících s bezpečností silničního provozu. Článek 7 téhož nařízení stanoví požadavky týkající se sdílení a výměny těchto údajů mezi těmito provozovateli a poskytovateli, jakož i dostupnosti a opakovaného použití těchto údajů a upřesňuje, jaký formát údajů má být používán. Článek 8 téhož nařízení stanoví požadavky v oblasti šíření informací provozovateli komunikací, poskytovateli služeb a provozovateli vysílání věnovaného informacím o dopravním provozu.
57 Článek 8 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 stanoví způsob posuzování souladu s požadavky stanovenými v článcích 4 až 7 nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 a čl. 9 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013 tak činí pro požadavky stanovené v článcích 3 až 8 nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013. Podle těchto ustanovení určí členské státy vnitrostátní subjekt příslušný k posuzování, zda jednotliví dotčení provozovatelé a poskytovatelé splňují požadavky stanovené v těchto nařízeních. Podle těchto ustanovení je tento subjekt ve vztahu k nim nezávislý a nestranný.
58 Pokud jde o argument České republiky, že článek 6 směrnice 2010/40 nezmocnil Komisi k uložení povinnosti členským státům zřídit takový kontrolní subjekt, je třeba poukázat na to, že Komise má na základě pravomoci, jež na ni byla přenesena, přijmout specifikace v souladu se všemi ustanoveními směrnice 2010/40, a nikoli jen v souladu s jejím článkem 6.
59 Přitom je třeba připomenout, že v souladu s čl. 4 bodem 17 směrnice 2010/40 jsou specifikace definovány jako závazná opatření, kterými se ustanovují požadavky, postupy nebo jakákoliv jiná příslušná pravidla.
60 Navíc čl. 5 odst. 1 směrnice 2010/40 stanoví, že při zavádění aplikací a služeb ITS přijmou členské státy opatření nezbytná k zajištění toho, aby se specifikace použily.
61 Směrnice 2010/40 dále v čl. 6 odst. 4 písm. c) uvádí, že specifikace zahrnují „organizační ustanovení, jež popisují procesní povinnosti jednotlivých zúčastněných stran“, a v čl. 6 odst. 6 upřesňuje, že specifikace „případně stanoví posuzování shody“.
62 Je třeba mít za to, že v souladu se všemi ustanoveními směrnice 2010/40, zejména s cíli stanovenými v jejím čl. 6 odst. 1 a příloze II, Komise mohla v nařízeních v přenesené pravomoci č. 885/2013 a č. 886/2013 stanovit postup posuzování souladu, když členským státům, jejichž úkolem je dbát na uplatňování specifikací, uložila povinnost určit subjekt pověřený kontrolou jejich dodržování ze strany provozovatelů a poskytovatelů.
63 Na rozdíl od tvrzení České republiky nebylo v případě aktů v přenesené pravomoci, jejichž účelem je doplnit směrnici 2010/40, nutné, aby byla Komise výslovně zmocněna ke zřízení takového subjektu v základním aktu. Stačí, když Komise, nadaná prostorem pro uvážení, považovala zřízení takového subjektu za nezbytné k zajištění cílů spočívajících v kompatibilitě, interoperabilitě a návaznosti pro zavádění ITS, o čemž se měla ujistit přijetím specifikací.
64 Pokud jde dále o nezávislost a nestrannost kontrolního subjektu, stačí konstatovat, že funkcí tohoto subjektu je zajistit, aby závazné specifikace stanovené nařízeními v přenesené pravomoci č. 885/2013 a č. 886/2013 byly ze strany provozovatelů a poskytovatelů dodržovány.
65 Komise se tedy mohla správně domnívat, že k zajištění účinnosti kontroly prováděné tímto subjektem je nezbytné, aby byl nezávislý a nestranný ve vztahu k provozovatelům a poskytovatelům, jejichž kontrolováním byl pověřen.
66 Konečně na rozdíl od toho, co tvrdí Česká republika, čl. 8 odst. 3 nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 a čl. 9 odst. 3 nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013, které stanoví, že určené vnitrostátní subjekty každoročně podávají příslušným vnitrostátním orgánům zprávu o prohlášeních provozovatelů a poskytovatelů a o výsledcích namátkových kontrol, neznamenají, že tyto subjekty musí být nezávislé na vnitrostátních orgánech ani že nemohou patřit k téže správní entitě. Tato ustanovení nelze vykládat tak, že brání tomu, aby členský stát určil vnitrostátní subjekt v rámci veřejné správy nebo v rámci ministerstva jmenovaného jako příslušný orgán.
67 Z výše uvedeného vyplývá, že přijetím čl. 8 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 a čl. 9 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013 Komise nepřekročila prostor pro uvážení k přijetí aktu v přenesené pravomoci, jehož účelem bylo doplnit směrnici 2010/40, pokud jde o specifikace.
68 Z toho vyplývá, že je třeba zamítnout druhou část prvního žalobního důvodu, a v důsledku toho i první žalobní důvod v plném rozsahu.
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 290 SFEU, a ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 13 odst. 2 SEU
69 V rámci druhého žalobního důvodu Česká republika tvrdí, že nařízeními v přenesené pravomoci č. 885/2013 a č. 886/2013 byly v rozporu s článkem 290 SFEU změněny podstatné prvky směrnice 2010/40. Česká republika je přesvědčena, že stanovení povinnosti členského státu, které nemá žádnou oporu ve zmocňovacím legislativním aktu, je třeba považovat za podstatný prvek, který může být stanoven pouze novelou legislativního aktu, nikoli aktem v přenesené pravomoci. Povinnosti stanovené v čl. 3 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 a v čl. 5 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013 tak podle České republiky nemají ve směrnici 2010/40 žádnou oporu. Tyto povinnosti jsou podle ní podstatnými prvky této směrnice, které mohou být stanoveny pouze novelou legislativního aktu, a nikoli aktem v přenesené pravomoci.
70 Pokud jde zaprvé o povinnosti vyplývající z čl. 3 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 a z čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013, je třeba uvést, že Česká republika netvrdí, že povinnost členských států určit oblasti, které z důvodu dopravní a bezpečnostní situace vyžadují zavedení informačních služeb, a jejich povinnost určit úseky transevropské silniční sítě, na nichž provozní a bezpečnostní podmínky vyžadují zavedení informačních služeb, jdou nad rámec zmocnění uděleného Komisi směrnicí 2010/40. Pouze tvrdí, že tyto povinnosti, které členským státům ukládají zavést na jejich území aplikace a služby ITS, mění podstatný prvek směrnice 2010/40.
71 Stačí přitom připomenout, že ze zamítnutí první části prvního žalobního důvodu plyne, že povinnosti stanovené v těchto ustanoveních nelze vykládat tak, že členským státům ukládají zavést na jejich území aplikace a služby ITS, nýbrž že jsou důsledkem rozhodnutí členských států tyto aplikace a služby na svém území zavést.
72 Pokud jde zadruhé o povinnosti vyplývající z čl. 8 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 a z čl. 9 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013, stačí uvést, že ze zamítnutí druhé části prvního žalobního důvodu plyne, že Komise tím, že členským státům uložila povinnost zřídit kontrolní subjekt, nešla nad rámec zmocnění, které jí uděluje směrnice 2010/40, tj. zmocnění přijmout opatření týkající se specifikací prostřednictvím aktů v přenesené pravomoci.
73 Z toho vyplývá, že Česká republika neprávem tvrdí, že jelikož povinnosti uložené členským státům v čl. 3 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 a v čl. 5 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013 nemají žádnou oporu ve směrnici 2010/40, byl jimi doplněn či změněn podstatný prvek směrnice 2010/40 a nemohly být stanoveny aktem v přenesené pravomoci.
74 Z výše uvedeného plyne, že Komise přijetím jednak čl. 3 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 a jednak čl. 5 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 886/2013 nepřekročila meze zmocnění, které jí uděluje směrnice 2010/40, tj. zmocnění k přijetí aktů v přenesené pravomoci, a neporušila článek 290 SFEU.
75 Proto je třeba druhý žalobní důvod zamítnout.
76 V důsledku toho je rovněž třeba zamítnout třetí žalobní důvod, vycházející z porušení čl. 13 odst. 2 SEU, v jehož rámci Česká republika tvrdí, že přijetím nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 a č. 886/2013 Komise překročila meze pravomocí, které jí svěřuje článek 290 SFEU, a zasáhla tak v rozporu s čl. 13 odst. 2 SEU do pravomocí Parlamentu a Rady.
77 Žaloby je proto třeba zamítnout v plném rozsahu, přičemž není třeba se vypořádávat s argumenty Komise o nepřípustnosti primárně uplatněných návrhových žádání České republiky směřujících ke zrušení nařízení v přenesené pravomoci č. 885/2013 a č. 886/2013 v plném rozsahu ani s návrhovými žádáními uplatněnými Komisí v duplikách.
K nákladům řízení
78 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Česká republika neměla úspěch ani ve věci T‑659/13 ani ve věci T‑660/13, je důvodné uložit posledně uvedené náhradu nákladů řízení v obou těchto věcech.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (sedmý senát)
rozhodl takto:
1) Věci T‑659/13 a T‑660/13 se spojují pro účely rozsudku.
2) Žaloby se zamítají.
3) České republice se ukládá náhrada nákladů řízení.
Van der Woude | Wiszniewska-Białecka | Ulloa Rubio |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 8. října 2015.
Podpisy.