ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(třetí senát)

14. května 2014

Věc F‑11/13

Nicola Delcroix

v.

Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ)

„Veřejná služba – Úředník – ESVČ – Vedoucí delegace ve třetí zemi – Převedení do sídla ESVČ – Předčasné ukončení funkce vedoucího delegace“

Předmět:      Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, kterou se N. Delcroix v podstatě domáhá zrušení rozhodnutí o jeho převedení do sídla Evropské služby pro vnější činnost (ESVČ) v Bruselu (Belgie), a tudíž o předčasném ukončení jeho přidělení coby vedoucího delegace Evropské unie v Džibutské republice. Stejnou žalobou se N. Delcroix domáhá, aby bylo ESVČ uloženo zaplatit mu rozdíl mezi jeho bývalým platem a platem, který pobírá od svého návratu do sídla.

Rozhodnutí:      Rozhodnutí, oznámené dopisem ze dne 8. března 2012, o převedení N. Delcroixe do sídla Evropské služby pro vnější činnost, a tudíž o předčasném ukončení jeho přidělení coby vedoucího delegace Evropské unie v Džibutské republice, se zrušuje. Evropská služba pro vnější činnost ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí náhrada nákladů řízení vynaložených N. Delcroixem.

Shrnutí

1.      Úředníci – Organizační struktura – Přidělení na pracovní místo vedoucího delegace Unie – Převedení úředníka do sídla v zájmu služby – Příslušný orgán

(Článek 221 SFEU; rozhodnutí Rady 2010/427, článek 5)

2.      Úředníci – Zásady – Právo na obhajobu – Rozsah

[Listina základních práv Evropské unie, čl. 41 odst. 2 písm. a)]

1.      Z článku 221 SFEU a z článku 5 rozhodnutí 2010/427 o organizaci a fungování Evropské služby pro vnější činnost (ESVČ) vyplývá, že delegace zajišťují diplomatické zastoupení Unie v souladu s Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích ze dne 18. dubna 1961 a jsou pod vedením vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečností politiku, takže rozhodnutí povolat vedoucího delegace zpět do sídla nemůže jako takové příslušet výkonnému řediteli Evropské služby pro vnější činnost a řediteli pro lidské zdroje.

(viz bod 25)

2.      Právo na obhajobu představuje základní zásadu unijního práva, z které vyplývá, že dotyčnému musí být před vydáním rozhodnutí, které se jej negativně dotýká, umožněno účelně vyjádřit své stanovisko k existenci a relevanci skutečností a okolností, na jejichž základě bylo toto rozhodnutí přijato. Aby porušení práva být vyslechnut mohlo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, je dále nezbytné přezkoumat, zda by řízení bez existence této vady mohlo vést k odlišnému výsledku. Trvat za takovýchto okolností na tom, že příslušný orgán by přijal stejné rozhodnutí, i pokud by dotyčného vyslechl, by neznamenalo nic jiného, než zbavit základní právo být vyslechnut zakotvené v čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny základních práv Evropské unie jeho podstaty, protože samotný obsah tohoto práva předpokládá možnost dotyčného ovlivnit dotčený rozhodovací proces.

(viz body 35, 42 a 44)

Odkazy:

Soudní dvůr: 10. července 1986, Belgie v. Komise, 234/84, bod 27; 5. října 2000, Německo v. Komise, C‑288/96, bod 99; 9. listopadu 2006, Komise v. De Bry, C‑344/05 P, bod 37

Tribunál Evropské unie: 14. září 2011, Marcuccio v. Komise, T‑236/02, bod 115

Soud pro veřejnou službu: 12. prosince 2013, CH v. Parlament, F‑129/12, bod 38