USNESENÍ MÍSTOPŘEDSEDY SOUDNÍHO DVORA
11. dubna 2024(*)
„Kasační opravný prostředek – Řízení o předběžných opatřeních – Hospodářská soutěž – Spojování podniků – Trh sdělovacích prostředků – Žádost o informace – Osobní údaje – Naléhavost – Právo na respektování soukromého života“
Ve věci C‑90/24 P(R),
jejímž předmětem je kasační opravný prostředek na základě čl. 57 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie podaný dne 2. února 2024,
Vivendi SE, se sídlem v Paříži (Francie), zástupci: Y. Boubacir, F. de Bure, E. Dumur, P. Gassenbach, S. Schrameck, O. Thomas a P. Wilhelm, avocats,
účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka),
přičemž další účastnicí řízení je:
Evropská komise, zástupci: P. Caro de Sousa, B. Cullen a D. Viros, jako zmocněnci,
žalovaná v prvním stupni,
MÍSTOPŘEDSEDA SOUDNÍHO DVORA,
po vyslechnutí generálního advokáta M. Szpunara,
vydává toto
Usnesení
1 Kasačním opravným prostředkem se Vivendi SE domáhá zrušení usnesení předsedy Tribunálu Evropské unie ze dne 19. ledna 2024, Vivendi v. Komise (T‑1097/23 R, dále jen „napadené usnesení“, EU:T:2024:15), kterým byl zamítnut její návrh směrující jednak k odkladu vykonatelnosti rozhodnutí Komise C(2023) 6428 final ze dne 19. září 2023 v řízení podle čl. 11 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 139/2004 (věc M.11184 – Vivendi v. Lagardère), ve znění rozhodnutí Komise C(2023) 7463 final ze dne 27. října 2023 (dále jen „sporné rozhodnutí“) a jednak k tomu, aby jí bylo jako preventivní opatření uloženo, aby uchovala všechny dokumenty, které má k dispozici a kterých se týká sporné rozhodnutí, na k tomu určený elektronický nosič, který bude elektronicky zapečetěn u třetí nezávislé důvěryhodné osoby.
Právní rámec
2 Bod 10 odůvodnění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) (Úř. věst. 2016, L 119, s. 1, a oprava Úř. věst. 2016, L 127, s. 2) (dále jen „GDPR“) zní následovně:
„[...] Toto nařízení rovněž poskytuje členským státům určitý prostor ke stanovení vlastních pravidel, včetně pravidel pro zpracování zvláštních kategorií osobních údajů (‚citlivé osobní údaje‘). [...]“
3 Článek 6 odst. 1 a 3 tohoto nařízení stanoví:
„1. Zpracování je zákonné, pouze pokud je splněna nejméně jedna z těchto podmínek a pouze v odpovídajícím rozsahu:
a) subjekt údajů udělil souhlas se zpracováním svých osobních údajů pro jeden či více konkrétních účelů;
[...]
c) zpracování je nezbytné pro splnění právní povinnosti, která se na správce vztahuje;
[...]
e) zpracování je nezbytné pro splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci, kterým je pověřen správce;
[...]
3. Základ pro zpracování podle odst. 1 písm. c) a e) musí být stanoven:
a) právem Unie nebo
b) právem členského státu, které se na správce vztahuje.
[...]“
4 Článek 9 odst. 1 a 2 zmíněného nařízení stanoví:
„1. Zakazuje se zpracování osobních údajů, které vypovídají o rasovém či etnickém původu, politických názorech, náboženském vyznání či filozofickém přesvědčení nebo členství v odborech, a zpracování genetických údajů, biometrických údajů za účelem jedinečné identifikace fyzické osoby a údajů o zdravotním stavu či o sexuálním životě nebo sexuální orientaci fyzické osoby.
2. Odstavec 1 se nepoužije, pokud jde o některý z těchto případů:
a) subjekt údajů udělil výslovný souhlas se zpracováním těchto osobních údajů pro jeden nebo více stanovených účelů, s výjimkou případů, kdy právo Unie nebo členského státu stanoví, že zákaz uvedený v odstavci 1 nemůže být subjektem údajů zrušen;
[...]
g) zpracování je nezbytné z důvodu významného veřejného zájmu na základě práva Unie nebo členského státu, které je přiměřené sledovanému cíli, dodržuje podstatu práva na ochranu údajů a poskytuje vhodné a konkrétní záruky pro ochranu základních práv a zájmů subjektu údajů;
[...]“
Skutečnosti předcházející sporu
5 Skutečnosti předcházející sporu jsou uvedeny v bodech 2 až 8 napadeného usnesení. Pro potřeby tohoto řízení je lze shrnout následovně.
6 Dne 24. října 2022 oznámila Vivendi Evropské komisi spojení podniků, které spočívalo v získání výlučné kontroly nad společností Lagardère SA. Dne 9. června 2023 bylo toto spojení schváleno Komisí s výhradou dodržení určitých závazků ze strany Vivendi.
7 Dne 25. července 2023 Komise oznámila Vivendi zahájení formálního vyšetřování ohledně možného předčasného uskutečnění spojení podniků. V rámci tohoto řízení zaslala Komise rozhodnutím C(2023) 6428 final ze dne 19. září 2023 společnosti Vivendi žádost o poskytnutí informací ve lhůtě do 27. října 2023. Rozhodnutím C(2023) 7463 final ze dne 27. října 2023 výše uvedený orgán tuto lhůtu prodloužil do 1. prosince 2023.
Řízení před Tribunálem a napadené usnesení
8 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 23. listopadu 2023 podala Vivendi žalobu znějící na zrušení sporného rozhodnutí.
9 Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 24. listopadu 2023 podala Vivendi návrh na předběžná opatření, kterým se domáhá jednak odkladu vykonatelnosti tohoto rozhodnutí a jednak toho, aby jí bylo jako preventivní opatření uloženo, aby uchovala veškeré dokumenty, které má k dispozici a kterých se týká sporné rozhodnutí, na k tomu určený elektronický nosič, který bude elektronicky zapečetěn u třetí nezávislé důvěryhodné osoby, například u soudního úředníka nebo zmocněnce, a to po přiměřenou dobu slučitelnou s fyzickými omezeními, jež se týkají kopie nosičů obsahujících tyto dokumenty.
10 Usnesením ze dne 28. listopadu 2023, Vivendi v. Komise (T‑1097/23 R), přijatým na základě čl. 157 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu, nařídil předseda Tribunálu odklad vykonatelnosti sporného rozhodnutí do přijetí usnesení, kterým bude ukončeno řízení ve věci T‑1097/23 R, aniž je dotčena povinnost Vivendi nadále shromažďovat informace a uchovávat na elektronickém nosiči veškeré dokumenty, kterých se týká toto rozhodnutí a které by mohly být relevantní pro vyšetřování Komise.
11 Předseda Tribunálu zamítl napadeným usnesením návrh na předběžná opatření uvedený v bodě 9 tohoto usnesení s odůvodněním, že Vivendi neprokázala splnění podmínky naléhavosti, a zrušil své usnesení ze dne 28. listopadu 2023 (T‑1097/23 R).
12 Zaprvé v bodě 29 napadeného usnesení předseda Tribunálu rozhodl, že nebezpečí, že bude Vivendi povinna zaplatit penále či pokuty, je ve stadiu řízení, v němž mělo být toto usnesení přijato, hypotetické.
13 Zadruhé v bodě 39 zmíněného usnesení odmítl argument Vivendi vycházející z újmy způsobené značnou mobilizací lidských a finančních zdrojů.
14 Zatřetí měl předseda Tribunálu v bodech 41 a 42 téhož usnesení za to, že skutečnost, že je Komisi umožněno seznámit se s množstvím dokumentů, přestože tyto dokumenty zjevně nemají žádnou souvislost s předmětem vyšetřování, nemůže společnosti Vivendi způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu.
15 Začtvrté předseda Tribunálu v bodě 43 napadeného usnesení odmítl argument Vivendi vycházející z újmy způsobené porušením soukromí některých z jejích zaměstnanců a členů jejího statutárního orgánu.
16 Zapáté měl v bodě 51 zmíněného usnesení za to, že tvrzená újma plynoucí z nebezpečí, že Vivendi přispěje ke svému vlastnímu obvinění, nemůže prokázat splnění podmínky naléhavosti.
17 Zašesté předseda Tribunálu v bodech 52 a 54 uvedeného usnesení rozhodl, že nebezpečí, že bude Vivendi povinna zaplatit penále či pokuty, není nenapravitelné a že je toto nebezpečí čistě hypotetické.
Návrhová žádání účastnic řízení o kasačním opravném prostředku a řízení před Soudním dvorem
18 Vivendi navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zrušil napadené usnesení;
– nařídil odklad vykonatelnosti sporného rozhodnutí do okamžiku, kdy bude vydán konečný rozsudek Tribunálu a případně konečný rozsudek Soudního dvora, jímž bude rozhodnuto o žalobě na neplatnost, kterou podala Vivendi proti tomuto rozhodnutí;
– podpůrně, vrátil věc Tribunálu a
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení v obou stupních.
19 Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zamítl kasační opravný prostředek a
– uložil společnosti Vivendi náhradu nákladů řízení.
20 Místopředseda Soudního dvora usnesením ze dne 6. února 2024, Vivendi v. Komise [C‑90/24 P(R)‑R, EU:C:2024:121], přijatým na základě čl. 160 odst. 7 jednacího řádu Soudního dvora, nařídil odklad povinnosti shromažďovat a oznamovat Komisi dokumenty, kterých se toto rozhodnutí týká, která byla společnosti Vivendi uložena sporným rozhodnutím, do okamžiku přijetí prvního usnesení přijatého v době mezi přijetím usnesení, kterým bude ukončeno řízení o předběžných opatřeních ve věci C‑90/24 P(R)-R, a přijetím usnesení, kterým bude rozhodnuto o tomto kasačním opravném prostředku, aniž je dotčena povinnost společnosti Vivendi přijmout veškerá užitečná opatření k zajištění uchování veškerých těchto dokumentů.
Ke kasačnímu opravnému prostředku
21 Na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňuje Vivendi šest důvodů, z nichž první vychází z porušení zásad rovnosti zbraní a kontradiktornosti a druhý až šestý ze zjevně nesprávného posouzení újmy, jíž se Vivendi dovolává.
Argumentace
22 Prostřednictvím čtvrtého důvodu, který je třeba přezkoumat úvodem, Vivendi tvrdí, že se předseda Tribunálu dopustil zjevně nesprávného posouzení újmy způsobené rozsáhlým zásahem do soukromí osob dotčených sporným rozhodnutím.
23 Zaprvé argumentace obsažená v bodě 45 napadeného usnesení podle ní omezuje působnost ochrany soukromí pouze na citlivé osobní údaje tak, jak je definuje GDPR. Posledně jmenovaný pojem má přitom velmi úzkou působnost, neboť z GDPR i z judikatury Tribunálu vyplývá, že zahrnuje pouze ty nejdůvěrnější a nejcitlivější informace o subjektech údajů. Záruky, jež jsou poskytovány v souvislosti s citlivými osobními údaji, tedy neumožňují zajistit ochranu veškerých osobních údajů vztahujících se k soukromí těchto subjektů a vhodným způsobem předejít újmě, jíž se dovolává Vivendi.
24 Zadruhé Vivendi uvádí, že některé z písemností obsažených v příloze jejího návrhu na předběžná opatření prokazují, že sporné rozhodnutí ukládá povinnost shromažďovat a předávat Komisi dokumenty vztahující se k soukromí subjektů údajů.
25 Zatřetí napadené usnesení zcela opomíjí překážky, jež pro Vivendi vyplývají z francouzského trestního a pracovního práva. Z věcného hlediska je tedy nemožné, aby Vivendi vyhověla spornému rozhodnutí, aniž bude vystavena trestním i civilním sankcím.
26 Začtvrté záruky, jež poskytuje Komise v souvislosti s citlivými osobními údaji, neumožňují předejít vzniku újmy, jíž se dovolává Vivendi, neboť se u těchto záruk předpokládá, že dokumenty obsahující tyto údaje budou předány Komisi, která se s nimi bude moci seznámit.
27 Zapáté na rozdíl od toho, co je uvedeno v napadeném usnesení, profesní tajemství, jímž jsou vázáni úředníci a ostatní zaměstnanci Komise, nemůže představovat dostatečnou záruku, která by mohla zabránit vzniku dovolávané újmy, přičemž Vivendi má zájem na tom, aby i těmto úředníkům a ostatním zaměstnancům byl odepřen přístup k chráněným dokumentům. Ačkoli Vivendi výslovně upozorňuje na to, že Komise připustila vstup některých třetích osob do řízení, takže hrozí, že tyto třetí osoby budou mít přístup k důvěrným údajům a budou je šířit, předseda Tribunálu nevzal tuto skutečnost v úvahu.
28 Komise tvrdí, že čtvrtý důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.
29 Uvádí zejména, že je nevyhnutelné, aby za účelem provedení vyšetřování zpracovávala osobní údaje. Prostá skutečnost, že ověřuje relevantnost takových údajů, nemůže sama o sobě způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu. Existence procesních záruk použitelných na citlivé osobní údaje představuje za těchto okolností relevantní faktor pro posouzení přiměřenosti dotčeného zásahu do práva na ochranu soukromí. Přísné povinnosti profesního tajemství, jimiž jsou vázáni úředníci a ostatní zaměstnanci Komise, zamezí ostatně tomu, že by mohlo docházet k nepovolenému šíření shromážděných osobních údajů.
30 Pokud jde o argument související s možným přístupem třetích osob k osobním údajům, Komise především tvrdí, že tento argument musí být odmítnut jako nepřípustný, neboť nebyl v prvním stupni dostatečně podložen. Dále uvádí, že její úředníci a ostatní zaměstnanci jsou vázáni přísnými povinnostmi důvěrnosti, takže nesmí šířit důvěrné informace třetím osobám. A konečně zúčastněné třetí osoby mají přístup ke spisu pouze v případě oznámení námitek a nikdy neměly přístup k důvěrnému znění písemností ve spise.
Posouzení
31 Co se týče argumentace Vivendi související s nebezpečím narušení soukromí některých z jejích zaměstnanců a členů jejího statutárního orgánu, předseda Tribunálu měl v bodě 44 napadeného usnesení za to, že jelikož podniky jednají prostřednictvím svých zaměstnanců a členů svých statutárních orgánů, Komise je oprávněna k tomu, aby si pro účely vyšetřování spadajícího do působnosti práva hospodářské soutěže vyžádala informace o jejich jednání, za předpokladu, že se tato jednání týkají činnosti podniku a nezasahují do jejich soukromí.
32 Předseda Tribunálu v bodě 45 uvedeného usnesení zdůraznil, že Komise z tohoto hlediska informovala Vivendi o zvláštních procesních zárukách používaných v oblasti citlivých osobních údajů a že tedy tento orgán přijal opatření s cílem zamezit tomu, aby vzniklo nebezpečí, jehož se dovolává Vivendi. Vyvodil z toho, že ve světle těchto opatření nemohly žádosti o informace týkající se mobilních telefonů a schránek elektronické pošty zaměstnanců Vivendi způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu, jíž se tato společnost dovolává.
33 V bodě 46 zmíněného usnesení předseda Tribunálu uvedl, že úředníci a ostatní zaměstnanci Komise jsou každopádně vázáni přísnými povinnostmi profesního tajemství. V bodě 47 téhož usnesení v tomto ohledu zdůraznil, že je zakázáno, aby tito úředníci a ostatní zaměstnanci šířili bez povolení informace, s nimiž se seznámí při výkonu svých funkcí, ledaže by již tyto informace byly zveřejněny nebo zpřístupněny veřejnosti.
34 Co se v tomto kontextu týče zaprvé posouzení uvedeného v bodě 45 napadeného usnesení, je třeba uvést, že toto posouzení, jak vyplývá již ze samotného znění výše uvedeného bodu, vychází ze zohlednění procesních záruk uvedených v bodech 26 až 28 tohoto usnesení.
35 Ze zmíněných bodů 26 až 28 vyplývá, že se tyto záruky vztahují výlučně k údajům spadajícím do tří kategorií, tj. k údajům chráněným důvěrností komunikace mezi advokáty a klienty, k údajům týkajícím se novinářských zdrojů a k citlivým osobním údajům.
36 Posledně jmenovaná kategorie, která je jedinou kategorií zmíněnou v bodě 45 napadeného usnesení, není v tomto usnesení definována.
37 Aby bylo za těchto podmínek možné posoudit dosah posouzení učiněných předsedou Tribunálu, je třeba určit, jakou působnost přisuzuje sporné rozhodnutí uvedené kategorii. V tomto rozhodnutí je blíže uvedeno, že je v něm vyhrazen zvláštní režim pro „citlivé osobní údaje tak, jak je definuje [GDPR]“. Z článku 9 odst. 1 GDPR vykládaného ve světle bodu 10 odůvodnění GDPR vyplývá, že tento pojem odkazuje na osobní údaje, které při svém zpracování vypovídají o rasovém či etnickém původu, politických názorech, náboženském vyznání či filozofickém přesvědčení nebo členství v odborech, jakož i na genetické údaje, biometrické údaje, které při svém zpracování umožňují jedinečnou identifikaci fyzické osoby, a na údaje o zdravotním stavu, sexuálním životě nebo sexuální orientaci fyzické osoby.
38 Jak uvádí Vivendi, s ohledem na takto určenou působnost pojmu „citlivé osobní údaje“ se jeví, že se procesní záruky uvedené v bodě 45 napadeného usnesení nepoužijí na všechny údaje související se soukromím subjektů údajů, zejména vzhledem k tomu, že tyto záruky neposkytují žádnou formu ochrany ve vztahu k údajům, jež se týkají např. rodinného života, zvyků či takových soukromých činností těchto subjektů, jež nesouvisí s jejich politickými názory, náboženským vyznáním, filozofickým přesvědčením nebo členstvím v odborech.
39 Je přitom třeba konstatovat, že Vivendi se ve svém návrhu na předběžná opatření dovolávala nebezpečí zpřístupnění údajů, jež by mohly obecně vypovídat o soukromí subjektů údajů. V bodě 95 tohoto návrhu jsou sice zmíněny citlivé osobní údaje, avšak tato zmínka je součástí citace z judikatury Tribunálu a nelze ji chápat v tom smyslu, že by jejím účelem mělo být vymezení působnosti argumentace uváděné Vivendi.
40 Vivendi tedy opodstatněně tvrdí, že předseda Tribunálu tím, že rozhodl, že záruky uvedené v bodě 45 napadeného usnesení mají právě za cíl zabránit vzniku nebezpečí, jehož se Vivendi dovolává, a že z této okolnosti vyvodil závěr, že žádosti o informace nemohly způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu, jíž se tato společnost dovolává, nevzal v potaz veškeré osobní údaje, jež by mohly být obsaženy v dokumentech, které mají být předány Komisi, a jež jsou relevantní pro posouzení skutečné existence a závažnosti této újmy.
41 Předseda Tribunálu se tudíž tím, že měl za to, že tyto záruky postačují k odmítnutí argumentace, kterou vznesla Vivendi v souvislosti s nebezpečím narušení soukromí některých z jejích zaměstnanců a členů jejího statutárního orgánu, dopustil zjevně nesprávného posouzení.
42 Co se zadruhé týče důvodů uvedených pro doplnění v bodech 46 a 47 napadeného usnesení, je třeba konstatovat, že předseda Tribunálu mohl mít právem za to, že úředníci a ostatní zaměstnanci Komise nejsou oprávněni k tomu, aby volně zpřístupňovali veřejnosti informace obsažené v dokumentech, které by Vivendi předávala Komisi v rámci plnění povinností vyplývajících ze sporného rozhodnutí.
43 Jak ovšem jednak tvrdí Vivendi, povinnosti profesního tajemství, jimiž jsou vázáni úředníci a ostatní zaměstnanci Komise, nejsou takové povahy, aby zabránily zásahu do práva na soukromí u některých zaměstnanců a členů statutárního orgánu Vivendi, jež spočívá ve skutečnosti, že sami tito úředníci a ostatní zaměstnanci mají přístup k osobním údajům vztahujícím se k soukromí těchto zaměstnanců a členů statutárního orgánu.
44 Dále je třeba uvést, že Vivendi poukázala v bodě 96 svého návrhu na předběžná opatření rovněž na nebezpečí, že by se s dokumenty, jež by Vivendi předávala Komisi, mohly seznámit i „zainteresované třetí osoby, jejichž vstup do řízení byl připuštěn Komisí“, a odkazuje v tomto ohledu na dopisy přiložené jako příloha ke zmíněnému návrhu, prostřednictvím nichž byla Vivendi informována o připuštění vstupu několika zainteresovaných třetích osob do řízení.
45 Vzhledem k tomu, že toto tvrzení je dostatečně jasné a podložené, aby jej musel Tribunál vzít v úvahu, nelze mít za to, že argument týkající se nebezpečí zpřístupnění některých dokumentů třetím osobám, který byl vznesen na podporu čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku, musí být odmítnut jako nepřípustný s odůvodněním, že představuje nový argument, který nebyl v prvním stupni vznesen.
46 Jak přitom uvádí Vivendi, účelem ani účinkem povinností profesního tajemství, jež jsou uloženy úředníkům a ostatním zaměstnancům Komise, není upravit přístup třetích osob, jejichž vstup do řízení byl připuštěn, k dokumentům obsaženým ve spisu, kterým disponuje Komise.
47 Komise sice tvrdí, že jiná pravidla jsou způsobilá takový přístup vyloučit, avšak je třeba konstatovat, že v bodech 46 a 47 napadeného usnesení nebyla tato pravidla zmíněna.
48 Z toho vyplývá, že předseda Tribunálu se tím, že měl v bodech 46 a 47 napadeného usnesení za to, že povinnosti profesního tajemství, jež jsou uloženy úředníkům a ostatním zaměstnancům Komise, mohou zabránit vzniku újmy, jíž se dovolává Vivendi, dopustil nesprávné právní kvalifikace skutkového stavu.
49 Zatřetí je třeba konstatovat, že úvahy uvedené v bodě 44 napadeného usnesení nemohou samy o sobě odůvodnit odmítnutí argumentace Vivendi vycházející z nebezpečí narušení soukromí některých z jejích zaměstnanců a členů jejího statutárního orgánu.
50 Předseda Tribunálu se totiž v tomto ohledu omezil pouze na to, že poukázal na pravomoc Komise požadovat informace týkající se jednání zaměstnanců a členů statutárního orgánu Vivendi, „za předpokladu, že se tato jednání týkají činnosti podniku a nezasahují do jejich soukromí“. Vůbec tedy neposoudil případnou existenci újmy v případě, že by informace předané Komisi vypovídaly o soukromí subjektů údajů, jak uvádí Vivendi.
51 Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že s ohledem na pochybení, jimiž jsou stiženy body 45 až 47 napadeného usnesení, neobsahuje uvedené usnesení žádný důvod, kterým by mohlo být odůvodněno odmítnutí argumentace Vivendi vycházející z nebezpečí narušení soukromí některých z jejích zaměstnanců a členů jejího statutárního orgánu.
52 Čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku je tedy třeba vyhovět.
53 Vzhledem k tomu, že návrh na předběžná opatření byl zamítnut s odůvodněním, že Vivendi neprokázala splnění podmínky naléhavosti, vyplývá z toho, že výrok napadeného rozhodnutí je nepodložený.
54 Vyplývá z toho, že je třeba zrušit napadené usnesení v plném rozsahu, aniž je nutné přezkoumat ostatní důvody vznesené na podporu kasačního opravného prostředku.
K návrhu na předběžná opatření podanému k Tribunálu
55 V souladu s čl. 61 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie platí, že pokud Soudní dvůr zruší rozhodnutí Tribunálu, může vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Tribunálu k rozhodnutí. Toto ustanovení se použije rovněž na kasační opravné prostředky podané v souladu s čl. 57 druhým pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie [usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 24. května 2022, Puigdemont i Casamajó a další v. Parlament a Španělsko, C‑629/21 P(R), EU:C:2022:413, bod 172 a citovaná judikatura].
56 Za tímto účelem je třeba připomenout, že čl. 156 odst. 4 jednacího řádu Tribunálu stanoví, že v návrzích na předběžná opatření musí být označeny předmět sporu, okolnosti, které dokládají naléhavost, jakož i skutkové a právní důvody, které prima facie odůvodňují nařízení navrhovaných předběžných opatření. Podle ustálené judikatury Soudního dvora tak platí, že soud příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních může nařídit odklad vykonatelnosti a jiná předběžná opatření, pokud je prokázáno, že jejich nařízení je prima facie odůvodněno skutkově i právně (fumus boni juris) a jsou naléhavá v tom smyslu, že k zabránění vážné a nenapravitelné újmy na zájmech navrhovatele je nezbytné, aby byly nařízeny a nabyly účinnosti před rozhodnutím o žalobě ve věci samé. Tyto podmínky jsou kumulativní, takže návrhy na předběžná opatření musí být zamítnuty, pokud jedna z těchto podmínek není splněna. Soud příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních rovněž provede – tam, kde je to vhodné – zvážení dotčených zájmů [usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 24. května 2022, Puigdemont i Casamajó a další v. Parlament a Španělsko, C‑629/21 P(R), EU:C:2022:413, bod 175 a citovaná judikatura].
57 V rámci zkoumání uvedených podmínek má soudce příslušný pro rozhodování o předběžném opatření širokou posuzovací pravomoc, a protože unijní právo nestanoví žádné pravidlo, které by mu ukládalo předem určený postup analýzy při posuzování nutnosti nařídit předběžné opatření, je na něm, aby s ohledem na okolnosti projednávaného případu určil způsob, jakým musí být tyto jednotlivé podmínky ověřeny, a pořadí, v jakém musí být zkoumány [usnesení místopředsedkyně Soudního dvora ze dne 16. července 2021, Symrise v. ECHA, C‑282/21 P(R), EU:C:2021:631, bod 28 a citovaná judikatura].
58 V projednávané věci disponuje místopředseda Soudního dvora poznatky dostatečnými k tomu, aby s konečnou platností rozhodl o podmínce naléhavosti, a to s ohledem na posouzení, která již provedl předseda Tribunálu, a na písemnou část řízení mezi účastnicemi řízení.
Argumentace
59 Vivendi poukazuje na újmu několika různých druhů, aby prokázala splnění podmínky naléhavosti.
60 Co se týče argumentace vycházející ze skutečnosti, že sporné rozhodnutí vyvolává nebezpečí, že bude narušeno soukromí některých zaměstnanců a členů statutárního orgánu Vivendi, kterou je třeba přezkoumat úvodem, zmíněná společnost tvrdí, že sporné rozhodnutí požaduje, aby tato společnost předávala Komisi veškerou korespondenci mezi několika fyzickými osobami, a to v celém rozsahu a za celé dotčené období, bez ohledu na to, zda má tato korespondence profesní nebo soukromou povahu. Vivendi je rovněž povinna předávat veškerou korespondenci obsahující určitá klíčová slova, a to i v případě, že je tato korespondence obsažena v soukromých či osobních schránkách elektronické pošty a pochází ze soukromých či osobních mobilních telefonních přístrojů dotčených zaměstnanců a členů statutárního orgánu, pokud byly tyto schránky elektronické pošty nebo tyto přístroje nejméně jednou použity k pracovní komunikaci. Mnohé z dokumentů, jež by takto musely být předány Komisi, by mohly obsahovat citlivé informace pro Vivendi a týkat se jak soukromí subjektů údajů, tak třetích osob.
61 Shromažďování takových dokumentů společností Vivendi a jejich předávání Komisi je neslučitelné s pravidly francouzského občanského i trestního práva, jakož i s unijními právními předpisy a s ustanoveními Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950. Vivendi by se tak dostala do bezvýchodné situace, neboť bez ohledu na to, zda by spornému rozhodnutí vyhověla, či nevyhověla, byla by vystavena značným sankcím.
62 Sdělování dotčených informací by kromě toho způsobilo společnosti Vivendi i subjektům údajů vážnou újmu, neboť by se rozšířil okruh osob, které se s těmito informacemi seznámily. Tato újma by byla nenapravitelná, neboť porušení dotčených práv by již nemohlo být napraveno ani zrušením sporného rozhodnutí.
63 Komise tvrdí zaprvé, že pokud je splnění povinností vyplývajících ze sporného rozhodnutí z právního hlediska nemožné, jak tvrdí Vivendi, tato okolnost by mohla způsobit nanejvýš peněžitou újmu, která není nikterak výjimečná.
64 Zadruhé tvrzení Vivendi se týkají především porušení práv třetích osob. Aby však bylo prokázáno splnění podmínky naléhavosti, navrhovatel v řízení o předběžných opatřeních se může opírat pouze o prokázání nebezpečí hrozícího jeho vlastním zájmům.
65 Zatřetí z judikatury Tribunálu vyplývá, že prokázat existenci vážné a nenapravitelné újmy lze pouze na základě šíření citlivých osobních údajů. Má-li totiž Komise provést vyšetřování, je nevyhnutelné, aby zpracovávala osobní údaje. Prostá skutečnost, že ověřuje relevantnost těchto údajů, nemůže sama o sobě způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu.
66 Vivendi přitom neprokázala, že dokumenty, které mají být předány Komisi, obsahují citlivé osobní údaje. Komise každopádně poskytla společnosti Vivendi zvláštní procesní záruky použitelné na citlivé osobní údaje a kromě toho jsou úředníci a ostatní zaměstnanci Komise vázáni přísnými povinnostmi profesního tajemství.
Posouzení
67 Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že účelem řízení o předběžném opatření je zaručit plnou účinnost budoucího konečného rozhodnutí, aby bylo zabráněno mezeře v právní ochraně zajišťované Soudním dvorem. Pro dosažení tohoto cíle je nutno naléhavost posuzovat ve vztahu k nezbytnosti předběžně rozhodnout, aby bylo zabráněno tomu, že účastníkovi řízení, který požaduje předběžnou ochranu, bude způsobena vážná a nenapravitelná újma. Tomuto účastníku řízení přísluší, aby předložil důkaz o tom, že nemůže čekat na výsledek řízení ve věci samé, jelikož jinak utrpí újmu takovéto povahy. Je sice pravda, že k prokázání existence této újmy není nezbytné, aby vznik a bezprostřednost újmy byly doloženy s absolutní jistotou, a že postačuje, aby byla s dostatečným stupněm pravděpodobnosti předvídatelná, avšak nic to nemění na tom, že účastník řízení, který navrhuje nařízení předběžného opatření, je povinen prokázat skutečnosti, které mají odůvodňovat očekávání takové újmy [usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 24. května 2022, Puigdemont i Casamajó a další v. Parlament a Španělsko, C‑629/21 P(R), EU:C:2022:413, bod 75 a citovaná judikatura].
68 Zaprvé je třeba konstatovat, že jak tvrdí Komise, argumentace společnosti Vivendi vycházející ze skutečnosti, že sporné rozhodnutí vyvolává nebezpečí, že bude porušeno právo na respektování soukromého života, se zakládá především na porušení práv třetích osob, tj. zaměstnanců a členů statutárního orgánu společnosti Vivendi, jejichž korespondence by měla být na základě sporného rozhodnutí shromažďována a předávána Komisi.
69 Přestože Vivendi v návrhu na předběžná opatření zdůrazňuje, že splnění povinností vyplývajících ze sporného rozhodnutí může způsobit zásah do soukromí těchto zaměstnanců a členů statutárního orgánu, v souvislosti s jejími vlastními právy se omezuje na pouhé tvrzení, že dokumenty, které mají být předány Komisi, mohou obsahovat informace, jež jsou ve vztahu k této společnosti citlivé, aniž přitom upřesňuje, v čem tyto informace spočívají a jakým způsobem souvisí s právem na respektování soukromého života.
70 Z judikatury připomenuté v bodě 67 tohoto usnesení přitom vyplývá, že podmínka naléhavosti bývá obvykle posuzována v souvislosti s újmou, která by mohla být případně způsobena účastníku řízení domáhajícímu se předběžné ochrany.
71 Tato zásada však nesmí být vykládána takovým způsobem, který by bránil naplnění účelu řízení o předběžných opatřeních, jímž je zaručit plnou účinnost budoucího konečného rozhodnutí, aby bylo zabráněno mezeře v právní ochraně zajišťované Soudním dvorem. Z tohoto hlediska bylo zejména rozhodnuto, že členský stát se může dovolávat újmy, kterou přímo neutrpěl, jelikož členské státy odpovídají za zájmy, které jsou na vnitrostátní úrovni považovány za obecné, a v rámci řízení o předběžném opatření mohou zajišťovat jejich ochranu (v tomto smyslu viz usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 3. června 2022, Bulharsko v. Parlament a Rada, C‑545/20 R, EU:C:2022:445, bod 35 a citovaná judikatura).
72 Nemění to však nic na tom, že se takový soukromý podnik, jako je Vivendi, nemůže účelně dovolávat nebezpečí zásahu do práv třetích osob, aby se domáhal prohlášení předběžných opatření týkajících se aktu, který nezasahuje do jeho zájmů (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 6. května 1988, Union des producteurs de cédrats de Crète v. Komise, 112/88 R, EU:C:1988:241, bod 20).
73 V projednávané věci však taková situace nenastala.
74 Újma, jíž se dovolává Vivendi v souvislosti s právem na respektování soukromého života, totiž přímo vyplývá z jednání vůči některým z jejích zaměstnanců a členů jejího statutárního orgánu, k němuž je, jak sama tvrdí, nucena, aby vyhověla spornému rozhodnutí.
75 Vyplývá z toho, že Vivendi má v úmyslu jednat prostřednictvím svého návrhu na předběžná opatření nikoli jménem třetích osob, které by byly autonomně dotčeny účinky sporného rozhodnutí, nýbrž osobně, s cílem chránit své vlastní zájmy tak, že zabrání tomu, aby byla vedena k tomu, že sama způsobí třetím osobám vážnou a nenapravitelnou újmu, za niž by případně ostatně musela nést odpovědnost v případě, že by tyto třetí osoby tuto újmu utrpěly v důsledku svých vztahů s Vivendi, aniž by uvedené třetí osoby byly samy schopny domoci se předběžné ochrany tím způsobem, že by zabránily vzniku této újmy.
76 Za těchto zvláštních podmínek není možné, aby soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních, aniž by opomenul účel řízení o předběžných opatřeních připomenutý v bodě 71 tohoto usnesení, dospěl k závěru, že se Vivendi, aby prokázala splnění podmínky naléhavosti, nemůže dovolávat vážné a nenapravitelné újmy, kterou by byla nucena způsobit některým ze svých zaměstnanců a členů svého statutárního orgánu, aby vyhověla spornému rozhodnutí.
77 Zadruhé je tedy třeba posoudit, zda je dostatečně pravděpodobné, že by splnění povinností vyplývajících ze sporného rozhodnutí mohlo způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu některým ze zaměstnanců a členů statutárního orgánu společnosti Vivendi.
78 Vzhledem k tomu, že Vivendi má v úmyslu dovolávat se porušení některých základních práv, je třeba připomenout, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že předpoklad, podle kterého je újma per definitionem nenapravitelná, jelikož se dotýká sféry základních práv, nemůže být připuštěn, protože nepostačuje abstraktní tvrzení, že došlo k zásahu do základních práv proto, aby bylo prokázáno, že újma, která z něj může vyplývat, má nutně nenapravitelnou povahu [usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 28. listopadu 2013, EMA v. InterMune UK a další, C‑390/13 P(R), EU:C:2013:795, bod 42 a citovaná judikatura].
79 Z výše uvedeného však nelze vyvodit, že zásah do základního práva nemůže nikdy způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu.
80 Na jedné straně porušení některých základních práv, jako je zákaz mučení a nelidských či ponižujících trestů, který je zakotven v článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, může na základě samotné povahy porušeného práva samo vést k závažné a nenapravitelné újmě [usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 28. listopadu 2013, EMA v. InterMune UK a další, C‑390/13 P(R), EU:C:2013:795, bod 43].
81 Na druhé straně porušení základních práv, která podobně jako právo na respektování soukromého života, které je zakotveno v článku 7 Listiny základních práv, nespadají do kategorie uvedené v předchozím bodě, musí být posuzováno ve světle všech dotčených okolností, s cílem určit, zda lze s ohledem na rozsah a povahu újmy plynoucí z tohoto porušení považovat tuto újmu za vážnou a nenapravitelnou [v tomto smyslu viz usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 28. listopadu 2013, EMA v. InterMune UK a další, C‑390/13 P(R), EU:C:2013:795, bod 44].
82 Je tedy věcí soudce příslušného pro rozhodování o předběžných opatřeních, aby určil, zda splnění povinností vyplývajících ze sporného rozhodnutí může s dostatečnou pravděpodobností způsobit zásah do soukromí některých ze zaměstnanců a členů statutárního orgánu společnosti Vivendi, a aby případně posoudil ve světle všech dotčených okolností rozsah a povahu újmy plynoucí z tohoto zásahu.
83 Sporné rozhodnutí ukládá v tomto ohledu společnosti Vivendi zejména povinnost shromáždit veškerou korespondenci mezi několika fyzickými osobami, která byla zaznamenána různými komunikačními prostředky během období několika let, jakož i určitou korespondenci mezi jinými fyzickými osobami, a následně předat takto shromážděné poznatky Komisi.
84 Co se týče posledně jmenované korespondence, ze zmíněného rozhodnutí vyplývá, že dokumenty, které mají být předány Komisi, musí být vybírány na základě řady klíčových slov vykazujících určitou míru zobecnění a zejména těch, jež obsahují příjmení nebo jméno některých veřejně známých osobností z prostředí politiky nebo z oblasti sdělovacích prostředků.
85 Komisi musí být navíc oznámena i korespondence, která, byť nepřímo, souvisí s jakýmkoli dokumentem, který musí být tomuto orgánu předán, neboť z bodu 9 sporného rozhodnutí vyplývá, že Komisi je nutné předat všechny elektronické zprávy patřící do „stejné řady“ jako takový dokument, nebo pokud má tento dokument podobu zprávy zaslané prostřednictvím SMS nebo výměny rychlých zpráv, veškerou komunikaci za celé dotčené období.
86 V souladu s bodem 2 tohoto rozhodnutí je mimoto nesporné, že tyto povinnosti se vztahují zejména na komunikaci zaznamenanou prostřednictvím soukromých či osobních schránek elektronické pošty a soukromých či osobních mobilních telefonních přístrojů dotčených zaměstnanců a členů statutárního orgánu, pokud byly tyto schránky elektronické pošty a tyto přístroje nejméně jednou použity k pracovní komunikaci.
87 S ohledem na znění sporného rozhodnutí je třeba především konstatovat, že dokumenty, jež musí Vivendi shromáždit a předat Komisi, se vztahují k obsahu komunikace mezi fyzickými osobami.
88 Dále je třeba zdůraznit, že s ohledem na skutečnost, že tyto povinnosti, jež společnosti Vivendi ukládá zmíněné rozhodnutí, mají velmi široký rozsah jak z věcného, tak z časového hlediska, jakož i s ohledem na okolnost, že se uvedené povinnosti týkají zejména shromažďování korespondence zaznamenané prostřednictvím komunikačních nástrojů, jež bývají zpravidla používány k čistě soukromým účelům, se jeví jako velmi pravděpodobné, že mnohé z dokumentů, které tak musí být předány Komisi, nebudou spadat do pracovní oblasti a mohly by poskytnout informace o soukromí subjektů údajů.
89 A konečně sporné rozhodnutí neobsahuje žádný mechanismus, jehož účelem by bylo obecně předcházet tomu, aby byly shromažďovány a Komisi předávány dokumenty vztahující se k soukromí těchto subjektů nebo poskytnout záruky, pokud jde o zpracování takových dokumentů.
90 Argumenty vznesené společností Vivendi prokazují tedy s dostatečnou mírou pravděpodobnosti, že osobní údaje, které musí být shromážděny a předány Komisi na základě sporného rozhodnutí, jsou takové povahy, že umožňují vyvodit přesné závěry o soukromí subjektů údajů, což v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora znamená, že zásah do práva na soukromí, k němuž tímto způsobem dochází, musí být považován za závažný [obdobně viz rozsudek ze dne 2. března 2021, Prokuratuur (Podmínky přístupu k údajům o elektronické komunikaci), C‑746/18, EU:C:2021:152, bod 39].
91 Vzhledem k tomu, že nemajetková újma, která je takovým zásahem do práva na soukromí způsobena, nemůže být v plném rozsahu zahlazena poskytnutím peněžité náhrady nebo a posteriori odstraněna v případě zrušení sporného rozhodnutí, tato újma musí být považována za nenapravitelnou.
92 Toto posouzení není zpochybněno řešením, k němuž dospěl předseda Soudního dvora v usnesení ze dne 27. září 2004, Komise v. Akzo a Akcros [C‑7/04 P(R), EU:C:2004:566], jehož se dovolává Komise.
93 Je pravda, že v uvedeném usnesení měl předseda Soudního dvora za to, že porušení povinnosti profesního tajemství, jež by mohla způsobit okolnost, že Komise získala přístup k dokumentům, na které se údajně tato povinnost profesního tajemství vztahuje, nemůže dotčenému podniku způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu.
94 Toto řešení bylo nicméně odůvodněno zejména okolností, že nebezpečí, jehož se dovolával navrhovatel podávající návrh na předběžná opatření ve věci, v níž bylo vydáno uvedené usnesení, spočívalo pouze v hlubším seznámení se úředníků Komise s dokumenty, které již prozkoumali, byť jen povšechně. Také je třeba zdůraznit, že ve zmíněné věci šlo jen o omezené množství dokumentů, které se netýkaly soukromí fyzických osob.
95 Za těchto okolností je ještě třeba zatřetí uvést, že procesní záruky, na něž se odvolává Komise, nepostačují k tomu, aby zbavily újmu, jíž se dovolává Vivendi, její vážné povahy.
96 Na jedné straně je pravda, že ze sporného rozhodnutí vyplývá, že Komise zavedla zvláštní postup, jehož účelem je omezení přístupu jejích úředníků a ostatních zaměstnanců k dokumentům obsahujícím citlivé osobní údaje.
97 Z bodů 34 až 41 tohoto usnesení nicméně vyplývá, že tento postup nemůže vyloučit ani omezit na minimum zpracování osobních údajů, které se vztahují k soukromí subjektů údajů, avšak nemohou být považovány za „citlivé osobní údaje“.
98 Taková ochrana přitom nemůže zabránit tomu, aby seznámení se s údaji předanými Komisi umožnilo vyvodit přesné závěry o soukromí subjektů údajů, neboť citlivé osobní údaje představují jen malou část osobních údajů vztahujících se k soukromí těchto subjektů, přičemž sporné rozhodnutí ukládá povinnost shromažďovat ve značném rozsahu údaje posledně jmenovaného druhu za účelem jejich předání Komisi.
99 Z argumentace vznesené Komisí na druhé straně skutečně vyplývá, že její úředníci a ostatní zaměstnanci jsou vázáni přísnými povinnostmi profesního tajemství, takže je v zásadě zakázáno, aby šířili informace vyplývající z dokumentů předaných společností Vivendi, s nimiž se seznámili.
100 Tyto povinnosti však zmíněným úředníkům a ostatním zaměstnancům nebrání v možnosti přístupu k osobním údajům vztahujícím se k soukromí subjektů údajů, který jako takový představuje vážný zásah do práva těchto subjektů na soukromí.
101 Začtvrté je třeba uvést, že jak tvrdí Komise, jeví se prima facie nezbytným, aby bylo Komisi umožněno do určité míry zpracovávat osobní údaje vztahující se k soukromí zaměstnanců a členů statutárního orgánu podniků, u nichž provádí vyšetřování, neboť v opačném případě by mohly být její vyšetřovací pravomoci do značné míry zbaveny účinnosti. Stejně tak se lze v praxi jen stěží vyhnout tomu, že budou v rámci vyšetřování prováděného Komisí shromážděny dokumenty, které se mohou případně nakonec ukázat jako bezvýznamné pro účely tohoto vyšetřování.
102 Komise rovněž správně připomíná, že podle článku 6 GDPR může být zpracování osobních údajů za určitých podmínek zákonné i v případě, že subjekt údajů neudělil s tímto zpracováním souhlas.
103 Jeví se tedy, že skutečnosti uvedené v bodech 101 a 102 tohoto usnesení mohou být relevantní pro účely posouzení legality sporného rozhodnutí a tudíž pro přezkum podmínky fumus boni juris.
104 Naproti tomu však tyto skutečnosti nemohou být zohledněny v rámci přezkumu podmínky naléhavosti.
105 Soud příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních musí totiž vycházet z předpokladu, že výtkám, jež vznesl navrhovatel podávající návrh na předběžná opatření ve věci samé, může být vyhověno, avšak může tak učinit pouze pro účely posouzení podmínky naléhavosti, aniž by to znamenalo zaujetí jeho postoje ohledně opodstatněnosti těchto výtek. Vážnou a nenapravitelnou újmou, jejíž pravděpodobný vznik musí být prokázán, je totiž újma plynoucí z případného odmítnutí přijmout požadované předběžné opatření v případě, že by žaloba ve věci samé byla následně úspěšná [v tomto smyslu viz usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 19. prosince 2013, Komise v. Německo, C‑426/13 P(R), EU:C:2013:848, bod 52, a usnesení ze dne 17. prosince 2018, Komise v. Polsko, C‑619/18 R, EU:C:2018:1021, bod 61].
106 V projednávané věci je tedy nutné, aby posouzení podmínky naléhavosti vycházelo z předpokladu, že sporné rozhodnutí je protiprávní a že zásah do práva subjektu údajů na soukromí, který je tímto rozhodnutím způsoben, je tudíž neoprávněný.
107 Z toho vyplývá, že k tomu, aby mohl soud příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních určit, zda je zmíněná podmínka v projednávané věci splněna, má určit nikoli to, zda je tento zásah nezbytný nebo v širším slova smyslu oprávněný, ale má pouze posoudit rozsah a povahu újmy, která by plynula z tohoto zásahu, pokud by se nakonec ukázalo, že je neoprávněný.
108 Argumenty, jimiž zamýšlí Komise prokázat, že tento zásah je nezbytný k zajištění účinnosti jejího vyšetřování a zároveň slučitelný s relevantními pravidly unijního práva, musí být proto odmítnuty jako neúčinné ve stadiu přezkumu podmínky naléhavosti.
109 Z výše uvedeného vyplývá, že podmínka naléhavosti musí být v projednávané věci považována za splněnou.
110 Pokud jde o zbývající část, vzhledem k tomu, že předseda Tribunálu dospěl neprávem k závěru, že tato podmínka není splněna, aniž přezkoumal podmínku týkající se fumus boni juris, jejíž přezkoumání předpokládá současně skutková i právní posouzení, je třeba vrátit věc Tribunálu, aby rozhodl o této podmínce a aby provedl, bude-li to vhodné, zvážení dotčených zájmů.
K nákladům řízení
111 Vzhledem k tomu, že se věc vrací zpět Tribunálu, o nákladech řízení bude rozhodnuto později.
Z těchto důvodů rozhodl místopředseda Soudního dvora takto:
1) Usnesení předsedy Tribunálu Evropské unie ze dne 19. ledna 2024, Vivendi v. Komise (T‑1097/23 R, EU:T:2024:15), se zrušuje.
2) Věc se vrací zpět Tribunálu Evropské unie k rozhodnutí o podmínce týkající se fumus boni juris a k tomu, aby bylo provedeno zvážení dotčených zájmů, bude-li to vhodné.
3) O nákladech řízení bude rozhodnuto později.
Podpisy.