STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
JEANA RICHARDA DE LA TOUR
přednesené dne 9. března 2023(1)
Věc C‑142/22
OE
proti
The Minister for Justice and Equality
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Supreme Court (Nejvyšší soud, Irsko)]
„Řízení o předběžné otázce – Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech – Evropský zatýkací rozkaz – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Článek 27 – Zásada speciality – Stíhání za jiný trestný čin, než kvůli kterému došlo k předání a byl spáchán před tímto předáním – Souhlas vykonávajícího justičního orgánu – Neplatný evropský zatýkací rozkaz – Důsledky pro žádost o udělení souhlasu – Otázka, o níž bylo s konečnou platností rozhodnuto v rozhodnutí o předání“
I. Úvod
1. Článek 27 odst. 2 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy(2), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009(3), stanoví zásadu speciality, podle které nelze osobu, jež byla předána, stíhat, odsoudit nebo jinak zbavit svobody za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a dopustila se ho před svým předáním.
2. Z článku 27 odst. 3 písm. g) rámcového rozhodnutí 2002/584 vyplývá, že zásada speciality stanovená v odstavci 2 tohoto článku se nepoužije, dá-li vykonávající justiční orgán, který osobu předal, svůj souhlas v souladu s odstavcem 4 uvedeného článku, aby tato osoba byla stíhána, odsouzena nebo zbavena svobody za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a dopustila se ho před svým předáním.
3. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v podstatě vyzývá Soudní dvůr, aby rozhodl, zda zjištění, podle něhož byl evropský zatýkací rozkaz, na jehož základě byla osoba předána, vydán orgánem, který nepředstavoval „vystavující justiční orgán“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, a měl by proto být z tohoto důvodu považován za neplatný, nemůže bránit tomu, aby vykonávající justiční orgán, který obdržel žádost o udělení souhlasu, jímž se justičním orgánům vystavujícího členského státu povoluje stíhat nebo odsoudit tuto osobu za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a dopustila se ho před svým předáním, takový souhlas udělil.
4. V tomto stanovisku navrhnu Soudnímu dvoru, aby odpověděl, že takový důvod neplatnosti evropského zatýkacího rozkazu nemůže bránit tomu, aby vykonávající justiční orgán požadovaný souhlas udělil.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
5. V této věci jsou relevantní čl. 1 odst. 1, čl. 6 odst. 1 a 2, čl. 8 odst. 1 a článek 27 rámcového rozhodnutí 2002/584.
B. Irské právo
6. Rámcové rozhodnutí 2002/584 bylo do irského práva provedeno European Arrest Warrant Act 2003 (zákon o evropském zatýkacím rozkazu z roku 2003) ve znění pozdějších předpisů.
7. Článek 2 odst. 1 tohoto zákona uvádí zejména následující definice:
– „justičním orgánem“ je „soudce z povolání, soudní úředník nebo jiná osoba, která je podle právních předpisů dotyčného členského státu oprávněna vykonávat funkce shodné s funkcemi nebo podobné funkcím, které jsou plněny podle článku 33 soudem ve státě“. Supreme Court (Nejvyšší soud, Irsko) upřesňuje, že se jedná o funkci vydávat evropské zatýkací rozkazy;
– „vystavujícím justičním orgánem“ je „justiční orgán ve vystavujícím státě, který vydal příslušný zatýkací rozkaz“, a
– „vystavujícím členským státem“ je „členský stát […], jehož justiční orgán tento evropský zatýkací rozkaz vydal“.
8. Článek 22 zákona o evropském zatýkacím rozkazu z roku 2003, ve znění nahrazeném článkem 80 Criminal Justice (Terrorist Offences) Act 2005 [zákona z roku 2005 o trestním soudnictví (teroristické trestné činy)], ve svém odstavci 7 stanoví:
„High Court [Vrchní soud, Irsko] může ve vztahu k osobě, která byla předána do vystavujícího členského státu podle tohoto zákona, udělit souhlas
(a) se zahájením řízení pro trestný čin proti této osobě ve vystavujícím členském státě,
(b) s uložením trestu ve vystavujícím členském státě, včetně trestu spočívajícího v omezení osobní svobody této osoby, v souvislosti s trestným činem, nebo
(c) se zahájením řízení proti této osobě nebo s jejím zadržením ve vystavujícím členském státě za účelem výkonu trestu nebo příkazu k zadržení v souvislosti s trestným činem,
jakmile od vystavujícího státu obdrží písemnou žádost v tomto smyslu.“
9. Článek 22 odst. 8 zákona o evropském zatýkacím rozkazu z roku 2003, ve znění nahrazeném článkem 15 European Arrest Warrant (Application to Third Countries and Amendment) and Extradition (Amendment) Act 2012 [zákon o evropském zatýkacím rozkazu z roku 2012 (po změně ohledně uplatňování vůči třetím zemím) a o předávání (po změně)], stanoví, že souhlas podle čl. 22 odst. 7 zákona o evropském zatýkacím rozkazu z roku 2003 nelze udělit, jde-li o trestný čin, pro který nemůže být osoba podle části 3 tohoto zákona předána. Tato část 3 obsahuje ustanovení, jež se týkají základních práv, korespondence, oboustranné trestnosti, trestního stíhání vyžádané osoby na území státu na základě stejných údajných skutků, věkové hranice trestní odpovědnosti, extrateritoriality a soudních řízení v nepřítomnosti.
III. Skutkové okolnosti sporu v původním řízení a předběžné otázky
10. V roce 2016 byly na OE vydány tři evropské zatýkací rozkazy, přičemž dva tyto zatýkací rozkazy vydalo amsterodamské státní zastupitelství (Nizozemsko) a třetí byl vydán oddělením nizozemského národního státního zastupitelství. Uvedené zatýkací rozkazy zněly na předání OE za účelem stíhání z několika trestných činů, zejména praní peněz, ublížení na zdraví a pokusu o vraždu.
11. Námitky, které OE vznesl, High Court (Vrchní soud) zamítl, OE se proti rozsudku tohoto soudu neodvolal a v průběhu roku 2017 byl předán nizozemských orgánům. Je nesporné, že žádná z těchto námitek se netýkala toho, že evropské zatýkací rozkazy byly vydány státními zástupci. OE byl následně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 18 let, který si nyní odpykává v Nizozemsku.
12. Dne 1. května 2019 zaslal nizozemský národní státní zástupce jako vykonávající justiční orgán High Court (Vrchní soud) postupem podle čl. 27 odst. 3 písm. g) a odstavce 4 rámcového rozhodnutí 2002/584 žádost o udělení souhlasu se zahájením trestního stíhání OE za jiné trestné činy, než kvůli kterým došlo k jeho předání a dopustil se jich před svým předáním. Tato žádost byla High Court (Vrchní soud) předložena dne 23. července 2019. OE byl na základě nových obvinění souzen, shledán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí, avšak k tomu, aby mohl být tento další trest odnětí svobody vykonán, je nutný souhlas vykonávajícího justičního orgánu.
13. Uvedená žádost o udělení souhlasu však byla vzata zpět v důsledku vynesení rozsudku ze dne 27. května 2019, OG a PI (Státní zastupitelství v Lübecku a Cvikově)(4), z něhož vyplývá, že státní zastupitelství členského státu, jež jsou vystavena riziku, že při přijímání rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu budou přímo či nepřímo podléhat individuálním příkazům nebo pokynům ze strany výkonné, moci ,,nelze považovat za „vystavující justiční orgán“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584.
14. Následně byla High Court (Vrchní soud) předložena nová žádost o udělení souhlasu, tentokrát ji však podal vyšetřující soudce v Amsterdamu.
15. OE podal proti této žádosti o udělení souhlasu žalobu k High Court (Vrchní soud), přičemž tvrdil, že orgány, které evropské zatýkací rozkazy vydaly, nepředstavují „vystavující justiční orgány“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584. V tomto ohledu je třeba upřesnit, že OE nenapadá svoje předání nizozemským orgánům na základě těchto evropských zatýkacích rozkazů, ale domnívá se, že souhlas s jeho stíháním za jiné trestné činy, než trestné činy, kvůli nimž došlo k jeho předání, nelze udělit, pokud původní evropské zatýkací rozkazy nebyly platně vydány vystavujícím justičním orgánem.
16. High Court (Vrchní soud) měl přitom za to, že rozhodnutí o předání zakládá překážku věci rozsouzené a žalobu OE zamítl. OE podal proti tomuto rozhodnutí odvolání k Court of Appeal (Odvolací soud, Irsko).
17. Mezitím dne 24. listopadu 2020 vydal Soudní dvůr ohledně nizozemského státního zástupce rozsudek Openbaar Ministerie (Padělání dokumentů)(5), podle něhož čl. 6 odst. 2, jakož i čl. 27 odst. 3 písm. g) a odstavec 4 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládány v tom smyslu, že státní zástupce členského státu, který se účastní výkonu soudnictví, avšak může při výkonu své rozhodovací pravomoci dostávat individuální pokyny od výkonné moci, není „vykonávajícím justičním orgánem“ ve smyslu těchto ustanovení(6).
18. Court of Appeal (Odvolací soud) odvolání OE zamítl s odůvodněním v souladu s argumentací Minister for Justice and Equality (ministr spravedlnosti a rovnosti, Irsko, dále jen „ministr“), že je třeba uplatnit vnitrostátní procesní pravidlo týkající se zásady estoppel, které brání jak přímému napadení příkazu k předání High Court (Vrchní soud), tak vedlejšímu napadení tohoto příkazu(7). V tomto ohledu se Court of Appeal (Odvolací soud) opřel o judikaturu Soudního dvora, který zdůraznil, s výhradou dodržování zásad rovnocennosti a efektivity, jejichž porušení nebylo v rámci původního řízení namítáno, význam zásady, podle níž soudní rozhodnutí, která se po vyčerpání opravných prostředků nebo po uplynutí lhůt stanovených pro tyto procesní prostředky stala konečnými, již nemohou být zpochybněna(8).
19. Dne 22. září 2021 povolil Supreme Court (Nejvyšší soud) kasační opravný prostředek.
20. Podle tohoto soudu OE připouští, že rozhodnutí, kterým bylo nařízeno jeho předání v roce 2017, nabylo v irském právu právní moci a nastala překážka věci rozsouzené, a unijní právo nevyžaduje, aby toto rozhodnutí bylo zpochybněno. Jeho hlavní námitka proti udělení souhlasu se zakládá na zákonných podmínkách, které upravují postup udělení souhlasu. Podle čl. 22 odst. 7 zákona o evropském zatýkacím rozkazu z roku 2003 musí totiž žádost o udělení souhlasu pocházet z „vystavujícího státu“, který je vymezen jako stát, jehož „justiční orgán“ vydal původní evropský zatýkací rozkaz. OE však tvrdí, že jelikož státní zástupci, kteří vydali původní evropské zatýkací rozkazy, nepředstavují „justiční orgány“ podle unijního práva, lze z toho dovodit, že Nizozemské království nemůže být považováno za „vystavující stát“.
21. Ministr naproti tomu před předkládajícím soudem nadále tvrdí, že jakákoli otázka, která mohla být položena ohledně možnosti nizozemských státních zástupců jednat jakožto justiční orgány vystavující evropské zatýkací rozkazy, musí být považována za s konečnou platností rozhodnutou High Court (Vrchní soud) v jeho příkazu k předání z roku 2017, a že se na toto pravomocné rozhodnutí uplatní zásada estoppel, takže toto rozhodnutí již nemůže být v tomto ohledu zpochybněno.
22. Podle předkládajícího soudu odpověď na otázku, zda by OE mělo být v rámci žádosti o udělení souhlasu podle čl. 27. odst. 3 písm. g) a odstavce 4 rámcového rozhodnutí 2002/584 dovoleno uplatnit argument spočívající v tom, že původní evropské zatýkací rozkazy nebyly vydány „vystavujícím justičním orgánem“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí, závisí na správné právní kvalifikaci vztahu mezi postupem předání a postupem udělení souhlasu.
23. Tento soud má totiž za to, že pokud je třeba považovat tyto postupy za odlišné a samostatné, jakákoli námitka, kterou mohla vznést dotyčná osoba v rámci žádosti o předání, může být uplatněna jakožto nový argument nebo dodatečný argument v rámci žádosti o udělení souhlasu, nemůže se zásada estoppel uplatnit.
24. Naproti tomu, jestliže se tyto postupy musí považovat za tak úzce spjaté, že otázka, o níž bylo nutně rozhodnuto v rozhodnutí o předání, musí být považována za rozhodnutou i pro účely rozhodnutí o udělení souhlasu, OE tak nemůže být dovoleno, aby se v této fázi opíral o argument týkající se postavení vystavujícího justičního orgánu.
25. Za těchto okolností se Supreme Court (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být článek 27 rámcového rozhodnutí [2002/584] vykládán v tom smyslu, že rozhodnutí o předání osoby zakládá právní vztah mezi touto osobou, vykonávajícím státem a dožadujícím státem, takže každá otázka považovaná za otázku, o níž bylo v tomto rozhodnutí s konečnou platností rozhodnuto, musí být považována za rozhodnutou i pro účely řízení o udělení souhlasu s dalším stíháním nebo uložením trestu za jiné trestné činy?
2) V případě záporné odpovědi na první otázku, porušuje vnitrostátní procesní pravidlo zásadu efektivity, pokud působí tak, že dotčené osobě brání v tom, aby se v rámci žádosti o souhlas dovolávala příslušného rozsudku [Soudního dvora] vydaného v době po vydání příkazu o předání?“
26. Předkládající soud požádal, aby tato věc byla projednána ve zrychleném řízení o předběžné otázce podle článku 105 jednacího řádu Soudního dvora nebo v naléhavém řízení o předběžné otázce podle článku 107 tohoto jednacího řádu.
27. Rozhodnutím ze dne 15. března 2022 rozhodl druhý senát nevyhovět žádosti předkládajícího soudu projednat tuto věc v naléhavém řízení o předběžné otázce. Rozhodnutím ze dne 23. března 2022 rozhodl předseda Soudního dvora o zamítnutí žádosti projednat uvedenou věc ve zrychleném řízení o předběžné otázce.
28. OE, ministr a irská vláda, maďarská, nizozemská a polská vláda, jakož i Evropská Komise předložili písemná vyjádření.
29. Na jednání, které se konalo dne 14. prosince 2022, OE, ministr a irská vláda, nizozemská vláda, jakož i Komise přednesli ústní vyjádření a odpověděli na otázky, jež jim položil Soudní dvůr.
IV. Analýza
30. Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, dotaz, z něhož vycházejí předběžné otázky, se týká vztahu mezi postupem předání a pozdější žádostí podle čl. 27 odst. 3 písm. g) a odstavce 4 rámcového rozhodnutí 2002/584 o udělení souhlasu vykonávajícího justičního orgánu, aby již předaná osoba mohla být stíhána, odsouzena nebo jinak zbavena svobody za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a dopustila se ho před svým předáním.
31. Předkládající soud si konkrétně klade otázku, zda neplatnost evropského zatýkacího rozkazu způsobená tím, že nebyl vydán „vystavujícím justičním orgánem“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí, může bránit tomu, aby vykonávající justiční orgán požadovaný souhlas udělil.
32. Přezkum tohoto zásadního problému v rámci sporu, který se týká toho, jak naložit s žádostí o udělení souhlasu, se však zdá být v daném případě podmíněn otázkou vnitrostátního procesního práva, jež spočívá v určení, zda lze v kontextu věci v původním řízení použít zásadu estoppel.
33. Vyřešení sporu v původním řízení podle mého názoru nevyžaduje, aby se za okolností popsaných předkládajícím soudem Soudní dvůr vyslovil k souladu použití tohoto vnitrostátního pravidla s unijním právem. Tato otázka se totiž stává irelevantní, jakmile je prokázáno, bez ohledu na otázku, zda existuje či nikoliv v rámci žádosti o udělení souhlasu možnost dotyčné osoby dovolávat se důvodu vztahujícího se k neplatnosti evropského zatýkacího rozkazu, který byl předmětem pravomocného rozhodnutí vydaného za účelem jeho výkonu, že takový důvod nemůže v žádném případě ospravedlnit odmítnutí vykonávajícího justičního orgánu udělit takový souhlas.
34. Rovněž se domnívám, že zásadní problém, který se týká případných důsledků neplatnosti evropského zatýkacího rozkazu pro posouzení následné žádosti o udělení souhlasu podle čl. 27 odst. 3 písm. g) a odstavce 4 rámcového rozhodnutí 2002/584, musí být řešen samostatně jako takový, aniž by, na rozdíl od toho co tvrdí Komise, bylo nutné rozhodnout o důvodnosti argumentu, který uvedl OE ve snaze prokázat neexistenci „vystavujícího státu“ ve smyslu čl. 22 odst. 7 zákona o evropském zatýkacím rozkazu z roku 2003. Kromě toho, že se tento argument totiž zaměřuje na výklad pravidla vnitrostátního práva, domnívám se, že hlavní otázka předkládajícího soudu se totiž skutečně týká vztahu, který existuje podle unijního práva mezi původním předáním a žádostí o udělení souhlasu. Tento vztah je rovněž základem argumentace OE v rámci sporu v původním řízení.
35. V tomto ohledu z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že OE napadá udělení požadovaného souhlasu z toho důvodu, že nizozemské orgány, které vydaly původní evropské zatýkací rozkazy, nebyly „vystavujícími justičními orgány“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového nařízení 2002/584. Aniž by zpochybnil rozhodnutí o předání a postavení justičního orgánu, který žádost o udělení souhlasu vyhotovil, OE nicméně tvrdí, že požadovaný souhlas podle čl. 27 odst. 3 písm. g) a odstavce 4 tohoto rámcového rozhodnutí nelze udělit, jestliže evropské zatýkací rozkazy, které vedly k jeho předání, nebyly platně vystaveny. OE se tedy dovolává neplatnosti původních evropských zatýkacích rozkazů, aby zabránil tomu, že vykonávající justiční orgán požadovaný souhlas udělí.
36. Taková argumentace je podle mého názoru nesprávná.
37. I když totiž žádost o udělení souhlasu nutně souvisí s určitým dříve vykonaným evropských zatýkacím rozkazem, domnívám se, že tato žádost musí být předmětem odděleného a samostatného přezkumu, který vykonávající justiční orgán provede individuálně. Tudíž vada, jíž je stižen evropský zatýkací rozkaz, který již byl vykonán, nemůže představovat důvod pro odmítnutí žádosti udělit požadovaný souhlas.
38. V tomto ohledu je třeba uvést, že Soudní dvůr již rozhodl, že jelikož vyžádaná osoba byla zatčena a poté předána vystavujícímu členskému státu, evropský zatýkací rozkaz v zásadě vyčerpal své právní účinky s výhradou účinků předání výslovně stanovených v kapitole 3 rámcového rozhodnutí 2002/584(9).
39. Mezi účinky předání uvedenými v této kapitole se nachází případné stíhaní za jiné trestné činy za podmínek stanovených v článku 27 tohoto rámcového rozhodnutí.
40. Podle zásady speciality stanovené v čl. 27 odst. 2 uvedeného rámcového rozhodnutí, která souvisí se svrchovaností vykonávajícího členského státu, má předaná osoba právo být stíhána, odsouzena nebo zbavena svobody pouze za trestný čin, kvůli kterému byla předána(10).
41. Tato zásada podle Soudního dvora totiž vyžaduje, aby vystavující členský stát, který chce stíhat nebo odsoudit osobu pro trestný čin spáchaný před jejím předáním na základě výkonu evropského zatýkacího rozkazu, jenž je odlišný od toho, jímž bylo toto předání odůvodněno, měl souhlas vykonávajícího členského státu, čímž se brání tomu, aby první členský stát zasahoval do pravomocí, které by mohl vykonávat vykonávající členský stát, a překračoval své pravomoci vůči stíhané osobě(11).
42. Pouze v případech uvedených v čl. 27 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, zejména pokud byl souhlas udělen v souladu s písmenem g) tohoto odstavce a odstavcem 4 tohoto článku, jsou justiční orgány vystavujícího členského státu oprávněny tuto osobu stíhat nebo odsoudit za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána(12).
43. Soudní dvůr zdůraznil, že zásada speciality je úzce spjata s předáním v důsledku výkonu určitého evropského zatýkacího rozkazu(13). Z toho vyplývá, že dodržení této zásady může být posouzeno pouze z hlediska předání provedeného na základě určitého evropského zatýkacího rozkazu(14).
44. Avšak navzdory souvislosti mezi provedením článku 27 rámcového rozhodnutí 2002/584 a existencí již vykonaného evropského zatýkacího rozkazu, je třeba zdůraznit, že Soudní dvůr již rozhodl, že rozhodnutí o udělení souhlasu podle článku 27 odst. 4 tohoto rámcového rozhodnutí se liší od rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu a má pro dotčenou osobu jiné důsledky než posledně uvedené rozhodnutí(15).
45. Předání osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu a žádost o udělení souhlasu, který by dovolil justičním orgánům vystavujícího členského státu stíhat nebo odsoudit tuto osobu za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a dopustila se ho před svým předáním, představují dvě odlišné etapy procesu, který má zaručit, aby páchání trestné činnosti nezůstalo v rámci Unie nepotrestáno.
46. Ačkoli může stejně jako rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu ohrozit svobodu dotyčné osoby(16), má tak rozhodnutí o udělení souhlasu vlastní předmět a z tohoto důvodu musí být vykonávajícím justičním orgánem přijato na základě odděleného a samostatného přezkumu vzhledem k přezkumu, který vedl k vydání evropského zatýkacího rozkazu.
47. Tento přezkum musí být proveden v souladu s tím, co je stanoveno v čl. 27 odst. 4 rámcového rozhodnutí 2002/584, aby žádost o udělení souhlasu byla posouzena individuálně.
48. Vykonávající justiční orgán tak musí ověřit, zda žádost o udělení souhlasu, která mu je předložena, obsahuje údaje stanovené v čl. 8 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí a je opatřena překladem, jak je stanoveno v čl. 8 odst. 2 uvedeného rámcového rozhodnutí. Tento orgán musí rovněž ověřit, zda trestný čin, kvůli němuž se žádá o souhlas, podléhá předání podle téhož rámcového rozhodnutí.
49. V souladu s tím, co stanoví čl. 27 odst. 4 rámcového rozhodnutí 2002/584, vykonávající justiční orgán musí kromě toho posoudit s ohledem na důvody pro povinné nebo možné odmítnutí výkonu uvedené v článcích 3 a 4 tohoto rámcového rozhodnutí, zda lze povolit rozšířit stíhání i za jiné trestné činy, než trestné činy, kvůli nimž byla dotyčná osoba předána.
50. Je přitom třeba konstatovat, že žádné z těchto ustanovení nestanoví, že vada, kterou je stižen původní evropský zatýkací rozkaz, může umožnit vykonávajícímu justičnímu orgánu, aby odmítl udělit požadovaný souhlas.
51. Jiné rozhodnutí by podle mého názoru ohrozilo cíle, které sleduje rámcové rozhodnutí 2002/584.
52. V tomto ohledu podotýkám, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že článek 27 rámcového rozhodnutí 2002/584, jelikož stanoví výjimky ze zásady vzájemného uznávání zakotvené v čl. 1 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí, nelze vykládat způsobem, který by neutralizoval cíl uvedeného rámcového rozhodnutí spočívající v usnadnění a zrychlení předávání mezi justičními orgány členských států s ohledem na vzájemnou důvěru, jenž mezi nimi musí existovat(17).
53. Tento požadavek na rychlost řízení, který je základem rámcového rozhodnutí 2002/584, se odráží v čl. 27 odst. 4 tohoto rámcového rozhodnutí, jenž stanoví, že rozhodnutí o udělení souhlasu s rozšířením stíhání musí být přijato nejpozději do 30 dnů od obdržení žádosti.
54. Pokud bychom však připustili, že vada, kterou je stižen původní evropský zatýkací rozkaz, může bránit tomu, aby vykonávající justiční orgán udělil požadovaný souhlas, vedlo by to k přijetí teze, že podmínky, za kterých bylo předání provedeno, budou předmětem dalšího přezkumu v rámci žádosti o udělení souhlasu vyhotovené podle čl. 27 odst. 3 písm. g) a odstavce 4 rámcového rozhodnutí 2002/584. Takový další přezkum by vedl ke zpoždění rozhodnutí o udělení souhlasu, což by bylo v rozporu s požadavkem na rychlost řízení, na němž je toto rámcové rozhodnutí založeno. Tento další přezkum se mi rovněž jeví neslučitelný se zásadou právní jistoty, jelikož by mohl zpochybnit konečnost soudního rozhodnutí, kterým byl výkon evropského zatýkacího rozkazu nařízen.
55. Mimoto je třeba přijmout výklad, jenž přispívá k plnění dalšího cíle sledovaného rámcovým rozhodnutím 2002/584, a sice boji proti beztrestnosti(18). Pokud bychom však připustili, že vykonávající justiční orgán může odmítnout udělit souhlas požadovaný podle čl. 27 odst. 3 písm. g) a odstavce 4 tohoto rámcového rozhodnutí, bylo by to tomuto cíli na újmu, neboť by to bránilo justičním orgánům vystavujícího členského státu stíhat, odsoudit nebo jinak zbavit svobody osobu za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a dopustila se ho před svým předáním.
56. Ze všech těchto důvodů se domnívám, že čl. 27 odst. 3 písm. g) a odstavec 4 rámcového rozhodnutí 2002/584 by měl být vykládán v tom smyslu, že zjištění, podle něhož byl evropský zatýkací rozkaz, na jehož základě byla osoba předána, vydán orgánem, který nepředstavoval „vystavující justiční orgán“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí, a měl by proto být z tohoto důvodu považován za neplatný, nemůže bránit tomu, aby vykonávající justiční orgán, který obdržel žádost o udělení souhlasu, jímž se justičním orgánům vystavujícího členského státu povoluje stíhat nebo odsoudit tuto osobu za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a dopustila se ho před svým předáním, takový souhlas udělil.
V. Závěry
57. S ohledem na všechny předchozí úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Supreme Court (Nejvyšší soud, Irsko) odpověděl následovně:
„Článek 27 odst. 3 písm. g) a odstavec 4 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009,
musí být vykládán v tom smyslu, že
zjištění, podle něhož byl evropský zatýkací rozkaz, na jehož základě byla osoba předána, vydán orgánem, který nepředstavoval ,vystavující justiční orgán‘ ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, a měl by proto být z tohoto důvodu považován za neplatný, nemůže bránit tomu, aby vykonávající justiční orgán, který obdržel žádost o udělení souhlasu, jímž se justičním orgánům vystavujícího členského státu povoluje stíhat nebo odsoudit tuto osobu za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a dopustila se ho před svým předáním, takový souhlas udělil.“