Language of document : ECLI:EU:T:2021:587

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (pátého senátu)

15. září 2021(*)

„Ochranná známka Evropské unie – Řízení o prohlášení neplatnosti – Obrazová ochranná známka Evropské unie PALLADIUM HOTELS & RESORTS – Podmínky přípustnosti návrhu na prohlášení neplatnosti – Článek 53 odst. 4 nařízení (ES) č. 207/2009 [nyní čl. 60 odst. 4 nařízení (EU) 2017/1001] – Článek 56 odst. 3 nařízení č. 207/2009 (nyní čl. 63 odst. 3 nařízení 2017/1001)“

Ve věci T‑207/20,

Residencial Palladium, SL, se sídlem na Ibize (Španělsko), zastoupená D. Solanou Giménezem, advokátem,

žalobkyně,

proti

Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), zastoupenému J. Crespo Carrillem, jako zmocněncem,

žalovanému,

přičemž další účastnicí řízení před odvolacím senátem EUIPO, vystupující jako vedlejší účastnice řízení před Tribunálem, je

Palladium Gestión, SL, se sídlem na Ibize, zastoupená J. Rojo Garcíou-Lajarou, advokátem, které bylo povoleno, aby vstoupila do řízení na místo společnosti Fiesta Hotels & Resorts, SL,

jejímž předmětem je žaloba podaná proti rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu EUIPO ze dne 12. února 2020 (věc R 231/2019-4) týkajícímu se řízení o prohlášení neplatnosti mezi společnostmi Residencial Palladium a Fiesta Hotels & Resorts,

TRIBUNÁL (pátý senát),

ve složení D. Spielmann, předseda, O. Spineanu-Matei (zpravodajka) a R. Mastroianni, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,

s přihlédnutím k žalobě došlé kanceláři Tribunálu dne 17. dubna 2020,

s přihlédnutím k vyjádření EUIPO k žalobě došlému kanceláři Tribunálu dne 16. července 2020,

s přihlédnutím k vyjádření vedlejší účastnice k žalobě došlému kanceláři Tribunálu dne 7. srpna 2020,

s přihlédnutím k usnesení ze dne 22. března 2021, jímž byla povolena záměna účastníků řízení,

s přihlédnutím k organizačnímu procesnímu opatření ze dne 23. března 2021 a k odpovědi EUIPO došlé kanceláři Tribunálu dne 8. dubna 2021 a k odpovědi vedlejší účastnice došlé kanceláři Tribunálu dne 6. dubna 2021,

s ohledem na to, že účastníci řízení ve lhůtě tří týdnů od okamžiku, kdy bylo účastníkům řízení doručeno sdělení o ukončení písemné části řízení, nepodali žádost o konání jednání, a poté, co na základě čl. 106 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu stanovil, že bude rozhodováno bez konání ústní části řízení,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Dne 30. října 2002 společnost Fiesta Hotels & Resorts, SL, na jejíž místo bylo povoleno vstoupit do řízení vedlejší účastnici, společnosti Palladium Gestión, SL, podala u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) přihlášku ochranné známky Evropské unie na základě nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146), ve znění pozdějších předpisů [nahrazeného nařízením Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2009, L 78, s. 1), ve znění pozdějších předpisů, nahrazeného nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2017, L 154, s. 1)].

2        Ochrannou známkou, jejíž zápis byl požadován, je následující obrazové označení:

Image not found

3        Služby, pro něž byl zápis požadován, spadají do třídy 43 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků, a odpovídají následujícímu popisu: „Restaurační služby (občerstvení); dočasné ubytování“.

4        Dne 26. září 2005 byla přihlášená ochranná známka zapsána pod číslem 2915304. Byla obnovena do dne 30. října 2022.

5        Dne 2. března 2006 podala společnost Residencial Palladium, SA u EUIPO návrh na prohlášení neplatnosti zpochybněné ochranné známky pro všechny služby, pro které byla zapsána (řízení o prohlášení neplatnosti 1544C) (dále jen „první návrh na prohlášení neplatnosti“).

6        Důvody neplatnosti uplatňovanými na podporu tohoto návrhu byly důvody uvedené v čl. 52 odst. 1 písm. a) a c) nařízení č. 40/94 [poté čl. 53 odst. 1 písm. a) a c) nařízení č. 207/2009, nyní čl. 60 odst. 1 písm. a) a c) nařízení 2017/1001].

7        Dne 27. března 2006 byl EUIPO požádán o převod zápisu zpochybněné ochranné známky ve prospěch právní předchůdkyně vedlejší účastnice, která obdržela oznámení o tomto převodu dne 3. dubna 2006.

8        Dne 18. dubna 2006 informovala společnost Residencial Palladium EUIPO ve lhůtě stanovené k odstranění určitých zjištěných nedostatků, že první návrh na prohlášení neplatnosti bere zpět.

9        Rozhodnutím ze dne 26. dubna 2006 zrušovací oddělení ukončilo řízení o prohlášení neplatnosti 1544C.

10      V důsledku změny právní formy se ze společnosti Residencial Palladium stala společnost Residencial Palladium, SL, žalobkyně v projednávané věci.

11      Dne 20. června 2017 podala žalobkyně u EUIPO návrh na prohlášení neplatnosti zpochybněné ochranné známky pro všechny služby, pro které byla zapsána (řízení o prohlášení neplatnosti 15119C) (dále jen „druhý návrh na prohlášení neplatnosti“).

12      Důvody neplatnosti uplatňovanými na podporu druhého návrhu na prohlášení neplatnosti byly důvody uvedené v čl. 51 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94 [poté čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009, nyní čl. 59 odst. 1 písm. b) nařízení 2017/1001], že ochranná známka Evropské unie nebyla zapsána v dobré víře, a dále v čl. 52 odst. 1 písm. c) nařízení č. 40/94.

13      Rozhodnutím ze dne 30. listopadu 2018 zrušovací oddělení druhý návrh na prohlášení neplatnosti zamítlo z důvodu, že není opodstatněný na základě čl. 59 odst. 1 písm. b) nařízení 2017/1001 a odmítlo jej z důvodu, že není přípustný v rozsahu, v němž se týká důvodu uvedeného v čl. 60 odst. 1 písm. c) nařízení 2017/1001. V posledně uvedeném ohledu měl odvolací senát v podstatě za to, že v souladu s čl. 60 odst. 4 nařízení 2017/1001 žalobkyně nemůže podat nový návrh na prohlášení neplatnosti založený na jiných starších právech, která mohla uplatnit na podporu prvního návrhu na prohlášení neplatnosti.

14      Dne 29. března 2019 podala žalobkyně k EUIPO proti rozhodnutí zrušovacího oddělení odvolání na základě článků 66 až 71 nařízení 2017/1001, přičemž upřesnila, že nezpochybňuje zamítnutí jejího návrhu v rozsahu, v němž se zakládal na čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009.

15      Rozhodnutím ze dne 12. února 2020 (dále jen „napadené rozhodnutí“) čtvrtý odvolací senát EUIPO odvolání žalobkyně zamítl. Pokud jde o jeho rozsah, uvedl, že cílem bylo pouze posoudit, zda zrušovací oddělení správně konstatovalo nepřípustnost návrhu na prohlášení neplatnosti na základě čl. 60 odst. 4 nařízení 2017/1001. Po připomenutí znění tohoto ustanovení z něj vyvodil, že návrh na prohlášení neplatnosti je nepřípustný, jsou-li splněny dvě podmínky, a sice pokud osoba navrhující prohlášení neplatnosti předtím podala návrh na prohlášení neplatnosti proti téže ochranné známce Evropské unie a nový návrh na prohlášení neplatnosti je založen na stejném starším právu nebo na jiném právu, než je právo, které je základem původního návrhu na prohlášení neplatnosti, ačkoli mohlo být platně uplatněno v rámci tohoto původního návrhu. Vzhledem k tomu, že měl za to, že tyto podmínky byly v projednávané věci splněny, prohlásil návrh na prohlášení neplatnosti za nepřípustný.

 Závěry

16      Žalobkyně v podstatě navrhuje, aby Tribunál:

–        napadené rozhodnutí zrušil,

–        uložil EUIPO, aby pokračoval v přezkumu návrhu na prohlášení neplatnosti;

–        uložil EUIPO náhradu nákladů řízení.

17      EUIPO navrhuje, aby Tribunál:

–        v případě, že by Tribunál dospěl k závěru, že odvolací senát správně provedl doslovný výklad čl. 60 odst. 4 nařízení 2017/1001, žalobu zamítl a uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení;

–        v případě, že by Tribunál dospěl k závěru, že odvolací senát nesprávně vyložil čl. 60 odst. 4 nařízení 2017/1001 tím, že nezohlednil ratio legis tohoto ustanovení v souladu s teleologickým výkladem, zrušil napadené rozhodnutí a uložil mu náhradu nákladů řízení.

18      Vedlejší účastnice v podstatě navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl,

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

 K pravomoci Tribunálu rozhodnout o druhém bodu návrhových žádání žalobkyně

19      Druhým bodem návrhových žádání se žalobkyně domáhá toho, aby Tribunál uložil EUIPO pokračovat v přezkumu druhého návrhu na prohlášení neplatnosti. V tomto ohledu stačí připomenout, že Tribunál nemá pravomoc vydávat příkazy vůči orgánům, institucím a jiným subjektům Evropské unie (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 26. října 1995, Pevasa a Inpesca v. Komise, C‑199/94 P a C‑200/94 P, EU:C:1995:360, bod 24 a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 25. září 2018, Švédsko v. Komise, T‑260/16, EU:T:2018:597, bod 104 a citovaná judikatura).

20      Z toho vyplývá, že druhý bod návrhových žádání žalobkyně, kterým se domáhá, aby Tribunál uložil EUIPO příkaz, musí být odmítnut jako předložený soudu, který nemá pravomoc k jeho projednání.

 K věci samé

21      S ohledem na datum podání dotčené přihlášky k zápisu, a to 30. října 2002, které je rozhodné pro stanovení použitelného hmotného práva, se skutkový stav projednávané věci řídí hmotněprávními ustanoveními nařízení č. 40/94, ve znění pozdějších předpisů (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 5. října 2004, Alcon v. OHIM, C‑192/03 P, EU:C:2004:587, body 39 a 40, a rozsudek ze dne 23. dubna 2020, Gugler France v. Gugler a EUIPO, C‑736/18 P, nezveřejněný, EU:C:2020:308, bod 3 a citovaná judikatura). Proto pokud jde v projednávané věci o hmotněprávní pravidla, je třeba chápat odkazy učiněné odvolacím senátem v napadeném rozhodnutí, žalobkyní ve vznesené argumentaci, jakož i EUIPO a vedlejší účastnicí na čl. 8 odst. 4 a čl. 60 odst. 1 písm. c) nařízení 2017/1001 tak, že odkazují na čl. 8 odst. 4 a čl. 52 odst. 1 písm. c) totožného znění nařízení č. 40/94, ve znění pozdějších předpisů.

22      Kromě toho vzhledem k tomu, že podle ustálené judikatury se procesní pravidla obecně považují za použitelná ke dni, kdy vstoupí v platnost (viz rozsudek ze dne 11. prosince 2012, Komise v. Španělsko, C‑610/10, EU:C:2012:781, bod 45 a citovaná judikatura), spor se řídí procesními ustanoveními nařízení č. 207/2009, ve znění pozdějších předpisů, a procesními ustanoveními nařízení 2017/1001. Proto pokud jde v projednávané věci o procesní pravidla, je třeba chápat odkazy učiněné odvolacím senátem v napadeném rozhodnutí, vznesené v argumentaci žalobkyní, jakož i EUIPO a vedlejší účastnicí na čl. 60 odst. 4 a čl. 63 odst. 3 nařízení 2017/1001 tak, že odkazují na čl. 53 odst. 4 téhož znění a na čl. 56 odst. 3 téhož znění nařízení č. 207/2009, ve znění pozdějších předpisů.

23      Na podporu své žaloby žalobkyně uplatňuje jediný žalobní důvod, vycházející z porušení čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009.

24      Žalobkyně tvrdí, že se odvolací senát dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009, což jej vedlo k tomu, že druhý návrh na prohlášení neplatnosti na základě tohoto ustanovení nesprávně prohlásil za nepřípustný. Úvodem uvádí důvody, které ji vedly k podání tohoto návrhu, a cituje unijní judikaturu, která se týká práv, která má k výrazu „palladium“.

25      EUIPO má za to, že skutečnost, že žalobkyně uvedla rozsudky unijního soudu týkající se starší věci vedené mezi týmiž účastníky řízení, není v projednávané věci relevantní. Kromě toho uvádí, že ponechává na úvaze Tribunálu, aby rozhodl, zda odvolací senát nesprávně provedl doslovný výklad čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009, když měl upřednostnit teleologický výklad tohoto ustanovení.

26      Vedlejší účastnice argumentaci žalobkyně zpochybňuje. Nejprve upřesňuje, že rozsudky citované na úvod žalobkyní se týkají řízení, která se netýkají zpochybněné ochranné známky. Dále podle ní není možné dospět k závěru, že uplatňované označení bylo ve Španělsku před 30. říjnem 2002 dostatečně řádně užíváno. Druhý návrh na prohlášení neplatnosti je mimoto stižen absolutním promlčením a zpochybněná ochranná známka se stala nenapadnutelnou v závislosti na jednotlivých úkonech žalobkyně. Konečně má za to, že čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009 se v projednávané věci použije.

27      Je třeba konstatovat, že ačkoli žalobkyně považuje za nezbytné uvést důvody, které ji vedly k podání druhého návrhu na prohlášení neplatnosti, a citovat unijní judikaturu týkající se práv, která má k výrazu „palladium“, neuvádí v tomto rámci žádný argument na podporu jediného vzneseného žalobního důvodu. V každém případě jsou tyto úvahy v rámci projednávaného sporu irelevantní. Jak uvádí vedlejší účastnice, rozsudky zmíněné žalobkyní se netýkají řízení týkajících se zpochybněné ochranné známky, a jak tvrdí EUIPO, pro účely použití čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94 a čl. 52 odst. 1 písm. c) téhož nařízení stačí, aby byly požadavky stanovené těmito ustanoveními splněny, a žádné z nich nevyžaduje, aby uplatněné starší nezapsané právo bylo před tím uznáno unijním soudem. Použití čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009 tedy nezávisí na existenci či neexistenci takového uznání.

28      Kromě toho je třeba odmítnout argument vedlejší účastnice, kterým se dovolává nemožnosti dospět k závěru, že uplatněné starší označení bylo před 30. říjnem 2002 ve Španělsku předmětem řádného užívání, které nebylo pouze místní a bylo dostatečně významné, aby byl zápis ochranné známky Evropské unie zrušen. Tento argument se totiž týká meritorního přezkumu druhého návrhu na prohlášení neplatnosti, a nikoli přezkumu jeho přípustnosti. Z téhož důvodu musí být rovněž odmítnuty argumenty vedlejší účastnice, v nichž tvrdí, že druhý návrh na prohlášení neplatnosti je stižen „absolutním promlčením“ a že akty, kterými se žalobkyně výslovně vzdala prvního návrhu na prohlášení neplatnosti týkajícího se zpochybněné ochranné známky a následně jí postoupila vlastnictví mezinárodního zápisu, způsobují, že tento mezinárodní zápis a zpochybněná ochranná známka jsou „nenapadnutelné“.

29      Pokud jde o argumentaci žalobkyně, podle níž odvolací senát v projednávané věci nesprávně použil čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009, je třeba uvést, že účastníci řízení se neshodují jednak na výkladu tohoto ustanovení a jeho vztahu k čl. 56 odst. 3 téhož nařízení, a jednak na jeho použití v projednávané věci.

 K porušení čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009 a jeho vztahu k čl. 56 odst. 3 téhož nařízení

30      Je třeba připomenout, že podle čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009 platí, že majitel některého z práv uvedených v odstavcích 1 nebo 2 uvedeného článku 53, který dal návrh na prohlášení ochranné známky Evropské unie za neplatnou nebo podal protinávrh v řízení o porušení, nemůže podat nový návrh na prohlášení známky za neplatnou nebo protinávrh, založené na jiném takovém právu, které mohl uplatnit ve svůj prospěch v prvním návrhu.

31      Na základě čl. 56 odst. 3 nařízení č. 207/2009 je návrh na zrušení nebo prohlášení neplatnosti ochranné známky nepřípustný, pokud bylo EUIPO nebo soudem pro ochranné známky Evropské unie podle článku 95 téhož nařízení rozhodnuto ve věci samé mezi stejnými účastníky o návrhu týkajícím se stejného předmětu a stejného důvodu a toto rozhodnutí je pravomocné.

32      V napadeném rozhodnutí měl odvolací senát za to, že podle čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009 je druhý návrh na prohlášení neplatnosti nepřípustný. Poté, co připomněl znění tohoto ustanovení, vyvodil z něj, že návrh na prohlášení neplatnosti je nepřípustný, když jsou jako v projednávané věci splněny dvě podmínky.

33      Odvolací senát měl za to, což účastníci řízení nezpochybňují, že první podmínkou je, aby osoba navrhující prohlášení neplatnosti předtím podala návrh na prohlášení neplatnosti proti téže ochranné známce Evropské unie.

34      Podle odvolacího senátu je druhou podmínkou, aby byl nový návrh na prohlášení neplatnosti založen na stejném starším právu nebo na jiném právu, než je právo, které je základem původního návrhu na prohlášení neplatnosti, ačkoli mohlo být platně předloženo v rámci tohoto původního návrhu. Měl za to, že z toho vyplývá, že pokud nebylo možno podat nový návrh na prohlášení neplatnosti na základě starších práv, která nebyla základem původního návrhu na prohlášení neplatnosti, tím méně jej bylo možno podat na základě práva, na kterém byl tento původní návrh založen. Toto pravidlo je založeno na myšlence, že majitel ochranné známky Evropské unie poté, co měl úspěch v prvním řízení o prohlášení neplatnosti, bude mít jistotu, že uvedená ochranná známka nebude moci být znovu zpochybněna toutéž osobou navrhující prohlášení neplatnosti. Odvolací senát kromě toho v podstatě uvedl, že na rozdíl od čl. 56 odst. 3 nařízení č. 207/2009 čl. 53 odst. 4 téhož nařízení neupřesňuje, že k tomu, aby byl použitelný, je nezbytné, aby EUIPO vydal rozhodnutí ve věci samé týkající se původního návrhu na prohlášení neplatnosti. Měl za to, že nejasnost posledně uvedeného ustanovení v tomto ohledu patrně nepředstavuje pouhé opomenutí ze strany zákonodárce, ale spíše úmyslnou volbu.

35      Žalobkyně a vedlejší účastnice se shodují na tom, že použití čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009 nezávisí na existenci rozhodnutí ve věci samé týkajícího se původního návrhu na prohlášení neplatnosti, na rozdíl od čl. 56 odst. 3 téhož nařízení. Žalobkyně však zpochybňuje, jak uvedl odvolací senát, že čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009 je použitelný jak v případě, že právo uplatňované na podporu nového návrhu na prohlášení neplatnosti již bylo uplatněno v prvním návrhu na prohlášení neplatnosti, tak v případě, že uplatněno nebylo.

36      EUIPO navrhuje dva výklady čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009, které vedou k protichůdným závěrům v projednávané věci. Podle něj použití tohoto ustanovení na základě doslovného výkladu nezávisí na existenci rozhodnutí ve věci samé týkajícího se původního návrhu na prohlášení neplatnosti, zatímco podle teleologického výkladu by na něm záviselo. V tomto druhém případě by se tak l. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009 použil pouze jako nezbytný doplněk čl. 56 odst. 3 téhož nařízení podle toho, zda původní návrh na prohlášení neplatnosti a nový návrh na prohlášení neplatnosti jsou, nebo nejsou založeny na stejném starším právu či právech.

37      Úvodem je třeba připomenout, že jak zdůrazňuje EUIPO, čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009 nebyl předmětem soudního výkladu.

38      Dále je třeba konstatovat, že se diskuse mezi účastníky řízení v podstatě soustřeďuje na dvě otázky, kterými jsou jednak nezbytnost, aby existovalo rozhodnutí ve věci samé týkající se původního návrhu na prohlášení neplatnosti, zejména s ohledem na znění čl. 56 odst. 3 nařízení č. 207/2009, a jednak význam, který je třeba přikládat skutečnosti, zda návrhy na prohlášení neplatnosti jsou, nebo nejsou založeny na stejném starším právu či právech.

39      V tomto ohledu je třeba mít za to, že výklad čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009 a jeho vztah k čl. 56 odst. 3 téhož nařízení znamenají, že – jak tvrdí žalobkyně a EUIPO – je třeba rozlišovat mezi návrhy na prohlášení neplatnosti založenými na stejném starším právu či právech, uvedených v odstavcích 1 nebo 2 článku 53 nařízení č. 207/2009, a návrhy na prohlášení neplatnosti založenými na jiných starších právech.

–       K návrhům na prohlášení neplatnosti založeným na stejném starším právu

40      Jak bylo připomenuto v bodě 31 výše, podle čl. 56 odst. 3 nařízení č. 207/2009 je návrh na zrušení nebo prohlášení neplatnosti nepřípustný, když bylo především EUIPO rozhodnuto ve věci samé mezi stejnými účastníky o návrhu týkajícím se stejného předmětu a stejného důvodu a rozhodnutí EUIPO je pravomocné.

41      Článek 56 odst. 3 nařízení č. 207/2009 se tedy vztahuje na situaci, kdy je nový návrh na prohlášení neplatnosti založen na stejném starším právu či právech, jako je právo či práva uplatňovaná na podporu původního návrhu na prohlášení neplatnosti.

42      Kromě toho je třeba mít za to, že jelikož ze znění čl. 56 odst. 3 nařízení č. 207/2009 vyplývá, že stanovená nepřípustnost znamená, že bylo přijato rozhodnutí ve věci samé a stalo se pravomocným, nový návrh na prohlášení neplatnosti není nepřípustný zejména tehdy, když byl původní návrh na prohlášení neplatnosti prohlášen za nepřípustný nebo když byl vzat zpět před tím, než se rozhodnutí o tomto návrhu stalo pravomocným.

–       K návrhům na prohlášení neplatnosti založeným na jiných starších právech

43      S ohledem na znění čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009 připomenuté v bodě 30 výše nebude osoba navrhující prohlášení neplatnosti oprávněna podat nový návrh na základě staršího práva uvedeného v odstavcích 1 nebo 2 článku 53 téhož nařízení, které by mohla uplatnit na podporu svého původního návrhu na prohlášení neplatnosti. Jak tvrdí EUIPO v rámci svého doslovného výkladu čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009 a vedlejší účastnice, takový nový návrh bude nepřípustný bez ohledu na to, zda bylo řízení týkající se původního návrhu na prohlášení neplatnosti ukončeno nebo probíhá a dále, jak konstatoval odvolací senát (bod 33 napadeného rozhodnutí), zda tento původní návrh byl, či nebyl předmětem rozhodnutí ve věci samé.

44      Podmínka existence rozhodnutí ve věci samé není totiž ve znění čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009 stanovena a s ohledem na účel tohoto ustanovení takovou podmínku nelze uložit. V opačném případě by byly možnosti podání návrhů na prohlášení neplatnosti majitelem několika starších práv neoprávněně rozšířeny. Tento majitel by mohl na základě takových práv podat po sobě následující návrhy na prohlášení neplatnosti proti téže ochranné známce Evropské unie, což by bylo v rozporu s ratio legis tohoto ustanovení, kterým je neumožnit, aby osoba navrhující prohlášení neplatnosti podala samostatné návrhy založené na svých jiných starších právech uvedených v odstavcích 1 a 2 článku 53 nařízení č. 207/2009, pokud by tato práva mohla být uplatněna v okamžiku podání původního návrhu na prohlášení neplatnosti. Teleologický výklad navrhovaný EUIPO tudíž nelze přijmout.

45      Z ratio legis čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009 kromě toho vyplývá, že toto ustanovení se použije, i když byl původní návrh na prohlášení neplatnosti vzat zpět nebo byl považován za nepřípustný, přičemž postačuje samotné podání původního návrhu.

46      Naproti tomu musí být odmítnut výklad odvolacího senátu podporovaný vedlejší účastnicí, podle něhož se čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009 použije nejen v případě, že majitel staršího práva uvedeného v odstavcích 1 nebo 2 čl. 53 téhož nařízení podal původní návrh na prohlášení neplatnosti založený na starším právu odlišném od práva, na kterém je založen nový návrh na prohlášení neplatnosti, ale také tehdy, jsou-li tyto návrhy na prohlášení neplatnosti založeny na stejném starším právu. V tomto ohledu měl odvolací senát za to, že z toho vyplývá, že pokud nebylo možno podat nový návrh na prohlášení neplatnosti na základě starších práv, která nebyla základem původního návrhu na prohlášení neplatnosti, tím méně jej bylo možno podat na základě práva, na kterém byl tento původní návrh založen. Takový výklad a fortiori přitom nelze přijmout. Na straně jedné je v rozporu s vůlí zákonodárce a s jasným zněním čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009, který zmiňuje pouze jiná starší práva, a nikoli stejné právo. Na straně druhé by vedl ke zbavení čl. 56 odst. 3 téhož nařízení užitečného účinku, či by byl dokonce v rozporu se zněním tohoto článku. Podle tohoto výkladu by byl návrh na prohlášení neplatnosti založený na stejném starším právu uvedeném v odstavcích 1 a 2 článku 53 nařízení č. 207/2009 jako původní návrh na prohlášení neplatnosti nepřípustný, i kdyby posledně uvedený návrh nebyl předmětem rozhodnutí ve věci samé, jež se stalo konečným.

–       Závěry ke vztahu čl. 53 odst. 4 a čl. 56 odst. 3 nařízení č. 207/2009

47      Z výše uvedeného vyplývá, že je-li na podporu nového návrhu na prohlášení neplatnosti uplatněno stejné starší právo uvedené v odstavcích 1 nebo 2 článku 53 nařízení č. 207/2009, použije se čl. 56 odst. 3 téhož nařízení. Nový návrh na prohlášení neplatnosti je nepřípustný, pokud má stejný předmět a stejný důvod a týká se stejných účastníků řízení jako původní návrh, který byl předmětem rozhodnutí ve věci samé, jež se stalo konečným.

48      Pokud je naproti tomu starší právo uvedené v odstavcích 1 nebo 2 článku 53 nařízení č. 207/2009 uplatněno na podporu nového návrhu na prohlášení neplatnosti, i když mohlo být uplatněno jako základ původního návrhu na prohlášení neplatnosti a nestalo se tak, použije se čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009. Nový návrh na prohlášení neplatnosti je pak nepřípustný.

49      Z toho vyplývá, že se odvolací senát dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009 se použije jak v případě, že starší právo je jiné, tak v případě, že na podporu nového návrhu na prohlášení neplatnosti bylo uplatněno stejné starší právo (body 23 a 24 napadeného rozhodnutí).

50      Toto nesprávné právní posouzení může vést ke zrušení napadeného rozhodnutí pouze v případě, kdy zejména platí, že první a druhý návrh na prohlášení neplatnosti byly založeny na stejném starším právu či právech uvedených v odstavcích 1 nebo 2 článku 53 nařízení č. 207/2009.

 K použití čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009 v projednávané věci

51      Je třeba uvést, že účastníci řízení nezpochybňují, že právnické osoby, které podaly první a druhý návrh na prohlášení neplatnosti, byly totožné, takže první podmínka čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009 uvedená v bodě 33 výše byla v projednávané věci splněna, jak měl za to odvolací senát.

52      Pokud jde o druhou podmínku čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009 uvedenou v bodě 34 výše, odvolací senát uvedl, že v projednávané věci z žádné skutečnosti ve spise nelze dovodit, že dvě označení používaná v obchodním styku, kterých se dovolává žalobkyně ve druhém návrhu na prohlášení neplatnosti, byla získána po dni podání prvního návrhu na prohlášení neplatnosti, a dále že žalobkyně v tomto ohledu nepředložila žádný argument. Dospěl k závěru, že zrušovací oddělení mělo správně za to, že čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009 se v projednávané věci použije i při neexistenci rozhodnutí ve věci samé ve vztahu k prvnímu návrhu na prohlášení neplatnosti.

53      Žalobkyně a vedlejší účastnice se neshodují na skutečnosti, že druhá podmínka uvedená v bodě 34 výše byla v projednávané věci splněna. Žalobkyně tvrdí, že první návrh na prohlášení neplatnosti postrádá právní existenci, což EUIPO a vedlejší účastnice zpochybňují. Kromě toho tvrdí, že starší právo uplatněné na podporu druhého návrhu na prohlášení neplatnosti bylo uplatněno již na podporu prvního návrhu na prohlášení neplatnosti, což vedlejší účastnice zpochybňuje, přičemž EUIPO se k této otázce ve vyjádření k žalobě výslovně nevyjádřil.

–       K prvnímu návrhu na prohlášení neplatnosti

54      Nejprve je třeba mít za to, že jak tvrdí EUIPO a vedlejší účastnice, žalobkyně nesprávně tvrdí, že první návrh na prohlášení neplatnosti postrádá právní existenci. V rozsahu, v němž žalobkyně tvrdí, že v souladu s článkem 15 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2018/625 ze dne 5. března 2018, kterým se doplňuje nařízení 2017/1001 a zrušuje nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2017/1430 (Úř. věst. 2018, L 104, s. 1), je třeba mít za to, že první návrh na prohlášení neplatnosti nebyl podán, je totiž nutno konstatovat, že v době podání tohoto návrhu nebyl tento článek použitelný. V každém případě se podle odstavce 2 tehdy použitelného ustanovení, a sice pravidla 39 nařízení Komise (ES) č. 2868/95 ze dne 13. prosince 1995, kterým se provádí nařízení č. 40/94 (Úř. věst. 1995, L 303, s. 1), má za to, že návrh na prohlášení neplatnosti nebyl podán, pokud nebyly zaplaceny stanovené poplatky, a nikoli pokud byl vzat zpět, a totéž platí podle čl. 15 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625. Jak navíc uvádí EUIPO, první návrh na prohlášení neplatnosti byl předmětem rozhodnutí zrušovacího oddělení dne 26. dubna 2006 po jeho zpětvzetí ze strany žalobkyně.

55      Dále je třeba konstatovat, že první návrh na prohlášení neplatnosti byl prohlášen za přípustný. I když zrušovací oddělení ve sdělení ze dne 17. března 2006 uvedlo, že tento návrh musí být upraven, aby byl přípustný, v rozhodnutí ze dne 26. dubna 2006, v němž prohlásilo řízení za ukončené po zpětvzetí návrhu ze strany žalobkyně, prohlásilo návrh na prohlášení neplatnosti za přípustný, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně.

56      I když tedy nelze mít za to, že první návrh na prohlášení neplatnosti byl předmětem rozhodnutí ve věci samé, které se stalo konečným, což ostatně žádný z účastníků řízení netvrdí, nelze na první návrh na prohlášení neplatnosti nahlížet jako na právně nicotný.

–       K právům uplatněným na podporu prvního a druhého návrhu na prohlášení neplatnosti

57      Je třeba konstatovat, že žalobkyně a vedlejší účastnice se ve svých písemnostech před Tribunálem neshodují v otázce totožnosti staršího práva či starších práv uplatněných na podporu prvního a druhého návrhu na prohlášení neplatnosti. Žalobkyně tvrdí, že totéž starší právo, a sice označení Grand Hotel Palladium, bylo uplatněno jako základ obou těchto návrhů. Naproti tomu vedlejší účastnice zpochybňuje, že v prvním návrhu na prohlášení neplatnosti byla uplatněna nezapsaná firma Grand Hotel Palladium a tvrdí, že tento návrh byl založen na třech národních ochranných známkách, jakož i na firmě Residencial Palladium, SA. Konečně, EUIPO se k této otázce ve vyjádření k žalobě výslovně nevyjadřuje.

58      V napadeném rozhodnutí odvolací senát uvedl, že první návrh na prohlášení neplatnosti je založen na dvou starších národních ochranných známkách, jakož i na dvou označeních užívaných v obchodním styku, jejichž význam není pouze místní (body 2 a 3 napadeného rozhodnutí), a že druhý návrh na prohlášení neplatnosti je založen na dvou označeních užívaných v obchodním styku, jejichž význam není pouze místní (bod 8 napadeného rozhodnutí). Odvolací senát však nepopsal práva uplatněná na podporu každého z obou návrhů, a zejména pokud jde o označení užívaná v obchodním styku, neupřesnil jejich povahu a slovní prvky, které je tvoří.

59      Kromě toho, pokud jde o první návrh na prohlášení neplatnosti, ze správního spisu EUIPO týkajícího se tohoto řízení vyplývá, že žalobkyně uvedla, že tento první návrh založila na označení užívaném v obchodním styku, jehož význam není pouze místní, a na třech starších národních ochranných známkách. V této souvislosti upřesnila, že těmito ochrannými známkami jsou španělské ochranné známky číslo 94047 a číslo 2503994, jakož i italská ochranná známka číslo 597136. Pokud jde o uplatněné označení, zaškrtla políčko „název společnosti“ se zmínkou „slovní ochranná známka Residencial Palladium“, poté v části vyhrazené pro vysvětlení uvedla, že činností společnosti je správa hotelu Grand Hotel Palladium a konečně na následující stránce vysvětlila, že název společnosti nemá pouze místní význam a její hotel Grand Hotel Palladium je velmi známý.

60      Pokud jde navíc o druhý návrh na prohlášení neplatnosti, ze správního spisu EUIPO týkajícího se tohoto řízení vyplývá, že žalobkyně na podporu tohoto návrhu uplatnila označení užívané v obchodním styku, jehož význam není pouze místní. Žalobkyně zaškrtla políčka „firma“ a „název podniku“ se zmínkou označení Grand Hotel Palladium a poté ve svých vysvětleních uvedla, že užívá firmu Grand Hotel Palladium.

61      Z výše uvedeného zaprvé vyplývá, že napadené rozhodnutí neumožňuje dostatečně jasně a přesně identifikovat starší práva uplatněná na podporu prvního a druhého návrhu na prohlášení neplatnosti, zadruhé nelze zjistit, zda jsou tvrzení odvolacího senátu v tomto ohledu v souladu s údaji uvedenými ve správním spise týkajícím se řízení před EUIPO a zatřetí nelze ze zjištění odvolacího senátu pochopit ani vyvodit, zda byl druhý návrh na prohlášení neplatnosti založen na stejném starším právu či právech, jako bylo starší právo či práva uplatněná v prvním návrhu na prohlášení neplatnosti. Takové upřesnění je přitom potřeba k určení, zda nesprávné právní posouzení odvolacího senátu má důsledky v projednávané věci (viz bod 50 výše).

62      S ohledem na tyto nedostatky a nepřesnosti v odůvodnění napadeného rozhodnutí, které jsou uvedeny v bodě 61 výše, je třeba uvést, že právo na řádnou správu zahrnuje v souladu s čl. 41 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie zejména povinnost správních orgánů odůvodňovat svá rozhodnutí. Tato povinnost, která vyplývá rovněž z článku 94 nařízení 2017/1001, má dvojí cíl, a to umožnit jednak zúčastněným osobám seznámit se s důvody, pro které bylo opatření přijato, za účelem obrany jejich práv a jednak unijním soudům vykonat přezkum legality dotčeného rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. května 2012, Rubinstein a L’Oréal v. OHIM, C‑100/11 P, EU:C:2012:285, bod 111, a ze dne 17. března 2016, Naazneen Investments v. OHIM, C‑252/15 P, nezveřejněný, EU:C:2016:178, bod 29).

63      Tato povinnost má stejný dosah jako povinnost vyplývající z čl. 296 druhého pododstavce SFEU, který vyžaduje, aby z odůvodnění jasně a jednoznačně vyplývaly úvahy orgánu, jenž akt vydal, aniž je nezbytné, aby toto odůvodnění specifikovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, přičemž je však otázku, zda odůvodnění aktu splňuje uvedené požadavky, třeba posuzovat s ohledem nejen na jeho znění, ale rovněž na jeho kontext, jakož i soubor právních pravidel upravujících dotčenou oblast (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. října 2004, KWS Saat v. OHIM, C‑447/02 P, EU:C:2004:649, body 63 až 65, a usnesení ze dne 14. dubna 2016, KS Sports v. EUIPO, C‑480/15 P, nezveřejněné, EU:C:2016:266, bod 32).

64      Zjištění neexistence či nedostatku odůvodnění spadá pod porušení podstatných formálních náležitostí ve smyslu článku 263 SFEU a představuje nepominutelný důvod, který musí být unijním soudem uplatněn i bez návrhu (rozsudek ze dne 2. dubna 1998, Komise Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, EU:C:1998:154, bod 67).

65      Za těchto okolností se Tribunál v souladu s judikaturou citovanou v bodech 62 až 64 výše rozhodl i bez návrhu přezkoumat dodržení povinnosti uvést odůvodnění odvolacím senátem a vyzval účastníky řízení v rámci organizačního procesního opatření stanoveného v článku 89 jednacího řádu Tribunálu, aby se k této otázce písemně vyjádřili. Žalobkyně a EUIPO byly konkrétně vyzvány k přesnému uvedení starších práv, na nichž byl založen první a druhý návrh na prohlášení neplatnosti, přičemž vedlejší účastnice se k této otázce vyjádřila ve vyjádření k žalobě. Účastníci řízení byli navíc vyzváni, aby předložili vyjádření k tomu, že Tribunál případně i bez návrhu uplatní porušení povinnosti uvést odůvodnění stanovené v článku 94 nařízení 2017/1001 ze strany odvolacího senátu. V tomto ohledu byli vyzváni, aby uvedli, zda mají za to, že napadené rozhodnutí umožňuje identifikovat starší práva uplatněná na podporu prvního a druhého návrhu na prohlášení neplatnosti, a dále určit, zda práva uplatněná na podporu druhého návrhu na prohlášení neplatnosti byla uplatněna na podporu prvního návrhu na prohlášení neplatnosti.

66      Je třeba konstatovat, že žalobkyně neodpověděla na otázky Tribunálu ve stanovené lhůtě.

67      V odpovědi na první otázku Tribunálu EUIPO upřesňuje, že všechna práva uplatněná žalobkyní byla nabyta před podáním prvního návrhu na prohlášení neplatnosti. Uvedl, že tento návrh byl založen na třech národních ochranných známkách, a to na španělských ochranných známkách č. 94047 a č. 2503994, zapsaných dne 16. května 2001 a dne 1. května 2003, a na italské ochranné známce č. 597136, zapsané dne 4. května 1993, jakož i na názvu podniku Residencial Palladium. Kromě toho uvádí, že druhý návrh na prohlášení neplatnosti byl založen na „nezapsané firmě a názvu podniku“ Grand Hotel Palladium. V této souvislosti je třeba konstatovat, že práva uvedená EUIPO v podstatě odpovídají právům uvedeným právní předchůdkyní vedlejší účastnice ve vyjádření k žalobě.

68      Co se týče odpovědi na druhou otázku Tribunálu je třeba bez dalšího uvést, že i když EUIPO uznává, že v napadeném rozhodnutí uvedl nesprávnou informaci, pokud jde o práva uvedená v prvním návrhu na prohlášení neplatnosti, a připouští, že pokud jde o právo uplatněné ve druhém návrhu na prohlášení neplatnosti, mohlo být toto rozhodnutí přesnější, přičemž rovněž všeobecně odkazuje na implicitní odůvodnění napadeného rozhodnutí, EUIPO a vedlejší účastnice mají za to, že toto rozhodnutí je dostatečně odůvodněno a umožňuje určit, zda byla práva uplatňovaná na podporu druhého návrhu na prohlášení neplatnosti uplatněna na podporu prvního návrhu na prohlášení neplatnosti. Je však nutno konstatovat, že EUIPO a vedlejší účastnice v posledně uvedeném ohledu chápou napadené rozhodnutí diametrálně odlišně. EUIPO má totiž za to, že napadené rozhodnutí umožňuje určit, že právo, na kterém je založen druhý návrh na prohlášení neplatnosti, nebylo uplatněno na podporu prvního návrhu na prohlášení neplatnosti. Naproti tomu vedlejší účastnice má za to, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že práva uplatněná na podporu druhého návrhu na prohlášení neplatnosti již byla uplatněna na podporu prvního návrhu na prohlášení neplatnosti.

69      Konkrétně EUIPO v první řadě, pokud jde o první návrh na prohlášení neplatnosti, připouští, že odvolací senát nesprávně uvedl, že byl založen zejména na dvou označeních užívaných v obchodním styku.

70      Pokud jde o druhý návrh na prohlášení neplatnosti, EUIPO připouští, že odvolací senát mohl být přesnější, pokud jde o uplatněná starší práva, ale tvrdí, že jedinou otázkou položenou žalobkyní před odvolacím senátem bylo zjistit, zda byl čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009 použitelný na druhý návrh na prohlášení neplatnosti, pokud nebylo vydáno rozhodnutí ve věci samé týkající se prvního návrhu na prohlášení neplatnosti. Je přitom nutno konstatovat, že toto tvrzení EUIPO je nesprávné. Odvolací senát totiž v bodě 14 napadeného rozhodnutí uvedl, že podle žalobkyně se první návrh na prohlášení neplatnosti již zakládal na označení Grand Hotel Palladium, a v bodě 16 napadeného rozhodnutí uvedl, že právní předchůdkyně vedlejší účastnice tento argument žalobkyně zpochybňuje.

71      Kromě toho je třeba uvést, že odvolací senát měl v bodě 23 napadeného rozhodnutí za to, že v souladu s čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009 je návrh na prohlášení neplatnosti nepřípustný, zejména pokud „se zakládá na stejném starším právu nebo právu jiném, než je právo, které je základem [původního] [návrhu] na prohlášení neplatnosti, a toto právo mohlo být platně uplatněno“. V bodě 24 napadeného rozhodnutí dodal, že „jestliže žádný nový návrh na prohlášení neplatnosti nemůže být podán na základě jiných starších práv, která nepředstavují základ prvního návrhu na prohlášení neplatnosti, tím spíše nemůže být podán na základě stejného práva, které již existovalo v prvním řízení“. Z toho vyplývá, že odvolací senát měl za to, že není nezbytné rozhodnout o otázce, zda starší práva uplatněná na podporu druhého návrhu na prohlášení neplatnosti sloužila rovněž jako základ prvního návrhu na prohlášení neplatnosti, a nikoli že tato otázka nebyla v projednávané věci projednána.

72      Pokud jde o body 10, 13 a 19 napadeného rozhodnutí citované EUIPO, tyto body neobsahují žádnou identifikaci označení uplatněného na podporu jednoho ze dvou návrhů na prohlášení neplatnosti. Navíc z uvedených bodů 10 a 19 vyplývá, že se týkají hlavně znění čl. 53 odst. 4 nařízení č. 207/2009, aniž by z nich bylo možné vyvodit, zda byla na podporu prvního návrhu na prohlášení neplatnosti uplatněna práva, na nichž byl založen druhý návrh na prohlášení neplatnosti, zejména s ohledem na nepřesnost napadeného rozhodnutí, pokud jde o určení těchto práv a s ohledem na úvahy odvolacího senátu uvedené v bodech 23 a 24 uvedeného rozhodnutí.

73      Konečně EUIPO tvrdí, že vzhledem k tomu, že odvolací senát potvrdil rozhodnutí zrušovacího oddělení v plném rozsahu, je toto rozhodnutí, jakož i jeho odůvodnění součástí kontextu, ve kterém bylo napadené rozhodnutí přijato. Z toho vyvozuje, že uvedené rozhodnutí a tento kontext umožňují identifikovat starší práva uplatněná na podporu prvního a druhého návrhu na prohlášení neplatnosti, jakož i určit, že práva uplatněná na podporu druhého návrhu na prohlášení neplatnosti nebyla uplatněna v prvním návrhu na prohlášení neplatnosti. Nicméně s ohledem na vše, co bylo uvedeno v předcházejících bodech, a sice nepřesnosti, pokud jde o práva uplatněná v rámci obou návrhů na prohlášení neplatnosti, neshody mezi účastníky řízení, pokud jde o skutečnost, že označení uplatněné na podporu druhého návrhu na prohlášení neplatnosti bylo uplatněno již v prvním návrhu na prohlášení neplatnosti, a posouzení odvolacího senátu, podle něhož v podstatě nebylo významné rozhodnout o těchto neshodách (viz body 69 až 72 výše), nelze mít za to, že odůvodnění rozhodnutí zrušovacího oddělení může zhojit nedostatky a nepřesnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí.

74      Ve druhé řadě podle vedlejší účastnice, pokud jde o první návrh na prohlášení neplatnosti, odvolací senát uvedl, že uplatněnými právy byla zejména dvě označení používaná v obchodním styku. Z uvedeného návrhu podle ní vyplývá, že žalobkyně označila tato dvě označení jako Residencial Palladium a Grand Hotel Palladium. Pokud jde o druhý návrh na prohlášení neplatnosti, vedlejší účastnice má za to, že starší práva jsou jasně identifikována v napadeném rozhodnutí, z něhož vyplývá, že žalobkyně uplatnila firmu Grand Hotel Palladium a název společnosti Residencial Palladium.

75      Je nutno konstatovat, že v této souvislosti vedlejší účastnice jednak zdůrazňuje, že práva vznesená na podporu jednotlivých návrhů na prohlášení neplatnosti nejsou v napadeném rozhodnutí jasně a přesně určena a její chápání uplatněných práv se liší od chápání vyjádřeného EUIPO v jeho odpovědi na otázky Tribunálu.

76      Vedlejší účastnice se navíc domnívá, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací senát měl za to, že práva uplatněná ve druhém návrhu na prohlášení neplatnosti byla uplatněna na podporu prvního návrhu na prohlášení neplatnosti, na rozdíl od toho, co tvrdí EUIPO.

77      Je tudíž třeba mít za to, že z důvodu nedostatků odůvodnění napadeného rozhodnutí, uvedených v bodě 61 výše, potvrzených opačnými výklady napadeného rozhodnutí ze strany EUIPO a ze strany vedlejší účastnice, pokud jde o úvahy odvolacího senátu týkající se práv uplatněných na podporu jednotlivých návrhů na prohlášení neplatnosti, z napadeného rozhodnutí dostatečně jasně a přesně nevyplývá, jaká jsou tato práva a zda odvolací senát měl za to, že práva uplatněná na podporu druhého návrhu na prohlášení neplatnosti byla uplatněna v prvním návrhu na prohlášení neplatnosti, či nikoli.

78      Prvnímu bodu návrhových žádání žalobkyně je tudíž třeba vyhovět a napadené rozhodnutí zrušit v rozsahu, v němž odvolací senát porušil povinnost uvést odůvodnění, kterou mu ukládá článek 94 nařízení 2017/1001 tím, že jasně a přesně neurčil starší práva uplatněná na podporu prvního a druhého návrhu na prohlášení neplatnosti, čímž unijnímu soudu neumožnil posoudit důsledky nesprávného právního posouzení, kterého se dopustil odvolací senát, na legalitu napadeného rozhodnutí. Ve zbývající části je třeba žalobu zamítnout.

 K nákladům řízení

79      Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a EUIPO neměl v podstatné části ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit náhradu nákladů řízení.

80      Kromě toho vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice neměla v podstatné části ve věci úspěch, ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (pátý senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) ze dne 12. února 2020 (věc R 231/2019-4) se zrušuje.

2)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

3)      EUIPO ponese vlastní náklady řízení a kromě toho nahradí náklady řízení vynaložené společností Residencial Palladium, SL.

4)      Společnost Palladium Gestión, SL ponese vlastní náklady řízení.

Spielmann

Spineanu-Matei

Mastroianni

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 15. září 2021.

Podpisy.


*      Jednací jazyk: španělština.