ROZSUDEK SOUDU
18. září 1992 (*)
„Hospodářská soutěž – Povinnosti Komise v případě, kdy jí byla předložena stížnost“
Ve věci T-24/90,
Automec Srl, společnost podle italského práva, se sídlem v Lancenigo di Villorba (Itálie), zastoupená advokátem Giuseppem Celonou z advokátní komory v Miláně a Pierem A. M. Ferrarim, advokátem z advokátní komory v Římě, s adresou pro doručování v Lucemburku v kanceláři Georges Marguese, 20, rue Philippe II,
žalobkyně,
proti
Komisi Evropských společenství, zastoupené Enricem Traversou, členem právního oddělení, jako zmocněncem, s adresou pro účely doručování v Lucemburku u Roberto Haydera, člena právního oddělení, Centre Wagner, Kirchberg,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 28. února 1990, kterým se zamítá návrh žalovaného podle čl. 3 odst. 2 nařízení Rady č.17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články 85 a 86 Smlouvy o EHS (Úř. věst. 1962, 13, s. 204), týkající se chování společností BMW AG a BMW Italia SpA,
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ
EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ,
ve složení J. L. Cruz Vilaça, předseda, H. Kirschner, B. Vesterdorf, R. García‑Valdecasas a K. Lenaerts, předsedové senátů, D. Barrington, A. Saggio, C. Yeraris, R. Schintgen, C. P. Briët a J. Biancarelli, soudci,
generální advokát: D. A. O. Edward
vedoucí soudní kanceláře : H. Jung
s přihlédnutím k písemné části řízení a po ústní části řízení konané dne 22. října 1991,
po předložení písemného stanoviska generálního advokáta dne 10 března 1992,
vydává tento
Rozsudek
1 Žalobkyně je společností s ručením omezeným podle italského práva se sídlem v Lancenigo di Villorba (provincie Trévise). V roce 1960 uzavřela s BMW Italia SpA (dále jen „BMW Italia“) smlouvu o autorizovaném prodeji za účelem distribuce motorových vozidel BMW ve městě a v provincii Trévise.
2 Dopisem ze dne 20. května 1983 společnost BMW Italia informovala žalobkyni o svém úmyslu neobnovit smlouvu, jejíž platnost končila dnem 31. prosince 1984.
3 Žalobkyně podala podala proti společnosti BMW Italia u soudu v Miláně žalobu, kterou se domáhala pokračování v tomto smluvním vztahu. Po zamítnutí této žaloby se žalobkyně odvolala proti tomuto rozhodnutí ke Corte d‘appello di Milano (odvolacího soudu v Miláně). Společnost BMW Italia předložila předsedovi Tribunale di Treviso návrh na obstavení veškerého majetku společnosti Automec, na němž je umístěna značka BMW. Tento návrh byl zamítnut.
4 Zatímco tato věc byla projednávána před la Corte d‘appello di Milano, žalobkyně předložila dne 25. ledna 1988 Komisi návrh podle čl. 3 odst. 2, nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články 85 a 86 Smlouvy o EHS (Úř. věst. 1962, 13, s. 204, dále jen „nařízení č. 17“).
5 V tomto návrhu, po popsání průběhu a obsahu smluvních vztahů, které navázala s BMW Italia, a popisu obsahu sporů, které proti této společnosti vedla před vnitrostátními soudy, žalobkyně uplatňovala, že chování BMW Italia a její německé mateřské společnosti BMW AG porušuje článek 85 Smlouvy o EHS. Podle žalobkyně je distribuční systém BMW, povolený pro Spolkovou republiku Německo rozhodnutím Komise 75/73/EHS ze dne 13. prosince 1974 v řízení podle článku 85 Smlouvy o EHS (Úř. věst. 1975, L 29, s. 1, dále jen „rozhodnutí ze dne 13. prosince 1974“), systémem selektivní distribuce, přičemž žalobkyně splňuje požadovaná kvalitativní kritéria a tvrdí, že BMW Italia neměla právo jí odmítnout dodávky vozidel a náhradních dílů BMW a bránit jí v užívání ochranných známek BMW. Opírajíc se o rozsudek Soudního dvora ze dne 22. října 1986, Metro v. Komise (75/84, Recueil, s. 3021, 3091), žalobkyně má za to, že BMW Italia byla povinna přijmout ji jako distributora.
6 Žalobkyně, má tedy za to, že BMW byla povinna
– vyřizovat v cenách a za podmínek platných pro další prodejce objednávky vozidel a náhradních dílů, které jí žalobkyně předložila;
– povolit jí používání ochranných známek BMW v mezích nezbytných k běžnému informování veřejnosti a za obvyklých podmínek v automobilovém odvětví.
7 Žalobkyně tedy navrhovala, aby Komise přijala rozhodnutí nařizující BMW Italia a BMW AG ukončení oznámeného protiprávního jednání a přizpůsobení se výše uvedeným opatřením a jakýmkoli dalším opatřením, která Komise považuje za nezbytná nebo užitečná.
8 Dopisem ze dne 1. září 1988 žalobkyně podala stížnost na nedávný postup společnosti BMW vůči jejím italským autorizovaným prodejcům s cílem zabránit jim v prodeji vozidel potenciálním dalším prodejcům pod hrozbou ztráty jejich autorizovaného postavení. Žalobkyně dodala, že byla objetí bojkotu ze strany BMW a že ztratila možnost získat vozidla od italských a zahraničních autorizovaných prodejců této značky, ačkoli tato vozidla byla k dispozici. V nedávné době tedy nebyla schopna vyřídit několik objednávek, které obdržela.
9 Dne 30. listopadu 1988 Komise zaslala žalobkyni doporučený dopis podepsaný ředitelem generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž (dále jen „DG IV“). Ten v něm zaprvé informoval žalobkyni, že Komise se domnívá, že nemá pravomoc k tomu, aby vyhověla návrhu žalobkyně na základě údajů, které jí předložila. Dopis v tomto ohledu upřesňoval, že ačkoliv tyto údaje mohou být vzaty v úvahu vnitrostátním soudem v rámci sporu týkajícího se náhrady škody tvrzené žalobkyní, nemůže se jich naproti tomu dovolávat Komise, aby zavázala BMW obnovit její dodávky žalobkyni. Dopis zadruhé upozornil žalobkyni na nařízení (EHS) č. 123/85 ze dne 12. prosince 1984, o uplatnění čl. 85 odst. 3 Smlouvy o EHS na kategorie dohod o distribuci a prodejním a poprodejním servisu motorových vozidel (Úř. věst. 1985, L 15, s. 16, dále jen „nařízení č. 123/85“), které vstoupilo v platnost 1. července 1985. Komise dodala, že „různí evropští výrobci motorových vozidel, jak se zdá uvedli své příslušné distribuční smlouvy do souladu s nařízením. Na základě dostupných informací nelze předpokládat, že společnost BMW Italia nepřijala opatření za účelem uvedení její vlastní distribuční sítě do souladu s výše uvedenými normami Společenství v oblasti hospodářské soutěže“.
10 Dne 17. února 1989 žalobkyně podala proti tomuto dopisu žalobu na neplatnost (věc T‑64/89).
11 Dne 26. července 1989 Komise zaslala žalobkyni druhý doporučený dopis podepsaný i tentokráte generálním ředitelem pro hospodářskou soutěž. Po vysvětlení, že dopis ze dne 30. listopadu nebyl jejím konečným stanoviskem, Komise formálně informovala žalobkyni, že zamýšlí nevyhovět jejímu návrhu ze dne 25. ledna 1988. Komise odůvodnila své stanovisko tím, že na základě článku 85 Smlouvy o EHS nemá pravomoci nezbytné ke konstatování, že ukončení smlouvy o autorizovaném prodeji nebylo právně účinné a ani k tomu, aby nařídila obnovení smluvních vztahů mezi stranami podle vzorové smlouvy, kterou v současné době BMW Italia uplatňuje ve vztazích se svými autorizovanými prodejci. Komise dodala, že za předpokladu, že smlouva o autorizovaném prodeji uplatňovaná BMW odporuje čl. 85 odst. 1 Smlouvy, může nanejvýš konstatovat protiprávní jednání a neplatnost smlouvy, která z tohoto protiprávního jednání vyplývá. Kromě toho upozornila, že smluvní strana nemá právo bránit druhé smluvní straně, aby běžným způsobem vypověděla smlouvu ve výpovědní lhůtě stanovené smlouvou, jak tomu bylo v projednávané věci. Tato informace byla oznámena „podle a pro účely“ článku 6 nařízení Komise č. 99/63/EHS, ze dne 25. července 1963, o slyšeních stanovených v čl. 19 odst. 1 a 2 nařízení Rady č. 17 (Úř. věst. 1963, 127, s. 2268, dále jen „nařízení č. 99/63“), přičemž Komise vyzvala žalobkyni, aby předložila své vyjádření k této věci ve lhůtě dvou měsíců.
12 Dopisem ze dne 4. října 1989 žalobkyně odpověděla na tuto výzvu tvrzením, že ve své stížnosti se pouze domáhala práva být účastníkem systému selektivní distribuce, který byl podle ní zaveden BMW, a nikoliv zachování předchozí smlouvy o autorizovaném prodeji. Připomenula, že její zástupci uvedli, že jedno řízení o otázkách týkajících se této smlouvy probíhá před italskými soudy. Naproti tomu pokud jde o její právo být účastníkem distribučního systému zástupci žalobkyně uvedli, že toto právo nevyplývá z této smlouvy, ale z „mnoha zásad, které byly mnohokrát potvrzeny Komisí a Soudním dvorem v oblasti selektivní distribuce“, když žalobkyně 25 let dokazovala, že splňuje požadavky BMW. Žalobkyně rovněž uplatňuje, že Komise tím, že se ve svém dopise ze dne 30. listopadu 1988 dovolává nedostatku údajů umožňujících předpokládat, že distribuční systém BMW není slučitelný s nařízením č. 123/85 o blokové výjimce, použila ve prospěch BMW neoprávněnou presumpci neviny vzhledem k důkazům, které žalobkyně předložila pokud jde o chování BMW. Mimoto je překvapena, že Komise uplatňuje nedostatek pravomoci k tomu, aby nařídila obnovu smluvních vztahů mezi žalobkyní a BMW, protože nikdy nic takového nenavrhovala. Žalobkyně se domáhá „svého práva na obnovení dodávek výrobků BMW, nikoliv na základě výhradního autorizovaného prodeje, ale jako distributor, který splňuje všechny podmínky požadované k tomu, aby byla vybrána jako člen distribuční sítě“. Je tedy proti tomu, aby Komise připisovala jejímu návrhu obsah, který nemá.
13 Dne 28. února 1990, člen Komise pověřený hospodářskou soutěží zaslal žalobkyni jménem Komise dopis tohoto znění:
„Odvolávám se na návrh, který jste předložili Komisi dne 25. ledna 1988 v souladu s čl. 3 odst. 2 nařízení Rady č. 17/62 směřující proti BMW Italia, který upozorňuje na protiprávní jednání porušující čl. 85 odst. 1 Smlouvy o EHS, kterého se podle Vašeho názoru dopustila uvedená společnost.
Komise přezkoumala skutkové a právní okolnosti, které jste popsali ve Vaší stížnosti a dala Vám možnost vyjádřit se k úmyslu Komise nevyhovět zmíněné stížnosti. Tento úmysl Vám byl oznámen předběžným dopisem ze dne 30. listopadu 1988 a poté ‘dopisem podle článku 6‘ ze dne 26. července 1989.
Ve Vaší odpovědi ze dne 4. října 1989 jste na podporu Vašeho návrhu neuvedli nové skutečnosti a nové argumenty nebo právní odkazy. Z toho vyplývá, že Komise nevidí důvod změnit svůj úmysl zamítnout Váš návrh na zahájení řízení z následujících důvodů:
1. V první řadě a s ohledem na návrh, který jste vznesli ve Vaší stížnosti (strana 7 odstavec 2 první a druhá odrážka: nařídit BMW, aby dodávala společnosti Automec vozidla a náhradní díly a povolila společnosti Automec užívat značku BMW), Komise má za to, že na základě čl. 85 odst. 1 Smlouvy nemá pravomoc k vydání příkazu, která by jí umožňovala uložit výrobci povinnost dodávat jeho výrobky za okolností projednávaného případu, a to i kdyby Komise zjistila, že distribuční systém takového výrobce, jako je BMW Italia, je v rozporu s čl. 85 odst. 1. Automec krom toho neposkytla žádný údaj o tom, že BMW Italia má dominantní postavení a že ho zneužila, čímž porušila článek 86 Smlouvy, přičemž pouze tento článek Smlouvy by Komisi případně umožňoval uložit BMW Italia povinnost uzavřít smlouvu se společností Automec.
2. S ohledem na druhý návrh společnosti Automec (strana 7 stížnosti, odstavec 3: ukončit protiprávní jednání, které Automec vytýká BMW Italia), Komise konstatuje, že Automec již předložila italským soudům prvního a druhého stupně spor s BMW Italia o ukončení smlouvy o autorizovaném prodeji, která v minulosti vázala obě společnosti. Podle Komise nic nebrání společnosti Automec, aby stejným vnitrostátním soudům předložila otázku souladu nynějšího distribučního systému BMW Italia s článkem 85; projednání této otázky vnitrostátním soudem se navíc zdá být snadnějším, protože tento soud již dokonale zná smluvní vztahy, které BMW Italia zavedla se svými distributory.
Komise si Vám v tomto ohledu dovoluje připomenout, že italský soud je příslušný nejen k použití článku 85 a zejména jeho odstavce 2, k čemuž je příslušná i Komise, ale má také pravomoc, kterou Komise nemá, tedy případně uložit BMW Italia náhradu škody společnosti Automec v rozsahu, v němž Automec je schopna dokázat, že odmítnutí prodeje zmíněným výrobcem jí způsobilo škodu. Článek 6 nařízení č. 99/63 poskytuje Komisi pravomoc volného uvážení údajů, které shromáždila při přezkumu určité stížnosti, tedy pravomoc, která jí umožňuje stanovit různé stupně priority při vyřizování věcí, které jí jsou předkládány.
Na základě předchozích úvah uvedených v bodě 2 tohoto dopisu, Komise dospěla k závěru, že v projednávaném případě neexistuje dostatečný zájem Společenství k důkladnému přezkumu skutečností uvedených v návrhu.
3. V důsledku toho Vás informuji, že z důvodů uvedených v bodech 1 a 2 se Komise rozhodla nevyhovět návrhu, který jste předložili dne 25. ledna 1988 podle čl. 3 odst. 2 nařízení Rady č. 17/62.“
14 Dne 10. července 1990, Soud odmítl jako nepřípustnou žalobu na neplatnost podanou žalobkyní proti dopisu Komise ze dne 30. listopadu 1988 (rozsudek ze dne 10 července 1990, Automec v. Komise, T- 64/89, Recueil,, s. II- 367), z důvodu, že tento dopis není rozhodnutím o stížnosti žalobkyně, ale je součástí neformální výměny názorů v rámci první ze třech postupných fází, v nichž probíhá řízení podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 17 a článku 6 nařízení č. 99/63. Rozsudek nabyl právní moci a je věcí rozhodnutou.
15 Co se týká dalšího průběhu sporů mezi žalobkyní a BMW Italia před italskými soudy, žalobkyně při jednání prohlásila, že jak Tribunale di Milano, tak poté Corte d´appello di Milano zamítly její žalobu směřující k uložení společnosti BMW Italia povinnosti pokračovat ve smluvních vztazích s žalobkyní, přičemž posledně uvedená podala proti tomuto rozhodnutí kasační stížnost ke Corte suprema di cassazione (nejvyššího kasačního soudu). Žalobkyně dále dodala, že Tribunale di Milano vyhověl žalobě BMW Italia směrující k zabránění užívání ochranných známek BMW v rámci reklamy na vozidla, která jsou předmětem paralelního dovozu, přičemž předtím byla tato žaloba zamítnuta Pretorem a předsedou Tribunale di Treviso. Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí odvolala ke Corte d´appello di Milano.
Řízení
16 Za těchto okolností žalobkyně podala tuto žalobu návrhem došlým kanceláři Soudu dne 3. května 1990.
17 Písemná část řízení měla obvyklý průběh. Na návrh prvního senátu, po slyšení účastníků řízení, Soud předložil věc k projednání a rozhodnutí plénu. Předseda Soudu určil generálního advokáta.
18 Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta, se Soud rozhodl zahájit ústní část řízení bez předběžných důkazních opatření. Soud nicméně bez návrhu rozhodl přihlédnout k následujícím dokumentům založeným do spisu ve věci T-64/89 (Automec I) účastníky řízení:
– návrh předložený žalobkyní Komisi dne 25. ledna 1988 podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 17 (příloha 5 k žalobě ve věci T-64/89);
– dopis zaslaný žalobkyní Komisi dne 1. září 1988 (příloha 18 k žalobě ve věci T-64/89);
– dopis zaslaný žalobkyní Komisi dne 4. října 1989 (příloha k vyjádření žalobkyně k incidenčnímu návrhu Komise ve věci T-64/89).
19 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Soudu byly vyslechnuty na jednání dne 22. října 1991. Generální advokát předložil své písemné stanovisko dne 10. března 1992, kdy předseda ukončil ústní část řízení.
20 Ve své žalobě žalobkyně navrhuje, aby Soud:
– nařídil spojení této věci s věcí T‑64/89, která je již projednávána;
– prohlásil žalobu za přípustnou, přičemž si žalobkyně vyhrazuje právo vzít ji zpět poté co rozsudek, kterým se zrušuje údajně individuální rozhodnutí ze dne 30. listopadu 1988, nabude právní moci jako věc rozhodnutá;
– zrušil individuální rozhodnutí ředitelství pro hospodářskou soutěž a také nařízení č. 123/85, pokud je nevyhnutelným předpokladem tohoto rozhodnutí;
– prohlásil, že podle článku 176 Smlouvy je Komise povinna přijmout opatření vyplývající z rozsudku, který bude vydán;
– uložil Komisi náhradu škody;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
Ve své replice, podané po vydání rozsudku ve věci T‑64/89, navrhla, aby Soud:
– zrušil rozhodnutí generálního ředitelství Komise pro hospodářskou soutěž ze dne 28. února 1990; to po případném prohlášení, že nařízení č. 123/85 se nevztahuje na systémy selektivní distribuce; nebo podpůrně, jestliže by toto nařízení muselo být považováno za vztahující se jak na systémy výhradní distribuce, tak na systémy selektivní distribuce, zrušit toto nařízení jako odporující nařízení Rady č. 19/65/EHS, které je právním základem prvně uvedeného nařízení, a v každém případě jako stižené vadou zjevné protiprávnosti z důvodu, že upravilo stejným způsobem dva naprosto rozdílné hospodářské mechanizmy;
– prohlásil, že Komise je povinna na základě článku 176 Smlouvy přijmout opatření vyplývající z rozsudku, který bude vydán;
– uložil Komisi náhradu škody;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
21 Komise navrhla, aby Soud:
– zamítl návrh žalobkyně, aby bylo nařízeno spojení této věci s věcí T‑64/89, která je již projednávána;
– zamítl žalobu společnosti Automec, jejímž předmětem je zrušení rozhodnutí Komise ze dne 28. února 1990 ((SG(90) D/2816));
– zamítl návrh, aby byla Komisi uložena náhrada škody;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení
1. Co se týká předmětu stížnosti
Argumentace účastníků řízení
22 Žalobkyně vytýká Komisi, že nerespektovala předmět její stížnosti, když měla za to, že se omezuje na návrh, aby Komise nařídila BMW vyřídit její objednávky a povolit jí užívání ochranných známek BMW, zatímco předmětem šetření, které žalobkyně navrhovala, bylo zjistit, zda bojkot jehož je obětí, vyplývá z distribučního systému BMW nebo, zda je diskriminačním uplatněním tohoto systému.
23 Žalobkyně uplatňuje, že navrhovala nejen, aby Komise konstatovala protiprávní jednání BMW porušující čl. 85 odst. 1 a přijala rozhodnutí ukládající BMW ukončení protiprávních jednání, kterých se dopustila, ale také, aby Komise odňala výjimku udělenou výše zmíněnému systému selektivní distribuce BMW rozhodnutím ze dne 13. prosince 1974 a/nebo výhodu blokové výjimky stanovené v nařízení č. 123/85.
24 Žalobkyně zdůrazňuje, že Komise není vázána zvláštními návrhy, které stěžovatelka vznesla, ale že může sama určit obsah příkazu směřujícího k ukončení protiprávního jednání, pod podmínkou, že tento příkaz je vhodný k dosažení tohoto cíle a že je v souladu se zásadou proporcionality.
25 Komise odpovídá, že hlavním předmětem návrhu společnosti Automec bylo nařídit BMW, aby obnovila své dodávky a povolila užívání ochranných známek BMW a že odmítnutí BMW zásobovat žalobkyni, je hlavním důvodem její stížnosti a žaloby. Podle Komise tento návrh splývá s návrhem, aby Komise nařídila přijetí žalobkyně do distribučního systému BMW.
26 Ve své duplice Komise zpochybňuje, že jí žalobkyně navrhovala, aby odňala výhodu výjimky pro systém selektivní distribuce BMW, jak vyplývá z nařízení č. 123/85 a přijala tak rozhodnutí spadající do její výlučné pravomoci.
Závěry Soudu
27 Soud konstatuje, že stížnost žalobkyně obsahuje jednak návrh na přijetí dvou zvláštních opatření vůči společnosti BMW, a sice příkaz který této společnosti nařizuje vyřídit objednávky žalobkyně a příkaz, který jí nařizuje povolit žalobkyni užívání některých z jejích ochranných známek. Dále obsahuje obecnější návrh na přijetí rozhodnutí, které zavazuje společnost BMW ukončit oznámené protiprávní jednání a ukládá jí jakékoli jiné opatření, které Komise považuje za nezbytné nebo užitečné.
28 Ve vztahu k těmto návrhům je napadené rozhodnutí rozděleno do dvou částí. V první části Komise, dovolávajíc se své pravomoci, odmítá přikázat BMW, aby dodávala své výrobky žalobkyni a povolila jí užívat ochranou známku BMW. Ve druhé části, odkazujíc na spory mezi BMW a žalobkyní probíhající před italskými soudy, odmítá svou pravomoc volného uvážení ve vztahu ke stupni priority, kterou uděluje vyřízení stížnosti a nedostatek dostatečného zájmu Společenství na důkladném přezkumu věci v rozsahu, v němž stížnost směřuje k vydání rozhodnutí zavazujícího BMW ukončit údajné protiprávní jednání. Obě části napadeného rozhodnutí tedy odpovídají dvěma aspektům, které tvoří stížnost žalobkyně.
29 V oznámení podle článku 6 nařízení č. 99/63 zaslaném žalobkyni dne 26. července 1989 se hovořilo o návrhu žalobkyně na nařízení „obnovení“ smluvních vztahů, které udržovala s BMW. Ve své odpovědi ze dne 4. října 1989, žalobkyně zpochybnila tento výklad svého návrhu a upřesnila, že se chce domáhat práva být součástí distribučního systému BMW, který kvalifikuje jako systém selektivní distribuce, nezávisle na předchozích smluvních vztazích. Komise vzala toto upřesnění v úvahu a v napadeném rozhodnutí odstranila jakýkoliv odkaz na údajný návrh žalobkyně na obnovení předchozích smluvních vztahů.
30 V napadeném rozhodnutí ostatně nic neumožňuje předpokládat, že se Komise považuje za vázanou návrhy na zvláštní příkazy, jak byly vzneseny žalobkyní a že tedy popřela možnost přijmout, namísto navrhovaných příkazů, jiná vhodná opatření k ukončení případného protiprávního jednání. První část napadeného rozhodnutí se totiž omezuje na zodpovězení návrhu na zvláštní příkazy, jak byl vznesen žalobkyní, aniž by Komise předjímala otázku, zda může přijmout jiná opatření.
31 V druhé části napadeného rozhodnutí Komise odpověděla na obecnější návrh na přijetí rozhodnutí zavazujícího BMW ukončit údajné protiprávní jednání a nařizujícího jakákoli opatření, která jsou užitečná k tomuto účelu.
32 Soud nakonec konstatuje, že stížnost předložená žalobkyní nesměřovala k odnětí výhody blokové výjimky stanovené v nařízení č. 123/85. Ve své žalobě ve věci T‑64/89 (s. 15 a 17) žalobkyně nepochybně vytýkala Komisi, že porušila čl. 10 odst. 1 nařízení č. 123/85, které jí dává pravomoc odejmout výhodu výjimky vyplývající z použití výše uvedeného nařízení v rozsahu, v němž bylo použitelné. Tento odkaz učiněný v dokumentu zaslaném Soudu a nikoliv Komisi však nemůže rozšířit předmět stížnosti, která již byla podána. V tomto ohledu je vhodné poznamenat, že žalobkyně měla příležitost ve své odpovědi na dopis, který jí byl zaslán dne 4. října 1989 podle článku 6 nařízení č. 99/63, upřesnit obsah své stížnosti. V této odpovědi, dané po podání žaloby ve věci T‑64/89, však není žádný odkaz na případné odnětí výhody výjimky. Za těchto okolností Komise nemůže chápat stížnost tak, že směřuje k odnětí výhody blokové výjimky stanovené nařízením č. 123/85.
33 Z toho vyplývá, že Komise respektovala předmět stížnosti podané žalobkyní.
2. Co se týká první části napadeného rozhodnutí
Argumentace účastníků řízení
34 Na rozdíl od první části napadeného rozhodnutí, ve které Komise prohlašuje, že nemá dostatek pravomoci k tomu, aby vydala zvláštní příkazy navrhované žalobkyní, posledně uvedená uplatňuje jediný žalobní důvod vycházející z porušení práva Společenství, zejména článku 3 nařízení č. 17.
35 Ve své žalobě žalobkyně popírá rozlišení, které Komise činí mezi pravomocemi jimiž disponuje na základě zmíněného článku, na jedné straně v případě porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy a na druhé straně v případě porušení článku 86. Zdůrazňuje, že ve znění článku 3 nařízení č. 17 takové rozlišení není a že tedy toto ustanovení dává Komisi v jednom i druhém případě pravomoc „zavazovat rozhodnutím podniky … aby ukončily zjištěné protiprávní jednání“. V projednávaném případě přitom jediným způsobem jak ukončit porušování článku 85, které spočívá v odmítání dodávek, je nařídit dodání požadovaného zboží.
36 Ve své replice žalobkyně zaprvé tvrdí, že neexistence dohody mezi BMW a jí samotnou není na překážku použití čl. 85 odst. 1 Smlouvy. Podle ní chování, které je zdánlivě jednostranné, může spadat do působnosti čl. 85 odst. 1, zejména když se uskutečňuje v rámci distribučního systému.
37 Žalobkyně uplatňuje, že BMW provozuje systém selektivní distribuce. Z judikatury Soudního dvora však vyplývá (rozsudek ze dne 11. října 1983, Demo-Studio Schmidt v. Komise, 210/81, Recueil,, s. 3045), že prodejce, který byl bez důvodu vyloučen ze systému selektivní distribuce může navrhnout Komisi, aby zasáhla na základě čl. 3 odst. 2 písm. b) nařízení č. 17 a že případně může proti odmítnutí ze strany Komise zahájit řízení před soudem Společenství. Žalobkyně se domnívá, že všechny znaky protiprávního jednání uvedené ve výše uvedeném rozsudku jsou v projednávaném případě splněny.
38 Mimoto žalobkyně má za to, že je nelogické domnívat se, že by Komise mohla, pokud by takový případ nastal, konstatovat protiprávnost celého distribučního systému a zakázat BMW, aby ho v budoucnosti uplatňovala, pokud by nemohla vznášet námitky proti chování výrobce vůči jednotlivým prodejcům. Kdyby tomu totiž tak bylo, bylo by snadné vytvořit „na papíře“ smluvní systémy, které by byly ve značném souladu s pravidly hospodářské soutěže, aby poté nebyly uplatňovány s jistotou, že v praxi Komise nemá žádnou pravomoc zasáhnout. Na podporu svého tvrzení se dovolává rozsudku Soudního dvora ze dne 17. září 1985, Ford v. Komise (25/84 a 26/84, Recueil, s. 2725), z něhož vyplývá, že Komise může vzít v úvahu, když přezkoumává smlouvu o autorizovaném prodeji za účelem případné výjimky, všechny okolnosti uplatňování této smlouvy, mezi které lez počítat odmítnutí dodávek. Komise by tedy neměla posuzovat pouze „systémy ve svém celku“, ale rovněž jejich konkrétní použití a dokonce i jejich nepoužití.
39 Žalobkyně se domnívá, že případná existence výjimky nebrání takovému přezkumu konkrétních podmínek použití distribučního systému. Žalobkyně plně uznává, že Komise nemůže donucovacími prostředky zajistit výkon rozhodnutí nařizujícího BMW, aby obnovila své dodávky, zdůrazňuje však, že Komise disponuje pravomocemi k odrazování, zejména formou pokut, které umožňují dodržovat takové rozhodnutí.
40 Komise zdůrazňuje, že odlišná logika, která se projevuje v článcích 85 a 86 Smlouvy, která je podle ní zdůrazněna v rozsudku Soudu ze dne 10. července 1990, Tetra Pak v. Komise (T‑51/89, Recueil, s. II-309), přiznává rozdílný dosah pravomocím, kterými disponuje na základě článku 3 nařízení č. 17 v případech porušení jednoho nebo druhého z těchto dvou ustanovení Smlouvy. Připomíná, že článek 86 zakazuje dominantnímu podniku uskutečňovat jednostranné chování, které omezuje hospodářskou soutěž a které může spočívat buď v úmyslném konání nebo v opomenutí. To je důvod pro který Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 6. března 1974, Commercial Solvents v. Komise (6/73 a 7/73, Recueil, s. 223), potvrdil, že článek 3 nařízení č. 17 se musí používat v závislosti na povaze zjištěného protiprávního jednání a jeho použití může rovněž zahrnovat příkaz uskutečnit určité protiprávně opomenuté úkony nebo plnění, jako je zákaz pokračovat v některých činnostech, praktikách nebo situacích, které jsou v rozporu se Smlouvou.
41 Naopak v případě porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy se Komise domnívá, že jak předmět, tak rozsah jejích pravomocí zasahovat je odlišný. Pokud jde o předmět, to jest o protiprávní jednání, které může ukončit, Komise zdůrazňuje, že článek 85 zakazuje dohody mezi dvěma nebo více podniky, jejichž cílem nebo výsledkem je narušení hospodářské soutěže. Podle Komise jediná dohoda, na kterou se v projednávaném případě může vztahovat článek 85 Smlouvy, je dohoda, která existuje mezi BMW Italia a jejími nynějšími distributory, a pouze s ohledem na tuto dohodu, Komise může uplatnit pravomoc zasáhnout, kterou jí svěřuje čl. 3 odst. 1 nařízení č. 17. Podle Komise rozsudek Soudního dvora ze dne 28. února 1984, Ford v. Komise (228/82 a 229/82, Recueil, s. 1129, dále jen „Ford II “), potvrzuje, že v rámci distribučního systému, samotná dohoda představovaná smlouvou o autorizovaném prodeji může porušit článek 85 Smlouvy.
42 Pokud jde o rozsah svých pravomocí v případě porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy, Komise se opírá o tentýž rozsudek na podporu tvrzení, že jediné rozhodnutí, které může přijmout na základě čl. 3 odst. 1 nařízení č. 17, je případně konstatovat neslučitelnost dotyčného distribučního systému s ustanoveními čl. 85 odst. 1 Smlouvy a zavázat dodavatele, aby ukončil provádění smlouvy o autorizovaném prodeji jako celku. Dodává, stále odkazujíc na rozsudek Ford II, že proto není zbavena veškeré možnosti reagovat na protisoutěžní chování uskutečněné v rámci distribučního systému, protože může například uložit pokutu, jestliže je smlouva o autorizovaném prodeji nadále prováděna.
43 Komise uvádí, že Automec si nepřeje zrušení distribučního systému, ale naopak uplatňuje právo být jeho součástí. Toto právo je však zvláštním a individuálním právem, jehož výkon Komise nemá pravomoc nařídit, jestliže to není v rámci působnosti článku 86 Smlouvy.
44 Ve své duplice Komise dodává, že výše uvedený rozsudek Soudního dvora ze dne 11. října 1983, 210/81, jehož se dovolává žalobkyně, se vztahuje na případ současného porušení článků 85 a 86 Smlouvy a že dva precedenty uvedené Soudním dvorem v tomto rozsudku, totiž jeho výše uvedený rozsudek ze dne 6. března 1974, 6/73 a 7/73 a jeho usnesení ze dne 17. ledna 1980, Camera Care v. Komise (792/79 R, Recueil, s. 119), se týkají buď porušení článku 86 (Commercial Solvents), nebo případu porušení obou dvou článků 85 a 86 (Camera Care).
45 Komise tvrdí, že zákaz kartelových dohod a pravomoci, které jí byly svěřeny, aby zajišťovala dodržování tohoto zákazu, jí neumožňují omezovat smluvní svobodu hospodářských subjektů, tím, že by přistoupila až k uložení povinnosti výrobci přijmout určitého prodejce do svého distribučního systému. Odvolává se v této věci na stanovisko generální advokátky Rozès ve věci 210/81 (s. 3067, uvedené výše).
46 Nakonec Komise zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí v ničem nepředjímá ani otázku, zda distribuční systém BMW Italia je systémem selektivní distribuce nebo systémem jak výhradní tak selektivní distribuce, tedy systémem takového typu, na něž se vztahuje nařízení č. 123/85, ani otázku, zda zmíněný systém je či není protiprávní z hlediska čl. 85 odst. 1 Smlouvy. Podle Komise, i za předpokladu, že by konstatovala, že distribuční systém zavedený BMW Italia porušuje čl. 85, odst. 1, ani článek 85, ani čl. 3 odst. 1 nařízení č. 17 jí nedávají pravomoc uložit BMW Italia povinnost, aby uzavřela smlouvu se společností Automec.
Závěry Soudu
47 Soud má za to, že je namístě určit, zda Komise porušila právo Společenství, zejména článek 3 nařízení č. 17 tím, že odmítla návrh na přijetí zvláštních výše uvedených příkazů z důvodu, že nemá pravomoc přijímat taková opatření za okolností projednávaného případu.
48 Je třeba připomenout, že návrh žalobkyně směřoval k tomu, aby bylo nařízeno BMW Italia vyřídit objednávky, které jí předala; přičemž směřovala rovněž k tomu, aby bylo nařízeno BMW povolit jí užívat některé z jejích ochranných známek. Tyto požadavky byly odůvodněny skutečností, že žalobkyně se domnívala, že splňuje všechny požadované podmínky pro to, aby byla součástí distribuční sítě BMW. Žalobkyně v důsledku toho navrhovala Komisi, aby přijala dva zvláštní příkazy proti BMW v rámci uplatnění údajného práva žalobkyně být přijata do distribuční sítě zavedené BMW.
49 Jelikož Komise odmítla v první části svého rozhodnutí návrh na přijetí těchto dvou zvláštních příkazů, je namístě přezkoumat, zda by čl. 3 odst. 1 nařízení č. 17, který zmocňuje Komisi zavazovat dotčené podniky, aby ukončili Komisí shledaná protiprávní jednání porušující právo hospodářské soutěže, mohl být společně s čl. 85 odst. 1 Smlouvy právním základem rozhodnutí, které by vyhovělo takovému návrhu.
50 Článek 85 odst. 1 zakazuje určité protisoutěžní dohody nebo praktiky. Mezi důsledky, které může mít porušení tohoto zákazu z hlediska občanského práva je jen jediný, který je výslovně stanoven v čl. 85 odst. 2, a sice neplatnost dohody. Přísluší vnitrostátnímu právu, aby definovalo další důsledky spojené s porušením článku 85 Smlouvy, jako je povinnost nahradit škodu způsobenou třetí osobě nebo případná povinnost uzavřít smlouvu (viz pokud jde o možnosti, které mají vnitrostátní soudy k dispozici, vnitrostátní postupy, které byly předmětem rozsudků Soudního dvora ze dne 16. června 1981, Salonia, 126/80, Recueil, s. 1563, 1774, a ze dne 3. července 1985, Binon, 243/83, Recueil, s. 2015, 2035). Je to tedy vnitrostátní soud, kdo v takovém případě a podle pravidel vnitrostátního práva může přikázat hospodářskému subjektu, aby uzavřel smlouvu s jiným subjektem.
51 Vzhledem k tomu, že smluvní svoboda musí zůstat pravidlem, nelze v zásadě přiznávat Komisi v rámci příkazních pravomocí, kterými disponuje za účelem ukončení porušování čl. 85 odst. 1, pravomoc přikázat určité straně, aby vstoupila do smluvních vztahů, jelikož je všeobecným pravidlem, že Komise má vhodné prostředky k tomu, aby uložila podniku ukončení protiprávního jednání.
52 Takové omezení smluvní svobody nemůže být odůvodněno zvláště tehdy, existuje-li více prostředků k ukončení protiprávního jednání. To je případ těch porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy, která vyplývají z používání distribučního systému. Ve skutečnosti taková porušení mohou být vyloučena také ukončením nebo pozměněním distribučního systému. Za takových okolností má Komise bezpochyb pravomoc konstatovat protiprávní jednání a nařídit dotyčným stranám, aby je ukončily, nepřísluší jí však ukládat stranám svůj výběr chování z různých možností chování, které jsou všechny v souladu se Smlouvou.
53 Je tedy vhodné konstatovat, že za okolností projednávaného případu Komise nebyla zmocněna přijmout zvláštní příkazy zavazující BMW, aby dodávala žalobkyni a aby jí povolila užívat ochranné známky BMW. Z toho vyplývá, že Komise neporušila právo Společenství tím, že z důvodu nedostatku své pravomoci odmítla návrh na přijetí uvedených příkazů.
54 Pravomoc, kterou má Komise k přijetí rozhodnutí, které může vyvolat praktické důsledky rovnající se příkazům požadovaným žalobkyní a možnost překvalifikovat návrh žalobkyně na návrh směřující k přijetí podobného rozhodnutí, kterou Komise měla, nemohou tento závěr vyvrátit. Komise se totiž nedovolávala nedostatku své pravomoci, aby odůvodnila odmítnutí stížnosti jako celku, ale pouze proto, aby odůvodnila odmítnutí přijmout požadovaná zvláštní opatření. V rozsahu, v němž předmět stížnosti jde nad rámec tohoto zvláštního návrhu, řeší tuto otázkou nikoliv první část rozhodnutí, ale jeho část druhá.
3. Co se týká druhé části napadeného rozhodnutí
55 Vůči druhé části napadeného rozhodnutí žalobkyně uplatňuje v podstatě čtyři žalobní důvody. První vychází ze skutečnosti, že Komise údajně porušila článek 155 Smlouvy, článek 3 nařízení č. 17 a článek 6 nařízení č. 99/63 tím, že odmítla uplatnit svou vlastní pravomoc. Druhý žalobní důvod uvedený při jednání vychází z porušení povinnosti odůvodnění zakotvené v článku 190 Smlouvy. Třetí žalobní důvod předložený v její replice vychází z nepoužitelnosti a protiprávnosti nařízení č. 123/85. Čtvrtý žalobní důvod vychází ze zneužití pravomoci.
a) K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článku 155 Smlouvy, článku 3 nařízení č. 17 a článku 6 nařízení č. 99/63 a k druhému žalobnímu důvodu, který se týká odůvodnění napadeného rozhodnutí
Argumentace účastníků řízení
56 Žalobkyně především vytýká Komisi, že se vzdala použití svých pravomocí ve prospěch vnitrostátních soudů, pokud jde o použití článku 85, zatímco prohlásila v odborném tisku, že „z důvodu čl. 85 odst. 2 nemůže být od vnitrostátních soudů požadována žádná právní ochrana“ proti protisoutěžním ustanovením vyskytujícím se v distribučních smlouvách.
57 Uplatňuje, že právo Společenství stanoví postup pro zamezení protiprávním jednáním a že Komise se nemůže vyhnout uplatnění pravomocí, které se k tomu vztahují. Odvolává se v tomto ohledu na povinnost, která v této věci přísluší Komisi na základě Smlouvy, jakož i na výhradní a zvláštní pravomoci Komise pokud jde o protiprávní jednání, výjimky a selektivní distribuci na základě, mimo jiné, ustanovení nařízení č. 123/85. Žalobkyně zdůrazňuje, že je na ní, aby si vybrala, zda se obrátí na vnitrostátní soudy nebo na příslušné orgány Společenství a že Komisi nepřísluší, aby vůči žalobkyni prosazovala svůj výběr. Dodává, že věci projednávané u italských soudů mají jiný předmět, než je předmět její stížnosti.
58 V druhé řadě žalobkyně tvrdí, že Komise se v projednávaném případě nemůže dovolávat diskreční povahy svých pravomocí. Právo zamítnout stížnost přiznané Komisi článkem 6 nařízení č. 99/63 se týká pouze zamítnutí ve věci samé v návaznosti na šetření, které umožnilo Komisi shromáždit údaje nezbytné k použití jejího volného uvážení. Komise je tak povinna zahájit u každé stížnosti přezkumné řízení, s výjimkou případů zjevně neopodstatněných stížností. Výše uvedený článek 6, podle kterého Komise může „nevyhovět“ návrhu se tedy vztahuje k příkazu ukončit protiprávní jednání a nikoliv k zahájení řízení. Na podporu svého tvrzení se žalobkyně dovolává výše uvedeného rozsudku Soudního dvora ze dne 11. října 1983, 210/81, bod 19.
59 Ve své replice žalobkyně zatřetí popírá, že neexistuje dostatečný zájem Společenství na důkladnému přezkumu skutečností uvedených ve stížnosti. Oběžník, rozeslaný dne 7. července 1988 společností BMW Italia všem jejím autorizovaným prodejcům odrazující od prodejů neautorizovaným prodejcům a prodejů „mimo území“, které jsou uzavírány s pomocí „zprostředkovatelů nebo obchodníků“, totiž odporuje požadavkům práva Společenství v oblasti jak selektivní tak výhradní distribuce, a požadavkům ustanovení čl. 3 bodu 11 nařízení č. 123/85. Sama Komise dvakrát potvrdila, jednou ve svém oznámení týkajícím se nařízení č. 123/85 (Úř. věst. 1985, C 17, s. 4, odst. 1 bod 3) a jednou ve své Šestnácté zprávě o politice hospodářské soutěže (bod 30, s. 45), že takové chování porušuje základní pravidla.
60 Komise se domnívá, že vzhledem k přímé použitelnosti čl. 85 odst. 1 Smlouvy mají Komise a vnitrostátní soud ve skutečnosti souběžné pravomoci používat toto ustanovení, jak dokládají rozsudky Soudního dvora ze dne 30. ledna 1974, BRT (127/73, Recueil, s. 51), a ze dne 10. července 1980, Lauder (37/79, Recueil, s. 2481).
61 Dodává, že zúčastněné osoby mají právo obrátit se buď na orgány Společenství nebo na vnitrostátní orgány, za účelem uplatnění práv, které pro ně vyplývají z článku 85 Smlouvy, přičemž právní důsledky, které mohou vyplývat z jednoho nebo druhého postupu jsou rozdílné. V tomto ohledu ostatně žalobkyně nepopírá, že italský soud má na rozdíl od Komise pravomoc uložit BMW Italia náhradu škody, kterou mohlo žalobkyni způsobit odmítnutí prodávat.
62 Komise mimo jiné uvádí, že žalobkyně ani nepopírá, že italské soudy mají možnost lépe vyřešit případný spor o údajném porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy společností BMW Italia v rozsahu, němž soudy v Miláně nebo Vicence mohou lépe než Komise přezkoumat návrhy společnosti Automec a použít čl. 85 odst. 1 a případně ustanovení nařízení č. 123/85 na distribuční systém BMW Italia. Pravomoc vnitrostátního soudu, pokud se jedná o rozhodnutí, zda daná smlouva má výhodu blokové výjimky, byla potvrzena Soudním dvorem v jeho rozsudku ze dne 3. února 1976, Roubaix (63/75, Recueil, s. 111)
63 Komise uvádí, že otázka, zda má či nemá volné uvážení při zamítnutí stížností, které jí byly předloženy, aniž by provedla předběžné šetření, je významnou a zásadní otázkou, pokud jde o výkon jejích kontrolních pravomocí. Je to poprvé, kdy se soud Společenství má vyjádřit k rozhodnutí, kterým Komise zamítla stížnost, aniž by důkladně přezkoumala skutečnosti uvedené stěžovatelkou a aniž by tyto skutečnosti posoudila. Toto rozhodnutí je založeno na existenci pravomoci Komise stanovit ve veřejném zájmu Společenství různé stupně priority v rámci šetření stížností.
64 Komise nepopírá, že každý stěžovatel má právo na odpověď, tedy na konečný akt, ve kterém se orgán vyjadřuje k jeho stížnosti. Tvrdí však, že podle judikatury Soudního dvora (rozsudek ze dne 18. října 1979, GEMA v. Komise, 125/78, Recueil, s. 3173, 3179), nicméně není povinna přijmout konečné rozhodnutí, ve kterém konstatuje existenci či neexistenci údajného protiprávního jednání. Jelikož Komise disponuje širokým prostorem pro volné uvážení pokud jde o přijetí meritorního rozhodnutí o stížnosti, má tím spíše prostor pro volné uvážení při přijetí aktů v rámci přípravy konečného rozhodnutí, jako je zahájení šetření. Komise však uznává, že je povinna přezkoumat stížnosti nediskriminačním způsobem, což potvrzuje, že v tomto případě učinila. V tomto ohledu uplatňuje, že ověření slučitelnosti distribučního systému BMW Italia s čl. 85 odst. 1 Smlouvy a ustanoveními nařízení č. 123/85 by vyžadovalo velmi rozsáhlé a značně složité šetření, které by musela zahájit takřka ex nihilo, zatímco různé italské soudy, na které se obrátila jak společnost Automec, tak společnost BMW Italia, znaly smluvní vztahy, které společnost BMW Italia udržovala se svými prodejci a zejména smluvní vztahy s žalobkyní v minulosti. Podle Komise uvedené soudy proto mohou snadněji, než ona sama provést nezbytné šetření, aby posoudily slučitelnost distribučního systému BMW Italia s pravidly Společenství v oblasti hospodářské soutěže.
65 Komise zdůrazňuje, že jsou to její úvahy, jakož i péče o hospodárnost řízení, které jí přivedly k závěru, že stížnost Automecu nepředstavuje, s ohledem na tisíce probíhajících řízení před Komisí, stupeň veřejného zájmu, který je dostatečný k zahájení dalšího šetření s ohledem na šetření již provedená italskými soudy před nimiž bylo zahájeno řízení v důsledku „svobodné volby“ dvou dotyčných podniků.
66 Pokud jde o obecnou zásadu, podle které má k dispozici volné uvážení, které jí umožňuje stanovit takové stupně priority, Komise zaprvé tvrdí, že žádné ustanovení práva Společenství ji nezavazuje zahájit šetření pokaždé, kdy jí byla předložena stížnost. Ve své duplice uvádí, že žalobkyně se na podporu svého tvrzení nemůže dovolávat výše uvedeného rozsudku Soudního dvora ze dne 11. října 1983, 210/81, který je ojedinělým rozsudkem v rozsahu, v němž v tomto ohledu nelze hovořit o ustálené judikatuře.
67 Komise zadruhé uvádí, že podle italské verze článku 6 nařízení č. 99/63 může nevyhovět stížnosti na základě informací a důkazů „di cui dispone“ (které má k dispozici) a ne na základě informací a důkazů, které mohla mít k dispozici jako výsledek dlouhého, složitého a nákladného šetření; zatřetí potvrzuje, že má povinnost dbát na dodržování veřejného pořádku tím, že postupuje proti takovým chováním, která jsou svým rozsahem, závažností a délkou trvání velmi závažným protiprávním zásahem do volné hospodářské soutěže. Uplatňuje, že pokud by byla povinna vždy zahájit šetření po podání stížnosti, pak by výběr věcí, ve kterých má být provedeno šetření, náležel spíše podnikům podávajícím stížnost než samotné Komisi, což by podřizovalo tento výběr spíše kritériím soukromého než veřejného zájmu.
68 Komise se dovolává statistických údajů o řízeních v oblasti hospodářské soutěže, která u ní stále probíhají, aby prokázala nezbytnost definovat kritéria priority při přezkumu rozdílných věcí s ohledem na omezený počet svých pracovníků. Vysvětluje, že z důvodu velkého množství věcí musela ve své Sedmnácté zprávě o politice hospodářské soutěže (bod 9, s. 24) definovat následující kritéria priority;
„Týkají-li se věci velmi důležitých politických otázek, Komise je obvykle vyřizuje přednostně. V případě věcí, které vyšetřuje z vlastního podnětu a v případě stížností Komise přezkoumává závažnost údajných protiprávních jednání. Kromě toho je v případě stížností a oznámení třeba vzít v úvahu skutečnost, že rozhodnutí musí být přijato rychle. To jsou zejména případy, ve kterých probíhají řízení před vnitrostátními soudy. Věci, ve kterých je požadována výhoda oponentního řízení stanoveného v nařízeních o blokových výjimkách, musí být vždy považovány za prioritní vzhledem k šestiměsíční lhůtě. V ostatních případech jsou věci vyřizovány chronologicky.“
69 Podle Komise je zřejmé, že stížnost žalobkyně neodpovídá žádnému z těchto kritérií priority, ať už se jedná o závažnost údajného protiprávního jednání nebo o nezbytnost rozhodnutí Komise, které umožní vnitrostátnímu soudu rozhodnout. Pokud jde o toto poslední kritérium Komise jednak připomíná, že její rozhodnutí nebylo nezbytné k rozhodnutí italských soudů o sporech, které jim příslušné strany již předložili. Dále vysvětluje, že toto kritérium se vztahuje zejména na případ, kdy se věc projednávaná vnitrostátním soudem týká platnosti nebo plnění ze smlouvy, která byla oznámena Komisi a pro kterou byla požadována výjimka podle čl. 85 odst. 3 Smlouvy, přičemž použití tohoto ustanovení patří do výhradní pravomoci Komise. V projednávaném případě tomu tak není, protože použití čl. 85 odst. 3 na distribuční dohody v automobilovém odvětví je upraveno nařízením č. 123/85. Použití tohoto nařízení však plně spadá do pravomoci italských soudů, které by v případě pochybností o platnosti ustanovení tohoto nařízení měly předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 177 Smlouvy (rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 22. října 1987, Foto-Frost, 314/85, Recueil, s. 4225).
70 Komise ještě uplatňuje, že nepříslušnost vnitrostátního soudu k rozhodnutí o odnětí výjimky v ničem nezpochybňuje její vlastní tvrzení, protože žalobkyně tvrdí, že bloková výjimka stanovená v nařízení č. 123/85 se nevztahuje na distribuční systém BMW Italia a podpůrně, že toto nařízení je neplatné.
Závěry Soudu
71 Soud má za to, že podstatou otázky, která mu je tímto žalobním důvodem položena, je, jaké jsou povinnosti Komise v případě, kdy jí fyzická nebo právnická osoba předložila návrh podle článku 3 nařízení č. 17
72 Je namístě poznamenat, že nařízení č. 17 a nařízení č. 99/63 udělila osobám, které předložily Komisi stížnost, procesní práva, jako je právo být informován o důvodech, pro které Komise hodlá zamítnout jejich stížnost a právo vyjádřit se k těmto důvodům. Zákonodárce Společenství tak zavázal Komisi k určitým zvláštním povinnostem. Nicméně ani nařízení č. 17 ani nařízení č. 99/63 neobsahují výslovná ustanovení týkající se postupu ve věci samé v případě stížnosti a případných vyšetřovacích povinností Komise.
73 Za účelem definování povinností Komise v této otázce, je vhodné úvodem připomenout, že Komise odpovídá za provádění a zaměření politiky Společenství v oblasti hospodářské soutěže (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 28. února 1991, Delimitis, C-234/89, Recueil, s. 935, 991). Z tohoto důvodu tedy čl. 89 odst. 1 Smlouvy pověřil Komisi úkolem dbát na provádění zásad vytyčených v článcích 85 a 86 a z tohoto důvodu jí ustanovení předpisů přijatých na základě článku 87 udělila rozsáhlé pravomoci.
74 Rozsah povinností Komise v oblasti práva hospodářské soutěže musí být přezkoumáván ve světle čl. 89 odst. 1 Smlouvy, který je v této oblasti zvláštním vyjádřením obecného úkolu dohledu svěřeného Komisi článkem 155 Smlouvy. Avšak, jak konstatoval Soudní dvůr v rámci článku 169 Smlouvy (rozsudek ze dne 14. února 1989, Star Fruit v. Komise, 247/87, Recueil, s. 301), tento úkol nezahrnuje povinnost Komise zahájit řízení za účelem zjištění případného porušení práva Společenství.
75 V tomto ohledu, Soud uvádí, že z judikatury Soudního dvora (rozsudek ze dne 18. října 1979, GEMA, uvedený výše, s. 3173, 3189) vyplývá, že mezi práva udělená stěžovatelům nařízeními č. 17 a č. 99/63 nepatří právo na obdržení rozhodnutí ve smyslu článku 189 Smlouvy, pokud jde o existenci či neexistenci údajného protiprávního jednání. Z toho vyplývá, že Komise není povinna vyjádřit se k této otázce, kromě případů, kdy předmět stížnosti spadá do jejích výlučných pravomocí, jako je pravomoc odejmout výjimku udělenou na základě čl. 85 odst. 3 Smlouvy
76 Jelikož Komise nemá povinnost rozhodnout o existenci či neexistenci protiprávního jednání, nemůže být nucena, aby vedla vyšetřování, protože toto vyšetřování nemůže mít jiný předmět, než vyhledávání důkazů o existenci nebo neexistenci protiprávního jednání, které není povinna zjišťovat. V tomto ohledu je namístě připomenout, že na rozdíl od toho, co stanoví druhá věta čl. 89 odst. 1 Smlouvy v případě žádostí podaných členskými státy, nařízení č. 17 a č. 99/63 výslovně nezavazují Komisi vyšetřovat stížnosti, které jí byly předloženy.
77 V tomto ohledu je vhodné poznamenat, že nedílnou součástí výkonu činnosti správního orgánu je pravomoc orgánu pověřeného úkolem veřejné služby přijímat veškerá organizační opatření nezbytná k výkonu úkolu, kterým byl pověřen, včetně vymezení priorit, v rámci stanoveném právním předpisem, pokud takové priority nevymezil zákonodárce. To musí být zejména případ, kdy byl orgán pověřen tak rozsáhlým a obecným úkolem dohledu a kontroly, jako je úkol dohledu a kontroly svěřený Komisi v oblasti hospodářské soutěže. Proto skutečnost, že Komise uděluje různé stupně priority spisům, které jí byly předloženy v oblasti hospodářské soutěže, je slučitelná s povinnostmi, které jí byly uloženy právem Společenství.
78 Tento závěr není v rozporu s rozsudky Soudního dvora ze dne 11. října 1983, 210/81, uvedený výše, ze dne 28. března 1985, CICCE (298/83, Recueil, s. 1105), a ze dne 17. listopadu 1987, BAT a Reynolds v. Komise (142/84 a 156/84, Recueil, s. 4487). V rozsudku Demo-Studio Schmidt měl Soudní dvůr totiž zato, že Komise „měla povinnost přezkoumat skutečnosti uvedené“ stěžovatelkou, aniž by rozhodoval o otázce, zda by Komise mohla upustit od provedení šetření stížnosti, jelikož v daném případě Komise přezkoumala skutečnosti uvedené ve stížnosti a tuto stížnost zamítla z důvodu, že nezjistila žádnou skutečnost umožňující učinit závěr, že došlo k protiprávnímu jednání. Stejně tak tato otázka nevyvstala v rámci pozdějších rozsudků ve věcech CICCE (298/836, uvedený výše) a BAT a Reynolds (142/84 a 156/84, uvedené výše).
79 Avšak i když od Komise nelze požadovat, aby provedla šetření, procesní záruky stanovené v článku 3 nařízení č.17 a v článku 6 nařízení č. 99/63 ji nicméně zavazují pozorně přezkoumávat skutkové a právní okolnosti, o kterých byla informována stěžovatelem, aby posoudila zda tyto okolnosti svědčí o chování, které svou povahou narušuje hospodářskou soutěž na společného trhu a ovlivňuje obchod mezi členskými státy (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 11. října 1983, Dema-Studio Schmidt, ze dne 28. března 1985, CICCE, a ze dne 17. listopadu 1987, BAT a Reynolds, uvedené výše).
80 Když, stejně jako v projednávaném případě, Komise uzavřela spis obsahující stížnost, aniž by provedla šetření, přezkum legality, který Soud musí provést, je zaměřen na ověření, zda sporné rozhodnutí nevychází z věcně nesprávných skutkových zjištění, zda není stiženo žádným právním pochybením, žádným zjevně nesprávným posouzením nebo zneužitím pravomoci
81 Je na Soudu, aby na základě těchto zásad nejprve ověřil, že Komise provedla přezkum stížnosti, k němuž je povinna, tím, že s řádnou péčí posoudila skutkové a právní okolnosti uvedené žalobkyní v její stížnosti a poté, zda Komise správně odůvodnila své rozhodnutí uzavřít spis obsahující stížnost jednak tím, že vykonala svou pravomoc „stanovit různé stupně priority při vyřizování věcí, které jí byly předloženy“, a dále tím, že zohlednila zájem Společenství, který vykazuje tato věc, jako kritérium priority.
82 V tomto ohledu, Soud nejprve konstatuje, zda Komise provedla pozorný přezkum, v jehož rámci vzala v úvahu nejen skutkové a právní okolnosti uvedené v samotné stížnosti, ale rovněž podstoupila neformální výměnu názorů a informací se žalobkyní a jejími advokáty. Komise zamítla stížnost až po obeznámení se s podrobnými údaji poskytnutými žalobkyní při této příležitosti a s vyjádřeními podanými v odpovědi na dopis zaslaný podle článku 6 nařízení č. 99/63. S ohledem na právní a skutkové okolnosti obsažené ve stížnosti Komise tedy provedla patřičný přezkum této stížnosti a nelze jí vytýkat nedostatek řádné péče.
83 Dále pokud jde o odůvodnění sporného rozhodnutí uzavřít spis obsahující stížnost, Soud nejprve připomíná, že Komise má právo stanovit různé stupně priority v rámci přezkumu stížností, které jí byly předloženy.
84 Je namístě dále přezkoumat zda je legitimní, jak tvrdí Komise, odvolávat se na zájem Společenství, který věc vykazuje, jako na kritérium priority.
85 V tomto ohledu je namístě připomenout, že na rozdíl od civilního soudu jehož úkolem je chránit subjektivní práva soukromých osob v jejich vzájemných vztazích, správní orgán musí jednat ve veřejném zájmu. V důsledku toho je legitimní, aby se Komise odvolávala na zájem Společenství při stanovní stupně priority udělované různým věcem, které jí byly předloženy. Toto nepovede k vynětí činnosti Komise ze soudního přezkumu, protože na základě požadavku odůvodnění stanoveného v článku 190 Smlouvy se Komise nemůže spokojit s abstraktním odkazem na zájem Společenství. Je povinna uvést právní a skutkové důvody, které jí vedly k závěru, že neexistoval dostatečný zájem Společenství, který by mohl odůvodnit přijetí vyšetřovacích opatření. Soud kontroluje činnost Komise právě prostřednictvím přezkumu legality těchto důvodů.
86 Za účelem posouzení zájmu Společenství na přezkumu věci, Komise musí vzít v úvahu okolnosti projednávaného případu a zejména právní a skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti, která jí byla předložena. Je na Komisi, aby zejména zvážila význam údajného protiprávního jednání pro fungování společného trhu, pravděpodobnost možnosti prokázat jeho existenci a rozsah nezbytných vyšetřovacích opatření, za účelem splnění svého úkolu dohledu nad dodržováním článků 85 a 86 v nejlepších možných podmínkách.
87 V této souvislosti je vhodné přezkoumat, zda je v projednávaném případě správné, že Komise dospěla k závěru, že neexistoval dostatečný zájem Společenství na přezkumu věci z důvodu, že žalobkyně, která již italským soudům předložila spor týkající se ukončení smlouvy o autorizovaném prodeji, může těmto soudům rovněž předložit otázku slučitelnosti distribučního systému BMW Italia s čl. 85 odst. 1 Smlouvy.
88 V tomto ohledu je důležité uvést, že tímto závěrem se Komise neomezila na prohlášení, že by se obecně neměla zabývat věcí pouze z toho důvodu, že vnitrostátní soud má pravomoc ji přezkoumat. Vnitrostátnímu soudu již byly totiž předloženy související spory mezi společností Automec a BMW Italia týkající se distribučního systému posledně jmenované společnosti a žalobkyně nepopírala, že italské soudy již znají smluvní vztahy mezi BMW Italia a jejími distributory. Za těchto zvláštních okolností projednávaného případu, důvody týkající se hospodárnosti řízení a řádného výkonu spravedlnosti svědčí ve prospěch přezkumu věci soudem, který je již seznámen s podobnými otázkami.
89 Pro účely posouzení legality sporného rozhodnutí uzavřít spis obsahující stížnost je nicméně vhodné určit, zda Komise tím, že odkázala podnik podávající stížnost k vnitrostátnímu soudu, nepřehlédla rozsah ochrany, jež může vnitrostátní soud zajistit právům tohoto podniku podle čl. 85 odst. 1 Smlouvy.
90 V této souvislosti je namístě uvést, že čl. 85 odst. 1 a článek 86 má přímé účinky ve vztazích mezi jednotlivci a uděluje jim jako procesním subjektům práva, která vnitrostátní soudy musí chránit (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 30. ledna 1974, 127/73, uvedený výše). Pravomoc použít uvedená ustanovení přísluší současně Komisi a vnitrostátním soudům (viz zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 28. února 1991, C-234/89, uvedený výše). Toto přidělení pravomocí je ostatně charakterizováno povinností loajální spolupráce mezi Komisí a vnitrostátními soudy, která vyplývá z článku 5 Smlouvy (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 28. února 1991, C-234/89, uvedený výše).
91 Je tedy třeba přezkoumat, zda Komise mohla počítat s touto spoluprací, aby zajistila posouzení slučitelnosti distribučního systému BMW Italia s čl. 85 odst. 1 Smlouvy.
92 Za tímto účelem může italský soud nejprve přezkoumat, zda tento systém obsahuje omezení hospodářské soutěže ve smyslu čl. 85 odst. 1. V případě pochybnosti, může předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Jestliže zjistí, že došlo k omezení hospodářské soutěže v rozporu s čl. 85 odst. 1, přísluší mu poté přezkoumat, zda systém podléhá výhodě blokové výjimky na základě nařízení č. 123/85. Přezkum této otázky rovněž spadá do jeho pravomoci (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 28. února 1991, C-234/89, uvedený výše). V případě pochybnosti o platnosti nebo výkladu uvedeného nařízení, soud může rovněž předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v souladu s článkem 177 Smlouvy. V každém z těchto případů může vnitrostátní soud sám rozhodnout o tom, zda je distribuční systém v souladu s čl. 85 odst. 1 Smlouvy.
93 Ačkoliv vnitrostátní soud nemá pravomoc nařídit ukončení protiprávního jednání, které mohl zjistit, a uložit pokuty podnikům, které se ho dopustily, jak může učinit Komise, přísluší mu nicméně použít čl. 85 odst. 2 Smlouvy ve vztazích mezi jednotlivci. Tím, že Smlouva výslovně stanovila tuto občanskoprávní sankci, předpokládá, že vnitrostátní právo dává soudu pravomoc chránit práva podniků, jež se staly oběťmi protisoutěžních praktik.
94 V projednávaném případě však žalobkyně nepředložila žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že italské právo nestanoví žádný právní prostředek umožňující vnitrostátnímu soudu dostatečným způsobem chránit její práva.
95 Je třeba ještě poznamenat, že v projednávaném případě existence nařízení o blokové výjimce za předpokladu, že je použitelné, byla prvkem, který Komise mohla oprávněně vzít v úvahu při posuzování veřejného zájmu Společenství na provedení šetření takového distribučního systému. Jak totiž Komise správně uvedla, hlavním cílem nařízení o blokové výjimce je omezit oznamování a individuální přezkum distribučních smluv používaných v daném odvětví. Existence takového nařízení mimo jiné usnadňuje použití práva hospodářské soutěže vnitrostátním soudem
96 Tím, že odkázala žalobkyni k vnitrostátnímu soudu, Komise nepřehlédla rozsah ochrany, kterou tento soud může zajistit právům žalobkyně podle čl. 85 odst. 1 a 2 Smlouvy.
97 Ze souhrnu výše uvedeného vyplývá, že přezkum sporného rozhodnutí Soudem neodhalil právní ani skutkové pochybení nebo zjevně nesprávné posouzení. Z toho vyplývá, že žalobní důvod vycházející z porušení práva Společenství, zejména z článku 155 Smlouvy, článku 3 nařízení č. 17 a článku 6 nařízení č. 99/63, není opodstatněný.
98 Z předcházejících úvah navíc nutně vyplývá, že odůvodnění sporného rozhodnutí je dostatečné, jelikož žalobkyně mohla řádně uplatnit svá práva před Soudem a Soud mohl provést přezkum legality.
b) K třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z protiprávnosti nařízení č. 123/85
Argumentace účastníků řízení
99 Ve své žalobě žalobkyně navrhovala zrušení nařízení č. 123/85 v rozsahu, v němž je „nevyhnutelným předpokladem“ napadeného rozhodnutí, aniž by však předložila žalobní důvody na podporu tohoto návrhu. Ve své replice žalobkyně tvrdí, že toto nařízení není v projednávaném případě použitelné, protože upravuje pouze výhradní distribuci a nevztahuje se na selektivní distribuci. Dodává, že kdyby tomu tak nebylo, bylo by uvedené nařízení neplatné, protože by vyvolalo evidentní nelogičnost a zjevnou nespravedlnost tím, že podřizuje jednotné úpravě dva od sebe tak značně odlišné hospodářské mechanizmy, jako jsou dvě výše uvedené formy distribuce.
100 Komise opakuje, že se nevyslovila k použitelnosti nebo nepoužitelnosti uvedeného nařízení na distribuční systém zavedený společností BMW Italia v rozsahu, v němž jí žalobkyně neprávem připisuje názor, podle kterého je toto nařízení v projednávaném případě použitelné a může se vztahovat jak na systém výhradní distribuce, tak na systém selektivní distribuce. Komise trvá na skutečnosti, že se může vyslovit k povaze tohoto distribučního systému až po provedení důkladného a adekvátního přezkumu skutkových okolností uvedených v návrhu, ale že neměla za to, že existuje dostatečný zájem Společenství, aby tak učinila.
Závěry Soudu
101 Vzhledem k tomu, že je nesporné, že napadené rozhodnutí, které ostatně neobsahuje žádný odkaz na nařízení č. 123/85 nebo na případnou slučitelnost distribučního systému BMW Italia s tímto nařízením, se nijak nevyslovuje k použitelnosti nařízení č. 123/85 v projednávaném případě, je tento žalobní důvod neúčinný. V každém případě je tedy třeba jej zamítnout.
c) Ke čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu ze zneužití pravomoci
Argumentace účastníků řízení
102 V rámci tohoto žalobního důvodu žalobkyně uplatňuje, že Komise použila pravidla Společenství s cílem chránit spíše podnik než hospodářskou soutěž obecně. Ve své replice dodala, že odmítnutí zahájit šetření i po předložení výše uvedeného oběžníku ze dne 7. července 1988, kterým BMW naléhala na své autorizované prodejce, aby neprodávali vozidla neautorizovaným prodejcům a „zprostředkovatelům nebo obchodníkům“ potvrzuje vůli Komise zvýhodnit BMW, kterou „navíc zbavila starosti s povinností podat odůvodnění“. Mimo to žalobkyně tvrdí, že žádný ze tří dopisů, které jí Komise zaslala neuvádí skutečné důvody, které přiměly Komisi k tomu, aby nevzala v úvahu její stížnost a důkazy, které předložila.
103 Komise popírá, že porušila svou povinnost přezkoumat stížnost s veškerou nestranností. Domnívá se, že objektivně vykonala svou pravomoc volného uvážení pokud jde o přezkum stížností, které jí byly předloženy a uvádí, že žalobkyně nesmí pouze tvrdit, ale také dokázat, že v projednávaném případě Komise vykonala uvedenou pravomoc zneužívajícím a/nebo zaujatým způsobem, čímž sledovala jiný cíl než ten, pro který jí tato pravomoc byla svěřena zákonodárcem Společenství. Komise tvrdí, že neměla žádný úmysl a priori „očistit “ BMW Italia od podezření, že porušila pravidla hospodářské soutěže, tím méně ji nechat těžit z takzvané presumpce neviny.
104 Ve své duplice Komise dodává, že tvrzení žalobkyně, podle kterého žádný z jejích postupně odesílaných dopisů neuvedl skutečné důvody jejího rozhodnutí, je nepřípustné a že „skutečné důvody“ na kterých se zakládá druhá část napadeného rozhodnutí, jsou výlučně ty, které jsou uvedeny v dopise ze dne 28. února 1990.
Závěry Soudu
105 Je třeba poznamenat, že tvrzení o zneužití pravomoci lze vzít v úvahu pouze když žalobce předloží objektivní, relevantní a shodující se indicie, z nichž vyplývá existence zneužití pravomoci (viz například rozsudek Soudního dvora ze dne 13. července 1989, Caturla-Poch a De la Fuente v. Parlament, 36/87, Recueil, s. 2471, 2489 a rozsudek Soudu ze dne 27. června 1991, Valverde v. Soudní dvůr, T-156/89, Recueil, s. II-453).
106 Je tedy důležité přezkoumat, zda důkazy předložené žalobkyní vedou k závěru, že Komise v projednávaném případě použila rozhodovací pravomoc, kterou jí svěřuje nařízení č. 17, za jiným účelem, než je ten, pro který jí byla svěřena, totiž za účelem dohledu nad uplatňováním zásad stanovených články 85 a 86 Smlouvy.
107 V tomto ohledu je třeba uvést, že žalobkyně neuvedla žádnou konkrétní okolnost, ze které lze dovodit, že důvody uvedené Komisí k odůvodnění uzavření spisu obsahujícího stížnost byly jen záminkami a že skutečně sledovaným cílem bylo vyhnout se uplatnění pravidel hospodářské soutěže na podnik BMW. Skutečnost, že Komise neposoudila slučitelnost chování BMW s článkem 85 neznamená, že jednala svévolně, zejména vzhledem k tomu, že žalobkyně nepopřela, že takové posouzení by vyžadovalo rozsáhlé a složité šetření. Oběžník BMW Italia ze dne 7. července 1988, na který se žalobkyně rovněž odvolává, nemůže nijak prokázat zneužití pravomoci ze strany Komise. Tento dopis obsahuje pouze pokyny společnosti BMW Italia určené všem jejím autorizovaným prodejcům a v ničem nenaznačuje, že Komise chtěla chránit společnosti skupiny BMW přijetím napadeného rozhodnutí. Zůstává uvést, že žalobkyně předkládá argumenty směřující k prokázání existence porušení článku 85 společností BMW. Tyto argumenty však nepředstavují žádné indicie, z nichž by bylo možné dovodit, že Komise byla vedena protiprávními úvahami, když se rozhodla neověřovat opodstatněnost těchto tvrzení.
108 Je tedy namístě konstatovat, že zneužití pravomoci není prokázáno a že tento žalobní důvod tak musí být zamítnut.
109 Ze všech předchozích úvah vyplývá, že návrhová žádání směřující ke zrušení musí být zamítnuta. Vzhledem k tomu, že návrhová žádání směřující k náhradě škody jsou výlučně založena na stejných žalobních důvodech, jako jsou žalobní důvody uplatněné na podporu návrhových žádání směřujících ke zrušení, a vzhledem k tomu, že se Komise nedopustila žádné protiprávnosti, je rovněž namístě zamítnout návrh na náhradu škody, aniž by bylo nezbytné rozhodovat o jeho přípustnosti.
K nákladům řízení
110 Podle ustanovení čl. 85 odst. 2 jednacího řádu Soudu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neměla ve věci úspěch, je namístě jí uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
SOUD
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Žalobkyni se ukládá náhrada nákladů řízení.
Cruz Vilaça | Vesterdorf | García-Valdecasas |
Lenaerts | Barrington | Saggio |
Kirschner | Yeraris | Schintgen |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 18. září 1992.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |
H. Jung | | J. L. Cruz Vilaça |