Language of document : ECLI:EU:T:2021:332

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého rozšířeného senátu)

9. června 2021(*)

„Veřejná služba – Zaměstnanci ECB – Náhrada léčebných výdajů a výdajů na vzdělávání – Padělání – Disciplinární řízení – Propuštění – Trestní řízení – Zastavení trestního stíhání – Zproštění obžaloby – Pravomoc Výkonné rady – Právní jistota – Uplynutí promlčecí doby, ve které lze zahájit disciplinární řízení – Zásada, podle které trestní řízení přerušuje řízení disciplinární – Presumpce neviny – Nestrannost disciplinární komise – Nesprávné právní posouzení – Průkaznost důkazů – Přiměřená lhůta – Přiměřenost sankce – Rozsah soudního přezkumu – Odpovědnost“

Ve věci T‑514/19,

DI, zastoupený L. Levi, advokátkou,

žalobce,

proti

Evropské centrální bance (ECB), zastoupené F. Malfrèrem a F. von Lindeinerem, jako zmocněnci, ve spolupráci s B. Wägenbaurem, advokátem,

žalované,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 270 SFEU a článku 50a statutu Soudního dvora Evropské unie a znějící zaprvé na zrušení rozhodnutí ECB ze dne 7. května 2019 o propuštění žalobce bez výpovědní doby z disciplinárního důvodu a rozhodnutí ECB ze dne 25. června 2019, kterým byla zamítnuta žádost o obnovu řízení, zadruhé na to, aby bylo nařízeno, že se žalobce od 11. května 2019 znovu přijímá do služebního poměru, a zatřetí na náhradu nemajetkové újmy, která žalobci údajně vznikla v důsledku těchto rozhodnutí a kvůli době trvání disciplinárního řízení,

TRIBUNÁL (čtvrtý rozšířený senát),

ve složení S. Gervasoni, předseda, L. Madise, P. Nihoul, R. Frendo (zpravodajka) a J. Martín y Pérez de Nanclares, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: P. Cullen, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 9. října 2020,

vydává tento

Rozsudek

I.      Skutečnosti předcházející sporu

1        Žalobce DI začal pracovat u Evropské centrální banky (dále jen ECB nebo „Banka“) v roce 1999. V době, kdy vůči němu bylo vedeno disciplinární řízení týkající se žádostí o proplacení zaprvé faktur za fyzioterapii, zadruhé příjmových dokladů z lékáren a zatřetí faktur za doučování, vykonával funkci hlavního IT asistenta zařazeného do platové třídy D.

2        Společnost spravující systém zdravotního pojištění ECB (dále jen „společnost A“) Banku několika sděleními vyhotovenými v období od 13. prosince 2013 do 23. listopadu 2015 informovala o dvou souborech skutečností. Zaprvé, žalobce jí k proplacení neoprávněně předložil faktury za fyzioterapii, ačkoliv tyto faktury vystavila kosmetička B, a zadruhé ji požádal o proplacení padělaných příjmových dokladů z lékáren.

3        Dne 14. května 2014 ECB informovala o skutkových okolnostech souvisejících s proplacením faktur za fyzioterapii Staatsanwaltschaft Frankfurt am Main (státní zastupitelství ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo, dále jen „státní zastupitelství“).

4        Rozhodnutím ze dne 21. října 2014 Výkonná rada ECB rozhodla, že se žalobce dočasně zprošťuje výkonu svých pracovních povinností, a stanovila, že od listopadu 2014 bude po dobu nejvýše čtyř měsíců o 30 % snížen jeho základní plat. Toto rozhodnutí bylo odůvodněno informacemi poskytnutými společností A a potřebou zabezpečit náležitý průběh trestního vyšetřování a disciplinárního řízení.

5        Dne 23. ledna 2015 sdělila ECB státnímu zastupitelství doplňující informace, které jí poskytla společnost A v souvislosti se žádostmi o proplacení příjmových dokladů z lékáren.

6        Po vyslechnutí žalobce, které proběhlo dne 3. února 2016, vypracovalo generální ředitelství (GŘ) ECB pro lidské zdroje, rozpočet a organizaci dne 8. září 2016 „zprávu o možném porušení pracovních povinností“ (dále jen „zpráva č. 1“), a to na základě článku 8.3.2 pravidel pro zaměstnance ECB (dále jen „pravidla pro zaměstnance“). V této zprávě byly k tíži žalobci připisovány dva soubory skutkových okolností. Zaprvé v období od 12. listopadu 2009 do 29. září 2014 žalobce předložil společnosti A 86 faktur za fyzioterapeutické služby, které měla poskytovat jeho manželce, jejich dětem i jemu samotnému osoba B, a to v hodnotě 61 490 eur, přičemž z této částky bylo žalobci proplaceno 56 041,09 eura, ačkoliv B není fyzioterapeutka, nýbrž kosmetička. Zadruhé v období od února 2009 do září 2013 žalobce dále společnosti A podvodně předložil ručně psané příjmové doklady z lékáren celkově odpovídající částce 21 289,08 eura, z níž mu bylo proplaceno 19 427,86 eura.

7        Dne 12. září 2016 podalo státní zastupitelství proti žalobci obžalobu, v důsledku čehož bylo proti němu zahájeno řízení před trestním soudem pro trestný čin podvodu ve smyslu § 263 odst. 1 Strafgesetzbuch (německý trestní zákoník) a padělání dokumentů podle § 267 téhož zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že neoprávněně požádal o proplacení 71 faktur za fyzioterapii. V téže obžalobě státní zastupitelství v souladu s § 154 Strafprozessordnung (německý trestní řád) zastavilo trestní stíhání v části věci týkající se příjmových dokladů z lékáren, jelikož ve vztahu k vytýkaným skutkům ještě bylo třeba provést rozsáhlé vyšetřování.

8        Dne 18. listopadu 2016 vrchní ředitel ECB pro oblast služeb „jednající jménem Výkonné rady“ zahájil proti žalobci kvůli údajnému porušení pracovních povinností disciplinární řízení, které vyžadovalo, aby byla věc předložena disciplinární komisi, a požádal ji, aby v souladu s článkem 8.3.15 pravidel pro zaměstnance vydala stanovisko. Toto řízení, které bylo zahájeno s ohledem na zprávu č. 1, se týkalo skutků souvisejících s fakturami za fyzioterapii a s příjmovými doklady z lékáren.

9        Disciplinární komise a žalobce si navzájem zaslali několik dopisů a komise žalobce dne 13. února 2017 vyslechla.

10      Dne 5. září 2017 vypracovalo GŘ ECB pro lidské zdroje, rozpočet a organizaci druhou „zprávu o možném porušení pracovních povinností“ ve smyslu článku 8.3.2 pravidel pro zaměstnance (dále jen „zpráva č. 2“). Tato zpráva se týkala faktur za doučování obou dětí žalobce, o jejichž proplacení žalobce žádal na základě článku 3.8.4 pravidel pro zaměstnance v letech 2010, 2012 a 2014 a znovu v lednu 2017. Podle této zprávy existovalo důvodné podezření, že faktury za doučování vystavené výpomocnou učitelkou C nejsou pravdivé a skutečné.

11      S ohledem na zprávu č. 2 vrchní ředitel pro oblast služeb „jednající jménem Výkonné rady“ rozhodl dne 19. září 2017 o rozšíření mandátu disciplinární komise na tyto skutky.

12      Dne 12. října 2017 podala ECB ve vztahu k části věci týkající se faktur za doučování oznámení u státního zastupitelství.

13      Disciplinární komise dne 17. října 2017 vyslechla žalobce i jeho manželku.

14      Dne 18. října 2017 trestní senát Landgericht Frankfurt am Main (zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo) zprostil žalobce obžaloby týkající se faktur za fyzioterapii ze „skutkových důvodů“, jelikož soud „dospěl po jednání […] k závěru, že skutky uvedené v obžalobě [nebyly] prokázány“.

15      Dne 11. dubna 2018 vydala disciplinární komise stanovisko. Předně měla za to, že není dostatečně prokázána nepravost faktur za fyzioterapii; zároveň ale konstatovala, že žalobce věděl, že B není fyzioterapeutka, nýbrž kosmetička, anebo že si měl ohledně její kvalifikace přinejmenším klást otázky. Disciplinární komise se dále domnívala, že dostatečně prokázány nejsou ani skutky vedoucí k výtkám, které souvisely s předložením příjmových dokladů z lékáren a faktur za doučování, a že je třeba řízení v tomto ohledu ukončit, s výhradou obnovy řízení v případě, že by byly předloženy nové důkazy. S ohledem na výše uvedené disciplinární komise doporučila uložit žalobci sankci spočívající v dočasném snížení platu o 400 eur měsíčně po dobu dvanácti měsíců.

16      Poté, co žalobce předložil ke stanovisku disciplinární komise ze dne 11. dubna 2018 vyjádření, vrchní ředitel pro oblast služeb mu oznámil rozhodnutí ze dne 10. července 2018, v němž Výkonná rada stanovila, že v projednávaném případě bude vykonávat disciplinární pravomoc ona sama (dále jen „rozhodnutí ze dne 10. července 2018“).

17      Vrchní ředitel pro oblast služeb následně žalobci oznámil návrh rozhodnutí Výkonné rady o propuštění žalobce bez výpovědní doby. Následovala výměna korespondence.

18      Dne 7. května 2019 Výkonná rada rozhodla o propuštění žalobce bez výpovědní doby (dále jen „rozhodnutí o propuštění“).

19      Výkonná rada měla zaprvé za to, že „[žalobce] se téměř pět let vůbec nezajímal o to, zda měla [B] kvalifikaci vyžadovanou pro poskytování fyzioterapeutických služeb, a to navzdory jasným a objektivním okolnostem, kvůli nimž se měl její kvalifikací zabývat“, a že před společností A a ECB „část informací aktivně zatajoval“.

20      Zadruhé, pokud jde o příjmové doklady z lékáren, kterých bylo více než 500, Výkonná rada se domnívala, že žalobce si nemohl nebýt vědom toho, že jejich vystavování v rukou psané formě je v Německu velmi neobvyklé a že existují objektivní nepřímé důkazy, které dokládají, že nejsou pravdivé a skutečné.

21      Zatřetí, pokud jde o faktury za doučování, Výkonná rada zejména konstatovala, že daňové číslo uvedené na těchto fakturách je téměř totožné s číslem uvedeným na fakturách za fyzioterapii a že finanční správa ve Frankfurtu nad Mohanem (Německo) potvrdila, že toto číslo není skutečné. Výkonná rada rovněž poznamenala, že i adresa C uvedená na těchto fakturách je téměř totožná s adresou B. ECB proto měla za to, že je vysoce nepravděpodobné, že by si žalobce těchto podobností nevšiml. Výkonná rada tudíž konstatovala, že žalobce předložil k proplacení faktury za doučování, které nejsou pravdivé a skutečné.

22      S ohledem na vše výše uvedené Výkonná rada v podstatě uvedla, že právo požadovat náhradu výdajů na zdravotní péči a na doučování neznamená, že zaměstnanci nemusí brát do úvahy okolnosti vystavení faktur nebo příjmových dokladů, v souvislosti s nimiž by si každá přiměřeně obezřetná osoba kladla otázky, zda tyto faktury nebo příjmové doklady představují adekvátní dokumentaci zakládající nárok na jejich proplacení. Za takových okolností měla Výkonná rada za to, že zaměstnanci musí o těchto okolnostech administrativu sami od sebe alespoň informovat a spolupracovat s ní. Výkonná rada tedy dospěla k závěru, že žalobce zaprvé porušil povinnost loajality vůči orgánu, zadruhé nesplnil povinnost respektovat společné hodnoty ECB a vést svůj profesní a soukromý život v souladu s jejím postavením, zatřetí setrvale neplnil povinnost chránit finanční zájmy orgánu a začtvrté ohrozil dobrou pověst Banky.

23      Státní zastupitelství mezitím dne 30. dubna 2019 žalobce informovalo, že vyšetřování týkající se faktur za doučování bylo podle § 170 odst. 2 trestního řádu ukončeno, jelikož pro podání obžaloby neexistovalo dostatečně důvodné podezření.

24      Dopisem z téhož dne, který ECB zapsala do rejstříku dne 15. května téhož roku, státní zastupitelství informovalo i ECB, že toto vyšetřování bylo zastaveno. Státní zastupitelství v tomto dopise doplnilo, že během prověřování bylo zjištěno, že C není registrována v úředních záznamech a že daňové číslo uvedené na jejích fakturách nebylo přiděleno žádné osobě. Státní zastupitelství nicméně mělo za to, že nelze vyloučit, že dotčené faktury byly skutečně vystaveny a obviněným zaplaceny a že nepravdivé informace, které obsahovaly, lze vysvětlit „jinými důvody“.

25      Dopisem ze dne 12. června 2019 žalobce informoval vrchního ředitele pro oblast služeb o výsledku řízení vedeného státním zástupcem v souvislosti s fakturami za doučování a požádal, aby ECB své rozhodnutí o propuštění přehodnotila.

26      Dopisem ze dne 26. června 2019 vrchní ředitel pro oblast služeb žalobce informoval o rozhodnutí Výkonné rady ze dne 25. června téhož roku, že disciplinární řízení nebude obnoveno (dále jen „rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o obnovu řízení“). Toto rozhodnutí je založeno na dvou důvodech. ECB předně uvedla, že státní zastupitelství musí zkoumat, zda uváděné skutky představují porušení německého trestního práva s ohledem na důkazní kritéria použitelná v trestních řízeních, kdežto ECB musí zkoumat, zda uváděné skutky představují porušení jejích vlastních pravidel v oblasti zaměstnávání s ohledem na odlišná důkazní kritéria použitelná v disciplinárních řízeních. Dále podotkla, že státní zastupitelství potvrdilo, že C není registrována v úředních záznamech a že daňové číslo uvedené na fakturách není skutečné.

II.    Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

27      Žalobce podal projednávanou žalobu návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 18. července 2019.

28      ECB předložila žalobní odpověď dne 8. listopadu 2019.

29      Dne 22. ledna 2020 předložil žalobce repliku.

30      Dne 6. března 2020 předložila ECB dupliku.

31      Dne 7. července 2020 Tribunál prostřednictvím organizačního procesního opatření podle čl. 89 odst. 3 písm. d) svého jednacího řádu ECB vyzval, aby předložila dva dokumenty. ECB organizačnímu procesnímu opatření vyhověla ve stanovené lhůtě.

32      Na návrh čtvrtého senátu Tribunál podle článku 28 jednacího řádu rozhodl, že věc předá k projednání a rozhodnutí rozšířenému soudnímu kolegiu.

33      Na návrh soudkyně zpravodajky Tribunál (čtvrtý rozšířený senát) rozhodl o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 89 jednacího řádu položil účastníkům řízení písemné otázky a vyzval je, aby na ně odpověděli na jednání.

34      Žalobce navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil rozhodnutí o propuštění a rozhodnutí o zamítnutí žádosti o obnovu řízení (dále jen společně „napadená rozhodnutí“);

–        v důsledku toho nařídil, že se žalobce od 11. května 2019 znovu přijímá do služebního poměru, a to spolu se všemi souvisejícími finančními nároky a odpovídající publicitou, aby byla obnovena jeho čest;

–        v každém případě uložil ECB povinnost nahradit žalobci nemajetkovou újmu, která mu vznikla a kterou ex æquo et bono vyčíslil na částku 20 000 eur;

–        uložil ECB náhradu nákladů řízení.

35      ECB navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení;

–        v případě potřeby předvolal žalobce, jeho manželku, jeho děti a případně i B jako svědky a vyslechl je ohledně faktur za fyzioterapii nebo aby v tomto směru vyslechl alespoň žalobce coby účastníka tohoto sporu.

III. Právní otázky

A.      K prvnímu bodu návrhových žádání směřujícímu ke zrušení napadených rozhodnutí

1.      Úvodní poznámky

36      Na podporu svých návrhových žádání směřujících ke zrušení uplatňuje žalobce devět žalobních důvodů. Z obsahu žaloby ovšem plyne, že žalobních důvodů je deset, přičemž:

–        první vychází z nedostatku pravomoci autora napadených rozhodnutí;

–        druhý vychází z porušení článku 8.3.2 pravidel pro zaměstnance a zásady právní jistoty;

–        třetí vychází z porušení zásady, podle které „trestní řízení přerušuje řízení disciplinární“, zásady řádné správy a povinnosti jednat s náležitou péčí;

–        čtvrtý vychází z porušení článku 8.3.7 pravidel pro zaměstnance a zásady nestrannosti, jak je zakotvena v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“);

–        pátý vychází z porušení práva na obhajobu;

–        šestý vychází ze zjevně nesprávného posouzení;

–        sedmý vychází z porušení práva na presumpci neviny a článku 48 Listiny;

–        osmý vychází z nedodržení přiměřené lhůty a z porušení povinnosti jednat s náležitou péčí;

–        devátý vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění;

–        desátý, který je uplatňován podpůrně, vychází z porušení zásady proporcionality.

37      Třetí a sedmý žalobní důvod je však třeba posoudit společně.

38      ECB kromě toho obecně tvrdí, že k návrhu znějícímu na zrušení rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o obnovu řízení, lze přiřadit pouze první žalobní důvod vycházející z nedostatku pravomoci autora předmětného aktu.

39      Je však třeba uvést, že i když žalobce směřuje své výtky především proti rozhodnutí o propuštění, třetí a sedmý žalobní důvod, které vycházejí v podstatě z porušení zásady, podle které „trestní řízení přerušuje řízení disciplinární“, a z porušení práva na presumpci neviny, směřují i proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o obnovu řízení s ohledem na rozhodnutí státního zastupitelství zastavit vyšetřování týkající se faktur za doučování. Nadto je třeba podotknout, že kdyby muselo být zrušeno rozhodnutí o propuštění, v zájmu právní jistoty by muselo být zrušeno i rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o obnovu řízení, aby byly odstraněny všechny potenciální překážky, které by ECB mohly bránit ve splnění povinnosti přijmout v souladu s článkem 266 SFEU opatření vyplývající z tohoto rozsudku.

2.      K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z nedostatku pravomoci autora napadených rozhodnutí

40      Podle čl. 44 bodu ii) pracovního řádu pro zaměstnance ECB (dále jen „pracovní řád“) může Výkonná rada uložit jako disciplinární sankci propuštění s výpovědní dobou nebo bez výpovědní doby. Článek 8.3.17 pravidel pro zaměstnance nicméně stanoví, že „[v] případě zaměstnanců v platové třídě I anebo nižší […] rozhoduje o nejvhodnější disciplinární sankci vrchní ředitel pro oblast služeb jednající jménem Výkonné rady“ (neoficiální překlad).

41      V projednávané věci přijala napadená rozhodnutí Výkonná rada, ačkoli podle žalobce spadalo jejich přijetí na základě přenesení pravomoci upraveného v článku 8.3.17 pravidel pro zaměstnance do pravomoci vrchního ředitele pro oblast služeb.

42      Jak ovšem tvrdí ECB, dne 10. července 2018 – tedy před přijetím rozhodnutí o propuštění – přijala Výkonná rada rozhodnutí o tom, že disciplinární pravomoc bude vůči žalobci vykonávat ona sama (viz bod 16 výše).

43      Žalobce se však domnívá, že podmínkou upuštění od přenesení pravomoci na vrchního ředitele pro oblast služeb byla předchozí konzultace s výborem zaměstnanců. Má tedy za to, že vzhledem k neprovedení takové konzultace bylo rozhodnutí ze dne 10. července 2018 protiprávní, a Výkonná rada tudíž přijala rozhodnutí o propuštění namísto orgánu, který byl k tomuto úkonu příslušný podle relevantních právních předpisů.

44      Na podporu tvrzení, že měl být konzultován výbor zaměstnanců, žalobce zaprvé uvádí, že rozhodnutí ze dne 10. července 2018 představuje změnu pravidel pro zaměstnance a že taková změna vyžaduje konzultaci s tímto výborem podle článku 21 jednacího řádu ECB a zásady souběžnosti postupů.

45      Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, však v důsledku rozhodnutí ze dne 10. července 2018 nedošlo k tomu, že by byl článek 8.3.17 pravidel pro zaměstnance zrušen. Jak sám žalobce uznal v replice, toto rozhodnutí se týkalo pouze jeho a dotčené věci. Má tedy jen individuální působnost.

46      Povinnost konzultace s výborem zaměstnancům se přitom omezuje na změnu aktů s obecnou působností (usnesení ze dne 9. listopadu 2017, Bowles v. ECB, T‑564/16, nezveřejněné, EU:T:2017:816, bod 48). Článek 48 pracovního řádu totiž stanoví, že výbor zaměstnanců „zastupuje obecné zájmy všech zaměstnanců v oblasti pracovních smluv, právních předpisů vztahujících se na zaměstnance a odměňování, pracovního řádu, zdraví, bezpečnosti v ECB, sociálního pojištění a důchodových režimů“ (neoficiální překlad). Podle článku 49 tohoto pracovního řádu kromě toho platí, že „před každou změnou tohoto pracovního řádu, pravidel pro zaměstnance a souvisejících otázek, jak jsou vymezeny v článku 48 výše, musí proběhnout konzultace s výborem zaměstnanců“ (neoficiální překlad).

47      Žalobce nicméně zadruhé tvrdí, že i kdyby byl rozhodnutím ze dne 10. července 2018 dotčen pouze on, možnost Výkonné rady rozhodnout, že některé jednotlivé případy projedná ona sama, vede k tomu, že článek 8.3.17 pravidel pro zaměstnance nelze považovat za konečné ustanovení, nýbrž za ustanovení, které může ECB podle libosti měnit. V disciplinární oblasti jsou však nezbytné zásady právní jistoty a veřejnosti. Za těchto podmínek má žalobce za to, že konzultace s výborem zaměstnanců by byla užitečná.

48      V tomto ohledu je třeba poznamenat, že podle článku 11.6 Protokolu o statutu Evropského systému centrálních bank a ECB Výkonná rada odpovídá za běžné záležitosti ECB a že čl. 44 bod ii) pracovního řádu jí pak konkrétně přiznává pravomoc přijímat rozhodnutí o propuštění bez výpovědní doby.

49      Článek 8.3.17 pravidel pro zaměstnance, který pověřuje vrchního ředitele pro oblast služeb, aby přijímal individuální rozhodnutí o propuštění „jménem Výkonné rady“, za těchto podmínek spadá do rámce široké posuzovací pravomoci, kterou mají orgány Evropské unie na vnitřní úrovni k vlastnímu uspořádání v závislosti na svých potřebách (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. května 2005, Tralli v. ECB, C‑301/02 P, EU:C:2005:306, bod 58). Je přitom třeba uvést, že ačkoliv zásada právní jistoty, které se žalobce dovolává, administrativě ukládá povinnost formulovat všechny normy při jejich přijímání dostatečně jasně, aby jednotlivci mohli jednoznačně zjistit, jaká mají práva a povinnosti, a postupovat podle toho, tato zásada ECB neukládá, aby omezila posuzovací pravomoc, kterou má v souvislosti s vlastním uspořádáním (obdobně viz rozsudek ze dne 24. září 2019, US v. ECB, T‑255/18, nezveřejněný, EU:T:2019:680, bod 90). Zásada právní jistoty tudíž nebrání tomu, aby byl výše uvedený článek 8.3.17 vykládán v tom smyslu, že rozhodnutí vrchního ředitele pro oblast služeb v této oblasti vyjadřují rozhodnutí Výkonné rady, která za ně v plném rozsahu odpovídá a které jsou právně přičitatelná.

50      Pravidla řádné správy v oblasti řízení zaměstnanců kromě toho počítají s tím, že rozdělení pravomocí v rámci ECB je jasně definováno a řádně zveřejněno (rozsudek ze dne 9. července 2008, Kuchta v. ECB, F‑89/07, EU:F:2008:97, bod 62). V projednávané věci je třeba uvést, že článek 8.3.17 pravidel pro zaměstnance je zveřejněn a ECB zdůvodnila, proč rozhodnutí ze dne 10. července 2018 nezveřejnila, zájmem žalobce – v okamžiku, kdy nebylo možno předjímat konečný výsledek disciplinárního řízení, chtěla chránit jeho dobrou pověst. Žalobce nadto obdržel oznámení o přijetí tohoto rozhodnutí, a byl o něm tedy informován.

51      Rozhodnutím Výkonné rady vykonat disciplinární pravomoc v individuálním případě žalobce přímo tudíž nedošlo ke změně pravidel pro zaměstnance, která by – jak tvrdí žalobce – vyžadovala v zájmu zásad právní jistoty a veřejnosti konzultaci s výborem zaměstnanců.

52      Ostatně je třeba uvést, že žalobce nepřišel o žádnou záruku. Kolektivní výkon určité pravomoci, jako je tomu v projednávané věci, naopak v zásadě poskytuje adresátům přijímaných opatření více ochrany než pravomoc vykonávaná jedinou osobou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. září 2019, GE Healthcare v. Komise, T‑783/17, EU:T:2019:624, bod 182).

53      První žalobní důvod tedy není opodstatněný.

3.      Ke druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článku 8.3.2 pravidel pro zaměstnance a zásady právní jistoty

54      Článek 8.3.2 třetí odrážka pravidel pro zaměstnance stanoví, že „[d]isciplinární řízení musí být zahájeno do pěti let poté, co nastaly předmětné skutkové okolnosti, a v roce, ve kterém byly zjištěny; to neplatí u závažného provinění, které může mít za následek propuštění – v tomto případě činí tyto lhůty 10 let a jeden rok“ (neoficiální překlad).

55      Žalobce tvrdí, že podle tohoto ustanovení došlo u předmětných skutkových okolností k promlčení, jelikož uplynula lhůta jednoho roku od jejich zjištění.

a)      K otázce, zda je lhůta jednoho roku závazná, či nikoli

56      ECB tvrdí, že lhůta jednoho roku stanovená v článku 8.3.2 pravidel pro zaměstnance není závazná. Uvádí, že podle judikatury vede překročení lhůty ke zrušení aktu pouze tehdy, je-li nepřiměřené v tom smyslu, že zasahuje do práva na obhajobu, což žalobce netvrdí.

57      I když je tento argument uplatněn podpůrně, musí být posouzen na prvním místě.

58      V tomto ohledu je třeba připomenout, že promlčecí lhůta má zaručit právní jistotu a tento základní požadavek brání tomu, aby administrativa mohla neomezeně odkládat výkon svých pravomocí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. června 2004, François v. Komise, T‑307/01, EU:T:2004:180, body 45 a 46, a ze dne 8. března 2012, Kerstens v. Komise, F‑12/10, EU:F:2012:29, body 122 a 123). V případě ustanovení uvádějících promlčecí lhůty pro zahájení disciplinárního řízení je tudíž třeba od veškerých úvah souvisejících s přiměřenou lhůtou upustit (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 13. listopadu 2014, Nencini v. Parlament, C‑447/13 P, EU:C:2014:2372, body 52 až 54, a ze dne 18. června 2008, Hoechst v. Komise, T‑410/03, EU:T:2008:211, bod 224). I když bylo připuštěno, že lhůty v disciplinární oblasti nejsou prekluzivní, bylo tak rozhodnuto pouze v souvislosti se lhůtami týkajícími se průběhu řízení (rozsudek ze dne 17. března 2015, AX v. ECB, F‑73/13, EU:F:2015:9, bod 174; pokud jde o lhůty uvedené v oddílu 5 přílohy IX služebního řádu úředníků Evropské unie, viz rovněž rozsudek ze dne 8. března 2012, Kerstens v. Komise, F‑12/10, EU:F:2012:29, bod 124), a nikoli v souvislosti se lhůtami týkajícími se jeho zahájení.

59      ECB tedy nesprávně tvrdí, že promlčecí lhůta jednoho roku stanovená v článku 8.3.2 pravidel pro zaměstnance není závazná.

60      ECB však tvrdí, že v projednávaném případě u předmětných skutkových okolností k promlčení nedošlo.

b)      K otázce, zda u předmětných skutkových okolností došlo k promlčení

1)      K pojmu „zjištění skutkových okolností“, na jehož základě začíná běžet jednoletá promlčecí lhůta

61      ECB poznamenává, že podle článku 8.3.2 pravidel pro zaměstnance začíná jednoletá promlčecí lhůta běžet až od okamžiku zjištění daných skutkových okolností. Je tedy třeba určit, co tento pojem znamená.

62      Z článku 8.3.15 pravidel pro zaměstnance v tomto ohledu vyplývá, že úkolem disciplinární komise je mimo jiné co možná nejpečlivěji prošetřit a prokázat skutkové okolnosti. Podle článku 8.3.14 uvedených pravidel nadto může zmíněná komise požádat některého ze svých členů, aby provedl další šetření, domnívá-li se, že nemá dostatečné informace. Z toho vyplývá, že předmětem disciplinárního řízení je s konečnou platností konstatovat, jaké skutkové okolnosti nastaly, a na základě kontradiktorního postupu je prokázat.

63      Pojem „zjištění skutkových okolností“ tedy nemůže vyžadovat přesnou a podrobnou znalost všech skutkových okolností zakládajících disciplinární pochybení (obdobně viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Evropaïki Dynamiki v. Komise, C‑469/11 P, EU:C:2012:705, bod 37). Tento pojem kromě toho nevyžaduje, aby byly skutkové okolnosti s konečnou platností doloženy, jelikož jejich zjištěním se rozumí povědomí o těchto okolnostech, a nikoliv jejich prokázání (obdobně viz usnesení ze dne 27. dubna 2017, CJ v. ECDC, T‑696/16 REV a T‑697/16 REV, nezveřejněné, EU:T:2017:318, bod 39).

64      Je tedy třeba připustit – jak tvrdí Banka – že ke zjištění skutkových okolností ve smyslu článku 8.3.2 pravidel pro zaměstnance dochází v okamžiku, kdy známé skutečnosti postačují k prima facie posouzení toho, zda došlo k porušení pracovních povinností, které pak závisí na potenciálně porušených povinnostech a na požadavcích souvisejících s každou z nich. Žalobce ostatně tento výklad fakticky nezpochybňuje.

65      Bez dalšího je nicméně třeba odmítnout argument ECB vycházející z toho, že kvůli závažným důsledkům uplynutí promlčecí lhůty musí být v zájmu zajištění právní jistoty jednoznačné, kdy začala běžet.

66      V tomto ohledu je třeba uvést, že promlčecí lhůty mají zaručit právní jistotu spíše osobám, které mohou být stíhány, než stíhajícímu orgánu (obdobně viz rozsudek ze dne 13. listopadu 2014, Nencini v. Parlament, C‑447/13 P, EU:C:2014:2372, bod 52). Navíc do jisté míry neurčitý je i samotný pojem „zjištění skutkových okolností“, který ECB používá v článku 8.3.2 pravidel pro zaměstnance. Nakonec je třeba připomenout, že zásada právní jistoty nevyžaduje, aby byly důsledky každého aktu z hlediska relevantních ustanovení předvídatelné s absolutní jistotou (obdobně viz rozsudek ze dne 16. září 2013, Hansa Metallwerke a další v. Komise, T‑375/10, nezveřejněný, EU:T:2013:475, bod 51 a citovaná judikatura). Postačuje, pokud je lze předvídat v přiměřené míře (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. října 2015, AC-Treuhand v. Komise, C‑194/14 P, EU:C:2015:717, bod 42), aniž je dotčen přezkum ze strany unijního soudu.

67      Po tomto upřesnění je třeba posoudit in concreto, zda v dané věci skutečně došlo u předmětných skutkových okolností k promlčení.

2)      K případnému uplynutí promlčecí lhůty, ve které mohlo být zahájeno disciplinární řízení v souvislosti s fakturami za fyzioterapii

68      Ze spisu vyplývá, že společnost A předala ECB ve dnech 13. a 18. prosince 2013 informace týkající se možných podvodů spáchaných žalobcem v souvislosti s proplácením faktur za fyzioterapii. Ve dnech 20. února, 20. března, 27. května, 13. června, 15. července a 13. a 21. října 2014 pak tato společnost poskytla ECB doplňující upřesnění.

69      ECB tvrdí, že informace uvedené v bodě 68 výše, které jí poskytla společnost A, nemohou představovat „zjištění skutkových okolností“, protože tato společnost mohla mít jakožto pojistitel osobní zájem na tom, aby byla vznesena otázka neoprávněnosti náhrad vyplacených žalobci, a na její informace tedy bylo nutno nahlížet obezřetně.

70      Ze spisu nicméně nevyplývá, že by ECB akceptovala informace od společnosti A s nějakou výhradou vyplývající z podezření ze střetu zájmů.

71      Ze zprávy společnosti A ze dne 20. listopadu 2014 naopak vyplývá, že ECB měla od prosince 2013 za to, že prvotní informace poskytnuté uvedenou společností postačují k zahájení jejích vlastních statutárních postupů stanovených pro případ podezření z podvodu.

72      ECB navíc na základě informací získaných od společnosti A oznámila dne 14. května 2014 skutkové okolnosti týkající se proplacení faktur za fyzioterapii státnímu zastupitelství (viz bod 3 výše).

73      Podle zprávy ze dne 20. listopadu 2014 nadto ECB dne 17. listopadu téhož roku požádala společnost A, aby zahájila přípravné úkony směřující k vrácení částek, které byly žalobci vyplaceny jako náhrada jeho výdajů za fyzioterapii a léky, a to s ohledem na značné množství potenciálně podvodných žádostí o proplacení.

74      A konečně spolu s informacemi, které předložila společnost A, byly poskytnuty i svědecké výpovědi a další dokumenty, které tyto informace dokládaly a díky nimž byly tyto informace věrohodné.

75      ECB rovněž tvrdí, že informace získané od společnosti A byly v porovnání se žádostmi o proplacení, které byly podávány v rozmezí přibližně pěti let, kusé.

76      Ve zprávě ze dne 13. října 2014 nicméně společnost A ohlásila ECB celkem 91 faktur za fyzioterapii v celkové hodnotě 56 041,09 eura – nelze přitom mít za to, že je tento údaj kusý, jelikož tato částka odpovídá částce uvedené v rozhodnutí o propuštění.

77      Na základě zprávy ze dne 13. října 2014 navíc ECB přijala rozhodnutí o tom, že se žalobce od 21. října 2014 dočasně zprošťuje výkonu pracovních povinností (viz bod 4 výše).

78      ECB tvrdí, že podle článku 46 pracovního řádu může být o dočasném zproštění výkonu pracovních povinností rozhodnuto „v případě tvrzení o hrubém porušení pracovních povinností“, u něhož je míra požadovaných důkazů nižší než v případě „zjištění skutkových okolností“ ve smyslu článku 8.3.2 pravidel pro zaměstnance.

79      Výkonná rada však odůvodnila své rozhodnutí dočasně zprostit žalobce výkonu pracovních povinností tím, že s ohledem na informace poskytnuté společností A existují dostatečně konkrétní a relevantní poznatky, na jejichž základě se lze domnívat, že žalobce dotčené faktury buď padělal, nebo si byl přinejmenším vědom toho, že nejsou pravé. S ohledem na tyto poznatky měla Výkonná rada za to, že kdyby byly tyto skutkové okolnosti prokázány, představovaly by hrubé porušení povinností dotčené osoby, a že je třeba zajistit náležitý průběh zejména disciplinárního řízení.

80      Pokud tedy Banka odůvodnila rozhodnutí o dočasném zproštění výkonu pracovních povinností poznatky, které sama kvalifikovala jako dostatečně konkrétní a relevantní k tomu, aby bylo možno předpokládat hrubé porušení pracovních povinností, jež by mohlo být předmětem disciplinárního řízení, uvedené důkazy předložené společností A nutně postačovaly k tomu, aby představovaly „zjištění skutkových okolností“ ve smyslu článku 8.3.2 pravidel pro zaměstnance, jak je uvedeno v bodě 64 výše.

81      Z toho vyplývá, že jelikož skutkové okolnosti, o kterých společnost A informovala ECB v říjnu 2014, postačovaly k tomu, aby odpovídaly pojmu „zjištění skutkových okolností“ ve smyslu článku 8.3.2 pravidel pro zaměstnance, je třeba odmítnout ostatní argumenty ECB, podle nichž bylo se zahájením disciplinárního řízení opodstatněné vyčkat, než německé soudní orgány získají podrobnější informace, zejména na základě domovní prohlídky, nebo mít možnost nahlédnout do spisu státního zastupitelství a získat z něj další informace. V každém případě je třeba uvést, že i kdyby měla ECB za to, že potřebuje k zahájení disciplinárního řízení další informace, mohla ho zahájit a přerušit do doby, než měla k dispozici výsledky trestního řízení. I když žádné ustanovení platné v rámci ECB ani žádná obecná zásada povinnost tohoto přerušení neukládaly (viz body 105 až 107 níže), takto postupovat mohla, jelikož lhůty týkající se průběhu disciplinárního řízení nejsou prekluzivní (viz bod 58 výše), nic nenasvědčuje tomu, že přerušení bránily potřeby trestního vyšetřování, a na tento postup bylo poukázáno již v rozhodnutí o dočasném zproštění výkonu pracovních povinností ze dne 21. října 2014.

82      Ze všech těchto úvah vyplývá, že od okamžiku zjištění skutkových okolností, pokud jde o výdaje za fyzioterapii, v říjnu 2014 do okamžiku přijetí rozhodnutí ze dne 18. listopadu 2016 o zahájení disciplinárního řízení uplynul více než jeden rok.

83      Druhý žalobní důvod je tedy v rozsahu, v němž se týká části věci související s fakturami za fyzioterapii, opodstatněný.

3)      K případnému uplynutí promlčecí lhůty, ve které mohlo být zahájeno disciplinární řízení v souvislosti s příjmovými doklady z lékáren

84      Jak již bylo uvedeno (viz body 4 a 73 výše), je třeba připomenout, že žalobce byl dne 21. října 2014 dočasně zproštěn výkonu svých pracovních povinností a 17. listopadu téhož roku ECB požádala společnost A, aby zahájila přípravné úkony směřující k vrácení částek, které byly žalobci vyplaceny jako náhrada jeho výdajů za zdravotní péči.

85      Ze spisu kromě toho vyplývá, že dne 21. listopadu 2014 společnost A zaslala ECB zdokumentovanou zprávu z předchozího dne, jejímž cílem bylo prokázat možné podvody žalobce (viz body 71 a 73 výše). Tato zpráva se týkala nejen faktur za fyzioterapii, ale i proplacení ručně psaných příjmových dokladů z lékáren. Bylo v ní uvedeno, že vlastník dotčených lékáren prohlásil, že jeho příjmové doklady mají tištěnou podobu a doklady s rukou psanými částkami žádná z jeho lékáren nevystavila, že částky uvedené na dokladech, které mu byly předloženy, neodpovídají běžně účtovaným cenám, že některé z uvedených výrobků nebyly nikdy objednány nebo se neprodávaly a že razítka na těchto dokladech byla pravděpodobně padělaná. Společnost A vyčíslila částky, které měly být navráceny v souvislosti s těmito doklady, na 88 289,65 eura. K uvedené zprávě byl připojen seznam sporných příjmových dokladů.

86      Společnost A doplnila svou zprávu ze dne 20. listopadu 2014 dvěma e-maily z 22. a 23. ledna 2015.

87      Ze zprávy č. 1 konečně vyplývá, že informace poskytnuté společností A postačovaly k tomu, aby ECB dne 23. ledna 2015 informovala o skutkových okolnostech týkajících se příjmových dokladů z lékáren německé soudní orgány.

88      S ohledem na výše uvedené vše nasvědčuje tomu, že pokud jde o část věci týkající se příjmových dokladů z lékáren, skutkové okolnosti, o kterých se ECB dozvěděla v období od 21. listopadu 2014 do 23. ledna 2015, postačovaly k tomu, aby mohla prima facie posoudit, zda žalobce porušil své pracovní povinnosti.

89      Z tohoto důvodu a z důvodů, které již byly uvedeny v bodě 66 výše, je třeba mít za to, že pokud jde o příjmové doklady z lékáren, jednoletá promlčecí lhůta začala běžet nejpozději dne 23. ledna 2015, a nikoli 20. listopadu téhož roku, kdy měla ECB – jak uvádí – přístup k trestnímu spisu státního zastupitelství. Dne 18. listopadu 2016, kdy bylo zahájeno disciplinární řízení, již tedy jednoletá promlčecí lhůta, pokud jde o příjmové doklady z lékáren, uplynula.

90      Druhý žalobní důvod je tedy, pokud jde o tuto část věci, opodstatněný.

4)      K případnému uplynutí promlčecí lhůty, ve které mohlo být zahájeno disciplinární řízení v souvislosti s fakturami za doučování

91      Vrchní ředitel pro oblast služeb dne 19. září 2017 rozhodl o rozšíření mandátu disciplinární komise na skutky související s fakturami za doučování, a téhož dne tedy v souvislosti s těmito fakturami zahájil disciplinární řízení.

92      Žalobce tvrdí, že řízení o této části věci bylo zahájeno na základě skutečnosti, že faktury od výpomocné učitelky C obsahovaly daňové číslo, které bylo téměř stejné jako daňové číslo údajné fyzioterapeutky B. Dodává přitom, že ECB věděla o skutečnostech, které vedly k zahájení disciplinárního řízení ohledně faktur za fyzioterapii, od okamžiku zaslání zpráv společnosti A a že faktury od C byly založeny v jeho spise a Banka je měla k dispozici déle než jeden rok před přijetím rozhodnutí o rozšíření mandátu disciplinární komise. Žalobce má tudíž za to, že ke zjištění skutkových okolností týkajících se faktur za doučování nemohlo dojít v důsledku šetření provedeného disciplinární komisí v roce 2017 v rámci částí věci týkajících se faktur za fyzioterapii a příjmových dokladů z lékáren.

93      Je pravda, že skutečnost, která nasměřovala pozornost ECB vůči fakturám za doučování, a sice téměř úplná totožnost daňových čísel B a C, byla ve spise žalobce uvedena. Je nicméně třeba uvést, že ačkoliv právní zástupce žalobce v odpovědi na otázky, kterými mělo být zjištěno, zda údajná fyzioterapeutka B dotčené úkony skutečně provedla, dne 3. února 2016 poukázal na okolnost, že žalobce zaplatil za její služby v hotovosti, v tomto okamžiku k uvedenému tvrzení nepředložil žádný důkaz, i když o to byl výslovně požádán. Až 29. září téhož roku žalobce zaslal ECB výpisy ze svých bankovních účtů a až v příloze k vyjádření pro účely výslechu, který provedla disciplinární komise dne 13. února 2017, zaslal tabulku, v níž bylo uvedeno, kdy a kde hotovost vybíral. Před tím, než žalobce poukázal na způsob, jakým B platil, a předložil na podporu svých tvrzení doklady, tedy ECB neměla žádný důvod se o faktury za doučování obsažené ve spise žalobce zajímat, aby ověřila, zda dokládají jeho tvrzení. Disciplinární komise porovnala faktury za fyzioterapii a faktury za doučování až v průběhu tohoto důkladného posuzování prováděného v rámci části věci týkající se faktur za fyzioterapii. Bylo tomu tak tím spíše proto, že zkoumání citlivých údajů obsažených ve spise žalobce, jako jsou údaje týkající se poskytování podpory jeho dětem, u nichž bylo uznáno, že trpí zdravotními problémy a mají speciální vzdělávací potřeby, mohlo být odůvodněné pouze tehdy, bylo-li opravdu nutné.

94      Ze spisu pak konkrétně vyplývá, že disciplinární komise provedla vyšetřování, která nasměřovala její pozornost na faktury za doučování od C, v březnu 2017, a že po několika urychlených ověřeních provedených u daňové a městské správy Frankfurtu nad Mohanem dne 24. dubna téhož roku požádala o rozšíření svého mandátu na skutky související s uvedenými fakturami.

95      Žalobce tudíž neprokázal, že ECB zjistila skutkové okolnosti týkající se faktur za doučování více než jeden rok před tím, než byla dne 19. září 2017 zahájena část disciplinárního řízení, jež se jich týkala.

96      Z toho vyplývá, že druhý žalobní důvod, pokud jde o část věci týkající se faktur za doučování, není opodstatněný.

c)      Závěr ke druhému žalobnímu důvodu

97      S ohledem na výše uvedené je druhý žalobní důvod opodstatněný v rozsahu, v němž u skutkových okolností týkajících se faktur za fyzioterapii a příjmových dokladů z lékáren došlo v okamžiku zahájení disciplinárního řízení, jež se jich týkalo, k promlčení. Pokud jde o část věci týkající se faktur za doučování, druhý žalobní důvod naproti tomu opodstatněný není.

98      Co se týče dopadů, které má nedodržení promlčecí lhůty v souvislosti s prvními dvěma částmi zmíněnými v bodě 97 výše na legalitu rozhodnutí o propuštění, je třeba poznamenat, že všechny tři části dané věci se týkaly pochybení finanční povahy, která spočívala přinejmenším v dlouhotrvající nedbalosti žalobce v souvislosti s minimálními požadavky na to, jak mají vypadat dostatečné listinné důkazy o plněních a transakcích, které byly zcela nebo zčásti hrazeny ze systémů sociální ochrany, jež ECB zavedla ve prospěch svých zaměstnanců. Je třeba rovněž uvést, že ECB posuzovala tato pochybení mimo jiné i v kontextu svých pravomocí ve finanční oblasti a vyvodila z toho, že žalobce porušil nejen povinnost loajality, ale zároveň nerespektoval společné hodnoty ECB a ohrozil tak její dobrou pověst.

99      Za těchto podmínek mohla mít ECB v bodě 37 rozhodnutí o propuštění za to, že každá ze tří částí dané věci – i kdyby byla posuzována samostatně – nezvratně ovlivnila důvěru, která je základem jejího vztahu se zaměstnanci.

100    Z toho vyplývá, že částečná opodstatněnost druhého žalobního důvodu nepostačuje ke zrušení rozhodnutí o propuštění, neboť toto rozhodnutí je i nadále a priori odůvodněno třetí částí dané věci.

101    Proto je třeba pokračovat v přezkumu ostatních žalobních důvodů a omezit jej přitom na část týkající se faktur za doučování.

4.      Ke třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady, podle které „trestní řízení přerušuje řízení disciplinární“, zásady řádné správy a povinnosti jednat s náležitou péčí a k sedmému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení práva na presumpci neviny a článku 48 Listiny

a)      K porušení zásady, podle které „trestní řízení přerušuje řízení disciplinární“

102    Žalobce tvrdí, že zásada, podle které trestní řízení přerušuje řízení disciplinární, představuje obecnou zásadu unijního práva, která se uplatní, i pokud v tomto směru neexistuje žádné výslovné ustanovení.

103    Tato zásada je zakotvena v článku 25 přílohy IX služebního řádu úředníků Evropské unie. Jak ovšem poznamenala ECB a jak již uvedl Soud pro veřejnou službu Evropské unie v rozsudku ze dne 17. března 2015, AX v. ECB (F‑73/13, EU:F:2015:9, bod 125), obdobné ustanovení, které bylo obsaženo v pracovním řádu, bylo s účinností od 1. ledna 2009 zrušeno.

104    Je pravda, že čl. 9 písm. c) pracovního řádu stanoví, že „[p]ři výkladu práv a povinností upravených tímto pracovním řádem […] se náležitě přihlédne k zásadám zakotveným v nařízeních, pravidlech a judikatuře uplatňující se na zaměstnance [unijních] orgánů“ (neoficiální překlad). ECB nicméně správně tvrdí, že cílem tohoto ustanovení je vyplnit případné mezery v právní úpravě a nelze ho použít k opětovnému zavedení pravidla, které zrušila.

105    Nadto je třeba uvést, že judikatura vycházející z článku 25 přílohy IX služebního řádu úředníků Evropské unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. června 2015, Dybman v. ESVČ, F‑129/14, EU:F:2015:71, body 35 a 37) sice existenci zásady, podle které trestní řízení přerušuje řízení disciplinární, uznává, ale neuvádí, že by měla váhu obecné právní zásady. Ani žalobce svůj názor, podle něhož je tato zásada obecnou právní zásadou, nikterak nedoložil.

106    Z toho vyplývá, že zásada, podle které trestní řízení přerušuje řízení disciplinární, není pro ECB závazná.

107    Žalobce tedy marně tvrdí, že tato zásada byla porušena, pokud bylo v době, kdy probíhalo trestní řízení, zahájeno disciplinární řízení týkající se faktur za doučování. Vzhledem k neexistenci výslovného ustanovení, podle něhož by se tato zásada na ECB vztahovala, žalobce Bance na základě této zásady rovněž marně vytýká, že rozhodnutí o propuštění přijala před ukončením trestního vyšetřování týkajícího se uvedených faktur.

b)      K porušení práva na presumpci neviny a článku 48 Listiny

108    Žalobce tvrdí, že právo na presumpci neviny, které je v současné době zaručeno v článku 48 Listiny, vyžaduje, aby osoba obviněná ze spáchání trestného činu byla považována za nevinnou, dokud její vina nebyla v průběhu soudního řízení prokázána zákonným způsobem nade vši rozumnou pochybnost. Zejména uvádí, že ECB toto právo porušila tím, že nezohlednila trestní řízení, které proti němu bylo vedeno, ani jeho výsledek, a vycházela ze skutečností, které německé soudní orgány neprokázaly.

109    Před rozhodnutím o propuštění, které bylo vydáno dne 30. dubna 2019, bylo v projednávané věci podle § 170 odst. 2 trestního řádu přijato rozhodnutí státního zastupitelství ze dne 30. dubna 2019 o zastavení trestního stíhání v části věci týkající se faktur za doučování. Je však nesporné, že ECB o této skutečnosti dne 7. května 2019 nevěděla.

110    Vzhledem k tomu, že legalita aktu se posuzuje z hlediska skutkových a právních poznatků, které měla administrativa v okamžiku jeho přijetí (viz rozsudek ze dne 12. února 2014, Beco v. Komise, T‑81/12, EU:T:2014:71, bod 44 a citovaná judikatura), žalobce se nemůže tohoto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání dovolávat ve snaze zpochybnit platnost rozhodnutí o propuštění proto, že ECB údajně postupovala v rozporu s výsledkem trestního řízení, který byl příznivý.

111    Vyvstává naproti tomu otázka, zda právo žalobce být považován za nevinného bránilo Bance v tom, aby rozhodnutí o propuštění opřela o část věci týkající se faktur za doučování ještě před tím, než se dozvěděla o závěrech soudních orgánů.

112    Z judikatury vyplývá, že presumpce neviny se uplatňuje v celém trestním řízení, neboť jejím cílem je zaručit zejména to, aby žádná osoba nebyla označována za vinnou ze spáchání trestného činu, než bude její vina prokázána soudem, nebo aby s ní takovým způsobem nebylo zacházeno (rozsudky ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise, T‑48/05, EU:T:2008:257, bod 210, a ze dne 12. července 2012, Komise v. Nanopoulos, T‑308/10 P, EU:T:2012:370, bod 91).

113    Článek 6 odst. 1 třetí pododstavec SEU a čl. 52 odst. 7 Listiny kromě toho stanoví, že při výkladu Listiny se musí přihlížet k vysvětlením k Listině (Úř. věst. 2007, C 303, s. 17) (rozsudek ze dne 20. listopadu 2017, Petrov a další v. Parlament, T‑452/15, EU:T:2017:822, bod 38). Podle uvedených vysvětlení má přitom článek 48 Listiny stejný smysl a rozsah jako čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“).

114    Za těchto podmínek je třeba pro účely výkladu článku 48 Listiny zohlednit čl. 6 odst. 2 EÚLP jakožto minimální úroveň ochrany [rozsudek ze dne 5. září 2019, AH a další (Presumpce neviny), C‑377/18, EU:C:2019:670, bod 41]. V souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny je tudíž třeba vycházet i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. února 2013, Přezkum Arango Jaramillo a další v. EIB, C‑334/12 RX-II, EU:C:2013:134, bod 43; ze dne 18. prosince 2014, Abdida, C‑562/13, EU:C:2014:2453, bod 47, a ze dne 3. září 2015, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Komise, C‑398/13 P, EU:C:2015:535, bod 61).

115    Podle judikatury ESLP přitom platí, že čl. 6 odst. 2 EÚLP chrání právo podezřelých na presumpci neviny již od okamžiku, kdy je vůči nim započat postup před zahájením trestního stíhání ve smyslu německého práva (v tomto smyslu viz rozsudek ESLP ze dne 27. února 2014, Karaman v. Německo, CE:ECHR:2014:0227JUD001710310, bod 43).

116    Žalobce se tudíž práva na presumpci neviny může dovolávat, jelikož v souvislosti s fakturami za doučování byl vůči němu na základě žádosti samotné Banky veden postup před zahájením trestního stíhání ve smyslu německého práva, jehož výsledek v době, kdy ECB přijala rozhodnutí o propuštění, ještě nebyl znám.

117    Je tedy třeba připomenout, že zaprvé presumpce neviny není v trestním řízení pouhou procesní zárukou, ale její dosah je širší, zadruhé presumpci neviny může porušit jakýkoliv orgán veřejný správy (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise, T‑48/05, EU:T:2008:257, bod 211, a ze dne 12. července 2012, Komise v. Nanopoulos, T‑308/10 P, EU:T:2012:370, bod 92) a zatřetí toto porušení může být důsledkem prohlášení nebo rozhodnutí, která vyvolávají dojem, že osoba je vinna, která vedou veřejnost k přesvědčení o její vině nebo která předjímají posouzení skutkového stavu v trestněprávní rovině (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. července 2012, Komise v. Nanopoulos, T‑308/10 P, EU:T:2012:370, bod 91).

118    V judikatuře byl v tomto ohledu zdůrazněn význam toho, jaké výrazy orgány veřejné správy použijí. V této souvislosti je třeba zohlednit skutečný smysl dotčených prohlášení, a nikoli jejich doslovné znění, jakož i zvláštní okolnosti, za kterých byla tato prohlášení učiněna [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. září 2019, AH a další (Presumpce neviny), C‑377/18, EU:C:2019:670, bod 43, a ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise, T‑48/05, EU:T:2008:257, bod 211 a citovaná judikatura; rozsudek ESLP ze dne 28. května 2020, Farzaljev v. Ázerbájdžán, CE:ECHR:2020:0528JUD002962007, bod 64].

119    V projednávané věci byl žalobce v souvislosti s fakturami za doučování vyšetřován pro podvod ve smyslu § 263 odst. 1 německého trestního zákoníku. Výkonná rada přitom v rozhodnutí o propuštění žalobci vytkla, že si nevšiml podobností mezi daňovými čísly a adresami uvedenými na fakturách za fyzioterapii od B a na fakturách za doučování od C, ačkoli z těchto podobností bylo možno vyvodit, že posledně uvedené faktury nejsou pravdivé a skutečné. Výkonná rada měla v této souvislosti za to, že právo požadovat náhradu nákladů na doučování nezbavuje zaměstnance povinnosti počínat si obezřetně a ujistit se o adekvátnosti dokumentace týkající se dotčených služeb. Konstatovala proto, že v případě objektivních okolností vzbuzujících pochybnosti o nároku na uvedenou náhradu musí dotčený zaměstnanec o těchto okolnostech administrativu alespoň informovat. Výkonná rada tudíž dospěla k závěru, že žalobce zaprvé porušil povinnost loajality vůči orgánu, zadruhé nesplnil povinnost respektovat společné hodnoty ECB a vést svůj profesní a soukromý život v souladu s jejím postavením, zatřetí setrvale neplnil povinnost chránit finanční zájmy orgánu a začtvrté ohrozil dobrou pověst Banky.

120    Z rozhodnutí o propuštění jako celku tedy vyplývá, že ECB měla za to, že náhradu výdajů na doučování nelze na základě faktur předložených žalobcem provést; odpovědnost za to, že faktury nebyly pravdivé a skutečné, mu však formálně nepřičetla. Banka v rozhodnutí o propuštění v podstatě pouze sankcionovala nedbalost, která se jí jevila v případě zaměstnance finanční instituce jako obzvlášť závažná. V tomto rozhodnutí tedy nebylo konstatováno, že by byl žalobce vinen ze spáchání trestného činu podvodu, který byl předmětem trestního vyšetřování (v tomto smyslu viz rozsudek ESLP ze dne 25. srpna 1987, Englert v. Německo, CE:ECHR:1987:0825JUD001028283, bod 39); toto rozhodnutí přitom spadá do autonomie, kterou má administrativa při právní kvalifikaci disciplinárního pochybení ve vztahu k trestnímu postihu za stejné skutky.

121    Pokud tedy ECB přijala rozhodnutí o propuštění v rozsahu, v němž se týká části věci související s fakturami za doučování, ještě před tím, než se dozvěděla o výsledku soudního řízení týkajícího se této části věci, neporušila právo žalobce na presumpci neviny.

122    Co se týče rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o obnovu řízení, to bylo přijato poté, co byla ECB informována o zastavení trestního stíhání vedeného proti žalobci v souvislosti s fakturami za doučování podle § 170 odst. 2 trestního řádu, tedy kvůli neexistenci podezření, které by postačovalo k tomu, aby byla daná věc předložena trestnímu soudu.

123    Podle judikatury ESLP je přitom cílem presumpce neviny zejména zabránit tomu, aby orgány veřejné správy zacházely s osobami, ve vztahu k nimž bylo upuštěno od trestního stíhání, tak, jako by ze spáchání protiprávního jednání, které jim bylo přičteno, byly skutečně vinny (rozsudek ESLP ze dne 28. června 2018, G. I. E. M. S. R. L. a další v. Itálie, CE:ECHR:2018:0628JUD000182806, bod 314). V tomto ohledu nelze nikterak rozlišovat mezi zproštěním viny kvůli nedostatku důkazů a zproštěním viny vyplývajícím z formálního konstatování neviny obviněného (rozsudek ESLP ze dne 27. září 2007, Vassilios Stavropoulos v. Řecko, CE:ECHR:2007:0927JUD003552204, bod 39, a ze dne 23. října 2014, Melo Tadeu v. Portugalsko, CE:ECHR:2014:1023JUD002778510, bod 60).

124    Poté, co se Výkonná rada v projednávaném případě dozvěděla o zastavení trestního stíhání v souvislosti s fakturami za doučování, odůvodnila rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o obnovu řízení, dvěma skutečnostmi: zaprvé rozdílem mezi úlohami státního zastupitelství a ECB – úlohou státního zastupitelství je zjišťovat, zda uváděné skutečnosti představují trestný čin, a úlohou ECB je na základě nižší míry požadovaných důkazů posoudit, zda představují disciplinární provinění; zadruhé tím, že státní zastupitelství potvrdilo, že výpomocná učitelka C není registrována v úředních záznamech a že daňové číslo uvedené na jejích fakturách není skutečné.

125    V tomto odůvodnění není nikterak konstatováno, že by byl žalobce vinen ze spáchání trestného činu. Právo žalobce na presumpci neviny tedy rozhodnutím, kterým byla zamítnuta žádost o obnovu řízení, porušeno nebylo.

126    Žalobce však ještě tvrdí, že ECB porušila jeho právo na presumpci neviny tím, že se snažila konstatovat jeho vinu za každou cenu.

127    V tomto ohledu již bylo rozhodnuto, že porušení práva na presumpci neviny lze konstatovat, pokud existují důkazy, které mohou doložit, že se OOJ již na začátku disciplinárního řízení rozhodl uložit žalobci disciplinární sankci v každém případě bez ohledu na vysvětlení, která žalobce poskytl, a na výsledek probíhajícího trestního řízení (rozsudky ze dne 13. března 2003, Pessoa e Costa v. Komise, T‑166/02, EU:T:2003:73, bod 56; ze dne 19. října 2006, Pessoa e Costa v. Komise, T‑503/04, EU:T:2006:331, bod 118, a ze dne 17. března 2015, AX v. ECB, F‑73/13, EU:F:2015:9, bod 162).

128    Žalobce nejprve dovozuje předpojatost ECB z toho, že nezohlednila trestní řízení, které proti němu bylo vedeno, ani jeho výsledek. Tato výtka však již byla posouzena a odmítnuta. Žalobce dále vyvozuje tuto předpojatost ze skutečnosti, že Banka rozšířila mandát disciplinární komise v návaznosti na protiprávní vyšetřování vedené jedním z jejích členů, a z toho, že nezohlednila vyjádření, která žalobce předložil v průběhu disciplinárního řízení. Prvně uvedená výtka se ovšem překrývá se čtvrtým žalobním důvodem a druhá s pátým a devátým žalobním důvodem. Budou tedy posouzeny v rámci přezkumu těchto žalobních důvodů.

c)      K porušení zásady řádné správy a povinnosti jednat s náležitou péčí

129    Žalobce tvrdí, že pokud ECB zahájila v souvislosti s fakturami za doučování disciplinární řízení, i když probíhalo trestní vyšetřování, a nezohlednila jeho výsledek, porušila zásadu řádné správy a povinnost jednat s náležitou péčí, z nichž orgánům plyne povinnost pečlivě a nestranně posoudit všechny relevantní okolnosti projednávaného případu.

130    Žalobce ovšem neuvádí žádný argument, na jehož základě by bylo možné konstatovat, že zásadě řádné správy a povinnosti jednat s náležitou péčí by měl být v daném případě přiznán širší dosah, než který má právo na presumpci neviny. Zejména nelze dospět k závěru, že ECB porušila povinnost pečlivě a nestranně posoudit relevantní okolnosti projednávaného případu, jelikož státní zastupitelství v dopise ze dne 30. dubna 2019 potvrdilo skutečnosti, na nichž Banka založila rozhodnutí o propuštění, a sice že C není registrována v úředních záznamech a že daňové číslo uvedené na jejích fakturách není skutečné.

131    Nadto je třeba uvést, že žalobce měl všechny ostatní záruky uplatňující se v disciplinárních řízeních, jak vyplývá z odpovědi na výtky, kterou v tomto ohledu formuloval (viz níže posouzení čtvrtého a pátého žalobního důvodu). Nelze tedy tvrdit, že ECB porušila povinnost jednat s náležitou péčí a zásadu řádné správy.

d)      Závěr ke třetímu a sedmému žalobnímu důvodu

132    S ohledem na výše uvedené nejsou třetí a sedmý žalobní důvod opodstatněné.

5.      Ke čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článku 8.3.7 pravidel pro zaměstnance a zásady nestrannosti, jak je zakotvena v článku 41 Listiny

133    Žalobce tvrdí, že členové disciplinární komise zaměnili svou úlohu v této komisi se svými dalšími úkoly, když aktivně zjišťovali nové skutečnosti svědčící v jeho neprospěch. V tomto ohledu uplatňuje čtyři výtky a domnívá se, že disciplinární komise porušila článek 8.3.7 pravidel pro zaměstnance a povinnost nestrannosti.

134    Článek 8.3.7 pravidel pro zaměstnance stanoví, že členové disciplinární komise musí „jednat osobně a vykonávat své povinnosti zcela nezávisle“ (neoficiální překlad).

a)      K první výtce žalobce

135    Žalobce tvrdí, že disciplinární komise přezkoumala jeho osobní spis a především všechny náhrady výdajů, které mu byly vyplaceny, ve snaze ověřit, zda jsou v pořádku, a že na základě tohoto přezkumu vrchní ředitel pro oblast služeb dne 19. září 2017 rozhodl o rozšíření mandátu uvedené komise na faktury za doučování. Tento přezkum podle žalobce vybočoval z mezí mandátu, který byl disciplinární komisi původně svěřen. Rozsah tohoto mandátu byl totiž vymezen ve zprávě č. 1 a v rozhodnutí vrchního ředitele pro oblast služeb ze dne 18. listopadu 2016 a tyto dokumenty žádnou zmínku o fakturách za doučování neobsahují.

136    ECB nicméně správně tvrdí, že stěžejní částí úlohy disciplinární komise je v mezích jejího mandátu co možná nejpečlivěji prošetřit a prokázat skutkové okolnosti. Podle článku 8.3.15 pravidel pro zaměstnance tato komise vydává stanoviska mimo jiné i k věcné správnosti skutkových zjištění.

137    ECB konkrétně tvrdí, že disciplinární komise mohla ověřit věrohodnost prohlášení žalobce během jeho výslechu, který proběhl dne 13. února 2017, a nahlédnout do jeho spisu, aby posoudila, zda a jak mohly platby, které údajně provedl za fyzioterapii a za léčivé přípravky, odpovídat dalším jím provedeným platbám v hotovosti nebo kreditní kartou. Podle ECB disciplinární komise právě při této příležitosti oprávněně objevila faktury za doučování vystavené C.

138    Žalobce však poznamenává, že podle článku 8.3.14 pravidel pro zaměstnance mohla disciplinární komise provést doplňující vyšetřování pouze, kdyby se ukázalo, že informace, které má k dispozici, jsou nedostatečné. Žalobce přitom údajně poskytl rozsáhlé informace a řadu důkazů o tom, že je zvyklý provádět platby bankovním převodem i v hotovosti, takže disciplinární komise neměla k důkladnějšímu zkoumání jeho spisu žádný pádný důvod.

139    V tomto ohledu je třeba připomenout, že v unijním právu platí zásada volného hodnocení důkazů, ale také to, že orgány nemohou vědomě použít důkazy, které byly zjevně získány v rozporu s podstatnými formálními náležitostmi, jež jsou v tomto směru stanoveny a mají chránit základní práva dotčených osob (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. června 2015, FSL a další v. Komise, T‑655/11, EU:T:2015:383, body 42 a 44, a ze dne 8. září 2016, Goldfish a další v. Komise, T‑54/14, EU:T:2016:455, body 42 a 47).

140    K závěru o protiprávnosti důkazů, o něž se opírá část věci související s fakturami za doučování, a tudíž o protiprávnosti řízení, které bylo na jejich podkladě zahájeno, by tudíž bylo třeba dospět pouze v případě, že by disciplinární komise provedla ověřování zjevně v rozporu s pravidly, která vymezují její vyšetřovací pravomoci.

141    V projednávané věci je přitom třeba uvést, že důkazy, které podle žalobce postačovaly k dokončení zprávy č. 1, spočívaly v seznamu výběrů hotovosti, který sestavil, a v přibližně 109 stranách bankovních výpisů, které tyto výběry dokládaly. Rovněž spočívaly v argumentaci předložené jeho právním zástupcem a v protokolu z výslechu žalobce, který proběhl dne 13. února 2017. Žalobce během něj tvrdil, že uhradil faktury za fyzioterapii z takto vybraných peněz. Pokud však disciplinární komise prováděla šetření v tomto rámci, nepostupovala nepřiměřeně, když považovala za nezbytné pravdivost tohoto tvrzení ověřit, a to tak, že zjišťovala, zda žalobce skutečně měl ve zvyku hradit faktury – jejichž proplacení požadoval – v hotovosti, v rámci informací, které měla ECB k dispozici. To platí tím spíše, že během výslechu žalobce, který proběhl dne 3. února 2016, sám jeho předchozí právní zástupce pochyboval o tom, že každé platbě B odpovídal jeden výběr.

142    Žalobce dále tvrdí, že šetření, které disciplinární komise provedla v jeho osobním spise, bylo nedůvodné, neboť tento spis neobsahoval důkazy o platbách (viz bod 128 výše).

143    Obsah spisu žalobce vytvořeného ECB se ovšem neomezoval na přijetí žalobce do služebního poměru a jeho služební postup. Vzhledem k tomu, že mu byly podle článku 3.8.4 pravidel pro zaměstnance přiznány zvýšené rodinné přídavky, že mu tudíž byly propláceny faktury za doučování a že článek 3.3.1 těchto pravidel stanoví, že dotčené osoby musí nárok na přídavky před tím, než ECB provede jakoukoliv platbu, doložit, ECB měla faktury od výpomocné učitelky C k dispozici. Ze spisu předloženého Tribunálu ostatně vyplývá, že tyto faktury převzalo oddělení Banky pro přijímání do služebního poměru a náhrady.

144    Za těchto podmínek disciplinární komise mohla ve snaze prokázat, že faktury od údajné fyzioterapeutky B odpovídají skutečně vynaloženým výdajům, chtít porovnat informace poskytnuté žalobcem s ostatními náklady, jejichž náhradu požadoval a ve vztahu k nimž si ECB uchovávala důkazy.

145    Článek 8.3.15 pravidel pro zaměstnance konečně disciplinární komisi ukládal povinnost navrhnout „jakoukoliv disciplinární sankci“, která je přiměřená. Stanovil tedy, že disciplinární komise musí zjistit případné polehčující okolnosti, jako například způsob, jakým žalobce vykonával své služební povinnosti, který mohl vyplývat z jeho spisu. Kdyby však disciplinární komise nebyla oprávněna do spisu žalobce nahlédnout, ve stanovisku by nemohla konstatovat, že skutkové okolnosti dané věci jsou jeho prvním porušením pracovních povinností.

146    Za těchto podmínek není prokázáno, že by šetření, které provedla disciplinární komise ve spisu žalobce, bylo podjaté.

b)      Ke druhé výtce žalobce

147    Žalobce uvádí, že ze zprávy č. 2 vyplývá, že zaměstnanec pracující na GŘ pro právní služby kontaktoval německé daňové orgány, aby získal informace o fakturách za doučování. Tvrdí, že tato osoba mohla být jedním z členů disciplinární komise nebo že mohla jednat na pokyn disciplinární komise.

148    Žalobce však nevysvětlil, v čem by mělo takové kontaktování odporovat zásadě nestrannosti a článku 8.3.7 pravidel pro zaměstnance. Disciplinární komise je ostatně na základě článku 8.3.14 těchto pravidel oprávněna přijmout veškerá opatření nezbytná k doplnění svých informací.

149    Druhá výtka žalobce tedy není doložena.

c)      Ke třetí a čtvrté výtce žalobce

150    Žalobce tvrdí, že zprávu č. 2 týkající se faktur za doučování vypracovalo GŘ pro lidské zdroje, rozpočet a organizaci, ačkoliv byl jeho generální ředitel členem disciplinární komise. Rovněž uvádí, že tento generální ředitel podepsal dopis, kterým byl žalobce informován o rozšíření mandátu disciplinární komise. Vyvozuje z toho porušení zásady nestrannosti, kterou musí členové disciplinární komise dodržovat.

151    Je pravda, že zpráva č. 2 byla obsažena v dopise označeném hlavičkou GŘ pro lidské zdroje, rozpočet a organizaci, a rovněž je pravda, že jeho generální ředitel byl členem disciplinární komise. Na základě těchto skutečností ovšem nelze dospět k závěru, že tento generální ředitel coby člen disciplinární komise porušil povinnost nestrannosti a článek 8.3.7 pravidel pro zaměstnance. Kromě toho je třeba uvést, že v předmětném dopise je žalobci pouze oznámeno rozhodnutí o rozšíření mandátu disciplinární komise na skutkové okolnosti týkající se faktur za doučování, které přijal a podepsal vrchní ředitel pro oblast služeb jednající jménem Výkonné rady v souladu s článkem 8.3.2 pravidel pro zaměstnance.

152    Třetí a čtvrtá výtka žalobce tedy nejsou doloženy.

d)      Závěr ke čtvrtému žalobnímu důvodu

153    Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že čtvrtý žalobní důvod musí být zamítnut.

6.      K pátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení práva na obhajobu

154    Žalobce dovozuje porušení práva na obhajobu z toho, že ECB v obecné rovině nezohlednila vyjádření, která předložil v průběhu řízení (viz bod 128 výše).

155    Žalobce však tuto výtku nikterak nerozvinul a výslovně neuvedl, zda se týká celého jeho vyjádření nebo některé jeho části, a pokud by tomu tak bylo, které části. Tato výtka tedy není podle čl. 76 písm. d) jednacího řádu přípustná.

156    V každém případě musí být zamítnuta jako neopodstatněná. Rozsah odůvodnění stanoviska disciplinární komise a rozhodnutí o propuštění, jakož i korespondence mezi ECB a žalobcem v průběhu řízení prokazují, že ECB vzala jeho argumenty do úvahy. Nadto je třeba připomenout, že žalobce nemůže zaměňovat situaci, kdy právo na obhajobu není dodrženo, se situací, kdy prostřednictvím výkonu tohoto práva nedosáhne požadovaného výsledku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2013, Sepro Europe v. Komise, T‑483/11, nezveřejněný, EU:T:2013:407, bod 78).

157    Pátý žalobní důvod tudíž musí být zamítnut.

7.      K šestému žalobnímu důvodu vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení

a)      Úvodní poznámka

158    Žalobce tvrdí, že řada důvodů, o které se opírá rozhodnutí o propuštění, je stižena vadami spočívajícími ve zjevně nesprávném posouzení.

159    Je nicméně třeba poznamenat, že žalobce šestý žalobní důvod v podstatě opírá o výtky vycházející z toho, že ECB neprovedla úplné posouzení okolností dané věci, nesprávně zhodnotila důkazy, které jí byly předloženy, a porušila právo na respektování soukromého života.

160    Za těchto podmínek je třeba připomenout, že účinnost soudního přezkumu zaručeného v článku 47 Listiny vyžaduje, aby unijní soud provedl úplný přezkum věcné správnosti skutkových zjištění (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. září 2013, L v. Parlament, T‑317/10 P, EU:T:2013:413, bod 70, a ze dne 10. ledna 2019, RY v. Komise, T‑160/17, EU:T:2019:1, bod 38). V tomto ohledu musí ověřit věcnou správnost uplatňovaných důkazů, jejich věrohodnost a soudržnost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. října 2018, McCoy v. Výbor regionů, T‑567/16, EU:T:2018:708, bod 98; obdobně viz rovněž rozsudky ze dne 15. února 2005, Komise v. Tetra Laval, C‑12/03 P, EU:C:2005:87, bod 39, a ze dne 7. dubna 2016, ArcelorMittal Tubular Products Ostrava a další v. Hubei Xinyegang Steel, C‑186/14 P a C‑193/14 P, EU:C:2016:209, bod 36). Z tohoto hlediska je předmětem úplného přezkumu i posouzení důkazní hodnoty dokumentů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. září 2004, Valmont v. Komise, T‑274/01, EU:T:2004:266, bod 43). Přesvědčivými důkazy musí být v této souvislosti podloženo i komplexní nebo náročné posouzení, které administrativa provádí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. února 2005, Komise v. Tetra Laval, C‑12/03 P, EU:C:2005:87, bod 41, a ze dne 7. dubna 2016, Akhras v. Rada, C‑193/15 P, EU:C:2016:219, bod 56). Soud tudíž musí provést důkladný přezkum důkazů i za takových okolností (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. července 2008, Bertelsmann a Sony Corporation of America v. Impala, C‑413/06 P, EU:C:2008:392, bod 146).

161    Soud kromě toho v rámci přezkumu legality provádí i úplný přezkum toho, zda jsou správně uplatňovány relevantní právní normy (rozsudek ze dne 7. listopadu 2007, Německo v. Komise, T‑374/04, EU:T:2007:332, bod 81).

162    S ohledem na výše uvedené je tedy třeba šestý žalobní důvod překvalifikovat tak, že nevychází ze zjevně nesprávného posouzení, nýbrž z neúplného přezkumu okolností dané věci, z nesprávného posouzení důkazů a z nesprávného právního posouzení.

b)      K neúplnému přezkumu okolností dané věci, nesprávnému posouzení důkazů a nesprávnému právnímu posouzení, ke kterým došlo v souvislosti s částí věci týkající se faktur za doučování

163    Žalobce zaprvé ECB vytýká, že nevzala do úvahy zastavení trestního stíhání týkajícího se faktur za doučování.

164    Tato výtka však splývá se třetím a sedmým žalobním důvodem, které byly posouzeny jako neopodstatněné.

165    Žalobce zadruhé tvrdí, že pokud měla ECB za to, že faktury od výpomocné učitelky C nejsou pravdivé a skutečné, nezohlednila jeho prohlášení a prohlášení jeho rodiny, podle kterých C jeho děti skutečně doučovala a odměnu dostávala v hotovosti. Žalobce dodává, že ECB nepřihlédla ani k jeho prohlášení, podle něhož bylo možno vysvětlit podobnost faktur od údajné fyzioterapeutky B a faktur od C tím, že jeho manželka ukázala C, jak je formulovat. ECB konečně nezohlednila ani zlepšení školních výsledků jednoho z jeho dětí v předmětech, v nichž ho C doučovala.

166    Žalobce však svá prohlášení a prohlášení své manželky učiněná v průběhu správního řízení pouze zopakoval, přičemž nevysvětlil, proč se ECB měla dopustit nesprávného posouzení, když je nepovažovala za přesvědčivá a uvedla, že žalobce nepředložil žádné důkazy, které by tato prohlášení dokládaly.

167    Žalobce zatřetí tvrdí, že ECB nesprávně vycházela ze skutečnosti, že podle jejího názoru je nezvyklé, že žalobce nezná kontaktní údaje výpomocné učitelky C, ačkoli k němu tato osoba pravidelně docházela.

168    Žalobce se předně domnívá, že taková výtka odporuje jeho právu organizovat si soukromý život podle svých představ a že žádné pravidlo ECB neukládá jejím úředníkům povinnost znát kontaktní údaje učitelů poskytujících domácí výuku. Okolnost, že výdaje na tuto výuku lze proplatit, není pro odůvodnění takového zásahu relevantní.

169    Je však třeba uvést, že pokud ECB odmítla uvěřit tomu, že žalobce nemá o výpomocné učitelce C, která k němu domů pravidelně docházela vyučovat jeho děti, ani základní informace, nikterak do jeho soukromého života nezasáhla. ECB ve skutečnosti neměla v úmyslu žalobci diktovat, jakým způsobem si má organizovat život; pouze se domnívala, že tento údajný způsob vedení jeho soukromého života je vysoce nepravděpodobný, a tudíž nepříliš věrohodný.

170    ECB má navíc v rámci režimu uspokojování speciálních vzdělávacích potřeb dětí svých zaměstnanců právo tyto zaměstnance vyslýchat, pokud jí předloží žádosti o proplacení za okolností, které považuje za neobvyklé. Má rovněž právo vyvodit z těchto okolností jakýkoliv přiměřený závěr.

171    Žalobce dále tvrdí, že ECB nemohla vycházet ze skutečnosti, že je nezvyklé, pokud není schopen předložit o osobě, která několik let docházela k němu domů vyučovat jeho děti, žádné informace, jelikož nezvyklost určité okolnosti neprokazuje, že tato okolnost není reálná.

172    Tento argument však nemůže obstát. Pouhá možnost, že by určitá situace mohla nastat, totiž nepostačuje k tomu, aby byla vyloučena její případná nezvyklost, která byla ostatně v rozhodnutí o propuštění náležitě odůvodněna.

173    S ohledem na výše uvedené a vzhledem k tomu, že žalobce své tvrzení náležitě nepodložil, je konečně třeba konstatovat, že rovněž marně tvrdí, že ECB opomenula skutečnost, že zdravotní stav jednoho z jeho dětí nevyžadoval, aby pro účely organizace výuky znal kontaktní údaje C.

174    Šestý žalobní důvod tedy není opodstatněný.

8.      K osmému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nedodržení přiměřené lhůty a z porušení povinnosti jednat s náležitou péčí

175    Žalobce tvrdí, že ECB nevedla dotčené disciplinární řízení s náležitou péčí a nezajistila, aby jeho jednotlivé fáze navazovaly na předešlé fáze v přiměřené lhůtě.

176    V projednávaném případě je třeba konstatovat, že články 8.3.15 až 8.3.17 pravidel pro zaměstnance stanoví lhůty pro jednotlivé fáze disciplinárního řízení. Článek 8.3.15 uvedených pravidel však stanoví, že lhůta, kterou má disciplinární komise k předložení stanoviska, „musí být [vždy] posuzována v závislosti na složitosti daného případu“ (neoficiální překlad).

177    Podle ustálené judikatury nadto v obecné rovině platí, že – s výjimkou promlčecích lhůt (viz bod 58 výše) – lhůty, které z časového hlediska vymezují průběh disciplinárního řízení, v zásadě nejsou prekluzivní. Pokud není v příslušných předpisech jednoznačně vyjádřena vůle vymezit v zájmu právní jistoty a ochrany legitimního očekávání dobu, během níž může administrativa jednat, tyto lhůty představují především pravidlo řádné správy, které po orgánu vyžaduje, aby disciplinární řízení vedl s náležitou péčí a jednal tak, aby každý akt následoval v přiměřené lhůtě ve vztahu k aktu předchozímu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. září 2000, Teixeira Neves v. Soudní dvůr, T‑259/97, EU:T:2000:208, bod 123, a ze dne 17. března 2015, AX v. ECB, F‑73/13, EU:F:2015:9, bod 174).

178    Za těchto podmínek může nedodržení přiměřené lhůty odůvodnit zrušení správního rozhodnutí pouze tehdy, pokud může mít nepřiměřeně dlouhá doba řízení dopad na samotný obsah tohoto rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. dubna 2019, AV v. Komise, T‑303/18 RENV, nezveřejněný, EU:T:2019:239, bod 87 a citovaná judikatura). To platí i tehdy, měla-li nepřiměřeně dlouhá doba řízení vliv na způsobilost dotčených osob se účinně obhajovat (viz rozsudek ze dne 7. června 2018, Winkler v. Komise, T‑369/17, nezveřejněný, EU:T:2018:334, bod 34 a citovaná judikatura).

179    V projednávaném případě žalobce netvrdí, že by ECB měla v úmyslu nechat lhůty stanovené v článcích 8.3.15 až 8.3.17 pravidel pro zaměstnance propadnout, ani že by délka řízení uškodila jeho obhajobě.

180    Pokud jde o povinnost jednat s náležitou péčí, bylo rovněž rozhodnuto, že porušení této povinnosti kvůli prodlevám sice může založit odpovědnost dotčeného orgánu za případně způsobenou újmu, ale na legalitu napadeného rozhodnutí samo o sobě nemůže mít vliv (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. července 2018, Curto v. Parlament, T‑275/17, EU:T:2018:479, body 104 a 105).

181    Osmý žalobní důvod vycházející z nedodržení přiměřené lhůty a z porušení povinnosti jednat s náležitou péčí tedy v projednávané věci nemůže být v rámci návrhových žádání směřujících ke zrušení považován za opodstatněný.

9.      K devátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění

182    Žalobce má za to, že rozhodnutí o propuštění není dostatečně odůvodněno. Z důvodu uvedeného v bodě 101 výše není namístě zkoumat tento žalobní důvod v rozsahu, v němž jím je konkrétně zpochybňováno odůvodnění rozhodnutí o propuštění, pokud jde o části věci týkající se fyzioterapie a příjmových dokladů z lékáren.

183    Je ovšem třeba připomenout, že otázka, zda rozhodnutí zejména ECB, kterým se ukládá sankce některému z jejích zaměstnanců, odpovídá povinnosti uvést odůvodnění, musí být posuzována nejen s ohledem na jeho znění, nýbrž i na jeho souvislosti a veškerou právní úpravu dané oblasti, v tomto případě oblasti disciplinární. Výkonná rada v tomto ohledu musí uvést skutkové a právní okolnosti, od nichž se odvíjí právní odůvodnění jejích rozhodnutí, zrovna tak jako úvahy, které ji vedly k jejich přijetí, avšak není od ní vyžadováno, aby se vyjádřila ke všem skutkovým a právním otázkám, které byly během řízení vzneseny. V každém případě je třeba mít za to, že rozhodnutí je dostatečně odůvodněno, pokud bylo přijato v kontextu, který je dotyčnému zaměstnanci znám a umožňuje mu pochopit dosah opatření, které bylo vůči němu přijato (viz rozsudek ze dne 17. března 2015, AX v. ECB, F‑73/13, EU:F:2015:9, bod 189 a citovaná judikatura). Pokud je ovšem uložená sankce – jako je tomu v projednávaném případě – nakonec přísnější než sankce navržená disciplinární komisí, je třeba konstatovat, že vzhledem k požadavkům každého disciplinárního řízení musí být v rozhodnutí ECB podrobně uvedeny důvody, které Banku vedly k tomu, že se od stanoviska své disciplinární komise odchýlila (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. března 2015, AX v. ECB, F‑73/13, EU:F:2015:9, bod 190 a citovaná judikatura).

184    V projednávaném případě je třeba uvést, že kontext, v němž bylo rozhodnutí o propuštění vydáno, byl žalobci dobře znám, a to zejména s ohledem na obsah řady písemných a ústních vyjádření, která formuloval v průběhu disciplinárního řízení ve dnech 13. února, 9. března, 17. října a 8. listopadu 2017, 30. dubna a 14. září 2018, jakož i 31. ledna 2019.

185    V rozhodnutí o propuštění jsou nadto zohledněny okolnosti vytýkané žalobci, stanovisko disciplinární komise, různá pravidla a ustanovení platná pro ECB, která žalobce podle názoru Výkonné rady porušil, jakož i důvody, proč k tomuto závěru Výkonná rada dospěla. O tom, že žalobce těmto skutečnostem porozuměl, svědčí i žaloba.

186    Žalobce však zejména tvrdí, že rozhodnutí o propuštění neobsahuje odpověď na jeho vyjádření k uplynutí promlčecí doby, ve které mohlo být zahájeno disciplinární řízení (viz bod 128 výše).

187    V rozhodnutí o propuštění je ovšem odkázáno na stanovisko disciplinární komise, o němž žalobce věděl, a v tomto stanovisku je uvedeno, proč se ECB domnívá, že promlčecí doba, ve které mohlo být zahájeno disciplinární řízení, s ohledem na článek 8.3.2 pravidel pro zaměstnance neuplynula.

188    Žalobce dále tvrdí, že i kdyby byly dané skutkové okolnosti prokázány, v rozhodnutí o propuštění není dostatečně vysvětleno, proč ECB přijala mnohem přísnější sankci, než jakou navrhovala disciplinární komise, a konkrétně proč na základě stejných skutečností, jakými se zabývala i tato komise, měla ECB za to, že byl nenapravitelně narušen vztah důvěry.

189    Tato výtka není opodstatněná. Z rozhodnutí o propuštění vyplývá, že na rozdíl od disciplinární komise měla Výkonná rada za to, že žalobce požádal o proplacení příjmových dokladů z lékáren a faktur za doučování, které nebyly pravdivé a skutečné, a že porušení povinností žalobce, pokud jde o předložení těchto žádostí o proplacení, tedy bylo rozsáhlejší a závažnější než pouhé předložení pochybných faktur za fyzioterapii, ze kterého vycházela tato komise.

190    Je pravda, že v bodě 97 výše bylo rozhodnuto, že u skutkových okolností týkajících se faktur za fyzioterapii a příjmových dokladů z lékáren došlo v okamžiku zahájení disciplinárního řízení k promlčení. Podle ustálené judikatury nicméně platí, že povinnost odůvodnit rozhodnutí je podstatnou formální náležitostí, která musí být odlišena od otázky opodstatněnosti odůvodnění, která spadá pod legalitu sporného aktu po meritorní stránce (viz rozsudek ze dne 24. září 2015, Itálie a Španělsko v. Komise, T‑124/13 a T‑191/13, EU:T:2015:690, bod 82 a citovaná judikatura).

191    Na rozdíl od disciplinární komise nadto Výkonná rada konstatovala, že na povinnost žalobce postupovat při předkládání žádostí o proplacení čestně a bezúhonně nemohou mít polehčující dopad jeho nižší platová třída a kratší odpracovaná doba.

192    ECB konečně vysvětlila, že každá část dané věci u ní vedla k nezvratné ztrátě důvěry v žalobce. V tomto ohledu zdůraznila, že její důvěryhodnost jakožto orgánu pověřeného měnovou politikou a bankovním dohledem je založena na její dobré pověsti coby vzoru účinné a odpovědné administrativy prováděné bezúhonnými zaměstnanci, a uvedla, že právě takové jednání, jakého se dopustil žalobce, mohlo její dobré pověsti uškodit.

193    Devátý žalobní důvod tedy není opodstatněný.

10.    K desátému žalobnímu důvodu, který je uplatňován podpůrně a vychází z porušení zásady proporcionality

a)      Úvodní poznámka

194    Úvodem je třeba poznamenat, že desátý žalobní důvod se – na rozdíl od toho, jak je nazván – neomezuje na námitku, že v projednávaném případě nebyla dodržena zásada proporcionality. Žalobce totiž v podstatě dovozuje nepřiměřenost svého propuštění zaprvé z irelevance a věcné nesprávnosti přitěžujících okolností, k nimž disciplinární komise přihlédla, zadruhé z protiprávnosti a irelevance dalších okolností, k nimž přihlédla Výkonná rada, zatřetí ze skutečnosti, že Výkonná rada nerespektovala smysl pojmu „polehčující okolnosti“, pokud jde o okolnosti uvedené disciplinární komisí, a začtvrté ze skutečnosti, že ECB nevzala v úvahu některé polehčující okolnosti, na které žalobce poukázal v průběhu řízení. Výtky žalobce se tak přímo netýkají nepřiměřenosti sankce. Žalobce ji vyvozuje spíše z nesprávnosti některých skutkových zjištění, z nesprávného posouzení dalších skutkových zjištění a jejich nesprávné kvalifikace jako přitěžujících okolností, z nesprávného právního posouzení a konečně z neprovedení úplného přezkumu všech okolností, které mohly být polehčující.

195    Za těchto podmínek je třeba připomenout, že Tribunál vykonává úplný přezkum věcné správnosti skutkových zjištění a toho, zda jsou správně uplatňovány relevantní právní normy (viz body 160 a 161 výše).

196    Unijní soud rovněž vykonává úplný přezkum kvalifikace skutkových zjištění (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. června 2012, BNP Paribas a BNL v. Komise, C‑452/10 P, EU:C:2012:366, bod 102, a ze dne 7. listopadu 2013, Cortivo v. Parlament, F‑52/12, EU:F:2013:173, bod 41), a to z hlediska objektivních právních pojmů. Takový přezkum vykonává zejména v souvislosti s otázkou, zda určité skutkové zjištění spadá pod právní pojmy „přitěžující okolnosti“ nebo „polehčující okolnosti“.

197    Konečně je třeba uvést, že ačkoliv pracovní řád neváže disciplinární sankce, které stanoví, fixně na různá porušení pracovních povinností, jichž se úředníci dopustili, a neupřesňuje, do jaké míry mají na výběr sankce vliv přitěžující a polehčující okolnosti, předpokladem dodržení článku 47 Listiny je, že „trest“ uložený správním orgánem, který sám o sobě nesplňuje podmínky stanovené v tomto článku, jako je tomu v dané věci v případě Výkonné rady, bude následně přezkoumán soudním orgánem, který má pravomoc v plném rozsahu posoudit přiměřenost mezi proviněním a sankcí (viz rozsudek ze dne 15. května 2012, Nijs v. Účetní dvůr, T‑184/11 P, EU:T:2012:236, bod 85 a citovaná judikatura; v tomto smyslu rovněž viz rozsudek ze dne 9. září 2010, Andreasen v. Komise, T‑17/08 P, EU:T:2010:374, body 146 a 147; rozsudek ESLP ze dne 31. března 2015, Andreasen v. Spojené království a dalších 26 členských států Evropské unie, CE:ECHR:2015:0331DEC002882711, bod 73). V tomto ohledu unijní soud zejména ověřuje, zda disciplinární orgán zvážil přitěžující a polehčující okolnosti přiměřeným způsobem (rozsudek ze dne 16. března 2004, Afari v. ECB, T‑11/03, EU:T:2004:77, bod 203).

b)      K první výtce žalobce

198    Ve snaze prokázat porušení zásady proporcionality žalobce zpochybňuje přitěžující okolnost, k níž přihlédla disciplinární komise a poté i Výkonná rada a která se týká toho, že nenavrhl, že sporné částky zcela nebo zčásti vrátí.

199    Je třeba připomenout, že disciplinární komise měla za to, že žalobce porušil své povinnosti pouze tím, že mu byly neoprávněně proplaceny faktury za fyzioterapii; v případě skutků týkajících se příjmových dokladů z lékáren a faktur za doučování se naproti tomu domnívala, že nejsou dostatečně prokázány. Disciplinární komise proto žalobci přičetla pouze přitěžující okolnost spočívající v tom, že nenavrhl, že vrátí neoprávněně získané částky do výše 56 041,09 eura, odpovídající náhradě výdajů vynaložených na základě faktur od údajné fyzioterapeutky B.

200    Výkonná rada měla naproti tomu v rozhodnutí o propuštění za to, že žalobci byly několik let neoprávněně propláceny všechny sporné faktury a příjmové doklady. V této souvislosti dále uvedla, že k přitěžujícím okolnostem, na které poukázala disciplinární komise, je třeba doplnit skutečnost, že žalobce vůbec nedbal důvěry, kterou v něj ECB vložila (v tomto ohledu viz body 207 a následující níže).

201    S ohledem na rozhodnutí o propuštění jako celek je tudíž třeba velmi zkratkovitý odkaz Výkonné rady na přitěžující okolnosti, které zohlednila disciplinární komise, chápat v tom smyslu, že se týká skutečnosti, že žalobce nenavrhl vrácení všech částek, které mu byly vyplaceny, a to včetně těch, které mu byly vyplaceny jako náhrada výdajů vynaložených na základě faktur za doučování.

202    Po tomto upřesnění je třeba uvést, že žalobce nejprve na podporu své výtky podotýká, že částku 56 041,09 eura vracet nemusel, jelikož faktury za fyzioterapii byly pravdivé a skutečné.

203    Tento argument je ovšem irelevantní, jelikož Výkonná rada považovala za přitěžující okolnost to, že žalobce nevrátil částky související zejména s fakturami za doučování (viz bod 201 výše), a jelikož v rozhodnutí o propuštění mohla konstatovat, že každá ze tří částí dané věci, které se týkaly porušení povinností v rámci žádostí o náhradu výdajů, s ohledem na finanční pravomoci Banky nezvratně ovlivnila důvěru, kterou v něj Banka vložila (viz bod 99 výše).

204    Žalobce dále zpochybňuje tvrzení, že vrácení nikdy nenavrhl. Uvádí, že s cílem ukončit předmětné řízení navrhl, že ECB uhradí ekvivalent sankce doporučené disciplinární komisí, a sice dočasného snížení platu o 400 eur po dobu dvanácti měsíců, tedy 4 800 eur. ECB ovšem k tomuto návrhu, který dotčených částek ani zdaleka nedosahoval, a to i když se jednalo pouze o částku 29 070 eur odpovídající náhradě výdajů vynaložených na základě faktur za doučování, nemusel přihlédnout.

205    Konečně žalobce marně tvrdí, že s disciplinární komisí plně spolupracoval. Tato spolupráce – i kdyby byla prokázána – na tom, že nenavrhl vrácení předmětné částky, nic nemění. ECB ji nadto zpochybňuje.

206    Z toho vyplývá, že ECB byla oprávněna (viz bod 196 výše) zohlednit k tíži žalobce coby přitěžující okolnost to, že nenavrhl navrácení neoprávněně získaných částek.

c)      Ke druhé výtce žalobce

207    Žalobce nesouhlasí s přitěžujícími okolnostmi, které ECB zohlednila v rozhodnutí o propuštění vedle těch, na které již poukázala disciplinární komise.

208    Žalobce se v této souvislosti zaprvé domnívá, že Výkonná rada nemohla za přitěžující okolnost považovat skutečnost, že narušil důvěru, kterou v něj ECB vložila, neboť toto konstatování se nikterak nelišilo od porušení povinností, která jsou mu vytýkána jako taková.

209    Je třeba připomenout, že přitěžující okolnost není skutečností naplňující znaky protiprávního jednání, které musí být prokázáno důkazy o objektivních a případně i subjektivních aspektech. Neslouží tudíž ke kvalifikaci protiprávního jednání jako takového, ale má poté, co je protiprávní jednání prokázáno, vliv na výši trestu s cílem zohlednit závažnost všech skutků jako celku a s přihlédnutím ke všem těmto skutkům zajistit represivní a odrazující účinek sankce.

210    Výkonná rada žalobci v rozhodnutí o propuštění vytýkala, že porušil povinnost loajality vůči ECB, nesplnil povinnost respektovat společné hodnoty a vést svůj profesní a soukromý život v souladu s postavením ECB coby unijního orgánu, setrvale neplnil povinnost chránit finanční zájmy orgánu a ohrozil dobrou pověst Banky. Za přitěžující okolnost nadto považovala skutečnost, že žalobce vůbec nedbal důvěry, kterou v něj ECB vložila.

211    Je pravda, že povinnost loajality má vliv na zachování vztahu osobní důvěry mezi orgánem a jeho úředníky, který je podmínkou existence služebního poměru. Z této povinnosti vyplývá nejen, že se úředníci musí zdržet jednání, která narušují důstojnost funkce a respekt, jež náleží orgánu a jeho složkám, ale rovněž že jejich chování musí být bez jakýchkoliv pochyb takové, aby mezi nimi a tímto orgánem existoval vždy vztah důvěry (rozsudek ze dne 19. května 1999, Connolly v. Komise, T‑34/96 a T‑163/96, EU:T:1999:102, bod 128). Z toho však nevyplývá, že by každé porušení povinnosti loajality systematicky vedlo ke ztrátě této důvěry, a tedy k propuštění jako nevyhnutelnému výsledku. Toto porušení se musí odehrávat pouze příležitostně nebo musí být pouze zanedbatelné či neškodné. V tomto případě by ukončení pracovního poměru neodpovídalo tomu, že pracovní řád na různá porušení pracovních povinností neváže možné disciplinární sankce fixně.

212    Ztráta důvěry tudíž není skutečností naplňující znaky disciplinárního provinění spočívajícího v neloajalitě, nýbrž přitěžující okolností, a to kvůli zvlášť škodlivé a závažné povaze tohoto skutku, zejména pokud úředník nebo zaměstnanec neměl vůči orgánu naprosto žádný respekt.

213    V projednávaném případě je přitom třeba konstatovat, že ke skutkům souvisejícím s proplácením faktur za doučování rozhodně nedocházelo příležitostně – odehrávaly se po dobu několika let, jak připouští sám žalobce.

214    ECB tudíž postupovala správně, pokud v projednávaném případě kvalifikovala skutečnost, že žalobce vůbec nedbal důvěry, kterou v něj ECB vložila, jako přitěžující okolnost.

215    Žalobce zadruhé ECB vytýká, že jako přitěžující okolnost uvedla skutečnost, že nepříliš vysoká platová třída a krátká odpracovaná doba nemají žádný vliv na schopnost zaměstnanců provést za takových okolností, jako jsou okolnosti dané věci, z vlastní iniciativy jednoduché prověření. Žalobce je opět toho názoru, že se tato údajná přitěžující okolnost nikterak neliší od protiprávních jednání, která jsou mu vytýkána jako taková. Žalobce mimoto tvrdí, že v daném případě neměl k takovému prověřování žádný důvod.

216    Tato výtka však vychází z nesprávného výkladu rozhodnutí o propuštění. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, Výkonná rada nekonstatovala, že jeho nižší platová třída a kratší odpracovaná doba mohou přispět k závěru o existenci přitěžující okolnosti; na rozdíl od disciplinární komise odmítla uznat, že by se jednalo o okolnost polehčující. V každém případě je pravda, že v čl. 45 páté odrážce pracovního řádu je uvedeno, že při stanovování sankce musí být přihlédnuto k platové třídě a odpracované době. Banka ovšem mohla mít za to, že nižší platová třída a kratší odpracovaná doba v projednávaném případě polehčující okolností nejsou, jelikož taková platová třída a odpracovaná doba nejsou důvodem pro to, aby zaměstnanec upustil od spontánních jednoduchých prověření, která nevyžadují žádnou zvláštní dovednost, a jelikož za okolností daného případu, jež musely vést k pochybnostem o nároku na náhradu vynaložených částek, by taková prověření provedla každá přiměřeně obezřetná osoba.

217    Pokud jde o argument, že v projednávané věci neexistoval k nějakému prověřování žádný důvod, jsou jím zpochybňovány okolnosti, ze kterých ECB vyvodila, že faktury od výpomocné učitelky C nejsou pravdivé a skutečné. Překrývá se tak se šestým žalobním důvodem, který byl shledán jako neopodstatněný.

218    Žalobce zatřetí zpochybňuje, že ECB mohla za přitěžující okolnost považovat skutečnost, že došlo k ohrožení její důvěryhodnosti – ta byla zachována díky pozitivnímu výsledku trestních řízení vedených vůči žalobci a zejména publicitě, kterou měl rozsudek Landgericht Frankfurt am Main (zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem) ze dne 18. října 2017, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby z trestných činů podvodu a padělání dokumentů v souvislosti s fakturami za fyzioterapii.

219    Je však třeba konstatovat, že kromě toho, že žalobce neupřesnil, jaké publicity se dostalo rozsudku Landgericht Frankfurt am Main (zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem), ECB mohla dospět k závěru, že dotčené skutky mohly mít dopad na její dobrou pověst i na její důvěryhodnost jakožto finanční instituce. Podle čl. 45 druhé odrážky pracovního řádu přitom ECB může coby přitěžující okolnosti zohlednit právě i riziko, kterému je v důsledku chování zaměstnance vystavena bezúhonnost, dobrá pověst nebo zájmy orgánu; není přitom povinna prokázat, zda o chování dotyčného věděly osoby pocházející z prostředí mimo tento orgán, a pokud ano, kolik jich bylo (obdobně viz rozsudek ze dne 10. června 2016, HI v. Komise, F‑133/15, EU:F:2016:127, bod 204 a citovaná judikatura).

220    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, mohla ECB za přitěžující okolnost považovat i skutečnost, že jednal v rozporu s finančními zájmy tohoto orgánu, které však měl chránit. V tomto ohledu totiž postačuje konstatovat, že neoprávněné žádosti žalobce o proplacení měly nutně vliv na finanční prostředky ECB, z nichž byly tyto náklady v konečném důsledku hrazeny.

d)      Ke třetí výtce žalobce

221    Žalobce tvrdí, že Výkonná rada nedbala toho, jakou úlohu mají polehčující okolnosti, když tvrdila, že polehčující okolnosti zohledněné disciplinární komisí nikterak nesnižují míru, do jaké ECB vůči němu ztratila důvěru.

222    Disciplinární komise v projednávaném případě považovala za polehčující okolnosti nižší platovou třídu a kratší odpracovanou dobu žalobce, neexistenci disciplinárního záznamu a skutečnost, že si nemohla být jista, že by společnost A faktury od B odmítla proplatit, kdyby na první z nich nechybělo razítko „Kosmetikerin“.

223    Je však třeba konstatovat, že Výkonná rada – aniž pominula jejich povahu coby polehčujících okolností – mohla konstatovat, že tyto okolnosti ztrátu důvěry ECB vůči žalobci v žádném případě nekompenzují.

224    Zejména z bodu 216 výše vyplývá, že Výkonná rada mohla na rozdíl od disciplinární komise konstatovat, že nižší platovou třídu žalobce a jeho kratší odpracovanou dobu za polehčující okolnost považovat nebude. Je nadto pravda, že čl. 45 osmá odrážka pracovního řádu stanoví, že při výběru disciplinární sankce musí být přihlédnuto k chování zaměstnance po celou dobu jeho služby. Toto ustanovení ovšem ztrátu důvěry nepodmiňuje opakováním protiprávního jednání. Ke ztrátě důvěry může dojít v důsledku jediného skutku či jednání. S ohledem na úlohy ECB přitom Výkonná rada v projednávané věci mohla legitimně vyzdvihnout důslednost, která se ve finanční oblasti vyžaduje od každého zaměstnance.

e)      Ke čtvrté výtce žalobce

225    Žalobce má za to, že je třeba zohlednit polehčující okolnosti, na něž poukázal před disciplinární komisí a ve vyjádření ze dne 30. dubna 2018 a k nimž ECB nepřihlédla.

226    Žalobce zaprvé poukazuje na své strádání i strádání své rodiny po celou dobu řízení, během něhož byl dočasně zproštěn výkonu pracovních povinností. Poukazuje i na své právo na znovu nalezení vnitřního míru a na obnovení své cti.

227    Doba trvání disciplinárního řízení ovšem není uvedena mezi skutečnostmi, které jsou podle článku 45 pracovního řádu považovány za polehčující okolnosti, a při stanovování disciplinární sankce, která musí být podle tohoto článku přiměřená závažnosti spáchaného protiprávního jednání, je irelevantní (obdobně viz rozsudek ze dne 10. června 2016, HI v. Komise, F‑133/15, EU:F:2016:127, bod 200).

228    Žalobce nadto svou výtku nikterak nepodložil. Neuvedl žádnou skutečnost, jež by konkretizovala jeho strádání a strádání jeho rodiny, které jim mělo být způsobeno v důsledku dotčeného řízení a jeho délky, a zejména v čem mělo toto strádání přesahovat rámec obav a nejistoty, jež nevyhnutelně vyvolává každé trestní a disciplinární řízení, a které měla ECB údajně zohlednit jako polehčující okolnost.

229    Žalobce ani nikterak nerozvinul výtku, kterou vyvozuje ze svého údajného práva na znovu nalezení vnitřního míru a na obnovení své cti. Je tomu tak zvláště v kontextu tohoto žalobního důvodu, který je uplatňován podpůrně a omezuje se na zpochybnění přiměřenosti sankce a jehož předpokladem je prokázání disciplinárního provinění.

230    Žalobce zadruhé argumentuje tím, že byl v rámci ECB velmi dobře hodnocen, a tvrdí, že jako polehčující okolnost měla být zohledněna i tato skutečnost.

231    Z bodu 224 výše však vyplývá, že Výkonná rada mohla shledat, že ačkoliv byly vytýkané skutečnosti žalobcovým prvním porušením pracovních povinností, ECB vůči němu ztratila veškerou důvěru.

232    Ve zbývající části žalobce pouze předkládá hodnotící posudky, které byly zjevně vypracovány na konci let 2008 a 2010, jakož i stručné hodnocení obsažené v e-mailu ze dne 29. září 2011. Tyto doklady neprokazují, jakým způsobem ve všeobecné rovině vykonával službu v období od roku 2011 do okamžiku dočasného zproštění výkonu svých pracovních povinností dne 21. října 2014, od kterého již nebyl hodnocen.

233    ECB tudíž postupovala správně, pokud hodnocení žalobce v rámci tohoto orgánu nezohlednila coby polehčující okolnost (viz bod 196 výše).

234    Žalobce ECB zatřetí vytýká, že nevzala do úvahy skutečnost, že neměl v úmyslu porušit své pracovní povinnosti, nejednal v osobním zájmu a orgánu nevznikla žádná újma.

235    Podle čl. 45 třetí odrážky pracovního řádu musí ECB při stanovování disciplinární sankce zohlednit míru, do jaké bylo protiprávní jednání spácháno úmyslně.

236    Ze závěrů společného posouzení třetího a sedmého žalobního důvodu, jakož i šestého žalobního důvodu a dále z bodu 216 výše však vyplývá, že ECB mohla mít za to, že z faktur za doučování lze vyvodit, že tyto faktury nejsou pravdivé a skutečné, že objektivní okolnosti projednávaného případu, které vzbuzovaly pochybnosti o nároku na proplacení uvedených faktur, vyžadovaly provedení jednoduchých prověření, k nimž žalobce mohl přistoupit, a že tak jako každá přiměřeně obezřetná osoba měl o těchto okolnostech administrativu alespoň informovat a spolupracovat s ní.

237    Za těchto podmínek Výkonná rada mohla (viz bod 196 výše) postupovat tak, že skutečnost, že žalobce nejednal úmyslně, nepovažovala za polehčující okolnost.

238    Totéž platí, pokud jde o tvrzení žalobce, že nejednal v osobním zájmu, jelikož měl ze sporných náhrad prospěch.

239    Totéž platí i ve vztahu ke skutečnosti, že ECB údajně nevznikla žádná újma, neboť žalobce nemohl nevědět, že náhradu výdajů na vzdělání nese ECB. Nad rámec této majetkové újmy navíc ze závěrů posouzení druhé výtky vznesené žalobcem v rámci tohoto žalobního důvodu vyplývá, že ECB se mohla důvodně domnívat, že jeho chování mohlo ovlivnit její dobrou pověst, a tudíž i její důvěryhodnost jakožto finanční instituce (viz bod 219 výše), čímž jí byla způsobena i újma nemajetková.

240    Žalobce začtvrté argumentuje tím, že ECB nepřihlédla k okolnosti, že mu nebylo zasláno žádné upozornění, ačkoliv ke sporným skutečnostem docházelo – pokud jde o faktury za doučování – s vědomím a souhlasem ECB po dobu čtyř let.

241    Tato část věci se však týká žádostí o náhradu podaných v letech 2010, 2012 a 2014, jakož i v lednu 2017. Ze závěrů posouzení druhého žalobního důvodu přitom vyplývá, že disciplinární komise se o předmětných skutkových okolnostech dozvěděla až v březnu 2017 při důkladném zkoumání spisu žalobce, ke kterému ji přivedly části věci týkající se faktur za fyzioterapii a příjmových dokladů z lékáren. V návaznosti na několik doplňujících vyšetřování nadto ECB zaslala žalobci dne 19. června 2017, tedy přibližně tři měsíce po tomto zjištění, návrh budoucí zprávy č. 2. Za těchto podmínek nelze Bance vytýkat, že žalobci nezaslala ohledně faktur za doučování žádné upozornění.

242    Žalobce rovněž tvrdí, že bez upozornění se po dobu pěti let odehrávaly i skutečnosti související s fakturami za fyzioterapii a s příjmovými doklady z lékáren.

243    Posledně uvedený argument je nicméně irelevantní, jelikož ECB mohla mít za to, že každá ze tří částí dané věci – i kdyby byla posuzována samostatně – nezvratně ovlivnila důvěru, která je základem jejího vztahu se zaměstnanci (viz bod 99 výše), a že tedy k odůvodnění rozhodnutí o propuštění postačuje část věci související s fakturami za doučování, která žádnou protiprávností stižena není.

f)      Závěry k desátému žalobnímu důvodu a k návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení

244    Z výše uvedeného vyplývá, že výtky žalobce vznesené v rámci desátého žalobního důvodu nejsou odůvodněné, a že tímto žalobním důvodem tudíž nebyla prokázána nepřiměřenost (viz bod 197 výše) rozhodnutí o propuštění.

245    Desátý žalobní důvod tedy není opodstatněný.

246    S ohledem na to, že částečná opodstatněnost druhého žalobního důvodu nepostačuje ke zrušení rozhodnutí o propuštění, a tedy ani rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o obnovu řízení (viz bod 100 výše), a že žádný jiný žalobní důvod není opodstatněný, je návrhová žádání směřující ke zrušení třeba v plném rozsahu zamítnout.

B.      Ke druhému bodu návrhových žádání směřujícímu k tomu, aby Tribunál nařídil, že se žalobce znovu přijímá do služebního poměru

247    V rámci druhého bodu návrhových žádání žalobce navrhuje, aby Tribunál nařídil, že se žalobce znovu přijímá do služebního poměru.

248    Tato návrhová žádání však musí být zamítnuta, jelikož byla uplatněna u soudu, který nemá pravomoc o nich rozhodnout – Tribunálu totiž nepřísluší ukládat administrativě příkazy (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 22. září 2016, Gaki v. Komise, C‑130/16 P, nezveřejněné, EU:C:2016:731, bod 14 a citovaná judikatura). Nadto je třeba konstatovat, že jelikož byla zamítnuta návrhová žádání směřující ke zrušení, musí být zamítnuta i tato návrhová žádání (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 25. května 2011, Meierhofer v. Komise, F‑74/07 RENV, EU:F:2011:63, bod 69).

C.      Ke třetímu bodu návrhových žádání směřujícímu k náhradě újmy, která žalobci údajně vznikla

249    Žalobce navrhuje, aby Tribunál uložil ECB povinnost nahradit nemajetkovou újmu, která mu údajně vznikla a kterou ex æquo et bono vyčíslil na částku 20 000 eur.

250    Je třeba připomenout, že vznik odpovědnosti orgánu, instituce nebo jiného subjektu Unie je vázán na současné splnění podmínek týkajících se protiprávnosti vytýkaného jednání, skutečnosti tvrzené újmy a příčinné souvislosti mezi vytýkaným jednáním a tvrzenou újmou, přičemž všechny tyto tři podmínky jsou kumulativní (viz rozsudek ze dne 3. října 2019, DQ a další v. Parlament, T‑730/18, EU:T:2019:725, bod 47 a citovaná judikatura).

251    Pokud jde o podmínku týkající se protiprávnosti jednání, je třeba uvést, že podle ustálené judikatury platí, že návrhová žádání směřující k náhradě újmy, která jsou uplatněna společně s návrhovými žádáními směřujícími ke zrušení, jež jsou po právní stránce zcela neopodstatněná, jsou sama o sobě neopodstatněná, pokud s návrhovými žádáními směřujícími ke zrušení úzce souvisí (rozsudky ze dne 30. září 2003, Martínez Valls v. Parlament, T‑214/02, EU:T:2003:254, bod 43, a ze dne 28. února 2018, Paulini v. ECB, T‑764/16, nezveřejněný, EU:T:2018:101, bod 86).

252    Vzhledem k tomu, že návrhová žádání směřující ke zrušení se zamítají jako po právní stránce zcela neopodstatněná (viz bod 246 výše), je třeba zamítnout i návrhová žádání směřující k náhradě újmy, a to v rozsahu, v němž vychází z údajně „tvrdých“ podmínek rozhodnutí o propuštění, ze skutečnosti, že toto rozhodnutí je založeno na narušení vztahu důvěry, které je údajně nevratné, aniž ECB vysvětlila, čím byla tato důvěra nenapravitelně ovlivněna, a z poškození dobré pověsti žalobce, k němuž údajně došlo v důsledku napadených rozhodnutí.

253    Žalobce nicméně tvrdí, že mu vznikla újma i v důsledku nejistoty, v níž se nacházel proto, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu.

254    Je přitom třeba uvést, že ačkoliv nedodržení přiměřené lhůty v zásadě nemůže odůvodnit zrušení rozhodnutí přijatého ve správním řízení (viz bod 178 výše), k tomuto nedodržení lze přihlédnout při rozhodování o návrhových žádáních směřujících k náhradě újmy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. dubna 2019, AV v. Komise, T‑303/18 RENV, nezveřejněný, EU:T:2019:239, bod 87 a citovaná judikatura).

255    V tomto ohledu je třeba připomenout, že disciplinární řízení uvádí každého úředníka či zaměstnance do stavu nejistoty ohledně jeho profesní budoucnosti, který mu nutně způsobuje jistý stres a jistou úzkost, a že pokud tato nejistota přetrvává po nepřiměřeně dlouhou dobu, intenzita stresu a úzkosti překročí rámec toho, co je odůvodnitelné (rozsudek ze dne 13. ledna 2010, A a G v. Komise, F‑124/05 a F‑96/06, EU:F:2010:2, bod 147), a v zásadě může vést ke vzniku nemajetkové újmy.

256    V projednávané věci je však třeba připomenout – pokud jde o příčinnou souvislost – že podle ustálené judikatury v tomto směru platí, že žalobce musí prokázat, že mezi protiprávním jednáním orgánu a tvrzenou újmou je s určitostí dán přímý vztah příčiny a následku (rozsudky ze dne 28. září 1999, Hautem v. EIB, T‑140/97, EU:T:1999:176, bod 85, a ze dne 5. července 2011, V v. Parlament, F‑46/09, EU:F:2011:101, bod 158). Vytýkané jednání tak musí být rozhodující příčinou újmy (usnesení ze dne 31. března 2011, Mauerhofer v. Komise, C‑433/10 P, nezveřejněné, EU:C:2011:204, bod 127, a rozsudek ze dne 8. listopadu 2018, Cocchi a Falcione v. Komise, T‑724/16 P, nezveřejněný, EU:T:2018:759, bod 96).

257    Žalobce na podporu svých návrhových žádání směřujících k náhradě újmy předkládá lékařské potvrzení ze dne 30. října 2017, v němž jsou žalobcovy potíže, a to postupně se rozvíjející nespavost, úbytek váhy a bolesti hlavy, připisovány v jedné větě „pracovní situaci způsobené ECB“.

258    Při posuzování důkazní hodnoty tohoto potvrzení je třeba přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci.

259    V tomto ohledu je třeba zejména uvést, že ačkoliv žalobci od 21. října 2014, kdy byl dočasně zproštěn výkonu svých pracovních povinností, do 7. května 2019, kdy bylo přijato rozhodnutí o propuštění, hrozilo, že mu bude uložena disciplinární sankce, současně vůči němu bylo vedeno několik trestních řízení. Byl proti němu veden postup před zahájením trestního stíhání pro trestné činy podvodu a padělání dokumentů ve smyslu § 263 odst. 1 a § 267 německého trestního zákoníku, a to v souvislosti s fakturami za fyzioterapii (viz bod 7 výše). Za tyto dva trestné činy bylo možno uložit trest odnětí svobody až na pět let. Dne 16. října 2014 u něj byla provedena domovní prohlídka. Následně byl postup před zahájením trestního stíhání rozšířen na část věci týkající se příjmových dokladů z lékáren. Dne 12. září 2016 podalo státní zastupitelství proti žalobci obžalobu – ačkoliv zastavilo trestní stíhání v části věci týkající se příjmových dokladů z lékáren, obžalovalo žalobce z podvodu a padělání dokumentů v souvislosti s fakturami za fyzioterapii a proti žalobci bylo zahájeno řízení před trestním soudem (viz bod 7 výše). Rozsudkem Landgericht Frankfurt am Main (zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem) ze dne 18. října 2017 byl žalobce obžaloby pro tyto skutky zproštěn (viz bod 14 výše). Současně byl ale žalobce stíhán pro podvod v souvislosti s fakturami za doučování. O ukončení trestních řízení, která se jej týkala, byl informován až v dopise státního zastupitelství ze dne 30. dubna 2019 (viz bod 23 výše), kterým mu bylo oznámeno, že se trestní stíhání ve vztahu k posledně uvedené části zastavuje.

260    Z toho vyplývá, že proti žalobci byla vedena trestní řízení zahrnující domovní prohlídku a že po celou dobu trvání sporného řízení, kterou považuje za nepřiměřenou, mu hrozilo, že bude odsouzen za trestné činy; taková hrozba přitom vyvolává úzkost.

261    Kromě toho je třeba uvést, že žalobce během celého disciplinárního vyšetřování i v posuzované žalobě s mimořádnou naléhavostí tvrdil, že ECB neměla toto řízení před tím, než se dozvěděla o výsledku trestních řízení, ukončit, ale měla ho přerušit. Žalobce měl tedy nutně za to, že trestní řízení mají v jeho případě stěžejní význam.

262    ECB přitom nemůže být odpovědná za dobu trvání vnitrostátních trestních řízení.

263    V těchto souvislostech tedy pouze jedno lékařské potvrzení ze dne 30. října 2017 předložené žalobcem, v němž nejsou uvedeny žádné podrobnější informace ani anamnéza a které se o dotčených trestních řízeních ani nezmiňuje, nepředstavuje dostatečný důkaz o tom, že rozhodující příčinou v něm zmíněné nespavosti, úbytku na váze a bolestí hlavy, byla nejistota související s dobou trvání disciplinárního řízení.

264    S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že žalobce, který nese důkazní břemeno (viz bod 256 výše), právně dostačujícím způsobem neprokázal, že mezi údajně protiprávním jednáním ECB a jím tvrzenou újmou existuje příčinná souvislost. Jak je přitom uvedeno v bodě 256 výše, tato souvislost je jednou z kumulativních podmínek toho, aby mohla být založena odpovědnost orgánu.

265    Návrhová žádání žalobce směřující k náhradě újmy je tudíž třeba zamítnout.

266    Žaloba žalobce tedy musí být zamítnuta v plném rozsahu.

D.      K návrhu ECB směřujícímu k tomu, aby Tribunál vyslechl žalobce, jeho manželku, jeho děti a případně i B

267    ECB Tribunálu navrhla, aby v případě potřeby předvolal žalobce, jeho manželku, jeho děti a případně i údajnou fyzioterapeutku B jako svědky a vyslechl je ohledně faktur za fyzioterapii nebo aby v tomto směru vyslechl alespoň žalobce coby účastníka tohoto sporu.

268    Vzhledem k tomu, že bylo rozhodnuto, že u skutkových okolností týkajících se těchto faktur došlo k promlčení (viz bod 89 výše), není namístě tomuto návrhu vyhovět.

IV.    K nákladům řízení

269    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Článek 135 odst. 1 téhož jednacího řádu však stanoví, že v souladu s požadavky ekvity může Tribunál rozhodnout, že účastník řízení, který neměl úspěch ve věci, ponese vlastní náklady řízení a nahradí pouze část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení, nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží. Podle čl. 135 odst. 2 uvedeného jednacího řádu může Tribunál kromě toho uložit účastníku řízení, a to i když měl úspěch ve věci, částečnou nebo i úplnou náhradu nákladů řízení, odůvodňuje-li to jeho chování, a to i před zahájením řízení.

270    V projednávaném případě přitom z bodů 82 a 89 výše vyplývá, že ECB disciplinární řízení ukončila a konstatovala, že žalobce nesplnil své povinnosti, v částech dané věci týkajících se faktur za fyzioterapii a příjmových dokladů z lékáren bez ohledu na to, že u nich došlo k promlčení.

271    Za těchto podmínek se ustanovení citovaná v bodě 269 výše uplatní správně, bude-li rozhodnuto, že žalobce ponese vlastní náklady řízení a nahradí tři čtvrtiny nákladů řízení vynaložených ECB, a ECB ponese zbývající čtvrtinu vlastních nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (čtvrtý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      DI ponese vlastní náklady řízení a nahradí tři čtvrtiny nákladů řízení vynaložených Evropskou centrální bankou (ECB), která ponese zbývající část svých nákladů řízení.

Gervasoni

Madise

Nihoul

Frendo

 

      Martín y Pérez de Nanclares

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 9. června 2021.

Podpisy.


Obsah



*      Jednací jazyk: angličtina.