USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (druhého senátu)
10. července 2008
Věc F-141/07
Daniele Maniscalco
v.
Komise Evropských společenství
„Veřejná služba – Smluvní zaměstnanci – Zařazení do platové třídy – Pracovní smlouva smluvního zaměstnance – Přípustnost – Akt nepříznivě zasahující do právního postavení – Dodržení lhůt stanovených ve služebním řádu“
Předmět: Žaloba, podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se D. Maniscalco v podstatě domáhá zrušení rozhodnutí orgánu oprávněného k uzavírání pracovních smluv, kterým se zamítá jeho stížnost proti rozhodnutí o zařazení do platové třídy 13 stupně 1 funkční skupiny IV, tak jak to vyplývá z jeho pracovní smlouvy smluvního zaměstnance.
Rozhodnutí: Žaloba se odmítá jako zjevně nepřípustná. Každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení.
Shrnutí
1. Úředníci – Žaloba – Předcházející správní stížnost – Lhůty – Kogentní charakter – Výchozí bod
(Služební řád, čl. 90 odst. 2 a článek 91; pracovní řád ostatních zaměstnanců, článek 117)
2. Řízení – Náklady řízení – Žádost o vydání rozhodnutí podle práva
(Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 87 odst. 1)
1. Smlouva uzavřená mezi zaměstnancem a orgánem vyvolává své účinky od svého podpisu, a tudíž může nepříznivě zasahovat do právního postavení zaměstnance, jsou-li stanoveny všechny náležitosti smlouvy, zejména zařazení zaměstnance. Od tohoto data je tedy třeba počítat lhůtu pro podání stížnosti v přiměřené lhůtě směřující proti rozhodnutí o zařazení smluvního zaměstnance, která vyplývá z jeho smlouvy, v souladu s čl. 90 odst. 2 služebního řádu, který je použitelný analogicky na smluvní zaměstnance na základě článku 117 pracovního řádu ostatních zaměstnanců. Tento závěr nemůže být vyvrácen argumentem, podle něhož podání stížnosti před koncem zkušební doby by mohlo přivodit odstoupení od smlouvy na konci této doby. Ve skutečnosti by zohlednění takové okolnosti vedlo k popření účelu lhůt pro podávání stížností a žalob stanovených články 90 a 91 služebního řádu, jež mají zajistit jasnost a jistotu právních situací, jakož i k popření kogentní povahy těchto lhůt, která účastníkům řízení nebo soudci brání s nimi volně disponovat.
(viz body 20, 23, 25 a 27)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 11. července 2002, Martínez Páramo a další v. Komise, T‑137/99 a T‑18/00, Recueil FP, s. I‑A‑119 a II‑639, body 54 a 56; 14. února 2005, Ravailhe v. Výbor regionů, T‑406/03, Sb. VS s. I‑A‑19 a II‑79, bod 57; 5. března 2007, Beyatli a Candan v. Komise, T‑455/04, Sb. rozh. s. II‑0000, bod 37
Soud pro veřejnou službu: 6. března 2008, Ra v. Komise, F‑105/07, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 43
2. Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Žádost obsažená v návrhových žádáních, aby bylo rozhodnuto o nákladech řízení podle práva, nelze považovat za návrh na uložení náhrady nákladů řízení účastníkem řízení, který neměl ve věci úspěch.
(viz body 31 a 33)
Odkazy:
Soudní dvůr: 9. června 1992, Lestelle v. Komise, C‑30/91 P, Recueil, s. I‑3755, bod 38; 29. dubna 2004, Parlament v. Ripa di Meana a další, C‑470/00 P, Recueil, s. I‑4167, bod 86