ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého senátu)

11. září 2012(*)

„Státní podpory – Odvětví námořní kabotáže – Služba obecného hospodářského zájmu – Test soukromého investora v tržním hospodářství – Sociální politika členských států – Podpora na restrukturalizaci – Účinky zrušujícího rozsudku“

Ve věci T‑565/08,

Corsica Ferries Francie SAS, se sídlem v Bastii (Francie), zastoupená S. Rodriguesem a C. Bernard-Glanzem, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené C. Giolitem a B. Stromskym, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Francouzskou republikou, původně zastoupenou G. de Berguesem a A.‑L. Vendrolini, poté G. de Berguesem, N. Rouam a J. Rossim, jako zmocněnci,

a

Société nationale maritime Corse-Méditerranée (SNCM) SA, zastoupenou A. Wincklerem a F.‑C. Laprévotem, advokáty,

vedlejšími účastnicemi řízení,

jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise 2009/611/ES ze dne 8. července 2008 o opatřeních C 58/02 (ex N 118/02), která provedla Francie ve prospěch společnosti Société Nationale Maritime Corse-Méditerranée (SNCM) (Úř. věst. 2009, L 225, s. 180),

TRIBUNÁL (čtvrtý senát),

ve složení I. Pelikánová, předsedkyně, K. Jürimäe a M. van der Woude (zpravodaj), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 7. prosince 2011,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

 Dotčené námořní společnosti

1        Žalobkyně, společnost Corsica Ferries France SAS, je námořní společnost, která provozuje pravidelné námořní spojení na Korsiku z kontinentální Francie (Marseille, Toulon a Nice) a z Itálie.

2        Société nationale maritime Corse‑Méditerranée (SNCM) je námořní společností, která zajišťuje pravidelné spojení na Korsiku z kontinentální Francie (Marseille, Toulon a Nice) a do severní Afriky (Alžírsko a Tunisko) z Francie, jakož i spojení na Sardinii. Compagnie méridionale de navigation (dále jen „CMN“) je jedna z hlavních dceřiných společností SNCM, vlastněná ze 100 %.

3        V roce 2002 byla společnost SNCM z 20 % vlastněna společností Société nationale des chemins de fer a z 80 % společností Compagnie générale maritime et financière (dále jen „CGMF“) vlastněnými ze 100 % francouzským státem. Při její privatizaci v roce 2006 získali dva kupci, společnost Butler Capital Partners (dále jen „BCP“) 38% a Veolia Transport (dále jen „VT“) 28%, podíl, kdežto společnosti CGMF zůstal podíl ve výši 25 % a 9 % základního kapitálu bylo vyhrazeno pro zaměstnance. Společnost BCP následně převedla svůj podíl na společnost VT.

 Správní řízení

4        Ve svém rozhodnutí 2002/149/ES ze dne 30. října 2001, o státních podporách poskytnutých Francií SNCM (Úř. věst. 2002, L 50, s. 66, dále jen „rozhodnutí z roku 2001“), byla Komise Evropských společenství toho názoru, že podpora ve výši 787 milionů EUR poskytnutá společnosti SNCM mezi lety 1991 a 2001 jako náhrada za veřejné služby je podle čl. 86 odst. 2 ES slučitelná se společným trhem. Toto rozhodnutí nebylo u Tribunálu napadeno žalobou na neplatnost.

5        Dopisem ze dne 18. února 2002 oznámila Francouzská republika Komisi projekt podpory na restrukturalizaci pro společnost SNCM ve výši 76 milionů EUR (dále jen „plán z roku 2002“).

6        Svým rozhodnutím 2004/166/ES ze dne 9. července 2003, o podpoře, kterou Francie hodlá poskytnout na restrukturalizaci společnosti SNCM (Úř. věst. 2004, L 61, s. 13, dále jen „rozhodnutí z roku 2003“), Komise za stanovených podmínek schválila dvě splátky podpory na restrukturalizaci vyplacené společnosti SNCM o celkové výši 76 milionů EUR, první ve výši 66 milionů EUR splatnou ihned a druhou o maximální výši 10 milionů EUR závisející na čistém výnosu z prodejů, zejména lodí společnosti SNCM.

7        Žalobkyně dne 13. října 2003 napadla žalobou na neplatnost rozhodnutí z roku 2003 u Tribunálu (věc T‑349/03).

8        Svým rozhodnutím 2005/36/ES ze dne 8. září 2004, kterým se mění rozhodnutí z roku 2003 (Úř. věst. L 19, s. 70, dále jen „rozhodnutí z roku 2004“), Komise změnila jednu z podmínek uložených v článku 2 rozhodnutí z roku 2003. Jednalo se o podmínku týkající se maximálního počtu jedenácti lodí, jež mohla společnost SNCM zcizit. V rozhodnutí z roku 2004 Komise povolila výměnu jedné z těchto lodí, Aliso, za jinou loď, Asco.

9        Rozhodnutím ze dne 16. března 2005 Komise na základě rozhodnutí z roku 2003 schválila vyplacení druhé splátky podpory na restrukturalizaci ve výši 3 327 400 EUR (dále jen „rozhodnutí z roku 2005“).

10      Rozsudkem ze dne 15. června 2005, Corsica Ferries France v. Komise (T‑349/03, Sb. rozh. s. II‑2197, dále jen „rozsudek z roku 2005“), Tribunál zrušil rozhodnutí z roku 2003 z důvodu chybného posouzení minimální výše podpory způsobeného hlavně chybami ve výpočtu čistého výnosu z převodů s tím, že ostatní žalobní důvody spočívající v nedostatečném odůvodnění a porušení čl. 87 odst. 3 písm. c) ES a pokynů Společenství o státní podpoře na záchranu a restrukturalizaci podniků v nesnázích (Úř. věst. 1999, C 288, s. 2; Zvl. vyd. 08/01, s. 322, dále jen „pokyny“) zamítl.

11      Dopisem ze dne 7. dubna 2006 francouzské orgány vyzvaly Komisi, aby zvážila, zda by část podpory na restrukturalizaci přiznaná v rámci plánu z roku 2002, ve výši 53,48 milionu EUR neměla být vzhledem k povaze náhrady za veřejné služby kvalifikována místo jako opatření přijaté v rámci plánu restrukturalizace jako opatření nepředstavující podporu ve smyslu rozsudku Soudního dvora ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, Recueil. s. I‑7747, dále jen „rozsudek Altmark“), nebo jako samostatné opatření plánu z roku 2002 na základě čl. 86 odst. 2 ES.

12      Dne 21. dubna 2006 obdržela Komise podle čl. 4 nařízení Rady (ES) č. 139/2004 ze dne 20. ledna 2004 o kontrole spojování podniků (Úř. věst. L 24, s. 1) oznámení o zamýšleném spojení spočívajícím v získání společné kontroly společností BCP a VT nad společností SNCM. Komise spojení povolila dne 29. května 2006 na základě čl. 6 odst. 1 písm. b) téhož nařízení.

13      V červnu 2006 poskytly francouzské orgány Komisi řadu informací o finančních operacích, k nimž došlo v souvislosti s privatizací společnosti SNCM.

14      Dne 13. září 2006 se Komise rozhodla zahájit řízení podle čl. 88 odst. 2 Smlouvy o ES, týkající se nových opatření provedených ve prospěch společnosti SNCM a začleňujících plán z roku 2002 (Úř. věst. 2006, C 303, s. 53, dále jen „rozhodnutí z roku 2006“).

15      Ve svém rozhodnutí 2009/611/ES, ze dne 8. července 2008 o opatřeních C 58/02 (ex N 118/02), která provedla Francie ve prospěch SNCM (Úř. věst. 2009, L 225, s. 180, dále jen „napadené rozhodnutí“), měla Komise za to, že opatření podle plánu z roku 2002 představovala protiprávní státní podpory ve smyslu čl. 86 odst. 2 ES a čl. 87 odst. 3 písm. c) a že opatření podle plánu privatizace z roku 2006 (dále jen „plán z roku 2006 “) nepředstavovala státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

 Předmětná opatření

16      Předmětem napadeného rozhodnutí jsou následující opatření:

–        v rámci plánu z roku 2002: kapitálový vklad společnosti CGMF ve výši 76 milionů EUR ve prospěch společnosti SNCM, z něhož 53,48 milionu EUR z titulu povinností veřejné služby a zbytek z titulu podpory na restrukturalizaci,

–        v rámci plánu z roku 2006:

–        záporná cena při prodeji společnosti SNCM společností CGMF ve výši 158 milionů EUR,

–        kapitálový vklad společnosti CGMF ve výši 8,75 milionu EUR,

–        záloha na běžný účet poskytnutá společností CGMF ve výši 38,5 milionu EUR ve prospěch propuštěných zaměstnanců společnosti SNCM v případě nového sociálního plánu.

 Napadené rozhodnutí

17      V napadeném rozhodnutí, zejména pak v bodech 37 až 54 odůvodnění, Komise shledala, že zajišťování dopravy cestujících na Korsice představovalo výrazně sezónní koncentrovaný trh. Konkurenční struktura trhu se od příchodu žalobkyně v roce 1996 výrazně proměnila. Od roku 2000 tvořily společnost SNCM a žalobkyně faktický duopol s tržním podílem přes 90 %. V roce 2007 žalobkyně získala nad společností SNCM jasnou převahu a na trhu rostoucím o 4 % ročně přepravovala o milion cestujících více. Společnost SNCM si naproti tomu spolu se společností CMN zachovávala kvazimonopolní postavení v nákladní dopravě.

18      Komise měla v bodech 219 až 225 odůvodnění napadeného rozhodnutí za to, že byly všechny vklady společnosti CGMF do společnosti SNCM financovány z prostředků státu, že tak hrozilo, že bude narušena hospodářská soutěž, a že došlo k ovlivnění obchodu mezi členskými státy. Měla tak za to, že byly naplněny tři ze čtyř podmínek článku 87 odst. 1 ES. Zkoumala tak u každého opatření existenci selektivního ekonomického zvýhodnění a jeho případnou slučitelnost se společným trhem.

19      Pokud se jedná o 76 milionů EUR oznámených v roce 2002, dospěla v bodě 236 odůvodnění napadeného rozhodnutí k závěru, že 53,48 milionu bylo možno považovat za kompenzaci za veřejné služby. V souladu s bodem 320 odůvodnění rozsudku z roku 2005, bod 10 výše, posoudila tento vklad z hlediska rozsudku Altmark, bod 11 výše, a dospěla v bodě 257 odůvodnění napadeného rozhodnutí k závěru, že se jednalo o státní podporu, která ovšem byla slučitelná se společným trhem na základě čl. 86 odst. 2 ES. Zbylých 22,52 milionu EUR tedy bylo třeba posuzovat jako podporu na restrukturalizaci.

20      Pokud se jedná o plán z roku 2006, Komise následně v bodech 267 až 352 odůvodnění napadeného rozhodnutí přistoupila k uplatnění testu soukromého investora v tržním hospodářství (dále jen „test soukromého investora“) na zápornou prodejní cenu 158 milionů EUR. Proto hodnotila, zda by hypotetický soukromý investor nacházející se v situaci společnosti CGMF volil navýšení kapitálu společnosti CGMF do této výše, nebo by přistoupil k její likvidaci a nesl její náklady. Bylo tedy třeba vyhodnotit minimální náklady likvidace.

21      Komise měla v bodech 267 až 280 odůvodnění napadeného rozhodnutí za to, že by náklady likvidace musely nutně zahrnovat náklady sociálního plánu, tj. náklady dodatečných odstupných nad rámec zákonných a smluvních povinností, aby bylo postupováno v souladu s praxí dnešních velkých skupin podniků a neutrpěla pověst značky holdingu, k němuž společnost patří, a jméno jejího konečného akcionáře. S pomocí nezávislého znalce tak stanovila náklady dodatečných náhrad na základě srovnání nedávno ve Francii uplatněných sociálních plánů skupin podniků Michelin nebo Yves Saint-Laurent.

22      Komise měla v bodě 350 odůvodnění napadeného rozhodnutí za to, že záporná prodejní cena byla stanovena na základě otevřeného transparentního bezpodmínečného a nediskriminačního výběrového řízení a že v tomto ohledu představovala tržní cenu. Na základě předpokladu omezenosti nákladů likvidace na samotné odstupné tedy v bodě 352 odůvodnění uvedeného rozhodnutí dospěla k závěru, že náklady likvidace by byly vyšší než záporná prodejní cena a že kapitálový vklad 158 milionů EUR nepředstavoval státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

23      Pokud se jedná o kapitálový vklad společnosti CGMF ve výši 8,75 milionu EUR, Komise měla v bodech 356 až 358 napadeného rozhodnutí za to, že vzhledem k tomu, že byly vklady soukromých nabyvatelů významné a souběžné, bylo možné bez dalšího povahu podpory vyloučit. Dále konstatovala, že fixní míra návratnosti představovala adekvátní zhodnocení investovaného kapitálu a že existence rozvazovací doložky převodu nemohla zpochybnit rovné zacházení. V bodě 365 odůvodnění téhož rozhodnutí dospěla k závěru, že kapitálový vklad společnosti CGMF ve výši 8,75 milionu EUR nepředstavoval podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

24      Komise dále v bodech 372 až 378 odůvodnění napadeného rozhodnutí poznamenala, že by opatření podpory pro jednotlivce ve výši 38 milionů EUR uložených na vázaný účet byla uplatněna v případě nového sociálního plánu prováděného nabyvateli a že nemohla odpovídat snížení stavů zaměstnanců podle plánu z roku 2002. Tyto podpory mohou být podle Komise vyplaceny pouze jednotlivcům, jejichž pracovní poměr ke společnosti SNCM byl předtím rozvázán. Tato opatření by tedy nepředstavovala náklady vyplývající z běžného uplatnění sociální legislativy aplikovatelné při rozvázání pracovního poměru. Komise dospěla k závěru, že tyto podpory pro jednotlivce poskytované státem jakožto veřejnoprávním subjektem, a nikoli státem akcionářem spadaly do sociální politiky členských států, a z tohoto důvodu nepředstavovaly podpory ve smyslu článku 87 odst. 1 ES.

25      Pokud se jedná o zbývajících 22,52 milionu EUR oznámených jakožto podpora na restrukturalizaci, tj. zůstatek z 76 milionů EUR oznámených v rámci plánu z roku 2002, z nichž 53,48 milionu EUR je považováno za slučitelné se společným trhem na základě čl. 86 odst. 2 ES (viz bod 19 výše), měla Komise v bodě 381 odůvodnění napadeného rozhodnutí za to, že se jednalo o státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES. Následně provedla hodnocení slučitelnosti tohoto opatření s pokyny.

26      Komise v bodech 387 až 401 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že společnost SNCM byla skutečně v roce 2002 podnikem v nesnázích ve smyslu bodu 5 písm. a) a bodu 6 pokynů a že plán z roku 2002 byl způsobilý zajistit obnovení životaschopnosti podniku v souladu s body 31 až 34 pokynů.

27      Pokud se jedná o předcházení nepatřičnému narušování hospodářské soutěže (body 35 až 39 pokynů), měla Komise v bodě 404 odůvodnění napadeného rozhodnutí za to, že trh lodní dopravy na Korsiku nebyl přesycen, a nebylo tedy namístě podílet se na jeho ozdravení. V bodě 406 odůvodnění uvedeného rozhodnutí měla dále za to, že se oznámený plán restrukturalizace významnou měrou podílel na omezení přítomnosti podniku na trhu. Kritérium týkající se předcházení nepatřičnému narušování hospodářské soutěže tedy bylo také splněno.

28      Komise v bodech 410 až 419 odůvodnění napadeného rozhodnutí poznamenala, že minimální potřebná podpora vypočítaná podle bodů 40 a 41 pokynů dosahovala k 9. červenci 2003 za předpokladu dosažení čistého výnosu z prodejů stanovených rozhodnutím z roku 2003 19,75 milionu EUR. Aby dospěla k tomuto závěru, Komise nejprve spočítala potřebu likvidity společnosti SNCM pro její plán restrukturalizace. Náklady plánu restrukturalizace podle ní dosahovaly 46 milionů EUR. Následně odečetla veškeré prodeje, k nimž došlo mezi 18. únorem 2002 (datum oznámení plánu z roku 2002) a 9. červencem 2003 (datum přijetí rozhodnutí z roku 2003), tj. 26,25 milionu EUR, aby tak dospěla k částce 19,75 milionu EUR.

29      Pokud se jedná o vyrovnávací opatření, Komise konstatovala, že všechny podmínky stanovené rozhodnutím z roku 2003 ohledně nabývání vlastnictví, užívání flotily, prodeje aktiv, zákazu stanovení cen níže než jakýkoli z jejích konkurentů (dále jen „podmínky price leadership“) a omezení zpátečních plaveb na linkách z Korsiky byly v naprosté většině respektovány. Vzhledem k tomu, že tyto podmínky byly splněny a že oznámená výše podpory byla výrazně nižší než výše schválená v roce 2003, Komise nepovažovala za vhodné uložit dodatečné povinnosti. Poté, co zohlednila výši dodatečných prodejů stanovených rozhodnutím z roku 2003, Komise v bodě 434 odůvodnění napadeného rozhodnutí usoudila, že konečný zůstatek restrukturalizace určený na 15,81 milionu EUR byl státní podporou slučitelnou se společným trhem na základě čl. 87 odst. 3 písm. c) ES.

30      Výrok napadeného rozhodnutí zní následovně:

„Článek 1

Vyrovnání ve výši 53,48 mil. EUR vyplacené francouzským státem společnosti SNCM za závazky veřejné služby v období 1991–2001 představuje protiprávní státní podporu ve smyslu čl. 88 odst. 3 Smlouvy o ES, je ale slučitelné se společným trhem podle čl. 86 odst. 2 uvedené smlouvy.

Záporná prodejní cena společnosti SNCM ve výši 158 mil. EUR, převzetí sociálních opatření ve vztahu k zaměstnancům ve výši 38,5 mil. EUR společností CGMF a společné a souběžné navýšení kapitálu společnosti SNCM společností CGMF ve výši 8,75 mil. EUR nepředstavují státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy o ES. Podpora na restrukturalizaci ve výši 15,81 mil. EUR, kterou Francie poskytla ve prospěch společnosti Société Nationale Maritime Corse-Méditerranée (SNCM) představuje protiprávní státní podporu ve smyslu čl. 88 odst. 3 Smlouvy o ES, která je ale slučitelná se společným trhem podle čl. 86 odst. 2 uvedené smlouvy.

Článek 2

Toto rozhodnutí je určeno Francouzské republice.“

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

31      Žalobkyně podala projednávanou žalobu návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 17. prosince 2010.

32      Usnesením ze dne 27. dubna 2009 bylo povoleno vedlejší účastenství Francouzské republiky.

33      Usnesením ze dne 1. července 2009 bylo povoleno vedlejší účastenství společnosti SNCM.

34      Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (čtvrtý senát) o zahájení ústní části řízení.

35      Tribunál v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu Tribunálu vyzval účastnice řízení, aby odpověděly na několik otázek a aby mu zaslaly určité dokumenty. Účastnice řízení této výzvě ve stanovených lhůtách vyhověly.

36      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

37      Komise, Francouzská republika a společnost SNCM navrhují, aby Tribunál:

–         zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

38      Na podporu projednávané žaloby na neplatnost žalobkyně uvádí šest žalobních důvodů.

39      První žalobní důvod spočívá v údajně příliš extenzivním výkladu článku 287 ES, jenž vedl k nedostatečnému odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i k zásahu do práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu.

40      Druhý, třetí, čtvrtý, pátý a šestý žalobní důvod spočívá v porušení článků 87 ES a 88 ES a pokynů. Tyto žalobní důvody se postupně týkají kapitálového vkladu ve výši 53,48 milionu EUR jakožto kompenzace za poskytování veřejných služeb, prodeje společnosti SNCM za zápornou cenu 158 milionu EUR, kapitálového vkladu společnosti CGMF ve výši 8,75 milionu EUR, opatření podpor pro jednotlivce ve výši 38,5 milionu EUR a zůstatku 22,52 milionu EUR oznámeného jako podpora na restrukturalizaci.

 K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z nedostatku odůvodnění a zásahu do práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu

41      Žalobkyně v tomto žalobním důvodu tvrdí, že napadené rozhodnutí v podstatě trpí nedostatečným odůvodněním, neboť ve znění předloženém žalobkyni byly Komisí zamlčeny podstatné skutečnosti na základě jejich důvěrnosti. Podpůrně má za to, že nebyla dostatečně konzultována ohledně údajů, jež se jí týkají.

42      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí být odůvodnění vyžadované článkem 253 ES přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud je mohl přezkoumat. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, jimž je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 253 ES, musí být posuzována nejen s ohledem na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext a s ohledem na všechna pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, Recueil s. I‑1719, bod 63 a citovaná judikatura).

43      Stejně tak je třeba připomenout, že článek 287 ES ukládá členům, úředníkům a jiným zaměstnancům orgánů Společenství povinnost nevyzrazovat informace, které jsou profesním tajemstvím. Nedostatečné odůvodnění však nelze ospravedlnit povinností zachovávat profesní tajemství stanovenou v uvedeném článku 287. Povinnost zachovávat obchodní tajemství tak nelze vykládat natolik extenzivně, že na úkor práva na obhajobu členských států a zúčastněných stran zbaví požadavek odůvodnění rozhodnutí jeho hlavního obsahu (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 13. března 1985, Nizozemsko a Leeuwarder Papierwarenfabriek v. Komise, 296/82 a 318/82, Recueil s. 809, bod 27). Požadavek odůvodnění rozhodnutí přijatého v oblasti státních podpor pak především nelze vymezit pouze s ohledem na zájem členského státu, kterému je toto rozhodnutí určeno, být informován. V případě, že členský stát od Komise obdržel to, oč žádal, tj. povolení zamýšlené podpory, jeho zájem na obdržení odůvodněného rozhodnutí může být narozdíl od konkurentů příjemce podpory velmi omezený (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 25. června 1998, British Airways a další v. Komise, T‑371/94 a T‑394/94, Recueil s. II‑2405, bod 92).

44      Kromě toho je třeba podotknout, že podle ustálené judikatury musí být předložený žalobní důvod dostatečně jasný a přesný, aby mohl soud Unie provést soudní přezkum a žalovaný připravit svou obhajobu. Aby byla zajištěna právní jistota a řádný výkon spravedlnosti, je tedy zapotřebí, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na nichž je žalobní důvod založen, vyplývaly alespoň stručně, ale konzistentně přesně a srozumitelně ze samotné žaloby (rozsudky Tribunálu ze dne 7. listopadu 1997, Cipeke v. Komise, T‑84/96, Recueil s. II‑2081, bod 31, a ze dne 27. září 2006, Roquette Frères v. Komise, T‑322/01, Sb. rozh. s. II‑3137, bod 208). Z ustanovení čl. 44 odst. 1 jednacího řádu také vyplývá, že návrh na zahájení řízení musí specifikovat předmět sporu a stručně, ale jasně a přesně vyložit uplatňované žalobní důvody.

45      Předmětný žalobní důvod je třeba zkoumat z těchto hledisek.

46      Zaprvé, pokud se jedná o povinnost odůvodnění, je třeba nejprve zohlednit skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo přijato po přijetí rozhodnutí z let 2001 až 2005 a po rozsudku z roku 2005, bod 10 výše. Napadené rozhodnutí tedy bylo přijato v kontextu, který žalobkyně dobře znala (v tomto smyslu viz rozsudek Soudu ze dne 15. června 2005, Olsen v. Komise, T‑17/02, Sb. rozh. s. II‑2031, bod 97).

47      Dále je s ohledem na žalobu třeba konstatovat, že žalobkyně byla schopna se hájit sama. Stejně tak napadené rozhodnutí bylo dostatečně jasné a přesné, aby soudu Unie umožňovalo jeho přezkoumání.

48      Je též třeba konstatovat, že v projednávaném případě žalobkyně dostatečně přesně neuvedla, které podstatné skutečnosti, z nichž napadené rozhodnutí vychází, byly zamlčeny. Jediné žalobkyní uváděné konkrétní skutečnosti jsou totiž pouze naznačeny a žalobkyně se nenamáhala objasnit, v čem byly z hlediska povinnosti odůvodnění podstatné.

49      Je tudíž třeba výtku porušení povinnosti odůvodnění jako neopodstatněnou zamítnout.

50      Zadruhé, pokud se jedná o tvrzené porušení práva na obhajobu, nebyla Komise povinna s žalobkyní konzultovat údaje a hodnocení, které se jí týkají. Podniky přijímající podpory nebo jejich konkurenti jsou totiž v průběhu správního řízení považovány pouze za „zúčastněné strany“. Judikatura pak zúčastněným stranám přiznává především roli zdrojů informací pro Komisi v rámci správního řízení zahájeného podle čl. 88 odst. 2 ES. Z toho vyplývá, že zúčastněné strany mají pouze právo účastnit se správního řízení v přiměřeném rozsahu s ohledem na okolnosti projednávaného případu a nemohou se dovolávat práva na obhajobu přiznaného osobám, proti nimž bylo zahájeno řízení (rozsudky Tribunálu British Airways a další v. Komise, bod 43 výše, bod 59 a 60, a ze dne 6. března 2003, Westdeutsche Landesbank Girozentrale a Land Nordrhein-Westfalen v. Komise, T‑228/99 a T‑233/99, Recueil s. II‑435, bod 125).

51      Žalobkyně měla v projednávaném případě možnost účelně prezentovat svůj pohled na pravdivost a relevanci jednotlivých skutkových a právních okolností vztahujících se ke sporné operaci. Důkazy, jež má Tribunál k dispozici, vztahující se k účasti žalobkyně na správním řízení totiž jasně ukazují, že tato měla příležitost vyjádřit své stanovisko jak k plánu z roku 2002, tak i k plánu z roku 2006, jak vyplývá z bodů 24, 131 až 134 a 142 až 159 napadeného rozhodnutí. Žalobkyně tedy měla možnost plně se řízení účastnit a Komisi opakovaně zaslala svá písemná vyjádření.

52      V důsledku toho je třeba zamítnout výtku porušení práva na obhajobu jako neopodstatněnou.

53      Zatřetí, pokud se jedná o tvrzené porušení práva na účinnou soudní ochranu, je třeba připomenout, že výtky žalobkyně k porušení povinnosti odůvodnění a práva na obhajobu byly zamítnuty jako neopodstatněné (viz body 49 a 52 výše). Dále je třeba konstatovat, že žalobkyně neuvedla konkrétní argument na podporu svého tvrzení. Výtka spočívající v porušení jejího práva na účinnou soudní ochranu tudíž musí být rovněž zamítnuta jako neopodstatněná.

54      Vzhledem k výše uvedenému musí být první žalobní důvod zamítnut jako neopodstatněný.

 K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu v podstatě ze zjevně chybného hodnocení Komise plynoucího ze schválení kapitálového vkladu 53,48 milionu EUR na základě čl. 86 odst. 2 ES ve spojení s čl. 87 odst. 1 ES

55      Žalobkyně v podstatě tvrdí, že zvláště vzhledem k okolnosti, že územní kontinuita mohla být zajištěna pouhým působením tržních mechanizmů, Komise zjevně pochybila, když usoudila, že společnost SNCM mohla po právu získat kapitálový vklad 53,48 milionu EUR jako kompenzaci za veřejné služby.

56      V tomto ohledu je třeba připomenout, že právo Unie přesně nevymezuje pojem služby obecného hospodářského zájmu podle čl. 86 odst. 2 ES (dále jen „SOHZ“). Naopak z judikatury Tribunálu vyplývá, že členské státy mají širokou posuzovací pravomoc při definování toho, co považují za SOHZ, a že Komise může zpochybnit definici těchto služeb vytvořenou členským státem pouze v případě zjevného pochybení. Potud oprávnění členského státu jednat podle čl. 86 odst. 2 ES, a tedy jeho oprávnění definovat službu obecného hospodářského zájmu není neomezeno a nemůže být vykonáváno svévolně pouze s cílem vyhnout se aplikaci pravidel hospodářské soutěže na určité odvětví, jako je námořní kabotáž (rozsudky Tribunálu Olsen v. Komise, bod 46 výše, bod 216; ze dne 12. února 2008, BUPA a další v. Komise, T‑289/03, Sb. rozh. s. II‑81, body 165 až 169 a ze dne 6. října 2009, FAB v. Komise, T‑8/06, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 63).

57      Pokud se konkrétně jedná o SOZH linek námořní dopravy, čl. 4 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 3577/92 ze dne 7. prosince 1992, o uplatňování zásady volného pohybu služeb v námořní dopravě v členských státech (námořní kabotáž) (Úř. věst. L 364, s. 7, dále jen „nařízení o kabotáži“) výslovně upravuje možnost uzavírání smluv o veřejných službách za účelem dostatečného zajištění služeb pravidelné dopravy mezi ostrovy a pevninou, jakož i mezi ostrovy navzájem pod podmínkou, že tím nedojde k diskriminaci. Soudní dvůr měl totiž v rozsudku ze dne 20. února 2001, Analir a další (C‑205/99, Recueil s. I‑1271, bod 27) za to, že cíl územní kontinuity vychází z oprávněného veřejného zájmu.

58      V projednávaném případě z napadeného rozhodnutí vyplývá, že aby vyhověla bodu 320 rozsudku z roku 2005, bod 10 výše, zkoumala Komise v bodech 226 až 244 odůvodnění kapitálový vklad 53,48 milionu EUR ve světle rozsudku Altmark, bod 11 výše. Komise v bodě 244 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že tímto kapitálovým vkladem bylo společnosti SNCM poskytnuto selektivní ekonomické zvýhodnění, a jednalo se tak o státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES. Následně shledala, že tato podpora byla na základě čl. 86 odst. 2 ES slučitelná se společným trhem.

59      Pokud se jedná o existenci SOHZ, Komise pouze v bodě 249 odůvodnění napadeného rozhodnutí stručně vyložila důvody, na základě nichž usoudila, že smlouvy o pověření veřejnou službou (dále jen „PVS“) odpovídaly skutečné potřebě veřejné služby. Je třeba zdůraznit, že smlouvy o PVS podepsané mezi pověřujícími veřejnými orgány a podniky jsou smlouvami určujícími povinnosti veřejné služby k zajištění provádění zásady územní kontinuity. Společnost SNCM byla v roce 1976 vybrána francouzským státem, aby zajišťovala územní kontinuitu po dobu 25 let. V souladu s novými pravidly Společenství a na základě evropského nabídkového řízení získaly společnosti SNCM a CNM společně PVS zajišťování dopravní obslužnosti Korsiky pro období od roku 2002 do roku 2006 a následně od 2007 do 2013. V napadeném rozhodnutí Komise připomněla, že zásada územní kontinuity kompenzuje znevýhodnění způsobené ostrovní povahou území, že tohoto oprávněného cíle nebylo v projednávaném případě možno dosáhnout pouze na základě fungování tržních mechanizmů, a na závěr odkázala na svůj hlubší rozbor hospodářské soutěže provedený v rozhodnutí z roku 2001.

60      Jelikož z bodu 249 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise odůvodnila závěr o existenci SOHZ v období od roku1991 do roku 2001 pouze povšechně a pro rozsáhlejší analýzu odkázala na rozhodnutí z roku 2001, je třeba posoudit, zda měla právo částečně vycházet z tohoto dřívějšího rozhodnutí, aby odůvodnila existenci SOHZ v napadeném rozhodnutí, nebo jestli naopak měla povinnost tak, jak tvrdí žalobkyně, tuto otázku znovu podrobit důkladnému přezkoumání.

61      V tomto ohledu je v prvé řadě třeba poznamenat, že bod 7.2 rozhodnutí z roku 2001 existenci skutečné potřeby veřejné služby přesvědčivě prokazuje. Otázka, zda hospodářská soutěž byla zvláště s ohledem na vstup žalobkyně na trh v roce 1996 s to zajistit naplnění cíle územní kontinuity, je rozebírána v bodech 72 a 74 odůvodnění rozhodnutí z roku 2001. Komise se především v bodě 72 odůvodnění rozhodnutí z roku 2001 zabývala spoj po spoji vývojem nabídky žalobkyně mezi Korsikou a Francií v období od roku 1996 do roku 2001. Následně v bodě 74 odůvodnění tohoto rozhodnutí dospěla k závěru o neschopnosti soukromých dopravců zajistit územní kontinuitu mimo PVS, ať už z hledisek kvality či kvantity stanovených smluvní úpravou, jež byla jakožto normativní rámec popsána v bodech 18 až 30 odůvodnění uvedeného rozhodnutí a stručně připomenuta body 73, 75 a 80 jeho odůvodnění. Rozhodnutí z roku 2001 detailně rozebírá vztah mezi hospodářskou soutěží a veřejnou službou minimálně do dubna 2001 (bod 72 odůvodnění) a žalobkyní proti němu nebyla podána žaloba na neplatnost.

62      Zadruhé je třeba konstatovat, že žalobkyní nebo jinou zúčastněnou stranou nebylo nikdy v průběhu různých správních a soudních řízení před orgány Unie, jež následovala po rozhodnutí z roku 2001, zpochybňováno, že předmětem smlouvy o PVS je skutečně veřejná služba. Zvláště pak žaloba na neplatnost proti rozhodnutí z roku 2003 podaná žalobkyní dne 13. října 2003 směřovala ke zpochybnění posouzení náhrady za veřejné služby Komisí jako části podpory, a nikoli existence veřejné služby samotné.

63      A konečně zatřetí, během správního řízení, jež vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí, žalobkyně také nezpochybňovala existenci veřejné služby. Z bodu 146 odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že žalobkyně tvrdila, že s výjimkou prvního, tj. existence skutečné veřejné služby, nebylo v projednávaném případě naplněno žádné z kritérií stanovených v rozsudku Altmark, bod 11 výše.

64      Z výše uvedených úvah vyplývá, že Komise vzhledem k neexistenci nových skutečností, které by jí byly zúčastněnými stranami předloženy, zejména během správního řízení, jež vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí, a vzhledem k hodnoceným skutečnostem, jež měla k dispozici, nepochybila, když pro závěr o prokázání existence skutečné veřejné služby v období od roku 1991 do roku 2001, navíc v období dlouho předcházejícím napadenému rozhodnutí, poskytla pouze souhrnné odůvodnění a odkázala na rozhodnutí z roku 2001.

65      Je tedy třeba konstatovat, že v rámci své omezené kontroly vymezení pojmu SOHZ členskými státy (rozsudek BUPA a další v. Komise, bod 56 výše, bod 166) se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že smlouva o PVS odpovídala skutečné potřebě veřejné služby v období mezi lety 1991 až 2001.

66      Podpůrně je třeba konstatovat, že argumenty uváděné žalobkyní týkající se především její účasti na trhu v této době nemohou toto posouzení zpochybnit.

67      Zaprvé skutečnost, že žalobkyně byla již při obnovování PVS v roce 2001 přítomna na trhu, ač prokázána, nemůže zpochybnit závěr Komise. Ze skutečností ve spise totiž vyplývá, že žalobkyně nebyla na trhu před rokem 1996 vůbec přítomna a spoj mezi Toulonem a Korsikou otevřela až v roce 2000. Její tržní podíl z hlediska nabízených míst činil mezi Korsikou a Francií v letním období v roce 2000 pouze 12 %. Její tržní podíly se nicméně rychle zvětšovaly, zejména 30 % v roce 2001. Ačkoli se tedy účast žalobkyně na trhu v průběhu dvou posledních let zvažovaného období, zejména v roce 2001, začala stávat významnější, nemůže toto samo o sobě dokázat, že tržní mechanizmy byly s to umožnit určitému dopravci naplnit povinnosti podle smlouvy o PVS tak, jak byly definovány rámcovou smlouvou, a to jak z kvalitativního, tak i z kvantitativního hlediska. Žalobkyně totiž nepřináší žádný konkrétní důkaz například o své schopnosti dosáhnout cílů frekvence spojů mimo sezónu a v období špičky na všech trasách, časů vyplutí a připlutí nebo typu lodí jak při osobní, tak i nákladní přepravě, jakož i o schopnosti zajišťovat dopravní obslužnost řady korsických přístavů.

68      Zadruhé je třeba konstatovat, jak zdůrazňuje žalobkyně, že PVS bylo na spojích plujících z Nice a Toulonu nahrazeno systémem sociálních podpor určených některým skupinám cestujících, mezi nimi i obyvatelům Korsiky, a povinností frekvence spojů pro všechny dopravce. Tyto systémy sociálních podpor byly Komisí považovány za slučitelné se společným trhem na základě čl. 86 odst. 2 ES. Přesto v rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, ačkoli je nepopiratelné, že její postupný vstup na trh ukazuje na nárůst hospodářské soutěže, mimo jiné cíl Unie od zavedení nařízení o kabotáži, nemůže toto zpochybnit povahu PVS jako veřejné služby ve zvažovaném období, a to tím spíše, že z bodu 36 odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že systém sociálních podpor byl zaveden až v roce 2002, tedy po uvedeném období.

69      Přechod k sociálním podporám totiž spíše ukazuje na lepší správu ze strany povolujícího orgánu než na neoprávněnou podporu s cílem „zachránit“ společnost SNCM, jak tvrdí žalobkyně. Tím, že postupně snižoval náhrady poskytované společnosti SNCM, Office des transports de la Corse (Dopravní úřad Korsiky, dále jen „OTC“) omezil cenu pro spotřebitele a přizpůsobil náhrady, jak požaduje čl. 86 odst. 2 ES. OTC tedy reagoval na potřebu zohlednění vývoje trhu a jednal s náležitou péčí, když úvahy o změně systému zahájil již v roce 2000. Konečně je třeba zdůraznit, že existence sociální podpory sama o sobě ukazuje na existenci skutečné potřeby veřejné služby. Skutečnost, že byl rozsah uvedené veřejné služby OTC omezen, nemůže tento skutkový stav zpochybnit.

70      A konečně zatřetí, pokud se jedná o tvrzení žalobkyně, podle něhož rozhodnutí správního soudu v Bastii (Francie) ze dne 5. července 2001, jímž bylo pro letní období zrušeno poskytování služeb v době špičky, ukazuje na neexistenci skutečné veřejné služby, stačí poznamenat, že toto rozhodnutí bylo, jak připomíná společnost SNCM, zrušeno francouzským Conseil d’État (nejvyšší správní soud) dne 24. října 2001. Pokud se konečně jedná o rozsudek cour administrative d’appel de Marseille (odvolací správní soud v Marseille, Francie) ze dne 7. listopadu 2011 citovaný žalobkyní při soudním jednání, je třeba konstatovat, že se uvedený rozsudek týká posledního období PVS od roku 2007 do roku 2013. Z tohoto důvodu nemůže analýza existence skutečné potřeby veřejné služby během tohoto období poskytnut důkazy ke zpochybnění hodnocení Komise v období od roku 1996 do roku 2001, a to zejména vzhledem k velmi rychlému rozvoji hospodářské soutěže na dotčeném trhu.

71      Vzhledem k výše uvedenému musí být druhý žalobní důvod zamítnut jako neopodstatněný.

 Ke třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu ze zjevně chybného hodnocení Komise ohledně schválení prodeje společnosti SNCM za zápornou cenu 158 milionů EUR jako opatření nepředstavujícího podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES

72      Na podporu svého třetího žalobního důvodu žalobkyně uvádí šest výtek týkajících se užití testu soukromého investora Komisí na zápornou prodejní cenu 158 milionů EUR. Zaprvé Komise nemístně dovodila vztah mezi společenskými nepokoji z roku 2005 a zvýšenou pravděpodobností likvidace společnosti SNCM. Zadruhé test srovnatelnosti s posledními sociálními plány nebyl dostatečně odůvodněn. Zatřetí dodatečné odstupné nelze zahrnout do minimálních nákladů likvidace. Začtvrté hospodářské dopady rozvazovací doložky prodeje měly být podrobeny analýze. Zapáté za současné situace společnosti SNCM je nezohlednění odpovědnosti francouzského státu Komisí v rozporu s její rozhodovací praxí. Zašesté mezi společností CGMF a nabyvateli nebyla dodržena zásada rovného zacházení.

73      Tribunál má za to, že je třeba zahájit přezkum třetího žalobního důvodu třetí výtkou.

74      Ve třetí výtce žalobkyně tvrdí, že vzhledem k judikatuře nemohla Komise do výpočtu hypotetických nákladů likvidace společnosti SNCM zahrnout dodatečné odstupné jdoucí nad rámec zákonných a smluvních povinností, neboť takovýto přístup by neodpovídal chování soukromého investora majícího na zřeteli perspektivu dlouhodobé návratnosti. V odpovědi na písemný dotaz Tribunálu žalobkyně upřesnila význam své výtky, když tvrdila, že v rozporu s tím, co v bodě 270 napadeného rozhodnutí tvrdí Komise, ochrana pověsti značky společnosti CGMF, jejíž byla společnost SNCM jediným aktivem, nemohla představovat dostatečný důvod pro odůvodnění poskytnutí dodatečného odstupného. A dále, že uhrazení dodatečného odstupného mělo ve skutečnosti za cíl omezení propuknutí společenských nepokojů v případě likvidace společnosti SNCM, což by ovšem vyplývalo z cílů státu jakožto veřejnoprávního subjektu, a nikoli z chování soukromého investora.

75      Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že aby zjistila, zda společnost SNCM získala selektivní ekonomickou výhodu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, provedla Komise v bodech 259 až 352 odůvodnění srovnání záporné prodejní ceny 158 milionů EUR s hypotetickými náklady likvidace společnosti. Podle Komise minimální náklady likvidace byly v projednávané věci tvořeny pouze náklady dodatečného odstupného (bod 306 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Tyto se podle Komise pro současné velké skupiny staly v případě likvidace dceřiného podniku nebo uzavření provozu faktickou povinností. V projednávaném případě bylo hrazení dodatečného odstupného s ohledem na opakované sociální konflikty ve společnosti SNCM zvlášť nezbytné k ochraně pověsti značky společnosti CGMF a jména francouzského státu (body 270 a 271 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise tedy dospěla k závěru, že vzhledem k tomu, že celková výše dodatečného odstupného byla vyšší než náklady navýšení kapitálu, záporná prodejní cena 158 milionů EUR nevykazovala znaky státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

76      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury může zásah orgánů veřejné moci do kapitálu podniku v jakékoliv formě představovat státní podporu (viz rozsudek Soudu ze dne 11. července 2002, HAMSA v. Komise, T‑152/99, Recueil, s. II‑3049 bod 125 a citovaná judikatura).

77      Je nicméně třeba připomenout, že podle čl. 295 se Smlouva o ES nijak nedotýká úpravy vlastnictví uplatňované v členských státech. Členské státy tak nejsou omezeny v rozvíjení hospodářských aktivit, ať už přímo nebo nepřímo, stejně jako soukromé podniky. Z této zásady rovného zacházení s veřejným a soukromým sektorem vyplývá, že členské státy mohou investovat do hospodářských aktivit a že kapitál přímo či nepřímo poskytnutý podniku státem za okolností, které odpovídají obvyklým tržním podmínkám, nemůže být kvalifikován jako státní podpora (rozsudky Soudního dvora ze dne 21. března 1990, Belgie v. Komise, C‑142/87, Recueil s. I‑959, bod 29, a ze dne 21. března 1991, Itálie v. Komise, C‑303/88, Recueil s. I‑1433, bod 20; rozsudek Tribunálu ze dne 12. prosince 1996, Air France v. Komise, T‑358/94, Recueil s. II‑2109, bod 70).

78      K určení, zda privatizace společnosti SNCM za zápornou prodejní cenu 158 milionů EUR vykazovala znaky státní podpory, je tedy třeba zhodnotit, zda by soukromý investor v rámci prodeje uvedeného podniku mohl za obdobných okolností přistoupit ke kapitálovým vkladům takovéhoto rozsahu, nebo zda by zvolil jeho likvidaci (v tomto smyslu viz rozsudky Soudního dvora ze dne 16. května 2002, Francie v. Komise, C‑482/99, Recueil s. I‑4397, bod 70, a ze dne 28. ledna 2003, Německo v. Komise, C‑334/99, Recueil s. I‑1139, bod 133).

79      K uplatnění testu soukromého investora je nezbytně nutné rozlišovat mezi povinnostmi, které musí stát plnit jakožto podnik vykonávající hospodářskou činnost, a povinnostmi, které mu mohou příslušet jakožto orgánu veřejné moci (v tomto smyslu viz rozsudky Soudního dvora ze dne 14. září 1994, Španělsko v. Komise, C‑278/92 až C‑280/92, Recueil s. I‑4103, bod 22, a Německo v. Komise, bod 78 výše, bod 134). Pokud totiž k investici státu dochází v rámci výkonu veřejné moci, nelze jeho chování nikdy srovnávat s chováním hospodářského subjektu nebo soukromého investora v tržním hospodářství (rozsudek Tribunálu ze dne 17. prosince 2008, Ryanair v. Komise, T‑196/04, Sb. rozh. s. II‑3643, bod 85).

80      Nicméně při tomto rozlišování mezi hospodářskými aktivitami na jedné straně a zásahy veřejné moci na straně druhé je třeba zohlednit skutečnost, že chování soukromého investora, se kterým musí být chování veřejného investora srovnáno, není nezbytně chováním běžného investora, který vkládá kapitál za účelem dosažení výnosnosti ve více méně krátkém období. Toto chování musí být přinejmenším chováním soukromého holdingu nebo soukromého seskupení podniků sledujícího strukturální, globální nebo sektorovou politiku a musí být určováno perspektivami výnosnosti v delším období (rozsudek Soudního dvora ze dne 21. března 1991, Itálie v. Komise, C‑305/89, Recueil s. I‑1603, bod 20).

81      Vnitrostátní sociální právní předpisy, jakož i praxe vztahů sociálních partnerů v rámci velkých skupin podniků se mimoto vyvíjejí v čase a různí se v rámci Unie. Je tedy nezbytné, aby kontrola státních podpor odrážela vývoj těchto zvyklostí, pokud se jedná jak o investice soukromých podniků, tak i o investice státu, v souladu se zásadou rovného zacházení a bez nepříznivého vlivu na její užitečný účinek.

82      Je taktéž třeba upřesnit, že v sociálně-tržním hospodářství nemůže obezřetný soukromý investor ignorovat jak svou odpovědnost ke všem na podniku zainteresovaným stranám, tak ani vývoj sociálního, ekonomického a environmentálního kontextu, v němž se rozvíjí. Výzvy plynoucí ze sociální odpovědnosti a z podnikatelského prostředí jsou totiž způsobilé významným způsobem ovlivňovat konkrétní rozhodnutí a strategickou orientaci obezřetného soukromého podnikatele. Dlouhodobá hospodářská účelnost chování obezřetného soukromého investora tedy nemůže být hodnocena bez zohlednění takovýchto faktorů.

83      Z tohoto důvodu v zásadě může podle okolností případu proplácení dodatečného odstupného soukromým investorem představovat legitimní a vhodnou praxi s cílem podpořit klidný sociální dialog a zachovat dobrou pověst značky společnosti nebo skupiny společností. Náklady dodatečného odstupného totiž nelze zaměňovat s náklady sociálního zabezpečení, jež v případě likvidace společnosti nevyhnutelně nese stát. Na základě zásady rovného zacházení (viz bod 75 výše), je i členským státům umožněno v případě likvidace veřejného podniku poskytnout dodatečné odstupné, i když jejich povinnosti a priori nemohou přesahovat striktní zákonné a smluvní minimum.

84      Nicméně převzetí těchto dodatečných nákladů vzhledem k oprávněným ohledům nemůže sledovat výhradně sociální, nebo dokonce politické, cíle, neboť pak by nemohly být splněny podmínky testu soukromého investora tak, jak byl popsán v bodech 76 až 82 výše. Neodpovídají-li, náklady jdoucí nad rámec zákonných a smluvních povinností, byť posuzovány v dlouhodobém horizontu, jakékoli ekonomické logice, musí být považovány za státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

85      V tomto ohledu je třeba upřesnit, že ochrana dobré pověsti členského státu jakožto globálního investora v tržním hospodářství nemůže bez výjimečných okolností a obzvláště přesvědčivého odůvodnění představovat dostatečný důvod pro prokázání ekonomické logiky převzetí dodatečných nákladů, jako je dodatečné odstupné, nahlížené v dlouhodobém horizontu. Umožnit Komisi, aby souhrnně odkazovala na pověst členského státu jakožto globálního hráče a pomocí toho dovozovala neexistenci podpory ve smyslu 87 odst. 1 ES, by totiž mohlo narušit podmínky hospodářské soutěže na společném trhu ve prospěch podniků působících v členských státech, kde je veřejný sektor hospodářství relativně rozvinutější nebo kde je sociální dialog zvláště narušen, a nepatřičně snížit užitečný účinek pravidel Společenství v oblasti státních podpor.

86      Je také třeba připomenout, že v souvislosti s testem soukromého investora Komisi v rámci jejího širokého prostoru pro uvážení přísluší, aby zejména na zeměpisné a sektorové úrovni vymezila hospodářské aktivity státu, vůči nimž má být hodnocena z dlouhodobého hlediska hospodářská účelnost chování tohoto státu.

87      Neexistuje-li dostatečně přesné vymezení dotčených hospodářských aktivit, nemůže být Komise s to vymezit referenční soukromé investory, a určit tak na základě objektivních a ověřitelných skutečností existenci dostatečně ustálené praxe mezi těmito investory. Dále je bez takovéhoto referenčního bodu definice dotčených hospodářských aktivit rovněž nezbytná pro určení existence přiměřené a dostatečně podložené pravděpodobnosti, že členský stát bude mít z předmětného chování nepřímý hmotný prospěch, byť v dlouhodobém horizontu.

88      Pokud se konečně jedná o rozsah a povahu soudního přezkumu, je v prvé řadě třeba připomenout, že pojem „státní podpora“, jak je definován ve Smlouvě, je právní povahy a musí být vykládán na základě objektivních skutečností. Z tohoto důvodu musí soud Unie v zásadě a s ohledem jak na konkrétní skutečnosti sporu, o kterém rozhoduje, tak na technickou nebo komplexní povahu závěrů učiněných Komisí, v plném rozsahu přezkoumat, zda opatření spadá do působnosti čl. 87 odst. 1 ES (rozsudky Soudního dvora ze dne 16. května 2000, Francie v. Ladbroke Racing a Commission, C‑83/98 P, Recueil s. I‑3271, bod 25, a ze dne 22. prosince 2008, British Aggregates v. Komise, C‑487/06 P, Sb. rozh. s. I‑10515, bod 111). Soud Unie musí zejména ověřit nejenom věcnou správnost předložených důkazních materiálů, jejich věrohodnost a soudržnost, ale musí rovněž přezkoumat, zda tyto důkazy představují veškeré relevantní údaje, jež musí být při posuzování komplexní situace vzaty v úvahu, a zda lze o ně opřít závěry, které z nich byly vyvozeny (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 2. září 2010, Komise v. Scott, C‑290/07 P, Sb. rozh. s. I‑7763, bod 65 a citovaná judikatura).

89      Třetí výtku třetího žalobního důvodu je třeba zkoumat ve světle těchto zásad.

90      V tomto ohledu je třeba bez dalšího konstatovat, že Komise jednoznačně nevymezila hospodářské aktivity francouzského státu, u kterých by případně bylo potřeba chránit dobrou pověst.

91      Z bodů 270 a 271 odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že pověst která má být chráněna, je pověstí „holdingu, k němuž patří, a [jejího] konečného akcionáře“, tj. společnost CGMF a francouzského státu. V tomto ohledu je třeba podotknout, jak správně zdůraznila žalobkyně, že společnost CGMF nemá v oboru námořní přepravy žádná jiná aktiva. Argument spočívající v ochraně pověsti značky by se jí v žádném případě nemohl týkat.

92      Komise dále v odpovědi na písemný dotaz Tribunálu uvedla, že pověst hodná ochrany byla ve skutečnosti pověstí francouzského státu jakožto globálního investora v tržním hospodářství. Komise nakonec v průběhu jednání znovu změnila stanovisko, když opakovaně upřesnila, že se argument spočívající v ochraně pověsti ve skutečnosti vztahoval na francouzský stát jako na investora v sektoru dopravy. Francouzská republika naproti tomu odkázala na francouzský stát jakožto na globálního investora v tržním hospodářství.

93      Je tedy třeba konstatovat, že se Komisi nepodařilo právně dostačujícím způsobem vymezit hospodářské aktivity francouzského státu, u kterých bylo třeba v projednávané věci hodnotit hospodářskou účelnost předmětných opatření (viz body 86 a 87 výše).

94      Při neexistenci takovéhoto vymezení je pro Tribunál v zásadě nemožné, aby zkoumal dlouhodobou hospodářskou účelnost záporné prodejní ceny společnosti SNCM, kterou francouzský stát zvolil, aby se vyhnul vyplácení dodatečného odstupného v případě likvidace (viz body 86 a 87 výše). V tomto ohledu je třeba mít za to, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení.

95      Navíc nezávisle na vymezení dotčených hospodářských aktivit je třeba v prvé řadě konstatovat, že Komise nepředložila dostatek objektivních a ověřitelných důkazů, které by byly s to prokázat, že by vyplácení dodatečného odstupného bylo za podobných okolností mezi soukromými podniky ustálenou praxí.

96      Je totiž v prvé řadě třeba konstatovat, že Komise se této otázce, vyjma poznámky pod čarou č. 135, v napadeném rozhodnutí nevěnovala. V bodech 267 a 268 odůvodnění napadeného rozhodnutí se Komise spokojila s tvrzením, že se vyplacení dodatečného odstupného stalo, stejně jako jiná opatření, např. pomoc při hledání zaměstnání, běžnou praxí mezi velkými skupinami podniků, aniž v tomto ohledu předložila jakýkoli důkaz. Je-li totiž prokázáno, jak v bodě 267 odůvodnění napadeného rozhodnutí tvrdí Komise, že velké skupiny podniků nemohou přehlížet sociální důsledky uzavření závodu, nemůže toto ovšem samo o sobě bez dalšího důkazu znamenat, že vyplácení dodatečného odstupného představuje v případě likvidace dceřiného podniku ustálenou praxi mezi velkými skupinami podniků.

97      V bodě 272 odůvodnění a poznámce pod čarou č. 135 napadeného rozhodnutí Komise znovu tvrdí, že nezahrnutí dodatečného odstupného do hypotetických nákladů likvidace by se rovnalo ignorování společenské reality, jíž čelí velké skupiny podniků, a k prokázání tohoto tvrzení dále odkázala na své rozhodnutí 92/266/ES ze dne 27. listopadu 1991 o přeměně francouzských veřejných průmyslových skupin s výjimkou výroby oceli, těžby uhlí a společnosti Compagnie générale maritime podle článků 92 až 94 Smlouvy o EHS (Úř. věst. 1992, L 138, s. 24) a na výše uvedené sociální plány. V tomto ohledu stačí poznamenat jednak, že rozhodnutí z roku 1991 nemůže prokázat existenci dostatečně ustálené společenské praxe v době privatizace v roce 2006 a dále že pouhý odkaz na omezený počet sociálních plánů rovněž nemůže prokázat existenci dostatečně ustálené praxe v případech srovnatelných s projednávaným případem. Je tomu tak tím spíše, že se tyto plány týkají restrukturalizace, nikoli likvidace, jak Komise připustila při soudním jednání, odvětví jako je kosmetika (Yves Saint-Laurent Haute Couture) nebo potravinářský průmysl (Danone), jež a priori nemají nic společného s dopravní infrastrukturou.

98      Zadruhé je třeba zdůraznit, že jediné skutkové okolnosti předložené Komisí v bodech 274 až 277 odůvodnění napadeného rozhodnutí byly v podstatě použity za účelem odhadnutí nákladů odstupného na zaměstnance, a nikoli aby prokázaly existenci dostatečně ustálené praxe, jak Komise potvrdila v bodě 41 dupliky. V tomto ohledu můžeme navíc zdůraznit, že předložené odhady se dosti různí v závislosti na podnicích a dotčeném odvětví.

99      Zatřetí ani Komise ani vedlejší účastnice řízení nepředložily důkazy o existenci praxe vyplácení dodatečného odstupného, ať už v jejich písemných odpovědích na dotazy Tribunálu nebo v průběhu soudního jednání. Komise se touto otázkou totiž vůbec nezabývala, zatímco Francouzská republika zmínila pouze jeden soukromý podnik z odvětví výroby oceli, který zřejmě hodlal takovéto dodatečné odstupné vyplácet.

100    Vzhledem k bodům 96 až 99 výše je třeba mít za to, že Komise nebyla schopná prokázat, že vyplácení dodatečného odstupného bylo mezi soukromými podnikateli dostatečně ustálenou praxí.

101    Zadruhé je třeba konstatovat, že Komise nepředložila dostatek objektivních a ověřitelných důkazů prokazujících, že při neexistenci ustálené praxe soukromých investorů bylo jednání francouzského státu v projednávaném případě motivováno přiměřenou pravděpodobností dosažení nepřímého hmotného prospěchu, byť v dlouhodobém horizontu (viz body 86 a 87 výše).

102    Je totiž třeba znovu konstatovat, že tato otázka není v podstatě nijak v napadeném rozhodnutí řešena. Komise se v bodech 270 a 271 odůvodnění napadeného rozhodnutí spokojila s tvrzením, že by sociální napětí v rámci společnosti, podle ní prokázané sociálními konflikty, k nimž došlo v roce 2004, v případě likvidace společnosti SNCM vyústilo v sociální nepokoje schopné poškodit pověst její mateřské společnosti a jejího konečného akcionáře. Komise tedy v napadeném rozhodnutí nepředložila důkaz svědčící o konkrétní povaze utrpěné újmy a zejména upřesňující, ve vztahu ke kterým zainteresovaným stranám (uživatelé, zákazníci, dodavatelé nebo zaměstnanci) by byla pověst značky společnosti CGMF a jména francouzského státu dotčena. Napadené rozhodnutí navíc neobsahuje žádný důkaz svědčící o tom, že se Komise pokusila vyčíslit utrpěnou újmu, újmu, jež ovšem musí být nutně srovnána s odhadovanými náklady dodatečného odstupného, jenž odůvodňuje.

103    Ve své písemné odpovědi na dotazy Tribunálu Komise uvedla, že by sociální nepokoje patrně propukly v podnicích kontrolovaných státem a působících v blízkosti společnosti SNCM, jako je přístav Marseille, a mohlo by k nim také dojít ve všech veřejných podnicích v jakémkoli odvětví, zvláště pak v dopravě. Byla by to tedy pověst státu jakožto zaměstnavatele, která by utrpěla. Z tohoto důvodu by likvidace společnosti SNCM bez vyplácení odstupného vedla k solidárním stávkám ve veřejné sféře, k jakým došlo v některých soukromých podnicích. Francouzská republika během soudního jednání upřesnila, že by podle ní mělo být poškození pověsti chápáno jako poškození pověsti v očích všech jejích obchodních partnerů a jejich klientů neprofesionálů. Komise rovněž upozornila na specifická rizika násilí a škod na majetku.

104    Bez ohledu na opožděnost předloženého odůvodnění má Tribunál každopádně za to, že důkazy uvedené v písemných odpovědích a při soudním jednání nemohou představovat dostatečně přesvědčivé odůvodnění zahrnutí dodatečného odstupného do hypotetických nákladů likvidace společnosti SNCM.

105    V prvé řadě je totiž třeba zdůraznit, že Komise nepředložila důkaz o přiměřené pravděpodobnosti realizace sociálních nákladů odůvodňujících vyplácení dodatečného odstupného v projednávaném případě. Jak sama uznala v průběhu soudního jednání, nebylo toto riziko Komisí jakkoli zkoumáno. Komise se v podstatě spokojila s tvrzením, že riziko solidárních stávek bylo dáno, aniž poskytla sebemenší důkaz o jejich rozsahu a pouze upřesnila, že by se mohly dotknout všech veřejných podniků, zvláště pak v odvětví dopravy. Jako konkrétní příklad Komise uvedla pouze možné důsledky pro obchodní aktivity státu v případě blokády přístavu Marseille, jak tomu bylo při sociálních nepokojích v roce 2011. Uvedla rovněž tři příklady blokád provozů, k nimž došlo ve Francii a v Belgii během posledních patnácti let. V důsledku toho, pokud můžeme považovat za dostatečně prokázanou existenci sociálního napětí ve společnosti SNCM, jak vyplývá například z bodu 271 odůvodnění napadeného rozhodnutí, předložené důkazy nemohou v projednávaném případě prokázat existenci skutečného rizika solidárních stávek ke dni přijetí uvedeného rozhodnutí v jiných podnicích přímo nebo nepřímo kontrolovaných francouzským státem.

106    Zadruhé je třeba zdůraznit, že nedostatek snahy Komise vyčíslit nepřímé sociální náklady je na závadu tím spíše, že uvedené náklady musí být podstatné, aby mohly odůvodnit její argumentaci. Náklady dodatečného odstupného totiž ze své podstaty přesahují 158 milionů EUR, zápornou prodejní cenu společnosti SNCM. Aby mohlo být dodatečné odstupné odůvodněno, musí být jeho náklady nižší než nepřímé sociální náklady, např. náklady solidárních stávek. Z toho vyplývá, že výše nepřímých sociálních nákladů, pokud skutečně vznikly, musí být zvláště vysoká, aby mohla argumentaci Komise odůvodnit.

107    Zatřetí vzhledem k důkazům poskytnutým Komisí je třeba zdůraznit, že žádná ze skutečností ve spise neumožňuje dovodit, že by mohlo poskytnutí dodatečného odstoupení zaměstnancům společnosti SNCM zabránit výskytu sociálních nepokojů v případě likvidace společnosti, což Komise připustila v průběhu soudního jednání. Komise totiž nejenom že opomněla hodnotit pravděpodobnost vzniku výše uvedených nepřímých sociálních nákladů, ale nezabývala se ani rizikem, že k nim dojde i přes vyplacení dodatečného dostupného. V posledně zmíněném případě by tedy francouzský stát musel uvedené nepřímé sociální náklady, jež představují odůvodnění uvedeného odstupného, nést i přes poskytnutí dodatečného odstupného.

108    Komise tedy nepřinesla důkaz, jenž by právně dostačujícím způsobem prokazoval, v čem zahrnutí značných nákladů dodatečného odstupného, jež mimochodem mohou představovat až desetinásobek samotných zákonných a smluvních povinností, jak vyplývá z bodu 277 odůvodnění napadeného rozhodnutí, bylo v projednávaném případě odůvodněno přiměřenou pravděpodobností, že z nich bude mít francouzský stát, dokonce i v dlouhodobém horizontu, nepřímý hmotný prospěch. Pokud je bez vyplacení dodatečného odstupného nemožné odstranit riziko určitých sociálních důsledků v jiných veřejných podnicích v případě likvidace společnosti SNCM, rozsah daných nepřímých sociálních nákladů ani pravděpodobnost jejich vzniku nebyly Komisí jakkoli rozebírány, ani v jejích písemných odpovědích Tribunálu. Je tak třeba mít za to, že dlouhodobá hospodářská účelnost chování francouzského státu nebyla právně dostačujícím způsobem prokázána.

109    Vzhledem k bodům 72 až 108 výše musí být třetí výtce žalobkyně vyhověno. Je tudíž namístě vyhovět třetímu žalobnímu důvodu, aniž je zapotřebí zabývat se první, druhou, čtvrtou, pátou a šestou výtkou. Důsledky z hlediska legality napadeného rozhodnutí budou zkoumány v bodech 155 a násl. níže.

 Ke čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení Komise vedoucího ke schválení kapitálového vkladu společnosti CGMF ve výši 8,75 milionu EUR jako opatření nepředstavujícího podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES

110    Žalobkyně na podporu tohoto žalobního důvodu předkládá dvě výtky spočívající jednak v nesprávném užití kritéria souběžnosti kapitálových vkladů soukromých nabyvatelů a společnosti CGMF a dále v porušení zásady rovného zacházení.

111    Z bodu 72 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že společné a souběžné upsání nových akcií v hodnotě 35 milionů EUR nabyvateli a společností CGMF, z nichž 25 % připadlo společnosti CGMF, bylo upraveno částí III memoranda o porozumění. K tomuto upsání mělo dojít po rekapitalizaci ve výši 142,5 milionu EUR a prodeji 75 % podílů soukromým nabyvatelům za symbolickou částku.

112    V bodě 354 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise nejprve usoudila, že veřejný kapitálový vklad nepředstavoval podporu, jestliže souběžně došlo k soukromým investicím značného rozsahu. Měla tedy za to, že se může omezit pouze na analýzu souběžnosti kapitálových vkladů, neboť tyto vklady byly značného rozsahu, aniž přistoupí k analýze výnosů za účelem vyloučení státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES. Jelikož bylo kritérium souběžnosti dodrženo, dovodila v bodě 360 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že z kapitálového vkladu společnosti CGMF ve výši 8,75 milionu EUR neplynula společnosti SNCM hospodářská výhoda, a nejednalo se tedy o podporu.

113    Až po konstatování neexistence státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES se Komise dále v bodech 361 až 363 odůvodnění napadeného rozhodnutí zabývala otázkou, zda by byl pevný výnos z podílu společnosti CGMF přijatelný pro hypotetického soukromého investora. Měla pak za to, že jelikož pevný výnos zbavoval společnost CGMF rizika z provádění podnikatelského plánu, zajišťoval adekvátní dlouhodobou výnosnost investovaného kapitálu. Znalec Komise navíc dovodil, že pokud jde o rizikový profil, blížil se tento kapitálový vklad závazku francouzského soukromého sektoru.

114    A konečně z bodu 364 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že rozvazovací doložka převodu (viz bod 23 výše) nebyla zkoumána ve vztahu k otázce výnosů, neboť se Komise spokojila s tvrzením, že nemohla zpochybnit rovné zacházení mezi společností CGMF a soukromými nabyvateli.

115    V tomto ohledu již bylo v bodech 76 a 77 výše připomenuto, že je pro určení, zda vklad veřejného původu vykazuje prvky státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, třeba zhodnotit, zda by soukromý investor uvedený vklad za srovnatelných okolností provedl. V případě, že byl kapitál přímo nebo nepřímo poskytnutý podniku státem poskytnut za okolností, které odpovídají standardním tržním podmínkám, nelze jej na základě zásady rovného zacházení s veřejným a soukromým sektorem považovat za státní podporu. Je tedy třeba mít za to, že kapitálový vklad z veřejných prostředků odpovídá kritériu soukromého investora a neznamená poskytnutí státní podpory mimo jiné, jestliže k vkladu došlo souběžně s významným kapitálovým vkladem soukromého investora za srovnatelných podmínek (viz rozsudek Tribunálu ze dne 12. prosince 2000, Alitalia v. Komise, T‑296/97, Recueil s. II‑3871, bod 81 a citovaná judikatura).

 K tématu souběžnosti

116    Pokud se jedná o souběžnost vkladů soukromých a veřejných investorů, má žalobkyně za to, že, vzhledem k tomu, že celých 35 milionů EUR nebylo uvolněno v tentýž moment, nebylo kritérium souběžnosti u všech vkladů dodrženo, zatímco Komise považovala za dostatečné, že byly podmínky podobné.

117    V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že souběžnost vkladů soukromých a veřejných investorů je nanejvýš ukazatelem umožňujícím usuzovat na neexistenci podpory ve smyslu 87 odst. 1 ES. Z bodu 81 rozsudku Alitalia v. Komise, bod 115 výše, citovaného Komisí v poznámce pod čarou č. 168 napadeného rozhodnutí, totiž vyplývá, že tyto vklady musejí být provedeny za srovnatelných okolností. Vzhledem k tomu, že cílem testu soukromého investora je srovnat chování státu s chováním hypotetického soukromého investora, nelze popřít, že existence investorů ochotných k významné souběžné investici může usnadnit ověření takovéhoto testu. Nicméně k posouzení legality dotčených vkladů z hlediska pravidel Společenství v oblasti státních podpor musí být zohledněny všechny relevantní skutkové a právní okolnosti. Časové hledisko je tedy přirozeně důležité, ale souběžnost v zásadě nemůže být považována za dostačující sama o sobě.

118    A proto, vzhledem k tomu, že souběžnost lze považovat pouze za ukazatel umožňující usuzovat na neexistenci podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, nemůže být její přiměřené posuzování striktní. V projednávané věci vzhledem ke skutečnosti, že byla první čtvrtina každé účasti uvolněna přesně ve stejný moment a že se na zbývající tři čtvrtiny vztahovala stejná ustanovení vnitrostátního práva, mohla se Komise právem domnívat, že toto kritérium souběžnosti bylo splněno nebo alespoň že posouzení časového hlediska svědčilo ve prospěch existence srovnatelných podmínek soukromých a veřejných investic.

119    Je tudíž třeba zamítnout první výtku čtvrtého žalobního důvodu jako neopodstatněnou.

 K rovnému zacházení

120    Podle žalobkyně nerovnost výnosů společnosti CGMF a soukromých nabyvatelů způsobená zejména existencí rozvazovací doložky prodeje zpochybňuje srovnatelnost investičních podmínek soukromých nabyvatelů a společnosti CGMF, což má za následek protiprávnost závěru Komise ohledně rovnosti zacházení.

121    Na základě zásad uvedených v bodě 115 výše je třeba zhodnotit, zda případné rozdíly ve výnosech z vkladů soukromých nabyvatelů a společnosti CGMF mohou zpochybnit opodstatněnost hodnocení Komise vedoucího k závěru o dodržení zásady rovného zacházení.

122    V tomto ohledu je třeba připomenout, že, jak bylo uvedeno v bodech 117 a 118 výše, souběžnost veřejných a soukromých investic v projednávaném případě mohla nanejvýš představovat relevantní skutečnost při hodnocení povahy veřejného kapitálového vkladu jako státní podpory. Tvrzení Komise obsažené v bodě 354 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle něhož by soud Společenství schválil rámec jejího rozboru, je tudíž chybné. Bod 3.2 třetí odrážka sdělení o používání článků 92 [ES] a 93 ES na nabývání účastí orgány veřejné moci (Bulletin CE 9-1984), na nějž odkazuje Komise v poznámce pod čarou č. 167, navíc stanoví pouze domněnku neexistence podpory v případě významné souběžné soukromé investice. Jak Komise uznala ve svých písemných odpovědích na dotazy Tribunálu, nemůže být tudíž souběžnost sama o sobě i při existenci významných soukromých investic dostačující k učinění závěru o neexistenci podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, když nebyly vzaty v úvahu ostatní relevantní skutkové a právní okolnosti.

123    V projednávané věci je třeba konstatovat, že otázky pevného výnosu a dopadu rozvazovací doložky prodeje jsou součástí souboru relevantních skutečností, jež by měly být Komisí analyzovány k učinění závěru o srovnatelnosti investičních podmínek soukromých nabyvatelů a společnosti CGMF, a tedy o dodržení zásady rovného zacházení.

124    Zaprvé je totiž třeba konstatovat, že výnos kapitálového vkladu soukromých nabyvatelů není stanoven memorandem o porozumění. Kapitálový vklad společnosti CGMF by pak měl podle napadeného rozhodnutí fungovat jako obligace s pevnou úrokovou sazbou. Tato pevně stanovená úroková sazba nicméně není jistá, neboť v případě uplatnění rozvazovací doložky prodeje v důsledku neobnovení smlouvy o PVS nebo rozhodnutí Komise či soudu Společenství podstatně ovlivňujícího hodnotu společnosti přestane být pevný výnos vyplácen. Vzhledem k těmto skutečnostem Komise nemohla při posuzování rovného zacházení opomenout provedení podrobné analýzy dopadu rozdílů výnosu z účasti společnosti CGMF a z účastí soukromých nabyvatelů.

125    Zadruhé je třeba podotknout, že investici 8,75 milionu EUR do kapitálu společnosti SNCM nelze bez přehlížení kontextu privatizace podniku považovat za typickou portfoliovou investici. K tomuto kapitálovému vkladu totiž došlo v rámci globálního memoranda o prodeji vzešlého z výhradního jednání, kde vklady nabyvatelů představují protiplnění za tíživé závazky francouzského státu různých forem.

126    Zatřetí, pokud se jedná o rozvazovací doložku prodeje, má Komise za to, že nemohla zpochybnit rovnost zacházení se soukromými a veřejnými investory, neboť její ohodnocení již bylo zohledněno v rámci prodeje podniku za zápornou prodejní cenu.

127    Ač není třeba rozhodovat o otázce, zda ohodnocení rozvazovací doložky prodeje bylo Komisí zohledněno, stačí konstatovat, že její hospodářský dopad, a tedy i její vliv na rovnost zacházení se souběžnými investory, nebyly nijak v napadeném rozhodnutí rozebírány. Bod 364 odůvodnění tohoto rozhodnutí pouze konstatuje, že nemohla zpochybnit rovnost zacházení se souběžnými investory, ale neobsahuje žádný rozbor ekonomického rázu. Ze skutečností ve spise však plyne, že rozvazovací doložka prodeje měla pravděpodobně podstatnou hospodářskou hodnotu, což žalobkyně a společnost STIM d’Orbigny, třetí zúčastněná strana, jež v průběhu formálního vyšetřovacího řízení předložila své vyjádření, jasně zdůraznily v průběhu správního řízení, jak vyplývá z bodů 155, 158 a 163 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

128    V prvé řadě je třeba připomenout, že rozvazovací doložka prodeje může být realizována při neprodloužení smlouvy o PVS nebo na základě rozhodnutí Komise nebo soudu Společenství majícího vliv na hodnotu společnosti. Tyto dvě události jsou už samy o sobě s to přivodit rekapitalizované společnosti SNCM potíže, neboť by v jednom případě přišla o podstatnou část svého obratu a v druhém by mohla být vystavena řízení o vrácení protiprávní podpory, celého nebo části vkladu společnosti CGMF. V této pro podnik obtížné situaci by uplatnění rozvazovací doložky prodeje vedlo ke vzniku povinnosti vrácení veškerých vkladů nabyvatelům. Společnost CGMF by se dále opět stala držitelkou 100 % kapitálu společnosti SNCM, a nesla by tedy výlučně náklady budoucí likvidace, zatímco by se riziko likvidace podstatně zvýšilo.

129    Zadruhé Komise a Francouzská republika během písemné části řízení a soudního jednání nezpochybnily skutečnost, že rozvazovací doložka převodu měla skutečnou hospodářskou hodnotu, protože tvrdily, že její ohodnocení bylo z podstaty věci zohledněno v transakci. Mimoto Francouzská republika ve svém spise vedlejšího účastníka zdůraznila, že jedna z konkurenčních nabídek, jež rozvazovací doložku prodeje nezahrnovala, na oplátku žádala podstatně vyšší rekapitalizaci francouzským státem. Komise a Francouzská republika tedy nezpochybňovaly skutečnost, že rozvazovací doložka prodeje měla skutečnou finanční hodnotu.

130    Vzhledem k bodům 126 až 129 výše je třeba uzavřít, že rozvazovací doložka prodeje je v případě výskytu některé z událostí vedoucích k její realizaci přinejmenším schopna odstranit veškeré riziko soukromých nabyvatelů, a má tedy skutečnou finanční hodnotu. Tato doložka je tedy schopna změnit rizikové profily kapitálových vkladů soukromých nabyvatelů a společnosti CGMF, a zpochybnit tak srovnatelnost investičních podmínek. V každém případě tedy Komise nemohla v napadeném rozhodnutí opominout provedení podrobné analýzy ekonomického dopadu rozvazovací doložky prodeje.

131    Z předcházejících úvah vyplývá, že Komise ve svém hodnocení srovnatelnosti investičních podmínek souběžných kapitálových vkladů nezohlednila všechny relevantní skutečnosti, zejména pak výnosy. V tomto směru se tedy Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu. Druhou výtku je tedy třeba považovat za opodstatněnou. Je tedy třeba částečně třetímu žalobnímu důvodu vyhovět. Důsledky tohoto pochybení z hlediska legality napadeného rozhodnutí budou zkoumány v bodech 155 a násl. níže.

 K pátému žalobnímu důvodu vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení Komise vedoucího ke schválení opatření podpor pro jednotlivce ve výši 38,5 milionu EUR jakožto opatření nepředstavujících podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES

132    Na podporu tohoto pátého žalobního důvodu žalobkyně v podstatě uvádí tři výtky. Zaprvé rozbor Komise není v souladu s bodem 3.2.7 pokynů o „podpoře na pokrytí sociálních nákladů na restrukturalizaci“, neboť předmět těchto podpor není jasně definován. Zadruhé, jelikož společnost SNCM rozhoduje o poskytované částce sama na základě dohody podniků, měly by být tyto podpory pro jednotlivce považovány za podpory ve smyslu bodu 59 pokynů. Toto opatření tedy zvýhodňuje společnost SNCM před konkurencí, což představuje selektivní ekonomické zvýhodnění, a tedy podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES. Zatřetí vázaný účet, na němž jsou uloženy prostředky na podpory pro jednotlivce, není úročen. Neodpovídá tedy pokynům, neboť potřeba podpory není omezena na minimum.

133    Komise se v podstatě domnívá, že jsou tyto výtky bezpředmětné, neboť žalobkyně kritizuje slučitelnost podpory se společným trhem na základě pokynů, a nikoli povahu podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES. Meritorně má za to, že tato opatření podpor pro jednotlivce spadají do sociální politiky členských států.

134    Předběžně je třeba konstatovat, že žalobkyně směšuje existenci podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES a její slučitelnost se společným trhem na základě čl. 87 odst. 3 písm. c) ES a pokynů. Jelikož Tribunálu nepřísluší rozhodovat o slučitelnosti podpory, jež nebyla Komisí v napadeném rozhodnutí konstatována, je třeba první a třetí výtku pátého žalobního důvodu zamítnout jako bezpředmětnou.

135    Druhou výtku je ovšem třeba vykládat tak, že přímo popírá konstatování Komise o neexistenci podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES. Je tudíž třeba zabývat se otázkou povahy těchto podpor pro jednotlivce jakožto ekonomických zvýhodnění.

136    V tomto ohledu podle ustálené judikatury skutečnost, že určité opatření sleduje sociální účel, nestačí k tomu, aby nebyla bez dalšího kvalifikována jako podpora ve smyslu čl. 87 ES. Odstavec 1 tohoto ustanovení totiž nerozlišuje podle důvodů nebo cílů státních zásahů, ale definuje tyto zásahy podle jejich účinků. Pojem podpory zahrnuje různé formy veřejných zásahů, které snižují náklady, jež obvykle zatěžují rozpočet podniku (v tomto smyslu viz rozsudky Soudního dvora ze dne 15. března 1994, Banco Exterior de España, C‑387/92, Recueil s. I‑877, bod 13 ; ze dne 26. září 1996, Francie v. Komise, C‑241/94, Recueil s. I‑4551, bod 21; ze dne 29. dubna 2004, Nizozemsko v. Komise, C‑159/01, Recueil. s. I‑4461, bod 51, a ze dne 3. března 2005, Heiser, C‑172/03, Sb. rozh. s. I‑1627, bod 46).

137    Z výše uvedeného vyplývá, že z pojmu „podpora“ nutně nevyplývá převzetí právní povinnosti, ale spíše skutečnost, že jsou sníženy náklady, jež normálně zatěžují rozpočet podniku (v tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta Jacobse předcházející rozsudku Soudního dvora ze dne 26. září 1996, Francie v. Komise, bod 136 výše, Recueil s. I‑4553, bod 42). Vymezení toho, co jsou to náklady běžného provozu podniku, nelze tedy omezovat na zákonné a smluvní povinnosti. Rovněž skutečnost, že přímými příjemci podpory pro jednotlivce jsou zaměstnanci, nemůže stačit k vyloučení existence podpory ve prospěch jejich zaměstnavatele (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 23. února 1961, De Gezamenlijke Steenkolenmijnen in Limburg v. Haute Autorité, 30/59, Recueil. s. 1).

138    K přezkoumání, zda tyto podpory pro jednotlivce představují podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, je tedy třeba určit, zda společnosti SNCM vzniká nepřímé ekonomické zvýhodnění, jež jí umožňuje vyhnout se nákladům, které by normálně zatěžovaly její finanční zdroje, a zabraňuje tedy tomu, aby tržní mechanizmy vedly ke svým přirozeným důsledkům.

139    Z bodu 70 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že má záloha na běžný účet poskytnutá společností CGMF na částku 38,5 milionu EUR ve prospěch propuštěných zaměstnanců společnosti SNCM financovat náklady budoucího dodatečného odstupného podle případného plánu na snižování stavů zaměstnanců zavedeného nabyvateli. Tato záloha na běžný účet má totiž financovat „[část] nákladů spojených s dobrovolnými odchody nebo s vypovězením pracovní smlouvy […] a představuje přídavek k různým částkám povinně vypláceným zaměstnavatelem na základě zákonných a smluvních ustanovení“ (čl. II.2 protokolu o převodu ze dne 16. května 2006, citovaný v poznámce pod čarou č. 66 napadeného rozhodnutí).

140    Komise v bodech 366 až 370 odůvodnění napadeného rozhodnutí poznamenala, že selektivní ekonomická výhoda je dána, když veřejný kapitálový vklad zmírňuje náklady podniku plynoucí z jeho běžného provozu. Měla za to, že v projednávané věci představovaly náklady běžného provozu všechny náklady plynoucí z uplatnění sociální legislativy a kolektivních dohod vztahujících se na dané odvětví. V rozsahu, v němž tyto podpory pro jednotlivce neměly financovat zákonné a smluvní povinnosti, nefinancovaly ani náklady běžného provozu podniku.

141    Podle bodu 372 odůvodnění napadeného rozhodnutí nemůže být ani cílem ani účinkem podpor pro jednotlivce usnadnění odchodu zaměstnanců, neboť prostředky na vázaném účtu lze použít pouze v případě zaměstnanců, kteří již podnik opustili před novým sociálním plánem. Tyto podpory pro jednotlivce jsou tedy opatřením sociální politiky a francouzský stát tak jedná jakožto veřejnoprávní subjekt, a nikoli jako stát akcionář. Komise v bodě 375 odůvodnění napadeného rozhodnutí upřesnila, že toto opatření nemělo financovat odchody původně stanovené podle plánu z roku 2002.

142    Tuto argumentaci nelze přijmout.

143    Zaprvé z judikatury citované v bodech 136 a 137 výše vyplývá, že v rozporu s tím, co tvrdí Komise v bodě 371 napadeného rozhodnutí, skutečnost, že předmětné opatření doslova nevyplývá ze zákonných a smluvních povinností, v zásadě nemůže vyloučit povahu státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

144    Zadruhé je třeba konstatovat, že existence vázaného účtu může být podnětem pro zaměstnance společnosti SNCM, aby podnik opustili nebo alespoň aby ho opustili bez jednání o podmínkách odchodu, zejména pokud se jedná o případné poskytnutí dodatečného odstupného ve smyslu bodu 268 odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž všechny tyto skutečnosti zakládají nepřímou ekonomickou výhodu pro společnost SNCM.

145    Skutečnost, že – jak vyplývá z písemných odpovědí Komise – byl vázaný účet dojednán s odbory podniku před privatizací v průběhu sociálního konfliktu z roku 2005, nemůže sama o sobě zpochybnit povahu státní podpory dotčených opatření. Ať už bylo zvýhodnění poskytnuto před nebo po privatizaci, společnost SNCM z něj má nadále prospěch. Navíc skutečnost, že jsou tyto podpory pro jednotlivce součástí samotného memoranda o prodeji, nasvědčuje tomu, že z nich plyne zvýhodnění. Je tedy třeba připustit, že se k nim strany uchýlily, protože z nich mohly mít určitý prospěch.

146    Z toho plyne, že vysvětleni Komise, zvláště pak ta obsažená v bodě 372 odůvodnění napadeného rozhodnutí, nejsou ani přesvědčivá, a dokonce ani srozumitelná.

147    Vzhledem k bodům 142 až 146 výše je třeba usoudit, že se Komise dopustila zjevně nesprávného hodnocení, když tato opatření považovala za podpory pro jednotlivce ve výši 38,5 milionu EUR, tj. za opatření nepředstavující podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES. Je tudíž třeba pátému žalobnímu důvodu vyhovět. Důsledky tohoto pochybení z hlediska legality napadeného rozhodnutí budou zkoumány v bodech 155 a násl. níže.

 K šestému žalobnímu důvodu vycházejícímu ze zjevně nesprávného hodnocení Komise vyplývajícího ze schválení bilance restrukturalizace na základě čl. 87 odst. 3 písm. c) ES a pokynů

148    V prvé řadě je třeba podotknout, že se šestý žalobní důvod týká bilance restrukturalizace o celkové výši 15,81 milionu EUR, jež byla prohlášena za slučitelnou se společným trhem na základě čl. 87 odst. 3 písm. c) ES a pokynů.

149    Zadruhé je třeba zdůraznit, že rozbor této bilance restrukturalizace provedený Komisí obsažený v bodech 366 až 434 odůvodnění napadeného rozhodnutí byl založen na předpokladu, že plán z roku 2006 byl prostý prvků státní podpory.

150    V tomto ohledu je totiž třeba podotknout, že rozhodnutí z roku 2006 výslovně stanoví, že pokud bude plán z roku 2006 obsahovat prvky podpory na restrukturalizaci, měly by být tyto posuzovány společně s podporou na restrukturalizaci plánu z roku 2002, jak vyplývá z jeho bodů odůvodnění 6, 7, 25 a 129. Komise rovněž v bodě 161 odůvodnění rozhodnutí z roku 2006 zdůraznila, že nemůže vyloučit, že celý nový kapitálový vklad ve výši 158 milionů EUR nebo jeho část budou muset být považovány za státní podporu. Správně tak zdůraznila, že pokud toto nové opatření představovalo podporu, mělo by být posuzováno „společně s celkovou podporou na restrukturalizaci, jejíž slučitelností by bylo třeba se zabývat“.

151    Z napadeného rozhodnutí nicméně vyplývá, že plán z roku 2006 podle Komise nezahrnoval nové prvky podpory, neboť ta měla za to, že záporná prodejní cena 158 milionů EUR, společný a souběžný kapitálový vklad společnosti CGMF ve výši 8,75 milionu EUR a podpory pro jednotlivce ve výši 38,5 milionu EUR nepředstavují podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

152    Z hodnocení třetího, čtvrtého a pátého žalobního důvodu vyplývá, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení a zjevně nesprávného hodnocení, čímž mohl být zpochybněn předpoklad, že byl plán z roku 2006 prostý prvků podpory.

153    Za těchto okolností Tribunál konstatuje, že hodnocení Komise týkající se bilance restrukturalizace není náležitě podloženo. Je tedy třeba šestému žalobnímu důvodu vyhovět, aniž je zapotřebí zabývat se argumenty předloženými žalobkyní.

154    Nyní je třeba zvážit důsledky nesprávného posouzení Komise pro legalitu napadeného rozhodnutí.

 K důsledkům zjevně nesprávného posouzení Komise pro legalitu napadeného rozhodnutí

155    Z bodů 94, 109, 131 a 147 výše vyplývá, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení a zjevně nesprávných hodnocení, pokud se jedná o její posouzení záporné prodejní ceny 158 milionů EUR, společného a souběžného kapitálového vkladu společnosti CGMF ve výši 8,75 milionu EUR a podpor pro jednotlivce ve výši 38,5 milionu EUR. Vzhledem k tomu je zapotřebí zrušit čl. 1 druhý pododstavec napadeného rozhodnutí.

156    Z bodů 148 až 152 výše vyplývá, že byl rozbor bilance restrukturalizace v konečné výši 15,81 milionu EUR provedený Komisí založen na nesprávném předpokladu. Je tudíž třeba zrušit čl. 1 třetí pododstavec napadeného rozhodnutí.

 K nákladům řízení

157    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

158    Francouzská republika a společnost SNCM ponesou vlastní náklady řízení v souladu s čl. 87 odst. 4 prvním a třetím pododstavcem jednacího řádu.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (čtvrtý senát)

rozhodl takto:

1)      Článek 1 druhý a třetí pododstavec rozhodnutí Komise 2009/611/ES ze dne 8. července 2008 o opatřeních C 58/02 (ex N 118/02), která provedla Francie ve prospěch společnosti Société Nationale Maritime Corse-Méditerranée (SNCM), se zrušuje.

2)      Evropská komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení žalobkyně.

3)      Francouzská republika a společnost SNCM ponesou vlastní náklady řízení.

Pelikánová Jürimäe Van der Woude

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 11. září 2012.

Podpisy.

Obsah

Skutečnosti předcházející sporu

Dotčené námořní společnosti

Správní řízení

Předmětná opatření

Napadené rozhodnutí

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

Právní otázky

K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z nedostatku odůvodnění a zásahu do práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu

K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu v podstatě ze zjevně chybného hodnocení Komise plynoucího ze schválení kapitálového vkladu 53,48 milionu EUR na základě čl. 86 odst. 2 ES ve spojení s čl. 87 odst. 1 ES

Ke třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu ze zjevně chybného hodnocení Komise ohledně schválení prodeje společnosti SNCM za zápornou cenu 158 milionů EUR jako opatření nepředstavujícího podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES

Ke čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení Komise vedoucího ke schválení kapitálového vkladu společnosti CGMF ve výši 8,75 milionu EUR jako opatření nepředstavujícího podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES

K tématu souběžnosti

K rovnému zacházení

K pátému žalobnímu důvodu vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení Komise vedoucího ke schválení opatření podpor pro jednotlivce ve výši 38,5 milionu EUR jakožto opatření nepředstavujících podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES

K šestému žalobnímu důvodu vycházejícímu ze zjevně nesprávného hodnocení Komise vyplývajícího ze schválení bilance restrukturalizace na základě čl. 87 odst. 3 písm. c) ES a pokynů

K důsledkům zjevně nesprávného posouzení Komise pro legalitu napadeného rozhodnutí

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: francouzština.