STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
JEANA RICHARDA DE LA TOUR
přednesené dne 29. června 2023(1)
Věc C‑497/22
EM
proti
Roompot Service BV
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Landgericht Düsseldorf (zemský soud v Düsseldorfu, Německo)]
„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Nařízení (EU) č. 1215/2012 – Výlučná příslušnost – Článek 24 bod 1 první pododstavec – Spory, jejichž předmětem je nájem nemovitostí – Rezervace bungalovu umístěného v rekreačním středisku – Přenechání nebo poskytnutí ke krátkodobému užívání sjednané mezi soukromou osobou a subjektem podnikajícím v oblasti cestovního ruchu, který provozuje toto středisko – Další služby“
I. Úvod
1. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 24 bodu 1 prvního pododstavce nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(2).
2. Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi EM, mající bydliště v Německu, a společností Roompot Service BV se sídlem v Nizozemsku, která v tomto státě provozuje rekreační středisko včetně turistického ubytování, a to ve věci vrácení ceny, včetně příslušenství, uhrazené za krátkodobé užívání jednoho z bungalovů tohoto rekreačního střediska.
3. Vysvětlím důvody, pro které se domnívám, že spor se týká smíšené smlouvy, na kterou se z toho důvodu nevztahuje výlučná příslušnost stanovená nařízením č. 1215/2012 pro řízení, jejichž předmětem je nájem nemovitostí. Podpůrně, pokud by měl Soudní dvůr za to, že předmětná smlouva spadá do působnosti čl. 24 bodu 1 prvního pododstavce tohoto nařízení, vyslovím názor, že žaloba ve věci v původním řízení s touto smlouvou souvisí a rovněž spadá do působnosti tohoto ustanovení.
II. Právní rámec
4. Oddíl 6 kapitoly II nařízení č. 1215/2012, nadepsaný „Výlučná příslušnost“, v čl. 24 bodě 1 stanoví:
„Bez ohledu na bydliště stran mají výlučnou příslušnost tyto soudy členského státu:
1) pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, v němž se nemovitost nachází;
pro řízení, jejichž předmětem je nájem nemovitostí za účelem jejich dočasného soukromého užívání na dobu nejvýše šesti po sobě následujících měsíců, jsou však příslušné i soudy toho členského státu, v němž má žalovaný bydliště, pokud je nájemcem fyzická osoba a pronajímatel i nájemce mají bydliště v témže členském státě.“
III. Skutkové okolnosti sporu v původním řízení a předběžná otázka
5. EM, která má bydliště v Německu, rezervovala dne 23. června 2020 na internetových stránkách společnosti Roompot Service(3), která má sídlo v Nizozemsku, bungalov v rekreačním středisku „Waterpark Zwartkruis“(4) nacházejícím se v tomto členském státě, konkrétně v Noardburgumu, a to na dobu od 31. prosince 2020 do 4. ledna 2021 pro skupinu devíti osob pocházejících z více než dvou domácností.
6. Rezervaci v ceně 1 902,80 eur, zahrnující poskytnutí ložního prádla a závěrečný úklid, uhradila EM v plné výši.
7. Waterpark Zwartkruis je akvapark, jehož součástí jsou bungalovy nacházející se přímo na břehu jezera, přičemž každá ubytovací jednotka má vlastní molo. Za příplatek bylo možné zapůjčit si lodě a kánoe.
8. Roompot Service informovala EM před příjezdem a na její žádost prostřednictvím e-mailu o tom, že Waterpark Zwartkruis bude v období rezervace navzdory pandemii covid-19 otevřen, s tím ovšem, že podle nizozemských právních předpisů bylo možno pobývat v jednom bungalovu pouze s rodinou a maximálně dvěma osobami z jiné domácnosti. EM byla rovněž nabídnuta možnost změnit rezervaci pobytu na pozdější termín.
9. EM k pobytu nenastoupila a rezervaci nezměnila. Roompot Service jí vrátila částku 300 eur.
10. EM podala k Amtsgericht Neuss (okresní soud v Neuss, Německo) proti Roompot Service žalobu, kterou se domáhala vrácení zbytku ceny ve výši 1 602,80 eur, včetně příslušenství. Roompot Service zpochybnila mezinárodní příslušnost německých soudů. Usnesením ze dne 1. října 2021 byla žaloba zamítnuta jako neopodstatněná.
11. EM podala odvolání k Landgericht Düsseldorf (zemský soud v Düsseldorfu, Německo), který se zabývá aspektem výlučné mezinárodní příslušností nizozemských soudů k rozhodnutí věci v původním řízení podle čl. 24 bodu 1 prvního pododstavce nařízení č. 1215/2012.
12. Daný soud uvádí, že ze třech relevantních rozhodnutí Soudního dvora týkajících se nájmu rekreačních objektů v zahraničí, kterými byl podán výklad čl. 16 bodu 1 Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(5), jehož obsah byl do nařízení č. 1215/2012 v podstatě převzat, a sice rozsudků ze dne 15. ledna 1985, Rösler(6), ze dne 26. února 1992, Hacker(7), a ze dne 27. ledna 2000, Dansommer(8), vyplývá, že se na tyto smlouvy v zásadě vztahuje výlučná příslušnost soudů místa, v němž se nemovitost nachází. Jinak by tomu bylo podle Soudního dvora pouze v případě, že by se jednalo o smíšenou smlouvu, která by předpokládala poskytnutí celé škály služeb za paušální částku hrazenou zákazníkem(9).
13. Předkládající soud zaprvé uvádí, že v projednávané věci jsou další služby představovány nabídkou různých bungalovů s rozličným vybavením na internetové stránce Roompot Service v rubrice „informace a tipy“, rezervací provedenou ve prospěch EM, uvítáním na místě a předáním klíčů, poskytnutím ložního prádla a provedením závěrečného úklidu. Předkládající soud si vykládá judikaturu Soudního dvora v tom smyslu, že má-li se jednat o smíšenou smlouvu, musí mít tyto služby v úhrnu nezanedbatelný význam.
14. Zadruhé předkládající soud uvádí, že podle části německé právní nauky mají vedlejší služby menšího rozsahu, jako je údržba nemovitosti a její úklid, výměna ložního prádla či uvítání na místě, druhořadý význam, z čehož by vyplývalo, že další služby dotčené ve věci v původním řízení nepostačují k tomu, aby byla konstatována existence smíšené smlouvy.
15. Předkládající soud dále upřesňuje, že Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) vyložil předmětné rozsudky Soudního dvora odlišně(10). Na základě rozsudku Hacker, jakož i rozsudku Dansommer má uvedený soud za to, že určení příslušnosti na základě čl. 24 bodu 1 prvního pododstavce nařízení č. 1215/2012 závisí pouze na tom, zda se subjekt podnikající v oblasti cestovního ruchu zavazuje poskytnout k užívání rekreační objekt ve vlastnictví třetí osoby. V takové situaci by se toto ustanovení neuplatnilo. Naproti tomu, pokud vystupuje toliko jako zprostředkovatel nájemní smlouvy uzavřené s vlastníkem, uvedené ustanovení se použije.
16. Předkládající soud má pochybnosti o slučitelnosti tohoto výkladu s judikaturou Soudního dvora.
17. Za těchto podmínek se Landgericht Düsseldorf (zemský soud v Düsseldorfu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Musí být čl. 24 bod 1 [první pododstavec] nařízení [č. 1215/2012] vykládán v tom smyslu, že pro smlouvu mezi soukromou osobou a pronajímatelem rekreačních objektů vystupujícím jako podnikatel o krátkodobém přenechání bungalovu v rekreačním středisku provozovaném pronajímatelem k užívání, která kromě samotného přenechání k užívání zahrnuje další služby, jako je závěrečný úklid a poskytnutí ložního prádla, platí výlučná příslušnost soudů státu, na jehož území se pronajatá věc nachází, nezávisle na skutečnosti, zda je rekreační bungalov ve vlastnictví pronajímatele, či třetí osoby?“
18. EM a Evropská komise předložily písemná vyjádření.
IV. Analýza
19. Předkládající soud se v podstatě zabývá tím, jaká relevantní kritéria je třeba vzít v úvahu pro účely kvalifikace smlouvy týkající se krátkodobého užívání bungalovu v rekreačním středisku jako smlouvy o nájmu nemovitosti ve smyslu čl. 24 bodu 1 prvního pododstavce nařízení č. 1215/2012, nebo jako smíšené smlouvy týkající se souboru služeb.
20. Ustanovení čl. 24 bodu 1 prvního pododstavce nařízení se shodují s ustanoveními čl. 16 odst. 1, nyní odstavce 1 písm. a)(11), Bruselské úmluvy a čl. 22 bodu 1 prvního pododstavce nařízení (ES) č. 44/2001(12), z čehož plyne, že výklad, který Soudní dvůr podal v souvislosti s posledně uvedenými ustanoveními, je relevantní i pro výklad prvně zmíněných ustanovení(13).
21. Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora:
– pokud jde o cíl sledovaný těmito ustanoveními, hlavním důvodem k založení výlučné příslušnosti soudů členského státu, kde se nemovitost nachází, je skutečnost, že soudy místa, kde se nemovitost nachází, jsou vzhledem k blízkosti nejlépe s to zjistit skutkový stav a uplatnit pravidla a zvyklosti, jimiž jsou obvykle pravidla a zvyklosti státu, na jehož území se nemovitost nachází, a
– výlučná pravomoc v řízeních, jejichž předmětem je nájem nemovitostí, je odůvodněna složitostí vztahu vlastník-nájemce, který vedle povinnosti platit nájemné zahrnuje celou řadu dalších práv a povinností. Tento vztah se řídí zvláštními, někdy i kogentními právními předpisy státu, kde se nachází nemovitost, která je předmětem nájmu, jako jsou předpisy určující osobu odpovědnou za údržbu nemovitosti a za platbu daní z nemovitostí, předpisy upravující povinnosti obyvatele nemovitosti vůči sousedům a předpisy regulující či omezující právo vlastníka převzít nemovitost po skončení nájmu(14).
22. Podle čl. 25 odst. 4 nařízení č. 1215/2012 nelze tuto výlučnou příslušnost vyloučit dohodou.
23. Určení příslušnosti vnitrostátních soudů pro řízení, jejichž předmětem je nájem rekreačního objektu, se týkaly tři rozsudky Soudního dvora, a sice rozsudky Rösler, Hacker a Dansommer(15), a dvě legislativní změny(16). Tyto legislativní změny založily výjimku z výlučné příslušnosti podle čl. 24 bodu 1 prvního pododstavce uvedeného nařízení pro případ, kdy jsou obě strany sporu usazeny v témže členském státě(17). Legislativní změna, kterou byl do čl. 24 odst. 1 uvedeného nařízení doplněn druhý pododstavec, nekoresponduje zcela, co se nájmu ubytovacích zařízení týče, s důvody, které Soudní dvůr přisoudil obecnému pravidlu a které byly připomenuty v bodě 21 tohoto stanoviska(18).
24. Jedná se tedy o režim, který se používá na krátkodobé turistické pronájmy již téměř dvacet let, a to doposud bez toho, aby se vnitrostátní soudy obracely na Soudní dvůr s novými výkladovými problémy.
25. Z této judikatury Soudního dvora vyplývá, že použití čl. 24 bodu 1 prvního pododstavce nařízení č. 1215/2012 předpokládá splnění dvou podmínek. Zaprvé je třeba, aby se spor týkal smlouvy o nájmu nemovitosti ve smyslu tohoto ustanovení. Je-li tomu tak, je zadruhé třeba, aby předmětem sporu byly práva a povinnosti vyplývající z této smlouvy. Není-li splněna první podmínka, není třeba zkoumat druhou.
A. Ke kvalifikaci smlouvy
26. Z posledních dvou rozsudků Soudního dvora, tedy rozsudků Hacker a Dansommer, vyplývá, že kvalifikace smlouvy jako smlouvy nájemní vyžaduje, aby nebyly poskytovány žádné služby akcesorické k hlavní povinnosti týkající se užívání rekreačního objektu(19).
27. Pochybnosti předkládajícího soudu se týkají posouzení smluvních závazků ve věci v původním řízení v porovnání se smluvními závazky konstatovanými v rozsudku Hacker. Ty jsou shrnuty v bodě 31 rozsudku Dansommer takto: „Smlouva, o níž se jednalo ve [věci, ve které byl vydán rozsudek Hacker], byla uzavřena mezi subjektem podnikajícím v oblasti cestovního ruchu a jeho zákazníkem v místě, kde měli sídlo resp. bydliště, a i když v ní sjednané plnění spočívalo v krátkodobém užívání rekreačního objektu, byla smlouva spojena s dalšími službami, jako například poskytováním informací a poradenství, v rámci něhož subjekt podnikající v oblasti cestovního ruchu předkládá zákazníkovi soubor nabídek týkajících se rekreace, dále rezervací objektu na období zvolené zákazníkem, rezervací dopravy, uvítáním na místě a případně pojištěním pro případ storna zájezdu (rozsudek Hacker […], bod 14).“
28. Z těchto dvou rozsudků podle mého názoru vyplývá, že pro účely rozhodnutí o své příslušnosti musí soud posoudit dotčený smluvní vztah jako celek a v jeho kontextu, aby určil, zda jeho předmětem je pouze užívání ubytovacího zařízení, nebo závazek poskytnout dané osobě ubytování spolu se službami spojenými s rekreačním pobytem(20). Služby jako úklid, poskytnutí ložního prádla nebo jiné služby, které lze poskytovat v jakémkoliv objektu pronajímaném soukromou osobou nebo podnikatelem, nemají dle mého názoru žádný vliv na kvalifikaci smlouvy, jelikož jsou akcesorické k užívání nemovitosti.
29. Totéž platí pro otázku, zda byl rekreační objekt pronajat přímo vlastníkem, nebo jeho jménem. V rozsudku Dansommer Soudní dvůr podle mého názoru nezamýšlel změnit kritéria, která mají být uplatněna pro účely určení mezinárodní příslušnosti(21). Smluvní závazek, jehož předmětem je užívání nemovitosti, je dostačující(22). Má se totiž za to, že pronajímatel je k němu oprávněn. Nemůže být povinností nájemce rekreačního objektu ověřovat, kdo je jeho vlastníkem, obzvlášť v případě, že se rozhodne podat žalobu.
30. Naproti tomu, tak jako v případě pobytového zájezdu(23), i poskytnutí ubytování v místech výslovně uzpůsobených pro rekreaci, jako je Waterpark Zwartkruis provozovaný společností Roompot Service(24), má specifické rysy, které jsou podle mého názoru, upozorňuje-li na ně předkládající soud, důvodem pro to, aby byla předmětná smlouva kvalifikována jako „smíšená“.
31. Zaprvé je totiž podle mého názoru třeba ověřit, na jakém základě smluvní vztah vznikl. V projednávané věci předkládající soud nezmiňuje ani existenci nájemní smlouvy, která je uzavírána písemně v případě ubytování v samostatném domku(25), ani její obsah, zejména co se týče podmínek zaplacení celé výše ceny. Není ani upřesněno, zda předmětem rezervace byl předem určený bungalov(26). V rámci komplexu nemovitostí, který zahrnuje standardizované ubytovací jednotky tvořící homogenní celek a případně budovy určené ke společnému užívání, přitom závazky týkající se užívání některé ze zařízených jednotek zjevně spadají, podobně jako v případě hotelového komplexu, pod odpovědnost provozovatele komplexu, který má v případě reklamací obvykle postavení protistrany.
32. Zadruhé je třeba poukázat na to, že tento typ rekreačního ubytování je koncipován s ohledem na zajištění pobytu jako celku. V projednávané věci předkládající soud konstatoval, že objekt, který byl předmětem nájmu, se nachází v akvaparku, který je koncipován právě tak, aby v něm byly ubytovaným osobám poskytovány služby v oblasti volnočasových aktivit(27). Z toho lze tedy dovozovat, že určitou úroveň pohodlí a poradenství očekává i rekreant a je inzerována při rezervaci takového ubytování. Za těchto okolností je podle mě určující(28), že má organizátor pobytu v rekreačním středisku postavení podnikatele, jakož i případná skutečnost, že nabídka ubytování je k dispozici po celý rok bez omezení délky pobytu, což jsou kritéria způsobilá odlišit ji od nabídky sezonního ubytování.
33. Zatřetí relevantní skutečností, kterou je třeba vzít v úvahu, je i celková cena pobytu(29). Je totiž podle mého názoru nezbytné vědět, zda zahrnuje náklady na více služeb nebo nabídku služeb v takovém rekreačním středisku poskytovaných, a to s přihlédnutím k jejich povaze a významu, což by ukazovalo na to, že celková cena nemá přímou vazbu na cenu samotného pronájmu ubytovací jednotky na lokálním trhu pronajímaných rekreačních domů ve vlastnictví soukromých osob(30), nýbrž je stanovena spíše v závislosti na standardizované úrovni pohodlí jako v hotelu. Nepodléhala by tedy kogentní právní úpravě srovnatelné s tou, která se může vztahovat na pronájem bydlení.
34. Mám tudíž za to, že přísluší vnitrostátnímu soudu, aby ověřil veškeré smluvní podmínky a modality nabídky ubytování za účelem krátkodobého pobytu v takovém rekreačním středisku, jako je v projednávané věci Waterpark Zwartkruis. Určení souboru okolností týkajících se služeb provozovatele rekreačního střediska, označeného předkládajícím soudem jako „pronajímatel rekreačních objektů vystupující jako podnikatel“, umožňuje překonat omezení, která jsou nutně spojena s takovou kazuistickou analýzou, jaká je předkládána Soudnímu dvoru nebo diskutována v právní vědě(31). Kromě toho zajišťuje dostatečnou předvídatelnost.
35. Takový přístup je rovněž přizpůsoben různorodosti nabídky turistického ubytování, která se vyvinula v řadě členských států(32). V tomto ohledu podotýkám, že tato rozmanitost se promítá do terminologie francouzského jazyka v této oblasti. Rozlišují se tak rezidenční komplexy s volnočasovými aktivitami (parcs résidentiels de loisirs), turistické rezidence (résidences de tourisme) a prázdninové vesničky (villages de vacances), a to podle typu ubytování nebo turistického pronájmu zařízených prostor, jako jsou domy, apartmány, bungalovy a mobilní bungalovy nebo chatky, jakož i podle druhu poskytovaných služeb v oblasti volnočasových aktivit.
36. Kromě toho se přístup k této rozmanité škále nabídek značně rozšířil s narůstajícím využíváním rezervací na internetu(33). A konečně je třeba vzít v úvahu skutečnost, že od přijetí rozhodnutí Soudního dvora v rozsudcích Rösler, Hacker a Dansommer se v unijním právu významně proměnil legislativní a judikatorní kontext v oblasti ochrany spotřebitele(34), především pak v oblasti rekreačních pobytů(35). Je rovněž možné, že i ve vnitrostátním právu byly přijaty specifické právní režimy týkající se turistického ubytování(36).
37. Ve specifickém rámci pronájmu ubytování v rekreačních střediscích nepovažuji za relevantní odůvodněnost výlučné příslušnosti soudů v místě, v němž se nachází nemovitost, která byla přenechána ke krátkodobému užívání(37), což svědčí ve prospěch toho, aby byla předkládajícímu soudu poskytnuta odpověď v souladu s restriktivním výkladem čl. 24 bodu 1 prvního pododstavce nařízení č. 1215/2012(38).
38. Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby tak jako v rozsudku Hacker rozhodl, že čl. 24 bod 1 první pododstavec nařízení se nevztahuje na poskytnutí ubytování v rekreačním středisku pro účely krátkodobého osobního užívání subjektem podnikajícím v oblasti cestovního ruchu, jelikož takový smluvní vztah je třeba kvalifikovat jako „smíšenou smlouvu“ ve smyslu této judikatury.
39. Nicméně pokud by měl mít Soudní dvůr za to, že předmětná smlouva se týká výlučně nájmu rekreačního objektu tak jako v případě rozsudku Dansommer, bylo by třeba přistoupit k analýze žalobního návrhu EM předloženého předkládajícímu soudu.
B. K předmětu žaloby
40. Východiskem žaloby EM je skutečnost, že si v červnu 2020 rezervovala ubytování pro více než dvě domácnosti čítající celkem devět osob, nicméně Roompot Service jí povolila pobývat v něm od 31. prosince 2020 pouze s rodinou a dvěma osobami z jiné domácnosti(39). V předkládacím rozhodnutí se uvádí, že EM žádá proplacení „zbývající části nájemného“ poté, co jí Roompot Service vrátila jeho část(40).
41. V projednávané věci výraz „nájemné“ odkazuje na cenu pobytu, která byla uhrazena v plné výši. Není upřesněno, zda tato cena zahrnovala zvláštní náklady bez přímé souvislosti s užíváním ubytovací jednotky, jako například rezervační poplatky, což by mohlo být dovozováno z toho, že EM byla vrácena jen část zaplacené ceny(41).
42. V případě žaloby, jejímž předmětem je uhrazení nájemného ve smyslu protiplnění za právo užívat nemovitost, Soudní dvůr rozhodl, že výlučná příslušnost pro řízení, jejichž předmětem je nájem nemovitostí, je dána, neboť se předmět sporu váže přímo k užívání pronajaté nemovitosti(42).
43. V rámci tohoto právního režimu je třeba věnovat zvláštní pozornost dvěma okolnostem projednávané věci. Zaprvé skutečnost, že EM pronajatou nemovitost nakonec neužívala, není dle mého názoru způsobilá změnit kvalifikaci její žaloby. Tato okolnost ji v zásadě nezbavuje jejích závazků vůči společnosti Roompot Service. Zadruhé, změna podmínek nájmu nemovitosti by měla být pojímána jako nedodržení smluvních podmínek ze strany společnosti Roompot Service, jakkoli byla odůvodněna omezeními vyplývajícími z boje proti pandemii covid-19(43).
44. Za těchto podmínek mám za to, že na předmět sporu ve věci v původním řízení se vztahuje výlučná příslušnost soudů členského státu, ve kterém se pronajatá nemovitost nachází. Jinak by tomu mohlo být pouze v případě, že by se EM domáhala, v rozsahu požadované částky, náhrady škody nepřímo se týkající užívání pronajaté nemovitosti(44).
45. Podpůrně, pro případ, že by Soudní dvůr měl za to, že smlouva uzavřená mezi EM a společností Roompot Service se týká přenechání rekreačního objektu k užívání, jsem tudíž toho názoru, že by se pravidlo výlučné příslušnosti stanovené v čl. 24 bodě 1 prvním pododstavci nařízení č. 1215/2012 rovněž uplatnilo, a to z důvodu, že předmětem sporu jsou práva a povinnosti z takové smlouvy vyplývající.
V. Závěry
46. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku Landgericht Düsseldorf (zemský soud v Düsseldorfu, Německo) následovně:
„Článek čl. 24 bod 1 první pododstavec nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech,
musí být vykládán v tom smyslu,
že do jeho působnosti nespadá smlouva, kterou je subjektem podnikajícím v oblasti cestovního ruchu poskytováno ubytování v objektu rekreačního střediska pro účely krátkodobého osobního užívání,
a, podpůrně, že do jeho působnosti spadá žaloba na vrácení části zaplacené ceny podaná v návaznosti na změnu podmínek smlouvy o nájmu rekreačního objektu jednou ze smluvních stran.“