Language of document : ECLI:EU:F:2015:23

ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE (prvního senátu)

26. března 2015(*)

„Veřejná služba – Úředníci – Žaloba na neplatnost – Článek 12a služebního řádu – Vnitřní pravidla týkající se poradního výboru zabývajícího se obtěžováním a jeho prevencí na pracovišti – Článek 24 služebního řádu – Žádost o pomoc – Zjevně nesprávná posouzení – Neexistence – Úloha a pravomoci poradního výboru zabývajícího se obtěžováním a jeho prevencí na pracovišti – Fakultativní předložení věci úředníkem – Žaloba na náhradu škody“

Ve věci F‑124/13,

jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a,

CW, úřednice Evropského parlamentu, s bydlištěm v Bruselu (Belgie), zastoupená C. Bernard-Glanzem, advokátem,

žalobkyně,

proti

Evropskému parlamentu, zastoupenému E. Tanevou a M. Dean, jako zmocněnkyněmi,

žalovanému,

SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (první senát),

ve složení R. Barents, předseda, E. Perillo a J. Svenningsen (zpravodaj), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: X. Lopez Bancalari, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 11. prosince 2014,

vydává tento

Rozsudek

1        Žalobou došlou kanceláři Soudu dne 19. prosince 2013 se CW domáhá zejména zrušení rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 8. dubna 2013, kterým byla zamítnuta její žádost o pomoc podaná z důvodu psychického obtěžování, jehož se cítí být obětí ze strany svých nadřízených, a dále toho, aby byla Parlamentu uložena povinnost zaplatit jí náhradu škody.

 Právní rámec

2        Článek 31 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), nadepsaný „Slušné a spravedlivé pracovní podmínky“, v odstavci 1 stanoví:

„Každý pracovník má právo na pracovní podmínky respektující jeho zdraví, bezpečnost a důstojnost.“

3        Článek 12a odst. 3 služebního řádu úředníků Evropské unie ve znění použitelném na spor (dále jen „služební řád“) stanoví:

„ ‚Psychickým obtěžováním‘ se rozumí každé nepřístojné chování, které trvá po delší dobu, je opakované nebo systematické a zahrnuje mluvené nebo psané projevy, úmyslná jednání nebo gesta učiněná úmyslně, které mohou těžce poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka.“

4        Článek 24 první pododstavec služebního řádu stanoví:

„Unie pomáhá všem úředníkům zejména při postupu proti jakékoli osobě, která se dopustila vyhrožování, urážky nebo pomluvy nebo jiného útoku vůči osobě nebo majetku, kterému je tato osoba nebo člen její rodiny vystavena z důvodů svého postavení nebo služebních povinností.“

5        Dne 21. února 2006 přijal Parlament k provedení článku 12a služebního řádu nová „[vnitřní pravidla týkající se poradního výboru zabývajícího se obtěžováním a jeho prevencí na pracovišti]“ (dále jen „vnitřní pravidla“). Z článku 9 vnitřních pravidel vyplývá, že každý zaměstnanec tohoto orgánu, který čelí problému, který by mohl být obtěžováním, nebo se domnívá, že tento problém existuje v jeho pracovním okolí, se může obrátit na výbor zabývající se obtěžováním a jeho prevencí (dále jen „výbor“ nebo „poradní výbor pro obtěžování“). Článek 11 vnitřních pravidel stanoví, že každý zaměstnanec, který se pokládá za oběť obtěžování, musí být výborem vyslechnut do deseti pracovních dnů ode dne, kdy o to požádal. Podle článků 12 až 14 vnitřních pravidel může výbor, považuje-li to za vhodné, vedení doporučit způsob řešení problému; aby zajistil navazující kroky, musí výbor zůstat v kontaktu s dotyčným zaměstnancem, a je-li to nutné, s jeho nadřízenými; a pokud problém přetrvává, předá tento výbor generálnímu tajemníkovi Parlamentu důvěrnou zprávu, která obsahuje návrh kroku nebo kroků, které je třeba podniknout, a jeví-li se to vhodné, může ho požádat o udělení pokynů k provedení podrobného šetření.

 Skutkový základ sporu

6        Dne 6. října 2003 byla žalobkyně zaměstnána Evropským parlamentem jako pomocný zaměstnanec. Původně byla přidělena do slovenského tlumočnického oddělení ředitelství pro tlumočení generálního ředitelství (GŘ) pro infrastrukturu a tlumočení, později přejmenovaného na GŘ pro tlumočení a konference. Počínaje 8. říjnem 2004 byla zaměstnána jako dočasný zaměstnanec v témže oddělení.

7        Dne 1. října 2008 byla žalobkyně jmenována úředníkem ve zkušební době v Parlamentu a přidělena do českého tlumočnického oddělení (dále jen „oddělení“). Dne 1. července 2009 byla jmenována úředníkem.

8        V letech 2008 až 2010 byly žalobkyně a H. kolegyněmi v rámci oddělení. Když se uvolnilo pracovní místo vedoucího oddělení, obě se o toto místo ucházely. Ve výběrovém řízení uspěla H. (dále jen „vedoucí oddělení“) a dne 17. května 2010 byla na uvedené pracovní místo jmenována.

9        Vztahy mezi žalobkyní a vedoucí oddělení se zhoršily, a to zejména po poradě oddělení, která se konala dne 23. května 2011 (dále jen „porada ze dne 23. května 2011“).

10      V této souvislosti vznikl v květnu 2011 v návaznosti na přípravu seznamu otázek oddělení pro poradu s vedením plánovanou na 13. května 2011 spor mezi žalobkyní a několika dalšími členy oddělení na straně jedné a vedoucí oddělení a pracovníky ji podporujícími na straně druhé. V zásadě se jednalo o to, že otázky, které byly připraveny pod vedením kolegyně žalobkyně, CQ, byly bez dalšího předloženy prostřednictvím vedoucí oddělení řediteli ředitelství pro tlumočení (dále jen „ředitel“). Ředitel elektronickou poštou obratem reagoval na obsah navrhovaných otázek a vyjádřil pochybnost o tom, zda otázky vyjadřují postoj všech členů oddělení. V této souvislosti zaslala vedoucí oddělení dne 12. května 2011 všem zaměstnancům oddělení e-mail následujícího znění: „[…] Pro zítřejší poradu s vedením byly připraveny jménem tlumočníků z [tlumočnické] kabiny [oddělení] otázky. Byl(a) jsi s nimi seznámen(a) a vyjadřují také plně tvůj názor? […]“

11      Na poradě konané dne 23. května 2011 měla být vedoucí oddělení zejména požádána, aby vysvětlila, z jakého důvodu rozeslala členům oddělení svůj e-mail ze dne 12. května 2011. Následovala několikaměsíční polemika týkající se vypracování konečného znění zápisu z porady ze dne z 23. května 2011. V této souvislosti žalobkyně a někteří její kolegové, včetně CQ, opakovaně rozporovali obsah zápisu a e-mailem rozeslaným celému oddělení požádali vedoucí oddělení, aby jim sdělila právní základ, na jehož základě je oprávněna v poslední instanci rozhodnout o obsahu zápisu ze sporné porady. Dne 13. září 2011 po konzultaci s ředitelem zaslala vedoucí oddělení členům oddělení e-mail, ve kterém připustila, že v této věci není dáno žádné psané pravidlo, a zároveň objasnila zásady, kterými se řídí schvalování zápisů, a zejména to, že jako vedoucí oddělení je oprávněna odmítnout provedení opravy zápisu schůze, pokud požadovaná oprava neodpovídá tomu, co bylo na schůzi proneseno. Dne 6. října 2011 zaslala žalobkyně opětovně celému oddělení, včetně vedoucí oddělení, e-mail týkající se obsahu zápisu z porady ze dne 23. května 2011.

12      Dne 17. února 2012 zaslal ředitel žalobkyni e-mail s tím, aby postupovala podle pokynů, které jí dal v oznámení, jež jí bylo doručeno do vlastních rukou dne 1. února 2012, tj. aby se v e-mailu adresovaném členům oddělení, včetně vedoucí oddělení, omluvila za to, že naznačila, že vedoucí oddělení porušila pravidla týkající se kritérií pro výběr uchazečů na jazykové kurzy organizované v letním období.

13      Dne 19. února 2012 vysvětlila žalobkyně předsedovi poradního výboru pro obtěžování (dále jen „předseda výboru“) v e-mailu, že „[j]e od 1. února 2012 vystavena velkému tlaku ze strany [svých] dvou nadřízených, [že je] ve velmi obtížné situaci a že [by chtěla] v této souvislosti požádat o odbornou pomoc“. Třebaže žalobkyně v e-mailu předsedu výboru požádala, aby jí informoval, kdy by se s ní mohl co nejdříve sejít, ten na její e-mail písemně neodpověděl. E-mailem ze dne 21. února 2012 tedy žalobkyně kontaktovala W., sekretářku výboru, která jí na druhý den e-mailem odpověděla, že se předseda výboru právě stěhuje do nové kanceláře, což by mohlo vysvětlovat, že nedostává e-maily, a navrhla jí, aby se obrátila na E.-H. nebo R., členky poradního výboru pro obtěžování, které rovněž obdržely tento e-mail sekretariátu v kopii. Žalobkyně, aniž přímo kontaktovala některou z uvedených členek výboru, e-mailem ze dne 22. února 2012, zaslaným v kopii předsedovi výboru, odpověděla W., že by se chtěla co nejdříve poradit s předsedou výboru. W. žalobkyni potvrdila, že její zprávu předá neprodleně předsedovi výboru. Podle žalobkyně zůstaly tyto e-maily ze strany předsedy výboru bez reakce.

14      Dne 29. března 2012 obdržela žalobkyně oznámení ředitele, v němž ji informoval, že je s ohledem na její nedávný zdravotní stav zproštěna úkolů majících k jejím úkolům tlumočnice doplňkovou povahu. Od té doby žalobkyně vykonávala pouze hlavní úkoly, a sice tlumočení v Bruselu (Belgie), jakož i na dvou dalších pracovních místech Parlamentu. I nadále se účastnila zejména kurzu polského jazyka. Dále pak ředitel v návaznosti na schůzku, která se konala začátkem června 2013, potvrdil oznámením ze dne 11. června 2013, které zaslal žalobkyni a v kopii i vedoucí oddělení, že žalobkyně je i nadále oprávněna pokračovat v odborném vzdělávání v zájmu služby.

15      Dne 4. července 2012 byl jmenován nový předseda poradního výboru pro obtěžování (dále jen „nový předseda výboru“) a žalobkyně byla následně opakovaně vyzvána, aby výbor kontaktovala, jak tvrdí Parlament.

16      Dne 5. února 2013 podala žalobkyně na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu Parlamentu žádost o pomoc ve smyslu článku 24 služebního řádu (dále jen „žádost o pomoc“). Na podporu této žádosti žalobkyně předložila detailní popis čtrnácti incidentů či událostí, které podle jejího názoru, ať už jednotlivě nebo ve vzájemném spojení, naplňují znaky psychického obtěžování ze strany vedoucí jejího oddělení a jejího ředitele. Žalobkyně dále zdůraznila, že tento výčet incidentů není vyčerpávající a že „[o]rgán, kterému [CQ] předložila formální žádost o pomoc a stížnost, je plně obeznámen se situací a pověřil generálního ředitele [GŘ pro tlumočení a konference] prošetřením věci“. Mimoto žalobkyně tvrdila, že tvrzené obtěžování namířené proti její osobě má různou povahu: „zavádějící sdělení [deceptive or misleading communications], odmítání komunikovat, ponižující poznámky, snahy veřejně ji ponížit, pomluvy, nátlak, zastrašování a hrozby či bezdůvodné odnětí pracovních úkolů“. Všechny tyto události u ní měly vyústit v syndrom vyhoření, který byl důvodem její dlouhotrvající pracovní neschopnosti.

17      V žádosti o pomoc, v níž vyjádřila politování nad tím, že ji ani přes její žádosti a upomínky předseda výboru nebo jiný člen výboru v návaznosti na její e-mail ze dne 19. února 2012 nekontaktoval, žádala žalobkyně Parlament, aby jednak přeřadil vedoucí jejího oddělení nebo jejího ředitele na jiné pracovní místo nebo aby k její ochraně před zneužitím práv těmito osobami přijal rozhodnutí s rovnocenným účinkem a jednak aby zahájil rozsáhlé šetření metod řízení a chování jejích nadřízených.

18      V dopise ze dne 5. března 2013 generální ředitel GŘ pro personál (dále jen „generální ředitel pro personál“) jakožto orgán oprávněný ke jmenování (dále jen „OOJ“) vyjádřil politování nad tím, že první kontakt, který se žalobkyně pokusila neúspěšně navázat s poradním výborem pro obtěžování v únoru 2012, „nevedl k rozsáhlému šetření [jejích] stížností“, a žalobkyni doporučil obrátit se na poradní výbor pro obtěžování, který vzhledem k tomu, že disponuje širokými pravomocemi pro důkladný přezkum všech potenciálních případů obtěžování a může vyslovit doporučení, má nejlepší předpoklady k tomu, aby ověřil, zda lze skutečnosti, které popsala, považovat za psychické obtěžování. V tomto dopise byl uveden kontakt na nového předsedu poradního výboru, aby jí bylo usnadněno předložení věci tomuto výboru. V dopise z 11. března 2013, kterým reagovala na radu generálního ředitele pro personál, nicméně žalobkyně poukázala předně na to, že „této možnosti již využila“, neboť „se pokusila podat stížnost k [poradnímu] výboru [pro obtěžování]“, a dále uvedla, že žádost o pomoc podle čl. 24 služebního řádu podala právě proto, že výbor, na který se obrátila nejdříve, nesplnil své poslání, které mu přísluší dle vnitřních pravidel. Právní poradce žalobkyně uvedl, že za těchto okolností „považuje doporučení [generálního ředitele pro personál] za ostudné a nepřijatelné“.

19      Rozhodnutím ze dne 8. dubna 2013, které bylo žalobkyni doručeno 10. dubna 2013, OOJ, v daném případě generální ředitel pro personál, poté, co posoudil žádost o pomoc, a s ohledem na informace ohledně situace panující v oddělení, které získal v rámci přezkumu stížnosti na obtěžování, kterou podala kolegyně žalobkyně z tohoto oddělení, konkrétně CQ (viz rozsudek CQ v. Parlament, F‑12/13, EU:F:2014:214), žádost žalobkyně o pomoc zamítl (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí pomoci“).

20      V této souvislosti OOJ vyjádřil politování nad tím, že žalobkyně odmítla předložit věc poradnímu výboru pro obtěžování, protože tento postoj následně připravil OOJ o „cenné stanovisko k tvrzením [žalobkyně, vzhledem k tomu, že poradní výbor pro obtěžování] má nejlepší předpoklady k tomu, aby [provedl] rozsáhlé šetření, jaké [žalobkyně] požaduje“.

21      I když tedy nebyla věc předložena poradnímu výboru pro obtěžování, OOJ poté, co posoudil rozsáhlý spisový materiál předložený žalobkyní a opatřil si informace o situaci panující na oddělení z jiného šetření vedeného výborem na tomto oddělení, rozhodl o zamítnutí žádosti žalobkyně o pomoc. OOJ totiž přezkoumal každou ze sporných událostí uvedených žalobkyní a konstatoval, že se buď jednalo o nepříliš významné události, nebo o události, které již byly předmětem jejích námitek proti jejímu hodnotícímu posudku za rok 2011 (dále jen „hodnotící posudek za rok 2011“), respektive že šlo o legitimní rozhodnutí či chování OOJ nebo nadřízených v reakci na chování samotné žalobkyně.

22      Dne 9. července 2013 podala žalobkyně na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu stížnost proti rozhodnutí o zamítnutí pomoci. OOJ, v daném případě generální tajemník Parlamentu, rozhodnutím ze dne 23. října 2013 zamítl stížnost jako v dané fázi předčasnou (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí stížnosti“). V této souvislosti OOJ zejména zdůraznil, že je povinen přijímat opatření podle článku 24 služebního řádu pouze tehdy, pokud byly skutečnosti, které vedly k podání žádosti o pomoc, prokázány, a že v rámci Parlamentu přísluší právě poradnímu výboru pro obtěžování, aby provedl šetření, jsou-li dány skutečnosti nasvědčující tvrzenému obtěžování. Žalobkyně nicméně odmítla svou věc výboru k šetření předložit.

23      OOJ žalobkyni připomněl, že podle judikatury existence komplikovaných či dokonce konfliktních vztahů mezi úředníkem a jeho nadřízeným sama o sobě nezakládá důkaz o psychickém obtěžování, a sdělil jí, že požádal nového předsedu výboru, který je ve funkci od 4. července 2012, aby se s ní spojil, vysvětlil jí, jak probíhá řízení před poradním výborem pro obtěžování, a umožnil jí, aby se na základě získaných informací rozhodla, zda toto řízení zahájí, či nikoliv.

24      Dne 15. ledna 2014, tedy po podání této žaloby, nový předseda výboru žalobkyni kontaktoval. Setkali se dne 20. ledna 2014. Téhož dne předseda výboru e-mailem potvrdil, že žalobkyně se může na poradní výbor pro obtěžování obrátit neformálně a „kdykoli to bude považovat za vhodné“.

 Návrhová žádání účastníků řízení a řízení

25      Žalobkyně navrhuje, aby Soud:

–        prohlásil žalobu za přípustnou,

–        zrušil rozhodnutí o zamítnutí pomoci,

–        v případě potřeby zrušil rozhodnutí o zamítnutí stížnosti,

–        přiznal jí částku 50 000 eur za nemajetkovou újmu, která jí vznikla, a dále jí uhradil čtvrtinu částky léčebných výdajů vynaložených v souvislosti se zhoršením jejího zdravotního stavu jako náhradu vzniklé majetkové újmy, přičemž celková částka má být navýšena o úroky v zákonné výši až do zaplacení,

–        uložil Parlamentu náhradu nákladů řízení.

26      Parlament navrhuje, aby žaloba byla zamítnuta jako neopodstatněná a žalobkyni byla uložena náhrada nákladů řízení.

27      V přípravné zprávě k jednání, která byla účastníkům řízení oznámena dne 21. listopadu 2014, položil Soud účastníkům řízení otázky v rámci organizačních procesních opatření. Účastníci řízení této žádosti vyhověli a každý z nich měl možnost se vyjádřit k odpovědím na jednání, které se konalo dne 11. prosince 2014.

28      V této souvislosti žalobkyně zejména potvrdila, že má dálkový přístup ke své parlamentní e-mailové schránce a že se zúčastnila čtyř letních univerzit, z toho jedné v anglickém jazyce v roce 2004. Parlament především stran skutečnosti, že předseda výboru neodpověděl na e-mail žalobkyně z 19. února 2012, objasnil, že tento dne 25. jedna 2012 nově nastoupil do funkce v rámci jiného generálního ředitelství, s tím, že se přesto pokusil s žalobkyní spojit v návaznosti na její e-mail z 19. února 2012. Ohledně přidělení žalobkyně do českého oddělení přes její předchozí zařazena do slovenského tlumočnického oddělení Parlament uvedl, že nemá záznamy o stížnosti žalobkyně na obtěžování z té doby a že k přeřazení došlo, když byla jmenována úředníkem ve zkušební době. Co se týče poradního výboru pro obtěžování, Parlament konstatoval, že tento výbor není nijak oprávněn rozhodovat jménem OOJ o žádosti o pomoc podané na základě článku 24 služebního řádu, a nemůže tedy ani rozhodnout o zamítnutí takové žádosti.

29      Kromě toho žalobkyně dopisem z 5. prosince 2014 jednak předložila vyjádření k přípravné zprávě k jednání, které doplnila o tři nové přílohy, a jednak navrhla podle článku 57 jednacího řádu provedení dalších důkazů v souvislosti zejména s čestnými prohlášeními dvou z jejích kolegů přiložených k žalobní odpovědi. Soud rozhodl o vložení těchto písemností do spisu a o tom, že po jednání neukončí ústní část řízení, aby dal Parlamentu možnost případně se k novým písemnostem vyjádřit, což Parlament učinil dne 17. prosince 2014.

30      Mimoto žalobkyně v témže dopise z 5. prosince 2014 Soudu navrhla, aby v případě, že by dospěl k závěru, že e-maily napsané v českém jazyce, u nichž v replice zpochybnila přesnost překladu do anglického jazyka, který vyhotovil Parlament, jsou pro účely rozhodnutí v projednávané věci relevantní, nařídil jejich překlad nezávislým překladatelem.

31      Dne 18. prosince 2014 ukončil Soud ústní část řízení.

 Právní otázky

1.     K předmětu žaloby

32      Návrhová žádání, která formálně směřují ke zrušení zamítnutí stížnosti, v důsledku znamenají, že se Soudu předkládá akt, proti němuž byla stížnost podána, a to za předpokladu, že návrhová žádání jako taková nemají samostatný obsah (v tomto smyslu viz rozsudky Vainker v. Parlament, 293/87, EU:C:1989:8, bod 8, a CQ v. Parlament, EU:F:2014:214, bod 69).

33      V projednávané věci se nicméně odůvodnění uvedené v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti odlišuje od odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí pomoci, takže návrhová žádání znějící na zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nepostrádají samostatný obsah, a bude tudíž třeba rozhodnout rovněž o jejich opodstatněnosti. Kromě toho rozhodnutí o zamítnutí stížnosti upřesňuje některé aspekty odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí pomoci. S ohledem na evolutivní povahu postupu před zahájením soudního řízení tudíž bude třeba odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí stížnosti zohlednit rovněž při přezkumu legality rozhodnutí o zamítnutí pomoci, neboť toto odůvodnění by se mělo shodovat s rozhodnutím o zamítnutí pomoci (viz rozsudek Mocová v. Komise, F‑41/11, EU:F:2012:82, bod 21).

2.     K návrhovým žádáním znějícím na zrušení rozhodnutí o zamítnutí pomoci a na zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti

34      Na podporu své žaloby žalobkyně formálně vznáší dva žalobní důvody směřující ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí pomoci a rozhodnutí o zamítnutí stížnosti. První žalobní důvod obsahuje tři části: první vychází ze zjevně nesprávných posouzení, a z toho vyplývajícího porušení čl. 12a odst. 3 služebního řádu, druhá část je založena na zneužití pravomoci a třetí vychází z porušení povinnosti péče a povinnosti pomoci zakotvené v článku 24 služebního řádu, jakož i z porušení čl. 31 odst. 1 Listiny. Druhý žalobní důvod sestává ze dvou částí: první vychází z porušení povinnosti pomoci zakotvené v článku 24 služebního řádu a druhá z porušení zásady řádné správy, povinnosti péče a porušení čl. 31 odst. 1 Listiny.

35      V bodech 112 a 113 žaloby však žalobkyně výslovně uvedla, že první žalobní důvod, který vznáší, se týká legality, a to z hlediska věcného, důvodů zamítnutí žádosti o pomoc tak, jak jsou uvedeny v rozhodnutí o zamítnutí pomoci, kdežto druhý žalobní důvod se vztahuje k důvodu vycházejícímu z údajné předčasnosti stížnosti, který je uveden v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti. Je tedy třeba mít za to, jak připustila žalobkyně na jednání, že první žalobní důvod vychází ze zjevně nesprávných posouzení, zneužití pravomoci a z toho vyplývajícího porušení čl. 12a odst. 3 služebního řádu, jakož i čl. 31 odst. 1 Listiny, zatímco druhý žalobní důvod vychází z porušení povinnosti péče a povinnosti pomoci zakotvené v článku 24 služebního řádu.

 Úvodní poznámky k rozsahu povinnosti pomoci v případě tvrzeného obtěžování

36      Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je článek 24 služebního řádu určen k tomu, aby chránil úředníky Evropské unie před obtěžováním nebo jakýmkoliv ponižujícím zacházením nejen ze strany třetích osob, ale i jejich nadřízených nebo jejich kolegů (rozsudky V. v. Komise, 18/78, EU:C:1979:154, bod 15; Schmit v. Komise, T‑144/03, EU:T:2005:158, bod 96, a Lo Giudice v. Komise, T‑154/05, EU:T:2007:322, bod 135).

37      V rámci povinnosti poskytovat pomoc je administrativa v případě události neslučitelné s řádným a nerušeným výkonem služby povinna s veškerou nutnou energií zasáhnout a s rychlostí a péčí vyžadovanými okolnostmi daného případu reagovat tak, aby zjistila skutkový stav a vyvodila z něj se znalostí věci příslušné důsledky. Za tímto účelem stačí, aby úředník, který se domáhá u svého orgánu ochrany, předložil alespoň neúplný důkaz o existenci útoků, o nichž tvrdí, že proti němu směřují. Jsou-li takové skutečnosti dány, je na dotyčném orgánu, aby přijal vhodná opatření, zejména tak, že provede ve spolupráci se stěžovatelem šetření za účelem prokázání skutkového základu stížnosti (rozsudky Koutchoumoff v. Komise, 224/87, EU:C:1989:38, body 15 a 16; Tallarico v. Parlament, T‑5/92, EU:T:1993:37, bod 31; Campogrande v. Komise, T‑136/98, EU:T:2000:281, bod 42; Schochaert v. Rada, T‑136/03, EU:T:2004:229, bod 49, a Lo Giudice v. Komise, EU:T:2007:322, bod 136).

38      V případě tvrzeného obtěžování zahrnuje povinnost pomoci zejména povinnost administrativy s vážností, rychle a ve vší důvěrnosti přezkoumat stížnost na obtěžování a informovat stěžovatele o postupu jejího vyřizování (rozsudek Klug v. EMEA, F‑35/07, EU:F:2008:150, bod 74).

39      Co se týče opatření, která je třeba přijmout v situaci spadající do působnosti článku 24 služebního řádu, má administrativa při volbě opatření a prostředků uplatnění článku 24 služebního řádu širokou posuzovací pravomoc podléhající kontrole ze strany unijního soudu. Přezkum unijním soudem tak spočívá pouze v posouzení, zda se dotyčný orgán pohyboval v přiměřených mezích a neužil své posuzovací pravomoci zjevně nesprávným způsobem (viz rozsudky Haas a další v. Komise, T‑3/96, EU:T:1998:202, bod 54; Schmit v. Komise, EU:T:2005:158, bod 98, a Lo Giudice v. Komise, EU:T:2007:322, bod 137).

40      V této souvislosti je třeba zdůraznit, že dotyčný orgán může přijmout disciplinární opatření vůči úředníkům, jichž se stížnost na obtěžování týká, ať už se jedná o nadřízené domnělé oběti, či nikoliv, nebo také rozhodnout o jejich přeřazení pouze tehdy, pokud nařízené šetření s jistotou prokáže, že se ze strany daných úředníků jednalo o chování poškozující řádné fungování služby nebo důstojnost a pověst jiného úředníka (rozsudky Katsoufros v. Soudní dvůr, 55/88, EU:C:1989:409, bod 16; Dimitriadis v. Účetní dvůr, T‑294/94, EU:T:1996:24, bod 39, a Schmit v. Komise, EU:T:2005:158, bod 108).

41      Pojem „psychického obtěžování“ je definován jako „nepřístojné chování“, které má zaprvé podobu mluvených nebo psaných projevů, jednání nebo gest, které „trv[ají] po delší dobu, [jsou] opakované nebo systematické“, což znamená, že psychické obtěžování musí být chápáno jako proces, který nutně trvá delší dobu a předpokládá opakované nebo pokračující jednání, které je „úmyslné“, nikoliv „náhodné“. Zadruhé k tomu, aby byly tyto mluvené nebo psané projevy, jednání nebo gesta podřaditelné pod tento pojem, musí vést k poškození osobnosti, důstojnosti nebo fyzické či psychické integrity člověka (viz rozsudek CQ v. Parlament, EU:F:2014:214, body 76 a 77, jakož i citovaná judikatura).

42      Není tedy nutné prokazovat, že předmětné mluvené nebo psané projevy, jednání nebo gesta byly učiněny s úmyslem poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka. Jinými slovy, k psychickému obtěžování může dojít, aniž je prokázáno, že obtěžovatel zamýšlel svým jednáním oběť zdiskreditovat nebo úmyslně zhoršit její pracovní podmínky. Postačuje, aby toto jednání, pokud k němu došlo úmyslně, takové následky objektivně způsobilo (viz rozsudky Cantisani v. Komise, F‑71/10, EU:F:2012:71, bod 89, a CQ v. Parlament, EU:F:2014:214, bod 77 a citovaná judikatura).

43      Konečně, jelikož předmětné jednání musí být podle čl. 12a odst. 3 služebního řádu nepřístojné, vyplývá z toho, že kvalifikace „obtěžování“ je podřízena podmínce, že sporné chování vykazuje dostatečné objektivní znaky v tom smyslu, že nestranný a rozumný pozorovatel s běžnou citlivostí nacházející se ve stejné situaci bude považovat předmětné chování nebo jednání za přehnané a hodné kritiky (rozsudek Skareby v. Komise, F‑42/10, EU:F:2012:64, bod 65).

44      Žalobní důvody formulované žalobkyní je třeba přezkoumat s ohledem na tyto úvahy.

 K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze zjevně nesprávných posouzení a z nich vyplývajícího porušení čl. 12a odst. 3 služebního řádu a čl. 31 odst. 1 Listiny

 Argumenty účastníků řízení

45      V rámci tohoto žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že se OOJ tím, že odmítl uznat, že skutečnosti, které uváděla, naplňují, zejména jsou-li posuzovány v širším kontextu, znaky psychického obtěžování ze strany vedoucí oddělení a ředitele, se dopustil několika zjevně nesprávných posouzení skutečností, k nimž došlo, a z toho důvodu dospěl k nesprávnému závěru, že se nejedná o psychické obtěžování ve smyslu článku 12a služebního řádu, čímž porušil toto ustanovení, jakož i čl. 31 odst. 1 Listiny.

46      Na podporu tohoto žalobního důvodu žalobkyně uvádí celou skupinu „konkrétních incidentů“, které podle ní představují, ať už jednotlivě, nebo ve vzájemném spojení, psychické obtěžování vůči její osobě.

47      Tyto jednotlivé „konkrétní incidenty“, které je třeba zkoumat jako základ jednotlivých výtek vznesených v rámci prvního žalobního důvodu, musí být podle žalobkyně přeneseny a přezkoumány v rámci obecného kontextu, v němž se tvrzené obtěžování projevovalo. Žalobkyně při popisu tohoto kontextu v zásadě vychází z následujících skutečností: zaprvé skutečnosti související s přípravou a předložením „otázek ředitelství“ a se schvalováním zápisu z porady ze dne 23. května 2011, zadruhé skutečnosti týkající se použití kritérií stanovených pro výběr uchazečů na letní jazykový kurz v Irsku a pokynu ředitele, aby se omluvila, zatřetí oznámení ředitele z 29. března 2012, kterým jí byly odňaty některé úkoly, a začtvrté její celkový zdravotní stav tak, jak byl popsán v několika lékařských potvrzeních vystavených mezi 15. únorem 2012 a 13. prosincem 2013.

48      Parlament navrhuje, aby byl první žalobní důvod zamítnut jako neopodstatněný s tím, že popsané skutečnosti vůbec nespadají pod pojem „obtěžování“, ale svědčí pouze o problematických a konfliktních vztazích mezi žalobkyní a jejími nadřízenými. Na základě těchto skutečností nelze konstatovat, že by se OOJ dopustil zjevně nesprávného posouzení.

 Závěry Soudu

49      Soud považuje pro účely posouzení prvního žalobního důvodu za vhodné nejdříve chronologicky přezkoumat každou z událostí popsaných žalobkyní z hlediska článku 12a služebního řádu a následně tyto události posoudit ve vzájemném spojení.

–       K událostem týkajícím se žádosti o účast na udržovacím kurzu anglického jazyka na Univerzitě v Bathu (Spojené království) v létě 2011

50      Podle žalobkyně byl udržovací kurz anglického jazyka uveden v jejím hodnotícím posudku za rok 2010 jako vzdělávání, na něž je třeba se zaměřit v roce 2011. V této souvislosti jí vedoucí oddělení předala dne 7. dubna 2011 doporučující dopis, aby podpořila žádost žalobkyně u příslušného orgánu Parlamentu. Nicméně poté, co žalobkyně podnikla kroky nezbytné k účasti na tomto vzdělávání, mimo jiné uhradila náklady na rezervaci dopravy a ubytování, se dne 20. dubna 2011 dozvěděla, že administrativní pravidla Parlamentu její zápis na kurz neumožňují. Za těchto podmínek žalobkyně vedoucí oddělení vytýká, že ji opomněla informovat, že se individuální zdokonalovací kurzy nikdy nepovolují, a že ji povzbuzovala, aby se o účast na takovém kurzu ucházela, „ačkoliv dobře věděla, že její přihláška bude odmítnuta“.

51      V této souvislosti je třeba konstatovat, že přezkum žádostí o účast na jazykovém vzdělávání organizovaném zčásti nebo zcela v pracovní době mimo pracoviště a financovaném dotyčným orgánem přísluší v Parlamentu, a to obdobně jako v jiných orgánech, útvaru, který má na starosti odborné vzdělávání a projednává žádosti za účelem výběru osob splňujících podmínky, které stanovil dotyčný orgán s ohledem na zájem služby, a to se zřetelem na rozpočtové možnosti.

52      Jakkoliv lze rozumně očekávat, že vedoucí oddělení je v obecném měřítku obeznámen s pravidly použitelnými v této oblasti, nelze po něm požadovat, aby byl schopen určit či předvídat, zda žádost o odborné vzdělávání jednoho z jeho podřízených splňuje stanovené podmínky. V projednávané věci nic ve spise zejména nenasvědčuje tomu, že vedoucí oddělení, jak tvrdí žalobkyně, dobře věděla, když jí předávala doporučující dopis, že pravidla použitelná v této oblasti v Parlamentu neumožňují financovat typ kurzu, o nějž se žalobkyně ucházela.

53      Soud v každém případě poznamenává, že jak vyplývá z e-mailu ze dne 17. května 2011, který žalobkyně zaslala pracovníkovi oddělení pověřeného odborným vzděláváním v rámci GŘ pro tlumočení a konference, žalobkyně byla v okamžiku podání přihlášky informována o tom, že by s přijetím její žádosti mohly být potíže.

54      Výše uvedené skutečnosti tedy nelze v žádném případě považovat za psychické obtěžování.

–       K událostem souvisejícím se služební cestou do Baku

55      Podle žalobkyně OOJ v rozhodnutí o zamítnutí pomoci dospěl k nesprávnému závěru, že události, které popsala a které se vztahují ke služební cestě do Baku (Ázerbájdžán) ve dnech 20. a 21. června 2011 (dále jen „služební cesta do Baku“), představují „problémy menšího významu“. Podle žalobkyně vzhledem k tomu, že kvůli problémům, k nimž došlo v souvislosti s touto služební cestou, obdržela vytýkací dopis ředitele ze dne 14. září 2011 a negativní poznámky v jejím hodnotícím posudku za rok 2011, se totiž OOJ nutně dopustil zjevně nesprávného posouzení, když tyto problémy označil za nepříliš významné.

56      Skutečnosti, na které se žalobkyně odvolává v rámci této druhé námitky, se týkají jednak toho, že jakožto vedoucí týmu neinformovala ve své zprávě vedoucího týmu o problému s velikostí tlumočnických kabin, jež byly dány týmu k dispozici během služební cesty v Baku, který se na místě vyskytl.

57      Dále, když byla dne 7. června 2011 požádána, aby předala svůj pas příslušnému útvaru Parlamentu, aby jí mohl včas zajistit pro tuto služební cestu vízum, žalobkyně, třebaže si všimla, že předchozí víkend, tj. 4. a 5. června 2011, nechala pas doma u rodičů v České republice, vedoucí oddělení pouze bez dalšího upřesnění informovala, že odbor protokolu možná nebude schopen jí vízum včas zajistit. Vedoucí oddělení v e-mailu ze dne 8. června 2011 vyjádřila politování nad tím, že žalobkyně již v okamžiku, kdy žádala dne 7. června 2011 o dovolenou za kalendářní rok na 10. června 2011, neoznámila, že nebude moci pas pro účely vyřízení formalit spojených s obstaráním víza předložit. Dalším e-mailem, rovněž odeslaným 8. června 2011, žalobkyně odpověděla, že vzniklý problém s její žádostí o dovolenou nijak nesouvisí. V této souvislosti ve stejném e-mailu uvedla: „[…] i když se tě to netýká, chci ti jen pro tvou informaci sdělit, že nebudu schopna tento pátek [10. června 2011] pas předložit, ať už s dovolenou, nebo bez ní. […]“ Dne 10. června 2011 žalobkyně nakonec pas oddělení protokolu předložila. Služební cesty do Baku se tak mohla zúčastnit podle původního plánu. V této souvislosti se podle tvrzení žalobkyně při rozhovoru s vedoucí oddělení, ke kterému došlo dne 4. července 2011, dohodla, že „záležitost s pasem“ vyřeší smírnou cestou.

58      Oznámením ze dne 14. září 2011 ředitel žalobkyni vytkl, že vytvořila a udržovala nejistotu ohledně toho, zda se bude moci zúčastnit služební cesty do Baku, a to zejména tím, že v této věci zaslala e-mail delegaci ve výborech pro parlamentní spolupráci Evropská unie – Arménie, Evropská unie – Ázerbájdžán a Evropská unie – Gruzie. Ředitel jí dále vytkl, že své nadřízené dříve neinformovala o tom, že její pas možná nebude k dispozici, což by případně umožnilo oddělení pro služební cesty žalobkyni nahradit. Žalobkyně tak přinutila oddělení protokolu k tomu, aby podniklo nezbytné kroky k tomu, aby jí vízum obstaralo během čtyř dnů. Tato záležitost s pasem měla pro žalobkyni za následek poznámku „[m]usí zaujmout méně nesmiřitelný postoj vůči svým nadřízeným (viz oznámení [ze dne 14. září 2011])“ v jejím hodnotícím posudku za rok 2011.

59      V této souvislosti Soud vzhledem k tomu, že žalobkyně neuvedla další skutkové okolnosti, opakuje to, co konstatoval v bodě 84 rozsudku CW v. Parlament (F‑48/13, EU:F:2014:186), kdy rozhodoval o žalobě směřující proti hodnotícímu posudku za rok 2011, a sice že bez ohledu na to, že žalobkyně ústně informovala vedoucí oddělení, problém stísněnosti tlumočnických v Baku v každém případě nezaznamenala ve zprávě vedoucího týmu, ačkoliv se jednalo o praktické porušení pokynů podle čl. 7 odst. 1 rozhodnutí generálního tajemníka Evropského parlamentu ze dne 3. ledna 2006 o ustanoveních, která se použijí na stálé, dočasné a pomocné tlumočníky tohoto orgánu. Skutečnost, že jí byla tato okolnost vytknuta, a to i v hodnotícím posudku za rok 2011, tudíž spadá do výkonu široké posuzovací pravomoci OOJ, pokud jde o kvalitu výkonů jeho úředníků, avšak nijak nesvědčí o jakékoliv formě obtěžování, přičemž je třeba mimo jiné zdůraznit, že negativní i pozitivní známky a posouzení, jež jsou obsaženy v hodnotícím posudku, nemohou být samy o sobě považovány za indicie toho, že uvedený posudek byl vyhotoven s cílem psychického obtěžování (viz rozsudek Faita v. EHSV, F‑92/11, EU:F:2013:130, bod 90).

60      Obdobně z elektronické komunikace mezi žalobkyní a vedoucí oddělení vyplývá, že žalobkyně skutečně neprojevila flexibilitu ani prozíravost, když své nadřízené neinformovala, že možná nebude moci předložit včas svůj pas za účelem účasti na služební cestě do Baku.

61      Výtky, které zmínil v této souvislosti ředitel ve svém oznámení ze dne 14. září 2011 a které uvedl OOJ v hodnotícím posudku za rok 2011, nemůže nestranný a rozumný pozorovatel s běžnou citlivostí nacházející se ve stejné situaci rozumně považovat za přehnané a hodné kritiky. Nelze je tudíž rozumně interpretovat jako jakoukoliv formu obtěžování.

–       K událostem souvisejícím s koordinací dobrovolníků pro služební cesty

62      Žalobkyně OOJ vytýká, že nepovažoval za důkaz očerňování její osoby ze strany vedoucí oddělení skutečnost, že tato neočekávaně na poradě oddělení dne 15. června 2011 oznámila, že se žalobkyně již nebude podílet na organizaci služebních cest, zejména na koordinaci dobrovolníků a vypracovávání statistik o účasti oddělení na služebních cestách, aniž žalobkyni upozornila, ačkoliv věděla, že se jedná o její oblíbený úkol, který jí svěřil předchozí vedoucí oddělení. Žalobkyně v této souvislosti zdůrazňuje, že vedoucí oddělení původně své rozhodnutí neodůvodnila a poté postupně udávala různé důvody, a sice že chce znát jako vedoucí oddělení preference členů oddělení v oblasti služebních cest, dále že je k dispozici nový software pro statistiku, a nakonec při společné poradě stálých tlumočníků a konferenčních tlumočníků (Joint staff – AIC meeting) uvedla, že ji k rozhodnutí vedly praktické důvody.

63      V této souvislosti je Soud nucen poukázat na to, že ohledem na širokou posuzovací pravomoc, kterou mají orgány při organizaci svých útvarů, nemohou administrativní rozhodnutí o otázkách týkajících se organizace útvarů, a to i když není snadné je akceptovat, ani neshody s administrativou v těchto otázkách samy o sobě prokázat existenci psychického obtěžování, a to tím spíše vyplývá-li postoj nadřízeného právě z jeho koordinační a řídící funkce v rámci oddělení jako v projednávané věci (rozsudek CQ v. Parlament, EU:F:2014:214, bod 98 a citovaná judikatura).

64      Ačkoliv by bylo s ohledem na napjatou atmosféru v oddělení a také proto, aby se u žalobkyně neposiloval pocit problematičnosti vzájemných vztahů, určitě vhodnější, aby jí vedoucí oddělení své rozhodnutí, že se již nebude podílet na organizaci služebních cest a že bude o této otázce rozhodovat přímo jako vedoucí oddělení, oznámila mezi čtyřma očima, má Soud za to, že takové rozhodnutí lze oznámit na poradě oddělení, aniž to samo o sobě představuje jednání, které lze označit za psychické obtěžování. Mimoto takové přerozdělení úkolů, o kterém navíc rozhodl vedoucí oddělení po uplynutí prvního roku stráveného v nové funkci, se může jevit v očích nestranného a rozumného pozorovatele jako legitimní výkon pravomocí z takové funkce vyplývajících.

–       K poradě konané dne 23. května 2011 a následným událostem souvisejícím se zápisem z této porady

65      I když žalobkyně uvádí spory ohledně vyhotovení zápisu z porady ze dne 23. května 2011, v nichž proti sobě stály žalobkyně, zejména spolu s CQ, a vedoucí oddělení, pouze v části žaloby týkající se „[popisu skutkového základu sporu]“, jak zdůrazňuje Parlament, Soud konstatuje, že žalobkyně v konečném důsledku tvrdí, že s tím související skutečnosti, které byly posouzeny v rozhodnutí o zamítnutí pomoci, prokazují psychické obtěžování.

66      V tomto ohledu Soud předně připomíná, že i když nelze vyloučit, že vedoucí oddělení mohla na poradě dne 23. května 2011 nedopatřením zvolit nevhodný tón, jsou nahodilá slova a gesta, jakkoliv se mohou jevit jako nevhodná, vyloučena z působnosti čl. 12a odst. 3 služebního řádu (viz rozsudek CQ v. Parlament, EU:F:2014:214, bod 95).

67      Pokud jde o obecné podmínky pro změnu návrhů zápisů z porad, vedoucí oddělení ve svém e-mailu ze dne 29. července 2011 v reakci na e-mail žalobkyně ze dne 28. července 2011, který žalobkyně zaslala všem členům oddělení a v němž zpochybňovala pravomoc vedoucí oddělení v této věci, uvedla, že je obvyklé, že rozhodnutí o konečném znění zápisu přísluší vedoucímu oddělení, a že se vynasnaží dohledat případná existující písemná ustanovení k této otázce, až se vrátí z letní dovolené.

68      Následně vedoucí oddělení vysvětlila zásady pro přijímání zápisů z porad oddělení v e-mailu ze dne 13. září 2011 rozeslaném po oddělení. Žalobkyně nicméně v e-mailu ze dne 6. října 2011 zopakovala svou žádost, aby připomínky, s nimiž souhlasí několik účastníků porady ze dne 23. května 2011, včetně ní, byly zachyceny v příloze zápisu z porady. E-mailem ze dne 7. října 2011 jí vedoucí oddělení sdělila, že již odůvodnila, proč odmítla uvedené připomínky zapracovat, a požádala žalobkyni, aby její rozhodnutí respektovala a nepokračovala v korespondenci týkající se této otázky.

69      Žalobkyně se v této souvislosti domnívá, že výzva, kterou jí e-mailem ze dne 19. října 2011 adresoval ředitel, aby se dne 24. října 2011 dostavila ke schůzce k němu do kanceláře, když právě v tom okamžiku zajišťovala tlumočení na nočním parlamentním zasedání, byla dalším projevem psychického obtěžování, jelikož se jí již značně dotkl předchozí rozhovor s ředitelem ohledně služební cesty do Baku. Žalobkyně se proto v e-mailu ze dne 19. října 2011, kterým potvrdila účast na tomto setkání, ředitele dotázala, jaké jsou pro setkání důvody, s tím, že předchozí rozhovor pro ni byl traumatizující zkušeností. Následující den jí ředitel sdělil, že si s ní přeje hovořit o jejích vztazích s vedoucí oddělení a kolegy z oddělení.

70      Na schůzce, která se konala dne 24. října 2011 za přítomnosti vedoucí oddělení a která byla zaznamenána v osobním spise žalobkyně, ředitel žalobkyni požádal, aby respektovala rozhodnutí vedoucí oddělení, nepřiživovala diskusi uvnitř oddělení dalšími e-maily, ale dávala přednost dvoustrannému dialogu se svou vedoucí oddělení, a aby se již nezabývala otázkou zápisu ze schůze konané dne 23. května 2011.

71      V této souvislosti považuje Soud za nutné opětovně připomenout, že s ohledem na širokou posuzovací pravomoc, kterou mají orgány při organizaci svých útvarů, nemohou administrativní rozhodnutí o otázkách týkajících se organizace útvarů, a to i když není snadné je akceptovat, ani neshody s administrativou v těchto otázkách samy o sobě prokázat existenci psychického obtěžování (rozsudek CQ v. Parlament, EU:F:2014:214, bod 98 a citovaná judikatura). Soud má přitom v projednávané věci za to, že postoj vedoucí oddělení, pokud jde o konečné znění zápisu z porady ze dne 23. května 2011, vyplývá právě z koordinační a řídící funkce vedoucí oddělení (rozsudek CQ v. Parlament, EU:F:2014:214, bod 98 a citovaná judikatura).

72      Pokud jde o schůzku ze dne 24. října 2011, ta se může snadno jevit v očích nestranného a rozumného pozorovatele jako poslední pokus nadřízených ukončit eskalaci e-mailů, které žalobkyně zasílala většinou v době převážně určené k tlumočení a přípravě na tlumočení, jakož i ukončit kontroverze týkající se znění zápisu z porady ze dne 23. května 2011.

73      K tvrzení žalobkyně, že jí ředitel údajně naznačil, že vedoucí oddělení má vždy pravdu a je třeba ho poslouchat, Soud uvádí, že žalobkyně nepředkládá žádný důkaz, na jehož základě by bylo možné pochopit skutečné vyznění, tón nebo obsah tohoto prohlášení, a že v každém případě je fungování administrativy vlastní, že nadřízení mohou rozhodovat o takových otázkách, jako je schválení zápisu nebo způsob komunikace, který je třeba upřednostnit mezi členy administrativní jednotky (v tomto smyslu viz rozsudek CW v. Parlament, EU:F:2014:186, bod 123), a to zejména jedná-li se o zjevně vyhrocené situace vedoucí k osobním konfliktům.

74      S ohledem na výše uvedené skutečnosti má Soud za to, že události, které se odehrály v souvislosti se schvalováním zápisu z porady ze dne 23. května 2011, neodpovídají definici psychického obtěžování, ale ve skutečnosti odrážejí vnitřní konfliktní situaci ve správním útvaru, k níž přispěla sama žalobkyně a při jejímž řešení se nadřízení snažili brát ohled na požadavky služby i na zvýšenou citlivost žalobkyně.

–       K událostem týkajícím se pracovní skupiny k odbornému vzdělávání

75      Když byla žalobkyně na svou žádost pověřena zastupováním tlumočníků českého tlumočnického oddělení v pracovní skupině pro vzdělávání (Training Working Party), požádala ji dne 30. srpna 2011 vedoucí oddělení, aby jí po každé schůzi zaslala informace týkající se závěrů pracovní skupiny. Podle žalobkyně to v praxi znamenalo předběžnou kontrolu shrnutí závěrů ze schůzí pracovní skupiny ze strany vedoucí oddělení před tím, než mohla žalobkyně seznámit s tímto shrnutím ostatní kolegy oddělení.

76      Žalobkyně k tomu uvádí, že jelikož její kolegyně, která tuto funkci vykonávala před ní, a sice CQ, ani kolegyně, která po ní tutéž funkci převzala, nemusely mít předběžný souhlas vedoucí oddělení ke sdělení informací získaných na schůzích pracovní skupiny a závěrů této pracovní skupiny zbytku oddělení, zneužila vedoucí oddělení svého nadřízeného postavení. Jedná se tedy o další projev psychického obtěžování směřujícího vůči její osobě.

77      V této souvislosti Soud podotýká, že obecně vzato spadá rozhodnutí vedoucí oddělení seznámit se s informacemi, které získal zástupce českých tlumočníků na schůzích pracovní skupiny, ještě než jsou sděleny celému oddělení, do její pravomoci jakožto vedoucí oddělení, a v projednávané věci bylo zcela pochopitelné vzhledem k riziku, že by tak jako v minulosti sdělení nesprávných informací mohlo narušit řádné fungování oddělení (viz rozsudek CQ v. Parlament, EU:F:2014:214, body 102 až 104), a to riziku o to většímu, jedná-li se jako v případě žalobkyně o osobu nově jmenovanou, která takový úkol teprve začala vykonávat.

78      Okolnost, že se na nástupce žalobkyně v pracovní skupině pro vzdělávání nevztahovala předběžná kontrola obsahu informací, které byl oprávněn po schůzích pracovní skupiny přímo předávat oddělení, není relevantní, neboť jak tvrdí Parlament, tato pracovní skupina nyní schvaluje zápis ze svých schůzí a ten je sám o sobě zdrojem spolehlivých a jednoznačných informací bez ohledu na případný výtah, který by z něho vyhotovil zástupce oddělení v této pracovní skupině.

79      Z toho vyplývá, že pokud vedoucí oddělení trvala na tom, aby mohla předem zkontrolovat informace, které chtěla žalobkyně sdělit členům oddělení v návaznosti na diskuse v rámci pracovní skupiny pro vzdělávání, pohybovala se v mezích posuzovací pravomoci, která jí přísluší. V každém případě, takové rozhodnutí, přestože s ním nemusí žalobkyně souhlasit, není podřaditelné pod psychické obtěžování.

–       Ke skutečnostem týkajícím se vzdělávacího semináře konaného dne 24. listopadu 2011

80      Žalobkyně, která byla vyzvána, aby se zúčastnila vzdělávacího semináře jakožto vedoucí týmu, se vedoucí oddělení dotázala, v čem bude přesně spočívat její role a odpovědnost na tomto semináři. Vedoucí oddělení jí odpověděla e-mailem ze dne 23. listopadu 2011 s tím, ať se podívá na příslušnou stránku intranetu s názvem EPIweb. Když se s ní žalobkyně seznámila, obrátila se znovu na vedoucí oddělení s dotazem, jaké budou na semináři její úkoly vedoucí týmu, protože pokyny na intranetových stránkách EPIweb v tomto ohledu žádné informace nepodávají. Z následné elektronické korespondence mezi žalobkyní a vedoucí oddělení v zásadě vyplývá, že na intranetu EPIweb nebyl k této otázce žádný speciální pokyn a že vedoucí oddělení uvítala, že se žalobkyně seznámila s pravidly vztahujícími se k funkci vedoucího týmu, avšak žalobkyně vedoucí oddělení vytýkala, že jí hned na počátku nesdělila, že v této oblasti neexistuje žádné pravidlo, a pobízela ji k tomu, aby zbytečně hledala informace na intranetu EPIweb.

81      Soudu není z obsahu výše uvedených e-mailů vedoucí oddělení, které jsou přílohou žaloby, zřejmé, v čem by mohly tyto e-maily představovat jednání nebo chování způsobilé naplnit definici psychického obtěžování podle služebního řádu. Soud má totiž za to, že nejen že vedoucí oddělení zvolila vhodný tón, ale každopádně byla oprávněna vyzvat žalobkyni k tomu, aby se podívala na stránku intranetu EPIweb věnovanou vedoucím týmu, zejména vezme-li se v úvahu, že se žalobkyně již dříve dopustila porušení použitelných pravidel, o čemž byl učiněn záznam v jejím hodnotícím posudku za rok 2011. Naproti tomu není vyloučeno, že by nestranný a rozumný pozorovatel mohl spatřovat v odpovědích žalobkyně na e-maily vedoucí oddělení jistý sklon žalobkyně vyhledávat konflikty s nadřízeným.

–       Ke skutečnostem týkajícím se žádosti o účast na letní univerzitě v roce 2012

82      Dne 16. září 2011 seznámila vedoucí oddělení zaměstnance oddělení s kritérii, které určilo vedení pro výběr uchazečů na kurz angličtiny jako pasivního jazyka („jazyka C“), organizovaného v Irsku v létě 2012. Z nich vyplývá, že kurz byl organizován pro „nové kolegy a kolegyně, kteří v nedávné době doplnili [angličtinu jako pasivní jazyk]“ do své jazykové kombinace.

83      Dne 22. září 2011 oznámila žalobkyně vedoucí oddělení, že má o tento kurz anglického jazyka zájem. Vedoucí oddělení jí téhož dne ve své odpovědi s odvoláním na již sdělená kritéria připomněla, že kurz je určený pro „nové kolegy a kolegyně, kteří v nedávné době doplnili [angličtinu jako pasivní jazyk]“ do své jazykové kombinace, kdežto žalobkyně má angličtinu jako jazyk aktivní („jazyk B“) a už ji nelze považovat za novou kolegyni.

84      Poté, co vedoucí oddělení rozeslala zápis z porady konané dne 21. listopadu 2011, žalobkyně zjistila, že dva její kolegové, kteří měli stejně jako ona angličtinu jako aktivní jazyk, byli na letní univerzitu vybráni. E-mailem ze dne 14. prosince 2011 požádala žalobkyně vedoucí oddělení o vysvětlení, a to zejména toho, zda se pravidla týkající se účasti na letních univerzitách změnila. Vedoucí oddělení žalobkyni e-mailem ze dne 15. prosince 2011 potvrdila, že všechny osoby, které byly na letní univerzitu přijaty, splňují kritéria schválená generálním ředitelem GŘ pro tlumočení a konference (dále jen „generální ředitel“), která zůstávají beze změny, a že seznam účastníků na léto 2012 byl schválen generálním ředitelem. Žalobkyně jí téhož dne odpověděla e-mailem, v němž zejména vysvětlila, že její rozhodnutí přehlásit se na letní univerzitu francouzštiny jako pasivního jazyka je dáno tím, že ji vedoucí oddělení odmítla zapsat na letní univerzitu anglického jazyka. Dále zopakovala svou žádost, aby ji vedoucí oddělení podala vysvětlení výběru osob účastnících se na letních univerzitách. V e-mailu ze dne 16. prosince 2011 vedoucí oddělení především zdůraznila, že pokud jde o žádost žalobkyně o účast na letní univerzitě anglického jazyka, nesplňuje kritérium nedávného nástupu do funkce ani kritérium předpokládající, že tento jazyk byl nedávno doplněn do jazykové kombinace, a současně vyjádřila politování nad tím, že si žalobkyně její vysvětlení špatně vyložila. Vedoucí oddělení žalobkyni sdělila, že nemá již nic, co by dodala, a vyzvala ji, aby se obrátila na ředitele, pokud se situací není spokojena. Téhož dne žalobkyně vedoucí oddělení odpověděla, že „[n]a rozdíl od [ní] se nebude [na ředitele] obracet jen proto, že nesouhlasí s tím, co ona dělá a jakým způsobem to dělá“, a že „[by] ji ještě jednou ráda požádala, aby jí vysvětlila své tvrzení, že [ostatní dva] kolegové […] splňují kritéria stanovená generálním ředitelem, když jejich situace je totožná s její“. Když neobdržela od vedoucí žádnou odpověď, znovu ji v e-mailu ze dne 11. ledna 2012 požádala, aby jí použitá kritéria objasnila.

85      Na poradě konané dne 13. ledna 2012, které se účastnila většina členů oddělení, včetně žalobkyně, vedoucí oddělení prohlásila, že jeden z členů oddělení zpochybňuje, že správně použila kritéria pro výběr na letní univerzity. Vedoucí oddělení tedy musela odůvodnit, z jakého důvodu dospěla k závěru, že dva kolegové z oddělení, kteří byli vybráni na kurz anglického jazyka a kteří nastoupili do funkce v roce 2009, splňují kritérium nedávného nástupu do funkce. Žalobkyně v této souvislosti vystoupila s tím, že to, zda má být nástup do funkce v roce 2009 považován za „nedávný“, je diskutabilní. Uvedla nicméně, že je s to akceptovat názor vedoucí oddělení na tuto otázku, ale současně nadnesla několik otázek týkajících se výkladu dalších kritérií.

86      E-mailem ze dne 17. ledna 2012 adresovaným všem členům oddělení chtěla vedoucí oddělení objasnit některé otázky v návaznosti na poradu oddělení konanou dne 13. ledna 2012. V této souvislosti zejména zdůraznila, že na rozdíl od toho, co naznačovala žalobkyně, a sice že porušila kritéria použitelná pro účast na letních univerzitách, aplikovala tato kritéria při výběru obou kolegů z oddělení, kteří nastoupili do funkce v roce 2009, zcela správně. Vedoucí oddělení zdůraznila skutečnost, že žalobkyně se podle uvedených kritérií letní univerzity anglického jazyka v žádném případě zúčastnit nemůže. Ta na tento e-mail vedoucí oddělení odpověděla e-mailem ze dne 18. ledna 2012, který byl adresován rovněž ostatním členům oddělení.

87      E-mailem ze dne 19. ledna 2012 adresovaným žalobkyni a v kopii řediteli vedoucí oddělení zpochybnila to, jakým způsobem žalobkyně události interpretovala, a připomněla jí povinnost vyplývající ze služebního řádu respektovat rozhodnutí nadřízených, a to tím spíše s ohledem na její postavení úředníka seniora. V e‑mailu ze dne 20. ledna 2012 zaslaném vedoucí oddělení a v kopii řediteli žalobkyně uznala, že „se dopustila omylu“, jelikož „skutečně věřila, že se v případě podání přihlášky na letní univerzitu v Irsku nachází ve stejné situaci jako oba další kolegové mající angličtinu jako [aktivní jazyk]“. Žalobkyně sdělila vedoucí oddělení, že „se za to chce omluvit“.

88      Oznámením ze dne 1. února 2012, které je zmíněno v bodě 12 tohoto rozsudku a žalobkyni bylo předáno do vlastních rukou, ji ředitel informoval o své nespokojenosti s jejím chováním. Zvláště poukázal na skutečnost, že nerespektovala jeho pokyny, které jí byly formální cestou připomenuty v e-mailu ze dne 24. října 2011, a sice zejména to, aby se na něho obrátila v případě názorových neshod s vedoucí jejího oddělení a nezasílala e-maily celému oddělení. S odvoláním na články 12, 12a a 21 služebního řádu ředitel v oznámení konstatoval, že chování žalobkyně představuje vážný důkaz nedostatku loajality vůči nadřízeným. V tomto ohledu jí dal formální pokyn, aby oddělení zaslala e‑mail, v němž se vedoucí oddělení omluví za to, zaprvé že rozeslala svůj e-mail ze dne 18. ledna 2012, zadruhé že neprávem tvrdila, že vedoucí oddělení aplikovala nesprávně kritéria pro výběr účastníků na letní univerzity, a zatřetí že tvrdila, že vedoucí oddělení na její e-maily neodpověděla. Ředitel ji rovněž upozornil, že není třeba dodávat, že jednak nemá zatahovat znovu své kolegy do svých neshod s vedoucí oddělení a jednak nemá rozesílat e-maily celému oddělení.

89      Žalobkyně odpověděla e-mailem ze dne 4. února 2012, ve které uvedla na čtyřech stranách připomínky k oznámení ze dne 1. února 2012. Vedoucí oddělení v něm vytýkala, že nedokázala této eskalaci e-mailů zabránit, a to především proto, že komunikovala nejasným a strohým způsobem, což žalobkyni nutilo k tomu, aby požadovala další vysvětlení, přestože se to může jevit jako známka zatvrzelosti z její strany. Žalobkyně v připomínkách úvodem „[z]opak[ovala], nakolik ji mrzí celá situace […], která nabyla takových rozměrů“, a zdůraznila, že „vedoucí neobvinila z pochybení ani z toho, že by nesprávně použila kritéria pro letní univerzitu [anglického jazyka] ([jako jazyka] C)“. V šestistránkovém oznámení ze dne 10. února 2012 odpověděl ředitel na připomínky žalobkyně, a to zejména na ty, které se týkaly přesnosti překladů e-mailů, které si psala v českém jazyce s vedoucí oddělení, do anglického jazyka. Následovala elektronická komunikace žalobkyně s ředitelem, v níž žalobkyně zejména žádala, zda by mohla poskytnout vlastní překlad těchto e-mailů do anglického jazyka, čemuž ředitel nakonec vyhověl. Poté ředitel žalobkyni e-mailem ze dne 15. února 2012 sdělil, že ho její vysvětlení nepřesvědčují, a vyjádřil politování nad tím, že tato obsáhlá elektronická korespondence zabrala tolik času z pracovní doby jak žalobkyni a vedoucí oddělení, tak nyní i jemu jako řediteli. Zopakoval proto pokyny, které uvedl v oznámení ze dne 1. února 2012.

90      Když se žalobkyně vrátila do práce po čerpání volna z důvodu nemoci, odpověděla řediteli e-mailem ze dne 16. února 2012. Opět se vrátila k otázce přesnosti překladu e-mailů v českém jazyce, které si psala s vedoucí oddělení, a zpochybnila pokyn ředitele, že se má omluvit. Následující den ředitel v e-mailu zopakoval pokyny, aby se omluvila vedoucí oddělení a jemu e-mailem adresovaným všem členům oddělení s tím, že pokud odmítne vyhovět, zahájí neprodleně disciplinární řízení. Dne 20. února 2012 předepsal ošetřující lékař žalobkyni pracovní neschopnost z důvodu nemoci do 2. března 2012. Dne 29. února 2012 zaslal ředitel žalobkyni e-mail, v němž zopakoval s výstrahou své pokyny a zdůraznil, že i přesto, že žalobkyně nyní čerpá volno z důvodu nemoci, byla dne 20. a 22. února 2012 spatřena v areálu Evropského parlamentu, takže je schopna postupovat podle jeho pokynů a zaslat e-mail s omluvou, který nemá víc než tři řádky. Ředitel uvedl, že pokud tentýž den omluvu neobdrží, zahájí disciplinární řízení.

91      Soud předně konstatuje, že zejména v e-mailu ze dne 20. ledna 2012 žalobkyně uznala, že nepochopila, že se nenachází ve stejné situaci jako oba kolegové, kteří byli vybráni jako účastníci letní univerzity v Irsku, a v zásadě se v tomto ohledu omluvila. Dále ze spisu vyplývá, že žalobkyně neprávem veřejně zpochybnila autoritu a kredibilitu svého přímého nadřízeného, tedy vedoucí oddělení, na poradě oddělení dne 13. ledna 2012 a že její e-mail ze dne 18. ledna 2012 adresovaný vedoucí oddělení, který v kopii zaslala všem členům oddělení, obsahoval další výtky vůči vedoucí oddělení. S ohledem na tyto okolnosti, kdy žalobkyně jasně neuposlechla pokynu ředitele, aby ustala v zasílání e-mailů určených několika adresátům a aby se na něho v případě neshod se svou vedoucí oddělení obrátila, má Soud za to, že pokyn ředitele, kterým žalobkyni uložil, aby rozeslala omluvu témuž okruhu osob, v zásadě nepřekračuje meze jeho posuzovací pravomoci při řízení jemu podléhajících útvarů. Vezme-li se v úvahu zejména nepodložené zpochybňování vedoucí oddělení v rámci oddělení a vůči jejímu nadřízenému, tedy řediteli, mohl ředitel obdobným způsobem požadovat, aby omluva, kterou již žalobkyně sdělila vedoucí oddělení, byla zaslána rovněž členům oddělení (v tomto smyslu viz rozsudek Nanopoulos v. Komise, F‑30/08, EU:F:2010:43, bod 247).

92      Pokud jde o skutečnost, že ředitel zopakoval svůj pokyn, aby žalobkyně zaslala omluvný e-mail celému oddělení, v době, kdy čerpala volno z důvodu nemoci, a že jí v této souvislosti pohrozil, že proti ní zahájí disciplinární řízení, pokud příkaz ihned nesplní, Soud uvádí, že sporný e-mail datovaný 29. února 2012 8:03 hodin byl odeslán na služební e-mailovou adresu žalobkyně, kterou měla možnost sledovat z domova, že se žalobkyně v době zmíněné pracovní neschopnosti dostavila na pracoviště, že tento krok ředitele zjevně vycházel z představy, že si žalobkyně tento e-mail přečte na pracovišti nebo z domova, jestliže bude považovat za vhodné podívat se do své e-mailové schránky, a že tedy i přesto, že byla v pracovní neschopnosti, bude moci napsat stručnou e-mailovou omluvnou zprávu týkající se událostí spojených s výběrem na letní univerzity a ukončit konflikt na oddělení. Každopádně přestože žalobkyně neodpověděla, ředitel nerealizoval svou výhružku, že zahájí disciplinární řízení, která se tak jeví spíše jako další z mnoha pokusů ukončit příval vysvětlujících e-mailů žalobkyně, které narušovaly řádné fungování oddělení.

93      Pokud vezmeme v úvahu i skutečnost, že ředitel v e-mailu ze dne 17. února 2012 sice žalobkyni navrhl znění omluvy, ale současně ponechal na žalobkyni, jak omluvu zformuluje, má Soud s ohledem na zatvrzelost žalobkyně a její sklon zpochybňovat rozhodnutí vedoucí jejího oddělení za to, že nestranný a rozumný pozorovatel s běžnou citlivostí nacházející se ve stejné situaci by nepovažoval krok ředitele za přehnaný a hodný kritiky a nespatřoval by v něm jednání spadající pod pojem „psychické obtěžování“, ale spíše pokus usměrnit zaměstnance, jehož chování bylo způsobilé narušit řádné fungování služby. Ostatně skutečnost, že žalobkyně zpochybňovala odůvodněnost účasti na letních univerzitách v případě dvou kolegů, kteří nově nastoupili do funkce v menším oddělení, příliš nesvědčí o týmovém duchu.

94      Konečně, jakkoliv se může zdát tón některých e-mailů dosti tvrdý, je třeba případné vyostřené reakce nadřízených žalobkyně považovat s ohledem na její chování za omluvitelné (viz rozsudek Fonzi v. Komise, 27/64 a 30/64, EU:C:1965:73, s. 640).

–       Ke skutečnostem souvisejícím s přijetím zápisu z porady konané dne 13. ledna 2012

95      V návaznosti na poradu oddělení konanou dne 13. ledna 2012, která je zmíněna v bodě 85 tohoto rozsudku, byl členům oddělení dne 13. února 2012 předložen návrh zápisu z této porady. E-mailem ze dne 20. února 2012 se žalobkyně dotázala, zda je stanovena lhůta pro připomínky. Téhož dne ji vedoucí v e-mailu upozornila na to, že již týden měla příležitost se k návrhu vyjádřit, a současně jí stanovila pro předložení případných připomínek lhůtu do 24. února 2012.

96      Žalobkyně vyjadřuje politování nad skutečností, že vedoucí oddělení nezůstala při stanovení lhůty pro předložení připomínek k zápisu z předmětné porady, ale naopak využila příležitosti k tomu, aby jí „udělala kázání“, třebaže podle zásad, jimiž se řídí vypracování zápisů z porad oddělení a které jí sdělila vedoucí oddělení, se v případě, že nebyly vzneseny žádné připomínky, zápisy schvalují na následující poradě.

97      V tomto ohledu neshledává Soud ve výše uvedeném e-mailu vedoucí oddělení nic, co by mohlo odpovídat definici psychického obtěžování obsažené ve služebním řádu. Soud má za to, že nanejvýš je možné, že vedoucí oddělení použila formulaci, která se žalobkyni jevila jako sarkastická, nicméně nepřekročila přitom s ohledem na sklon žalobkyně k polemikám a zpochybňování, který projevila ve věci schvalování jiného zápisu, a sice zápisu z porady ze dne 23. května 2011, meze přiměřené kritiky.

–       Ke skutečnostem týkajícím se odnětí úkolů majících k funkci tlumočnice doplňkovou povahu

98      Oznámením ze dne 29. března 2012, které je zmíněno v bodě 14 tohoto rozsudku, ředitel žalobkyni informoval, že s ohledem na její nedávný zdravotní stav bude lépe, když se napříště soustředí na své tlumočnické úkoly v Bruselu a Štrasburku (Francie), tj. na práci v tlumočnické kabině, přípravu porad a účast na jazykových kurzech. Naproti tomu, pokud jde o další úkoly, a to zejména úkoly související se služebními cestami mimo tři pracovní místa Evropského parlamentu a účast na vzdělávacím kurzu pro školitele (Training the Trainers), rozhodl ředitel o tom, že prozatím musí jejich plnění přerušit.

99      E-mailem ze dne 13. dubna 2012 vyjádřila žalobkyně překvapení a ředitele vyzvala, aby svůj postoj přehodnotil zejména s ohledem na názor jejího ošetřujícího lékaře, že je již plně práceschopná, a může tedy počínaje 29. březnem 2012 plnit své pracovní úkoly. E-mailem ze dne 20. dubna 2012 jí ředitel odpověděl, že rozhodnutí přijal v jejím zájmu, a to po vyžádání si stanoviska lékařské služby Evropského parlamentu a s jejím souhlasem. V této souvislosti poukázal na to, že po šesti měsících bude situace znovu posouzena.

100    Žalobkyně požádala v této věci o vysvětlení lékařskou službu Evropského parlamentu, která jí v zásadě sdělila, že nadřízeným neposkytuje v souvislosti se zdravotním stavem úředníků informace či poradenství. E-mailem ze dne 23. října 2012 žalobkyně ředitele opětovně požádala, aby přehodnotil rozhodnutí týkající se jejích úkolů majících k její funkci tlumočnice doplňkovou povahu. Ze spisu v podstatě vyplývá, že na základě rozhovoru s žalobkyní, který proběhl dne 27. listopadu 2012, ředitel podmínil opětovný výkon těchto úkolů tím, že se žalobkyně vedoucí oddělení omluví e-mailem, který zašle všem členům oddělení, jak požadoval ve svém oznámení ze dne 1. února 2012. E-mailem ze dne 25. ledna 2013 žalobkyně ředitele informovala, že není s to jeho pokyn splnit, a to ze stejných důvodů, které již mnohokrát sdělila jemu i vedoucí oddělení. E-mailem ze dne 31. ledna 2013 ředitel žalobkyni vysvětlil, že k tomu, aby ukončila situaci, kterou označuje jako ponižující a neúnosnou, stačí, aby se omluvila. Žalobkyni mimo jiné vytýkal, že požádala delegaci úředníků tlumočníků (DELINT – Staff Interpreters’ Delegation) na schůzi konané v březnu 2012, aby „vyjádřila své znepokojení stran kritérií používaných [vedoucí oddělení] pro výběr uchazečů na letní univerzity“. Po poradě konané dne 10. června 2013 se ředitel rozhodl žalobkyni opětovně svěřit její doplňkovou činnost, avšak pod podmínkou, že bude respektovat použitelná pravidla s tím, že účast na služebních cestách povolených Evropských parlamentem předpokládá vzájemnou důvěru, a tedy dodržování platných pravidel tohoto orgánu. Toto rozhodnutí dostalo na žádost žalobkyně formální podobu oznámení ředitele ze dne 11. června 2013, v němž se uvádí, že žalobkyně „je oprávněna se účastnit stejně jako ostatní kolegové z ředitelství aktivit odborného vzdělávání v zájmu služby“.

101    Žalobkyně namítá, že úkoly doplňkové povahy jí byly odňaty ze lživého důvodu týkajícího se jejího zdravotního stavu jako odvetné a zastrašující opatření. Odnětí její doplňkové činnosti je tudíž zneužitím funkce a pravomoci a naplňuje znaky obtěžování.

102    Soud úvodem poznamenává, že je sice pravda, že je v zájmu administrativy, aby úředníky přidělovala podle jejich konkrétních schopností a osobních preferencí, avšak to jim nepřiznává právo vykonávat nebo udržet si konkrétní funkci (rozsudky Campoli v. Komise, T‑100/00, EU:T:2001:75, bod 71, a DH v. Parlament, F‑4/14, EU:F:2014:241, bod 68). Příslušný orgán je tudíž oprávněn úředníkům určité úkoly odejmout.

103    Pokud jde o úkoly, které byly žalobkyni odňaty, jednalo se o úkoly mající k její hlavní funkci, tedy tlumočení, doplňkovou povahu. Byly to rovněž úkoly omezené, jelikož se jednalo především o účast na služebních cestách mimo tři pracovní místa Evropského parlamentu, které u tlumočníků do českého jazyka nejsou příliš časté, o účast na pracovních skupinách pro vzdělávání a o účast na vzdělávacím kurzu pro školitele.

104    Soud konstatuje, že i když žalobkyně měla doplňkové úkoly, které mohou být určitým zpestřením, v oblibě, nemění to nic na tom, že úkoly, kterých zproštěna nebyla, tvoří základ zaměstnání tlumočníka. Nadto bylo o odnětí doplňkových úkolů rozhodnuto pouze dočasně. Pokud jde o skutečnost, že ředitel podmínil opětovný výkon doplňkové činnosti žalobkyně tím, že se bude chovat více v souladu se služebním zájmem a že se požadovaným způsobem omluví, má Soud za to, že vzhledem k problémům ve vzájemných vztazích, které zčásti způsobila žalobkyně, nepřekročilo toto rozhodnutí meze posuzovací pravomoci ředitele.

105    Z toho vyplývá, že rozhodnutí ředitele dočasně odejmout žalobkyni některé pracovní úkoly doplňkové povahy, které spočívaly zejména v účasti na služebních cestách a vzdělávání, nemůže samo o sobě zakládat důkaz o psychickém obtěžování (viz rozsudek K v. Parlament, F‑15/07, EU:F:2008:158, bod 38) a nelze jej v žádném případě považovat za zneužití pravomoci. Skutečnost, že ředitel chtěl v tomto ohledu posílit legitimitu svého rozhodnutí tím, že komunikoval ohledně této otázky s lékařskou službou Evropského parlamentu, je irelevantní.

–       Ke skutečnostem souvisejícím s aktualizací glosáře

106    Ke skutečnosti, že vedoucí oddělení zastávala názor, že žalobkyně opožděně splnila jednoduchý úkol aktualizace glosáře, který se týkal společného konsolidovaného základu daně z příjmů a byl jí svěřen dne 31. srpna 2011, Soud opakovaně uvádí, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, a jak již bylo uvedeno v bodech 114 až 117 rozsudku CW v. Parlament (EU:F:2014:186), poznámky vedoucí oddělení nejsou stiženy jakýmkoliv zjevně nesprávným posouzením. Soudu rovněž není zřejmé, jak by mohla zmínka nadřízeného o tom, že úředník splnil úkoly nedostatečně, představovat chování naplňující znaky psychického obtěžování, zejména když je předmětný nedostatek zjevný.

–       Ke skutečnostem souvisejícím s cestou žalobkyně do České republiky v době volna z důvodu nemoci

107    Ve dnech 2. až 5. března 2012, kdy žalobkyně čerpala volno z důvodu nemoci, odjela z Bruselu, aby navštívila svou rodinu v Praze (Česká republika). Generální ředitel se dne 4. června 2012 žalobkyně dotázal, jestli cestovala z Bruselu do Prahy v pátek 2. března 2012 a poté zpět dne 5. března 2012. Když mu to žalobkyně potvrdila, vznesl dotaz, zda obdržela k této cestě předchozí svolení. Dne 6. června 2012 žalobkyně prohlásila následující: „Odpověď na Vaši otázku je ne, neobdržela jsme předchozí svolení podle [článku] 60 služebního řádu, protože jsem se domnívala, že nejsem povinna o ně žádat“. Následně generální ředitel žalobkyni e-mailem ze dne 7. června 2012 sdělil, že porušila pravidla služebního řádu týkající se pobytu úředníka v době volna z důvodu nemoci na jiném místě, než je zaměstnán, ačkoliv jde o pravidla stanovená zejména k ochraně úředníka, pokud jde o pojistné krytí, a že pokud by o předchozí svolení požádala, mohla by dokonce zůstat u svých blízkých delší dobu.

108    K tomu žalobkyně uvádí, že pokud měla administrativa detailní informace o letech, kterými cestovala do Prahy a zpět do Bruselu, je zřejmé, že v té době byla pod jejím zvýšeným dohledem, což ještě zhoršilo stres, tlak a zastrašování, jemuž je vystavena.

109    Soud konstatuje, že se žalobkyně pod zástěrkou tvrzení o obtěžování snaží svými tvrzeními minimalizovat dopad zjevného porušení samotného znění článku 60 služebního řádu, kterého se dopustila.

110    Pokud jde o skutečnost, že jeden z jejích kolegů informoval administrativu o tom, že si rezervovala letenky na 2. a 5. března 2012, nepředkládá žalobkyně žádný důkaz, že by tento kolega dostal pokyn, aby ji během pracovní neschopnosti sledoval. Je ostatně třeba poukázat na to, že nelze vyloučit, že někteří její kolegové využívají k návratu do své země původu totéž letecké spojení, a to zejména o víkendu.

–       Ke skutečnostem týkajícím se úhrady výdajů vynaložených v souvislosti se služební cestou

111    Žalobkyně poukazuje na to, že ji vedoucí oddělení, která se právě stěhovala do jiné kanceláře, neinformovala, že formulář žádosti o úhradu výdajů, které vynaložila v rámci služební cesty, může odevzdat v její bývalé kanceláři. Dále když se žalobkyně vedoucí oddělení zeptala, jaké je číslo její nové kanceláře, vedoucí oddělení jí e-mailem ze dne 2. května 2012 odpověděla, že tuto informaci lze dohledat na intranetu Evropského parlamentu, ale aby jí tento úkol usnadnila, sděluje jí, že číslo její kanceláře může najít v elektronickém podpisu e-mailu.

112    V této souvislosti je třeba konstatovat, že chování vedoucí oddělení při této události nelze v žádném případě považovat, ať už z hlediska formy, nebo obsahu, za psychické obtěžování. Skutečnost, že ho žalobkyně takto vnímá, je zjevně výsledkem subjektivního vnímání.

–       Ke skutečnostem týkajícím se složení zkoušky z polského jazyka

113    Žalobkyně, která měla možnost seznámit se písemnými prohlášeními svých čtyř kolegů, mimo jiné M. G., které předložil Evropský parlament pro účely své obhajoby v rámci věci uzavřené rozsudkem CW v. Parlament (EU:F:2014:186), vznesla dne 15. listopadu 2013 zejména požadavek, aby M. G. nezasedal ve zkušební komisi, která měla posoudit její znalosti polského jazyka, což byl jazyk, který chtěla přidat ke své tlumočnické způsobilosti. Podle žalobkyně totiž M. G. nevykazoval s ohledem na jeho obzvláště negativní svědectví vůči její osobě nezbytný stupeň neutrality.

114    K tomu je nutno uvést, že okolnost, že M. G. ve svých prohlášeních popsal chování žalobkyně negativním způsobem, samo o sobě neznamená, že není s to objektivně posoudit jazykové schopnosti žalobkyně. Pokud bychom totiž přistoupili na úvahy žalobkyně, v důsledku by to znamenalo, že pouze na základě prohlášení žalobkyně a jejích subjektivních pocitů týkajících se pracovního prostředí by více než polovina oddělení, vedoucí tohoto oddělení i ředitel měli být zbaveni možnosti posuzovat schopnosti a chování žalobkyně při výkonu její pracovní činnosti.

115    Soud ostatně podotýká, že žalobkyně zkoušku z polského jazyka úspěšně složila, a její argumentace v tomto ohledu je tedy zcela nepřijatelná a nedůvěryhodná.

116    S ohledem na výše uvedené má Soud za to, že skutečnosti a sledy skutečností, které byly zmíněny v souvislosti s událostmi, jichž se dovolává žalobkyně, jsou-li nahlíženy jednotlivě, nelze považovat za projevy psychického obtěžování ve smyslu článku 12a služebního řádu.

–       Celkové posouzení sporných událostí

117    Soud má za to, že události, na něž poukazuje žalobkyně a které byly posouzeny jednotlivě, jsou-li pojímány jako celek (dále jen „sporné události“), sice svědčí o konfliktním vztahu ve složitém administrativním kontextu, avšak nesvědčí o nepřístojném či úmyslném jednání, přičemž zdokumentované slovní projevy a chování ukazují nanejvýš na neobratné řešení konfliktní situace nadřízenými, a nikoliv na úmysl jednat vůči žalobkyni nepřístojným způsobem (v tomto smyslu viz rozsudek CQ v. Parlament, EU:F:2014:214, bod 128).

118    Vezme-li se v úvahu zejména chování žalobkyně jevící známky zatvrzelosti a nesmiřitelnosti a občas hraničící s odepřením poslušnosti, nemůže tato tvrdit, že nechápe, z jakých důvodů její nadřízení jednotlivá rozhodnutí přijali. V této souvislosti Soud zdůrazňuje, že pojmy „psychické obtěžování“ a „povinnost pomoci“ upravené v článku 12a a 24 služebního řádu nelze vykládat tak široce, že by to umožňovalo domnělé oběti obtěžování systematicky zpochybňovat veškerou autoritu nadřízených, či se dokonce domnívat, že se na ni nevztahují povinnosti výslovně stanovené ve služebním řádu, jako jsou povinnosti týkající se režimu dovolených nebo povinnost loajální spolupráce s nadřízenými.

119    V tomto ohledu totiž Soud připomíná, že kritika nadřízeného směřující vůči výkonu práce nebo plnění pracovního úkolu podřízeným není sama o sobě nevhodných chováním, neboť pokud by tomu tak bylo, nebylo by možné útvar v praxi řídit (rozsudky Tzirani v. Komise, F‑46/11, EU:F:2013:115, bod 97, a CQ v. Parlament, EU:F:2014:214, bod 87). Rovněž bylo judikováno, že negativní poznámky určené zaměstnanci nepoškozují nutně jeho osobnost, důstojnost nebo integritu, pokud jsou jako v projednávané věci formulovány uměřeně a nespočívají v účelových obviněních postrádajících jakoukoli souvislost s objektivními skutečnostmi (viz rozsudky Menghi v. ENISA, F‑2/09, EU:F:2010:12, bod 110, a CQ v. Parlament, EU:F:2014:214, bod 87).

120    Ačkoli je nesporné, že skutečnosti týkající se „otázek určených ředitelství“ a porady ze dne 23. května 2011 přispěly ke zhoršení pracovních vztahů v rámci oddělení, skutečnost, že úředník má komplikované, či dokonce konfliktní vztahy se svými kolegy nebo nadřízenými předně sama o sobě nezakládá důkaz o psychickém obtěžování (v tomto smyslu viz rozsudek CQ v. Parlament, EU:F:2014:214, body 86, 87 a 98, jakož i citovaná judikatura), a to i v případě, kdy takové obtíže vedly k sérii napomenutí ze strany nadřízených. Dále žalobkyně opakovaným zasíláním e-mailů nijak neusilovala ani nepřispěla k uklidnění pracovní atmosféry v oddělení.

121    Rovněž pokud jde o polemiku ohledně použití kritérií pro výběr uchazečů na jazykové kurzy anglického jazyka v rámci letních univerzit plánovaných v roce 2012, ředitel se nedopustil zjevně nesprávného posouzení, když se rozhodl po žalobkyni požadovat, aby se formou e-mailu adresovaného stejným osobám, kterým pravidelně zasílala rozsáhlou korespondenci týkající se vedoucí oddělení, tedy všem členům oddělení, omluvila za to, že naznačila, že vedoucí oddělení nesprávně použila pravidla pro účast na těchto kurzech (viz také rozsudek CW v. Parlament, EU:F:2014:186, body 71, 72 a 74). Soud ostatně podotýká, že se žalobkyně již omluvila, ale učinila tak e-mailem ze dne 20. ledna 2012 zaslaným pouze vedoucí oddělení a v kopii řediteli. Nicméně vzhledem k tomu, že kdyby některý z nadřízených žalobkyně přeposlal tento e-mail členům oddělení, vnímala by žalobkyně pravděpodobně toto gesto jako další formu obtěžování, bylo o to více legitimní, že v zájmu obnovení důvěryhodnosti vedoucí oddělení, která byla poškozena postojem žalobkyně, nadřízení po žalobkyni požadovali, aby omluvu, kterou zamýšlela zaslat vedoucí oddělení, adresovala stejným osobám jako kritické e-maily namířené proti vedoucí oddělení.

122    K tomu Soud uvádí, že podobně jako lze na zaslání zpráv, které by obsahovaly urážlivé či zlovolné výrazy, nadřízenými nahlížet jako na projev obtěžování ve smyslu článku 12a služebního řádu, a to tím spíše když jsou tyto zprávy bez konkrétního odůvodnění zasílány vedle dotčené osoby i dalším osobám (a contrario viz rozsudky Lo Giudice v. Komise, EU:T:2007:322, body 104 a 105, a Tzirani v. Komise, EU:F:2013:115, bod 97), povinnost loajality podle článku 11 služebního řádu jako ostatně i povinnost každého úředníka vyplývající z článku 12 služebního řádu zdržet se veškerého jednání nebo chování, které by mohlo nepříznivě ovlivnit jeho postavení, s sebou nesou povinnost každého podřízeného zdržet se bezdůvodného zpochybňování autority svých nadřízených a v každém případě i povinnost projevit při zasílání e-mailů uměřenost a opatrnost, kterou takový úkon a výběr adresátů uvedených e-mailů předpokládá.

123    Pokud jde o to, že žalobkyni byly dočasně odňaty některé úkoly a činnosti, bylo to bez ohledu na otázku konzultace lékařské služby Evropského parlamentu a podmínek, za nichž k tomu došlo, ospravedlnitelné důvody zdravotního charakteru od okamžiku, kdy byla opakovaně nepřítomna z důvodu nemoci a hovořila o syndromu vyhoření. Ze spisu nicméně vyplývá, že žalobkyně byla zproštěna činností majících doplňkovou povahu k jejím hlavním úkolům především proto, aby se předešlo opakovaným kontroverzím týkajícím se její účasti na činnosti mimo rámec oddělení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla nijak zproštěna těchto hlavních úkolů, které jsou z hlediska služebního zájmu nejdůležitější, a sice tlumočnické práce, kterou podle všeho vykonává ke spokojenosti orgánu, není Soudu zřejmé, jak by mohlo odnětí některých úkolů doplňkové povahy, byť se jednalo o oblíbené úkoly žalobkyně, v širším kontextu popsaných událostí objektivně poškodit její osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu.

124    Co se týče různých lékařských potvrzení a zpráv, které žalobkyně připojila k žalobě, aby prokázala, že sporné chování vedoucí jejího oddělení a ředitele poškodilo její osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu, Soud konstatuje, že tato lékařská potvrzení a zprávy sice poukazují na existenci psychických problémů žalobkyně, avšak nelze na jejich základě prokázat, že by byly uvedené problémy způsobeny psychickým obtěžováním, jelikož autoři potvrzení při vyvození závěru o psychickém obtěžování nutně vycházeli výlučně z toho, jak jim své pracovní podmínky v Evropském parlamentu popsala žalobkyně (viz rozsudky K v. Parlament, EU:F:2008:158, bod 41, a CQ v. Parlament, EU:F:2014:214, bod 127). Každopádně názory lékařských odborníků, jakkoli by se zakládaly i na jiných skutečnostech než na tom, jak své pracovní podmínky popsal dotčený úředník, nemohou samy o sobě prokázat právní existenci obtěžování nebo pochybení orgánu, pokud jde o jeho povinnost poskytnout pomoc (rozsudek BQ v. Účetní dvůr, T‑7/14 P, EU:T:2015:79, bod 49).

125    Konečně, pokud jde o výtku žalobkyně týkající se údajného zvyku ředitele předvolávat si ji, aniž jí udal důvod zamýšleného rozhovoru, Soud připomíná, že žalobkyně má povinnost uvolnit se za účelem setkání se svým nadřízeným, pokud ji vyzve ke schůzce (rozsudek CW v. Parlament, EU:F:2014:186, bod 123). Kromě toho ze spisu vyplývá, že pokaždé, když o to žalobkyně požádala, ředitel jí téma sporných rozhovorů či schůzek sdělil. Soud dále poukazuje na to, že v konečném důsledku se tyto rozhovory jeví jako pokusy nadřízených překonat potíže ve vzájemných vztazích vedoucí oddělení a žalobkyně, které jsou v převážné míře způsobeny chováním žalobkyně spočívajícím ve zpochybňování autority vedoucí oddělení, jejíž kandidatura byla v minulosti upřednostněna před kandidaturou žalobkyně.

126    S ohledem na všechny výše uvedené úvahy má Soud za to, že Evropský parlament se tím, že v rozhodnutí o zamítnutí pomoci konstatoval, že s ohledem na skutečnosti, s nimiž byl seznámen zejména žalobkyní, a na skutečnosti související s jejím hodnotícím posudkem za rok 2011 nelze předmětné chování považovat za projevy psychického obtěžování ve smyslu článku 12a služebního řádu, nedopustil zjevně nesprávného posouzení ani zneužití pravomoci. Obdobně nelze na základě žalobkyní tvrzených skutečností učinit závěr, že její pracovní podmínky nerespektují její zdraví a důstojnost ve smyslu čl. 31 odst. 1 Listiny.

127    První žalobní důvod tudíž musí být zamítnut jako neopodstatněný.

 K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti péče a povinnosti pomoci zakotvené v článku 24 služebního řádu

 Argumenty účastníků řízení

128    Žalobkyně na podporu druhého žalobního důvodu uvádí, že i přesto, že předložila OOJ alespoň neúplný důkaz o existenci útoků vůči její osobě ze strany vedoucí oddělení a ředitele, OOJ nepřijal opatření, o něž žádala, čímž porušil svou povinnost poskytnout pomoci i povinnost péče.

129    Pokud jde o rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, žalobkyně tvrdí, že ji OOJ neprávem vytýkal, že se neobrátila na poradní výbor pro obtěžování s odůvodněním, že v rámci sekretariátu Evropského parlamentu je šetření ve věcech domnělého obtěžování svěřeno tomuto výboru. Důvod, který OOJ uplatnil na podporu zamítnutí její stížnosti, a sice že stížnost je vzhledem k tomu, že se neobrátila na výbor, předčasná, je proto nesprávný. V této souvislosti žalobkyně zdůrazňuje, že se na výbor obrátila, ale že ji předseda výboru již v dané věci nekontaktoval. Skutečnost, že výbor byl pasivní a ve věci nekonal, jakož i skutečnost, že přes ujištění, kterého se jí od OOJ dostalo, se jí výbor neozval, u ní vzbudily obavy obecného rázu, které dle ní odůvodňují její pochybnosti ohledně toho, zda může svěřit tomuto výboru řešení záležitosti psychického obtěžování uvnitř Parlamentu.

130    Žalobkyně každopádně tvrdí, že na rozdíl od toho, co uvádí Evropský parlament, OOJ nesvěřil poradnímu výboru pro obtěžování pravomoci, které mu náleží podle článku 24 služebního řádu. V každém případě nechápe, proč tedy OOJ v projednávané věci nepostoupil záležitost z moci úřední tomuto výboru, pokud tomu tak bylo. Žalobkyně rovněž poukazuje na to, že OOJ mohl svěřit vedení šetření nezávislé osobě nebo ad hoc orgánu.

131    Kromě toho měl Evropský parlament vzhledem k rozsahu a závažnosti tvrzených skutečností ještě před tím, než přikročil k šetření za účelem prokázání tvrzených skutků, přeřadit vedoucí oddělení nebo ředitele, popřípadě žalobkyni, na jiné místo, jak požadovala již ve své žádosti o pomoc. Žalobkyně OOJ dále vytýká, že její žádost o pomoc zamítl na základě obecných informací o situaci na oddělení, které shromáždil v rámci šetření vedeného v návaznosti na stížnost její kolegyně CQ na obtěžování, třebaže žalobkyně jednak požadovala rozsáhlé šetření a jednak její požadavky nesouvisely se závěry, k nimž vedlo šetření vedené na žádost CQ.

132    Evropský parlament navrhuje, aby byl druhý žalobní důvod zamítnut jako neopodstatněný s tím, že OOJ byla již v době, kdy mu byla předložena žádost žalobkyně o pomoc, tedy 5. února 2013, známa tvrzení žalobkyně, zejména s ohledem na stížnost, kterou podala proti svému hodnotícímu posudku za rok 2011 a v níž byly skutkové okolnosti popsány, ale také vzhledem k řízení, které zahájila její kolegyně CQ a na jehož základě bylo přijato stanovisko poradního výboru pro obtěžování, provedeno šetření generálního ředitele a přijata rozhodnutí OOJ, která byla později v této věci předmětem žaloby zapsané do soudního rejstříku pod číslem F‑12/13. K zamítnutí žádosti o pomoc tudíž došlo na základě úplné znalosti věci, jakož i na základě důkazů předložených žalobkyní a již provedených šetření a vypracovaných zpráv. Naproti tomu žádost generálního tajemníka Evropského parlamentu, aby se žalobkyně obrátila opětovně na poradní výbor pro obtěžování, byla vyslovena pouze v duchu vstřícnosti a péče, jak bylo vysvětleno na jednání. Pokud jde o to, že OOJ nepředložil věc tomuto výboru z moci úřední, Parlament tvrdí, že k takovému kroku byla s ohledem na povinnost loajální spolupráce, kterou má vůči svému orgánu, příslušná žalobkyně.

 Závěry Tribunálu

–       Úvodní poznámky

133    Předně je důležité odlišit žádost, kterou žalobkyně předložila předsedovi poradního výboru pro obtěžování, od žádosti o pomoc, kterou podala podle článku 24 služebního řadu k OOJ.

134    Pokud jde totiž o poradní výbor pro obtěžování, Soud podotýká, že ten byl, jak vyplývá z vnitřních pravidel, zřízen k provedení článku 12a služebního řádu a mezi jeho hlavní úkoly náleží podporovat nerušené a produktivní pracovní prostředí, předcházet jakémukoliv obtěžování zaměstnance nebo ho ukončit a plnit úkoly v oblasti nalézaní a zprostředkování smírných řešení, vzdělávání a informovanosti. Podle článků 6 a 7 vnitřních pravidel poradní výbor pro obtěžování „naslouchá každému, kdo se považuje za oběť obtěžování, a poskytne mu veškerý nezbytný čas a pozornost, přičemž s vědomím, že působí v multikulturním prostředí, dbá na zachování neutrality a objektivity[; s]vou činnost vykonává při co nejúplnější samostatnosti, nezávislosti a důvěrnosti“.

135    Pokud jde o předložení věci výboru, podle článků 9 a 11 vnitřních pravidel každý úředník nebo zaměstnanec, který čelí problému, který by mohl být obtěžováním, nebo se domnívá, že tento problém existuje v jeho pracovním okolí, se může obrátit na poradní výbor pro obtěžování, který ho musí přijmout do deseti pracovních dnů ode dne, kdy o to požádal. Poté, co výbor vyslechne domnělou oběť obtěžování, jakož i údajného autora obtěžování, popř. jejich kolegy během měsíce následujícího po vyslechnutí domnělé oběti obtěžování, která věc předložila, může výbor podle článku 12 vnitřních pravidel předložit za účelem vyřešení problému doporučení vedoucím pracovníkům stěžovatele. Pokud problém přetrvává, opravňuje článek 14 vnitřních pravidel poradní výbor pro obtěžování k tomu, aby předal generálnímu tajemníkovi Evropského parlamentu důvěrnou zprávu, která obsahuje návrh kroků, které je třeba podniknout, popřípadě ho může požádat, aby ho pověřil důkladným šetřením, po jehož provedení musí vypracovat a předat generálnímu tajemníkovi Evropského parlamentu závěry a případná doporučení. V takovém případě je generální tajemník povinen v souladu s článkem 16 vnitřních pravidel výboru sdělit, jaká opatření zamýšlí přijmout.

136    Kromě toho z článků 10 a 11 vnitřních pravidel vyplývá, že předložení věci poradnímu výboru pro obtěžování úředníkem nebo zaměstnancem orgánu není vázáno na poskytnutí žádného alespoň neúplného důkazu, na jehož základě by bylo možné učinit závěr, že se jedná o obtěžování, a že v případě, kdy je věc výboru předložena, je naopak výbor povinen plnit úkoly, které jsou mu svěřeny a jejichž výčet je uveden výše, aniž je výkon těchto funkcí podmíněn jakýmkoliv předchozím rozhodnutím OOJ, ledaže je věc předložena OOJ samotným výborem podle článku 14 vnitřních pravidel.

137    Kromě toho nepředstavuje předložení věci poradnímu výboru krok nutný k tomu, aby mohl úředník následně podat žádost o pomoc podle článku 24 služebního řádu za podmínek stanovených v článcích 90 a 91 služebního řádu, třebaže by to mohlo být v některých případech žádoucí, zejména v zájmu zprostředkování smírného řešení (v tomto smyslu viz rozsudek Faita v. EHSV, EU:F:2013:130, bod 91). Na rozdíl od znění a cíle článku 12a služebního řádu a vnitřních pravidel, která Evropský parlament k jeho provedení přijal, se totiž článek 24 služebního řádu netýká konkrétně předcházení nebo boje proti obtěžování, ale umožňuje obecně každé osobě, na niž se služební řád vztahuje, požádat OOJ, aby zasáhl a přijal veškerá opatření, která mají „pom[oci] všem úředníkům zejména při postupu proti jakékoli osobě, která se dopustila vyhrožování, urážky nebo pomluvy nebo jiného útoku vůči osobě nebo majetku, kterému je tato osoba [...] vystavena z důvodů svého postavení nebo služebních povinností“.

138    Z toho vyplývá, že podání žádosti o pomoc podle článku 24 služebního řádu nevyžaduje, a to ani tehdy, jedná-li se o žádost o pomoc týkající se obtěžování, aby dotčená osoba byla povinna věc nejprve předložit poradnímu výboru pro obtěžování, který Evropský parlament zřídil na základě článku 12a služebního řádu, a to bez ohledu na to, že OOJ může podle článku 14 vnitřních pravidel v určitých případech rozhodnout o tom, že pověří poradní výbor pro obtěžování odpovědností za provedení šetření skutečností nasvědčujících možnému obtěžování, s kterými byl OOJ seznámen.

–       K porušení povinností pomoci a péče

139    Soud konstatuje, že v projednávané věci požádala žalobkyně o pomoc předsedu poradního výboru pro obtěžování s odůvodněním, že „[je] od 1. února 2012 vystavena velkému tlaku ze strany svých dvou nadřízených“. Třebaže tato žádost výslovně neodkazovala na pojem „psychické obtěžování“ a nebyla doplněna žádným alespoň neúplným důkazem o „velkém tlaku“, o němž žalobkyně hovořila, byl výbor podle vnitřních pravidel povinen ji přijmout do deseti pracovních dnů, což zjevně neučinil. V tomto ohledu není důvod, kterým Evropský parlament odůvodňuje nedodržení vnitřních pravidel výborem, a sice že se předseda výboru právě stěhoval do nové kanceláře poté, co byl přeřazen na novou pozici v rámci jiného generálního ředitelství, relevantní, protože i když z e‑mailů, které žalobkyně zaslala sekretariátu výboru nebo jeho předsedovi, vyplývá, že chtěla hovořit s předsedou výboru, příslušelo výboru jakožto poradnímu orgánu, na jehož předsedu se obrátila, aby přijal opatření nezbytná k tomu, aby se žádostí žalobkyně zabýval jiný z členů výboru, z nichž dvěma byla mimochodem zaslána část elektronické korespondence v kopii, což se zjevně nestalo.

140    Jak již bylo uvedeno, bez ohledu na otázku předložení věci poradnímu výboru byla žalobkyně každopádně oprávněna podat k OOJ žádost o pomoc podle článku 24 služebního řádu, aniž měla povinnost obrátit se předtím na výbor nebo čekat na případnou odpověď tohoto výboru.

141    V tomto ohledu bylo tedy na žalobkyni, jak bylo uvedeno v bodě 37 tohoto rozsudku, aby předložila na podporu své žádosti o pomoc alespoň neúplný důkaz o existenci útoků vůči její osobě ze strany vedoucí oddělení a ředitele.

142    Ačkoli v projednávané věci neprokazovaly skutečnosti, které žalobkyně uvedla v žádosti o pomoc, existenci tvrzeného obtěžování, mohl se OOJ v duchu vstřícnosti vyplývající z povinnosti péče domnívat, že v určité míře mohou tyto skutečnosti představovat alespoň neúplný důkaz takového obtěžování. V zásadě tak Parlamentu příslušelo, aby přijal vhodná opatření, zejména zahájil šetření, za účelem zjištění skutkového základu stížnosti ve spolupráci s autorkou stížnosti. Administrativa může při výkonu jí svěřených pravomocí za tímto účelem a s tím, že zajistí odpovídající logistické a lidské zdroje, rozhodnout o tom, že svěří vedení takového šetření vedoucím pracovníkům orgánu, například generálnímu řediteli, ad hoc zřízenému vyšetřovacímu výboru, poradnímu výboru pro obtěžování nebo i osobě či subjektu stojícímu mimo tento orgán.

143    Nicméně pokud jde o zákonnost rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o pomoc podaná na základě článku 24 služebního řádu bez zahájení správního šetření, musí unijní soud přezkoumat opodstatněnost tohoto rozhodnutí s přihlédnutím ke skutečnostem, které byly administrativě v době rozhodování oznámeny zejména dotčenou osobou v její žádosti o pomoc (rozsudek Faita v. EHSV, EU:F:2013:130, bod 98).

144    Soud přitom uvádí, že žalobkyně zaprvé poskytla ve své žádosti o pomoc na podporu tvrzených skutečností obsáhlou dokumentaci, a to zejména elektronickou korespondenci. Dále žalobkyně v žádosti o pomoc uvedla, že „[OOJ], kterému byla předložena formální žádost o pomoc a stížnost [podané CQ], byl plně obeznámen se situací a pověřil generálního ředitele prošetřením věci“.

145    Z tohoto důvodu a na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, byl OOJ oprávněn při vyřizování žádosti o pomoc zohlednit informace, se kterými byl již obeznámen a na něž přímo či nepřímo odkazovala žalobkyně ve své žádosti, tedy zejména stanovisko poradního výboru pro obtěžování a šetření, které vedl generální ředitel v návaznosti na stížnost na obtěžování podanou CQ, a to tím spíše že se žádost o pomoc podaná CQ týkala stejných osob, které byly, včetně žalobkyně, výborem a OOJ vyslechnuty, a to i opakovaně. Navíc žalobkyně uvedla sporné události i ve svých námitkách proti svým hodnotícím posudkům za rok 2011 a 2012.

146    S ohledem na důkazy předložené žalobkyní a důkazy, s nimiž byl Evropský parlament obeznámen v souvislosti s hodnotícím posudkem za rok 2011 a stížností CQ na obtěžování, se Soud domnívá, že OOJ mohl mít v projednávané věci v rozhodnutí o zamítnutí pomoci za to, že je v dané fázi dostatečně obeznámen s existencí a závažností skutečností tvrzených žalobkyní, aby mohl učinit závěr o tom, že tyto skutečnosti nenaplňují znaky psychického obtěžování, což Soud potvrdil v rámci posouzení prvního žalobního důvodu.

147    Za okolností projednávané věci, kdy by provedení nového šetření znamenalo vyslechnutí stejných osob, které již byly vyslechnuty v rámci šetření vedeného v návaznosti na stížnost CQ na obtěžování, ohledně skutečností, které byly v některých případech totožné s těmi, které uváděla CQ, aniž by to nutně přineslo dodatečné objasnění ve srovnání s dostatečně vyčerpávajícími důkazy, které předložila sama žalobkyně OOJ, má Soud za to že Evropský parlament se tím, že nenařídil „zahájení rozsáhlého šetření metod řízení vedoucí oddělení a ředitele, jakož i jejich chování vůči žalobkyni“, nedopustil zjevně nesprávného posouzení při volbě opatření a prostředků použití článku 24 služebního řádu, u něhož disponuje širokou posuzovací pravomocí, a uvedené ustanovení tedy neporušil.

148    Dále je OOJ povinen při vymezení opatření, která považuje za vhodná pro prokázání existence a závažnosti skutečností tvrzených žalobkyní, dbát rovněž na ochranu práv osob, kterých se může šetření týkat, takže se OOJ musel za okolností projednávané věci před tím, než všechny dotčené osoby znovu vystaví novému šetření, které by mohlo nadřízené i členy oddělení zbytečně zatěžovat, ujistit, zda má k dispozici skutečnosti, které mohou podložit skutečná podezření z obtěžování (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Nanopoulos, T‑308/10 P, EU:T:2012:370, bod 152), a to i s ohledem na předchozí závěry OOJ a poradního výboru pro obtěžování, které byly učiněny v rámci stížnosti CQ na obtěžování. V projednávané věci k tomu přitom nedošlo.

149    Pokud jde o žádost žalobkyně o přeřazení vedoucí oddělení nebo ředitele, aby byla chráněna před údajným zneužitím práv těmito osobami, má Soud s ohledem na judikaturu uvedenou v bodě 40 tohoto rozsudku za to, že jelikož skutečnosti tvrzené žalobkyní nesvědčily o tom, že by její nadřízení porušili povinnosti, které jim vyplývají z článku 12a služebního řádu, OOJ tím, že rozhodl o zamítnutí této žádosti, neporušil článek 24 statutu ani povinnost péče. To stejně tak platí i pro žádost žalobkyně o „přijetí opatření s [rovnocenným] účinkem“, např. její přeřazení, a to tím spíše že žalobkyně byla na konci roku 2007, kdy byla dočasným zaměstnancem jiného tlumočnického oddělení, zaměstnána ve stávajícím oddělení a že k této změně oddělení došlo v souvislosti s podáním jiné stížnosti žalobkyně na psychické obtěžování v roce 2005, kterou OOJ zamítl.

150    Ke skutečnosti, že OOJ nepředložil věc přímo poradnímu výboru pro obtěžování, aby v rámci svých pravomocí vymezených vnitřními pravidly přezkoumal stížnost žalobkyně, kterou se předtím nezabýval, Soud uvádí, že vzhledem k argumentaci žalobkyně v žádosti o pomoc, kterou ostatně zopakovala i ve své stížnosti a žalobě, by OOJ vlastně postupoval proti její vůli, kdyby věc předložil výboru, ve který již žalobkyně neměla důvěru, jak uváděla. Pokud žalobkyně ve své argumentaci OOJ vytýká, že výboru nesvěřil, zejména na základě článku 14 vnitřních pravidel, odpovědnost provést důkladné šetření, Soud konstatuje, že dané ustanovení předpokládá, že jednak výbor zašle generálnímu tajemníkovi Evropského parlamentu žádost, aby výboru udělil pokyny k podrobnému šetření, k čemuž v projednávané věci nedošlo, a jednak OOJ se mohl, jak bylo uvedeno výše, oprávněně domnívat, že je dostatečně obeznámen se skutkovým stavem, a může tak žádost o pomoc zamítnout jako neopodstatněnou, aniž by měl potřebu svěřit poradnímu výboru pro obtěžování či jiné instanci provedení dodatečného šetření.

151    Soud však uvádí, že byla-li žádost o pomoc v rozhodnutí o zamítnutí pomoci zamítnuta po věcné stránce, a to po důkladném přezkumu sporných událostí, kterých se žalobkyně dovolávala, stížnost byla naproti tomu zamítnuta především z důvodu, že byla předčasná, neboť vzhledem k požadavku žalobkyně, aby se provedlo rozsáhlé šetření, se měla předtím obrátit na poradní výbor pro obtěžování, způsobilý vést takové šetření.

152    Nicméně, jak bylo zdůrazněno v bodech 134 až 138 tohoto rozsudku, předložení věci poradnímu výboru pro obtěžování není podmínkou nutnou pro podání žádosti o pomoc na základě článku 24 služebního řádu k OOJ, případně pro podání stížnosti v případě jejího zamítnutí. Okolnost, že OOJ vyzval žalobkyni v rozhodnutí o zamítnutí pomoci, aby věc předložila výboru prostřednictvím jeho nového předsedy, není v tomto ohledu relevantní. Soud dále poukazuje na to, že zatímco žalobkyně z časového hlediska vycházela v žádosti o pomoc z událostí, které se odehrály od měsíce dubna 2011, zejména událostí souvisejících s vypracováním zápisu z porady ze dne 23. května 2011 a její neúčasti na letní univerzitě, e-mail žalobkyně zaslaný poradnímu výboru pro obtěžování dosti stručně zmiňoval pouze pracovní tlak, který žalobkyně pociťovala od 1. února 2012.

153    Konečně žádost podle čl. 90 odst. 1 služebního řádu může být zamítnuta z důvodu předčasnosti. Avšak není tomu tak v případě stížnosti, ve vztahu k níž počíná v každém případě běžet tříměsíční prekluzivní lhůta stanovená v čl. 90 odst. 2 služebního řádu, a to bez ohledu na případné předložení věci poradnímu výboru, který je v Parlamentu zřízen pro oblast obtěžování.

154    Pokud tedy OOJ zamítl stížnost z důvodu údajné předčasnosti stížnosti s tím, že se měla žalobkyně nejprve obrátit na poradní výbor pro obtěžování, vycházel z nesprávného důvodu, který je způsobilý uvést v omyl úředníky a zaměstnance, pokud jde o pravomoci a odpovědnost poradního výboru pro obtěžování a OOJ v oblasti psychického obtěžování, které jsou uvedeny v bodech 134 až 138 tohoto rozsudku.

155    Takový důvod nicméně nemůže ovlivnit legalitu rozhodnutí o zamítnutí stížnosti a ostatně ani legalitu rozhodnutí o zamítnutí pomoci. Pokud OOJ v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti žalobkyni připomněl, že podle judikatury existence komplikovaných či dokonce konfliktních vztahů mezi úředníkem a jeho nadřízeným sama o sobě nezakládá důkaz o psychickém obtěžování, zamýšlel v zásadě po věcné stránce potvrdit, jakkoli podpůrně, důkladné posouzení, které bylo provedeno v rozhodnutí o zamítnutí pomoci, nebo přinejmenším neměl v úmyslu toto posouzení vyvrátit. To ostatně tvrdil i Parlament, zejména na jednání. Kromě toho nehledě na výsledek této žaloby Soud podotýká, že poradní výbor pro obtěžování plní poslání související s nalézáním a zprostředkováváním smírného řešení, které by mohlo pomoci vyřešit problémy žalobkyně, přestože tyto problémy nenaplňují znaky obtěžování podle článku 12a služebního řádu, a to v zájmu znovunastolení „nerušeného a produktivního pracovního prostředí“ ve smyslu článku 5 vnitřních pravidel.

156    S ohledem na všechny výše uvedené úvahy, aniž je třeba nařizovat překlad některých e-mailů napsaných v českém jazyce do anglického jazyka nezávislým překladatelem, je třeba zamítnout druhý žalobní důvod, a tudíž i v plném rozsahu návrhová žádání směřující ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí pomoci a rozhodnutí o zamítnutí stížnosti.

3.     K návrhovým žádáním na náhradu škody

157    V návrhových žádáních žalobkyně požaduje, aby Soud uložil Parlamentu, aby jí vyplatil částku 50 000 eur za nemajetkovou újmu, která jí údajně vznikla, a dále aby jí uhradil jako náhradu majetkové újmy čtvrtinu částky léčebných výdajů vynaložených v souvislosti se zhoršením jejího zdravotního stavu, přičemž celková částka má být navýšena o úroky z prodlení.

158    Parlament navrhuje, aby uvedená návrhová žádání na náhradu škody byla odmítnuta jako nepřípustná a podpůrně zamítnuta jako neopodstatněná.

159    Nezávisle na tom, zda žalobkyně s ohledem na pravidlo shody zamýšlela ve své stížnosti požadavkem na „nápravu křivd, které jí v důsledku napadeného rozhodnutí vznikly nebo by jí ještě mohly vzniknout“, odkázat na náhradu majetkové nebo nemajetkové újmy, je třeba připomenout, že návrhová žádání znějící na náhradu majetkové nebo nemajetkové újmy musí být zamítnuta, pokud tak jako v projednávané věci vykazují úzkou souvislost s návrhovými žádáními znějícími na zrušení, jež byla sama zamítnuta jako neopodstatněná (rozsudek López Cejudo v. Komise, F‑28/13, EU:F:2014:55, bod 105 a citovaná judikatura).

160    S ohledem na zamítnutí návrhových žádání znějících na zrušení a na neexistenci pochybení správního orgánu, které by mohlo založit jeho odpovědnost, je třeba návrhová žádání na náhradu škody zamítnout.

 K nákladům řízení

161    Podle článku 101 jednacího řádu a s výhradou ostatních ustanovení osmé kapitoly druhé hlavy jednacího řádu ponese účastník řízení, který neměl úspěch ve věci, vlastní náklady řízení a bude mu uložena náhrada nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení, pokud to druhý účastník řízení požadoval. Podle čl. 102 odst. 2 jednacího řádu nicméně může Soud uložit účastníku řízení, který měl ve věci úspěch, že ponese vlastní náklady řízení a částečně nebo úplně nahradí náklady řízení vynaložené druhým účastníkem řízení, odůvodňuje-li to chování prvního účastníka řízení, a to i před zahájením řízení, zejména pokud je uvedený účastník řízení způsobil druhému účastníku řízení bezdůvodně nebo zlovolně.

162    Z důvodů uvedených v tomto rozsudku vyplývá, že žalobkyně neměla ve věci úspěch. Parlament kromě toho ve svých návrhových žádáních výslovně požadoval, aby byla žalobkyni uložena náhrada nákladů řízení. Avšak vezme-li se v úvahu jednak špatné fungování výboru, které vedlo zejména k tomu, že v rozporu s vnitřními pravidly nebyla žádost žalobkyně adresovaná bývalému předsedovi výboru řešena, a jednak nedostatečné odůvodnění, které bylo uplatněno na podporu rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, považuje Soud za důvodné uplatnit ustanovení čl. 102 odst. 2 jednacího řádu, a v důsledku toho rozhodnout, že Parlament ponese vlastní náklady řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vynaložených žalobkyní.

Z těchto důvodů

SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (první senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Parlament ponese vlastní náklady řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vynaložených žalobkyní.

3)      CW ponese polovinu vlastních nákladů řízení.

Barents

Perillo

Svenningsen

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 26. března 2015.

Vedoucí soudní kanceláře

 

       Předseda

W. Hakenberg

 

       R. Barents


* Jednací jazyk: angličtina.