ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého rozšířeného senátu)

7. prosince 2022(*)

„Hospodářská a měnová politika – Obezřetnostní dohled nad úvěrovými institucemi – Pravomoci ECB – Vyšetřovací pravomoci – Kontroly na místě – Článek 12 nařízení (EU) č. 1024/2013 – Rozhodnutí ECB provést kontrolu v prostorách méně významné úvěrové instituce – Žaloba na neplatnost – Akt napadnutelný žalobou – Přípustnost – Pravomoc ECB – Povinnost uvést odůvodnění – Skutečnosti, které mohou odůvodnit kontrolu – Článek 106 jednacího řádu – Neodůvodněná žádost o konání jednání“

Ve věci T‑275/19,

PNB Banka AS, se sídlem v Rize (Lotyšsko), zastoupená O. Behrendsem, advokátem,

žalobkyně,

proti

Evropské centrální bance (ECB), zastoupené C. Hernández Saseta, F. Bonnardem a V. Hümpfnerem, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Evropskou komisí, zastoupenou D. Triantafyllouem, A. Nijenhuisem a A. Steiblytė, jako zmocněnci,

vedlejší účastnicí,

TRIBUNÁL (čtvrtý rozšířený senát),

při jednání ve složení S. Gervasoni (zpravodaj), předseda, L. Madise, P. Nihoul, R. Frendo a J. Martín y Pérez de Nanclares, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,

s ohledem na písemnou část řízení,

vydává tento

Rozsudek

1        Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně PNB Banka AS domáhá zrušení rozhodnutí Evropské centrální banky (ECB) oznámeného dopisem ze dne 14. února 2019 o provedení kontroly na místě v jejích prostorách.

I.      Právní rámec

2        Nařízení Rady (EU) č. 1024/2013 ze dne 15. října 2013, kterým se Evropské centrální bance svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, jež se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi (Úř. věst. 2013, L 287, s. 63), obsahuje kapitolu III, nadepsanou „Pravomoci ECB“. Oddíl 1 této kapitoly, nadepsaný „Vyšetřovací pravomoci“, obsahuje článek 12, nadepsaný „Kontroly na místě“, který zní následovně:

„1.      V zájmu plnění úkolů, které jsou jí svěřeny tímto nařízením, a s výhradou dalších podmínek stanovených v příslušných právních předpisech Unie může ECB v souladu s článkem 13 a s výhradou předchozího oznámení dotyčnému vnitrostátnímu příslušnému orgánu provádět veškeré nezbytné kontroly na místě v provozních prostorách právnických osob uvedených v čl. 10 odst. 1 i kteréhokoli jiného podniku zahrnutého do dohledu na konsolidovaném základě, vykonává-li ECB dohled na konsolidovaném základě podle čl. 4 odst. 1 písm. g). Vyžaduje-li to řádné provedení a účinnost kontroly, může ECB provést kontrolu na místě bez předchozího ohlášení uvedeným právnickým osobám.

2.      Úředníci ECB a další osoby pověřené ECB k provádění kontrol na místě smějí vstupovat do všech provozních prostor a na pozemky právnických osob, kterých se rozhodnutí ECB ohledně šetření týká, a mají veškeré pravomoci stanovené v čl. 11 odst. 1.

3.      Právnické osoby uvedené v čl. 10 odst. 1 podléhají kontrolám na místě na základě rozhodnutí ECB.

4.      Úředníci a další doprovázející osoby pověřené nebo jmenované vnitrostátním příslušným orgánem členského státu, na jehož území má kontrola probíhat, poskytují za dohledu a koordinace ze strany ECB aktivní pomoc jejím úředníkům a dalším osobám pověřeným ECB. Za tímto účelem mají pravomoci stanovené v odstavci 2. Úředníci vnitrostátního příslušného orgánu dotyčného zúčastněného členského státu mají rovněž právo se kontrol na místě účastnit.

5.      Pokud úředníci ECB a další doprovázející osoby pověřené nebo jmenované ECB zjistí, že určitá osoba odmítá kontrolu nařízenou podle tohoto článku, vnitrostátní příslušný orgán dotčeného zúčastněného členského státu jim poskytne nezbytnou pomoc v souladu s vnitrostátními právními předpisy. Tato pomoc zahrnuje v rozsahu nezbytném pro provedení kontroly zapečetění provozních prostor a účetních knih nebo záznamů. Nemá-li dotyčný příslušný vnitrostátní orgán uvedenou pravomoc, uplatní svou pravomoc vyžádat si nezbytnou pomoc od jiných vnitrostátních orgánů.“

3        Článek 13 tohoto nařízení, nadepsaný „Povolení justičního orgánu“, stanoví:

„1.      Jestliže kontrola na místě podle čl. 12 odst. 1 a 2 nebo poskytnutí pomoci podle čl. 12 odst. 5 vyžaduje podle vnitrostátních předpisů povolení justičního orgánu, musí být o takové povolení požádáno.

2.      Pokud je podána žádost o povolení podle odstavce 1 tohoto článku, vnitrostátní justiční orgán kontroluje, zda je rozhodnutí ECB pravé a zda navrhovaná donucovací opatření nejsou vzhledem k předmětu kontroly svévolná ani nepřiměřená. Při kontrole přiměřenosti těchto donucovacích opatření může vnitrostátní justiční orgán požádat ECB o podrobné vysvětlení, zejména důvodů, na jejichž základě má ECB podezření, že došlo k porušení aktů uvedených v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci, a závažnosti tohoto podezření ohledně porušení a povahy účasti osoby, jíž se donucovací opatření týkají. Vnitrostátní justiční orgán však nesmí přezkoumávat nezbytnost kontroly ani požadovat, aby mu byly poskytnuty informace ze spisu ECB. Zákonnost rozhodnutí Evropské centrální banky přezkoumává pouze Soudní dvůr Evropské unie.“

4        Nařízení ECB (EU) č. 468/2014 ze dne 16. dubna 2014, kterým se stanoví rámec spolupráce ECB s vnitrostátními příslušnými orgány a vnitrostátními pověřenými orgány v rámci jednotného mechanismu dohledu (Úř. věst. 2014, L 141, s. 1), obsahuje část XI, nadepsanou „Přístup k informacím, vykazování, šetření a kontroly na místě“, jejíž hlava 5, která obsahuje články 143 až 146, se věnuje kontrolám na místě. Článek 143, nadepsaný „Rozhodnutí ECB provést kontrolu na místě podle článku 12 nařízení [č. 1024/2013]“, v odstavci 2 stanoví:

„Aniž by byl dotčen článek 142 a podle čl. 12 odst. 3 nařízení o jednotném mechanismu dohledu jsou kontroly na místě prováděny na základě rozhodnutí ECB, které stanoví alespoň tyto skutečnosti:

a)      předmět a účel kontroly na místě a

b)      skutečnost, že jakékoli bránění kontrole na místě ze strany právnické osoby, která kontrole na místě podléhá, představuje porušení rozhodnutí ECB ve smyslu čl. 18 odst. 7 nařízení o jednotném mechanismu dohledu, aniž by byly dotčeny vnitrostátní právní předpisy, jak je stanoveno v čl. 11 odst. 2 nařízení o jednotném mechanismu dohledu.“

5        Článek 145 nařízení č. 468/2014, nadepsaný „Postup pro provádění kontroly na místě a oznámení této kontroly“, stanoví:

„1.      ECB oznámí právnické osobě, která podléhá kontrole na místě, rozhodnutí ECB ve smyslu čl. 143 odst. 2, jakož i totožnost členů týmu pro provádění kontroly na místě alespoň pět pracovních dnů před zahájením kontroly na místě. ECB o této kontrole vyrozumí rovněž vnitrostátní příslušný orgán členského státu, kde má být kontrola na místě prováděna, alespoň jeden týden před tím, než vyrozumí právnickou osobu, která podléhá kontrole na místě.

2.      Je-li to třeba k řádnému provedení a účinnosti kontroly, může ECB provést kontrolu na místě, aniž by dotčený subjekt předem vyrozuměla. Vnitrostátní příslušný orgán bude vyrozuměn co nejdříve před zahájením této kontroly na místě.“

II.    Skutečnosti předcházející sporu

6        Žalobkyně byla k datu napadeného rozhodnutí méně významnou úvěrovou institucí ve smyslu čl. 6 odst. 4 nařízení č. 1024/2013 (dále jen „méně významná úvěrová instituce“) se sídlem v Lotyšsku. Rozhodnutím byla umístěna pod přímý obezřetnostní dohled Finanšu un kapitāla tirgus komisija (Komise pro finanční a kapitálové trhy, Lotyšsko, dále jen „FKTK“).

7        Obchodním modelem žalobkyně byl model univerzální banky, jež vykonávala významnou část své činnosti s nerezidenty. Její hlavní expozice vůči rizikům se týkaly protistran v Rusku, na Ukrajině nebo v jiných zemích Společenství nezávislých států.

8        CR byl ke dni podání žaloby hlavním akcionářem žalobkyně.

9        V průběhu února 2016 FKTK uložila žalobkyni vytvoření dodatečných rezerv na ztráty z úvěrů, jakož i omezení činností. Rovněž ji požádala o napravení porušování limitů velkých expozic a dále o posílení jejího kapitálu a o pravidelné předávání zpráv o likviditě.

10      Dne 25. srpna 2017 žalobkyně, jakož i CR a další jeho rodinní příslušníci, akcionáři žalobkyně, podle žalobkyně „oznámili“ Lotyšské republice spor týkající se ochrany jejich investic. Dovolávali se toho, že obezřetnostní požadavky, které FKTK uložila žalobkyni, byly neodůvodněné a nepřiměřené.

11      V průběhu měsíce srpna 2017 podal CR podle žalobkyně stížnost k orgánům Spojeného království týkající se korupčního jednání, kterého se dopustil A, guvernér Latvijas Banka (Lotyšská centrální banka). Oznámené korupční jednání spočívalo ve snaze guvernéra získat díky svému vlivu na FKTK úplatky od CR.

12      Dne 31. srpna 2017 oznámila FKTK žalobkyni rozhodnutí, kterým jí bylo uloženo vytvoření dodatečných rezerv na ztráty z úvěrů, poté, co po kontrole na místě zjistila přetrvávající neplnění limitů velkých expozic.

13      V průběhu září 2017 byla žalobkyně klasifikována jako „méně významná instituce v krizi“ ve smyslu rámce spolupráce při řešení krize pro méně významné subjekty, což vedlo ke zvláštnímu dohledu nad žalobkyní skupinou pro řešení krize složenou z FKTK a ECB.

14      Dne 12. prosince 2017 žalobkyně, jakož i CR a jeho další rodinní příslušníci, akcionáři žalobkyně, zahájily rozhodčí řízení proti Lotyšské republice před Mezinárodním střediskem pro řešení investičních sporů (ICSID) na základě Dohody o podpoře a ochraně investic mezi Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska a Lotyšskou republikou ze dne 24. ledna 1994 (dále jen „rozhodčí řízení“). Tvrdili, že žalobkyně je od konce roku 2015 předmětem nadměrného a svévolného obezřetnostního dohledu ze strany FKTK, projevujícího se zvyšováním regulatorního kapitálu a omezením činností. Uvedli, že tento nadměrný a svévolný obezřetnostní dohled byl způsoben vlivem, který měl A na FKTK s cílem získat od žalobkyně a CR úplatky.

15      V průběhu měsíce prosince 2017 oznámil CR podle žalobkyně lotyšským orgánům skutečnosti týkající se korupčního jednání uvedeného v bodě 11 výše.

16      Dne 17. února 2018 byl A zatčen poté, co proti němu dne 15. února 2018 Korupcijas novēršanas un apkarošanas birojs (Úřad pro prevenci a potírání korupce, Lotyšsko, dále jen „KNAB“) zahájil přípravné trestní řízení. Předmětem tohoto řízení bylo obvinění z korupce v souvislosti s řízením v oblasti dohledu proti jiné lotyšské bance než žalobkyni. Rozhodnutím ze dne 19. února 2018 uložil KNAB A při jeho propuštění několik ochranných opatření, včetně zákazu výkonu funkce guvernéra Lotyšské centrální banky.

17      Dne 28. června 2018 byl A vyšetřující státní zástupkyní v rámci řízení uvedeném v bodě 16 výše obviněn. Usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo doplněno dne 24. května 2019, obsahovalo tři obvinění. První obvinění se týkalo toho, že v roce 2010 přijal nabídku úplatku od předsedy dozorčí rady jiné lotyšské banky než žalobkyně, a samotného úplatku, za který měl poskytnout poradenství s cílem umožnit této bance vyhnout se dohledu ze strany FKTK a neúčastnit se zasedání FKTK, na nichž se projednávaly otázky týkající se dohledu nad uvedenou bankou. Druhé obvinění se týkalo zaprvé toho, že po 23. srpnu 2012 přijal nabídku úplatku od místopředsedy správní rady téže banky za poskytnutí poradenství s cílem dosáhnout zrušení omezení činností nařízených FKTK a zabránit dalším omezením, a zadruhé toho, že A přijal polovinu tohoto úplatku. Třetí obvinění se týkalo praní peněz za účelem zastření původu, převodů a vlastnictví peněžních prostředků vyplacených A a odpovídajících úplatku, jehož se týká druhé obvinění.

18      Dopisy ze dnů 5. července a 12. září 2018 sdělili žalobkyně a CR předsedkyni Rady dohledu ECB, že probíhá vyšetřování korupčního jednání uvedeného v bodě 11 výše. Uvedli, že po svém zatčení v únoru 2018 učinil A vůči nim veřejná nepřátelská a nepravdivá prohlášení, když tvrdil, že CR nabyl žalobkyni podvodně. Měli za to, že obezřetnostní požadavky FKTK na žalobkyni jsou nadměrné a diskriminační. Požádali ECB, aby zasáhla provedením vyšetřování a přijala odpovídající opatření, jako jsou příslušné změny zaměstnanců pověřených obezřetnostním dohledem nad žalobkyní. Při této příležitosti napsali: „Jednou ze základních myšlenek [jednotného mechanismu dohledu] bylo, že ECB může zajistit objektivnější a nestrannější dohled spíše než místní dohlížitelé. [Žalobkyně] a [CR] se těší na spolupráci s ECB za tímto účelem“ (dopis ze dne 5. července 2018, strana 13).

19      Dne 30. září 2018 vydal ICSID předběžné opatření doporučující Lotyšské republice, aby nepřijímala opatření za účelem odnětí licence žalobkyně s odkazem na údajný nesoulad s jedním z regulačních požadavků, na které se vztahuje konečná lhůta stanovená rozhodnutím FKTK ze dne 27. února 2018 (dále jen „doporučení ICSID“).

20      Dne 8. října 2018 oznámila předsedkyně Rady dohledu ECB žalobkyni a CR v reakci na jejich dopisy ze dne 5. července a 12. září 2018, že ECB v rámci své úlohy kontroly fungování jednotného mechanismu dohledu sdílí názor FKTK, podle kterého situace žalobkyně z hlediska vlastního kapitálu vyžaduje zvláštní dohled. Uvedla, že žalobkyni byly opakovaně prodlouženy lhůty pro přijetí opatření v oblasti vlastního kapitálu a navzdory přetrvávání problémů této povahy nebyla na ni FKTK uvalena jiná přísná opatření dohledu než žádosti o zvýšení vlastního kapitálu, ozdravná opatření a dodatečné rezervy. Měla za to, že žalobkyně již několik let porušuje limit velkých expozic vůči třetí osobě a těží z opakovaného prodlužování lhůty ke zjednání nápravy. Domnívala se, že nic nenasvědčuje tomu, že by opatření dohledu uložená žalobkyni byla nadměrná nebo nepřiměřená. Na závěr oznámila, že hodlá vykonávat svou úlohu dohledu tím, že bude věnovat zvláštní pozornost opatřením přijatým žalobkyní k nápravě porušení obezřetnostních požadavků.

21      Dne 21. prosince 2018 FKTK požádala ECB o převzetí přímého obezřetnostního dohledu nad žalobkyní.

22      Dne 10. ledna 2019 schválila Rada dohledu návrh rozhodnutí o provedení kontroly na místě v prostorách žalobkyně. Tento návrh byl předložen Radě guvernérů k přijetí v rámci postupu neuplatnění námitek. Vzhledem k tomu, že Rada guvernérů nevznesla námitku, se návrh rozhodnutí považoval za přijatý dne 21. ledna 2019 (dále jen „návrh rozhodnutí považovaný za přijatý Radou guvernérů“ nebo „napadené rozhodnutí“).

23      Návrh rozhodnutí považovaný za přijatý Radou guvernérů, uvádí, pokud jde o důvody kontroly, že během předchozích let bylo zjištěno několik nedostatků a porušení použitelných ustanovení a že nebyla předmětem náležitých opatření. Zaprvé žalobkyně od roku 2016 údajně nedodržovala limity velkých expozic stanovené v článku 395 nařízení (EU) č. 575/2013 Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2013, L 176, s. 1). Zadruhé od února 2018 překračovala žalobkyně limity transakcí se spřízněnými stranami stanovené lotyšskou právní úpravou z důvodu expozic vůči svému hlavnímu akcionáři. Zatřetí od roku 2012 byla FKTK povinna přijímat opakovaná opatření vůči žalobkyni ohledně předcházení praní peněz. Navzdory pokutě uložené FKTK v průběhu července 2017 žalobkyně nadále porušovala požadavky týkající se předcházení praní peněz a boje proti financování terorismu. Konečně začtvrté vývoj kapitálových poměrů během posledních tří let prokazuje, že žalobkyně byla několikrát blízko porušení minimálních kapitálových požadavků pilíře č. 1 na úrovni skupiny. Od roku 2018 žalobkyně pravidelně porušuje kapitálové požadavky pilíře č. 2. Auditor údajně neposkytl v roce 2015 výrok zmiňující otázky ocenění aktiv, zatímco nově jmenovaný auditor poskytl výroky s výhradami v letech 2016 a 2017 zmiňující rovněž otázky ocenění aktiv.

24      Návrh rozhodnutí považovaný za přijatý Radou guvernérů dále uvádí, že doporučení ICSID brání FKTK v tom, aby vůči žalobkyni provedla veškerá opatření v oblasti dohledu. Uvádí, že na žádost FKTK připravuje ECB převzetí přímého dohledu nad žalobkyní. Zdůrazňuje, že kontrola na místě umožní ECB provést vlastní analýzu situace žalobkyně a upřesňuje, že tato kontrola na místě je možná bez ohledu na převzetí přímého dohledu ze strany ECB. Uvádí, že současně s převzetím přímého dohledu bude ECB schopna přijímat opatření v oblasti dohledu nezbytná k zajištění toho, aby žalobkyně dodržovala obezřetnostní požadavky.

25      Pokud jde o rozsah a načasování kontroly, návrh rozhodnutí považovaný za přijatý Radou guvernérů uvádí, že je stanoveno, že ECB provede kontrolu na místě, jejímž cílem je důkladné šetření rizik, kontroly rizik, správy a řízení žalobkyně, aby se mimo jiné posoudily její postupy a systémy, jakož i kvalita jejího řízení. Uvádí, že tato kontrola na místě bude zaměřena hlavně na úvěrové riziko.

26      Návrh rozhodnutí považovaný za přijatý Radou guvernérů rovněž uvádí, že na základě výsledků kontroly na místě, jakož i nejnovějších obezřetnostních přezkumů provedených FKTK, bude připraven akční plán s dostatečně blízkým termínem. Je v něm uvedeno, že pokud by nesrovnalosti zjištěné během kontroly na místě byly natolik závažné a přetrvávající, že by žádné opatření obezřetnostního dohledu nemohlo v přiměřené době zajistit dodržování pravidel, zahájila by ECB řízení o odnětí licence.

27      Návrh rozhodnutí považovaný za přijatý Radou guvernérů rovněž obsahuje přílohu nazvanou „Přehled nedávné historie dohledu nad [žalobkyní], jak byl oznámen ECB“.

28      Dopisem ze dne 14. února 2019 informoval generální ředitel generálního ředitelství Mikroobezřetnostní dohled III (dále jen „generální ředitel“) žalobkyni, že podle čl. 6 odst. 5 písm. d) nařízení č. 1024/2013 ve spojení s jeho článkem 12 a články 143 až 146 nařízení č. 468/2014 a podle rozhodnutí Rady dohledu ze dne 10. ledna 2019 bude v rámci skupiny provedena kontrola na místě s cílem posoudit úvěrové riziko. Upřesnil, že rozsah této kontroly může být v případě potřeby v průběhu šetření rozšířen a v takovém případě bude žalobkyně informována vedoucím mise jménem ECB.

29      V uvedeném dopise ze dne 14. února 2019 generální ředitel uvedl, že kontrola na místě je plánována na březen 2019, a upřesnil jméno vedoucího kontrolní mise. Uvedl, že ten bude informovat žalobkyni jménem ECB o členech týmu provádějícího kontrolu a kontaktuje ji v následujících dnech za účelem uspořádání prvního setkání.

30      V uvedeném dopise ze dne 14. února 2019 generální ředitel žalobkyni požádal, aby se ujistila, že dotčené subjekty budou informovány o obsahu tohoto dopisu a o jakékoli případné pozdější změně. Požádal ji o úplnou spolupráci při kontrole a připomněl, že podle čl. 143 odst. 2 písm. b) nařízení č. 468/2014 jakékoli bránění kontrole na místě ze strany právnické osoby, která jí podléhá, představuje porušení rozhodnutí ECB ve smyslu čl. 18 odst. 7 nařízení č. 1024/2013, aniž jsou dotčeny vnitrostátní právní předpisy, jak je stanoveno v čl. 11 odst. 2 uvedeného nařízení.

31      Rozsudkem ze dne 26. února 2019, Rimšēvičs a ECB v. Lotyšsko (C‑202/18 a C‑238/18, EU:C:2019:139), zrušil Soudní dvůr rozhodnutí KNAB ze dne 19. února 2018 v rozsahu, v němž A zakazovalo vykonávat funkci guvernéra Lotyšské centrální banky. Měl za to, že Lotyšská republika neprokázala, že odvolání A z funkce guvernéra Lotyšské centrální banky bylo založeno na dostatečných indiciích, že se dopustil vážného pochybení ve smyslu čl. 14.2 druhého pododstavce Protokolu č. 4 o statutu Evropského systému centrálních bank a ECB.

32      Dopisem ze dne 1. března 2019 oznámila ECB žalobkyni, že se ji rozhodla klasifikovat na základě ustanovení čl. 6 odst. 5 písm. b) nařízení č. 1024/2013 a čl. 39 odst. 5 nařízení č. 468/2014 jako významný dohlížený subjekt. Toto rozhodnutí nabylo účinnosti dne 4. dubna 2019.

33      Dne 5. března 2019 se vedoucí kontrolní mise setkal s vedením žalobkyně na první schůzce nazvané „zahajovací schůzka“. S pomocí dokumentu předaného žalobkyni představil rozsah mise nazvané „úvěrové riziko a řízení“, a sice klasifikaci a rezervy, evidenci zásob (prodaná zabavená aktiva), oceňování kolaterálu a fondů (aktiva držená za účelem prodeje), kvalitu údajů a správy, jakož i obchodní model. Pro každou část mise představil členy týmu provádějícího kontrolu. Upřesnil dokumentaci požadovanou od žalobkyně, zejména úvěrové spisy a obecnou dokumentaci, a představil metodiku výměny informací prostřednictvím zabezpečené platformy. Určil schůzky, které mají být naplánovány k tématům kontroly na místě. Upřesnil organizaci kontroly na místě, zejména pravomoci kontrolního týmu (přístup do prostor, žádost o informace nebo dokumenty v rozsahu kontroly, přístup ke všem relevantním informačním systémům pouze ke čtení, rozhovor s kýmkoliv, výměna informací s auditory), a harmonogram kontroly. V tomto harmonogramu byl zmíněn dopis generálního ředitele ze dne 14. února 2019, první žádost o informace ze dne 26. února 2019, zahajovací schůzka, práce na místě od 11. března do 10. května 2019, předání návrhu zprávy dne 12. července 2019, „výstupní schůzka“ dne 19. července 2019, závěrečná zpráva, „závěrečná schůzka“ a konečně dohlížení nad akčním plánem žalobkyně.

34      Kontrola začala dne 11. března 2019.

35      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 24. dubna 2019 žalobkyně, CR a CT podali projednávanou žalobu.

III. Skutkové okolnosti po podání žaloby

36      Dne 14. května 2019 uložila FKTK žalobkyni pokutu ve výši 4 260 eur za porušení ustanovení Kredītiestāžu likums (zákon o úvěrových institucích, Latvijas Vēstnesis, 1995, č. 163) ukládající povinnost předložit a zveřejnit roční účetní závěrku a konsolidovanou roční účetní závěrku spolu se zprávou přísežného auditora.

37      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 14. května 2019 (věc T‑301/19) se žalobkyně, CR a CT domáhaly zrušení rozhodnutí ECB oznámeného dopisem ze dne 1. března 2019 o klasifikaci žalobkyně jako významného subjektu podléhajícího jejímu přímému dohledu. (viz bod 32 výše).

38      Dne 12. srpna 2019 kontrola na místě v prostorách žalobkyně byla dokončena.

39      Dne 15. srpna 2019 dospěla ECB k závěru, že žalobkyně je v selhání nebo je její selhání pravděpodobné ve smyslu čl. 18 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 806/2014 ze dne 15. července 2014, kterým se stanoví jednotná pravidla a jednotný postup pro řešení krize úvěrových institucí a některých investičních podniků v rámci jednotného mechanismu pro řešení krizí a Jednotného fondu pro řešení krizí a mění nařízení (EU) č. 1093/2010 (Úř. věst. 2014, L 225, s. 1). Téhož dne Jednotný výbor pro řešení krizí (SRB) rozhodl, že ve vztahu k žalobkyni nepřijme program řešení krize ve smyslu čl. 18 odst. 1 tohoto nařízení.

40      Dne 22. srpna 2019 podala FKTK u Rīgas pilsētas Vidzemes priekšpilsētas tiesa (obvodní soud pro obvod Vidzeme města Rigy, Lotyšsko) návrh na prohlášení platební neschopnosti žalobkyně.

41      Dne 12. září 2019 Rīgas pilsētas Vidzemes priekšpilsētas tiesa (obvodní soud pro obvod Vidzeme města Rigy) prohlásil žalobkyni za platebně neschopnou. Jmenoval insolvenčního správce pověřeného insolvenčním řízením (dále jen „insolvenční správce“) a převedl na něj veškeré pravomoci žalobkyně a její správní rady. Zamítl návrh správní rady žalobkyně na zachování jejích práv zastupovat žalobkyni v rámci žaloby proti posouzení ECB ze dne 15. srpna 2019, kterým bylo konstatováno selhání či pravděpodobné selhání žalobkyně, proti rozhodnutí SRB z téhož dne nepřijmout program řešení krize ve vztahu k žalobkyni a proti rozhodnutí FKTK zahájit insolvenční řízení. Tento soud dodal, že to nevylučuje možnost, aby správní rada žalobkyně podala samostatnou žádost insolvenčnímu správci, pokud jde o práva na zastupování při konkrétních úkonech.

42      Rovněž dne 12. září 2019 požádala FKTK ECB o odejmutí licence žalobkyně.

43      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 25. října 2019 (věc T‑732/19) se žalobkyně, jakož i další akcionáři či potenciální akcionáři žalobkyně domáhali zrušení rozhodnutí SRB ze dne 15. srpna 2019 nepřijmout ve vztahu k žalobkyni program řešení krize.

44      Dne 21. prosince 2019 přestal A vykonávat funkci guvernéra Lotyšské centrální banky.

45      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 29. ledna 2020 (věc T‑50/20) se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí ECB ze dne 19. listopadu 2019, kterým se odmítá uložit insolvenčnímu správci, aby poskytl advokátovi zplnomocněnému správní radou žalobkyně přístup do jejích prostor, k informacím, které má k dispozici, jakož i k jejím zaměstnancům a zdrojům.

46      Dne 17. února 2020 odebrala ECB žalobkyni licenci. Toto odebrání nabylo účinnosti následujícího dne.

47      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 27. dubna 2020 (věc T‑230/20) podala žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalobu.

IV.    Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

48      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 15. července 2019 podala Evropská komise návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání ECB. Rozhodnutím ze dne 28. srpna 2019 povolil předseda čtvrtého senátu Tribunálu vedlejší účastenství Komise.

49      Dne 16. července 2019 předložila ECB soudní kanceláři Tribunálu žalobní odpověď.

50      Dne 10. září 2019 Komise předložila soudní kanceláři Tribunálu spis vedlejšího účastníka.

51      Dne 19. prosince 2019 vyzval Tribunál (čtvrtý senát) ECB v rámci organizačního procesního opatření k předložení návrhu rozhodnutí, o němž se mělo za to, že bylo přijato Radou guvernérů.

52      Dne 10. ledna 2020 předložila ECB úplné důvěrné znění požadovaného dokumentu určeného Tribunálu (příloha D.1), jakož i nedůvěrné znění tohoto dokumentu. Dne 29. ledna 2020 předseda čtvrtého senátu rozhodl, že uvedený dokument nezaloží do spisu v jeho důvěrném znění.

53      Dne 28. dubna 2020 předseda čtvrtého senátu na základě čl. 69 písm. d) jednacího řádu Tribunálu rozhodl přerušit řízení až do vydání rozhodnutí Tribunálu ve věci T‑50/20. Usnesením ze dne 12. března 2021, PNB Banka v. ECB (T‑50/20, EU:T:2021:141), vydal Tribunál rozhodnutí v této věci a řízení v projednávané věci od tohoto dne pokračovalo.

54      Dne 28. dubna 2021 a poté dne 28. června 2021 žalobkyně, CR a CT požádali o přerušení řízení do doby, než Soudní dvůr rozhodne ve věci C‑321/21 P týkající se kasačního opravného prostředku podaného proti usnesení ze dne 12. března 2021, PNB Banka v. ECB (T‑50/20, EU:T:2021:141). Dne 20. května 2021 a poté dne 6. srpna 2021 předseda čtvrtého senátu po vyslechnutí ECB rozhodl, že řízení nepřeruší.

55      Dopisem ze dne 8. července 2021 informoval zástupce žalobkyně Tribunál, že již není zástupcem CR a CT. Usnesením ze dne 21. prosince 2021 rozhodl Tribunál (čtvrtý senát) na základě čl. 131 odst. 2 jednacího řádu, že o projednávané žalobě již není třeba rozhodovat v rozsahu, v němž byla podána CR a CT.

56      Lhůta pro předložení repliky byla naposledy stanovena na 30. září 2021. Žalobkyně ve stanovené lhůtě nepředložila repliku.

57      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil rozhodnutí ECB „ze dne 14. února 2019“ o provedení kontroly na místě v jejích prostorách a společnostech její skupiny;

–        uložil ECB náhradu nákladů řízení.

58      ECB, podporovaná Komisí, navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu jako neopodstatněnou,

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

V.      Právní otázky

A.      K existenci plné moci zástupce, který podal žalobu jménem žalobkyně

59      Podle článku 51 odst. 3 jednacího řádu platí, že advokát zastupující účastníka řízení, jenž je právnickou osobou soukromého práva, je povinen v soudní kanceláři uložit procesní plnou moc udělenou tímto účastníkem řízení.

60      Procesní plná moc udělená předsedou správní rady žalobkyně dne 5. března 2019 je obsažena ve spise (příloha A.2).

61      Žalobkyně tvrdí, že insolvenční správce odmítl umožnit advokátovi, kterého určila, aby ji zastupoval, přístup k jejím dokumentům, zaměstnancům a zdrojům. V rámci své odpovědi ze dne 13. března 2020 na otázku Tribunálu předložila dopis insolvenčního správce ze dne 16. září 2019, v němž bylo uvedeno, že její advokát zaprvé musí „předložit [insolvenčnímu] správci písemnou zprávu o stavu vývoje dohody [o poskytování právních služeb], v níž budou podrobně uvedeny pokyny od [žalobkyně], úkoly prováděné [advokátem] a zda skutečně probíhají nějaké práce“, zadruhé „informovat [insolvenčního] správce o platbách […]“, zatřetí „zdržet se jakékoli činnosti jménem [žalobkyně] bez předchozí konzultace s [insolvenčním] správcem zejména přestat poskytovat [žalobkyni] zpoplatněné služby“.

62      Nehledě na uvedený dopis insolvenčního správce ze dne 16. září 2019 z písemností ve spise nevyplývá a žalobkyně ani ECB netvrdí, že by insolvenční správce odvolal procesní plnou moc udělenou předsedou správní rady žalobkyně dne 5. března 2019. Uvedený dopis takové odvolání nezmiňuje, i když uvádí, že advokát jmenovaný předsedou správní rady se musí zdržet veškeré činnosti jménem žalobkyně bez předchozí konzultace s insolvenčním správcem.

63      Tribunál následně konstatuje, že žalobkyně předložila procesní plnou moc, která jejího advokáta zmocňuje k podání žaloby v souladu s čl. 51 odst. 3 jednacího řádu.

B.      K návrhům na přerušení řízení předloženým dne 28. dubna 2021 a poté dne 28. června 2021

64      Dne 28. dubna 2021 a poté dne 28. června 2021 požádala žalobkyně o přerušení řízení. Na podporu svých návrhů na přerušení řízení uvedla, že potřebuje přístup do svých prostor, ke spisům a finančním zdrojům a insolvenční správce nespolupracuje za účelem zajistit její účinné zastoupení navzdory rozsudku ze dne 5. listopadu 2019, ECB a další v. Trasta Komercbanka a další (C‑663/17 P, C‑665/17 P a C‑669/17 P, EU:C:2019:923).

65      Ačkoli Tribunál není povinen uvést důvody, proč se rozhodl přerušit či nepřerušit řízení podle čl. 69 písm. c) nebo d) jednacího řádu, považuje výjimečně za užitečné uvést následující.

66      Rozhodnutí přerušit či nepřerušit řízení na základě čl. 69 písm. c) nebo d) jednacího řádu spadá do diskreční pravomoci Tribunálu. (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 20. října 2011, DTL v. OHIM, C‑67/11 P, nezveřejněné, EU:C:2011:683, body 32 a 33; ze dne 15. října 2012, Internationaler Hilfsfonds v. Komise, C‑554/11 P, nezveřejněné, EU:C:2012:629, bod 37, a ze dne 17. ledna 2018, Josel v. EUIPO, C‑536/17 P, nezveřejněné, EU:C:2018:14, bod 5).

67      V projednávané věci bylo řízení dne 28. dubna 2020 přerušeno do vydání rozhodnutí Tribunálu ve věci T‑50/20, kterým se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí ECB ze dne 19. listopadu 2019, jímž bylo odmítnuto uložit insolvenčnímu správci, aby poskytl advokátovi zplnomocněnému správní radou žalobkyně přístup do jejích prostor, k informacím, které má k dispozici, jakož i k jejím zaměstnancům a zdrojům.

68      Usnesením ze dne 12. března 2021, PNB Banka v. ECB (T‑50/20, EU:T:2021:141), Tribunál žalobu žalobkyně zamítl. Měl zejména za to, že ECB zjevně neměla pravomoc vyhovět žádosti správní rady žalobkyně nařídit insolvenčnímu správci, aby zpřístupnil advokátovi zplnomocněnému touto radou přístup do prostor, k informacím, zaměstnancům a zdrojům žalobkyně (bod 73). Měl rovněž za to, že rozhodnutí přijatá vnitrostátními orgány v rámci takového insolvenčního řízení, jako je řízení, jehož předmětem je žalobkyně, v odpovědi na případnou žádost o přístup k dokumentům, do prostor, k zaměstnancům nebo zdrojům dotčené úvěrové instituce, v zásadě podléhají přezkumu ze strany vnitrostátních soudů, které mohou Soudnímu dvoru případně předložit předběžné otázky na základě článku 267 SFEU v případě, že by narazily na obtíže při výkladu nebo použití unijního práva (bod 72).

69      Je třeba rovněž konstatovat, že i přes přerušení řízení od 28. dubna 2020 do 12. března 2021 žalobkyně neprokázala, a dokonce ani ve svém návrhu na přerušení řízení ze dne 28. června 2021 netvrdila, že zahájila soudní řízení proti insolvenčnímu správci, kterému však před Tribunálem vytýká, že od konce roku 2019 odpírá advokátovi zmocněnému její správní radou přístup do jejích prostor, k jejím informacím, zaměstnancům a prostředkům.

70      Poté, co žalobkyně předložila dopisy a e-maily, jež si vyměnila s insolvenčním správcem dne 12. a 16. září 2019, jakož i v průběhu listopadu 2019, omezila se ve svém návrhu na přerušení řízení doručeném kanceláři Tribunálu dne 28. dubna 2021 na tvrzení, že „zintenzivňuje své úsilí“ vůči insolvenčnímu správci a lotyšským soudům, aniž upřesnila povahu uvedeného úsilí.

71      Kromě toho z rozhodnutí Rīgas pilsētas Vidzemes priekšpilsētas tiesa (obvodní soud pro obvod Vidzeme města Rigy) ze dne 12. září 2019, uvedeného v bodě 41 výše, nevyplývá, že by žalobkyni bylo znemožněno předložit případný spor s insolvenčním správcem lotyšským soudům. Toto rozhodnutí nejen uvádí, že možnost, aby správní rada žalobkyně předložila insolvenčnímu správci samostatný návrh, pokud jde o práva být zastupována při konkrétních úkonech, není vyloučena, ale rozsudek ze dne 5. listopadu 2019, ECB a další v. Trasta Komercbanka a další (C‑663/17 P, C‑665/17 P a C‑669/17 P, EU:C:2019:923), kterého se žalobkyně dovolávala na podporu tvrzení, že insolvenční správce dostatečně nespolupracuje za účelem zajistit ji účinné zastoupení, byl vydán až po uvedeném rozhodnutí, takže žalobkyně mohla a priori uplatnit uvedený rozsudek jako novou skutečnost před vnitrostátním soudem.

72      Proto má Tribunál za to, že není namístě znovu přerušit řízení.

C.      K ústní části řízení

73      Podle článku 106 jednacího řádu:

„1.      Ústní část řízení před Tribunálem zahrnuje jednání, které se koná bez návrhu, nebo na žádost některého z hlavních účastníků řízení.

2.      V žádosti některého z hlavních účastníků řízení o konání jednání musí být uvedeny důvody, proč si přeje být vyslechnut. […]

3.      Není-li podána žádost uvedená v odstavci 2, může Tribunál, má-li věc za dostatečně objasněnou na základě podkladů obsažených v soudním spise ve věci, rozhodnout, že o žalobě bude rozhodováno bez konání ústní části řízení. […]“

74      Ze znění článku 106 jednacího řádu tak vyplývá, že pokud není podána žádost o konání jednání uvádějící důvody, proč si hlavní účastník řízení přeje být vyslechnut, může Tribunál, považuje-li věc za dostatečně objasněnou, rozhodnout o žalobě bez konání ústní části řízení.

75      Důvodová zpráva k návrhu jednacího řádu ze dne 14. března 2014, přístupná veřejnosti na internetových stránkách Soudního dvora Evropské unie, ostatně potvrzuje, že zejména s ohledem na požadavky řádného výkonu spravedlnosti a hospodárnosti řízení „chce mít Tribunál možnost upustit od konání jednání, nepovažuje-li je za nutné, ledaže některý z hlavních účastníků řízení podá v tomto směru žádost uvádějící důvody, proč chce být vyslechnut“.

76      Prováděcí předpisy k jednacímu řádu (dále jen „PP“) v bodě 142 uvádí, že hlavní účastník řízení, který si přeje být vyslechnut na jednání, musí podat ve lhůtě tří týdnů od okamžiku, kdy bylo účastníkům řízení doručeno sdělení o ukončení písemné části řízení, odůvodněnou žádost. Upřesňuje, že toto odůvodnění se musí zakládat na konkrétním posouzení užitečnosti ústní části řízení pro dotyčného účastníka řízení a musí uvádět, které údaje ze soudního spisu „nebo“ které argumenty je podle účastníka řízení zapotřebí v ústní části řízení dále rozvést „nebo“ vyvrátit. Uvádí, že v zájmu lepšího nasměrování debaty na jednání „není vhodné“, aby bylo odůvodnění obecné povahy tak, že by například poukazovalo pouze na význam věci. Bod 143 PP stanoví, že nepodá-li hlavní účastník řízení ve stanovené lhůtě odůvodněnou žádost, může Tribunál rozhodnout, že o žalobě bude rozhodováno bez konání ústní části řízení.

77      Z článku 106 jednacího řádu, jakož i z bodů 142 a 143 PP tak vyplývá, že jelikož nebyla podána žádost o konání jednání nebo podaná žádost o konání jednání nebyla odůvodněna, může Tribunál rozhodnout, že o žalobě bude rozhodováno bez konání ústní části řízení, má-li věc za dostatečně objasněnou na základě podkladů obsažených v soudním spise ve věci.

78      V projednávaném případě se žalobkyně dopisem ze dne 29. listopadu 2021 vyjádřila ke konání jednání takto:

„1. Potvrzuji, že z důvodů, které jsem podrobně vysvětlila, neexistuje v současné době žádné účinné zastoupení [žalobkyně]. Pouze za účelem dodržení příslušné lhůty tímto žádám o konání jednání. Je však třeba nejprve obnovit účinné zastoupení [žalobkyně].

2. Za současných okolností není možné připravit nebo se účastnit jednání.“

79      Z uvedeného dopisu ze dne 29. listopadu 2021 vyplývá, že žádost o konání jednání podaná žalobkyní postrádá odůvodnění. Tato žádost totiž neuvádí žádný důvod, proč by si žalobkyně přála být vyslechnuta.

80      Navíc ve svém dopise ze dne 25. října 2021, kterým byli hlavní účastníci řízení informováni o ukončení písemné části řízení, připomněla kancelář Tribunálu ustanovení čl. 106 odst. 2 jednacího řádu, jakož i ustanovení bodu 142 PP a upozornila hlavní účastníky řízení na skutečnost, že v souvislosti se zdravotní krizí musí odůvodnění splňovat požadavky uvedeného bodu PP.

81      Je pravda, že žalobkyně ve své žádosti o konání jednání tvrdila, že se domnívá, že je zbavena účinného zastoupení.

82      I za předpokladu, že by se tak žalobkyně pokoušela implicitně odůvodnit nedostatek odůvodnění své žádosti o konání jednání, což však z uvedeného návrhu nevyplývá, je třeba mít za to, že její argumentace týkající se neexistence skutečného zastoupení nemůže být považována za důvody nedostatku odůvodnění tohoto návrhu. Konkrétně okolnost, že by žalobkyně byla zbavena účinného zastoupení ve smyslu, který uvádí, jí nijak nebránila předložit podrobné důkazy na podporu žádosti o konání jednání.

83      Vzhledem k tomu, že žalobkyně ve své žádosti o konání jednání nepředložila sebemenší odůvodnění, a to navíc i když jí byla povinnost odůvodnit tuto žádost výslovně připomenuta kanceláří Tribunálu, je třeba mít za to, že uvedená žádost o konání jednání není v souladu s čl. 106 odst. 2 jednacího řádu.

84      Za těchto podmínek Tribunál, který pokládá věc za dostatečně objasněnou na základě písemností ve spise, rozhodl o žalobě bez konání ústní části řízení v souladu s čl. 106 odst. 3 jednacího řádu.

D.      K předmětu žaloby

85      V žalobě se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí ECB „ze dne 14. února 2019“ o provedení kontroly na místě v jejích prostorách a společnostech její skupiny. Uvádí, že dopis generálního ředitele ze dne 14. února 2019 odkazuje na rozhodnutí Rady dohledu ze dne 10. ledna 2019, ale že jí toto posledně uvedené rozhodnutí nebylo zpřístupněno. Upřesňuje, že požaduje zrušení rozhodnutí o provedení kontroly na místě, o němž ji ECB informovala dopisem ze dne 14. února 2019 „bez ohledu na datum interního přijetí tohoto rozhodnutí v rámci ECB“.

86      Z uvedeného dopisu ze dne 14. února 2019, žalobní odpovědi a odpovědi ECB na organizační procesní opatření ze dne 19. prosince 2019 vyplývá, že návrh rozhodnutí o provedení kontroly na místě v prostorách žalobkyně, schválený Radou dohledu dne 10. ledna 2019, byl považován za přijatý Radou guvernérů dne 21. ledna 2019 v rámci postupu neuplatnění námitek podle čl. 26 odst. 8 nařízení č. 1024/2013.

87      Je třeba mít za to, že návrh rozhodnutí považovaný za přijatý Radou guvernérů dne 21. ledna 2019, jehož hlavní důvody byly připomenuty v bodech 23 až 27 výše, představuje formálně rozhodnutí o provedení kontroly na místě v prostorách žalobkyně schválené Radou dohledu dne 10. ledna 2019, přičemž žalobkyně měla přístup k tomuto dokumentu ve znění, v němž byly některé informace vynechány, a to až po organizačním procesním opatření, které Tribunál přijal dne 19. prosince 2019.

88      Rozhodnutí o provedení kontroly na místě bylo vzhledem k požadavkům na důvěrnost jednání Rady guvernérů oznámeno v jeho podstatě žalobkyni dopisem generálního ředitele ze dne 14. února 2019 shrnutém výše v bodech 28 až 30.

89      Proto je třeba mít za to, že žaloba směřuje ke zrušení rozhodnutí o provedení kontroly na místě přijatého ECB dne 21. ledna 2019, jehož podstata byla oznámena dopisem ze dne 14. února 2019.

E.      K námitce nepřípustnosti vznesené Komisí vycházející z toho, že rozhodnutí o kontrole na místě nemění právní postavení osoby, která je předmětem šetření

90      Komise tvrdí, že kontroly prováděné v rámci dohledu nad úvěrovými institucemi představují prostředek, kterým příslušný orgán vykonává nepřetržitý dohled, tj. shromažďuje skutkové okolnosti, na jejichž základě případně přijímá opatření prostřednictvím rozhodnutí, jež je zajisté aktem vyvolávajícím právní účinky vůči kontrolované osobě. Kontrolní opatření neuzavírá žádný postup ani nestanoví, jaké stanovisko má zaujmout vyšetřující orgán. Jedná se o jeden krok v postupu zahrnujícím případně několik fází, který může být napaden žalobou směřující proti konečnému rozhodnutí. Samotné rozhodnutí o kontrole ještě nemění jako takové právní postavení osoby, která je předmětem šetření. Žaloba by proto měla být zamítnuta jako nepřípustná.

91      Žalobkyně naopak tvrdí, že napadené rozhodnutí představuje napadnutelný akt ve smyslu článku 263 SFEU.

92      Pokud jde o postavení Komise k vznesení uvedené námitky nepřípustnosti, je třeba uvést, že podle čl. 142 odst. 1 jednacího řádu se vedlejší účastenství omezí na úplnou či částečnou podporu návrhového žádání jednoho z hlavních účastníků řízení. Kromě toho podle čl. 142 odst. 3 jednacího řádu musí vedlejší účastník přijmout věc ve stavu, v němž se nachází v době jeho vstupu do řízení.

93      Z těchto ustanovení vyplývá, že účastník řízení, kterému je povoleno vstoupit do řízení jako vedlejší účastník na podporu žalovaného, nemůže vznést námitku nepřípustnosti, jež není obsažena v návrhových žádáních žalovaného (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. července 2008, Chronopost a La Poste v. UFEX a další, C‑341/06 P a C‑342/06 P, EU:C:2008:375, bod 67 a citovaná judikatura).

94      Z toho vyplývá, že Komise není oprávněna vznést tuto námitku nepřípustnosti, takže Tribunál není povinen se k ní výslovně meritorně vyjádřit.

95      Nicméně vzhledem k tomu, že v souladu s článkem 129 jednacího řádu může Tribunál kdykoliv bez návrhu po vyslechnutí hlavních účastníků řízení zkoumat nepřípustnost z důvodu nedostatku nepominutelných podmínek řízení, je třeba v projednávané věci v zájmu řádného výkonu spravedlnosti přezkoumat uvedenou nepřípustnost z důvodu nedostatku nepominutelných podmínek řízení [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. března 1993, CIRFS a další v. Komise, C‑313/90, EU:C:1993:111, bod 23, a ze dne 19. září 2018, HH Ferries a další v. Komise, T‑68/15, EU:T:2018:563, bod 41 (nezveřejněný)].

96      V případech, kdy žalobu na neplatnost směřující proti aktu přijatému orgánem podává fyzická či právnická osoba, lze tuto žalobu podat pouze tehdy, pokud se závazné právní účinky mohou dotknout zájmů žalobkyně tak, že podstatným způsobem změní její právní postavení (rozsudky ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, EU:C:1981:264, bod 9, a ze dne 13. října 2011, Deutsche Post a Německo v. Komise, C‑463/10 P a C‑475/10 P, EU:C:2011:656, bod 37).

97      Z žádného ustanovení ani z žádné zásady nevyplývá, že každá kontrola v prostorách podniku musí být bez ohledu na její povahu předmětem správního rozhodnutí, které podléhá soudnímu přezkumu, či a fortiori povolena soudním orgánem.

98      Ačkoli „za určitých okolností“ mohou být práva zaručená z hlediska článku 7 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), týkajícího se soukromého a rodinného života, vykládána tak, že pro společnost zahrnuje právo na respektování jejího sídla, její pobočky nebo jejích provozních prostor (v tomto smyslu viz ESLP, 16. dubna 2002, Société Colas Est a další v. Francie, CE:ECHR:2002:0416JUD003797197, bod 41), cíle obecného zájmu jako je bezpečnost, zdraví, ochrana základních práv zaměstnanců a veřejnosti přítomných v prostorách této společnosti, hospodářský veřejný pořádek nebo řádné využívání veřejných prostředků mohou odůvodnit provádění kontrol stanovených zákonodárcem. V tomto ohledu má zákonodárce širší prostor pro uvážení, pokud se opatření vztahuje na právnické osoby, a nikoli na jednotlivce (v tomto smyslu viz ESLP, 2. října 2014, Delta Pekárny a.s. v. Česká republika, CE:ECHR:2014:1002JUD000009711, bod 82).

99      Pokud zákonodárce stanoví, že správní orgány provádějí kontroly v prostorách podniku, přísluší mu, aby s ohledem zejména na sledovaný cíl, jakož i na povahu dotčené činnosti a prostor vymezil pravomoci svěřené úředníkům pověřeným kontrolou, jakož i s nimi související záruky, zejména soudní, takže případný zásah do práva společnosti na respektování jejích prostor způsobený kontrolou je nezbytný a přiměřený.

100    I když určité kontroly, jako jsou kontroly v oblasti hospodářské soutěže stanovené v čl. 20 odst. 4 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 a 102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205), vyžadují přijetí rozhodnutí, proti kterému lze podat opravný prostředek k soudu, je tomu jinak u jiných druhů kontrol, zejména pokud správní orgán nemá pravomoc provést nucený výkon kontroly, a to i v případě, že je kontrola povinná a může být podnik předmětem správních či trestních sankcí, pokud se kontrole brání.

101    Například kontroly v oblasti hospodářské soutěže stanovené v čl. 20 odst. 3 nařízení č. 1/2003, kontroly na místě stanovené prováděcím nařízením Komise (EU) č. 809/2014 ze dne 17. července 2014, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, pokud jde o integrovaný administrativní a kontrolní systém, opatření pro rozvoj venkova a podmíněnost (Úř. věst. 2014, L 227, s. 69), a kontroly prováděné v členských státech podle článku 12 Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 81 o inspekci práce ze dne 11. července 1947 nevyžadují přijetí správního rozhodnutí, které podléhá soudnímu přezkumu.

102    V projednávaném případě však unijní normotvůrce přijetím čl. 12 odst. 3 nařízení č. 1024/2013 rozhodl, tak jak mohl učinit, že kontroly právnických osob uvedených v čl. 10 odst. 1 tohoto nařízení, zejména úvěrových institucí usazených v zúčastněných členských státech, musí být prováděny ECB na základě rozhodnutí.

103    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle článku 288 SFEU je rozhodnutí závazné v celém rozsahu.

104    Unijní normotvůrce tak tím, že stanovil, že právnická osoba podléhá kontrole stanovené v článku 12 nařízení č. 1024/2013 na základě rozhodnutí, přiznal aktu stanovujícímu tuto kontrolu závazné právní účinky.

105    Kromě toho čl. 143 odst. 2 nařízení č. 468/2014 uvádí minimální údaje, které musí obsahovat rozhodnutí o kontrole, tedy předmět a účel kontroly na místě, jakož i skutečnost, že jakékoli bránění kontrole na místě ze strany právnické osoby, která kontrole na místě podléhá, představuje porušení rozhodnutí ECB ve smyslu unijní právní úpravy, aniž by byly dotčeny vnitrostátní právní předpisy. Článek 145 odst. 1 tohoto nařízení upřesňuje, že toto rozhodnutí se oznámí osobě, která podléhá kontrole na místě.

106    Za těchto podmínek má rozhodnutí o kontrole na místě přijaté na základě článku 12 nařízení č. 1024/2013 závazné právní účinky vůči úvěrové instituci, jež je oznámeno, tím, že tuto instituci podrobuje kontrole, jejíž předmět a účel vymezuje.

107    Je zajisté třeba uvést, že na rozdíl od ustanovení článku 21 nařízení č. 1/2003 týkajícího se „[k]ontroly v jiných prostorách“ stanoveného pro provádění pravidel hospodářské soutěže, článek 12 nařízení č. 1024/2013 stanoví, že kontroly na místě se provádějí v „provozních prostorách právnických osob“, a nikoli v „jiných prostorách, na pozemcích a v dopravních prostředcích, včetně bytů ředitelů, vedoucích pracovníků a dalších zaměstnanců dotyčných podniků a sdružení podniků“. Z tohoto pohledu nemohou kontroly na místě u úvěrových institucí zasáhnout do práva na soukromí stejně jako kontroly jiných prostor stanovených pro provádění pravidel hospodářské soutěže.

108    I když rozhodnutí ECB přijaté na základě článku 12 nařízení č. 1024/2013 má pro úvěrovou instituci, které je oznámeno, závazné právní účinky, možnost použít donucovací opatření k provedení tohoto rozhodnutí podléhá, jak stanoví článek 13 tohoto nařízení, povolení vnitrostátního soudního orgánu.

109    Dále je třeba uvést, že na rozdíl také od čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003 článek 12 nařízení č. 1024/2013 nezmiňuje existenci práva na přezkoumání rozhodnutí ECB o kontrole na místě unijním soudem. Pouze ustanovení článku 13 tohoto nařízení týkající se povolení vnitrostátním soudním orgánem stanoví, že zákonnost rozhodnutí ECB o kontrole přezkoumává pouze Soudní dvůr Evropské unie.

110    Z ustanovení článku 13 nařízení č. 1024/2013 však nutně vyplývá, že přinejmenším v případě, že ECB po přijetí rozhodnutí o kontrole na místě podá žádost o povolení soudního orgánu, lze proti tomuto rozhodnutí podat žalobu k Tribunálu.

111    Kromě toho vzhledem k tomu, že se unijní normotvůrce na rozdíl od mechanismu stanoveného v čl. 20 odst. 3 a 4 nařízení č. 1/2003 rozhodl přiznat povahu rozhodnutí všem aktům povolujícím ECB provádět kontroly na místě v úvěrových institucích, není třeba rozlišovat mezi režimem soudního přezkumu těchto aktů podle toho, zda ECB podá žádost o povolení soudním orgánem. Možnost podat žalobu k Tribunálu proti aktu orgánu totiž není podmíněna existencí výslovné zmínky v tomto smyslu v právní úpravě. Kromě toho by opačné řešení mohlo porušit zásadu právní jistoty vzhledem k tomu, že možnost podat k Tribunálu žalobu proti rozhodnutí ECB o kontrole na místě by pak závisela na tom, zda se tento orgán po přijetí tohoto rozhodnutí rozhodne požádat o povolení vnitrostátního soudního orgánu stanovené v článku 13 nařízení č. 1024/2013.

112    Konečně, jak připomíná Komise, mezitímní opatření, která slouží k přípravě konečného rozhodnutí, v zásadě nejsou akty, jež mohou být předmětem žaloby na neplatnost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, EU:C:1981:264, bod 10).

113    Mezitímními akty, které mohou být předmětem žaloby, jsou především akty, jež vyjadřují mezitímní stanovisko orgánu (viz rozsudek ze dne 13. října 2011, Deutsche Post a Německo v. Komise, C‑463/10 P a C‑475/10 P, EU:C:2011:656, bod 50 a citovaná judikatura), což není případ rozhodnutí ECB o kontrole.

114    Kromě toho žaloba na neplatnost rozhodnutí, kterým ECB rozhodla o provedení kontroly na místě v prostorách úvěrové instituce, nepředstavuje nebezpečí záměny jednotlivých fází správního a soudního řízení. Taková žaloba by totiž neměla vést Tribunál k tomu, aby rozhodl o existenci porušení pravidel týkajících se dohledu dotčeného podniku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, EU:C:1981:264, bod 20).

115    Vzhledem k tomu, že se tedy normotvůrce rozhodl v rámci svého prostoru pro uvážení kvalifikovat jako rozhodnutí akty přijaté na základě článku 12 nařízení č. 1024/2013 nezávisle na existenci povolení vydaného vnitrostátním soudním orgánem a zmínit se o existenci přezkumu zákonnosti Soudním dvorem Evropské unie v článku 13 tohoto nařízení, nelze rozhodnutí ECB o kontrolách na místě považovat za mezitímní opatření, která nelze napadnout opravným prostředkem k soudu.

116    Z výše uvedeného vyplývá, že takové rozhodnutí o kontrole na místě přijaté na základě článku 12 nařízení č. 1024/2013, jako je napadené rozhodnutí, může ovlivnit zájmy právnické osoby, které je oznámeno, tím, že podstatným způsobem mění její právní postavení, takže může být předmětem žaloby na neplatnost podané touto osobou k Tribunálu na základě článku 263 SFEU, což ostatně hlavní účastníci řízení nezpochybňují.

117    Proto je žaloba přípustná.

F.      K věci samé

118    Žalobkyně v rámci projednávané žaloby uplatňuje deset žalobních důvodů: první žalobní důvod vycházející z nedostatku pravomoci ECB přijmout napadené rozhodnutí; druhý žalobní důvod vycházející z porušení čl. 12 odst. 1 nařízení č. 1024/2013 v rozsahu, v němž napadené rozhodnutí nebylo nezbytné ve smyslu tohoto ustanovení; třetí žalobní důvod vycházející z porušení téhož ustanovení tím, že ECB řádně nevykonala svou posuzovací pravomoc; čtvrtý žalobní důvod vycházející z porušení zásady proporcionality; pátý žalobní důvod vycházející z porušení práva žalobkyně být vyslechnuta; šestý žalobní důvod vycházející z porušení povinnosti ECB pečlivě a nestranně přezkoumat a posoudit všechny relevantní aspekty projednávaného případu; sedmý žalobní důvod vycházející z nedostatku odůvodnění; osmý žalobní důvod vycházející z porušení zásad ochrany legitimního očekávání a právní jistoty; devátý žalobní důvod vycházející z porušení zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace; desátý žalobní důvod vycházející z porušení článku 19 a bodu 75 odůvodnění nařízení č. 1024/2013, jakož i ze zneužití pravomoci.

119    Žalobní důvody týkající se formální zákonnosti napadeného rozhodnutí je třeba přezkoumat před žalobními důvody týkajícími se jeho opodstatněnosti.

1.      K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z nedostatku pravomoci ECB

120    Žalobkyně tvrdí, že ECB nebyla ke dni napadeného rozhodnutí příslušným orgánem dohledu. Podle článku 12 nařízení č. 1024/2013 může ECB provádět kontroly na místě pouze u významných úvěrových institucí. Podle čl. 6 odst. 5 tohoto nařízení podléhá méně významná úvěrová instituce přímému dohledu ze strany vnitrostátního příslušného orgánu, ledaže by se ECB rozhodla převzít přímý dohled s tím, že úvěrovou instituci bude považovat za významnou.

121    ECB podporovaná Komisí tuto argumentaci zpochybňuje.

122    Ze znění čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1024/2013 tedy plyne, že ECB má výlučnou pravomoc plnit úkoly uvedené v tomto ustanovení ve vztahu ke „všem“ úvěrovým institucím usazeným v zúčastněných členských státech bez rozlišování mezi významnými úvěrovými institucemi a méně významnými úvěrovými institucemi (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. května 2019, Landeskreditbank Baden-Württemberg v. ECB, C‑450/17 P, EU:C:2019:372, body 37 a 38).

123    Podle čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1024/2013 ECB plní své úkoly v rámci jednotného mechanismu dohledu sestávajícího z ECB a vnitrostátních příslušných orgánů a odpovídá za účinné a konzistentní fungování jednotného mechanismu dohledu (rozsudek ze dne 8. května 2019, Landeskreditbank Baden-Württemberg v. ECB, C‑450/17 P, EU:C:2019:372, bod 39).

124    Vnitrostátní příslušné orgány pomáhají ECB při plnění úkolů, které jí svěřuje nařízení č. 1024/2013, a to tak, že na decentralizované úrovni provádí některé z těchto úkolů ve vztahu k méně významným úvěrovým institucím (rozsudek ze dne 8. května 2019, Landeskreditbank Baden-Württemberg v. ECB, C‑450/17 P, EU:C:2019:372, bod 41).

125    Článek 6 odst. 5 písm. d) nařízení č. 1024/2013 stanoví, že pokud jde o úvěrové instituce uvedené v odstavci 4 tohoto článku, tj. méně významné úvěrové instituce, může ECB kdykoli využít vyšetřovací pravomoci uvedené v článcích 10 až 13 tohoto nařízení, tj. zasílat žádosti o informace, provádět obecná šetření a kontroly na místě.

126    Okolnost, že vnitrostátní příslušné orgány v souladu s ustanoveními čl. 6 odst. 6 prvního pododstavce nařízení č. 1024/2013 provádějí decentralizovaně a pod dohledem ECB některé úkoly vymezené v čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení ve vztahu k méně významným úvěrovým institucím, nemá vliv na pravomoc, kterou má ECB k výkonu vyšetřovacích pravomocí vůči těmto institucím, neboť tato ustanovení podle svého znění platí „aniž je dotčen“ čl. 6 odst. 5 uvedeného nařízení, jehož relevantní ustanovení byla uvedena v bodě 125 výše. Stejně tak podle uvedeného čl. 6 odst. 6 druhého pododstavce pravomoc, kterou mají vnitrostátní příslušné orgány k provádění kontrol na místě v uvedených institucích v souladu s jejich vnitrostátními právními předpisy, platí rovněž „aniž jsou dotčeny“ články 10 až 13 dotyčného nařízení, které se týkají vyšetřovacích pravomocí ECB.

127    Pravomoc ECB provádět kontroly na místě v méně významných úvěrových institucích je potvrzena článkem 12 nařízení č. 1024/2013. Tento článek totiž stanoví, že ECB může provádět kontroly na místě v prostorách právnických osob uvedených v čl. 10 odst. 1 tohoto nařízení, jehož písmeno a) zmiňuje úvěrové instituce usazené v zúčastněných členských státech bez rozlišení mezi významnými institucemi a méně významnými institucemi.

128    Okolnost, na niž poukazuje žalobkyně, že článek 12 nařízení č. 1024/2013 stanoví, že ECB může provádět kontroly na místě v jakémkoli jiném podniku zahrnutém do dohledu na konsolidovaném základě, vykonává-li ECB dohled na konsolidovaném základě podle čl. 4 odst. 1 písm. g) tohoto nařízení, na tomto závěru nic nemění, neboť uvedený článek 12 pouze přidává k právnickým osobám uvedeným v čl. 10 odst. 1 uvedeného nařízení jiné subjekty, ve kterých ECB může provádět kontrolu na místě.

129    Článek 6 odst. 5 písm. d) nařízení č. 1024/2013 je v rozsahu, v němž svěřuje ECB pravomoc provádět kontrolu na místě v méně významné úvěrové instituci, rovněž v souladu s bodem 16 odůvodnění tohoto nařízení, podle něhož by ECB měla mít možnost vykonávat své úkoly dohledu vůči „všem“ úvěrovým institucím, jakož i s bodem 47 odůvodnění uvedeného nařízení, podle kterého by ECB měla mít v zájmu účinného plnění svých úkolů možnost provádět kontroly na místě „v případě potřeby“ ve spolupráci s vnitrostátními příslušnými orgány.

130    Z výše připomenutých ustanovení nařízení č. 1024/2013 tudíž vyplývá, že ECB má ve vztahu k méně významné úvěrové instituci pravomoc využívat vyšetřovací pravomoci stanovené v článcích 10 až 13 uvedeného nařízení, zejména pravomoc provádět kontrolu na místě.

131    Možnost ECB provádět kontroly na místě v méně významných úvěrových institucích je navíc výslovně připomenuta v čl. 138 druhé větě nařízení č. 468/2014.

132    Kromě toho pravomoc ECB provádět kontroly na místě v méně významných úvěrových institucích není vyvrácena některými publikacemi tohoto orgánu, jako je příručka k bankovnímu dohledu vydaná v průběhu listopadu 2014, pokyny pro kontroly na místě a šetření interního modelu vydané v průběhu září 2018 nebo veřejné konzultace vedené ECB před přijetím uvedených pokynů. V tomto ohledu stačí konstatovat, že tyto publikace, které nemají závaznou povahu, jak ostatně připomíná každá z nich, nemohou jakýmkoliv způsobem omezit pravomoci, jež unijní normotvůrce svěřil ECB. Kromě toho žádná z těchto publikací nevylučuje možnost ECB provádět kontroly na místě v méně významných úvěrových institucích. Tuto možnost naopak připomínají příručka k bankovnímu dohledu (bod 75) a dokument nazvaný „Dohled nad méně významnými subjekty v rámci jednotného mechanismu dohledu“ zveřejněný v průběhu listopadu 2017 (strany 3 a 10).

133    Ostatní argumenty žalobkyně musí být odmítnuty.

134    Zaprvé žalobkyně nemůže s cílem prokázat, že pravomoc ECB provádět kontroly na místě v méně významných úvěrových institucích představuje „anomálii“ v rámci jednotného mechanismu dohledu, důvodně tvrdit, že ECB nemůže ukládat dotyčným subjektům povinnosti k nápravě nedostatků zjištěných při kontrolách.

135    Pravomoc provádět kontroly na místě v méně významných úvěrových institucích, kterou unijní normotvůrce svěřil ECB, je totiž v souladu se zřízením jednotného mechanismu dohledu sestávajícího z ECB a vnitrostátních příslušných orgánů a s kontrolou vykonávanou ECB nad plněním některých úkolů stanovených v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1024/2013 vnitrostátními příslušnými orgány vůči méně významným úvěrovým institucím, které spadají do její výlučné pravomoci, ale u nichž článek 6 uvedeného nařízení umožňuje decentralizované provádění (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. května 2019, Landeskreditbank Baden-Württemberg v. ECB, C‑450/17 P, EU:C:2019:372, bod 49).

136    V souladu s ustanoveními čl. 6 odst. 5 nařízení č. 1024/2013 má ECB kromě možnosti kdykoli si vyžádat informace, provést obecná šetření nebo kontroly na místě u méně významných úvěrových institucí, několik výsad týkajících se obezřetnostního dohledu nad těmito institucemi, jako je například výsada účelově nebo pravidelně požadovat od vnitrostátních příslušných orgánů informace o plnění jejich úkolů nebo, je-li to nezbytné k zajištění soudržného uplatňování vysokých standardů dohledu, výsada kdykoli rozhodnout, že bude sama vykonávat veškeré příslušné pravomoci ve vztahu k jedné nebo víceru méně významných úvěrových institucí. Článek 6 odst. 6 tohoto nařízení ostatně stanoví, že pokud mají vnitrostátní příslušné orgány nadále pravomoci podle vnitrostátních právních předpisů získávat informace a provádět v méně významných úvěrových institucí kontroly na místě, informují ECB o přijatých opatřeních a „úzce“ koordinují tato opatření s ECB.

137    Zadruhé tvrzení žalobkyně, podle kterého si ECB byla vědoma, že nemá pravomoc přijmout napadené rozhodnutí, a „částečně i z tohoto důvodu“ rozhodla rozhodnutím oznámeným dopisem ze dne 1. března 2019 o klasifikaci žalobkyně jako významného subjektu, je neopodstatněné. Žádné ustanovení ani žádná zásada totiž nezakazuje ECB provést kontrolu v prostorách méně významného subjektu a zároveň nebo později ho klasifikovat jako významný subjekt. Tvrzení žalobkyně, podle něhož si ECB byla vědoma, že nemá pravomoc, je ostatně v rozporu s napadeným rozhodnutím, které dvakrát uvádí, že ECB má pravomoc přijmout rozhodnutí o kontrole vůči méně významné úvěrové instituci (viz strany 1 a 4 tohoto rozhodnutí).

138    První žalobní důvod tedy musí být zamítnut jako neopodstatněný.

2.      K sedmému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nedostatku odůvodnění

139    Žalobkyně tvrdí, že ECB nesplnila svou povinnost uvést odůvodnění, neboť dopis ze dne 14. února 2019 nijak neuvádí důvody, proč se ECB rozhodla provést kontrolu na místě.

140    ECB tvrdí, že žalobní důvod musí být zamítnut.

141    Odůvodnění požadované zejména článkem 296 SFEU musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí jasně a jednoznačně popisovat úvahy orgánu, který akt vydal, aby dotčené osoby byly seznámeny s důvody přijatého opatření a příslušný soud mohl provést přezkum. (viz rozsudek ze dne 8. května 2019, Landeskreditbank Baden-Württemberg v. ECB, C‑450/17 P, EU:C:2019:372, bod 85 a citovaná judikatura).

142    Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, jímž je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky výše uvedeného článku 296, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale též s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudek ze dne 8. května 2019, Landeskreditbank Baden-Württemberg v. ECB, C‑450/17 P, EU:C:2019:372, bod 87 a citovaná judikatura).

143    Povinnost uvést odůvodnění aktů unijních orgánů stanovená v článku 296 SFEU je podstatnou formální náležitostí, kterou je třeba odlišovat od otázky opodstatněnosti odůvodnění, jež je součástí posouzení hmotněprávní legality sporného aktu (viz rozsudek ze dne 10. července 2008, Bertelsmann a Sony Corporation of America v. Impala, C‑413/06 P, EU:C:2008:392, bod 181 a citovaná judikatura).

144    Pokud jde o rozhodnutí o kontrole přijatá na základě článku 12 nařízení č. 2014/2013, čl. 143 odst. 2 nařízení č. 468/2014 stanoví:

„Aniž by byl dotčen článek 142 [nařízení č. 468/2014] a podle čl. 12 odst. 3 nařízení [č. 1024/2013] jsou kontroly na místě prováděny na základě rozhodnutí ECB, které stanoví alespoň tyto skutečnosti:

a)      předmět a účel kontroly na místě a

b)      skutečnost, že jakékoli bránění kontrole na místě ze strany právnické osoby, která kontrole na místě podléhá, představuje porušení rozhodnutí ECB ve smyslu čl. 18 odst. 7 nařízení [č. 1024/2013], aniž by byly dotčeny vnitrostátní právní předpisy, jak je stanoveno v čl. 11 odst. 2 nařízení [č. 1024/2013].“

145    V projednávaném případě dopis ze dne 14. února 2019 oznamující napadené rozhodnutí žalobkyni uvádí, že kontrola na základě článku 12 nařízení č. 1024/2013 a článků 143 až 146 nařízení č. 468/2014 bude provedena v souladu s rozhodnutím Rady dohledu ze dne 10. ledna 2019. Zmiňuje, že cílem této kontroly je úvěrové riziko a upřesňuje, že se týká žalobkyně a společností její skupiny. Uvádí, že tato kontrola je plánována na březen 2019 a vedoucí kontrolní mise bude kontaktovat žalobkyni za účelem uspořádání první schůzky.

146    Je třeba mít za to, že v rozsahu, v němž uvedený dopis ze dne 14. února 2019 uvádí, že cílem kontroly na místě je úvěrové riziko, zmiňuje sice stručně, ale dostatečně jasně v souladu s čl. 143 odst. 2 písm. a) nařízení č. 468/2014 jak předmět kontroly, a to úvěrové riziko, tak její cíl, tedy analýzu tohoto rizika ze strany ECB. V tomto ohledu ECB neměla v tomto dopise povinnost uvést podezření z protiprávního jednání, což žalobkyně ostatně netvrdí (viz body 188 a 226 níže).

147    Pojem „úvěrové riziko“ je základním pojmem bankovní činnosti, který je jednoznačný a v podstatě odpovídá riziku, že dlužník nevrátí svůj úvěr. Je zmíněn v článku 1 nařízení č. 575/2013, v článku 79 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/UE ze dne 26. června 2013, o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES (Úř. věst. 2013, L 176, s. 338) a je ostatně předmětem zásady 17 základních zásad účinného bankovního dohledu vypracovaných Basilejským výborem pro bankovní dohled vydaných v září 2012 (dále jen „Základní zásady účinného bankovního dohledu“), které nejsou závazné, ale jsou podle vlastních slov „de facto minimálním standardem v oblasti regulace a dohledu nad bankami a bankovními systémy“.

148    Je třeba rovněž zdůraznit, že v průběhu schůzky konané dne 5. března 2019, tedy několik dní před začátkem kontroly, poskytl vedoucí kontrolní mise upřesnění ohledně dotčené kontroly prostřednictvím dokumentu předaného žalobkyni. Konkrétně upřesnil rozsah mise, nazvané „úvěrové riziko a řízení“, a podrobně popsal obsah kontroly, pokud jde o klasifikaci a rezervy, evidenci zásob (prodaná zabavená aktiva), oceňování kolaterálu a fondů (aktiva držená za účelem prodeje), kvalitu údajů a správy, jakož i obchodní model (viz strana 2 tohoto dokumentu).

149    Napadené rozhodnutí bylo mimoto přijato v kontextu, který byl žalobkyni znám. Ta byla v pravidelném kontaktu s FKTK, jež pozorně sledovala rizika, kterým byla žalobkyně vystavena v oblasti úvěrů již několik let, a přijala vůči ní, jak bylo uvedeno v bodech 9 a 12 výše, rozhodnutí o obezřetnostním dohledu týkající se zejména těchto rizik v letech 2016 a 2017. Žalobkyně byla v přímém kontaktu s ECB, jelikož jí napsala dne 5. července a 12. září 2018, aby ji požádala o zásah do obezřetnostního dohledu, a předsedkyně Rady dohledu ECB jí dopisem ze dne 8. října 2018 odpověděla, že sdílí stanovisko FKTK, podle kterého její situace vyžaduje zvláštní obezřetnostní dohled. Žalobkyně znala všechny aspekty rozhodčího řízení, jež sama zahájila. Nakonec byla informována o postupu převzetí přímého dohledu ze strany ECB, přičemž návrh příslušného rozhodnutí jí byl zaslán dopisem ECB ze dne 11. února 2019.

150    I když tedy žalobkyně neměla k datu podání žaloby k dispozici návrh rozhodnutí považovaný za přijatý Radou guvernérů, který byl důvěrný na základě čl. 10 odst. 4 Protokolu č. 4 o statutu Evropského systému centrálních bank a ECB [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, ECB v. Espírito Santo Financial (Portugalsko), C‑442/18 P, EU:C:2019:1117, body 43 až 46], znala dostatečně odůvodnění napadeného rozhodnutí pro účely posouzení jeho opodstatněnosti.

151    Navíc je třeba uvést, že žalobkyni byla sdělena nedůvěrná verze návrhu rozhodnutí považovaného za přijaté Radou guvernérů v návaznosti na organizační procesní opatření přijaté Tribunálem. Tento návrh, jehož hlavní důvody byly uvedeny v bodech 23 až 27 výše, připomíná nedávný průběh dohledu nad žalobkyní a zmiňuje, že nedostatky a porušení platných ustanovení, které podrobně uvádí, byly zjištěny v průběhu předchozích let a nebyly předmětem náležitých opatření ze strany žalobkyně. Uvádí, že doporučení ICSID brání FKTK provést veškerá opatření v oblasti dohledu vůči žalobkyni, že ECB připravuje převzetí přímého dohledu nad žalobkyní a kontrola na místě umožní ECB provést vlastní analýzu situace žalobkyně. Dodává, že současně s předvídaným převzetím přímého dohledu nad žalobkyní bude ECB schopna přijímat opatření v oblasti dohledu nezbytná k zajištění toho, aby žalobkyně dodržovala obezřetnostní požadavky.

152    Uvedené oznámení tak žalobkyni umožnilo získat přesnější informace ohledně důvodů napadeného rozhodnutí, ke kterým jí bylo umožněno se vyjádřit ve fázi repliky.

153    Sedmý žalobní důvod tedy musí být zamítnut jako neopodstatněný.

3.      K pátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení práva žalobkyně být vyslechnuta

154    Žalobkyně tvrdí, že ECB porušila její právo být vyslechnuta tím, že jí před přijetím napadeného rozhodnutí neumožnila vyjádřit se k zamýšlené kontrole na místě.

155    ECB podporovaná Komisí tuto argumentaci zpochybňuje.

156    Úvodem Tribunál konstatuje, že na podporu žalobního důvodu vycházejícího z porušení práva být vyslechnut žalobkyně pouze stručně uvádí, že jí nebylo umožněno vyjádřit se k plánované kontrole na místě před přijetím napadeného rozhodnutí.

157    Podle čl. 41 odst. 2 Listiny zahrnuje právo na řádnou správu právo každého být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout.

158    V projednávané věci žádné ustanovení nařízení č. 1024/2013 nebo nařízení č. 468/2014 nestanoví, že rozhodnutí o kontrole úvěrové instituce předchází možnost této instituce být vyslechnuta. Tato okolnost však sama o sobě nemůže zprostit ECB její povinnosti vyslechnout před přijetím rozhodnutí o kontrole subjekt, kterému je určeno. Právo být vyslechnut, základní právo zaručené Listinou, totiž platí i pro ECB, aniž to výslovně stanoví jiné ustanovení.

159    Nicméně zaprvé, i když článek 22 nařízení č. 1024/2013, nadepsaný „Spravedlivé řízení pro přijímání rozhodnutí v oblasti dohledu“, v odstavci 1 stanoví, že ECB poskytne osobám, vůči kterým jsou vydávána rozhodnutí o dohledu, možnost být vyslechnuty v souladu s článkem 4 a oddílem 2 kapitoly III uvedeného nařízení, nadepsaným „Zvláštní pravomoci dohledu“, tento článek 22 se nevztahuje na opatření přijatá v souladu s ustanoveními oddílu 1 uvedené kapitoly, nadepsaným „Vyšetřovací pravomoci“.

160    Navíc článek 145 nařízení č. 468/2014, nadepsaný „Postup pro provádění kontroly na místě a oznámení této kontroly“, v odstavci 1 první větě stanoví, že ECB oznámí právnické osobě, která podléhá kontrole na místě, rozhodnutí ECB, jakož i totožnost členů týmu pro provádění kontroly na místě alespoň pět pracovních dnů před zahájením kontroly na místě, ale neuvádí, že by dotyčná osoba měla právo být vyslechnuta.

161    Především článek 31 nařízení č. 468/2014, nadepsaný „Právo být vyslechnut“, v poslední větě odstavce 1 výslovně stanoví, že na oddíl 1 kapitoly III nařízení č. 1024/2013 se ustanovení uvedeného článku nevztahují.

162    Použitelná právní úprava tedy stanoví, že právnickým osobám, na něž se vztahují vyšetřovací úkony uvedené v oddíle 1 kapitoly III nařízení č. 1024/2013, včetně kontroly na místě, právo být vyslechnuty před přijetím uvedeného úkonu nepřísluší.

163    Stanovením, že dotyčné osoby nejsou před přijetím vyšetřovacího úkonu vyslechnuty, je použitelná právní úprava v souladu s povahou takového opatření, jehož jediným účelem je shromáždit informace (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 26. června 1980, National Panasonic v. Komise, 136/79, EU:C:1980:169, bod 21, a stanovisko generálního advokáta Wahla ve věci Italmobiliare v. Komise, C‑268/14 P, nezveřejněné, EU:C:2015:697, bod 119).

164    Kromě toho z čl. 22 odst. 1 nařízení č. 1024/2013 vyplývá, že rozhodnutí, kterými ECB případně rozhoduje o uložení obezřetnostních opatření ve světle informací získaných během vyšetřování, musí být předmětem řízení zahrnujícího právo dotčených osob být vyslechnuty.

165    Kromě toho je třeba připomenout, že skutečnost, že kontrola probíhá několik měsíců, zahrnuje ověřování na místě a slyšení dotyčného podniku, jehož prohlášení jsou zakládána do spisu, může umožnit mít za to, že dotyčný podnik byl informovaně vyslechnut během kontroly (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. prosince 2008, Sopropé, C‑349/07, EU:C:2008:746, body 45 a 46).

166    Tribunál konstatuje, že v projednávané věci mělo být podle prezentace provedené vedoucím kontrolní mise dne 5. března 2019 naplánováno několik schůzek mezi členy týmu pro provádění kontroly a odpovědnými osobami žalobkyně ohledně relevantních témat (viz s. 5 této prezentace). Z této prezentace rovněž vyplývá, že před zasláním závěrečné zprávy a „závěrečnou“ schůzkou bylo plánováno zaslání návrhu zprávy o kontrole a „výstupní“ schůzka (viz s. 7 této prezentace).

167    Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí ECB provést kontrolu na místě v úvěrové instituci podle článku 12 nařízení č. 1024/2013 nepodléhá právu dotčeného subjektu být vyslechnut před přijetím uvedeného rozhodnutí.

168    ECB je povinna poskytnout dotčeným osobám možnost být vyslechnuty až po rozhodnutí o provedení kontroly na místě a před případným přijetím rozhodnutí podle článku 4 a oddílu 2 kapitoly III nařízení č. 1024/2013.

169    Pro úplnost, za předpokladu, že ECB byla povinna vyslechnout žalobkyni před přijetím napadeného rozhodnutí, je třeba připomenout, že porušení práva na obhajobu, a konkrétně práva být vyslechnut, vede ke zrušení rozhodnutí přijatého na konci dotčeného správního řízení pouze tehdy, pokud toto řízení mohlo bez této vady dospět k jinému výsledku (viz rozsudek ze dne 4. dubna 2019, OZ v. EIB, C‑558/17 P, EU:C:2019:289, bod 76 a citovaná judikatura).

170    V projednávaném případě přitom z písemností ve spise nevyplývá, že pokud by žalobkyně byla vyslechnuta před přijetím napadeného rozhodnutí, řízení mohlo vést k jinému výsledku. V tomto ohledu Tribunál uvádí, že žalobkyně nic takového netvrdí a napadené rozhodnutí bylo přijato v kontextu, který jí byl znám, jak bylo uvedeno v bodě 149 výše.

171    Pátý žalobní důvod tedy musí být zamítnut.

4.      Ke druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 12 odst. 1 nařízení č. 1024/2013 v rozsahu, v němž napadené rozhodnutí nebylo nezbytné ve smyslu tohoto ustanovení, a ke čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady proporcionality

172    V rámci druhého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že podle čl. 12 nařízení č. 1024/2013 musí být kontrola na místě nezbytná. Kontrola na místě, jíž byla podrobena, byla přitom odvetným opatřením, kterým ECB prokázala, že netoleruje žádnou kritiku. V dopise ze dne 14. února 2019 ECB nevymezila jasně rozsah a účel kontroly na místě. Nevysvětlila, proč byla kontrola na místě nezbytná pro analýzu úvěrového rizika. Toto riziko je však předmětem pozorného sledování ze strany FKTK již mnoho let. Všechna rozhodnutí žalobkyně v oblasti úvěrů byla monitorována FKTK a všechna rozhodnutí týkající se částky přesahující částku 50 000 eur byla předkládána k jejímu schválení. Již dlouho nebyla provedena žádná změna portfolia úvěrů žalobkyně bez souhlasu FKTK.

173    V rámci čtvrtého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje zásadu proporcionality. ECB měla k dosažení sledovaného cíle použít nejméně invazivní prostředek. Žalobkyně byla vždy ochotna poskytnout ECB a FKTK veškeré nezbytné informace. Nebylo prokázáno, že kontrole na místě, zejména prováděné ECB, nemohlo být zabráněno jinými vhodnými vyšetřovacími úkony. Kontroly na místě prováděné ECB jsou přísnější než kontroly prováděné vnitrostátními příslušnými orgány, zejména proto, že jsou prováděny úředníky, kteří nemluví jazykem dotyčné země. To platí zejména pro Lotyšsko, jehož jazyk není za hranicemi země příliš rozšířen. Kromě toho načasování kontroly bylo zneužívající vzhledem k tomu, že v okamžiku kontroly prováděla žalobkyně svůj roční audit u třetího podniku a ECB odmítla odložit kontrolu o jeden měsíc. Žalobkyně nemohla včas dokončit svůj roční audit a FKTK jí z tohoto důvodu uložila pokutu.

174    ECB podporovaná Komisí tuto argumentaci zpochybňuje.

175    Vzhledem ke spojitosti mezi druhým a čtvrtým žalobním důvodem je třeba tyto dva žalobní důvody přezkoumat společně.

176    Podle čl. 12 odst. 1 nařízení č. 1024/2013 může ECB provádět veškeré nezbytné kontroly na místě v provozních prostorách institucí podléhajících dohledu, zejména v úvěrových institucích usazených v zúčastněných členských státech.

177    Přívlastek „nezbytný“ použitý v čl. 12 odst. 1 nařízení č. 1024/2013 je v souladu se zásadou proporcionality, která vyžaduje, aby akty unijních orgánů byly způsobilé k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou a nepřekračovaly meze toho, co je nezbytné k dosažení těchto cílů, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující a způsobené nevýhody nesmějí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (rozsudky ze dne 22. ledna 2013, Sky Österreich, C‑283/11, EU:C:2013:28, bod 50, a ze dne 6. září 2017, Slovensko a Maďarsko v. Rada, C‑643/15 a C.647/15, EU:C:2017:631, bod 206).

178    Posouzení přiměřenosti opatření je třeba skloubit s dodržováním prostoru pro uvážení případně přiznanému unijním orgánům při jeho přijímání (viz rozsudek ze dne 8. května 2019, Landeskreditbank Baden-Württemberg v. ECB, C‑450/17 P, EU:C:2019:372, bod 53 a citovaná judikatura). ECB má přitom při přijímání aktu týkajícího se obezřetnostního dohledu nad úvěrovou institucí, jako je tomu v projednávané věci, široký prostor pro uvážení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. května 2019, Landeskreditbank Baden-Württemberg v. ECB, C‑450/17 P, EU:C:2019:372, bod 86).

179    V souladu s judikaturou citovanou v bodě 177 výše se nezbytnost a přiměřenost kontroly na místě musí posuzovat s ohledem na cíle sledované právní úpravou.

180    V tomto ohledu je třeba připomenout, že cílem obezřetnostního dohledu nad úvěrovými institucemi je zajistit bezpečnost a odolnost těchto institucí, stabilitu finančního systému a ochranu vkladatelů (viz body 30 a 65 odůvodnění nařízení č. 1024/2013).

181    Řádné řízení úvěrových rizik úvěrovými institucemi je jedním z hlavních cílů obezřetnostního dohledu, jak vyplývá z článku 1 nařízení č. 575/2013, z článku 79 směrnice 2013/36 a ostatně ze zásady 17 Základních zásad účinného bankovního dohledu.

182    Kromě toho je třeba uvést, že každá úvěrová instituce podléhá „průběžnému“ obezřetnostnímu dohledu ze strany příslušných orgánů (viz bod 37 odůvodnění nařízení č. 1024/2013, bod 3 odůvodnění směrnice 2013/36 a bod 25 odůvodnění nařízení č. 575/2013).

183    Příslušné orgány mají v souladu s články 14 až 16 nařízení č. 1024/2013 a článkem 104 směrnice 2013/36 pravomoci, které jim umožňují odejmout úvěrové instituci povolení nezbytné k výkonu její činnosti, bránit nabývání podílu v této instituci a ukládat opatření v oblasti dohledu, zejména posílení jejího řízení, zlepšení jejího postavení v oblasti kapitálu nebo likvidity, omezení hospodářské činnosti, převodu činností nebo odstoupení členů řídicího orgánu z funkce.

184    Příslušné orgány mají rovněž v souladu s články 9 až 13 nařízení č. 1024/2013 a čl. 65 odst. 3 směrnice 2013/36 vyšetřovací pravomoci, které jim umožňují požadovat veškeré informace nezbytné k plnění jejich úkolů, včetně informací, jež se mají poskytovat v pravidelných intervalech a ve formátech stanovených pro účely dohledu a související statistické účely, pravomoci provádět šetření a kontroly na místě. Bod 47 odůvodnění nařízení č. 1024/2013 uvádí, že ECB by měla mít možnost vyžádat si veškeré potřebné informace a provádět šetření a kontroly na místě, „aby mohla účinně plnit své úkoly“.

185    Příslušné orgány provádějí v souladu s články 97 a 99 směrnice 2013/36 přezkum a hodnocení. Stanoví frekvenci a intenzitu přezkumů a hodnocení s ohledem na velikost, systémovou důležitost, povahu, rozsah a složitost činností dotyčné instituce a zohlední přitom zásadu proporcionality. Přezkum a hodnocení se aktualizuje nejméně jednou ročně u institucí, na které se vztahují programy dohledových šetření. Tento program, jenž obsahuje plán kontrol na místě, se vztahuje na instituce, u nichž výsledky zátěžových testů nebo výsledky procesu dohledu a hodnocení odhalují značná rizika, pokud jde o jejich finanční odolnost nebo porušení příslušných ustanovení, instituce, které představují systémové riziko pro finanční systém, a všechny ostatní instituce, považují-li to příslušné orgány za nezbytné. Příslušné orgány mohou, je-li to vhodné podle uvedeného článku 97, uplatnit taková opatření, jako je zvýšení počtu nebo četnosti kontrol na místě instituce nebo stálá přítomnost příslušného orgánu v instituci.

186    Zásady 9 a 10 Základních zásad účinného bankovního dohledu ostatně stanoví, že orgán dohledu použije své zdroje poměrně k rizikovému profilu a systémovému významu banky. Uvádějí, že tento orgán použije metodu, která vhodným způsobem kombinuje kontroly na místě a kontroly na dálku. Na jedné straně orgán dohledu analyzuje obezřetnostní stav a statistické výkazy poskytnuté bankami. Na druhé straně ověřuje zprávy poskytnuté bankami, a to na žádost a v pravidelných intervalech zcela nezávisle tím, že provádí kontroly na místě nebo využívá externích auditorů. Je v pravidelném kontaktu se správní radou, externími členy správní rady, vedením a řídícími pracovníky. Schází se pravidelně s vedením a správní radou. Může se obrátit na nezávislé třetí osoby, ale nemůže na třetí osoby delegovat svou obezřetnostní odpovědnost.

187    Z bodů odůvodnění, ustanovení a zásad připomenutých v bodech 182 až 186 výše vyplývá, že úvěrové instituce podléhají „průběžnému“ obezřetnostnímu dohledu, který spočívá v kombinaci kontrol na dálku prováděných na základě informací pravidelně sdělovaných příslušným orgánům a kontrol na místě, jež umožňují ověřit sdělované informace. Kontroly na dálku nejsou v zásadě zaměnitelné s kontrolami na místě, které umožňují příslušnému orgánu zejména nezávisle ověřit informace, jež tyto instituce deklarovaly.

188    Je třeba upřesnit, že na rozdíl od kontrol prováděných Komisí na základě čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003, jejichž cílem je odhalit porušení článků 101 a 102 SFEU, je cílem kontrol na místě prováděných ECB ověřit v rámci průběžného dohledu kombinujícího kontroly na dálku s kontrolami na místě, že úvěrové instituce zajišťují řádné řízení a pokrytí svých rizik a že sdělované informace jsou spolehlivé, takže provádění těchto kontrol není podmíněno podezřením na porušení předpisů. Žalobkyně to ostatně netvrdí.

189    Závěr uvedený v bodě 188 výše není v rozporu se zněním čl. 13 odst. 2 druhé věty nařízení č. 1024/2013, podle kterého může vnitrostátní soudní orgán při kontrole přiměřenosti těchto donucovacích opatření požádat ECB o podrobné vysvětlení, zejména důvodů, na jejichž základě má ECB podezření, že došlo k porušení aktů uvedených v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci tohoto nařízení, a závažnosti tohoto podezření ohledně porušení a povahy účasti osoby, jíž se donucovací opatření týkají.

190    Článek 13 odst. 2 druhá věta nařízení č. 1024/2013 se totiž netýká nezbytnosti kontroly na místě, ale kontroly přiměřenosti zamýšlených donucovacích opatření, zejména pokud se zjistí, že určitá osoba kontrolu odmítá.

191    Z ustanovení, bodů odůvodnění a zásad připomenutých v bodech 182 a 186 výše konečně vyplývá, že četnost a intenzita kontrol na místě se stanoví s ohledem na zásadu proporcionality.

192    V projednávaném případě z napadeného rozhodnutí zaprvé vyplývá, že FKTK identifikovala nedostatky a porušení použitelných ustanovení během let předcházejících kontrole a že žalobkyně nepřijala náležitá opatření k nápravě obezřetnostních obav vyplývajících z těchto zjištění.

193    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že na podporu druhého a čtvrtého žalobního důvodu žalobkyně neuvádí žádný argument, který by zpochybňoval existenci nedostatků a porušení použitelných ustanovení uvedených v napadeném rozhodnutí. Zejména netvrdí, že před vnitrostátními soudy napadla rozhodnutí FKTK přijatá v průběhu února 2016 a srpna 2017 a neuvedla výsledek případných soudních řízení. Nezpochybňuje konstatování uvedené v napadeném rozhodnutí, podle kterého nepřijala náležitá opatření k nápravě dotčených obezřetnostních obav.

194    Zadruhé argument žalobkyně, podle něhož byla ochotna poskytnout ECB veškeré nezbytné informace, nemůže obstát, neboť takové sdělení nebylo rovnocenné možnosti ECB ověřit na místě úplnost a důvěryhodnost poskytnutých informací a pořádat schůzky k různým tématům se zástupci žalobkyně.

195    Zatřetí skutečnost, že úvěrové riziko, kterému byla žalobkyně vystavena, bylo po mnoho let sledováno FKTK, což zejména neslo s sebou to, že všechna rozhodnutí žalobkyně týkající se částky převyšující 50 000 EUR podléhala schválení FKTK, nezpochybňuje nezbytnost kontroly na místě. Tento průběžný dohled potvrzuje pozornost, již FKTK věnuje úvěrovému riziku a neodporuje důvodu napadeného rozhodnutí, podle kterého žalobkyně nepřijala náležitá opatření k nápravě nedostatků a porušení již identifikovaných použitelných ustanovení.

196    Začtvrté žalobkyně nemůže důvodně tvrdit, že napadené rozhodnutí představuje odvetné opatření namířené proti ní. V tomto ohledu nepředstavuje prohlášení člena správní revizní komise ECB, které bylo učiněno na konferenci konané dne 21. listopadu 2017, podle něhož by mohl v případě formálního řízení zahájeného úvěrovou institucí vůči ní příslušný orgán reagovat zintenzivněním dohledu, dostatečně průkazný důkaz toho, že by napadené rozhodnutí bylo odvetným opatřením, jelikož toto krátké prohlášení bylo učiněno „na osobní úrovni“, nemusí nutně znamenat existenci odvetného opatření a není konkretizované.

197    Zapáté argument vycházející z toho, že v dopise generálního ředitele ze dne 14. února 2019 ECB jasně neuvedla rozsah a účel kontroly na místě a nevysvětlila, proč je kontrola nezbytná pro analýzu úvěrového rizika, je třeba odmítnout. Otázka, zda je uvedený dopis ze dne 14. února 2019 dostatečně odůvodněn, již totiž byla přezkoumána v bodech 145 až 150 výše a v každém případě se týká procesní formality oznámení stanovené v článku 145 nařízení č. 468/2014, která musí být odlišena od otázky opodstatněnosti napadeného rozhodnutí, jež spadá do hmotněprávní legality sporného aktu v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 143 výše.

198    Zašesté argument žalobkyně, podle kterého jsou kontroly ECB přísnější než kontroly příslušných vnitrostátních orgánů, musí být odmítnut jako skutkově nepodložený.

199    Na jedné straně, jak tvrdí ECB, kontroly prováděné ECB a kontroly prováděné vnitrostátními příslušnými orgány jsou totiž založeny na stejných normách. Žalobkyně to ostatně nezpochybňuje. Na druhé straně, jak rovněž tvrdí ECB, použití anglického jazyka kontrolními úředníky nelze v projednávaném případě považovat za výrazné omezení, jelikož zástupci žalobkyně nebyli v tomto jazyce povinni komunikovat s úředníky kontrolního týmu a žalobkyně si navíc později zvolila angličtinu jako jediný jazyk komunikace s ECB.

200    Kromě toho okolnost, že kontroly ECB jsou přísnější než kontroly vnitrostátních příslušných orgánů, nemůže v žádném případě prokázat, že jsou nepřiměřené.

201    Nakonec zasedmé nebyl prokázán zneužívající charakter načasování kontroly. V tomto ohledu Tribunál poznamenává, že kontrola začala více než tři týdny po obdržení dopisu ze dne 14. února 2019 a předcházela jí zahajovací schůzka obsahující upřesnění jejího průběhu, což žalobkyni umožnilo přijmout organizační opatření před začátkem kontroly. Okolnost, že žalobkyně prováděla audit svých ročních účetních závěrek v průběhu kontroly, neumožňuje prokázat zneužívající povahu tohoto načasování. Uložit ECB povinnost odložit kontrolu pouze z toho důvodu, že úvěrová instituce musí provést audit svých ročních účetních závěrek, by mohlo ohrozit cíl finanční stability, zatímco čl. 6 odst. 5 nařízení č. 1024/2013 naopak stanoví, že ECB může „kdykoliv“ využít pravomoc provádět kontrolu na místě. Dále není prokázáno, že kontrola žalobkyni zabránila ve včasném dokončení auditu svých ročních účetních závěrek. V tomto ohledu je třeba zaprvé konstatovat, že úvěrové instituce musí přijmout nezbytná opatření k dodržení zákonných lhůt pro předložení jejich auditované účetní závěrky, zadruhé podle rozhodnutí FKTK ze dne 14. května 2019, kterým byla žalobkyni uložena sankce, se žalobkyně již zpozdila s předložením svých účetních závěrek v roce 2017 a zatřetí zpoždění žalobkyně s předložením jejích auditovaných ročních účetních závěrek lze rovněž případně vysvětlit nedostatkem prostředků nasazených auditorským týmem.

202    Za těchto podmínek ECB mohla mít při výkonu své široké posuzovací pravomoci právem za to, že provedení kontroly na místě v prostorách žalobkyně bylo nezbytné ve smyslu čl. 12 odst. 1 nařízení č. 1024/2013 k provedení posouzení úvěrového rizika, kterému byla žalobkyně vystavena, a obecně k zajištění odolnosti této instituce, stability finančního systému a ochrany vkladatelů. Kromě toho není prokázáno, že by ECB mohla použít méně omezující opatření než je kontrola na místě, kterou provedla, ani že nepříznivé následky způsobené tímto kontrolním opatřením byly nepřiměřené sledovanému cíli.

203    Z výše uvedeného vyplývá, že druhý a čtvrtý žalobní důvod je třeba zamítnout jako neopodstatněné.

5.      Ke třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 12 odst. 1 nařízení č. 1024/2013 tím, že ECB řádně nevykonala svou posuzovací pravomoc a k šestému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení povinnosti ECB pečlivě a nestranně přezkoumat a posoudit všechny relevantní aspekty projednávaného případu

204    V rámci třetího žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že ECB nezohlednila diskreční povahu rozhodnutí provést kontrolu na místě. Není prokázáno, že ECB vykonala svou posuzovací pravomoc, pokud jde o otázku, zda byla kontrola na místě přiměřená. Absence jakékoli „relevantní“ úvahy vyplývá z velmi neobvyklé povahy rozhodnutí ECB provést kontrolu na místě v méně významné úvěrové instituci.

205    V rámci šestého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že ECB nesplnila v souladu s judikaturou svou povinnost pečlivě a nestranně přezkoumat všechny „relevantní“ aspekty projednávaného případu. ECB nevzala v úvahu množství relevantních informací, které měla FKTK k dispozici ohledně jakéhokoli úvěrového rizika, jež mohlo vzniknout.

206    ECB podporovaná Komisí tvrdí, že třetí a šestý žalobní důvod musí být zamítnuty.

207    Úvodem je třeba mít za to, že třetí žalobní důvod musí být považován za vycházející z nesprávného právního posouzení spočívajícího v tom, že ECB neuplatnila svou posuzovací pravomoc k rozhodnutí, zda je kontrola na místě přiměřená, jak vyžaduje čl. 12 odst. 1 nařízení č. 1024/2013, což vyplývá zejména ze skutečnosti, že dopis generálního ředitele ze dne 14. února 2019 neuvádí žádnou „relevantní“ okolnost.

208    V rámci šestého žalobního důvodu žalobkyně znovu vznáší žalobní důvod vycházející z nesprávného právního posouzení spočívajícího v tom, že napadené rozhodnutí je stiženo nedostatkem pečlivého a nestranného přezkumu „relevantních“ aspektů projednávaného případu.

209    Oba tyto žalobní důvody je třeba přezkoumat současně, jelikož oba vytýkají ECB, že se dopustila nesprávného právního posouzení tím, že nepřezkoumala nebo neposoudila relevantní skutečnosti projednávaného případu.

210    V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že pokud žalobkyně uplatňuje důvody vycházející z nesprávných právních posouzení této povahy, přísluší jí předložit skutečnosti umožňující dospět k závěru o existenci takového nesprávného posouzení.

211    Na podporu těchto žalobních důvodů přitom žalobkyně stručně tvrdí, že dopis generálního ředitele ze dne 14. února 2019 postrádá „jakoukoli relevantní úvahu“. Zdůrazňuje, že kontrola na místě ze strany ECB je v méně významné úvěrové instituci neobvyklá a že ECB nezohlednila četné informace, kterými disponovala FKTK, ohledně úvěrového rizika, jemuž byla vystavena.

212    Nicméně z návrhu rozhodnutí považovaného za přijatý Radou guvernérů, zejména z jeho přílohy, vyplývá, že ECB zohlednila informace, kterými disponovala FKTK, ohledně úvěrového rizika, jemuž byla žalobkyně vystavena. Z toho rovněž vyplývá, že ECB zohlednila okolnost, že žalobkyně je méně významnou úvěrovou institucí, když měla dvakrát za to, že to nebrání provedení kontroly na místě, jak bylo uvedeno v bodě 137 výše. Z toho konečně vyplývá, že ECB řádně posoudila, zda je kontrola na místě přiměřená, a dospěla ke kladnému závěru, zejména s ohledem na nedostatky a porušení použitelných ustanovení, které byly zjištěny v předchozích letech, a na skutečnost, že žalobkyně nepřijala náležitá opatření k jejich nápravě.

213    Z výše uvedeného vyplývá, stejně jako z odpovědi na druhý a čtvrtý žalobní důvod, že žalobkyně nemůže důvodně tvrdit, že ECB nepřezkoumala relevantní okolnosti její situace nebo neposoudila, zda byla kontrola na místě nezbytná s ohledem na uvedené okolnosti.

214    Třetí a šestý žalobní důvod musí být tedy zamítnuty jako neopodstatněné.

6.      K osmému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásad ochrany legitimního očekávání a právní jistoty

215    Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje zásady ochrany legitimního očekávání a právní jistoty, neboť jeho rozsah a účel nejsou jasné. Vzhledem k tomu, že dopis generálního ředitele ze dne 14. února 2019 zmiňuje pouze úvěrové riziko, nemohla žalobkyně znát rozsah jeho závazného účinku a vědět, do jaké míry může být nevyhovění žádosti úředníků pověřených kontrolou považováno za obstrukci. Tento dopis dokonce uvádí, že rozsah kontroly může být v jejím průběhu neomezeně rozšířen. Příručka o bankovním dohledu však zdůrazňuje, že kontrola na místě musí mít předem vymezený rozsah. Otázky položené kontrolory se týkaly řady oblastí, které nebyly relevantní pro analýzu úvěrového rizika. Některé otázky neodpovídaly identifikovatelnému cíli obezřetnostního dohledu, ale měly povahu spíše důkladného šetření v oblasti boje proti praní peněz, což je oblast, ve které ECB není příslušným orgánem, a to ani ve vztahu k významným institucím. Ostatně i v rámci šetření v oblasti boje proti praní peněz by žádost zaslaná žalobkyni, aby poskytla informace o všech příchozích a odchozích platbách všem svým zákazníkům za poslední dva roky, byla nepřiměřená.

216    ECB podporovaná Komisí tuto argumentaci zpochybňuje.

217    Zásada právní jistoty zejména vyžaduje, aby právní úprava byla jasná a přesná a její účinky byly předvídatelné, zejména pokud může vyvolat nepříznivé důsledky pro jednotlivce a podniky [viz rozsudek ze dne 30. dubna 2019, Itálie v. Rada (Rybolovné kvóty pro lov mečouna obecného), C‑611/17, EU:C:2019:332, bod 111 a citovaná judikatura].

218    Logickým důsledkem zásady právní jistoty je právo domáhat se ochrany legitimního očekávání, které se vztahuje na každého jednotlivce, jenž se nachází v situaci, ze které vyplývá, že unijní administrativa u něj vyvolala podloženou naději. Ujištění způsobilá vzbudit takováto očekávání jsou bez ohledu na formu, ve které jsou sdělena, tvořena přesnými, nepodmíněnými a shodujícími se informacemi z oprávněných a spolehlivých zdrojů. Naproti tomu se nikdo nemůže dovolávat porušení zásady ochrany legitimního očekávání, pokud neexistují konkrétní ujištění, která by mu správa poskytla [rozsudek ze dne 30. dubna 2019, Itálie v. Rada (Rybolovné kvóty pro lov mečouna obecného), C‑611/17, EU:C:2019:332, bod 112].

219    Napadené rozhodnutí uvádí, že cílem kontroly je důkladné šetření týkající se rizik, kontroly rizik a řízení žalobkyně tak, aby byly posouzeny mimo jiné její postupy, systémy a kvalita jejího řízení, a že se tato kontrola soustředí hlavně na úvěrové riziko.

220    Skutečnost, že dopis generálního ředitele ze dne 14. února 2019 uváděl, že cílem kontroly na místě bude úvěrové riziko, se nedotýká zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání.

221    Úvěrové riziko je totiž základním pojmem bankovní činnosti, jak bylo uvedeno v bodě 147 výše, kterému rozumí všichni, kdo v tomto odvětví působí. Rozsah kontroly byl ostatně konkrétněji popsán na schůzce dne 5. března 2019, několik dní před začátkem kontroly. Jak bylo uvedeno v bodě 33 výše, vedoucí kontrolní mise upřesnil s pomocí dokumentu předaného žalobkyni rozsah mise nazvané „úvěrové riziko a řízení“, a sice klasifikaci a rezervy, evidenci zásob (prodaná zabavená aktiva), oceňování kolaterálu a fondů (aktiva držená za účelem prodeje), kvalitu údajů a správy, jakož i obchodní model.

222    Za těchto podmínek žalobkyně nemůže důvodně tvrdit, že uvedený dopis ze dne 14. února 2019 nebyl v rozsahu, v němž zmiňoval úvěrové riziko, jasný a proto nemohla vědět, v jakém míře může být nevyhovění žádosti úředníků pověřených kontrolou považováno za překážku pro kontrolu.

223    Kromě toho skutečnost, že dopis generálního ředitele ze dne 14. února 2019 uváděl, že rozsah kontroly může být v průběhu kontroly rozšířen a v tomto případě o tom bude žalobkyně informována vedoucím mise jménem ECB, neporušuje zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání.

224    Uvedený dopis ze dne 14. února 2019 totiž uváděl, že takové rozšíření rozsahu kontroly by vedlo k předchozímu informování žalobkyně. Z tohoto dopisu tedy vyplývá, že bez takové informace by předmět kontroly zůstal omezen na úvěrové riziko.

225    Pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého bod 69 příručky o bankovním dohledu uvádí, že kontroly na místě musí mít předem vymezený rozsah, je třeba mít za to, že tomu tak bylo v případě dotčené kontroly, neboť byla zaměřena na konkrétní riziko.

226    Ostatně podle bodu 73 příručky o bankovním dohledu mohou být inspekce na místě „obecné“, to znamená pokrývat širokou škálu rizik a činností za účelem poskytnutí přehledu o úvěrové instituci, „zaměřené“, to znamená zaměřit se na určitou část činnosti úvěrové instituce, na konkrétní problém nebo riziko, či „tematické“, to znamená zaměřit se na jednu otázku (například oblast činnosti nebo typy transakcí) ve skupině srovnatelných úvěrových institucí. Upřesňuje, že společné týmy dohledu, které zahrnují zaměstnance ECB a zaměstnance vnitrostátních příslušných orgánů, mohou požádat o tematický přezkum kontroly konkrétního rizika nebo postupu řízení ve všech provozovnách. Uvádí, že tematické přezkumy mohou být rovněž zahájeny na základě makroobezřetnostních a odvětvových analýz, které identifikují hrozby pro finanční stabilitu v důsledku oslabení hospodářských odvětví nebo rozšíření rizikových praktik v bankovním sektoru.

227    Námitka založená na tvrzení, podle něhož v průběhu kontroly úředníci pověření kontrolou požádali o sdělení informací, které se netýkají úvěrového rizika, musí být zamítnuta jako irelevantní.

228    Podmínky výkonu rozhodnutí o kontrole na základě článku 12 nařízení č. 1024/2013 totiž nemají jako takové vliv na legalitu tohoto rozhodnutí, jelikož se týkají skutečností, které nastaly po vydání uvedeného rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. ledna 2021, Qualcomm a Qualcomm Europe v. Komise, C‑466/19 P, EU:C:2021:76, bod 82 a citovaná judikatura). Legalita rozhodnutí této povahy tedy nemůže záviset na způsobu, jakým úředníci pověření kontrolou zajišťují jeho výkon.

229    Je třeba upřesnit, že v případě, kdy úředníci pověření kontrolou žádají o poskytnutí informací, které jdou nad rámec předmětu kontroly, má dotčený subjekt právo odmítnout poskytnutí takových informací, ledaže by ECB prostřednictvím donucovacích opatření přistoupila k nucenému výkonu dotyčného rozhodnutí.

230    Za předpokladu, že se ECB rozhodne přijmout rozhodnutí o uložení sankce právnické osobě za maření kontroly podle čl. 18 odst. 7 nařízení č. 1024/2013, může být toto rozhodnutí předmětem žaloby před Tribunálem. V rámci takové žaloby může dotyčná právnická osoba, pokud se domnívá, že je to opodstatněné, tvrdit, že úředníci pověření kontrolou požádali o poskytnutí informací jdoucích nad rámec předmětu kontroly.

231    Dotyčný subjekt může, aniž by v rámci kontroly odmítl žádost o poskytnutí informací, rovněž vznést námitky proti tomuto poskytnutí a požádat ECB, aby dotčené informace nepoužila z důvodu, že nespadají do předmětu kontroly. Odmítnutí ECB vyhovět legitimním žádostem dotyčné právnické osoby může založit odpovědnost ECB a případně způsobit protiprávnost aktů, které ECB následně přijme.

232    V každém případě žalobkyně na podporu svého argumentu, podle něhož úředníci pověření kontrolou požádali o poskytnutí informací, které se netýkaly úvěrového rizika, nejprve obecně odkazuje na přílohu A.12, jež obsahuje žádosti o informace písemně zaslané žalobkyni úředníky pověřenými kontrolou v průběhu března a dubna 2019. Žalobkyně tím, že se omezuje na tvrzení, že tato příloha, která má přibližně deset stran, obsahuje příklady otázek, jež nesouvisí s úvěrovým rizikem, aniž identifikovala dotyčné otázky a uvedla důvody, proč jsou tyto otázky irelevantní pro analýzu úvěrového rizika, neumožňuje Tribunálu posoudit opodstatněnost jejího argumentu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. června 2013, Versalis v. Komise C‑511/11 P, EU:C:2013:386, bod 115).

233    I když žalobkyně zadruhé konkrétně tvrdí, že ji ECB požádala o poskytnutí informací o příchozích a odchozích platbách zákazníků banky za poslední dva roky, což skutečně vyplývá z přílohy A.12, neuvádí, že by vznesla námitku proti této písemné žádosti úředníků pověřených kontrolou. Nicméně i za předpokladu, že by uvedená žádost překročila rozsah kontroly nebo byla nepřiměřená s ohledem na počet požadovaných informací, neumožňuje prokázat, že samotné napadené rozhodnutí, které je jednoznačné, porušuje zásady ochrany legitimního očekávání a právní jistoty.

234    Osmý žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout.

7.      K devátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace

235    Žalobkyně uvádí, že napadené rozhodnutí porušilo zásadu rovného zacházení. Kontroly na místě u méně významné úvěrové instituce jsou velmi vzácné a ECB nevysvětlila, proč v projednávaném případě přijala toto neobvyklé opatření. Je třeba rovněž zohlednit skutečnost, že ECB neodpověděla na otázky vznesené žalobkyní v jejích dopisech ze dne 5. července a 12. září 2018, pokud jde o problémy s korupcí a nepřátelské komentáře učiněné veřejně lotyšskými odpovědnými osobami. ECB neprokázala, že by ohledně této záležitosti vedla vyšetřování, a neuznala, že by veřejné výhrůžky činěné A byly nevhodné. Rozsudek ze dne 26. února 2019, Rimšēvičs a ECB v. Lotyšsko (C‑202/18 a C‑238/18, EU:C:2019:139), problém nevyřešil, jelikož Soudní dvůr zrušil opatření uložená Lotyšskou republikou vůči A, protože posledně uvedená nepředložila důkazy o skutečnostech týkajících se korupce včas. Napadené rozhodnutí tedy bylo přijato, přestože přesvědčivé důkazy podpořily výtky týkající se korupce a protiprávního jednání a ECB odmítla tuto situaci vyšetřit a napravit. Žalobkyně z toho vyvozuje, že při neexistenci jakéhokoli odůvodnění musí být neobvyklé zacházení, kterému byla vystavena, vykládáno jako diskriminační jednání, přičemž je třeba upřesnit, že v mezidobí byl A znovu dosazen do funkce guvernéra Lotyšské centrální banky.

236    ECB argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

237    Obecná zásada rovného zacházení jakožto obecná zásada unijního práva vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněné (viz rozsudek ze dne 6. června 2019, P. M. a další, C‑264/18, EU:C:2019:472, bod 28 a citovaná judikatura).

238    Porušení zásady rovného zacházení z důvodu odlišného zacházení předpokládá, že dotčené situace jsou srovnatelné s ohledem na veškeré prvky, které je charakterizují (rozsudek ze dne 16. prosince 2008, Arcelor Atlantique et Lorraine a další, C‑127/07, EU:C:2008:728, bod 25).

239    V první řadě žalobkyně neuvádí, které instituce byly v situaci srovnatelné s její situací a nebyly předmětem stejného zacházení.

240    V druhé řadě, i kdyby si žalobkyně stěžovala na diskriminační zacházení ve srovnání s méně významnými úvěrovými institucemi, které nebyly předmětem kontroly provedené samotnou ECB, je třeba připomenout, že nejenže má ECB pravomoc provádět kontroly v méně významných úvěrových institucích, ale že tyto kontroly skutečně provedla i v jiných institucích než jen u žalobkyně, jak tvrdí ECB a jak ostatně uznává žalobkyně.

241    I když z písemností ve spise vyplývá, že kontroly provedené samotnou ECB v méně významných úvěrových institucích jsou skutečně podstatně méně časté než kontroly, které ECB provádí v institucích považovaných za významné, je třeba konstatovat, že odůvodnění napadeného rozhodnutí, zejména důvod, podle něhož doporučení ICSID brání FKTK provést veškerá opatření v oblasti dohledu vůči žalobkyni, může vysvětlit, proč byla situace žalobkyně zvláštní, a tudíž nesrovnatelná se situací ostatních méně významných úvěrových institucích, které nebyly předmětem kontroly na místě prováděné ECB, a tedy proč se ECB v projednávaném případě rozhodla provést takovou kontrolu sama.

242    Za předpokladu, že si žalobkyně stěžuje na diskriminační jednání ve srovnání s úvěrovými institucemi, jejichž hlavní akcionář na rozdíl od jejího neoznámil, že došlo ke korupčnímu jednání, je třeba mít za to, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že toto rozhodnutí se nezakládá na takovém oznámení.

243    Mimoto je třeba zaprvé konstatovat, že zaprvé trestní vyšetřování, které vedlo k obvinění A, se netýká žalobkyně, nýbrž třetí lotyšské banky, a zadruhé, pokud jde o korupční jednání oznámené CR, žalobkyně bez dalšího upřesnění uvádí, že vyšetřování stále probíhá.

244    Zadruhé, jestliže žalobkyně měla za to, že ECB měla povinnost provést vyšetřování, pokud jde o korupční jednání oznámená CR, ECB právem tvrdí, že nemá pravomoc sama provádět vyšetřování ohledně takových skutečností a v tomto ohledu spolupracuje s vnitrostátními příslušnými orgány.

245    Navíc i za předpokladu, že by se ECB dopustila pochybení tím, že neprovedla vyšetřování korupčních jednání oznámených CR nebo tvrzení A vůči žalobkyni, není prokázáno, že toto pochybení mohlo způsobit protiprávnost napadeného rozhodnutí, které se nevyjadřuje k vhodnosti provést takové vyšetřování, ale k vhodnosti provést kontrolu na místě.

246    Zatřetí je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí patrně částečně vyhovuje žádostem žalobkyně uvedeným v jejích dopisech ze dne 5. července a 12. září 2018 zmíněných v bodě 18 výše, neboť toto rozhodnutí mělo za následek, že ECB zasahovala více do dohledu nad žalobkyní.

247    Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí není v rozporu se zásadou rovného zacházení, musí být devátý žalobní důvod zamítnut jako neopodstatněný.

8.      K desátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článku 19 a bodu 75 odůvodnění nařízení č. 1024/2013, jakož i ze zneužití pravomoci

248    Žalobkyně tvrdí, že článek 19 a bod 75 odůvodnění nařízení č. 1024/2013 ukládají ECB plnit úkoly, které jsou jí svěřeny, nezávisle bez neoprávněného politického vlivu. Rozhodnutí ECB by neměla být ovlivněna jinými než obezřetnostními úvahami.

249    Žalobkyně uvádí, že napadené rozhodnutí je odvetným opatřením přijatým proto, že žalobkyně a její akcionáři upozornili na protiprávní jednání člena Rady guvernérů ECB. To vyplývá z rozhodnutí, kterým se ECB rozhodla převzít přímý dohled nad žalobkyní, jehož jediným důvodem bylo zahájení rozhodčího řízení žalobkyní, tedy legitimní výkon prostředku nápravy. To vyplývá rovněž z dopisu generálního ředitele ze dne 14. února 2019, který neuvádí žádný důvod na podporu neobvyklého rozhodnutí provést kontrolu na místě v méně významné úvěrové instituci.

250    Žalobkyně tvrdí, že je třeba zohlednit skutečnost, že ECB neodpověděla na její snahy navázat dialog o problémech s korupcí, nespravedlivý regulační přístup, který se na ni vztahoval, a nepřátelské a nevhodné komentáře, jež lotyšské odpovědné osoby veřejně poskytovaly, zejména hrozbu odnětí povolení vyjádřenou A. Tyto problémy s korupcí jsou obecně uznávány, a to i lotyšskými orgány, Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Spojenými státy americkými. V průběhu února 2018 vedly uvedené problémy týkající se korupce k zadržení A, jakož i k ochranným opatřením, které mu v praxi bránily ve výkonu funkce guvernéra Lotyšské centrální banky a člena Rady guvernérů ECB. Jedinou reakcí ECB bylo podání žaloby k Soudnímu dvoru (věc C‑238/18) s cílem hájit svou nezávislost proti údajnému zásahu Lotyšské republiky. ECB údajně neudělala nic pro to, aby vyšetřila a napravila dotčené problémy, a obnovila tak důvěru v regulační proces. Lotyšská republika v odpovědi na uvedenou žalobu ECB potvrdila, že existují důkazy o korupci, jichž se A dopustil, ale tyto důkazy nepředložila. Žalobkyně má za to, že v projednávané věci přísluší ECB, a nikoli žalobkyni, aby prokázala, že obezřetnostní dohled je prováděn řádně.

251    Žalobkyně z toho vyvozuje, že ECB v projednávané věci neprošetřila závažné problémy týkající se kvality obezřetnostního dohledu, ale přijala neobvyklé rozhodnutí provést kontrolu na místě v méně významné úvěrové instituci, aniž uvedla jakýkoli důvod. To by mělo být vykládáno jako sdělení, že kritika regulačních orgánů vede k tvrdým odvetným opatřením.

252    Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál uložil ECB a Lotyšské republice zpřístupnit veškerou relevantní korespondenci mezi ECB a FKTK, aby bylo možné zjistit skutečné důvody napadeného rozhodnutí.

253    ECB s touto argumentací nesouhlasí.

254    Podle čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1024/2013 při plnění úkolů, které jsou jim svěřeny tímto nařízením, jednají ECB a vnitrostátní příslušné orgány, jež jednají v rámci jednotného mechanismu dohledu, nezávisle a členové Rady dohledu a řídícího výboru jednají nezávisle a objektivně v zájmu Unie jako celku a nevyžadují ani nepřijímají pokyny od orgánů či subjektů Unie, od vlád členských států ani od jiných veřejných či soukromých subjektů.

255    Bod 75 odůvodnění uvedeného nařízení uvádí, že aby ECB plnila úkoly v oblasti dohledu efektivně, měla by při plnění těchto úkolů jednat zcela nezávisle, zejména bez neoprávněného politického vlivu a zásahů z finančního odvětví, které by narušovaly její funkční nezávislost.

256    Akt je stižen vadou spočívající ve zneužití pravomoci pouze tehdy, pokud se na základě objektivních, relevantních a shodujících se nepřímých důkazů ukáže, že byl přijat za výlučným nebo přinejmenším rozhodujícím účelem dosáhnout jiných cílů, než pro které byla daná pravomoc svěřena, nebo vyhnout se postupu zvláště upravenému Smlouvou o FEU pro vyrovnání se s okolnostmi daného případu (rozsudky ze dne 14. prosince 2004, Swedish Match, C‑210/03, EU:C:2004:802, bod 75, a ze dne 8. prosince 2020, Maďarsko v. Parlament a Rada, C‑620/18, EU:C:2020:1001, bod 82).

257    Zaprvé, aby se žalobkyně pokusila prokázat, že napadené rozhodnutí je odvetným opatřením přijatým proto, že žalobkyně a její akcionáři upozornili na protiprávní jednání člena Rady guvernérů ECB, dovolává se odůvodnění rozhodnutí ECB oznámeného dopisem ze dne 1. března 2019, kterým byla žalobkyně klasifikována jako významná instituce podléhající přímému dohledu ze strany ECB.

258    Nicméně i za předpokladu, že by uvedené rozhodnutí ECB bylo stiženo protiprávností, nemělo by to vliv na legalitu napadeného rozhodnutí, které není založeno na rozhodnutí, jehož se žalobkyně dovolává.

259    Kromě toho na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, rozhodnutí ECB převzít přímý dohled nad žalobkyní nebylo přijato z důvodu, že žalobkyně zahájila rozhodčí řízení. ECB totiž v tomto rozhodnutí vycházela nikoli ze zahájení tohoto řízení jako takového, ale v podstatě z důvodu, že v návaznosti na doporučení ICSID přijaté v rámci tohoto řízení se FKTK sama považovala za zcela zbavenou způsobilosti vykonávat nad žalobkyní dohled vysoké úrovně a požádala ECB, aby nad žalobkyní převzala dohled.

260    Žalobkyně tedy nemůže důvodně tvrdit, že rozhodnutí ECB převzít nad ní přímý dohled je založeno na legitimním výkonu prostředku nápravy, a sice zahájení rozhodčího řízení, ani každopádně tvrdit, že jeho odůvodnění svědčí o úmyslu ECB přijmout vůči žalobkyni odvetná opatření za to, že zahájila takové řízení.

261    Zadruhé napadené rozhodnutí uvádí důvody, proč se ECB rozhodla provést kontrolu na místě v prostorách žalobkyně.

262    Z tohoto odůvodnění přitom vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo přijato za účelem, který je v souladu s obezřetnostní regulací. V rozsahu, v němž je napadené rozhodnutí založeno na nedostatcích a porušeních týkajících se obezřetnostních požadavků zjištěných v předchozích letech, je totiž v souladu s cílem finanční stability. Vzhledem k tomu, že ECB zohlednila skutečnost, že doporučení ICSID bránilo FKTK v tom, aby vůči žalobkyni provedla veškerá opatření dohledu a rozhodla, že sama provede kontrolu na místě v prostorách žalobkyně, nesledovala cíl, který by byl v rozporu s jejím úkolem obezřetnostního dohledu, ale omezila se s ohledem na toto doporučení na provedení způsobu obezřetnostního dohledu výslovně stanoveného v čl. 6 odst. 5 písm. d) nařízení č. 1024/2013.

263    Kromě toho z odpovědi na druhý a čtvrtý žalobní důvod vyplývá, že ECB neporušila rozsah svého prostoru pro uvážení, když měla za to, že provedení kontroly na místě je nezbytné ve smyslu čl. 12 odst. 1 nařízení č. 1024/2013 a v souladu se zásadou proporcionality, což představuje další skutečnost na podporu konstatování, že ECB se ve svém rozhodnutí nedopustila zneužití pravomoci.

264    Zatřetí ze stejných důvodů, jako jsou důvody uvedené v bodech 243 až 245 výše, není argument žalobkyně, že ECB nezahájila šetření ohledně korupčního jednání oznámeného CR nebo komentářů učiněných A po jeho zatčení, důkazem, který by mohl prokázat, že ECB měla přijetím napadeného rozhodnutí za cíl přijmout vůči žalobkyni odvetné opatření v souvislosti s oznámením tohoto korupčního jednání.

265    Začtvrté, pokud jde o údajný nespravedlivý regulační přístup spojený s korupčním jednáním, na které poukazuje, žalobkyně přesně neuvádí, jaké správní akty jsou podle ní stiženy protiprávností, ani v každém případě neuvádí, jak může protiprávnost těchto aktů, za předpokladu, že by byla prokázána, vést k protiprávnosti samotného napadeného rozhodnutí.

266    Zapáté, i když žalobkyně tvrdí, že A byl členem Rady guvernérů ECB, napadené rozhodnutí bylo přijato dne 21. ledna 2019, zatímco podle žalobkyně k tomuto datu bezpečnostní opatření přijatá KNAB dne 19. února 2018 prakticky bránila A v tom, aby vykonával funkce člena Rady guvernérů ECB a zasedal v tomto orgánu.

267    Konečně s ohledem na úvahy uvedené v bodech 257 až 266 výše není namístě vyhovět návrhu žalobkyně směřujícímu k tomu, aby Tribunál uložil ECB a Lotyšské republice povinnost zpřístupnit „veškerou relevantní korespondenci mezi ECB a FKTK, aby bylo možné zjistit skutečné důvody napadeného rozhodnutí“.

268    Tribunál totiž disponuje poznatky, které mu umožní vyřešit projednávaný spor, a má zejména za to, že odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá z tohoto rozhodnutí.

269    Z písemností ve spise tedy nevyplývá, že napadené rozhodnutí bylo přijato v rozporu s článkem 19 nařízení č. 1024/2013. Na základě souboru objektivních, relevantních a shodujících se nepřímých důkazů se ani nejeví, že napadené rozhodnutí bylo přijato s cílem vykonat odvetná opatření vůči žalobkyni v souvislosti s obviněním A z údajně protiprávního jednání a z tohoto důvodu je stiženo zneužitím pravomoci.

270    Desátý žalobní důvod tedy musí být zamítnut jako neopodstatněný.

271    Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že žaloba musí být zamítnuta.

VI.    K nákladům řízení

272    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že ECB požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení vynaložených ECB.

273    V souladu s čl. 138 odst. 1 jednacího řádu ponese Komise vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (čtvrtý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      PNB Banka AS ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou centrální bankou (ECB).

3)      Evropská komise ponese vlastní náklady řízení.

Gervasoni Madise Nihoul

Frendo       Martín y Pérez de Nanclares

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 7. prosince 2022.

Podpisy

*      Jednací jazyk: angličtina.