ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého rozšířeného senátu)
18. června 2019(*)
„Státní podpory – Nález vydaný rozhodčím senátem zřízeným pod záštitou Mezinárodního střediska pro řešení investičních sporů (ICSID) – Výplata náhrady škody přiznané některým hospodářským subjektům – Rozhodnutí prohlašující podporu za neslučitelnou s vnitřním trhem a nařizující její navrácení – Pravomoc Komise“
Ve věcech T‑624/15, T‑694/15 a T‑704/15,
European Food SA, se sídlem v Drăgăneşti (Rumunsko),
Starmill SRL, se sídlem v Drăgăneşti,
Multipack SRL, se sídlem v Drăgăneşti,
Scandic Distilleries SA, se sídlem v Oradeji (Rumunsko),
zastoupené K. Struckmannem, G. Forwoodem, advokáty, a A. Kadrim, solicitor,
žalobkyně ve věci T‑624/15,
Ioan Micula, s bydlištěm v Oradeji (Rumunsko), zastoupený K. Struckmannem, G. Forwoodem a A. Kadrim,
žalobce ve věci T‑694/15,
Viorel Micula, s bydlištěm v Oradeji,
European Drinks SA, se sídlem ve Ştei (Rumunsko),
Rieni Drinks SA, se sídlem v Rieni (Rumunsko),
Transilvania General Import-Export SRL, se sídlem v Oradeji,
West Leasing International SRL, se sídlem v Păntășești (Rumunsko),
zastoupení původně J. Derennem, D. Vallindasem, advokáty, A. Dashwoodem, barrister, a V. Korom, solicitor, poté J. Derennem, D. Vallindasem a A. Dashwoodem,
žalobci ve věci T‑704/15,
proti
Evropské komisi, zastoupené P.-J. Loewenthalem a T. Maxian Ruschem, jako zmocněnci,
žalované,
podporované
Španělským královstvím, zastoupeným S. Centeno Huerta a A. Rubio Gonzálezem, jako zmocněnci,
a
Maďarskem, původně zastoupeným M. Fehérem, G. Koósem a M. Bórou, poté M. Fehérem a G. Koósem, jako zmocněnci,
vedlejšími účastníky řízení,
jejichž předmětem jsou tři návrhy založené na článku 263 SFEU směřující ke zrušení rozhodnutí Komise (EU) 2015/1470 ze dne 30. března 2015 o státní podpoře SA.38517 (2014/C) (ex 2014/NN) poskytnuté Rumunskem – Rozhodčí nález ve věci Micula v. Rumunsko ze dne 11. prosince 2013 (Úř. věst. 2015, L 232, s. 43),
TRIBUNÁL (druhý rozšířený senát),
ve složení M. Prek (zpravodaj), předseda, E. Buttigieg, F. Schalin, B. Berke a M. J. Costeira, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: P. Cullen, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 20. března 2018,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporům
1 Žalobci, European Food SA, Starmill SRL, Multipack SRL a Scandic Distilleries SA, ve věci T‑624/15, Ioan Micula, ve věci T‑694/15, Viorel Micula, European Drinks SA, Rieni Drinks SA, Transilvania General Import-Export SRL a West Leasing International SRL, ve věci T‑704/15, byli v rozhodnutí Komise (EU) 2015/1470 ze dne 30. března 2015 o státní podpoře SA.38517 (2014/C) (ex 2014/NN) poskytnuté Rumunskem – Rozhodčí nález ve věci Micula v. Rumunsko ze dne 11. prosince 2013 (Úř. věst. 2015, L 232, s. 43, dále jen „napadené rozhodnutí“) označeni jako osoby, jimž přísluší náhrada škody přiznaná rozhodčím nálezem (dále jen „rozhodčí nález“) vydaným dne 11. prosince 2013 ve věci ARB/05/20 Micula a další v. Rumunsko rozhodčím senátem (dále jen „rozhodčí senát“) zřízeným pod záštitou Mezinárodního střediska pro řešení investičních sporů (ICSID).
2 Ioan a Viorel Miculovi, švédští občané s bydlištěm v Rumunsku, jsou většinovými akcionáři European Food and Drinks Group (EFDG), která se zabývá výrobou potravin a nápojů v regionu Ştei-Nucet v župě Bihor v Rumunsku. Členy EFDG jsou společnosti European Food, Starmill, Multipack, Scandic Distilleries, European Drinks, Rieni Drinks, Transilvania General Import-Export a West Leasing International.
Rumunská právní úprava a investice žalobců
3 Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Rumunskem na straně druhé (Úř. věst. 1994, L 357, s. 2, dále jen „evropská dohoda“) vstoupila v platnost dnem 1. února 1995. Podle čl. 64 odst. 1 bodu iii) této dohody byla každá veřejná podpora, která narušovala nebo hrozila narušit hospodářskou soutěž zvýhodňováním některých podniků nebo výroby určitého zboží, prohlášena za neslučitelnou s řádným fungováním evropské dohody, jelikož mohla ovlivnit obchod mezi Evropskými společenstvími a Rumunskem. Podle čl. 64 odst. 2 evropské dohody se jakékoli postupy, které byly v rozporu s tímto článkem, posuzovaly „na základě kritérií vyplývajících z používání pravidel článků 85, 86 a 92 Smlouvy [o EHS, nyní články 101, 102 a 107 SFEU]“. Kromě toho články 69 a 71 evropské dohody zavazovaly Rumunsko, aby uvedlo své vnitrostátní právní předpisy do souladu s acquis Společenství.
4 S cílem splnit povinnost sladit vnitrostátní právní předpisy stanovenou v evropské dohodě Rumunsko v roce 1999 přijalo zákon č. 143/1999 o státní podpoře, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2000. Tento zákon, který obsahoval tutéž definici státní podpory jako článek 64 evropské dohody a právo Evropské unie, určil jako vnitrostátní orgány pro dohled nad státními podporami Consiliul Concurenţei (rada pro hospodářskou soutěž, Rumunsko) a Oficiul Concurenței (úřad pro hospodářskou soutěž, Rumunsko), kterým příslušelo posuzovat slučitelnost státních podpor poskytnutých Rumunskem podnikům.
5 Dne 2. října 1998 rumunské orgány přijaly mimořádné nařízení vlády č. 24/1998 (dále jen „mimořádné nařízení č. 24“), které některým investorům ve znevýhodněných regionech, kteří získali osvědčení trvalého investora, poskytlo řadu pobídek, zejména osvobození od cla a daně z přidané hodnoty u strojů a vrácení cla na suroviny, jakož i osvobození od korporační daně za dobu, po kterou byla příslušná oblast označena za znevýhodněný region.
6 Rumunská vláda určila, které regiony mají být označeny za znevýhodněné, a stanovila dobu trvání tohoto označení na nejvýše deset let. Rozhodnutím ze dne 25. března 1999 rumunská vláda prohlásila s účinností od 1. dubna 1999 za znevýhodněný region na dobu deseti let hornickou oblast Ștei-Nucet v okrese Bihor.
7 Dne 15. května 2000 přijala rada pro hospodářskou soutěž rozhodnutí č. 244/2000, kterým určila, že několik pobídek poskytovaných podle mimořádného nařízení č. 24 bylo třeba považovat za provozní státní podpory, které vedly k narušení hospodářské soutěže, a proto měly být zrušeny.
8 Dne 1. července 2000 nabylo účinnosti mimořádné nařízení vlády č. 75/2000 (dále jen „mimořádné nařízení č. 75“), kterým se mění mimořádné nařízení č. 24 (dále jen jako celek „mimořádné nařízení“).
9 Rada pro hospodářskou soutěž před Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti, Rumunsko) napadla skutečnost, že navzdory přijetí mimořádného nařízení č. 75 nebylo její rozhodnutí č. 244/2000 provedeno. Tato žaloba byla dne 26. ledna 2001 odmítnuta z důvodu, že mimořádné nařízení č. 75 bylo třeba považovat za legislativní, a nikoliv správní opatření a jeho legalita proto nemohla být radou pro hospodářskou soutěž zpochybněna na základě zákona č. 143/1999. Dne 19. února 2002 Înalta Curte de Casație şi Justiție (Nejvyšší kasační a soudní dvůr, Rumunsko) toto rozhodnutí potvrdil.
10 Na základě osvědčení trvalého investora, která společnost European Food získala dne 1. června 2000 a společnosti Starmill a Multipack dne 17. května 2002, tyto společnosti investovaly určité částky v hornické oblasti Ștei-Nucet.
11 V únoru 2000 zahájilo Rumunsko s Unií přístupová jednání. V rámci těchto jednání Unie ve společném postoji ze dne 21. listopadu 2001 konstatovala, že v Rumunsku existovala „řada režimů existujících podpor i nových neslučitelných podpor, které [nebyly] v souladu s acquis“, například „nástroje stanovené v [mimořádném nařízení]“.
12 Dne 26. srpna 2004 Rumunsko zrušilo všechny pobídky poskytované podle mimořádného nařízení kromě nástroje pro korporační daň, a to s odůvodněním, že „[měla]-li se splnit kritéria stanovená v pravidlech Společenství týkajících se státní podpory a také uzavřít jednání o kapitole č. 6 – politice hospodářské soutěže, [bylo] nutné z vnitrostátních právních předpisů odstranit všechny formy státní podpory neslučitelné s acquis communautaire v této oblasti“. Zrušení se stalo účinným dne 22. února 2005.
13 Dne 1. ledna 2007 Rumunsko přistoupilo k Unii. Ani mimořádné nařízení č. 24 ani mimořádné nařízení č. 75 nejsou v odst. 1 hlavy 2 „Hospodářská soutěž“ přílohy V Aktu o podmínkách přistoupení Bulharské republiky a Rumunska a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie (Úř. věst. 2005, L 157, s. 203, dále jen „akt o přistoupení“) uvedeny jako opatření podpory, která by byla k okamžiku přistoupení považována za existující podpory.
Rozhodčí řízení
14 Dvoustranná investiční smlouva ze dne 29. května 2002 mezi vládou Švédského království a vládou Rumunska o podpoře a vzájemné ochraně investic (dále jen „BIT“) vstoupila v platnost dne 1. července 2003. Tato smlouva pro investory z obou zemí (a to i v případě investic, k nimž došlo před vstupem investiční smlouvy v platnost) stanovila určitou ochranu, pokud investoři z jedné země investovali v druhé zemi. Zejména čl. 2 odst. 3 BIT stanoví, že „[k]aždá smluvní strana vždy zajistí investicím investorů z druhé smluvní strany spravedlivé a rovné zacházení a nebude prostřednictvím svévolných nebo diskriminačních opatření bránit správě, řízení, udržování, užívání, požívání nebo nakládání s takovými investicemi těmito investory“. Kromě toho článek 7 BIT stanoví, že spory mezi investory a signatářskými zeměmi řeší zejména rozhodčí senát pod záštitou ICSID.
15 Po zrušení investičních pobídek stanovených v mimořádném nařízení požádalo dne 28. července 2005 pět žalobců, a sice I. a V. Miculovi, European Food, Starmill a Multipack (dále jen „žalobci v rozhodčím řízení“), o ustavení rozhodčího senátu podle článku 7 BIT.
16 Rozhodnutím ze dne 24. září 2008 rozhodčí senát shledal návrhy žalobců v rozhodčím řízení za přípustné. Žalobci v rozhodčím řízení původně žádali, aby byly zrušené investiční pobídky znovu zavedeny. Následně tito žalobci svou žalobu vzali částečně zpět a místo toho požadovali náhradu škody vzniklé zrušením uvedených pobídek. Zrušením pobídek Rumunsko podle těchto žalobců narušilo legitimní očekávání investorů, že tyto pobídky budou v podstatě dostupné do 1. dubna 2009. Rumunsko proto podle žalobců v rozhodčím řízení nedodrželo povinnost podle čl. 2 odst. 3 BIT poskytnout švédským investorům spravedlivé a rovné zacházení.
17 V průběhu rozhodčího řízení Evropská komise vystupovala jako amicus curiae. Ve vyjádření ze dne 20. července 2009 Komise tvrdila, že pobídky podle mimořádného nařízení č. 24 byly „neslučitelné s pravidly Společenství týkajícími se regionální podpory“, přičemž poukázala zejména na to, že „pobídky nedodržely požadavky práva Společenství, pokud jde o způsobilé náklady a intenzitu podpory [a že] nástroje představovaly provozní podporu, kterou pravidla regionální podpory [zakazovala]“. Komise v této souvislosti tvrdila, že „[p]řípadné rozhodnutí o obnovení výsad zrušených Rumunskem nebo o náhradě škody žalobcům [v rozhodčím řízení] za pozbytí těchto výsad povede k poskytnutí nové podpory, která nebude slučitelná se Smlouvou o [FEU]“, a že „tedy nemůže dojít k výkonu [případného nálezu, který by požadoval, aby Rumunsko znovu zavedlo investiční režimy, jež byly během přístupových jednání shledány za neslučitelné s vnitřním trhem], bude-li to v rozporu s pravidly politiky EU v oblasti státní podpory“.
18 Rozhodčí senát nálezem přiznal žalobcům v rozhodčím řízení náhradu škody vůči Rumunsku ve výši 791 882 452 rumunských lei (RON) (přibližně 178 milionů eur). Rozhodčí senát rozhodl takto:
„[Z]rušením pobídek stanovených v mimořádném nařízení č. 24 před 1. dubnem 2009 Rumunsko nejednalo nepřiměřeně ani ve zlé víře (byť jednalo nepřiměřeně, když zachovalo povinnosti investorů po ukončení pobídek). [Rozhodčí] senát však […] dospěl k závěru, že Rumunsko narušilo legitimní očekávání žalobců [v rozhodčím řízení], že uvedené pobídky budou v podstatě v téže podobě dostupné do 1. dubna 2009. Rumunsko také nejednalo transparentně, neboť [uvedené] žalobce včas neinformovalo o ukončení režimu před stanoveným datem konce platnosti. Senát tedy shledal, že Rumunsko ‚nezajistilo spravedlivé a rovné zacházení s investicemi‘ žalobců [v rozhodčím řízení] ve smyslu čl. 2 odst. 3 BIT.“
19 Rozhodčí senát zejména přiznal žalobcům v rozhodčím řízení náhradu škody rozdělenou takto:
– 85 100 000 RON za zrušení nástrojů pro suroviny a následné vyšší náklady na cukr;
– 17 500 000 RON za vyšší náklady na další suroviny;
– 18 133 229 RON za pozbytí možnosti vytvořit si zásoby cukru za nižší ceny;
– 255 700 000 RON za ušlý zisk způsobený neuskutečněným prodejem hotových výrobků;
– kromě toho rozhodčí senát nařídil Rumunsku zaplatit úroky, které se v případě vyšších nákladů na cukr a další suroviny počítaly od 1. března 2007, v případě pozbytí možnosti vytvořit si zásoby cukru od 1. listopadu 2009 a v případě ušlého zisku od 1. května 2008.
20 Dne 18. dubna 2014 se Rumunsko na základě článku 52 Úmluvy o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států ze dne 18. března 1965 (dále jen „úmluva ICSID“) domáhalo u výboru ad hoc zrušení rozhodčího nálezu. V tomto rámci výbor ad hoc dne 7. září 2014 zrušil přerušení výkonu rozhodčího nálezu, které předtím povolil, jelikož Rumunsko – po konzultaci s Komisí v této věci – nebylo s to poskytnout, jak to od něj uvedený výbor požadoval, bezpodmínečný závazek, že rozhodčí nález provede, i kdyby to vedlo k porušení jeho povinností vyplývajících mimo jiné z práva Unie a bez ohledu na jakékoliv rozhodnutí Komise.
21 Dne 15. října 2014 Komise předložila výboru ad hoc žádost, aby v řízení o zrušení rozhodčího nálezu mohla vystupovat jako strana neúčastnící se sporu. Výbor ad hoc účast povolil dne 4. prosince 2014 a dne 9. ledna 2015 Komise předložila své stanovisko jako amicus curiae v uvedeném řízení. K okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí řízení o zrušení rozhodčího nálezu stále probíhalo.
Návrhy žalobců v rozhodčím řízení na uznání a výkon rozhodčího nálezu podané u vnitrostátních soudů
22 Dne 18. března 2014 zahájili čtyři z žalobců (European Food, Starmill, Multipack a I. Micula) v Rumunsku řízení za účelem výkonu rozhodčího nálezu podle článku 54 úmluvy ICSID, přičemž požadovali výplatu 80 % nezaplacené částky a příslušných úroků.
23 Dne 24. března 2014 Tribunal București (tribunál v Bukurešti, Rumunsko) schválil výkon rozhodčího nálezu, neboť měl za to, že na základě článku 54 úmluvy ICSID byl rozhodčí nález přímo vykonatelný a muselo se s ním nakládat, jako by se jednalo o konečný rozsudek vydaný na vnitrostátní úrovni, což vylučovalo řízení o uznání uvedeného nálezu na základě rumunského občanského soudního řádu. Dne 30. března 2014 nařídil soudní exekutor výkon rozhodčího nálezu, přičemž stanovil rumunskému ministerstvu financí šestiměsíční lhůtu k výplatě 80 % částky splatné na základě nálezu navýšené o úroky a další náklady uvedeným čtyřem žalobcům.
24 Rumunsko se proti nucenému výkonu rozhodčího nálezu bránilo u Tribunal București (tribunál v Bukurešti) a požádalo o předběžné opatření, a sice o odložení výkonu až do rozhodnutí ve věci samé. Dne 14. května 2014 Tribunal București (tribunál v Bukurešti) rozhodl o odkladu výkonu rozhodčího nálezu až do rozhodnutí ve věci opravného prostředku a návrhu na zastavení nuceného výkonu nálezu. Dne 26. května 2014 vstoupila Komise do tohoto řízení jako vedlejší účastnice na základě čl. 23a odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [108 SFEU] (Úř. věst. L 83, 1999, s. 1). Komise navrhla Tribunal București (tribunál v Bukurešti), aby zastavil a zrušil nucený výkon rozhodčího nálezu a položil dvě předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie podle článku 267 SFEU.
25 Dne 23. září 2014 zrušil Tribunal București (tribunál v Bukurešti) v rozhodnutí o předběžném opatření odklad výkonu a zamítl návrh Rumunska na odklad výkonu rozhodčího nálezu, a to z toho důvodu, že výbor ad hoc ICSID zrušil dne 7. září 2014 přerušení výkonu tohoto nálezu (viz bod 20 výše). Dne 30. září 2014 se Rumunsko proti rozsudku ze dne 23. září 2014 odvolalo. Dne 13. října 2014 Tribunal București (tribunál v Bukurešti) zamítl žádost o předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie. Dne 17. října 2014, v návaznosti na rozhodnutí Komise ze dne 1. října 2014 o zahájení formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU, Rumunsko v souvislosti s věcí projednávanou u Tribunal București (tribunál v Bukurešti) opět požádalo o předběžné opatření v podobě odkladu nuceného výkonu rozhodčího nálezu.
26 Dne 24. listopadu 2014 zamítl Tribunal București (tribunál v Bukurešti) žalobu Rumunska proti exekučnímu příkazu ze dne 24. března 2014, včetně žádosti o předběžné opatření ze dne 17. října 2014. Rumunsko se dne 14. ledna 2015 proti tomuto rozhodnutí odvolalo.
27 Dne 24. února 2015 zrušil Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti) rozhodnutí Tribunal București (tribunál v Bukurešti) ze dne 23. září 2014 a odložil nucený výkon až do rozhodnutí ve věci odvolání proti rozhodnutí téhož soudu ze dne 24. listopadu 2014. Komise se rozhodla požádat o povolení vedlejšího účastenství v tomto odvolacím řízení na základě čl. 23a odst. 2 nařízení (ES) č. 659/1999.
28 Viorel Micula podal několik návrhů na uznání rozhodčího nálezu v rámci řízení o prohlášení vykonatelnosti (exequatur) či řízení ex parte u soudů v Belgii, Francii, Lucembursku, Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, jakož i ve Spojených státech. Ioan Micula, European Food, Starmill a Multipack také podali návrh na uznání rozhodčího nálezu v rámci řízení ex parte ve Spojených státech. V době písemné části řízení před Tribunálem tato řízení stále probíhala.
Výkon rozhodčího nálezu, formální vyšetřovací řízení a napadené rozhodnutí
29 Dne 31. ledna 2014 informovaly útvary Komise rumunské orgány, že jakékoliv provedení či výkon rozhodčího nálezu by představovaly novou podporu a musely by se oznámit Komisi.
30 Dne 20. února 2014 informovaly rumunské orgány útvary Komise o výplatě části náhrady škody, kterou rozhodčí senát přiznal žalobcům v rozhodčím řízení, a to započtením daní, které jeden z žalobců (European Food) dlužil rumunským orgánům. Dlužná daň, která byla takto započtena, činila 337 492 864 RON (přibližně 76 000 000 eur). Rumunsko dále požádalo útvary Komise o objasnění, nakolik je možné vyplatit nezaplacenou částku fyzické osobě (V. a I. Miculovým nebo jakékoliv jiné fyzické osobě, které mohl být nárok postoupen).
31 Dne 12. března 2014 požádaly útvary Komise Rumunsko o více informací o dalším předpokládaném provádění či výkonu rozhodčího nálezu. Rumunsko tyto informace poskytlo v dopise ze dne 26. března 2014.
32 Dopisem ze dne 1. dubna 2014 upozornily útvary Komise rumunské orgány na možnost Komise vydat příkaz k pozastavení podpory, aby již nebyla vyplacena žádná další neslučitelná státní podpora, a požádaly Rumunsko, aby se k této věci vyjádřilo. V dopise ze dne 7. dubna 2014 Rumunsko prohlásilo, že se k této možnosti nechce vyjadřovat.
33 Dne 26. května 2014 přijala Komise rozhodnutí C(2014) 3192, kterým se Rumunsku podle čl. 11 odst. 1 nařízení č. 659/1999 přikazuje, aby okamžitě pozastavilo případné kroky, které by mohly vést k provedení či výkonu rozhodčího nálezu, jelikož se zdálo, že takové kroky by představovaly protiprávní státní podporu, dokud Komise nepřijme konečné rozhodnutí o slučitelnosti této státní podpory s vnitřním trhem.
34 Dopisem ze dne 1. října 2014 informovala Komise Rumunsko, že se v souvislosti s částečným provedením rozhodčího nálezu Rumunskem počátkem roku 2014 (viz bod 30 výše) a v souvislosti s případným dalším prováděním či výkonem rozhodčího nálezu rozhodla zahájit formální vyšetřovací řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU. V tomto rozhodnutí, jež bylo uveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie dne 7. listopadu 2014, vyzvala Komise zúčastněné strany k podání připomínek.
35 Dne 31. října 2014 vydal soudní exekutor jmenovaný Tribunal București (tribunál v Bukurešti) příkaz k obstavení účtů rumunského ministerstva financí a požadoval výkon 80 % rozhodčího nálezu. V době přijetí napadeného rozhodnutí byly některé části státní pokladny a bankovní účty rumunského ministerstva financí zmrazeny.
36 Dne 26. listopadu 2014 předložilo Rumunsko připomínky k rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU. Žalobci podali své připomínky jako zúčastněná strana dne 8. prosince 2014 poté, co Komise zamítla jejich žádost o prodloužení lhůty k podání připomínek. Připomínky žalobců byly předány Rumunsku, které tak mělo možnost se k nim vyjádřit. Vyjádření Rumunska k připomínkám žalobců bylo obdrženo dne 27. ledna 2015.
37 Žalobci také požadovali přístup k veškeré korespondenci mezi Komisí a Rumunskem ve spise. Tato žádost byla dne 19. prosince 2014 zamítnuta a zamítnutí bylo potvrzeno dne 2. března 2015.
38 Dne 5. ledna 2015 zabavil soudní exekutor rumunskému ministerstvu financí částku 36 484 232 RON (přibližně 8 100 000 eur). Z této částky následně převedl 34 004 232 RON (přibližně 7 560 000 eur) stejným dílem na tři z pěti žalobců v rozhodčím řízení a zbytek si ponechal jako náhradu nákladů exekuce. Mezi 5. a 25. únorem 2015 zabavil soudní exekutor rumunskému ministerstvu financí dalších 9 197 482 RON (přibližně 2 000 000 eur). Dne 9. března 2015 uvedené ministerstvo dobrovolně převedlo zbývající částku splatnou na základě nálezu ve výši 472 788 675 RON (přibližně 106 500 000 eur, zahrnující náklady nuceného výkonu ve výši 6 028 608 RON) na vázaný účet vedený na jméno pěti žalobců v rozhodčím řízení. Žalobci si však mohou peníze vybrat, pouze jestliže Komise rozhodne, že státní podpora poskytnutá na základě nálezu je slučitelná s vnitřním trhem.
39 Dopisy ze dne 9. a 11. března 2015 informovaly rumunské orgány Komisi o zabavení uskutečněném ve dnech 5. až 25. února 2015 a o dobrovolné úhradě na vázaný účet vedený na jméno pěti žalobců v rozhodčím řízení, která odpovídá zbývající částce splatné na základě nálezu.
40 Podle rumunských orgánů byl rozhodčí nález proveden v plném rozsahu.
41 Dne 30. března 2015 přijala Komise napadené rozhodnutí.
42 Napadené rozhodnutí zní takto:
„Článek 1
Výplata náhrady škody přiznané rozhodčím senátem […] nálezem […] jedné hospodářské jednotce, již tvoří Viorel Micula, Ioan Micula, […] European Food, […] Starmill, […] Multipack, European Drinks, Rieni Drinks, Scandic Distilleries, Transilvania General Import-Export S. R. L. a West Leasing, představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 [SFEU], která není slučitelná s vnitřním trhem.
Článek 2
1. Rumunsko nevyplatí neslučitelnou podporu uvedenou v článku 1 a dosáhne navrácení takovéto podpory, která již byla případně vyplacena některému ze subjektů tvořících uvedenou jednu hospodářskou jednotku, jež měla z této podpory prospěch, v rámci částečného provedení či výkonu rozhodčího nálezu […], jakož i případné podpory vyplacené některému ze subjektů tvořících uvedenou jednu hospodářskou jednotku, jež měla z této podpory prospěch, v rámci dalšího provádění rozhodčího nálezu […], na kterou Komise nebyla upozorněna nebo která bude vyplacena po dni přijetí tohoto rozhodnutí.
2. Viorel Micula, Ioan Micula, […] European Food, […] Starmill, […] Multipack, European Drinks, Rieni Drinks, Scandic Distilleries, Transilvania General Import-Export a West Leasing mají společně povinnost navrátit státní podporu, kterou některý z těchto subjektů obdržel.
3. Navráceny mají být částky pramenící z provedení či výkonu [rozhodčího] nálezu […] (jistina a úroky).
4. Částky, které mají být navráceny, se úročí od data, kdy byly poskytnuty příjemci, až do dne jejich splacení.
5. Rumunsko předloží přesná data, kdy stát jednotlivým příjemcům poskytl státní podporu.
6. Výše úroků se vypočte jako složený úrok podle kapitoly V nařízení Komise (ES) č. 794/2004.
7. Rumunsko s účinkem ode dne přijetí tohoto rozhodnutí zajistí, aby nedošlo k výplatě dalších částek podpory uvedené v článku 1.
Článek 3
1. Navrácení podpory uvedené v článku 1 musí být bezodkladné a účinné.
2. Rumunsko zajistí, aby toto rozhodnutí bylo provedeno do čtyř měsíců ode dne jeho oznámení.
Článek 4
1. Ve lhůtě dvou měsíců od dne oznámení tohoto rozhodnutí poskytne Rumunsko tyto informace:
a) celkovou částku podpory, kterou každý ze subjektů uvedených v článku 1 tohoto rozhodnutí obdržel;
b) podrobný popis opatření k zajištění souladu s tímto rozhodnutím, která již byla přijata a která se plánují;
c) doklady prokazující, že příjemcům bylo nařízeno podporu navrátit.
2. Rumunsko bude Komisi informovat o průběhu vnitrostátních opatření přijatých k provedení tohoto rozhodnutí až do úplného navrácení podpory uvedené v článku 1. Na žádost Komise neprodleně předloží informace o opatřeních k provedení tohoto rozhodnutí, která již byla přijata a která se plánují. Dále předloží podrobné údaje o částkách podpory a o úrocích, jejichž navrácení od příjemců již bylo dosaženo.
Článek 5
Toto rozhodnutí je určeno Rumunsku.“
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
43 Návrhy došlými kanceláři Tribunálu dne 6. (věc T‑624/15), 30. (věc T‑694/15) a 28. listopadu 2015 (věc T‑704/15) podali žalobci projednávané žaloby.
44 Příslušnými rozhodnutími ze dne 18. března a 21. dubna 2016 (věc T‑624/15), ze dne 18. března a 22. dubna 2016 (věc T‑694/15) a ze dne 25. května a 21. dubna 2016 (věc T‑704/15) povolil předseda čtvrtého senátu Tribunálu vedlejší účastenství Španělského království a Maďarska na podporu návrhových žádání Komise.
45 Ve dnech 13. a 14. července 2016 (věci T‑624/15 a T‑694/15) a 14. července 2016 (věc T‑704/15) předložilo Španělské království a Maďarsko kanceláři Tribunálu své spisy vedlejšího účastníka. Žalobci předložili vyjádření k těmto spisům ve stanovených lhůtách.
46 Z důvodu změny složení senátů Tribunálu byl soudce zpravodaj přidělen ke druhému senátu, kterému byly tudíž projednávané věci přiděleny.
47 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 27. února 2017 požádali žalobci o spojení věcí T‑624/15, T‑694/15 a T‑704/15 pro účely ústní části řízení. Komise ve svém vyjádření k žádosti o spojení věcí ze dne 14. března 2017 vyjádřila souhlas se spojením věcí T‑624/15 a T‑694/15, ale vznesla námitky proti spojení těchto dvou věcí s věcí T‑704/15.
48 Podáním žalobců ve věcech T‑624/15 a T‑694/15 došlým kanceláři Tribunálu dne 21. února 2017 a podáním Komise ve věcech T‑624/15, T‑694/15 a T‑704/15 došlým dne 4. května 2017 tito účastníci řízení požádali o přednostní projednání. Přednostní projednání bylo povoleno rozhodnutím předsedy druhého senátu ze dne 22. května 2017.
49 Na návrh druhého senátu rozhodl Tribunál podle článku 28 jednacího řádu Tribunálu předat věc rozšířenému senátu.
50 Rozhodnutím předsedy druhého rozšířeného senátu Tribunálu ze dne 7. února 2018 byly věci T‑624/15, T‑694/15 a T‑704/15 spojeny pro účely ústní části řízení v souladu s čl. 68 odst. 2 jednacího řádu.
51 Na návrh soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (devátý rozšířený senát) o zahájení ústní části řízení.
52 Účastníci řízení přednesli řeči na jednání konaném dne 20. března 2018.
53 Usnesením ze dne 28. května 2018 nařídil Tribunál (druhý rozšířený senát) znovuotevření ústní části řízení podle článku 113 jednacího řádu, jelikož měl za to, že bylo třeba vyzvat hlavní účastníky řízení, aby se vyjádřili k možnému spojení věcí T‑624/15, T‑694/15 a T‑704/15 pro účely rozhodnutí, jímž se končí řízení. Hlavní účastníci řízení předložili svá vyjádření ve stanovené lhůtě.
54 Ve věcech T‑624/15 et T‑694/15 žalobci navrhují, aby Tribunál:
– napadené rozhodnutí zrušil,
– podpůrně zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž:
– se týká každého z nich v těchto dvou věcech;
– brání Rumunsku ve výkonu rozhodčího nálezu;
– ukládá Rumunsku, aby nařídilo navrácení neslučitelné podpory;
– nařizuje, aby žalobci byli společně a nerozdílně odpovědní za navrácení státní podpory, kterou získala jakákoli z entit uvedených v čl. 2 odst. 2 rozhodnutí;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
55 Žalobci ve věci T‑704/15 navrhují, aby Tribunál:
– napadené rozhodnutí zrušil,
– podpůrně zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž:
– považuje V. Miculu za „podnik“ a za součást hospodářské jednotky, která je příjemcem podpory;
– označuje příjemce podpory za hospodářskou jednotku skládající se z V. a I. Miculových, European Food, Starmill, Multipack, European Drinks, Rieni Drinks, Scandic Distilleries, Transilvania General Import-Export a z West Leasing International;
– v čl. 2 odst. 2 stanoví, že V. a I. Miculovi, European Food, Starmill, Multipack, European Drinks, Rieni Drinks, Scandic Distilleries, Transilvania General Import-Export a West Leasing International jsou společně a nerozdílně odpovědní za navrácení získané státní podpory;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
56 Ve věcech T‑624/15, T‑694/15 a T‑704/15 Komise s podporou vedlejších účastníků navrhuje, aby Tribunál
– zamítl žaloby jako neopodstatněné;
– uložil žalobcům náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
57 V souladu s článkem 68 jednacího řádu se projednávané věci spojují pro účely rozhodnutí, jímž se končí řízení.
58 Na podporu každé z žalob předkládají žalobci osm žalobních důvodů – z nichž některé mají více částí – které je třeba rozčlenit do sedmi žalobních důvodů a uvést je v následujícím pořadí: zaprvé žalobní důvod vycházející z nedostatku pravomoci Komise k přijetí napadeného rozhodnutí a ze zneužití pravomoci, jakož i z nedodržení článku 351 SFEU a obecných právních zásad, zadruhé žalobní důvod vycházející z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU, zatřetí žalobní důvod vycházející z porušení zásady ochrany legitimního očekávání, začtvrté žalobní důvod vycházející z nesprávného posouzení slučitelnosti dotčeného opatření s vnitřním trhem, zapáté žalobní důvod vycházející z nesprávného posouzení příjemců podpory a z nedostatku odůvodnění, zašesté žalobní důvod vycházející z nesprávného právního posouzení ve vztahu k navrácení podpory a zasedmé žalobní důvod vycházející z porušení práva být vyslechnut, čl. 108 odst. 3 SFEU a čl. 6 odst. 1 nařízení č. 659/1999.
K nedostatku pravomoci Komise a nepoužitelnosti práva Unie na situaci před přistoupením Rumunska
59 V první části prvního žalobního důvodu uplatněného ve věci T‑704/15 se žalobci v podstatě dovolávají nedostatku pravomoci Komise a nepoužitelnosti práva Unie na situaci před přistoupením Rumunska. Kromě toho v první části druhého žalobního důvodu uplatněného ve věcech T‑624/15 a T‑694/15 žalobci tvrdí, že jakékoli případné zvýhodnění bylo poskytnuto před přistoupením Rumunska k Unii. Tribunál má za to, že žalobci ve věcech T‑624/15 a T‑694/15 svými argumenty zpochybňují také pravomoc Komise přijmout napadené rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že otázka pravomoci Komise náleží k nepominutelným podmínkám řízení, je třeba ji v každém případě zkoumat i bez návrhu (viz rozsudek ze dne 13. července 2000, Salzgitter v. Komise, C‑210/98 P, EU:C:2000:397, bod 56 a citovaná judikatura).
60 Zaprvé podle žalobců Komise neměla pravomoc přijmout napadené rozhodnutí, jelikož ke všem aktům a opomenutím zakládajícím mezinárodní protiprávní jednání, kterého se podle rozhodčího senátu Rumunsko dopustilo vůči žalobcům a které způsobilo škodu, jejíž náhrada byla uložena v rozhodčím nálezu, došlo před přistoupením Rumunska k Unii. Zadruhé nebylo během tohoto období právo Unie, včetně pravidel státní podpory, na Rumunsko použitelné a Komise nemohla s právně závaznými účinky vykonávat pravomoci, které jí byly svěřeny na základě článku 108 SFEU a nařízení č. 659/1999, ve vztahu ke státní podpoře poskytnuté rumunskými orgány. Zatřetí není podstatné, že výplata náhrady škody přiznané za mezinárodně protiprávní jednání, kterého se Rumunsko dopustilo za účinnosti právní úpravy před svým přistoupením k Unii, byla – jako v projednávané věci – uskutečněna po tomto přistoupení.
61 V tomto ohledu žalobci ve věci T‑704/15 tvrdí, že rozhodčí senát vydal rozhodčí nález z důvodu jednání ze strany rumunských orgánů v souvislosti se zrušením mimořádného nařízení v roce 2005, které porušily legitimní očekávání žalobců v rozhodčím řízení a nejednaly transparentně, pokud jde o zrušení pobídek za současného zachování odpovídajících povinností uvedených žalobců. V této době se přitom na mimořádné nařízení nevztahovala pravidla Unie v oblasti státních podpor ani pravomoc Komise. Napadené rozhodnutí podle nich vycházelo z nesprávného předpokladu, že mimořádné nařízení bylo státní podporou, kterou právo Unie zakazuje.
62 Bezpodmínečné právo na náhradu škody za protiprávní jednání Rumunska, a tedy jakákoli případná zvýhodnění vznikla podle žalobců ve věcech T‑624/15 a T‑694/15 buď v okamžiku, kdy Rumunsko porušilo BIT zrušením pobídek stanovených v mimořádném nařízení, nebo v okamžiku, kdy vstoupila v platnost BIT stanovící povinnosti Rumunska vůči žalobcům, ale v každém případě před přistoupením. Každá platba z titulu rozhodčího nálezu musí tak být považována za výplatu existující podpory podle čl. 15 odst. 3 nařízení č. 659/1999, která již nemůže být navrácena.
63 Komise tyto argumenty zpochybňuje a tvrdí, že k přijetí napadeného rozhodnutí pravomoc měla. Vzhledem k tomu, že rozhodčí nález byl vydán, částečně proveden a bude případně plně proveden po přistoupení Rumunska k Unii, nemohli žalobci získat bezpodmínečné právo na náhradu škody, která jim byla přiznána na základě vnitrostátní právní úpravy použitelné až po přistoupení Rumunska k Unii. Skutečnost, že mimořádné nařízení nikdy přímo nepodléhalo posouzení podle pravidel Unie v oblasti státních podpor a že k tvrzenému porušení BIT došlo před tímto přistoupením, je pro určení pravomoci Komise v projednávaném případě rovněž irelevantní. Komise tvrdí, že v napadeném rozhodnutí neuložila Rumunsku, aby zajistilo navrácení podpor původně poskytnutých z titulu mimořádného nařízení žalobcům v rozhodčím řízení. Mimořádné nařízení, které bylo zrušeno dne 22. února 2005, mimoto nemůže sloužit jako právní základ pro výplatu náhrady škody přiznané žalobcům. I kdyby mohli žalobci vůči Rumunsku uplatnit nárok z titulu BIT, jakmile byly pobídky stanovené v mimořádném nařízení zrušeny, mohlo bezpodmínečné právo na celou následně přiznanou náhradu škody vzniknout až po přistoupení Rumunska k Unii.
64 Podle Komise tedy byla dotčená podpora poskytnuta až po přistoupení Rumunska k Unii, a to buď tím, že rozhodčímu nálezu byl na základě uznání udělen charakter platného vnitrostátního právního titulu, nebo tím, že Rumunsko rozhodčí nález vykonalo.
65 V bodech 130 až 140 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise zkoumala, zda má být dotčené opatření, které je v bodě 39 odůvodnění uvedeného rozhodnutí definováno jako „výplata náhrady škody přiznané žalobcům [rozhodčím] senátem na základě [rozhodčího] nálezu a navýšené o úroky vzniklé od jeho vydání uskutečněná provedením či výkonem uvedeného nálezu“, kvalifikováno jako nová podpora. V tomto ohledu Komise zjistila, že jakmile byl dne 22. února 2005 režim zavedený mimořádným nařízením zrušen, již nemohla žádná společnost získat právo na podporu v rámci tohoto režimu, a proto žádost o náhradu škody předložená žalobci rumunskému státu vycházela pouze z „rozhodčího nálezu ve spojení s rumunským vnitrostátním právem, díky kterému má nález v rumunském vnitrostátním právním řádu právní účinek“. Vzhledem k tomu, že rozhodčí nález byl vydán, a jeho provedení či výkon hrozí, po přistoupení Rumunska k Unii, získali žalobci bezpodmínečné právo, které vyplývá z rumunských vnitrostátních právních předpisů, na náhradu škody přiznané rozhodčím senátem teprve po přistoupení Rumunska k Unii. Komise měla za to, že skutečnost, že ani akt o přistoupení ani Smlouva o FEU nebyly v Rumunsku použitelné v okamžiku – jak tvrdili žalobci v rámci správního řízení – kdy Rumunsko nedodrželo povinnosti vyplývající z BIT tím, že zrušilo režim podpory zavedený mimořádným nařízením, nebo v okamžiku, kdy podali žalobu k rozhodčímu senátu, není relevantní, protože ani v jednom z těchto okamžiků žalobci nezískali bezpodmínečné právo na výplatu náhrady škody přiznané rozhodčím senátem, což je opatření, které Komise posuzovala. Komise dále uvedla, že rozhodčí nález přiznal žalobcům částku, která odpovídala zvýhodnění stanovenému zrušeným mimořádným nařízením až do plánovaného konce jeho platnosti, jakož i náhradě škody za ztrátu příležitosti vytvořit si zásoby cukru v roce 2009 a za ušlý zisk, a že během převážné části, či dokonce celých dotyčných období bylo Rumunsko řádným členem Unie a přímo podléhalo pravidlům Smlouvy o FEU v oblasti státních podpor. Komise také připomněla, že režim pobídek stanovený mimořádným nařízením nebyl uveden jako existující podpora v aktu o přistoupení. Komise z toho vyvodila závěr, že výplata náhrady škody přiznané žalobcům rozhodčím senátem, ať již provedením, či výkonem rozhodčího nálezu, představovala novou podporu, a plně tedy podléhala mechanismu kontroly státních podpor stanovenému v článcích 107 a 108 SFEU.
66 Na základě článku 2 aktu o přistoupení se ode dne přistoupení ustanovení původních smluv a aktů přijatých orgány přede dnem přistoupení stávají pro Rumunsko závaznými a uplatňují se v tomto státě za podmínek stanovených v uvedených smlouvách a v tomto aktu.
67 Právo Unie se tedy stalo v Rumunsku použitelným až od jeho přistoupení k Unii dne 1. ledna 2007. Až k tomuto datu tedy Komise získala pravomoc, která jí umožňuje kontrolovat jednání Rumunska podle článku 108 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. března 2013, Rousse Industry v. Komise, T‑489/11, nezveřejněný, EU:T:2013:144, body 63 a 64).
68 Argumenty žalobců vycházející z nedostatku pravomoci Komise přijmout napadené rozhodnutí jsou založeny na předpokladu, že ke všem skutečnostem došlo, a jakékoli případné zvýhodnění bylo uděleno, před přistoupením Rumunska k Unii. Z toho vyplývá, že pro posouzení opodstatněnosti těchto argumentů je třeba nejdříve určit datum, ke kterému byla údajná podpora poskytnuta.
69 V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že podle judikatury musí být státní podpora považována za poskytnutou v okamžiku, kdy příjemce získá na tuto podporu nárok podle příslušné vnitrostátní právní úpravy, při zohlednění všech podmínek stanovených vnitrostátním právem pro získání této podpory (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. března 2013, Magdeburger Mühlenwerke, C‑129/12, EU:C:2013:200, body 40 a 41, a ze dne 6. července 2017, Nerea, C‑245/16, EU:C:2017:521, bod 32).
70 V projednávané věci bylo zaprvé podle napadeného rozhodnutí účelem provedení či výkonu rozhodčího nálezu opětovné nastolení situace, v níž by se žalobci s největší pravděpodobností nacházeli, kdyby režim podle mimořádného nařízení nebyl zrušen (body 95 a 146 odůvodnění a poznámka pod čarou 83 napadeného rozhodnutí).
71 Ze skutečností předcházejících sporům (viz body 5 až 15 výše) vyplývá, že ke všem skutkovým okolnostem souvisejícím s mimořádným nařízením, tedy k přijetí mimořádného nařízení Rumunskem, k získání certifikátů umožňujících žalujícím společnostem získat pobídky podle uvedeného mimořádného nařízení, ke vstupu BIT v platnost, ke zrušení pobídek podle mimořádného nařízení a k protiprávnímu jednání Rumunska v této souvislosti, jakož i k předložení věci rozhodčímu senátu ze strany žalobců v rozhodčím řízení, došlo před přistoupením Rumunska k Unii dne 1. ledna 2007.
72 Zadruhé je třeba v této souvislosti poznamenat, že v rozhodčím nálezu dospěl rozhodčí senát k závěru, že zrušením pobídek podle mimořádného nařízení před 1. dubnem 2009 Rumunsko jednak porušilo legitimní očekávání žalobců v rozhodčím řízení, jednak nejednalo vůči žalobcům transparentně. Zrušení pobídek podle mimořádného nařízení proto představuje škodnou událost, ohledně které byla žalobcům v rozhodčím nálezu přiznána dotčená náhrada škody.
73 Jak vyplývá z bodu 146 odůvodnění a poznámky pod čarou 83 napadeného rozhodnutí, účelem rozhodčího nálezu tak bylo „retroaktivně“ kompenzovat zrušení mimořádného nařízení v roce 2005, což znamená, že účinky náhrady škody vyvolané tímto nálezem se vztahují k minulosti.
74 Z toho vyplývá, že rozhodčí senát se v rozhodčím nálezu omezil na určení přesné škody, kterou žalobci utrpěli z důvodu zrušení mimořádného nařízení, a vypočítal výši náhrady škody, která odpovídala nároku na náhradu škody vzniklému k okamžiku protiprávního jednání Rumunska v roce 2005.
75 Z toho plyne, že nárok na náhradu škody ve smyslu judikatury uvedené v bodě 69 výše vznikl v okamžiku, kdy Rumunsko v roce 2005 zrušilo pobídky podle mimořádného nařízení. Na rozdíl od toho, co Komise konstatovala zejména v bodě 134 odůvodnění napadeného rozhodnutí, tedy nárok na náhradu škody přiznané rozhodčím senátem nevznikl žalobcům až po přistoupení Rumunska k Unii (viz bod 65 výše).
76 Zatřetí je pravda, že rozhodčí nález, který shledal, že Rumunsko postupovalo při zrušení mimořádného nařízení protiprávně, a který určil výši náhrady škody náležející z tohoto titulu žalobcům, byl vydán v roce 2013, a tedy po uvedeném přistoupení.
77 Jak bylo nicméně uvedeno v bodě 74 výše, rozhodčí senát se omezil na určení přesné škody, kterou žalobci utrpěli z důvodu protiprávního jednání Rumunska v roce 2005. Vzhledem k tomu, že rozhodčí nález představuje pouze vedlejší prvek ve vztahu k dotčené náhradě škody a nemůže být jako takový oddělen od dřívějších fiskálních pobídek, nelze jej kvalifikovat jako novou podporu a založit pravomoc Komise a použitelnost práva Unie ve vztahu ke všem událostem, k nimž došlo v minulosti, tedy ke skutkovému základu sporů, který předchází přistoupení Rumunska k Unii (v tomto smyslu analogicky viz rozsudek ze dne 20. března 2013, Rousse Industry v. Komise, T‑489/11, nezveřejněný, EU:T:2013:144, bod 55 a citovaná judikatura, potvrzený v řízení o kasačním opravném prostředku rozsudkem ze dne 20. března 2014, Rousse Industry v. Komise, C‑271/13 P, nezveřejněný, EU:C:2014:175).
78 Na základě výše uvedeného je třeba učinit závěr, že nárok žalobců na dotčenou náhradu škody vznikl a stal se účinným v okamžiku, kdy Rumunsko zrušilo mimořádné nařízení č. 24, tedy před přistoupením Rumunska k Unii, a tedy že okamžik, kdy žalobci tento nárok získali ve smyslu judikatury uvedené v bodě 69 výše, nastal před tímto přistoupením. Rozhodčí nález totiž jednak tento nárok pouze uznává a jednak výplaty uskutečněné v roce 2014 představují pouze uspokojení tohoto nároku vzniklého v roce 2005.
79 Vzhledem k tomu, že právo Unie, konkrétněji články 107 a 108 SFEU nebyly v Rumunsku před přistoupením k Unii použitelné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. října 2015, Electrabel a Dunamenti Erőmű v. Komise, C‑357/14 P, EU:C:2015:642, bod 64 a citovaná judikatura), Komise nemohla vykonávat pravomoci, které jí byly svěřeny článkem 108 SFEU, a zejména nemohla sankcionovat pobídky podle mimořádného nařízení za období před tímto přistoupením. Teprve od přistoupení totiž získala Komise pravomoc, která jí umožňuje kontrolovat jednání Rumunska na základě článku 108 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. března 2013, Rousse Industry v. Komise, T‑489/11, nezveřejněný, EU:T:2013:144, bod 63, potvrzený v řízení o kasačním opravném prostředku rozsudkem ze dne 20. března 2014, Rousse Industry v. Komise, C‑271/13 P, nezveřejněný, EU:C:2014:175).
80 Kromě toho je třeba uvést – ve shodě s tím, co tvrdí žalobci – že skutečnost, že náhrada škody byla vyplacena po tomto přistoupení, není v této souvislosti relevantní, jelikož výplaty uskutečněné v roce 2014 představují uspokojení práva vzniklého v roce 2005.
81 Začtvrté Komise vymezila účel dotčeného opatření tak, že jím byla „výplata náhrady škody přiznané žalobcům [rozhodčím] senátem na základě [rozhodčího] nálezu a navýšené o úroky vzniklé od jeho vydání uskutečněná provedením či výkonem uvedeného nálezu“ (bod 39 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
82 Je přitom třeba poukázat na to, že ačkoliv se Komise v napadeném rozhodnutí k souladu mimořádného nařízení s právem výslovně nevyjádřila, vyplývá zejména z bodů 24, 25, 95 a 146 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že Komise měla za to, že výplata náhrady škody přiznané žalobcům rozhodčím senátem nebyla slučitelná s právem Unie, jelikož jejím účelem bylo znovu zavést pobídky podle mimořádného nařízení, které byly v rozporu s právem Unie. Z napadeného rozhodnutí tedy jasně vyplývá, že Komise dala tuto výplatu do přímé souvislosti s režimem pobídek podle mimořádného nařízení a že závěr Komise, že výplata náhrady škody představovala státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, vychází z myšlenky, že samotné pobídky podle mimořádného nařízení byly neslučitelné s právem Unie.
83 Podle ustálené judikatury se nové pravidlo v zásadě okamžitě použije na budoucí účinky situace, která vznikla za platnosti dřívějšího pravidla (viz rozsudek ze dne 11. prosince 2008, Komise v. Freistaat Sachsen, C‑334/07 P, EU:C:2008:709, bod 43 a citovaná judikatura).
84 V projednávané věci přitom z důvodu zvláštní povahy rozhodčího nálezu, která vyplývá zejména z bodu 146 odůvodnění napadeného rozhodnutí, nelze mít za to, že účinky tohoto nálezu představují budoucí účinky situace, která vznikla před přistoupením ve smyslu judikatury citované v bodě 83 výše, jelikož tento nález pouze zpětně „určil“ existenci definitivně získaných účinků ve vztahu k minulosti, tj. účinků, které byly již zčásti založeny před přistoupením.
85 V bodě 146 odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž Komise uvedla, že „provedení či výkon [rozhodčího] nálezu opětovně [nastolilo] situaci, ve které by se žalobci s největší pravděpodobností nacházeli, pokud by Rumunsko [mimořádné nařízení] nikdy nezrušilo [a že toto představovalo] provozní podporu“.
86 Nicméně vzhledem k tomu, že pobídky podle mimořádného nařízení byly zrušeny v roce 2005, tedy před přistoupením Rumunska k Unii, neměla Komise žádnou pravomoc posuzovat jejich údajnou protiprávnost podle práva Unie, a to přinejmenším pokud jde o období před přistoupením. Stejně tak vzhledem k tomu, že dotčený nárok na náhradu škody vznikl v okamžiku tohoto zrušení (viz bod 75 výše), Komise nemohla rozhodnout ani o slučitelnosti náhrady škody za totéž období.
87 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že v projednávaném případě nebyl rozhodčí senát povinen uplatnit právo Unie na jemu předložené skutečnosti, k nimž došlo před přistoupením, na rozdíl od věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 6. března 2018, Achmea (C‑284/16, EU:C:2018:158, body 38 až 41).
88 Navíc vzhledem k tomu, že ke skutkovým okolnostem sporu zohledněným rozhodčím senátem došlo před tímto přistoupením, nemůže být v důsledku rozhodčího nálezu založena pravomoc Komise ani použitelnost práva Unie na tyto dřívější skutkové okolnosti v rozsahu, v němž vyvolaly účinky před uvedeným přistoupením (v tomto smyslu a analogicky viz rozsudek ze dne 10. ledna 2006, Ynos, C‑302/04, EU:C:2006:9, body 25 a 36).
89 Jak Komise uvedla v bodě 135 odůvodnění napadeného rozhodnutí, z rozhodčího nálezu vyplývá, že částky přiznané jako náhrada škody způsobené protiprávním jednáním Rumunska vypočítal rozhodčí senát za období od zrušení mimořádného nařízení dne 22. února 2005 do dne plánovaného ukončení jeho platnosti dne 1. dubna 2009. Je sice pravda, že toto období zahrnuje 27 měsíců, kdy Rumunsko již bylo členem Unie, jakož i příležitost vytvořit si zásoby cukru v roce 2009 a ušlý zisk za období od 1. ledna 2005 do 31. srpna 2011.
90 Je však třeba konstatovat, že částky poskytnuté jako náhrada škody za období před přistoupením Rumunska k Unii, tedy za období mezi 22. únorem 2005 a 31. prosincem 2006, nemohou představovat státní podporu ve smyslu práva Unie. Podle judikatury připomenuté v bodech 69, 79 a 88 výše je proto třeba učinit závěr, že Komise vykonala své pravomoci ohledně situace předcházející přistoupení Rumunska k Unii retroaktivně, a to přinejmenším pokud jde o tyto částky.
91 Pokud jde dále o částky poskytnuté jako náhrada škody za období po přistoupení Rumunska k Unii, tedy období od 1. ledna 2007 do 1. dubna 2009, tak i za předpokladu, že výplata náhrady škody za toto období by mohla být kvalifikována jako neslučitelná podpora, Komise v každém případě překročila své pravomoci v oblasti kontroly státních podpor, jelikož ve vztahu k náhradě škody způsobené žalobcům před a po přistoupení nerozlišila mezi oběma obdobími.
92 S ohledem na výše uvedené je třeba učinit závěr, že Komise přijetím napadeného rozhodnutí uplatnila své pravomoci, které má na základě článku 108 SFEU a nařízení č. 659/1999, retroaktivně na skutečnosti předcházející přistoupení Rumunska k Unii. Komise proto nemohla kvalifikovat dotčené opatření jako státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.
93 První části prvního žalobního důvodu ve věci T‑704/15 a první části druhého žalobního důvodu ve věcech T‑624/15 a T‑694/15 je proto třeba vyhovět.
K nesprávné kvalifikaci rozhodčího nálezu jako zvýhodnění a podpory ve smyslu článku 107 SFEU
94 V druhé části druhého žalobního důvodu ve věcech T‑624/15 a T‑694/15 a v první části druhého žalobního důvodu ve věci T‑704/15 žalobci tvrdí, že jim rozhodčí nález neuděluje žádné hospodářské zvýhodnění, nýbrž směřuje pouze k náhradě škody, kterou utrpěli. V tomto ohledu tvrdí, že uvedený nález neobnovuje režim mimořádného nařízení, ale přiznává jim náhradu škody z titulu porušení povinností Rumunska stanovených v BIT, a zejména z toho důvodu, že Rumunsko zachovalo odpovídající povinnosti investorů, ačkoliv byly pobídky zrušeny. Žalobci, kteří podle svých tvrzení původně žádali rozhodčí senát o opětovné zavedení mimořádného nařízení, v tomto smyslu výslovně pozměnili svá návrhová žádání. Komise se podle nich nesprávně soustředila na způsob, kterým rozhodčí senát vypočítal výši náhrady škody, spíše než na důvod jejího přiznání. Tento výpočet není podle nich v projednávaném případě relevantní. Komise navíc nemá pravomoc zkoumat náhradu škody z toho důvodu, že nesouhlasí se zvolenou metodou výpočtu. Komise v každém případě neprokázala, že přidělené částky odpovídaly přesné hodnotě vrácení cla a osvobození, které žalobci získali na základě mimořádného nařízení za dané období, a že rozhodčí nález tedy tento režim skutečně obnovil. V souladu s judikaturou Soudního dvora (rozsudek ze dne 27. září 1988, Asteris a další, 106/87 až 120/87, EU:C:1988:457) jim proto výkonem rozhodčího nálezu není poskytováno zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.
95 Kromě toho důsledkem rozhodčího nálezu není nahrazení škody žalobcům za zrušení neslučitelného opatření státní podpory. Komise vycházela z nesprávného předpokladu, že mimořádné nařízení bylo státní podporou zakázanou právem Unie. Žalobci tvrdí, že v době skutkových okolností, na něž se vztahoval rozhodčí nález, se na mimořádné nařízení nevztahovala pravidla Unie v oblasti státních podpor a že Komise se snaží uplatnit své pravomoci na uvedené skutkové okolnosti se zpětnou účinností. V každém případě se podle žalobců jedná o zvýhodnění získané „za běžných tržních podmínek“, protože platba je automatickým následkem konstatování protiprávnosti v rozhodčím nálezu. Konečně názor, že BIT je neplatná, je nesprávný.
96 Komise, podporovaná Španělským královstvím, tyto argumenty zpochybňuje. Podle jejího názoru je zřejmé, že výplata náhrady škody přiznané v návaznosti na rozhodnutí příznivé pro žalobce, která by odpovídala výši plánované nedovolené a protiprávní podpory, představuje sama o sobě nepřímé poskytnutí státní podpory. V tomto ohledu Komise uvádí, že nikdy netvrdila, že rozhodčí nález obnovuje mimořádné nařízení de iure, ale spíše v napadeném rozhodnutí dospěla k závěru, že uvedený nález pobídky podle mimořádného nařízení de facto obnovil, jelikož se nález omezil na opětovné nastolení situace, v níž by se žalobci v rozhodčím řízení s největší pravděpodobností nacházeli, kdyby mimořádné nařízení nebylo v roce 2005 zrušeno. Rozhodčí senát podle ní dovodil příčinnou souvislost mezi porušením BIT a přiznanou náhradou škody pouze s poukazem na zrušení pobídek podle mimořádného nařízení, ale nezmínil žádnou škodu vzniklou v důsledku zachování povinností investorů či nedostatečné transparentnosti. Projednávaná věc se podle Komise zásadním způsobem liší od věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 27. září 1988, Asteris a další (106/87 až 120/87, EU:C:1988:457).
97 Španělské království dodává, že dotčená náhrada škody skutečně představuje státní podporu, jelikož řízení u rozhodčího senátu bylo zahájeno krátce po zrušení mimořádného nařízení a samotný výpočet náhrady byl založen na metodě, která byla velmi podobná metodě stanovené uvedeným mimořádným nařízením. Právě předčasné zrušení tohoto režimu bylo základem celého sporu. Nikdo mimoto nemá individuální právo na státní podporu, ať je její forma jakákoli a bez ohledu na to, zda mu stát tuto podporu dříve poskytl.
98 V bodě 95 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise dospěla k následujícímu:
„[j]e zřejmé, že provedením či výkonem nálezu poskytne Rumunsko žalobcům [v rozhodčím řízení] částku, která přesně odpovídá zvýhodnění předpokládanému v rámci zrušeného režimu podle [mimořádného nařízení] od okamžiku jeho zrušení (22. února 2005) do plánovaného konce jeho platnosti (1. dubna 2009). Přesněji řečeno, provedením či výkonem nálezu dojde de facto k náhradě cla na cukr a jiné suroviny dovezené mezi 22. únorem 2005 a 31. březnem 2009, jakož i cla na dovezený cukr, kterému by se žalobci [v rozhodčím řízení] vyhnuli, kdyby měli příležitost vytvořit si zásoby cukru před plánovaným koncem platnosti nástrojů podle [mimořádného nařízení] ke dni 31. března 2009. S cílem zajistit, aby žalobci [v rozhodčím řízení] mohli částku, která odpovídá částce podle zrušeného režimu, využít v plném rozsahu a aby se ‚opět ocit[li] v situaci, v níž by se »s největší pravděpodobností« nacházel[i]‘, kromě toho rozhodčí senát přiznal také úroky a náhradu za údajně ušlou příležitost a ušlý zisk. Provedení či výkon nálezu tak opětovně nastolují situaci, ve které by se žalobci [v rozhodčím řízení] s největší pravděpodobností nacházeli, kdyby se režim podle [mimořádného nařízení] nikdy nezrušil.“
99 Komise rovněž v bodě 99 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že „ve svém odůvodnění rozhodnutí přiznat náhradu škody za zvýšení cen, za nemožnost vytvořit si zásoby a rovněž za ušlý zisk [rozhodčí] senát poukázal pouze na škody vzniklé žalobcům v důsledku zrušení pobídek podle [mimořádného nařízení]“.
100 V tomto ohledu čl. 107 odst. 1 SFEU stanoví, že „[p]odpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem, nestanoví-li Smlouvy jinak“.
101 Podle ustálené judikatury platí, že k tomu, aby mohlo být opatření kvalifikováno jako „podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, musí být splněny všechny podmínky uvedené v tomto ustanovení. Zaprvé se tedy musí jednat o státní zásah nebo zásah ze státních prostředků. Zadruhé musí být tento zásah způsobilý ovlivnit obchod mezi členskými státy. Zatřetí musí zvýhodňovat svého příjemce. Začtvrté musí nebo může narušovat hospodářskou soutěž (viz rozsudek ze dne 16. července 2015, BVVG, C‑39/14, EU:C:2015:470, body 23 a 24 a citovaná judikatura).
102 Pojem „státní podpora“, jak je definován ve Smlouvě o FEU, má právní povahu a musí být vykládán na základě objektivních skutečností. Z tohoto důvodu musí unijní soud v zásadě a s ohledem jak na konkrétní skutečnosti sporu, o kterém rozhoduje, tak na technickou nebo komplexní povahu posouzení učiněných Komisí, v plném rozsahu přezkoumat, zda opatření spadá do působnosti čl. 107 odst. 1 SFEU (viz rozsudek ze dne 21. června 2012, BNP Paribas a BNL v. Komise, C‑452/10 P, EU:C:2012:366, bod 100 a citovaná judikatura).
103 Kromě toho náhradu utrpěné škody nelze považovat za podporu, ledaže vede k náhradě za odnětí protiprávní či neslučitelné podpory (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. září 1988, Asteris a další, 106/87 až 120/87, EU:C:1988:457, body 23 a 24), jak připomíná Komise v bodě 104 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tento bod 104 odůvodnění potvrzuje, že podle Komise je rozhodčí nález neslučitelnou podporou, jelikož nahrazuje odnětí opatření, které Komise považuje za podporu neslučitelnou s právem Unie.
104 Z analýzy první části prvního žalobního důvodu ve věci T‑704/15 a první části druhého žalobního důvodu ve věcech T‑624/15 a T‑694/15 však vyplývá, že právo Unie se nevztahuje na náhradu za zrušení mimořádného nařízení, a to přinejmenším za období před přistoupením, protože rozhodčí nález, který vyslovil existenci nároku na náhradu škody vzniklého v roce 2005, nevedl k založení použitelnosti práva Unie a pravomoci Komise pro uvedené dřívější období.
105 Náhradu škody za zrušení režimu podle mimořádného nařízení proto nelze považovat za náhradu za odnětí protiprávní či s právem Unie neslučitelné podpory, a to přinejmenším ohledně částek za období od 22. února 2005 do 1. ledna 2007.
106 Vzhledem k tomu, že se právo Unie nepoužije na náhradu škody za zrušení mimořádného nařízení, a to přinejmenším za období před přistoupením, se žalobci mohou, přinejmenším za toto období, dovolávat rozsudku ze dne 27. září 1988, Asteris a další (106/87 až 120/87, EU:C:1988:457).
107 Z analýzy první části prvního žalobního důvodu ve věci T‑704/15 a první části druhého žalobního důvodu ve věcech T‑624/15 a T‑694/15 však vyplývá, že Komise nemá pravomoc a právo Unie se nepoužije na režim podle mimořádného nařízení, na jeho zrušení ani na náhradu škody za toto zrušení, protože rozhodčí nález, který vyslovil existenci nároku na náhradu škody z roku 2013, nevedl k založení použitelnosti práva Unie a pravomoci Komise ohledně dřívějších fiskálních pobídek podle mimořádného nařízení, a tedy ohledně dotčené náhrady škody, která je jejich následkem.
108 Vzhledem k tomu, že dotčená náhrada škody zahrnovala, přinejmenším zčásti, období před přistoupením (mezi 22. únorem 2005 a 1. lednem 2007) a že Komise částky, které měly být navráceny, nerozlišila na ty, jež se vztahovaly k období před přistoupením, a na ty, jež se vztahovaly k období po přistoupení, je rozhodnutí, kterým kvalifikovala celou náhradu škody jako podporu, nutně protiprávní.
109 Z toho vyplývá, že napadené rozhodnutí je protiprávní v rozsahu, v němž kvalifikovalo přiznání náhrady škody rozhodčím senátem za odnětí fiskálních pobídek jako zvýhodnění a podporu ve smyslu článku 107 SFEU, a to přinejmenším za období přede dnem vstupu v platnost práva Unie v Rumunsku.
110 Je proto třeba rovněž vyhovět druhé části druhého žalobního důvodu ve věcech T‑624/15 a T‑694/15 a první části druhého žalobního důvodu ve věci T‑704/15.
111 S ohledem na výše uvedené musí být napadené rozhodnutí zrušeno v celém rozsahu, aniž je nutné zabývat se ostatními částmi těchto žalobních důvodů či ostatními žalobními důvody.
K nákladům řízení
112 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
113 Vzhledem k tomu, že žalobci požadovali náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené žalobci.
114 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu nesou členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, vlastní náklady řízení. Španělské království a Maďarsko proto ponesou vlastní náklady.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (druhý rozšířený senát)
rozhodl takto:
1) Věci T‑624/15, T‑694/15 a T‑704/15 se spojují pro účely rozsudku.
2) Rozhodnutí Komise (EU) 2015/1470 ze dne 30. března 2015 o státní podpoře SA.38517 (2014/C) (ex 2014/NN) poskytnuté Rumunskem – Rozhodčí nález ve věci Micula v. Rumunsko ze dne 11. prosince 2013 se zrušuje.
3) Evropská komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené společnostmi European Food SA, Starmill SRL, Multipack SRL, Scandic Distilleries SA, Ioanem a Viorelem Miculou, společnostmi European Drinks SA, Rieni Drinks SA, Transilvania General Import-Export SRL a West Leasing International SRL.
4) Španělské království a Maďarsko ponesou vlastní náklady řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 18. června 2019.
Podpisy.